Strážci řádu 2

Autor:
bubushow
Archivováno dne:
9. 12. 2019
Délka:
215 530 slov (958 min.)
Stav povídky:
dokončená
Přístupnost:
13+
Varování:

žádné

Seriál (svět):
TNG, DS9, VOY
Období:
Příběh se odehrává mezi roky 2381–2379
Hlavní postava(y):
kapitán Aran Dar
Kategorie:
alternativní vesmír, napětí
Pokračování:
volné pokračování
Spoiler:
žádný
Stručný obsah:

Diplomatické jednání probíhající, které hostila Spojená Federace planet na stanici DS9 mezi dvěma znesvářenými stranami, Tamulským impériem a Novou Kolonií dosáhla klíčového úspěchu a obě strany uzavřely tříměsíční příměří (viz cyklus Strážci řádu). Těsně po uzavření smlouvy došlo ke zcela nevyprovokovanému a bezprecedentnímu útoku ze strany Nové Kolonie na klíčová místa v samotném srdci Federace. Ničivé útoky, které mohly mít katastrofické následky pro celou Federaci, ale z nějakého důvodu, následkem podivné sabotáže se nezdařily. Zato srážka, s Koloniálním Dravcem u Bajoru si vyžádala stovky životů, včetně materiálních ztrát a byla zastavena až kapitánem Aranem, který obětoval svoji loď, nový Voyager, aby zastavil tohle běsnění. Federace zatkla Koloniální velitelku, ještě než opustila stanici DS9, ale nic nenasvědčovalo tomu, že má s tímto útokem cokoliv společného. Zato zde zůstala jako jediná, kdo převzal zodpovědnost za oba incidenty…

divider
Poznámka autora:

nezadáno

divider
Prohlášení:

Star Trek a související značky jsou majetkem společnosti CBS Studios Inc. a Paramount Pictures Corp. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

divider

Strážci řádu 2 (bubushow)

Obsah

Hledání cesty ven

Víc už z okolního světa neslyšela. Svět kolem ní dostal mnohem jasnější podobu, nikoliv pouze nejasné obrysy. Také konzole pod jejíma rukama ožila a spustila otevírací sekvenci. Jenže místo, aby se otevřela, všechno kolem zmizelo a ona stanula na úplně jiném místě. Planetě, zhodnotila ihned svoji pozici. Nedávno důkladně vybombardované. Po kapitánu Aranovi, nikde ani stopy. Nezbývalo než si povzdechnout. Tohle by bylo příliš snadné.

Nicméně podle mimořádně realistického prostředí kolem sebe, kdy cítila spáleniště i těžce dýchatelný vzduch při kterém se navzdory okolnostem rozkašlala, usuzovala, že právě vstoupila do vzpomínkového cyklu majora Kronesové. A nejspíš tu nebyla sama. Litovala, že nemá trikordér, aby mohla prohledat okolí. Měla. V pouzdře za opaskem, kde ještě před okamžikem nebyl. Ostatně na sobě neměla obvyklou uniformu, ale jednodílnou kombinézu z mise na Menronu. Nehodlala si stěžovat, použila trikordér a ten ji navedl k jediné známce života v okolí.

Po pár minutách ho našla. Krčil se v ruinách jedné stavby. Skoro ho v dané chvíli nepoznávala. Obličej měl špinavý od popela, stejně jako uniformu, oči doširoka rozšířené, tvář bledou, ruce a brada se mu chvěly. Nevnímal ji, ani když přišla až k němu. Vypadal, že nevnímá vůbec nic jenom vlastní třas, přestože nebyla zima. Nebo alespoň Sedmá necítila žádnou zimu. Trikordér ukazoval teplotu 22,1 stupňů, takže zima určitě nebyla.

„Kapitáne?“ oslovila ho opatrně. Trhnul sebou při jejím hlase. Obrátil se a hleděl na ni s výrazem nevýslovného zděšení. „Kapitáne Arane, poznáváte mě?“ promluvila mírně.

„S…S…Sedmá?“ vydal ze sebe těžce.

„Jste v pořádku?“ vztáhla k němu opatrně ruku ve snaze pomoci mu vstát. Opatrně a velice váhavě ji přijal.

„Co…co…co tady děláte?“ dostal ze sebe souvisle, jakmile stanul na nohou.

„Hledáme Vás.“

„Hledáte mě?“ zopakoval po ní nechápavě.

„Neurální rozhraní bylo poškozeno. Váš probouzecí cyklus nebyl dokončen a tím pádem nedošlo k Vašemu úplnému probuzení.“

„Ano, ano,“ přitakal a začal se kolem sebe ostražitě rozhlížet. „Musíme pryč. On nás zabije. Stejně jako zabil mého otce a…“

„Nemusíte mít strach. Už je mrtvý.“

„Určitě?“

„Gul Lorek je mrtvý.“

„Mrtvý,“ zopakoval po ní, jako by řekla tu nejabsurdnější věc na světě.

„Ano mrtvý. Zkusil uniknout z ošetřovny, ale daleko neutekl. Skončil rozložený na molekuly při pokus transportovat se z Titanu,“ popsala stručně celou situaci, ale v duchu musela připustit, že nikdo neví, kde vlastně skončil. Mohl to nějak přežít? Ne, zcela určitě ne. Sama analyzovala záznamy transportéru a souhlasila s původním hodnocením. Materializační proces byl přerušen přesně v okamžiku přeměny hmoty na energii. Tím pádem z útočníka zůstalo opravdu jenom pár molekul.

„Aha…“ hlesl kapitán Aran. Po přijetí té zprávy, se mu do tváře opět vrátila příčetnost. „Potom je otázka, kde vlastně jsme?“

„Hádám, že by mohlo jít o Tieru 4.“

„Tieru 4?“

„Ach, Vy to ještě nevíte.“

„Nevím co?“

„Tieru 4 byla vybombardována z orbity. Veškerá populace Zentieranů byla zničena, včetně všech obydlených oblastí.“

„Ale proč? Přeci nepředstavovali pro nikoho hrozbu a…“

„Tamulská vláda je považovala za nepohodlné svědky. Obzvláště, když jejich vůdce vyslal humanitární konvoj s pomocí. Pokud by vyšlo najevo, že třetí flotila zaútočila bez zjevné příčiny, hodně by to narušilo jejich důvěryhodnost. Takže použili speciální lodě a zbraně, aby Zentierany navždy umlčeli. Jak říká jedno úsloví, mrtví nemluví.“

„Selhal jsem…“

„Tohle je důsledek mnoha faktorů, kapitáne. Vaše případné selhání v něm nesehrává takovou roli, abyste si musel dávat zkázu Zentieranů za vinu.“

„Bojím se, že můj podíl na celé věci je mnohem větší než si myslíte, protože...“

Větu už nedokončil. V následujícím okamžiku už nestáli na Tieru 4, ale na Koloniální lodi, či spíše základně. Alespoň soudě podle architektury a počítačových panelů kolem. Vypadalo to na nějaké řídící středisko, neboť zde byla celá řada obrazovek, panelů, křesel a dalšího vybavení. Akorát tu nebyl žádný personál, všude kolem bylo naprosté ticho, ale to se stejně rychle změnilo.

Málem nadskočil, když se kolem nich začaly zhmotňovat postavy z personálu základny ve světle hnědých, či v matně zelených uniformách. Popadl Sedmou a strhnul ji stranou zatím co v místech, kde předtím stála, prošel muž v zelené uniformě, s čtveřicí stříbrných insignií na límci. Důstojník. Vyšší důstojník. Koloniální označení bylo podobné tomu Federačnímu a čtveřice insignií říkala, že ten muž musí být na úrovni kapitána. Nicméně jeho uniforma byla zelená, kdežto kapitánská uniforma černá.

„Tohle místo…“ vydechl.

„Ano, zdá se, že jsme tu správně,“ přisvědčila Sedmá bez zaváhání.

„Správně kde?“

„Podle označení na stěnách bych řekla, že na Koloniální základně 52.“

„A co tady děláme?“

„Nejspíš jde o další z majorových vzpomínek.“

„To je sice hezké, ale máte i nějakou cestu zpět?“

„Pokud se sladíme s jejími vzpomínkami, tak bude možné nás opět normálně probudit.“

„Pokud…“ začal pochybovačně, ale to již zmíněná osoba vstoupila na scénu. Nešlo ji přehlédnout. Jako jediná měla uhlově černou uniformu, a jako jediná blond vlasy. Svým způsobem tu přečnívala, přestože většina lidí kolem byla vyšší než ona. Všichni přítomní si ji prohlíželi, někteří dokonce na chvilku přestali pracovat, jenom, aby se po ní ohlédli, když kolem nich prošla. Ona na nikoho nepohlédla, kráčela přímo ke zmíněnému důstojníkovi, který na ni už čekal.

„Majore, vítejte na základně 52,“ uvítal ji důstojník, pravděpodobně zároveň i velitel základny, uctivě.

„Veliteli,“ kývla mu úsečně na pozdrav.

„Rozmístění obranné sítě je v plném proudu majore. Přesně podle Vašich rozkazů. Začali jsme hned, jak dorazila první zásilka a nyní máme rozmístěno přes padesát platforem.“

„Příliš málo. Příliš pomalu, veliteli. Musíte přidat. Hodně přidat.“

„Majore, nechci nijak zpochybňovat Vaše rozkazy, ale je opravdu nutné uštvat moje lidi kvůli hrozbě, která nejspíš vůbec neexistuje?“ opáčil uctivě, ale nesouhlasně.

„Jste si tím naprosto jist, veliteli? Vsadíte na to celou základnu 52 a všechny své lidi?“ opáčila tázavě. V té otázce se skrývalo jisté ostří.

„Majore, naše rozvědka má Impérium jak na dlani už celé roky a díky Vaší ofenzívě, máme ještě přesnější informace než předtím,“ oponoval velitel. „Víme, že jejich domovská flotila neopustila domovskou soustavu už celé roky, druhá flotila hlídá světy jádra a třetí flotilu jste rozstříleli v soustavě Walgir. Tamulská flotila nemá nic, čím by nás mohli v dohledné době ohrozit.“

„Myslíte?“ reagovala tázavě, aniž by ho jakkoliv pokárala. Nevypadala, že by se jí ten nesouhlasný postoj jakkoliv dotknul. „Potom vězte, že Tamulská flotila prováděla přesuny svých jednotek, které zdaleka neodpovídaly skutečným přesunům jejich sil. Nehledě na skutečnost, že s námi ve vnějších systémech vůbec nezkoušeli bojovat. Taková věc znamená jenom jedno. Shromažďují síly, mimo náš dohled. Hodlají zaútočit a zaútočí tvrdě maximální možnou silou.“

„I kdyby ano, budeme o nich vědět dopředu…“

„Jste si tím jist?“ nenechala ho domluvit.

„Nedovedu si představit, že by se dostali s nějakou výraznější silou skrze naše senzorové plošiny, pozorovací stanoviště a…“

„Já bohužel ano!“ přerušila ho major rázně. „Základna 52 je naše nejvysunutější stanoviště vůči impériu a skýtá pro ně dokonalý cíl. Pokud udeří a oni udeří, bude to nejprve tady, veliteli.“

„Když to říkáte, majore.“

„Takže po Vás chci, abyste své lidi popohnal k maximálnímu úsilí a pokračovali ve zprovoznění obranné sítě, bez přestávky, dokud nebude plně funkční. Rozumíte?“

„Majore…“

„Základna 52 tímto okamžikem dostává červenou prioritu a do dvou dnů tady budete mít další materiál, včetně pomocných inženýrských týmů ze základny 58 a 54. Právě teď jste naše přední linie, veliteli. Spoléhám na Vás, že splníte svoji povinnost. Nejenom kvůli sobě, ale kvůli celé expedici i všem Vašim lidem.“

„Ano, majore. Vydáme ze sebe to nejlepší.“

„Dobře, velmi dobře.“

V následujícím okamžiku už nestáli v řídícím středisku, ale na pozorovacím stanovišti s výhledem do otevřeného vesmíru. Pouhým okem bylo patrné, že práce jsou v plném provozu. Sedmá přistoupila k jedné konzoli a vyťukala krátký dotaz. Obrazovka ihned vyhodila příslušnou odpověď na otázku, jakou síť kolem základny Nová Kolonie vlastně hodlá spustit.

„Fascinující,“ konstatovala uznale.

„Co tam dělají?“ zajímalo Bajorana.

„Rozmísťují zbraňové platformy kolem stanice a zapojují je do sítě napojené do hlavního střediska bojových operací na základně dvě patra pod námi.“

„Působivé,“ přikývl Aran Dar. Nešlo si nevšimnout, že ten původně vyděšený výraz z jeho tváře úplně zmizel a vrátil se znovu ten velice inteligentní, vnímavý výraz plný zaujetí a zájmu. Stejně jako tvář a jeho uniforma, která byla ještě před chvílí špinavá, tak teď vypadala čistě a úhledně. Také kapitán sám vypadal úplně normálně, jako by stav v jakém ho našla, nikdy neexistoval.

„Každá z těch plošin má čtyřicet torpéd, dvě těžká iontová děla, regenerativní štíty, manévrovací motory...“

„Pokud tohle dají dohromady, potom plně chápu, proč Tamulci během své ofenzívy tak tvrdě narazili,“ nenechal ji Aran domluvit a už se chopil iniciativy. „Pojďme zajít do řídícího střediska, jak na tom jsou. Něco mi říká, že tady jim to nebude moc platné.“

Sedmá pouze přikývla a následovala ho ke schodišti. Sešli o dvě patra níže, zpátky do řídícího střediska, kde bylo ještě rušněji než předtím. Nyní nebyla obsazena velká část všech stanovišť, tentokrát byla obsazena úplně všechna a nejenom ta. Všude kolem pobíhalo spoustu lidí, podle všeho inženýři, operátoři, řízení letového provozu, zkrátka každý, kdo měl ruce a nohy. Uprostřed toho stála, jak jinak než major Kronesová. Stála tam jako maják uprostřed zuřící bouře.

„Stovka obranných plošin už je na svém místě, majore,“ popisoval stav Charitský velitel základny. „Právě propojujeme řídící linky z platforem do hlavního střediska. Nicméně tu máme problém s propojením sítě, ale moji lidé mě ujišťují, že jde o čistě programovou záležitost. Nikdy jsme nepočítali s takovým množstvím platforem, takže řešíme prvotní problémy a získáváme první zkušenosti, které budou později užitečné a...“

„V pořádku, veliteli,“ zarazila ho major. „Vaše práce i práce Vašich lidí na mě udělala veliký dojem.“

„Děkuji, majore.“

„Nicméně zprovoznění této sítě bude jenom začátkem.“

„Kolik jich chcete nasadit?“

„Počítáme s 350ti platformami.

„Tři sta padesát?“ měl velitel co dělat, aby udržel svůj úžas na uzdě. „Proboha, jakou pohromu čekáte?“

„Velkou,“ dostalo se mu patřičně suché odpovědi. Další reakce ho zbavil jeden z operátorů, který mu cosi zašeptal do ucha a odvedl jeho pozornost ke stanovišti nalevo.

„Nějaký problém?“ zajímalo majora, které neuniklo vyrušení.

„Jen drobný problém, majore. Ztratili jsme spojení s jedním z našich pozorovacích stanovišť. Nejspíš půjde o technický problém na vysílací lince. Za poslední dva dny jsme jich tu měli víc než dost. “

„Kolik máte pozorovacích stanovišť?“

„Celkem devatenáct,“ prohlásil velitel již mnohem jistějším tónem. „Když jste mluvila o hrozbě, neponechal jsem nic náhodě a zdvojnásobil počet stanovišť, abychom nebyli překvapeni, kdyby přeci jenom došlo k nečekanému útoku.“

„Působivé.“

„Pošlete jeden z nákladních raketoplánů, aby navázal spojení s dvanáctkou. Potvrďte, že jsou v pořádku,“ přikázal kapitán bez váhání.

„Ano pane,“ přikývl operátor a ihned splnil požadovaný rozkaz.

Bylo to zajímavé sledovat, jak tam stojí s rukama složenýma na prsou, do ničeho nezasahovala, prostě tam jenom stála a sledovala dění. Trpělivě čekala, až z řídícího střediska potvrdí možná banální chybu spojení. Všimla si, že taktéž kapitán Aran tohle všechno sleduje s mimořádným zájmem. Ano, major byla skutečným vůdcem svých lidí, nejenom titulem a hodností.

„Máme tu spojení s nákladním raketoplánem, veliteli!“

„Obraz!“

„Jsou tady! J...s..ou...b...líž..í...“ objevil se na obrazovce zrnitý obraz pilota, ale vzápětí byl přerušen.

„RK-5 ozvěte se! Opakuji, RK-5 ozvěte se!“ zkoušel operátor obnovit spojení, ale marně.

„Spustit senzorovou síť! Na plný výkon! Hledejte nákladní raketoplán RK-5 na posledních známých souřad…“

„Kontakt!“ přerušil ho další z taktických operátorů. „Souřadnice…“ vychrlil rychlý sled čísel, která neustále aktualizoval, až mu nakonec došel dech a musel bezradně rozhodit rukama.

„Mnohačetný kontakt! Vzdálenost 20miliónů kilometrů,“ vysvobodila ho operátorka sedící hned vedle něj.

„To je těsně před dosahem našich gravitačních pastí.“

„Viditelně o nich věděli,“ postoupila major blíže a zaujatě si prohlížela chaotické údaje na obrazovce.

„Identifikace!“ vyštěkl velitel prudce.

„Signatury odpovídají Tamulským lodím.“

„Kolik?“

„Údaje jsou velice nejasné, pane. Senzorové plošiny jsou zahlceny množstvím signálů a…“

„Nemusím to vědět na loď přesně! Dejte mi nějaký odhad!“

„Tisíce…pět tisíc minimálně…“

„Pět tisíc?“

„Signatury se vzájemně překrývají, takže nemáme přesné odečty.“

„Možná mají stíhačky. To by vysvětlovalo ty ohromné počty.“

„Signatury jsou větší než u stíhaček, pane. Mnohem větší. A přichází další.“

„Za jak dlouho tady budou?“ zajímalo majora.

„Předvoj se dává do pohybu. Stávající rychlostí dorazí během 40ti minut.“

„Ať se všechny lodě a personál ihned stáhne zpátky na základnu,“ přikázala blonďatá velitelka.

„Ano, majore.“

„Spojte mě s kapitánem Landisem,“ pokynula důstojníkovi sedícímu v křesle u komunikační stanice.

„Ano, majore,“ přikývnul a obraz Chaockého kapitána v mžiku naskočil na hlavní obrazovce.

Majore, máme tu příchozího nepřítele,“ pronesl kapitán sotva se objevil na obrazovce. „Je jich víc než dost pro každého,“ dodal dychtivě.

„Je jich víc než dost, aby nás tu převálcovali, kapitáne Landisi.“

Ano, konečně se odhodlali k akci,“ přisvědčil nadšeně. „Jaké jsou rozkazy, majore?“

„Potřebujeme vyzvednout všechen personál z pozorovacích stanovišť a všechny, kteří to nezvládnou včas na základnu.“

Nebudeme bojovat?“ znělo to zklamaně, skoro ublíženě.

„Je jich příliš mnoho a jsou tady příliš brzy.“

To nemusí být nutně na škodu.“

„Ne kapitáne, ne dnes. Teď je důležité zachránit co nejvíce našich lidí. Základnu postavíme znovu, ale sehnat množství kvalifikovaného personálu už bude těžší.“

Ano, majore!“

„Postarejte se, ať tu nikoho nenecháme. Nesmíme dát nepříteli žádnou informaci o tom, co na ně chystáme. Rozumíte?“

Můžete se spolehnout, majore. Nenecháme tu nikoho!“

Obrazovka s Chaockým kapitánem zhasla. Ne však na dlouho, neboť vzápětí ji nahradila tvář dalšího tentokrát Charitského kapitána.

„Kapitáne Lansone,“ oslovila ho blonďatá velitelka. „Vy a vaše eskadra budete mít na starost evakuaci technického personálu základny.“

Rozumím.“

„Budete mít dostatečnou kapacitu pro odvoz?“

Budeme tu trochu namačkaní, ale určitě ano.“

„Na nic nečekejte, plně naložené lodě ihned odešlete na základnu 58.“

Ano majore.“

„Moje loď nabere zbytek personálu z operačního. Zkusíme Vám koupit trochu času navíc. Ale moc na to nespoléhejte.“

Spolehněte se, majore,“ přikývnul a obrazovka znovu zhasla.

„Spustit evakuační poplach. Hned!“ Celou základnou se následně rozezněl alarm. „Veškerému technickému personálu, ihned se přesuňte na evakuační stanoviště v doku. Toto není cvičení. Opakuji, toto není cvičení!“

„Co máte v plánu, majore?“ zajímalo velitele základny, neboť mu neušlo, že jeho lidem nedala pokyn k evakuaci.

„Nemůžeme je zastavit, ale můžeme o nich získat co nejvíce informací, které nám budou později nesmírně užitečné. Znát velikost, sílu a počet nepřátel bude pro naši další strategii neocenitelné.“

„Rozumím.“

„Funguje alespoň částečně obranná síť?“ zajímala se.

„Z části ano, ale nedokážeme ovládat více jak dvacet platforem naráz. Je v tom…“

„Připravte je!“ přerušila ho rázně. „Neodletíme odsud bez jediného výstřelu!“

„Ano majore.“

„Jakmile budeme mít přesné odečty nepřátel, začněte stahovat vaše operátory na moji loď. Odletíme hned, jakmile bude situace neudržitelná.“

„Ano majore.“

„Připraven na protokol Omega?“

„Omega?“ zamrkal překvapeně, ale jen na okamžik. „Ano, připraven. To je jediné řešení, kdyby hodlali přeci jenom základnu obsadit.“

Sedmá přihlížela s náznakem uznání následným událostem. Veškerá evakuace probíhala spořádaně, bez jakýchkoliv strkanic či chaosu. Rychle, spořádaně a efektivně. Jedna loď za druhou opouštěla základnu plně naložená inženýry, dělníky i lidmi z řízení letového provozu, ale ti opouštěli svá stanoviště jako poslední. Zůstávala zde všeho všudy pouze jedna jediná loď, Koloniální vlajkový Dravec.

Základna se začala otřásat pod náporem zbraní z Tamulských lodí, které dospěly na dosah. Za svou prvotní troufalost, kdy ignorovali dosud ne úplně zapojenou obrannou síť, ztratili desítky možná i stovky lodí, když na ně najednou z ničeho nic začala dopadat torpéda. Ve velkém množství a Tamulské lodě postupovaly v příliš sevřené formaci, aby mohly manévrovat či reagovat na palbu.

Postupně likvidovali střílející plošiny, ale z naprosto nepochopitelných důvodů stříleli pouze na ty, které po nich už vystřelili. Jako by jim absolutně nedocházelo, že Nová Kolonie může kontrolovat pouze část své sítě. Stálo je to hodně. Příliš mnoho s ohledem na skutečnost jak moc Novou Kolonii zaskočili svým útokem. Utrpěli úplně zbytečné ztráty a Sedmá začínala chápat, proč jejich ofenzíva skončila neúspěchem. Pokud postupovali podle této strategie, potom nemohli uspět.

„Je čas jít, veliteli!“ vyzvala major všechny zbývající ve středisku k odchodu. „Už není nic, co bychom mohli pro základnu 52 udělat.“

„Ano, majore,“ souhlasil sklesle, ale poslušně zamířil k přenosové plošině. Nevstoupil na ni dřív než poslední z jeho lidí. „Omlouvám se, za své pochybnosti ma…“

„Omluva není na místě. Teď odsud musíme vypadnout. Hned!“ přerušila ho, neboť základna se otřásla ještě víc a objevil se první oheň. „To platí i pro Vás, kapitáne Arane,“ dodala, když sama stanula na transportní plošině. Nepohlédla na něj, ale podle všeho věděla, že je zde.

„Co teď?“ pohlédl kapitán Aran tázavě na Sedmou.

„Asi bychom měli také odejít.“

„Ano, ale kam?“

„Vypadá to, že tra…“

Odpověď na tuto otázku byla celkem zřejmá. Na ovládacím panelu transportní plošiny blikala kontrolka se souřadnicemi. Stačilo jenom použít přenosovou plošinu a rázem odsud mohli vypadnout pryč. Jenomže ve stejné chvíli prošlo první torpédo skrze oslabené štíty základny a proniklo až do hlavního prstence. Sedmá neviděla, jak stěna za jejími zády vybuchla a tlaková vlna ji odhodila stranou. Po další explozi se uvolnil strop a částečně ji zasypal.

„Sedmá! SEDMÁ!“ slyšela kapitánův hlas, ale všechno kolem ní v té chvíli zčernalo.

USS Enterprise – ošetřovna

Na ztichlé ošetřovně vládlo ticho. Přehlušené jen občasným zapípáním kontrolního panelu. Na nemocničních lůžkách leželi dva lidé. Kapitán Aran Dar a hlavní vědecký důstojník Enterprise, Sedmá. Už bylo pozdě večer. Kromě sestry mající službu tu seděla jediná osoba, plukovník Marcen. Pohledem se vpíjel do obou obrazovek, jež ukazovaly stav dvojice na ošetřovně. Nesledoval pouze jejich stav. Sledoval ještě něco jiného, něco o čem nemohl říct ostatním.

Beztak by nikdy nepochopili, jaký má vlastně skutečný zájem na tom, aby uspěli a zabránili případné válce či zničení Federace. Tohle byla jeho priorita, ale začínal si pomalu uvědomovat, že půjde o mnohem obtížnější úkol, než si původně myslel. Ve hře muselo být mnohem víc agentů, než předpokládal, což znamenalo, že nedokáže být úplně všude. Hodlal však být u klíčové události a nehodlal ji spustit z očí. K něčemu se schylovalo, to bylo jisté, ale tentokrát nedovolí, aby se situace zvrtla jako v případě Arana Shaktana.

„Plukovníku?“ Oslovil ho nově příchozí na ošetřovně. Zvláštní, ani ho neslyšel přicházet, ale podle hlasu ihned poznal, kdo na něj promluvil. Těžko mohl nepoznat kapitána Enterprise.

„Ach, kapitáne, neslyšel jsem Vás přicházet.“

„Jak to s nimi vypadá?“

„Momentálně dobře. Jejich spánkové vlny REM se pomalu synchronizují, přesně jak Sedmá předpokládala.“

„Kdy je bude možné probudit?“

„Pokud vše půjde stejným tempem, tak během dvanácti hodin.“

„Měl byste si také zajít odpočinout. Nemá cenu, abyste tady zbytečně seděl.“

„Jde to příliš snadno,“ opáčil Marcen zamračeně.

„Čekáte nějaký další nečekaný útok?“

„Nemyslím, že by podruhé došlo k něčemu tak křiklavému, ale…“

„Ale?“

„Myslete si o mně, že jsem cynik, ale vidím v tom všem jistý vzorec a ten jasně říká, že nic neproběhne snadno, ani jednoduše.“

„Co proti tomu můžeme udělat?“

„Nevím.“

„To je poprvé, co od Vás něco takového slyším.“

„A nejspíš ani naposledy, neboť jsem s rozumem v koncích. Těžko můžete bojovat s někým, kdo je ne o jeden, ale hned dva kroky napřed.“

„Připouštím, že to je znepokojivá představa a…“

„Sakra!“ zaklel plukovník, neboť diagnostický panel u životních funkcí Sedmé se rozsvítil červenou září. „Nesnáším, když mám pravdu!“

„Naléhavá pohotovost! Doktor Bashir ihned na ošetřovnu!“ přiběhla sestra a sloužilo jí ke cti, že zachovala naprostý klid a ihned se začala Sedmé věnovat pozornost ve snaze udržet ji naživu, než dorazí hlavní šéflékař.

Julian Bashir dorazil na ošetřovnu v rekordním čase a ještě méně času ztrácel při pohledu na diagnostické zařízení.

„Co se stalo?“ zajímal se zamračeně, protože to, co viděl na diagnostickém panelu, nedávalo smysl.

„Fraktura pravého mozkového laloku, četné pohmožděniny na pravém boku a otevřená zlomenina pravé ruky,“ vychrlila na něj sestra okamžitě.

„Jak se jí něco takového mohlo stát? Na ošetřovně!“ zamračil se Bashir, ale na nic dalšího se zbytečně neptal a ihned se dal do práce.

„Mám jistou teorii, že to, co se děje tam uvnitř se pro ně děje i ve skutečnosti,“ poznamenal plukovník kysele. Vlastně si tím byl víc než jen jist, ale nemohl s tím nic udělat.

„Myslíte?“

„Je to jen teorie, ale řekl bych, že dost reálná.“

„Potom musíme Sedmou co nejrychleji probudit,“ prohlásil Picrad rezolutně.

„V současném stavu to nedoporučuji, kapitáne. V žádném případě,“ oponoval mu Bashir.

„Kapitán Riker, říkal, že byli svědky majorových vzpomínek na válku s Tamulci. Pokud se dostali k nějaké takové vzpomínce příliš blízko, tak…“

„Vzpomínky nezpůsobují fyzická zranění,“ namítnul doktor.

„Normálně asi ne, ale tohle není normální situace.“

„Je v ohrožení života, doktore?“ zajímalo plukovníka, ačkoliv odpověď taktéž věděl předem.

„Zatím ne, ale dobře na tom také není. Prozatím dokážu její stav stabilizovat, ale nevím kolik dalších výbušných vzpomínek dokáže vydržet.“

„Udělejte, co půjde a doufejme, že se pro příště vyhnout přílišným ohniskům, které by jim mohly ublížit.“ Pohledem zabrousil i k druhému diagnostickému panelu, jehož hodnoty začaly zvolna stoupat, ale nic zatím nenasvědčovalo tomu, že by k podobné události došlo i u kapitána Arana. Nejspíš si byl vědom toho, co se stalo Sedmé, což by odpovídalo zvýšené hladině adrenalinu.

Tohle bylo pro Arana Dara jako noční můra. Sedmá právě přišla s nějakým nápadem, když v tom ji smetla exploze. Slyšel sám sebe, jak na ni křičí, ale celkem marně. Jako na potvoru se zřítil stropní nosník a uvěznil ji pod ním. Na nic nečekal, zcela ignoroval skutečnost, že se všechno kolem něj hroutí. Přiběhl k ní. Zapáčil veškerou možnou silou, jakou v sobě našel, odsunul spadlý nosník a vytáhnul Sedmou ven.

Už jen pohled na to jak krvácela na hlavě, nehledě na zlomenou ruku ho šokoval. Z nějakého důvodu zde zůstali uvězněni. Nepřesunuli se do další vzpomínky, jako předtím. Proč, kladl si otázku a vzápětí na ni sám odpověděl. To všechno kvůli němu. Kvůli snaze ho zachránit, přestože by dal přednost tomu nebýt. Nejprve kvůli tomu zemřel jeho otec, ale ať se propadne, jestli kvůli němu umře někdo další.

„Sedmá? Sedmá? No tak, no tak…“ zkoušel ji přivést zpátky k vědomí. Bez veškerého vybavení těžko mohl říct, jak na tom ve skutečnosti je. Její levá ruka se pohnula. Chvilku mu trvalo, než pochopil, že ukazuje na ovládací konzoli transportéru. Ano, čekaly tam souřadnice a přenosová plošina byla aktivní. Měli cestu ven. Základna se znovu otřásla a kus od nich se propadl další kus stropu.

Po pravdě to nehodlal zjišťovat. Aktivoval transportér, nastavil zpoždění deset sekund, dost času, aby stačil popadnout Sedmou a donést ji na přenosovou plošinu. Cítil, jak je oba dva uchopil transportní paprsek, těsně předtím, než celá Koloniální základna 52 vybuchla.

Skoro to vypadalo, jako by nikam neodešel a zhmotnil se zpátky na stejném místě na Koloniální základně. Jiné základně. Na první pohled vypadala stejně, stejná transportní plošina, stejné stěny, schodiště i panely, ale nebyla to ta samá základna. Personál základny byl zcela určitě jiný. Což nebyla jediná věc, které si všimnul. Krvavý šrám na hlavě Sedmé se začal zavírat, jako by na něj někdo použil lékařský proto-plaser. Takže jim někdo venku pomáhal.

„Sedmá?“

„Kapitáne?“ odpověděla slabě.

„Teda, Vy jste mě ale pěkně vyděsila,“ postavil ji opatrně na nohy. Viděl, jak sebou bolestivě škubla, když si sáhla na pravou ruku, ale jinak vypadala relativně v pořádku. Pouze relativně soudě podle její opatrné chůze. Musela mít ještě další zranění, která nebyla na první pohled viditelná.

„Zjevně je tohle celé mnohem skutečnější než pouhá vzpomínka.“

„Ano, také mě to napadlo,“ přisvědčila, ale nevypadala, že by jí to nějak zvlášť překvapilo.

„Hmm, základna 58,“ všimnul si Bajoran označení základny. „Takže jsme se přesunuli o kus dál.“

„Vskutku,“ přisvědčila i podruhé, ale to už se rozhlížela kolem sebe.

„Ano, zdá se, že to celé ještě neskončilo, podle toho jak tu všichni kolem pobíhají,“ konstatoval Dar suše.

„Zdejší základna vypadá mnohem lépe připravená,“ konstatovala Sedmá při pohledu na taktický holo-tank se situačním diagramem. Bylo na něm mnohem více označených bodů ať již platforem či lodí.

„Určitě jste v pořádku?“

„Jsem natolik v pořádku, abych mohla jít. Když mi pomůžete,“ dodala opatrně.

„Jistě, hlavně opatrně,“ podepřel ji a dál pokračovali společně.

Obraz, který se jim naskytl, byl téměř věrnou kopií toho předchozího. Veškeré stanice a místa u nich byla obsazena a všude vládl čirý ruch. Uprostřed u taktického holo-tanku stála major Kronesová a vše řídila. S klidem naprostou jistotou, jako skutečný vůdce. Nová Kolonie byla tentokrát mnohem lépe připravena. Obranné platformy byly zapojeny do husté sítě a dvacet eskader Dravců třídy C, včetně bitevních lodí, které dorazily jako palebná podpora, čekalo na rozkaz. Celkově tu musela být velká část celé Koloniální expedice.

Pokud čekali, že uvidí průběh bitvy, tak neviděli. Děj poskočil kupředu dříve než se Tamulský útok rozbil o připravenou obranu. Než došli na pozorovatelnu, už bylo po všem. Pohled ven jim ukázal pohled na stovky vraků lodí, jak Koloniálních Dravců tak i Tamulských lodí. Po celé základně vyzváněl alarm, opravářské týmy měly plné ruce práce a velká část základny zářila karmínově rudou barvou těžkého poškození.

Nehledě na počty lodí, kterých bylo o hodně méně než před začátkem boje. Obě strany utrpěly těžké ztráty a bylo úplně jedno, že Tamulské mnohonásobně přesahovaly ty Koloniální. Nová Kolonie ubránila své pozice, ale za jakou cenu? Ubránila ji díky předvídavosti jejich velitelky, která očekávala právě takový útok. Plus nebetyčné hlouposti a stupiditě Tamulského velení neboť s takovou silou mohli napáchat strašlivé škody, možná i vytlačit Novou kolonii úplně z oblasti a oni to všechno promrhali ve dvou nebo třech bitvách.

Aran Dar se Otočil od výhledu ven z pozorovatelny. Aniž si to uvědomil, tak najednou kráčel chodbou, podpíral přitom Sedmou a směřoval skrze nemocniční oblast. Viděl podobná místa, během války s Dominionem, ale i tak ho to překvapilo. Počet zraněných převyšoval kapacity nemocnic, ale přesto tu vládl jistý pořádek a řád. Ti méně zranění se zraněním neohrožující přímo život končili naskládaní různě po chodbách, provizorně upravených skladištích a všude kde se dalo. Skrze prosklenou část zahlédl, jak převážejí zraněné, neschopné pohybu na lodě a ty je zase odvážely pryč, pravděpodobně hlouběji do zázemí na ostatní základny, kde se jim mohlo dostat další následné péče.

Přesto nevypadalo, že by jich nějak zvlášť ubývalo. A ze všeho nejhorší bylo, že to všechno nejenom viděl, ale i slyšel a v neposlední řadě cítil. Nemocniční pach i pach smrti, který se na ně snášel ze všech stran. Vlastně, když o tom tak přemýšlel, tak ani nikam jít nechtěl, přesto kráčel stále kupředu. Cosi ho nutilo pokračovat dále a hlouběji do nemocnice, kde se pohybovali doktoři, sestry a ležely bezvládné postavy na nemocničních lůžkách. Chvilku netušil, co tady vlastně dělá, ale zahlédl majora, jak prošla, či spíše protáhla se kolem něj.

Směřovala k lůžku, kam právě přivezli posledního pacienta. Nešlo poznat, kdo je, neboť měl těžce popálený obličej a nejenom obličej. Skláněl se nad ním jeden z lékařů a kontroloval jeho stav, který byl všelijaký, jenom ne dobrý. Nevšimnul si majora, která k němu přistoupila jako duch. Čekala, až skončí. Sama nevypadala úplně nejlépe. Uniformu měla špinavou, přes pravou tvář a krk ošklivě vypadající šrám, ale nevypadala, že by si toho všímala.

„Doktore?“ oslovila ho tiše.

„Co?“ trhl sebou lékař překvapeně. „Ach, to jste Vy, majore?“ rozpoznal ji okamžitě a jako první padl jeho pohled na její šrám. „Zajděte na sousední oddělení, ať se na Vás podívají a...“

„V jakém stavu je kapitán Landis?“ pronesla, aniž by se hnula o píď.

„Není to vůbec dobré,“ odpověděl s povzdechem. „Na živu ho právě teď udržují pouze přístroje a nevím, nevím jestli vůbec...“

„Kapitán Landis je pro Expediční flotilu mimořádně důležitý, doktore. Udělejte maximum proto, aby přežil.“

„Mám spoustu pacientů, kteří vyžadují moji pozornost, majore a...“

„Rozuměl jste tomu, co jsem říkala, doktore?“

„Majore...“

„Chcete, abych to zopakovala, doktore? Nebo to chcete slyšet jako rozkaz?“

„Ne, majore.“

„Dobře. Mějte to na paměti.“

V těch slovech zazněl náznak hrozby a zároveň i vynucené autority. Způsob jakým je pronesla, jasně naznačoval, že zmíněný kapitán znamená něco víc i pro ni samotnou. Přitom nedávala po celou dobu najevo prakticky žádné emoce. Ani předtím, ani teď. Vlastně ji nikdy neviděl dát najevo emoce, přestože o ní tradovaly historky, že umí být velmi emotivní.

Více už se nedozvěděli, neboť jednotku intenzivní péče vystřídala potemnělá taktická místnost. V jejím čele stála znovu major Kronesová. Tentokrát už v čisté uniformě a bez krvavého šrámu na tváři. Tvář měla vážnou a také počet přítomných kapitánů v černých uniformách byl mnohem menší než by odpovídal místnosti takové velikosti. Na taktickém holo-tanku byla mapa galaxie. Vyznačené body ukazovaly jednotlivé soustavy, a pokud mohl Dar hádat, podle jednoho z údajů, tak šlo o mapu Tamulského impéria.

„Je čas vrátit úder,“ pronesla major tiše.

„Vrátit úder?“ postoupil jeden z kapitánů více dopředu, dávaje do hlasu údiv.

„Nepůjde o žádnou ofenzívu, kapitáne Lansone,“ opáčila blonďatá velitelka mírně. „Ne, naším cílem je vyvinout na Tamulce tlak, zjistit, jaké jim zůstaly možnosti a připomenout naši přítomnost. Nebudeme se pouštět do žádného velkého dobrodružství. K tomu nemáme jednak prostředky a jednak si ho za současného stavu nemůžeme dovolit. Ne, musíme si počínat takticky a úsporně.

Rozhodně nemůžeme počítat s tím, že bychom nenarazili na žádný odpor, neboť pohraniční světy v oblasti jádra mají přidělené jednotky. Cílem naší kampaně nebude narušovat jejich infrastrukturu. Ne, naším hlavním cílem je, aby pocítili náš stisk na svém hrdle a zjistit jaké bude jejich odhodlání. Podle něj pak budeme plánovat naši další strategii.“

„A co diplomacie? Nemyslíte, že po tom nářezu, co jsme jim právě udělili, nebudou chtít raději usednout k diplomatickému stolu?“

„Taková věc, by byla logická, ale nemyslím si, že k ní dojde. Rozhodně ne brzy.“

„Nebylo by lepší počkat, až budou naši Dravci třídy D dokončeni a teprve pak udeřit?“

„Berte to jako průzkum bojem, neboť informace, které během něj získáme, budou rozhodující pro další fázi.“

„Budeme dobývat impérium?“

„Podle mého názoru, dokud budou mít v záloze nějaké možnosti, neustoupí Tamulská vláda ze své strategie. Pokud jim sebereme tyto možnosti, potom, pouze potom, je donutíme usednout k diplomatickému stolu.“

„Možná by nemuselo být od věci zkusit jít na věc měně zpříma a odstranit problém, který jejich vláda představuje a zkusit štěstí s umírněnějšími frakcemi.“

„Ano, to by mohlo pomoci,“ připustila major. „Ovšem zorganizovat to by bylo velice obtížné, nehledě na skutečnost, že nemáme přehled, které členy jejich vlády by bylo třeba odstranit, abychom dosáhli svého. Kromě toho, taková věc, stanovuje vždy velice nebezpečný precedent.“

„Jaký je plán, majore?“

„Potrvá měsíce, možná i rok, než znovu seskupíme jednotlivé eskadry a doplníme jejich posádky, což je věc, která nás pálí ze všeho nejvíc. Takže použijeme smíšené eskadry. V každé skupině budou tři Dravci třídy D, tři Dravci třídy B jako podpora, sedm Dravců třídy C bude tvořit útočné jádro celé skupiny.“

„Kolik skupin nasadíme do boje?“

Na tuhle otázku už Aran Dar odpověď nedostal. Děj přeskočil jinam, ale tentokrát nešlo o Koloniální základnu, ani žádnou z jejich lodí či míst. Ne, tohle místo sem nepatřilo. Bylo známé, velice známé. Však také šlo o jeho pracovnu na Voyageru. Ale co ho víc šokovalo, byl pohled sám na sebe. Seděl za stolem a podle všeho s někým právě hovořil. Jedna věc, byla vidět vzpomínky druhých a jedna věc, byla vidět své vlastní.

Lituji, kapitáne Arane. Admirál Saaros dal výslovný rozkaz nechat zvednuté štíty po dobu přítomnosti Koloniálních lodí v soustavě.“ Podle hlasu šlo o Tamulského kapitána Nuelose.

Sakra, máte je tu přímo na očích a přenosový paprsek je pouhý okamžik,“ slyšel sám sebe říkat. Ano dobře si vzpomínal na tenhle rozhovor, který ve svém důsledku vedl k celé katastrofě.

Souhlasím, ale admirálovy rozkazy jsou v tomto ohledu striktní.“

V tom případě, pokud má pan admirál takové obavy, tak přistanu s Voyagerem přímo na Tieru 4.“

S těmito slovy ukončil spojení. Znovu si vybavil, jak moc byl tenkrát rozzlobený na ignoranci Tamulského admirála. Jedna věc však byla vybavit si celou věc, druhá vidět ji na vlastní oči. Otázkou zůstávalo, proč vidí zrovna tohle. To přeci nemohla být žádná z majorových vzpomínek, nebo snad ano? Jako ve snu hleděl sám na sebe. Věděl, co bude následovat, věděl, co právě teď udělá. Největší chybu svého života.

Kapitán Aran můstku!“ hleděl na sebe, jak klepl do komunikátoru a právě udělal největší chybu, která stála život milióny lidí. „Připravte se...raketoplán 1 k přepravě vyslance Slokarije na Tamulskou vlajkovou loď.“

Ano, tady to bylo. Nevzpomínal si na žádné zadrhnutí, ale nyní bylo více než patrné. Hodlal přikázat, aby připravili loď k přistání dole na planetě, ale místo toho vyslal raketoplán. Proč to vlastně udělal. Proč? Tuhle otázku si kladl znovu a znovu, než jeho minulé já opustilo pracovnu a zůstal zde sám. Oprava, ne Sám, Sedmá tu byla s ní a všechno bedlivě sledovala. Přesně o tomhle mluvil, když ho předtím našla. Celá vzpomínka zaváněla selháním. Jeho vlastním selháním, které ho pronásledovalo celé měsíce.

„Nebyla to Vaše chyba, kapitáne,“ nový hlas přicházející zpoza jeho zad ho přiměl prudce otočit. Překvapeně hleděl na muže v šedém, který tam stál. A slovo šedý znělo v jeho podání doslovně, neboť měl šedé kalhoty, šedé boty i šedý svršek, který vypadal podle střihu podobně jako uniforma Hvězdné flotily. Kromě toho měl ještě šedou pláštěnku s kapucou, která zakrývala jeho tvář. Přitom měl neodbytný pocit, že ho už někde viděl.

„Kdo jste?“

„Není důležité, kdo jsem, kapitáne Arane,“ opáčil šedý muž s klidem. „Důležité je k čemu došlo.“

„Udělal jsem chybu. Obrovskou chybu jakou...“

„Neudělal jste nic špatně, kapitáne. Cožpak jste to neviděl?“

„A co jsem měl vidět?“

„Jestli chcete, můžu to celé vrátit a ukázat Vám vše mnohem detailněji, ale pointou zůstává, že rozhodnutí vyslat raketoplán místo přistát na planetě s celou lodí, nebylo Vaše.“

„Nebylo moje? Co tím myslíte?“

„Celou dobu jsem si lámal hlavu s tím, jak to udělali. Jejich plány, celá ta složitá mozaika do sebe perfektně zapadla a my mohli jenom zírat na jejich bezchybné provedení. Hlavně já zíral, neboť jsem na celou věc dohlížel a tohle mi prostě uteklo. A uteklo mi z velice dobrého důvodu. Protože tohle byl podvod. Nevzpomínám si, že by někdo někdy takhle křiklavě porušil pravidla.“

„Jaká pravidla?“

„Pravidla o přímém zasahování do vaší sféry existence!“ opáčil šedý mužík rozčileně. „Jistě, můžeme ovlivnit Vaše rozhodnutí, přimět Vás, abyste se vydal konkrétním směrem, ale nikdy, nikdy nesmíme přímo změnit Vaše rozhodnutí, jenom proto, že nevyhovuje našim cílům. Oni to udělali a já si toho vůbec nevšiml. Až doteď.“

„Kdo jsou ti oni?“

„To Vám nemohu říct, protože to sám nevím. Netuším, co mají v plánu, ani kdo se v tom angažuje. Mohu Vám říct pouze tolik, že podruhé už podobnou věc neudělají. Jestli to zkusí, tak tentokrát velice tvrdě narazí, neboť odteď mají naši plnou pozornost a my hodláme dohlédnout, aby vše proběhlo podle pravidel. Tentokrát už žádné podvody.“

„Proč mi tohle všechno říkáte?

„Protože jste naším hlavním hráčem v poli. Obrazně řečeno.“

„Nemám náladu na nějaké hry!“ odseknul Dar rozzlobeně.

„Samotný život je jedna velká hra. Všichni ji hrají. Tohle je v podstatě totéž, akorát s vyššími sázkami, neboť nikde není řečeno, že i když budeme dohlížet, aby všechno probíhalo podle pravidel, že Vám to zaručí úspěch.“

„Takže nám hodláte pomoct?“ ozvala se dosud mlčící Sedmá.

„Tady mohu udělat prakticky cokoliv, neboť nejsme ve skutečném světě,“ opáčil a přistoupil k blondýnce. Letmo se jí dotkl a z jeho ruky vyšla zlatá záře, která na okamžik zahalila Sedmou, ale jakmile opadla, vypadala mnohem lépe. Dokonce pohnula zlomenou rukou, což u ní vyvolalo pozdvižené obočí v údivu.

„Ano, tady mohu prakticky cokoliv, ale ve skutečném světě už jsou mé možnosti omezené.“

„A co teď?“ zajímalo Bajorana.

„Nikde a nikomu neříkejte, že o tomhle víte. A když myslím nikomu, tak myslím nikomu. Tahle informace může více než jenom zabíjet, pokud se o tom druhá strana dozví.“

„Nezastavíte je?“

„Možná ano, možná ne. Každopádně, proč hloupě riskovat, když postačí si tuhle zdánlivě bezvýznamnou informaci ponechat pro sebe.“

„Najednou je bezvýznamná?“

„Pro Vás v této chvíli ano. Pro nás bude mít veliký význam později, až události dospějí ke klíčovému bodu. Všechno nasvědčuje tomu, že za tím stojí banda naprostých amatérů, když si musí vypomáhat takovými ubohými triky. “

„Co mám tedy udělat?“

„Probuďte se.“

Ta slova byla pronesena s takovou samozřejmostí, jako by řekl, že ráno vyjde slunce. Fungovalo to. Měl pocit, jako by ho něco odstrčilo. Padal, padal a najednou procitl na nemocničním lůžku. Zvedl se, vida že na sobě nemá uniformu, ale nemocniční oděv. Ihned u něj byla sestra a krátce po ní dorazil i doktor Bashir. To ho trochu překvapilo, neboť čekal doktorku Ogawu. To znamenalo, že už není na Titanu.

„Opatrně Sedmá, opatrně,“ mírnil Bashir blonďatou vědeckou důstojnici. „Utrpěla jste hodně ošklivé zranění a zlomeninu…

„Nic mi není, doktore!“ nenechala ho dokončit větu a na důkaz svých slov přímo před ním zahýbala pravou rukou, včetně prsty, aby mu dokázala, že je naprosto v pořádku. Nicméně ji nepustil z lůžka, dokud mu lékařský trikordér nepotvrdil, že je tomu skutečně tak.

„Teď jsem z toho blázen. Ještě před pár hodinami…“

„Nelamte si s tím hlavu, doktore.“

„Sakra, málem jste mi tu umřela před očima, Sedmá a…“

„Nicméně k tomu nedošlo!“

„Naštěstí ne,“ dodal místo ní Aran Dar. Také on si vysloužil mimořádnou pozornost od sestry, ale i ona musela konstatovat, že je v pořádku.

„Tohle se bude dobře vyjímat v záznamech,“ neodpustil si pozemský doktor poznamenat. „Pacient, kterého jsem ošetřil, nejeví žádné známky ošetřeného zranění, protože žádné nemá.“

„Život je plný překvapení, doktore.“

„Každopádně jsem rád, že jste oba dva zase zpátky.“

„To my taky,“ vyměnil si s blondýnkou pohled a ona přikývla.

„Plukovník Marcen bude jistě rád, protože tady strávil většinu času, než jsem ho před dvěma hodinami vyhodil, aby si šel taky odpočinout.“

„Myslím, že pro něj mám pár novinek, které ho budou zajímat.“

„Nechte si je na později,“ učinil šéflékař Enterprise zamítavé gesto. „Nevím, jestli se to právě teď hodí, ale je mi líto, co se stalo Vašemu otci.“

„Jo, mě taky.“

„Je pouze malou útěchou, že ani z jeho vraha nezůstalo skoro nic.“

„Díky doktore.“

„Kapitán Picard s Vámi bude chtít mluvit, hned jak budete mít chvilku. S vámi oběma,“ dodal významně.

divider

Následuje:
Poslední fáze

divider

CZ Kontinuum Star Trek fan klub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© 2000–2020 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries