Jednorožec

Autor:
AViP
Archivováno dne:
28. 4. 2006
Délka:
32 934 slov (147 min.)
Stav povídky:
dokončená
Přístupnost:
13+
Varování:

žádné

Seriál (svět):
TOS
Období:
Hlavní postava(y):
Kirk, Spock, McCoy...
Kategorie:
napětí, přátelství
Pokračování:
volné pokračování
Spoiler:
žádný
Stručný obsah:

Na planetě Haven III se dějí podivné věci. Jakoby se na ní zastavil čas... A celý sektor sužují nájezdy pirátů, kteří možná operují právě z této planety.

divider
Poznámka autora:

Odehrává se během druhé pětileté mise, v období po filmu Star Trek: The Motion Picture

divider
Prohlášení:

Star Trek a související značky jsou majetkem společnosti CBS Studios Inc. a Paramount Pictures Corp. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

divider

Jednorožec (AViP)

Obsah

Kapitola 4

Vitrínka s medailemi, na které se prach dokázal nějakým záhadným způsobem usazovat i ve sterilním prostředí Hvězdné základny. Stará, časem zašedlá uniforma z 50. let. Několik papírových fotografií, pečlivě zarámovaných. Složka souborů v počítači se záznamy hlasů, obrazů, nějaká amatérská videa… to bylo vše, co zůstávalo z rodiny admirála Borise Cormicka a co zároveň tvořilo výzdobu jeho pracovny.

Tedy skoro vše - k zařízení kanceláře patřilo ještě velké panoramatické okno s výhledem na jednu z obřích planet soustavy, kterou Základna 36 obíhala.

Nikdy už nezapomene na ten den… ten den před více než dvaceti lety… ten den, kdy mu počítač v jeho pracovně neosobním hlasem oznámil, že civilní loď, která narychlo cestovala z území ohrožených klingonskou invazí, se v plánovaném termínu neohlásila na žádné základně. Na té lodi byla jeho žena, snacha a vnoučata… téměř celá jeho rodina.

Jeho dva synové, kteří v gestu vzdoru vstoupili do Flotily (vzdor úporné snaze svého otce, který věděl, co je čeká a proto je od toho kroku zrazoval), postupně zahynuli na bojových lodích Federace během čtyřleté války s klingony v padesátých letech… války, na jejímž konci se Cormick nervově zhroutil.

Při zpětném pohledu ho příčetným celou dobu udržovala jen naděje, že se podaří klingony konečně porazit na hlavu a definitivně zabombardovat zpátky do doby kamenné.

V okamžiku, kdy už měl konečně k dispozici flotilu bitevních lodí a těžkých křižníků, se kterou by opravdu mohl vykonat "Všeobecný rozkaz č. 24" nad polovinou Klingonské Říše, čtyřletá válka skončila příměřím uzavřeným na Axanaru.

Na vlastní zodpovědnost ještě nařídil, aby posádky jeho lodí zprávu o příměří ignorovaly. Stačil dokonce vydat rozkaz k útoku svého operačního svazu na Qo'noS a Klinzhai, ale pak už ho odváděla ostraha z můstku jeho vlastní vlajkové lodi div ne ve svěrací kazajce.

Další dva roky prožil nejprve v lunární nemocnici určené pro duševně choré (přičemž si mohl dostatečně vychutnat jemnou ironii faktu, že hlavní léčebna pro "lunatiky" se nacházela na Luně), zatímco se o něm doma na Zemi mluvilo jako o "MacArthurovi 23. století". Nebyl si jist, jestli to měla být urážka, nebo pocta. Pravděpodobně to bylo obojí. Ale MacArthur neměl k dispozici Vulkánce a jejich techniky mentální kontroly. Traumatické vzpomínky na válku a ztráty sice nešlo z jeho týrané mysli vymazat, ale bylo možno jejich vliv na jeho chování potlačit. Počátkem 60. let se dokonce vrátil do služby - živoucí důkaz faktu, že Flotila nikdy nikoho neodepisuje, pokud on sám nechce. Nikdy už mu ale nebylo svěřeno velení nad svazem bojových lodí. Místo toho vymetal různé zapadlé základny po všech možných koutech Federace a nynější umístění na Základně 36 bylo pro něj vlastně poctou.

Co by proboha hledal na Zemi…? V koutku levého oka se mu zaleskla slza. Cítil, jak mu pomalu stéká po tváři do koutku úst… ta slaná kapka ho alespoň trochu vrátila do reality. Realita byla taková, že se nyní nacházel ve své kanceláři na Základně 36, za jejímž oknem právě vycházela hvězda Mí Arae nad jednou z obřích planet soustavy. Planetární prstence, ještě mohutnější než ty Saturnovy, se rozprostíraly přes celé panoramatické okno…

Jeho tehdejší trauma z čekání na civilní loď bylo jednou z příčin, proč nyní vyslal Kirkovu Enterprise, aby pátrala po pirátské lodi Unicorn. Už nikdy nikdo nesmí trpět, tak jak trpěl on… nikdy, pokud on může alespoň něco udělat…

Ano, Kirka považoval za rychlokvašku a domníval se, že hodnost komodora by pro něj byla až až, ale v jádru ho obdivoval… ale jen jako kapitána samostatně působící lodi, ne jako admirála. Podle Cormickova bytostného přesvědčení Kirk na admirálskou hodnost prostě neměl (přesně v souladu s prastarými, leč stále platnými zákony profesora Parkinsona).

Cormickovo momentální postavení mělo i své nesporné výhody. Mohl například přehrát většinu agendy na své podřízené a sám se věnovat jen opravdu kritickým věcem. Přičemž co bylo kritické a co ne, bylo zcela na něm.

Do ticha kanceláře zabzučel signál příchozího hovoru. Aktivoval svůj terminál.

"Cormick, slyším. Mluvte."

Na obrazovce se objevila tvář mladé ženy orientálního původu, která sloužila jako jeho pobočník. "Pane, ozvala se nám Enterprise… zaslala nám nějaká data o soustavě HD 136352. Říkal jste, že se na ně budete chtít podívat."

Nepřítomně přikývnul. "Máte pravdu, pobočníku. Děkuji vám. Povězte mi, našli tam něco zajímavého? Co Unicorn?" Mluvil pomalu, jako někdo, kdo se zcela nesoustředí na to, co je mu sdělováno a tak je raději při formulaci vět opatrný.

Evidentně už znala duševní stavy svého šéfa a jako správný podřízený s nimi počítala. Pokrčila útlými rameny v náznaku zdánlivé bezradnosti. "O Unicorn v té zprávě není ani slovo. Za to tam našli nějaké tři prastaré kolonizační lodě, snad ještě z 20. století… takže ta soustava je nakonec docela zajímavá… vlastně tam našli i nějakou neoficiální lidskou kolonii… a dokonce snad taky nějakou další planetu…"

Cormick obrátil oči v sloup. Celá Galaxie byla plná neoficiálních kolonií a neobjevených planet, kdyby nebyla, Hvězdná Flotila by přišla o práci… pomalu ucítil, jak mu tuhnou rysy - konečně mu začaly docházet souvislosti. Ano, celá Galaxie, ale proč zrovna soustava, ze které podle všeho operuje Unicorn…!

"Pobočníku, nahrála jste mi ta data do mého počítače?"

"Jistě, pane."

"Děkuji vám, to bude pro tuto chvíli vše" ukončil hovor.

Zobrazil si přehled dat na vedlejším monitoru a rychle ho prolétl. Pak zcela automaticky přešel do složky s příchozími zprávami. Zběžně prohlédl i tu ("samý vesmírný spam", pomyslel si), u jedné ze zpráv se na okamžik zarazil… vzápětí celou složku smazal.

S vlažným zájmem začal prohlížet data o HD 136352. Po několika minutách měl neodbytný pocit, že je něco jinak… rychle se podíval do složky doručených zpráv. Nic nového. Po půl hodině už věděl, že něco je špatně. Ještě jednou se podíval na data o HD 136352. Rozechvěle aktivoval interkom.

"Pobočníku, je Enterprise ještě stále v dosahu?"

"Hlásili, že v dosahu subprostorového rádia budou ještě zhruba dvě hodiny."

Dvě hodiny… to není mnoho, ale také to není málo… podíval se na hodinky. To nebude problém.

Hlavní obrazovka na můstku Enterprise ukazovala jen sametovou čerň mezihvězdného prostoru - s malou žlutou hvězdou uprostřed. Vzdálenost mezi Mí Arae a Ní2 Lupi je z vesmírného hlediska zanedbatelná - necelých dvacet světelných a ani jedna z hvězd neleží v nějaké hvězdokupě. Scott dával přednost realistickému zobrazení vnějšího prostoru před umělým "šetřičem obrazovky", který na přání dokázal vytvořit iluzi mezihvězdného letu i při přeletu v rámci jedné sluneční soustavy. Navíc nyní musela Enterprise urazit mnohem menší vzdálenost - jen zhruba dva světelné roky. Celý můstek nervózně sledoval indikátor subprostorového rušení, který signalizoval, jak dlouho ještě bude moci Enterprise komunikovat se zbytkem vesmíru pomocí nadsvětelného rádia. Zbývalo snad jen pět minut letu, když zapípalo znamení příchozí komunikace.

"Pane Scotte, volá nás Základna 36. Vypadá to na admirála Cormicka osobně!"

"Nu tož to přijmeme… Ale radši tu našu holku zastavím, dokud

můžeme přijímat signál."

Za okamžik už Enteprise opustila warp a přešla na impuls.

"Tak. Teď mi toho admirála můžete pustit skrz, pane Kyle!"

Prázdnota mezihvězdného prostoru byla nahrazena pohledem do pracovny velícího důstojníka Základny 36.

"Hovoří Montgomery Scott, zastupující velící důstojník Enterprise" ohlásil se více méně předpisově Scotty. "Čemu vděčíme za vaši pozornost, admirále?"

Cormick přešel rovnou k věci: "Admirál Kirk je jak předpokládám mimo loď…"

"Ay, admirále! Je na povrchu Haven III…"

Cormick se zarazil. "Haven III? Ach ano, to je ten místní název."

"Přesně tak" souhlasil Scott. Začínal být lehce netrpělivý. Jestli si chce admirál jen popovídat, proč si k tomu nenajde někoho na té své základně?

"Pane Scotte, ač se vám to asi bude zdát divné, nařizuji vám, abyste ihned po skončení tohoto rozhovoru pokračoval maximální možnou rychlostí přímo do soustavy Haven."

Scott chtěl něco namítnout, ale admirál ho ani nepustil ke slovu.

"Vím, že chcete říct, že harmonogram setkání se člunem James Cook dodržíte a že také dodržíte harmonogram setkání s výsadkem admirála Kirka. Jenže to nestačí. Musíte být v soustavě HD 136352 co nejdřív. Dostaly se ke mně jisté neoficiální informace, které naznačují, že situace na Haven III je mnohem vážnější, než jsme si mysleli - bohužel jsem je nebyl schopen dát včas do souvislostí s vaší misí."

"Máte nějaké návrhy, jak máme postupovat, admirále?"

Cormick naznačil pokrčení rameny. "Kdybych je měl, už byste o nich věděl, pane Scotte. Ale rozhodně mne nenapadlo, že Kirk hned po příletu do soustavy udělá to, co udělal. Čekal jsem, že po zjištění situace vyšle zprávu z bezpečné vzdálenosti a počká na další pokyny."

"To byste ho musel znát admirále…" usmál se Scotty.

"Víte, pane Scotte, je mi úplně jasné, že tohle je postup, jaký by zvolil kapitán Kirk. Od admirála Kirka jsem ovšem čekal přístup poněkud zodpovědnější."

"Pan Spock mu to rozmlouval…" namítl Scotty.

"A neuspěl…" poznamenal Cormick kysele. "Občas by kapitáni,… i admirálové měli své první důstojníky poslechnout… každopádně, teď s tím nic neudělám ani já, ani vy. Vy jen můžete pokračovat maximální rychlostí do soustavy HD 136352 a já jen můžu za vámi poslat posily. A to také udělám."

"Smím se zeptat pane, co to bude za lodě? Jsem radši když nám záda kryje někdo aspoň trochu zkušenej… zelenáči jsou bejvaj v těhle situacích spíš na obtíž, když to teda řeknu takhle vodevřeně…"

"Dobrá otázka, pane Scotte, sám na ni v tento okamžik odpověď neznám. Star Arrow odletěla ze základny už před několika dny - a ostatně, ta by vám moc nepomohla… Vigilant je ještě pořád v doku… budu je muset trochu popohnat, ale nedělám si iluze. Ale máme několik lodí v tranzitu přes náš sektor a věřím, že pro vás nějakou zkušenou posilu seženu."

Scott chtěl ještě něco poznamenat, ale Cormick ho rázně předešel.

"Cormick - konec." Pracovnu admirála nahradil na obrazovce Enterprise znak Spojené Federace Planet.

Na můstku Enterprise se rozhostilo zaražené ticho.

"Chápete, co vlastně chtěl ten admirál, pane Scotte?" zeptal se Kyle po chvíli.

"Ajcem trajcem, esli sem tomu rozuměl, synku. Ale uděláme, co nám řekl. Budeme pokračovat v letu."

"Až jedna nalezne tři starší tam, kde bude hledat jednu mladší, pak věz, že čas návratu dávného prokletí lidské rasy nadešel."

Ta věta se objevila v Cormickově elektronické poště hned první den, co dorazil na Základnu 36. Nejprve se domníval, že jde o nějaký nejapný vtip, ale každý pokus o vysledování zdroje té zprávy skončil neúspěchem. Kdykoliv ji z počítače vymazal, během několika sekund se v něm objevila znovu. Nejlepší technici a programátoři prohledávali všechny počítače na Základně 36 - a na nic nedokázali přijít. Časem se Cormick smířil s faktem, že tu zprávu ze svého systému prostě už nikdy nevymaže. Až do dnešního dne. Poté, co si Cormick velmi zběžně prohlédl úvod zprávy o HD 136352, zcela rutinním způsobem smazal obsah složky v počítači, která obsahovala příchozí poštu. V duchu si říkal, za jak dlouho se ten blábol zase objeví v jeho schránce. Obvykle to trvalo zhruba 30 vteřin.

Zpráva se ovšem neobjevila ani za třicet minut. To už začínal být Cormick nervózní. Ani si neuvědomil, jak mu ten podivný kus textu bude jednou chybět… ještě jednou se podíval do záložní kopie té zprávy. Tři starší! V soustavě HD 136352 se nacházely tři staré kolonizační lodě! A Enterprise hledala Unicorn, z jejich hlediska tedy jednu mladší. Z té souvislosti se mu zatočila hlava…

Celý rozhovor s Enterprise absolvoval jako v mrákotách. Ano, pošle posily, ale jaké, zatraceně, JAKÉ…

Vigilant? Ta se flákala na základně už několik týdnů - její posádka využívala neočekávané volno na Základně 36 plnými doušky. Podíval se do hlášení o připravenosti… no jistě, to si mohl myslet.

Nějaké lodě byly ovšem v tranzitu přes zdejší sektor. Horečně listoval seznamem dostupných plavidel - byl až bolestně krátký. Ale počkat! Tady má jednu loď, která nedávno prošla přestavbou na třídu Enterprise - a je mu zcela k dispozici!

* * *

Ostré světlo hvězdy Haven-S pronikalo zamřížovaným oknem do cely. Tam venku se určitě dělal krásný den…

Richards chvíli okouzleně sledoval, jak sluneční paprsky ozařují jinak temnou celu, kterou sdílel s dalšími třemi lidmi… se třemi ne, se dvěma, opravil se rychle, ten třetí byl bezpochyby vulkánec. Všichni tři mluvili anglicky a pro Richardse bylo úlevou moci zase mluvit jazykem, na který byl zvyklý. Z jejich řeči vyrozuměl, že v oblasti operuje nejméně jedna Hvězdná loď a že Flotila o situaci v soustavě Haven přinejmenším něco tuší. Všichni tři si ovšem před ním dávali pozor na jazyk. Richards sice chápal, že mu nevěří, protože o něm nic nevědí, ale to nijak nezmenšovalo jeho smutek, že si s nimi nemůže doopravdy popovídat. Na jeho otázky odpovídali stručně a velmi vyhýbavě a ani mezi sebou se moc nebavili - Richards pochopil, že mají strach, že ho k nim nastrčili jejich věznitelé.

Jeho spoluvězni ještě spali - potichu vstal z kavalce a šel se podívat ze zamřížovaného okna. Jejich cela se nacházela odhadem ve třetím - čtvrtém patře starobyle vyhlížející budovy, která by na Zemi byla určitě považována za hrad - a zde patrně plnila stejnou funkci. V okně nebylo sklo, jen mříže a Richards tak mohl vychutnávat chladný ranní vzduch plnými doušky.

V nelogické směsi pozemských architektonických stylů se hned pod oknem rozkládala pečlivě udržovaná zahrada, která vedle starodávně vyhlížejícího hradu působila až nepatřičně. A ještě nepatřičněji působily stráže, viditelně ozbrojené útočnými puškami, které v pravidelných intervalech procházely zahradou. A jako tečka za absurdní směsí stylů působila pseudo středověká hláska, na jejíž střeše se nacházelo nepříliš pečlivě zamaskované laserové dělo…

Mimoděk se dotkl mříží, které vyplňovaly okno… ucítil slabé brnění. "Tohle přece nejsou normální mříže" blesklo mu hlavou. "To jsou emitory silového pole, maskované jako mříže…" musel se nechtě pousmát nad vynalézavostí hradních stavitelů. Nevypadalo to, že by pole mělo sloužit k tomu, aby bránilo v pohybu. Spíš šlo o chytrý způsob, jak detekovat pokus o vylomení mříží - a možná i o součást systému vytápění v zimě. Tedy nejen vytápění… dovedl si živě představit, co s vězněm udělá náhlé vpuštění mrazivého vzduchu zvenku… naštěstí teď nic podobného nehrozilo, podzim sotva začal.

Zaslechl za sebou kroky. Přes rameno zahlédl jednoho z těch mužů… toho, kterého ti ostatní oslovovali "doktore".

Když doktor McCoy zjistil, že ho Richards zahlédl, zvedl ruce v obranném gestu a téměř omluvně zašeptal: "Nechtěl jsem vás vyrušit… jestli chcete být sám…"

Richards rozmrzele zakroutil hlavou. "Ne, vůbec ne… jen se dívám ven a přemýšlím…" pokynul mu rukou a ustoupil kousek stranou. "Místa je tu dost pro oba."

McCoy si stoupnul vedle něj. "Vy nejste odsud, že?" zeptal se.

"Ne, nejsem. Jak jste to poznal…?"

"Doktor by měl být schopen určit, odkud jeho pacienti pochází, nemyslíte? No, ano, jsem doktor, to jste si už určitě domyslel. Ostatně, oni to musí vědět také - ať už to je kdokoliv." McCoy se neurčitě zadíval do zdi směrem, kde tušil hlavní obytnou část hradního komplexu. Jako by si uvědomil, že řekl až příliš mnoho, poodešel od okna a posadil se na svůj kavalec.

"Oni…" hlesl Richards tiše. "Říkají si prostě ‚vládci'."

"Vládci? To není příliš odhalující!"

"Nevím, co jsou zač. Vím jen, že pocházejí ze Země."

"No, mladíku, myslím, že budeme muset nějak vyřešit otázku důvěry či nedůvěry k vám… a myslím, že už vím jak!"

"Skutečně doktore?" zeptal se ze svého kavalce nahlas Spock.

"Fujtalxl, Spocku, tohle se odnaučte! Vždyť bych z toho mohl dostat infarkt."

"Pravděpodobnost, že z něčeho podobného dostanete teď a tady infarkt, doktore, činí 1:1476,9. Započítávám v to jak váš stav fyzický, tak psychický."

"Opravdu, Spocku? Naposled, co jsem se díval, byl jsem na Enterprise hlavním lékařským důstojníkem já a ne vy. Pokud se něco od té doby změnilo…"

"Nezměnilo se nic, doktore. Ale ke stanovení pravděpodobnosti podobné události není nutné být hlavním lodním lékařem, to jistě uznáte sám."

McCoy rozladěně přikývl. "No dejme tomu…"

"Dokonce si troufám prohlásit" pokračoval Spock, "že šance na náš úspěšný útěk z tohoto žaláře jsou vyšší. V tento okamžik například je tato šance 1:743, že se nám podaří uniknout."

"Omračující šance, Spocku" pronesl McCoy sarkasticky.

"Započítávám samozřejmě jak pravděpodobnost, že se nám podaří nepozorovaně odstranit mříže z okna, mimochodem, nejsou sice vysoké, ale ani nulové, tak to, že přežijeme bez úhony skok ze zhruba čtvrtého patra a v neposlední řadě i to, za jak dlouho si nás mohou všimnout stráže a jaká je šance na únik strážím ozbrojeným paprskovými i palnými zbraněmi."

"Započítal jste do toho i ten laserovej kanón támhle naproti na té věži?" McCoy ani načekal na odpověď. "No jasně, že započítal" zamumlal sám pro sebe.

"Shledávám docela zábavným, doktore, že jste schopen docílit logického závěru jen za použití vašich vysoce nelogických emocí."

Richards se přestal díval z okna a místo toho fascinovaně oba sledoval. Jeho pohled zabrousil k mžourajícímu Cavendishovi, u kterého hodlal nalézt alespoň pochopení, když ne souhlas.

"Tohle dělají často?" zeptal se.

Cavendish jen otráveně přikývl a obrátil se na bok. "Často…"

To zaujalo McCoye, který se rozhodl změnit téma.

"Nicméně, Spocku, když už jste vzhůru, měl bych pro vás jeden návrh."

"Jsem zvědav, doktore" odvětil Spock neutrálně.

"Tady náš společník" řekl McCoy a ukázal na Richardse. "Nevíme, co je zač a jestli před ním můžeme mluvit."

"Logická úvaha, doktore."

McCoy se rozhodl Spockovu poznámku ignorovat.

"Vy ovládáte jisté techniky, které vám umožňují se podívat někomu do hlavy."

"Jestli máte na mysli splynutí myslí, doktore, tak ano." Spock se na svém kavalci pomalu posadil.

"Zatraceně, Spocku, dobře víte, že přesně to mám na mysli."

"Promiňte doktore, ale dokud neprovedu splynutí myslí, nemohu vědět, co si v ten okamžik kdo myslel - nebo myslí."

McCoy si v ten okamžik připadal jako přetopený kotel, jehož pojistka se z nějaké příčiny zasekla. Pozorně se na Spocka zadíval a snažil se odhadnout, co tím chtěl Spock vlastně říci. Ten se však nenechal nijak vykolejit.

"Kromě toho, možná by od bylo, přinejmenším, vhodné, se toho člověka zeptat na jeho názor. Splynutí myslí není triviální záležitost a ne každému může vyhovovat."

McCoy se podíval na Richardse. Dříve než se ho stačil zeptat, promluvil sám Richards.

"Pánové, představa splynutí myslí mne nenaplňuje nadšením. Ale jestli je to jediný způsob…" pokrčil rameny "…jsem ochoten to podstoupit."

"Můžeme být klidní, pánové." Spock vzdálil svou ruku od Richardsovy tváře a obrátil se ke svým společníkům. "Pan Richards je skutečně tím, čím tvrdí, že je. Je jedním z mnoha zajatců z lodí, které přepadla Unicorn, když prolétávaly touto oblastí."

Richards se ze splynutí myslí vzpamatovával jen pomalu.

"Co… cože… jak…?"

Spock mu věnoval jen krátký pohled. "Zvykejte si, pane Richardsi, pokud opravdu hodláte udělat kariéru v Hvězdné Flotile, občasné splynutí myslí vás nejspíš nemine."

"Vy víte… ?"

"Že jste měl v úmyslu se přihlásit na Akademii Hvězdné Flotily?" odtušil Spock. "Jistě, že ano…"

"Pak také víte, že mne zajímá, co jste vy lidi zač! Víte, jak to myslím" dodal rychle při pohledu na Spocka.

"Mladíku, tohle je komandér Spock z Hvězdné lodi Enterprise!" ozval se doktor McCoy a ukázal významně na Spocka.

"A toto je doktor McCoy z téže lodi" doplnil klidným hlasem Spock. "A ten pán, který se právě teď lehce znuděně opírá o zeď u okna, je poručík Cavendish, taktéž z Enterprise.

Když Cavendish zaslechl své jméno, otočil se a naznačil úklonu.

"Je to náš expert na pozemskou historii. Doufáme, že nám pomůže s rozluštěním záhady této kolonie."

"Například už teď vám může klidně říci, že tenhle hrad, jakkoliv vypadá staře, je maximálně dvě stě let starý" ozval se Cavendish. "Například tahle omítka…" zkušeně odškrábnul kus povrchu nehtem "…je z materiálů jaké se používaly koncem 20. století na Zemi."

Zadíval se z okna. "Ostatně celá tahle zahrada…" neurčitě ukazoval do prostoru - větu nedokončil.

"Co jste nám to chtěl říci, poručíku?" zeptal se po chvíli McCoy lehce nevrlým tónem.

Cavendish mu místo odpovědi naznačil rukou aby se přišel podívat.

Dole v zahradě se procházel James Kirk. Několik kroků za ním kráčela dvojice strážců, či spíše ozbrojených goril, s automaty přes rameno a phasery u boku.

Richards se vmáčkl mezi McCoye a Cavendishe.

"To jsou Chareg a Chorchus… vazalové jednoho ze zdejších vládců. Nikdo neví odkud pocházejí. Snad ještě ze Země."

"Promiňte mladíku, ale říkal jste ze Země?"

"Ano, doktore" potvrdil svá slova Richards. "Jedna ze základních vlastností zdejších vládců je, že podle lidských měřítek žijí vlastně věčně. A že dokážou tuto svou vlastnost nějakým způsobem přenést i na své vazaly."

"To by mnohé vysvětlovalo, doktore" vložil se do diskuse Spock. "Muž, který nás zajal, se nám představil jako Pavel Dvořák…"

"Ano, generál Pavel Dvořák!" vykřikl Richards z ničeho nic. "Bývalý první důstojník Unicorn, který vydal loď i s posádkou a kapitánem zdejším vládcům! A hlavní vazal vládkyně, která si říká Alja!"

"Myslel jsem, že je to potomek Paula Dvoraka…" poznamenal McCoy. "Nikdy by mne nenapadlo, že by to mohl být on sám osobně…"

"Pane Richardsi, zdá se že máte jisté znalosti místního rozložení sil" poznamenal Spock. "Bylo by vhodné, kdybyste nás se zdejší situací ve stručnosti seznámil."

"Jistě, pane Spocku.

Takže: vládkyně celého zdejšího kraje se jmenuje Alja, která má ve své moci vazaly Dvořáka a Skrydlova, kapitána Unicorn.

Dalším vládcem, který žije na tomto panství je jistý muž jménem Niery, jehož vazaly zcela určitě jsou zmiňovaní pánové Chareg a Chorchus.

Musíte si ovšem uvědomit, že je pravděpodobné, že oba mají vazalů víc, ale že jen tito jsou opravdu všeobecně známí."

"Dobrá… vládcové mají vazaly. A ti vazalové jsou jim věrní? Proč se je například nepokusí svrhnout?"

"To je správná otázka, doktore McCoyi. Nikdo neví… mezi lidmi se říká, že vazal pociťuje bezmeznou poslušnost a loajalitu vůči svému vládci… i když kolují pověsti, že za určitých okolností může vazal svého vládce odmítnout." Pokrčil rameny. "Ale to jsou jen legendy. Navíc, kam by na této planetě nějaký vzbouřený vazal šel? Na Zemi to snad možné bylo…"

"Jakého typu je ta závislost?"

Richards opět pokrčil rameny. "Nikdo neví. Některé legendy se zmiňují o předávání nějaké životní energie, ale jakým způsobem, to opravdu nikdo neví. Jen vládci a vazalové samotní - a ti všichni svorně mlčí."

Hradní zahrada sice působila jako náhodně sebraná směs rostlin místních i pozemských, ale oproti kamenné komnatě, kterou byl Kirk nucen jinak obývat, vypadala prostě nádherně.

Kirk se po chvíli přistihl, že přechází od jedné rostliny ke druhé, prohlíží si jejich květy a plody… že si prostě svou vycházku užívá. Ostatně nebylo divu, to ranní slunce bylo prostě nádherné…

Jen kdyby za ním jako věrné stíny neustále nepochodovaly ty dvě gorily…

V myšlenkách se vrátil ke včerejšímu večeru.

"Paní Alja si přeje s vámi mluvit, admirále" prohlásil generál Dvořák místo pozdravu, ihned poté, co vstoupil do Kirkovy komnaty.

"Napadlo paní Alju, že já s ní mluvit nechci?" zeptal se Kirk provokativně.

Dvořák se zachechtal. "Samozřejmě, že ano. Mám rozkaz vás k ní prostě dopravit. Za každou cenu. Živého. Ale v jakém stavu…" znovu se zachechtal.

Kirk se zatvářil kajícně. "Rozumím…" pomalu přešel ke Dvořákovi. Ten už celou věc považoval za vyřízenou a přestal na Kirka dávat pozor.

To byla chyba. V zápětí dostal od Kirka ránu pěstí do zubů… Kirk by přísahal, že Dvořákovi nejméně jeden zub tou ranou vyrazil. Dvořák se ještě ani nestačil vzpamatovat z první rány, když od Kirka schytal sérii karatistických úderů.

Jakmile se generál zhroutil na podlahu, Kirk na nic nečekal a vyrazil na chodbu. Hned za dveřmi stál překvapený Chorchus. Dřív, než ozbrojenec stačil na svou obranu cokoli udělat, Kirk ho srazil na podlahu mocným kopnutím oběma nohama, přičemž se přidržoval futra dveří jako opěry.

Kirk vyrazil směrem, kterým tušil východ z hradu. Za ním se ozývaly nadávky a volání na poplach. Nakonec našel jedno postranní schodiště po kterém zamířil dolů, kde si myslel, že najde nějakou cestu z hradu.

Když konečně vstoupil do chodby, zjistil, že se přepočítal. Postranní schodiště vedlo až někam do sklepa a on se nyní nacházel nejméně jedno až dvě patra pod zemí. Nazdařbůh se rozeběhl chodbou… hledal jakékoli dveře, které by mu umožnily dostat se do jiného křídla hradu, nebo snad do nějaké tajné únikové chodby…

Konečně! Jedny z mnoha dvojitých dveří na té chodbě nebyly zamčené. Kirk je rychle otevřel, vběhl dovnitř a rychle je za sebou zavřel. V ten samý okamžik si uvědomil, že je něco špatně. V sklepní místnosti přece nemělo být tolik světla… a kdyby ano, tak koberec by tam neměl být… a už vůbec ne nábytek a výzdoba na stěnách. Pomalu se otočil.

Uprostřed místnosti, za prostřeným stolem, seděla na pohovce elegantní žena ve středních letech.

"Vítám vás, admirále Kirku. Tak jste přece přišel. To jsem ráda."

Jak si Kirk dodatečně uvědomoval, v ten okamžik asi nevypadal zrovna inteligentně.

"Vy jste…?" vyrazil ze sebe.

"Jmenuji se Alja a jsem vládkyně této državy… ach ano, ještě jsme nebyli představeni." Svůdně se na Kirka usmála a on si začal uvědomovat, jak pod jejím pohledem doslova "taje".

"Omlouvám se, že…"

"Že jste sem tak vpadl? Inu, to se stává… hlavně, že jste tady. Posaďte se vedle mne, prosím."

Tu nabídku nešlo odmítnout. Kirk si čím dál víc uvědomoval, že ztrácí při pohledu na Alju svou sebekontrolu. Z posledních sil se ovládl a zamířil ke křeslu, které bylo zhruba naproti pohovce.

"Když dovolíte, raději se posadím zde" zamumlal.

"Zajisté, admirále, jak si přejete" odpověděla a zasmála se zvonivě. "Jistě si budete přát něco k jídlu…"

Kirk souhlasně přikývl a usadil se v křesle. V ten okamžik se otevřely dveře, kterými před chvílí vešel do místnosti.

V nich stál generál Dvořák, bez čepice, bez sebevědomí a jak si Kirk po chvíli potměšile všimnul, i bez dvou zubů.

"Madam, ten admirál utekl…!"

"Opravdu, generále?" zeptala se ho Alja ne bez jisté jízlivosti v hlase. "Vždyť už je dávno tady" ukázala na Kirka, sedícího v křesle. Ten se mírně vyklonil, aby ho Dvořák uviděl.

Dvořákův pohled do smrti nezapomene. Tolik nenávisti a nevraživosti v jediném krátkém pohledu nezažil Kirk ani od klingonů. Dvořák se beze slova otočil, zavřel za sebou dveře a odešel chodbou. Při odchodu si dával záležet, aby byly jeho okované boty slyšet na celý hrad.

Zbytek večera prožil Kirk jako ve snu… pamatoval se jen na velmi uvolněnou a přátelskou atmosféru u stolu, na velmi dobré jídlo a ještě lepší víno… probral se vlastně až ve své komnatě. Nevěděl, jestli do ní došel po svých, nebo ho do ní někdo odnesl. Rozhodl se na celou věc nemyslet.

Stín, který se z ničeho nic objevil, vrátil Kirka do reality. Pomalu se narovnal… no jistě. Kousek od něj stál generál Dvořák a už zase se tvářil sebevědomě.

Ruce měl za zády a Kirk se honem snažil odhadnout, jestli v nich má obušek i tentokrát.

"Předpokládám, že se vám včerejší večer líbil, admirále?" zeptal se Dvořák odměřeně.

"Nemohu říci, že by byl nepříjemný…" odpověděl Kirk neutrálně.

Dvořák se ušklíbl. "Tak vás jistě potěší, že madam Alja vás k sobě zve i na dnešní večer. Cestu už znáte." Dvořák se otočil a pomalu odcházel po cestičce mezi záhony… v rukou za zády nic neměl. A Kirk si teprve po chvíli uvědomil, že Dvořák měl nejen všechny zuby na svém místě, ale že dokonce nevypadal že by měl nějakou protézu - a nejen to, i jeho modřiny ze včerejšího zápasu s Kirkem prostě zmizely!

"Vidíte ho?" ukazoval Richards na Dvořáka. "Ten chlap má snad devět životů!"

"Tohle mi budete muset trochu vysvětlit…" přerušil ho McCoy.

"Není to tak dávno, co do Dvořáka někdo napumpoval celý zásobník automatické pistole…"

"Pane Richardsi, to jste na vlastní oči viděl, nebo jste o tom jen slyšel?"

"No, když se ptáte, pane Spocku, tak jen slyšel… stráže se o tom nahlas bavily."

"Jinými slovy nám říkáte, pane Richardsi, že nevíte nic" pokračoval Spock.

"Zastavte na chvíli Spocku" skočil mu doktor McCoy do řeči. "Mne by třeba zajímalo, proč Jima drží odděleně od nás! To znamená, že s ním mají nějaké záměry!"

"Vskutku doktore, to je logická úvaha…" přizvukoval Spock.

"Chtějí si z něj udělat vazala!" vykřikl Richards náhle.

* * *

"Na skaňére ničevó nět…" oznámil všem na palubě Jimmyho C Chekov. "To samé subprostorovóje rušení, katoróje znemožňuje použití subprostorového rádia, způsobuje, že není možné zaměřit implantované transceivery členů výsadku."

"Opravdu ne?"

"Opravdu ne, Hikaru… jejich podkožní transceivery budou fungovat, pokud budou do deseti metrů od aktivního komunikátoru, alespoň jednoho. Ale jinak ne."

Člun James Cook byl ukotven na boku jedné z kolonizačních lodí, které obíhaly Haven III. Po strašidelném nálezu v důlní základně na Haven VI přeletěl Sulu se člunem na oběžnou dráhu Haven III, kde doufal, že naváže kontakt se skupinou na povrchu.

"Pane, registruji něco na dálkových senzorech!" vykřikla praporčík Bryanová. Vzrušením jí až přeskakoval hlas…

"Uklidněte se praporčíku a dejte to na obrazovku!"

Na malé obrazovce se objevila charakteristická silueta hvězdné lodi. Talířová sekce, dvě gondoly, sekundární trup…

"Ale éto nět Enterprise!" řekl Chekov nahlas to, co se honilo hlavou všem. "Éto Unicorn!"

"Její rychlost a kurz?"

"Letí polovičním impulsem… směr… Haven IV!"

"Haven IV?" zeptal se Sulu překvapeně. "Co chce dělat zrovna tam?"

"Čort znájet… třeba se tam chce schovat…" poznamenal Chekov. "Letí ze směru od… Haven VII!"

"Z Haven VII na Haven IV… zvláštní… nevidí nás?"

Praporčík Bryanová přelétla pohledem všechny senzory. "Neměla by, pane. Sice něco málo vysíláme, ale k nim by se to dostat nemělo."

"Nahráváme?" zeptal se Sulu.

"Jistě, pane… řekla podrážděně. "Od prvního okamžiku" dodala po chvíli.

"Co jejich warp pohon?"

"Neprůkazný, pane. Zdá se, že jejich hlavní reaktor je mimo provoz!"

Sulu se pomalu uvolnil. "S Unicorn sami nic nesvedeme. Takže nám nezbývá, než počkat na Enterprise…"

divider

Následuje:
Kapitola 5

divider

CZ Kontinuum Star Trek fan klub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© 2000–2021 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries (Casperium)