Konspirace Alpha & Delta

Obsah

• Prolog
• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18

Kapitola 13

Delta kvadrant, hvězdný čas: 52059,937 (21. 01. 2375 – 22:00)

Jacob Carter ležel na pohovce a objímal svou sestru Sáru. Hlavu položila na jeho rameno a vychutnávala dlouho očekávaný okamžik. Konečně byli zase spolu. Celkový dojem ze shledání kazila řada nepříjemností. Skutečnost, že jsou v Delta kvadrantu, přes šedesát tisíc světelných let od domova, byla tou nejmenší, protože na druhé straně čekala loď třídy Galaxy, připravená pomoci. Zato smrt strýce Olivera během nového konfliktu s Cardassiany udeřila nečekanou ranou. Sára již měla čas na vyrovnání se skutečností, ale on teprve vstřebával informaci s nadějí, že není pravdivá. Bohužel byla. Pouze přemýšlel, proč mu strýc poslal přes tři a půl století starou fotografii. V rodinném albu nikdy nebyla.

Věděl o záhadném Mikelovi? Podle všeho seděl Mikel posledních šest let ve vězení. Jenomže on o jejich rodině věděl víc než kdokoliv jiný. Sára potvrdila jeho totožnost, takže již nemohlo být pochyb. Více lidí ho poznalo a shoda vypadala zcela zřejmá. Jediný, kdo k tomu nic neřekl, byl on sám. Nestihla ho vyzpovídat. Zmizela z dosahu dříve, než mohla položit své otázky. Musel být něčím víc, jinak si nedovedl vysvětlit, proč ho viděl. Nešlo jenom o sen či vidinu. Nabýval stále většího podezření, že právě on byl tím hlavním činitelem, který mu pomohl přežít přes čtyři dny na místě, kde přežít nemohl. Otázka zněla proč? Pokud znovu navážou spojení s druhou stranou, hodlal svou otázku položit přímo.

Povzdechl si. Nepřítomně hladil blonďaté vlasy. Dnes krátké, ale dříve zářivé a dlouhé. Až do poloviny zad. Nechala si je ostříhat, jakmile vstoupili na Akademii, jako určitý krok směrem k dospělosti. Obrátila ty nekonečně modré oči nahoru k němu. Přes všechno vyloudil ve tváři úsměv. Hověla si s ním na pohovce, vlasy stále mokré a na sobě pouze župan. Lehce, s veškerou jemností se vysmekl. Vlastně poslední minuty neříkali nic. Mluvily pouze oči. Od okamžiku jejich rozloučení před více než čtyřmi roky došlo k několika změnám. Oba dva přeci jenom dospěli. Jenomže jak zjišťoval, tak mezi nimi se nezměnilo nic. Alespoň navenek. Na chvilku odsunul nešťastnou událost do pozadí.

Musel si položit otázku. Před podobným dilematem stáli, když vstupovali na Akademii. Najednou se mu převalovala na jazyku znova ta samá otázka. Tenkrát věděl, proč ne, ale hledal důvod, proč ne teď. Možná ta vůně z mýdla, které si podle speciální receptury vytvořila během dne v hydroponice. Nebo šampón, kterým si umyla krátké vlasy. Zkrátka něco z toho připomínalo minulost. Nebylo jim šestnáct, nýbrž o osm let více. Zatím neměli čas probírat se svými osobními zážitky během odloučení. Kromě pár rodinných záležitostí nepadlo o stávajících osobních životech ani slovo. Vstala s úmyslem zapadnout do postele. Kajuta nebyla nijak velká, takže udělala jenom pár kroků.

Naposledy ji políbil na čelo a popřál dobrou noc. Trval na tom, aby šla spát dříve. Měl určité obavy, aby doktor nedospěl k názoru, že o ni neprojevuje patřičnou péči dle jeho pokynů. Samozřejmě by si rád povídal a využil její společnosti mnohem déle. Času ovšem neměl mnoho. Přes den se moc neviděli. Teprve teď večer měli chvíli jenom pro sebe. Ztlumil světlo. Jako na potvoru zablikal komunikační terminál. Nastavil počítač tak, aby hlásil zprávy potichu. Rychle přešel ke konzoli, aby zjistil, o co jde. Nejspíš došla odpověď z Enterprise, pomyslel si. Měl pravdu. Opustil kajutu a zamířil do astrometriky. Sedmá samozřejmě pilně pracovala v astrometrice. Slíbil pomoc se setříděním zprávy, hned jakmile dorazí. Kupodivu přijala nabídku a neoznačila ji za zbytečnou, což byl jiný výraz slova irelevantní. Jenom trochu mírnější. Neohlédla se po něm, když vešel. Musela ho poznat podle kroků, protože nepřerušila práci.

"Mohu vám pomoci?" řekl nejistě, zato pevným hlasem.

"Ano. Vaši pomoc uvítám," odtušila odměřeně. Ukázala k druhému terminálu, na němž mohl pracovat.

"Velice rád," přisvědčil a myslel svá slova zcela upřímně.

"Kapitán očekává výsledky co nejdříve."

"Rozumím."

Neuběhla snad ani minuta, než kapitán Voyageru dorazila do astromeriky. Chakotay šel v závěsu za ní. Nad Jacobovou přítomností lehce pozdvihla obočí. Zatím mlčela. Počkala na první údaje z obrazovky.

"Mám první souhrn, kapitáne," promluvila Sedmá.

"Ukažte."

"Veskrze jde o několik zpráv a kódy Hvězdné fotily."

"Chtějí se ujistit, že jsme skutečně tím, za koho nás mají," poznamenal Chakotay ani v nejmenším překvapen.

"Právě dekóduji upravené plány a nové modifikace našeho deflektoru, kapitáne. Podle všeho bude možné zahájit další výměnu informací za šest hodin," přihodil Jacob informaci, již

právě četl na obrazovce.

"Děkuji, praporčíku."

"Je zde osobní zpráva od kapitána Picarda. Pro vás," otočila ke kapitánovi poprvé pohled Sedmá. "Nahrávám ji do vašeho terminálu."

"Dobře. Takže jim potvrdíme kódy a za šest hodin pošleme zpátky. Samozřejmě bych ráda dala posádce možnost poslat dopisy domů. Pokud na ně bude dostatek místa. Je sice trochu pozdě, ale raději hned než později," rozhodla Janeway.

"Zařídím, kapitáne," přikývnul Chackotay.

"No a já si poslechnu zprávu od kapitána Picarda."

"Nezapomeňte ho pozdravovat, až budete psát zpátky," utrousil Chackotay s jistou dávkou humoru.

"Nebojte se, vím jak jednat s vlajkovými důstojníky," oplatila mu jeho poznámku.

S tím opustila astrometrickou laboratoř. Zanechala trojici za zavřenými dveřmi. Nebyla sice úplně spokojená, ale chápala určitou opatrnost. Ostatně Picard s sebou nesl pověst rozhodného důstojníka. Došla do své kajuty. Zpráva na ni čekala v poště. Podle hlavičky měla obraz i zvuk. Zabírala dost místa z celkového počtu dat. Nevadí, řekla si. Pohodlně usedla do křesla. Aktivovala terminál. Tvář Jeana-Luca Picarda na ni vyskočila ihned na obrazovce. Nešlo ho nepoznat. Již dlouhé roky neměl vlasy, kromě několika posledních zbytků na skráních po stranách. Oblečen ve stejné uniformě jako ona s tím rozdílem, že on velel vlajkové lodi Federace.

"Kapitáne Janewayová, musím vám hned v úvodu říci, jak moc jsem překvapen, chci říci příjemně překvapen, že vy i Voyager jste stále v pořádku. Flotila prohlásila Voyager za ztracený před čtyřmi roky. Doufám, že pochopíte určitou opatrnost, ale musíme si být jistí. Teď, když přeskočím další zbytečné formality, co říci? Jak se daří po tak dlouhém odloučení? Nejsem příliš velký řečník. Musím vás předem ujistit, že ačkoliv nevíme, jak přesně vás dostat zpátky, pracujeme na tom. Podle jistých zdrojů by se měli objevit Strážci. Oni vědí o té anomálii údajně hodně. S jejich pomocí snad dovedeme Voyager konečně domů. Ovšem není zaručeno, zda budou chtít pomoci. Právě tahle část není úplně jasná. Ale jedna věc jistá je. Nejste sami, kapitáne. Víme o vás a od této chvíle nejste sami. Zatím nemám mnoho co říci. Datový tok je omezený, ale v příštím přenosu můžeme poslat nejnovější vědecké poznatky a teorie, které vám budou prospěšné. Zatím mnoho zdaru a budeme s napětím čekat odpověď."

Posledním gestem ukončil zprávu. Kathryn Janewayová se pohodlněji uvelebila v křesle. Přemítala nad tím, co právě slyšela. V podstatě neřekl nic podstatného. Pouze zmínka o Strážcích. Netušila, co jsou zač, ale nemohla nezaznamenat pochybnosti v Picardově hlase. Pokud pochyboval on, tak vyhlídky nebyly příliš optimistické. Sledovala pozorně výraz i skladbu slov. Mluvil opatrně, zato upřímně. Vlastně ho potkala jenom jednou, kdysi dávno. V zamyšlení pročítala další zprávu, která byla v datové formě. Musel si všimnout Sedmé, protože jednu z otázek směřoval právě na ni.

Bude si s ní muset o tom promluvit. Ostatně i on strávil jistý čas asimilován mezi Borgy. Na rozdíl od Sedmé pouze pár dní, zatím co ona celých osmnáct let. Přesto chtěl vědět co nejvíce o ženě, která jako další vypadla ze spárů společenství. Nebyl sám, koho zachránili. Otázkou zůstávalo, koho zachránili. Sedmá prostě zůstala na palubě poté, co dočasné spojenectví s Borgy skončilo. Nejprve musela přečkat velmi těžké období, kdy chtěla zpátky. Nakonec v ní lidská stránka zvítězila. Začala znovu objevovat sama sebe. Hledala, jaké je být znovu pouhým jedincem. Přes veškerou snahu její přeměna zpátky neprobíhala takovým tempem, kterým by si Janeway představovala. Šla vlastním směrem vedena svou vlastní tvrdohlavostí, která ji v nečekaně mnoha případech dokázala udivit. Vytvářela si vlastní individualitu, což nakonec mohlo být mnohem lepší, než kdyby postupovala podle vytyčeného vzoru.

Enterprise, hvězdný čas: 52060,88 (22. 01. 2375 – 07:00)

Kapitán Jean-Luc Picard dnešní ráno rozhodně neměl nejlepší náladu. Právě mířil do Mikelovy ubikace, aby s ním promluvil. Od včerejšího večera jejich host mlčel, neodpovídal na žádné volání. Možná tušil, co musí přijít. Zjevná neochota jednat se Strážci musela mít důvod. Stejně jako jejich nabídka vyměnit Data za něj. Alespoň že byl v pořádku. Geordi provedl předběžnou kontrolu a musel konstatovat, že s ním nic neprovedli. Došel konečně ke dveřím. Netrpělivě pokynul členovi ostrahy, ať si dá pohov. Vešel dovnitř. Rozhodně nespatřil, co čekal, že uvidí. Vlastně notnou chvíli Mikela hledal. Našel ho sedět na podlaze v tureckém sedu, oči zavřené.

Očividně ho slyšel přicházet, protože otevřel oči a zamířil pohled jeho směrem. Nemohl si pomoci, ale spatřil v nich podivnou záři. Trvalo sotva okamžik, než zmizela. Znovu si ho prohlížela dvojice modrých očích. Spíš zkoumavě než zvědavě. S povzdechem vstal. Až příliš dobře tušil, o čem bude řeč. Nechtěl o tom mluvit, ale zároveň nemohl kapitána úplně odbýt. Ne, dokud úplně neskončí. Konec zatím nebyl v dohlednu. Neviděl ho, ačkoliv hledal každou volnou chvilku. Něco, nebo spíš někdo rušil jeho vnitřní oko, takže zůstávalo slepé. Stejně jako podivné nehody, které málem stály oba objekty jeho zájmu život. Musel zasahovat na vyšší úrovni, což stálo mnoho energie. Energie, již musel znovu doplňovat. Stejně jako musel dělat vše nenápadně, aby nevzbudil podezření.

"Mám pár otázek, Mikele, a doufám, že mi na ně jasně odpovíte," začal Picard a nutil se do klidu.

"Já jsem Novou kolonii založil, kapitáne!" začal prudce. "Stál v jejím čele téměř sto let, než nadešel čas změny. Dopustil jsem se pouze jedné jediné skutečné chyby. Ty ostatní nadešly v kaskádovém efektu."

"Proto vás chtějí zpátky? Abyste napravil své chyby?"

"Vůbec nechápete, oč tady jde," mávnul nesouhlasně rukou.

"Pak mi můžete situaci lépe objasnit!" trval na svém kapitán Enterprise.

"Musel jsem odejít, protože ty chyby jsem nemohl napravit. Já ne, ačkoliv té poslední chybě nešlo zabránit." Začal přecházet po místnosti a nervózně při tom pohazoval rukama. "K tomuhle nemělo dojít. Jenomže došlo a něco z toho, co mělo zůstat navždy skryté, vyplavalo na povrch. Pouhý střípek, ale stačil."

"Pořád vám nerozumím. Jakou chybu jste na začátku udělal?"

"Něco, co nebylo vůbec nutné," odtušil neurčitě než dodal: "Pomsta nebyla vůbec nutná, ačkoliv samotné plánování neměla nijak ovlivnit. Jenomže tato zdánlivě bezvýznamná skutečnost ovlivnila později veškeré dění."

"K čemu přesně došlo? Kdo po vás jde?" vydedukoval kapitán ze slova pomsta jistý závěr.

"Raději nechtějte vědět," odtušil Mikel aniž by dal najevo, jak moc Picard minul.

"Možná byste mi mohl říci o vašem vlastním zájmu na naší misi."

"Mého cíle bylo dosaženo." Mikel pozvedl ruku na znamení pokračování. "Naprosto nečekaným způsobem."

"Jakého cíle?" zvýšil Picard hlas při vyhýbavé odpovědi. "Jde o praporčíka Carterovou?"

"Nejenom," odtušil bezvýrazně.

"O co ještě vám jde?"

"O ni i o něho," řekl poněkud záhadně.

"Koho ještě máte na mysli!" nutil se Picard ke klidu. Dlouhé vteřiny ubíhaly, ale odpověď nepřicházela. Až konečně pochopil. "Myslíte jejího bratra?"

"Nejste vůbec hloupý, Picarde," zasmál se lehce. "Ano, jde mi konkrétně o ně. Sára má sice zdánlivě vyšší důležitost, ale v těchto chvílích jsou oba dva na jednom místě, kde na ně mohu lépe dohlížet. A právě tohle je můj nečekaný úspěch. S tím jsem opravdu nepočítal. Jenže k tomu došlo a naplnění mého cíle je blíž než kdykoliv předtím."

"Co po nich vlastně chcete, nebo co od nich čekáte?"

"Každý máme tajemství, kapitáne, i vy. Mohu jen říci, že nejde o nic, s čím byste si musel lámat hlavu nebo z toho mít špatné spaní," odpověděl nepřímo.

"Máte nějakou spojitost s jejich rodinou?"

"To nemohu říci," odtušil bezvýrazně.

"Nemůžete? Nebo nechcete říct?

"Ne, ale mohu to ukázat." Pozvednul ruku s rozevřenými prsty. Picard chvilku váhal, než se jí dotkl. Během mžiku stál úplně jinde. Rozhlížel se kolem sebe. Ano, určitě stál ve vězeňské cele. Mikela našel během okamžiku. Seděl na zemi ve stejné  meditační pozici. Zavřené oči, zcela ignoruje stráž venku. Silové pole náhle zmizelo. Strážný vešel dovnitř. Picard neušil, zda ho může či nemůže vidět.

"Máte návštěvu," řekl strážný napůl znuděným hlasem. Obrátil pozornost k muži za sebou. "Takhle sedí celé roky. Pokud bude chtít promluvit, promluví, pokud nebude chtít, neřekne nic."

"Díky," přikývnul příchozí a vešel dovnitř. Silové pole se znovu aktivovalo, jakmile vešel. Člen vězeňské ostrahy už nic dalšího neříkal. Muž přistoupil blíž. Měl stejnou uniformu jako kapitán Enterprise. Vysoké pružné postavy, hnědé vlasy s prvními známkami šedin, modré oči, hladce oholen. Volným krokem postupoval vpřed. Mezi ním a Mikelem stála jenom postel.

"Proč jsi přišel, Olivere?" zazněl Mikelův klidný hlas.

"Odlétám na Deep Space Nine," promluvil.

"Škoda."

"Přemýšlel jsem o tom, co jsi říkal," začal mluvit návštěvník. "Měl jsi pravdu. Já opravdu miluji Sabrinu a ona mě. Hned jak se vrátím z Deep Space Nine, s tím chci něco udělat."

"Pochybuji…," zamumlal Mikel sotva slyšitelně.

"Proč?" osopil se Oliver náhle. "Myslíš, že propadnu volání neznáma? Ne! Dny mých výprav jsou u konce. Přijal jsem tohle pověření, abych mohl v klidu odejít."

"Ty dveře, které jsou teď otevřené, se navždy zavřou, pokud odletíš," konstatoval muž na podlaze bez známek sarkasmu.

"Nemohu jenom tak odmítnout rozkaz!" namítnul Olivek již mnohem méně agresivně. "Zahodil bych všechno, co jsem v životě dokázal!"

"Každý občas musí něco obětovat," poznamenal obratem.

"Mám slíbené po téhle poslední misi…," začal mluvit.

"Vím, co ti slíbili!" přerušil ho Mikel nenuceně.

"Nikdy jsi neřekl, odkud všechno vlastně víš. Nehnul ses odsud celé roky, a přesto máš přehled o věcech, které se staly či stanou!" obvinil ho Oliver zamračeně

"Vím mnoho," odpověděl vyhýbavě.

"Tak co se má vlastně stát?"

"Nemá cenu cokoliv říkat. Vidím, že jsi se rozhodl a že nic z toho, co řeknu, nezmění tvůj názor, takže budu nadále mlčet. Snad jenom, že jsem zklamán, ale můj čas ještě přijde. Ty nejsi jediný, kdo může dokázat, nač celé ty roky čekám."

"A co je to?"

"Prohlédni si rodinnou kroniku. Tam najdeš všechny odpovědi. Stačí si je dát do správných souvislostí a uvidíš sebe v dlouhém řetězci genealogie. V úplném konci řetězce, s možností zlomit jednou provždy ono říkejme tomu prokletí provázející vaši rodinu po celé generace."

"Když tedy já neudělám, co očekáváš. Tvrdíš, že jsem poslední v řadě. Proč mě nezastavíš, abys dosáhl svého?"

"Existují určitá pravidla, Olivere. Pravidla, která jsem se zavázal dodržovat. Za jakoukoliv cenu. Tedy i za cenu prohry," odtušil Mikel zcela vážně.

"Chápu správně, když si myslím, že jsem poslední muž v přímé linii?" položil otázku.

"Možná…," učinil ono nezaměnitelné gesto neurčitosti.

"Chceš říct, že víš, kam zmizel můj synovec Jacob?" zpozorněl Oliver při nejasné odpovědi.

"Ne. Ovšem stále žije," odtušil bezvýrazně

"Zatraceně, ale kde?" vyjel na ně ostře.

"Nemám nejmenší tušení." Mikel jen pokrčil rameny.

"Neříkal jsi, že víš mnoho?"

"Mám omezený rádius," poznamenal suše. "Proč myslíš, že jsem chtěl sedět ve vězení tady na Zemi?"

"Chceš říct…"

"Ano, abych mohl na vás dohlížet a chránit všechny živé příslušníky rodiny," vysvětloval trpělivě. "Moje hmotná podstata je zde, ale ta nehmotná…," nedokončil větu. Místo ní nasadil zvláštní zasněný úsměv.

"Dohlédneš tedy na mou sestru, zatím co budu pryč?"

"Není v nebezpečí."

"Alespoň to," oddechl si Oliver zhluboka.

"Běž," pobídl ho Mikel s tváří postrádající výraz. "Naplň svůj osud, ale nečekej příliš dobrý konec."

Znovu usedl, tentokrát na postel. Shrbeně, možná zlomeně by mohlo připadat při prvním pohledu. V očích mu zaplál rudý oheň, tak aby ho Oliver neviděl. Ten zkusil ještě zapříst hovor. Mikel ale upadnul v mlčení. Naposledy na něj pohlédl. Další pohled vrhnul směrem k silovému poli, které deaktivoval pouhou silou vůle. Strážný na druhé straně překvapeně vběhl dovnitř, phaser tasený v pravé ruce.

"Návštěva skončila," pronesl Mikel neutrálně.

Strážný překvapený jenom tím, že vězeň vůbec promluvil, zůstal hezkých pár vteřin stát. Zasunul zpátky phaser do pouzdra opasku. Vybídnul kapitána k odchodu. Při odchodu věnoval sedícímu muži vyčítavý pohled. Silové pole naskočilo ihned poté, co oba dva prošli ven. Nadešla dlouhá chvíle ticha. Picard všechno sledoval, ačkoliv jeho nikdo z přítomných zřejmě neviděl.

"Nikdy se nevrátil. Ani jsem nečekal, že by se kdy vrátil. V podstatě pochopil, co mu říkám, ale hrdost zvítězila. Teď je mrtvý," promluvil Mikel najednou směrem k Picardovi.

"Věděl jste, k čemu dojde u Deep Space Nine?"

"Ano, svým způsobem ano."

"Proč jste nevaroval velitelství, aby tam poslali víc lodí!" vyjel na něj nazlobeně. "On nemusel vůbec zemřít!" Ani admirál Nechayevové, chtěl ještě dodat, ale nakonec pomlčel. Vztahy mezi ním a Nechayevovou se před léty značně zlepšily od mimořádně chladného začátku. Zjistil, že měli mnoho společných zájmů a názorů. Získal významnou vysoce postavenou zastánkyni přímo ve velení. Ona skončila jako jedna z prvních obětí začínající války.

"A kdo by asi tak poslouchal vězně sedícího přes dva roky ve vězení, daleko od veškerého dění," utrousil Mikel sarkasticky. Možná trochu víc, než měl v úmyslu. Picard při poznámce pochopil, že přestřelil. Vlastně říkal pravdu. Kdo by ho poslouchal. Někdo určitě ano, doplnil si, ale nepokračoval. Zamrkal. Stál znovu v Mikelově kajutě na Enterprise. Seděl naproti němu v křesle. Zavřené oči, ruce sepjaté na klíně.

"Řekněte jim, že s výměnou souhlasím, ale ještě něco musím dokončit," řekl Mikel najednou. Dříve než samotná otázka přešla na přetřes.

"Dokončit co?" zajímalo kapitána Enterprise

"Nemám nejmenší tušení," pokrčil rameny.

"Co když nepřistoupí na výměnu, dokud nebudete na palubě?" nadhodil Picard poslední námitku.

"Z toho nemám obavy. Tolkin je dobrý hoch, on mi uvěří," mávl rukou nad takovou samozřejmostí.

"Dobrá."

"Občas dělám věci, jejichž význam sám nechápu. Maličkosti, které vypadají zdánlivě naprosto nelogicky, neúčelně, neefektivně, z nějakého nevysvětlitelného podnětu. Ovšem později zjišťuji, jak takové maličkosti mají v budoucnu klíčový význam. Nebýt jich, tak by oba dva v této chvíli již byli po smrti," řekl ve snaze trochu více objasnit své poslání. Picard potřeboval mít podklady, o něž by se jeho rozhodování mohlo opřít. Pevně doufal, že poslední slova v něm zanechají patřičný dojem. "Náš rozhovor skončil, kapitáne. Nemám, co bych dál řekl."

Následuje:
Kapitola 14