Strážci řádu 2

Autor:
bubushow
Archivováno dne:
9. 12. 2019
Stav povídky:
dokončená
Přístupnost:
13+
Varování:

žádné

Seriál (svět):
TNG, DS9, VOY
Období:
Příběh se odehrává mezi roky 2381–2379
Hlavní postava(y):
kapitán Aran Dar
Kategorie:
alternativní vesmír, napětí
Pokračování:
volné pokračování
Spoiler:
žádný
Stručný obsah:

Diplomatické jednání probíhající, které hostila Spojená Federace planet na stanici DS9 mezi dvěma znesvářenými stranami, Tamulským impériem a Novou Kolonií dosáhla klíčového úspěchu a obě strany uzavřely tříměsíční příměří (viz cyklus Strážci řádu). Těsně po uzavření smlouvy došlo ke zcela nevyprovokovanému a bezprecedentnímu útoku ze strany Nové Kolonie na klíčová místa v samotném srdci Federace. Ničivé útoky, které mohly mít katastrofické následky pro celou Federaci, ale z nějakého důvodu, následkem podivné sabotáže se nezdařily. Zato srážka, s Koloniálním Dravcem u Bajoru si vyžádala stovky životů, včetně materiálních ztrát a byla zastavena až kapitánem Aranem, který obětoval svoji loď, nový Voyager, aby zastavil tohle běsnění. Federace zatkla Koloniální velitelku, ještě než opustila stanici DS9, ale nic nenasvědčovalo tomu, že má s tímto útokem cokoliv společného. Zato zde zůstala jako jediná, kdo převzal zodpovědnost za oba incidenty…

divider
Poznámka autora:

nezadáno

divider
Prohlášení:

Star Trek a související značky jsou majetkem společnosti CBS Studios Inc. a Paramount Pictures Corp. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

divider

Strážci řádu 2 (bubushow)

Kapitoly: Prolog | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17

Hra na schovávanou

USS Titan – blízká mlhovina

Kapitán William T Riker seděl ve své pracovně na můstku a znovu přemýšlel o novinkách, které se právě dozvěděl. Záhadní spiklenci a špehové v řadách Federace. Záhadnější než samotní Měňavci, protože je nikdo dosud nedokázal odhalit. Za předpokladu, že spiklenci o nichž mluvil ten agent z rozvědky, vůbec existovali. On si to myslel a nepřímé důkazy ukazovaly, že ano, ale šlo pouze o nepotvrzené teorie, byť dávaly smysl.

Povzdechl si. Jako by toho všeho nebylo dost. Čekal řadu věcí, ale že se situace po úspěšném diplomatické jednání na DS9 takhle zvrtne, mezi jeho očekávání nepatřilo. Ještě méně očekával, že ho rozvědka zatáhne do jejich her typu pláště a dýky. Sakra, právě teď měla jeho loď být na cestě do hlubokého vesmíru a provádět průzkum. Hledat nové vesmírné úkazy, nové civilizace a případně navazovat kontakty s jinými civilizacemi.

Pohledem zkontroloval hodiny a musel sám sebe přesvědčovat, že zatím není žádný důvod ke znepokojení. Ti dva se přenesli dolů na Menron před nějakými pěti hodinami a plukovník mu sám říkal, že jejich mise může klidně trvat i několik dní. Kapitán Titanu však neměl z celé mise příliš dobrý pocit. Příliš mnoho neznámých bylo ve hře a nepomáhala ani skutečnost, že plukovník Marcen do celé věci nezatáhnul nikoho z jeho posádky a riskoval nejvíc svůj vlastní krk.

O agenta rozvědky starost neměl. Starosti si dělal spíš o jeho doprovod, poručíka Aniku Hansenovou, jinak též přezdívanou Sedmá. Zvláštní, že si tohle označení ponechala i teď po tolika letech, kdy byla odpojena od Borgského kolektivu. Ano, nemusel do mise nasadit nikoho ze svých lidí, ale Sedmá patřila do posádky Enterprise. Pokud se jí tam dole něco stane, potom bude na něm, aby kapitánu Picardovi vysvětlil, že jeho nová náhrada za velitele Data je pryč.

Ještě bylo brzy na podobné soudy. Sedmá vypadala nesmírně schopně, stejně jako Dat. I přestože byl android, tak jeho ztráta Willem otřásla, jako by přišel o člena rodiny. Dat rozhodně byl členem rodiny, členem posádky Enteprise na jejíž palubě společně strávili přes deset let. Když o tom tak přemýšlel, tak si říkal, proč ho ještě nepřišla navštívit Deanna a neudělala mu jednu ze svých psychologických přednášek.

Můstek kapitánu Rikerovi!“

„Slyším,“ klepl ihned na komunikátor v očekávání zprávy. Tak trochu doufal, že ti dva se konečně vrátili na palubu a Titan bude moct odletět, ale to by chtěl určitě moc.

Měl byste přijít na můstek, pane. Cardasiané jsou zpátky.“

„Hned tam budu,“ vyskočil z křesla a pospíchal ke dveřím. Na můstek vstoupil o několik vteřin později a stačil letmý pohled na obrazovku, aby pochopil, že doufal marně v hladký průběh mise.

„Hlášení!“ vyžádal si ihned stav.

„Naši Cardasianští přátelé jsou zpátky, kapitáne. Skenují oblast, kterou jsme letěli a vypadají hodně zvědavě,“ shrnula mu první důstojník stručně situaci.

„Našli falešnou warpowou stopu, kterou jste jim zanechal, Ranule?“ obrátil se k hlavnímu bezpečnostnímu důstojníkovi.

„Určitě ano, ale nevypadají, že by je to přesvědčilo o tom, že jsme pryč,“ odpověděl Keru nepřesvědčivě.

„Nějaké známky toho, že nás odhalili?“

„Titan určitě ne, ale…ale podle toho, jak se ometají kolem Menronu, tak mají přinejmenším podezření, že tam někdo může být.“

„Sakra.“

„Dobrá zpráva je, že větší část planety je bičována neustálými písečnými bouřemi a atmosférickými poruchami. Jejich senzory by neměly neproniknout skrze rušení. Pokud nejsou o dost lepší, než by měly být.“

„A co víme my?“

„Máme jen kusé údaje, které jsme získali při přeletu kolem orbity, ale můžeme celkem bezpečně říct, že na povrchu je nějaká stavba. Tam nejspíš musel podle transportních souřadnic zamířit výsadek.“

„Nějaké známky toho, že by se za nimi chtěli transportovat dolů?“

„Negativní kapitáne, ale…“

„Ale?“

„Vypadá to, že projevují zájem o satelit, který jsme vypustili během letu.“

„Jak moc velký zájem?“

„No, skenují ho a…počkat!“ zarazil se taktický důstojník, když mu na panelu vyskočilo varovné hlášení. „Zachycují nárůst energie v jejich přední fázerové bance a…“

Dál už nemusel nic říkat, protože z Cardasianské lodi vystřelil paprsek energie, který zasáhnul sondu a ta během několika vteřin zanikla v oslnivé explozi.

„…právě zničili naši sondu.“

„To je z jejich strany jasný akt agrese!“ okomentovala Valeová situaci rozčileně. Představa, že Cardasiané střílejí na sondu, ji dokázala nadzvednout.

„Kvůli jedné sondě jim určitě nebudeme vyhlašovat válku, jedničko,“ mírnil Riker její rozčilení. „Řekl bych, že nás spíš chtějí vyvolat určitou reakci, dotlačit nás k tomu, abychom se jim ukázali.“

„Na tom něco bude, kapitáne, protože ta druhá loď míří směrem k mlhovině.“

„Určitě nás nemohou vidět?“

„Ne pane. Museli by se k nám dostat blíž. Mnohem blíž.

„Jak moc blízko?“

„Pokud vezmu v potaz dosah našich senzorů v mlhovině, tak pět, možná deset kilometrů.“

„No, vypadají, že letí přímo k nám, takže mohou tušit…“

„Ano letí, ale pokud udrží stávající kurz a rychlost, tak nás minou ve vzdálenosti třiceti kilometrů.“

„To je mnohem blíž, než by mi bylo milé,“ zamračil se kapitán.

„Pokud zničili naši sondu, klidně by mohli zničit také Titan a tady by naše trosky nemusel nikdo nikdy najít.“

„Pokud nás neviděli, tak nemohou vědět, kde jsme a blafují,“ pronesl nakonec Riker. Mohl jenom litovat, že na můstku není v této chvíli jeho žena, aby mu tuhle domněnku potvrdila. Takhle musel sázet na svůj instinkt. Ten mu však říkal celkem jasně, že je Gul Lorek zkouší vyprovokovat. Nehodlal přistoupit na jeho hru.

„Co uděláme, kapitáne?“ pohlédla na něj Valeová tázavě.

„Počkáme a uvidíme,“ pokrčil rameny a usedl do velitelského křesla.

„A když nás odhalí?“

„Nedáme jim šanci. Pokud vypneme všechny aktivní systémy, o kolik to sníží možnost odhalen?“

„Museli by být tak do vzdálenosti dvou kilometrů, aby nás svými senzory dokázaly odhalit,“ odpověděl poručík Keru.

„Za předpokladu, že o nás opravdu nevědí.“ Neodpustila si Valeová poznamenat.

„Spoléhám na to, že kdyby o nás věděli, tak by se sem Gul Lorek obtěžoval osobně a neposílal tu druhou loď,“ zavrtěl kapitán Titanu hlavou. Cardasiané větřili zradu, ale neměli nic, čeho by se mohli chytit, takže jenom hádali.

„Kapitáne, musím Vás upozornit, že pokud Cardasiané vstoupí do mlhoviny, neuvidíme je o nic lépe než oni nás. Ne dřív, dokud nebudou ve vzdálenosti nějakých osm kilometrů,“ upozornil ho šéf bezpečnosti.

„To je hodně málo času na reakci.“

„V tom případě spoléhám, že budete reagovat velice rychle, poručíku.“

„Vynasnažím se, pane,“ přisvědčil Trillský šéf bezpečnosti nepříliš šťastně.

„Proveďte.“

„Rozumím. Vypínám všechny systémy, kromě senzorů a podpory života,“ přijal rozkaz a světla na můstku ihned pohasla, jak veškeré osvětlení na lodi přešlo do nouzového režimu.

„Buďte připraven všechno zase nahodit, jakmile bude třeba.“

„Ano, kapitáne,“ přisvědčil. „Cardasianská loď vstoupí do mlhoviny třicet sedm kilometrů od našeho levoboku za dvě minuty.“

„Udržujte pohotovostní režim.“

Víc už nebylo třeba říkat. Kapitán Wiliam T. Riker si v kapitánském křesle promnul bradu, přehodil nohu přes nohu a pohledem doslova propaloval loď na hlavní obrazovce. Zvažoval, zda učinil správné rozhodnutí. Poslední věc, o kterou stál, bylo kočkování s Cardasiany. Ne, byl si jist, že vsadil na správnou kartu a učinil správné rozhodnutí. Nyní nezbývalo než čekat a zjistit, nakolik správný jeho instinkt byl.

„Cardasianská loď vstupuje do mlhoviny,“ informoval ho ještě poručík Ranul Keru, než jim druhá loď definitivně zmizela z obrazovky.

„A co dělá Gul Lorek?“ zajímalo kapitána.

„Zatím udržuje pozici poblíž Menronu a čeká.“

„Pokud myslí, že se mu jenom tak ukážeme, tak bude hodně zklamán,“ mínila první důstojník uvážlivě při pohledu na zbývající loď, která zůstávala na orbitě planety.

„Spíš se bojím toho, jak zareaguje,“ povzdechl si Riker a dodal: „Přeci jenom vypadal dost odhodlaně.“

„Když nás nenajde, tak mu nezbude nic jiného než odletět.“

„To jistě ano. Jenomže on možná má spoustu času, ale my máme jistý časový harmonogram, který je potřeba splnit. Kromě toho tam dole na té planetě máme pořád výsadek.“

„A co budeme dělat v případě, že je odhalí a zajmou?“

„Budeme doufat, že k ničemu takovému nedojde,“ odtušil Will lakonicky, protože dohadovat se s Cardasiany bylo to poslední, co právě chtěl. Plukovník Marcen jasně říkal, že půjde o misi, které neohrozí bezpečnost jeho posádky a lodi. V tom měl rozhodně pravdu, ale pokud mu ten jeho plán nevyjde, tak nebude mít na vybranou a bude muset riskovat. Nejenom svoji posádku a loď, ale také diplomatický incident.

„Určitě nebude na škodu, projít si informace, které máme o třídě Galor. Jejich silné a slabé stránky, kdyby přeci jenom došlo na nejhorší.“

„Už jsem se na ně díval, kapitáne,“ ubezpečil ho Trill u taktiky.

„Tak využijte času a prohlédněte si je pořádně, poručíku.“

„Ano, kapitáne.“

Dál už nešlo dělat nic jiného než čekat. Kapitán Titanu si na svém příručním terminálu provedl vlastní extrapolaci, jak dlouho bude trvat než Cardasiani proletí na druhou stranu mlhoviny. Skrývali se v jejím samotném cípu, takže bylo asi celkem logické, že letěli sem. Pokud budou pátrat opravdu důkladně tak je nakonec najdou, ale sázel na to, že nikoliv. Ostatně měli k dispozici jenom jednu loď a samotná mlhoviny byla rozlehlá. Titan mohl v případě nutnosti uniknout, ale oni ne.

Jenže on za ně byl zodpovědný, protože letěli na jeho lodi. Možná ne za plukovníka od rozvědky, ale za Sedmou určitě. Pokud se jí něco stane, připomněl si znovu. Musel se rychle okřiknout. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se jí něco stalo, ani mělo stát, takže na podobné soudy bylo ještě brzy. Místo toho začal raději přemýšlet o tom, co tady Cardasiané dělají a proč tak usilovně chtějí vědět, že je nikdo nesleduje.

Něco tu určitě dělali. Něco nekalého. Nebo možná hledali totéž co oni? Kdo ví? Gul Lorek vypadal hodně odhodlaně a jak potvrdila Deanna i hodně naštvaně. Nehodlal ho provokovat, a pokud se vyhne konfrontaci, tím lépe. Mise zatím probíhala a nebyl důvod k panice. Chvilku zvažoval, že by zatím zašel za Deannou do vězení, ale nakonec tu myšlenku zavrhnul s tím, že ji nechá v klidu pracovat a naslouchat.

„Kapitáne, druhá Cardasianská loď opouští mlhovinu,“ přišla zpráva po bezmála dvou hodinách čekání. Čekal je mnohem dřív, ale zřejmě museli v mlhovině změnit kurs, nebo křižovat a zkoušet je hledat. Nenašli je, což bylo dobře a muselo podpořit teorii, že odsud opravdu odletěli. Za předpokladu, že Gul Lorek nebude příliš horlivý a nezkusí prohlédat mlhovinu skrz naskrz.

„Výborně, poručíku. Můžete zrušit pohotovostní režim.“

Světla na můstku se znova rozsvítila a také bylo slyšet, jak systémy po celé lodi přešly do normálního režimu.

„Nenašli nás,“ konstatovala první důstojník a suše dodala: „Myslíte, že zkusí ještě druhé kolo?“

„To si nemyslím, přerušil je Ranul s úšklebkem. „Zachycuji komunikaci mezi oběma loděmi a mohu celkem směle říct, že se hádají.“

„Hádají?“

„Gul Lorek chce, aby pokračovali v hledání, dokud nás nenajdou, ale kapitán té druhé lodi argumentuje tím, že tady nikdo není a zbytečně mrhají časem, místo, aby plnili svou misi.“

„Říkají, co tu mají za misi?“

„Ne pane. Kapitán té druhé lodi říká, že ještě obletí mlhovinu a potom se vrátí zpátky na pozici.“

„A co Gul Lorek?“

„No…ten je vzteky bez sebe, pokud mohu soudit.“

„Dobrá, dobrá, takže tu mají nějaký úkol, kterému se musí věnovat. Tím pádem by mohli brzy odletět a my odsud neméně tiše zmizet.“

„Raději bych počkal, než začneme bouchat šampaňské a připíjet na úspěch,“ mírnil kapitán jejich nadšení. On si totiž nemyslel, že Cardasiané řekli polední slovo. Hlavně tu zůstával problém s výsadkem. Stále po nich nebylo ani vidu ani slechu a n netušil, jakým způsobem se hodlají dostat zpátky na palubu. Odhadoval, že tam musí mít skrytý raketoplán, protože ta poslední věc, kterou hodlal udělat, bylo letět tam a vysekávat je z problémů.

„Hlavně že nás nenašli. Jinak bysme byli v dost prekérní situaci,“ mínila Valeová s nádechem ironie. „Nevypadali totiž, že by chtěli poslouchat nějaké výmluvy.“

„Sledujte je dál, ať vidíme, jak moc vytrvalý náš Gul Lorek bude,“ pokynul kapitán Titanu hlavnímu taktickému důstojníkovi.

„Provedu,“ přikývnul Keru a bedlivě sledoval údaje na svém panelu.

„Myslíte, že nás zkusí hledat osobně?“

„Nemyslím,“ zavrtěl Riker hlavou. „Rozhodně něco ví o té planetě a možná i o tom, co je tam skryto. Určitě jenom tak neodletí.“

„Může vědět o Menronu něco, co my nevíme?“

„To zcela určitě,“ ušklíbnul se kapitán ironicky. „Víc mě však znepokojuje skutečnost, že mohou naopak vědět o něčem, co zase naopak neví plukovník Marcen.“

„Potom nechápu, proč nezkusí poslat dolů výsadek? Hned by věděl na čem je a dost možná by tam i načapal náš výsadek.“

„To je dobrá otázka Christine,“ přikývnul Will souhlasně na názor svého prvního důstojníka. Na jeho místě by to určitě udělal.

„Možná jenom nechtějí riskovat transport za takhle nejistých podmínek.“

„Spíš mám obavy, co asi může udělat, až mu dojde trpělivost.“

„Dokud zůstává poblíž Menronu, není šance, že bychom se tam mohli nepozorovaně přiblížit a vyzvednout výsadek.“

„Přepokládám, že mají jinou cestu ven.“

„Takže tu na ně budeme prostě čekat, dokud nepřiletí?“

„Dokud nepřiletí, nebo naopak Cardasiané neodletí, abychom je mohli vyzvednout sami.“

„Rozumím.“

„Sledujte pozorně, co dělají Cardasiané. Pokud by opravdu zkusili vyslat dolů na planetu výsadek, dejte mi ihned vědět.“

„Ano, pane.“

„Průběžně mě informujte. Budu ve vězení.“

pokračovat na kapitolu 7

f divider

CZ Kontinuum Star Trek fan klub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© 2000–2020 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries