Pod povrchem

Autor:
Serenity
Archivováno dne:
22. 2. 2015
Délka:
48 952 slov (218 min.)
Stav povídky:
dokončená
Přístupnost:
13+
Varování:

žádné, ta přístupnost 13+ je spíš z opatrnosti

Seriál (svět):
TOS
Období:
rok 2269
Kategorie:
napětí
Pokračování:
volné pokračování
Spoiler:
žádný
Stručný obsah:

obvyklé téma epizod TOS

divider
Poznámka autora:

Moje znalost Star Treku nebyla v době psaní této povídky dokonalá, takže se mohou vyskytnout nějaké nesrovnalosti. Za případné češtinářské chyby se také omlouvám. Budu velmi ráda za zpětnou vazbu.

divider
Prohlášení:

Star Trek a související značky jsou majetkem společnosti CBS Studios Inc. a Paramount Pictures Corp. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

divider

Pod povrchem (Serenity)

Obsah

Kapitola 3 - Zajatci

15. 5. 2269, hvězdné datum 1843,5. Deník kapitána hvězdné lodi Enterprise:

Zaznamenává velitel Scott. Je 15. května, šest hodin a sedmnáct minut večer. Už přes dvacet hodin se nacházíme na oběžné dráze planety XX12, kam jsme přiletěli včera v deset hodin a devět minut večer. Dnes ráno se kapitán na základě poznatků, které jsme získali přes noc, rozhodl spolu s dalšími šesti členy posádky transportovat se na povrch planety a podrobněji ji prozkoumat. Po dobu, co jsou pryč, má hlavní velení nad lodí důstojník Aaron. Výprava by měla trvat nejdéle jeden den a po celou dobu, co tam jsou, jsme s nimi ve spojení.

Asi před hodinou ale byl nalezen důkaz o tom, že XX12 je obydlena, možná zatím neznámou formou života. Byl tam totiž ve skále objeven tunel vedoucí nejspíš do nějaké jeskyně, který, podle všech členů výsadku, kteří ho viděli, nemohl vzniknout sám od sebe. Paní McSeedová, členka výpravy, byla transportována spolu se vzorky hornin a jiného materiálu z planety, na palubu a ostatní se pod vedením kapitána Kirka vydali dovnitř.

. . .

Zatímco na Enterprise diktoval velitel Scott tuhle zprávu, výprava na XX12 obezřetně vstupovala do tunelu. Všichni lidé při tom měli trochu stísněný pocit.

Doktor viděl celou tuhle výpravu silně pesimisticky, a proto měl k téhle díře ve skále od chvíle, co ji prvně uviděl, nedůvěru. Ovšem za svůj život se už setkal s tolika nebezpečími, že už necítil žádný strach.

Poručík Sulu, který kapitána už také doprovázel na několika výpravách, měl také pro strach uděláno a tahle osvětlená jeskyně ho docela zajímala.

Karajevič, poněkud vážný a strohý muž, se z paluby lodi dostával za nějakým takovým účelem jen velice málokdy a byl tedy připraven svůj úkol splnit co nejlépe.

A pokud šlo o Wallterse, to byl pravý opad McCoye. Tahle výprava ho tak zajímala, že občas zapomínal na její vážnost.

Kapitánovi, naproti tomu, chození do tohoto tunelu nedělalo žádnou radost, ale věděl, že je třeba jeskyni prozkoumat teď, když tu, jak doufal, není ten tvor, který ji vyrobil.


Postupovali obezřetně a pokud možno potichu tunelem a brzy si zvykli na jeho mdlé osvětlení. Po pár desítkách metrů už z vchodu moc vidět nebylo a o chvíli později se chodba stočila doleva a začala klesat.

Po několika minutách mírného klesání klikatým tunelem se dostali k místu, kde se dělil na tři další. Tedy, jim se to zdálo jako dlouhé minuty, když se ale Sulu podíval na hodinky, zjistil, že od té doby, co do jeskyně vešli, jich neuběhlo ani pět.

Teď však stáli váhavě na rozcestí a dívali se z jednoho tunelu do druhého. V tomhle světle nemohli dost dobře určit ani směr, kterým chodby vedly.

„Zatracené světlo!“ ulevil si McCoy. Jeho samotného ale překvapilo, jak hlasitě to řekl a jak se tu jeho hlas rozléhá dunivou ozvěnou.

„Pst, Kostro!“ sykl o poznání tišeji Kirk. „Nemusí to tady být tak pusté, jak to vypadá. Vůbec nevíme, co tady žije.“

Během toho, co kapitán šeptal, se první důstojník nejdřív podíval na svůj trikodér, poté se rychle sehnul k zemi a přiložil ucho na podlahu. Právě, když se McCoy nadechoval k omluvné odpovědi, zvedl hlavu.

„Brzy se to dozvíme, kapitáne,“ řekl. „Ti tvorové jsou humanoidi a každý má dvě nohy. Je jich dvanáct.“

Všichni se na sebe rychle podívali.

„Co máme dělat, pane?“ ptal se Wallters. To už rychlé kroky slyšela celá skupina.

„Zůstaneme, kde jsme. Stejně bychom před nimi těžko utíkali, vyznají se tady mnohem líp než my a budovu za chvilku… Ach,“ vydechl Kirk, když otevřel svůj komunikační přístroj. „Není tu signál. Takže se nemůžeme transportovat,“ zastrčil prudce nepotřebnou věc za opasek. „Alespoň poznáme zdejší obyvatele.“

„No super,“ řekl doktor, ale když ho Sulu s Karajevičem sežehli pohledem, rychle zmlkl.

„Přijdou z těchto dvou chodeb,“ vstal Spock a kývnul hlavou směrem k prostřednímu a levému tunelu. „Stoupněme si vedle sebe.“

„Dobrý nápad,“ souhlasil Kirk. Sotva se ale stihli seřadit, už spatřili v mdlém světle toho zvláštního nerostu přicházet z tunelu vlevo několik postav.

Jak se k nim obyvatelé této planety blížili, měli členové výpravy čas si je prohlédnout. Tyto bytosti měly rysy podobné lidem i vulkáncům. Stejně jako oni měli hlavu, tělo, ruce a nohy. Na hlavě kolem obličeje měli vlasy, ale oproti lidem docela podivně zbarvené: od sytě růžové přes fialovou až do modra. Zpod těchto delších vlasů jim koukaly velké špičaté uši, které měly podobný tvar jako Spockovy, ale sahaly jim až nad hlavu. Oči měli také větší a v podobných barvách jako vlasy. Teď zrovna si prohlíželi návštěvníky podobně překvapeně a zaujatě, jako oni je, ale v pohledech těchto osob byl znát i odpor. Ústa měli zbarvená do černa a na sobě měli suknice nebo jakési kalhoty, občas s pásem přes rameno. Boty neměli, přesto jejich kroky dělaly stejné klapání, jako by byli obuti.

Nejzajímavější pro všechny lidi na nich byla ale jejich kůže: jako by byla průsvitná a byly skrz ni vidět všechny žilky. Ty ale nebyly červené, ale namodralé a všem členům výpravy se zdálo, že světélkují a jiskří.

Co ale nejvíce zaujalo prvního důstojníka, byl fakt, že těchto osob bylo osm a všichni byli ozbrojeni kopím s ostrým kamenným hrotem. A během chvilky se k nim přidaly další čtyři postavy z vedlejšího tunelu.

Kirk se Spockem na sebe přes Sulua pohlédli. Tahle situace nebyla moc dobrá, ale kapitán se rozhodl nechat první krok na domácích.

Vtom se ozval tvrdý a jakoby dutý zvuk, ve kterém se dala rozpoznat slova v nějakém neznámém jazyce. To promluvil fialovovlasý kopiník v první řadě, který byl oblečený do nafialovělé suknice podobné barvy, jakou měla obloha nad XX12. Kapitán usoudil, že je to asi jejich vůdce teď čeká, co mu na to řeknou. Znovu vrhl rychlý pohled na Spocka a potom po celé posádce, ale nikdo z nich nevypadal, že by zdejší řeči rozuměl.

„Nejsme vaši nepřátelé,“ řekl po chvíli Kirk v univerzálním hvězdném jazyce. (Normálně na Enterprise mluvili anglicky, jako téměř na každé lodi vyslané ze Země.) Snažil se vyslovovat pomalu a zřetelně, aby mu rozuměli. „Ale nerozumíme vaší řeči. Umíte mluvit univerzálním hvězdným jazykem?“

Teď zase nastal rozruch na druhé straně. Kapitán netrpělivě sledoval zmatené obličeje většiny kopiníků i jejich vůdce. Copak mezi nimi není opravdu nikdo, kdo by mu rozuměl?

Po chvíli však vystoupil dopředu muž s ostře růžovými vlasy.

„Kdo vy jste a co tu vy chcete?“ promluvil dutým hlasem a se silným přízvukem, ale bylo mu rozumět. Mluvil hvězdným jazykem. Všichni si oddechli.

„Jmenuji se James T. Kirk a jsem kapitán hvězdné lodi Enterprise. Pocházíme z planety Země a jsme tu, abychom pátrali po trosečnících z lodi Orleáns, která tady ztroskotala před třemi lety.“ Kapitán upřímně doufal, že mu růžovovlasý kopiník porozuměl. Všichni věděli, že není vůbec jisté, jestli by se ubránili, kdyby na ně tyto bytosti zaútočili. Ano, samozřejmě měli daleko modernější zbraně, ale bylo by to dva na jednoho a ty jejich kopí asi létají hodně rychle.

Mezitím, co o tom uvažovali, fialovovlasý vůdce mluvil s růžovovlasým mužem a jeho slova jim zničila naděje:

„Já vám nemoc rozumím. Vy půjdete všichni s námi, James-T-Kirk. Hned.“

„Co budeme dělat, kapitáne?“ otočil se na Kirka nervózně Wallters.

„Jestli s nimi půjdeme,“ přidal se Karajevič, „kdo ví, kam nás odvedou a co s námi bude.“ I ostatní lidé na něj byli otočeni. Byl kapitán a teď, v téhle situaci od něj očekávali pomoc.

První důstojník se téhle rychlé porady neúčastnil, ale pozorně se díval mezi kopiníky. Pan Sulu si toho všiml a otočil se k němu:

„Co děláte, pane Spocku?“

Ten neodpověděl, jenom pokývl hlavou na ty osoby. Sulu sledoval jeho pohled. Právě včas, aby viděl, jak ze zadních řad s krvetuhnoucím výkřikem vyskakují tři muži. Mezi rukama drželi něco, co vypadalo jako jiskřící koule.

„Pozor! K zemi!“ vykřikl Spock, vrhnul se k zemi a Sulua strhl s sebou.

Pozdě. Poručík neviděl, co se stalo, slyšel ale, jak kapitán a zbylí tři muži zaječeli a s dalšími výkřiky padali k zemi.

Rychle zdvihl hlavu, aby se podíval, co se jim stalo, ale viděl jen bílomodrý záblesk a vzápětí dostal takovou ránu, jako kdyby ho někdo silně nakopl do břicha. Vykřikl. Z dálky, přestože od sebe leželi sotva půl metru daleko, uslyšel zaječet Spocka. Cítil, jak se on sám zkroutil křečí, nemohl ovládat své svaly. Viděl jenom bílo a celé tělo mu příšerně brnělo. To všechno po pár vteřinách odešlo, stejně náhle, jako to přišlo. Ale i s jeho vědomím.

„Výborně, vy tři,“ promluvil fialovovlasý velitel svým dutým jazykem. „Takhle to s nimi bude mnohem jednodušší. I když,“ pohlédl na šest bezvládných těl ležících na zemi v nepřirozených polohách, jak je zkroutila křeč, „možná to na ně bylo až moc…“

„Ne, pane,“ řekl modrovlasý mladý muž, který se skláněl nad doktorem, „žijí. Ale hned tak se neproberou.“ Všichni se řezavě zasmáli.

„Dobře, Kha-muzi. Tak je vezmeme, dva každého a půjdeme!“

V jeskyni zavládl ruch.

„Tohle je nejspíš jejich vůdce.“ fialovovlasý šťouchl nohou do kapitána Kirka a otočil se ke svému příteli, který vedl tu čtyřčlennou posilu. „Pojď, vezmeme ho spolu. La-Tsun si s ním rád promluví.“


. . .


O mnoho kilometrů výše, na oběžné dráze, plula loď Enterprise, kde všechno probíhalo tak, jak mělo. Velká část posádky právě večeřela a bavila se bezstarostnými žerty. Už byli u XX12 celý den a zatím se nestalo nic závažného, tak proč si dělat starosti.

Na můstku toho věděli trochu víc. Celý den sledovali, co dělal jejich výsadek a také pečlivě pozorovali elektrickou aktivitu planety. Uvědomovali si více než zbytek posádky vážnost situace. Ani jednomu z nich se nelíbilo, když se kapitán rozhodl vydat se na noční průzkum nějaké jeskyně.

A to bylo právě to, co dělalo poručíkovi Uhuře starosti. To byla totiž poslední zpráva, kterou jim kapitán dal. Hodiny ukazovaly skoro sedm hodin. Bylo to tedy už víc než před půl hodinou. Kapitán jim řekl, že se ozvou, až budou o tom tunelu vědět více. Že by za půl hodiny nic nezjistili? Naštěstí nebyla jediná, komu to vrtalo hlavou.

„To se mi nějak nezdá,“ Scotty se zvedl z křesla. „Už je to přes půl hodiny, co jsme s kapitánem mluvili naposledy. „Pokud vím, nemá v povaze se takhle dlouho neozývat, když je na místě, jako je tohle.“ Na můstku nastal šum. Ukázalo se, že na to už mysleli všichni. „Radši bychom se měli přesvědčit, jestli jsou v pořádku. Prosím, spojte se s nimi, Uhuro,“ přešel k ní. Tenhle příkaz splnila ráda. Měla na věc stejný pohled.

Vyťukala potřebný kód a čekala na spojení. Jaký byl ale pro ni šok, když jí vysílačka v uchu odpověděla jen monotónním pípáním.

„Co se děje?“ zeptal se Scotty.

„Nemáme spojení, Sco-, promiňte, pane, zkusím to znovu.“ Uhura rozčileně zadala příkaz znovu, ale bez výsledku, Na pultu se rozsvítila červená kontrolka: NENÍ SPOJENÍ.

„Nemůžu se s nimi spojit. A naše systémy jsou v pořádku.“ Na můstku nastal v tu ránu ještě větší a trochu poděšený hluk.

„Ticho!“ zvýšil hlas Scotty. „spojte mě s Aaronem, Uhuro.“

Jakmile se hlavní velitel dozvěděl, co se stalo, co nejrychleji přispěchal na můstek. Společně s Uhurou a Scottym se ještě několikrát pokusil spojit s nějakým členem výpravy, ale po osmém bezvýsledném pokusu to vzdal.

Když prohlédl Gaultierovy záznamy o elektrické aktivitě na planetě a ujistil se, že v místech, kde výsadek byl, žádný větší výboj nenastal, ohlásil tuhle špatnou zprávu posádce. Všichni přitom mysleli na to, že kapitána a jeho společníky mohl klidně zasáhnout nějaký menší výboj, který ale už tak přehlcené senzory nezaznamenaly.

Potom Aaron odběhl do biochemické laboratoře, kde právě zkoumali vzorky, které paní McSeedová přinesla z planety. Ruch na můstku se postupně uklidnil a zavládlo ještě tíživější ticho než předtím.


V lodní nemocnici vedle sebe stáli Uliriko Usaffi s vrchní sestrou. Právě si vyslechli z rozhlasu tu strašnou zprávu od velitele Aarona.

„Dones mi kafe, Ricko.“ Sestra se svezla do židle. Uliriko beze slova došel k automatu a objednal rovnou dva hrnečky.

„Tohle není poprvé, co se to stalo,“ řekla sestra, když si po chvíli usrkla horkého nápoje.

Usaffi seděl naproti ní a v rukou držel svůj šálek: „Ale třeba to nic neznamená, ne? Ještě to není ani hodina.“

„Doufám.“ Chvíli bylo tíživé ticho.

„Možná tam přece jenom potkali toho doktorova draka,“ nadhodil pan Usaffi, aby trochu odlehčil atmosféru, vzpomínku na jedno pracovní dopoledne, kdy jim McCoy vykládal o dosud neobjeveném draku se dvěma hlavami, který nezvané návštěvníky omračoval plyny vypouštěnými z konečné části svého trávicího traktu.

Fungovalo to. Vrchní sestra se mírně usmála: „Díky, Ricko. Neměla bych se z toho takhle hroutit. Asi jsem moc často pomáhala vypisovat úmrtní listiny.“


. . .


Skupina kopiníků, která se setkala s výpravou z Enterprise a teď její bezvládné členy unášela kamsi do podzemí, si myslela, že jsou v bezvědomí. To ale nebyla tak úplně pravda, alespoň v případě pana Spocka ne.

Byl spolu s ostatními omráčen, to ano, ale po chvíli, nevěděl ovšem, po jak dlouhé chvíli, se zase probral. Jenže probralo se jenom jeho vědomí, svaly ne, takže mohl jenom přihlížet tomu, jak ho tyto bytosti unášejí dál a dál. To ale neznamenalo, že by zahálel. Přemýšlel. Viděl přesně, co se stalo před tím, než byli omráčeni:

Když růžovovlasý muž domluvil a kapitán s ostatními se začali dohadovat, všiml si, že tři z kopiníků v zadní řadě odložili kopí, spojili konečky prstů na rukou a sklonili hlavy. Přes přední řadu kopiníků nemohl vidět, co dělají, jakmile na ně ale ukázal panu Suluovi, s výkřikem vyskočili dopředu. Mezi prsty jim bíle a modře jiskřilo. Pan Spock zakřičel na ostatní, aby je varoval. Domníval se totiž, že to je nějaká zvláštní zbraň těchto obyvatel. Sám padnul k zemi a Sulua strhl s sebou a to se ukázalo jako dobrý nápad: vzápětí nad nimi proletěly jiskřící paprsky, které na ně ti tři muži vyslali.

Ostatní z jejich skupiny ale nebyli tak rychlí a paprsky je zasáhly. Všichni se nepřirozeně napnuli a s křikem se zhroutili k zemi, kde se váleli v křečích. Tohle všechno se odehrálo během jedné vteřiny nebo možná dvou. Každopádně dřív, než mohl něco udělat, zasáhl i jeho se Suluem další světélkující paprsek, který vyslal nějaký další kopiník, oba se s výkřiky zkroutili v křeči a přišli o vědomí.

První důstojník nevěděl, jak jsou na tom ostatní, visel totiž zády dolů k podlaze tunelu, jak ho tyhle bytosti nesly. Držely ho za ruce a za nohy, hlavu měl zvrácenou její vlastní tíhou dozadu, takže viděl hlavou dolů většinu z toho kopiníka, který ho nesl za ruce a také částečně tunel před nimi. Nebyla to pohodlná poloha, ale takovéhle věci už byl zvyklý neřešit. Přesto mu to trochu vadilo, rád by se tady totiž porozhlédl bez toho, aby byl v roli zajatce.

Teď se znovu zamyslel nad tím, co se stalo v jeskyňce, kde narazili na tyto zdejší obyvatele. To, že je takhle zajali a zbavili vědomí, nechápal. Nebylo to logické. Tyto bytosti o nich přece nevěděli vůbec nic – výprava mohla klidně mít poblíž nějakou posilu, který je mohla přijít zachránit a všechny kopiníky pobít. Je pro ně štěstí, že jich tu je jenom šest – tím hůř ale pro výsadek samotný.

Spíše než proč se kopiníci takhle zachovali, si pan Spock dokázal vysvětlit, jak je omráčili. Ta rána, kterou dostal, se velmi podobala zásahu elektrickým proudem. I to jiskření pod jejich kůží a výboje, které vytvářeli svými prsty, velice nahrávaly důstojníkově domněnce, že to jsou právě tyto bytosti, které na planetě vytvářejí to elektrické pole.

Přestože pan Spock ještě nikdy neviděl humanoidní bytosti, které by dokázaly vytvořit elektrické napětí i proud tímto způsobem, nikdy neříkal, že to není možné. Vždyť rejnoci a další bytosti dokážou něco velmi podobného. A jak nad tím tak uvažoval, začínal chápat, jak to v tělech jejich únosců funguje.

Když nad tímto svým objevem přemýšlel, samozřejmě nezapomínal bedlivě pozorovat své okolí. Hlavně se snažil zapamatovat si cestu, aby byli v případě potřeby schopni vrátit se sami zpátky.

Uvažování nad tím, co s nimi tito kopiníci zamýšlejí, přenechal raději ostatním. Tyto bytosti se zjevně nechovají logicky, a tudíž bude pro lidi daleko snazší než pro něj odhadovat jejich plány. Jediné, co si o nich troufal Spock říct jistě, bylo, že jich tady někde žije mnohem víc. Za prvé, vypadalo to, že je odnášejí k nějakému svému nadřízenému a za druhé, jeho i lodní senzory zaznamenaly mnohem větší elektrickou aktivitu, než mohla tahle dvanácti členná skupina kopiníků vytvořit.

Skupina šla pořád dál a dál, pořád na pohled stejnými chodbami a jeskyněmi. Pan Spock už dávno přestal věřit tomu, že si zapamatuje cestu, ostatně, moc by jim nepomohlo ani, kdyby si ji pomatoval

kdo ví, jakou část pochodu strávil v bezvědomí.

Jak pokračovali, začínal první důstojník myslet na ostatní zajatce. Účinkoval výboj na ně, jako na lidi, stejně jako na něj? Sám totiž pozoroval, že se mu pomalu vrací vláda nad svým tělem. Tuhle skutečnost ale před svými nosiči pečlivě zatajoval. Z toho, že ho nespoutali, a z jejich ne příliš ostražitého chování totiž usuzoval, že s tím, že by se mohl takhle probrat, nepočítají. A rozhodně nestál o další úder proudem, který by ho znovu zbavil vědomí.

Když už ušli, alespoň podle Spockova odhadu, nejméně čtyři kilometry, konečně nastala změna.

„Khada zisch!“ ozval se najednou zepředu drsný výkřik, ve kterém poznal pan Spock místní řeč. Rozhodně takto nečekaně nevykřikl nikdo z jejich skupiny, na to se tan hlas ozval moc vepředu. Pro kopiníky to ale zjevně nebylo nečekané

klidně se zastavili a fialovovlasý velitel začal mluvit s tím, kdo předtím křičel.

Takže tedy, pomyslel si pan Spock, ostatní zajatci jsou ještě v bezvědomí anebo v tom nehybném stavu. Možnost, že by snad byli mrtvi nebo tady s ním nebyli, se mu zdála nepravděpodobná. Vzhůru ovšem být také nemohli, protože, jak první důstojník věděl, lidé na nečekaný zvuk reagují trhnutím nebo výkřikem a nic takového se nestalo. Kdyby ano, určitě by to poznal.

Zatímco přemýšlel, s kým se to setkali, dostali jejich věznitelé nejspíš povolení k odpočinku, protože pana Spocka náhle pustili na zem a začali si úlevně protahovat ruce. První důstojník, kterého z nepohodlné cesty všechno bolelo a pád na tvrdý kámen mu nijak nepomohl, s potěšením poslouchal rány, se kterými byli pouštěni na zem ostatní členové jejich výpravy. Skutečně tedy není sám.

Z toho, co slyšel a velmi málo také viděl, odhadl, že se právě setkali s nějakou další strážnou skupinou. Pokus o útěk by tedy v této chvíli, přestože cítil, že má u sebe pořád všechny zbraně a vůbec všechny věci, byl velice nemoudrý. To, že mu kopiníci nechali všechny přístroje a obzvlášť phaser, od nich bylo také velice nemoudré. I když, třeba se nikdy s nějakou takovou výpravou, jako byla ta jejich, nesetkali. Ale co výprava z Orleánsu? Ti se přeci transportovali velice blízko toho místa jako oni sami.

Brzy se v zorném poli pana Spocka, které zaujímalo hlavně plochu bezprostředně nad ním, objevil fialovovlasý velitel spolu se dvěma dalšími muži. Jednoho z nich, muže s šedými kalhoty a bledě modrými vlasy, pan Spock poznával – byl jedním z té čtyřčlenné skupiny. Druhý muž, s tak tmavými vlasy, že vypadaly jako černé, měl na sobě jakýsi světlý háv, který ale končil dole také nohavicemi. Podle hlasu se dalo poznat, že to je ten, který předtím křičel. Spock usoudil, že je to asi velitel zdejšího oddílu.

Všichni tři se na něj pozorně zadívali a po krátkém rozhovoru, kdy se zřejmě dohadovali o něm, se k panu Spockovi ten tmavovlasý muž sklonil a chytil mu ruku pod loktem tak, jako by mu chtěl změřit tep. Po několika vteřinách ale se zmateným výrazem vyskočil a začal cosi rozčileně vykřikovat. Atmosféra v jeskyni se rázem změnila a kolem pana Spocka se seběhli další kopiníci.

První důstojník pochopil, že s předstíráním mdlob je konec. Rychle se nadzdvihl, aby viděl, jak jsou na tom ostatní, spatřil ale jenom Karajeviče, jak leží na zemi asi dva metry od něj, než se na něj vrhl jeden z okolostojících, srazil ho k zemi, převrátil na břicho a než mohl pan Spock cokoliv udělat, měl obě ruce pevně svázané za zády. Na této planetě se používají poněkud zastaralé metody zacházení se zajatci, pomyslel si, ale pořád to bylo lepší než být omráčen.

Postavili ho a dali hlídat dvěma kopiníkům. Kdyby se mu provaz nezařezával do zápěstí, bylo by to takhle svým způsobem mnohem pohodlnější než ležet na zemi a předstírat mdloby. Alespoň měl konečně možnost rozhlédnout se kolem sebe.

Nacházeli se v jeskyni dlouhé asi dvacet metrů, široké víc než deset a vysoké asi tři metry, poměrně dobře osvětlené tím zvláštním nerostem. Bylo tu nejméně dvacet kopiníků, kteří buď postávali, nebo pobíhali, nejčastěji okolo pana Spocka nebo ležících zajatců. Všichni spolu také živě mluvili, pokud se něco takového dá říct o tom jejich mrtvém jazyce. Mezerami mezi nimi první důstojník občas někoho ze svých společníků zahlédl, všichni ale vypadali stále jako bez života.

„Umí tady někdo mluvit Univerzálním hvězdným jazykem?“ zeptal se pan Spock během přestávky svých hlídačů, kteří se právě občerstvovali nějakou vodou. Ta mu ovšem, jako zajatci, nabídnuta nebyla.

Hlídači se po sobě zmateně podívali, očividně mu nerozuměli, ale alespoň zavolali toho růžovovlasého mluvčího.

„Kde jsme?“ zeptal se ho zřetelně pan Spock.

„Vy jste u nás.“

„Kam nás vedete?“

„Vy budete mluvit s La-Tsunem. My jdeme k němu.“

„Kdo je La-Tsun?“

„La-Tsun je –“ kopiník se zmateně odmlčel. „On vládne. My posloucháme ho.“

Takže jich tady skutečně žije víc. A nejspíš se setkají s jejich vůdcem. Pan Spock doufal, že s ním bude rozumnější řeč.

„Proč jste nás zajali?“

„Já nerozumím. Řekni jinak.“

„Proč nás tam vedete?“

„Vy jste cizinci. La-Tsun rozhodne.“

„Jsme tady první cizinci?“

Odpovědi se pan Spock ale nedočkal. Zazněl další rozkaz, nejspíše k dalšímu pochodu, a růžovovlasý muž odběhl, aby pomohl nést pana McCoye.

Během chvíle byla celá skupina, i s těmi, kteří se k nim tady nově přidali, připravena na cestu. Tmavovlasý kopiník vykřikl další povel a teď už nejméně 20-ti členná skupina se vydala na cestu. Strážci pana Spocka uchopili za ruce a trhnutím ho popohnali do čela zástupu, kde měl zůstat po zbytek cesty vedle těch dvou velitelů, fialovovlasého a tmavovlasého.

Když míjel ostatní, měl příležitost se podívat, jak na tom jsou další zajatci. Moc dobře tedy ne. Všichni byli za ruce a nohy vláčeni kupředu. Ve tvářích měli poněkud ztuhlý výraz a oči doširoka otevřené. Pan Wallters a kapitánem také byli lehce poraněni – nejspíš s nimi jejich nosiči nezacházeli zrovna nejlépe.

Pan Spock nemyslel na svoji bolest v zápěstích ani na to, že se mu pomalu, ale jistě odkrvují ruce, uvažoval nad jejich situací a šancemi. A ani pro člověka by to nebyly žádné veselé úvahy.


. . .


A tak, zatímco na planetě byla stovky metrů pod zemí vláčena zajatá výprava dál a dál, na Enterprise panovala dosti pochmurná nálada. Bylo po půl deváté večer a stále neměli spojení s žádným členem výsadku. Už to bylo přes dvě hodiny, co naposledy mluvili s kapitánem, a podle tohoto rozhovoru by měla být celá výprava na průzkumu jedné jeskyně.,

Co se stalo? Proč se kapitán neozývá? Není spojení, samozřejmě. Ale proč? Fungovalo přece celý den! Může to souviset s tím, že je teď výprava v té jeskyni? Ale jsou tam vůbec ještě? Nestalo se jim nic? Co je s nimi?

Takovéhle a podobné otázky se míhaly hlavou všem členům posádky. Veselá večerní nálada byla ta tam.

Na můstku seděl v kapitánském křesle velitel William, který právě velel noční službě. Byl ustaraný. Každých deset minut se znovu a znovu zkoušeli spojit s kterýmkoliv členem výpravy, ale marně. NENÍ SPOJENÍ, objevovalo se na komunikačním panelu znovu a znovu.

Pokud šlo o vrchního velitele, pana Aarona, kdyby to bylo na něm, vydal by se hned na povrch XX12 pátrat po výsadku, ale pomatoval si kapitánův rozkaz.: Pokud nebudete vědět, co s námi je, neposílejte na planetu už žádného člena posádky. Koneckonců, jsou to teprve dvě hodiny, uklidňoval se důstojník.

Pan Scott a jeho směna by měli být sice rádi, že už mají po službě, ale nebylo to tak. Mnohem radši by byli na můstku, aby mohli dělat něco užitečného. Takhle museli na výpravu pořád myslet.


. . .


V podzemí planety zatím skupina kopiníků pokračovala se svými zajatci v cestě. Prvních třičtvrtě hodiny, podle odhadu pana Spocka, byla chůze velmi jednotvárná, ale potom, jak čas i oni postupovali, se dostali do míst, kde už byly chodby širší, jeskyně častější a občas i lehce vyzdobené.

Také začali častěji potkávat další skupiny kopiníků, u kterých se ale zdrželi vždycky jenom velice krátce, než velitelé mezi sebou prohodili pár slov. V těch chvílích si ale pan Spock všímal, že muži a, jak zjistil, zřejmě i ženy, z těch dalších skupin, zvláště jeho provrtávají zvědavým, zkoumavým a mnohdy nedůvěřivým nebo i nenávistným pohledem.

První důstojník odhadoval, že se blíží na nějaké pro kopiníky důležité místo. Nejspíš sídlo toho La-Tsuna.

Když už, podle pana Spocka, ušli od toho místa, kde se setkali s tou skupinou kopiníků, která se k nim připojila, asi nejméně deset kilometrů, dostali se pravděpodobně do nějaké obydlené části. Bylo tam všude tolik těchto bytostí, že už skoro nikdy nebyli v tunelu sami. Potkávali muže i ženy – všichni byli na zajatce nepokrytě zvědaví, ale přitom se na ně dívali s očividným opovržením. To pana Spocka vůbec netěšilo. V téhle situaci by spíš potřebovali, aby se těmto bytostem a zvlášť La-Tsunovi zalíbili.

Jak pokračovali dál, někteří kolemjdoucí se ke skupině kopiníků vedoucích (nebo, ve většině případů nesoucích) zajatce přidávali, takže je brzy doprovázel nemalý zástup. Jak velký, to pan Spock mohl jenom odhadovat. Šel totiž vepředu toho průvodu a nebylo mu dovoleno moc se otáčet.

Přesto by rád věděl, jestli se k nim ty bytosti přidávají jenom ze zvědavosti nebo jestli k tomu mají i nějaký jiný důvod. Vzduch teď doslova duněl jejich hlasy, ovšem pan Spock jim nerozuměl ani slovo.

Po pár minutách chůze dospěli na konec toho tunelu, kde se celá skupina na chvíli zastavila. Panu Spockovi se na první pohled zdálo, že chodba končí jen tak ve vzduchu.

divider

Následuje:
Kapitola 4 - Zig-Mu-Din

divider

CZ Kontinuum Star Trek fan klub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© 2000–2020 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries