Sarekovi synové

Obsah

• Kapitán Kirk a já
• Jedna
• Dva
• Tři
• Čtyři
• Pět
• Šest
• Sedm
• Osm
• Devět
• Deset
• Jedenáct
• Dvanáct
• Třináct
• Čtrnáct
• Patnáct
• Šestnáct
• Sedmnáct
• Osmnáct
• Devatenáct
• Dvacet
• Dvacet jedna
• Dvacet dva
• Dvacet tři
• Dvacet čtyři
• Dvacet pět

Tři

Ještě než se překvapený Vulkánec stáhl z jeho mysli, zachytil chlapec jeho poslední myšlenku: Je jako můj syn…

Kapitán James Tiberius Kirk se s trhnutím probudil. Přikrývka se mu omotala kolem nohou a způsobila, že málem spadl z postele, když se snažil vstát a uklidit pár řežavých uhlíků, které se vysypaly z krbu. Byl zpocen a pot ho na jeho nahém těle nepříjemně studil. Vymotal se z deky, zametl před krbem a zamířil do sprchy, kde na sebe pustil proud horké vody. Když po půl hodině vypnul sprchu, podíval se do zrcadla, ze kterého jen pomalu mizel mlžený opar, který se během jeho sprchování usadil všude kolem.

Mluvit v jeho současném stavu o tom, že zestárl, by bylo směšné. Starý byl před 90 lety. Poté, co přežil události, ke kterým došlo na Veridianu III. a pobyt mezi Borgy, ubíral se jeho metabolismus svými vlastními stezkami. Pozoroval obličej, který se na něj ze zrcadla koukal a když se mu nechtělo rychle vykouknout, setřel ručníkem zbytek oparu. Vždycky si myslel, že svou podobu zdědil po matčině otci, ale tentokrát na něj ze zrcadla hleděl George Kirk. A způsob, jakým na něj hleděl, se mu vůbec nelíbil. To správné slovo bylo unavený. Unavený životem. Od té doby, co zemřela Teilani…

Zabalil se do osušky a vrátil se ke krbu. Zašátral v hromadě dřeva připraveného vedle krbu a na téměř vyhaslé uhlíky přiložil slabé suché větvičky. Když se oheň znovu rozhořel, došel k baru a zamyslel se. Výběr byl velký. Pomalu vytahoval jednotlivé lahve a prohlížel jejich etikety. Nakonec se rozhodl pro jednu z nich. Vlastně se rozhodl už dávno před tím. Ovšem ten výběr prováděl každý večer. Jako vždy ho chuťové buňky navedly na vodku Smirnoff. Hlavní dodavatel jeho Imperátorského veličenstva... Zvláštní bylo, že vodku ho naučila pít právě Teilani...

Posadil se do křesla, které přisunul blíž ke krbu. Do skleničky si nalil na dva prsty vodky a ochutnal. Pak hodil dobré mravy za hlavu a nalil si sklenku úplně plnou. Zhluboka se napil a spokojeně mlaskl. Pak se zahleděl na skleničku, kterou osvětlovalo světlo ohně. Když s ní pohnul, lom paprsků se změnil. Vzdáleně to připomínalo hvězdy, které se měnily v souvislosti s úhlem pozorování. Hvězdy…

Seděl a přemítal o snu, ze kterého se před hodinou probudil. Bylo to zvláštní. Od okamžiku, kdy se účastnil rituálu fal-lan-tral, ho tento sen nenavštívil. Až dnes. Proč? Znovu si dolil. Pohled na láhev ho přesvědčil, že bude muset brzy doplnit zásoby. To dělal v poslední době často. Zatím si to ale uvědomoval. Nikdy nebyl úplný abstinent. Občas se rád napil s přáteli, pil pro samotnou chuť nápoje. To se choval velmi střídmě a nikdy nepřekročil mez slušného chování a účelnosti takového pití. Méně často se napil víc. Čas od času se mu dokonce stalo, že ho museli dotáhnout do postele a zout mu boty. V krátkých chvílích mezi jednotlivými úkoly se tak zbavoval stresu, který ho celý život provázel. Snažil se pomocí alkoholu přivést do stavu blaženého zapomnění, kde si neuvědomoval zkázu, smrt, utrpení… Druhý den pak zamířil do tělocvičny a huntoval své tělo nepřiměřeným cvičením. Jeho současný stav se od těch předchozích naprosto lišil. Po Teilanině smrti zůstal alkohol jeho jediným společníkem. Stále ještě se však nepovažoval za alkoholika v pravém slova smyslu. Pil jenom večer, do rána vždy vystřízlivěl. Tento jeho zvyk ho neomezoval v práci a neovlivňoval jeho výkonnost. Vlastně, vzhledem k tomu, co přesně na velitelství dělal, by jeho výkonnost neovlivnila ani vlastní smrt. Tedy, skutečná smrt. Kirk se otřásl a znovu se napil. O tom, jak tráví večery, nikdo nevěděl. Snad s výjimkou starého McCoye, ale ani ten neznal přesný stav věci. Nevěděl nic konkrétního. Spíš vrozený instinkt, který z něj dělal nejlepšího lékaře, mu napovídal, že s Jimem není něco v pořádku.

Jak tak seděl, občas se zavrtěl, občas se napil, osuška, kterou měl omotanou kolem těla, se uvolnila. Pozoroval své nahé tělo a uvědomil si, jak je to všechno ironické. Bylo mu 150 let. Oficiálně. Před týdnem slavil narozeniny. Na svůj věk vypadal dobře, jak mu jeho pobočnice na velitelství neopomněla sdělit. Přirozený proces stárnutí se však u něj zastavil v roce 2293. Pak přišel Veridian III., Borgové… Doktor McCoy se vyjádřil, že Kirkovo fyzické opotřebení odpovídá přibližně 55 - 60 rokům. O psychickém opotřebení nemluvil a Kirk se obával zeptat. Právě jeho psychický stav způsobil, že teď seděl Kirk v křesle se skleničkou vodky a zadumaně hleděl do ohně, místo toho, aby tu byl s nějakou ženou. Jistě, nebyl by to problém, ale po smrti Teilani nebyl schopen navázat nový vztah, byť jakkoli krátký a povrchní. Fyzické potřeby, které se u něj dostavovaly stejně jako u jiných mužů, ho spíš obtěžovaly. Ironie může být někdy velmi ironická.

Tak tedy dnes se ten sen opět objevil. Proč?

Před časem se mu dostalo cti, o jaké se ostatním lidem ani nezdá. Spock ho pozval do Sálu starého myšlení, aby spolu s ním prošel rituálem fal-lan-tral. Společně pak komunikovali se Sarekovou katrou. Jako rodní bratři. Kirk o tom nikdy moc nemluvil, ale věděl, že Spock zná jeho skutečné myšlenky. Jejich vztah hřál Kirka na duši a dával smysl jeho životu, zvlášť v okamžicích, kdy už žádný smysl života neviděl. Ať bylo Kirkovi sebehůř, Spock tu byl vždy s ním. Jako třeba teď, uvědomil si, když jeho splín začal ustupovat. Nebo je to tím alkoholem? Usmál se. Spock nikdy jeho posedlost alkoholem nepochopil. Nebo možná nechtěl chápat, aby se pak Jim necítil hloupě. Třeba zrovna jako teď. Občas se zamýšlel nad tím, jestli není břemenem pro Spockovu mysl. Dává mu také tolik, co Spock jemu? Dává mu alespoň něco? Nebo je zbytečný. Možná už se přežil. Tak, jako dinosauři. Přežil svou vlastní dobu a do té dnešní nějak nemohl zapadnout. Jistě, dostal zpět hodnost, každé ráno chodil kolem své vlastní pamětní desky, v osnovách na Akademii mu bylo věnováno několik přednášek. V duchu se znovu oklepal. Na Velitelství vykonával práci jako každý jiný. Jenže ji vykonával tak nějak zemitě. Občas záviděl ostatním, které tam potkával, že jsou takoví… takoví mladí, plní nadšení, optimismu, chuti do života… Snažil se se svým splínem nikoho neobtěžovat. Vlastně si nepřál, aby o jeho rozpoložení někdo věděl. Bylo by to nedůstojné. Celý život bojoval proti osudu, tak proti němu musí bojovat i teď. Nemůže sedět a litovat se. A tak obtěžoval pouze Spocka, jehož přítomnost stále ve své mysli cítil. K čertu! Popadl láhev, ve které zbylo vodky jen po dně a mrštil jí do krbu. Plameny, na okamžik krmené alkoholem, vyšlehly do výše. Pak se vrátily ke svému původnímu životnímu tempu. Nakonec zhasly a v krbu zbyly opět pouze řežavé uhlíky. Kirk si byl jist, že to, co právě sledoval, by Spock určitě komentoval nějakým vulkánským příměrem. Možná by si z toho měl vzít příklad, říkal si. Ale až od zítřka, rozhodl a na vratkých nohou došel ke své posteli, kterou před několika hodinami opustil.

"Vulkánče," Kodos se zamračil. "Za svou logikou schováváš zbabělost!" Sarek ztuhl. Chlapec vykukoval zpoza něj. Guvernér hleděl přímo na něj. "I když mě nikdo z obyvatel neuvidí, ten chlapec slyší každé slovo o mém odchodu."

"Nebude si to pamatovat."

"A co když bude?"

"Stejně to risknu." Dlouhou dobu se chlapec třásl. Když Kodos sklonil zbraň a pověsil ji na rameno, vrátil Sarek svou zbraň na původní místo ve svém oblečení. Kodos zformoval své prsty do vulkánského pozdravu. "Žij dlouho a blaze." Jeho hlas byl plný sarkasmu. Podíval se na chlapce a řekl: "Jestli někdy promluvíš o tom, co jsi zde viděl, dozvím se to. Vulkánci tě stále chránit nebudou. Jednou, až budeš sám, a to ti slibuji, přijdu a bude to den tvé smrti."

Sarek odstrčil hocha stranou. Ten ucítil zcela nelogické nutkání běžet zpátky do lesa a zmizet. "Odejdi, Kodosi. Nechceme se s tebou víc setkat." Hoch hleděl za ním a třásl se. Ne strachem, ale zlostí. "Proč jste ho nechali odejít?" Sarek se mu díval do očí. "Mám syna, jen o málo staršího, než jsi ty." Nepochopil hned, jak jeho otázka souvisí s dětmi. Co znamená Vulkáncova odpověď. "Je pryč, nechali jste ho odejít!" Ale Sarek neoblomně pokračoval. "To byl jeho osud, mladý člověče. Ale teď není žádný Kodos, ani ty, ani já..."

"Co to děláte?" Chlapec byl nervózní. Slyšel vyprávět příběhy o vulkánských mentálních praktikách. Chtěl utéct, zmizet, nebo....

"Ššš," šeptal Sarek. "Tvá mysl je mou myslí..."

Dotek Vulkáncových prstů byl elektrizující. Přesto se uvolnil, když Sarek tišil jeho rozbouřené emoce. Za okamžik sledoval obrazy prostřednictvím cizích očí. Řekl....Planina Golu? Rudá záře? Slova k němu přicházela v cizím jazyce, ale on jim rozuměl.

"Naše mysl je jen jedna," řekl Sarek. Chlapec slyšel šeptající hlas vyslovující jeho jméno.

"Jsme jeden," pokračoval Sarek. Najednou viděl obraz vulkánského chlapce, teenegera, s lidskou ženou po jeho boku... To vše je na Vulkánu. Ten hoch je Sarekův syn. Viděl ho Sarekovýma očima. Chlapec byl udivený, vzrušený. Naplněný cizími myšlenkami a představami. Chtěl víc. Vědět víc, znát víc.

"Ne," šeptal Sarek. "To není abys poznal, ale abys zapomněl."

"Ne!" vzepřel se chlapec.

"Zapomeň!" přikázal Sarek.

"Nikdy!" odpověděl.

Než se Sarek překvapeně stáhl zpět, ucítil chlapec v jeho mysli úvahu: Je stejný, jako můj syn...

Tentokrát už se Kirk nepokoušel usnout. Pohled na hodiny mu ukazoval, že by to stejně bylo zbytečné. Znovu zamířil do koupelny a kromě vydatné sprchy se i oholil. Po snídani se oblékl do uniformy a postavil se před zrcadlo, aby se upravil. Ano, na svůj věk vypadal velmi dobře. Jeho dobrá nálada ale vzala za své v okamžiku, kdy si uvědomil, že hned ráno ho čeká jakási tajná porada. Tak tajná, že když ho na ni včera odpoledne pobočnice upozorňovala, tykadla se jí třásla vzrušením. Stejně to byl zvláštní svět, do kterého se James Kirk každé ráno probouzel. Většinu ras, se kterými v práci přicházel do kontaktu, v životě neviděl. A, jak si občas s trochou humoru říkal, ani vidět nechtěl. Třeba jeho pobočnice. Kirk celý život přikládal postavení pobočnice velký význam. Pro většinu pozorovatelů bylo synonymem k výrazu pobočnice slovo milenka. Ale Kirk věděl, že je to víc. Nerozpakoval se, když viděl, že jsou jeho city opětovány, ale pobočnice dělala z obyčejného člověka dokonalého kapitána. Byla jeho pravou rukou a řešila místo něj tisíce a tisíce drobností, na které neměl čas a které bylo nezbytně nutné vykonat. Na kvalitě pobočnice závisel úspěch kapitána. Když přišel poprvé do své kanceláře, na okamžik zauvažoval, jestli by neměl požadovat zvýšený příděl insekticidů. Za stolem, kde zpravidla seděl nějaký člověk, nebo jiný humanoid, nyní seděl hmyz. Po čase se naučil Dzeer akceptovat. Dokonce si velmi brzy uvědomil, že je mnohem schopnější a výkonnější, než většina jeho dosavadních pobočnic. Jen… nějak ji nemohl přimět k tomu, aby plnila jeho přání dřív, než se o nich zmínil. Ať potřeboval cokoli, musel o to nejdřív požádat. Pak to samozřejmě splnila s naprostou dokonalostí, ale to, co od pobočnice očekával, bylo mimo jiné i to, že bude částečně myslet za něj. Nehledě k tomu, že Dzeer měla nechutný zvyk třít o sebe křídla i některé páry nohou. Ten zvuk prostě nenáviděl!

Následuje:
Čtyři