Pod povrchem

Autor:
Serenity
Archivováno dne:
22. 2. 2015
Délka:
48 952 slov (218 min.)
Stav povídky:
dokončená
Přístupnost:
13+
Varování:

žádné, ta přístupnost 13+ je spíš z opatrnosti

Seriál (svět):
TOS
Období:
rok 2269
Kategorie:
napětí
Pokračování:
volné pokračování
Spoiler:
žádný
Stručný obsah:

obvyklé téma epizod TOS

divider
Poznámka autora:

Moje znalost Star Treku nebyla v době psaní této povídky dokonalá, takže se mohou vyskytnout nějaké nesrovnalosti. Za případné češtinářské chyby se také omlouvám. Budu velmi ráda za zpětnou vazbu.

divider
Prohlášení:

Star Trek a související značky jsou majetkem společnosti CBS Studios Inc. a Paramount Pictures Corp. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

divider

Pod povrchem (Serenity)

Obsah

Kapitola 10 - Loučení

18. 5. 2269, hvězdné datum 1844,2. Osobní deník Jamese T. Kirka:

Dneska kolem jedné hodiny v noci jsme se já, Spock, Sulu, Wallters, Karajevič a Kostra vrátili na palubu. Bylo to štěstí. Myslím, že na ten den a půl, kdy jsme všichni byli v zajetí obyvatel téhle planety, která se ve skutečnosti jmenuje Cāvios, nikdy z nás nezapomene. Kdybychom nenarazili na pana Tobiashe Morethyho, posledního trosečníka z Orleánsu, a na jeho cāvianskou ženu Nessynd, nikdy by se nám nepodařilo uprchnout. Na dnešek byly naplánovány kruté výslechy a do konce týdne bychom měli za sebou nejspíš i popravu. Při utíkání ze zajetí, které trvalo víc než šestnáct hodin, naštěstí nikdo z nás nepřišel o život, jenom Sulu byl zraněn a teď leží v lodní nemocnici.

Je mi líto Nessynd, je to jedna z nejodvážnějších žen, jaké jsem kdy poznal. Už proto, že se rozhodla vrátit se zpátky domů. Nebude to mít vůbec jednoduché, Spock navrhl, že jí upraví paměť, aby byla alespoň trochu v bezpečí. Její otec je vládce a nechal by ji popravit, kdyby zjistil, že nám pomáhala.

Teď je Nessynd na návštěvě na palubě Enterprise, ale asi za třičtvrtě hodiny ji půjdeme vyprovodit zpět na planetu. Její muž, pan Morethy, spolu s jejich malým dítětem potom odletí s námi na Zem.

Kirk ukončil zaznamenávání a zívl. Jako mnoho dalších, i on si vedl osobní deník. Do něj, na rozdíl od palubního kapitánského deníku, zaznamenával docela rád, protože to nebylo nic, co by si mohl prohlížet ještě někdo jiný. Kvůli tomu byly tyto záznamy obvykle delší a ne tolik objektivní jako v kapitánském deníku.

Bylo chvíli po čtvrté hodině ráno, takže na spánek neměl ani tři hodiny. Ale musel se postarat o dopravení Nessynd na planetu a o další nejdůležitější věci. Právě teď seděl ve své kajutě u stolu naproti počítači a pil silné kafe.

„Kirk a Spock!“ vyťukal do počítače kód na kajutu prvního důstojníka. Po chvilce se rozsvítila obrazovka, aby na sebe při hovoru viděli.

„Tady Spock. Mám už přijít do společenského sálu, kapitáne?“ Pan Spock si šel v noci lehnout téměř hned po té, co dorazili na Enterprise. Kirk mu tehdy stačil jenom říct, že se ještě spolu s panem Morethym a Nessynd sejdou po čtvrté ve společenském sále.

„Ne, hned nemusíte. Ještě musím zaskočit za Williamem a tak. A Nessynd tam bude až tak za deset minut.“

„Dobře.“

„A, pane Spocku, oznamte to taky prosím Morethymu.“

„Ano, kapitáne.“

„Dobře. Kirk končí.“ Kapitán dopil kafe, vstal a zamířil na můstek.

Když krátce po čtvrt na čtyři vešel do společenského sálu, ostatní už seděli u jednoho ze stolů a čekali na něj. Nessynd stále držela v rukou dítě, které teď spalo, a její oči prozrazovaly, že se jí prohlídka lodi líbila.

„Tak co, Nessynd?“ zeptal se jí přesto Kirk, když se všichni pozdravili.

„Úžasné!“ odpověděla mu nadšeně. „Je to tady úplně jiné než na Cāviosu. Žádná skála. Elisa říkala, že jsem byla skoro všude. Nejvíc se mi líbilo to, kde se cvičí v boji. Ale taky ten můstek

nikdy jsem nevěděla, jak vypadá Cāvios z vesmíru.“

„Možná jsi první Cāvian, který ho takhle viděl,“ řekl jí na to Kirk. „Ale určitě první na lodi Federace.“

„Tohle byly jedny z nejlepších hodin mého života. Ale nikdy si na ně už nevzpomenu,“ povzdechla si. Smiřovala se s tím opravdu jen velice těžko. Ale věděla, že je to nutné.

Kapitán si k nim přisedl a dali se do podrobného plánování celé akce. On sám s nimi šel proto, aby hlídal okolí, až se pan Spock bude věnovat Nessyndiným vzpomínkám. Mohl by to sice přenechat téměř každému jinému členu posádky a on sám jít spát, ale chtěl být u toho.

Asi o dvacet minut později vstali a vydali se do transportní místnosti. Cestou se ještě stavili v kajutě s číslem 634, která nově patřila panu Morethymu. Kirk se Spockem počkali na chodbě, zatímco pan Morethy se svou ženou vstoupili dovnitř.

„Pořád tady pro ni nemám postýlku,“ prohodil Morethy, když Nessynd něžně pokládala spící děvčátko do jeho postele. Zpočátku ji sice chtěla vzít s sebou na planetu a rozloučit se s ní až tam, ale pan Spock jí vysvětlil, že transportování je zvlášť takhle malým dětem velmi nepříjemné.

Nessynd se na svou dceru chvíli mlčky dívala. Potom vztáhla prst a dotkla se jím jejího čela. Byl to starý způsob loučení, který na Cāviosu používali už jen velmi blízcí Cāviané.

„Ge d´haadi baRykho!“ řekla cāvijsky. „Měj zdar, má dcero!“ Na to se otočila a vyšla ven. Pan Morethy jí stiskl ruku. Věděl, jak moc to dítě miluje a co ji to loučení všechno stálo. Přestože Cāviané neznali slzy, v takovýchto chvílích se cítili stejně jako lidé.

Skupina mlčky došla až k transportéru, který teď obsluhoval pan Nicholson společně s jinou ženou ze strojovny. Scotty si šel totiž lehnout hned poté, co se kapitán s výpravou vrátil.

„Energii!“ řekl Kirk, když už stáli v transportérech. Všichni čtyři se tvářili stejně vážně. Pan Spock ovšem cítil jenom důležitost téhle výpravy. Ostatní ji vnímali jako smutnou povinnost. Nejhůř se cítil asi pan Morethy. Když ji měl opustit, konečně pochopil, jak má Nessynd rád. Bylo mu jí líto. Přesto ale pořád chtěl, aby zůstala na Cāviosu.

Během několika vteřin jim transportní místnost zmizela z očí a oni znovu stáli na tmavém povrchu planety, teď ale nejméně deset kilometrů vzdušnou čarou od místa, kam se transportovali poprvé. Byli asi kilometr od Údolí odpočinku, rozsáhlé plošiny, kam chodili obyvatelé Zig-Mu-Dinu každý den spát. Teď bylo chvíli po třičtvrtě na pět a na nafialovělé obloze bylo znát, že svítá. Přestože do rozbřesku zbývala ještě hodina a půl, ze všeho nejdřív se pořádně rozhlédli kolem sebe připraveni okamžitě vytasit zbraň.

„Nikdo tu není,“ řekla po chvíli Nessynd.

„Ale stejně,“ kapitán si vytáhl phaser. „Čím dřív, tím líp, ne?“ S těmito slovy začal obcházet kolem a co nejdříve se rozhlížet. Přeci jenom, mohlo by se stát, že by tady na ně narazil nějaký Cāvian. A to bylo to, co právě potřebovali nejméně.

„Má pravdu,“ řekla Nessynd a přistoupila ke svému muži. Pan Spock mezitím poodstoupil a vypadalo to, že se zase zaměstnává svýma rukama. Byl si vědom toho, že takhle hluboce a pořádně ještě žádnému Cāvianovi do mysli nezasahoval. Když se o téhle výpravě radili, Nessynd mu trochu popsala cestu, na kterou se údajně vydala. Ovšem zbytek bude na něm.

Pan Morethy ji uchopil za ruce. Hleděli si do očí a najednou nevěděli, co říct.

„Takže se loučíme,“ zašeptal pan Morethy cāvijsky.

„Ano, ale ne navždycky, že ne?“

„Přijedu tě navštívit. Až už bude naše dcera trochu větší a zvládne to doma sama.“

„Budu tě čekat.“

„S tebou to byly hezké tři roky,“ nadhodil pan Morethy po další chvíli ticha.

„S tebou to byly ty nejhezčí tři roky.“

Zase bylo chvíli ticho. „Je mi líto, že tě tady nechávám.“

„Chci, abys odjel. Byl bys tu nešťastný. A na Zemi tě čekají.“

„Asi ano. Ale nebude správné, abych měl dvě děti a ty žádné,“ pokusil se o chabý žert.

„Bude. Budou ti připomínat dvě ženy, které máš rád. Chlapec tu první, Calysse. A dívka…“

„Dívka tu druhou, Nessynd,“ dodal.

„Postaráš se o naši dceru?“

„Budu ji milovat stejně jako svého syna,“ slíbil. „Ale asi bude lepší, když ji budou znát na Zemi pod jiným jménem.“

„Proč? Copak její jméno není dost dobré?“ rozhořčila se Nessynd.

„Vždycky to bude princezna Unsen,“ uklidnil ji Morethy. „Slza duhy. Ale na Zemi to pro ni nebude lehké. Vždycky bude jiná. Slovo Cāvian tam bude budit pobouření, protože to byli Cāviané, kdo se zachovali k trosečníkům z mojí lodi tak, jak se zachovali. Bude lepší, když alespoň podle jména bude poznat, že je to také člověk.“

„Máš pravdu. A jak jí tam budou říkat? Tady je to Slza duhy. Slza po tobě, duha po mně.“

„Bude mít nádherné jméno. Samozřejmě ne krásnější než je Unsen. Cyndy Calysse Morethyová. Po nás třech. Cyndy po tobě, Nessynd. Calysse po Calysse a Morethyová po mně.“

„Krásné jméno. Jenom je trochu dlouhé.“

„Bude se jí říkat jenom Cyndy – po tobě.“

„Řekneš jí o mně?“

„Samozřejmě.“

„Řekneš jí, že na ní její matka nikdy nezapomene? Budu ji čekat, abych se s ní setkala, až bude velká.“

„Neboj se. Nikdy na tebe nezapomeneme.“

„Ztrácíme čas,“ Nessynd mu najednou pustila ruce. „Já si na nic z toho už stejně nikdy nevzpomenu.“ Oba se smutně usmáli. Téměř najednou potom zdvihli ruce a dotkli se čela toho druhého.

„Měj zdar!“

„Měj zdar.“ Pan Morethy bojoval sám se sebou. Nejraději by tuhle na pohled křehkou ženu přitiskl k sobě a dal jí tak najevo, že ji má skutečně rád. Ale ona se už od něj odvrátila a podívala se na pana Spocka.

„Jsi připravená, Nessynd?“ zeptal se jí on.

Přikývla. „Co mám dělat?“

„Nejlepší bude, když si někam sedneš. Bude nejspíš chvíli trvat, než se vzpamatuješ. A během té doby,“ první důstojník se teď obrátil na Kirka, který k nim mezitím přešel, „se musíme transportovat zpátky na Enterprise.“

Kapitán souhlasil a vytáhl vysílačku, zatímco si Nessynd vybrala jednu z okolních skalek a usadila se na ni. Spojil se s panem Nicholsonem a během chvíle mu vysvětlil jejich plán, aby je byl připraven okamžitě transportovat. Potom vrhl ještě poslední pohled na své společníky a znovu si začal pozorně prohlížet okolní krajinu.

Pan Spock se spolu s panem Morethym mezitím vydali za Nessynd a Morethy teď povzbudivě stál vedle ní. Viděl, jak je jeho žena nervózní. Pohledem těkala mezi ním a panem Spockem, který ještě stále stál se sklopenou hlavou a držel si levou ruku, jako by si pořád ještě nebyl tím, co se chystal udělat, jistý. Pomalu přešel k Nessynd a na okamžik se s ní střetl pohledem.

„Mysli na tu cestu, na které jsi měla být,“ poradil jí a najednou už byl stejně vyrovnaný jako obvykle.

„Dobře,“ hlesla Nessynd a zavřela oči. Nedokázala si představit, že tohle všechno už navždycky zapomene. Pouhé pomyšlení na to ji děsilo. Ale muselo to tak být, pokud chtěla na Cāviosu zůstat živá. La-Tsunovi by to, že byla jeho dcerou, nepřekáželo v tom ji krutě popravit, kdyby se dozvěděl, že jeho zajatcům pomohla k útěku. A to by se dozvěděl, kdyby se jí na to zeptal. Žádný Cāvian nelhal.

Pokusila se tedy soustředit si myšlenky.

Pan Spock k ní ze strany přistoupil, prsty levé ruky jí položil na obličej a soustředěně sklonil hlavu.

„Zapomeň to!“ řekl tiše.

Během několika vteřin se Nessyndiny ztuhlé rysy uvolnily a ve tváři se jí objevil nepřítomný výraz. Pan Spock Cāvianku nakonec jemně položil na kámen a pomalu zdvihl ruku z jejího obličeje.

Kapitán, který celé dění z povzdálí sledoval, zachytil jeho rychlý pohled a dal panu Nicholsonovi pokyn k transportování. Pan Spock i Morethy k němu tiše přešli, oba se ale dál dívali na Nessynd, která zatím ležela bezvládně na skalce. Až se probere, nebude si pamatovat nic z toho, co za celý den ve skutečnosti dělala. Panu Morethymu skoro připadalo, že z ní potom bude někdo jiný.

Po chvíli se ale všem třem známě zatmělo před očima a v příštím okamžiku se ocitli v transportéru na Enterprise.

„Všechno v pořádku, pane?“ zeptal se téměř okamžitě pan Nicholson zpoza ovládacího pultu. Kapitán se podíval na pana Spocka.

„Ano,“ odpověděl první důstojník. „Udělal jsem všechno pro to, aby ji nikdo nepodezříval. Ta žena si nebude pamatovat ani, že vůbec někdy pomyslela na to, nám pomoci.“ Na chvíli nastalo ticho. Pro Kirka a zvláště pro Morethyho bylo těžké tomu uvěřit.

„Nezměnil jste jí ale, doufám, pane Spocku, povahu,“ otočil se na něj s obavami pan Morethy.

„Povahu?“ opakoval Spock. „Ne. Dokážu měnit jenom myšlenky.“ Morethy si oddychl.

„Už je po páté,“ kapitán se mezitím podíval na hodiny. „Jdu si lehnout. Domluvil jsem se Scottym, že dneska bude mít službu na můstku ještě on, abychom si my mohli pořádně odpočinout. Všichni, kdo jsme celý den prchali z La-Tsunova vězení, si dneska zasloužíme klid.“ S tím souhlasili i Spock s Morethym. Všichni tři byli opravdu pořádně unaveni. Ovšem ještě než zamířili do svých kajut, doprovodili pana Morethyho do lodní nemocnice, kde si od pana Usaffiho vyžádal postýlku pro svou dcerku.

Ta ležela na jeho posteli stále tak, jak ji Nessynd zanechala a za celou dobu, co byl pryč, se nepohnula. Její otec ji opatrně přesunul do kolébky a do deseti minut usnul i on sám.

Čas míjel, za chvíli bylo šest hodin a ztichlé lodní chodby se začaly probouzet. Bylo to první ráno za poslední tři dny, kdy ve vzduchu nevisela nervozita. Ani to, když velitel William celé posádce rozhlasem oznámil, jak se dozvěděl od kapitána, že ještě asi dva dny zůstanou na oběžné dráze Cāviosu, jim nezkazilo náladu. Úkol, se kterým sem letěli, byl splněn a už nebylo, čeho se obávat.

Na můstku už to také vypadalo stejně jako v každý všední den. V sedm hodin přijel turbovýtah a nastalo pravidelné střídání směn. Denní služba, která se teď skládala z pana Scotta, Uhury, Čechova, Mwanga, Kingové, Gaultiera a Dolyma, ale zaujala svá místa poněkud unaveně. Většina z nich toho v noci moc nenaspala, ale snažili se to na sobě nedávat moc znát. Pan Čechov ovšem nedokázal potlačit hluboké zívnutí, když si sedal na své místo navigátora. Kingová, která seděla vedle něj, se na něj s pohrdavým úšklebkem podívala. Sama dala jako jedna z mála v noci přednost spánku a teď byla dokonale odpočatá. Čechov předstíral uraženého a trucovitě si podepřel bradu. Samozřejmě, že ho prokoukla.

„Víte, Čechove, poslouchat rozkazy občas není jenom na škodu,“ utáhla si z něj.

„Starejte se o sebe, Kingová,“ zavrčel. Přemýšlel o tom, co asi teď dělá pan Sulu.

Ten byl zatím stále pod vlivem léků proti bolesti a tvrdě spal na svém nemocničním lůžku. Pan Usaffi, který ho hlídal, seděl opodál v místnosti, které by se dalo říkat sesterna. Odtud sice na Sulua přímo neviděl, ale přístroje mu přesně ukazovaly, co se s ním děje. Nedělo se s ním ale nic zvláštního a tak si Usaffi zrovna v počítači prohlížel jednu z odborných knih nahraných na discích, které našel v doktorově kanceláři. Krátil si tím čas a zároveň se občas něco přiučil.

Před půl devátou toho ale musel nechat, protože přišla sestra Chapelová a asi deset minut po ní i doktor McCoy. Oby chtěli vědět, co se v nemocnici po zbytek noci dělo. A jakmile jim to řekl, poslal ho McCoy spát. Usaffi odcházel se značnou nechutí. Mnohem raději by tady zůstal a byl u té operace.

Když se za ním zavřely dveře, McCoy přešel k Suluovu lůžku a začal uvažovat, jak mu tu ruku nejlépe sešít. Nemělo by to být nic těžkého, ale nebyl ještě úplně odpočatý a tak si to chtěl co nejlépe promyslet. Znovu ten zákrok odkládat nechtěl, aby rána mezitím nezačala nějak špatně srůstat.

„Vlastně bychom ho ani nemuseli budit,“ prohodil nakonec s pohledem na svého stále spícího pacienta směrem k sestře, která stála na druhé straně lůžka. „Jestli vydrží spát, než to připravíme. Bylo by to pro něj milé překvapení, kdyby se vzbudil až pak a zjistil, že už má ruku zašitou.“

Během půlhodiny bylo všechno skutečně přichystáno a pan Sulu skutečně ještě pořád spal. Sestra Chapelová mu jenom píchla umrtvující injekci, odmotala mu z ruky všechny obvazy, znovu ránu vydezinfikovala a McCoy se mohl pustit do práce.

O čtvrt hodiny později už byl hotov a právě mu čerstvě zašitou ránu obvazoval, když se pan Sulu probudil.

„Áá,“ několikrát ve světle zamrkal. „Co to je?“ podíval se na McCoye.

„Jenom klidně ležte,“ zabránil mu doktor v dalším pohybu. „Právě jsem vám sešil tu ruku, nesmíte s ní vůbec pohnout, aby vám nepopraskaly stehy.“

„Vůbec ji necítím.“

„Znecitlivili jsme vám ji.“ Chvíli si ještě povídali a potom McCoy svého pacienta vybídl, aby se posadil, protože mu chtěl paži speciální ortézou připevnit k hrudníku, aby s ní Sulu nemohl vůbec hýbat.

„Počkat, to ale nebudu moct mít služby,“ uvědomil si pan Sulu.

„Přesně tak,“ přitakal doktor. „Vadí vám to?“

„Ani ne. Ale budu se nudit,“ zašklebil se.

Když byl pacient ošetřený, sestra Chapelová mu přinesla snídani. Sama si šla dozadu do kanceláře sednout s McCoyem k čaji. Bylo asi deset hodin, když ho dopili a doktor se chystal přenechat službu sestře, aby se sám mohl jít ještě trochu vyspat. Vtom se otevřely dveře a do nemocnice vstoupil pan Morethy se svou dcerou v náručí. Dívenka byla vzhůru a spokojeně si něco žvatlala.

„Aha, to jste vy, pane Morethy!“ McCoy se přišel podívat, kdo to vešel. „Potřebujete něco? Myslel jsem, že budete spíš spát.“

„To bych taky rád,“ pan Morethy se unaveně usmál. „Ale se Cyndy to nejde. Vlastně jsem se vás chtěl zeptat, jestli byste mi ji tady nechtěli pohlídat.“

„To klidně můžu,“ vložila se do rozhovoru sestra Chapelová, která přišla za McCoyem. „Na děti jsem zvyklá.“ Panu Morethymu se ulevilo. Už přes hodinu byl kvůli ní vzhůru a opravdu rád by se dospal. Předal Cyndy sestře a spolu s McCoyem vyšli na chodbu. Oba by se už nejraději viděli v postelích.

Na můstku se mezitím posádka trochu probrala z ranní ospalosti, někteří víc, jiní méně. Důstojník Scott hned ráno na kapitánův příkaz poslal hlášení do řídícího střediska Hvězdné flotily, ale jinak neměli moc co na práci. Jenom to neustálé kontrolování koncentrace žíraviny v oblaku nad atmosférou. A hodiny ubíhaly. Zvlášť pan Čechov si už ale přál, aby bylo poledne a přišla je vystřídat Aaronova skupina a on si mohl jít alespoň na dvě hodiny lehnout. Ale zdálo se mu, že čas utíká třikrát pomaleji než obvykle.

Dvanáct hodin ale nakonec přece jen přišlo, přihučel turbovýtah a směny se vystřídaly. Ovšem ne na dlouho. Od půl třetí měla na můstku sedět opět Scottova skupina.

O hodinu dříve sem slečna Felsenová přinesla hlášení ze strojovny. Od té doby, co tady nebyl kapitán, ho totiž nosila k podepsání hlavnímu veliteli Enterprise a dneska, když kapitán neměl službu, to musela udělat zrovna tak. I když se jí za Aaronem vůbec nechtělo. Důvod byl jednoduchý: pořád měla od nedostatku spánku tmavé kruhy pod očima.

Z turbovýtahu vystoupila stejně vážně jako obvykle, přešla k Aaronovi a se zatajeným dechem mu podala hlášení. Veliteli stačil jediný pohled, aby poznal, že porušila jeho příkaz. Kdyby chtěl, mohl by ji tady přede všemi shodit, ale dělal, jako by si ničeho nevšiml a vrátil jí podepsanou tabulku. Když slečna Felsenová odcházela, v duchu si oddychla.

„Takže,“ řekl Scotty, když už zase seděl na můstku on. „Podle toho, co mi řekl kapitán, od Cāviosu odletíme až někdy pozítří. Čeká nás ale dlouhá cesta a už by se měly začít dělat přípravy na odlet.“

„Rozkaz, pane,“ přikývl Čechov a začal spolu s Kingovou plánovat trasu letu. Pan Scott se k nim po chvíli přidal. Z větší části sice mohli použít plány pro cestu sem, ale museli dbát na trochu jiné postavení vesmírných těles. Přece jenom, některými místy prolétali už před dvěma měsíci.

divider

Následuje:
Kapitola 11 - Cāvios

divider

CZ Kontinuum Star Trek fan klub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© 2000–2020 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries