Poslední mise

Autor:
Petr Kadlec
Archivováno dne:
25. 4. 2006
Délka:
109 736 slov (488 min.)
Stav povídky:
dokončená
Přístupnost:
obecná
Varování:

žádné

Seriál (svět):
TOS, TNG
Období:
Hlavní postava(y):
Leonard McCoy, Mongomery Scott, J.T. Kirk
Kategorie:
napětí
Pokračování:
volné pokračování
Spoiler:
žádný
Stručný obsah:

Půl roku po událostech na Veridianu III je vypravená reaktivovaná Enterprise-A aby vyzvedla pod patronací admirála McCoye tělo kapitána Kirka. Na Romulu je mezitím vtažen velvyslanec Spock do komplotu na jeho uvěznění. Není to tedy TOS a Nová generace.

divider
Poznámka autora:

Star Trek Poslední mise je odpovědí na Film Star trek Generations, jenž se mi sice velice líbí,ale byl jsem velmi zklamaný koncem jenž z mého pohledu nedával smysl a stavěl tak kapitána Jean Lucka Picarda do role pokrytce jenž objevuje kapitána Kirka pro své vítězoslavné tažení.Ne není to kritika postavy samotného kapitána Picarda,ale scénáristů a producentů ,jenž se nadobro chtěli zbavit mýtu původní posádky.Takže toto je moje odpověď kam si mohou ten svůj závěr strčit.

Událost u Deep Speace Nine jenž se odehrávali přibližně ve stejný časový rámec, není do příběhu začleněn. Poslední mise volně navazuje na knihy "Encounter at Farpoint" X-EGEN 1994,  "Relics" X-EGEN 1994, "Unification." X-EGEN 1995

divider
Prohlášení:

Star Trek a související značky jsou majetkem společnosti CBS Studios Inc. a Paramount Pictures Corp. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

divider

Poslední mise (Petr Kadlec)

Obsah

Kapitola 3

Neznámí prostor

Zámek u dveří vydal šumivé zvuky, tak charakteristické, když se dveře otevírají. Do bytu tak mohla vstoupit osoba v typické uniformě hvězdné flotily devadesátých let třiadvacátého století. Tehdá mě-li ještě ty bílé vlnkovití košile pod rudě červeným kabátem. Muž automaticky natáhl ruku a odepl bílí pásek s označením kapitána hvězdných lodí. Leví cíp kabátu se tak mohl svést a viset bez užitku. Odhalil tak bílou podešívku kabátu. Byl zjevně unaven, protože se skoro okamžitě svezl do nedalekého křesla. To stálo u nevelké police s knížkami nad nimiž vysely originály starých bam-bitek, snad až se sedmnáctého století. Všechnu tu starou kulisu doplňoval dřevěný model staré plachetnice , možná ze stejného období. Kdyby byl den, tak by mohutným zaskleným výklenkem pronikalo do bytu sluneční světlo, ale teď by pozorovatel mohl maximálně vidět třpitivé odlesky domovních světel na zvlněném povrchu San Franciského zálivu.

"Světlo. " zvolal unaveně muž.

Avšak počítač rozzářil osvětlení na plno a muže tak oslnil. Ten si zakryl ruku a stekle počítač Okřikl, jakoby mohl jeho rozčílení pochopit. "Snížit o polovinu. " počítač okamžitě uposlechl a jasznačně oslabil. Světlo mu způsobilo menší slzení s očí, takže si je otřel a šáhl po knížce, která jako jediná ležela na poličce, vedle knížek které stáli bokem ven.

Zkontroloval bok knížky a otevřel jí v místě kde do ní byl vložen zažloutlí list papíru a začal zkoumat kde přestal se čtením. Byla přečtena sotva z poloviny. Znova se v klidu opřel a začal číst. Četl jí už dost dlouho do noci, vždy když měl večer trochu času a nebyl příliš unaven. Za čas jej však přeci je nom spánek a únava přemohly a otevřená knížka se mu houpala na vzdouvajícím se hrudníku.

Romulus

"Projekt se zatím daří?" promluvil mohutný Romulan který stál nad svým podřízeným, jenž seděl před obrovskou plochou obrazovkou, rozdělenou do desítek malích okýnek.

"Ano pane " pronesl sedící muž a v zápětí se dotkl několika tlačítek na svém pultu. Desítky tmavých okének zmizela a celou plochu tak zabral obraz právě spícího muže.

" Vykazuje známky tušení, že by věděl kde se nachází?" hlesl znova mohutným hlasem.

"Ne pane. Holografická simulace zahrnuje i venkovní prostory, takže z jeho pohledu není omezován. " sedící muž se nenuceně na toho druhého otočil a dodal. "Ale pane vyvstává tu jiný problém. Snímající kamery nevidí všude a máme stále větší problém z dodávkou energie."

"Dobře vím Rotere, že naše generátory na to již nestačí a jsme nuceni odebírat část energie z veřejných rozvodů. Pokud by jsme začaly odebírat ještě více energie. Nějaký prokonzul by měl důvod zde čmuchat. " Stojící Romulan se otočil a chystal se odejít , pak se přeci jenom ještě zastavil Zády k Rokarovy se zeptal. " Co ta převažující vspomýnky na je ho Smrt"

"Podařilo se nám jí zcela potlačit."

"Dobře. Nadále mě informujte o jakýkoliv pokrocích nebo změnách. " Romulan konečně

odešel z kontrolní místnosti. Roter si mohl hlasitě oddychnout úlevou.

Opravy a prověrky nepoškozených častí pokračovaly na jedničku. Dat tuto práci přenechal na sto procent v rukou Scottyho. Do tohoto mumraje vstoupil jako jeden s prvních Sam Nichols. Byl to ostřílený důstojník a námořník. Nichols patřil mezi ty typy o kterých McCoy věděl, že mu je po-šlou. Do penze jim moc nezbývalo a tak to mělo pro ně být poslední umístnění. A nebo úplně naopak to první, ale mezi ty Nichols nepatřil. Na palubu Enterprise přikráčel s velikým plátěným pytlem, už neurčité barvy, hozené pře rameno. Měl stále štíhlou a atletickou postavu, ale vlasy mu už zešedivěly a tvář mu svrásněly vrásky.

Enterprise

Jako mnozí jiný staří mazáci doufali, že si zbytek služby odkroutí na lodích, na nichž povětšinou strávily i deset let, ale pak přišel Wolf 359 a ti co to př-žily, zjistili, že je již pro své stáří nikde nechtějí. Pro mnohé se tak stala konečná na nějaké zapadlé vesmírné stanici a když měly štěstí tak na některých nákladních nebo školních lodí. Nichols měl štěstív  neštěPo návratu na Zem se jako mnozí rozhodl, že si vybere takřka nikdy nevybranou dovolenou. Což nakonec dělalo dva roky. A počká jestli se neobjeví něco zajímavějšího. Když už mu dovolená skoro končila, vynořila se z ničeho nic žádost na Velitelství Hvězdné flotily, o poskytnutí zkušených důstojníků.

Po Datovi McCoy zjistil, že Nichols je to nejlepší co mohla Flotila nabídnout. Každý příchozí na Enterprise, musel nejdříve projít obrovskou nákladní halou, pokud se netransportoval. Sloužící jako hangár pro nákladní raketoplány a pro mimořádné srocení mužstva. Nichols se postavil do prostřed obrovské plochy a nechal svést svůj námořnický pytel na podlahu. Po ploše se pohybovalo asi dva tucty mužú a žen, kteří buď vozily bedny pomocí antigravitačních plošin, nebo nasměrovávaly přilétající nákladní raketoplány, přivážející další materiál.

Nichols tam stál jen pár minut, když mu zezadu na rameno zaklepala něčí ruka. Nichols se z leknutím otočil. Spatřil tak Data, teď již v červonočerné kapitánské uniformě.

"Hledáte něco?" pronesl v klidu Dat.

Nichols zamžoural očima protože teprve po tom co Dat promluvil si všiml i jeho čtyř zla-tých pecek na límci, řadícího tak do kapitánského křesla. Postavil se do pozoru. "Nadporučík Sam Nichols se hlásí do služby. Pane."

"Pohov nadporučíku! Jaké je vaše služební zařazení?!"

"Naposledy jsem vykonával vědeckého důstojníka a pomocného inženíra na lodi Princeton."

"S touto kvalifikací se nám budete jistě hodit. " Pravil uznale Dat. "Máte sebou osobní papíry

, které by bezpečně doložily vaše zařazení a totožnost?"

Nichols byl touto otázkou poněkud zaskočen. "Měly přijít současně s mími lékařskými záznamy pane?!"

"To je možná důvod mého překvapení nad tím, že jsem vás zde potkal. "poznamenal omluvně Dat " Náš lékař ještě nedorazil a já neměl čas si prohlédnout příchozí správy. Následujte mě pane Nicholsi. " Obrátil se a vyrazil k nejbližšímu turbo výtahu.

Nichols popadl svůj námořnický pytel a přidal se k němu. Když jej dohonil stál už v něm a čekal na něj. "Lodní nemocnice. " Hlesl Dat a když se dveře zavřeli otočil se na Nicholse a zeptal se ho. "Princeton byla jedna z lodí co flotila ztratila u Wolfu 359, že ano?"

"Ano pane. " Pravil stroze Nichols.

"Z té lodi zbyly jen část trupu a na ní zbytky tří warpmotorů. Při našem průletu jsme braly na palubu několik desítek přeživších, kterým se podařilo dostat do únikových modulů."

Dat to bohužel říkal jak počítač , takže se začal v Nicholsnovi hromadit vztek. "Pane mluvíte o tom jako kdybyste nebyl člověk, ale bezduchý počítač. Ti co tam zemřeli byli mí přátelé!!?"

Data po jeho slovech naokamžik také ovládl hněv, ale pro něj to byl jenom noví pocit , který měl možnost studovat. Takže když tento pocit zvládl v klidu Nicholsnovy odpověděl. "Ale já nejsem člověk. A vlastně jsem počítač. Avšak teď si myslím, že již nejsem bez duchy. Pokud jsem se vás nějak dotkl. Tak se omlouvám."

Tím Nicholse vyvedl z rovnováhy. "Pane teď opravdu nechápu?"

"Jsem android pane Nicholsi a pokud se vám tato skutečnost nelíbí. Nebudu uražen, když se necháte přeložit."

Těmi slovy ho uzemil tak, že již nebyl takřka schopen slova a po zbytek cesty již mlčel.

Lodní nemocnice se nacházela na palubě sedm, blízko přenosové místnosti. Dat se tam, ale nemínil zdržovat. Přede dveřmi se však zastavil v klidu se ho zeptal. "Takže jak jste se rozhodl

Pane Nicholsi?"

"Pane?"

"Zůstanete, nebo odejdete?"

"Zůstanu pane."

"Budu rád, že vás mám na palubě. " Pravil Dat. "Na palubě pět , kde se nacházejí kajuty pro vyšší důstojníky, si najděte kajutu, která vám bude vyhovovat a pak se nahlašte komandérovy Scottovy ve strojovně."

"Rozumím pane, ale co kontrola mích záznamů!?"

"O vašem příchodu jsem věděl. Tohle byla jenom zkouška jak se vyrovnáte s tím, že vám budu velet já!"

Federální muzeum

Ještě minulý den byl prostor kolem zakotvených lodí ve Vesmírném doku 001, toho času federalním muzeem, prázdné a pusté. Teď hlavně kolem Enterprise se pohybovaly malé nákladní lodě a plno servisních modulů. Které pilně vyměňovaly některé části pláště Enterprise , i když na první pohled vypadaly v pořádku. Sken jasně ukázal mnoho mikrotrhlin a deformací. U motorových gondol byla situace mnohem horší. Jejich krycí plášť byl na přímí rozkaz Scottyho sejmut kom-pletně, aby tak každému přihlížejícímu ukázal holé hipermotory. Tenhle pohled viděla i dvojce mužů, přilétající v jednom z mála raketoplánu ze Země. Raketoplán měl stejně jako ten Scottuv povolení vlétnou do prostoru kotviště a přistát na hangárové palubě Enterprise, ale nezůstal tam. Ihned jak oba muži vystoupil se zvedl a prolítl ochranným polem. Oba se sice chtěly transportovat přímo na loď, aby se tak vyhnuly téhle cestě, ale zaprvé bylo muzeum příliš vzdálené od Země a za druhé , transportery na lodi byli po dobu těchto oprav dočasně vyřazeny z provozu.

První z nich byl nepříliš velký, snad něco kolem stosedumdesáti centimetru. Postavu měl plnošíhlou až zavalitou. Bylo ne něm na první pohled poznat, že většinu životu u flotily strávil za stolem, ale i tak mu to vyneslo žluto černou uniformu a tři zlaté pecky na límci. Byl přímím opakem Nicholse. Po letu na hvězdné lodi netoužil, i když za mlada jako čerství apsolovent létal na malých průzkumných lodí. Při jedné misí byla jeho loď poškozena náhlím přepadem Klingonského dravce. Po útoku zůstal na můstku jako jediný živý, ale uchoval si dost sebezáchovy takže se mu poda-řilo z lodí uniknout. Zachránil tak sebe a zbytek přeživší posádky. Avšak epizoda byla pro něj tak traumatizující, že se již od té doby do vesmíru nevrátil a s této akce už jen těžil. Ale jako mnoho jiných potřeboval před odchodem do předčasného důchodu. Patu Methemimu bylo sotva něco málo přes padesát, přeci jenom pár dnů do předepsaného času stráveném ve vesmíru, při jakémkoliv letu.

Muž stojící vedle Methemiho, byl stejný případ a také potřeboval zápis do osobní složky v počtu uskutečněných letů. Jenže s tím rozdílem, že tento muž se do předčasného důchodu nehrnul. Byl asi tak stejně veliký a stejně starý. Dlouhá léta sloužil snad na pul tuctu hvězdných stanic jako bezpečnostní důstojník , než se nakonec stal velitelem bezpečnosti na hlubokém vesmíru jedna. Ale jako každý i jemu se podařilo nastřádat několik chyb ve svém jinak skvělém hodnocení a tak byl převelen spět na Zem, kde zastává stejnou funkci, avšak na jiném místě. Toho, ale neuspo-kojovalo, takže když se objevila tato možnost. Neváhal a přihlásil se, už proto, že mu byl přislíben opět post hlavního bezpečnostního důstojníka ale poprvé na hvězdné lodi. A to Max Krugerovy chybělo ve složce, a on moc dobře věděl, že to bude pro něj poslední šance. Jak se dostat na hvězdnou loď Flotily a k tomu ještě Enterprise.

Oba skoro současně položily své nevelké kufry na palubu. I když nevýrazný, přesto dost hlasitý zvuk připoutal pozornost Scottyho, který si byl pro zbytek osobních věcí z raketoplánu. McCoy mu totiž nahlásil, že jim flotila propujčí jen jeden raketoplán. Takže se ten Scottyho stal víc než potřebný a on ho pro jistotu vyklízí od věcí, o které by nerad přišel. Někdo by jistě namítal, že by Scottyho spíš připoutalo přistání rakétoplánu, ale posledních pár hodin jich už přistálo tolik, že nemělo ani smysl zvedat hlavu. Ale tenhle zvuk byl jiný a zajímavější, protože ti členové mužstva z akademie co již dorazily se většinou ani nezastavovaly a šly se rovnou hlásit na můstek ke kapitánovy.

Scotty položil malou bedýnku spět na postel ve stroji a šel se podívat, kdo se tam zastavil a rozjímá. "Máte přání. " zavolal na oba stojící muže Scotty a vydal se k nim. Obě postavy tak uviděly jak k nim kráčí mohutný muž, pořád v té staré uniformě akorát opatřen třemi zlatími peckami na límci.

"Jistě pane. Pane…" promluvil jako první Kruger.

"Komander Scotty."

"Ano Komandere. Nadporučík Max Kruger a poručík Pat Methemi se hlásí do služby."

"A který je který?" zeptal se zájmem Scotty.

"Já jsem Kruger. " označil se ten co mluvil od začátku.

Scotty je oba pomalu obcházel do kola, aby si je pořádně prohlédnul. "Poručíku a nadporučíku vemte si svoje zavazadla a turbovýtahem si zajeďte na pátou palubu. Tam si vyberte některou volnou kajutu a pak vyhledejte Kapitána Data" Scotty domluvil a obrátil se ke svému raketoplánu aby si konečně odnesl své věci.

"Komandere Scotte můžu mít dvě otázky. " Ozval se tentokrát Methemi.

"Ale jistě poručíku... hmm… Methemi. Ptejte se na co chcete.?!"

"Není kapitán Dat. Ten Dat androit co složil pod kapitánem Picárdem?"

"Ano je?!" odpověděl se stále zmenšujícím se zájmem Scotty.

"A vy. Nejste nějak příbuzný z Mongomerim Scottem?. Protože můj děda s ním sloužil."

Scotty pochopil o co mu jde. Takže se před něj postavil a s úsměvem na tváři mu zdělil. "Ano na tvého dědu si zpomýnám. Byl to flink a ulejvák, takže podemnou sloužil jen krátký čas!

A co se týče našeho kapitána! I kdyby vypadal jak chobotnice z Argosu IV. Stejně ho budeš oslovovat pane. Je vám to jasné poručíku?!!"

"Jistě komandere."

"Tak fajn. Vítejte na palubě Enterprise. " poznamenal Scotty a odešel spět ke svému raketoplánu , než se mu z něj udělá špatně.

Ale Methemi si přeci jenom neodpustil a naklonil se ke svému společníkovy a zašeptal mu "Paráda. Kapitána máme androida a za komandera, stopadesátiletého starce."

McCoy zatím se smíšenými pocity očekával příchod nového lékaře, jenž jsem byl přidělen. Byl rád, že ve svých letech se nebude muset starat o posádku puberťáků. Lodní nemocnice se celkem nezměnila, byla jen obohacena o nový operační stůl. , ale pět lůžek zůstalo na svých místech. Jen při výjímečných případech, tedy v boji, se lůžka naplnila. Ani si nemohl zpomenout kdy to bylo naposledy. Snad neměl ani rád ty obrovské na třídách Galaxi, kde lékař v jednu chvíli nevěděl kam dřív šáhnout. Tahle ta byla tak akorát a z každého místa byla průhledná, ale on zatím seděl u stolu šéflékaře a četl si osobní záznamy již zmíněné lékaře.

Jednalo se o jakého si ho Williama Kaena. Mohl to být jeden s těch lékařů, kteří celí život zabývali nejrůznějšími lékařskými problémy a když konečně mohli jít do zaslouženého důchodu Uvědomili si, že za celou svou kariéru nikdy nevstoupily na palubu hvězdné lodi, jako palubní lékaři. I když bylo dost a dost, těch kteří se tomu naopak vyhýbali jako čert kříži.

Jenže tohle nebyl Kaenuv případ, on sám byl podle jeho papírů, lékař něco kolem třicítky a po deset let se zabýval studiem vývoje lékařských věd na Zemi, ale i na jiných planetách. Jeho hlavní specializace byla však na starověký Egypt. Proto si tenhle let vybral dobrovolně a odůvodnil to tím, že jej zajímá v jakém stavu bude tělo kapitána Kirka po téměř třičtvrtě roce v klimatu pouštní planety Veridian. Přímo se v jeho složce píše o specializaci na mumifikování těl všemi možnými způsoby. I když byl McCoy rád za tak mladého lékaře stejně mu na něm něco nesouhlasilo. Přeci jenom , odůvodnění, že se hlavně zajímá o mumifikaci těla nestačí k tomu aby se tak mladý lékař dobrovolně přihlásil do téhle mise. Z řad kadetů mu flotila poslala ty o které si sám zažádal, už pro-to, že je znal ze svých přednášek na lékařské fakultě akademie a věděl o nich, že jsou dost talentova-ní , ale přesto potřeboval zkušeného lékaře pro jejich vedení. Tenhle Kean se přihlásil úplně na po-slední chvíly a vyřadil tak z listiny možných náhradníků i jeho dávného přítele. Takže vlastně nevěděl jestli se má radovat se zkušeného lékaře, nebo uvažovat o tom, že ho bude proklínat.

McCoy jen zalitoval, že v jeho spisech není napsáno jak se o téhle misi dozvěděl, ale ve skutečnosti mu to bylo vlastně jedno. Na fotografii v papírech tenhle muž vypadal stále jako chla-pec a McCoy uvažoval jak je tahle fotka vlastně stará, mezitím se ovšem začal v křesle vrtět , proto-že čekání na něj byl důvod proč tu už hodinu tvrdnul. Při každém průchod nějakého člověka s posádky stvrdnu a čekal jestli se už konečně otevřou dveře. Jenže tady bylo stále mrtvo a dokonce ani žádný pacient na zkrácení dlouhé chvíle se nenachomejtl. Asi za dalších deset minut se McCoy rozhodl, že na dále čekat nebude a když už své staré tělo zvedal z křesla, tak jako na potvoru se dve-ře otevřely a do lodní nemocnice vstoupil toliko očekávaný muž. Byl menší než McCoy, ale tvář měl stále tak chlapeckou, když spatřil McCoye u křesla šéflekáře na chvíli se zarazil a čekal jestli ten starý muž se představí sám nebo se k němu má sám vydat. Po delším prohlížení zjistil, že tenhle admirál jak poznal z výložek má i lékařské insignície a pochopil, že je to možná ten admirál McCoy se kterým před tím mluvil jen audio vysílačkou. McCoy se konečně pohnul a obešel stůl.

"Admirál Leonard McCoy?" pronesl nesměle Kean.

"Ano. " Podotkl McCoy. "Vy jste doktor William Kean pokud mě mé oči nemýlí."

Kean už pouze souhlasně kývnul na souhlas. McCoy odstoupil od stolu a pokynul doktorovy ať si sedne. Ten určitou dobu odporoval a apeloval na to, že je starší, on může v klidu stát.

"Pro mě je milí chlapče lechčí stát, než znovu usednout do té židle a pak se znova pokoušet vstá. " Podotkl McCoy na Keanovy argumentace. Ten tedy rezignoval a do křesla konečně usedl. Když seděl začal se ze svého místa rozhlížet po nemocnici tak důkladně, že to McCoy

nevydržel a zeptal se ho. "Něco se vám nezdá doktore?"

"Ne jen mě to tu překvapuje. Vždycky jsem si myslel , že je to tu menší!?"

"Nedejte na první pohled. " zavrčel McCoy "Kdyby se tato loď dostala do problémů. Už by vám asi tato velikost nestačila."

"Snad nečekáte, že se tato loď dostane při této plavbě do problému?!"

"Tohle je Enterprise!" pravil tajemně McCoy. "Nepamatuji plavbu s touto lodí, kdy se nic nestalo."

"Pak by to ovšem znamenalo, že jméno Enterprise je prokleté."

"Možná. " Kývnul na souhlas McCoy. "ale asi by s vámi nesouhlasili ti , které lodě tohoto jména zachránili ze situací na pokraji smrti."

"To by ovšem znamenalo. " Zauvažoval Kean "že služba na lodi se jménem Enterprise znamená prestiž. Když ovšem člověk počítá s tou možností, že se tím pádem zvyšuje jeho možnost předčastné smrti."

"To máte jistě pravdu doktore, ale kdyby takto přemýšleli všichni. Vesmírem by se stále proháněli akorát automatické sondy."

"To máte pravdu admirále. Tím však narážíte na období Země, kdy se tak lidé báli smrti v kosmu, že radši posílali do okolního vesmíru sondy. Až příliš se spoléhali na dokonalost své techniky."

"A co Zefran Cochren?" poznamenal McCoy.

"To byl člověk, jenž žil v době kdy lidé již tolik své technice nevěřili. A podle tehdejších měřítek mohl uspět jenom pokud věřil sám sobě a proto usedl do Phenixu sám a nesvěřil ho automatickému pilotu i když tím nejmíň tisíckrát ohrozil svůj život."

"Uznávám a přiznávám svojí porážku. " Odpověděl poraženecky McCoy.

"Ne to nemusíte admirále. " Zarazil ho ihned Kean. " kdyby v následném období nebylo mužů jako vy. Asi by se lidstvo vrátilo k automatickým sondám."

"Tím asi narážíte na prvního kapitána lodi Enterprise, Jonathana Archera?"

"To je příklad za všechny admirále. Byl to člověk, který celému vesmíru dokázal, že lidé nejsou

jenom tupí barbaři co na nadsvětelné lety přišli čirou náhodou a tak se s nimi musí i zacházet."

"Doktore, myslím, že jsme se dostali trochu bokem od našeho kumštu. " Poznamenal s úsměvem na rtech McCoy. "Jsem, ale rád, že si mohu s někým na této lodi pohovořit o úplně nesourodých tématech."

"I mě to těší admirále. " Hlesl s uspokojením Kean.

Strojovna už nebylo tak tiché místo jako předevčírem, co jsem Scotty vstoupil poprvé po dlouhé době. Všude pobíhalo plno mužů i žen a mnohým byly vidět pouze nohy, to jak ležely ve spodních částech ovládacích pultů. Valná většina z nich byly již platnými členy posádky a už jen pár co měly na prsou místo obvyklého znaku flotily , siluletu Hvězdného doku.

Scotty po dlouhém pracovním nasazením, taky konečně stál nikým neoslovován a mohl tak pozorovat , že se tato posádka sama se sebou z žívá. Mnoho mužů i žen diskutovalo o problémech Mezi sebou a jeho se již tak často na něco neptají.

Tahle chvilka, ale netrvala dlouho. "Komandere Scotte?" Scott se po výzvě otočil aby tak zase spatřil nevelkého obtloustlého muže, kterého poprvé spatřil asi před hodin v hangáru a nikterak jeho přítomností nebyl nadšen

"Máte přání poručíku Methemi?" zavrčel nevrle Scotty na jeho zavolání.

"Mluvil jsem s tím andoidem a tem mě poslal za vámi pane!" odpověděl až příliš hlasitě, že část přítomného personálu přestala na v ten moment pracovat a otočila se za nimi.

"Prosím ještě mi jednou zopakujte kdo vás sem poslal pane Methemi!" zeptal se pomalu Scotty.

"Kapitán Dat mě za váma poslal aby jste mi přiděl práci. Komandere. " pronesl opatrně Methemi.

"Ano teď je to správně pane Methemi, ale jestli od vás ještě jednou uslyším takou vouto neúctu ke svému kapitánovi za let. Budete na místě degradován na plavčíka!!" křikl Scotty. "a vy moc dobře víte, že tu pravomoc mám."

"Rozumím komandere. " Hlesl ještě opatrnějš Methemi. I když v něm rostla vnitřní zlost.

"Čím jste se doteďka zabíval pane Methemi?"

"Měl jsem na starost ve výzkumném centru Flotily, dohled nad kontrolou pevnosti zásobníků antihmoty. Komandére."

Poprvé měl Scotty důvod se usmát před tímto mužem štěstím. "To se hodí pane Methemi. Co nevidět nám má dojít první zásilka antihmoty, pro naše prázdné zásobníky. Sjeďte na palubu dvacet tři a převezměte to tam pane Methemi. " tahle správa protentokrát zase vyloudila náznak úsměvu na Methemiho kyselé tváři a zklidnila tak jeho narůstající zlost. "Ano pane a děkuji pane."

"Odchod."

V Methemim se po této potupě zrodil jediný cíl. Dokázat, že není tak neschopný jak si zde všichni myslí. Ve výtahu se minul s právě přicházejícím Datem a pokusil se ho ignorovat a to mu vyšlo už jen proto, že Dat s tímto mužem chtěl mít co nejméně společného. Když mu on a jeho společník Kruger na kráčely na můstek měl z nich smíšené pocity. Zatím co Kruger se choval jako plně oddaný důstojník, tak Methemi se choval vzdorovitě a odmítal přiznat Datovy plnou autoritu.

Kruger měl perfektní výsledky a čistý záznam. Bez nějakých okolku mu předal velení nad bezpe-čností a post taktického důstojníka. Okamžitě jej poslal na palubu osm, kde se rozcvičovaly členové bezpečnostního týmu s prozatimním velitel a Methemiho poslal napřed do strojovny za Scottym , aby si i on udělal o něm názor. Když Dat vstoupil do strojovny ještě vyděl Scottyho jak stojí a hledí na dveře.

Když Scotty vyděl přicházejícího Data , zavolal na něj. "Co jste mi sem poslal kapitáne?!"

"Chtěl jsem aby jste si na něj udělal názor komandere" podotkl v klidu Dat.

"Můj názor kapitáne je ten, že patří přesně tak kam jsem ho poslal."

"Kam jste ho poslal Scotty?"

"Vyklubal se z něj odborník na antihmotu."

"To je víc než příhodné. " odpověděl Dat.

Enterprise

Kajuta byla temná, takže celou jí osvětlovalo pouze namodralé světlo přicházející z vnějšku lodi. Dávalo to tak prostoru až mistickou podobu a osobě sedící u stolu absolutní anonimitu před tvorem , který na něj hleděl skrz obrazovku počítače. Osoba seděla o trochu dál, aby jí neprozradilo ani světlo vydávané obrazovkou. Takže mu bylo vidět pouze tělo a ruce. Tvář na obrazovce byla tak tipická, že by jí poznalo i to nejmenší dítě na Zemi.

Zmenšené postavičky těchto mimozemšťanů se dokonce prodávaly i jako hračky, ale popravdě řečeno je prodávaly oni sami. Protože když vycítily zisk, neštítili se ničeho. Malá postava, zvířecí nos a obrovské uši. Kterých když se někdo dotkl správně dokázaly Ferengovi způsobit absolutní slast.

"Jak jste na tom."

Tvář kterou Fereng neviděl se šklebila a byla rudá stekem. "Proč mi sem voláte. Vždyť mě můžou vyhmátnout?" zašeptal tak hlasitě, že by se dalo diskutovat, zda to byl ještě šepot.

"Nemějte strach. " na tváři Ferenge se objevil úsměv , který tak odhalil špičaté zuby, zaplňující celé ústa podivného tvora. "Tenhle signál je skrytý pod jiným, a ten kdo by ho poslouchal musel by být absolutní mistr."

"Takového tady máme vy hlupáci.. Našim kapitánem je Dat. Ten androit. " Zavrčel muž.

Usměv s tváře Ferenga zmizel "To ovšem mění mírně situaci. "pokračoval už vážně Fereng "S tímhle vysíláním naše spojení končí. Nadále se držte jenom předem připravených scénářů. Pokud se úkol podaří setkáme se na připravených souřadnicích. Konec. " Tvář zmizela a obrazovka se ponořila do tmy. Tím zase ovládla kajutu pouze modrá barva.

"Velení zopakujte vysílání, máme tady mírné rušen a některým pasážím nebylo rozumět. " Scotty ztekle praštil do panelu. Nechápal proč to zlobí, když moc dobře věděl, že je vše jak má být.

"Problém. " ozvalo se mu za zády když už klečel pod komunikačním panelem a odendával kryt. Lekl se, takže se praštil do hlavy jak rychle vstával. Sedl si na zadek a dlaní si třel zátylek. Nad Scottym stál McCoy a porvé co ho zatím Scotty vyděl se opíral o starožitnou hůl.

"Tak sis Kostro konečně uvědomil, že si starý. " Vyštěkl nevrle Scotty a s námahou se zase zvedal na nohy. Přistoupil k mladíkovy co stál o podál poklepal na rameno. "Chlapče, prosím podívej se na to. Pořád to nějak zlobí."

"Rozkaz komandére. " Scotty jen vděčně kývnul a zase se plně věnoval McCoyovi.

"Tak jak jsme na tom Kostro?"

"Víc než dobře Scotty. Posádka činí dvěstě mužů a žen , no a dvanáct vyšších důstojmíků. " odpověděl McCoy a sklidem se svezl na kapitánské křeslo, zrovna odvrácené od hlavní obrazovky.

"Neodpověděl smi co zamýšlíš s tou holí Kostro."

McCoy zvedl hůl do víšky a chvíly si jí prohlížel. "Ani nevím, ale už mě nebavilo se stále opírat o zdi. " opřel zase hůl o křeslo a pokračoval "kdy to spustíme Scotty?"

Scotty se rozhlédl a když zjistil, že všechna nejbližší křesla jsou obsazena. Obešel zábradlí a sedl si na post kormidelníka. Všechna křesla byla otočná, ale Scotty se rozkročil a opřel hlavu o opěradlo a pokračoval v rozhovoru. "Všechno jde cik cak, ale jsme již plně mobilní. Johnston právě venku dohlíží na dokončování oprav vnějšího pláště."

"Takže kdy?" vyzvídal McCoy.

"Nevím jak se rozhodne Dat, ale já bych to typoval tak na pozejtří, až nám dojde i zbytek zásob. " Scotty se ledabyle začal pohupoval na křesle.

"Co si myslíš o posádce."

"Nebude to tak špatné, avšak by mě víc potěšil počet tři sta."

"Myslí, že nám to bude dělat problémy?"

"Ne to ne. Jak si jistě pamatuješ, dokázala tato loď letět i s pěti muži na palubě."

"Možná jsem již trochu senilní Scotty, ale tamta Enterprise shořela v atmosféře."

"To je menší detail Kostro. " Odpověděl s úsměvem na tváři.

McCoy popadl hůl a z menší námahou se zvedl. "Tak zatím Scotty. "rozloučil se McCoy a odešel do turbovýtahu. Scotty zas jen mávnul rukou a mírně se pootočil na mladíka, kterému dal před chvílí úkol. "Jak jsme na tom chlapče?"

"Je to úplně čisté pane. " odpověděl okamžitě mladý. "vše je v naprostém pořádku."

"Asi chvilkoví pokles v sítí. " zauvažoval Scotty a i sám opustil můstek.

Jeho kroky vedly znova přímo do strojovny. Kde měly konečně na plno spustit jádro motorů. V turbovýtahu se dotkl komunikátoru. "Tady Scotty, pane Johnsone. Jak jsme na tom. " V komunikátoru mírně zapraskalo, což měl na svědomí rychlí pohyb turbovýtahu.

"Vše v pořádku Scotty. Kryty motorů jsou na místě a prověrka proběhla dobře. Měli by šlapat jak hodinky."

"Dobře, vraťte se na loď chlapče. Najdete mě ve strojovně."

"Rozumím. Johnson konec. " komunikátor opět stichl v tu správnou dobu. Dveře turbovýtahu se konečně otevřely. Takže Scotty mohl vystoupit přímo do útrob strojovny. Na Johnstona nemusel čekat dlouho. Vypadalo to tak, že když sním mluvil, musel být již někde na lodi při cestě za ním. Měl stále ještě na sobě skafandr, ale nebylo znát, že by mu nějak vadil.

"Tak kopni do vrtule chlapče. Ať vidím jak se točí. " křikl Scotty.

"Jistě pane už se na tom pracuje. " hlesl Johnston a přešel k panelu, který byl nejblíže u jádra. Dotkl se pár tlačítek, jenž ještě neměli nic společného s funkcí jádra, byl to starý interkom.

"Tady strojovna poručík Johnston. Volám kontrolu nádrží antihmoty, potvrďte připravenost systémů. ".

"Tady kontrola nádrží antihmoty. Poručík Methemi. Vše v pořádku. Máte volnou ruku. "

"Děkuji. Strojovna konec. " Johnston vypnul interkom a již se plně věnoval jádru. Otočil hlavu , protože u jádra již stál jeden člen posádky a čekal na jeho povel.

"Pane Foully zasuňte dilitiové krystaly do jádra."

"Ano pane. " odpověděl mladý muž. A jednoduchým pohybem ruky zasunul pouzdro s dilitiovími krystaly. Kdysi , ještě když tahle loď byla vlajkovou lodí flotyli, musely každé lodě sebou vozit náhradní krystaly, kdyby se ten v jádru poškodil, nebo příliš vybil. Teď se sice používaly pořád, ale už existovalo zařízení, které jejich sílu obnovovalo. Dilitiové krystaly, jsou vlastně jakési baterie , které uchovávají v sobě vysoký náboj pro nastartování reakce hmoty a antihmoty v jádru lodi.

"Komandere čekám na váš konečný rozkaz ke spuštění hlavního jádra. " Vyzval z ničeho nic Jonston Scottyho.

Ten se, ale zaskočit nedal. "Pokračujte poručíku."

"Rozumím komandere. " odpověděl Johnston a zadal poslední sekvence na panelu, aby se jádro konečně probudilo a dalo lodi samostatnost. Po té se celou strojovnou rozezněl bouřliví

potlesk. Scotty musel počkat dlouhou chvíli než se jásot utišil. Chtěl promluvit k Datovi, který přišel předtím malou chvíli po něm.

"Kapitáne teď je řada na vás!?"

"Myslím, že si to zasloužíte víc než já?" oponoval mu Dat.

"Nemyslím kapitáne!"

Dat kývnul na souhlas a v zápětí se dotkl svého komunikátoru. "Můstku tady strojovna."

"Tady můstek. Nadporučík Nichols slyší. "

"Pane Nicholsi, odpojte nás od stanice."

"Rozumím. " Nichols na můstku přešel od vědeckého postu ke stanovišti hlavního inženýra a stiskl jediné tlačítko. Ti co právě stály na promenádě mohly sledovat jak svorky na tlustých kabe-lech vyskakují jedna za druhou a uvolňují se tak od lodi. Ty se pak pomalu zasouvaly spět do útrob přistávacího doku.

"Tady můstek. Hvězdný dok potvrdil odpojení od sítě stanice. Michols konec. " komunikátor opět utichl.

Po spuštění jádra zbývalo odbýt, jen zbytek dokončovacích prací. Enterprise nabírala poslední zbytky zásob a náhradních dílů a posádka dostala povolení na vycházky, před odletem. Dat využil tohoto klidu a svolal vyšší důstojníky, včetně několika kadetů, kteří byly zařazený do základního osazenstva na můstku. Jediné vhodné místo pro tuto příležitost na lodi byla důstojnická jídelna. Která se nacházela na stejné palubě jako jejich kajuty.

Jídelna byla zatočená do tvaru půlměsíce, protože se nacházela ve vnější části talířové sekce, kde nebylo dost místa aby byla rovná, ale stačilo to k tomu aby se tam mohlo pohodlně posadit najednou čtrnáct důstojníků. Dat svolal poradu vyšších důstojníků na osmou večerní téhož dne. Přišel jako první a našel tak jídelnu důstojníků stalé ještě opuštěnou a nebylo divu. Do osmé přeci jenom nějakých patnáct minut ještě zbývalo a tudíž jeho důstojníci měli dostatek času na příchod. Dat se musel sám pozastavit nad tím, že se mu v mysli obtronického mozku poprvé objevil výraz jeho. Byl to příjemný pocit svázaný i z velkou zodpovědností za ty kteří sloužily pod ním. Vlastně se ani nedivil že velitel Scott tuto výsadu odmítl. Když si četl jeho osobní papíry, našel v nich při-nejmenším půl tuctu nabídek na velení vlastní lodi. I když mu kapitán Kirk napsal doporučující papíry. Stejně odmítl a zůstal věrný lodím pod velením jeho přítele. Dat takto přemýšlel pomalu a poměrně dlouho, což u něj bylo nezvykle, většinou mu myšlenka proběhla obtronickou sítí z rychlo-stí z časouvou délkou nanosekundy. Pro Data to byl další důkaz o tom, že se mu zase o trochu po-dařilo přiblížit k myšlení lidí. Emoční čip měl něco přes půl roku a stále objevoval nové pocity. Stál u jednoho s pěti veliký oken a hleděl na modré prostředí vnitřku stanice 001, toho času přeměněné na federální muzeum. Loď zakotvená na protějším molu stála klidně a nehnutě. Většina oken byla zhasnuta a jen tu a tam Dat zahlédl matné světélko probíjející se modrou záplavou do nichž byl i zahalen prostor jídelny a všem věcem v ní dávala nepřirozenou barvu. Dat uvažoval co lidé mají na bezcílném pozorovaní prostoru na kterém se nic neměnilo. Data nakonec prostou logikou přišel na to, že je to uklidňuje před něčím co má přijít, nebo po té co to přišlo. Kapitána Picarda takto vyděl několikrát ve své kapitánské pracovně na jejich staré Enterprise. Jenže zas to byl aforizmu, protože tahle loď je desetkrát starší než lodě třídy Galaxi. Pak se , ale jeho myšlenky přerušily, poněvaťž mu jeho výtečný sluch prozradil, že se do místnosti někdo chystá vstoupit.

"Světlo" hlesl.

Jídelna se konečně ponořila do bílého světla které přebilo modrou záři a dalo tak věcem tu sprá-vnou barvu. Dveře se otevřely a jakoby všichni čekaly až na poslední chvíli, protože dovnitř postupně vstoupily všichni, kteří tu měly být.

Dat se obrátil zády k oknu a založil ruce za záda. Za ty léta mezi lidmi pochopil že tento postoj naznačuje autoritu a sebejistotu zároveň.

. Jako první vstoupil Scott s panem Johnstnem. Živě mezi sebou o něčem hovořili. Oba zahly rovnou do leva a sedly si vedle sebe na židle nejblíže k Datovy. Za nimi vstoupil osamoceně pan Nichols a sedl si vedle nich, do jejich hovoru se nezapojoval, ale bylo vidět, že jej jejich téma zaujalo protože je se zájmem poslouchal. Hned za ním vešly pánové Kruger a Methemi. Kruger si chtěl se-dnout také až k Datovi, ale byl Methemim zastaven, bylo poznat , že jej prosí ať si sednou na konec.

Pokud možno co nejdál od Data a Scottyho. Kruger po menším přemlouváním kývnul a sedl si s ním na pravou stranu stolu. Místnost do teďka tichá, ovládl zvuk překrývajících se hlasů. McCoy přišel jako další, ale nemínil si sednout ke Scottovi, zabral volné místo hned u dveří na druhém kon-ci zahnutého stolu. Zbylá místa postupně zasedly kadeti, kterým byla dočasně propůjčena hodnost poručíka nebo podporučíka. Jediné místo které zůstalo prázdné a to shodou vedle McCoye, mělo pa-třit doktoru Keanovy.

Scotty se pokaždé když přisedal jeden ztěch kadetů letmo podíval a pak vždy pokračoval v rozhovoru z Johnstnem a teď již i s Nicholsnem, jenž to již nevydržel a při probírání dalšího té-matu se konečně připojil. Jen jedna osoba tento dialog opravdu přerušila. Na proti Scottymu zůstá-valo stále ještě jedno místo volné. Nikdo si s kadetů neodvážil přisednout, takže když do jídelny vstoupila mladá černoška s jemnými kudrdlinami a celkem vysokou postavou, zjistila, že si nemá již kam jinam sednout. Protože si toho místa vedle McCoye v daném rozrušení nevšimla, přešla podél oken až na konec a nesměle si usedla. Do Scottyho jakoby uhodil blesk, bylo až k neuvěření jak se jí podobala. Naposledy jí vyděl s takovou to tváří snad již před sto lety. Při pijetním rozloučení se Spockem, byla skleslá a skoro nemluvila. Oči měla napuchlé od pláče a takřka nemluvila. Scotty již neodolal a naklonil se k ní přes stůl.

" Podporučíku nemáte něco společného s Nyoty Uhrovou. " oslovil jí z ničeho nic.

Ta jako kdyby do ní uhodil bleskl, stáhla ruce se stolu a položila si je na klín. S hrdla jí vyšel tichá odpověď, jenž Scotty sotva slyšel. "Nevěděla jsem , že mě znáte komandere."

Nad touto odpovědí se Scotty mocně zasmál než jí řekl. "Tebe né, ale spíš tvojí prababyčku."

To Uhru zarazilo a zmátlo, nemohla pochopit odkud by jí komandér mohl znát, když její praprababička žije již víc než padesát let v Kapském městě a skoro z nikým se nestýká. "Pane nemohu pochopit" odpověděla konečně "odkud mou praprababyčku můžete znát? Když já jsem vás nikdy neviděla."

To vyvolalo u Scottyho ještě větší výbuch smíchu. "To jste ani nemohla dívenko. Tvojí prapra-babyčku jsem naposledy vyděl před osmdesáti lety. " na chvíli se zamyslel "Ovšem mě se to zdá spíš jak před třemi."

"Komandére neuražte se, ale vy máte do stodvaceti ještě daleko."

"Ó slečno vy mi lichotíte."

" Pane opravdu nechápu."

"Po tom si o tom s vámi rád pohovořím. " Podotkl Scotty a usedl zpátky na svojí židli.

Osmá hodina již odbyla a Dat nebyl s těch co čeká na někoho kde zřejmě ani přijít nechtěl. Odstoupil konečně od okna , ale nesedl si, rukama se opřel o opěradlo křesla. Rozhlédl se po celém osazenstvu než začal hovořit.

"Nechci začínat formálně, ani moc neformálně. Takže pokud jsme se ještě nesetkali, jmenuji se Dat a jsem kapitánem na staronové lodi Enterprise. Po mé pravici sedí můj první důstojník Mongomery Scott. Pokud bude zatěžko mluvit semnou, třeba proto, že jsem androit, obraťte se svými problémy na něj. Nikoho k vůli tomu nebudu hnát před vojenský soud. " Dat na chvíli přestal mluvit a čekal jestli se někdo k tomu nebude chtít vyjádřit, ale všichni byli zticha a čekali co bude říkat dál. Pro Data to byl tak zase další nový pocit, protože by byl radši kdyby vykřikly všichni své názory najednou a ne mlčky seděly.

"Na této lodi se tak shodou náhod sešly důstojníci, kteří na ní víc jak před půl stoletím sloužily i ti co prošly peklem Wolfu 359 a na konec ti nejlepší studenti a kadeti třetího a čtvrtého ročníku hvězdné akademie. Je to pro mě čest, že se většinou sami přihlásily, aby na tomhle starém válečníkovy sloužily. Tímto vám za důvěru děkuji."

Proslov přenášel interkom, takže každý kdo chtěl poslouchat to slyšel. "A dále. Ti starší a zkušenější důstojníci již obdržely své zařazení. Takže pokud mají k němu nějaké výhrady ať se teď vyjádří. "slova objed vystřídalo ticho, takže Dat zase pokračoval. "Tato cesta nemá časový rozvrh. Až jí dokončíme tak jí dokončíme. Našim cílem je systém Veridian.. " Dat se sám nachytal při to jaké se mu při vyslovení tohoto jména objevují smutné zpomýnky.

"Tam vyzvedneme tělo kapitána Jeamse Tiberiuse Kirka, který na této planetě zahynul při snaze pomoc kapitánu Picardovy proti doktoru Soranovy.

Dále Enterprise je sice plně vyzbrojena, ale ne proto, že bychom čekaly boj, ale proto, že to nařizuje nová vyhláška z velení Flotily. Klepy které se roznesly po lodi o tom, že se na nás nepřátelé Federace vrhnou jako vosy jsou nepravdivé a věřit tomu je nelogické. " Když Dat domluvil, všiml si jak jeden s kadetů nesměle zvedá ruku.

"Ano pane Krestne?" vyzval ho Dat.

"Kapitáne jen jsem se chtěl zeptat jestli i ty správy o tom, že máme nést noví druh torpéd jsou také nepravdivá."

Dat se přistihl, že ho na moment ovládla panika a aby se těmto pocitům pro tento případ vyhnul, raději vypnul svůj emoční čip a pak teprve odpověděl. "Ano tato informace je pravdivá pane Krestne. " jidelnou se v ten moment ozval šum a tlumené rozrušené hlasy. Ty se snažil Dat utišit máváním ruky, aby mohl dokončit odpověď. "a když už je tato správa venku, tak jí musím upřesnit. Velení nám přidělilo celkem pět těchto torpéd, avšak doba přesunu na palubu Enterprise je z bezpečnostních důvodů utajena. " Dat se pozorně podíval na Krestma. "nebo se i tato věc již potuluje po chodbách mé lodi?"

"Ne kapitáne. " Pronesl Krestn a doprovodil to i důrazným zakýváním hlavy.

Ale byla tu osoba, která se s tím nechtěla spokojit.. "Proč jsem nebyl já o této skutečnosti předem informován kapitáne!?" Dožadoval se odpovědi pan Kruger.

"Všechno co se této otázky týče je již dávno ve vašem osobním počítači pane Krugere. Takže se mi vaše otázka zdá poněkud nelogická?!"

Kruger zahanbeně sklopil své oči a kývnul hlavou, na souhlas a v této otázce již další otázky nevyslovil.

"Máte snad ještě některé dotazy , než to ukončím?" zeptal se ještě Dat.

Všichni již mlčeli, tedy až na na mladou ženu sedící vedle Johnstona. Dat se musel mírně naklo-nit do leva, aby vyděl kdo to tam vlastně sedí. Usmívala se na něj žena , vlasy měla stočené do drdolu takže jí to dávalo starší zevření, ale Dat tváře nezapomínal. Ve skutečnosti jí bylo pětadvacet, ale mnoho mužů jí považovalo za mnohem starší a podle toho se sní taky tak bavily. Byla to Kristina Viverová , nová hlavní sestra.

"Ano sestro Viverová. " pobídl jí Dat.

Viverová tedy dál neváhala. "Nevím jestli o tom můžu mluvit zrovna tady kapitáne, ale posádka mě požádalo jestli by si nemohli tady na Enterprise někde zřídit bar po vzoru předních Desítek na lodích třídy Galaxi. A kapitáne ubezpečovali mě, že jediné co se bude podávat bude limonáda a sintehol. " Kristina si oddechla a byla ráda, že to má za sebou.

Dat dělal jako, že o tom usilovně přemýšlí i když byl již rozhodnut. "Návrch je to v celku zajímaví. Aď pak někdo z nich za mnou přijde a ukáže mi co si pod tím vlastně představuje. Já se pak poradím s panem Scottem o umístnění takového podniku. A pokud nikdo již nic nemá. Děkuji za trpělivost a tímto první schůzi rozpouštím."

Jídelna se zase probudila, , začalo se roznášet tiché šeptaní a tlumený smích. Starší důstojníci se po postavení protahovaly a pomalu odcházely, zatímco mladí kadeti s úlevou vyskočily a hromadně a rychle opouštěly provizorní zasedačku a pak zase místnost utichla a Dat v ní opět zůstal sá

* * *

Romulus

Spockovy se honily hlavou všemožné věci, ale ani jediná jej nedovedla k závěru proč se Romulané rozhodly k právě takovému kroku. Oni musely na tuto šanci přímo čekat a nebo si jí vymodlili u sa- motného boha války. Když on sám dostal informaci o objevení Kirka zde na Romulu. Mohlo ho na-padnou, ba přímo trknou, že v této věci se Romulané budou chovat logicky a nenechají si tuto možnost uniknout. Od něj bylo nelogické, že nepočítal z nemožným.

Teď se Spock pomalu procházel chodbou spojující dvě podzemní místnosti, jenž byly kdysi byli dolem. Většinu podzemních prostor v hlavním městě musely vyklidit. Jen dvě se nacházely stá-le v jejich rukou. Tou kterou právě šel byla jedna z nich. Tvrdošijně trval na stále přítomnosti v hla-vním městě. Po událostech před několika lety se situace na určitou dobu zklidnila, ale teď Romulané opět zvýšily svojí aktivitu a Spock si byl víc než jistý, že to má něco společného právě s Kirkem.

V každé z jeskyň byly vždy jenom dva stálí obyvatelé, aby zabezpečovaly stálý chod. Ani jeden z nich nevěděl, kde se nachází ta druhá skrýš, dokonce ani Spock to nevěděl. Jednou v ní sice byl, ale pro jistotu si sám nechal zavázal oči, aby nevěděl kde je. Tyto dvě místnosti byly kdysi taj-nou chodbou, ještě z dávných dob, kdy romuláné tuto planetu osidlovávaly , ale jeden z její konců byl zavalený, takže dávno již přestal svému účelu sloužit. Malé kóje, vytesané do zdí udělali až Romulanšti muži z podzemního hnutí odporu. Měla sotva tři metry na šířku a metr a půl do hloubky. Soukromí se zabezpečovalo pouze zástěnou ze staré plachty. Po chvíli přišel k té své a bez rozmy-šlenkovitě u ní rozhrnul závěs. Zbytky svíček u obřadního oltáře stále svítily i když jejich plamínky se už jen z námahou držely při životě a jak Spock pohnul závěsem , tak jich pár zhaslo. Takže si kle-kl a vyndal tři nové aby oltář nebyl beze svitu svíček. Ty nové, po zapálení plápolaly barvou , jenž měli vzdáleně připomínat svit Eridany. Spock si poklekl k oltáři a začal meditovat, jeho rozjímání však po chvíli přerušily kroky které se k němu blížily a i když se dotyčný snažil jít co nejtišeji ste-jně se jeho chůze prolínala celím prostorem. Závěs se opět z jemným šelestem odhrnul.

"Co si přeješ Korule " promluvil v zápětí Spock a tím mladíka zaskočil.

"Nechtěl jsem vás rušit velvyslanče, ale jeden s kontaktu se ozval. " mladík, kterému mohlo být něco kolem dvaceti a v počítání Romulanu byl stále ještě školou povinný, jen nedočkavě čekal až se ho Spock konečně zeptá na tu získanou informaci, ale ten k jeho překvapení jen slabím hlasem prohodil "Pokračuj."

"Ta správa potvrzuje z určitostí na sto procent, že váš přítel je přítomen zde na Romulu."

"Zajímavé!? Kde tedy je!" podotkl Spock se stále zavřenýma očima.

"Zde. Teda v Hlavním městě. " Vykřikl dychtivě Korul.

"Zajímavé?! Upřesni to!"

Radost v hlase jakoby mu v ten moment vyprchala. "Velitelství Tal´Shiar. Velvyslanče."

Pro někoho špatná správa však se Spockem ani nehnula " Jak stará je ta informace."

"Šest měsíců."

"Skus mi zjistit všechno co o této budově víme a jestli tam máme jakýkoliv kontakt."

Jeho slova doslova zmrazila mladíka v pohybu, který započal. Spock tuto strnulost pozoroval z nevšedním zájmem, aby v zápětí probral mladíka slovy. "Rozuměl si?"

"Ano velvyslanče."

* * *

Enterprise

Lodní deník. Kapitán Dat. Hvězdné čas 49010. 1

První důstojník Scott potvrdil plnou připravenost lodi. Celá posádka odpočítává Poslední minuty do startu.

Podporučík Uhura se skláněla nad komunikačním panelem a přes naslouchátko v uchu poslouchala hlasi které nikdo jiný neslyšel. Základní posádka můstku byla na svých místech a čekala na Uhřin pokyn. Pro všechny to bylo víc než napínavé, opravy byli dokončeny a nic nebránilo vyplutí lodi.

Uhura si konečně položila ruku na klín. "Kapitáne kontrolní věž nám povolila odlet , do třiceti vteřin začne otevírání hlavních hangárových vrat."

"Děkuji podporučíku. "poznamenal Dat. " pane Johnstone vyveďte nás. Čtvrtinoví impuls za dvacet sekund. Odpojte nástupní rampu a uvolněte spojovací svorky."

"Čtvrtinoví impuls, rozkaz kapitáne. " potvrdil rozkaz Johnston. Dvěma pohyby jednoho prstu uvolnil loď od stanice Enterprise se konečně pohnula a začala pozvolna couvat, na tento pohyb zareagoval Dat rychleji než Johnson a řekl

"Zadní pohled. " vzdalující se stěnu mola okamžitě vystřídal pohled na motory Enterprise a skrz ně na prostor za nimi. Pohyb lodi byl už teď konstantní a neměnil se. Obrovské vrata stanice se stále přibližovala a naváděcí světla zrychlovaly frekvenci světelných pulzů , aby pilotovy usnadnily odhad vzdálenosti od vrat. Vrata jenž do této doby nevykazovala žádnou činnost se začala konečně otevírat a ukázala tak konečně posádce vesmír. Než loď doletěla na dotyk, byly již vrata otevřená, takže Enterprise plynule vyplula ze stanice a ocitla se konečně ve volném vesmíru. Johnson zastavil let a pomocnými tryskami otočil loď do přímého směru letu. Měsíc jenž již třista let byl obydlen osadníky zářil světli několika desítkami měst jenž se na jeho povrchu nacházely a byl tak vděčnou kulisou letící Enterprise. Dat se neslyšně dotkl ovladačů na svém křesle a zapnul falešný identifi-kační kód, který jak se předpokládalo měl překrýt jejich vlastní a nedat tak všem na srozuměnou jaká to loď se vlastně znova objevila ve vesmíru.

Pilot zatím nechal loď letět na štvrtinový impuls a otočil se na kapitána z dotazem "Kurz Kapitáne?"

"1-1-0 na 6. Marz. Loděnice Utopia Planitia. Plný impuls"

"Kurz 1-1-0 na 6 Marz. Loděnice Utopia Planitia. Plný impuls. Rozkaz kapitáne" zopakoval Johnson a plně se již zas věnoval kormidlu.

Z obrazovky, jejíž obraz opět mířil do předu, už dávno zmizel malebný pohled na Měsíce ze svými městy. Vystřídal jej pohled na čistý vesmír s malou, ale jasnou hvězdou. Dat vstal s velitelského křesla a přešel až ke kormidlu kde se za Johnstnem zastavil.

"Pane Nicholsi, plný senzorový průzkum. "křikl do zdánlivého ticha "Pane Scotte prověrka všech sistému lodi. Hlaste všechny výkyvy."

"Rozkaz kapitáne. " řekly skoro oba na jednou.

" Žlutý poplach. Všichni na bojová stanoviště."

Celou lodí se v ten moment rozezněl poplašný signál doprovázený Datovím hlasem, jenž ještě jednou opakoval. "Žlutý poplach. Všichni na bojová stanoviště."

Na můstku mezitím zvedl hlavu jako první Scotty, oznamující svoje hlášení. "Kapitáne všechny systémy pracují v rámci daných parametrů."

"Plný senzorový průzkum dokončen. Ve směru našeho letu se nenecházejí žádné vesmírné anomálie ani cizí loď. Všechny lodě Hvězdné flotily v sektoru se nám nahlásili. Žádná neprotíná náš kurz. " odpověděl Nicholsn.

"Rozumím" poznamenal Dat. "Komandere , udržujte zvýšený režim."

"Rozkaz kapitáne!" hlesl Scotty.

Na hlavní obrazovce se mezitím pomalu malá žlutá tečka měnila na červenou a nabýval na velikosti. Marz byl první opravdovou vesmírnou kolonií Země a postupem času co na něm probíhal program zavzdušnění a postupné osázení rostlinami pro udržení dýchatelné atmosféry, se stala na Zemi takřka nezávislou. Na časti nazvané Utopia Planitia, flotila vybudovala obrovské vývojové centrum nových technologií a lodí. Postupem času se nad touto plošinou postavili suché doky , které se časem několikrát znásobily, jak flotila požadovala stále více nových lodí. Kdyby chtěl někdo opravdu zasadit Federaci těžkou ránu, tak by to nebylo napadení Země , ale právě zničení loděnic. Čímž by zmařil všechny možnosti federace na odpovídající reakci.

"Kapitáne všechny stanoviště , kromě nepoužívaných, na lodi se hlásí. Loď je připravena."

ozvala se po pár minutách ticha konečně i Uhura.

"Dobře. "zareagoval Dat.

Nastalo tak další období ticha kdy bylo jen slyšet slabé hučení impulzních motorů, ale to se již Uhura znovu chytla naslouchátko rukou aby lépe slyšela. Za okamžik jí zase sejmula a otočila se směrem k Datovi.

"Kapitáne kontrolní vesmírná centrála na Marzu se nás ptá proč máme zapnuté štíty."

"Nahlašte , že provádíme cvičení."

"Rozkaz kapitáne!" ozvala se ihned Uhura.

"Pane Nicholsi. " Zaměřil Dat svou pozornost jinam. "Jaká je součastná doba příletu na orbitu Marzu?"

"Devatenáct minut a dvacet tři sekund."

Dat si uvědomil, že je to ještě spousta času a příliš dlouho pro držení posádky v bojovích pozicích. "Pane Krugere provedeme zkoušku obraných zařízení lodi. Vyhledejte nejbližší cvičný cíl."

"Ano kapitáne. " Ozval se Kruger a začal provádět vyhledávání. "Mám tady možný cvičný cíl. Jedná se o vytěžený důlní asteroid, třídy šest na pozici 63 na 145."

"Pane Johnstne zamiřte k němu."

"Rozkaz kapitáne."

Enterprise změnila mírně kurz, letíc tak vstříc novému cíly.

divider

Následuje:
Kapitola 4

divider

CZ Kontinuum Star Trek fan klub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© 2000–2021 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries