Konspirace Alpha & Delta

Obsah

• Prolog
• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18

Kapitola 1

Procházel chodbami. Vnímal zeleno-černý odstín stěn, elektroniky, obrazovek, výklenků ze všech stran. Chodby, každá stejná, křižovatky v naprosto stejném stylu, rovné jako podle pravítka. Nikde žádné ozdoby, žádné insignie nebo symboly rasy, která ho zajala. Doposud o nich neslyšel, ale vesmír byl příliš rozlehlý na to, aby znal každou civilizaci. Rozhodně necítil nic, pouze slabě slyšel chorál hlasů. Milionů, spíše miliard, stovek miliard hlasů. Posádku nemohlo tvořit více než několik tisíc humanoidů. Procházel kolem nich a každý vypadal, že dělá svou práci, aniž by dostával přímé rozkazy. Tuto biologicko-kybernetickou společnost muselo tvořit více ras. Zatím žádnou nepoznával, ačkoliv z mrtvolně modrobílého odstínu pokožky nešlo odvodit příliš mnoho. Kráčel vedle svých stráží. Kráčel neomylně, alespoň natolik dokázal synchronizovat svůj postoj. Vrhal opatrné pohledy kolem sebe, jenže nikdo mu nevěnoval ani zlomek pozornosti. Pouze klapání těžkých bot o kovovou podlahu, infra-paprsky z očních implantátů, když vojáci sestoupili ze svých výklenků.

Ano, jediné, co mohl ze svého pozorování s jistotou říci, byla skutečnost, že všichni členové posádky jsou vojáci. A on evidentně válečný zajatec. Nebo taky ne. Možná chtějí něco jiného. Jeho znalosti, kmitlo mu v hlavě. Zbystřil okamžitě pozornost. Ne, nic z toho nesmí nikdo získat. Nikdy. Nedopustí zneužití těchto informací. Chodba konečně skončila. Byl uvnitř. Rozlehlejší místnost, nejspíš velín. Centrální řídící systém celé lodi. Ve výklencích kolem desítky členů posádky. Hlavní obrazovka, alespoň vypadala jako hlavní obrazovka, uprostřed centrály. Užasle postoupil dopředu. Ona mimořádná preciznost, technologická dokonalost na něj udělala dojem už od začátku. Jediné, co kalilo veškerou radost, byla skutečnost, že ho sem nepozvali na kus řeči. Ze současné atmosféry dokázal vycítit, že něco chtějí. Přestože necítil strach, tedy ne po fyzické stránce, začínal být znepokojen.

Postoupil více dopředu. Stráž zůstala u vstupní chodby. Hledal někoho, kdo tady tomu velí, kdo řídí činnost všech a všeho na palubě. Z přítmí vystoupila jedna postava. Chvilku trvalo, než ji identifikoval. Žena, neznámé humanoidní rasy. Klidným krokem došla doprostřed vybízejíc ho rukou, ať ji následuje. Konečně ve větším množství nazelenalého světla mohl spatřit její tvář. Ano, nezvyklé protažení zadního temenního laloku zatřepené na konci dodávalo ženě podivně exotického nádechu. Oblečená v trochu odlišném kybernetickém krunýři s výstřihem jasně podtrhujícím její ženství. Jenže v těch kovově černých očích neviděl žádnou lidskost. Úsměv, který mohl zmrazit oceány.

"Vítej," promluvila podivně melodickým hlasem. "Očekávali jsme tě."

"Ano?" zpozorněl okamžitě.

"Správně. Tvé činy na nás udělaly dojem. Vendarané, které jsi zachránil před zkázou, se připojili k nám a obohatili celkové znalosti Společenstva," konstatovala bezvýrazně, jako by šlo o naprosto běžnou záležitost, což byla z jejího pohledu pravda.

"Jakého společenstva?" znejistěl těkaje očima po zhruba dvaceti aktivních vojácích.

"Společenstva, do něhož budeš patřit i ty," řekla zcela klidně bez známek arogance.

"A co když nebudu chtít?" zkusil namítnout mnohem méně jistě, než se cítil.

"Irelevantní. Tvé vědomosti a znalosti se připojí k našim. Společně dosáhneme stability celého vesmíru. Zlepšíme kvalitu života na mnoha světech. Spojíme všechny civilizace pod jediný společný prapor. Už žádné války, žádné násilí, žádný chaos."

"Není řádu bez chaosu. Tohle nemůžete udělat!"

"Máme na mysli větší blaho, což můžeš, ale také nemusíš pochopit." Znovu nasadila ten úsměv. "Nakonec pochopíš, až budeš patřit mezi nás."

Spatřil kovové lehátko s cizí přístrojovou deskou. Nejspíš operační sál. Pochopil okamžitě. Zpozorněl mnohem víc, protože vojáci kolem něj přestali pracovat. Dva zkusili přejít k němu blíž. Odhodil je daleko od sebe. Postoupil více dopředu ke královně. Nebylo pochyb. Královna řídila celý úl.

"Nenamáhej se. Můžeš zničit mé tělo, ale ne moje vědomí. Postavit nové není pro nás sebemenší problém."

"Mé znalosti a vědomosti nemůžete mít. Je mi líto," učinil zamítavé gesto, ačkoliv nečekal v žádný účinek.

"Lítost je irelevantní," poznamenala suše. "Ty jsi sám, nás jsou tisíce. Nepřemůžeš všechny."

Pohledem zaměřil dalšího vojáka, ten tentokrát ale pouze zakolísal, místo aby odletěl ke stěně. Překvapeně zamrkal. Vznesl dotaz ke své vnitřní centrální jednotce, jak je to možné. Odpověď nedostal. Ne hned. Vlastně možná pochopil, proč ho zajali. Podle všeho byl poslední, kdo v sobě měl centrální jednotku. Technologie založené na symbióze supervýkonného počítače s lidským mozkem. Tohle tedy chtěli? Ne, nedostanou nic. Konečně získal odpověď na původní otázku. Srazil nejbližšího vojáka silou výrazně převyšující obvyklý standard. I on měl ve své výstroji kybernetické posilovače. Mnohem výkonnější než oni. Znovu zaměřil přibližující se vojáky. Tentokrát odletěli, kam měli. Další útok nenadešel. Vojáci ztuhli v pohybu.

"Tohle nikam nepovede," řekla znovu královna. "Nemá smysl klást odpor. Spíš pomysli na cíle, kterých můžeš ve Společenstvu dosáhnout, než budeš bezvýsledně vzdorovat."

"Nemohu dovolit, aby tyto znalosti byly zneužity," zavrtěl znovu hlavou

"Zneužity? Právě naopak! Budou využity pro správné cíle."

"Ne, nebudou. Použijete je k zotročení další civilizace jako Vendarané, nebo jiných." Tentokrát jeho hlas nezakolísal a zněl pevně a jistě.

"Nikoho nezotročujeme. Pouze spojujeme civilizace, které mají potřebnou úroveň a mohou přispět Společenstvu. Pokud bychom zotročovali všechny, tak bychom nikdy nestáli tam, co dnes. Podřadných ras si nevšímáme, protože nemohou obohatit naši dokonalost."

"Jednoduše řečeno, každého, kdo pro vás znamená či může znamenat hrozbu, zničíte nebo připojíte k sobě."

"Připojení je podle tvých měřítek mnohem humánnější než pouhé ničení a zabíjení," usmála se na něj.

"Ne, neříkáte celou pravdu. Vaše slova znějí jako stále opakovaná říkanka. Já vám prostě nemohu dát nástroj ke zničení celé galaxie."

"Odpor je marný. Nakonec budeš součástí Společenstva. Ať už dobrovolně nebo silou. Nemůžeme se zabývat podobnými filozofickými debatami."

"To nemohu dovolit," téměř zašeptal.

Královna neřekla nic. Žádné gesto, žádné další přemlouvání. Odstoupila do pozadí. Všichni přítomní členové posádky začali věnovat pozornost pouze jemu. Příliš mnoho. Je jich příliš mnoho, opakoval si stále. Strach zmizel stejně, jako přišel. Přestal vnímat přicházející hrozbu. Ztratil kontrolu nad událostmi. Bezpečnostní protokol aktivovaný hrozbou se spustil. Vnímal přicházející energii. Jako v euforii mu prostupovala celým tělem. Modré oči nahradila zlatá záře vycházející stále jasněji. Bílá duhovka mizela nahrazená nekonečně jasnou zlatou. Z rukou, dlaní vycházely další proudy energie, z hrudi pohlcující celé tělo. Každý, kdo došel dost blízko, skončil usmažený žárem vyzařovaným zevnitř. Neviděl překvapení královny. Množství energie dosáhlo kritického množství. Hmotná podstata zcela zmizela, pouze vědomí odcházelo, zanechávajíc hmotnou podstatu coby tikající bombu. Vyzařovaná energie se začala ve směru výbuchu rozptylovat. Všechno, co stálo v cestě, zničila. Vojáky, přepážky, podlahy, patra, všechno. Exploze pohltila hmotu obrovité krychle během necelé minuty.

Do vesmíru vyšlehl oheň exploze. Zůstalo dost energie, aby mohla pokračovat dál. Směrem k planetě Vendara IV. Pohltila Vendaru IV a nejen ji. Pohltila i další planety, celou soustavu včetně slunce, které jediné mělo dost hmotnosti, aby ukončilo ničení. Explodovalo v novu, čímž završilo krátkou eskapádu trvající necelou hodinu. Jedna krychle společně s celou planetární soustavou zmizela navždy z hvězdných map.

Ještě někdo vnímal tyto události. Procitnul, ale stále ne do úplné reality. Z výklenku sešla žena. Automaticky po dvou schůdcích dolů. K terminálu, který rozhodně vypadal povědomě. Teprve teď procitl. Vykřikl. Urychleně se zvednul. Zamrkal. Zkontroloval čas. Ano, najednou si vybavil, kdo je a kde je. Vědomí procitlo o chvilku později. Rychle vyběhl do koupelny, aby svlažil zpocenou tvář. Přejel si rukou po bezvlasém temeni a vydechl úlevou. Zvonek u dveří ohlásil návštěvníka. Znovu zkontroloval hodiny. Ach ovšem, snídaně.

"Vstupte!" řekl úsečně.

Do dveří vešla žena v modré lékařské uniformě podtržené světle modrým pláštěm. Zrzavé vlasy sotva k ramenům, modré oči a překvapený úsměv. V tom úsměvu bylo patrné určité pobavení a v očích pečlivě skrývané rošťáctví, když ho spatřila ještě v nočním úboru.

"Snad jsi nezaspal, Jean-Lucu?" řekla ve dveřích.

"Promiň, musím si nejprve dát sprchu," zamumlal. "Zatím se obsluž, jako doma."

Bez dalších řečí vpadnul do koupelny. Sundal ze sebe noční úbor a dlouhé minuty nechal proud tekoucí vody, aby odplavil neobvyklý pocit. Pak si uvědomil, že má hosta. Rychle vypnul vodu, utřel se do suchého ručníku a oblékl uniformu. Na rozdíl od ostatních nemusel nijak zvlášť upravovat svůj zevnějšek. Vlasy neměl, kromě trošek na skráních po stranách hlavy, takže sotva se ustrojil, vyrazil do jídelny. Doktorka mezitím prostřela. Věnovala mu další zvědavý pohled. Mlčky očekávala vysvětlení. Mávnul nejprve rukou. Usedl, nalil si čaj a namazal máslem plátek chleba připravený před ním.

"Špatné sny?" nadhodila zkusmo.

"Víceméně," připustil neochotně.

"Aha. Takže čeho bylo více a čeho méně?" řekla škádlivě.

"Nechceš takhle náhodou dělat lodní poradkyni?" odvětil v podobném duchu, akorát bez úsměvu.

"Myslím, že Deanna nepotřebuje konkurenci," ujistila ho s plnou pusou.

"Aha, no…," stále hledal, co říci. Obvykle nemíval problém vyjádřit se, ale po podobných zážitcích jisté potíže nastaly.

"Ano?" pozvedla tázavě levé obočí podle vzoru své vulkanské kolegyně Selar. "Zase se to vrátilo, Jean-Lucu?" změnila najednou tón hlasu na starostlivý.

"Nevím. Viděl jsem znovu ty chodby, hlasy, ta světla, všechno příliš detailně a jasně."

"Řeknu Deanně…," začala.

"Není třeba zatěžovat Deannu, Bev!" zarazil ji rukou. "Tohle bylo úplně jiné."

"Popiš mi to blíž, prosím."

"Nevím. Vedli ho tam, stejně jako mě. Chtěli ho asimilovat, ale něco nevyšlo."

"Koho vedli? Znáš ho?"

"Neviděl jsem dobře jeho tvář."

"A co se stalo potom?"

"Exploze. Celá krychle explodovala."

"Aha. No možná…"

"Nejenom krychle!" přerušil její úvahu. "Exploze zničila celou soustavu. A pak jsem se probudil, ale ne úplně."

"Ne úplně? Aha, myslím, že vím, co myslíš," přitakala chápavě.

"Bylo to krátké, protože já se snažil probudit," vysvětloval naléhavým hlasem.

"A cos viděl?"

"To mi právě nejde úplně do hlavy," zavrtěl hlavou podtrhuje své rozpaky. "Stál tam jeden borgský výklenek. Jenže ne na borgské lodi. Vypadal spíš jako nákladový prostor. Ona z něj sestoupila dolů…"

"Počkej, ona? Myslíš jednoho z vojáků?" chtěla upřesnit.

"Nevím. Vypadala dost lidsky, kromě zbytkových implantátů. Zřejmě oddělená od Společenstva jako kdysi já, ale nejspíš byla součástí hlavní unimatice, takže všechny implantáty nešlo bezpečně odstranit."

"Aha. Můžeš blíž popsat místo?"

"Nákladový prostor. Konzole určitě byla naše. Možná šlo o nákladový prostor na lodi Federace."

"Hmmm. Možná, když říkáš."

"Bylo to velice zvláštní. Ne jako ty předchozí noční můry, které mě pronásledují ještě teď. Spíš jako jistá vize událostí, které se buď staly nebo stanou. Nevím. A nebo šlo pouze o výplod mé vlastní představivosti," dodal nakonec a vynutil ve tváři úsměv.

"Hmm, možná," souhlasila dost nepřesvědčivě. "Pamatuješ si tvář té ženy?"

"Cože?"

"Myslím té ženy, cos viděl."

"Aha, no, snad ano."

"Pokud budeš mít čas, zkus vyhledávací program v počítači. Možná jsi ji kdysi dávno viděl. Mohlo jít o náhodné setkání, nebo jde třeba o důstojníka Hvězdné flotily, s kterou jsi kdysi sloužil."

"Možná."

"Jean-Lucu, sny jsou vytvářeny reakcí našeho podvědomí, které během spánkového cyklu zůstává aktivní, zatímco samotné vědomí ustupuje do pozadí. Jde řekněme o střídání dne a noci. Vědomí zůstává aktivní ve dne a podvědomí přebírá vládu v noci. Tedy samozřejmě obrazně řečeno."

"Ovšem."

"Víc by ti určitě řekla naše lodní poradkyně coby expert pro dané téma," doporučila nakonec.

"Díky."

"Není zač," odvětila rozverným tónem a zakousla se do své porce.

Zbytek snídaně proběhl v poklidné atmosféře. Jean-Luc Picard stále vypadal lehce zamyšleně, ale doktorka Crusherová znala dlouholetého přítele svého zesnulého muže dost dobře, aby do celé záležitosti nerýpala. Ne, tohle byla případně práce pro někoho jiného. Samozřejmě musí učinit mimořádně diskrétní poznámku, aby to nevypadalo, že za tím stojí ona. Usrkla ranní kávy, zatímco on nepřítomně popíjel svůj šálek Earl Grey. Letmo zkontrolovala hodiny. Služba jim oběma začínala za patnáct minut. Ubrouskem si utřela ústa a chystala se vstát. Zapípání komunikačního odznaku ji přimělo zpozornět. Nebyl naštěstí její.

"Riker kapitánu Picardovi!" zazněl hlas prvního důstojníka.

"Mluvte, Jedničko!" pobídnul ho automaticky.

"Máme naléhavou zprávu z velení Hvězdné flotily."

"Ano, hned tam jdu."

Doktorka vstala současně s ním. Ve dveřích jí dal galantně přednost, což ocenila úsměvem. Jenže on už byl v myšlenkách zase jinde. Sotva se s ní rozloučil, než se rychlým krokem vydal k turbovýtahu na můstek. Jenom si povzdechla. Každý měl své povinnosti. Tudíž vykročila směrem ošetřovně. Výtah s kapitánem vyjel na hlavní můstek během několika vteřin.

"Máme okamžitě nabrat kurz na setkání s raketoplánem převážejícím jednoho blíže neurčeného pasažéra s dalšími rozkazy," vítal ho Will Riker, sotva vešel na můstek.

"Pane Date?"

"Warpem pět budeme na místě setkání za dva dny, sedmnáct hodin, dvacet min…,

"Děkuji, Date!" přerušil jeho obvykle přesnou informaci.

"…a třicet dva vteřin," dokončil už pro sebe.

"Zpráva má ovšem velkou naléhavost, dovolující překročit obvyklá rychlostní omezení," poznamenal kapitán, sotva si přečetl zbytek zprávy.

"Warpem devět tam budeme do deseti hodin," podal android okamžitě informaci, podruhé již mnohem méně přesnějším způsobem.

"Rozumím. Pane Date, zadejte kurz. Rychlost devět."

"Ano, pane, kurz nastaven, warp devět."

"Start!" Doplnil oblíbenou část gestem pravé ruky.

Kdesi daleko v kvadrantu Delta, hvězdné datum 52030.95 (11. 01. 2375 - 7:00)

Tiché cvaknutí doprovázené uvolněním regeneračního procesu upraveného borgského výklenku probudilo svého nájemníka. Přesněji řečeno nájemnici. Zšeřelý nákladový prostor automaticky ožil při konci spánkového cyklu. Světla v přední části skladiště se okamžitě rozsvítila. Ne na úplný výkon, ale dost k osvětlení nejbližšího prostoru.

"Regenerační cyklus dokončen,"oznámil hlas počítače.

Žena ve výklenku procitla. Oblečená celá ve stříbrném jednodílném overalu s odznakem připomínajícím písmeno A. Vlasy stočené vzadu do úhledného drdolu. Bledší tvář, menší nos, pevné rty, na tváři a čele zbytky implantátů. Otevřela modré oči. Udělala dva kroky směrem dolů. Zmateně zamrkala pod tíhou podivného snu, který právě skončil. Přistoupila ke konzoli před sebou. Pravou rukou stále pokrytou zbytkem borgské technologie včetně asimilačních trubic vyťukala příkaz. Začala mluvit klidným zvonivým hlasem. Nejprve hvězdný čas, posléze osobní deník.

"Dnes budeme provádět s praporčíkem Carterem kalibraci navigačních senzorů kvůli zlepšení a efektivnějšímu spojení s astrometrickou laboratoří. Očekávám zvýšení dosahu našich senzorů o pět až deset procent. Poté mám v plánu dát si výživný doplněk a pokračovat v dokončení práce přímo v astrometrice. Očekávané výsledky budou záležet na míře spolupráce praporčíka Cartera. V rámci zdokonalování a zlepšování dovedností posádky hlavně v oblasti strojovny byl přidělen tento týden ke spolupráci právě on. Na rozdíl od jeho čtyř předchůdců působí poměrně slibným dojmem a učí se rychleji než ostatní. Nakonec mám sjednané sezení s praporčíkem Kimem, který souhlasil, že povede mé vzdělávací lekce ohledně namlouvacích rituálů. Sice zatím z posledních sezení nepůsobil příliš jistým dojmem, ale mám za to, že dochází k určitému zlepšení. Ačkoliv on má za to, že nejsem s to pochopit určité oblasti jeho výuky, myslím, že přesto dosahuji značného pokroku. Z časových důvodů jsem pro tento účel vyčlenila dvě a půl hodiny před začátkem své regenerace, protože praporčíku Kimovi trvá dost dlouho, než dokáže přejít k jádru věci. Konec záznamu."

Dveře zasyčením ohlásily příchozího návštěvníka. Očekávala pouze jediného člena posádky, kromě občasných návštěv doktora, které ale na druhou stranu vždy hlásil, nebo ji pozval na ošetřovnu. Černé kalhoty, černo-zlatá bunda uniformy. Vysoký hnědovlasý, modrooký, příjemně vypadající praporčík opatrně až nervózně vešel. Právě dokončila záznam do deníku. Přišel přesně včas. Učinila si další poznámku o dochvilnosti.

"Ehmm," odkašlal si ve snaze přerušit ticho.

"Jste připraven, praporčíku?" oslovila ho ihned

"Ehmm, ano. Samozřejmě," přisvědčil trochu vyvedený z míry.

"Pak nebudeme ztrácet čas!" Lehkým pokývnutím hlavy dala najevo, že svá slova myslí zcela vážně. Učinila si další poznámku ohledně jednání. Zde by určitě navrhnula zlepšení komunikace, žádné koktání či podobné zadrhávání během řeči. Jinak si nemohla stěžovat. Svou práci odváděl nadmíru dobře. Vyšla ven ze dveří. Svižným krokem, jako vždy. Za těch šest dní už ji dokázal doběhnout po dvou třech krocích a zařadit se vedle ní. Ona nemluvila, když nemusela, a on cítil příliš mnoho respektu, než aby hovor začal. Možná i strach. Něco borgského v ní zůstalo i po odstranění naprosté většiny těch implantátů. Trávit celé hodiny, dny pouze v její přítomnosti nebylo pro nováčka vůbec lehké. Zkoušel si ji představovat jako svou sestru Saru. Měla podobné zlaté vlasy, stejnou barvu pleti, stejně modré oči, ačkoli jedno z nich bylo implantát. Zadržel povzdech a hledal další podobnosti. Naštěstí nebylo příliš mnoho času přemýšlet. Sedmá z Devíti působila celý den neúnavným dojmem. Musel vynaložit veškeré úsilí, aby jí stačil.

Dnešek byl posledním dnem společné práce s ní. Musel uznat, že hodně pochytil, i když se stále nemohl zbavit onoho ostychu a strachu z ní. Zjistil, že jde o nejlepší spolupráci, jakou zažil. Otázkou zůstávalo, zda ona vidí věci stejně. Způsob, jakým všechny před ním zkritizovala a doplnila o podrobné zhodnocení, rozhodně hlavní inženýrku nijak nenadchl. Hustá atmosféra mezi poloviční Klingonkou a bývalým Borgem dostávala stále napjatější a napjatější úroveň. Kupodivu na ni ani nezvýšila hlas, když sdělovala výsledky. Sotva opustila strojovnu, pořádně svého člověka vyzpovídala a teprve poté hlasitě klela obvykle na účet Sedmé. Výrazy arogantní a nafoukaná patřily k nejčastějším. Slyšel vyprávět Doris, svou předchůdkyni, co všechno musela vytrpět, než bylo po všem. Potom seřvání od vlastní nadřízené přijala téměř s úlevou.

Sedmá krátce nastínila dnešní pracovní den. Jako vždy stručně, srozumitelně a krátce. V závěru ho vyzvala k otázkám. Zavrtěl hlavou, všechno bylo jasné. Přikývnula a lezla po žebříku dolů a dále Jefferiesovými tunely k další poslední etapě vylepšování. Nadešly dlouhé hodiny převážně úmorné práce plné měření, skenování, nastavování, upravování a kalibrace rozvodných uzlů. Když skončili v pozdních odpoledních hodinách pozemského času, vylezli ven z tunelů zpátky na světlo civilizace. Počkala, dokud nevylezl ven za ní. Jeden neposlušný pramen vlasů jí vypadl z účesu. Ignorovala ho. Změřila si praporčíka pohledem, který neříkal nic. Možná v něm bylo uznání, možná ne.

"Děkuji za spolupráci, praporčíku," řekla prostě.

"Bylo mi potěšením…," vyšlo z něj překvapeně.

"Opravdu?" nazvedla jedno obočí v náznaku údivu. "Svou zprávu poručíku Torresové předám zítra ráno."

Naposledy beze slov přikývla. Odkráčela chodbou pryč, směrem do astrometriky. Chvilku stál zaraženě uprostřed chodby. Nakonec zvolil směr k turbovýtahu. Chtěl jít do jídelny, ale nejdřív hodlal zajít k sobě do kajuty, aby si dal sprchu. Na rohu spatřil dva muže, které poznal okamžitě. Nejspíš slyšeli všechno, co říkal. S povzdechem jim vyšel vstříc chodbou. Připojili se k němu, každý z jedné strany. Černovlasý praporčík Harry Kim ve stejné uniformě jako on a jeho nejlepší přítel, hlavní pilot Voyageru Tom Paris.

"Tak jak si dopadl, Jacobe?" poplácal ho Tom po rameni.

"Nevím. Asi nic moc," odtušil neurčitě.

"Neboj. Právě to, že nic neříkala, může být jenom dobře. Neměla důvod si stěžovat," přihodil Harry uklidňujícím hlasem.

"Uvidím zítra."

"Stačí jeden pohled na ni a B’Elanna už běsní," pokračoval Tom konverzačním tónem. "Na druhou stranu jsem pozoroval ostatní a každému něco peprného řekla. Ty jsi první, komu poděkovala za spolupráci."

"Opravdu?"

"Žádné strachy. Hůř než ostatní určitě nedopadneš. Možná dokonce… No, kdo ví." Vešli do turbovýtahu, aniž by větu dokončil. Přeci nemohl prozradit tajemství.

"Díky za útěchu, ale nemám moc dobrý pocit. Sice se mi s ní pracovalo dobře, ale nějak to prostě nebylo úplně ono."

"Já ti rozumím." Ucítil Harryho ruku na svém rameni. Pronesl svá slova zcela vážně.

Dveře zasyčely. Jacob Carter vyšel ven. Dveře znovu zasyčely. Výtah vyjel nahoru na můstek, kde vyložil oba důstojníky.

Ve strojovně vládla druhý den ráno napůl veselá nálada. Sotva Jacob Carter vstoupil, byl si vědom pohledu ostatních kolegů. Zaznamenal pár povzbudivých úsměvů, jinde zase padaly sázky, jak dopadne. Sedmá čekala na hlavní inženýrku v horním patře strojovny, kam B’Elanna právě vyjela výtahem s výrazem věštícím bouři. Antipatie mezi oběma ženami doslova čišela v ovzduší. Mohl je sledovat mezerou mezi zábradlím. Nebyl sám. S určitým napětím sledovala i většina strojovny. Zatím žádný křik nebyl slyšet. B’Elanna měla zvyk dávat hlasitě najevo svou nelibost nad použitými výrazy Sedmé. Tentokrát zůstávala podezřele tichá. Sedmá sjela výtahem dolů nevšímajíc si nikoho dalšího. Hlavní inženýrka ji následovala po notné chvíli.

"Co se tu děje?" vyštěkla směrem ke skupince lidí. "Nemáte co na práci!" Rázem každý předstíral naléhavou činnost. "Vy ne!" zarazila Jacoba.

"Ano, madam," zůstal uctivě stát v očekávání pořádné katastrofy směřující na jeho hlavu. Kupodivu nepřišla.

"Pojďte za mnou, potřebuji…," začala k jeho úlevě naprosto normálně mluvit. Po žebříku lezla do servisního tunelu a posléze do Jefferiesových tunelů. Chtěla, aby jí pomohl při bezvýznamné práci, kterou mohla klidně udělat sama. Jenomže důvod byl určitě jiný. Možná jí ho bylo líto a nechtěla ho shodit před ostatními. Ne, to určitě ne. Šéfinženýr Voyageru měla prudkou vznětlivou povahu. Klingonské geny se dost často projevovaly. Přesto dokázala nějak všechny ovládat a normálně zapadnout do nového prostředí. Navíc ještě jako vedoucí inženýr.

"Hotovo," řekl, když dokončil část úkolu.

"Výborně, skvělá práce," pochválila ho automaticky.

"Děkuji, poručíku," odtušil. Nějak ji nedokázal oslovit jako kapitána.

"Zdá se, že na naši borgskou královnu jste udělal dobrý dojem," začala se soukat Jefferiesovým průlezem zpátky do strojovny.

"Opravdu? Já netušil…"

"Zas až tak dobrý ne!" zchladila ho okamžitě. "Našla na vás hezkých pár chyb, ale po technické stránce označila váš výkon za přijatelný."

"Aha, no, já… snažil jsem se…"

"Takže v rámci zlepšení těchto nedostatků," ušklíbla se na něj přátelsky, "budete mít brzy příležitost k nápravě."

"Ehmm…, smím vědět, jaké nedostatky?" nadhodil nesměle.

"Podle ní vám prostě chybí sebedůvěra a nechtějte vědět hodnocení vašeho vystupování. Jakékoliv koktání či zadrhávání nezpůsobené vadou řeči není přijatelné," napodobila v poslední větě její hlas.

"Zatím jsem nedokázal nic tak velkého, abych mohl být sebevědomý," namítnul zcela pravdivě.

"Možná brzy dokážete."

"Stále nechápu, co přesně máte na mysli."

"Jste doporučen pro nejbližší misi. Kdy bude, ještě nevím, ale nejspíš během pár dní. Brzy budeme potřebovat dilithium, takže nejspíš tohle," vylezla z tunelu k šachtě vedoucí dolů do strojovny. "Rozhodně jste byl nejlepší ze všech uchazečů, Jacobe. Jen tak dál." S tím také slezla dolů a zanechala ho užaslého stát u žebříku. Slezl hezkých pár minut po ní. Nevěděl, co si má myslet. Očekával katastrofu, která nepřišla. Místo toho dostane příležitost předvést své dovednosti. Nepovažoval sám sebe za kdoví jakého inženýra. Jeho sestra byla mnohem lepším inženýrem, než on sám kdy bude. Přestože skončil v Akademii jako pátý v ročníku, kdežto ona předposlední. Nevyšel jí psychotest. Nedokázala pracovat pod tlakem. Ostatně ani on sám během testu praktické odvahy nijak nezazářil. Udělal, co mohl, a alespoň úplně nevyhořel. Kdyby uspěl v této zkoušce, mohl být možná i mezi prvními neřku-li úplně první. I páté místo nebylo tak špatné. Díky dobré vizitce dostal místo na nové průzkumné lodi Voyager. Která ovšem během první mise zmizela v nenávratnu, připustil jízlivě. Sarah určitě dopadla lépe. Nejspíš základna blízko Země, takže mohla v klidu zaskočit domů navštívit matku a užít si prostředí domova. Sám netušil, jak moc mu najednou chybí. K čemu bude něco dokázat, když možná nikdy nedosáhne patřičného ocenění.

Následuje:
Kapitola 2