Pod povrchem

Autor:
Serenity
Archivováno dne:
22. 2. 2015
Délka:
48 952 slov (218 min.)
Stav povídky:
dokončená
Přístupnost:
13+
Varování:

žádné, ta přístupnost 13+ je spíš z opatrnosti

Seriál (svět):
TOS
Období:
rok 2269
Kategorie:
napětí
Pokračování:
volné pokračování
Spoiler:
žádný
Stručný obsah:

obvyklé téma epizod TOS

divider
Poznámka autora:

Moje znalost Star Treku nebyla v době psaní této povídky dokonalá, takže se mohou vyskytnout nějaké nesrovnalosti. Za případné češtinářské chyby se také omlouvám. Budu velmi ráda za zpětnou vazbu.

divider
Prohlášení:

Star Trek a související značky jsou majetkem společnosti CBS Studios Inc. a Paramount Pictures Corp. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

divider

Pod povrchem (Serenity)

Obsah

Kapitola 9 - Návrat

18. 5. 2269, hvězdné datum 1844,2. Deník kapitána hvězdné lodi Enterprise:

Zaznamenává velitel Aaron. Je už po půl jedné v noci a my všichni čekáme, jestli se nám ozve náš kapitán. Jestli ano, jsou zachráněni a my je okamžitě transportujeme na palubu. Jestli ne… tak už po nich nemáme dál pátrat.


Byl to velice krátký záznam, ale pan Aaron se k ničemu delšímu nechystal. Byl nervózní stejně jako všichni ostatní na lodi (spalo jich opravdu jen velice málo). Oni se ozvou, říkal si, a i když dobře věděl, že to tak být vůbec nemusí, věřil svému Bohu.

Seděl v kapitánském křesle na můstku, měl totiž zrovna službu. Vedle něj stál velitel William. Na můstku byli ještě dva další členové noční směny a ti většinou nervózně přecházeli sem a tam.

Ticho tady teď bylo velice tíživé a napjaté.

. . .

Přesně v těchto okamžicích vyběhli Kirk, McCoy a Wallters ven z tunelu, do cāvijské noci. Nikdy by si nemysleli, jak je potěší pohled na černé skály všude kolem a na temně fialovou oblohu. Dokonce ani v noci tady obloha totiž nebyla stejná jako na Zemi, tedy černá. Kvůli oblakům žíraviny si nechávala svojí zvláštní barvu.

„Jsme venku!“ řekl nadšeně Wallters a plácnul si s McCoyem.

„Nikdy jsem si opravdově nemyslel, že se nám to podaří,“ řekl na to doktor.

„Nepodařilo by se nám to,“ opáčil kapitán. „Nebýt Nessynd.“ Ta zrovna vycházela spolu s ostatními ven z tunelu. „Pusté pláně,“ pronesla téměř dojatě.

Kirk k ní přešel: „Musíme ti poděkovat, Nessynd,“ položil jí ruku na rameno. „Bez tebe bychom se odtamtud nikdy nedostali.“

„Dělala jsem to kvůli Tobiashovi.“

„Ach, Nessynd,“ přiskočil k ní pan Morethy a objal ji. „Zasloužíš si lepšího muže, než jsem já.“

Během této rozmluvy se Spock i Karajevič přidali k ostatním. Pan Wallters, který měl ze všech asi největší radost, Karajeviče poplácal po zádech:

„Tak vidíš, Tibore, jsme venku!“

„Já jsem tomu věřil vždycky.“

Z radování se je vyrušila dutá rána. Pan Sulu, který od té chvíle, co ho Karajevič pustil, stál vedle vchodu do podzemí a opíral se o skálu, teď ležel nehybně na zemi.

Všichni se kolem něho hned seběhli. „Omdlel,“ řekl McCoy, který se už přehraboval ve své lékárničce. „Měl jsem tušit, že ty analgetika, co jsem mu píchnul, nebudou účinkovat tak dlouho. Omdlel asi bolestí. A vyčerpáním. Přece jenom ztratil trochu krve.“

Než si doktor připravil další injekci, Kirk se Spockem Sulua pohodlněji položili na zem. McCoy mu píchl injekci, nadzvedl nohy a po chvíli poručík skutečně přišel k vědomí.

Přestože by se všichni nejradši transportovali na Enterprise co nejdříve, a zůstávat tady by bylo velice riskantní, museli ještě několik minut počkat, než toho pan Sulu bude vůbec schopný.

„A co já?“ zeptala se rozpačitě Nessynd hned, jak se rozruch kolem něho trochu uklidnil.

„Ty?“ podíval se na ní kapitán. Během cesty na její osud téměř zapomněl. „Jak je to odtud po povrchu daleko k místu, kde spáváte? Očekávám, že tam se chceš dostat.“

„To ano, ale pod nebem jsem nikdy nechodila. Nevím ani, kudy by se tam šlo.“

Kapitán se na chvíli zamyslel. „Nessynd,“ řekl najednou. „Myslím, že jsi jednou říkala, že bys chtěla jít s panem Morethym. Znamená to, že bys také ráda viděla hvězdnou loď?“

„Ano.“

„Zasloužíš si, abychom ti to přání splnili. Chtěla by ses jít podívat na Enterprise?“

„Vážně?“ Nessynd se rozzářila. „Jasně, že jo! Ale do svítání se musím vrátit,“ dodala zklamaně.

„Tak to budeš mít asi čtyři hodiny,“ povzbudil ji Kirk.

Bylo vidět, že se jí tenhle plán líbí, i když kdykoliv pomyslela na to, že se bude vracet a všechno to zapomene, znovu se zamračila. Ani tohle dítě tu nezůstane, aby jí Tobiashe připomínalo. Ale sama chtěla, aby odletělo se svým otcem.


„Tak jak vám je, Sulu?“ zeptal se McCoy asi o deset minut později svého pacienta, který teď seděl opřený o skálu.

„Už neomdlím,“ ujistil ho. „Ale mám hlad a žízeň a jsem strašně unavený.“ Takhle se cítili všichni, ale uvědomili si to až teď, když to Sulu řekl. Celý den mysleli jenom na to, jak se dostat z podzemí.

Pan Morethy se starostlivě díval na bezvládné dítě v Nessyndiných rukou. „Pane Spocku,“ obrátil se na prvního důstojníka. „Kdy se probere naše dcera?“

„Už každou chvíli,“ uklidnil ho Spock.

Karajevič s McCoyem mezitím pomohli Suluovi vstát a celá skupina nedočkavě popošla na otevřené prostranství u říčky pár metrů od vstupu do tunelu.

„Teď se nehýbej, Nessynd,“ poradil jí pan Spock, zatímco kapitán vytahoval vysílačku. „Za chvíli nás transportují.“ Cāvianka nervózně přikývla a podívala se na svého muže, který stál kus od ní. Povzbudivě se na ni usmál.

„Kirk volá Enterprise!“ kapitán trhnutím vysílačku otevřel. Všichni na chvíli zatajili dech. Na tuhle chvíli mysleli už tak dlouho!

„Enterprise,“ ozval se po vteřině Aaronův vzrušený hlas. „Máme vás transportovat, pane?“

„Ano, Aarone. Nás všech devět. Osm dospělých a jedno dítě.“

„Rozkaz, pane.“ A v duchu dodal: Děkuji, Bože.

„Pana Sulua a McCoye vezměte jako první. Kirk končí.“ Kapitán zaklapl vysílačku.

„Budou nás muset rozdělit,“ vysvětloval Morethymu a Nessynd. „Enterprise má jenom šest transportérů.

Netrvalo ani čtvrt minuty a McCoy, Sulu, Spock a Karajevič byli zahaleni do nazlátlého oparu a během dalších pár vteřin ostatním zmizeli z očí. Byli transportováni.

Jakmile se ocitli v transportní místnosti, McCoy se Spockem se vrhli k panu Suluovi a více ho vynesli, než vyvedli z transportéru. Přenos mu rozhodně neprospěl. Karajevič se rozhlédl kolem. Za transportním pultem stáli pan Scott ještě spolu s nějakým dalším, pro něj neznámým mužem. Z druhé strany vedle Scottyho ale stála světlovlasá žena, kterou poznal okamžitě.

Ti dva se rozběhli k sobě a padli si kolem krku. Paní Karajevičová se po dlouhé době zase smála.

Hned, jak se transportér uvolnil, pan Scott znovu pohnul pákou pro přidávání energie a v přístroji se začali zhmotňovat i ostatní.


Pan Spock si nevšímal toho, jak se lidé radostně vítali. Hned, jak Sulua s doktorem posadili, přešel ke komunikačnímu přístroji a vyťukal potřebný kód. „Nemocnice? Pošlete sem lehátko. Máme zraněného. Spock končí.“

Touhle strohou zprávou se sestra Chapelová, která už od půlnoci dělala Ussafimu v nemocnici společnost, dozvěděla o návratu výpravy.

Pana Sulua přesun na loď skutečně hodně vyčerpal a teď hrozilo, že zase omdlí. Přesto vypadal šťastně.

„Ta dýka, která mě trefila,“ šeptal. „Ta zůstala tam?“

„Ne,“ odpověděl mu Spock. „Vzal jsem ji s sebou. Říkal jsem si, že vás možná bude zajímat.“

„To je dobře,“ pan Sulu se bledě usmál.


Po pár vteřinách už ale v transportéru stály poslední čtyři osoby a Kristin, Scotty i ten druhý muž, pan Nicholson, při pohledu na ně na chvíli ztuhli překvapením. Kapitána a Wallterse samozřejmě poznávali, ale ti druzí dva… Mysleli si, že to budou trosečníci z Orleánsu. Jeden z nich by skutečně mohl být člověk, ale ta druhá osoba – ta určitě ne.

Pan Morethy jejich překvapení zpozoroval a rozpačitě se podíval na své modré kalhoty s pásem přes rameno – poslední výkřik cāvianské módy. Potom se otočil k Nesssynd, které všude na těle jiskřily namodralé žilky a její modré vlasy nedokázaly skrývat dlouhé uši. Ta se kolem sebe rozhlížela se stejně překvapeným výrazem, s jakým se ti tři dívali na ni.

„Scotty!“ kapitán vyšel z transportéru a stiskl si s ním ruku. „Rád tě vidím.“

„Já vás taky, kapitáne,“ řekl anglicky pan Scott, který byl zmatený tím, že kapitán začal mluvit hvězdným jazykem.

„Musíme mluvit univerzální řečí,“ řekl mu Kirk tiše. „Náš host neumí anglicky.“

„Jasně,“ přikývl pan Scott, i když vůbec nepochopil, o co tady vlastně jde. Jejich host? Nebyli to snad právě tyto bytosti, kdo zajal jejich výpravu? Kapitánovi a ostatním členům výsadku chvíli trvalo, než mu to vysvětlili. Mezitím sem dorazila sestra Chapelová se svým pomocníkem, naložili pana Sulua na lehátko a odvezli ho do nemocnice. Pana Wallterse vzal McCoy s sebou.

„Tak,“ otočil se kapitán konečně na pana Morethyho a Nessynd, která právě pozorovala, jak se její dcerka pomalu probírá z mdlob. „Přece jenom se nám podařilo splnit úkol, se kterým jsme sem letěli. Vítejte na palubě! Paní Karajevičová vám určitě ukáže volnou kajutu, kde se budete moci spolu s vaší dcerou ubytovat, pane Morethy. Do půl hodiny vás budu i s Nessynd očekávat na můstku.“

„Ano, pane!“ Pan Morethy byl očividně rád, že je zase na nějaké lodi. Nessynd po jeho boku se tvářila stále udiveně a se zájmem si všechno okolo sebe prohlížela.

„Tak pojďte,“ vyzvala je Kristin a spolu s panem Karajevičem je vyvedla na chodbu. Chvíli šli tiše, potom se ale dítě probralo docela a hlasitě zasténalo. Nessynd začala holčičku konejšit.

„To je vaše dítě?“ osmělila se po chvíli Kristin. Sama čekala miminko a všechny děti ji okouzlovaly.

„Ano,“ odpověděla Nessynd a překvapila ji svým tvrdým hlasem.

„Je rozkošné. Ehm, můžu se zeptat, je to holčička nebo chlapeček?“ Už s hovorem vstoupili do turbovýtahu, kde se rozdělili. Kristin s panem Morethym a s Nessynd vystoupili na šesté palubě a pan Karajevič pokračoval až na osmou, kde bydleli oni.

„Přijdu za tebou co nejdřív,“ Kristin ho políbila na rozloučenou. Nessynd je s povzdechem sledovala. Lidská láska byla sice jiná než cāvianská, přesto si přála, aby ji měl Tobiash také takhle rád.

Kristin je zavedla do útulné kajuty. Byl tu malý stolek s lavicí a dvěma židlemi, dvě skříně, květina velká jako malý stromek a vzadu postel hned vedle dveří do koupelny. Na stolku stál komunikační přístroj a vedle něj byl ve zdi zabudovaný další počítač.

„Naneštěstí tady pro vaše dítě není zatím postýlka,“ řekla Kristin trochu omluvně. „Ale v nemocnici se nějaká určitě najde.“ Když panu Morethymu vysvětlila i všechno ostatní, vyšla ven, aby se mohl převléknout. Nessynd ji následovala.

„Ty jsi tady jenom na návštěvě, Nessynd?“ zeptala se jí Kristin.

„Ano. Tobiash sice říká, že bych byla mezi lidmi nešťastná, ale já bych tady zůstala ráda. Nechci strávit celý svůj život na Cāviosu.“

„Cāviosu?“

„Tahle planeta přece.“

„Aha. Tak proč se tam vracíš?“

„Jsem dcera La-Tsuna. Musím se vrátit, Kristin. Musím se stát La-Nessynd. Nechci, aby všichni Cāviané ze Zig-Mu-Dinu a Zainu po mém otci poslouchali někoho z mých bratrů a sester. To by se život u nás nikdy nezměnil.“ Kristin přikývla, přestože úplně nepochopila, o čem Nessynd mluví. Víc už ale říct nestihla, protože v tu chvíli se z reproduktorů nad nimi ozvalo klapnutí:

„Hovoří kapitán Kirk. Asi před čtvrthodinou jsem se spolu s ostatními členy naší výpravy a s posledním trosečníkem z lodi Orleáns, panem Tobiashem Morethym, transportoval na palubu. Na asi čtyři hodiny tady také máme hosta z planety. Skutečné jméno XX12 je Cāvios a je obydlena poněkud pro nás lidi zvláštním národem. Mají schopnost vytvářet silné elektrické výboje a tím vzniká to elektrické napětí na planetě.

Dozvěděl jsem se, že jste slyšeli, že Cāviané jsou nepřátelští a v naprosté většině je to také nejspíš pravda, ale co se týče naší návštěvy, ta tvoří jednu z mála výjimek. Kirk končí.“

Kapitán toto ohlásil hlavně proto, aby celá posádka věděla, že jsou na palubě, a také aby se ušetřil neustálého vysvětlování, co je Nessynd zač. Kvůli ní záměrně mluvil anglicky. Nessynd sice některá slovíčka znala, celkově jí to hlášení ale naštěstí nedávalo smysl a musela se na to zeptat Kristin.

Po chvíli se ale otevřely dveře do kajuty a pan Morethy vyšel ven oblečený do uniformy. Jeho žena si ho překvapeně prohlížela, vypadal jako někdo úplně jiný. Měl na sobě červené triko s dlouhým rukávem a na levé straně s velkým písmenem A, značkou Enterprise. Na nohou měl černé kalhoty a stejně legrační černé boty, jaké nosili všichni lidé.

Když Kristin viděla, že jsou připraveni, zavedla je na můstek, jak si přál kapitán. Cestou jim vysvětlovala, co kde na lodi je. Nessynd to tady všechno velice zajímalo. Od automatických dveří přes prosté zařízení kajuty až po jízdy turbovýtahem. Často si sice hvězdnou loď představovala, ale ve skutečnosti to na ní bylo všechno úplně jiné. Jediné, co jí na Enterprise trochu vadilo, bylo osvětlení. Stejně jako všichni ostatní Cāviané měla ráda přítmí. Jasné světlo ji totiž uspávalo.

Pojednou se otevřely dveře turbovýtahu, kterým cestovali, a trojice vstoupila na můstek. Celá jeho posádka se na ně otočila a začala si Nessynd trochu překvapeně prohlížet. Kromě Aaronovy skupiny tady byl i kapitán ještě spolu s nějakou ženou.

„Tak už jste tady,“ obrátil se Kirk na příchozí. „Děkuji, paní Karajevičová, můžete jít.“ Kristin se rozloučila a odešla. „Je skoro půl druhé,“ otočil se na Nessynd. „Bude ti stačit dostat se na Cāvios v pět hodin?“

„Myslím, že ano.“

„Tak to jsou skoro čtyři hodiny. Jestli nejsi moc unavená, můžeš si za tu dobu prohlédnout celou loď.“

„A co Tobiash?“

„No, já bych si tedy mnohem radši šel lehnout. Však víš,“ odpověděl jí on sám, „jsem člověk.“

„Jasně. Tak dobře. My Cāviané nepotřebujeme tolik spát. Ráda si prohlédnu Enterprise.“

„Dobře. Tak se seznam tady s Elisou Andersonovou,“ ukázal na ženu vedle sebe. „Souhlasila, že tě zavede, kam budeš chtít. Slečno Andersonová, to je Nessynd.“

Obě ženy se na sebe usmály, Nessynd se pohledem rozloučila se svým mužem a s dítětem v náručí následovala slečnu Andersonovou k velké obrazovce v přední části můstku.

„A my asi můžeme jít, co říkáte, pane Morethy.“ Pan Morethy přikývl a oba nastoupili do turbovýtahu. „Očekávám, že budete chtít dopravit na Zemi.“

„To bych byl moc rád.“

„Tohle všechno můžeme vyřešit, až budeme mít za sebou tu záležitost s Nessynd,“ Kirk si povzdechl. „Půjdete s námi, že?“

„Samozřejmě. Chudák, bude to muset všechno zapomenout. No, k tomu, chtěl jsem se vás zeptat, jestli bychom tady u Cāviosu nemohli ještě dva dny zůstat. Nechal jsem totiž Nessynd v jejím sídle vysílačku a spolu jsme jí napsali dopis o tom, co jsme se chystali udělat, aby se to dozvěděla až… až na to zapomene. Pak by se mohla se mnou spojit a já bych jí to všechno podrobně vysvětlil.“

Kapitán s tímto plánem souhlasil. Také mu bylo téhle odvážné Cāvianky líto.


V lodní nemocnici už byl mezitím docela klid. Vyčerpaný Sulu tady ležel jako jediný pacient. Ránu v paži měl pečlivě vydezinfikovanou a ovázanou, se sešíváním se ale doktor rozhodl počkat na ráno, aby byl na operaci vyspalý. Zatím svému pacientu píchl silnou injekci proti bolesti a pověřil pana Usaffiho, aby Suluovi pomohl trochu se najíst. Sám se mezitím staral o Walltersovo vykloubené zápěstí. Sestru poslal si lehnout

zvládl to tady i bez ní a chtěl ji mít u sebe, až bude panu Suluovi zašívat tu ruku.

Teď už byl ale i pan Wallters s novou sádrou pryč a McCoy naposledy zkontroloval svého druhého pacienta.

„Ricko,“ obrátil se na svého pomocníka, když byl se Suluovým stavem spokojený. „Zůstaneš tady s panem Suluem do rána, že jo?“

„Dobře. Stejně jsem měl mít správně noční službu.“

„Tak já jdu. Přijdu se sem v půl deváté podívat.“

„Ano, pane,“ přikývl Uliriko potěšeně. Nebylo to sice zdaleka poprvé, co měl mít noční službu, teď poprvé mu ale McCoy svěřil hlídání nějakého těžšího případu. To ovšem nebyl jediný důvod, proč byl šťastný. Největší radost měl z toho, že se výprava v pořádku vrátila a všichni jsou teď zase v bezpečí na lodi. To se asi ulevilo celé posádce.

Uliriko Usaffi měl stejně jako Felsenová i Waluszová za sebou mnoho simulovaných nácviků různých situací, kdy loď přišla o kapitána nebo byl i spolu s dalšími lidmi nezvěstný. To ale všichni věděli, že je to jenom simulace. Ve skutečnosti to bylo něco úplně jiného.

Obě další kadetky na Enterprise měly podobné pocity. Ani jedna z nich totiž, přestože neměly službu, nespala.


Kapitán mezitím zavedl pana Morethyho do jídelny, kde se krátce občerstvili. Všechny ostatní povinnosti Kirk odložil na den, takže se po jídle rozloučili a šli spát. Oba dva byli velmi unaveni, takže usnuli téměř okamžitě.


Bylo chvíli po druhé hodině, když se v lodní nemocnici otevřely dveře a dovnitř vstoupil pan Čechov. Z kuchyně se nakonec dostal až v jednu a od té doby všude hledal svého kamaráda. Nakonec mu v transportní místnosti řekli, že ho odvezli do nemocnice. Mohl si sice to hledání možná už dávno ulehčit, kdyby zašel na můstek, kde byl obyčejně o věcích přehled, nechtěl ale riskovat, že tam potká pana Aarona. Ten by mu nejspíš pěkně vynadal za to, že nešel spát.

„Je tady pan Sulu?“ zeptal se Usaffiho, který se hned přiběhl podívat, kdo to přišel.

„Jo, ale myslím, že už spí.“ Usaffi ho zavedl k jeho lůžku a přitom mu vysvětloval, co se panu Suluovi stalo.

„Takže zítra – teda vlastně dneska – nepůjde do práce?“ zeptal se nakonec zklamaně pan Čechov.

„Asi ne. A možná, že ani další dny. Nebude totiž s tou rukou moct hýbat. Ale na to se spíš zeptejte doktora.“

„Vy mi vykáte?“ podivil se Čechov. „Vždyť jsme skoro stejně staří. Já jsem Pavel. Z Ruska.“

„Já Uliriko, ale tady mi říkají prostě Ricko,“ usmál se. Chvíli si ještě povídali, ale brzy se rozloučili a pan Čechov šel spát. Přece jenom, nemohl si dovolit usnout ve dne při službě. Ale obával se, že ty čtyři hodiny spánku tomu stejně nebudou moci zabránit.

divider

Následuje:
Kapitola 10 - Loučení

divider

CZ Kontinuum Star Trek fan klub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© 2000–2020 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries