Sarekovi synové

Autor:
Lamar
Archivováno dne:
1. 10. 2003
Délka:
45 635 slov (203 min.)
Stav povídky:
dokončená
Přístupnost:
obecná
Varování:
žádné
Seriál (svět):
nezařaditelné
Období:
konec 24. století
Hlavní postava(y):
James T. Kirk, Spock, Mi
Kategorie:
napětí, přátelství
Pokračování:
volné pokračování
Spoiler:
Volně vychází z knih Williama Shatnera, resp. ze závěrů, ke kterým v nich autor došel...
Stručný obsah:

Píše se rok 2383 a Země se nachází ve válečném stavu s Vulkánem. Tedy, téměř...

divider
Poznámka autora:

Vlastním nákladem jsem si povídku vydala. Pochopitelně bez jakéhokoli honoráře. Ale pochlubit jsem se s tím prostě musela.

divider
Prohlášení:

Star Trek a související značky jsou majetkem společnosti CBS Studios Inc. a Paramount Pictures Corp. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

divider

Sarekovi synové (Lamar)

Obsah

Osmnáct

Večery byly pořád nejkrásnější chvíli z celého dne a Mi se snažila užít si jejich krásu. Dokud nezapadlo slunce, bylo na planetě nádherné počasí. Jenže s jeho západem se ochladilo. Velmi. Mi odhadovala, že v průměru o 28 stupňů. Nepátrala po tom, proč tomu tak je, ale zdálo se, že zdejší příroda si na to celkem zvykla. Nevšimla si ještě, že by našla nějaké uhynulé zvíře, které by umrzlo, stejně tak vegetace. Brala zdejší počasí tak, jak přicházelo a nesnažila se mu přijít na klouby. I když, trochu ji zaráželo, že po západu slunce nebylo možné vyjít ven z jejich příbytku, aniž by se člověk dostatečně nechránil před mrazem. Když zapomněla přes noc nádobu s vodou nedaleko vchodu, který zakrývaly dveře pletené z ohebných větví, ne nepodobných vrbovým. Ty ještě potáhla těžkou kůží, která původně patřila matce jejího klokánka.

Mi se procházela podél řeky a hledala svůj oblíbený přístup k vodě, aby se mohla po celodenní práci vykoupat. Ostatní trosečníci se spokojili s vodou, která se nacházela v blízkosti jejich obydlí, ale to byl jen slabý pramínek. Přestože Mi postavila malou hráz, aby se v ní zadrželo dost vody na mytí, stále raději chodila k řece. Nebylo to tak úplně bez nebezpečí. Přístup, který používala, byl široko daleko jediným možným přístupem k vodě a všechna zvěř z okolí ho používala k večernímu napájení. Většinou potkala Mi samé býložravce, ale občas se sem zatoulala i nějaká šelma. Ovšem bylo to zřídka, proto ostatní necítili potřebu měnit napajedlo a hledat někde ve vzdálených končinách. Byl to ráj a ona ho nikdy neporušila tím, že by u napajedla lovila. Tak nějak jí to přišlo nefér. Bez jídla se nějakou dobu dá vydržet, bez vody ne. Nechtěla zneužívat situaci a tak se procházela mezi ostatními návštěvníky řeky celkem bez problémů. Ostatní zvířata si už na její přítomnost zvykla a jakoby nedávala do spojitosti její pach s pachem, který se nutně musel nacházet v místech vykopaných jam a jiných nastražených pastí.

Tyto večery byly jediné okamžiky, které měla Mi pouze pro sebe. Po příjemné procházce zamířila k vodě, kde už si mezi kameny našla místo, kam se mohla ponořit až po krk do vody a užívat si jí. Když se do ní ponořila poprvé, byla neuvěřitelně studená. Ale za těch pár týdnů si už zvykla a po celodenní námaze to bylo velmi příjemné osvěžení. K jejímu překvapení kapitán Kirk bez diskuse splnil její přání a v době, kdy mu nebyla v patách, neopouštěl okolí jejich obydlí. Navíc ještě požádala oba muže, kteří tu byli s nimi, aby na něj v případě nutnosti dohlédli. Když se nabažila koupele, vylezla na břeh a počkala, dokud ji paprsky zapadajícího slunce neusušily. Pak se oblékla a šla domů. Než došla, slunce zapadlo a začala být zima. Občas ji doprovázelo zvíře, jehož matku zabila. Už z něj byl pěkný chlapík, ale nejevil touhu Mi opustit. Seděla na kameni a vystavovala se paprskům a mírnému větru, který začal vát. Najednou ucítila něco… něco známého. Zjistila, že oblečení nechala dost daleko od svého kamene a tak jí nezbylo nic jiného, než se schoulit do klubíčka. Seděla a přemýšlela, jak dlouho to vydrží. Pak ji to přestalo bavit.

"Budete mě dlouho špehovat?" zeptala se nahlas.

Křoví za ní se zakymácelo, zapraskaly větve a vylezl z nich podrápaný Kirk. V duchu si nadával. Bylo hloupé zalézt do trnitého křoví. I když, ten pohled stál za to. Uvažoval o tom, jak objevila jeho přítomnost. Ještě před chvílí…

"Co tu děláte?" přerušila jeho úvahy. "Domnívala jsem se, že jsme se jasně dohodli, že zůstanete doma. To už se nemohu jít ani vykoupat? Protože to teď přestanu dělat. Slíbil jste mi to…" zahrnula ho výčitkami a doufala, že tak zakryje rozpaky, které se jí zmocnily, když si uvědomila jeho zkoumavý pohled. "Kdybyste mi laskavě podal oblečení…" naznačila mu, když ho to nenapadlo samotného.

"Jak jste mě objevila?" přemohla ho zvědavost. Zvedl její oblečení, ale zůstal s ním stát na místě.

Doufala, že se bude moci obléknout, ale on se zřejmě rozhodl jí pořádně naštvat. "Cítila jsem vás," odpověděla vztekle.

"Cítila? Tolik smrdím?" zeptal se překvapeně a trochu se ošil.

Zavrtěla hlavou. "Nesmrdíte, alespoň ne tak, jak vás to napadlo. Ale potíte se. Jako každý…"

"Poznáte každého podle toho, jak se potí?" zeptal se překvapeně.

"Každého ne," vysvětlovala. "Ale vy jste můj objekt, proto jsem si řekla, že by nebylo od věci vás v případě potřeby dokázat najít tímto způsobem," dodala nakonec."

Usmál se a přiblížil se k ní. Natáhla ruku po svém oblečení, ale on ucukl. "Co za to?"

"Co za co?" zeptala se a ten překvapený byla tentokrát ona.

"Za to, že vám vrátím oblečení," zeptal se s úsměvem.

Zavrčela. "Pro začátek začněme tím, že vás nepraštím!"

"To není přesně to, co jsem chtěl slyšet," pokračoval.

Znovu se po něm ohnala a snažila se dosáhnout na své oblečení. Možná by dosáhla, kdyby se narovnala, ale do toho se jí vůbec nechtělo. "Nezajímá mě, co jste chtěl nebo nechtěl slyšet. Chováte se jako hlupák, pokud vám to nevadí. Okamžitě mi vraťte mé oblečení," řekla už vztekle.

"Třeba..." tvářil se, jako že přemýšlí. "Třeba byste mě mohla políbit."

"Nemohla!" odsekla okamžitě.

"Tak si vyberte. Buď mě políbíte, nebo půjdete domů nahá," dal jí s úsměvem na vybranou. Na okamžik měla chuť mu ten úsměv z tváře vymlátit. Jenže to už se otočil a odcházel.

"Počkejte!" zavolala na něj a snažila se, aby to znělo pokud možno pokorně.

Otočil se. "Tak jak?"

"No… Nechci jít domů nahá," odpověděla a sklonila hlavu. Nechtěla, aby věděl, jak se tváří.

"To už je lepší," řekl a udělal těch několik kroků zpět k ní. Zarazil se a znovu se zasmál. Odložil její oblečení z jejího dosahu a pak přišel až k ní.

"To oblečení?" zeptala se.

"Napadlo mě, že byste mi ho mohla vzít, aniž byste mě políbila. Tak jsem se pojistil," vysvětlil ochotně.

"Jenže kde mám jistotu, že mi ho pak vrátíte?" zeptala se, přičemž se stále snažila vypadat pokorně.

"Myslím, že mi budete muset věřit," pokrčil rameny. Letmo se svými rty dotkla jeho rtů a doufala, že mu to bude stačit. Evidentně nestačilo. Uchopil ji rukou za hlavu a přidržel ji u sebe. Začal ji líbat a nakonec ji položil zpět na její kámen. Cítila jeho ruce všude na těle. Mnohem víc ji však vyděsila její vlastní reakce.

Uvědomovala si, že v ní narůstá zmatek a nevěděla, jak nastalou situaci řešit. Ne! Snažila se mu sdělit, jenže se jí podařilo akorát zasténat. V duchu si představila jeho úsměv, který určitě následoval a naštvala se. Začala se bránit. Sama sobě nadávala, že její obrana nepůsobí příliš přesvědčivě. Nějak ho nedokázala zastavit. Jeho dotyky byly stále neodbytnější. Zmatek, který v ní byl nakonec vyústil v agresi. Její obrana získala na razanci. Snažil se ji znehybnit. Částečně se mu to dařilo, protože se o ni opíral celým tělem. Zpanikařila. Nahmatala citlivé body v okolí klíčních kostí a na dolní čelisti. S výkřikem ji pustil a ustoupil. Už jí bylo celkem jedno, že si ji prohlíží. Zvedla se a uštědřila mu několik bolestivých úderů. Několikrát ho kopla a nakonec ho srazila k zemi.

"Nemohu se zaplést s objektem," řekla nakonec pohrdavě. Nebo se alespoň snažila, aby to pohrdavě znělo. Pořád byla zmatená ze své reakce. "Začala bych dělat chyby, moje pozornost by se rozptýlila a nakonec bych vás ztratila. Tím bych přišla o zbytek svého života. Už by mě nikdo nezaměstnal. Ještě jednou něco podobného uděláte a zabiju vás osobně!" zavrčela na něj a došla si pro oblečení ležící nedaleko.

Když se oblékla, znovu se na něj podívala. Začal se zvedat, ale bylo vidět, že je pocuchaný víc, než to vypadá. Snažil se vypadat lépe, než se cítil. Moc mu to nešlo. "Zvedněte se!" přikázala mu, ale vlastně jí ho bylo líto. "Nemůžeme tu zůstat věčně!" Snažil se. Pomohla mu a cestou domů se o ni opíral. Nakonec ho uložila a přesvědčila se, že mu neublížila. Když sama ulehla, vrátila se v myšlenkách k tomu, co se u řeky stalo. Uvědomovala si, že její reakce nebyla adekvátní. Jistě, Kirk evidentně akceptoval pouze důrazné odmítnutí, ovšem tak důrazné to snad být nemuselo. Málem mu ublížila… Zavrtěla pro sebe hlavou. Možná by o sobě měla začít přemýšlet… Nakonec se jí o tom incidentu zdálo.

Probudila se. Ještě byla noc. Zaposlouchala se do zvuků, které k ní doléhaly a snažila se přijít na to, co jí vlastně probudilo. Brzy se jí podařilo oddělit běžné noční zvuky od něčeho, co sem evidentně nepatřilo. Podívala se na svého pseudoklokánka. Ve svitu hvězd, který do jejich obydlí pronikal, si všimla, že je vzhůru a pozorně sleduje dveře. Jeho chování nebylo vyděšené, z toho usoudila, že se nejedná o žádnou šelmu, která by obcházela kolem. Natáhla ruku a dotkla se Kirka.

"Co…?" okamžitě se probudil.

"Tiše," zašeptala. "Něco tu je. Nebo někdo…" sdělila mu potichu. "Zůstaňte na místě a hlavně tiše…"

"Nikam nepůjdu," snažil se jí uklidnit. "Bolí mě celé tělo," moc jí neuklidnil. Mezitím probudila oba zbývající muže a rozmístila je z obou stran dveří. Sama vylezla oknem.

Kirk její počínání sledoval a znovu si uvědomil, že je ke svému úkolu vycvičená skvěle. Kdyby ho nevzbudila, vůbec by nevěděl, že se něco děje. Čekal tedy, co se bude dít. Přitom se snažil najít nějakou přijatelnou polohu. Skutečně ho bolelo celé tělo a když si vzpomněl na příčinu, bolelo ho ještě víc. Vlastně, v duchu se pokáral, se skutečně zachoval jako hlupák. Pak ho napadla myšlenka, otázka, která ho vyděsila. Kdyby se Mi nedokázala tak účinně bránit, akceptoval by její odpor?

Mi vylezla z okna a okamžitě se přitiskla k zemi. Byla hrozná zima a to ji přimělo k úvaze, co tu kdo vlastně pohledává. Mrzelo ji, že nemá dokonalejší zrak a čich. Vždy se domnívala, že určit pozemšťana za osobního strážce, není zrovna nejlepší nápad. Na jednu stranu sice věděla, že z jejich ročníku uspěla nejlépe, ale kdyby byl na jejím místě třeba Klingon, nebo Vulkánec, určitě by měli v současné situaci lepší, dokonalejší přehled, než ona. Jediný smysl, na který se mohla spolehnout, byl sluch. Slyšela opravdu dobře, lépe, než většina lidí. Proto zavřela oči a veškerou svou pozornost soustředila na sluch. Natáčela hlavu a snažila se zachytit sebemenší zvuk, který by jí poskytl nějaké vodítko.

Její trpělivost a snaha byla záhy odměněna. Zaslechla zvuk kroků. Ty kroky se blížily. Pomalu, opatrně, ale blížily. Vydala se jejich směrem .

Byla skrčená za velkým kamenem a čekala, až vetřelci projdou kolem ní. Věděla, že jsou dva. Už byli na stejné úrovni s jejím úkrytem, už ho přešli. Zvedla se za nimi a srovnala krok. Brzy dostihla prvního a tiše stiskla nervová zakončení na jeho šíji. Muž se bezhlesně sesunul k zemi. Otočila se k druhému, jenže ten něco zaslechl a otočil se. Vykryl její útok a zaútočil sám. Rozpoutal se boj a Mi si nebyla až tak úplně jistá, jestli vyhraje. Bylo jí jasné, že vyhrát musí, protože jinak by se vetřelec dostal k jejímu objektu. Proto bojovala velmi houževnatě. Jenže po chvíli bylo jasné, že vetřelec získává navrch. Srazil ji k zemi a snažil se jí znehybnit. V tu chvíli zpoza mraků vystoupil jeden z měsíců a ozářil krajinu pod sebou. Mi si uvědomila, že tvář, která se nad ní sklání, zná. Jen od vidění, ale zná. Cítila, že se jí po její vlastní tváři rozlévá úleva.

"Velvyslanče Spocku!"

"Kdo jste?" oslovil ji překvapeně a částečně uvolnil sevření.

"Jsem Mi. Osobní stráž kapitána Kirka." Pustil jí úplně a pomohl jí na nohy. Pak se sklonil ke svému společníkovi. Jak si Mi všimla, byl to člověk. Začal se pomalu probírat z bezvědomí.

"Omlouvám se, že jsem vás napadla. Domnívala jsem se, že jste nějací vetřelci," snažila se vysvětlit.

"Děláte svoji práci," odpověděl jí na to Spock a v duchu skrýval překvapení nad tím, jak skvěle ta žena, vlastně dívka, zvládla vulkánský nervový stisk. "A děláte ji dobře."

Došli k obydlí ‚trosečníků‘. Když Mi uklidnila hlídkující muže, vešli dovnitř. Trochu dojatě sledovala přivítání Spocka a Kirka. Znovu ji zamrzelo, jak včera Kirkovi ublížila, ale to teď, zdálo se, nebylo podstatné. Kirk se naprosto ztrácel ve Spockově mysli. Úsměv, který se mu objevil na tváři, mu dodával poněkud hloupého vzezření, ovšem Mi podle toho poznala, že je skutečně šťastný. Vzala oba muže, kteří s ní a Kirkem sdíleli zajetí a naznačila jim, aby ji následovali. Vyšli ven a usadili se u dveří. Z tohoto místa mohli bez vyrušování sledovat nádherný východ slunce.

divider

Následuje:
Devatenáct

divider

CZ Kontinuum Star Trek fan klub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© 2000–2021 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries