Konspirace Alpha & Delta

Autor:
bubushow
Archivováno dne:
3. 8. 2006
Délka:
60 457 slov (269 min.)
Stav povídky:
dokončená
Přístupnost:
obecná
Varování:

žádné

Seriál (svět):
TNG, VOY
Období:
Kategorie:
napětí
Pokračování:
volné pokračování
Spoiler:
žádný
Stručný obsah:

obsah nebyl autorem zadán

divider
Poznámka autora:

Povídka vycházela v roce 2005 na stránkách www.kontinuum.cz jako seriál.

divider
Prohlášení:

Star Trek a související značky jsou majetkem společnosti CBS Studios Inc. a Paramount Pictures Corp. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

divider

Konspirace Alpha & Delta (bubushow)

Obsah

Kapitola 3

Enterprise, hvězdné datum 52032.428 (11. 01. 2375 - 20:00)

Hlavní inženýr Enterprise Geordi La Forge naposledy zkontroloval po konci směny dnešní práci. Letěli warpem 5, což nebyla nijak velká rychlost. Namáhání motorů zatím zůstávalo poměrně stabilní, ale přesto hodlal pozorně sledovat, zda přeci jenom nedošlo k výkyvům energie ve warp jádře. I přesto, že útok Romulanů zanechal na lodi jen nepatrné škody, nehodlal riskovat. Všechno ale vypadalo naprosto v pořádku. Motory běžely jako hodinky. Přesně jak měly k jeho naprosté spokojenosti. Spokojeně zamručel kontroluje čas. Směna pomalu končila. Na okraji svého vidění zahlédl stín. Obrátil pozornost tím směrem. Spatřil, jak k němu nesměle přistupuje praporčík s paddem v ruce. Poznal ji okamžitě. Vždyť si ji také sám před pár měsíci vybral.

"Ach ano, Sáro. Tu diagnostiku dokončíme zítra, " řekl ještě, než převzal padd.

"Je hotová, pane," řekla opatrně.

"Cože?" strnul při jejích slovech.

"Mám ji hotovou," zopakovala.

"Tak brzy?" převzal od ní padd. Visorem přejížděl po výsledcích a musel vynaložit velké úsilí, aby na ni nezíral s úžasem. "Skvělá práce. Více než skvělá práce, praporčíku!"

"Děkuji, pane."

Pozorně si prohlédl mladou ženu před sebou. Díky visoru sice viděl mnohem více než ostatní, ale občas si přál vidět méně. Za léta, co nosil visor, se naučil rozeznávat alespoň základní barvy, takže věděl, že praporčík Sarah Carterová je blondýna. Příjemně vypadající blondýnka s krátkými rovnými vlasy, vyšší pružné postavy, modré oči, menší nos, nezvýrazněné rty a mírné rysy. Vypadala podobně jako žena, s níž kdysi dávno sloužil. Zemřela zcela zbytečně během jedné mise. Zaplašil pochmurné myšlenky. Ze zprávy z předchozího působení věděl o mimořádném talentu Sarah Carterové. Jenže chybělo jí ještě něco navíc, co na předchozím působišti nutně potřebovala. Proto si při výběru nových lidí vybral právě ji. Talent a schopnosti zde znamenaly víc než na nějaké zapadlé základně nebo malém plavidle. Nikdy nelitoval. Ona opravdu dokázala být neuvěřitelně výkonná. Jenom nedokázala pracovat dostatečně kolektivně a chybělo jí ono zdravé sebevědomí, tolik potřebné ke služebnímu postupu. Mohla být naprostý inženýrský génius, ale se svou nesmělostí těžko mohla prorazit. Zůstávala více stranou od ostatních, neměla příliš mnoho přátel ani žádné nevyhledávala. No a na něm zůstávalo, aby z ní zkusil udělat skutečného důstojníka. Možná právě teď nadešla ta pravá chvilka.

"Ušetřila jste mi spoustu času, Sáro," řekl s vřelým úsměvem.

"Je to moje práce, pane."

"Kéž bych měl jenom takové lidi, kteří mi ušetří spoustu času. Pak bychom mohli dokázat všechno, nač si kapitán vzpomene."

"Všechno asi ne," namítla jemně.

"No, ale hodně věcí určitě ano."

"Možná."

"Právě nám končí služba. Co takhle zajít do Přední desítky?"

"Ano, pane."

"To není rozkaz, Sáro!" zasmál se nad jejím chováním. V duchu zaúpěl. Na tohle ho speciálně upozorňovali, když ji vybíral. Tenkrát potřeboval schopného inženýra, takže nebral určité vystupování v potaz.

"Promiňte, pane. Já jenom…" Náhle si uvědomila i ona, že šlo o nabídku.

"To nic. Já… jenom jsem vás chtěl pozvat na skleničku," začal opatrně. "Vaše práce tady na Enterprise je velice dobrá a jsem s ní velice spokojen."

"Opravdu. Neříkáte jenom…," nebyla si jistá názorem nadřízeného. Obzvláště takového, který byl slepý a na celý svět hleděl skrz visor, zázrak moderní techniky.

"Ne, ne! Nic takového. Myslím zcela vážně, co říkám," ujistil ji okamžitě.

"Aha, no, tak potom snad…," rozpačitě přisvědčila.

"Výborně. Pojďme!" vybídl a rukou naznačil směr. "Byla jste někdy v Přední desítce?" zapředl směr hovoru.

"Ne," zavrtěla okamžitě hlavou.

"Tak potom jste neviděla jednu z nejzajímavějších částí lodi."

"Opravdu je Guinan taková…" Netroufala si použít slova, jež ji právě napadla.

"Zvláštní, tajemná, naslouchající," pomáhal jí správná slova vybrat z vlastní zkušenosti.

"Ano."

"Možná víc, než si myslíte."

Geordi o sobě věděl, že není nijak výřečný. Přesto zkoušel udržet určitou konverzaci po celou cestu. Kupodivu ji dokázal rozpovídat. Předtím, než dorazili k výtahu, zabraný do hovoru málem vrazil do kohosi v černém. Zvedl pohled, protože muž před ním ho pár centimetrů převyšoval. Přestože ho viděl doposud jenom jednou, zapamatoval si jeho nezvyklou auru velice dobře. Podobnou vídával u Data. S tím rozdílem, že Dat byl android, kdežto kapitán Martines vypadal dokonale lidsky a choval se tak. Nebyl důvod pochybovat, že i je člověk.

"Ehmm, promiňte, kapitáne!" vydal ze sebe omluvně.

"Mikel," opravil ho okamžitě. "Už jenom Mikel."

"Ach ano…, ovšem," vykoktal ze sebe rozpačitě.

Pohled bývalého kapitána nebyl zaměřen na něj. S jistým úžasem hleděl fascinovaně na blondýnku vedle něho. V pohledu nebyla patrná žádná zvrhlost, pouze zvědavost. Zvědavost a k ní ještě něco navíc. Nebyl empatik, aby mohl říci, co cítí, ale určitou změnu v jeho auře zaznamenal.

"Zajímavé," pronesl, než zadal počítači místo určení.

"Co prosím?" zamrkala Sarah překvapená nečekanou poznámkou, jež směřovala na ni.

"Ta podoba je vskutku zajímavá," doplnil Martines původní poznámku o jednu větu.

"No, často mi říkali, že jsem velice podobná matce v mých letech," odtušila, protože okamžitě pochopila, kam poznámka míří.

"Nejenom své matce." Výtah zrovna dorazil. Při zasyčení otevíraných dveří málem nadskočila. Jeho poznámka v sobě nesla podivnou příchuť. Nastoupil do výtahu. Trochu zaraženě vstoupila s Geordim za ním.

"Znáte mou matku?" položila smělou otázku.

"Ne přímo. Tvá matka a tvůj strýc jsou dvojčata. Stejně jako ty a tvůj bratr. Nesmírně zajímavá genealogie táhnoucí se po mnoho generací," řekl jako by nic.

"Odkud máte tuhle informaci?" vyjela na něj podrážděným tónem. "Tohle zná pouze zasvěcený počet lidí, členů rodiny a nejdůvěrnějších přátel!"

"Vím mnoho. Ačkoliv bych si přál často nevědět. Mohu ti pouze říci, že jde o dědičný gen a i ty můžeš mít jednou dvojčata, pokud…" S povzdechnutím nechal větu nedokončenou. Dveře výtahu se otevřely a on odkráčel svižným krokem pryč. Nevěřícně za ním hleděla, dokud dveře nezapadly zpátky a výtah nezačal znovu stoupat.

"Mohu vás požádat, abyste nikde neříkal…," požádala, v očích téměř hrůzu nad veřejně odhaleným tajemstvím.

"Spolehni se. Sice nechápu proč, ale budu mlčet," okamžitě ji ujistil. Nechápal, co je na tom tak divného. Dědičné geny nepatřily v dnešní době do kategorie zvláštností. Kdysi možná ano, ale ne ve dvacátém čtvrtém století.

"Díky," špitla tiše.

V podivně melancholické náladě dorazili oba dva do baru Přední desítka. Číšník okamžitě zaznamenal příchozí. Vybral jim stůl blízko u okna. Usedli do pohodlných křesel. Geordi nemohl zabránit úsměvu nad údivem mladé inženýrky. Nechal ji, ať si pozorně prohlédne místní lokál. Vstoupila do zcela jiného světa. Zahlédla poručíka Worfa, jak sedí v rohu nad sklenicí tmavé tekutiny. Poznala i další členy posádky, jak sedí u stolu popřípadě u baru, nezávazně klábosí, hrají šachy či jiné společenské hry. V mírném přítmí byla místnost téměř z poloviny plná. Překvapeně zamrkala. Věnovala znovu pohled svému nadřízenému. V ebenově černé tváři hlavního inženýra spatřila chápavý úsměv.

"Dáte si něco k pití?" zazněl příjemný tichý hlas zpoza nich. Za nimi stála žena v nezvyklých modrých šatech s neméně nezvyklým modrým kloboukem. Podobně tmavé pleti jako Geordi, ale s exotickými rysy a zvláštním pohledem v očích. Modré rty v barvě šatů pouze umocňovaly podivnou tajemnou atmosféru, již vyzařovala. Čekala pár vteřin na objednávku, než začala mluvit sama. "Aha, vidím, že jste zde poprvé."

"An…no."

"Aha, takže si raději necháte něco vybrat?"

"Ano, to bude asi nejlepší."

Guinan pouze lehce přikývla a stejně tiše zmizela. Sarah Carterová zůstávala v podivném stavu vytržení. Barmanka dorazila s dvojicí nápojů během okamžiku.

"Vypadáte rozrušeně. Tohle by vám mohlo pomoci," postavila jednu ze sklenic před ni.

"Já… nejsem rozrušená….," namítla okamžitě.

"Ne, nejspíš nejste. Pouze vypadáte…," nedokončila větu Guinan nechávajíc mladou ženu, aby si doplnila zbytek.

"No, možná trochu zaskočená podivným setkáním."

"Ano? Potkala jste záhadného cizince?" usedla naproti ní.

"Možná."

"Aha. Nejspíš věděl věci, které by vědět neměl," řekla Guinan s úsměvem.

"Vy ho znáte?"

"Takže řekl: Zajímavé."

"Neodpověděla jste na mou otázku."

"Ale to ani vy."

"Ano, řekl. A teď mi prosím řekněte, jestli ho znáte!" přešla Sarah nečekaně do útoku.

"Možná," odtušila Guinan s pohledem upřeným kamsi do prázdna. Pečlivě skryla vlastní pobavení na přímostí mladé ženy. "Kdysi dávno jsem někoho takového znala. Ale to už je opravdu hodně dlouho."

"Říkal si Mikel?"

"Znám mnoho takových, kteří si tak říkají."

"Neodpovídáte na moji otázku."

"Odpověď by přinesla mnohem víc otázek než odpovědí. Pokud přijde sem, poznám, zda je to skutečně ten, koho jsem kdysi znala. Jinak budu pouze hádat. Možná když zahrabete ve vlastní minulosti, najdete spojitost. Ale hledejte důkladně."

Načež vstala a odešla. Zaujala zpátky své místo za barem a věnovala pozornost dalším přicházejícím zákazníkům.

"Vždycky je taková?"

"Někdy mnohem více. Dokáže poradit, nebo jenom naslouchat. Záleží, co si z toho vyberete."

"Hmm," usrkla ze svého nápoje. Chutnal, nemohla říci, že ne. A navíc se jí do celého těla rozlilo příjemné teplo spojené s neobvyklým pocitem lehkosti. Necítila žádné známky opilosti, prostě měla najednou mnohem lepší pocit. Upíjela dál. Geordi si všimnul, že jí ve tváři vidí úsměv. Opravdový úsměv. Nikdy ji neviděl ani svým visorem zasmát se. Stále vážná, svědomitá, pracovitá, ale jinak nic. Teď konečně alespoň malý úspěch. Možná přeci jen dosáhl pokroku.

Delta kvadrant, hvězdné datum 52040.05 (14. 01. 2375 - 15:00)

"Stále nic?" položila kapitán Janewayová tutéž otázku za posledních osm hodin již bůh ví pokolikáté. Ještě teď jí v uších znělo nouzové volání raketoplánu. Mise, která nabrala nečekaně rychlý konec. Mnohem dříve, než kdo čekal. Sedmnáct minut po opuštění Voyageru. Ještě teď slyšela Tomovo vtipkování při turbulencích ve vrchní vrstvě atmosféry. Zkoušel zlehčit situaci, než se stalo něco, co ani Sedmá nedokázala později přesně popsat. Senzory vypadly jako první, proto přerušili klesání a právě snaha vystoupat znovu na orbitu zachránila většině z nich život. Celkem čtyři z nich dokázali transportovat na Voyager. Jenomže jeden signál se nepodařilo přesně zaměřit. Tím pádem zůstal v Deltaplánu a padal dolů. Vlastně nevěděli vůbec nic o tom, proč ztratili kontrolu nad raketoplánem. Stejně jako neznali příčinu selhání primárních systémů. Příliš mnoho záhad pro kapitána Voyageru.

"Bohužel ne, kapitáne. Ta mračna sice odkrývají část planetoidu, ale umožnilo nám to prozkoumat dosud jen 53 % povrchu," zazněl klidný Vulkancův hlas od taktiky

"Takže může být kdekoliv na zbylých 47 % planety."

"Ano, zcela logický závěr," přikývl Tuvok nepřítomně. "Můžeme ho najít příští minutu, nebo taky vůbec."

"Až ho najdeme, tak ho najdeme!" trvala na svém kapitán.

"Promiňte, kapitáne, ale šance na přežití v takto obtížných podmínkách bez jakýchkoliv zásob a v řídké atmosféře nejsou příliš dobré," volil Vulkanec opatrněji slova, než měl původně v úmyslu.

"Podobné věci nechci slyšet, Tuvoku!" zvýšila Janewayová lehce hlas.

"Kapitáne! Každopádně má pravdu. V těchto podmínkách nemůže přežít dlouho. I kdyby byl při dopadu ještě naživu, teď už musí být určitě mrtvý." Chakotay vstal z vedlejšího křesla, aby netradičně podpořil svého obvyklého rivala.

"Dobrá," nasadila neproniknutelný výraz, než přešla k vyvýšené taktické stanici napravo. "Tuvoku, jak dlouho může podle vás člověk přežít bez jídla a vody?"

"V těchto podmínkách…," začal zvažovat.

"Ne, myslím obecně! V běžných podmínkách, protože my nevíme, co se pod těmi mraky přesně skrývá," vyžádala si jeho analýzu.

"Tak čtyři dny," řekl a dodal. "Čtyři a půl, když bude mít velké štěstí."

"Netušila jsem, že Vulkanci věří na štěstí," vzhlédla s mírným úsměvem.

"Nevěříme, ale chtěla jste slyšet nejlepší odhad," odpověděl.

"Dobrá. Budeme hledat čtyři a půl dne. Potom… odletíme," rozhodla kapitán nakonec.

"Od teď, kapitáne?" neodpustil si poznámku první důstojník.

"Samozřejmě že ne. Kolik času zbývá do konce vašeho limitu, Tuvoku?"

"Jeden den, šestnáct hodin."

"Spokojen, komandére?" ukončila diskusi.

"Přeci víte, že ne! Praporčík Carter je člen naší posádky a znamená pro mě totéž co pro vás." Zdůraznil slovo naší, protože ona možná zapomněla, ale on ne.

"Máme víc než den a půl, abychom ho našli," odtušila klidněji.

"Ano, kapitáne."

Hvězdné datum 52042.926 (15. 01. 2375 - 16:00)

Potemnělý můstek Voyageru zůstával mrtvolně tichý. Kapitán lodi seděla napjatě v křesle, a jak lodní hodiny nemilosrdně ukrajovaly poslední minuty, dostávala její tvář stále beznadějnější výraz. Sice na první pohled ne patrný, ale ten, kdo ji znal, věděl, o čem přemýšlí. První důstojník hledal cestu, jak pomoci, ale samotné rozhodnutí jí ulehčit nemohl. Ona byla kapitán a ona sama musela přijmout definitivní porážku. Šance najít trosečníka z havarovaného raketoplánu zůstávala mizivá a uplynulý čas hovořil až příliš jasně. Ani nové úpravy na senzorech, jež provedli Harry Kim a Sedmá z Devíti, nepřinesly kýžený výsledek. Sice prozkoumali 87 % povrchu, ale náhoda nechtěla, aby nalezli když už nic jiného, tak alespoň mrtvé tělo. Pro kapitána by i takový nález znamenal mnoho. Mohla by usínat s jistotou, že zemřel, a ne, že možná někde dole přežil a podobné úvahy.

"Kdy nadejde poslední okno?" položil otázku Chakotay do ticha.

"Za sedmnáct minut," dostal odpověď od Sedmé.

"Podle údajů by mohlo pokrýt další tři procenta planety," přidal Harry, ale ani od něj zpráva nezněla příliš optimisticky.

"Děkuji, Harry. Vyčkáme, jestli senzory něco nenajdou. Pak přerušíme pátrání," pronesla kapitán posmutněle.

"Ano, madam," kývnul Kim a věnoval maximální pozornost poslednímu hledání.

Sedmnáct minut přišla jako nekonečně dlouhá doba. Většina osazenstva se nervózně ošívala. Tuvokův limit již překročili. V potemnělém osvětlení můstku se rýsovala záhada nad záhady. Planeta, která před necelými pěti dny nebyla. Záhadná mračna, která taktéž na mrtvém planetoidu nemohla být. Přesto existovala a nic skrze ně nedokázalo proletět. Transportní paprsek sice mohl projít, ale jenom pro přenos z povrchu planety na loď, nikoliv na povrch planety. Což vyvolávalo příliš mnoho otázek. Nejspíš by šlo o zajímavou vědeckou diskusi, pokud by jeden člen posádky nezůstal na povrchu.

"Začíná se otevírat okno. Podle odhadů potrvá devatenáct celých tři vteřin," oznámil Tuvok.

"Senzory na maximum!" nařídila kapitán trochu ostřeji. Povstala z křesla vysílajíc úpěnlivé pohledy k hlavní obrazovce.

"Teď!" zaslechla Tuvoka.

"Hledám…," začal Harry Kim bleskově zpracovávat údaje u své konzole, zatím co Sedmá u své se činila stejně.

"Pokrýváme 90 % povrchu…" Krátké zapípání Sedmou přimělo mnohem pozorněji sledovat svoji stanici. "Moment! Něco organického na povrchu!"

"Okamžitý transport!"

"Máme ho!" zakřičel vítězoslavně Harry. "Transportní filtr propouští vzorec dovnitř. Bio-filtry hlásí lidskou DNA."

"Výborně, praporčíku, okamžitě s ním na ošetřovnu!" přikázala Janewayová s úlevou. Přeci jenom štěstí nezmizelo úplně. Ovšem zda praporčík Carter přežil tak dlouho či nikoliv, zůstávalo přinejmenším nejisté.

"Ano, kapitáne!" řekl Kim vítězoslavně.

"Můstek volá ošetřovnu!" ťukla znovu do svého komunikátoru. "Doktore, máte ho?"

"Ano, praporčík Carter je bezpečně na palubě," odtušil holografický doktor. "Tolik vám teď mohu říci. A teď když mě omluvíte, podívám se, jak na tom je."

"Díky, doktore, informujte mě."

"Samozřejmě. Doktor končí."

"Tome!"

"Ano, hned běžím," vyskočil hlavní pilot a medik v jedné osobě.

Hvězdné datum 52043.04 (15. 01. 2375 - 17:00)

O hodinu později kapitán Voyageru s Tuvokem v patách a nezaměnitelnými obavami vešla dovnitř ošetřovny. Jako na vztek bouřka sotva před pár minutami polevila. Celý povrch planetoidu měli jako na dlani. Nejspíš ne dlouho. Protože další bouře se blížila a podle informací zakryje znovu všechno během necelých deseti hodin. Doktor přecházel u bio-lůžka. Z jeho výrazu nešlo vyčíst absolutně nic. Neustále si pro sebe cosi mumlal a vrtěl hlavou. Tom Paris uvítal dvojici jako první.

"Jak je na tom, Tome?"

"Nevím, kapitáne. Vypadá víc mrtvý než živý. Doktor pořád hledá způsob, jakým ho trvale vrátit do světa živých." Paris nasadil hodně neurčitý výraz při krátkém popisu.

"Doktore?" zkusila oslovit lékaře. Nereagoval. "Doktore!" zatřásla jeho ramenem.

"Co… Ach, kapitáne!" spolknul ostrou poznámku, již původně hodlal vypustit.

"V jakém stavu je praporčík Carter, doktore?" položila kapitán tím nejklidnějším hlasem otázku.

"Nevím," pokrčil rameny.

"Jak to myslíte, nevím?" obořila se na něj zvýšeným hlasem.

"Myslím tím, že stále nevím, jestli je mrtvý nebo živý," vysvětlil jednou větou.

"Umírá, doktore?" chtěla vědět. Potřebovala vědět, zda ano či ne.

"Možná už zemřel. Kdo ví. Podívejte!" ukazoval doktor hodnoty na monitoru u bio-lůžka. Většina sloupečků zůstávala úplně dole. Pouze jeden zůstával v kritickém bodu. "Jeho tělo je mrtvé, ale něco tady uvnitř je stále živé a podle tohoto diagramu mozek stále zůstává v jakési stázi, kdy při minimálním přísunu kyslíku udržuje vnitřek nepoškozený. Problém spočívá v tom, že začíná slábnout. Do dvou hodin bude i jeho mozek mrtvý. Potom už bude pozdě cokoliv podniknout."

"Co můžeme udělat?"

"Právě zkouším obnovit základní tělesné funkce. Pokud jeho srdce začne pracovat, tak je vysoká pravděpodobnost, že bude v pořádku," vysvětloval doktor kapitánovi. Jenže v jeho hlase nezněla naprostá jistota.

"Doktore, podívejte!" vykřikl Tom, který bedlivě sledoval hodnoty na monitoru.

"To není možné!" rozhodil doktor bezradně rukama. Nerozhodný nezůstal déle než okamžik. Ihned si nechal podat připravené náplně do hypospreje. Po aplikování si řekl ještě o jednu dávku jiného povzbuzujícího prostředku. Lékařským trikordérem přejížděl nad nehybným tělem. Pořád vrtěl hlavou. Hodnoty na monitoru začaly stoupat. Znovu aktivoval panel, který okamžitě zakryl hruď mladého praporčíka. Dalších pár minut manipuloval u bio-lůžka, než spokojeně vyslovit verdikt o jeho stavu.

"Jeho stav je momentálně stabilizován," řekl prostě bez průtahů.

"Můžete ho probudit?" zkusila kapitán.

"Nedoporučuji!" zamítnul okamžitě. "Není v takovém stavu, abych riskoval probuzení. Doporučuji počkat, až přijde k sobě sám."

"Za jak dlouho?"

"Nevím. A to není jediná věc, kterou nevím a které nerozumím. Skoro to vypadá, jako by ho někdo uvedl do určitého transu a navíc nastavil návratovou sekvenci, aby mohl znovu procitnout."

"Myslíte, že se do toho stavu nemohl uvést sám?" vyzvídala.

"Zcela určitě ne. Možná s něčí pomocí, třeba Vulkanců," pokrčil doktor neurčitě rameny

"Doktor může mít pravdu. Nevím sice přesně jak, ale uvést lidského jedince do hlubokého transu by Vulkanec určitě dovedl. Ale senzory na planetě neukazují žádné známky života," přispěl obvykle věcnou poznámkou dosud mlčící Tuvok.

"Nemusí jít o Vulkance. Existuje mnoho ras, které mají telepatické schopnosti."

"Máte pravdu. Je nepravděpodobné, že by se v této části vesmíru vyskytovali Vulkanci. Pravděpodobnost takového výskytu by byla… malá. Velice malá." Dodal raději, jelikož chtěl být co nejpřesnější. Vypočítat pravděpodobnost by trvalo nepoměrně déle.

"Počkáme, až procitne. Snad nám řekne více."

"Kapitáne, rád bych podotknul, že v chování té planety jsem zaznamenal možnou inteligenci," vynesl Tuvok na světlo světa svou hypotézu.

"Inteligentní planeta? Nemyslíte vážně…," zarazila ji už samotná slova.

"Netvrdím, že planeta. Něco na té planetě nebo v její blízkosti. Možná jde o bezpečnostní mechanismus, který má zabránit, aby na ni kdokoliv vstoupil."

"Jenomže náš raketoplán tam pronikl, Tuvoku!" nechal se slyšet Tom Paris.

"Ano, ale něco pečlivě zakrylo stopy po praporčíku Carterovi. Jelikož bylo zřejmé, že neodletíme, dokud ho nenajdeme, tak nás to nechalo, abychom ho našli, nebo jeho tělo."

"Jenže skoro úplně mrtvého!"

"Nejspíš to počítalo s tím, že musí být mrtvý."

"Zajímavá teorie, Tuvoku, ale pokud chceme vědět více, musíme počkat, až procitne. Teprve potom nám snad vnese do téhle záhady trochu světla." Zamyšleně si mnula bradu. "Já osobně bych ráda přišla téhle záhadě na kloub. Počkáme dvacet čtyři hodin."

"Možná nechce být odhalena, kapitáne," podotknul jemně Tuvok.

"Uvidíme."

divider

Následuje:
Kapitola 4

divider

CZ Kontinuum Star Trek fan klub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© 2000–2020 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries