Poslední mise

Autor:
Petr Kadlec
Archivováno dne:
25. 4. 2006
Délka:
109 736 slov (488 min.)
Stav povídky:
dokončená
Přístupnost:
obecná
Varování:

žádné

Seriál (svět):
TOS, TNG
Období:
Hlavní postava(y):
Leonard McCoy, Mongomery Scott, J.T. Kirk
Kategorie:
napětí
Pokračování:
volné pokračování
Spoiler:
žádný
Stručný obsah:

Půl roku po událostech na Veridianu III je vypravená reaktivovaná Enterprise-A aby vyzvedla pod patronací admirála McCoye tělo kapitána Kirka. Na Romulu je mezitím vtažen velvyslanec Spock do komplotu na jeho uvěznění. Není to tedy TOS a Nová generace.

divider
Poznámka autora:

Star Trek Poslední mise je odpovědí na Film Star trek Generations, jenž se mi sice velice líbí,ale byl jsem velmi zklamaný koncem jenž z mého pohledu nedával smysl a stavěl tak kapitána Jean Lucka Picarda do role pokrytce jenž objevuje kapitána Kirka pro své vítězoslavné tažení.Ne není to kritika postavy samotného kapitána Picarda,ale scénáristů a producentů ,jenž se nadobro chtěli zbavit mýtu původní posádky.Takže toto je moje odpověď kam si mohou ten svůj závěr strčit.

Událost u Deep Speace Nine jenž se odehrávali přibližně ve stejný časový rámec, není do příběhu začleněn. Poslední mise volně navazuje na knihy "Encounter at Farpoint" X-EGEN 1994,  "Relics" X-EGEN 1994, "Unification." X-EGEN 1995

divider
Prohlášení:

Star Trek a související značky jsou majetkem společnosti CBS Studios Inc. a Paramount Pictures Corp. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

divider

Poslední mise (Petr Kadlec)

Obsah

Epilog

Země

Slunce krásně zářilo celí den a už byl čas aby se pomalu začalo schovávat za obzor, ale s pohledu chodce jenž se procházel malým soukromím lesem se jevilo, že stromy byli tím co mu bránilo ve svitu. Les se tak za krátko ponořil do červené zapadající slunce a stínů vrhající všemi stromy. Cesta po které mlčenlivý muž kráčel byla tvořena žlutím pískem , po stranách ohraničena kameni s tma-vého pískovce, který tu musel spočívat již hodně dlouho. To místo bylo stvořeno pro oddych , ale muže spíše provázela úzkost a nejistota. Opět odpoutal oči od země , pohlédl kupředu před sebe a konečně pohlédl na dřevěnou budovu, která se již notně přiblížila. Bylo to místo které v něm vyvo-lávalo radost k tomu kdo tam na něj čeká a přesto se děsil toho co již věděl. Těsně předtím než vy-stoupil ze vznášedla, topil se ve vzteku nad tím, že to před ním jeho nejlepší přítel dokázal tajit. Po všem co spolu zažili a ještě mohli zažít. Když však procházel tímto lesem postupně vychladl až nakonec začal přemýšlet o tom co ho k tomu vedlo. Byl to právě ten čas který spolu strávili po ná-vratu Enterprise na Zem a kdyby mu to řekl asi by se tu dobu díval na něj jinak. Hlídal by ho a obá-val se každého škobrtnutí z jeho strany. Dověděl se to teprve až se to dovědět opravdu měl.

Zvedl opět hlavu, zastavil se a dlouze se díval na pozůstatek staré doby, kdy tohle vše byl pouze jižanský statek. Skoro si mohl živě představit černé otroky, kteří zde také žili aby plnili přání svých pánů. Byla to doba vzdálená pětset let a jediné co zbylo jako památka na tu dobu byla tato budova a nedaleký hřbitov otroků. To bylo to první co mu McCoy ukázal , když tu byl před pár měsíci poprvé, byl tím unešen, protože mu připadalo nepředstavitelné, že země jako America mohla strpět něco takového. Při té procházce se objevili první náznak něčeho co ho mělo varovat, ale přisuzoval to spíše jeho věku než něčemu jinému. Nebo si to možná uvědomil a doufal, že je to stáří. Jim Kirk si z  hluboka oddychl a srovnal si novou uniformu. Bylo úplně něco jiného než nosil před tím, ale připomínalo mu to doby kdy začínal jako kadet a nosilo se něco podobného. Jasný hlas jej vytrhl ze zasnění, musel však zaostřit zrak aby si vůbec všiml kdo to volá. Usmál se , protože to byla Rachel s kterou se tu měl setkat. Byl rád, že tu byla, alespoň si nebude připadat tak sám až bude s McCoyem mluvit. Kirk zvednul ruku a zamával na ní.

Rachel se hluboce usmála a rozběhla se k němu. "Jime tvoje vznášedlo se tu objevilo samo jak splašený kůň, myslela jsem že se ti něco stalo a ty se zatím procházíš v lesíčku."

"Měl jsem moc myšlenek v hlavě Rachel, tížili mě a tak jsem si je musel srovnat. " Odpověděl Kirk i když pozná, že jí něco zatajuje.

S její tváře se ztratil úsměv, ale ne protože by se na něj pro tu lež zlobila, ale protože s ním soucítila. "Mohl se Jime o ty těžké myšlenky semnou podělit."

Lehce se usmál. "Nechtěj abych byl na tebe tak krutý."

"Krutý?!" zeptala se Rachel a ironicky se usmála. "Krutý seš spíš jenom sám k sobě a přitom by ses měl radovat s toho, že máš čas se na to připravit. Takových lidí není mnoho většinou jejich blízcí odejdou bez toho aby se s nimi někdo stačil rozloučit."

Kirk souhlasně kývnul a tiše se zeptal. "Kde teď je?"

Rachel se ohlédla a ukázala na vzdálenější konec starého domu. " Sedí na verandě a pozoruje zapadající slunce. Skus uhádnout proč asi."

Kirk chytil její levé rameno a přitiskl si jí bokem víc k sobě. On hrdý starý válečník tím chce naznačit, že vedle sebe chce mít tu která je teď nejblíž.

Při rozlučkovém večírku po návratu Enterprise, kdy se všichni další den měli rozprchnout buď do škol , nebo na další působiště, je seznámil Scotty. Mladá žena jím byla okouzlena a on měl obavy, že v tom není láská, ale pouze obdiv. Až za nějakou dobu si uvědomil jak se mýlil. Rachel bylo úplně jedno jestli mu je šedesát nebo stočtyřicet.

Pomalu s ní obešel budovu, čímž se dostal do přímého svitu zapadajícího slunce. Jeho část se již zasouvala za horizont, ale ta zbývající měla ještě dost síly aby jej oslepila. Kirk si musel zaclonit dlaní očí aby vůbec něco viděl.

McCoy jej zaregistroval, ale dál se opájel v houpacím křesle v záři rudého slunce. V jeho mysli nebyl žádný silnější věm, jenž by tohle předčil. Tento dům si před mnoha lety vybral právě kvůli tomuto pohledu a právě proto nikdy nedovolil aby se i před verandou nechali vysadit stromy. Ignoroval je až do doby než tohle divadlo skončilo, pak teprve se na ně otočil. "Viděl jsem tohle představení snad tisíckrát Jime. " Pronesl blaženou řečí, kterou zkalovalo vzrůstající skřehotaví projev v jeho hlase. "ale poslední dobou se stále víc bojím, že to bude už pouze derniera. " McCoy si oddychl "Co myslíš Jime jsou v nebyl taky západy slunce?"

Kirkovy se na tváři vyloudil křečovitý úsměv. "Ten západ slunce je ne nebe Kostro."

"Kéž by Jime. " Odvětil McCoy a se znatelnou námahou vstal s houpacího křesla.

Když tohle vyděl Kirk poprvé rozeběhl se aby svého přítele podepřel, ale ten ho hrubě odehnal, od té doby se už o to nepokoušel. "Neraduj se, myslím, že ještě uvidíš hodně představení než se dočkáš derniery."

"Jsem rád, že si optimista Jime , přesto já zůstanu pragmatikem. " McCoy udělal dva kroky k zábradlí a zapřel se o ně rukama. "Žil jsem dlouho a snad až příliš."

Rachel poznala, že je tu již nadbytečná a tak odešla.

Kirk vystoupil po dřevěných schodech na verandu. "Jak dlouho si o té nemoci věděl Kostro?" Vyznělo to více vyčítavěji než chtěl.

McCoy se otočil a opřel se o zábradlí. "Zjistil jsem to krátce před tím než se objevil Scott. V té době jsem to už chtěl vzdát a nepodrobovat se žádné léčbě, ale když mi Scotty poprvé zavolal připadalo mi to jak žádost všech bohů abych vytrval. " McCoy se zazubil "Když se objevil on, zase jsem po mnoho letech uvěřil, že se objevíš i ty."

"Co ti tedy brání v té proceduře pokračovat?" zeptal se Kirk.

"Mé tělo již opotřebované a nové umělé orgány již odmítá. Čekal jsem to, ale ne takhle brzy."

"Víš jak ještě dlouho?"

"To nikdo přesně neví, možná zítra nebo za rok, ale až se tak stane zakázal sem komukoliv aby mě resustitoval. Na přístrojích bych mohl žít ještě další dvacet let, ale bylo by to jenom živoření. Spomínaš přece na mého otce?" zeptal se okamžitě McCoy.

Kirk kývnul.

"Přímo mě prosil abych to udělal a já tak učinil i když si to doteď vyčítám, protože krátce na to byl vyvinut noví lék. Přesto si pamatuji to jeho utrpení v jeho očích. On na ten lék čekal příliš dlouho a ke konci to prostě vzdal. Má nemoc se jmenuje stáří Jime a na něj asi nikdo lék nenajde."

Kirk nic nenamítal ani nepředkládal precedenty proč by měl bojovat dál, pochopil , že McCoy říká pravdu. Pouze jemně zakýval hlavu a nechal jí skloněnou.

McCoy si místo toho uvědomil, že se dostali někam kam se dostav v rozhovoru nechtěli. Pokusil se tedy začít znova. "Co z Rachel? Myslíš to tentokrát doopravdy?"

Kirk zkřížil ruce před sebe. "Už nedokážeš lhát tak jako dřív Kostro, moc dobře víš že z Rachel čekáme dítě."

McCoy si položil pravou ruku na hruď. "Přísahám na hrob své matky, že jsem to netušil."

"Kostro nežebych nectil hrob tvé matky, ale oba moc dobře víme, že si její popel rozprášil ve vesmíru."

"No tak přísahám na celistvost samotného vesmíru. " pronesl svorně McCoy.

Kirk se začal hlasitě smát. "Kostro obdivuju tě, že si za tím stojíš, ale dneska ráno my Rachel řekla, že jsi jí potvrdil, že je v druhým měsíci."

McCoy se lišácky usmál. "Kluk nebo holka, už si to nepamatuji vždyť víš ve stáří již paměť není co bývala."

"Tak se podívej do svých složek Kostro, ale doufám, že ať to bude cokoliv staneš se jeho kmotrem."

"Slibuje, ale i ty mi slib, že ještě před tím se dočkám svatby."

Kirk si začal mnout bradu. "No nevím ještě sme o tom s Rachel vůbec nemluvili."

"Hoo…hoo…hóó. " Zasmál se McCoy jak Santa Claus "O tom povídej holubů a pokud na mě ještě jednou budeš chtít jít s nějakými bludy tak poraď své nastávající ať si před tím sundá snubní prstýnek."

"Tak dobře dostal smě, ale řekni kdy to mám protože mi to sama ještě neřekla. " Odpověděl Kirk a jen s námahou držel smích.

Dveře na verandu se otevřeli a mezi nima stála Rachel. "Jime je to za týden a pokud ti připadá, že se starej tak ti v nejbližším obchodě s obuví můžu koupit fajnový důchodoví papuče."

Kirk s McCoyem se začali smát nahlas a museli se navzájem podepřít aby neupadli.

Rachel odevzdaně zakýval hlavou "Puberťáci. " pronesla a zmizela zase v domě.

Kirk s McCoyem jí následovali.

In Memory

Jackson DeForest Kelley

20. 1. 1920–11. 6. 1999

KONEC

divider

CZ Kontinuum Star Trek fan klub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© 2000–2021 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries