Konspirace 2

Obsah

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18
• Kapitola 19
• Kapitola 20
• Kapitola 21
• Kapitola 22
• Kapitola 23
• Kapitola 24
• Kapitola 25
• Kapitola 26
• Kapitola 27
• Kapitola 28
• Kapitola 29
• Kapitola 30
• Kapitola 31
• Kapitola 32
• Kapitola 33
• Kapitola 34
• Kapitola 35
• Kapitola 36

Kapitola 3

Koloniální vlajkový dravec, hvězdný čas: 2233.10,13

Porada, původně plánovaná na včerejší den, byla nakonec odložená až na dnešek. Major Tasha Kronesová, velitelka Expediční flotily, konečně usedla do čela stolu v konferenční místnosti. Za dva dny dokázali téměř nemožné, ale co bylo nejdůležitější, obnovili základní funkce lodi pomocí primárního neurálního uzlu z jediného nepoškozeného raketoplánu. Samozřejmě hvězdná loď měla desítky uzlů pro všechny systémy, zatímco raketoplán byl mnohem menší a na jeho palubu se vměstnal pouze jeden univerzální řídící uzel. Nakonec stačil k tomu, aby se loď dala znovu do pohybu. Zatím jenom impulsní rychlostí, ale právě kvůli tomu byla porada odložena na dnešek. Vyslali nouzový signál, takže jim dvojice sesterských lodí letěla naproti. Setkat se měli v blízkém pásmu asteroidů, k němuž právě mířili. Zatím neuvažovali o vypnutí maskování, protože v tomto prostoru byla hlášena borgská aktivita. Tasha nechtěla riskovat střetnutí s Borgy, ne ve stavu, v němž se momentálně nacházeli. Oko 7Z verze D nesla zbraně schopné prorazit i borgské štíty. Zbraně, které jim sice zůstaly, ale nefunkční, bez zdroje energie. Zásobníky byl prázdné, zato energie z nich zachránila životy celé posádky.

Členové úzkého kádru velení se začínali pomalu scházet. Postupně, jeden po druhém, procházeli dveřmi konferenční místnosti. Tasha zde byla první a na všechny čekala. Četla si první zprávy, které obdržela před hodinou, a rozhodovala, co dál. Kapitán Jonathan Tolkin usedl po pravici své nadřízené, komandér Miriam Ostlinová po levé. Vedle kapitána zabral místo šéfinženýr Simon Ingirus, naproti němu hlavní pilot Susan Arčrová, lodní poradkyně Jennifer Waitová a poslední, hned za ní, doktorka Karen Markusová. V konferenční místnosti bylo stále přítmí, ale již nešlo o nouzové osvětlení. Konečně tedy byli všichni. Vládla víc víc než jen napjatá atmosféra, doplněná o neobvyklé ticho.

„Můžeme začít,“ zahájila Tasha poradu.

„Většina životně důležitých systémů na lodi už pracuje. Podařilo se nahradit některé primární systémy, poté co jsme použili počítačové jádro z raketoplánu. Záložní energie celkem v pohodě pokryje veškerou běžnou spotřebu a za pár hodin budeme schopni přejít na warp,“ začal Tolkin jako první. Podal pouze velice stručný souhrn, podrobnosti ponechával Simonovi.

„Zbraně, dálkové senzory a veškerá komunikace dálkového dosahu nefunguje. Nejspíš ji nezprovozníme, dokud nebudeme mít potřebné náhradní díly,“ doplnila stejně stručně Ostlinová.

„Simone?“ pobídla Tasha hlavního inženýra, který mlčel.

„Ano, je to lepší, než jsme mohli doufat. S tím jádrem máme třicet pět procent původního výkonu. Pokud pomineme zbraně a některé vedlejší systémy, můžeme za pár hodin přejít na warp,“ zopakoval v podstatě totéž, co už kapitán nadhodil.

„A co aminiové krystaly?“

„Tuhle záhadu se nám dosud nepodařilo rozluštit, ale víte přeci, jak ověřit reakci krystalů,“ pokrčil rameny, čímž dal najevo svůj souhlas.

„Dosáhneme warpu pět se stávající energií?“ zamračila se Tasha, v hlase pochybnosti.

„Doufám, že ano. Chtěl bych to zkusit za pár hodin, jakmile nainstalujeme nové vedení a usměrníme reakci uvnitř warp pole. Potom existuje reálná šance na úspěch. Dřív rozhodně nedoporučuji žádné experimenty.“

„Dobrá, proveďte,“ kývla prostě. „Co dál?“

„Dál všechno závisí na tom, kdy dorazí naše lodě. Do dvou dnů budou u blízkého pásu asteroidů. My tam doletíme warpem jedna zhruba za deset hodin. Bez něj za pár týdnů. Momentálně moji lidé ve strojovně od základu předělali celou loď, aby fungovala bez primárních systémů, takže nebude snadné nainstalovat nové součástky.“ Hlavní inženýr se tvářil víc než kysele při opětovných úpravách.

„Tohle mě trápí ze všeho nejméně,“ pousmála se Tasha na jeho kyselý výraz. Viděla rozsah těch úprav a bylo jí dopředu líto inženýrů na základně 51, kteří se s tím budou muset potýkat.

„Když to říkáte, tak do deseti hodin přejdeme na warp, a pokud se nám podaří odmaskovat a doletíme k pásu asteroidů, hurá, pokud ne, tak si koledujeme o další malér, neboť podruhé už dálkové spojení nenavážeme. Ne teď, když je raketoplán demontovaný,“ věnoval Susan omluvné gesto, protože na stavbě raketoplánu strávila hodně času mimo službu. Stavěli ho společně, podle Susaniných plánů, které on doplnil o pár inženýrských drobností. Navíc si oba dva odnesli během stavby a úprav i celou řadu zážitků nesouvisejících s prací. Další hodnotná rada lodní poradkyně.

„Chápu, ale potřebujeme, aby nás našli, což se spuštěným maskováním půjde hodně těžko,“ odtušila Tasha napodobuje Simonův předchozí kyselý výraz.

„Nejsem proti. Jenom bych rád všechno důkladně připravil. Ono dosáhnout minimálního warpu není totéž, co dosáhnout warpu pět,“ varoval důsledně. Vztyčený ukazováček byl víc než jasným gestem.

„Chápu,“ zamručela. Měl pravdu. Bez hlavního počítače probíhaly výpočty mnohem pomaleji, a čím větší rychlost, tím více výpočtů, a tady mohli narazit. „Karen?“ obrátila Tasha pozornost k dosud mlčící lékařce.

„Máme šest vážných případů, z nichž dva již upadli do komatu a nevypadá to s nimi zatím příliš dobře,“ odtušila bez známek emocí. „Dalších dvanáct případů je méně vážných a budou v pořádku během několika dní.“

„A morálka posádky?“ obrátila major pozornost k dosud mlčící poradkyni.

„Morálka je asi jediné, co zůstává stabilní,“ odvětila Jennifer Waitová zamyšleně. Strávila hodně času všude, kde bylo potřeba. Hlavně díky své mimořádné všestrannosti. Nemohla se rovnat Simonovým inženýrským dovednostem, ale ovládala všechny možné obory posádky, akorát v žádném nevynikala. Alespoň navenek nedávala znát, že vyniká. Ke své práci je nepotřebovala, ale díky schopnosti rychle se učit získala přehled ve většině oborů. Další z psychologicky promyšlených tahů, jimiž povzbuzovala méně zkušené členy posádky k patřičným výkonům a vybudování vlastní sebedůvěry ve své schopnosti.

O patnáct hodin později.

Sotva hlavní inženýr dokázal přivést warp pohon znovu k životu, mohl test začít. Nakonec to zabralo víc času, než původně plánoval, ale po patnácti hodinách mohli konečně testovat. Až v pozdních večerních hodinách konečně dal znamení, že mohou spustit warp. Od samého začátku bylo jasné, že těžko dosáhnou opětovného spojení. Senzory navíc pracovaly velice omezeně, navigace pouze zázrakem, a to převážně na základě posledních informací ze senzorů. Pokud nevypnou z dosud neznámých důvodů aktivní maskování, šance, že je nalezne některá ze záchranných lodí, zůstávala poměrně nízká. S použitím warpu přijdou o podstatnou část energie, která jim mohla vystačit na celé měsíce. Při minimálním warpu by šlo o celé týdny, ale v případě překročení prahové rychlosti, warpu 5.003, jim zůstane energie sotva na týden. Výpočty neslibovaly zrovna lákavé vyhlídky, jenomže major Kronesová byla odhodlaná podstoupit toto riziko. Rozhodnutí, k němuž by stejně musela dříve či později dospět. Z nějakého důvodu jí nápad zkusit překročit prahovou rychlost přišel jako správné řešení. Nemohla nijak vysvětlit, odkud bere jistotu, že se to podaří, ale byla si jistá, že maskování při překročení prahu vypadne. Hlavní inženýr Simon Ingirus si tím nebyl příliš jistý, ale neprotestoval. Alespoň navenek. Chápal příliš dobře situaci a udělal vše proto, aby šance na úspěch byly co největší.

„Jsme připraveni, majore!“ ohlásil se Simon ze strojovny, kde oproti plánovaným třem hodinám cosi kutil pět hodin. Celkem patnáct. Zato výsledek vypadal opravdu slibně. Můstek ožil trochu více než doposud, přestože nařídila nouzový režim na všech palubách. Minimální osvětlení, minimální přísun energie do méně důležitých systémů, odpojení nepotřebných sekcí jako simulátory, vědecké laboratoře i astrometrika.

„Rozumím,“ pokývla Tasha směrem před sebe. „Začněte Susan. Hezky zvolna.“

„Ano, majore,“ přikývla hlavní pilotka s klidem, který Tasha chápala. Nyní přicházely její zkušenosti a schopnost orientace v prostoru vhod. Kurz zadávala ručně, navíc bez podpůrných výpočtů hlavního počítače. Zvládala orientaci v prostoru s naprostou lehkostí a samozřejmostí. Jeden z důvodů, proč byla tak ráda, že ji má na palubě nového Dravce třídy D. V nově sestavené posádce figurovalo příliš mnoho nováčků a mladou pilotku měla možnost během předchozích let lépe poznat. Tenkrát možná ještě nevyzrálou, ale nyní nemohly být pochybnosti o jejích skutečných kvalitách. Dostala víc než jasnou šanci dohnat ztracenou kariéru.

„Zajistit všechny paluby. Inerciální tlumiče na maximum!“ řekla Tasha naposledy, ačkoliv výraz komandéra Miriam Ostlinové hovořil o naprosté samozřejmosti a pouze skutečnost, že měla nižší hodnost, ji přiměla mlčet při něčem tak samozřejmém.

„Přecházíme na warp jedna…, jedna celá osm…, dvě…, tři…, čtyři…, čtyři celé šest,“ odečítala pilotka z rychlostního panelu.

„Dochází ke ztrátě energie ze záložních zdrojů,“ ozvalo se z taktiky.

„Simone?“ otevřela Tasha okamžitě kanál do strojovny. Její poboční display nefungoval, takže musela spoléhat na informace přímo od zdroje.

„Moment…, hned to bude, majore,“ ozval se inženýr ihned. „Warp pět celých jedenáct bude maximum, co z motorů vymáčknu, ale jenom tak na deset vteřin.“

„To bude stačit,“ pronesla Tasha s jistotou. „Susan, jděte na maximum.“

„Ano,“ zamumlala pilotka pro sebe. „Warp čtyři celých osm, čtyři celých devět…, pět, pět nula jedna, pět celých patnáct…“

„Zaznamenávám reakci v aminiových krystalech!“ zazněl v komunikátoru nadšený Simonův hlas ze strojovny.

„Odmaskováváme se,“ zahučela Miriam Ostlinová spokojeně.

„Výborně!“ Alespoň první fáze se povedla. „Přejděte na minimální warp, Susan!“

„Rozumím, snižuji na warp jedna celých dvacet pět. Rychlost zůstává stabilní,“ přijala Susan rozkaz a potvrdila ho.

„Jeden problém vyřešen. Zůstává nám druhý,“ připomněl Tolkin věcně.

„K cíli dorazíme za pár hodin,“ zvažovala Tasha možnosti. „Ukryjeme se mezi větší asteroidy a počkáme, než přiletí záchranné lodě.“

„Podle všeho zhruba za jeden den,“ poznamenal Tolkin konverzačně, pátraje, co má za lubem.

„Mám pocit, že tam minimálně jeden Dravec bude mnohem dřív.“ Levý koutek jí zacukal v pobavení. Ne, kvůli ní tam budou určitě dřív. Mnohem dřív. Možná dokonce dřív než přiletí.

„Ty jsi ta, kdo má správná tušení. Nebudu se ani v nejmenším hádat,“ pronesl stoicky a věnoval pozornost stavu energie. Nepochyboval o své nadřízené. Věděl, že má výjimečné schopnosti, které by se klidně mohly rovnat těm Mikelovým. Jenom pokud by sama chtěla. Na druhou stranu to možná takhle nakonec bylo lepší. Za jiných okolností by nemuselo vzniknout pouto spojující oba dva do velice nezvyklého svazku. Sám si nestěžoval. Během necelé desetileté pauzy jejich dosavadní nejasný vztah dosáhl nových rozměrů. Rozměrů, které z počátku nepovažoval za možné. Nestěžoval si, jen občas přemýšlel, proč se nestáhli ze scény a nepokračovali dál. Odpověď bohužel znal, nemohl neznát. Ostatně jejich důvěrnosti nebyly jenom fyzického rázu, ale i mentálního, a přinejmenším v této sféře si nemohli vzájemně lhát. Z toho důvodu věnoval následující hodiny zvýšenou pozornost nejenom stavu energie, ale i senzorům. Systémy nemohly fungovat najednou, takže poté, co vystoupili z hyperprostoru, přepínal mezi jednotlivými sekcemi. Hledal záchrannou loď. Skutečně ji našel, pokud oni nenašli dřív Oko 7Z. Přiletěli pouhé minuty před nimi. Podle identifikace Oko 7Z. Zkoušeli navázat spojení a zjistit, jaký má vlajková loď problém. Tasha jim však dala jasně najevo, ať se přesunou na palubu, neboť mezilodní komunikace nefungovala dostatečně spolehlivě. Tolkin se ihned ujal funkce uvítat na palubě hosty. Raději nejdřív on, než ona projeví své díky za pomoc.

„Simone!“ akorát vcházel do dveří, když spatřil muže v uniformě hlavního inženýra, jak si právě srdečně potřásá pravicí se svým protějškem ze záchranné lodi, sotva sestoupil z transportní plošiny.

„Huginsi!“ opětoval mladý inženýr jeho pozdrav.

„Co jste sakra vyváděli?“ vyjel na něj jeho kolega s výrazem naprosté nevíry. „Ty údaje, co jsem dostával ze senzorů, nedávaly ani hlavu, ani patu. Kapitán už přemýšlel, jestli nedošlo k omylu.“

„Obávám se, že nedošlo,“ vzal si Tolkin slovo. Oba dva ihned zmlkli zanechávajíce přátelských projevů. „Máme problém. Přišli jsme o všechny primární uzly. Jedeme na sekundární systémy a záložní zdroje energie.“

„To má být vtip?“ uklouzlo Huginsovi, než si podle insignií uvědomil, s kým mluví. Nepotkával příliš mnoho vlajkových důstojníků. „Ach, tak proto ty nezvyklé údaje z vašich systémů. Ano, teď už jim rozumím.“

„Výborně,“ přikývnul Tonkin nijak nekomentuje jeho první poznámku. „Poručík Ingirus vám dá seznam všeho, co budeme potřebovat, a řekne, co všechno bude třeba udělat.“

„Chápu, pane, ale obávám se, že úpravy tohoto rozsahu bude mnohem efektivnější provést v loděnicích,“ řekl Hugins zamyšleně. Zatím si nedovedl představit, jak by loď mohla přijít o primární uzly, aniž by utrpěla rozsáhlé bojové poškození. Podle plánů to bylo zcela nemožné. Taková loď musela být zničena mnohem dřív, než by o všechny primární systémy přišla.

„Musíme se tam ale nějak dostat, poručíku,“ poznamenal kapitán s klidem.

„Ano, pane. Zkusíme zprovoznit základní systémy, ale spíš jsem chtěl říct, že nemáme potřebné díly. Obzvláště ne pro loď třídy D. Musíme je vyrobit podle plánů na základně 51.“

„Major Kronesová nebude mít radost, ale pokud je to nezbytné, abychom opět získali plný výkon, potom souhlasím.“

„Ano, pane.“

„Dejte si jako první bod nainstalovat komunikační link s vaší lodí,“ navrhnul inženýrovi.

„Samozřejmě, pane,“ přisvědčil okamžitě.

„A vyřiďte vašemu kapitánovi, že major Kronesová by s ním chtěla mluvit.“

„Kdy?“ zpozorněl při těch slovech Hugins.

„Dám vám vědět, jen co bude v trochu lepší náladě.“ Levý koutek mu pobaveně zaškubal v náznaku humoru. „Takže raději hned, dřív než dostane na stůl zprávu o tom, že musíme letět na základnu 51 ke kompletním opravám.“

„Chápu.“ Polknul trochu nervózně.

Tak z tohohle nebude mít kapitán Landis ani trochu radost. Velitelka expedice byla známá svou prchlivostí. Zároveň však patřila k nejlepším taktikům a způsob, jakým její loď přežila, jenom podtrhoval, jak moc je ve skutečnosti dobrá. Na druhé straně si dokázal živě představit, jak asi musela zuřit. Proto zpravil kapitána Landise ihned a cestou do strojovny si dával velký pozor, aby zbytečně nespěchal. Tolkin vyčkával svůj protějšek, který dorazil během necelé minuty. Nikdy se s kapitánem Landisem nesetkal, ale v poslední době operovali hodně mimo Expediční sílu, které velela kontraadmirál Jessica Brownová. Bez sesterské lodě, která by jim pomohla v případě nouze, ztráceli potřebnou efektivnost. Poslední tři lodě skončily zničené, poslední z nich před necelými deseti měsíci během rozsáhlé operace. Věděl, jak moc osobně si Tasha brala smrt kapitána Wronka a jeho posádky. Taky učinila ihned patřičná odvetná opatření. Během útoku ale přišel o život dlouholetý šéfinženýr Max Zoma. Osud míval zkrátka podivný smysl pro humor. Zaplašil podobné myšlenky, když se Landis zhmotnil na palubě.

„Vítejte na Oko 7Z, kapitáne,“ řekl co nejpřátelštěji dodávaje: „alespoň na tom, co z ní zbylo.“

„Aha,“ odtušil poněkud nervózně. „Major Kronesová se mnou chtěla mluvit?“

„Ano, pojďte, tudy,“ ukazoval ke dveřím a vedl krajně nervózního charitského kapitána na hlavní můstek.

Následuje:
Kapitola 4