Star Trek: Úsvit války

Obsah

• Poslední let USS Artemis
• Ve světě civilisty
• Symbol síly
• Klid před bouří
• Zpět do služby
• První let
• Nová loď, nový domov
• Ozvěna minulosti
• První krev
• Volání Starbase 24
• Slovy ke klidu

Ve světě civilisty

Plné zahojení stehna si vyžádalo dva týdny. Tuto dobu si vyžádal lékař jeho bývalé lodi, než mu umožnil vrátit se do aktivní služby. Hillforta civilní a obyčejný život unavoval. Náladu mu nezlepšily ani časté hádky se Salirou, když už ho přišla spíše zkontrolovat než navštívit. I po dvou týdnech mu stále vyčítala, že celou posádku lodi evakuoval. Často celou situaci zakončovala frází: "Proč? Aby sis přišel jako hrdina?" Výhodou bylo to, že mu během návštěv začala tykat, takže jí nemusel přesvědčovat k opuštění protokolů Federace. Ve finálním tvrzení ji nikdy neodporoval, souhlasil s ním a egoistickou část činu si uvědomoval. V žádném ohledu se za ní však nestyděl, bez uznání by si přišel nicotný.

O to více byl překvapen, když se uznání dočkal od samotné Federace. Admirál Quinn, který velel všem flotilám v sektoru, kde se nacházela Země, k němu během hospitalizace dorazil také. Obsahem několikaminutové konverzace bylo sdělení o povýšení do hodnosti kontradmirála. Hillfort nechápal, proč to měl být zrovna on. Něco v kostech mu radilo, aby Quinnovi nevěřil. Ve finále se ale nebránil, výhled na admirálské křeslo se mu zamlouval. Otázkou však zůstávalo, ke kterému admirálovi bude přidělen. Avšak i tak stále pochyboval, že by povýšení zapříčinila potyčka s piráty z nimbusských systémů.

Čekal na doktora, myšlenkami se vrátil k Artemis. Loď byla zničená a teď již byly pravděpodobně její trosky odklizeny i z povrchu planety, nad kterou letěla naposledy. Jedinou obětí útoku se stala T'Vol, nikdo další z posádky či kolonie nebyl zabit. Dle Saliry ho ale ředitel kolonie obviňoval ze zničení dvou transportních lodí, když vystřelily z upraveného phaseru. Federační velení toto obvinění však zamítlo jako odůvodněné poškození majetku kolonie v zájmu její ochrany. V tomto ohledu byl bezúhonný. Po dlouhé době stál navíc na Zemi. Zrovna seděl na lehátku a vyhlížel z okna do ulic San Francisca a slavný Golden Gate, za nímž ležela Akademie Hvězdné Flotily. Se zasyčením se otevřely dveře.
"Si první hvězdnej kapitán, co chce hned do aktivní služby místo toho, aby měl ještě volno. Víš o tom?" začal mluvit příchozí cardasian. Datapad, který držel v ruce, hodil na stůl. Místností se rozneslo tlumené ducnutí při dopadu.
"A tobě to snad vadí? Nikdy si nebyl na planetách zrovna nadšenej, Baraku." Cardassianská tvář se na něj odmítavě otočila.
"Proč jsem nezůstal na Deep Space Nine a nechal se převelet na tvojí loď?" řekl Cardassian, když se začal usazovat ke stolu a opět začal něco zadávat do datapadu. Větu však řekl o dost podrážděněji než obvykle. Hillfort se rozhodl ho popichovat dále. V obličeji se mu zjevila provokativní grimasa.
"Nevím, dostal si rozkaz o převelení?" dost neohrabaně se zaculil. Lékař se na něj otočil a vyčítavým pohledem se do něj zabodl jako kopí.
"Nevěděl jsem, že se ti zasekl duraplast i do mozku a udělal z tebe vulkánce," odpověděl mu stejně protivnou intonací. Hillfort sklouzl z lůžka a postavil se na obě nohy. Dvěma krátkými kroky se dostal ke Cardassianovi a položil mu ruku na rameno.
"Co se děje?" položil mu krátkou otázku. Barak sklonil hlavu, nadechl se a otočil se ke svému nadřízenému.
"Jak dlouho to je, co jsem byl převelenej na Artemis?" zeptal se ho. Prsty si přejel po destičkovaném obličeji.
"Na DS9 jsme byli před rokem, takže tak," zazněla rychlá odpověď.
"Jo. A za ten rok jsme se dostali do jediný bojový situace a ta nás stála loď. Nechybělo moc a i posádku. Jak to říct?" Hillfortovi to pomalu začínalo docházet, vzpomněl si, že jeho lodní lékař nechal na Zemi dceru s manželkou.
"Jde o Net a Taki, že jo?" také sklopil hlavu, viděl cardasianovo černé vlasy.
"Jo. Promiň, Cardasianni nejsou zrovna dvakrát talentovaní ve vyjadřování emocí. Jednoduše jsem si uvědomil, že je tu nechci nechat samotný. Jednou vyletíme na misi a nemusíme se vrátit." Kapitán si přišel mírně ublíženě, že Barak nemá plnou důvěru v jeho kapitánské schopnosti. "Pointou je, že zejtra zažádám o převelení na Zemi. Proces bude stejně trvat aspoň dva měsíce. Ale potom odcházím z aktivní služby do civilu." Federační důstojník ho poklepal přátelsky po rameni, na tváři měl drobný úšklebek. Do mysli se mu vrylo mírné zoufalství. Z druhého úhlu pohledu takový krok ale chápal. Pokud by se našel někdo, pro nějž by byl ochotný položit život zcela bezmyšlenkovitě, udělal by to samé. Z Barakova výrazu bylo zřejmé, že přesně to teď cítí. 
"Chápu," řekl po chvíli s krátkým výdechem.
"Promiň, nenechát je tu samotný se mi nelíbí. Nemůžu, málem jsem chcípl na Bajoru a," cardassian se otočil na svého nadřízeného, větu ale nestihl dokončit. Hillfort mu kývl upřímně hlavou na znamení, že opravdu chápe. Hillfortův přenosný komunikátor začal pípat, rychle ho sundal z opasku. Příchozí hovor byl od Saliry.
"Hillfort, co je?" jeho tón zněl slabě podrážděně.
"Omlouvám se, kapitáne. Ruším?"
"Ne. Co je?"
"Mám vás informovat od admirála Quinna, za hodinu nás oba očekává na stanici."
"Proč?"
"Nevím, přes komunikátor mi nic nechtěl říct."
"Dobře, za půl hodiny na Akademii."
"Jsem už na orbitě, kapitáne."
"Co tam děláš?"
"Sedím ve čtyřicet sedmičce s," Hillfort ji zarazil dřív, než stihla dokončit.
"Ne, nechci to vědět. Během volna dělej, co chceš," v komunikátoru uslyšel zvuk, který připomínal zasmání. "Takže za hodinu u admirality."
Komunikátor pípl, když se hovor ukončil. Barak kapitánovi upřeně hleděl na tvář a usmíval se. 
"Co je?" zeptal se lodního lékaře a nervózně si přejel prsty po tváři jako by si ji chtěl očistit.
"Nic. Vůbec nic," ozvala se od cardassiana nepřesvědčivá odpověď. Federační důstojník pozvedl obočí. 
"Co je?" řekl znovu s důrazem na obě slova.
"Je to rozkaz nebo dotaz mezi přáteli?" popichoval ho cardassian.
"Obojí," odpověděl.
"Říkám si kolika svejm prvním důstojníkům si tykal. Co si vybavuju tak Williamsovi a Bradfordovi ani jednou," zazněla odpověď, když se otočil zpět ke stolu.
"Z cardassiana je najednou betazoid?" odvětil mu sarkasticky, stejně jako když ho Barak přirovnal k vulkánci.
"Možná. Furt se jako doktor musím orientovat v psychologii. Teda aspoň v měřítku možným pro můj druh."
"Jdi do háje a radši mi potvrď to uvedení do služby," ukončil debatu a ukázal na datapad. Teď si uvědomil, že Saliře neřekl o tom, že mu byl nabídnut post viceadmirála. Nechápal proč,  ho to teď mírně rozhodilo, nechal myšlenku být, ačkoliv mu to připadalo jako něco, co jí měl sdělit. Barak uchopil trikodér a přistoupil k lehátku.

"Lehni si!" promluvil velitelským hlasem cardassian. Hillfort ho poslechl a položil si hlavu na zvýšenou záhlavní část. Velké okno před ním mu poskytovalo velmi přehledný výhled na celé San Francisco. Několik výškových věží leželo v centru města, mezi nimi se tyčil archiv Hvězdné Flotily. Budovy kolem se téměř lineárně snižovaly. Lékařský trikodér rytmicky pípal a zvukově připomínal cvrlikání. Lékařova ruka se stále pohybovala kolem oblasti, kde měl zapíchnutý duraplastový střep.
"Chemické poškození pojiva je plně vyléčený, stejně jako fyzický. Ale furt nemáš plně propojenou syntetickou synapsi s nervem ve stehně," štípl ho do nohy, nehet zarazil až do kůže.
Hillfort vystřelil hlavou vzhůru. Důvodem nebyla ani tak krátká bolest jako překvapení. 
"Co děláš?" podrážděně vykřikl.
"Zkouším citlivost tkáně a vzhledem k tomu, že jí vnímáš, tak je to v pořádku. Možná budeš chvilkama kulhat, mít bolesti nebo ti bude mravenčit noha, ale to do pár měsíců přejde až se ti pevně spojí nerv. Máš povolení vrátit se do aktivní služby. Máme už novou loď?"
"Ne. Zatím o žádný nevím, ale velení ti dá echo," zvedl se z lehátka a zamířil k věšáku, kde mu visel civilní kabát. Dlouhá modrá látka mu zakrývala tělo od krku až ke kotníkům. Vysoký límec mu částečně omezoval pohyb plnovousu, ale na to si již zvykl. 
"Díky, Baraku. A hodně štěstí s papírováním," ještě na cardassiana promluvil, když otevíral dveře.
"Tobě taky," odpověděl mu, aniž by odvrátil zrak od výhledu na San Fracisco.

Rychle odešel z federačního zdravotnického zařízení, na jeho poměry bylo extrémně přecpané. Ulice města byly lemovány zelenými stromy a trávou. Naproti nemocnici byla kavárna. Civilní život mu zrovna nechyběl, ale byly maličkosti, které se na hvězdné lodi nenašli. Příkladem byla čerstvá mletá kávu. Zamířil ke vchodu do příjemně vypadajícího obchodu, již z dálky ucítil závan aromatu kávových zrn a čajových směsí. K jeho překvapení se dveře neotevřely sami od sebe. Pohledem sklouzl po dveřích a sáhl po klice prosklených dveří. Od nich na každou stranu vybíhal úzký skleněný pruh, uvnitř sedělo pouze několik osob, každá sama. Jejich pohledy byly pevně zaražené do datapadů. Pomalým opatrným pohybem otevřel dveře. Ozvalo se cinknutí zvonku, malý detail ho donutil se pousmát. Vnitřní prostor kavárny byl zařízen stylem, který připomínal přechod 20. a 21. století.

Za pultem stál muž, tváří vypadal na čtyřicet. Na čele se mu začaly již rýsovat vrásky, husté černé vlasy mu padaly k pravému spánku. Málokdy bylo vidět někoho takto starého s tímto střihem vlasů. Výškou byl prakticky totožný s Hillfortem. Pomalu přistoupil k pultu, jeho kožené boty rázně klapaly o dlážděnou podlahu. Barista položil hrnek, který zrovna utíral, rukama se zapřel o hranu pultu.

"Můžu pomoct?" zeptal se. 
"Čerstvou mletou. Ne z replikátoru," vyžádal si kávu. Teď viděl na muži černé oči, nebyl člověk. Za pultem stál betazoid, federační důstojník jejich druh neměl moc rád. Představa, že mu může pátrat v mysli, ho částečně děsila.
"Replikátor ani nemám. Všechno tady hezky dobově. I tenhle kávovar je perfektní kopie z roku 2014," nadšeně mluvil betazoid. James Hillfort ho přestal vnímat. Betazoidovu mluvu vnímal jenom jako šum na pozadí. Na baru byla postavená kasa, ta se ale vzhledem k absenci jakékoliv měny ve Federaci, nepoužívala. Její přítomnost ale pěkně podtrhovala tématiku kavárny. Pohledem přejel po místnosti, za ním stálo několik stolů. Jak již zaregistroval u každého ze stolů, které viděl, seděla vždy jen jedna osoba. Barista mu poťukal na rameno, když k němu byl otočený zády. Hillfort na něj opět zaměřil pozornost.
"Sebou?"
"Jo."
"Cukr nebo mléko?"
"Ani jedno."
"Dobře," otočil se ke kávovaru za ním. Rychle zatáhl za jednu z páček. Kapitán musel uznat, že se mu místo líbilo. Jedinou chybou byl chybějící zvukový podklad celého prostoru. Kávovar ztichl. Betazoid k němu posunul kelímek s víčkem. 
"Díky," řekl baristovi. 
"Užijte si kafe."

Kelímek uchopil a otočil se směrem ke dveřím. Do hrudi mu někdo narazil, trocha kafe se vylila z kelímku na modrý kabát.
"Do háje," povzdechl si Hillfort.
"Koukej na cestu, jo?" řekl Fereng, který do člověka narazil. Hillfort narovnal hlavu, o něco menší humanoid se zarazil.
"Jamesi?" řekl s dávkou překvapení.
"Co tu děláš, Gnasaxi?" odpověděl, když poznal jeho hlas.
"Standardní podnikatelské činnosti, jdu si pro kafe. Abych přežil ty vaše stupidní federační regule," Fereng se široce usmál, z úst mu vykoukly dlouhé špičaté zuby. Oproti hlavové chrupavce a poměrně malým uším působily neúměrně.
"Takže teď jsme špatný my?" pousmál se Hillfort.
"Ani v nejmenším, Jamesi. Ale na někoho, kdo nemá jakoukoliv ekonomiku jste tak mírně, no," poslední hlásku prodlužoval, než ho napadlo vhodné slovo, "až moc fixovaní na pravidla. Ale zase je dobře, že nemusím platit jakýkoliv peníze za nájem kanceláře." Důstojník k němu naklonil hlavu. Levé oko přivřel a přiblížil se k němu, aby více zdůraznil to, že ho nechápe.
"Cože?" zeptal se.
"Vysvětluju to někomu, jehož největší starost je primární direktiva," povzdechl si Gnasax. "Jestli máš tak dvě hodiny, můžu ti to vysvětlit."
"Ne, nemám. Za chvíli mizim na dok, Quinn něco potřebuje."
"Dobře, ale hned co se vrátíš, tak se zastav. Chci vidět, jestli člověk pochopí, proč je latinium pro galaxii důležitý."
"Řeknu ti jeden důvod, proč není, aspoň nejsme tak otravný," žertovně promluvil na Gnasaxe, fereng ho ignoroval. Se zbytkem kafe prošel vchodovými dveřmi zpět do ulice. Před setkáním s admirálem se chtěl převléknout. Kelímek přiložil k ústům a zaklonil zápěstí, horká tekutina mu propadla krkem.

Jeho apartmán nebyl daleko. Ulice byly určené pouze pro chodce, vznášedla a raketoplány se proháněly nad jejich hlavami v bezpečné výšce. Občas se mezi nimi mihnul i federační stíhač nebo transportní loď policejních složek. Šel podélnou alejí, držel se vlevo. Tím směrem se i na první křižovatce otočil. Před ním byla dlouhá ulice, po okrajích se nacházela řada výdejen oblečení. Ačkoliv zcela nový oděv byl také možností, odmítal ji. Stejným krokem pokračoval dále. V jedné z výloh byl úplně stejný, jako ten který měl právě na sobě. Opět se napil a pokračoval v chůzi. Po dvou minutách rovnoměrného monotónního pohybu konečně dorazil k domu, ve kterém bylo jeho apartmá. Rychle vyběhl do nejvyššího patra, dveře se mu při detekci jeho komlinku sami otevřely. Rychle vklouzl dovnitř, kabát pověsil na věšák umístěný ihned za dveřmi. Naproti němu byla dřevěná skříň, hladký povrch byl perfektně tvarovaný a uhlazený bez jediné chyby. I do předsíně apartmánu vcházel skrz okna dostatek světla, aby bylo přehledně vidět. Prsty položil do prohlubně, která umožňovala odsunutí poklopu dveří. Zatáhl doprava, jeden dřevěný panel se s tupým skřípáním zasunul pod druhý. V dutém prostoru visely dva kabáty, jeden černý a druhý červený, třetím kusem oblečení byla hnědá kožená bunda. Rozhodně po ní sáhl a rychle si ji oblekl. Rukávy byly o něco kratší než ty u košile, černá látka tak přesahovala. Osobně se mu to líbilo. Z opasku opět sundal komlink a podíval na čas, uvědomil si, že za deset minut by měl být na vesmírném doku.
"Do háje," zahřměl jeho hlas místností. Rychle na holografické klávesnici zadal číslo dopravní centrály Federace v San Franciscu. Během čekání na spojení, vešel do kuchyně a sedl si na jednu ze stoliček, které stály u pultu. Za pultem u stěny stála kuchyňská linka s replikátorem. Za ní byla bílá stěna, která vybíhala i do boku k obývacímu pokoji. Ukončení se stěna však dočkala už na konci kuchyňského pultu, aby se vytvořil průchod mezi dvěma místnostmi. 
"Centrála pro transport personálu Spojené Federace Planet, jak můžu pomoci?" ozval se z komlinku ženský hlas přesně podle protokolu, volajícího to iritovalo, musel kvůli tomu také mluvit dle protokolu.
"Kapitán James Hillfort, osobní číslo tři, tři, devět, osm, jedna, jedna. Potřeboval bych transport od mého apartmánu k Akademii k transportu na dok."
"Pro upřesnění, jaké lodi velíte?" zazněla otázka.
"Žádné, čekám na přidělení nové," kapitán protočil oči v sloup a mírně otráveně se zatvářil.
"Důvod transportu?"
"Schůzka s admirálem Quinnem."
"Potvrzuji. Raketoplán by u vás měl být do dvou minut. Vyčkejte na něj prosím před budovou." Komlink ztichl, Hillfort ani nestihl poděkovat. Pomalu posunul hlavu na pravou stranu, stiskl rty k sobě a pokrčil rameny.
"No co," dodal. Apartmán opustil stejně rychle jako k němu dorazil. Klidně se opřel o zeď venku a čekal.

Po necelých dvou minutách opravdu dorazil raketoplán třídy osm. Pilot ho s ladností usadil na zem, šum impulzních motorů přehlušoval kroky chodců procházejících kolem. Pilot se přesně vyhnul i stromům, které lemovaly kraje ulice. Duraocelové dveře se otevřely, z kabiny vykoukl tmavý lidský obličej: "Kapitán Hillfort?"
"Jo, můžeme?" odpověděl, když zamířil pomalým krokem k pilotovi. 
"Pojďte." Kapitán k raketoplánu přišel a naučeným pohybem překročil práh plavidla. Třemi krátkými kroky se dostal k sedadlu a pohodlně se zapřel zády do křesla. Potah křesel na federačních lodích mu chyběl. K absolutní spokojenosti mu chyběl pouze průzor o velikosti toho z Artemis. Pilot zadal do konzole několik příkazů. Hillfort se podíval na konzoli před ním, přibližný čas příletu k Akademii byl tři minuty. Raketoplán se začal odlepovat od země. Setrvačnost ho mírně zarazila do židle, když se raketoplán dal do pohybu. Jeho příď se nadzvedla a krouživým pohybem po konzoli pilot udělal rychlou otočku, aby se připojil k oficiální cestě k Akademii. 
"Vy jste kapitán Artemis?" zeptal se pilot. Jeho černošská hlava se otočila na kapitána. Ten si až teď všiml, že muž byl plešatý, ale na obličeji mu začínalo rašit strniště. 
"Minimálně jsem byl," promluvil k němu zpátky, prohlížel si jeho uniformu. Barevným rozlišením patřil mezi operační specialisty. "Než teda vybouchla."
"Jo, vás byla plná síť. Média z vás udělaly velikána Picardovo standardů. Midos 5 zachráněn, USS Artemis ochránila kolonii před útokem pirátské flotily a podobný," pilot se zasmál, "taky bych se jednou chtěl dočkat takovýho uznání."
"Flotilou?" tentokrát se zasmál federační důstojník, "Přinejlepším to byla letka, jinak sedm lodí popisovat nebudu. Ale tak co, nechám je při tom. Hromada lidí je i po dvaceti letech furt rozhozená z dominionský války."
"Jo, to je," reagoval pilot mírně posmutněle a něco naťukal do konzole. Raketoplán se začal blížit k mostu Golden Gate. Hillfort jasně viděl tmavé mraky na obzoru.
"A jaktože pilot jako vy ještě není na hvězdný lodi?"
"Měl jsem pár možností na experimentálních designech, každej jsem odmítl. Chci letět v něčem, co se mi nerozpadne pod nohama. Nemám prostě důvěru v naše konstrukční génie."
"Jo, to chápu. Artemis taky měla pár much při prvním startu, třeba při odpojení externího zdroje se shodilo warp jádro, protože zapomněli ve výrobě aktivovat pojistný systémy. Šéfinženýr chybu hledal dvě hodiny i přes to, že mu řekli, že je to tím. Nechtěl věřit, že někdo je takovej idiot." 
"Zřejmě byl."
"Je to dost horkokrevnej andorian, takže po tom idiotovi hodil trikodér," dokončil historku.
"Není příbuznej se Shrenem z dvacátýho druhýho století?" 
"Možná, nezkoumal jsem jeho rodokmen. Ale nedivil bych se, dyť by dokázal i warp jádru vyhrožovat natolik až by mu udělalo transwarpovou bublinu." Půda Akademie se rychle přibližovala, raketoplán začal klesat.
"To dost pochybuju."
"Já ne, dost možná jsme právě díky němu od Midosu dostali živí." Raketoplán pomalu dosedl.
"Víte, kde jsou transportéry?"
"Jo. Díky za odvoz."

Zvedl se z křesla a vystoupil z raketoplánu. Na zem začínaly dopadat první dešťové kapky. Hillfort se rozhodl přejít do klusu, raketoplán za ním už opět vzlétal. Jeho stehno však mělo jiné plány. Při rychlém pohybu mu levým stehenním svalem proletěla ostrá bolest. Na několik vteřin se zastavil a chytil se za něj. Bolest po chvíli přešla. Pomalým krokem se vydal směrem k transportérům. Skleněnými dveřmi vešel do auly, vypadala stejně jako si ji pamatoval. Detailně udržované prostory stále hostily několik malých kiosků, které řešili všechno potřebné. Problémy, jenž se tu řešili začínaly u studentské dokumentace a končily u dokončování studia. Musel se pousmát, že devět let zpátky tu také stál a čekal na první aktivní službu. Vešel do první chodby vpravo a zamířil na konec místnosti, v jeho cestě stály dveře. Automaticky se otevřely. Prošel skrze rám, ocitl se v dobře osvětlené místnosti. Na pravé straně byl umístěn transportní projektor a proti němu u konzole stál vulkánec, který měl na starosti chod transportéru."
"Kapitán Hillfort, potřebuju na dok," představil se a bez rozmyšlení se postavil na podlahu transportéru. Vulkánec byl deset vteřin zaražený rychlostí rozkazu, ale poté uposlechl a zadal do systému potřebná data.
"Transport za tři, dva, jedna."

Následuje:
Symbol síly