Pod povrchem

Autor:
Serenity
Archivováno dne:
22. 2. 2015
Délka:
48 952 slov (218 min.)
Stav povídky:
dokončená
Přístupnost:
13+
Varování:

žádné, ta přístupnost 13+ je spíš z opatrnosti

Seriál (svět):
TOS
Období:
rok 2269
Kategorie:
napětí
Pokračování:
volné pokračování
Spoiler:
žádný
Stručný obsah:

obvyklé téma epizod TOS

divider
Poznámka autora:

Moje znalost Star Treku nebyla v době psaní této povídky dokonalá, takže se mohou vyskytnout nějaké nesrovnalosti. Za případné češtinářské chyby se také omlouvám. Budu velmi ráda za zpětnou vazbu.

divider
Prohlášení:

Star Trek a související značky jsou majetkem společnosti CBS Studios Inc. a Paramount Pictures Corp. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

divider

Pod povrchem (Serenity)

Obsah

Kapitola 2 - XX12

14. 5. 2269, hvězdné datum 1843,2. Deník kapitána hvězdné lodi Enterprise:

Dnes jsou to dva měsíce a tři dny od doby, kdy jsme opustili oběžnou dráhu Země a vydali se na cestu k planetě XX12. Před třemi lety tam ztroskotala hvězdná loď Federace, USS Orleáns, a my máme za úkol zjistit, jestli tam pořád ještě nežijí nějací trosečníci.

Podle nabídky Řídícího centra Hvězdné flotily, která je nyní něco přes rok stará, jsme se dne 26. 2. 2269 rozhodli na cestu vydat. Přípravy a zásobování lodi trvalo téměř dva týdny. Přestože je planeta hodnocena jako nebezpečná, nemusel jsem naštěstí posádku moc dlouho přesvědčovat a ani během cesty zatím nikdo veřejně neprotestoval.

Za celé ty dva měsíce jsme se nesetkali s žádnou jinou lodí a podle toho, kde se nyní nacházíme, a podle rychlosti letu bychom k XX12 měli dorazit v nejbližší době.


James Kirk dokončil zapisování do lodního deníku. Vlastně nic nezapisoval, ale diktoval to počítači, který jeho slova zaznamenával. Ovšem to, že nemusel psát, neznamenalo, že by měl tuhle činnost raději. Nerad někomu vykládal, co se všechno stalo a děje s lodí a její posádkou

připadal si, jako kdyby se zpovídal ze svého jednání. Proto byl také deník veden velice chudě. – Kapitán do něj zaznamenával jenom, když musel, a to bylo tehdy, když se dělo něco důležitějšího. Tohle bylo poprvé za celou cestu.

Jako každý den seděl Kirk ve svém kapitánském křesle na můstku, místě, odkud se řídila celá Enterprise. Před ním seděli u řídícího panelu pilot a navigátor, Sulu a Čechov, vpravo u svých pultů Spock s Uhurou a vlevo další členové posádky. Na stěně vpředu byla umístěna obrazovka, díky které bylo možno vidět věci vně lodi. Teď už několik dní ale ukazovala jakoby stále stejnou černou prázdnotu s hvězdami. Na můstek se přicházelo zezadu, turbovýtahem.

Teď, když Kirk dodiktoval svou zprávu, se tu znovu rozprostřelo ticho přerušované jen pípáním a hučením přístrojů, příliš dobře známé pro tohle místo. Můstek byl příliš vážným místem na to, aby se tady často bezdůvodně mluvilo.

Pan Čechov si dobře vzpomínal, jak mu tohle ticho bylo nepříjemné, když tady začínal pracovat. Když se občas spletl, zmáčknul na jiná tlačítka, než měl a počítač začal hlasitým pípáním protestovat proti nesmyslnému příkazu, všichni se na něj pobaveně otočili a on zrudl studem. Navíc tady byl ze všech nejmladší a hlavně před kapitánem a Spockem se ještě pořád cítil trochu nesvůj.

Takové začátky měli za sebou, až na Spocka, všichni, ale nikdo z nich to nechtěl přiznat. Stejně jako to, že si díky prvnímu důstojníkovi párkrát připadali opravdu hloupě. Možná ale právě kvůli němu se tady všichni zajímali hlavně o svou práci – to by ale také, alespoň ne nahlas, nikdy nepřipustili.

V deset hodin na můstek přišel, stejně jako každý den, poslíček ze strojovny s výpisem spotřebované energie a paliva a s hlášením o stavu přístrojů. Byla to slečna Felsenová, tichá a vážná mladá žena, skoro ještě dívka, původem z Německa. Přišla, a jakmile kapitán hlášení shlédnul a podepsal, beze slova zase odešla.

Zdejší klid byl tedy opravdově přerušen až v poledne, kdy nastalo střídání směn, aby si ti, kdo seděli na můstku celé dopoledne, mohli dojít na oběd a na dvě a půl hodinky si odpočinout. Když Kirk předával své křeslo důstojníkovi Aaronovi, viděl, jak mu v očích plápolá nedočkavost. Samozřejmě chtěl, aby on a jeho lidé spatřili XX12 jako první.

To se ale nestalo a o půl třetí nastalo znovu střídání. Ovšem důstojníkovi se z křesla vůbec nechtělo.

„Copak, Aarone,“ zeptal se Kirk, „to se na XX12 tak těšíte?“

„Netěším se tam o nic víc než vy, kapitáne,“ usmál se Aaron, „ale chci ji vidět jako první.“

„Zavoláme vás, až ji najdeme.“

„Doufám, že to bude až o půlnoci,“ řekl na to Aaron

to měl totiž zase službu. A s tím se rozešli.


O necelou půlhodinu později, krátce před třetí hodinou, když už byli na můstku všichni až na pana Spocka alespoň trochu nedočkaví, se ale

ozval poručík Sulu: „Kapitáne, před námi je nějaký objekt. Nejspíš planeta.“

Všichni na můstku najednou ožili a podívali se na obrazovku ukazující stále jenom hvězdnou černotu.

„Jak je daleko?“ zeptal se Kirk.

„Při téhle rychlosti tam budeme za…“ Čechov něco naťukal do počítače, „za tři hodiny a dvanáct minut, pane.“ Letěli warpem 5, takže by bylo zbytečné žádat o přiblížení obrazu

byli tak daleko, že by nebylo nic vidět. Proto se Kirk raději otočil na prvního důstojníka:

„Váš názor, Spocku? Mohla by to být XX12?“

„Podle toho, kde se teď nacházíme,“ vzhlédl Spock od počítače, „a když porovnám zjištění našich přístrojů o velikosti a umístění toho objektu se záznamy z Orleánsu a Mystery, mohu říct, že s největší pravděpodobností to skutečně je XX12 nebo planeta jí velmi podobná.“

„Ohlásím to posádce,“ rozhodl se Kirk. „Uhuro?“

„Rozhlas je zapnut. Můžete mluvit, kapitáne.“

„Hovoří kapitán Kirk. Blížíme se k nějakému objektu, planetě. Pokud budeme pokračovat dál pořád stejnou rychlostí – to je warp 5, budeme u ní přibližně za tři hodiny a deset minut, takže do večera bychom měli zjistit, jestli to je XX12 nebo ne. Zatím se zdá, že ano, takže vyhlašuji celé posádce pohotovost. Kirk končí.“

„Tak teď tady můžeme do deseti minut čekat McCoye,“ pošeptal Čechov Suluovi.

„Nejenom. Slyšel jsem Aarona, jak se baví s kapitánem.“ Oba se zašklebili.

Návštěvy doktora McCoye byly na můstku poměrně časté, zvlášť pokud se něco dělo nebo když neměl co na práci. Teď byla pravda obojí a skutečně, ani ne po deseti minutách, se otevřely dveře turbovýtahu a McCoy rozčileně vešel. Ještě pořád se nesmířil s tímhle výletem.

Ovšem ještě než mu Kirk stačil všechno vysvětlit, přihučel turbovýtah znovu a na můstek se vyhrnul důstojník Aaron a s ním asi šest dalších zvědavců, kteří všichni chtěli vědět, co přesně se děje.

Takový zmatek byl trochu moc i na kapitána a po chvíli je s argumentem, že nepovolaným je na můstek vstup zakázán, vyhodil.

První důstojník Spock, který to celé velice dobře slyšel, se podivil. Takové pravidlo o vstupování na můstek tady sice existovalo, ale nikdy se nijak moc nedodržovalo. Zvlášť na pana McCoye jako by nemělo žádný vliv.

Když se situace uklidnila a všichni nezvaní hosté až na doktora opustili můstek, všichni se zase vrátili ke své práci. Aaron s McCoyem, přestože brzy věděli všechno, co kapitán, neodešli, ale rozhodli se počkat na to, až se k planetě přiblíží natolik, aby byla vidět.

„Planeta už je viditelná, pane!“ ohlásil asi po dvaceti minutách Sulu.

„Vážně? Kde je?“ zeptal se hned McCoy.

Sulu vstal a přešel k obrazovce. „Přesně tady,“ ukázal prstem do černa.

„Eh?“ ujelo McCoyovi. „Jasně.“

„Přibližte obraz, pane Sulu,“ přikázal Kirk a za chvilku už bylo na obrazovce vidět malý bod neurčité barvy – planeta. Po chvíli pozorování byl obraz zase oddálen a kapitán oběma návštěvníkům taktně naznačil, že už můžou jít.


Chvíli po té, co McCoy s Aaronem odešli, vstal Spock od svého počítače a přešel ke Kirkovi.

„Senzory i počítač teď už jasně hlásí, že se skutečně blížíme k XX12,“ řekl tiše, aby ho nikdo jiný než kapitán neslyšel.

„Myslel jsem si to. A jsem i docela rád, že jsme ji našli, když už jsme kvůli tomu letěli ty dva měsíce.“

„Co hodláte dělat, až se dostaneme na oběžnou dráhu?“

„No, zjišťovat. Hodnotu té žíraviny kolem nás a ve zbytku atmosféry, taky bych docela rád věděl, co je to přesně za atmosféru. Také samozřejmě musíme zjistit, co je na povrchu planety a co to je za elektrické napětí. Ale než se tam podíváme osobně, jestli to vůbec půjde, tak bych se především dobře vyspal a promyslel to. Přece jenom, je to nebezpečná planeta.“

„Samozřejmě,“ přitakal Spock. „Budete po mě chtít, abych šel na tu planetu, nebo zůstanu tady?“

„Počítám s tím, že půjdete. Máte snad něco proti?“

„Ne, jenom to chci vědět. A, můžu se zeptat, kdo půjde se mnou?“

„Já. A potom myslím, že Sulu – má za sebou ten bojový kurz na slušné úrovni a to by se mohlo hodit. Stejně jako doktor. Ale pochybuji, že se Kostrovi bude chtít. Nechcete mi ho pomoct přemluvit?“

„Myslím, že na tohle já nejsem zrovna ta pravá osoba, kapitáne,“ odmítl Spock tuhle nečekanou nabídku a vrátil se na své místo. S McCoyem si nikdy moc nerozuměli.

Kirk ohlásil Spockovu zprávu o tom, že se blíží skutečně k XX12, posádce na můstku a potom rozhlasem i všem ostatním spolu se zopakováním výzvy k pohotovosti. Tato novina, přestože ji všichni očekávali, byla přijata různě. Některým tato cesta od začátku nevadila, jiným přestala vadit časem, pořád se však našli takoví, kteří byli alespoň trochu proti. Teď ale v celé lodi zavládlo napětí a někteří dostali i trochu strach.

Bylo chvíli před tři čtvrtě na čtyři. Kdyby Enterprise pokračovala stále warpem 5, dorazila by k XX12 krátce před šestou. O půl hodiny před tím ale začala zpomalovat a tím se doba příletu samozřejmě zvyšovala.

V šest hodin, když byli od planety vzdáleni ještě pořád na tisíce kilometrů, přišla na můstek slečna Waluszová s hlášením o stavu potravin, vody a všemožných dalších zásob. Doprovázel ji poslíček z lodní nemocnice, který, na rozdíl od slečny Waluszové ze skladu a Felsenové ze strojovny, nikdy nechodil ve stejný čas. Kapitán si obě hlášení přečetl, podepsal a oba poslíčci opustili můstek.

Kirk na ně vrhl rychlý pohled, když se za nimi zavíraly dveře turbovýtahu a zamyslel se. Oni dva byli ještě spolu se slečnou Felsenovou pouzí kadeti, možná vůbec první, kteří kdy sloužili na Enterprise. Dokonce i pan Čechov, který přišel na palubu v pouhých sedmnácti letech, už byl v té době praporčík.

Všichni kadeti a studenti Akademie Hvězdné flotily totiž museli po úspěšném ukončení čtvrtého a v podstatě závěrečného ročníku jít na takzvanou povinnou kadetskou službu, zkráceně prostě kadetku, aby se ukázalo, že skutečně mohou vstoupit do Hvězdné flotily. V té době už měli samozřejmě za sebou mnoho hodin strávených v simulátorech a na výcvikových lodích nebo stanicích. Tahle služba byla ale z toho všeho nejdůležitější a záleželo jenom na veliteli, k jehož posádce byli kadeti přiděleni, jestli jim na konci napíše dobrý posudek a nechá je tak ukončit studium. Teprve potom mohli nastoupit s novým titulem do opravdové služby.

Kapitán si dobře vzpomínal na to, jak se sem tihle tři dostali.


Bylo to den poté, co oznámil posádce Enterprise jejich plány na misi k XX12. Spolu s panem Spockem seděli v kanceláři hlavních představitelů Hvězdné flotily a sháněli posádku, která by doplnila jejich vlastní, po pěti letech nebezpečných cest trochu prořídlé řady.

„Lituji,“ řekl tehdy nejvyšší velitel Hvězdné flotily, admirál Ador, „ale máme k dispozici pouze třináct lidí, kteří souhlasili s vaší nabídkou a jsou ochotni přijmout místo na Enterprise, kapitáne. Jak víte, na XX12 nevydáváme žádné rozkazy.“

„Jenom třináct?“ trochu se zděsil Kirk. „Ale nám chybí do plného počtu 58 lidí. Admirále Adore, nemůžeme si dovolit vyrazit na takovou výpravu s tak malou posádkou.“

„Celá flotila teď má nedostatek pracovníků. Naprostá většina z nich je v Gallijském systému a snaží se tam vyřešit tu krizi.“

„Dokonce trochu uvažujeme o tom,“ dodal tajemník, pan TuChui, „že tam pošleme i Enterprise, jestli nebudete mít na zbytek vaší pětiletky nic v plánu. Na tuhle výpravu bychom vám posádku našli snadno.“

Kirk polkl a podíval se na Spocka, který seděl vedle něj. Gallijský systém? Tam přece útočí klingoni na planety, které jsou pod ochranou Federace. „Enterprise ale není válečná loď,“ namítl.

„Není,“ přisvědčila jedna žena. „Ale snadno by se jí mohla stát. Na její úpravu by stačil možná jeden měsíc. Stejně by měla jít pomalu na kontrolu, ne?“

„Myslím, že raději zůstaneme u XX12.“ Kapitánovi se ten jejich plán vůbec nelíbil. „Opravdu nemáte víc lidí, pane Adore?“ obrátil se zpět na admirála.

„Ale ano. Kadety.“

„Kadety?“ zeptal se Kirk překvapeně. Nebylo zvykem posílat kadety na nebezpečné mise.

„Ano, kapitáne, kadety. Pořád ještě jich několik shání místa na povinnou službu.“

„Pane,“ ozvala se další žena. „Vy opravdu chcete posílat na XX12 kadety? Vždyť je to nebezpečná cesta.“ Měla na věc zřejmě stejný názor jako Kirk.

„Nechci je tam posílat, poradkyně. Chci jim to jenom nabídnout. Myslím, že i lidská logika by měla pochopit moje rozhodnutí.“

Admirál Ador totiž už od pohledu člověk nebyl. Bledý, trochu nažloutlý obličej mu vroubily krátké tmavé vlasy, měl špičaté uši a obočí stočené vzhůru. Byl to Vulkánec. Teď se obrátil na Spocka, který až dosud rozmluvu jenom poslouchal, a pohledem ho vyzval k řeči.

„Ano, je to prosté. My ani nevíme, jestli nás na té misi potká nějaké nebezpečí, ale jestli ano, budeme na něj připraveni. Nevidím důvod, proč bychom na palubu neměli vzít kadety. Jenom snad, že jsou nezkušení. Ale do krize se můžou dostat všude a nečekaně. Myslím, že tohle by pro ně byla lepší lekce. Nehledě na to, že situace v Gallijském systému se může rychle změnit a bude nutné na válečné lodě poslat i právě kadety. A to je daleko pravděpodobnější smrt.“

„Přesně tak,“ přisvědčil Ador. „Ve skutečnosti se asi za měsíc má vrátit moderní válečná loď třídy Federation a většina nezadaných kadetů se už připravuje na to, že s ní odletí do Gallijského systému.“

Gallijský systém a jeho problémy, to byla vážná věc, ale Kirk se Spockem sem nepřišli proto, aby ji řešili. Během několika minut se vrátili k tématu, totiž k posádce Enterprise. Kapitán souhlasil, že přijme i kadety.

Když byla o dvě hodiny schůze ukončena, admirál Ador Kirka a Spocka ještě na chvíli zdržel v kanceláři.

„Kapitáne Kirku,“ řekl, když místnost opustil poslední člen schůze, „k tomu o Enterprise a Gallijském systému – vůbec jsme neměli v plánu vám to říkat. Je to jenom náš záchranný plán pro případ opravdové nouze. Zatím počítáme s tím, že Enterprise, pokud se v pořádku vrátí a projde kontrolou a těmi menšími opravami, poletí na další pětiletou výpravu.“

To jsem rád,“ oddechl si Kirk. „Doufám tedy, že půjde všechno dobře.“

Poté se rozloučili.

Druhý den čekalo kapitána setkání s kadety, které se panu Adorovi podařilo sehnat. Byli tři a to bylo dobře, protože s panem Spockem zjistil, že právě tři je minimální počet k tomu, aby Enterprise mohla bezpečně vystartovat.

Kirk je očekával ve svém bytě na lodi, o jejich dopravu sem se postaral pan Spock. Ten je uvedl i ke kapitánovi. Všichni tři kadeti z něj byli pěkně nervózní a bylo to na nich poznat. Kirk si je trochu zvědavě prohlédl. Byly to dvě dívky a jeden chlapec a všichni měli na sobě studentskou uniformu. Bylo jim kolem jednadvaceti let a byli to všichni čistokrevní lidé. Chlapec byl černovlasý a snědý

kapitán věděl, že je původem z Indie. Vyšší z obou dívek, trochu bledá hnědovláska, z těch tří skrývala rozpaky nejlépe, na rozdíl od druhé dívky, modrooké světlovlásky.

Jakmile pan Spock odešel, všichni kadeti si stoupli do pozoru a Kirk si přitom vzpomněl, jak se to i on sám kdysi učil.

„Jsem James T. Kirk,“ vstal a představil se, i když věděl, že je to docela zbytečné. „Jsem kapitán hvězdné lodi Enterprise. Posaďte se,“ vyzval je a ukázal na tři připravené židle.

„Pan Usaffi?“ ujistil se, když si sedli.

„Ano pane, to jsem já,“ řekl mladý muž.

„Slečna Waluszová? To jste vy?“ podíval se na světlovlásku.

„Ano, pane.“

„A vy jste tedy slečna Felsenová.“ Kirk je už všechny znal od počítače. Jejich složky mu admirál Ador předal už dnes ráno.

„Ano, pane.“

„Proč jste se rozhodli sem jít? Navíc, vždyť kadetky se slouží většinou v létě a na podzim.“

„Zmeškali jsme termín, pane, a nezapsali jsme se včas,“ vzala si slovo slečna Felsenová. V její angličtině se dal pořád ještě rozeznat německý přízvuk. „Letos nebylo moc možností

hodně lodí už od léta bylo v Gallijském systému a tam nám radili nechodit.“

„Jenže teď,“ pokračoval Usaffi, „se to mění. My všichni kadeti, kteří jsme ještě nebyli na kadetkách, jsme dostali skoro rozkaz letět tam s jednou válečnou lodí, Karagatou, která sem má asi za měsíc přiletět. A my tři nechceme do války. To radši poletíme na nebezpečnou planetu.“

„A co ti ostatní kadeti? Je vás přece ještě asi padesát.“

„Ti buď chtějí bojovat nebo se XX12 bojí víc než války. Už jsme o té planetě všichni slyšeli,“ vysvětlil znovu Usaffi.

Pohovor netrval ani půl hodiny a Kirk je všechny přijal. Usaffiho jako pomocníka do lodní nemocnice, Felsenovou do strojovny a Waluszovou do skladu. Druhý den ráno se už všichni tři se svými zavazadly hlásili, že nastupují na palubu.


Zatím si na ně nikdo nestěžoval, a i když se s nimi kapitán moc nevídal, říkal si, že jsou na dobré cestě k úspěšnému ukončení své povinné služby.


„Když budeme pokračovat a snižovat rychlost tak, jak jsem si to naplánoval,“ zvedl Kirk po pár minutách hlavu od svého počítače, „přiletíme na oběžnou dráhu XX12 krátce po desáté hodině večer. Chápu, že to je nepříjemné, ale rozhodl jsem se, že až do té doby se nebudeme střídat. Je to nebezpečná planeta a já k ní chci Enterprise dovést sám a s vámi, když už jsme přistávání zahájili takhle.“

Ihned začaly ze všech stran sršet námitky typu: „Ala pane, co večeře?“ nebo „Přece by to Williamovy skupina taky zvládla!“

Důstojník William byl totiž velitelem noční služby.

Obsluha můstku byla z tohoto rozhodnutí značně znechucena, ale nedalo se nic dělat – rozkaz je rozkaz. Alespoň však Kirka přemluvili, aby se stavil v kuchyni zajistit jim něco k pití, až to půjde Williamovi oznámit.

Důstojník proti kapitánovu rozhodnutí nic neměl, v duchu byl rád, že na něj připadne jenom kontrolování Enterprise na oběžné dráze a různé to měření. Ještě totiž ve velení nebyl moc zkušený.

V kuchyni vzali kapitánovo přání také velice dobře a v sedm hodin na můstek dorazila slečna Waluszová s podnosem plným hrnečků kávy, která byla posádkou přijata také s radostí.

A Enterprise postupně zpomalovala a zpomalovala. Před devátou hodinou dal kapitán rozkaz vyjít z warpu, tedy nesvětelné rychlosti. Byla vypočítána oběžná dráha pro tělesa velká a těžká jako hvězdná loď a zatímco se k ní blížili, prohlížel si kapitán na obrazovce tu planetu. Moc k vidění toho na ní ale nebylo. XX12, planeta podobně velká jako Země, byla na povrchu černá, jenom místy našedlá. Kolem ní se vznášela růžovo-fialová vrstva atmosféry.

Kirk se sám sebe ptal, jak něco takového může být dýchatelné a jestli je tam vůbec možný nějaký dlouhodobý život. Výsadek z Orleánsu třeba neměl funkční přístroje, dýchatelnost atmosféry nahlásil pouze z vlastní zkušenosti a – časem se tam všichni udusili. A co by tam mohlo vytvářet to elektrické pole? Planeta sama nebo tam bylo přece jenom něco živého? To budou muset zjistit.

Po tři čtvrtě na deset vletěli s aktivovanými štíty do toho nafialovělého oblaku plného žíraviny a bylo zahájeno měření. Žíravina byla skutečně velice silná

nikdo z posádky se s něčím takovým ještě nesetkal. Kdyby měli v trupu lodi jenom milimetrovou dírku, brzy by pronikla dovnitř a z Enterprise by zbyla jenom jakási schránka bez vnitřku. Nedalo by se tomu zabránit.

Ovšem z lodí starého typu by nezbyla ani ta schránka. Mystery udělala jedině dobře, že XX12 urychleně opustila. A zničený Orleáns bez funkčních měřicích přístrojů? Ten o takovém nebezpečí nevěděl. Kdyby ano, jistě by celou posádku okamžitě evakuovali na povrch planety. Přece jenom, tam měli největší šanci na přežití. Orleáns už neměl dostatek paliva a energie na to, letět k nějaké jiné planetě.

Tohle a podobné myšlenky se honily v hlavě všem, kdo byli na můstku.

V deset hodin a pár minut se konečně ozval poručík Sulu:

„Jsme na oběžné dráze, pane!“

„Dobře,“ řekl Kirk, „měření a to všechno už necháme na noční službě. Uhuro, zapněte prosím rozhlas.“

„Ano, pane. Je to.“

„Hovoří kapitán Kirk. Právě se nacházíme na oběžné dráze XX12. Kolem lodi je ve vysoké koncentraci žíravina, která by dokázala rozpustit starší typ hvězdných lodí tak, že by z nich nezbylo nic. Nejspíš právě tohle postihlo Orleáns. Nám ale tak žíravina uškodit nemůže, protože Enterprise je mnohem dokonalejší než starší lodě. Přesto pořád trvá stav pohotovosti.

Veliteli Williame, dostavte se s celou vaší skupinou na můstek

střídají se směny. Kirk končí.“

O deset minut později Kirk předal Williamovi své křeslo a spolu se svojí hladovou a unavenou skupinou zamířil na večeři.


Přesně v těch chvílích o několik palub dál, v prázdné lodní nemocnici, přecházel Usaffi trochu rozčileně sem a tam.

„Jenom si to představ,“ řekl směrem k židli, kde seděla slečna Waluszová, která mu dělala společnost. „Jsme na oběžné dráze XX12! Nikdy by mě nenapadlo, že tady někdy budu. Myslím, že až se vrátíme, budeme mít ostatním co vyprávět.“ Těmi ostatními myslel další studenty z jejich ročníku.

Waluszová si přitáhla pokrčené koleno blíž k bradě. Dneska to bylo poprvé, kdy nešla spát do deseti hodin, jako obvykle chodili všichni, kteří měli denní službu. Ale to, že už byli u XX12, jí připadalo tak vzrušující, že prostě musela jít navštívit svého kamaráda, který držel noční službu. Jinak se i se slečnou Felsenovou vídali jenom málokdy, pořád totiž měli co dělat. Občas se jim zdálo, že je ostatní kvůli tomu, že jsou jenom kadeti, pěkně využívají.

„Možná jsme zrovna teď na místě, kde umírali ti lidé z Orleánsu,“ zchladila jeho nadšení.

„To je fakt,“ Usaffi se zastavil. „Kapitán mohl za ty chudáky vyhlásit alespoň minutu ticha.“

„To mě taky napadlo. Tak ji můžeme držet sami,“ navrhla dívka.

„Ve dvou? Není to trochu málo? Kde je vlastně Felsenová?“

„Co já vím. S Birgitt se vídám sice častěji než s tebou, ale naposledy jsem s ní byla předevčírem na snídani. Ale podle mě má denní službu, takže asi bude spát.“

„Tak ji jdi vzbudit.“

„Jdi si ji vzbudit sám. Nebudu se tady procházet po chodbách, když už jsem měla vlastně taky spát.“

„A já bych taky měl zůstat tady, když už mám službu… Tak tu minutu ticha budeme držet bez ní,“ dodal po chvíli. Slečna Waluszová se postavila, oba sepjali ruce za zády a nemocnice se ponořila do slavnostního ticha.

„Možná jsme měli ostatní kadety víc přemlouvat,“ řekl Usaffi, když minuta uběhla. „Kdo ví, kolik z nich umře v Gallijském systému.“

„No, my to tady také nemáme tak jisté. Slyšel jsi, co hlásil kapitán. Stačí jedna dírka v trupu a jsme všichni mrtví.“

„Stejně jsem rád, že jsem tady. Co třeba Iqa,“ vzpomněl si na jednoho ze svých spolužáků. „Celou dobu snil o tom, že půjde na Enterprise, a kde je teď? Na základně na Merkuru.“

Slečna Waluszová přikývla. „Ty máš štěstí. Pracuješ s McCoyem. Slyšela jsem, že se přátelí s kapitánem. Můžeš se od něj dozvědět všechno, co se děje. K nám do skladu většinou chodí jenom povídačky.“

„Hm. Zvlášť šťastný jsem, když pomyslím na to, jak často mě ti dva asi drbou. Podle mě to máš ty o hodně lepší. Je vás tam tolik. Tady jsme jenom tři a je to pořád jenom Ricko sem, Ricko tam.“

„Ricko?“

„Jasně že ví, že se jmenuji Uliriko,“ trochu odsekl Usaffi, „ale Ricko je asi kratší.“

„Nemysli si, že já se ve skladu flákám.“

„No jo, ale alespoň tam nemáš jenom dva další lidi, kteří jsou oba tvoji nadřízení. A ten doktor je pěkně divný.“

„Jak to?“

„To by si s ním musela trávit čas, abys to poznala, Agniezsko. On je prostě… divný.“

„Hm,“ řekla slečna Waluszová a se podívala na hodiny. „Jejda, už je půl jedenácté! Musím jít a taky se vyspat.“

„Škoda. Je divné hlídat prázdnou nemocnici.“

„Dobrou noc, Uliriko. Jenom doufám, že mě cestou neuvidí nikdo, kdo mě zná. Nechci si to hned zavařit.“

„Prosím tě, ti už budou přece taky spát.“

„Já znám i některé z jiných služeb. Ve skladu potkáš hodně lidí. Ale už vážně jdu.“

„Tak dobrou.“

Slečna Waluszová vyšla ze dveří a mladý muž osaměl. Na to už byl ale zvyklý.


Druhého dne bylo sice střídání směn posunuté z půl sedmé na půl devátou, pro Kirka však práce začala už dávno předtím. Zašel na můstek zeptat se pana Williama na výsledky měření a podívat se na jeho záznamy. Když zjistil, že výpravě na povrch planety nic nebrání, začal shánět její účastníky. Se Suluem mluvil už včera při večeři, kdy se také se Spockem dohodli, že by bylo přece jen lepší, vzít na výpravu víc lidí.

Takže kapitán zašel do biochemické laboratoře, kde si sehnal další dva členy: pana Wallterse a paní McSeedovou. Pan Wallters byl, na rozdíl od všech ostatních, kteří byli na výpravu vybráni, z toho, že se půjde podívat na XX12, nadšený. To Kirka potěšilo, zatímco u paní McSeedové si tím vyvolal značnou nelibost.

K výpravě byl připojen také pan Karajevič, člen ostrahy, a potom už čekalo kapitána jenom to nejtěžší.

„Kostro, jsi tu?“ vešel do lodní nemocnice, která byla momentálně bez pacientů.

„Jo, Jime,“ McCoy vyšel ze své kanceláře. „Víš, jsem docela rád, že jsi přišel. Už se tady začínám nudit.“

„Myslím, že nebudeš tak rád, až se dozvíš, proč jsem sem přišel.“

„Jako kdybych to nevěděl. Chceš, abych šel na tu zatracenou planetu.“

„Jak to víš?“ podivil se Kirk.

„Hm, taková výprava na nebezpečnou planetu potřebuje doktora. A jak vidíš, žádný jiný kromě mě tady není.“

„To jsem rád, že se k tomu stavíš takhle. Tak to můžeme jít rovnou na poradu, ostatní už tam budou.“

„Počkej!“ vykřikl McCoy. „Ještě jsem přece nesouhlasil!“ Přesto ale následoval Kirka ze dveří. Už dávno se s tím, že na XX12, přestože ji nenáviděl, půjde, smířil.

Na poradu se na kapitánovu žádost kromě sedmi členů výpravy dostavili i velitel Aaron a pan Scott, vedoucí strojovny.

Když probrali samotnou výpravu, jejímž cílem bylo hlavně zkoumat planetu a neměla by trvat déle než jeden den, dohodli se, že na povrch vyrazí ještě dnes dopoledne – většina totiž, když už se smířili s tím, že tam půjdou, říkala, čím dřív, tím líp. Pan Scott byl Kirkem jmenován prozatímním velitelem jeho směny, byl to totiž schopný a spolehlivý muž a tuhle práci už navíc mnohokrát dělal.

Na konci schůze kapitán vstal:

„Všichni víme, že XX12 je nebezpečná planeta a nevíme, co od ní můžeme očekávat, až budeme na jejím povrchu. Já tam půjdu a vás šest jsem vybral, abyste mě doprovázeli. Chci vás tam, ale nemůžu vám zaručit bezpečnost ani životy. Proto chci, abyste se rozhodli sami, jestli na XX12 půjdete nebo ne. Pokud ne, nikdo vám to nebude vyčítat a můžete se zvednout a odejít.“ Kirk se rozhlédl po přítomných. Nezvedl se nikdo ani McCoy ani McSeedová, u kterých to nejvíce předpokládal.

„Nikdo? Dobře, tak můžete jít. Ve čtvrt na deset sraz u transportérů. Nic nezapomeňte!“

„Nejsme ve školce, Jime,“ zavrčel doktor. Celý tenhle podnik mu byl proti mysli, ale kapitán byl jeho přítel a nechtěl ho nechat v nebezpečí samotného.

Když všichni členové výpravy až na Spocka odešli, obrátil se kapitán na pana Scotta a Aarona:

„Po tu dobu, co budeme pryč, budete, Aarone, nejvyšším velitelem lodi. Hned, jak nás odtransportujete, vyzkoušíme spojení. Jestli nebude fungovat, pokusíte se nás vzít co nejdříve zase zpátky.“

Ano, pane.“

„Jestli s námi ztratíte spojení až po čase, čekejte dva dny. Jestli se do té doby neozveme, máme potíže. A jestli se neozveme ani do týdne od těch dvou dnů, pokládejte nás za nezvěstné nebo mrtvé…“

„Ale,…“ chtěl něco namítnout Scott, ale kapitán ho přerušil:

„V tom, případě bude Enterprise potřebovat nového kapitána. Jestli se vrátí Spock, stane se kapitánem jako první důstojník on, ale když ne, dohodli jsme se spolu, že se kapitánem stanete vy, Aarone, a ty, Scotty, budeš první důstojník a velitel mojí směny…

A Aarone,“ dodal ještě, „jestli se to stane, neposílejte na planetu už žádného člena posádky, jasný?“ Kirk mu to musel říct, protože věděl, že nesmí dávat v sázku životy jiných lidí a Aaron by to kvůli výsadku jistě udělal.

„Rozkaz, pane,“ poslušně slíbil důstojník. „Budu se za vás modlit,“ dodal.

Kirk se trochu zarazil. Věděl, že Aaron je křesťan, ale něco jako víru v Boha považoval v dnešní době jako krok zpět a tak se o to nikdy moc nezajímal. Takovéhle sdělení ho trochu překvapilo. Podíval se na něj, ale nenapadlo ho nic, co by mu řekl. Proto se obrátil na prvního důstojníka: „Pojďme, Spocku,“ chystali se k odchodu.

„Jime!“ zarazil ho ještě pan Scott. „Pane, myslíte, že je to opravdu tak vážné?“

„Nevím, Scotty, ale je lepší být na to připravený. A vůbec,“ podíval se na hodiny, „myslím, že je čas zajít za Williamem a převzít od něj službu. Za pana Sulua může zaskočit třeba poručík Kingová a za pana Spocka třeba Mwango.“

„Rozkaz, pane,“ řekl Scott a na chvíli se zamyslel nad tím, jak bude svoji posádku shánět. Naštěstí pana Williama napadlo vyhlásit střídání směn rozhlasem, takže velitel musel najít jenom Mwanga a Kingovou, kteří byli rádi, že můžou za někoho zaskočit. – Nebyla jim totiž trvale přidělena žádná směna a poslední čas museli místo toho často pomáhat ve strojovně.

Ostatní už čekali u turbovýtahu a dost se podivili, když je viděli přicházet.

„Co tady děláte, Scotty?“ zeptala se Uhura. „Kde je kapitán?“

„Kapitán nepřijde. Půjde se Suluem, Spockem, McSeedovou, Walltersem, Karajevičem a McCoyem transportovat se na planetu.“

„Už teď?“ podivil se pan Gaultier. „Vím, že se o tom s Hikarem včera bavil, ale… není to trochu uspěchané?“ zeptal se.

Hikaru bylo křestní jméno poručíka Sulua.

„Nevím, já nejsem kapitán,“ pokrčil rameny Scott. „Každopádně, před chvílí mě pověřil místo něho jako velitele. Deni Mwango má jít místo Spocka a Isabela Kingová místo Sulua.“

„Dobře, pane. Ale stejně se mi to od kapitána zdá nerozumné…“ Uhura dala důraz na slovo pane, se Scottym si totiž obvykle tykala a to, že je teď její nadřízený, jí připadalo divné. Ovšem, nebylo to poprvé, co se to stalo.

Když pan Scott vysvětlil Williamovi, o co jde, dozvěděl se od něj, co se na můstku dělo během noční směny a pročetl si záznamy o všech naměřených hodnotách a jiných zjištěních ohledně XX12, nechal si zapnout rozhlas a pro případ, že by to někdo na palubě ještě nevěděl (novinky se totiž na Enterprise šířily velice rychle), začal hlásit důležité novinky.

„… Po dobu jejich nepřítomnosti je hlavním velitelem lodi důstojník Aaron a já velím místo kapitána jeho směně,“ pokračoval. „Výprava by neměla trvat déle než den, ale, jak všichni víme, XX12 je nebezpečná planeta a nikdo neví, co se dá potkat na jejím povrchu…“ velitel se na chvíli odmlčel. „Scott končí.“

Bylo zrovna devět hodin a několik minut, když Scott říkal tuhle zprávu, a poručík Sulu byl právě na cestě k transportní místnosti. Uvědomil si, že až teď pochopil, do čeho to vlastně jde. Jistě, už předtím byl mnohokrát na různých planetách, ale nikdy ne na takové, kterou by podle Všeobecné hvězdné stupnice označili za nebezpečnou. Přesto ani na okamžik nezauvažoval o tom, že udělal špatně, když se účasti na téhle výpravě nevzdal.

Většina ostatních už v transportní místnosti byla a nakonec museli čekat na Spocka, který jako jediný dorazil přesně ve čtvrt na deset. Kapitán se ještě domlouval s obsluhou transportéru, kam přesně je přemístí

chtěl, aby to bylo alespoň přibližně na to místo, kam se tehdy transportoval výsadek z Orleánsu. Ve čtvrt s tím už byl ale také hotov.

„Jsme všichni? Tak můžeme jít. Nasaďte si dýchací masky.“ Bylo to bezpečnostní opatření, na kterém kapitán bezpodmínečně trval.

Enterprise měla šest transportérů, takže se museli rozdělit na dvě poloviny.

„Energii!“ zavelel Kirk, který spolu s panem Spockem, McCoyem, Karajevičem a Walltersem šel na řadu jako první.

Přístroj zahučel a za několik vteřin se ocitli na tmavě šedé skále, desítky kilometrů pod Enterprise.

Byl to pro většinu z nich zvláštní pohled, vidět místo modré oblohy růžovofialovou. Dřív, než se pohnuli nebo promluvili, rozhlédli se po té měsíční krajině kolem sebe. Všude, kam až mohli dohlédnout, byla stejně šedá kopcovitá krajina beze stopy po vodě, rostlinách a čemkoliv živém. Všichni lidé pomysleli na to samé: Jak by tady mohl někdo přežít?

Spock se pohnul jako první. Vytáhl svůj trikodér a během chvíle zjistil složení atmosféry.

„Orleáns měl pravdu, kapitáne. Tahle atmosféra je neškodná. Je zbytečné čerpat naše zásoby kyslíku v maskách.“ S těmito slovy si masku sundal a ostatní jeho příkladu následovali.

„Být vámi,“ řekl doktor a shýbnul se pro kámen, „bych prozkoumal taky tuhle skálu. Nějak se mi to tu nelíbí. Ani bych se nedivil, kdyby se otevřela a spolkla nás zaživa.“

Kirk se zasmál: „Nedělej, si starosti, Kostro. Jsme tady přece kvůli zkoumání… Co to děláte, Spocku?“ otočil se na důstojníka, který pořád ještě něco zkoumal na svém přístroji.“

„Snažím se zjistit, proč tahle atmosféra není modrá. Má úplně stejné složení jako zemská…“

„Navrhuji vzít ji na Enterprise,“ Wallters už vytahoval tlakovou láhev, „v laboratoři ji můžeme prozkoumat daleko podrobněji.“


. . .


Na lodi zatím všichni na můstku netrpělivě čekali, až se výsadek ohlásí.

„Mám signál z planety, pane!“ ohlásila konečně Uhura. „Je to kapitán. Chcete s ním mluvit?“ otočila se na Scotta, který vyskočil z křesla a mířil ke komunikačnímu pultu.

„Ano.“

Uhura zmáčkla potřebné tlačítko a za chvíli se ozval Kirkův hlas:

„Kirk volá Enterprise!“

„Enterprise. Tady Scotty. Slyšíte mě?“

„Ano, výborně. A vy?“

„Ano, slyšíme. Jak to jde?“

„Hm, dobře. Pošlete sem i zbytek výpravy. Zatím jsme nenarazili na žádnou překážku, ale nevíme toho o moc víc než, že vzduch se tady dá dýchat. Jinak je to tady pusté, samá skála… Budeme se ale raději hlásit každou hodinu. Kirk končí.“

Ozvalo se klapnutí a přenos skončil. Všichni na můstku si v duchu oddechli a Scott začal zprávy hlásit rozhlasem posádce.


. . .


Chvíli poté, co kapitán ukončil spojení, se o pár metrů dál zhmotnil i zbytek výpravy: Sulu a McSeedová. I oni se asi půl minuty jenom překvapeně dívali na krajinu okolo sebe.

„No teda,“ řekl potom pan Sulu. „Nevypadá to tady moc zdravě.“

Kapitán se mezitím dal do rozdělování práce. McCoy a Karajevič, kteří se v tomto oboru moc nevyznali, dostali kladívko s úkolem odloupat z kamenů, které jim ostatní ukáží, kousky přijatelné velikosti. Sulu, McSeedová a Wallters měli s pomocí přístrojů zkoumat složení a, pokud to půjde, druh zdejších hornin. Ti také určovali, co se má rozklepat a připravit k transportu na loď.

Kirk se Spockem šli na obhlídku okolí, ale jenom tak daleko, aby ostatní neztratili z očí. Protože ale nenašli nic zajímavého, po hodině se k nim zase vrátili.

„Tak co?“ zeptal se Sulu. „Našli jste něco?“

„Nic zvláštního,“ odpověděl Kirk. „Ale taky jsme se nedostali moc daleko.“

„I tak to bylo dost, Jime,“ vložil se do toho McCoy. „Kapitán má jít posádce příkladem a ne se místo práce toulat po okolí.“

„Pokud tím chcete říct, doktore,“ řekl Spock, „že jsme dělali tu nejlehčí práci ze všech, možná byste se měl jít šplhat na tamten kopec jako my. Třeba byste zjistil, že energie, kterou…“

„Díky, Spocku,“ zasáhl Kirk, „ale myslím, že by se tady opravdu hodil nějaký kopáč navíc. Kde máte nějaké kladívko?“

Spock povytáhl jedno obočí. Ti lidé ho s tím svým myšlením nikdy nepřestanou překvapovat.

Jak myslíte, kapitáne,“ řekl nahlas. „Já se pokusím zjistit, kde je tady zdroj té elektrické energie.“

Práce pokračovaly až do poledne, kdy si průzkumníci udělali přestávku na oběd. To i Spock opustil své přístroje a přidal se k ostatním, kteří měli pracoviště o kousek dál.


. . .


Nahoře na Enterprise v té době také většina posádky obědvala. U jednoho ze stolků seděli i pan Usaffi se slečnou Felsenovou, kteří se tady náhodně potkali.

„Taky bych teď byla ráda s nimi na planetě,“ řekla najednou Felsenová, čímž Usaffiho úplně vyvedla z míry.

„To myslíš, vážně?!“

„Já se XX12 nebojím, Usaffi.“

„Tak to jsi asi jedna z hodně mála.“

„Stejně by mě tam nikdy nepustili. Vím, že jsem kadet.“

„Hm, já jsem tedy rád, že jsem tady a v bezpečí.“

Felsenová na to pokrčila rameny. Neměla ve zvyku moc dávat najevo své pocity nebo to, co si myslí. Ve skutečnosti ale měla ráda záhady a dobrodružství. „Co budeš dělat po obědě?“ převedla řeč na jiné téma.

„Nevím, asi půjdu k sobě,“ pokrčil rameny pro změnu Usaffi. „Mám teď noční služby. Je to hloupé, když na to jsme jenom dva. Proč?“

„Jen tak. Já musím do strojovny. Ale docela se těším – budeme čistit jeden warpový motor.“


. . .


„Je to velice zajímavé,“ vykládal zatím dole na XX12 pan Spock. „Loď Mystery, když tady na oběžné dráze před třemi lety byla, odtud z planety zachytila velmi silné elektrické napětí. Stejně jako Enterprise tuhle noc, i když to to napětí nebylo tak silné a bylo téměř jenom na severní polokouli – v řádu tisíců kilovoltů. Mystery zachytila desetitisíce kilovoltů. A přístroje měla funkční, stejně jako má Enterprise nebo já, ale já jsem za celou dobu, co to tady měřím, nezachytil žádné výraznější elektrické pole kromě toho, které vytvářejí naše vlastní přístroje. Můj trikodér má sice vysokou citlivost jenom na několik set kilometrů, ale i tak je divné, že by zdroj té energie odtud prostě zmizel za pár hodin.“

„Kdo ví, co to bylo za zdroj,“ řekl Kirk. „Třeba je v téhle planetě něco živého a teď si před námi hraje na mírumilovné stvoření. Každopádně, můžete požádat Enterprise, aby provedla nové měření.“

„To se chystám udělat,“ přitakal Spock a hned po jídle se spojil s Aaronem, který měl zrovna službu.

Výsledky jeho měření byly stejné jako Spockovy – nic, žádné napětí. Bylo to překvapující a znervózňující zároveň. Spock se tou záhadou zabýval celé odpoledne

měřil a byl téměř v neustálém spojení s Aaronem nebo Scottem, kteří elektrickou aktivitu pozorovali a měřili z lodi.

Ostatní zatím pokračovali na zkoumání povrchu planety. Hned po obědě vyslal kapitán Sulua a Wallterse na obhlídku okolí, ovšem na druhou stranu, než byli dopoledne oni se Spockem. McCoy to těm dvěma záviděl

práce s kladívkem ho vůbec nebavila.

Vyslanci se vrátili se zajímavou zprávou: Na druhé straně kopečků, na které vystoupali, asi pět kilometrů odtud, teče nějaká říčka. Celá skupina se tam tedy rozhodla přesunout.

Důstojník Spock tím ale nebyl nijak potěšen – právě totiž on i Enterprise zachytili na druhé planety zvyšující se elektrické napětí. Musel ale všechno měření, které pokládal za velice zajímavé, nechat na Scottym, sbalit si přístroje a následovat ostatní k té říčce.

Po celou cestu ale nepřestával být s lodí ve spojení a kapitán, kterého tato záhada také velice zajímala, šel vedle Spocka a poslouchal.

„Napětí se pořád zvyšuje, pane,“ říkal právě Mwangův hlas. „Už je to přes 900 kilovoltů.“

„Pokračujte,“ pobídl ho Spock. „Chci vědět všechno, co se děje.“

„Už je to skoro 1000 kilovoltů. Roste neuvěřitelně rychle. A teď…“

„Co? Co se stalo?“

„Pane, právě to jakoby explodovalo,“ ozval se vzrušený Scottův hlas. „Část napětí se přeměnila na proud, musel to být obrovský výboj, jenže… Nemůžeme to pořádně měřit, přístroje se zbláznily – nezvládají to. Nejspíš ty výbuchy probíhají pořád… A je jich strašně moc.“

„Fascinující,“ řekl Spock. „Co si o tom myslíte, kapitáne?“ obrátil se na Kirka.

„Nevím. Ještě nikdy jsem nic takového neviděl.“

„Já taky ne,“ řekl McCoy, který je už chvíli poslouchal. „Ale moje vědomosti mi stačí na to, že vím, že tahle planeta je vážně nebezpečná.“

Během cesty se ale nic nestalo, a jakmile dorazili k říčce, rozložil si Spock zase své měřicí přístroje a i ostatní se dali znovu do práce. Kirk ale u kopání moc dlouho nevydržel, ta záležitost s elektřinou mu opravdu, stejně jako všem ostatním kromě prvního důstojníka, naháněla obavy a tak se radši ke Spockovi přidal a pomáhal mu s pozorováním té aktivity.

S postupujícím časem se ostatní průzkumné práce chýlily ke konci a kapitán se rozhodl ještě dnes se vrátit zpátky na Enterprise. Ještě předtím ale chtěl trochu prozkoumat okolí téhle říčky a tak vyslal doktora s Karajevičem po jejím proudu a Sulua s Walltersem na druhou stranu. Paní McSeedová zatím třídila a balila nasbírané vzorky.

Jak ale postupoval soumrak, stávalo se pozorování elektrické aktivity čím dál tím zajímavější – pro Spocka. Kirk to spíš viděl jako znepokojivé. Napětí a výboje se totiž začaly značně přibližovat, už se neobjevovaly jenom na jižní polokouli, ale i na severní, kde výsadek byl, a dokonce pouhých pár kilometrů od nich.

Co na výbojích bylo pro pana Spocka ale nejzajímavějšího, bylo, že se těsně po nich elektrický proud ztratil, aniž by sjel do země nebo do mraků v atmosféře. To ale bylo přece nemožné.

Ve třičtvrtě na šest se rychlým krokem vrátili Karajevič s McCoyem.

„Jime,“ začal hned McCoy, „našli jsme vchod do nějaké jeskyně!“

„Je to odtud asi dva a půl kilometru po proudu, pane,“ pokračoval Karajevič. „Řeka tam vtéká do skály a pár metrů od toho je vchod do jeskyně. A ten nevypadá, že by vznikl sám od sebe…“

„Je to tunel,“ skočil mu do řeči doktor, „a osvětlený! Jako by tam ve stěnách byly nějaké fosforeskující žíly.“

„Takže to vypadá,“ řekl pomalu Kirk, jakmile měl dost času, aby tento objev vstřebal, „že planeta je přece jenom něčím obydlena. Nebo někým… Viděli jste tam něco živého?“

„Ne,“ odpověděl McCoy. „Ale tady Tibor ti toho o tom může říct mnohem víc, Jime.“

„Prosím, mluvte.“

„Zkoumal jsem složení skály, ze které byl ten tunel. Je to stejná hornina jako ta všude kolem. Ale ty žíly jsou tvořeny nějakým neznámým nerostem, který nejspíš září tím, že přeměňuje tepelnou energii na světelnou, ale nějak k tomu potřebuje být napojený na ostatní. Když jsme kus odloupli, přestal zářit.“

„Máte ten vzorek tady?“ zeptal se Kirk.

„Ano, pane.“ Karajevič vytáhl ze své tašky kousek matného bílého nerostu. „Tady je.“

Kapitán si ho dlouze prohlížel a pak ho podal Spockovi.

„Zajímavé,“ řekl první důstojník po chvíli.

„Navrhuji jít se tam podívat a celé to místo důkladněji prozkoumat. Rád bych to tam viděl. Přístroje nás včas upozorní, kdyby se elektrická aktivita blížila. Je to tam teď opuštěné?“

„Nevypadalo to, že by se tam v posledních dnech pohybovalo něco živého, pane.“ odpověděl Karajevič.

„Dobře,“ přikývnul kapitán, i když bylo slyšet, že ho představa o lezení za tmy do neznámé jeskyně vybudované a možná i obydlené kdovíčím, netěší, zvlášť když pomyslel na tu elektrickou energii. „Ten tunel by bylo dobré prozkoumat. A když, jak říkáte, nevznikl sám od sebe, bude lepší se tam vydat hned, kdy je malá pravděpodobnost, že tam ten tvor, kdo ho udělal, bude.“

„Ale pane,“ ozvala se paní McSeedová, „plánoval jste přece, že se dnes večer vrátíme na loď. Ale co teď? Budeme všechny naše vzorky tahat s sebou?“ Paní McSeedové se totiž vyhlídka na výpravu do té jeskyně nelíbila vůbec. Bála se, i když si to nechtěla přiznat. Mnohokrát už litovala toho, že tehdy na poradě neodešla. Zůstala tam vlastně jenom kvůli své hrdosti, ale teď doufala, že se bude moct vrátit na Enterprise, aniž by tady přede všemi musela přiznat svou slabost

„To je pravda,“ řekl Kirk, „bylo by dobré, aby se někdo s tím vším vrátil na loď.“

„Já to klidně udělám.“ McSeedová hned zalitovala, že se nabídla tak rychle, ale kapitán na to nezareagoval. V duchu samozřejmě její pocity prokoukl a návrh jí schválil. Opravdu s sebou nechtěl tahat někoho, komu by to bylo proti mysli.

Ještě ale museli počkat na Sulua a Wallterse, kteří se vrátili o půl hodiny později bez nějakých zajímavých zpráv. Jakmile se dozvěděli, co se chystá, oba byli pro to jít s kapitánem. Ten jejich rozhodnutí ohlásil Scottymu a v příští minutě byla paní McSeedová odtransportována.

Zbylých šest členů výpravy se v rychlosti navečeřelo a pak se vydali podél proudu řeky směrem k místu, o kterém McCoy s Karajevičem mluvili.

Po půlhodině cesty skutečně došli k místu, kde řeka mizela ve skalní puklině a pan Karajevič jim ukázal vchod do tunelu, který byl umístěn v téměř svislé skalní stěně. Tunel byl vysoký asi dva a půl metru a široký asi dva metry. Podlahu měl přibližně vodorovnou a, přestože se nahoře stáčel do nepravidelného oblouku, bylo vidět, že ho vytesal nějaký inteligentní tvor.

Nejpodivuhodnější ale byly žíly světlého zářícího kamene, které nepravidelně procházely stěnami i stropem tunelu přesně tak, jak to popisovali McCoy s Karajevičem.

„Fascinující,“ řekl Spock. „Tohle skutečně nevzniklo samo od sebe.“

„Půjdeme dovnitř?“ ptal se zvědavě Wallters.

„Proč ne?“ opáčil Kirk. „Co elektrické pole, pane Spocku?“

„Poblíž nás není žádná výraznější aktivita, kapitáne.“

„Dobře. Walltersi, Sulu, zkontrolujte, jestli jsme tu opravdu sami. Já půjdu zavolat Scottymu.“

„Ano, pane.“

„Rozkaz.“

Kapitán veliteli vylíčil, co se chystají dělat a přikázal mu, aby na lodi pečlivě měřili to elektrické pole napětí, a kdyby začalo nějak růst i v místech, kde se nacházel výsadek, aby se s nimi okamžitě spojili a transportovali je na palubu.

„Nikdo tu není, pane,“ hlásil Sulu Kirkovi, když se vrátil.

„Výborně, takže, já se Spockem půjdeme první, pak Kostra s Walltersem a nakonec Sulu s Karajevičem. Pamatujte: hlavně co nejtišeji.“

„Kdo ví, jestli nám to pomůže,“ řekl Spock, „nevíme, co je to za tvory nebo tvora, ale je možné, že se od nás hodně liší.“


A s tím vykročili do bledého světla tunelu.

divider

Následuje:
Kapitola 3 - Zajatci

divider

CZ Kontinuum Star Trek fan klub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© 2000–2020 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries