Strážci řádu 2

Autor:
bubushow
Archivováno dne:
9. 12. 2019
Délka:
215 530 slov (958 min.)
Stav povídky:
dokončená
Přístupnost:
13+
Varování:

žádné

Seriál (svět):
TNG, DS9, VOY
Období:
Příběh se odehrává mezi roky 2381–2379
Hlavní postava(y):
kapitán Aran Dar
Kategorie:
alternativní vesmír, napětí
Pokračování:
volné pokračování
Spoiler:
žádný
Stručný obsah:

Diplomatické jednání probíhající, které hostila Spojená Federace planet na stanici DS9 mezi dvěma znesvářenými stranami, Tamulským impériem a Novou Kolonií dosáhla klíčového úspěchu a obě strany uzavřely tříměsíční příměří (viz cyklus Strážci řádu). Těsně po uzavření smlouvy došlo ke zcela nevyprovokovanému a bezprecedentnímu útoku ze strany Nové Kolonie na klíčová místa v samotném srdci Federace. Ničivé útoky, které mohly mít katastrofické následky pro celou Federaci, ale z nějakého důvodu, následkem podivné sabotáže se nezdařily. Zato srážka, s Koloniálním Dravcem u Bajoru si vyžádala stovky životů, včetně materiálních ztrát a byla zastavena až kapitánem Aranem, který obětoval svoji loď, nový Voyager, aby zastavil tohle běsnění. Federace zatkla Koloniální velitelku, ještě než opustila stanici DS9, ale nic nenasvědčovalo tomu, že má s tímto útokem cokoliv společného. Zato zde zůstala jako jediná, kdo převzal zodpovědnost za oba incidenty…

divider
Poznámka autora:

nezadáno

divider
Prohlášení:

Star Trek a související značky jsou majetkem společnosti CBS Studios Inc. a Paramount Pictures Corp. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

divider

Strážci řádu 2 (bubushow)

Obsah

Diplomatická návštěva

O dobrých deset minut později Voyager pronikl skrze atmosféru planety a přešel do letu nad povrchem zhruba ve výšce jednoho kilometru. Na můstek dorazil též vyslanec Slokarij, samozřejmě živý a nezraněný, což znamenalo další překvapení, kterou musel Dar skousnout a nedat přitom nic najevo. Nicméně šlo o celkem příjemné překvapení, neboť Tamulec nevypadal ani trochu rozladěn tím, že nechal bez varování vrátit raketoplán a spustit se dolů na vlastní pěst.

Vlastně tím vypadal mimořádně nadšen, pokud mohl soudit a menší vyhlídkový let mu přišel jako příjemné zpestření, protože mohl lépe vidět, čeho všeho Zentierané dosáhli. Viděl jejich obrovská pole i sila, v nichž skladovaly H’uaku, což byla obdoba lidského obilí. Akorát s tím rozdílem, že H’uaka měla podstatně více využití než pouhé obilí, jak jim vyslanec nadšeně vysvětlil.

„Blížíme se k místu přistání, kapitáne!“ hlásil pilot.

„Hezky pomalu Tome, ať Zentierany zbytečně nevyplašíme.“

„Určitě už viděli spoustu přistávajících lodí. Nová Kolonie…“

„Dostáváme signál z jejich řídícího střediska. Zřejmě jim už došlo, o co se tu pokoušíme, takže nám vyčlenili přistávací plochu.“

„Výtečně,“ přikývnul Dar.

„Víš, ta tvoje předvídavost mě vždycky dokáže překvapit,“ poznamenal první důstojník s nádechem uznání.

„Kapitáne, měl byste vědět ještě jednu věc,“ promluvil opět vulkánec od taktiky.

„Ano, Tuvoku?“

„Předtím, než jsme sestoupili do atmosféry, zachytily naše senzory warpovou stopu.“

„Někdo další přiletěl do systému?“

„Koloniální Dravec, kapitáne.“

„To není až takové překvapení.“

„Jde o jediného Dravce, kterého máme v naší databázi.“

„Jejich vlajková loď je tady. Tomu říkám zajímavá shoda okolností,“ podotkl Madden s pohledem upřeným na svého kapitána.

„Ano, to jistě ano,“ přisvědčil s klidem. Major Kronesová, jak vidno neztrácela čas.

„Jejich přítomnost tady může velice zamávat veškerými diplomatickými vztahy. Obzvláště, pokud jim nebude příliš po chuti naše přítomnost,“ neodpustil si komandér pro jistotu podotknout.

„Jedno po druhém, jedničko. Jedno po druhém,“ přikyvoval Dar a usilovně přemýšlel, co všechno mu vlastně může prozradit.

„Kapitáne,“ vysvobodil ho morálního dilema Tamulský vyslanec. „Jelikož je přítomnost Voyageru trochu neplánovaná, měli bychom v rámci nadcházející diplomacie postupovat velice, velice obezřetně.“

„Souhlasím.“

„Nesmíme u Zentieranů vzbudit žádný pocit hrozby. Dokud se jim řádně nepředstavíme a neprovedeme patřičný první kontakt, doporučuji striktně omezit veškeré možné návštěvy povrchu.“

„Souhlasím,“ přikývnul Bajoran i podruhé. „Ostatně tohle je vaše parketa, pane vyslanče.“

„Delegace musí být co nejmenší, neboť se Zentierané s ohledem na svoji tělesnou konstituci necítí dobře ve společnosti těch, kteří jsou větší než oni. Nejlepší bude, když dolů sestoupíme pouze my dva. Já, jakožto zástupce našeho vůdce a Vy, jakožto kapitán lodi. Plus poručík N’Karres, jako zástupce rozvědky.“ Poslední slova dodal s viditelným nesouhlasem a kapitán Aran musel souhlasit, že přítomnosti důstojníka rozvědky by taktéž oželel.

Na rozdíl od vyslance věděl o rozvědce věci, které Slokarij vědět nemohl. Přemýšlel, jestli mu o nich má říct, ale tu myšlenku rychle zaplašil. Právě dosáhl toho, že vyslance zachránil od smrtelné nehody, ačkoliv ani ta nebyla úplně jistá s ohledem na skutečnost, že žádná Leena neexistovala. Jenomže to neznamenalo, že na palubě Voyageru není další tajný agent. Nic tomu nenasvědčovalo, ale on raději nic nepředpokládal jako jisté.

Před přistáním si v rychlosti projel záznam mise a zaznamenal hned několik drobných rozdílů. Vlastně docela podstatných rozdílů, protože je cestou sem nikdo nenapadl, takže ani nedošlo k žádnému pokusu o obsazení, ani zničení Tamulské bitevní lodi Taranis, natož pak jejich přistání na Aloně 3 a setkání s posádkou Koloniální vlajkové lodi. Ta viditelně opustila celou začarovanou Alonskou soustavu i bez jejich pomoci. Pokud ani jejich mise nebyla ovlivněna těmi bytostmi, tak mohli zřejmě odletět kdykoliv.

„Zahajuji přistávací manévr,“ přerušil tok jeho myšlenek Tom Paris. „Přistávací vzpěry vysunuty, dosednutí za pět…čtyři…tři…dva…jedna…“ Voyager sebou trochu trhnul, jakmile dosedli na pevnou zem. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by něco nebylo v pořádku. Aran Dar slyšel slabý zvuk a nepatrné chvění, vydávaný postupně utichajícím impulsním pohonem.

Na rozdíl od ostatních pamatoval přistání Voyageru na Aloně 3. Událost, k níž pro ostatní nikdy nedošlo a nejspíš ani nedojde. Rázem si vybavil slova majora o tom, jak se to nikdy nestalo. Konečně mu došlo, jak to celé myslela. Nejspíš podobnou věc nezažila poprvé.

„Přistávací vzpěry drží, sedíme na přistávací plošině.“

„Výtečně Tome. Skvělé přistání.“

„A vypadá, že máme publikum,“ přidal ještě hlavní pilot směrem k hlavní obrazovce.

„Potom bychom je neměli zklamat,“ povstal kapitán z velitelského křesla. Na hlavní obrazovce viděl zástupy Zentieranů, kteří se shromáždili v zabezpečené zóně. Nepočítal je, ale musely jich být stovky možná i několik tisíc. Přílet Voyageru vzbudil velký zájem.

„Ano, věřím, že jste na Zentierany zapůsobil, kapitáne Arane,“ povstal i velvyslanec s úsměvem.

„Pojďme, nenechme je čekat.“

„Kapitáne, jednu věc byste měl vědět, než půjdete dolů,“ zarazil ho ještě před odchodem Harry Kim.

„Ano, Harry?“

„Jde o povrch planety, kapitáne. Geologický průzkum ukazuje sice běžné údaje odpovídající planetě třídy M, ale zachycuji tam ještě něco dalšího, co nedokážu přesně určit.“

„Je to nebezpečné?“

„Nejspíš ne, protože to pokrývá oblast desítek čtverečních kilometrů, tedy i místa, kde se nachází Zentierané. Nicméně to má vliv na zaměřovací skenery. Zjednodušeně řečeno se od toho odráží a zkresluje údaje.“

„Myslíte tím naše transportéry?“

„Ano pane,“ přikývnul. „Dolů na povrch Vás dostaneme bez problémů, ale nahoru už to bude horší.“

„Můžete to nějak kompenzovat?“

„Možná, ale prozatím mějte na paměti, že transportéry budou bezpečně fungovat jen v těsné blízkosti Voyageru.“

„Beru na vědomí.

„Mohu celkem bezpečně říci, že Zentierané na nás zcela určitě nezaútočí, pokud máte obavy z tohohle,“ připojil svůj postřeh Slokarij.

„Jeden nikdy neví, jaké nebezpečí může dole číhat.“

„Větší starosti mi dělá reakce naší rozvědky.“

„Souhlasím, ti představují velkou neznámou, ačkoliv pokud si dobře pamatuji, co jste mi o Vaší rozvědce všechno říkal, tak možná ne tolik.“

„Ano, přesvědčit je o něčem, když už si sami udělali vlastní závěr, bude neskutečně těžké, ne-li úplně nemožné.“

„Důležité je potvrdit zprávu, kterou vypracovala Sedmá. Rozvědka ať si myslí, co chce.“

„Ano, máte pravdu, kapitáne,“ přikývnul Tamulec uznale. „Našeho vůdce bude zajímat v první řadě můj názor, ne zpráva rozvědky.“

„Potom pojďme.“

Transportní paprsek přenesl kapitána Arana i vyslance Slokarije těsně na hranici přistávací plochy Voyageru. Dar vrhnul jeden pohled zpět. Opět měl možnost vidět svoji loď po přistání na planetě. S jinou lodí, ať již třídy Luna či Vesta by na planetě přistát nemohl. Přiložil si to jako další kladný bod ke svému rozhodnutí, jež mohlo být trochu pochybné s ohledem na skutečnost, že si právě zahrává s časovou linií. Nikde nebylo řečeno, že tenhle jeho zásah musí být zákonitě lepší. Mohl věci naopak ještě zhoršit, jak si sám připomněl.

„Zentierané jsou v mnoha ohledech tradicionalisté a hodně si zakládají na rituálech,“ dělal Tamulský vyslanec Bajoranskému kapitánovi rychlou přednášku před setkáním. „V určitých ohledech dokážou být naprostí puntičkáři a nezačnou dělat to, či ono, dokud úvodnímu rituálu či tradici není učiněno zadost. Což se týká i uvítacího rituálu, který hodně napoví o jejich postoji k nám.“

„Nějaká konkrétní doporučení?“

„Zentierané mají několik stupňů přivítání. Alespoň podle P’ralana, našeho specialisty na mezidruhové vztahy,“ začal Slokarij vysvětlovat. „Nejvyšší stupeň, o němž víme, je přátelské přivítání. Potom srdečné, vřelé, zdvořilé, formální a dál už raději nebudu popisovat, protože časy, kdy Zentierané byli na technologické úrovni blízké té naší, vyvolalo nejednu roztržku, když si některá společnost myslela, že vyzraje na tyhle naivně vypadající lidičky.“

„Rozumím.“

„Důležité je, zachovat patřičné dekorum. Tedy reagovat na jejich pozdrav stejným pozdravem jen o třídu vyšším. Tedy na vřelé přivítání reagovat srdečným a na formální zdvořilým.“

„Chápu.“

„Důležité je zbytečně nic nepřehánět. Pozdrav nesmí být vyloženě krátký, ale ani příliš dlouhý a květnatý, neboť taková věc by zněla podbízivě neboli, jak Vy říkáte, jako pochlebování.“

„Rozumím, ani dlouhé, ani krátké. Ještě něco?“

„Ještě jedna věc,“ pokračoval Tamulec již o poznání vážnějším tónem. „Nezkoušejte jim zbytečně lichotit. Pokud budete mít pocit, že se Vám tohle či ono nelíbí, rozhodně netvrďte opak. Volte diplomatická slova, která neurazí, ani vyloženě nepochválí. Chovejte se pokud možno přirozeně. Zentierané nejsou vztahovační, takže Vám nebudou nic vnucovat. Což mě připomíná…“

„Vypadá to, že nejsme sami,“ přikývnul Aran vida na přistávající raketoplán těsně vedle Voyageru.

„Škoda. Pro jednou bych ocenil, kdyby rozvědka dorazila později, nebo ještě lépe vůbec.“

„Mají trochu zpoždění, což ukazuje, že je můj manévr trochu vyvedl z koncepce.“

„Kéž by jim to nedošlo vůbec a raději dospěli k závěru, že se tohle nikdy nestalo a Voyager vlastně vůbec nepřistál na Tieru 4. Nuže pojďme, možná tam přeci jenom budeme první,“ dodal Slokarij s nádechem humoru v hlase.

Myšlenka jistě hezká, ale protože kráčeli záměrně klidným a rozvážným krokem, tak je muž od rozvědky dohonil předtím, než dorazili k uvítací Zentieranské delegaci. V šarlatově červené uniformě s hnědými pruhy a logem znázorňující rozvědku, jež snad ani nemohlo být větší a křiklavější. Nepromluvil ani slovo. Pouze neurčitě pokynul vyslanci na pozdrav, zatím co kapitána Voyageru okázale ignoroval. Aran Dar měl doslova pocit, jak ho propaluje těma pichlavýma očima a podezřívavým výrazem tajného agenta, který nikomu nevěří.

Nekráčel vedle nich, ale o pár kroků za nimi, jako by je chtěl mít na očích. Dokonce měl i opasek a přes uniformu něco, co mohlo vypadat jako ochranná vesta, či zbroj. K opasku připnuté pouzdro na poboční zbraň sice zelo prázdnotou, ale už jen jeho přítomnost působilo přinejmenším nevhodně skoro až urážlivě. Nevypadalo, že by si toho byl nějak vědom, nebo si z toho něco dělal. Pokud mohl soudit dle svého instinktu hodnotit druhé, poručíkův zdánlivě neutrální výraz zakrýval podráždění, znechucení a možná i pohrdání.

Na další analýzu muže od rozvědky už Bajoranský kapitán neměl čas. Konečně dorazili k uvítací delegaci. Z davu se oddělila pětice malých postav. Pokud chápal správně, tak čtveřice Zentieranů na okraji formace měla být ochranka. To co drželi v rukách, musely být nejspíš zbraně, ačkoliv tak na první pohled vůbec nevypadaly. Pátý Zentieran jdoucí mezi nimi se od svých druhů nijak výrazně nelišil. Také on nenosil žádnou obuv a byl oblečen do jednoduchého praktického roucha.

Jediný rozdíl v oblečení představoval, že jeho oděv byl o odstín světlejší a možná i trochu volnější. Ten největší a nejvýraznější rozdíl představoval medailon, zavěšený kolem krku a který za chůze svíral jednou ručkou. Působil klidným, důstojným a nevzrušeným dojmem. Jenomže navzdory všemu klidu z něj vyzařovalo jisté napětí. Aran Dar doufal, že jde o očekávání, že po tolika letech na jejich svět zavítali jejich bývalí spoluobčané z impéria.

„Zde Y’Laron hovoří. První mluvčí P’ta’há provincie,“ promluvil Zentieran nakonec obřadným tónem, čímž se jim zároveň představil. „S vřelostí vítáme Vás, Slokariji, vyslanče impérium.“

„Přináším srdečné pozdravy od našeho vůdce a Tamulského lidu,“ odpověděl Tamulský vyslanec stejně slavnostním tónem.

„S vřelostí vítáme i kapitán Aran, ze vzdálená Federace planet.“

„Srdečné pozdravy od posádky Voyageru a Spojené Federace planet,“ napodobil Dar co možná nejlépe vyslancova slova.

„A také vítat poručík imperiální rozvědka,“ obrátil pohled k muži od rozvědky. Ten neodpověděl nic, pouze lehce kývnul hlavou, čímž vzal Zentierana na vědomí.

Možná nevěděl, že jde o hrubé porušení etikety, nebo to možná udělal schválně, nebo mu to prostě bylo úplně fuk. Bajoran sázel spíše na třetí možnost, neboť z poručíka měl nepříjemný dojem coby osoby, která je předem rozhodnutá a všechno ostatní je pro něj pouze ztrátou času. Což přesně zapadalo do arogance rozvědky, jak vyslanec popisoval.

„Vy být zde, moci vidět, že Zentierané nepředstavovat žádná hrozba pro Impérium,“ pokračoval mluvčí vida, že na svůj pozdrav nedostane žádnou odpověď. „My ukázat Vám vše, čeho Zentierané dosáhnout a čeho dosáhnout chtít. Nemít tajemství.“

„Už jen vidět, jak Zentierané znovu ožívají, nás nesmírně těší,“ vzal si opět slovo vyslanec. Vrhnul po poručíkovi jeden káravý pohled, načež přesunul zpět svoji pozornost ke své roli. „Mnoho času uběhlo od posledního setkání a mnoho se změnilo.“

„Ano, Gaaliané moudří, jejich mluvčí pátý, posledním, kdo mluvil s námi.“

„Pozoruhodná náhoda, neboť jejich slova vedla mé kroky právě sem na Tieru 4, za vámi, Zentierany.“

„Moudrost to Gaaliané, velká moudrost,“ pokyvoval Zentieran hlavou s melancholickým výrazem. „Zentierané neposlechli je, dokud pozdě příliš nebylo. Cestovatelům dovolili, aby se jim do myslí vkradli. Slibům falešným, naslouchali. Pak pozdě už na všechno bylo, když zkáza dopadla na svět náš.“

„Ano, tahle tragédie se nás hluboce dotkla,“ přisvědčil vyslanec soucitně.

„Zentierané sami mohli si, za to, co stalo jim.“

„O to skvělé je vidět, že Zentierané nezanikli.“

„Jakmile zkáza dokonána byla, sestoupily z nebe lodě Koloniální. Veliká major přišla na pomoc nám. Nenechala zaniknout Zentierany nás, přestože mohla. Díky ní, jen my národem znovu být.“

„Ano, slyšeli jsme,“ přikyvoval Slokarij. „Slyšeli, ale věřit nechtěli.“

„Potom jít za mnou, Slokariji vyslanče. Jít a vidět, čeho dosáhnout my za dobu, let pět a dvacet.“

Následovala rozsáhlá exkurze, během níž první mluvčí obšírně hovořil na každé téma, které se nabízelo. Nejprve v knihovně vědomostí, kde ležely uschovány datové nosiče a všechno, co Zentierané a potažmo Nová Kolonie zachránili z doby před zkázou. Samotná knihovna, ačkoliv muzeum by znělo přiléhavěji, patřila mezi několik málo budov, jež zůstaly v celku po orbitálním bombardování. V průběhu let ji Zentierané opravili do současné podoby, ale žádnou další stavbu velikosti víc jak několika pater za posledních dvacet pět let nepostavili.

Většina domů v jejich hlavním přístavním městě nedosahovala výšky větší jak jednoho patra. Skoro jako by se kvůli svému malému vzrůstu báli stavět cokoliv většího, takže budovy větší než dvě patra většinou představovaly pouze opravené stavby z dob před zkázou. Domy možná Zentierané stavěli malé do výšky, ale jejich plány do budoucnosti naopak dosahovaly o to větších výšin.

Však také mluvčí na tohle téma v samotné knihovně dlouze hovořil. Zentierané plánovali znovu vystavět kosmodrom, postavit hvězdné lodě, novou orbitální stanici. Zdvojnásobit oblasti k pěstování H’uaky, teraformovat pouštní oblasti a zvyšovat svoji technickou úroveň s cílem dosáhnout původní velikosti. Plány, jež hodlali naplnit v nadcházejících padesáti letech.

Jejich plány zněly ambiciózně, ale nikoliv nereálně, při pohledu na pracovitost s jakou Zentierané přistupovali k novým projektům. Plány, které mohly vzít velice rychle za své, pokud dojde k tomu, že se historie bude opakovat. Věc, které hodlal Aran Dar zabránit, takže jedním okem sledoval vyslance, jak nadšeně hovoří s prvním mluvčím i dalšími Zentierany, které mu představoval a druhým okem sledoval poručíka N’Karrese, který všemu stoicky přihlížel. Za celou dobu nepromluvil jediné slovo, zato velice bedlivě sledoval, o čem všem mluví.

Postupně prošli hlavní oblasti centrální provincie P’ta’há, včetně návštěvy hlavního sila, které rozhodně vypadalo působivě. Možná i z toho důvodu, že ho postavila Nová Kolonie, proto vypadalo tak veliké, ale víc než veliké do výšky veliké obsahově. Už teď v něm musely být desítky, stovky tisíc tun místní obiloviny. Ne nadarmo vypadali tihle malí lidičkové tak pyšní na to, co dokázali vypěstovat. Mezi nejdůležitější body a středobod jejich snahy patřilo, jestli dokážou sklidit tolik úrody, aby nemuseli být závislí na Koloniálních dodávkách potravin.

Během exkurze jim ukazovali mnoho dalších věcí z různých odvětví, hlavně pak zařízení a strojů určených pro nejrůznější využití počínaje zemědělskou výrobou, přepravní technikou a jednoduchými létajícími stroji ke sklízení konče. Nešlo o nic světoborného, úroveň se pohybovala někde v období po-industriální éry, ale Zentierané byli na své technologické výdobytky patřičně hrdí a nadšení s jakým přicházeli se stále novými a novými nápady jak vylepšit to či ono působilo velmi optimisticky.

Nejdůležitějším prvkem všeho nebyla technologická úroveň, ale nadšení s jakým k tomu přistupovali. Nadšení, jež dokázalo strhnout kupodivu i jeho, ale hlavní pointa spočívala v tom, že před sebou nemá civilizaci zlomenou a pouze přežívající na základě pomoci Nové Kolonie. Ne, tahle společnost začala nabírat směr pokroku a budoucí prosperity. Jenomže také mohla nabrat směr totální destrukce, pokud se události budou opakovat a dojde k eskalaci napětí mezi Impériem a Novou Kolonií.

Ten okamžik nejspíš nadešel, když po několika hodinách směřovali zpět do centrální budovy vedle hlavní knihovny, kde Zentierané připravili na počest hostů menší pohoštění. Na planetu totiž dorazil ještě někdo další, major Tasha Kronesová, velitelka Koloniální expedice. Její přítomnost vyvolala nezvykle nadšenou reakci, takže Zentierané odložili obvyklé dekórum vůči hostům a spěchali směrem k ní.

„Neuvěřitelné…“ vydechl Slokarij nevěřícně, když uviděl, jak blonďatá velitelka doslova zmizela pod zástupem Zentieranů.

„Dalo se očekávat, že tu na ni narazíme, když přiletěla jejich vlajková loď,“ konstatoval Aran suše.

„Vzpomínáte, jak jsem Vám říkal o třídách Zentieranského pozdravu?“ připomněl mu vyslanec obratem.

„Ano vzpomínám,“ přikývnul.

„To co právě vidíte je přátelské uvítání,“ ukazoval na Zentierany shromážděné kolem blonďaté Koloniální velitelky.

„Spíš nevidím, než vidím,“ pousmál se Bajoran nadneseně.

„Přesně tak!“ přitakal Tamulec rozhodně. „Pokud jde o oboustranně přátelské gesto, tak se očekává, že ten vyšší poklesne na úroveň toho nižšího, aby prokázali vzájemnou úctu tím, že jsou si plně rovni. Jde o gesto důvěry, které Zentierané neberou na lehkou váhu.“

„Jasná ukázka toho, jak je má Nová Kolonie pěkně pod palcem a ochočené!“ promluvil poprvé za celou dobu muž od rozvědky. Přezíravým tónem s výrazem pohrdání ve tváři.

Aran Dar ho jedním okem sledoval po celou dobu. Poručík neprojevoval žádný zájem o cokoliv, co jim Zentierané ukazovali, ani nejevil zájem s kýmkoliv mluvit. Navenek vypadal trpělivě a netečně, ale pokud mohl soudit, tak se jednak nudil a jednak sledoval úplně jiné cíl. Ten cíl představoval právě samotný vyslanec, z něhož nespouštěl oči. Jako by čekal, že snad udělá něco nevhodného či nepatřičného.

„Taková věc by vypadala úplně jinak,“ namítnul Slokarij okamžitě. „Zentierané jsou velice spontánní a velice emocionální bytosti. Pokud by byli pod něčí kontrolou, nedokázali by svého pána, či pány vítat takhle přátelsky.“

„Zapomínáte, že Nová Kolonie tu byla posledních dvacet pět let. Kdo ví k čemu všemu Zentierany přetvořili.“

„Ano, vím o teoriích rozvědky. Četl jsem Vaši zprávu,“ opáčil velvyslanec chladně.

„Není to jenom moje zpráva. Podílelo se na ní více našich expertů, abychom předešli možné chybě jednotlivce,“ namítnul poručík škrobeně.

„Jsem v politice už hezkých pár let N’Karrasi, takže umím číst mezi řádky a dokážu rozpoznat typologické hlášení, které je nápadně podobné vládním reportům, na nichž se údajně podílí celá vláda. Ve skutečnosti je to dokument vytvořený jedinou osobou, pod nějž se ostatní pouze podepíšou, aby mu dodali na zdání věrohodnosti a významu.“

„Co chcete udělat, pane velvyslanče?“ zpozorněl agent vida, že Slokarij udělal první kroky směrem k davu Zentieranů.

„To co ode mě náš vůdce očekává. Protnout mlčení,“ obrátil k němu pohled a než stačil cokoliv namítnout, dodal: „Nevidím tu nic, kvůli čemu by Zentierané představovali hrozbu, takže na mě Vaše zpráva udělala velice malý dojem. Je čas zjistit, jaká je skutečná pravda a to mohu udělat jen jediným způsobem. Zeptat se a k tomu mám teď ideální příležitost, když je Koloniální velitelka přímo zde, nemyslíte?“

„To...to je zrada...“

„Ne, není, N’Karrasi!“ vmetl mu do tváře obratem. „A víte proč? Protože mě tím náš vůdce pověřil. Ale klidně mu můžete předložit své argumenty. Možná na něj udělají větší dojem než na mě.“

S těmito slovy se Slokarij otočil na podpatku a klidným nevzrušeným krokem kráčel směrem k majoru Kronesové i Zentieranům kolem ní. Zjevně bylo něco trochu jinak, neboť co si Dar pamatoval, tak zastával mnohem opatrnější postoj. Nebo dostal jiné instrukce? Rozhodně vypadal více odhodlaně než předtím na Aloně 3. Jenže Alona 3 neexistovala. K těmto událostem nikdy nedošlo, takže možná právě příznivý průběh mise vyslance povzbudil a on byl dokonce ochotný postavit se proti rozvědce.

Na druhou stranu to bylo přeci jenom trochu lehkovážné a Bajoranskému kapitánovi bylo už od počátku jasné, že N’Karras to nenechá jenom tak být. Čekal, že za ním poběží a zkusí ho zastavit, ale k ničemu podobnému nedošlo. Muž od rozvědky sebou ani nehnul, ale ruka mu sjela k opasku. Nikoliv však pravou rukou k pravému boku, kde měl prázdné pouzdro na poboční zbraň. Ne, udělal tentýž pohyb levou rukou a Dar by přísahal, že ještě před okamžikem tam neměl pouzdro, natož pak zbraň.

Cožpak se to děje zas?“ pomyslel si v duchu a bez váhání vyrazil kupředu. Tamulec ho okázale ignoroval. Nejspíš ho vůbec nebral na vědomí, což znamenalo výhodu pro kapitána Voyageru. Vytáhl z pouzdra zbraň a zamířil s ní na vyslance. Podle všeho mířil na hlavu, ale tu nezasáhl, protože mu Aran na poslední chvíli srazil zbraň. Nezůstal bez zásahu, neboť paprsek Tamulského blasteru zasáhl vyslance do zad, těsně vedle ramene.

Dar jenom doufal, že nejde o smrtelnou ránu a on neselhal v samotném počátku celé mise, kdy zabránil smrti vyslance v raketoplánu, jen aby zemřel o pár hodin později na povrchu planety. Zabit vlastními lidmi. Ano, věděl, že v jeho smrti měla své prsty i Tamulská rozvědka a ti museli poslat N’Karrase, aby dokonal dílo zkázy, pokud začne velvyslanec dělat problémy. Ne, tohle nemohl dovolit, ale jedna věc byla něco chtít a druhá dokázat to.

Tamulský poručík byl k jeho smůle zběhlý v boji nablízko, takže po chvilkové tahanici pocítil jeho pěst ve svém obličeji. Vzápětí přišel i druhý, doplněný úderem do břicha, při kterém bolestně vyheknul a agent ho překvapivou silou odhodil o dobré tři, možná čtyři metry zpět. Dopadl tvrdě na záda a pár vteřin zůstal omráčeně ležet. Rychle se oklepal, ale jen aby viděl hlaveň protivníkovy zbraně, jak míří na něj.

Minul ho. Střela se zaryla těsně vedle jeho pravého ucha, což bylo stejně nepříjemné jako bolestivé. Důvodem proč ho netrefil, byli právě Zentierané. Dvojice strážců zůstávala více stranou a zaznamenali, že tu došlo k boji. Použili svoji zbraně proti poručíkovi. Neublížily mu, ale trochu ho rozhodily, což znamenalo, že minul. Rázem přesunul pozornost k nové hrozbě. Musel si být dobře vědom toho, že mu nemohou ublížit. Nejspíš kvůli tomu si vzal bojovou zbroj.

To sice koupilo Darovi chvilku času, ale popravdě nebyl ve stavu, kdy by dokázal něco opravdu udělat. Sotva dokázal vstát a udržet rovnováhu, natož pak ještě něco udělat. V dané chvíli ani nedokázal promluvit, takže nemohl zavolat Voyager a povolat bezpečnost. Svět se s ním točil v důsledku nepřímého zásahu. Mohl být mrtvý, ale ta možnost tu stále byla, protože Tamulec po několika výstřelech zasáhl jednoho ze Zentiranů.

Oba strážci na to šli celkem chytře. Útočili ze dvou různých směrů a hledali slabé místo, kde protivníka zasáhnout. Jenomže toho chránil štít, takže ani střela do navenek odkrytého obličeje mu nijak neublížila. Naopak on zasáhl i druhého Zentierana. Jenom ho líznul, ale zároveň ho zranil natolik, že už mu nemohl uniknout. S výrazem jistého zadostiučinění se jeho blaster ustálil na bezbranném človíčkovi. Poručíkovy rty se pohrdavě zkřivily a stisknul spoušť.

Výstřel ze zbraně však k jeho překvapení nevyšel. Místo toho mu zbraň vyletěla z ruky. Letěla vzduchem, až skončila v ruce koloniální velitelky, majora Tashy Kronesové. Její jinak klidná tvář a nevzrušený až netečný výraz byl pryč. Nahradil ho jiný, který měl mnohem blíž k výrazu „vzteky bez sebe“. Věnovala pouhý pohled na zbraň v ruce. Podle všeho ani na okamžik neuvažovala, že by ji použila. Prostě ji hodila na zem a vrhla na Tamulského agenta velice zlý pohled.

Nejenom pohled, neboť zároveň pohnula rukou a poručík se ocitnul dobré dvě stopy nad zemí. Bezmocně sebou škubal, ale z jejího mentálního sevření se nemohl osvobodit. Mohl jenom sledovat, jak kráčí směrem k němu a doslova ho propaluje pohledem. Znovu to tady bylo. Její jinak modré oči začaly dostávat žlutou barvu. Zastavila nějaké dva metry od cíle a konečně ho pustila na zem.

„Na Tieru 4 je zakázáno používat jakékoliv pokročilé zbraně,“ promluvila konečně.

„Kašlu na všechny vaše směšná nařízení! Nic z toho se mě netýká a..“

„To by mohlo mít velice ošklivé dopady pro Vaše zdraví, poručíku,“ odpověděla chladně.

„Nezabijete mě. Nemůžete, protože v ten moment by se na vás vrhla celá naše třetí flotila a Vás i tyhle vaše poskoky, které zkoušíte vydávat za neškodné drobečky, vymažeme z povrchu!“

„Měl byste odejít poručíku,“ odpověděla mu místo toho klidně, jakmile ho postavila zpátky na zem. „Tady nejste vítán.“

„Jen si vezmu svoji zbraň a...“

„Ne!“ slyšel Dar sám sebe promluvit. Sotva poznával svůj hlas, ale zato si získal pozornost. „Ta zbraň...ta zbraň je důkaz toho, že jste zaútočil na vylvyslance a...“

„Klidně si nechte ten rádoby důkaz. Beztak nebude nic znamenat!“ odseknul vztekle.

„Dokážu být velice přesvědčivý!“ ubezpečil ho Bajoran pevně a pohlédl mu zpříma do očí. Nevěděl, co v nich uvidí, ale to co uviděl, se mu ani za mák nelíbilo.

„Přesvědčit můžete akorát sám sebe a posádku té svojí lodičky!“ reagoval přezíravě, pohrdavě, aniž by se měl k odchodu.

„Vypadněte! Hned!“ najednou měl majora těsně u sebe.

Nezvýšila hlas. Zato výhrůžka v jejím hlase byla víc než patrná. Použila tón, při kterém tuhla krev v žilách. Tamulskému agentovi to buď vůbec nedocházelo, nebo prostě tolik věřil ve vlastní nedotknutelnost, takže si dovolil úsměšek, což byla poslední kapka poháru blondýnčiny trpělivosti. Najednou se ocitl opět dvě stopy nad zemí. Veškerý úsměv mu zmizel z tváře. Také jeho tvář dostávala nebezpečně purpurový nádech, jak se dusil.

Nechala ho tam chvíli dusit ve vlastní šťávě, načež do něj prostě strčila rukou a on odletěl dobrých pět, možná šest metrů zpátky. Poté už stačil jeden varovný pohled, jeden varovný krok směrem k němu, aby veškerá jeho arogance zmizela a on utíkal zpátky ke svému raketoplánu. Bez jediného ohlédnutí.

„Kapitán Aran, Voyageru!“ vzpamatoval se mezi tím Dar a chvatně utíkal ke zraněnému velvyslanci. Podle všeho byl stále naživu, ale tento stav nemusel být trvalý, pokud ho náležitě neošetří.

„Můstek slyší! Je všechno v pořádku?“

„Lékařská pohotovost! Vyslanec Slokarij byl postřelen!“

„Nemůžeme zaměřit Váš signál pro přenos na palubu. Jste příliš d...“

„Ať se doktor Bashir přesune dolů na povrch. Rychle!“

„Rozumím. Hned ho tam posílám!“ odpověděl Martin pohotově. „Mám poslat i bezpečnostní oddíl?“

„To nebude třeba. Situace už je pod kontrolou. Víceméně.“

„Rozumím. Informuj mě, pokud budeš potřebovat cokoliv dalšího!“

divider

Následuje:
Tieru 4

divider

CZ Kontinuum Star Trek fan klub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© 2000–2020 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries