Konspirace na třetí

Obsah

• Prolog
• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13

Kapitola 3

USS Enterprise NCC-1701A, hvězdné datum: 8511,2

Čas dovolené na Zemi skončil a tentokrát již proběhla bez přerušení, kvůli krizové situaci. Cesta do středu galaxie, za hledáním Sha Ka Ree skončila a nepřinesla to, co mnozí očekávali. Včetně Syboka, Spockova nevlastního bratra, který tam tragicky zahynul. Co však Jim Kirk neočekával, byla zcela určitě omluva klingonského kapitána Klaa za útok na Enterprise. Během cesty zpátky si dokonce i Scoty připil s generálem Korrdem, nevídaná to věc u hlavního inženýra Enterprise, který nesnášel klingony víc než kdokoliv jiný. Pak už se vrátili zpátky na Zemi a konečně dokončili původně započatou dovolenou. Přes skvělé kempování na Zemi, doplněné Kostrovou kuchyní a posléze zpěvem, k němuž se přidal i Spock, se kapitán Kirk těšil, až znovu usedne do kapitánského křesla. Přes všechno se nemohl nepousmát. Na spojeném takticko-navigačním pracoval Chekov a Sulu, po pravé straně za zábradlím ohraničujícím kulatý můstek, seděl u vědecké stanice Spock a za kapitánským křeslem u komunikace Uhura. Další členové posádky obsluhovali stanice na vyvýšené části můstku. Všechno a všichni tam, kde měli být. Nemohl zapomenout Scottyho, který se určitě řádně činil ve strojovně. Dokázal dát Enterprise do pořádku jako nikdo jiný.

Zatím neobdrželi nové rozkazy. Pouze, že mají letět na hvězdnou základnu 56, vyzvednout několik pasažérů a převést je…, Jim už si nevzpomínal na jméno planety. Spock by mu jistě rád osvěžil paměť, ale nebylo to důležité. Důležité bylo, že mohl vést svojí loď vesmírem. Mohl doufat v poklidnou rutinní misi, ale kdesi v duchu tušil, že tak jednoduché to být zase nemusí. Navíc si Hvězdná flotila může kdykoliv vzpomenout, že potřebují na nějaký šílený úkol právě jeho. Stejně jako k té záležitosti v neutrální zóně, jež vedla v obsazení Enterprise a vydání se do místa, které pocházelo ze snů. Tohle admirálovi Caflishovi jen tak nezapomene. Navíc měl pocit, že od chvíle kdy ukradl starou Enterprise z doku, vydal se na Genesis a poté s posádkou podnikl šílenou cestu časem v ukradeném Klingonském Dravci. Za porušení rozkazů ho degradovali, místo zničené Enterprise dostal novou Enterprise a došlo k několika změnám. Od té doby ho velitelství dost vytěžovalo misemi, kde potřebovali legendárního Jima Kirka.

Najednou se stal legendou. Trochu mu to lezlo na nervy, takže mohl jen doufat, že dnes před sebou žádnou šílenou misi nemá. Spokojeně si přehodil nohu přes nohu a dál se kochal pohledem na prodloužené čáry hvězd na hlavní obrazovce. Miloval výhled z kapitánského křesla. Svým způsobem byl rád, že už není admirál, ale pouhý kapitán. Získal tím pádem více svobody a šanci, dostat se tam, kde nikdo ještě nebyl. Z úvah ho vyrušilo zapípání na komunikačním panelu u něhož seděla Uhura. Nemuselo to nic znamenat, takže nevstal, aby zjistil co za signál zachytila. Bohužel se to dozvěděl mnohem dříve a už dopředu věděl, že nebude mít radost.

"Kapitáne, přichází zpráva z velitelství Hvězdné flotily," otočila se k němu Uhura.

"Pusťte ji Uhuro," povzdechl si odevzdaně. Co sakra po něm můžou teď chtít. Hlavní obrazovka několikrát zablikala. Příjem signálu nebyl úplně ideální, což se Uhura snažila vykompenzovat. Konečně se obraz admirála Cartwrighta ustálil.

"Admirále?" nadhodil Jim zkusmo. "Čemu vděčím za tu čest, že mi voláte?" volil raději lehký tón s nádechem humoru, aby podtrhnul situaci a kdo ví, pokud ho naštve, třeba tu misi dá někomu jinému. Existovala sice jen malá šance, Spock by určitě vypočítal jak malá, ale on se jí nehodlal vzdát.

"Doufám, že sis konečně užil dovolenou Jime," přešel jeho původní slova a už z výrazu bylo jasné, že jejich let na základnu 56 se ruší.

"Tentokrát všechno vyšlo," připustil, překvapen svou poznámkou. "Ale kvůli tomu mi určitě nevoláte pane."

"Ne, to ne," ušklíbnul se Cartwright.

"Co se stalo?" Hloupá otázka. Určitě se něco stalo, jinak by ho admirál zcela jistě nevolal.

"Ztratili jsme spojení s jednou z našich vědeckých základen. Dálkové skeny ukazují podivné poruchy v oblasti Dewonského pásma," pokračoval v podrobnějším popisu a vysvětlování. "Určitě jsou jiné lodě a mnohem blíž než my," namítnul Kirk ve snaze vyvléknout se z úkolu.

"To ano. Yorktown a Hood už do té oblasti odletěli."

"Tak v čem je problém?"

"Ztratili jsme s nimi spojení a nehlásí se."

"Možná jenom něco ruší příjem."

"Jde o oblast mimo Klingonské a Romulanské hranice, takže je nepravděpodobné, že by za tím rušením stáli oni, ve snaze zabránit nám zjistit, co se stalo."

"Ta oblast je poměrně nová. Možná Klingoni nejsou jediným nepřátelským druhem ve vesmíru," odtušil Jim kysele.

"Máš za úkol to zjistit. Tahle mise má teď nejvyšší prioritu. Posílám Vám všechny informace co máme. Buď hodně opatrný Jime, nechceme ztratit další loď, ani kapitána," dodal významně a ukončil spojení. Na můstku se rozlilo ticho. Pohledy směřovali na kapitána, který se stále tvářil kysele. Nakonec rozhodil rukama. Povinnost k hvězdné flotile zvítězila. Obrátil pozornost k vědecké stanici.

"Příjem dat dokončen kapitáne," přerušil tichu Spockův hlas.

"Co máte Spocku?"

"Zatím mnoho ne. Dewonská oblast byla údajně objevena pozemského roku 2154, posádkou lodi Enterprise NX-01. Bohužel databáze neobsahuje žádné bližší informace, co tam dělali, ani co tam našli. Každopádně byli na dlouhou dobu jedinou lodí, která se v oblasti ocitla."

"2154, to bylo ještě před založením Federace," zamnul si Jim bradu.

"Federace byla založena o sedm let později."

"A co víme o té vědecké základně?"

"Byla založena roku 2212, ale v databázi nejsou žádné informace o tom, co zkoumala," doplnil Spock.

"Možná bude něco v záznamech, které nám admirál poslal."

"Chvíli potrvá než data zpracuji," odtušil vulkánec. Vyčkal dokud kapitán nekývnul a dal se do práce.

"Dobře, dobře," usednul Kirk znovu do velícího křesla. "Máte souřadnice cílové oblasti Sulu?"

"Ano pane."

"Strojovna, Scotty!" stisk komunikační link na opěrce svého křesla.

"Ano pane?" ozval se inženýr po několika vteřinách.

"Pořádně zatop pod kotlem Scotty. Budeme potřebovat maximální rychlost, kterou z Enterprise vytáhneš."

"Spolehněte se pane, tahle holka pofrčí jako žádná jiná!" odpověděl stárnoucí Ir nadšeně. "Můžete dostat warp osm, pokud bude stačit."

"Díky Scotty, věděl jsem, že se na tebe můžu spolehnout," zasmál se Jim nad jeho pojednáním. "Warp osm pane Sulu," kývnul kormidelníkovi.

"Ano pane, warp osm," nehnul kormidelník ani brvou při nezvykle vysoké rychlosti. Nová Enterprise už měla instalován nový typ warp-pohonu, který flotila montovala do nových lodí třídy Excelsior. Díky němu, vytáhli své obvyklé maximum o jeden stupínek výš.

"Za jak dlouho budeme u cíle?"

"Stávající rychlostí za dvanáct hodin a dvacet minut," zazněla přesná Spockova odpověď.

"Dobře." Jim se opřel více v křesle a přemýšlel nad tím co je čeká tentokrát. Doufal, že Spock bude mít brzy potřebné informace, takže bude vědět o misi více. "Zatím přejdeme na žlutý poplach. Nevíme co nás tam čeká, tudíž bude lepší, když budeme připraveni.

"Moudré rozhodnutí kapitáne," přidal Spock svůj souhlas.

* * *

Ve stejný čas v Dewonské oblasti, konečně přišla Tasha k sobě. Nejdříve doufala, že jde jenom o zlý sen, ale většina smyslů jasně říkala, že se stalo něco špatného. Zrovna uprostřed noci. Věděla, že Tolkin odešel na můstek, ale ona zůstala ve své kajutě. Sama, ale měla důvod k tomu, zůstat sama. Události posledních měsíců nabraly nečekaný směr. Navíc došlo k něčemu, co považovala celý život za nemožné. Právě tohle byl důvod její hádky s Tolkinem. Ačkoliv on by to hádkou jistě nenazval, protože se rozčilovala jenom ona. Tolkin uvažoval z dlouhodobého hlediska a chtěl, aby problém nechali patřičně uležet a teprve až budou oba dva plně připraveni se mu postavit, udělají společný krok do budoucnosti. Společně, jako vždy. Jeho návrh zněl logicky, ovšem ona se nehodlala řídit logikou, když šlo o záležitost takového významu. Stále to slovo nemohla vyslovit, ale vzbuzovalo v ní dosud nepopsané emoce. On zůstal jako vždy klidný. I když ne tolik, co obvykle. Bez obvyklého komentáře prostě odešel. Nebylo to prostě jednoduché. Věřila, že by to mezi nimi mohlo mnoho věcí změnit a jejich životy dostat nový smysl a cíl. Nic nebylo ani trochu jednoduché. Každopádně vše stále leželo, uložené v kryostázi na ošetřovně Dravce Oko 7Z. Nehodlala se od svého pokladu odloučit a nechat ho uložený na Koloniální základně. Ne, po zkáze základny 51 nevěřila, že existuje bezpečnější místo než loď, které velela.

Zkontrolovala lodní čas, ale obrazovka nefungovala. Pokrčila rameny. Nepotřebovala počítač k určení přesného času. Šlo pouze o starý zvyk. Její vnitřní hodiny zcela přesně určily, že je osm ráno. Odhrnula přikrývku, další věc, kterou v podstatě nepotřebovala, protože necítila zimu. Používala ji z jiného důvodu. Spala pod ní úplně nahá a její kajuta sousedila s pracovnou, která vedla na můstek. Poslepu našla uniformu a chvatně se oblékla. Urovnala insignie na klopě uniformy. Nedala si obvyklou ranní studenou sprchu. Stalo se něco špatného. Potemnělý panel počítače hovořil víc než jasně. Totéž spatřila ve své pracovně. Dveře na můstek musela otevřít ručně. Hlavní energie vypadla. Konečně stanula na můstku. Nouzové osvětlení dodávalo alespoň trochu světla, ale to nebylo úplně nejhorší. Nikdo zde nebyl. Teda přesněji řečeno, skoro nikdo. Zaznamenala jednu bezvládnou postavu u kormidla. Okamžitě udělala čtyři rychlé kroky směrem v před a prohlédla si o koho jde. Ve přímí neviděla jeho rysy, ale insignie kadeta na klopě jasně určovala, kdo tady leží. Edwin, jeden z nováčků a kandidát pro pilota vlajkové lodě.

Ovšem, kde byla Susan? Kde byla osádka můstku? Kam všichni zmizeli? Tolkin by určitě neopustil můstek, jen tak pro nic za nic. Kapitán jednal vždy logicky a racionálně. Pokud by nechal posádku opustit můstek, jistě by se ujistil, že zde nikdo nezůstal. Jenomže logika měla svá temná zákoutí a ne vždy se bylo možné spolehnout na zjevné aspekty logiky. Hodila otázky jak a proč za hlavu. Momentální prioritou se stal Edwin. Opatrně ho prohlédla. Jen ona mohla vidět přerušované životní linie. Měl minimálně zlomenou nohu, naražená žebra a otřes mozku. Ať došlo k čemukoliv, bylo to rychlé, neboť pilotní křeslo neslo spoustu zabezpečovacích prvků maje zabránit zranění pilota. Stále nepřišel k vědomí, takže toho využila k vytažení na svažující část můstku. Karen ji sice jednoznačně zakázala provádět podobné experimenty, ale hlavní lékařka zde nebyla a Tasha mohla mladíkovi pomoci. Sice neměla potřebný trénink, ale věděla, jak má své mentální schopnosti použít k spojení zlomené kosti, zastavení vnitřního krvácení, dokonce přivést zraněného, který upadl do komatu, zpátky do skutečného světa. Naneštěstí nemusela posledně jmenovaný zákrok provést.

Stačilo mnohem méně než původně čekala. Ze spojených linií poznala, že všechno provedla jak měla. Opatrně ho usadila do Tolkinova velitelského křesla. Nyní mohla zaměřit pozornost ke stavu lodi. Usedla vedle do svého velitelského křesla. Pohlédla na svůj taktický display. Nic nefungovalo. Hlavní energie byla pryč. Předpokládala, že ani výtah určitě nepůjde a vidina lezení přístupovými tunely Tashe nepřišla ani trochu lákavá. Zatnula pěsti a znovu je uvolnila. Jednoduchá technika k potlačení bezprostředního napětí. Zhluboka vydechla. Potřebovala nalézt řešení, ale nabízelo se pouze jedna možná alternativa. Po jisté zkušenosti před několika měsíci cítila děsivé sevření, při pouhém pomyšlení na použití vlastní energie. Mikel ji záměrně vmanévroval, aby použila svou životní sílu, aniž by přidal sebemenší varování. Málem vyčerpala všechnu sílu a zemřela. Nyní, ale neměla na výběr. Oko 7Z třídy byla nejnovější lodí, postavenou hodně speciálně. Ovládací panel na opěrce v sobě nesl obtisk ruky, takže ho mohla pohodlně ovládat pouhou myšlenkou. Ovšem pouze, když panel napájela hlavní energie z lodi. Nyní musela dodat energii sama. Zhluboka se nadechla a položila ruku do obtisku na opěrce. Aniž by cokoliv udělala monitory ožily.

"Počítači, urči naší pozici!" promluvila do ticha. Nic se neozvalo. Hlavní počítačové jádro nejspíš nefungovalo. Kdesi v pozadí mysli ucítila nesouhlasnou reakci, která nebyla její. Zase si s ní zahrával, ačkoliv tady šlo možná o někoho jiného. Podrážděně zavrčela a vyvolala si danou informaci sama. "To nemůže být pravda…," vydechla, protože podle postavení hvězd se nacházeli na druhém konci galaxie, v kvadrantu alfa. Rychle si projížděla poslední záznamy senzorů. Červí díra, ale ne ledajaká. Takovou ještě nikdy neviděla. Důvod mohl být jenom jediný. Něco se stalo s Aminiovými krystaly. Možná, že se podobná porucha jako před pěti dny opakovala. Ani maximální technologická zabezpečení nepomohla předejít úplně všem stavům krystalů. Beztak všechny neznali. Krystaly jednoduše odmítaly vydat své tajemství a vylámali si na nich zuby přední koloniální vědci. Dlouhé roky nedošlo k žádnému pokroku, až teprve zde na palubě Oko 7Z vypadalo, že Leitha svým neortodoxním přístupem, konečně prolomí prokletí.

"Zatraceně," zašeptala, když senzory ukázaly přilétající loď. Podle signatury šlo o loď Federace. Blížila se warpem osm. Tasha ani na okamžik nepomyslela, že by zkusila s lodí odletět. I přes funkční velitelské rozhraní, nefungovaly ani štíty, ani motory, natož pak zbraně. Zjevně nadešel konec skrývání a pravda bude muset vyjít najevo. Přes všechno nebyla připravená na podobnou situaci. Jenomže jí bude muset čelit. Doufala, že k tomu nikdy nedojde. Podle senzorů dorazí loď na dosah za hodinu, takže měla ještě čas najít posádku a zkusit zprovoznit loď. Šance zmizet dříve než přiletí byla téměř nulová, ale ona neměla momentálně mnoho na výběr. S novým elánem vyrazila z můstku. Předtím zkontrolovala Edwinův stav, ale bylo jasné, že potrvá hezkých pár hodin než procitne. Pokud najde Karen potom pro něj ona bude moci udělat víc.

Zamířila k turbo-výtahu, ale něco ji varovalo. Dveře se neotevřeli, což ani nečekala, ale při pokusu otevřít je vytryskla škvírou bílá záře. Nic ji sice neudělala, ale rychle dveře zavřela. Udělala dva toporné kroky zpátky než se vzpamatovala. Co k sakru mělo být tohle? Nakonec zkusila opustit můstek přes svojí pracovnu a kajutu. Dostala se do chodby. Znala dokonale každou chodbu, každou přístupovou šachtu, tudíž věděla kudy se dát nejkratší cestou do strojovny. Velice záhy zjistila, že dostat se tam nebude vůbec lehké. Řada dveří se neotvírala a z toho co bylo za nimi měla stejný pocit jako na můstku. Zkusmo si dvakrát ověřila teorii, ale pokaždé dostala stejné potvrzení. Akorát se na ní v jednom případě vyvalila černá záře. Pokaždé byla na několik desítek sekund dezorientovaná. V jednu chvíli si myslel, že do strojovny žádná volna cesta nevede. Než zkusila výtahovou šachtu mezi palubami deset a jedenáct. Pak už byla cesta do strojovny volná. Dokonce zaslechla první kroky.

"Simone!" vykřikla na hlavního inženýra, který se potácel od stěny ke stěně.

"T…a…sho….," vydal ze sebe sotva srozumitelně.

"Co se sakra stalo ve strojovně!" zkusila s ním zatřást, aby ho probudila z letargie. Bez zjevného účinku.

"K…r….yst….." Bylo poslední co ze sebe dostal než upadl do bezvědomí.

"Zatraceně!" zaklela Tasha. Okamžitě ho chytila, aby nespadl na zem. Cosi mumlal čemu nerozuměla, takže ho prostě vzala a další cíl si stanovila ošetřovnu. Někdo určitě musí mít službu a pomůže inženýrovi. Přehodila si ho přes rameno a děkovala, že má takovou sílu, aby unesla těžká břemena. Naštěstí ošetřovna byla poměrně blízko strojovny, tudíž nemusela prolézat skrze přístupové šachty. Už měla ošetřovnu skoro na dosah, když zaznamenala další kroky. Stejně nejisté, dotyčný se potácel podél stěny. Rychle sundala Simona z ramene a opřela ho o stěnu. S obavou, koho dalšího spatří v omámeném stavu vyrazila vpřed. Velice záhy zjistila o koho jde.

"Krystal?" Oslovila Chaockou zdravotní sestru. Zaznamenala její přítomnost a zkusila zamířit přímo k ní, opouštěje dosavadní bezpečí, které jí stěna dodávala při pohybu. Musela ji rychle chytit, jinak by si ublížila. "Co je to s tebou! A kde jsou všichni!"

"Ne….vím," vykoktala ze sebe. Tasha toho měla právě dost. Dospěla k závěru, že někdo se musí konečně probudit a jedna možnost se ihned nabízela. Ušklíbla se při samotném pomyšlení, ale nezaváhala. S hlasitým dala Krystal pořádnou facku. Hřbetem ruky pak setrvačností druhou při zpáteční cestě.

"Prober se přeci!" zatřásla s ní vidouce jistý úspěch.

"Tohle nebylo vůbec nutné Tasho," opáčila po několika okamžicích normálním hlasem. Čišelo z něj dotčení, neboť si nevzpomínala, kdy naposledy jí někdo dal facku. Od onoho dne uběhla již řada let. Navíc nešlo o příjemnou vzpomínku, neboť sebou nesla konec tehdejšího spokojeného života.

"Splnila účel." Tasha nedokázala ovládnout levý koutek úst, který se pobavením zaškubal v úsměvu.

"Tohle už mi víckrát nedělej!" zamračila se na svou nadřízenou.

"Snad nebudu muset," odtušila suše. "A teď potřebujeme dostat Simona na ošetřovnu."

"Právě jdu z laboratoře a sama jsi věděla co se mi stalo, ať už to bylo cokoliv," pronesla Krystal sardonicky.

"Vím!" odsekla Tasha podrážděně. "Takže jsi nebyla přímo na ošetřovně."

"Byla. Prošla jsem skrz ní, když jsem si šla pro výsledky z laboratoře."

"Potom je ještě šance, že jedna z místností zatím není zasažená," usoudila s trochou naděje. "Pomoz mi s ním."

"Nerada bych znovu pokoušela osud, abys mě probouzela další fackou," zavrčela Krystal, ale vzala Simona pod levým ramenem.

"Neboj. Tentokrát tam půjdu já, takže pokud budu mít smůlu, můžeš mi jí klidně vrátit," odtušila Tasha bezvýrazně.

"Beru tě za slovo," zamručela Krystal kysele.

Následuje:
Kapitola 4