Pod povrchem

Autor:
Serenity
Archivováno dne:
22. 2. 2015
Délka:
48 952 slov (218 min.)
Stav povídky:
dokončená
Přístupnost:
13+
Varování:

žádné, ta přístupnost 13+ je spíš z opatrnosti

Seriál (svět):
TOS
Období:
rok 2269
Kategorie:
napětí
Pokračování:
volné pokračování
Spoiler:
žádný
Stručný obsah:

obvyklé téma epizod TOS

divider
Poznámka autora:

Moje znalost Star Treku nebyla v době psaní této povídky dokonalá, takže se mohou vyskytnout nějaké nesrovnalosti. Za případné češtinářské chyby se také omlouvám. Budu velmi ráda za zpětnou vazbu.

divider
Prohlášení:

Star Trek a související značky jsou majetkem společnosti CBS Studios Inc. a Paramount Pictures Corp. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

divider

Pod povrchem (Serenity)

Obsah

Kapitola 12 - Domů

19. 5. 2269, hvězdné datum 1844,6. Deník kapitána hvězdné lodi Enterprise:

Bez několika hodin už jsou to dva dny, kdy jsme zase všichni na lodi. Pořád se ale nacházíme na oběžné dráze Cāviosu. Čekáme na hovor s Nessynd, cāvianskou ženou pana Morethyho, které pan Spock pro její vlastní bezpečnost upravil paměť. Teď si nevzpomíná na to, že to byla ona, díky které jsme uprchli, a pan Morethy jí to chce všechno co nejlépe vysvětlit. Odlet směrem k Zemi je naplánovaný na zítřejší dopoledne.

Kirk už opět seděl ve svém křesle na můstku, ode dneška už museli všichni členové zajaté výpravy na Cāviosu zase do práce. Jenom pan Sulu měl kvůli svému zranění volno.

Blížila se šestá hodina večer a posádka můstku měla za sebou klidnou denní službu. Kromě pracovníků tu trochu netrpělivě postával také pan Morethy. Čekal, kdy se s nimi Nessynd spojí. Mělo by to být někdy dneska večer. Nejpozději. Ale kdy přesně, to nevěděl. Byl tady na můstku už téměř od rána, ale nikdo z posádky ho nevyháněl.

Chvíli po šesté sem přišla slečna Waluszová s hlášením ze skladu a tím alespoň trochu narušila tu dnešní jednotvárnost služby. V sedm hodin přijel turbovýtah znovu a nastalo střídání směn.

„Pojďte se také navečeřet, pane Morethy,“ otočil se kapitán na trosečníka, který nevypadal, že by se mu z můstku chtělo. „William vám to přepojí, kdyby se Nessynd ozvala a vy byste tady nebyl.“

Morethy tedy s povzdechem nastoupil do turbovýtahu. „Skoro ani nemůžu uvěřit, že si na to nebude pamatovat,“ řekl. „Zasloužila by si to.“ Ostatní přikývli.

Ovšem během doby, kdy byli na večeři, se Nessynd neozvala a tak se pan Morethy chvíli po půl osmé na můstek nedočkavě vrátil. Kapitán ho doprovázel

díky své hodnosti si totiž mohl po lodi chodit kdykoliv a kam chtěl. Teď zrovna se mu to skvěle hodilo na zamaskování zvědavosti. Nebyl ale ani zdaleka sám, koho zajímalo, jak celá tahle věc s Nessynd dopadne, ale ostatní to mohli jenom odhadovat.

Míjely minuty a hodiny, ale nic se nedělo. Pan Morethy měl ruku stále netrpělivě položenou na vysílačce. Přestože chtěl Nessynd opustit, na tomhle rozhovoru mu záleželo. Chtěl, aby se dozvěděla pravdu, než odtud Enterprise odletí.

Konečně, když bylo asi za pět minut deset hodin večer, sebou pan Chessy, komunikační pracovník z Williamovy směny, trochu trhl:

„Signál z planety!“ rychle se podíval na kapitána, který na něj kývnul, a stiskl tlačítko pro přijmutí hovoru.

„Tady Enterprise!“ ohlásil se Hvězdným jazykem. Pana Morethyho napadlo, co mu na to Nessynd asi řekne. Nebyla zvyklá na oficiální tón Hvězdné flotily. Nepochyboval, že je to ona. Rychle přistoupil blíž k panu Chessymu.

„Samozřejmě,“ přitakal Chessy po chvíli naslouchání. „Přepojím vás… Budete mluvit s panem Morethym. Jenom chvilku počkejte.“ Stiskl několik tlačítek a otočil se na Morethyho. „Nessynd. Pane Morethy?“

„Přepojte mi ji, prosím,“ vytahoval už nedočkavě vysílačku a přivolal si turbovýtah. Chtěl s ní mluvit o samotě. Chessyho prsty se mezitím znovu rozběhly po ovládacím panelu.

„A je to,“ řekl po několika vteřinách, skoro ve stejném okamžiku, kdy Morethyho vysílačka ohlásila příjem signálu. Ten se rychlým pohledem rozloučil s posádkou můstku a vstoupil do turbovýtahu.

„Tady Tobiash Morethy,“ otevřel vysílačku, jakmile se za ním zavřely dveře. „Nessynd?“

„Tobiashi, to jsi ty?“ zeptal se její hlas cāvijsky.

„Ano, Nessynd,“ odpověděl jí pan Morethy nedočkavě stejnou řečí.

„Tobiashi! Co se to děje? Našla jsem tuhle vysílačku a ten dopis, ale to, co se v něm naznačuje, je přece nemožné. To jsem nemohla psát já! Vždyť jsem vůbec nebyla v Zig-Mu-Dinu! Ach, vysvětli mi to! Proč nejsi tady se mnou?“ Nessynd zněla úplně zmateně a vynervovaně.

„Nessynd, uklidni se. Vysvětlím ti to. Jenom to asi bude trochu trvat. Kolik máš času?“

„Myslím, že nejméně půl hodiny mě nikdo nebude shánět. Jsem kus od míst, kde spáváme,“ řekla věcně, ale pak v ní znovu zesílilo naprosté zmatení. „Tobiashi, copak jsem se zbláznila? Jak to, že si nepamatuji na nic z toho, co jsem psala v tom dopise? Bylo to moje písmo…“

Pan Morethy si trochu povzdychl. Chudák Nessynd. Opravdu by si zasloužila si to všechno pamatovat. Hlavně to, jak byla na Enterprise.

Když se ujistil, že teď už ji z účasti na útěku zajatců nejspíš nikdo podezřívat nebude, začal jí podrobně vyprávět, co dělala před dvěma dny. Chodil při tom sem a tam po své kajutě. Nessynd ho většinou nepřerušovala. Věděla, že mají málo času a chtěla se toho dozvědět co nejvíc, i když ji úplně vyvádělo z míry vědomí, že si to nedokáže vybavit sama. Zvlášť, když se pan Morethy dostal k její návštěvě na Enterprise, ji to hodně mrzelo, protože ani on jí nedokázal přesně říct, co tady dělala. Nakonec se jejich hovor protáhl na víc než třičtvrtě hodiny, ale naštěstí Nessynd nikdo neviděl.

„Takže odlétáš,“ řekla nakonec smutně. „Vždycky jsi to chtěl. Kdy vlastně?“

„Dneska pozdě ráno,“ odpověděl jí Morethy cāvianským způsobem vnímání času. „Měj zdar, Nessynd.“

„Měj zdar,“ nešťastně se s ním rozloučila. Chvíli se jenom dívala na vysílačku, která jí náhle oněměla v ruce. Musela se s tím smířit.

Ale když po několika minutách vstala a vydala se dolů do Zig-Mu-Dinu, byla už zase celkem vyrovnaná. Ať chce nebo nechce, tohle je její domov. Stane se La-Nessynd, všichni jí budou ležet u nohou. A bude čekat. Tobiash slíbil, že se vrátí.

Pan Morethy mezitím oznámil Kirkovi, že je všechno v pořádku, vyzvedl si Cyndy z nemocnice a šel si lehnout. Věřil, že si Nessynd zvykne žít na Cāviosu bez něj.

„Veliteli Williame,“ obrátil se na důstojníka kapitán, který byl stále ještě na můstku. „Zajistěte, aby bylo všechno připraveno k odletu a podejte hlášení Hvězdné flotile. Odlétáme zítra v osm hodin ráno.“

„Rozkaz, pane. Máme to ohlásit posádce?“

„Ano. Dobrou noc.“ Kirk se obrátil směrem k turbovýtahu. Už bylo skoro třičtvrtě na jedenáct.

„Dobrou noc, kapitáne,“ rozloučil se s ním William. Stejně jako asi všichni ostatní byl rád, že je jejich mise u konce a oni se můžou vrátit domů. Tohle byla poslední výprava Enterprise z jejích pětiletých cest a on se už těšil na svoji rodinu.

Před pěti lety podepsala celá posádka smlouvu o své službě na Enterprise a to jim teď měla skončit. V naprosté většině byli rádi, že sem tehdy nastoupili. Poznali tady mnoho nových kamarádů a některá přátelství jim možná vydrží na celý život. Mnoho členům posádky se na téhle lodi ale, že se svého místa zde nechtěli vzdát. Asi za půl roku, po všech důležitých kontrolách a opravách, bude Enterprise připravena na další cesty a zatím to vypadalo, že se vydá na novou pětiletou výpravu.

Ani důstojník William nechtěl, aby odletěla bez něj. Neměl manželku ani děti, kvůli kterým by měl důvod zůstat na Zemi. Navíc teprve nedávno získal místo velitele na můstku a toho se nechtěl jen tak vzdát.

Do rána na můstku nikdo nezahálel, a když se v sedm střídaly směny, bylo už všechno připraveno k odletu.

„Vše je připraveno, pane!“ hlásil William, když Kirkovi uvolňoval křeslo. „Všechny systémy fungují. Enterprise je připravena ke startu.“

„Dobře. Ale počkáme na náš plánovaný čas. Dobrou noc, veliteli.“ „Dobrou noc, pane,“ rozloučil se s ním William a nastoupil spolu s ostatními z noční směny do turbovýtahu.

Do odletu zbývala ještě necelá hodina, kterou posádka můstku vyplnila posledními přípravami. Čechov, který teď, stejně jako ostatní navigátoři na lodi, znal jejich plánovanou trasu letu téměř nazpaměť, si s pilotkou znovu procházel nejbližší úseky.

„Jak to vypadá, pane Spocku?“ zeptal se kapitán asi ve třičtvrtě na osm.

„Loď je připravena.“

„Poručíku Uhuro, ohlaste to posádce.“

„Ano, pane.“

Ani ne deset minut po jejím hlášení se otevřely dveře turbovýtahu a na můstek vstoupil doktor McCoy, který na odlet už netrpělivě čekal.

„Ahoj, Kostro,“ kapitán s ním prohodil pár slov, ale brzy se otočil zpátky k posádce můstku. „Poručíku Kingová.“ Pilotka se na něj otočila. „Spusťte motory!“

„Rozkaz, pane!“ potěšeně se otočila ke svému pultu a naťukala příkaz do strojovny. Tohle bylo poprvé, co měla příležitost s Enterprise startovat.

„Odlétáme přesně v osm hodin podle plánu,“ oznámil ještě jednou kapitán. „Budeme zvyšovat rychlost až na warp 5.“

„Čas do startu – odpočítávám!“ ohlásil pan Spock s pohledem na hodiny na svém pultu. „Třicet sekund… dvacet pět sekund… dvacet sekund…“ Při jedenácti sekundách zadala Kingová další povel, rozehřáté motory začaly pracovat a Enterprise dostávala rychlost.

„Osm… sedm… šest… pět… čtyři… tři… dva… jedna… Start!“

Na to posunula Kingová rychlostní páku dopředu a loď hladce opustila oběžnou dráhu Cāviosu. Čechov aktivoval letový plán a pilotka podle něj srovnala kurs lodi.

„Strojovna?“ naťukal kapitán do komunikátoru. „Hlaste se!“

„Všechno v pořádku, pane!“ ozval se okamžitě Scotty. „Motory pracují normálně.“

„Výborně,“ ukončil Kirk spojení. V té chvíli přihučel turbovýtah a na můstek vstoupil pan Morethy. Spolu s ostatními se pak díval, jak se Cāvios na obrazovce, která byla nastavena na zpětný pohled, stále zmenšuje.

Asi po hodině vstoupili do warpu a ještě před polednem zrychlili až na warp 5, který byl naplánovaný pro celou cestu. Teď už nebyla planeta vidět vůbec, Čechov přepnul obraz na čelní pohled a pan Morethy trochu pohnutě odešel Přece jenom, na Cāviosu strávil tři roky. McCoy z můstku zmizel už před pár hodinami

volaly ho povinnosti.

Ve dvanáct hodin se střídaly směny. „Teď letíme warpem 5,“ oznamoval kapitán veliteli Aaronovi, který si od něj přebíral křeslo. „Držte se naplánované trasy k Zemi.“

„Ano, pane.“

Kirk už byl na odchodu, ale něco ve způsobu, jakým se Aaron posadil do kapitánského křesla, ho přimělo vrátit se. „Stýská se vám po velení nad lodí?“ zeptal se ho.

„Jsem velmi rád, pane, že jste se vrátil,“ vyhnul se odpovědi a Kirk ji po něm znovu nepožadoval. Koneckonců, byla to Aaronova věc.

„Tak klidnou službu, veliteli,“ popřál mu a zamířil do turbovýtahu.

„Na shledanou, kapitáne.“

Život na Enterprise se rychle vrátil do stejného pořádku, jaký tam byl vždycky, když někam cestovali. Míjel den za dnem a s každou minutou se přibližovali k Zemi. Ovšem, jak všichni věděli, bude jim trvat nejméně dva měsíce, než tam dorazí. – Pokud je cestou nepotkají žádné obtíže.

Po necelém týdnu od startu se panu Suluovi zraněná ruka zlepšila natolik, že se mohl znovu zařadit do služby na můstku a pilotka Kingová se musela vrátit na své dřívější výpomocné místo ve strojovně. Tenhle kapitánův rozkaz ji pochopitelně rozmrzel. Byla naštvaná, že nemůže mít také svoje pevné místo na můstku. Nebyla přece vůbec špatná pilotka, myslela si.

Když na konci své poslední směny předávala řídící pult podporučíkovi Digginsové, pohrdlivě se na tuhle mladou ženu v kalhotové uniformě a s krátkými černými kudrnatými vlasy podívala. Tahle pilotka byla známá po celé lodi pro svoji roztržitost. Proslavila ji jedna událost, která se stala už před několika lety, a to, když si při jedné ze svých prvních služeb na můstku spletla ruční brzdu s warpovým pohonem. A, jak si Kingová naštvaně připomněla, i přes její další nehody měla trvalé místo v Aaronově skupině.

Ovšem, být naštvaná bylo to jediné, co mohla s kapitánovým rozkazem dělat. Enterprise letěla klidně dál i bez ní.

Druhý den se Kingová tedy hlásila u pana Scotta, který ji hned poslal asistovat při čištění jednoho z impulsních motorů. Zase taková podřadná práce! Myslela si Kingová, když o hodinu později v opravářské kombinéze seděla u jednoho ze džberů a důkladně všechny součástky, které jí strčili, vyplachovala.

„Dobrý den, Kingová,“ pozdravila ji najednou dívka, která dělala o kus dál to samé. Pilotka se na ni podívala a už tak dost znechucený výraz jí ještě víc zkysl.

„Dobrý, Felsenová,“ procedila odpověď. Tyhle dvě spolu rozhodně nepracovaly poprvé a to Kingovou štvalo snad ještě víc. Netroufnou si dát jí na starosti víc než práci pro kadety!

„Tak jste zase tady?“ zeptala se jí Felsenová.

„Vypadá to tak,“ zavrčela Kingová.

„Jak to?“

„Sulu se uzdravil.“

„A proč sem tedy místo vás neposlali jeho?“

„Nedělejte hloupou. On je hlavní pilot… Co jsem komu udělala, že ze mě pořád dělají kadeta?!“ ulevila si, když jí jeden z techniků vrátil špatně umytou součástku. „Omlouvám se,“ dodala s pohledem na Felsenovou.

I když spolu tyhle dvě neustále mluvily trochu útočným tónem, často si navzájem něco vytýkaly a Kingová Felsenovou někdy počastovala jedním z ošklivých výplodů svojí slovní zásoby, neznamenalo to, že by se neměly rády. Spojovala je společná práce a často se zdálo, že i společné postavení.

Večer toho dne, bylo 26. května, stál Uliriko Usaffi v lodní nemocnici, v doktorově diskové knihovně a vybíral si, jaká z odborných knih by se mu asi nejvíce hodila. Přitom přemýšlel o tom, že asi za sedm týdnů už budou doma. Téměř všichni, se kterými se o tom bavil, říkali, že se na Zemi těší. To on by byl raději, kdyby se ještě nevraceli. Samozřejmě ne proto, že by se mu Cāvios snad líbil

obával se toho, že mu kapitán třeba nenapíše dobrý posudek a bude mít po nadějích, že se kdy stane v Hvězdné flotile úspěšným. A tím by se také musel rozloučit s plánem, který se mu už před několika týdny začal rodit v hlavě. Chtěl totiž na Enterprise zůstat. Pro to všechno si četl všechny ty vědecké věci. Byl to jeho způsob, jak se učit.

Ale, když nad tím vším hlouběji zauvažoval, vypadalo to s ním zatím docela nadějně. Nepůsobil žádné větší problémy a to, co po něm McCoy a Chapelová chtěli, také zvládal plnit. A nevypadali na to, že by s ním nějak nebyli spokojeni.

Tím se Ulirikovi trochu ulevilo.

A míjely další dny.

„Už jsem tady,“ oznámila jednou Kristin Karajevičová, když se znovu oblékla a vstoupila do kanceláře sestry Chapelové. Byla právě totiž na pravidelné prohlídce kvůli svému těhotenství, a protože byla na konci druhého měsíce, mohla se zároveň dozvědět, jestli čeká děvče nebo chlapce. Rozhodně ale nebyla jedna z těch žen, kterým na tom nějak zvlášť záleželo.

„Všechno je v pořádku, Kristin,“ otočila se k ní s úsměvem její kamarádka. „Pojď, posaď se a podívej se,“ ukázala na obrazovku s barevným snímkem. „To je tvoje děťátko. Je úplně zdravé, tak, jak má být.“

„No, moc tam toho tedy nevidím, ale určitě je nádherné.“

„Zatím se moc člověku nepodobá,“ přisvědčila sestra. „Ale to se změní. Škoda, že ho neuvidím, až se narodí.“ Obě věděly, že Karajevičovi budou tou dobou už doma na Zemi, kdežto Christina Chapelová chtěla ve Hvězdné flotile zůstat v aktivní službě.

„Určitě ho někdy uvidíš. Ale nenapínej mě. Kdo to je?“

„Chlapec, Kristin.“

„Chlapec? To je skvělé!“ Paní Karajevičová se rozzářila. „Toho jsem si přála.“

„Myslela jsem, že ti je to jedno.“

„Také, že ano. Přála jsem si oba dva.“

„A víš už, jak se bude jmenovat?“

„Hm, už jsme nad tím s Tiborem trochu uvažovali. Možná Nikolaj, Sven, Lasse nebo Petr. Ale ještě máme na rozmýšlení nejmíň šest měsíců, takže…“ Kristin by pokračovala dál, ale zmlkla, když do kanceláře vrazil Usaffi:

„Sestro Chapelová, doktor vás volá do nemocnice, máme pracovní úraz elektrickým proudem ze strojovny!“

„Už, běžím, Ricko,“ vyskočila sestra ze židle. „Promiň, Kristin,“ otočila se ještě na svou kamarádku a zmizela. Kristin pochopila, že už tady nemá, co dělat, vstala a s myšlenkami stále u nenarozeného chlapečka se vydala najít svého manžela. Chtěla mu o dítěti co nejdřív všechno říct.

Uliriko do lůžkové části přiběhl chvíli po sestře s lékem, pro který ho McCoy poslal. Ten se zrovna skláněl nad mužem v opravářské kombinéze, který ležel v bezvědomí na jednom z lůžek.

„Distyacin, doktore,“ podal mu injekci, a když po chvíli zjistil, že už ho k ničemu nepotřebují, přešel ke slečně Felsenové, která sem nosítka s tím mužem doprovodila a teď postávala opodál.

„Nazdar, Felsenová,“ pozdravil ji Usaffi.

„Ahoj.“

„Co tady děláš?“

„Mám jim ve strojovně potom vyřídit, co mu je. Hele, bude žít, že jo?“

„Jo, neboj. Ale dostal pořádnou pecku – 225 voltů!“ Jak se mu to stalo?“

„Hm, zjišťoval, kde je pokažený převod energie do levé gondoly.“

„No, já bych to teda pokusem a omylem nezkoušel. Poslyš, Felsenová, taky jsi tak nervózní z toho pohovoru?“ zeptal se. Všichni kadeti totiž ke konci své služby museli jít na pohovor se svými veliteli, kteří jim tam mají oznámit, co jim napíší do toho posudku.

Felsenová přikývla. „Jo. Ale ptala jsem se na to jednou Scotta a ten řekl, že si vedu dobře.“

„Ty se máš.“

„Tak se taky zeptej. S McCoyem jsi přece pořád.“

„Když on je divný. Ale asi máš pravdu… A co Waluszová?“

„Vůbec nevím. Naposledy jsem ji viděla, když jsme odlétali od Cāviosu.“

„Já taky…“ začal Usaffi, ale byl přerušen.

„Ricko! Další Distyacin, tři a půl mililitru!“ zavolal na něj McCoy. Mladý Ind se ještě podíval na Felsenovou a odběhl.

„Tohle si představuješ jak?!“ peskoval ho doktor, když se vrátil. „Pacient má být pro tebe na prvním místě. Ne, že si budeš povídat, zatímco my ho z toho dostáváme…“ Slečna Felsenová se snažila neposlouchat. Jí samotné také nebylo příjemné, když dostala vynadáno před dalšími.

Večer toho dne seděly Christina Chapelová se svou kamarádkou u večeře.

„Víš, co je zvláštní, Christino?“ odložila Kristin po několika minutách jídla s pohledem na sestru lžíci.

„Ne, co?“

„Když jsme byli u Cāviosu a Tibor byl spolu s ostatními v zajetí, oba jsme věřili, že se ještě uvidíme. Bylo to proto, že se máme velice rádi. Proto jsme nikdy neztratili naději, že se odtamtud dostanou. A taky se to stalo. Trochu jsem potom mluvila s tou Cāviankou, Nessynd, když tady byla. Ona je z toho vězení vyvedla proto, že chtěla splnit přání Morethymu, kterého milovala. Kvůli svojí lásce věřila té bláhové naději, že se jí to podaří – a podařilo. A to všechno riskovala, i když věděla, že potom všechno ztratí. Přišla o Morethyho, svoji dceru, dokonce i o svoje vzpomínky. Myslím, že ten muž si ani neuvědomuje, co všechno byla ochotná pro něj udělat.“

„Nebo si to nechce uvědomit. Asi je šťastnější, když Nessynd zůstala na Cāviosu.“

„Ale stejně je to zvláštní. Vždyť jsou skoro jako my s Tiborem. Žili spolu, měli se rádi, mají dítě. Ale jenom několik hodin potom, co jsme se my dva přivítali, celí šťastní, že se vidíme živí a zdraví, se oni dva rozešli. A možná navždycky.“

„Ta jejich dcerka má smůlu, že se narodila zrovna do tak nešťastné rodiny,“ pokývala hlavou sestra Chapelová. „Ten váš chlapec na tom bude rozhodně lépe. Alespoň ho oba dva chcete. Trochu jsem od McCoye slyšela, co Morethy tehdy vyprávěl.“

„Já taky, mě to vyprávěl Tibor. Prý spolu museli mít dítě, aby se La-Tsun přesvědčil, že pan Morethy je pro jeho dceru dostatečně dobrý muž.“

Sestra Chapelová nevěřícně zavrtěla hlavou. Tohle nevěděla. „Chudák to mimino,“ řekla.

„Víte, co se zdá zvláštní mně?“ ozval se pan Aaron, který seděl o dvě židle dál.

„Vy jste nás poslouchal, pane?“

„Omlouvám se, paní Karajevičová. Mluvily jste docela nahlas.“

„Aha. Co jste chtěl říct?“ zeptala se ho sestra.

„Slyšely jste o tom, že Cāviané věří na nějakého Da-Mu-Razina, který stvořil všechno, co vidí?“

„Ne. Ale to mi připadá docela normální. Většina takovýhle národů má nějaké náboženství,“ řekla paní Karajevičová.

„Není ale zvláštní,“ pokračoval Aaron, „že tomu věří zrovna Cāviané, kteří poznají pravdu od lži? Jeden z nich s tím Da-Mu-Razinem prý kdysi mluvil. Ale těžko by to asi mohl říct všem ostatním, kdyby to nebyla pravda, ne? A Da-Mu-Razin by mu asi těžko mohl říct, že je Stvořitel, kdyby to byla lež:“

„To máte pravdu,“ přisvědčila sestra. „Ale taky to mohl být jenom trik.“

„Trik? Možná. Pak by to ale musel být opravdu dobrý trik. Ale řekněte mi, proč by Cāviany někdo chtěl takhle obelhávat. Co by z toho měl? Vždyť ho ani neuctívají. A potom, nezdá se vám, že všechna náboženství těchto národů si jsou podobná? Všichni přece věří na nějakého Stvořitele. I spousta lidí tomu věří. A proč by to dělali, kdyby neměli spoustu důkazů o tom, že je to pravda? Já myslím, že tahle cāvianská víra je důkaz, že Stvořitel skutečně existuje.“

„A vy tomu snad věříte, veliteli?“

„Ano. A čemu věříte vy?“

„No,“ zamyslela se sestra Chapelová. Taková otázka ji zarazila. Stejně jako fakt, že velitel Aaron tomu věří. „Evoluci… a vědě…“ řekla po chvíli. „Pane Aarone, už musím jít, budu mít službu… Kristin?“

„Jo, taky už jdu,“ paní Karajevičová si strčila do pusy poslední lžíci rýže. „Pane Aarone?“

„Na shledanou,“ rozloučil se s nimi velitel a v duchu si povzdechl. Proč? Proč pořád evoluce? Věří jí skoro všichni. Ale kdo by mu dokázal vysvětlit, kde to všechno začalo? Co bylo před Velkým Třeskem? Jak vznikly fyzikální zákony? O to se už nestarají.

O několik dní později seděla slečna Felsenová o poledním volnu ve své kajutě, když jí komunikační přístroj oznámil, že se s ní chce někdo spojit. To se nestávalo moc často.

„Tady Felsenová,“ přijala hovor. Okamžitě naskočil obraz a ve Felsenové hrklo, když uviděla kapitána.

„Dobré poledne, kadete,“ pozdravil ji Kirk.

„Dobré poledne, pane.“

„Určitě víte, že už asi za dvacet dní budeme u Země a tím skončí vaše kadetská služba.“

„Ano, pane.“

„Takže musíme udělat závěrečný pohovor s vámi třemi kadety. Bude 4. července v poradním sále od půl druhé odpoledne – to znamená za tři dny. Na tu dobu budete všichni uvolněni ze služby.“

„Rozkaz, pane.“

„Kirk končí,“ ohlásil kapitán a obrazovka zčernala. Slečna Felsenová pomalu vstala a nervózně přešla na druhou stranu kajuty. Potom si znovu sedla k počítači.

„Felsenová a Usaffi!“ Doufala, že její kamarád je u sebe v kajutě.

„Tady Usaffi!“ objevil se obraz.

„Usaffi, za tři dny máme ten pohovor.“

„Já už to vím,“ řekl nervózně. „Doktor mi to řekl dneska dopoledne. Prý: Ricko, 4. července je ten kadetský pohovor. Kapitán mi řekl, abych ti to vyřídil,“ zašklebil se.

„Jo? To mně to řekl kapitán osobně, teda takhle přes počítač. Před chvílí.“

„Páni… Taky máš takové stresy?… Víš co? Já bych tady chtěl zůstat.“

„Hm, vážně? Já totiž taky.“

„Super. Aspoň nejsem sám. A co Waluszová? Asi za ní dneska zajdu. Už jsem ji vážně dlouho neviděl.“

„Tak jo. Pozdravuj jí.“

Tři dny na to, 4. července, stáli všichni tři kadeti vedle sebe před dveřmi do poradního sálu. Bylo skoro půl druhé.

„Já tam nejdu,“ řekl Usaffi. „Asi chcípnu,“ pokračoval varovně, když Felsenová udělala krok k automatickým dveřím.

Ta jenom potřásla hlavou: „Tak pojďte.“

Všichni tři se nadechli a vstoupili do místnosti. Bylo to ještě horší, než čekali. Okolo stolu tady seděli Kirk, Spock, McCoy, Scotty a Lime. Proč jeden z nich nemůže být taky ženská? Myslela si Waluszová. Kadeti srazili paty a na kapitánovu výzvu se posadili vedle sebe na tři volná místa.

„Vítám vás,“ začal Kirk. „Nemusíte mít strach,“ dodal, když viděl, jak se tváří. „Takže,“ pokračoval. „Už jste na Enterprise skoro tři a půl měsíce. Jaký z toho máte pocit?“

„No,“ začal Usaffi. „Je to tady o hodně jiné než při výcviku. Tam jsme byli skoro všichni stejně staří a navíc jsme věděli, že je to jenom simulace. Jenom na výcvikových lodích to bylo trochu podobné.“ Felsenová s Waluszovou přikývly.

Na takovéhle věci se jich velitelé vyptávali ještě docela dlouho a kadeti zjišťovali, že ten pohovor není zas tak hrozný. Jenom Uliriko byl pořád nervózní z McCoyovy přítomnosti. Přemýšlel, kolik toho na něj ostatním asi pověděl.

„A co se chystáte dělat potom?“ zeptal se najednou Kirk. Felsenová s Usaffim se na sebe nervózně podívali a chvíli se pohledem hádali o to, kdo z nich to řekne. Mezitím se ozvala slečna Felsenová.

„Já bych chtěla jít na nějakou hvězdnou loď. Asi na nějakou normální dopravní.“ Oba další kadeti se na ni překvapeně podívali. Nikdy jim o svých plánech neříkala, ale tak nějak počítali s tím, že s nimi zůstane.

„To není špatná volba,“ řekl jí na to pan Spock. „Klidná a vcelku bezpečná.“

„Ano,“ přidal se pan Lime. „Myslím, že zrovna pro vás by to bylo dobré místo, slečno Waluszová. Nejsem žádný poradce, ale řekl bych, že vy byste měla jít na nějakou základnu nebo právě tam.“

Agnieszka se pousmála. Věděla, že nemá moc dobrodružnou povahu. Ale všichni čekali, co řekne kapitán. Ten se na ni podíval.

„Jste na dobré cestě, abyste se tam dostala, slečno Waluszová,“ řekl k její úlevě. „Nikdo si na vás neztěžuje a velitel Lime mi vždycky, když jsem se ho na vás ptal, řekl, že s vámi nejsou žádné problémy a svoji práci že děláte dobře. Jestli to takhle půjde dál, budu vám moci podat doporučení ke službě ve Hvězdné flotile,“ usmál se na ni.

„Děkuji, pane!“ rozzářila se blondýnka. Zato druzí dva kadeti seděli pořád jako na trní.

„A vy dva?“ vyzval je Kirk. Nadechla se slečna Felsenová:

„My jsme… přemýšleli jsme, že bychom – kdyby to šlo – že bychom chtěli zůstat tady,“ vysoukala ze sebe. Většina velitelů, až na pana Limea, vypadala na chvíli překvapeně. Kadeti se ani nedivili. Nebylo to obvyklé a důvod po chvilce vyslovil pan Scott:

„Ale… víte o tom, že byste nejméně pro polovinu posádky byli pořád jenom kadeti.“

„Ano, pane, to si uvědomujeme.“

„Tak proč tady potom chcete zůstat?“ divil se McCoy.

„Já to tady mám už docela rád,“ odpověděl mu Usaffi.

„To já také,“ přidala se Felsenová. „A taky tady už znám nějaké lidi.“

„No,“ řekl Kirk, „nemůžu popřít, že jestli poletím s Enterprise na další pětiletku, mnohem radši budu přijímat posádku, se kterou už mám nějaké zkušenosti. Ale vy dva už nejste tak úplně bez prohřešků. Třeba vy, slečno Felsenová, jste, jak jsem slyšel, byla jedna z těch, kteří tehdy u Cāviosu neposlechli výslovný rozkaz velitele Aarona…“ Birgit Felsenová se dívala do země. Už pochopila, že ji Kirk asi nevezme. „Ovšem,“ pokračoval. „Kdybych chtěl řešit tohle, musel bych obvinit mnohem víc lidí, myslím, že i některé z těch, kteří tady s námi právě sedí u stolu,“ rozhlédl se kolem. Felsenová zase vzhlédla.

„Řekl bych, že i vás dva můžu doporučit do Hvězdné flotily,“ rozhodl se Kirk.

„Já bych nebyl proti, pane,“ ozval se Scotty, „kdybyste vzal slečnu Felsenovou i na Enterprise. Jak už jsem vám říkal, nejsou s ní problémy, je spolehlivá a celkem to umí.“

„A já už jsem ti taky říkal, Jime,“ přidal se McCoy, „že bych si Ricka Usaffiho také klidně vzal i na dál.“

„Tak v tom případě asi není, co řešit,“ ukončil to k velké spokojenosti obou kadetů kapitán. „Pane Spocku?“

„Také si myslím, kapitáne. I když, ze strany pana Usaffiho a slečny Felsenové to je velice nelogické rozhodnutí. Jestli zůstanete tady,“ obrátil se na ně, „kde vás všichni znají jako hloupé kadety, nebudete mít téměř žádnou šanci se nějak víc prosadit.“

„Ano, pane, to chápeme.“

„Takže, pokud není nikdo proti,“ řekl Kirk, „můžeme tuhle schůzi ukončit… Nikdo?“ zeptal se po chvíli ticha. „Tak rozhod!“

Všichni se zvedli a s hovorem začali odcházet.

„Jak to, že odcházíš, Agnieszko?“ zeptal se jí trochu překvapeně Uliriko, když odcházeli dlouhou chodbou.

„Neměla bych se spíš divit já vám? Normální člověk se nechce nechat komandovat déle, než je to nutné. Nebudu s tím otravou Olbyem ani o minutu déle, než musím.“

„Já mám Enterprise ráda,“ řekla Felsenová. Usaffi přitakal.

A to bylo naposledy, kdy spolu na tohle téma mluvili. Nechtěli si vzájemně zasahovat do života.

„Už ani ne za dva týdny budeme u Země,“ prohodil pan Spock jednou po obědě, když si s kapitánem krátil čas hraním šachů ve své kajutě. Ovšem nebyly to jen tak ledajaké šachy, byla to zvláštní prostorová verze, kterou rádi hráli Vulkánci.

„Hm. Je to skoro neuvěřitelné, že není jisté, jestli budu kapitánem Enterprise i dál. Už jsem si na to zvykl.“

„Já taky. Ale i na místo prvního důstojníka bude asi víc zájemců.“

„Jsem rád, že se o to zajímáte i vy, pane Spocku. Ale taky bych řekl, že se sháněním posádky už teď nebude problém, i když nám někteří odejdou. Určitě je spousta mladých nadšených lidí, kteří o ta místa stojí.“

„Jako jsme byli i my.“

„Přesně tak. Ale jsem rád, že nás to napadlo. I tady to s tím Cāviosem.“

„Ano, bylo to užitečné. A fascinující.“

„Hm,“ usmál se Kirk. „Doufám, že teď máte o lidské logice vyšší mínění, pane Spocku.“

„Možná, kapitáne… Ale tohle je šach,“ upozornil ho Spock a Kirk se na chvíli zamyslel, jak z téhle ohrožující situace ven.

„Poslední dobou,“ řekl, když s úsměvem dalším tahem odvrátil nebezpečí, „jsem, pane Spocku, často přemýšlel o tom Morethyho dítěti. Nevím, jestli to byl dobrý nápad, brát ho na Zemi.“

„Kdo ví. Je škoda, že nemůžeme znát její povahu. Pak by se dalo říct, kde jí bude líp.“

„Ani vy to nedokážete, pane Spocku?“

„Já se dokážu napojit jenom na myšlenky, kapitáne. Ale ani u dospělého Cāviana bych si z nich netroufal odhadnout jeho povahu.“

„Ale Cyndy je napůl člověk.“

„Tím hůř. I pro ni samotnou bude těžké vyznat se sama v sobě. Míchají se v ní dva národy: z poloviny je Cāvian, z té druhé člověk. Dokud se nesmíří s tím, že vlastně nepatří ani mezi jeden z nich, že v celém vesmíru možná není nikdo jako ona, nebude mít jednoduchý život.“

„Jak tohle všechno víte?“

„Z vlastní zkušenosti. Ale u mě se hlavně projevují mé vulkánské geny. Kdy ví, jak to má Cyndy.“

„Bylo by pro ni lepší, kdyby alespoň způsob myšlení zdědila po otci.“

„Ano. Trochu jsem se s ním o ní bavil a alespoň zatím se ukazuje, že nejméně spánkové návyky má lidské. A to je podle mě nejdůležitější, pokud mezi nimi má žít.“

„Ale ani tak to s nimi nebude mít jednoduché. Zpráva o tom, jak Cāviané povraždili trosečníky z Orleánsu, se po Zemi rozletí jako voda. Ani její lidské jméno jí nepomůže.“

Kapitán táhl střelcem a po něm pan Spock věží. „Šach mat.“

„Máte pravdu, pane Spocku,“ musel s ním Kirk po důkladném prozkoumání hrací plochy souhlasit. „Ale dneska jsem vám sebral už tři figurky!“ Oba věděli, že normální člověk proto Spockovi v téhle hře nebude mít asi nikdy šanci.

Když se druhý den první důstojník vrátil na můstek, našel Kirka, jak sedí ve svém křesle a rukou si podpírá čelo.

„Stalo se něco, kapitáne?“ přistoupil k němu a tiše se ho zeptal.

„Ále, vypadá to, že přece jenom ještě uvidíme Zemi,“ Kirk si protáhl ruku.

„Je na tom snad něco špatně?“

„Ne, jenom počítám, kolik mi zbude ze mzdy, když každému členu posádky koupím tu nejlepší švýcarskou čokoládu,“ zavrčel.

„Švýcarskou čokoládu?“ zeptal se McCoy, který právě přijel na můstek. „Co je se švýcarskou čokoládou?“

„Hodně, doktore,“ odpověděl mu Spock. „Když jsme byli zavření v kobce na Cāviosu, náš kapitán si slíbil, že každému členu posádky Enterprise koupí čokoládu, jestli ještě někdy uvidí Zemi.“

Tentokrát to nebyl pan Spock, ale McCoy, kdo s podivem povytáhl obočí. „Páni, Jime, občas máš opravdu zajímavé nápady. Ale slyšel jsem, že zrovna ty švýcarské se poslední dobou docela prodražily.“

Kirk propletl prsty na rukou a začal mlít mlýnek.

„Pane Čechove, za jak dlouho při současné rychlosti dorazíme k Zemi?“

„Přesně za jedenáct dní, dvacet jedna hodin a šest minut, pane!“

Pan Spock si znovu založil ruce za zády a přešel ke svému místu. Kapitán si pustil ruce a pohodlněji se opřel:

„Tak ať jsme tam co nejdřív!“

KONEC

divider

CZ Kontinuum Star Trek fan klub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© 2000–2020 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries