Sarekovi synové

Autor:
Lamar
Archivováno dne:
1. 10. 2003
Délka:
45 635 slov (203 min.)
Stav povídky:
dokončená
Přístupnost:
obecná
Varování:
žádné
Seriál (svět):
nezařaditelné
Období:
konec 24. století
Hlavní postava(y):
James T. Kirk, Spock, Mi
Kategorie:
napětí, přátelství
Pokračování:
volné pokračování
Spoiler:
Volně vychází z knih Williama Shatnera, resp. ze závěrů, ke kterým v nich autor došel...
Stručný obsah:

Píše se rok 2383 a Země se nachází ve válečném stavu s Vulkánem. Tedy, téměř...

divider
Poznámka autora:

Vlastním nákladem jsem si povídku vydala. Pochopitelně bez jakéhokoli honoráře. Ale pochlubit jsem se s tím prostě musela.

divider
Prohlášení:

Star Trek a související značky jsou majetkem společnosti CBS Studios Inc. a Paramount Pictures Corp. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

divider

Sarekovi synové (Lamar)

Obsah

Deset

Kirk stál na můstku USS Hikaru a vůbec se mu nelíbil směr, jakým se celý incident vyvíjel. Poprvé od okamžiku, kdy vydal rozkaz deaktivovat štíty, zapochyboval o správnosti svého rozhodnutí. Když informoval Velitelství Hvězdné Flotily o situace, přímo v barvách viděl výraz admirála Cartwrighta. Jenže nemohl jinak. Nemohl střílet na vulkánské lodě, i když jsou válečné. Zatím se zdálo, že Stonn dodržuje, co slíbil. Posádce Hikaru nikdo neubližoval a Vulkánci samotní se zajímali především o paměťové banky počítače. Kirk věděl, že v nich není nic, co by už nevěděli, proto jim povolil přístup do všech souborů. Tedy, s výjimkou těch nejtajnějších. Zdálo se, že jeho vysvětlení o tom, že jako nepříliš důvěryhodný člen Velitelství k nim nemá přístup, přijali bez semínka nedůvěry. Když o tom tak přemýšlel, bylo to zvláštní. Spock by určitě jeho mlžení prohlédl.

Konečně se zdálo, že jsou Vulkánci spokojení. Alespoň Stonn tak vypadal, když zamířil ke Kirkovi. Tomu neušlo, že se Mi nenápadně přesunula směrem k němu. Chtěla ho snad bránit před Vulkáncem?

"Našli jsme, co jsme potřebovali. Teď nás doprovodíte. Vy a vaši dva důstojníci…"

"Půjdu také," vmísila se do hovoru Mi. Přitom se přiblížila ještě víc ke Kirkovi. Stonn zvedl obočí.

"Jste civilista. Nepotřebujeme vás," odpověděl po chvíli.

"To mě nezajímá," nedala se. Přitiskla se ke Kirkovi a položila mu ruku kolem pasu. Možná to nebyl tak špatný nápad, vydávat se za jeho milenku. Vulkánci zpravidla lidské slabosti tohoto typu akceptovali. "Kam půjde on, půjdu i já…" Stonn si ji znovu prohlédl a zhodnotil vzájemnou interakci mezi ní a kapitánem Kirkem. Ti lidé jsou zvláštní, pomyslel si. Pro naprosto nelogickou činnost související s biologií jsou ochotni obětovat velmi mnoho. Zdá se, že zatímco ta žena o to stojí, Kirkovi je její rozhodnutí nepříjemné. Rozhodl se.

"Dobře," přikývl nakonec. Zřejmě chtěl diskusi ukončit a připravit se k transportu na svou vlastní loď, když se k němu přiblížil další z jeho lidí. Byl zvláštní. Mi se sice nepovažovala za znalce Vulkánců, ale několik jich už viděla. Ten tady jí připadal nějaký, prostě nějak jí do této skupiny neseděl. Chvíli Stonnovi něco říkal. Stonn vypadal na okamžik nerozhodně, ale Mi si to vysvětlila jako výsledek špatného pozorování. Stonn přece nemohl vypadat nerozhodně. Když přikývl, zamířil ten druhý ke Kirkovi.

"Chci se vás na něco zeptat, kapitáne," oslovil ho a ten divný pocit, který Mi měla, ještě zesílil.

"Myslel jsem, že už máte, co jste potřebovali," zněla opatrná odpověď. Kirk se vymanil z obětí Mi a pomalu zamířil k počítači, na který Vulkánec ukazoval.

"Máme tady ještě jeden soubor, který je evidentně zašifrovaný. Vzhledem k tomu, že podle informací lodního počítače byl určen vám, máte i kód, kterým ho můžeme zpřístupnit." Vulkánec se blížil ke Kirkovi a v jeho pohybech byla znát hrozba. Kdyby to bylo v jiné situaci, začala by se Mi smát. Ten tady totiž potvrdil její předchozí domněnku. A sice, aby byl člověk dobrý, nestačí být Vulkáncem. K jejímu překvapení se ovšem začal smát Kirk.

"Pak jste si také všimli, od koho ta zpráva přišla. Je to můj lékař. Promiňte, ale nechci se tu zmiňovat o tom, co všechno mi vytkl…"

"Já nežertuji, kapitáne," odpověděl ledově Vulkánec. Toho si byl Kirk až moc dobře vědom. Hleděl do jeho očí a to, co v nich viděl, způsobilo, že mu naskočila husí kůže. Spocku! zavolal v duchu téměř vyděšeně o pomoc. Vlastně bez toho téměř. To, co se ten tady snažil udělat…

Vulkánec přistoupil až ke Kirkovi, který už neměl kam ustoupit. "Kapitáne Kirku," znovu ho oslovil, tentokrát velmi tiše. "Oba dobře víme, že mi nakonec požadovaný kód sdělíte..." Pomalu zvedl ruku a vyhledal Kirkovy kontaktní body, v pozici, jakou Mi ještě nikdy neviděla.

"Nechte ho!" oslovila útočícího Vulkánce. Nereagoval. Otočila se ke Stonnovi a uchopila ho naléhavě za rameno. "Zastavte ho! Vždyť je to zločin!" Zdálo se jí to, nebo zahlédla ve Stonnově pohledu záblesk nejistoty, obavy a, proč to neříci, studu...?

Kirkova mysl se cizímu vpádu bránila. Ze všech sil se snažila vytlačit útočníka, který však pomalu, ale jistě, její obranu likvidoval. Neurvale prozkoumával jednotlivá zákoutí. Bolest, kterou Kirk cítil, jako by nepřicházela z tohoto světa. Uvědomil si, že mu ji útočník působí úmyslně. A že ho to baví. Na okamžik, v záblesku vlastního vědomí, ho napadlo, že je to podivné. Jeho vůle však ochabovala a jemu bylo jasné, že ten boj je předem prohraný. Útočníka překvapila jeho vzpomínka na Kobiashi Maru. Tak tedy dnes... Najednou…

Vulkánec se zarazil. Znejistěl. Ten pozemšťan ho překvapil. Jistě, počítal s obranou a zpočátku si s ní dokázal bez problémů poradit. Lehce ji překonával. Když se však dostal téměř k informaci, kterou potřeboval, narazil na velmi silnou mentální bariéru. Začala ho vytlačovat. Systematicky, krok za krokem. Zesílil napojení na toho pozemšťana a rozhodl se bojovat, bez ohledu na to, co se s Kirkovou myslí nakonec stane. Vědomí, se kterým se utkával, však nehodlalo ustoupit...

Mi sledovala mentální souboj, ke kterému před jejím zrakem došlo. Pochopila, že se děje něco zvláštního. Tolik však věděla, že podobný zákrok by Kirk nemusel přežít. Využila toho, že jí nikdo nevěnuje přílišnou pozornost a přiblížila se k útočícímu Vulkánci. Vyslala úpěnlivou prosbu ke všem bohům, o kterých kdy slyšela i k těm ostatním, natáhla ruku a jemně stiskla nervová zakončení na Vulkáncově šíji. Na okamžik měla pocit, že se nic nestane, pak se však Vulkánec sesunul na zem. Prsty stále křečovitě sevřené. Nemohla o tom příliš dlouho přemýšlet, protože se sesunul i Kirk. Zachytila ho na poslední chvíli. Opatrně ho položila na zem. Rychle ho prohlédla a k velkému překvapení musela konstatovat, že během svého pádu usnul. Jistě, vypadalo to nepravděpodobně, ale teď spal. Nebo to nebyl spánek? Sebrala nedaleko ležící trikordér a začala podrobně zkoumat Kirkovy životní funkce. Před očima se zotavoval a pocuchaná nervová vlákna v jeho mozku jakoby se sama narovnávala. Něčeho podobného nebyl žádný člověk schopen. Ani on, přestože borgští nanité, kteří v jeho těle zůstali, ho dokázali velmi rychle regenerovat. Mi byla zmatená. Nechápala, co se děje a nevěděla, co si počít. Pak se zarazila, když si uvědomila výraz v Kirkově obličeji. Klid, mír, snad i něco jako vděčnost… Usmála se a pochopila, co se tu v posledních minutách vlastně odehrálo. A také pochopila, že Kirk bude v pořádku. Uložila ho co nejpohodlněji a pak se otočila k ostatním Vulkáncům. Stáli a dívali se na ni. Udělala několik kroků směrem k nim.

"Jak se opovažujete!" zavrčela a jen ztěží se ovládala. " Kdo si myslíte, že jste…" napadla je. Zvedli obočí. "Jakým právem se chováte tak, jak se chováte. Co vás opravňuje povyšovat se nad lidi, když se sami chováte jako idioti…" Jindy by ji nevýraz v jejich tvářích pobavil. "Říkáte, jak jste skvělí, dokonalí, logičtí, bez jediné chybičky. Přitom klidně sledujete, jak jeden z vás zabíjí příslušníka jiné rasy." Na okamžik měla pocit, že řekla něco, co přesně tak nesedělo. "Nebo je to povoleno, když jde o člověka? Není naší vinou, že jsme se začali vyvíjet později, než vy. Také dospějeme… Jenže my se na tom snažíme pracovat. Většina lidí se sama snaží zlepšit své schopnosti, dovednosti. Co třeba vy, Stonne? Co jste udělal pro to, abyste se zlepšil, zdokonalil? Nebo jen žijete z toho, že jste Vulkánec? Kdo je tedy potom cennější. Člověk, který celý život na sobě pracuje, nebo vy, který celý život akorát pohrdáte ostatními. Surak říkal, že ušlechtilost není záležitostí jména, nýbrž činu. Zdá se, že s ním až tak úplně nesouhlasíte. Jste pokrytečtí, jste ubozí. Je mi z vás smutno…" Mi chtěla pokračovat, když zaregistrovala za sebou pohyb. Vulkánec, kterého omráčila, se probral a teď na ni zaútočil. Než stačila uskočit, zarazil do ní nůž. Protože už uhýbala, zasáhl pouze její rameno.

"Zbabělče, ubožáku…" vyprskla na něj Mi a z jejího hlasu čišelo veškeré pohrdání, které k němu cítila. Evidentně ho to naštvalo. Vulkánce? Naštvalo? Vztekle se na ni vrhl.

"Dost!" autoritativně zvolal Stonn. Jeho předchozí nejistota byla ta tam. "Život je cenný. Ve všech svých podobách. Kapitán Kirk se vzdal dobrovolně. Všichni víme, že to nebyl zbabělý čin, na to ho známe příliš dobře. Zajatcům nebude ublíženo," s posledními slovy se jeho pohled střetl s pohledem útočníka. Ten nakonec pohledem uhnul. Stonn v tomto souboji vůlí evidentně zvítězil. Pak se otočil k Mi. "Vaše řeč, jakkoli emotivní, nepostrádá určité pravdivé údaje." Zarazil se, když Mi zvedla obočí. Nemohla jinak, jeho slova ji překvapila. "Někteří z nás možná na Surakovo učení zapomněli, někteří ho nikdy nepoznali. Zůstaňte se svým kapitánem, ať už je vaše pozice vůči němu jakákoli. A ještě něco," dodal, když už se znovu otáčela ke Kirkovi. Opět zpozorněla. "Nejsme všichni stejní…" pokývla hlavou a přikázala si zapamatovat si všechna Stonnova slova. Později o nich bude přemýšlet.

divider

Následuje:
Jedenáct

divider

CZ Kontinuum Star Trek fan klub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© 2000–2021 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries