Sarekovi synové

Autor:
Lamar
Archivováno dne:
1. 10. 2003
Délka:
45 635 slov (203 min.)
Stav povídky:
dokončená
Přístupnost:
obecná
Varování:
žádné
Seriál (svět):
nezařaditelné
Období:
konec 24. století
Hlavní postava(y):
James T. Kirk, Spock, Mi
Kategorie:
napětí, přátelství
Pokračování:
volné pokračování
Spoiler:
Volně vychází z knih Williama Shatnera, resp. ze závěrů, ke kterým v nich autor došel...
Stručný obsah:

Píše se rok 2383 a Země se nachází ve válečném stavu s Vulkánem. Tedy, téměř...

divider
Poznámka autora:

Vlastním nákladem jsem si povídku vydala. Pochopitelně bez jakéhokoli honoráře. Ale pochlubit jsem se s tím prostě musela.

divider
Prohlášení:

Star Trek a související značky jsou majetkem společnosti CBS Studios Inc. a Paramount Pictures Corp. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

divider

Sarekovi synové (Lamar)

Obsah

Šest

Kirk seděl u stolu a snažil se navečeřet. I když neměl hlad, zjistil, že je to jediný okamžik, kdy se může najíst alespoň trochu v klidu. Za poslední dva dny se toho přihodilo tolik, že měl pocit, že mu praskne hlava. Dokonce už ho i napadlo, jestli na to všechno není příliš starý. Když se přenesl na USS Hikaru, melancholicky se procházel po téměř prázdných chodbách. Loď nesla jméno jeho dávného přítele a Kirk se tu cítil doma víc, než kdekoli jinde v posledních letech. Tedy, s výjimkou Sarekova domu na Vulkánu. Spockova domu, opravil se v duchu. Teprve po prohlídce celé lodě, kterou vykonal de facto na zapřenou, zamířil ke své kajutě. Ubytoval se. Z domova se zvedl prakticky bez problémů. Vlastně se v bytě, který měl jako zaměstnanec admirality v komplexu budov postavených pro potřeby Velitelství nikdy jako doma necítil. Měl jen pár skutečně osobních věcí, které si chtěl vzít s sebou. Tedy, s výjimkou alkoholu, který se mu na palubu skutečně přenést nepodařilo. Ostatní jeho věci zakryl prach času, nebo byly umístěné v muzeu Hvězdné Flotily v San Franciscu. Bylo to směšné. Chodil se dívat na svou knihu do vitríny a nikdy mu nedovolili, aby si ji znovu přečetl. Tedy, dovolili, ale musel ztropit pořádný skandál. Nakonec zjistil, že to za to ani nestálo. Jen mu to připomnělo dřívější časy. Byly to dobré časy, byly to zlé časy... Teď si tedy prohlížel si svou kajutu a uvědomil si, že je minimálně dvakrát tak velká, jako jeho poslední kajuta na Enterprise. Vzhledem k nedostatku osobních věcí, které si přinesl s sebou, působila celkem neosobně. S úsměvem se podíval na lůžko. Opět se přistihl, že ho srovnává s tím, na kterém spal na Enterprise. Tam spal téměř v pozoru, aby nespadl. Enterprise A už byla v tomto směru trochu velkorysejší, nicméně rozměry tohoto lůžka ho ohromily. Pak si uvědomil ještě jednu změnu, která ho přivedla opět do jeho mizerné nálady. Bývaly totiž doby, kdy by lůžko o takových rozměrech uvítal a hned by začal rozpřádat úvahy a myšlenky o tom, s kterou ženou, případně s kolika ženami bude to lůžko během plavby sdílet. Teď akorát vztekle zavrčel a vzpomněl si na McCoyovi rady. 

Těsně před tím, než se přenesl na loď, podrobil se důkladné lékařské prohlídce. Přestože admirál McCoy už medicínu nepraktikoval, ze starého přátelství (a jak si Kirk myslel, tak hlavně z přátelských obav) se uvolil tuto prohlídku provést. Po čtyřech hodinách začal Kirk v duchu litovat, že se na něj vůbec obrátil. Kostra to vzal vskutku do detailů a zabýval se věcmi, které by ostatní lékaře vůbec nezajímaly. Kirk se bránil tomu, aby začal vrčet. Věděl, že McCoy je prostě takový, a vlastně by se nesvěřil do jiných rukou. Mrzelo ho, že nezískal admirála na svou loď, ale McCoy měl zrovna něco rozdělaného a nemohl od toho odejít.

"Snad příště, Jime," odpověděl nevrle, když mu Kirk nepřestával funět do ucha ve snaze přes doktorovo rameno sledovat výsledky.

"No Jime," oslovil ho za strašně dlouhou dobu doktor, "nerad tě tam pouštím."

"Něco je špatně?" zeptal se Kirk a zcela nelogicky zadoufal, že mu doktor řekne, že už je po smrti.

"Ne tak, jak myslíš. Jsi ve skvělé fyzické kondici, zvlášť s ohledem na mírnou nadváhu, kterou sis tady na zemi vypěstoval," rýpnul si McCoy zcela otevřeně.

"Dělá mi starosti tvůj psychosken," pokračoval potom vážně.

"Mluvíš o mé způsobilosti velet?" zeptal se Kirk a zarazilo ho, jak mu to najednou vadí. Ještě včera večer by dal cokoli za to, aby nemusel letět. Už viděl ty titulky ve sdělovacích prostředcích: 

Kapitán James T. Kirk odváží ze Země poslední Vulkány.

"Ne. Mluvím jako tvůj přítel, který neměl to štěstí jako ty a zestárl za tu dobu natolik, že ho můžeš obvinit z neprofesionálního přístupu. Kdy jsi se naposledy vyspal se ženou?" Kirk se zarazil. Odtud tedy vítr fouká. Zamyslel se. Smirnoff byl chlap, ale vodka by mohla být žena.

"Už je to dlouho," odpověděl tiše. "Naposledy s Teilani…" odmlčel se. Doktor McCoy si ho prohlížel. V jeho modrošedých očích uviděl Kirk účast, ale také obavy.

"Slyšel jsem, že sis pořídil novou milenku..." zavtipkoval doktor, ale Kirk pochopil, že se za tím humorem skrývá pouze starost.

"Čert mi ji byl dlužen," rozčílil se Kirk a počítače vyčítavě zapípaly. McCoy se smál a honem ze svého pacienta sundával různá čidla, kterými posel celé jeho tělo. "Nesměj se. Mám se tvářit, že je to moje milenka. Ale viděl jsi ji? Nemůžu se tak tvářit, nejsem přece pedofil!"

"Jen nedělej, že se ti nelíbí…" provokoval ho přátelsky McCoy.

"Já nevím," odpověděl Kirk a doktor si uvědomil, že se nevymlouvá. To bylo zlé.

"Byl jsem na té jejich zkoušce. Vím, že vypadá mladě. Ale když se potom oblékla do normálních lidských šatů, vypadala jako mladá žena…Přitažlivá žena, Jime."

"Zkoušce?" Až donedávna Kirk vůbec netušil, že nějaký program ohledně osobních strážců existuje. Natož aby se zabýval nějakou jejich zkouškou. Vlastně to nechtěl vědět…

"Šťastnou cestu, Jime," popřál mu nakonec McCoy. Držel ho za ramena, jako by ho nikdy nechtěl pustit. "Asi už se neuvidíme," usoudil nakonec. Teď to byl Kirk, kdo toho druhého uchopil.

"Není ti dobře?" v tu chvíli si uvědomil, jak je mu doktor drahý.

"Je mi dobře, cos myslel," odbyl ho McCoy. "Mluvím o něčem jiném. Když bude válka s Vulkánci, opustíš Flotilu. Už se nevrátíš."

"Jak..." nedořekl. Nebylo to nutné. Věděl, že doktor zcela přesně odhadl stav jeho duše.

"Jedině že bys při tom zase zachránil Galaxii," zažertoval ještě doktor.

"Budu si to pamatovat," odpověděl Kirk a měl se k odchodu. U dveří se ještě otočil. "Mám prosbu, Kostro," usmál se při pohledu na doktorovo zvednuté obočí. "Nevěř ničemu, co o mě uslyšíš…"

"Známe se dlouho, Jime…" odpověděl McCoy.

Kirkova večeře se chýlila ke konci, když si všiml, že u vchodu do lodní jídelny nastal zmatek. Ne nutně zmatek, ale prostě že se něco děje. Jiný by si toho možná nevšiml, ale Kirk prožil na lodích značnou část svého života. Tedy toho, kdy skutečně žil. Naučil se číst v bezděčných pohybech členů posádky a také atmosféra se trochu změnila. Podíval se tím směrem a všiml si, že se tam objevila Mi. Sledoval ji a vzpomněl si na to, co o ní říkal doktor McCoy. Měl pravdu. Když na sobě měla normální oblečení, vypadala jako mladá žena. A docela pohledná. Upřímně, Kirkovi to bylo úplně jedno, ale všiml si, že ostatním mužům z posádky to jedno není. Když ho našla, zamířila přímo k němu. Usadila se k jeho stolu.

"Mohu vám něco objednat?" zeptal se Kirk a skrýval své skutečné pocity. Všiml si, že je všichni pozorují.

"Můžete," řekla.. "Dám si totéž…" Odpověděla a mile se na něj usmála. Když se rozruch, který svým příchodem vyvolala, trochu uklidnil, pokračovala v hovoru. "Potřebuji si s vámi promluvit, kapitáne. Napadlo mě, že to je příležitost k důvěrnému hovoru všem na očích, jak vám to doporučil admirál Cartwright."

"Tak co mi chcete říci," zeptal se a důvěrně se k ní naklonil. Přitom si všiml, že si toho ostatní všimli. Zatvářil se jako přistižen při činu a vzdálenost mezi nimi trochu zvětšil. "Něco se vám nelíbí? Kajuta? Loď? Já?"

"Nejde o to, co se mi líbí a co ne, kapitáne. Chci se s vámi dohodnout." Pobavila ho i zaujala. "Chci, abyste věděl, že vás mám stejně ráda, jako vy mě. Zatímco ostatní ve třídě si své objekty mohli vybrat, mě jste byl přidělen. Měla jsem za to, že jsem ze třídy nejlepší, ovšem vy jste spíš za trest! Budu dělat svou práci, ať chcete, nebo ne, přičemž se budu snažit vás příliš neomezovat. Vy se zase budete snažit nedělat naši spolupráci ještě horší, než už beztak je. Ano?"

"Jo," odpověděl. Vzhledem k tomu, že se původně nadechl k delšímu proslovu, znělo to spíš jako vzdech. "Vlastně ne. Já vás nechci," přece jen se rozhodl k delšímu projevu. "Musím vás tu mít, protože to byl přímý rozkaz, ale nehodlám s vámi nijak diskutovat. Rozumíte? Nechci vás." Vyčkávavě a trochu provokativně na ni hleděl. Chvíli neodpovídala. Čekal jakoukoli reakci, ale rozhodně ne takovou, jaké se dočkal. Dívala se totiž na něj naprosto klidně, jako by v jejím pohledu zahlédl záblesk shovívavosti. To ho naštvalo. Chtěl se hádat, ale pak si uvědomil, že je všichni sledují. Usmál se a zkusil to jinak. "Když to má vypadat, jako že jsme milenci, neměla byste mě třeba políbit? Nevím, jak vy, ale já mám ve zvyku se se svými milenkami líbat…" Na okamžik ho pobavilo, když viděl, že sklopila oči a začervenala se. Pak si začal připadat jako hlupák. Než stačil cokoli dodat, zvedla oči a odpověděla:

"Nemyslím si, že by to bylo nutné. Jako kapitán byste se neměl na veřejnosti chovat tak ... otevřeně." Zvedla se, na okamžik se dotkla jeho ramene a odešla.

Lodní kuchař, barman, číšník, vrba a rádce v jedné osobě za ní nešťastně hleděl s talířem plným právě připraveného jídla.

"Ostraha hlásí, že se právě nalodili poslední pasažéři," ozval se komunikační důstojník ze svého stanoviště. Kirk na okamžik zapátral v paměti po jeho jménu. Pak si uvědomil, že to je ten chlap, jehož jméno ani nedokáže vyslovit a tak se o to ani nepokusil.

"Tak? Děkuji. Požádejte dok o povolení ke startu," odpověděl místo toho. Podíval se na posádku můstku, která zatím vykonávala všechny předstartovní úkony naprosto spolehlivě. Dřívější Kirk by byl nadmíru spokojen. Ten dnešní nebyl. Cítil se jako na trní. Důvodem nebylo to nepopsatelné vzrušení, které se ho vždy zmocnilo v okamžiku, kdy opouštěl dok… Důvodem jeho nespokojenosti byla právě posádka, které velel. Většinu těch ras nikdy neviděl. To nebylo nejhorší. Nikdy netrpěl žádnými předsudky, co se ras týče a s hodnocením si vždy počkal až poznal výkonnost daného jednotlivce. Ani pak své poznatky nevztahoval na celou rasu. Teď to však bylo jiné. Měl před sebou nejhorší misi, která kdy mohla někomu připadnout a měl kolem sebe posádku, kterou neznal a které nerozuměl. Věděl, jak je souzvuk mezi kapitánem a posádkou pro úspěšné splnění zadaných úkolů důležitý a musel s politováním konstatovat, že v této chvíli se o souzvuku vůbec nedá mluvit. Jistě, během plavby se seznámí přinejmenším se svými důstojníky, ale není to ono. Podíval se na svého prvního důstojníka. Tak v tomto případě mu bylo naprosto jasné, že si rozumět nebudou.

V duchu se usmál. Vzpomněl si na den, který se nesmazatelně zapsal do jeho paměti. Dostal své první velení. Enterprise! Už to jméno mu rozproudilo krev v žilách a zrychlilo tep nad míru přiměřenou poměrům. Dodnes se styděl za to, co o Enterprise řekl, když ji viděl poprvé. Ale dnes už věděl, že mu to odpustila. Jejich milostný vztah trval následujících 30 let… Jenže to tenkrát netušil, i když v to pevně doufal. Kapitán Ch.Pike mu loď předal se vším všudy. Se zařízením i s… prvním důstojníkem Tenkrát mu jeho první důstojník sice nepadl do oka, nicméně měl pocit, že po profesionální stránce spolu vycházet budou. Jakou cestou od té doby jejich vztah prošel! Ovšem v případě nadporučíka Slaughtera si nebyl jist ani tím. Nebo možná to způsobila změna postavení prvního důstojníka? Zkrátka mu přišel nedokonalý ve všech smyslech toho slova.

"Dok hlásí volno, pane," odpověděl podporučík, jehož jméno nedokázal vyslovit.

"Čtvrtinu impulsu, Tamaro," přikázal s úsměvem sympatické Rusce. Vlastně byl rád, že ji na palubě má. Bohužel byla jediná, o kom to mohl říci. Teď si všiml, jak se nejistě podívala jeho směrem. Už je to zase tady, pomyslel si pro sebe.

"Pane, rád bych vás upozornil na předpisy o používání manévrovacích trysek při pobytu v doku," oslovil ho nadporučík Slaughter."

"Slyšela jste rozkaz, Tamaro!" nevzrušeně zopakoval Kirk a v duchu si představoval, jak si v kajutě vyrobí voskovou figurku Slaughtera a bude do ní pomalu píchat ostrými jehlami. Když opustili dok, zvedl se Kirk z křesla a zamířil pryč z můstku. "Můstek je váš, nadporučíku," pronesl ledabyle a můstek opustil. Chtěl si promluvit se svými pasažéry.

divider

Následuje:
Sedm

divider

CZ Kontinuum Star Trek fan klub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© 2000–2021 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries (Casperium)