Pod povrchem

Autor:
Serenity
Archivováno dne:
22. 2. 2015
Délka:
48 952 slov (218 min.)
Stav povídky:
dokončená
Přístupnost:
13+
Varování:

žádné, ta přístupnost 13+ je spíš z opatrnosti

Seriál (svět):
TOS
Období:
rok 2269
Kategorie:
napětí
Pokračování:
volné pokračování
Spoiler:
žádný
Stručný obsah:

obvyklé téma epizod TOS

divider
Poznámka autora:

Moje znalost Star Treku nebyla v době psaní této povídky dokonalá, takže se mohou vyskytnout nějaké nesrovnalosti. Za případné češtinářské chyby se také omlouvám. Budu velmi ráda za zpětnou vazbu.

divider
Prohlášení:

Star Trek a související značky jsou majetkem společnosti CBS Studios Inc. a Paramount Pictures Corp. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

divider

Pod povrchem (Serenity)

Obsah

Kapitola 5 - La-Tsun

16. 5. 2269, hvězdné datum 1843,7. Deník kapitána hvězdné lodi Enterprise:

Zaznamenává velitel Aaron. Je sice teprve hodina a čtvrt po půlnoci, ale už 16. května. Už je to přibližně sedm hodin od doby, kdy jsme naposledy mluvili s kapitánem. Pořád nemáme spojení. Podle výzkumů z naší biochemické laboratoře, kde neustále zkoumají všechny vzorky přivezené z povrchu planety, si myslíme, že ztracená výprava se pořád ještě nachází někde v podzemí planety, protože jsme zjistili, že hornina, ze které je většina povrchu planety, nepropouští naše signální vlny v žádné frekvenci. Jsem teď prozatímní hlavní velitel lodi a všichni se na mě spoléhají, ale já nemůžu skoro nic dělat. Jeden z posledních kapitánových rozkazů, než se vydal na XX12, byl, že v případě, že s nimi ztratíme spojení a nebudeme vědět, co se s nimi stalo, už na planetu nesmím posílat nikoho z posádky. Takže jediné, co teď můžeme dělat, je čekat, zkoušet spojení, co nejpodrobněji zkoumat vzorky z planety a pozorovat její elektrickou aktivitu. Ta zvlášť nám teď dělá starosti, protože její silná ohniska se teď nachází i ve vzdálenostech 100 kilometrů od místa, kde je naše výprava. Navíc, malá ohniska nemůžeme zaznamenat už vůbec.

Jinak na lodi běží všechno podle normálního pořádku.

Na první pohled to opravdu mohlo vypadat, jako že je na lodi všechno v pořádku. Všichni dělali to, co měli, žádné vzpoury ani stávky. Ve skutečnosti ale všichni mysleli na to, co se jenom mohlo stát jejich šesti společníkům. Kdyby to ale věděli, vůbec by je to neuklidnilo.

Protože ale už bylo skoro půl druhé v noci, většina posádky právě spala. Stejně tak sestra Chapelová, která si šla lehnout hned poté, co obsloužila největší fronty lidí žádajících o prášky na spaní. Noční službu v nemocnici přenechala svému mladému pomocníku. Ale ani ona to neměla s usínáním jednoduché a proto ji opravdu nepotěšilo, že jen pár minut poté, co se jí to konečně podařilo, ji probudil zvonek.

Ovšem její rozhořčení trvalo jen do té doby, než zjistila, kdo to přišel.

„Kristin!“ překvapeně se podívala na svou dobrou kamarádku. „Co tady děláš tak pozdě v noci? Pojď dál!“

„Děkuji,“ řekla mladá světlovlasá žena a posadila se na pohovku, kam jí sestra ukázala. Ta si sedla k ní a zvědavě si ji prohlížela. Kristin nevypadala dobře. Byla bledá a v unavené tváři měla značné kruhy pod očima. Sestra věděla, v jaké je situaci, a ohleduplně počkala, až začne mluvit sama.

„Už jsi spala, Christino, že jo,“ uvědomila si Kristin. „Nechtěla jsem tě rušit.“

„To je v pořádku.“

„Potřebuji s někým mluvit. Všichni mi pořád jenom říkají, jak je jim to líto a snaží se mě utěšovat. Ale já nechci věřit nějakým bláhovým nadějím.“ Kristin se odmlčela a trochu se usmála jako vždycky, když myslela na svého manžela.

„Věřím, že se ti Tibor vrátí, Kristin.“

„Ano. Já také. Ale asi se půjdu zeptat Aarona, jak to vypadá. Tím rozhlasem toho hlásí tak málo,“ povzdechla si.

„Máš pravdu, to bys měla. Ale rozumnější by bylo počkat až na ráno. Vidím, že jsi toho moc nenaspala.“

„Hm. To je vlastně to, proč jsem sem přišla. Potřebuji prášky na spaní. Snažila jsem se usnout bez nich, ale… nejde to.“

Sestra jí ochotně, a když se loučily, v duchu tuhle ženu obdivovala. Její muž, kterého milovala, byla teď možná v nebezpečí někde na planetě a přesto Kristin Karajevičová zůstávala silná a pevná. I když, možná to byla jenom maska, kterou si nasazovala, aby ji ostatní neviděli brečet.

. . .

Na planetě, v dobře hlídané jeskyni, zatím celá výprava z Enterprise tvrdě spala. Ale nebylo jim dopřáno, aby spali nějak zvlášť dlouho. Asi půl hodiny po té, co se na lodi na můstku znovu vystřídala Aaronova a Williamova skupina, do jeskyně vešla asi patnáctičlenná skupina černých kopiníků, kteří začali spáče nemilosrdně budit. Ještě rozespalé je přinutili vstát, dostrkali je ke vchodu do jeskyně a začala cesta tím stejným bludištěm, kudy je vlekli bezvědomé před třemi hodinami.

Kirk šel v přední části toho průvodu mezi dvěma kopiníky, kteří ho pevně drželi pod lokty za ruce a nutili ho tak udržovat rychlé tempo. Před ním byl stejně jako on veden pan Sulu a za ním McCoy a ostatní. Pokud zrovna nemusel moc myslet na cestu, kudy šli, přemýšlel kapitán nad tím, kam je vedou. Do jiného vězení? Nebo k tomu La-Tsunovi?

Po chvíli vyšli z těchto temných a křivolakých chodbiček do už pracněji vytesané jeskyně, kde se zastavili. Tahle jeskyně byla i lépe osvětlená, všichni si už na mdlé světlo tohoto zvláštního nerostu zvykli, a tak si mohli lépe prohlédnout její zařízení: Podél stěn tady bylo něco jako kamenné lavice, na kterých posedávalo pár dalších kopiníků v černém, a v rohu této nevelké jeskyně vytékal ze stěny malý vodopád. Při pohledu na něj dostali všichni zajatci chuť se napít vody, ale to jim nebylo dovoleno.

Místo toho k nim přistoupili někteří z hlídačů s cáry hrubé látky v rukou a dříve, než si zajatci pořádně domysleli, co s tím chtějí dělat, kopiníci jim pevně zavázali oči. Když se ujistili, že ani jeden z nich už vůbec nic nevidí, pokračovalo se v cestě.

Šli teď sice širšími a pravidelněji a lépe vytesanými chodbami, ale pro kapitána a jeho společníky to teď, když nic neviděli a museli se vlastně spoléhat jenom na své strážce, byla daleko horší cesta, než předtím.

Skupina šla pořád stejně rychle, jako by kopiníci někam spěchali, přesto ale postupovali pomaleji. Co chvíli totiž někdo ze zajatců klopýtnul nebo i upadnul na nějakém nečekaném schodě. V tom druhém případě si dotyčný nešťastník většinou vysloužil kopanec nebo příval slov, nejspíš nadávek, v místním jazyce.

Zvláště pana Wallterse také dost znervózňovalo pomyšlení na ty můstky nad propastí, o kterých jim říkal Spock.

Zajatci takhle šli nebo spíš byli vlečeni bez ponětí kam a proč asi čtvrt hodiny. Za tu dobu každý z nich utržil několik nových modřin a všichni, možná kromě pana Spocka, který o sobě vždycky říkal, že nemá žádné emoce, byli rádi, když se konečně zastavili.

Zajatci slyšeli, jak spolu několik jeskyníků mluví, potom se ozval lehce skřípavý zvuk, kopiníci je postrčili ještě o pár metrů dál a, k radosti lidí, jim sundali pásky z očí.

Kapitán a jeho společníci se rozhlédli kolem sebe a vydechli překvapením. Ani pan Spock tady ještě neviděl takovouhle jeskyni. Byla asi dvacet metrů široká, čtyřicet dlouhá a pět metrů vysoká. To ale jen v nejnižších místech, strop bylo totiž směrem do středu místnosti vyklenutý. Podlaha i stěny tu byly téměř neuvěřitelně rovné na to, že byly prostě vytesány do skály. Celkově to tady vypadalo nesmírně upraveně, takže lidští zajatci dostali silný pocit, že je alespoň mohli nechat trochu se umýt.

Podél stěn se, až na prostor v čele jeskyně, táhly tři řady kamenných lavic. Ty zadní dvě byly dokonce vystupňované, aby všichni sedící dobře viděli. Za lavicemi byl ještě vyvýšený prostor pro další jeskyníky.

A právě teď byly lavice i ten prostor za nimi vyplněny. Seděli a stáli tu nejrůznější jeskyníci a celý sál byl naplněn jejich dutým šepotem. Z jejich výrazů a chování byla většina zajatců dost nervózní. Připadalo jim, že jsou v divadle a všichni ti jeskyníci čekají na začátek nějakého, bezpochyby zajímavého, představení. Nebylo těžké si domyslet, že hlavní role v něm mají hrát oni sami.

S mrazivým chvěním si prohlíželi stěny jeskyně. Na jedné z nich byly vystaveny nejrůznější zbraně. Všichni zajatci se ale dívali zvláště na tu druhou. Věci vystavené tam jim totiž nebezpečně připomínaly mučicí nástroje.

Karajevič se od nich s námahou odtrhl a prohlédl si přední část sálu. Na asi dvoumetrovém sloupu tady stálo vyzdobené křeslo. Vedly k němu široké schody a, i když bylo jako všechno ostatní z kamene, vypadalo docela pohodlně. Teď bylo ale prázdné. Po stranách křesla stály čtyři mírně (asi tak půl metru) vyvýšené stupínky.

Vzadu za křeslem byly ve stěně velké dveře, které byly také bohatě zdobené. Po jejich stranách na podstavcích stály důkladně vytesané sochy, které představovaly něco jako obrovské obrácené hrozny vína. Nahoře nad těmi dveřmi tvořily žíly světélkujícího nerostu jakýsi ornament.

Když se zajatci otočili za sebe na dveře, kterými před chvílí vešli, lidé zažili další leknutí. Tyto dveře, teď dokořán otevřené, nebyly tak nazdobené jako ty druhé a nad nimi stála na podstavci socha hlavy napíchnuté na kopí. Kam se to dostali? Ptali se lidé vyděšeně sami sebe. Mají tady být popraveni nebo hůř, umučeni?

Jediný povzbudivý fakt byl, že jejich stráže od nich odstoupily a většina z nich dokonce sál opustila. Ti zbylí se postavili po stranách dveří a do půlkruhu kolem zajatců, kteří se instinktivně semkli blíž k sobě.

„Kde si myslíte, že jsme, pane Spocku?“ zeptal se tiše a kupodivu klidně Kirk, zatímco se za nimi se skřípotem zavíraly dveře.

„Myslím, že se brzy setkáme s La-Tsunem. A tohle je nepochybně víceúčelová jeskyně.“

„Doufám teda, že si nevyzkoušíme třeba tamty účely,“ podotknul doktor a kývnul hlavou směrem k výstavě na stěně vpravo. Jestli se nepletu, mají tady slušnou sbírku mučicích nástrojů.“

„V něčem jsou opravdu dost zaostalí,“ souhlasil Spock.

„Zdá se, že zvlášť na získávání informací používají středověké metody,“ rozhlédl se kolem kapitán. „Ale teď k věci…“

„K věci?“ zeptal se překvapeně McCoy. Jako kdyby tohle nepatřilo k věci, myslel si.

Ale Kirk ho ignoroval: „Jestli se s tím La-Tsunem tedy setkáme, pokusím se s ním mluvit co nejlépe, ale u těchto jeskyníků nikdy nevíte…“

„Ano, pane,“ ušetřil ho Karajevič omluvného proslovu. „Všichni jsme šli na tuhle planetu dobrovolně, že jo?“

„Jo,“ souhlasil Sulu.

„Ano,“ řekl McCoy.

„Jasně,“ přisvědčil Wallters.

„Ano,“ řekl Spock. „Myslím, že být kapitán je pro člověka těžší než pro Vulkánce, protože máte pocity, které vám vždycky nemusejí dovolit rozhodnout se logicky. Ale zrovna tyhle bytosti také nejednají moc logicky, takže by pro vás domluva s nimi měla být snazší než třeba pro mě, kapitáne.“

„Díky, pane Spocku. Takže…“ Ale dál už se Kirk nedostal. Najednou totiž všichni kopiníci v místnosti vyskočili, pozvedli svá kopí nebo jiné zbraně nad hlavu a vyrazili takový výkřik, že všichni zajatci, kromě Spocka, leknutím nadskočili. Někteří si na chvilku mysleli, že se na ně celý sál chystá vrhnout, po chvíli si ale ulehčeně uvědomili, že celý tenhle povyk se strhnul nejspíš proto, že se pomalu otevřely dveře na druhé straně jeskyně.

Dveřmi nejdřív, jak zajatci viděli, vešli dva strážci v černém, postavili se po jejich stranách a do uctivého ticha v místnosti zazněly další lehké kroky. Ve výhledu na příchozího zajatcům nejdříve bránilo křeslo, ale po chvíli si ho mohli prohlédnout také.

Byl to muž, a pokud to mohli takhle na dálku poznat, nebyl už nejmladší. Jeho tvář, asi jako jediná v téhle místnosti, neprozrazovala žádné jeho pocity, byla tvrdá a pevná. Celkově tento muž vypadal na válečníka. Na sobě měl dlouhé, tyrkysově modré roucho s opravdu zvláštními, jakoby nafouklými rukávy a nohavicemi. Kolem pasu měl šedý pás s nejméně třemi dýkami a v pravé ruce držel dlouhé kopí. Vlasy měl tmavě modré a spletené do jednoho copu po straně. Kráčel pomalu a důstojně.

Za ním šli stejným tempem čtyři další strážci v černém, tihle měli ale kolem pasu ovázané pruhy tyrkysově modré látky. Nejspíš osobní nebo nějaká čestná stráž, odhadl pan Spock.

Muž v tyrkysovém došel až ke křeslu, začal stoupat po schodech nahoru a jeho čtyři průvodci se postavili na ta čtyři vyvýšená místa kolem. Během celé cesty se tento důstojný kopiník díval někam nad zajatce, teď ale, když už stál před svým křeslem, se rozhlédl nejdřív po jeskynících na své pravé straně, pak po těch na levé a posadil se. Jeskyníci, kteří až dosud uctivě stáli se zdviženými zbraněmi, se na to také posadili. V sále bylo ale stále takové ticho, že se pan Sulu skoro bál vydechnout.

Když si všichni, kdo mohli, posedali, muž v tyrkysovém se poprvé podíval zpříma na ty, kvůli kterým se tohle všechno konalo. Pár vteřin si hleděli do očí a pak se v jeho až dosud netečném obličeji objevil úšklebek, ve kterém se mísilo poznání s odporem, touhou a krutostí. I Kirk měl potíže, aby ovládl mrazení, které ho nutilo se otřást.

Ten muž pomalu zvedl ruku, ukázal na sebe a řekl svým dutým hlasem dvě slova, která všichni očekávali:

„La-Tsun.“

Potom se otočil v křesle, podíval se na řadu diváků po jeho pravé straně a hlasitě řekl několik slov v místním jazyce. Na to se z první řady zvedla nějaká osoba, a zatímco se blížila k La-Tsunovi, zajatci si ji překvapeně prohlíželi. Byl to muž oblečený do podobných tmavomodrých kalhot s pásem přes rameno jako všichni ostatní jeskyníci, ale bylo vidět, že on sám jeskyník není. Na jeho černém těle nebyly vidět žádné světélkující žíly, na hlavě měl docela krátké kudrnaté černé vlasy a v žádném případě neměl dlouhé uši.

Byl to člověk.

A zatímco krátce mluvil s La-Tsunem, mysleli zajatci na to, že jejich mise sem přece jenom nebyla zbytečná.

Po chvíli muž přešel k zajatcům. Vypadalo to, že si je prohlíží stejně překvapeně a radostně jako oni jeho.

„Lidé,“ řekl čistou angličtinou. „Už jsem ani nedoufal, že je ještě někdy uvidím.“

„Vy jste taky člověk, že? Ztroskotal jste tady s Orleánsem?“ ptal se ho Kirk.

„Ano. Před třemi roky. Rád bych si s vámi víc popovídal, ale… nemůžu nechávat La-Tsuna dlouho čekat. Chce, abych mu řekl, jestli pocházíte ze stejné planety jako já. Ze Země.“

„Takže tady přeci jenom mají ponětí o vesmíru. Občas se mi zdá, že jsou ve skutečnosti daleko chytřejší, než jak to vypadá,“ poznamenal Kirk. „Ale nebylo by to nebezpečné, říkat jim pravdu?“

„Možná ano. Ale Cāvianům nemůžete lhát. Poznají to a obyčejně je to rozzuří.“

„Aha… Ano, já a většina z nás pocházíme ze Země. Jenom tady můj první důstojník ne, ten se narodil na Vulkánu.“

„Váš první důstojník?“ zopakoval muž. „Takže vy jste skutečně kapitán lodi, která se sem vydala?“

Skoro ale ani nepočkal na Kirkovu kladnou odpověď a už se vracel zpátky k La-Tsunovi. Poté, co s ním chvíli mluvil, přešel zpátky k zajatcům.

„La-Tsun mi přikázal, abych mu přinesl vaše zbraně,“ řekl.

Zajatci se na sebe podívali.

„Když nás chce odzbrojit, proč to neudělali už jeho muži?“ zeptal se Kirk.

„Nepoznají phaser od ostatních přístrojů. O nich La-Tsun nic neříkal, takže si je můžete nechat.“

„Tak dobře, vezměte si je. Ale jak vidíte, sami vám je podat nemůžeme… Proč s námi vlastně tak zacházejí?“ zeptal se kapitán, když jim ten muž odebíral phasery.

„Nemají rádi cizince. Zvlášť ne návštěvníky z jiných planet. Když jsme tady ztroskotali, byli jsme na tom stejně. Taky nás považovali za vetřelce.“

„Ale přežil jste a teď si tady žijete stejně jako ostatní,“ namítl Kirk. „Kde jsou ti další z Orleánsu?“

Muž se mu podíval zpříma do očí: „Přežil jsem díky jedné, ehm, zvláštní náhodě. Ostatní to štěstí neměli. Viděl jsem je tady umírat, kapitáne.“

„Ach,“ vydechl Kirk. „Chovají se takhle tihle, Cāviané jste jim říkal, ke všem svým návštěvníkům?“

Trosečník mu neodpověděl a s nákladem phaserů se vrátil zpět k La-Tsunovi. Zbraně předal jednomu z černých strážců, který je uctivě zabalil do velkého kusu látky. Sám si stoupl na půl cesty mezi zajatci a La-Tsunovým křeslem a začal oběma stranám tlumočit, co říkala ta druhá z nich.

Nejdřív promluvil La-Tsun.

„Přišli jste tedy z planety Země a Vulkánu,“ překládal černoch do angličtiny. „Kdo z vás je váš vůdce?“

„Já,“ řekl Kirk a postoupil o krok dopředu. Muž jeho odpověď krátce přetlumočil. V jeho podání nebyla místní řeč tak dutá, ale na tvrdosti moc neztratila.

„Postup dopředu, člověku,“ vyzval ho La-Tsun. „Sluší se, aby mezi sebou mluvili dva vůdcové. Já jsem se už představil. Jsem La-Tsun, vládce v Zig-Mu-Dinu a přilehlých místech, jsem synem La-Khedery, dobyvatelky Zainu. Kdo jsi ty?“

„Já jsem James Tiberius Kirk, kapitán hvězdné lodi Enterprise.“ Kapitán se toho naschvál snažil říkat co nejméně, když už nemohl lhát.

„Tví rodiče se ničím neproslavili?“ zeptal se La-Tsun.

„Moc ne. Oba sloužili na hvězdné lodi Kelvin, otec tam byl první důstojník a matka dělala… starala se o to, aby přístroje na pohánění lodi pracovaly tak, jak mají.“

„Mluvíš o hvězdných lodích. Už jsem o nich slyšel. Létají prostorem mezi planetami a hvězdami, mám pravdu?“

„Ano.“

„Proč loď Enterprise přiletěla ke Cāviosu?“

Cāvios? XX12 se ve skutečnosti jmenuje Cāvios? Nejspíš, usoudil Kirk.

„Abychom zde pátrali po jiné hvězdné lodi a lidech, kteří na ní pluli. Ta loď tu ztroskotala před třemi lety.“

„Našli jste tedy, co jste chtěli,“ odpověděl La-Tsun. „Před třemi lety sem skutečně přiletěla hvězdná loď. Nikdo z nás ji ale neviděl. Našli jsme jenom skupinu lidí. Jeden z nich tu stojí mezi námi.“

„Co se stalo s těmi ostatními?“ Kapitán chtěl slyšet ten příběh celý, třeba i z pohledu La-Tsuna.

Překládající muž se náhle zatvářil velice smutně. „Zabili jsme je. Jejich kosti kéž spálilo denní slunce. Cāvios nepotřebuje vetřelce. Vystačíme si sami, Jamesi Tiberiusi Kirku.“

Kapitán si dobře uvědomoval výhružný smysl těchto slov, a proto se na chvíli zamyslel, co říct dál. „Chystáš se s námi udělat to samé, La-Tsune?“

„Ano, Jamesi Tiberiusi Kirku. Cāvios nepotřebuje vetřelce,“ zopakoval.

„Přišli jsme sem jako přátelé. Nechceme vám zasahovat do vašich životů. Propusť nás a my se vrátíme na naši loď a víckrát o nás nemusíte slyšet. Kvůli tomu, abyste se nás zbavili, nás nemusíte vraždit.“

„Vrátili byste se znovu a chtěli byste s námi bojovat, abyste dostali zpátky i tohoto člověka,“ ukázal La-Tsun na muže z Orleánsu. „Vaše planety by se o nás dozvěděly. Ne. Já jako vládce Zig-Mu-Dinu hájím naše zájmu. Nechceme být známí ve vesmíru. Chceme žít dál tak jako předtím. Cāvios musí zůstat neznámý a neobjevený.“

Na to Kirk nevěděl, co říct. Náhle pochopil, jaké to asi je pro Spocka pozorovat myšlení lidí. „Proč nás tedy rovnou nezabila ta skupina vašich mužů, která na nás narazila, když to máte stejně v plánu?“ zeptal se nakonec.

„Zabijí někdy tvoji muži někoho, pokud jim to nepřikážeš a není to v sebeobraně?“ odpověděl mu La-Tsun otázkou. „Navíc, jsem rád, že jsem se s vámi setkal. Chci se tě totiž zeptat na několik věcí.“

„Dobře.“ Kirk tušil, že La-Tsun by z něj odpovědi dostal, i kdyby mu je nechtěl říct dobrovolně.

„Kde je vaše hvězdná loď?“

„Teď zrovna létá okolo Cāviosu. Je ale tak vysoko, že byste ji stejně neviděli, i kdybyste se dívali na to správné místo.“

„Kdy jste sem přiletěli?“

„Myslím, že asi tak před třiceti hodinami.“

„Přiletělo vás sem jenom šest?“

Nad touhle otázkou se kapitán trochu podivil. „Ne. Všichni ostatní ale zůstali na lodi.“

„A jak jste se dostali z lodi sem, když, jak jsi řekl, je velice vysoko nad námi?“

„Máme tam zařízení, které to umožňuje.“

„Dobře,“ pokračoval La-Tsun po krátké chvíli, „takže, kdy jste se ocitli tady, na Cāviosu?“

„Dopoledne. Pokud je už po půlnoci, tak včera dopoledne.“

„Ale mí strážci vás objevili, až když se stmívalo,“ namítl La-Tsun. „Co jste dělali až do té doby?“

„Prozkoumávali jsme okolí místa, na kterém jsme se ocitli.“

„To jste se ale museli ocitnout na povrchu, pod nebem.“

„Ano, přesně tam jsme byli.“

La-Tsun na chvíli vypadal zmateně, ale brzy se vzpamatoval. „Prozkoumávali jste? Jak?“

„No, zjišťovali jsme, z čeho je planeta složená a tak…“

„Brali jste si kousky Cāviosu?“

„Ano.“

„Kde je máte?“

„Poslali jsme je nahoru na loď.“

„Takže těch mnoho lidí na vaší lodi teď ví, z čeho je Cāvios a jak to na něm vypadá?“ zeptal se La-Tsun se stopou obav.

„Nejspíš,“ odpověděl Kirk, který už začal tušit, co si na ně La-Tsun vymyslí.

„Ti lidé musí zemřít!“ téměř vykřikl vládce. „Nemůžou odletět, aby se celý vesmír dozvěděl o Cāviosu.“

„Když odletí, dozvědí se o vaší planetě jenom obyvatelé několika planet a nejspíš se o vaše žití tady nebudou vůbec zajímat,“ namítl Kirk.

„Ne.“ La-Tsun byl neoblomný. „Lidé na lodi Enterprise zemřou. Můžete se s nimi domlouvat, Jamesi Tiberiusi Kirku?“

„Ano, ale myslím, že jenom venku – pod nebem.“

„Dobře tedy. Vyvedeme vás ven a ty přinutíš lidi na Enterprise, aby se objevili tady,“ přikázal mu La-Tsun.

Kapitán se teď ocitl ve velmi složité situaci, ale ani na chvíli se nerozmýšlel. Skupinka jeho společníků za ním také věděla, že něco takového by nikdy neudělal.

„Abyste je zabili?“ zeptal se, i když předem znal odpověď.

„Ano,“ odpověděl La-Tsun a ve tváři se mu na chvíli objevil krvežíznivý výraz.

„Tak to ne.“ Kapitán čekal, že jeho odpověď La-Tsuna překvapí, ale ten se jenom krutě usmál.

„Potom budete mými vězni. Dokud si to nerozmyslíte. Brzy se zase uvidíme, Jamesi Tiberiusi Kirku.“

Tím lidský muž skončil překládání. Předtím ale, než se na La-Tsunův příkaz vrátil zase na své místo, vrhl na Kirka dlouhý pohled, jako by mu tím chtěl něco říct. Co, to ale kapitán nepoznal.

Vážně zacouval zpátky ke svým společníkům a krátce se setkal se Spockovým pohledem, ze kterého poznal, že si podle něj nevedl až tak špatně. Ovšem to nic neměnilo na tom, že se dostali do ještě horší situace, než ve které byli předtím.

Na další La-Tsunův rozkaz se za zajatci pootevřely dveře, do sálu vstoupili další černí kopiníci a chopili se jich. Potom La-Tsun řekl dalších pár slov ve svém jazyce a vstal z křesla. S tím vyskočili všichni až dosud tiší a pozorní diváci, vytasili zbraně a vydali stejný jekot, jako když sem La-Tsun přicházel.

Jakmile ten důstojným krokem odešel, dveře za vězni se otevřely dokořán a kopiníci je prudce strkali do menší jeskyně za nimi. Tam jim znovu zavázali oči a začala zpáteční cesta. Teď, když je La-Tsun prohlásilo svými vězni, zacházeli s nimi jejich hlídači snad ještě hůř.

Konečně, po mnoha minutách tvrdé a těžké cesty, se tenhle smutný průvod zastavil a kopiníci vězňům sundali pásky z očí. Společníci postřehli, že jsou ve stejné místnosti, kde jim cestou tam oči zavazovali. Přemýšleli, jestli je kopiníci strčí do stejné jeskyně jako předtím. Nikdo z nich kapitánovi nevyčítal výsledek jeho rozhovoru s La-Tsunem. Kdyby raději nemlčeli, všichni by se shodli na tom, že Kirk mluvil, jak nejlépe to šlo. Přesto měli všichni z jejich nynější situace dost stísněný pocit. Pořád to ale bylo lepší, než vydat těmto bytostem do rukou celou Enterprise. Všichni považovali za samozřejmé, že to kapitán odmítl.

Po chvíli se ale znovu dali na cestu tmavým bludištěm hrubých chodeb. Brzy ale všichni zajatci poznali, že tentokrát je jejich věznitelé vedou někam jinam. Začali totiž procházet chodbami, ve kterých byly vždycky po pár metrech, malé kamenné dveře a u každých stály po dvojicích černé stráže. Nikdo z výpravy nepochyboval, že se dostali do La-Tsunova vězení.

Doktor McCoy, který byl tentokrát veden jako první, jednou viděl, jak proti nim jdou jiní dva strážníci a mezi sebou vlečou téměř bezvládného cāvianského muže. Tento vězeň byl téměř celý nahý a na zemi za ním zůstávala krvavá cestička. Chodba, kterou šli, byla tak úzká, že by se obě výpravy jenom těžko vyhýbaly, ale předtím, než se setkaly, se ta druhá zastavila u jedněch z dveří a kopiníci toho ubožáka bezcitně vstrčili dovnitř. Jeho oblečení tam hodili za ním.

Když byl McCoy veden kolem, mohl si alespoň trochu prohlédnout vnitřek té kobky. Byla to malá a tmavá jeskyně. Její dva další obyvatelé se zrovna soucitně skláněli nad svým polomrtvým druhem, takže v doktorovi vyvolali daleko větší sympatie než všichni svobodní Cāviané, které až dosud viděl.

O několik chodeb dál, když byli ještě všichni lidští zajatci v duchu u výjevu, který dveřmi kobky viděli, se ale i tenhle průvod zastavil. Kopiníci, kteří nikoho nevlekli, otevřeli jedny z kamenných dveří, postavili se po jejich stranách a muži, kteří drželi pana McCoye, ho postrčili dopředu. Jeden z nich ho vyděsil tím, že vytáhl z opasku nůž. To ale, k doktorově úlevě, jenom proto, aby mu přeřízl pouta na rukou. Potom ho prudce strčili do jeskyně.

Vchod do cely se ale nacházel nad úrovní podlahy jeskyně a vedly k němu tři schody, takže McCoy tvrdě dopadl na kamennou podlahu. Nevšímal si ale bolesti a rychle se odkutálel stranou, aby na něm nepřistál pan Wallters, který byl vlečen za ním.

Když byli takto do cely nastrkáni všichni, hlídači zvenku s bouchnutím zavřeli těžké dveře. Zajatci osaměli v tiché a tmavé jeskyni. Jediné, co bylo slyšet kromě jejich vlastního dechu, bylo bublání vody.

„Jsme tu všichni?“ zeptal se Karajevič. Jeskyně byla od stropu osvětlená jedinou žílou a to lidským očím zdaleka nestačilo k dobrému vidění. Ani pan Spock, který se hned, jak dopadl na zem, posadil a snažil se zorientovat, téměř nic neviděl.

Ozvali se naštěstí všichni. „Já tady mám někde baterku,“ dodal Sulu a protahoval si ztuhlé ruce.

„Tu máme všichni,“ řekl na to kapitán, „ale rozsvítím ji jenom já. Kdo ví, na jak dlouho nám budou muset vydržet.“

Za pár okamžiků celu skutečně ozářila kapitánova baterka, takže se tady mohli všichni rozhlédnout.

Jeskyně byla asi dva metry vysoká, široká asi tři metry a dlouhá asi čtyři. Zařízená byla velice stroze

kromě vody, která byla slyšet z jednoho rohu, tu nebylo téměř nic. Jenom schody, které vedly ke vchodu, a v jednom rohu díra určená pro osobní potřeby.

Kirk polo-seděl a polo-ležel naproti dveřím a teď svítil baterkou na své společníky. Na jedné straně od dveří u stěny seděl McCoy, na druhé leželi Sulu s Walltersem. Spock seděl skoro uprostřed jeskyně a Karajevič byl v rohu.

„Tady teče voda, pane!“ hlásil. Všichni už měli pořádnou žízeň.

„Výborně. Ale zatím z ní nepijte. Nedivil bych se, kdyby byla zkažená. Jak jsi na tom, Kostro?“ obrátil se Kirk na McCoye.

„Až se mi vrátí krev do prstů, pořádně se vyspím a napiju a až mi zmizí těch dvacet modřin, budu úplně v pořádku,“ ujistil ho doktor.

„Tak se můžeš dát do svých lékařských povinností, protože většina z nás takové štěstí neměla.“

„No jo, už jdu na to. Dobře, že jsem si sem vzal plnou lékárničku,“ dodal si pro sebe.

V příštích minutách byli on i kapitán, který mu svítil, plně zaměstnaný. Většinou ale naštěstí musel ošetřovat jenom odřeniny a pár -řezných nebo tržných ranek.

„Od čeho to máte?“ pozastavil se nad nečekaně pravidelnou řeznou ránou na Karajevičově ruce.

„To se před chvílí jeden z těch troubů nestrefil do provazu,“ odfrkl si.

„Neberou zrovna ohledy,“ přitakal McCoy. „Viděli jste tamtoho vězně?“

Všichni pochmurně přitakali.

„Nejspíš ho právě táhli z mučírny,“ poznamenal Spock, který právě zkoumal kvalitu té vody.

„Tak tam bych se nerad dostal.“

„Ale myslím, že oni by nás tam viděli celkem rádi, McCoyi,“ řekl Sulu.

„Musíme vymyslet, jak se odtud dostat,“ řekl kapitán. Myslel přitom na La-Tsunova slova: ‚Budete mými vězni, dokud si to nerozmyslíte. Brzy se zase uvidíme.‘ Dokud si to nerozmyslíte. Nebylo těžké si domyslet význam těchto slov.

Nejhorší zranění, které musel doktor ošetřovat, bylo vykloubené zápěstí pana Wallterse a tak byl do čtvrt hodiny s ošetřováním hotov.

Podle toho, co zatím zjistil pan Spock, se kvalita jejich vody měnila. Nejspíš podle toho, jak hodně ji vyžívali Cāviané nevyšších patrech. Poté, co se všichni napili a co nejpohodlněji usadili, se začali radit.

„Myslím, že bychom se na začátek měli opravdu pokusit spojit se z Enterprise,“ řekl kapitán a vytáhl vysílačku. „Za pokus se nic nedá.“

V jeskyni se rozhostilo hrobové ticho. „Kirk volá Enterprise! Slyšíte mě?“ Přestože nikdo z nich doopravdy nevěřil, že by se to mohlo povést, všichni lidé zatajili dech. Pan Wallters dokonce zkřížil prsty.

„Enterprise!“ Nic. Kapitán zklamaně zaklapl vysílačku a chystal se zastrčit si ji za opasek.

„Půjčte mi ji prosím, kapitáne,“ požádal ho Spock a chvíli si ji prohlížel pod jedním ze svých přístrojů. „Je v pořádku,“ vrátil mu ji. „Myslím tedy, že naši ztrátu spojení skutečně způsobuje geologické složení Cāviosu.“

Potom se asi půl hodiny radili, ale docela bezvýsledně. Ani naprosto logické myšlení pana Spocka jim moc nepomáhalo.

„Asi bude nejlepší, když teď půjdeme spát,“ řekl nakonec Kirk. „Stejně jsme všichni tak ospalí, že nic nevymyslíme. Už je hodně pozdě v noci,“ dodal, když se podíval na hodiny na svém přístroji.

S tím souhlasili všichni. Měli za sebou opravdu dlouhý a vyčerpávající den. Jenom pan Wallters chtěl všechno vyřešit co nejdřív. Ale když viděl, jak se všichni ostatní ukládají ke spánku, poslechl také.

. . .

Na Enterprise se mezitím vystřídaly směny a velitel Aaron se už vrátil do své kajuty. V hlavě mu vířily starosti o kapitána a jeho výpravu. Poklekl na podlahu a začal se modlit: „Bože. Ty víš všechno. Ty víš, co se stalo našemu výsadku. Asi mají potíže. Prosím, pomoz jim. Zatím vždycky jsi kapitána Kirka chránil a vždycky jsi ho přivedl zpátky na loď. Prosím, udělej to znovu. Přiveď je všechny. Prosím, ukaž, že pro Tebe není nic nemožné.“

Důstojník vstal, vzal z poličky jedinou knihu, kterou neměl v elektronické podobě nahranou na disku, a jen tak namátkou ji otevřel. Byla to Bible, Kniha knih. A četl:

Proste, a bude vám dáno

hledejte, a naleznete

tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho poprosí o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí.

divider

Následuje:
Kapitola 6 - Plány

divider

CZ Kontinuum Star Trek fan klub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© 2000–2020 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries