Pod povrchem

Autor:
Serenity
Archivováno dne:
22. 2. 2015
Délka:
48 952 slov (218 min.)
Stav povídky:
dokončená
Přístupnost:
13+
Varování:

žádné, ta přístupnost 13+ je spíš z opatrnosti

Seriál (svět):
TOS
Období:
rok 2269
Kategorie:
napětí
Pokračování:
volné pokračování
Spoiler:
žádný
Stručný obsah:

obvyklé téma epizod TOS

divider
Poznámka autora:

Moje znalost Star Treku nebyla v době psaní této povídky dokonalá, takže se mohou vyskytnout nějaké nesrovnalosti. Za případné češtinářské chyby se také omlouvám. Budu velmi ráda za zpětnou vazbu.

divider
Prohlášení:

Star Trek a související značky jsou majetkem společnosti CBS Studios Inc. a Paramount Pictures Corp. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

divider

Pod povrchem (Serenity)

Obsah

Kapitola 4 - Zig-Mu-Din

15. 5. 2269, hvězdné datum 1843,6. Deník kapitána hvězdné lodi Enterprise:

Zaznamenává velitel William. Je 15. května, devět hodin a 52 minut večer. Za sedmnáct minut to bude přesně jeden den, co jsme na oběžné dráze planety XX12. Od dnešního dopoledne je na povrchu planety průzkumná výprava. Vede ji náš kapitán, James Kirk, spolu s prvním důstojníkem, panem Spockem. Naneštěstí jsou všichni její členové, kromě paní McSeedové, která se transportovala okolo šesté hodiny na palubu, nezvěstní. Naposledy jsme s kapitánem komunikovali v šest hodin a patnáct minut večer, ale teď se už přes tři hodiny nemůžeme s nikým z výpravy spojit. Podle našich posledních informací by měli být na průzkumu jeskyň na planetě, ovšem kde jsou ve skutečnosti, nevíme.

Důstojník Aaron, prozatímní hlavní velitel lodi, navrhuje čekat. Nevylučuje ale ani to, že byl výsadek přepaden místními obyvateli – jejich existence je ovšem stále neprokázaná. Atmosféra na lodi je velice ponurá.

Pohřešovaní jsou následující členové posádky: pan Kirk – kapitán, pan Spock – první důstojník, pan McCoy – lékař, pan Wallters – vědecký pracovník, pan Sulu – pilot a pan Karajevič – člen ochranné služby.

Pan William stiskl tlačítko pro ukončování zaznamenávání a unaveně se protáhl v křesle. Na diktování tohohle záznamu do deníku se vůbec netěšil, věděl ale, že je to nutné.

„Zkuste znovu spojení, pane Chessy,“ pobídl po chvíli komunikátora k dalšímu pokusu. Ovšem zase marně.

Většina posádky, která zrovna neměla službu, si řekla, že udělají nejlépe, když půjdou spát, ale jen málo z nich dokázalo usnout. Sestra Chapelová, která teď měla v lodní nemocnici velení, byla v jednom kole, jak se snažila splnit přání desítkám lidí, kteří si přišli pro prášky na spaní.

. . .

„Fascinující,“ vydechl polohlasem pan Spock, když se trochu rozkoukal v tom ohromném prostoru, kam vešli.

Stáli v nejohromnější jeskyni, jakou první důstojník kdy viděl. Byla tak vysoká, že v šeru, které tady panovalo stejně jako v tunelech, jen těžko rozeznal, kde je vlastně strop. Rozhodně byl ale kolem 180-ti metrů nad nimi. Všude, kam se jen podíval, stály kamenné mosty, schodiště, plošiny, sloupy a dokonce i něco, co by mohlo trochu připomínat domy. Díky všemu tomuhle zařízení nemohl pan Spock moc dobře odhadnout, jak je vlastně tahle jeskyně veliká, každopádně hodně se mu zvýšilo mínění o obyvatelích tohoto podzemního města nebo kde se to vlastně ocitli.

Nejvíce ho ale překvapilo, že ať byla ta skalní díla postavena v kterékoliv výšce, u žádné plošiny ani mostu nebo schodiště nebylo zábradlí. Tyto bytosti měly zřejmě nějaký zvláštní smysl pro rovnováhu. Tunel, kterým sem kopiníci přivedli své zajatce, sám končil na nevelké plošině asi osm metrů nad zemí.

Fialovovlasý velitel něco vykřikl a vzápětí přiběhl ten růžovovlasý muž. Chvilku se svým vůdcem hovořil a potom se postavil před pana Spocka.

„Ty se dívej,“ vybídl ho a ukázal rukou po jeskyni. „Tohle je Zig-Mu-Din,“ pokračoval pyšně. „Tady je La-Tsun.“

Dřív, než mu pan Spock ale stačil odpovědět, mluvčí odběhl zpátky do zástupu a celá družina začala klesat po hrubě vytesaném schodišti dolů. Schody byly právě tak široké, aby se na ně vedle sebe vešel pan Spock i se svými dvěma strážcemi.

Sestoupili po nich až na úplnou podlahu jeskyně a po pár minutách chůze přes různé plácky a různými uličkami a tunýlky začali stoupat po jiných schodech znovu nahoru. Teď už pan Spock nepochyboval, že Zig-Mu-Din je skutečně něco jako město. Tyhle uličky, chýše vytesané ve skále a spousta bytostí – některé věci jsou nejspíš v každém národě, alespoň v národech dvounožců, stejné. Jednou dokonce procházeli přes nějaký trh.

Díky tomu množství obyvatel, které všude bylo, ale cesta postupovala místy velice pomalu. Vždycky to ale byli místní, kdo musel ustoupit, když se setkali třeba v nějakém úzkém průchodu. A stejně jako v tunelech pře Zig-Mu-Dinem, i taky působili obyvatelé při pohledu na zajatce velmi opovržlivým dojmem. Přesto se k nim ale zvědavci rojili ze všech stran.

Kopiníci táhli své zajatce nahoru a dolů po různých schodištích, přes široké i úzké mosty, menšími jeskyňkami, přes otevřené plácky, širokými ulicemi i tak úzkými průchody, že v nich museli chodit po jednom a bokem, pokud se chtěli dostat skrz, tunýlky, ale i po klouzačkách nebo žebřících. Na nich byl pan Spock obyčejně vytahován stejně jako ostatní bezvládní zajatci. Rozvázat ruce se mu kopiníci neodvážili.

Šli tak dlouho a tolika možnými i nemožnými místy, že pan Spock vůbec nedokázal určit směr, kudy do Zig-Mu-Dinu přišli. Všímal si jenom, že se pohybují stále výš a výš a že se trochu mění i okolí, kterým procházeli.

Jednotlivé schody se stávali pravidelnějšími, stěny skály hladšími, stejně i podlaha, což pan Spock ocenil zvláště, když přišlo na řadu ježdění klouzačkou. I bytosti, které tu potkávali, byly honosněji a pestřeji oblečené (dole byla vidět především červená) a byly ve tvářích nějak hrdější až pohrdliví. Pan Spock z toho soudil, že čím výš jsou, žijí tady bohatší a váženější obyvatelé. Takže La-Tsun žije nejspíš až u stropu jeskyně. A vzhledem k tomu, že za prvních dvacet minut chůze se dostali asi do první čtvrtiny, bude to ještě značně namáhavá cesta.

Jediné, co se neměnilo, byla rozmanitost těch cestovních prostředků: skluzavek, žebříků, mostů, ulic, uliček i tunýlků tu bylo pořád stejně a pan Spock si říkal, jak asi budou vypadat jeho bezvědomí společníci, se kterými bylo jednáno podobně jako se zavazadly.

Jeho samotného na této cestě asi nejvíc zaujal obrovský viadukt, který potkali několikrát a který zřejmě zásoboval celý Zig-Mu-Din vodou. Jeho postavení bylo umění. Voda v něm tekla v korýtkách, tunýlcích, přes hlučné a vysoké vodopády, poháněla kola, rozdělovala se a zase spojovala. Růžovovlasý muž měl na co být hrdý.

Ano, pana Spocka Zig-Mu-Din fascinoval, to ale neznamenalo, že by byl rád, že se sem dostal. Tohle zjevně nebylo místo pro lidi ani pro vulkánce. Bylo až příliš jasné, že tu nejsou vítáni. První důstojník velice dobře věděl, že právě Zig-Mu-Din se může stát místem, které za svůj život uvidí naposledy.

Když už byli od stropu jeskyně vzdáleni vzdušnou čarou asi 25 metrů, ocitli se před můstkem, který by nahnal strach každému člověku a ani pan Spock se při pomyšlení, že by po něm měl přejít a to s rukama svázanýma za zády, necítil vůbec jistě. Tento můstek byl asi deset metrů dlouhý a široký byl jen o málo víc než gymnastická kladina. V rychlosti si spočítal v procentech pravděpodobnost, se kterou spadne do téměř 200 metrové hloubky a s výsledkem nebyl vůbec spokojen: 53,4%. Naštěstí se ale ukázalo, že oba strážci, kteří měli, stejně jako asi všechny tyhle bytosti, opravdu mimořádný smysl pro rovnováhu a nejspíš žádný strach z výšek, budou pana Spocka pevně držet, takže přechod můstku zvládl sice pomaleji, ale bez nějakých větších potíží.

Postupně přes můstek přecházeli i ostatní členové jejich skupiny a shromažďovali se na plošině za ním, zatímco oba velitelé mluvili se dvěma důkladně ozbrojenými kopiníky, kteří plošinu hlídali. Podle černého stejnokroje v nich pan Spock odhadoval stráž nějakého důležitého území, nejspíš sídla La-Tsuna. Také si domyslel, že tenhle můstek to sídlo odděluje od normálních částí Zig-Mu-Dinu, protože všichni obyvatelé, kteří je doprovázeli, zůstali na jeho druhé straně.

Během hovoru si oba černí strážníci zajatce důkladně prohlíželi a po pár minutách odvedli celou skupinu ke vchodu do jednoho z mnoha tunelů ústících na plošinu, postavili se do pozoru po jeho stranách a nechali je projít dovnitř.

Po pár metrech z něj ale skupina zase vyšla v jedné ne moc velké jeskyni, která byla stráží v černém téměř plná. Když vcházeli, všichni kopiníci ostražitě vyskočili, ale fialovovlasý velitel je uklidnil a pak jim spolu s tmavovlasým něco vysvětlovali. Nejspíš zprávu o nich.

Opravdu rád by té jejich řeči rozuměl.

Najednou byl rozhovor u konce, oba velitelé, kteří je sem dostali, se otočili k odchodu a ostatní z jejich skupiny je následovali. Během pár vteřin pan Spock spolu se svými duchem stále nepřítomnými společníky osaměl v jeskyni plné kopiníků v černém, kteří se tvářili ještě míň přátelsky, než všechny bytosti, které na téhle planetě dosud potkali.

Kopiníci se rozdělili do dvojic, každá popadla jednoho zajatce a následovali polovinu z těch, na které žádný nezbyl, do dalšího tunelu. Druhá polovina průvod uzavírala. Šli rychle poměrně úzkými tunely s mnoha schody, takže pan Spock kromě toho, že párkrát klopýtl, rychle ztratil orientaci.

Zastavili se stejně náhle, jako vyšli. První kopiníci se rozestoupili a umožnili panu Spockovi a jeho strážcům postoupit k místu, kde se z tunelu dalo odbočit do nevelké jeskyně, která byla, oproti ostatním prostorám v horních patrech Zig-Mu-Dinu, vytesaná velice hrubě a stroze. Kopiníci pana Spocka hrubě vstrčili dovnitř a za ním byli vnášeni ostatní zajatci. Jejich nosiči je pustili na zem, převrátili na břicho, svázali jim ruce za zády a začali odcházet. Dva z kopiníků ale zůstali ve vchodu do jeskyně, a zatímco v jedné ruce drželi kopí, druhou si výhružně položili na jílec dýky.

Pan Spock, který po dobu, kdy byli kopiníci ještě uvnitř, stál raději v uctivé vzdálenosti u protější zdi, se teď téměř vrhnul ke kapitánovi. Ten ležel na zemi tak, jak ho kopiníci zanechali a nevypadal moc dobře. Nejenže byl celý špinavý – vzadu na rameni měl roztržený úbor, jak ho nejspíš odřela nějaká skluzavka ze spodních pater. Vypadalo to, že mu z rány ještě nedávno tekla krev. Trochu zaschlé krve měl také na tváři. Pan Spock se mu sklonil k obličeji a spokojeně zjistil, že dýchá. Ztratit někoho, jako byl Kirk, ještě ke všemu když to byl kapitán, by nebylo dobré.

A podle toho, že kopiníci svázali ruce teď už všem zajatcům, by se měli i oni brzy probrat.

„Kapitáne?“ Se svázanýma rukama nemohl pan Spock dělat nic jiného, než šťouchnout do něj kolenem. „Kapitáne!“ Nic. Ani se nepohnul. Pan Spock zkusil tímto způsobem probudit i všechny ostatní zajatce, ale bez úspěchu. Bez rukou jim ovšem o moc víc pomoci nemohl, tak se opřel o protější stěnu jeskyně a pokusil se alespoň trochu si odpočinout. Přeci jenom, měli za sebou dlouhý a rušný den a teď už muselo být někdy před půlnocí.

První, co pan Sulu pocítil, když se probíral, byla bolest. Bolest téměř všude. V nohou, zádech, hlavě, ale hlavně v rukou. Co se stalo? Kde je? Vnímal, že leží na něčem tvrdém a studeném. Jak to, že není ve své pohodlné posteli na Enterprise? Najednou si na všechno vzpomněl. Na jejich výpravu na XX12, na cestu tunelem a na střetnutí s místními obyvateli. Zajali je snad? Zprudka otevřel oči.

V tom šeru mu chvíli trvalo, než se rozkoukal, brzy ale poznal, že je stále v podzemí a není sám: před sebou viděl ležet pana Wallterse. Viděl, že ten má ruce svázané za zády a uvědomil si, že on sám je na tom, stejně. Takže je tedy zajali. Ale kde jsou? Pan Sulu se ztěžka posadil a to, co uviděl, ho vůbec nepotěšilo.

Kolem něj leželi jeho společníci – bezvládní, nejspíš ještě omráčení, s rukama spoutanýma za zády. Všichni byli v nějaké jeskyni, jejíž vchod hlídali dva kopiníci, kteří byli oblečeni v černém a ozbrojeni kopím, několika dýkami a kdo ví, čím ještě. Poručík se na ně pozorněji zadíval a s překvapením zjistil, že jedním z těchto tvrdých hlídačů je nejspíš žena.

Když se otočil, aby si mohl lépe prohlédnout, v jaké jeskyni vlastně jsou, všiml si pana Spocka, který seděl s hlavou skloněnou opřený o stěnu. Nejspíš spal. Pan Sulu vynaložil námahu na to, aby vstal, a to s rozbolavělým tělem a rukama svázanýma za zády nebylo vůbec jednoduché, vrhl nedůvěřivý pohled na jejich hlídače a přešel k němu.

„Pane Spocku!“ probudil ho.

Ten párkrát zamrkal a věcně poznamenal: „Takže jste se už probral, pane Sulu. Ostatní ještě ne?“

„Nevypadá to, že jo. Co budeme dělat? Nevíte, kde jsme?“

„Vím to dost přesně na to, abych vám řekl, že teď nemůžeme dělat nic jiného, než počkat, až přijde k vědomí kapitán.“

„Nemůžeme se pokusit utéct? Jsou jenom dva a nám nechali i phasery.“

„To sice ano, ale nebylo by to moc rozumné. I kdyby se nám podařilo vytáhnout phasery a omráčit je předtím, než by se do nás zabodly ta jejich kopí, podle toho, co jsem viděl, se jich tady kolem potlouká nejmíň dvacet a to není ani setina všech těchto bytostí, které nejspíš žijí v tomhle – myslím, že je to město.“

„Počkat. – Město? Kam nás to vlastně zatáhli?“

„Jsme nejméně čtyři hodiny cesty od toho místa, kde jsme narazili na naše únosce. A právě teď jsme v jedné obrovské jeskyni, které říkají Zig-Mu-Din – to je to město. Odhaduji, že se právě nacházíme v kobkách jejich hlavního velitele, nějakého La-Tsuna. Podle toho růžovovlasého muže, který s námi mluvil, se s ním máme nejspíš setkat.“

„No,“ řekl na to pan Sulu a posadil se vedle Spocka, „vypadá to, že jsme v pěkné kaši. Co po nás chtějí? Myslí si, že jsme špehové nebo co?“

„Spíš vetřelci.“

„Ale jak víte to všechno? Copak vás neomráčili?“

„Omráčili, ale docela brzo jsem se zase probral. Většinu cesty, kdy vás nesli, jsem prošel po svých.“

Pan Sulu se protáhnul: „Řekl bych, že vám máme co závidět.“

Potom seděli, pozorovali svoje nehybné společníky a stejně nehybné stráže, přemýšleli o své situaci a většinou o tom i mluvili.

Asi po pěti minutách se mezi ležícími zajatci pohnul další z nich. Kapitán přišel k vědomí. Spock i Sulu se k němu rychle přesunuli a alespoň slovy mu pomohli při seznamování se s tím, kde jsou.

Od téhle chvíle se ale i ti zbylí probírali velice rychle a o pár minut později se už všichni shromáždili okolo pana Spocka, který jim začal podrobně vyprávět všechno, co věděl. Nakonec jim vylíčil jejich zaokrouhleně nulové šance na útěk. Když domluvil, na chvíli se rozhostilo ticho. Všichni si uvědomovali vážnost jejich situace. Když i pan Spock, který vždycky uvažoval jenom realisticky, jinými slovy řekl, že pokoušet se o útěk by teď byla jenom ztráta času a možná i životů, už opravdu nevěděli, co dělat. Ovšem odevzdaně čekat na to, co s nimi tihle jeskyníci, jak jim začali říkat, udělají, se nechtělo nikomu z nich.

McCoy by měl k téhle situaci hned několik poznámek, věděl ale, že kdyby se předtím ovládal, možná by se sem ani nedostali, takže řekl jenom:

„Očekávám, že ani spojení s lodí by nám tady nefungovalo, když jsme pořád v podzemí.“

„To očekáváte nejspíš správně, doktore,“ odpověděl mu Spock.

„Přesto by to za pokus stálo,“ přidal se Karajevič.

„Můžeš to zkusit, Tibore, pokud chceš, aby si tě naši hlídači vzali za terč,“ řekl Sulu.

„Jo,“ ohlédl se na ně Wallters, „nevypadají moc přátelsky.“

„A co vaše vulkánské schopnosti, pane Spocku?“ převedl Kirk řeč na jiné téma. „O nich jste nemluvil.“ Kapitán myslel určité telepatické schopnosti, kterými se vulkánci významně odlišovali od lidí. Mohl například svého protivníka, pokud to byl humanoid (ale ani u těchto ras to nebylo vždycky jisté), omráčit pouhým stiskem nervu na rameni. Také se dokázali zvláštním způsobem spojit s myslí nějaké bytosti. Pan Spock ale, stejně jako každý Vulkánec, tyhle schopnosti používal jen v případě nutnosti a moc se o nich ani nešířil.

„Nemluvil, protože není o čem mluvit,“ řekl Spock. „Navíc ani nevím, jestli by na tyhle jeskyníky fungovaly. A i kdyby ano, moc bychom si nepomohli. Velké štěstí by bylo jenom to, kdyby se nám tyhle dva hlídače podařilo omráčit. Potom, kdybych se od nich dozvěděl, kde přesně jsme a jak se odtud dostat, museli bychom ještě nepozorovaně projít kolem těch ostatních stráží a to vůbec nemluvím o těch tisících jeskyníků venku v Zig-Mu-Dinu.“

„Ale co když je odtud i jiný východ na povrch,“ napadlo Kirka. „Říkal jste, že jsme teď někde u stropu toho Zig-Mu-Dinu. Třeba bychom přes něj ani nemuseli chodit.“

„To je samozřejmě možné, kapitáne,“ přikývl pan Spock, ale s dalšími slovy rychle zchladil naději, kterou u svých společníků vyvolal. „Jenže není to ani z padesáti procent jisté. Jeskyníci se chovají nelogicky, takže vůbec nedokážu odhadnout pravděpodobnost, se kterou tady takový východ bude. A kdybychom naše hlídače omráčili a zjistili bychom, že takový východ neexistuje nebo že se s jejich myslí vůbec nedokážu spojit, myslím, že vy lidé dokážete lépe předpovědět, co by s námi udělali, až by se probrali.

Navíc, teď nemá moc cenu něco takového vůbec řešit, protože se svázanýma rukama splynutí myslí nejde provést. Ne, kapitáne. V téhle situaci nám nemůžu pomoct.“

A tím se jim zhroutily všechny alespoň trochu pravděpodobné naděje.

„No,“ promluvil kapitán po dlouhé chvíli opravdu těžkého ticha, „myslím, že teď nám nezbývá nic jiného než čekat na to setkání s tím  La-Tsunem a doufat, že se s ním nějak rozumně domluvíme. Ale teď,“ řekl, když se ohlédl na nehybné hlídače, „uděláme nejlíp, když se pokusíme usnout. Máme za sebou dlouhý den, a kdo ví, co nás ještě čeká.“

Tohle byl rozumný návrh a výprava se začala rozcházet, aby si každý našel co nejpohodlnější místo na spaní. Všichni se cítili podobně, když si neustále uvědomovali, v jakém nebezpečí jsou.

„Řeknu ti, Tibore,“ promluvil šeptem Sulu, když se ukládal na zem vedle Karajeviče, „vážně to s námi nevypadá moc dobře. Myslím, že tohle je poprvé, co to i Spock vidí tak černě.“

„Hm. Takhle jsem si tu výpravu nepředstavoval. Přál bych si, abychom se k téhle zatracené planetě nikdy nevydávali. Copak ty, tobě je ještě dobře, ale já mám na lodi ženu a… čekáme dítě.“

To Sulu nevěděl. „Třeba to není tak zlé,“ těšil ho. „Už často jsme byli v bezvýchodných situacích a kapitán se Spockem vždycky něco vymysleli.“

Bylo asi dobře, že pan Sulu neslyšel, co si opodál povídali Kirk se Spockem:

„Jestli tohle přežijeme, pane Spocku,“ šeptal kapitán, „a já ještě někdy uvidím Zemi, koupím celé posádce na lodi tu nejlepší švýcarskou čokoládu.“

„To není logické, slíbit něco takového. Mohlo by to vyjít pěkně draho.“

„To je mi jedno, pane Spocku. Logika, nelogika – zaslouží si to.“

Pan Spock se tomu ještě chvíli divil, ale pak přesvědčování Kirka vzdal.

„Dobrou noc, kapitáne.“

„Dobrou noc, pane Spocku.“

I když si mysleli, že v téhle situaci prostě neusnou, do půl hodiny už po tom těžkém dni spali zaslouženým spánkem všichni.

divider

Následuje:
Kapitola 5 - La-Tsun

divider

CZ Kontinuum Star Trek fan klub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© 2000–2020 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries