Strážci řádu 2

Autor:
bubushow
Archivováno dne:
9. 12. 2019
Délka:
215 530 slov (958 min.)
Stav povídky:
dokončená
Přístupnost:
13+
Varování:

žádné

Seriál (svět):
TNG, DS9, VOY
Období:
Příběh se odehrává mezi roky 2381–2379
Hlavní postava(y):
kapitán Aran Dar
Kategorie:
alternativní vesmír, napětí
Pokračování:
volné pokračování
Spoiler:
žádný
Stručný obsah:

Diplomatické jednání probíhající, které hostila Spojená Federace planet na stanici DS9 mezi dvěma znesvářenými stranami, Tamulským impériem a Novou Kolonií dosáhla klíčového úspěchu a obě strany uzavřely tříměsíční příměří (viz cyklus Strážci řádu). Těsně po uzavření smlouvy došlo ke zcela nevyprovokovanému a bezprecedentnímu útoku ze strany Nové Kolonie na klíčová místa v samotném srdci Federace. Ničivé útoky, které mohly mít katastrofické následky pro celou Federaci, ale z nějakého důvodu, následkem podivné sabotáže se nezdařily. Zato srážka, s Koloniálním Dravcem u Bajoru si vyžádala stovky životů, včetně materiálních ztrát a byla zastavena až kapitánem Aranem, který obětoval svoji loď, nový Voyager, aby zastavil tohle běsnění. Federace zatkla Koloniální velitelku, ještě než opustila stanici DS9, ale nic nenasvědčovalo tomu, že má s tímto útokem cokoliv společného. Zato zde zůstala jako jediná, kdo převzal zodpovědnost za oba incidenty…

divider
Poznámka autora:

nezadáno

divider
Prohlášení:

Star Trek a související značky jsou majetkem společnosti CBS Studios Inc. a Paramount Pictures Corp. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

divider

Strážci řádu 2 (bubushow)

Obsah

Okamžik před bouří

Systém Ozeum - imperiální hvězdná základna 19

Admirál Sonmareus v hlavním řídícím středisku již poněkolikáté pohlédl na odpočet, který ukazoval, že sjednané příměří mezi Tamulským impériem a Novou kolonií vyprší každým okamžikem. Středisko bojových operací už indikovalo masivní warpovou vlnu, která směřovala na jejich pozici. Nová Kolonie a její expediční flotila právě směřovala do systému Ozeum, kde na ně on a jeho nově vzniklá šestá flotila právě čekali.

Ano, za tři měsíce zde odvedli pořádný kus práce, jak mu zdůrazňoval radní T’Asador a stejně tak i vůdkyně Zoe, ale oba jaksi pomíjeli fakt, že tady sedí přímo na ráně síle, schopné zničit celé Tamulské loďstvo. Na rozdíl od domovské flotily, druhé flotily či té tajně skryté v soustavě Tamuto. Měl k dispozici 103 těžkých lodí a 500 eskort, což bylo víc, než v kolik doufal, když přebíral velení, ale šlo o velice křehkou sílu.

Žádná z těžkých lodí neměla úplně plný stav, chyběli velící důstojníci, poddůstojníci, mužstvo a zkrátka personální otázka byla noční můrou pro každého plánovače. Přitom ta místa bylo možné snadno obsadit, pokud by si vláda nepostavila hlavu a nebojkotovala veškeré jeho úsilí. Ano, chtěli se ho zbavit a s ním i všech, kteří mu pomáhali. Čistě, rychle a jednoduše. Nová Kolonie jim k tomu měla posloužit. Věc, které hodlal za každou cenu zabránit, ale pohyboval se po velice tenkém ledě.

„V okrajové části soustavy, právě vystupují z warpu cizí lodě, admirále!“ přišla zpráva od jednoho z operátorů taktického velícího stanoviště. Dobře věděl, o jaké lodě jde, přesto použil slovo neznámé, dokud to nebude vědět jistě.

„Identifikace!“ vyžádal si Sonmareus obratem, ačkoliv nečekal, že se dozví něco převratného. Nová Kolonie uměla být dochvilná a přesně tuhle pověst právě splňovali.

„Podle senzorů jsou to Koloniální bitevní lodě a jejich Dravci. Středisko bojových operací zatím určuje jejich počty.“

„Dobrá, přesně na čas,“ vzal admirál tu informaci na vědomí a obrátil pohled k Maloganskému generálovi. „Generále, informujte obranné stanice, aby nestřílely.“

„Rozkaz,“ zavrčel Malogan v odpověď a cosi vyštěkl do komunikačního kanálu. Několikrát po sobě a s velkým důrazem. Sonmareus možná neovládal jazyk Maloganů, ale dokázal poznat z jejich intonace, o čem zhruba hovoří. Ne slovy, ale to co Barga právě vypustil do éteru, bylo víc, než jenom nestřílejte. Přidal k tomu pár výhrůžek těm, kteří by neposlechli rozkaz.

Zabralo to, protože nikdo nevystřelil, když Koloniální flotila zastavila na dostřel jejich zbraní. S ohledem na sílu, jíž disponovali, by šlo o směšný pokus, ale takovou věc Maloganům neřekl. Jejich obrana fungovala skvěle proti zvědavcům, lovcům senzací či podobné havěti, která zkoušela proniknout do soustavy ve snaze sabotovat jejich úsilí. V tom byli Malogané velice nekompromisní.

„Hlášení! Podejte mi zprávu o nepřátelské flotile!“ vyžádal si Sonmareus souhrn. Pokud všechno, co dosud zjistil, byla pravda, tak proti němu stála prakticky celá Koloniální expedice.

„Středisko bojových operací hlásí přinejmenším 50 eskader Dravců třídy D, osm bitevních lodí plus menší doprovodná plavidla, jež nejsme schopni přesně určit.“

„To musí skoro celá jejich flotila, pane!“ přidala kapitánka Namuras užasle. Očekávali lecos, ale to že Nová Kolonie vytáhne úplně se vším co má k dispozici, patřilo k těm nejčernějším scénářům.

„Příchozí zpráva, admirále. Z jejich velitelské lodi.“

„Pusťte ji,“ přikývnul a připravil se na okamžik, který musel nadejít. Vlastně to bylo poprvé za celé dekády, kdy některá základna přijala Koloniální zprávu. Nikde kolem nebyla žádná rozvědka či vládní agenti, kteří by tomu zabránili. Beztak by s ohledem na skutečnost kolik měla Nová Kolonie lodí, nic nesvedli.

Tady kontraadmirál Jesika Brownová, vrchní velitel Koloniální expedice,“ objevila se na obrazovce Chartocká žena v černé admirálské uniformě s dvojicí zelených pruhů na hrudi. „Příměří mezi Novou Kolonií a Tamulským impériem právě vypršelo. Nyní jsme tady, abychom získali Vaši odpověď. Ať už bude jakákoliv.“ Mluvila klidně, rozvážně a odměřeně. Ničím nehrozila, alespoň zatím a celkově na Tamulského admirála udělala dojem.

„Začněte vysílat,“ přikázal Sonmareus Pelengskému operátorovi.

„Můžete, pane.“

„Hovoří admirál Sonmareus, velitel šesté flotily,“ vydechl a pokračoval dál. „Jménem naší vůdkyně, Tamulského lidu a šesté flotily, Vás vítám v soustavě Ozeum.“

Děkuji, za Vaše uvítání, admirále Sonmareusi,“ opáčila žena na druhé straně a upnula na něj zkoumavě své oči. „Nicméně ve Vašich slovech zaznamenávám, že je tu někdo, kdo nás nevítá.“

„To je bohužel pravda, admirále Brownová, ale tuhle část bych nerad rozebíral na veřejném kanále,“ odpověděl, doufaje, že jeho hlas zní dostatečně pevně a není v něm náznak defenzivního tónu. Taková věc, jak by mu jistě připomněl Zia-ar nebyla při takovém důležitém jednání žádoucí. „Pokud přijmete mé pozvání, coby hosta šesté flotily, pokusím se Vám celou věc náležitě vysvětlit.“

Nuže dobrá, admirále Sonmareusi,“ odpověděla mu po chvilce, kdy se k ní naklonil jeden z důstojníků a cosi jí zašeptal do ucha. „Zaujal jste mě, takže Vás vyslechnu, ale mějte na paměti, že nebudu tolerovat žádná zdržování či průtahy. Rozumíme si?“

„Naprosto, admirále.“

Očekávejte nás během třiceti minut,“ odpověděla a obrazovka zhasla.

„Tohle šlo lépe než bych čekala, pane,“ okomentovala situaci kapitán Namuras.

„Teď přichází ta obtížnější část. Přesvědčit je, aby nás nepovažovali za blázny a nezačali po nás střílet,“ zahučel ironicky.

„Hvězdy jasně říkají, že v této soustavě nedojde k žádné kolizi. Rozhodně ne tady a teď,“ pronesl Gaalianský mluvčí zamyšleně.

„Ano, je vždy potěšující, když nám jsou hvězdy nakloněny.“

„Admirále, jejich velitelská loď se dává do pohybu směrem...“

„Uvolnit formaci! Nechte je proletět!“ přikázal automaticky. Raději nedodal, že by pro ně nepředstavoval problém si cestu prostě prostřílet, nebo prostě lodě, které se jim postaví do cesty smést silou svých štítů a tonáží bitevní lodi.

„Ano pane.“

„Poprvé takhle zblízka vidíme ty jejich bitevní lodě,“ vydechla vedle něj stojící kapitánka Namuras.

„A poprvé zblízka uvidíme také jejich vrchní velení,“ přihodil Sonmareus suše.

„Doufám, že budou tak rozumní, jak si myslíme, pane,“ poznamenala Namuras s náznakem pochybností. „Jinak to bude poslední věc, kterou uvidíme.“

„Věřte mi, já s nimi už jednal, takže vím, že dokážou být velmi rozumní.“

„Ano pane, jistě.“

„Ovšem jestli nám uvěří, už je věc druhá.“

„Máte potřebné důkazy, které nemohou ignorovat.“

„V to doufám.“


Přesně za půl hodiny se admirál Brownová i s doprovodem zhmotnila na základně 19. Pokud Sonmareus očekával, že přijde s důstojníky svého štábu, tak se mýlil. Po jejím boku totiž stál urostlý a dobře stavěný Chaocký kapitán. Skoro by řekl bodyguard, ale konec konců musel počítat i s tím, že do hry vstoupí samotní Chaokové. Stačil jeden pohled do těch chladných šedých očí, aby se v duchu otřásl.

Ano, při pohledu na Chaockého velitele ho opustily veškeré pochybnosti, které snad ještě mohl mít. Pokud se věci zvrtnou špatným směrem, tenhle muž je bez nejmenšího slitování ztrestá. Přesně tak, jak mu tvrdil ten záhadný cizinec. Jedna věc, byla slyšet to, druhá myslet si to, ale nic Tamulského admirála nemohlo připravit vidět to na vlastní oči.

„Vítejte na Imperiální základně 19, admirále Brownová,“ lehce se uklonil, žádná gesta, ani jiné obvyklé zdvořilosti. Už předtím měl možnost jedna s majorem Kronesovou na DS9 a ta si na formality také nepotrpěla.

„Děkuji, admirále Sonmareusi. Je pro mě čest, být prvním důstojníkem Koloniální expedice, který zavítal na Imperiální základnu.“ Ta slova u Sonmareuse vyvolala trochu překvapení a zároveň i naději, neboť mohla znamenat, že ho přinejmenším bere vážně. „Tohle je kapitán Landis,“ představila svůj doprovod a rty jí pobaveně zacukaly vida jeho reakci. „V nepřítomnosti majora Kronesové je naším náčelníkem bojových operací.“

„Těší mě, kapitáne,“ odpověděl Tamulec automaticky a doufal, že na něm není vidět, jak moc je z něj nervózní.

„On je ta hlavní osoba, kterou musíte přesvědčit o svých úmyslech, že nehodláte pokračovat v této nesmyslné válce,“ pokračovala admirál a nespouštěla z něj oči.

„Jistěže. Tudy prosím. Můj štáb už na vás netrpělivě čeká.“

Během cesty do operačního centra nepadlo jediné slovo. Sonmareusovi neušlo, že Landis hodnotil lidi od bezpečnosti, kteří stáli vždy ve dvojicích na konci chodby. Byl v tom záměr. Nikoho zbytečně neprovokovat, ale přitom nevypadat, že berou záležitost bezpečnosti na lehkou váhu. Bezpečnostní oddíly měly ohledně hostů jasné instrukce. Nechat se vidět a do ničeho se neplést. Ostatně ani jeden z Koloniálních důstojníků neměl žádnou zbraň.

Takže nebyl důvod k obavám. Ne, nebyl by důvod k obavám, kdyby chodbami základny nekráčel Chaocký válečník a ještě k tomu náčelník bojových operací. Ano, vzpomínal si, že majora Kronesovou zatkla Hvězdná flotila za údajné útoky proti Federaci, ale co s ní bylo poté, už netušil. Nikdo o tom nemluvil, ani nepadla zmínka o tom, kam zmizel jejich vlajkový Dravec. Mezi loděmi jež přiletěli, určitě nebyl. U ní si mohl být jist, že ona bude hlasem rozumu. V případě těchto dvou mohl jenom hádat.

„Nuže admirále, chtěl jste nám něco důležitého říci. Teď máte tu správnou příležitost,“ vybídla ho admirála poté, co vstoupili do operačního centra a všichni přítomní na ně poněkud rozpačitě hleděli.

„Naše vláda nemá v plánu uzavřít s vámi mír,“ vyhrknul nakonec. Nemělo cenu skrývat pravdu. Ne, když na ně mířily zbraně celé Koloniální flotily.

„To je věc, která mě tolik nepřekvapuje,“ opáčila nevzrušeně. „Víc mě překvapuje, že mi to právě tady a teď říkáte. Předpokládám, že se v tom skrývá nějaké ale.“

„Naše vláda chce vítězství a je jim úplně jedno, jakou cenu za něj zaplatí, jenom když vás bude mít konečně z cesty.“

„A jak toho vítězství hodlají dosáhnout?“ promluvil poprvé za celou dobu Landis. Něco na způsobu, jakým promluvil, dodávalo jeho hlasu na děsivosti a nebyla to jenom pouhá intonace.

„V první řadě hodlají obětovat nás, protože my představujeme změnu, která jim není příliš po chuti.“

„Takže si chcete v první řadě zachránit krk?“

„V druhé řadě hodlají obětovat impérium, neboť takové křiklavé porušení diplomatického protokolu, jako je útok a zabití vyslance pod diplomatickou záštitou jistě nezůstane bez patřičné odezvy.“

„To je dost hloupé i na Vás, porušit diplomatický protokol.“

„Vláda má za to, že tím vyřeší dva problémy současně,“ pokrčil Sonmareus rameny. „V první řadě se zbaví nás. Přesněji, vy to uděláte za ně. A zatím co se budete zabývat námi, tak ze soustavy Tamuto vyletí nově zformovaná pátá flotila s cílem udeřit na vaše nechráněné základny a tentokrát už budou mít dostatek palebné síly k tomu, aby zničili vaše zázemí a tím i zdroje potřebné k chodu vaší expedice.“

„Působivé,“ okomentovala situaci admirál Brownová. „Nezvykle taktické a dobře propracované, neboť s touto variantou jsme nepočítali.“

„Oni zase nepočítají s tím, že pokud zabijí Vás, jakožto vrchního velitele expedice, potom přejde velení do rukou Chaoků a ti neponechají takovou urážku jenom tak bez povšimnutí. Nebo se mýlím?“

„Co myslíte, že asi uděláme, admirále?“ vyzval ho Landis ke zhodnocení situace.

„Nepochybně vyhladíte celou Tamulskou rasu, protože zradu takové úrovně nebudete tolerovat. Jenom tak učiníte cti zadost.“

„Rozumíte nám víc, než bych považoval za možné, admirále Sonmareusi,“ naklonil se k němu Chaocký kapitán s náznakem uznání v hlase. „Nicméně naše zpravodajská služba nezaregistrovala v soustavě Tamuto nic nezvyklého, natož pak celou flotilu.“

„Ani my jsme neměli tušení o existenci páté flotily a ta flotila byla o hodně větší, než je ta nynější.“

„Předpokládám, že máte něco víc než jenom slova.“

„Jistěže. Veliteli Fobosi?“ předal slovo Hunmarianskému zástupci.

„Tohle jsou záběry ze soustavy Tamuto,“ vyvolal Fobos projekci na taktickém holo-tanku. „Zapadlá soustava, v níž je velice rušný provoz. Nemáme sice úplný výhled, ale zaznamenali jsme v soustavě stovky válečných lodí. Lodí, které měly být údajně součástí naší flotily. Jenomže vláda jejich existenci zatajila, postoupila nám pouze vraky určené k vyřazení. Většinu bojeschopných lodí přesunuli sem.

Během posledních tří měsíců sem přesouvali postupně další lodě, které měly být součásti posil pro jednotlivé hraniční soustavy, kam ovšem nikdy nedorazily, protože skončily zde. V soustavě dostatečně bezvýznamné, aby stála za pozornost, ale zato strategicky vhodně umístěné, aby odsud mohli vést úder na vaši velkou základnu u Halesu 4. Zničit, nebo uzavřít jeden z vašich hlavních portálů a následně postupovat dál po široké frontě proti nekrytým základnám. Než vám dojde, co se děje, bude po všem a vaše flotila nebude mít žádnou podporu.“

„Působivé.“

„Za předpokladu, že je to pravda a ne nějaký další trik, jak nás donutit rozdělit naše síly,“ namítnul Landis zamračeně.

„Myslím, že tahle část stojí přinejmenším za zvážení, neboť mi přijde příliš propracovaná s velkým důrazem na detail, aby to byl podvod,“ mínila Chartocká velitelka.

„Souhlasím,“ přikývnul Chaocký kapitán, ale jeho pohled znovu sklouznul směrem na Sonmareuse a byla v něm patrná víc než jenom hrozba. „Ovšem pokud nám lžete a zkoušíte nás podvést, potom nebudete mít dost času, abyste toho litoval.“

„Máme i přímé svědectví důstojníka, který byl jak součástí třetí flotily u Tieru 4, tak i součástí páté flotily. Naši zvědové ho dostali ven a...“

„Potom si ho šetřete na později, admirále!“ zarazil ho Chaok rázně. „Jestli říkáte pravdu, potom tu opravdu existuje šance, že tohle celé neskončí špatně.“

„Nikdo si nepřeje válku. Nikdo si jí nepřál. Nechápeme proč...“

„Jednu věc si vyjasněme, admirále,“ přerušil ho i podruhé a teprve teď si všimnul, že jeho hlas zní podivně uměle. „Nikdy nepohrdnu dobrým bojem, ale když už mám bojovat, tak bojovat pro něco. Tohle celé je boj pro nic. Bojuji pouze za zachování existence Koloniální expedice, kterou chcete z nějakého nepochopitelného důvodu zničit, ačkoliv jsme Vám vlastně nic neudělali.“

„I já bojuji za impérium, ačkoliv nechápu, proč ho moje vlastní vláda dává všanc, jenom aby dosáhla cílů, kterým ani trochu nerozumím.“

„Dobře, dobře. Potom možná dosáhneme vzájemného porozumění. Jako jeden válečník k druhému.“ Uznale Tamulskému admirálovi kývnul, udělal krok zpátky za admirála v gestu, že skončil.

„Myslím, že teď mohu i já prozradit tu část, že naše výzvědná služba si už měsíce láme hlavu nad tím, co provádíte v soustavě Tamuto. Nebyli schopni proniknout zabezpečením soustavy, ale jejich pozornost byla rozptýlena do příliš mnoha směrů, aby se pokusili o důraznější průnik. Vaše historka dává tomu všemu jistý smysl, a pokud se potvrdí, potom je tu opravdu šance, že přeci jenom dosáhneme shody a možná konečně přerušíme ten začarovaný kruh.“

Země - vězeňská základna, ostrov Madagaskar

Bylo to skoro až barbarské, postavit uprostřed téhle úžasné rezervace vězeňskou základnu. Obzvláště základnu, která hostila pouze jediného vězně, či spíše jedinou vězeňkyni. Původně to nebyla vězeňská základna, ale lidé od bezpečnosti ji v rekordně krátkém čase přestavěli. Původně zde stála pozorovací základna, ale ta byla už dlouhé roky opuštěná. Měli zde díky ní dostatečný prostor, takže nešlo o žádné velké zásahy do zdejší rezervace. V současnosti byla rozšířena o přistávací plošiny, čnící deset možná dvacet metrů nad zemí, hangáry pro atmosférické stíhače a výsadkové letouny, plus budovy pro personál základny. To všechno v malebné přírodě, skoro jako by ani nemělo jít o vězení

Proč zrovna vybrali tohle místo, když bylo tolik jiných a mnohem vhodnějších zařízení a hlavně na mnohem méně odlehlejších místech? Jedním z důvodů bylo utajení. Nechtěli, aby se tohle všechno dělo příliš veřejně a co bylo nejdůležitější, minimalizovalo se riziko civilních ztrát. Pokud by došlo k útoku, potom zde čekali po zuby ozbrojení vojáci a členové bezpečnostních složek, včetně bezpečnostních týmů připravených na palubách lodí hlídkujících na orbitě.

Zabezpečení splňovalo velice přísná kritéria. Tolik alespoň Deanna Troi chápala, když vystupovala z raketoplánu, který je dovezl na ostrov. Nikdo se sem nemohl přenést transportním paprskem přímo z lodi, protože okolo celého ostrova byly rozmístěny rušičky signálu. Jediný způsob jak proniknout na ostrov, bylo vzduchem nebo po moři.

Viděla celý komplex pouze schématicky na počítači, nicméně na ni práce, kterou tu rozvědka s oddělením bezpečnosti odvedla, udělala dojem. Vypadalo to tu trochu jako pevnost a padesáti členná posádka trochu víc než dostatečná ke hlídání jediného vězně. A to nejspíš nebyli zdaleka všichni. Rozhodně tu bylo nejmodernější vybavení včetně detekčních a senzorických sítí, plus zařízení, které nikdy předtím neviděla.

Zato její doprovod, vulkánka T’Rel nedávala svůj údiv nijak najevo. Na rozdíl od ní plně koncentrovala svoji pozornost k účelu své návštěvy. Nebyla zde poprvé, ačkoliv napoprvé odsud neodešla po svých a strávila hezkých pár hodin v bezvědomí na ošetřovně. Přesto se sem vrátila znovu a momentálně přivedla také ji. Měla jistý plán, který zahrnoval spojení telepatie s empatickým vnímáním.

Bylo s podivem, že stále měla dostatek elánu, aby učinila v celé věci konečně pokrok. Deanna pozorně sledovala její emoce, ale nenarazila na nic neobvyklého. T’Rel byla stejně klidná a vyrovnaná uvnitř, jako navenek. Velmi působivé a tím na ni udělala neméně velký dojem. Kromě toho vypadala, že má veliké zkušenosti a dobře ví, co dělá.

„Poručíku, komandére, jsem nadporučík Jevgenij Donobew, velitel dnešní hlídky,“ uvítal je u vchodu muž od bezpečnosti. „Tudy prosím.“

Deanna ho následovala a T’Rel nezůstávala pozadu. K jejímu překvapení zde nebyl žádný výtah, pouze schodiště, které je zavedlo o necelé dvě patra níž, kde se nacházela jediná vězeňská cela. S ohledem na velikost celého sálu byla samotná cela velice malá. Zato všude kolem po obvodu stáli lidé od bezpečnosti. Vládlo zde lehké přítmí, osvětlená byla pouze centrální část podzemní místnosti. Strážní tak zůstávali částečně skryti ve stínech, jako přízraky.

„Celou oblast můžeme kdykoliv oddělit bezpečnostními poli na libovolnou část celého sálu. Pokud budete potřebovat větší prostor, nebo přímý kontakt, potom…“

„Děkuji veliteli, nic z toho nebude potřeba. Postačí nám jenom trochu klidu,“ odpověděla T’Rel klidně.

„Pokud budou nějaké problémy, ihned nám dejte vědět, máme připraveno několik způsobů, jak vězně neutralizovat.“

„Neutralizovat?“ zamračila se nad tím Deanna.

„Nesmrtící prostředky, samozřejmě.“

„Ach tak…“

„Bude lepší, když je nebudete znát. Ani já sám v rámci utajení nevím, co všechno obsahují.“

„Rozumím,“ přikývla, neboť s podobnými opatřeními se v poslední době setkala vícekrát. Pokaždé ve spojitosti s plukovníkem Marcenem.

Plukovník bral svoji práci velice vážně a nerad ponechával věci náhodě. Zůstávalo otázkou, jestli to bylo dost a jestli bylo dobré zatajit lidem držícím hlídku, jaké prostředky mají k dispozici. Byla v tom jistá logika. Co nevěděli, nemohli prozradit, ani jim někdo vyčíst z mysli. Možná to bylo trochu příliš, ale o tom neměla čas zbytečně přemýšlet, neboť stanuli u silového pole do cely.

Nemohla si pomoci, ale major Kronesová seděla v úplně stejné pozici, jaké seděla po celou dobu na Titanu. Meditační pozice ne nepodobná té, jakou používali vulkánci, v pokleku, hlavu skloněnou směrem dolů, ruce pokrčené a před sebou, dlaně u sebe prsty kromě ukazováčku a palce propletené mezi sebou, ale ona v ní zůstávala celé dny, nikoliv pouze hodiny či minuty. To vše zvládala bez jediného hnutí.

„Připravena?“ vytrhla ji ze zamyšlení T’Rel.

„Ano, můžeme začít,“ přikývla a vyslala svoji mysl směrem kupředu.

„Zaměřte se na bariéru, kterou kolem sebe vystavěla,“ navigovala ji vulkánka.

„Vidím ji…“ přisvědčila po notné chvíli, kdy konečně dokázala zpracovat smyslové vjemy a prostor kolem druhé ženy a vytlačit veškeré rušivé elementy z okolí. Tomu částečně napomáhalo i silové pole, které jemně bzučelo energií a zároveň oddělovalo všechno mimo celu. Díky tomu měla výhodu a mohla plně soustředit pozornost na samotnou bariéru.

Ano, narazila na ni už předtím. Nedokázala projít skrz a po pravdě to ani nezkoušela.

„Nezkoušejte skrze ni proniknout, jenom se zlehka dotkněte.“

„Je na dotek teplá a…“

„Fascinující, dokonce umožňuje i fyzické projevy. Velmi neobvyklé.“

„Zvláštní, necítím zde žádný odpor.“

„To ani já ne, ale jakmile jsem zkusila proniknout skrz, hned si mě cosi cizího všimlo a vystrčilo násilím ven.“

„Opravdu myslíte, že tohohle si ta cizí věc nevšimne?“

„Empatie je podle mého příliš jemná než aby ji mohlo zachytit a reagovat. Zato je dostačující, abych mohla skrze Vás projít obrazně řečeno suchou nohou na druhou stranu.“

„Nemám pocit, že bych pronikla na druhou stranu, ani dál, než jsem byla kdokoliv předtím,“ namítla Deanna.

„To ani nebude třeba. Připravena?“

„Ano.“

Deanna Troi byla příliš hluboko, takže ani nevnímala, jak se T’Rel dotknula její ruky. Postačil ji pouhý fyzický kontakt, aby pronikla dovnitř společně s ní. Už několikrát zažila kontakt s Vulkánci, ale tohle přesahovalo veškeré její dosavadní zkušenosti. Najednou měla pocit, že je všechno více fyzické a dokonce vnímala vlastní tělo a nejenom svoje. Vnímala i T’Rel vedle sebe. Vypadala fascinována tou světelnou podívanou. Pomalu, velmi pomalu vztáhla k zářící bariéře ruku.

Chvilku se nic nedělo, než je najednou neznámá síla doslova popadala a vtáhla dovnitř. Nešlo o žádnou nepřátelskou entitu, ale mysl, kterou zkoušeli zkoumat a navázat s ní spojení. Obrazně řečeno zaklepali na dveře a ty dveře se před nimi stejně nečekaně otevřely. Otázkou zůstávalo, kam se otevřely. Předtím to bylo zářící a veskrze abstraktní. Nyní to vypadalo více reálně a skutečně.

Deanna vstala a zjistila, že jsou v konferenční místnosti. Design i barvy odpovídaly Nové Kolonii. Kupodivu zde cítila její přítomnost, ale tak nějak slabě, jako by stála v předpokoji, což mohlo být docela dobře velice trefné označení. Zkusmo se dotkla křesla. Bylo měkké na omak, přesně tak jak by správně mělo být. Stejně tak i konferenční stůl a všechno kolem. Jenom nikde nikdo nebyl.

„Fascinující,“ neodpustila si vulkánka poznamenat. „Všechno tady vypadá dokonale skutečně. Nikdy předtím jsem nezažila takové spojení. Major Kronesová je opravdu výjimečná osobnost, když dokáže vytvářet takhle reálné vize ve své vlastní mysli.“

„Já si nemyslím, že tohle bude pouhá vize,“ odtušila Deanna při pohledu oknem směrem ven. Venku totiž mohla vidět obrovskou základnu a desítky Kolonialních Dravců, úhledně seřazených v řadě stejně jako dalších, poletujících volně kolem základny.

„Fascinující,“ souhlasila a levé obočí šlo údivem směrem nahoru

„Něco se děje…“ zpozorněla betazoidka, neboť všechno kolem sebe začala vnímat trochu jinak než předtím. Více, ostřeji a jasněji, přestože vizuálně nedošlo k žádné změně. Vnímala to nejprve na okraji své mysli, ale s každým okamžikem ten pocit sílil. Jeho epicentrum se blížilo směrem k nim. Možná konečně nadešla ta chvíle…

S jistým očekáváním zaměřila svůj pohled směrem ke dveřím. Odsud přicházel ten pocit. Dveře se otevřely a dovnitř vešla Chartocká žena v admirálské uniformě. Vyšší pružné postavy, nikoliv však s typicky ostře řezanými rysy. Už musela být z jejich pohledu hluboko ve středním věku, ale to nic neubíralo na její celkem pohledné tváři. Tmavě modré oči doslova sršely elánem a mimořádnou inteligencí. Za ní vcházeli dovnitř ještě další důstojníci v černých uniformách a pouze jedné, která byla zelená.

Chartocký kapitán vešel jako druhý s klidným, naprosto uvolněným a nezúčastněným výrazem. Jeho Charitský protějšek zato vypadal napjatě a nervózně za oba dva. Třetí přítomný, Charitský důstojník, podle barvy a označení patřil k inženýrské sekci s trojicí zlatých a jednou stříbrnou insignií mezi nebojové velitele na kapitánské úrovni. Ti všichni zasedli ke stolu. Admirál do čela, ale dvě místa po její pravici zůstávala prázdná. Na někoho čekali.

Ano, teď už to byla ona, kdo přicházel. Předtím cítila tuhle Chartockou admirálku. Vlastně ji cítila i nyní a musela připustit, že její mentální schopnosti musí být mimořádné. Natolik, aby zastínila i majora Kronesovou. Už si vybavovala, kdo ta žena musela být, kontraadmirál Jesika Brownová. Druhá velitelka Koloniální expedice. Zvláštní, že měla Nová Kolonie druhého velitele, ale nad tím neměla čas příliš přemýšlet, protože dveře vpustily dovnitř blonďatou velitelku.

Vešla dovnitř následována svým vlajkovým kapitánem, Tolkinem. Zaujala beze slov místo u stolu. Vypadala velice, velice zamyšleně a znepokojeně. Nevšímala si jich. Nevnímala jejich přítomnost, alespoň tolik mohla Deanna Troi říct. Takže šlo o další vzpomínku, aniž by musely použít neurální rozhraní, jež navrhla původně Sedmá. To byl docela úspěch, ale také mohlo jít o velice nebezpečnou věc, jak zjistili na vlastní kůži kapitán Aran a Sedmá.

Samotné vzpomínky zde mohly být až příliš reálné. Konferenční místnost a porada vyšších důstojníků nespadala do kategorie nebezpečných událostí, takže mlčela a bedlivě naslouchala, stejně jako T’Rel vypadala přinejmenším zaujata vývojem událostí.


„Sešli jsme se zde ze dvou důvodů,“ začala admirál poradu. „Tím prvním je zprostředkovaná diplomatické nóta z Tamulského impéria.“

„Konečně...“ vydechl Charitský kapitán úlevně. „Konečně ti pitomci dostali rozum a pochopili, že tohle nikam nevede.“

„Zpráva byla zprostředkována skrze kanály Spojené Federace planet.“

„Logické. Nechtějí ztratit tvář a oslovit nás přímo,“ souhlasil kapitán i podruhé. „Proto hledají vhodného prostředníka a patřičné neutrální prostředí. Je dobře, že jsme si nechali otevřená tahle vrátka a teď se nám to vyplatilo. Federace má v tomto ohledu mnoho zkušeností a jistě i mnoho zkušených diplomatů, kteří by mohli dokázat to, co naše diplomacie nedokázala posledních dvacet let.“

„Nejde o to, že bychom se nesnažili. Oni odmítali veškerý kontakt a dávali si velice záležet, aby k žádnému nedošlo,“ zamručel Chartocký kapitán po admirálově levici.

„Konečně jim došlo, že to nemohou dělat do nekonečna. Ne, když jim bušíme dost hlasitě na vrata, tak že to nejde přeslechnout. Proto je logické, že konečně ustoupili z téhle politiky. Možná i díky tomu, že našli skutečně vhodného prostředníka,“ přidal se i Charitský kapitán.

„Logické, říkáte, kapitáne Lansone?“ pohlédla na něj major zamyšleně.

„Nesouhlasíte, majore?“

„Slovo logické k Tamulcům nesedí. Nesedělo před deseti měsíci, nesedělo před deseti lety a nesedí ani teď.“

„Takže myslíte, že máme diplomatickou nótu ignorovat?“

„Bylo by to nejlepší...řešení,“ odpověděla mu s krátkým zaváháním.

„Potom mi dovolte, abych Vám připomněl, že naše možnosti nejsou vůbec dobré. Sice jsme zastavili jejich prudký nápor, ale způsobilo to v řadách celé expedice paseku. Nejenom materiální, ale i po stránce morálky. Naše snaha udržet útočný tlak, abychom mohli dokončit přestavbu našich Dravců na třídu D, nepřinesla kýžený úspěch. Tamulci možná reagují pomalu a hloupě, ale také oni se začínají přizpůsobovat a pokud není náš úder vedený drtivou silou, dokážou naše rychlé nájezdy odrážet a způsobovat nám citelné ztráty a...

„Jsem si vědoma, této skutečnosti, kapitáne Lansone!“ přerušila ho blondýnka autoritativně, aniž by zvýšila hlas. „Byla jsem tam, pokud si nepamatujete.“

„Potom víte, že jsme na dně a nemůžeme si dovolit další operace, což otevírá impériu šanci k protiútoku. Pokud ještě mají něco v záloze.“

„Věřte mi, že moc dobře vím, co je v sázce a jaké jsou naše možnosti.“

„Jistěže, majore. Omlouvám se.“

„Není třeba se omlouvat, když mluvíte o tom, co je zjevné,“ odtušila a pohlédla na druhou ženu, která jí gestem naznačila, ať pokračuje. „Na druhou stranu si nemusíme dělat přílišné iluze, že by na Tamulské straně došlo k výraznějším změnám s ohledem na jejich politiku. Předpokládám, že veškerá snaha o diplomacii pochází maximálně od jejich vůdce, který zkouší protnout mlčení, ale bez podpory vlády jde o marnou snahu, výkřik do tmy takříkajíc.“

„Tak proč se vůbec obtěžují, když...“

„Tohle jednání, není víc než fraška, nicméně fraška, kterou nemůžeme ignorovat.“

„Takže na to přistoupíme?“ ujistil se kapitán Lanson, že správně rozuměl.

„Sám jste to řekl. Dochází nám možnosti a jediný způsob jak zachránit situaci je hrát tuhle hru s nimi, byť nepovede k žádnému skutečnému míru mezi námi. Z jednoho prostého důvodu. Oni neustoupí ze svého stanoviska a my nemůžeme ustoupit z toho našeho, protože tím bychom jim dali za pravdu a to by byla jednak lež, jednak urážka všech našich lidí, kteří naprosto zbytečně zemřeli během této války.“

„Vy sama jste zase řekla, že Tamulské jednání je značně nepředvídatelné. Pokud se s nimi nedohodneme, potom nelze říci, co mohou udělat a...“

„Oni mají něco za lubem, kapitáne Lansone. V tom tkví celá pointa.“

„Aha.“

„Pokud by nás oslovili přímo, což kdykoliv mohou, potom by bylo zřejmé, že to myslí doopravdy. Jenže takhle, skrze prostředníka to vypadá, že mají v plánu ještě nějakou kulišárnu.“

„O tom se s Vámi nebudu hádat, majore. Dokázala jste odhadnout jejich plány předtím a věřím, že můžete mít pravdu i v této věci.“

„Proto musíme být připraveni a nejlépe otočit celou věc proti nim.“

„Otočit, jak?“

„Veliteli?“ obrátila pohled na Charitského důstojníka v zelené uniformě.

„Jak už zde bylo řečeno, stav Koloniální expedice není vůbec dobrý,“ začal Charitský velitel mluvit. „Původní plánovaná přestavba na třídu D měla být hotova během deseti až dvanácti měsíců. Za současné značně nejisté situace, zabere přezbrojení na třídu D, přinejmenším tři, spíše čtyři roky, nehledě na sestavení nových posádek, jejich secvičení a doladění technických detailů.“

„Obávám se, že tolik času nemáme,“ zavrtěl jeho Charitský protějšek hlavou. „Ne pokud neuzavřeme s impériem trvalý mír.“

„A právě tedy se nám otevírá možnost, jak otočit diplomacii v náš prospěch,“ odtušila major tajuplně.

„Tolik času tím nejspíš nezískáme bez ohledu na skutečnost, jak moc budeme celou věc protahovat.“

„Nemusíme nic protahovat. Stačí nám tříměsíční klid zbraní.“

„Tři měsíce? Mluvili jste tu o rocích a...“

„Pokud budeme mít tři měsíce klidu, dokážeme přezbrojit 90% našich současných Dravců třídy C na třídu D.“

„Samotné jednání bude fraška, ale pokud nabídneme přijatelnou alternativu…“ pokračovala blonďatá velitelka v nastínění svého plánu. „Tamulci po ní jistě skočí a Federace též. Určitě mají něco v plánu a potřebují to po posledním fiasku náležitě připravit, takže na to přistoupí.“

„Kdo potom povede diplomatickou misi?“

„Já osobně.“

„Právě teď Vás nejvíce potřebujeme v čele expediční flotily, nehledě na skutečnost, že diplomacie není vaše nejsilnější stránka a…“

„Máme důvod se domnívat, že Bratrstvo je zpátky,“ přerušila ho.

„Cože?“ vyjekl Lanson a krátkou chvíli na blonďatou velitelku hleděl, neschopen uvěřit tomu, co říká. „Oceloví bratři, jsou zpátky? Ale…ale to přeci není možné. Vždyť byli zcela vyhlazeni a…“

„Byli vyhlazeni. Do posledního,“ přisvědčila Tasha. „Nicméně k tomu, aby mohli ožít, stačí najít pár hloupých, naivních Chaoků, správně je postrčit a hned tu máte nové Ocelové bratry.“

„Rada starších, která je ovládala, byla přeci zničena a…“

„Nikdo z nich nepřežil, ale oni nepotřebují radu starších. Stačí najít nějakého dostatečně silného mecenáše, který je přesvědčí, že to co dělají je správné, povede ke slávě a rázem tu máme pohromu vedle které je válka s impériem jenom dětská hra.“

„Máme tušení, kdo může být tím mecenášem?“

„Bohužel ne, ale víme, že v tom všem zmatku dokázali ukrást dva naše Dravce třídy D a je docela dobře možné, že právě oni zinscenovali celou situaci na Tieru 4, která následně spustila řetězec událostí vedoucí až k dnešnímu dni.“

„Existuje více než dost možných kandidátů, kteří nás nenávidí, ale všechno nasvědčuje tomu, že tohle jde spíše zevnitř než zvenku,“ pronesla admirál Brownová zamyšleně.

„No, pokud mají dva naše nejmodernější Dravce, potom kdo ví, co s nimi mohou udělat. V takovém případě bychom je měli v první řadě najít a zastavit.“

„Mohli by do celé věci zatáhnout Federaci a to by byla věc mimořádně nemilá. Federace je někdo s kým si není radno zahrávat. Oni nás mohou opravdu zničit, na rozdíl od impéria.“

„Takže očekáváte, že zkusí narušit průběh diplomatického jednání nějakým podlým útokem, který nás vylíčí jako nepřátele a někoho, kdo porušil diplomatický protokol?“ ujistil se Lanson, že správně rozuměl pointě.

„To je docela možné. Proto si musíme počínat chytře a nedat jim příležitost, dokud neodhalíme hráče v pozadí celé věci. Ten je naším skutečným nepřítelem. Ne Tamulci, ne Bratrstvo, ale ten, kdo s nimi všemi manipuluje.“

„Hmm…“

„Zároveň, pokud odvedeme jejich pozornost do kvadrantu alfa, nebudou nám dělat problémy tady. V poklidu dokončíme veškeré úpravy a přezbrojíme celou expedici na třídu D.“

„Budete jednat bez jakékoliv podpory, majore…“

„Což je věc, na níž jsme zvyklí.“

„Dobrá, potom jsme dohodnuti!“ přikývla admirál rázně a přistoupila k finálnímu závěru. „Tasha vyrazí na DS9, kde se bude odehrávat diplomatické jednání a jakmile dojde k uzavření tříměsíčního příměří, vyšle Stín 2, který nám doručí zprávu a dál bude operovat nezávisle. Velitel Zelmar zatím připraví všechno potřebné pro hromadnou rekonstrukci a na Vás kapitáne Lansone bude, abyste dořešil personální otázky a sestavil posádky pro nová plavidla. Já a můj štáb začneme připravovat možné scénáře pro další postup.

Hlavním cílem, bude vyhnout se dalšímu použití síly, ale musíme počítat i s tím, že Tamulská strana ještě neřekla úplně poslední slovo a budou nadále zkoušet dosáhnout vítězství za použití síly. To je vše, rozchod!“

Jakmile domluvila, všichni přítomní zmizeli až na jednu osobu, majora Kronesovou. Ta seděla nadále v křesle a ve tváři měla výraz hlubokého zamyšlení. Tentokrát už nešlo o vzpomínku. Ne, tentokrát už vnímala, že jsou zde. Vypadala, jako když čeká, jestli neodejdou samy, ale vida, že ne, otočila křeslo, proti poloviční Betazoidce.

„Neměly byste tady být,“ pronesla velice vážně.

„Hledáme způsob, jak to celé zastavit,“ promluvila místo ní T’Rel.

„Odejděte, dokud je ještě čas. Nemáte tušení, s kým si vlastně zahráváte, ani čeho všeho jsou schopni.“

„Tak nám pomozte. Pomozte nám to zastavit!“

„Dokud nebude zjevné, kdo tahá za nitky, tak nemohu.“

„Ale víte, kdo to je?“

„Nevím o nic víc, než víte Vy,“ odpověděla zamítavě a vstala z křesla. Vulkánce sloužilo ke cti, že necouvla ani o krok, přestože byla o čtvrt hlavy menší než blonďátá velitelka. „Jednu věc vím jistě. Vaše přítomnost zde pro Vás může znamenat smrtelné ohrožení a já nemohu zaručit, že dokážu zajistit Vaše bezpečí. Musíte odejít, hned!“

Ta slova v sobě měla moc. Skutečnou moc. A tohle byl jenom malý zlomek z toho, co dokázala. Zato dostatečně silný, aby je vystrčil z její mysli a vrátil zpátky do reality. Procitla a zároveň zjistila, že ji někdo třese ramenem.

„Komandére! Komandére!“ Tím kdo ji třásl ramenem, nebyl nikdo jiný, než poručík Donobew. Jeho tvář byla napjatá a bledá.

„V pořádku, jsem…jsem zpátky.“

„Jsou tady,“ bylo jediné, co řekl a to stačilo k tomu, aby i jí samotnou zalila chladná vlna strachu. Rychle ji setřásla, ale z toho co cítila právě teď, ji běhal mráz po zádech. Ano, cosi se k nim blížilo a nebylo to vůbec hezké. Takové emoce, dosud nikdy nepocítila a těžko hledala slova, kterými by je mohla popsat. Sotva mohla vyjádřit jak moc odporné a zlovolné myšlenky to byly.

„Pojďte!“ vybídnul je poručík. „Je tady nouzový východ. Skrze něj se dostanete ven přímo do nákladového prostoru a odsud k nejbližšímu raketoplánu, který Vás dostane pryč. My je zatím zkusíme zastavit, nebo alespoň zdržet.

„Víte kolik jich je?“

„Podle senzorů jich je pouze pět. Dokázali vyřadit bezpečnostní systémy základny a probít se skrze hlídky venku. Ztratili jsme s nimi spojení a…“

„Už jdou!“ zakřičel jeden ze strážných, skrytý za jedním ze sloupů, kde našel výhodnou pozici ke sledování schodiště, odkud museli nepřátele přijít.

„Běžt…“ hodlal je pobídnout a sám si najít krytí, ale strnul uprostřed pohybu. Nemohl se pohnout a nebyl zdaleka sám. Nikdo z nich se nemohl pohnout.

Deanna ucítila kdesi za sebou někoho cizího, ale nemohla otočit hlavou, aby zjistila o koho jde. Podle zvuku mohla bezpečně říct, že vypnul silové pole u cely a ona přestala vnímat majorovu přítomnost. Zato vnímala přítomnost někoho jiného a v jeho pocitech byla patrná úleva. Důvodem musela být skutečnost, že Koloniální velitelku vyřadil ze hry. Slyšela ho, jak si zhluboka oddechl, ale zároveň pocítila i něco dalšího, znechucení, odpor, možná i vztek. Nikoliv vůči nim, nýbrž vůči těm, kteří právě přicházeli, Chaokové.

Bylo jich celkem pět. Neměli u sebe žádné střelné zbraně, pouze zbraně nablízko. Nezkoušeli se krýt, ani potupovat nějak spořádaně. Ne, oni si sem prostě nakráčeli a začali bez váhání zabíjet nehybné členy ostrahy. A co víc, užívali si to. Ten pocit rozjaření, nadšení a radosti, že zabíjejí nepřátele, ji doslova zaplavil. Čím brutálněji si počínali, tím silnější emoce z nich doslova sálaly. Nikdo proti tomu nemohl nic udělat, jenom s hrůzou přihlížet, jak se přibližují směrem k nim.

„Tohohle ne!“ zarazil jeden z Chaoků svého druha, který právě chtěl svým zakrváceným nožem rozpárat poručíka Donobewa.

„Proč ne?“ nechápal.

„Někdo musí zůstat naživu, aby vyprávěl o našich skutcích. Mrtvoly toho obvykle moc neřeknou.

„Jo, to je pravda,“ ušklíbnul se a zastavil dlouhý nůž přímo před nehybným poručíkem. „Takže si pamatuj, človíčku, ať můžeš všem vyprávět o mě Zurikovi, z klanu Naema, největšímu válečníkovi, celé galaxie.“

Řekl a přejel pozemšťanovi nožem po pravé tváři. Zanechal mu tam ošklivou památku, než ho hřbetem ruky udeřil, až odletěl dobrý metr zpátky, dopadl na zem a zůstal nehybně ležet. Jediný, kdo vypadal, že ho celá situace nechává chladnou, byla T’Rel. Deanně s hrůzou došlo, že ona se nějakým způsobem dokázala dostat ze sevření a ruka jí pomalu sjížděla k opasku s fázerem.

Ne!“ chtěla na ni zakřičet, ale nemohla ze sebe v danou chvíli vydat ani slovo. Vulkánka vytáhla fázer z pouzdra, ale než stačila vystřelit, vyletěla jí zbraň z ruky. Během okamžiku u ní byl jeden z válečníků a ke zděšení Troi ji podříznul hrdlo. Hned poté ji zabodl ten zubatý dlouhý nůž do zad. Až po rukojeť. Čepel vyjela zepředu ven a všude kolem vytékala zelená krev. Prudce zbraň vytrhnul a nechal dopadnout tělo na zem.

Zaměřil pozornost na poslední osobu, která stála na nohou, jí. Jeho záměry byly víc než jasné a víc než odporné. Přemýšlel, jakým způsobem ji zabije a tu myšlenku si mimořádně užíval.

„Tuhle ne!“ přerušil ho chladný, nesmlouvavý hlas. „Potřebujeme návnadu.“

Válečník se zklamaně stáhl zpátky a začal si čistit zbraň potřísněnou zelenou Vulkánskou krví. Přímo před jejím očima, jako by si to celé užíval a také užíval.

„Nevypadá tak drsně, jak o ni všichni říkají,“ promluvil jeden z Chaoků, kteří mezi tím dospěli za jejími zády až k samotné cele.

„Mohl bych ten její slabý krček zlomit jedním prstem,“ říkal druhý.

„Idiote!“ obořil se na ně muž, kterého Troi neviděla, ale zato jasně určila, že on je tím kdo tohle všechno vede. On je znehybnil, aby je Chaokové mohli v poklidu a bez odporu pozabíjet dle vlastní libosti. „Kdybych na ní nepoužil to blokovací zařízení, tak by Vás tady během okamžiku rozmázla po všech stěnách!“

„To jsou jenom hloupý kecy!“

„Klidně si to mysli, ale…“ zarazil se, protože mu zapípal kumunikátor na hřbetu ruky. „Co je!“ vyštěkl netrpělivě. Odpověď nebylo slyšet, ale příliš ho nepotěšila. Nicméně se uklidnil a dodal pouze: „Rozumím.“

„Nestůjte tady. Popadněte je a jdeme!“

„Proč ten spěch? Můžeme se přeci trochu pobavit, ne?“

„Už o nás vědí a jsou na cestě sem.“

„No a? Tak je pozabíjíme a…“

„Jdeme!“

Víc Deanna neslyšela. Něco ji prudce udeřilo do obličeje. Skoro jako by dostala ránu kladivem. Dopadla na zem, odkud ji někdo hrubě zvedl, hodil si ji přes rameno a dál už upadla do milosrdného bezvědomí.

divider

Následuje:
Útok

divider

CZ Kontinuum Star Trek fan klub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© 2000–2020 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries