Konspirace 2

Autor:
bubushow
Archivováno dne:
25. 11. 2019
Délka:
87 967 slov (391 min.)
Stav povídky:
dokončená
Přístupnost:
obecná
Varování:

žádné

Seriál (svět):
TNG, VOY
Období:
Kategorie:
napětí
Pokračování:
volné pokračování
Spoiler:
žádný
Stručný obsah:

Hvězdná loď Voyager pokračuje ve své dlouhé cestě domů. Po překonání mnoha překážek, přátelsky i nepřátelsky laděných ras, časové poruchy a řady dalších nesnází vlétají do oblasti okrajového vlivu Borgů. Samozřejmě se nehodlají v této oblasti příliš zdržovat a riskovat další střetnutí se společenstvem. V rámci doplnění potřebných zásob navazují obchodní vztahy s Worony. Na první pohled inteligentní a přátelští humanoidé, jejichž rasa přežívá za okolností, které na první pohled vypadají krajně podivně. Jenomže woronská vláda střeží hrozivé tajemství, kterým neúmyslně zatáhne Voyager i jeho posádku do rozsáhlého spiknutí. Na scénu vstupuje i Nová Kolonie a ani v nejmenším nehodlají nechat tuto konspiraci, namířenou proti Voyageru i proti nim samotným, bez povšimnutí. Objevuje se též záhadný Mikel a jeho přítomnost dává až příliš jasně najevo, že vůbec nepůjde o jednoduchou záležitost. To on varuje velitelku koloniální expedice před nebezpečím a rozehrává vlastní hru s cílem, který zná jenom on sám. Navíc nic není takové, jak se na první pohled jeví. Vše je zdánlivě nelogické a zmatené. Oba hlavní konspirátoři zůstávají v pozadí, aniž by kdokoliv tušil, jaké mají skutečně záměry. Voyager a jeho posádku tím pádem čekají nelehké časy…

divider
Poznámka autora:

Povídka vycházela v roce 2007 na stránkách www.kontinuum.cz jako seriál.

divider
Prohlášení:

Star Trek a související značky jsou majetkem společnosti CBS Studios Inc. a Paramount Pictures Corp. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

divider

Konspirace 2 (bubushow)

Obsah

Kapitola 7

Stanoviště Nové Kolonie č. 51, hluboký vesmír. Hvězdný čas: 2233,11.1

Tasha souhlasila s Mikelovým návrhem dříve, než si uvědomila, co všechno bude obnášet. Nejprve ji přiměl usednout, zatímco stál nad ní. Zahnala nervozitu, zkoušejíc dělat všechno, co říkal. Položil jí ruce na ramena, až se lehce zachvěla. Slyšela jeho šepot, který byl stále blíž a blíž, přestože koutkem oka viděla, jak stále stojí nad ní, aniž by se naklonil. Poznala zcela nový způsob, jakým navázat mentální spojení. Slyšela šepot uvnitř své hlavy. Říkal, co má dělat, a vedl ji krok za krokem. Pochopila, co od ní chce. Už jednou dokázala na krátký okamžik přesunout svou nehmotnou podstatu přes polovinu galaxie. Tenkrát napodobovala ona jeho, sledovala jeho spojení a skrze něj dokázala jít tam, kam odešel on. Nyní musela všechno udělat sama a velice záhy pochopila, jak moc složité navázat podobné spojení ve skutečnosti je. Měla záchytný bod, jenom na něj dosáhnout. Představovala si, jak její mysl letí vesmírem, ignorujíc jeho pobavení. Šlo o nevšední zážitek, ačkoliv viděla jenom rozmazané čáry hvězd. Rychlost, kterou Hvězdné lodě dosud nedokázaly dosáhnout. Až konečně našla, co hledala. S jistým uspokojením pomalinku, dle instrukcí upevňovala spojení s místem, kde se nacházel její záchytný bod. Musela uznat jistou logiku v Mikelově nabídce. Jenom si nemohla pomoci, bála se, aby v tom nebyla nějaká zrada. Cítila, jak jeho spojení slábne, a čím pevnější bylo její zachycení, tím více jeho přítomnost mizela. V okamžiku, kdy usoudila, že je připravená, vstoupila dovnitř, zatímco on s poslední myšlenkou nesoucí v sobě špetku zlomyslnosti přerušil spojení. Raději nepřemýšlela, co důležitého jí opomněl sdělit tentokrát.

Ocitla se v plně osvětlené místnosti. Musela zamrkat před náhlým přívalem světla. Ve své kajutě i pracovně si potrpěla na přítmí. Chvíli se kolem sebe rozhlížela. Tohle zcela jistě nebyla strojovna, jak se původně domnívala. Muselo jít o ošetřovnu. Sáru našla téměř ihned. Nešlo ji minout. Měla přesně tytéž blond vlasy jako ona sama, ale všechno ostatní patřilo její předchůdkyni. Nemohla uvěřit, že po tolik generací zůstávají fyzické parametry zachovány, bez výraznějších odlišností. Nebyla na ošetřovně sama. Její dvojče našla o kousek dál. Předtím ho neviděla, ale i tady převládala jednoznačná Denisova podoba. Třetí osobou na ošetřovně byl Doktor, ačkoliv ho identifikovala celkem neomylně jako hologram. S úsměvem značícím naprostou spokojenost jim právě zadal další úkol, což oba dva přijali s kyselým výrazem ve tvářích. Co sakra dělali na ošetřovně, když oba dva byli inženýři? Očekávala, že budou ve strojovně, kde bude moci shlédnout na některé konzoli současné souřadnice, případně letový plán Voyageru. Z ošetřovny těžko cokoliv zjistí, pokud některý z nich nenaznačí, kde se nacházejí. Zatracený Mikel! V duchu zaklela. Přesně tohle čekala. Nechal ji přijít až sem, jenom aby nic nezjistila. Už si chtěla zoufat, když se dveře otevřely. Dovnitř vešla trojice mužů. Dva v uniformě Hvězdné flotily. Statný Indián s tetováním nad levým okem s hodností komandéra a Vulkanec nezvykle tmavé pleti ve zlaté uniformě nadporučíka. Třetí v přiléhavém obleku se zvláštními symboly. Kde jenom je viděla? Určitě se s jeho druhem někdy setkala.

„Tohle je ošetřovna,“ mluvil komandér evidentně k hostovi. „Doktore?“

„Ano, komandére?“ obrátil se k němu Holodoktor.

„Jak jste na tom?“

„Věřte, že nám to jde skvěle, komandére. Do zítřka bude připraveno požadované množství léků,“ usmál se spokojeně. „Naštěstí mám dva skvělé pomocníky, takže nám jde práce od ruky.“

„Čím dříve bude naše část připravena, tím dříve můžeme naplnit naši dohodu.“

„S tím si nemusíte dělat starosti,“ promluvil poprvé jejich host. „My vám důvěřujeme a nevezmeme si nic z toho, co pro nás máte, dokud nebudete mít dostatek dilithia na palubě.“

„Ceníme si podobné důvěry,“ odtušil Indián a věnoval letmý pohled svému podřízenému. Vulkanec souhlasně kývnul.

„Dovolte mi, abych vám představil našeho Doktora,“ poukázal rukou směrem k současnému hlavnímu lékaři.

„Vy jste hologram, že?“ překvapil ho host otázkou, sotva si s ním potřásl rukou.

„Jak jste poznal?“ Nevěděl, jestli má být potěšen nebo si dělat starosti, jak bude reagovat při potvrzení svého dojmu.

„Mám v popisu práce všímat si různých aspektů chování plus spousty dalších maličkostí,“ řekl host s přehnanou skromností. „Ve vašich pohybech je určitá, i když sotva patrná strojová přesnost, takže jsem odhadoval u rasy tak pokročilé jako ta vaše spíše hologram než androida. Androida poznat je mnohem jednodušší.“

„Je vidět, že máte vskutku obsáhlé znalosti, když vezmeme v úvahu izolaci vašeho světa,“ poznamenal Tuvok obdivně.

„Čerpám informace z naší knihovny. Strávil jsem tím celý život a podařilo se mi nastudovat opravdu hodně věcí, v mnoha oborech, nepočítaje historii. O ní ale ještě padne řeč, nebojte se.“

„Tohle jsou sourozenci Carterovi,“ představil Chakotay i dva praporčíky.

„Zajímavé,“ zamyslel se host při bližším pohledu na ně.

„Co prosím?“ neudržela se Sára a promluvila dřív, než ji Jacob stihl zarazit. Nepotřebovali další potíže spojené s její prostořekostí.

„Pamatuji si všechno, na co narazím,“ řekl cizinec zvolna.

„My taky,“ odvětila Sára s uličnickým úsměvem.

„Každý záznam, obraz…,“ nevšímal si jejích poznámek, které sotva vnímal. „A jako bych vás dva už někde viděl. Zcela určitě. Jenom si nemohu přesně vybavit, odkud znám vaše tváře.“

„Určitě jsme se nikdy nesetkali,“ doplnil Jacob rychle, aby Sára nestihla říct něco nepředloženého.

„A v tom to celé právě vězí. Nemohli jsme se nikdy setkat. Nejspíš se mýlím,“ ukončil host záležitost omluvně.

„Lidé s fotografickou pamětí se zřídkakdy mýlí,“ ujelo Sáře.

„Já nejsem člověk. Naše rasa se od vás pozemšťanů liší v mnoha věcech,“ odkašlal si ve snaze předejít dalším nesrovnalostem a nejistotám. Učinil si poznámku do paměti. Bude si muset projít databázi i historii, protože zatím pomlčel o jisté skutečnosti, která mohla celou věc vysvětlit. Neměli sebemenší tušení o tom, co historická kronika obsahovala, ani o setkání, k němuž došlo před víc než třemi sty padesáti lety. „Nu, komandére, děkuji vám za velice poučnou zkušenost, kterou mi prohlídka vaší lodi udělila.“

„Bylo nám potěšením.“

„Ani nevíte, jak moc je mi líto, že vám nemůžeme ukázat podobnou ukázku naší civilizace,“ povzdechl si po Správcově vzoru. „Ostatně Správce Vrronn chtěl s vaším kapitánem mluvit o samotě a na stanici je pouze jedno místo, kde lze bezpečně mluvit.“

„Proč nepřišel na Voyager? Tady je mnoho zabezpečených místností, kde lze soukromě hovořit.“

„Ze stejného důvodu, proč ani já již nikdy víc nevkročím na palubu vaší lodi.“

„Teď vám nerozumím…,“ zamrkal Chakotay zmateně.

„Nejde o žádný zákon, komandére. Ztratil bych důvěru, která mi byla svěřena, a ty, co ztratí důvěru, čeká rychlý konec. To už je nepsaný zákon. V našem oddělení panují velice přísná pravidla. Na druhou stranu máme přístup ke všem znalostem naší rasy.“

„Aha.“ Nešlo o přímou odpověď, ale první důstojník záležitost přešel bez povšimnutí. Podobných nepřímých odpovědí už zažil víc.

„Věřím, že se ještě setkáme na naší stanici, kde budu, dokud neodletíte.“

„Budu se těšit,“ řekl Chakotay diplomaticky. Kupodivu woronský knihovník působil dojmem experta, nejen na informace.

„A mého implantátu se nemusíte obávat,“ usmál se ještě ve dveřích lehce. „Je nastaven pouze pro případ ohrožení. Sebezničující sekvence nepřesáhne obvod mého mozku. Všichni z nás ho mají jako bezpečnostní pojistku, aby žádná informace nepadla do nepovolaných rukou.“

„Působivé,“ připustil Tuvok, jehož to z logického hlediska zaujalo. Uchovat informace v bezpečí a nedovolit nikomu nepovolanému přístup. Jednoduché a přesto velice efektivní.

„Zpočátku jsem z toho byl poněkud nervózní, ale časem jsem si zvykl a…“ Jeho hlas zanikl za zavíranými dveřmi.

Tasha si konečně uvědomila, že právě zjistila, co potřebovala. Nemusela nic hledat, stačilo jenom poslouchat. Co ale mínil tím: „A jako bych vás dva už někde viděl.“ Podle všeho v sobě Woronové měli jistý potenciál, jímž se mohli jednou rovnat i Chartokům, ale záměrně ho pozastavili kvůli hrozbě Borgů. Konec konců s Oko 7Z míjeli woronskou stanici asi před měsícem. Krátce se zde zastavili, jen aby zjistili, zda Borgové stihli obměnit zničené sondy. Nechali je být, aby na Worony neupoutali další nežádoucí pozornost. Nacházeli se přiliš hluboko v kvadrantu. Daleko od oblastí Na okraji. Nárazníkového pásma, kde Horakus a jeho síly zastavili trvale Borgy a vytvořili z většiny vojáků znovu svobodné a samostatné jedince, kteří pod dohledem Nové Kolonie znovu začali budovat novou civilizaci.

Tasho!“ zaslechla za sebou podivně vzdálený a zkreslený hlas. Mikelovi určitě nepatřil. Nikdo v místnosti ošetřovny si nevšímal, jak prochází kolem a prohlíží si pozorněji obě tváře. Hlavně Jacobův obličej. Nemohla se nepousmát, když ho viděla, jak se přemáhá, aby odváděl poctivou práci a nevrhal po svém dvojčeti kradmé pohledy. Vzali svoji práci jako soutěž v tom, kdo bude lepší. Pomáhali si tím překousnout skutečnost, že nemohou být u hlavního dění, a taky zapomenout na události z předešlého večera. Doplněné napůl ponižujícím kapitánovým rozhodnutím. Jenomže tentýž hlas opakoval výzvu, takže ho musela vzít na vědomí. Prudce se otočila po směru, kterým přicházel. Udělala chybu. Nikdo nemusel poukazovat, co právě udělala špatně. Pochopila příliš dobře, že přerušila spojení příliš rychle. Návrat do reality tak nadešel mnohem rychleji, než dokázala její mysl vstřebat.

Tasho!“ spatřila Tolkinův obličej, což byla současně poslední věc, kterou si v dané chvíli uvědomovala. Kromě toho, že stojí uprostřed své kajuty, a on mluví, čelo svraštěné z něčeho, co ona nemohla vidět. Celý svět pro ni zmizel. Všechno příliš rychle. Vydala ze sebe cosi nesrozumitelného, než se skácela na zem. Nedopadla až na podlahu. Ne v jeho přítomnosti. Okamžitě ji zachytil.

„Zatraceně!“ zaklel, když viděl, jak vypadá. Zornice netypicky rozšířené a výraz šoku ve tváři. Právě ji vyrušil z něčeho důležitého, což asi neměl. Ačkoliv se nikdy předtím nepouštěla do žádných mentálních cvičení. Ne bez něho. Tady muselo jít o něco úplně jiného. Jemně zkusil zjistit, co se odehrává uvnitř, ale prudce ucuknul, jako by dostal energetický výboj. Ne, tady bude třeba odborné pomoci.

„Ošetřovna!“ stisknul komunikační odznak.

„Slyším,“ odpověděla vrchní lékařka okamžitě.

„Můžete přijít do pracovny na můstku, doktorko? Je potřeba naléhavá lékařská pomoc. Tohle jsem ještě neviděl.“

„Je při vědomí?“ položila doktorka otázku, zatímco si balila brašnu s vybavením. Nemusel říkat, komu se stala nehoda v pracovně velitelky expedice.

„Nejsem si vůbec jist, kde momentálně je,“ odtušil bezvýrazně.

„Dobrá, vydržte. Za chvíli tam budu.“

„Přijďte zadem, přesunu ji do její kajuty.“

„Jak si přejete,“ odtušila doktorka Markusová trochu upjatě. Pokud šlo o velitelku expedice, tak zde chápala snahu zachovat jistou diskrétnost, i když by určitě nemuselo být na škodu dát najevo, že ani ona není nezničitelná a neomylná. Ovšem Tolkin až příliš dbal o její pověst. Víc než se od vlajkového kapitána čekalo. Chápala proč, ani jim nijak nebránila ve vzájemném vztahu. Ostatně i ona musela pod nátlakem nynější lodní poradkyně kapitulovat a učinit jisté ústupky v osobním životě. Na druhé straně si nemohla stěžovat, ovšem nepokrytě těm dvěma záviděla, neboť dosáhli úrovně, o níž ona sama mohla jenom snít. V duchu se připravila na vše, co přijde. Zazvonila a vešla dovnitř. Spojení velitelské kajuty přímo s pracovnou vedle můstku považovala za efektivní a zadní východ za velmi šikovný. Uvnitř vytáhla lékařský trimetr a musela uznat, že takové hodnoty opravdu nikdy neviděla. Suše pokrčila rameny. Použila pár speciálních uklidňujících prostředků. Na Tashu spousta léků neúčinkovala, takže musela vybírat pečlivě. Dosáhla svého. Víčka jí konečně spadla dolů, dech se zklidnil a upadla do bezvědomí.

Procitla více než hodinu poté. V první chvíli si neuvědomovala, proč leží na posteli, když předtím zcela určitě seděla v křesle. Pojem o čase hovořil jasně o odpoledních hodinách. Přítomnost Jonathana dávala jistý smysl, ale pohled do očí chartocké doktorky Karen Markusové naznačoval něco úplně jiného. Něco se stalo. Ne jen tak něco, byla na Voyageru. Viděla poprvé sourozeneckou dvojici Carterových. Vybavovala si jejich tváře, tolik podobné jejich předchůdcům, které kdysi poznala. Jediné, co si nevybavovala, bylo, co tam dělala, jak se tam dostala a hlavně co dělá zpátky ve své kajutě o několik hodin později. Nejspíš na cosi zapomněla a pak…

„Konečně jsi zpátky,“ zaslechla první slova od Karen.

„Co se stalo?“

„Nemám nejmenší tušení, ale musím tě znovu důrazně upozornit, abys podobné experimenty prováděla s příslušným dozorem!“ dodala ukazujíc na neurální transmitér. Významně ho položila vedle postele na stolek.

„Viděla jsem Voyager,“ zašeptala Tasha polohlasem.

„Víš, kde jsou?“ zeptal se Tolkin.

„Nejspíš navázali kontakt s nějakou rasou, kterou známe. Jenom si nemohu vybavit s kterou,“ vydala ze sebe slabě. Kdesi uvnitř cítila, že za stávající slabost mohou léky, které do ní Karen nacpala. Potřebovala však co nejrychleji jednat.

„Podíváme se po nich, hned jak se budeš cítit lépe,“ přisedl si k ní s konejšivým úsměvem.

„Pro ně už může být pozdě,“ hlesla sotva slyšitelně.

„Skutečně?“

„Totéž, co se stalo nám, se má stát také jim. Oni budou dalším cílem…,“ zachroptěla ve snaze překonat účinek uklidňujících prostředků.

„Viděla jsi někoho z jejich rasy?“ zajímal se okamžitě.

„Mohu ti ho zkusit ukázat, dokud mám ještě…,“ vydechla z posledních sil.

„Na tohle zapomeňte!“ přerušila je doktorka prudce.

„Jinak nedokážu…,“ zkusila Tasha znovu.

„Rozhodně ne vy dva!“ odsekla lékařka příkře. „Ty potřebuješ momentálně klid. Ty uklidňující prostředky mají za úkol potlačit tvé mentální schopnosti. Navíc je zde riziko emocionálního vypětí, což mezi vámi dvěma je více než pravděpodobné.“

„Jsme naladěni na…,“ protestovala Tasha okamžitě, neboť potřebovala nutně ukázat, co viděla, než ztratí úplně vědomí.

„Já jsem dostatečně neutrální, takže pokud to chceš někomu předat, potom mě,“ nadnesla Karen jednoznačné ultimátum. „Moje mentální schopnosti jsou na vysoké úrovni, takže zvládnu, cokoliv bude třeba. Navíc mám znalosti mezidruhové biologie, tudíž jsem víc než kvalifikovanou osobou.“

„Má pravdu, Tasho,“ podpořil ji Tolkin neochotně.

„Tak dobře…,“ souhlasila major pod nátlakem. Neměla svým způsobem na vybranou.

„Odejděte, kapitáne!“ vydala hlavní lékařka jasný příkaz.

„Ovšem,“ přijal ho zcela bez remcání. Opustil kajutu. Prošel skrze pracovnu na můstek.

„Zůstaň naprosto v klidu, Tasho,“ přiklekla lékařka k lůžku a naklonila se nad ni. Prsty jedné ruky se jí dotýkala čela, druhou ruku jí položila na hruď. „Ukaž mi, co potřebujeme vědět,“ zašeptala, zatímco zklidnila Tashin dech a uvedla svou velitelku do polotransu. Pečlivě a ve vší jemnosti přebírala nejasné vjemy, které postupně přecházely v jeden konkrétní. Zaostřovala obraz, než si byla úplně jistá tím, co vidí. Poznala danou rasu bez delšího studia. Nebylo nijak těžké poznat Worony. Nová Kolonie o nich věděla už přes deset let. Malou výspu civilizace ve sféře borgského vlivu. Pomalinku uvolnila spojení a přidala jemný příkaz „spi“. Nemusela poté nic kontrolovat. Natolik si byla jistá. Beze slov vyšla zadními dveřmi ven a poté vyjela normálním výtahem na můstek. Doktorce připadlo hloupé dělat podobnou zajížďku, když mohla udělat pár kroků a byla by hned na můstku. Pointa spočívala v tom, že měla přijít hlavním vchodem na můstek proto, aby nevzbudila dojem, že se něco stalo.

divider

Následuje:
Kapitola 8

divider

CZ Kontinuum Star Trek fan klub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© 2000–2020 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries