Konspirace 2

Obsah

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18
• Kapitola 19
• Kapitola 20
• Kapitola 21
• Kapitola 22
• Kapitola 23
• Kapitola 24
• Kapitola 25
• Kapitola 26
• Kapitola 27
• Kapitola 28
• Kapitola 29
• Kapitola 30
• Kapitola 31
• Kapitola 32
• Kapitola 33
• Kapitola 34
• Kapitola 35
• Kapitola 36

Kapitola 14

Hvězdná loď Voyager, Hvězdné datum 52857,62 (9.11.2375 – 00:00 – krátce po půlnoci)

Soo procitl ze své hluboké meditace. Informační souhrn, který obdržel od správce Vrrona i svého otce, stále ležel před ním. Nerozuměl plně jeho obsahu, ale ani nemusel. Bylo účelem, aby nerozuměl jistým technologickým aspektům. Nikdo netušil, že není zdaleka tak sám, jak si mohou myslet. Ne, on poznal někoho, kdo se za dlouhá léta osamění stal jeho přítelem. Nebyl zdaleka sám. A právě teď mu ta spřízněná duše podrobně vysvětlila obsah toho, co dosud nechápal. Uvědomil si, co všechno Rada a hlavně správce Vrron riskovali. Z velice dobrého důvodu, neboť totéž se mohlo stát i s Voyagerem a oni to zatraceně dobře věděli. Jenom doufali, že najdou Koloniální lodě dřív, než se stane něco opravdu zlého. Jenomže on měl tušení, že to zlé se stane dříve, než k nim dorazí, a ti dva, co jsou na palubě, s tím určitě mají něco společného. Vstal a přešel k oknu fascinován děním venku. Strnul, když se dveře s typickým zasyčením otevřely. Nepřál si být nikým rušen, ale přesto věděl, že někdo dorazí.

„Je to úchvatné, že?“ poznamenal neznámý příchozí, oděný celý v černém. Doslova se halil do přítmí, jež v kajutě panovalo. Zastavil pár kroků vedle něj.

„Čekal jsem, kdy se ukážeš,“ odtušil Soo, neboť ho poznal. Nikdy se osobně nesetkali, ale ve svých vizích ho nejednou spatřil.

„Zdá se, že nadešel čas,“ nadhodil neznámý.

„Ano, já vím,“ přitakal Soo vážně. Celou dobu věděl, že jeho role bude spočívat v něčem jiném než pouhém doručení vzkazu Nové Kolonii.

„Dobrá, takže víš, co musíš udělat?“ položil muž v černém otázku.

„Ano,“ přisvědčil.

„V pořádku,“ přikývnul. „Já si chtěl být pouze jist, zda chápeš svou úlohu.“

„Ne, ale to je celkem jedno. Udělám, co je třeba udělat.“

„Nečekej dlouho,“ odtušil neznámý, než odešel dveřmi, kterými předtím vešel. Před dveřmi sice stála stráž, ale ta ho vůbec neviděla. Soo měl jisté podezření, že pro něj vedly dveře někam úplně jinam. Nejspíš mnohem dál, než si dovedl představit. Netušil, kdo záhadný cizinec je. Domníval se, že se pohybuje na vyšší rovině existence. Ještě nějakou chvíli přemýšlel, zvažuje další postup. Musí jednat. Ale jak? Budou mu tihle lidé naslouchat? Nakonec je jistě dokáže přesvědčit, ale nebude už pozdě? Příliš mnoho otázek přicházelo a on hledal odpověď na každou z nich, aby si byl jistý tím, co zákonitě musí přijít. Nakonec odhodlaně vystoupil ze dveří. Věnoval členovi bezpečnosti stojícímu u dveří pouze jeden neurčitý pohled.

„Potřebuji mluvit s kapitánem Janewayovou,“ řekl dodávaje: „hned.“

Strážný se nezatvářil nijak. Pouze kousek poodešel a klepnul na svůj komunikační odznak. Pronesl do něj pár slov, než přistoupil blíže k němu.

„Kapitán se ptá, co máte na srdci a jestli to nemůže počkat do rána,“ přetlumočil rychle její slova. Neměl příliš velkou radost, že ji musel vzbudit. Jeho hlídka navíc měla za pár minut končit a on taktéž chtěl jít spát.

„Tato záležitost nesnese odkladu a je nanejvýš nutné promluvit si osobně!“ zdůraznil vyslanec svá slova rázným gestem.

„Dobrá,“ souhlasila kapitán nakonec.

„Ve vaší pracovně na můstku, kapitáne.“ Mělo jít o návrh, ale spíš to vypadalo jako ultimátum.

„Budu tam během několika minut,“ povzdechla si, ale v jejím hlase byla patrná známka zájmu. „Praporčíku, doprovoďte našeho hosta do mé pracovny na můstku.“

„Ano, kapitáne.“

O tom, kdo koho vedl, by určitě bylo možné vést filosofickou diskusi. Soo zcela neomylně zamířil k turbovýtahu. Praporčík předstíral, že je to on, kdo ho vede, alespoň před svými kolegy. Naštěstí bylo pozdě v noci a chodbami nikdo neprocházel. Ve výtahu zadal místo určení můstek. Vystoupili v potemnělém nočním můstku s minimální osádkou. Ve velícím křesle seděl Harry Kim. Ihned vstal, jak vešli dovnitř. Muž od bezpečnosti s ním prohodil pár slov, než druhý praporčík přikývnul. Byl trochu překvapen náhlou změnou chování woronského vyslance. Jako jeden z mála věděl o jeho přítomnosti na palubě. Většina posádky, kromě vybraných členů bezpečnosti, nic netušila. Nechal je tedy vstoupit do pracovny. Kapitán dorazila necelé dvě minuty po nich. Dost spěchala, takže mu sotva kynula na pozdrav s tím, ať pokračuje. Poděkovala důstojníkovi od bezpečnosti a řekla, ať počká venku. Předtím, než se zeptala, proč ji takhle pozdě v noci vzbudil, si v jídelním automatu objednala kávu. Nejspíš půjde o další překvapení, kterých Woronové měli v zásobě nepřeberné množství.

„Kolik vám toho správce Vrronn a můj otec řekli?“ překvapil ji otázkou ignoruje nabídku, aby se posadil.

„Určitě ne všechno, ale mám takové tušení, že vy mi právě chcete říct ten zbytek,“ nabídla mu znovu křeslo. Váhavě se posadil.

„Vím, ale jde mi o to, abych se zbytečně neopakoval,“ odkašlal si rychle. Poprvé nevěděl, kde přesně začít. Všechno se seběhlo příliš rychle.

„My lidé máme úsloví: Opakování je matka moudrosti.“

„Ano, ano, chápu,“ zamračil se usilovně přemýšleje. „Řekli vám, proč mě ve skutečnosti vyslali na tuhle misi?“

„Pokud vím, že máte kontaktovat Novou Kolonii. Jistí pokrokovější členové vlády v čele s vaším otcem a správcem Vrronem si uvědomují, že současným stylem nemohou Woronové přežít příliš dlouho,“ začala si vybavovat všechno, co se dozvěděla a o čem věděla.

„Hm,“ zabručel uznale. „Řekli vám toho víc, než bych čekal.“

„Co přesně mi neřekli?“

„Kapitáne, netušíte, v jakém jste nebezpečí, a já nevím, jestli vás dokážu přesvědčit dřív, než bude pozdě.“

„Pozdě na co?“

„Sama dobře víte. Máte ty dva na palubě,“ pozvedl ruku v náznaku pokračování. „Já vím, co chcete říci. Nejprve mě ale vyslechněte.“

„Mluvte,“ vybídla ho obratem.

„Oni nejsou tím, na co vypadají. Přes všechno, co říkají vaše lékařské zprávy, oni nejsou žádní neškodní političtí uprchlíci. Rada si tuhle část neuvědomovala. Nemohla. Pouze správce Vrron a vrchní dozorčí znali pravdu. Ti dva před Radou v obavě z paniky jistou informaci zatajili. Kroužili obratně kolem ve snaze neříci pravdu, ale ani nelhat. Vyslat mě nebo Sorrona byl více méně poslední zoufalý krok, jak si zachovat alespoň zdání nějaké vize.“

„Přestaňte kroužit kolem a řekněte rovnou, oč běží!“ přerušila ho netrpělivě. Nepotřebovala slyšet další dlouhou historku, v níž se nakonec nedozví nic.

„Jak chcete, kapitáne, ale já se snažím vás připravit, neboť to pro vás bude nejspíš šok.“

„Na podobné věci jsem za ty roky zvyklá,“ pousmála se lehce.

„Kolik víte o Arexiwanech?“ přerušil ji otázkou.

„Téměř nic,“ zamračila se. Matně si vzpomínala, že se o nich správce Vrron zmínil.

„Arexivané byli obchodníci, než je Borgové rozprášili. Jelikož pro ně představovali hrozbu, ale na druhou stranu nemohli nijak obohatit jejich společenstvo, přistoupili k jejich vyhlazení. Arexivané byli vždy mírumilovní obchodníci a technicky poměrně na úrovni. Navštívili naši planetu po mnoha letech, aby zjistili, zda náš druh také neasimilovali Borgové. Spatřili zde příležitost, jak znovu vybudovat obchodní základnu. Váhavý postoj tehdejší Rady nebrali moc v potaz. Dokonce byli ochotní zajít o něco dále,“ ušklíbl se při pomyšlení nad jejich naivitou. „Jednoduše řečeno neuvěřili vládě, a tak během své návštěvy trochu sondovali i neoficiální obchodní podniky. Skupinka protivládních radikálů jim cosi přislíbila pro budoucí spolupráci. Co přesně, nikdo neví. Každopádně je vzali s sebou, aniž by cokoliv tušili o jejich skutečných úmyslech.“

„Takže oni převzali arexiwanskou loď?“

„Mnohem hůř,“ opáčil Soo temně. „Během pozemní operace, již generál Ateska provedl během vaší těžby dilithia, padly tajné službě do rukou velice citlivé informace, pojednávající právě o této části. Oni Arexiwany mučili, aby jim prozradili všechna jejich tajemství, a pak většinu z nich zabili a jen několik z nich ponechali naživu jako pojistku, kdyby přeci jenom něco někdy potřebovali.“

„A tihle dva patří mezi ně? Tohle mi chcete říci?“

„Získali jednu nákladní loď,“ pokračoval, jako by ji vůbec neslyšel „Neozbrojenou, bez možnosti údržby a sehnání náhradních dílů. Jejich plány na svržení vlády se nezdály blíž než předtím. Navíc v prostoru, který z větší části kontrolovali Borgové. Proto museli pro své přežití začít hledat lodě, které by mohli přepadnout a okrást o potřebné zdroje. Podle záznamů jich bylo celkem patnáct. Počítám i tu poslední, kterou měli v plánu přepadnout. Vytvořili si určitý systém. Dole na planetě díky získaným technologiím zahájili hloubkovou těžbu dosud nedotčených ložisek. V zakázané oblasti měli menší enklávu a obvykle v ní nechávali kromě našich vlastních lidí, které unesli, také posádky zajatých lodí. Těžili tam pro ně suroviny.“

„Předpokládám, že chcete, abych je ihned nechala zatknout a uvěznit na základě vašeho tvrzení,“ odtušila pozemšťanka suše.

„Poslední tři lodě, které přepadli, patřily Nové Kolonii. Nevědí nic o naší rase ani o tom, kdo zničil jejich lodě. Ovšem Nová Kolonie zde má velký vliv, a pokud je jednou chytí, budou vědět, že Woronové jsou jejich nepřátelé, a naše šance na záchranu zcela zmizí.“

„Řekněte mi, proč vám mám věřit?“ začala Kathryn uvážlivě. „Snažíte se s námi manipulovat od okamžiku, kdy jsme přiletěli. Využíváte naší dobré vůle k prosazování vlastních plánů, hledání politických uprchlíků, a hrajete s námi hru, která se mi ani v nejmenším nelíbí.“

„Jednota vlády je pouze zdánlivá, kapitáne, kvůli stabilitě naší planety. Jinak jsou členové vlády na pokraji paranoie. Oni nevěří nikomu ani ničemu. Vidí spiknutí a intriky všude kolem sebe!“ odfrknul si pohrdavě, než zcela změnil tón a přešel k úplně jinému tématu. „Víte, proč jsem se stal vykonavatelem neboli vyslancem podle vaší terminologie?“

„Co to s tím má společného?“ zpozorněla kapitán Voyageru při Soových slovech.

„Všechno a přitom nic,“ povzdechl si. „Říkali vám o testech naší Q-bomby? I o skutečnosti, že byla mnohem účinnější, než si kdo myslel? Vyhladila úplně čtyři větší města v oblasti. Celá naše rodina kromě mého otce, který ji nechal vypustit, a mě, který byl tenkrát na akademii, zahynula. Z naší rodiny nikdo nezůstal. Naše rodina byla jedním z článků, kde genetické poruchy nenapáchaly žádné škody, ale naopak. Otec o tom nikdy nevěděl, ale já a moji sourozenci jsme společně sdíleli něco úžasného. Mentální spojení mezi námi z nás dělalo víc než pouhé bratry a sestry. Své vědomosti a dovednosti jsme sdíleli mezi sebou. Co uměl jeden, uměli všichni! Dovedete si něco takového představit? Dovedete si představit, jaké to je, když jsem zůstal úplně sám?“

„To je mi líto,“ zamnula si Kathryn zamyšleně bradu. Možná konečně začínala Sooa trochu chápat. Teda pokud jí tady nehrál diplomatické divadlo. „Řekněte mi, jak poznám pravdu a lež, a já udělám, co bude třeba.“

„Pak po mě žádáte nemožné. Nemohu vám nijak dokázat své tvrzení. Mohu vám jen říci, že poslední loď, kterou úspěšně přepadli, byl Koloniální vlajkový Dravec Oko 7Z, třída D. Tahle informace je potvrzena. Podle všeho všichni na palubě jsou dávno mrtví, poté, co jim vypadla podpora života. Voyager je mnohem menší a tudíž i zranitelnější! Já vás jenom žádám, abyste nepodcenila situaci a udělala vše nezbytné pro ochranu Voaygeru.“

„Nechám ty dva zajistit a přidělím jim trvalý dohled. Nic na téhle lodi neudělají, aniž bychom o tom nevěděli.“

„Na to už je příliš pozdě,“ zavrtěl hlavou.

„Co tím chcete říct!“ zpozorněla ihned, neboť ta slova se jí ani v nejmenším nelíbila.

„Cokoliv se stane, stane se brzy. Možná za pár minut, možná za pár hodin, nevím přesně. Ale jsem si tím naprosto jist, že oni už stihli pro své kumpány připravit půdu. Mohu vám pouze říci, že pokud udržíte štíty vztyčené, nic by se teoreticky nemělo stát.“

„Teď…“ nedokončila větu.

„Můstek volá kapitána!“ zazněl Kimův hlas.

„Co se stalo, Harry?“ vešla následována Sooem na můstek.

„Právě jsme přišli o warp,“ oznámil praporčík, který se přesunul k druhé taktické konzoli, kde běžně pracoval.

„Důvod?“

„Subprostorové trhliny znemožňují vytvořit stabilní warp pole.“

„Co je příčinou?“

„Tady. Naše senzory zachytily těsně předtím explozi. Přímo před námi. Souřadnice 0-1-7 na 0-0-5. Vzdálenost deset miliónů kilometrů.“

„Exploze? Přeci jsme nemíjeli žádnou hvězdu ani loď?“ zamračila se usilovně přemýšlejíc.

„S podobnou událostí už jsme se setkali,“ pokračoval dále praporčík ve výčtu špatných zpráv. „Podobné aminiové záření vycházelo z Koloniální lodě, která explodovala těsně předtím, než k nám proletěli skrze časové záření.“

„Teď už mi věříte, kapitáne?“ obrátil se na ni Soo vážně.

„Pohotovost, všichni na svá místa!“ neodpověděla, ale ani nemusela. Její gesto bylo více než výmluvné.

„Začíná docházet k systémovým výpadkům!“

„Štíty?“ položil otázku Soo.

„Právě se sklopily,“ potvrdil Harry jeho domněnku.

„To je špatné…“

„Neznámá loď se odmaskovává! Deset tisíc kilometrů na levoboku!“ pokračoval Harry ve výčtu špatných zpráv.

„Volejte je!“

„Pochybuji, že s vámi budou mluvit,“ zavrtěl Soo hlavou.

„Zachycuji transportní paprsek…,“ zamrkal překvapeně Harry. „Skladiště jedna, dvě, hydroponika, zbrojnice, paluba čtyři…,“ začal vypočítávat, dokud jeho konzole ukazovala údaje.

„Fungují ještě zbraně?“

„Phasery jsou nefunkční,“ zavrtěl důstojník ostrahy hlavou, zatímco zaujal během poplachu místo u taktické stanice.

„Fotonová torpéda!“

„Zásobníky jsou prázdné.“

„Cože?“

„Jsme úplně bezbranní, kapitáne. Postupují velice metodicky. Momentálně vám mohu jen říci, že si berou, co se jim zlíbí, a my proti tomu nedokážeme nic udělat. Podle systémových výpadků nám berou všechny gelové baterie. Dochází k výpadkům energie po celé lodi. Kromě strojovny.“

„Můstek volá strojovnu! B’Elanno, slyšíte mě?“

„Komunikace nefunguje. Hlavní jádro počítače je pryč. Přepínám na sekundární systémy. Každopádně nám vypadává podpora života….“

„Kapitáne!“ přerušil ho člen bezpečnosti náhle, když si ověřil jistou informaci.

„Ano?“

„Jedno torpédo je v odpalovací komoře. Nechápu jak, ale můžu ho odpálit.“

„Máte jeden pokus, takže miřte přesně, praporčíku!“ kývla kapitán na souhlas.

„Ano, kapitáne!“ polknul a zoufale se snažil z toho, co měl k dispozici, najít slabý bod nepřátelské lodi. Bez hlavního počítače musel všechno dělat ručně. Nakonec zaměřil do jednoho místa, které se mu zdálo jako to správné, a odpálil. Výsledek byl vskutku překvapující. Loď se pořádně otřásla a trupem probíhala série sekundárních explozí.

„Přímý zásah!“

„Přerušili transport a odpoutávají se!“

„Výborná rána, praporčíku!“

„Děkuji, madam.“

„Odlétají pryč.“

„A my konečně zjistíme, co napáchali za škody,“ kývla nepřítomně.

* * * * * * * *

Tým ze strojovny konečně dokázal proniknout na šestou palubu. S tou jako jedinou nedokázali doposud navázat kontakt a obnovit podporu života. Senzory nepronikly skrze neznámé silové pole, takže ani netušili, zda tam někdo je či není. Podle seznamu posádky nenašly vnitřní senzory celkem čtyři členy Voyageru. Jediné místo, kde se mohli nacházet, byla logicky paluba šest. Sedmá z Devíti se nenacházela ve skladišti jedna, kde stál její výklenek. Navíc bližší skenování odhalilo zbytky po transportním paprsku. Zůstávali tedy tři. Poručík Tuvok a dvojice praporčíků Carterových. Ve svých kajutách nebyli, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by byli také transportováni. Velitel Chakotay převzal velení záchranného týmu, sotva je potkal na chodbě. Na můstek se dostat nemohl, ani do strojovny, tudíž poslední dvě hodiny strávil mezi čtvrtou a osmou palubou. Silové pole však bránilo proniknout na palubu šest. Rozmístil všechny své lidi snad ke všem přístupům, ať už z výtahu či Jefferiesových průlezů. Nic, stejně jako se nikomu nepodařilo silové pole vypnout. Nakonec vypadlo samo.

„Pomozte mi to otevřít!“ obrátil se na Vorika, který mu asistoval. Narazil na něj během poplachu. Uvázli ve výtahu, z něhož se sice vyškrábali, ale jenom proto, aby zjistili, že se primární systémy hroutí a vypadává podpora života.

„Ano, pane.“ Vorik se vmáčkl vedle něj a zatlačil na druhé křídlo. Dveře nešly otevřít automaticky, neboť nefungoval hlavní počítač. Sekundární jádro zatím ve strojovně B’Elanna zoufale přepojovala a posílala všechny, kdo měl ruce a nohy, aby přepojil základní systémy na isolineární čipy. Chakotay přeci jenom byl rád, že potkal druhého Vulkánce. na Voyageru. Vulkánci měli větší sílu než lidé. Objevila se skulina. Zabral znovu ze všech sil a otvor se konečně rozšířil natolik, aby jím mohli prolézt.

„Na palubě šest nepracuje podpora života,“ oznámil Vulkánec, který bleskově vytáhl trikordér, jeden z mála, co jim zbyl. O všechno vybavení ve skladu totiž přišli.

„Jdeme tam. Nasaďte si dýchací masku.“ Bývalý Makista nečekal na odpověď a vmáčknul se dovnitř. Vorik ho následoval.

„Torresová Chakotayovi,“ ozval se hlas hlavní inženýrky z komunikátoru. Alespoň jedna dobrá zpráva. Komunikace po dvou hodinách zase naskočila.

„Mluv, B’Elanno.“

„To silové pole na šesté palubě právě vypadlo,“ informovala ho celkem zbytečně, neboť tuhle informaci už znal.

„Já vím, jdeme dovnitř,“ odpověděl skrze dýchací masku tlumeně.

„Senzory v okamžiku výpadku zaznamenaly nárůst energie v sekci devět.“

„Známky života?“

„Biosenzory ukazují, že tam je někdo živý, ale kolik a kdo ti nepovím. Nemůžu proniknout skrze rušení. Jediný způsob, jak to zjistit, je dostat se tam.“

„V sekci devět je, nebo spíš by měla být jedna z gelových baterií,“ přidal Vorik poznatek.

„Nevím, co se tam stalo, ale před dvěma hodinami odtud přišel EMP výboj do naší sítě. To zamezilo ukradení warp jádra a odstavilo systémy ve strojovně,“ mluvila B’Ellana dál.

„Rozumím, už jsme skoro tam. Raději bychom měli co nejrychleji najít Doktora. Teda pokud nám jeho program neukradli taky,“ odtušil Chakotay, zatímco se plazil šachtou dovnitř.

„Naštěstí se včas přesunul do mobilního emitoru, takže ho nezkopírovali. Zato zmizelo všechno vybavení na ošetřovně, z čehož nemá ani trochu radost.“

„Fajn. Paluba šest je stále bez podpory života,“ prodíral se první důstojník s dýchací maskou kupředu. Už byli skoro u výlezu na chodbu.

„Zachycuji nějaké zplodiny,“ zamračil se Vorik po vulkánsku. „Vypadají, že pocházejí z gelové baterie. Pokud explodovala nebo byla poškozená, nejspíš z ní unikla…“

„Jsou jedovaté?“ přerušil Chakotay přednášku.

„Nejsem si jistý, jak moc, ale při delším vystavení určitě ano.“

„Tak potom si pospěšme.“

„Ano, pane,“ kývnul Vorik úsečně a přitom pátral trikordérem před sebou. „Známky života. Velmi slabé. V chodbě před námi.“

„Rychle!“ Komandér na nic nečekal a dál pokračoval poklusem.

„Máme je!“ zakřičel Vorik, když konečně spatřil trojici u otevřeného panelu. Tuvok seděl opřený o stěnu a podle slabého chvění víček byl ještě při vědomí. Chakotay mu rychle dal dýchnout z masky, což ho přivedlo zpět k vědomí. Trochu toporně se zvedal. Vorik už se skláněl nad oběma sourozenci. Sára nevypadala zraněná, pouze v bezvědomí. Zato její bratr podle všeho schytal výbuch gelové baterie naplno. Kroky za nimi odhalily další záchranný tým. Právě včas. Odtáhli je opatrně směrem k výtahu. Ten se podařilo zprovoznit, tak je mohli dostat bezpečně do části lodě, kde fungovala podpora života, a hlavně na ošetřovnu. Kdyby fungoval transportér, tak by bylo všechno jednodušší, ale stačilo, když fungoval alespoň výtah. Sice byl od sekce devět poměrně daleko, ale na tom nezáleželo. Teď, když se jim podařilo dostat na šestou palubu, mohly inženýrské týmy obnovit podporu života.

Následuje:
Kapitola 15