Tenkrát na měsíci

Autor:
T'Zen
Archivováno dne:
14. 2. 2003
Délka:
9 125 slov (41 min.)
Stav povídky:
dokončená
Přístupnost:
obecná
Varování:

je to smutné, ale pokračování bude .-)

Seriál (svět):
TNG, VOY, nezařaditelné
Období:
kolísavé :-)
Kategorie:
napětí, romantika, přátelství
Pokračování:
bude :-) je z cyklu nedokončeného (volné pokračování)
Spoiler:
žádný
Stručný obsah:

To si musíte přečíst sami... Jde o alternativní ST, stojící na existenci tajemných krystalů, které dokázala pochopit dvojka polo-Romulanka a Vulkánec. Tato povídka je o tom, jak to začalo...

divider
Poznámka autora:

nezadáno

divider
Prohlášení:

Star Trek a související značky jsou majetkem společnosti CBS Studios Inc. a Paramount Pictures Corp. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

divider

Tenkrát na měsíci (T'Zen)

Obsah

Kapitola 3

Demoka našla Denisa tam, kde očekávala. V hangáru u menšího plavidla diskovitého tvaru. Dlouhé obratné prsty si hrály se zvláštním zařízením v malé krabičce, co se spíš než čemu jinému připomínala broušený diamant. Po jeho herní ploše se válelo náčiní, které by člověk se vzděláním Hvězdné Flotily jen těžko mohl identifikovat. Zrovna se zabýval drátkem, co mohl být optickým kabelem, ke kterému střídavě přibližoval a zase odtahoval "nožičku kolibříka", jak onomu nástroji říkala mladá taktička, poloviční Klingonka Teresa. K nožičce byla připevněna barevně pulzující koule. Deny si klekla vedle něj a chvíli jej pozorovala. Naprosto přesně věděla, čeho se její první důstojník (i když podobné tituly upřímně nesnášela) dopouští, ale dotaz si neodpustila.

"Použil jsem nadkrystalový telepatický kanál."

Denisa zbledla. "Přece jsem jasně přikázala, že jej nikdo nebude používat! Dokonce ani TY ne! Je to nebezpečné!"

"Souhlasím, ale bez něj bychom neměli toto. Uzijský maskovací systém."

"To je ještě horší. Povzbudíš mě ještě nějakým vulkánským vtipem?"

"Vulkánci...Nic kromě starobylých přístrojů pro mobilní komunikaci nás nezachytí."

"Eee...to si děláš legraci!" okamžitě zaregistrovala, jak se jeho neutrální výraz změnil v lehce pobavený."Takže když Romulani vyloupí technické muzeum na Zemi, můžou si nás v klídku odmaskovat."

"Právě s minimální pravděpodobností této události počítám."

"Radši bych tam vlítla...!"

"To by nebylo moudré, kapitáne. Aby mohla být mise úspěšná, musíme být naprosto nenápadní."

"Sakra, já vim!" zhluboka se nadechla, aby se připravila na pokračování souboje. "Nechtěl by setkat se Spockem? Je to fascinující...člověk."

"Kdyby se naskytla možnost navázání kontaktu s touto osobou, jistě bych byl," znejistěl. "Potěšen."

"Až tak? No, já bych ráda viděla dědečka. Jednou, když jsem byla mladší, dostali jsme se s tátou a T´Lekem na tuhle zakázanou planetu. Poznala jsem se s ním a hned mě chtěl provdat," rozesmála se. "Víš, něco jako personální unie mezi mým rodem a jinou rodinou, se kterou se Calisové moc rádi nemají. To mi bylo sedmnáct."

"Zajímavé," Demokův hlas byl náhle nevzrušený. Zvedl krabičku a zálibně se na ni podíval, pak ji vložil mezi výčnělky u "motoru" DDPlánu.

"Řekni, "Deny se posadila na křeslo navigátora a přehodila nohu přes nohu. "Ty bys nechtěl poznat příbuzné z tajné strany?"

"Nikdy jsem o tom neuvažoval."

Potěšeně přejel dlaní přes svůj výtvor.

Ulice města TuKal byly prostorné, prosvětlené a čisté. Denise se líbilo vnímat překvapené pohledy kolemjdoucích a s připraveným krystalovým destruktorem (vlastní vynález) se cítila naprosto jistě. Dlouhý plášť se jí omotával kolem kotníků.

Po mramorových schodech vystoupala do paláce, který byl nejvýraznější přední stěnou. Mezi uměle tesanými sloupy byly desky z tajemně vypadajícího černého skla. Dovnitř vidět nebylo. V místě, kde hlavní tři sloupy spojovalo kladí, hrdě rozpínal křídla symbol Romulu - zelený jestřáb.

Hm, úřad senátora oblasti... snad tam bude.

Hned pár kroků za vstupním portálem, v chodbě, jejíž podlaha byla z téhož materiálu jako skla v průčelí a bylo jimi vidět do spodnějších pater, byla zadržena dvěma členy senátorovy ostrahy. Aktivovala unitrans, její romulanština ani po letech nebyla taková, aby si troufla mluvit jí v místním prostředí.

"Jsem Denisse Calis, chci mluvit se senátorem." Vyměnili si překvapené pohledy a k Denisině radosti se za chvíli ocitla v čekací místnosti vyzdobené typicky romulanským dekorem. Nemusela dlouho čekat. Vysoká postava ustaraného senátora vstoupila.

"Čau dědečku," po tváři se rozlil ironický úsměv. Pohrdavě si ji změřil.

"Denisse-kchian. Čím vděčím za tvou přítomnost?"

"Uzijskýmu maskování, Demokovi a... potřebuju něco vědět."

Postarší Romulan se posadil naproti ní a složil ruce na achátovou desku stolku. Prohlížela si ho bez zjevného ostychu. Tipla by mu kolem sto třiceti, vlasy na skráních měl prošedivělé. Příslušnou podobnost s otcem v jeho rysech nenacházela. Jedinou výraznou byla špičatá brada, kterou byl obdařen každý geneticky příslušící do rodiny Calisů. Byl ještě vyšší než Stivik, jako T'lek... tato myšlenka ji zarazila. Byl to celý její bratr, až na ty šedé oči. Ovšem za sto let. Hm, za sto let bude Taleček dávno uškrcenej, jestli se mi furt bude hrabat v krystalech.

"Co ti říká jméno Stivik Calis?"

"Můj syn, uprchlík, spojil se s pozemšťankou, se kterou žije na Betě Sonaris a je tvým otcem."

"Správně, a dál?"

"Co dál?"

"Co dělá na Romulu?"

"On je zde? Jeho přítomnost je ještě méně vítaná než vaše. Mohl by být odsouzen, možná i popraven. A pokud jej dopadne Talshiar..."

"Tal'Shiar? Myslela jsem, že před šesti lety Jem'Hadaru..."

"Ano, utrpěli velké ztráty, ale jádro zůstalo a znovu se pokouší vzít Romulus do ochrany."

"To by možná mohlo znamenat, proč je tu. Byl sem totiž zavlečen. Kým, to nevím, ale předpokládám, že to nebyl dům Calisů."

"To bych o tom něco věděl."

"A víš?", zatvářila se útočně.

"Ne, mohli to být lidé z domu Norwak."

"Á, můj drahý ženich! Co by měli chtít po Stivikovi?"

Pokrčil rameny. "Použiji své zdroje. Ty by ses měla zatím chovat nenápadněji. S tím, jak fungují kontrarozvědky, již o tobě zcela jistě vědí."

"Když myslíte," zahrála smutný výraz. "Proč k němu i po tolika letech cítíte takovou nelibost?"

Probodl ji očima. "Nelibost? Vy, Lidé, si vždycky najdete nějakou záminku jak k diplomatickým hovorům. Ta vaše úděsná rádoby pacifičnost a zvědavost, ale když je vás třeba..."

"Zato vy, Rihannsu, si vždycky najdete nějakou záminku pro válku, že? Ronaare, já nikdy nebudu člověk.Ale ani Romulan."

"Když odešel, málem jsem přišel o místo. Politickými... řekněme intrikami, jsem svou pozici i pozici jedné z nejsilnějších Rodin na Romulu udržel, ale přišel jsem o něco cennějšího. Tal'Shiar popravil mou ženu. Přišel jsem domů a nebyla tam, už nikdy jsem ji neviděl. Také mi vzali dceru, dostala se z toho, i když to nebylo nic, co bych ti přál zažít, ale ona mu neodpustí."

"Chtěla bych ji poznat."

"Bude tě nenávidět, jako jeho."

"Vy mě nenávidíte?"

"Ne, jen si kladu otázku, když o nás máte takový zájem, kde jsi byla, když bylo tvého DDShifu potřeba?"

"Tehdy byl jen prototyp... a my jsme uvízli... JINDE."

"Nemůžete za to, co jste." Z jeho úst to znělo jako poklona.

Vesele se usmála: "Děkuji."

Lidi jsou hodně zvláštní. Žít tu bude hodně těžké. Proč odešla? A proč si nevzala ani jídlo? Hm, terranky jsou ještě zvláštnější. Mám pocit, že jim ani není možné porozumět.

Bolela ho záda. Poranění se ozývalo mnohem bolestivěji než předchozí dny. Šplhal se do skal, v balíčku nouze složené veškeré věci, trikodér v ruce, hledal stopy po Mike.

Něco zaslechl. Přikrčil se za balvan a pomaličku se plížil vpřed, všechny dravčí smysly zostřené. Jeho detektor zaznamenal dvě formy života. Terran a Orionec. Ať mě ohnivý jestřáb odnese! Zajal ji!

Ten souboj vyhrát nemohl. I když jsou Orionci velice silní, Romulanům za běžných podmínek konkurovat nemohou. Ale tohle byla vyjímečná situace. Romulan byl již téměř nepohyblivý. Mohl využít jen momentu překvapení. Naštěstí se Stivikovi podařilo odhodit phaser skoro až k Mike, jím pak ona soupeře zneškodnila. Alespoň prozatím.

"Proč jsi mi odešla?"

"Musela jsem... já... zamilovala jsem se do tebe..." Vzal ji za ruku.

"Miquelle, nikdy ti nebudu rozumět, ale co vím, že jsi mi bližší, než vlastní sestra."

"Jako sestra?", usmála se. "U vás se nerozlišuje mezi vztahy..."

"Ale ano, jen Rodiny tomu nedávají mnoho příležitostí. Případná manželka by ke mně bližší vztah než sestra ani mít nemohla. Je to jiné."

"A její jméno?"

"Nemám manželku. A... neříkal jsem, že neříkat jména nepřátelům je rodinná tradice?"

Upřeně se zahleděla k obzoru. "Podívej!", vykřikla tlumeně. "Transportér třídy Galileo!" Zamyslela se. "Myslela jsem, že nikdo nebude stát o pár vězňů."

"Ale kdo by nestál o dobrou lékařku?"

"Nejsem lékařka, ale doktorka exobiologie."

"Ha...", chvíli nebyl schopen slova. "Tak tys mě léčila jako surelianskou želatinovou inteligenci?"

"... vždyť jsem zmiňovala, co jsem zač!!!", zatvářila se nevinně. "Uši máš dost velký na to, abys mě mohl i poslouchat."

Kancelář admirála Quinna na velitelství Flotily byla zařízená naprosto standardně. Proti pravidlu, jak vybavit úřadovnu vysokého důstojníka, šel jen obraz zabírající téměř celou jednu stěnu s motivem vesmírného nekonečna. Gregorimu Quinnovi se stýskalo po hvězdách, cizích světech, po kosmických lodích. A neměl dítě, co by mu dalo pocit, že jeho rod, jeho jméno s hvězdami zůstanou. Ani jedna z dcer neodešla zlákána neprozkoumaným prostorem okolo. Povzdechl si. Podíval se na fotografii svých milovaných, pak svůj pohled zvedl. Před ním vyčkávala mladší z jeho dcer. Změnila se, už není dítě. Díky bohu, že je v pořádku. Jet trestaneckou lodí! Taková bláznivina, vždyť není dítě... aby dělala takové věci... Není, na to myslím pořád, ale je MÉ dítě, ať jí bylo pět, patnáct, nebo ať jí je pětadvacet. Ale já v jejím věku... Bylo mi ani ne dvacet, a už jsem byl hrdinou Akademie. Je to něco jiného?

Upřel na ni své světlé oči. "Nemyslím, že bys mě navštěvovala, kdybys pro to neměla důvod. Co potřebuješ?"

Odzbrojující úsměv. "Chtěla jsem tě vidět. Víš, když jsem byla na měsíci, zjistila jsem, že vesmír... Flotila..."

"Co?"

"Ten Romulan."

"Co je s ním?"

"To bych chtěla vědět. Počítač mi nic neřekne, nemám potřebné prověření. Co je s ním? Na základně 14 jsem nastoupila k letu na zemi a od té doby o něm nic nevím."

"Záleží ti snad na něm? Je to Romulan!" To znělo jako verdikt. Zadíval se na ni pozorněji. Nezdá se mi to. Zčervenala, když o něm mluvila. "No dobrá."

Zadal příkaz počítači a pak už jen předčítal z obrazovky.

"Je ve vazební věznici na měsíci Altairu 2. Čeká na rozsudek. Myslím, že to pro něj není zrovna příznivé. Průnik a možná špionáž na území Federace, poškození a krádež majetku Flotily, podezření ze sabotáže na transportní lodi Sibirsk. Minimálně bude vyhoštěn..."

"To ne! Tomu musíš zabránit, prosím... Na Romulu by jej zabili. Je přeběhlík, chce žít v tolerantním světě..."

"Miquelle!" Jako na povel zmlkla. Tolerantní svět... měl´s ho hledat jinde, Stiviku...

"Proto jsi přišla? Aby ses přimlouvala?"

Sklopila oči. "Ano."

"Proboha proč?" Obešel stůl, opřel se o něj a vzal ji za ruku. V očích se jí objevily slzy.

"Tati... já... musím ti něco říct. Já budu mít dítě." Zůstal jako přimrzlý.

"Holčičko moje... jak?"

Střelila po něm nazlobeným pohledem. "Jak asi?" Chvíli váhala. "Myslím, že otcem je Stivik..."

"Myslíš, nebo víš?"

"Vím", rezignovala.

"Netrap se, zařídím to. Ví o tom matka?"

Představa, že Rebecca je nucena přijmout jako babička dítě se špičatýma ušima, ke kterým má odjakživa averzi, ho nepochopitelně pobavila.

"Ano, ale o Stivikovi jsem jí nic neřekla:"

Tak to jej pobavilo ještě víc. Těší se na vnouče a z toho se vyklube vulkanoid.

Mike zrozpačitěla. "Ale chce, abych jí to řekla, že prý MUSÍME mít svatbu... Už sehnala ten yiarvanský svatební sloup.. Prý, když čekala Margarette, taky si tě vzala."

"A jak to dopadlo. Sedmnáct let nešťastného manželství, kdy jsme trpěli oba, ale nerozešli jsme se kvůli vám... nevadilo to, byl jsem často ve vesmíru. Máš ho ráda?"

"Nevím. Tam... potřebovala jsme ho. Ale chtěla bych... chci, aby mohl žít tady, i když nevím, jestli bych chtěla žít s ním."

"Jdi už. A matce nech překvapení, nebo popovídej o dobročinnosti pro Vulkánce ve vesmíru."

"Takže ho z toto dostaneš?"

"Nic neslibuju."

Vrhla se mu kolem krku. "Moc jsi mi chyběl, tati."

Demok měl křeslo spuštěné do téměř horizontální polohy. Nad hlavou mu pulzoval plynově vypadající barevný kotouč - centrální ovládání uzijského systému. Ševelivý zvuk, který zařízení vyluzovalo, mu pomáhal v soustředění. Kdyby býval plnokrevný Vulkánec, ovládání tajemné techniky by mu jistě problém nedělalo, ale se svou poněkud nevyváženou katrou to šlo špatně. Pronikl myslí do jiného rozměru, který ani on nedokázal pochopit, ale mohl jej běžně vnímat. Přivolal onu "věc" na vábničku ukrytou v krystalovém srdci, pak s ní vytvořil myšlenkový spletenec. Bylo těžké izolovat své já. Rozměrnost této existence byla lákavá. A děsivá. Pokud jeho snaha byla úspěšná, návštěvník si, přeměněný v energii, pochutnával na krystalu, který sám o sobě existoval mimorozměrně. A jako odpad svých hodů ukrýval své okolí do Temnoty. Bylo třeba s ním být v neustálém spojením, jinak by se opět rozplynul.

Trpělivost, soustředění. Bolest. Část Demokova vědomí, která zůstala izolována za pevnou bariérou mnohaletého výcviku, byla naplněna hrůzou, kterou při takovém duševním vypětí v nejmenším nebylo možno ovládnout. Váhal, jestli i Vulkánec má strach, zda jde jen o tu druhou, zavrhovanou polovinu.

Jistěže věděl, jaké to obnáší rizika pro jeho osobnost, ale nechtěl si připustit, že by to tentokrát mohl nezvládnout. Denisa musela připustit, že budou naprosto neviditelní, žádná tachyonová zrada, tušila, že Demok by zvládl bez úhony být s tou bytostí ve spojení celé dny. Nechtěla riskovat, i když raketoplán sám byl proti téměř každému útoku naprosto bezpečný (zvlášť proti útoku civilizace na tak nízké úrovni jako Romulani nebo Federace), na palubě se vetřelcům také příliš nedařilo, ale jeho přítomnost u dvojplanety by vyvolala diplomatický konflikt.

Vyčerpání, strach, nepolapitelný děs... odpočinek. Ale ta druhá, ta spojená část vědomí toužila rozplynout se v nekonečnu bytí, stát se součástí Universa.

Světla kolem něj potemněla, i myšlenková clona se vcucla do svého prostoru a stejně tak se člun objevil zcela náhle na orbitě kolem Romulu. Trvalo jen chvíli, než se Demokovi podařilo ukonejšit své já a přimět se fungovat normálně. Tělo měl ztuhlé. Když konečně pohnul hlavou, zjistil nad sebou uhrančivý pohled tmavých očí, ze kterých přímo sálal klid. Do spánku zakořeněné prsty si uvědomil o vteřinu později.

S veškerou silou spojení přerušil. Ta tvář mu byla povědomá. Hlavou mu proletěl okamžik z hodiny historie Flotily. Tak snadno roztrhl spojení s jedním z nejvýznamnějších občanů jeho rodné planety? Stejné překvapení vyčetl i z očí na něj se upírajících.

"To, co jste udělal, nebylo právě logické, velvyslanče", nastavil křeslo do normální pozice. "Teď jsme pro veškeré senzory viditelní."

Spock přikývl. "Naopak, pane Demoku, my potřebujeme být zaznamenatelní."

"Logicky tu jste s Denisou."

"Ani tentokrát váš předpoklad není správný." Demok se přinutil nepozvednout udiveně obočí. "Denisa mne sem přepravila s instrukcemi."

"Ale teď bude nutno použít představivost", vrhl se k ovládacímu zařízení. Od vojenské základny nad planetou se odpoutaly dvě rychlé lodi, nepochybně lépe vyzbrojené i s lepšími manévrovacími schopnostmi.

Důstojný starší muž byl dobrým spoluhráčem. Pilotáž lodi, tak málo se podobající čemukoliv, co kdy zkusil (I přes jeho velmi bohaté zkušenosti), mu šla obdivuhodně.

Vprostřed zběsilého, zdánlivě bezdůvodně složitého poletování v Romulanské soustavě s naprostým klidem prohlásil:

"O vaší technologii se po Romulu šíří nejrůznější dohady, ale že to bude tak prosté, bych nečekal."

"Nechápete podstatu, ostatně jako my všichni. Jak zněly vaše instrukce?"

"Musíte se naučit jít svou vlastní cestou. Vaše schopnosti jsou příliš jiné, než abyste byl Vulkánec. Cítím z vás nezměrnou sílu, kterou neumíte ovládat. Rád bych se stal vaším učitelem."

"Skutečně? Pak mi poraďte, co teď."

DDPlán se ocitl v těsném sevření oněch dvou plavidel. Od stále dominantního tělesa se blížil křižník a za ním chráněná menší vládní loď.

"Prudký sestup. Mohli bychom "vyplašit" prokonzula a senátora Ronaara."

"Řadím warp, připravte se na divokou jízdu." Demokův hlas nesl stopy jízlivosti.

Ve střední vrstvě atmosféry motory náhle vypnul, setrvačností se řítili na První město.

"C5R teď!!!"

Spockovi se zatočila hlava, na okamžik se ocitl na naprosto cizím světě. Jiné dimenze? Jiný vesmír? Universum v nadreálné, nemeditativní úrovni?

Pak se vynořili v jeskyni pod povrchem Romulu. Byl z toho téměř omráčený, ale vulkánská výchova mu nedovolila dát to najevo.

"Jsme na Denisou zadaných souřadnicích", mrkl na Spocka. "Víte, já vím, že mám vlastní cestu. Jsem smířen s tím, že Vulkánec nikdy nebudu. Má cesta je v C5R, v krystalech."

"Než přijdou mí následovníci, bude to chvíli trvat. Zajímáte mne... ale chci vědět jedno. Denisa. Víte, že je vámi fascinována?"

Po Demokově tváři kmitl úsměv. "Vy jste snad podlehl ženám, co o vás projevovaly neustálý zájem?"

"Nikoli."

"Pak můj postoj musíte pochopit!" Aktivoval vstup a vyšel do jeskyně. Hlavou mu probíhalo nespočetně chaotických myšlenek. Takové je být člověkem? Nemoci je ovládat? Byl si jistý, že za to může opětovné spojení s nekonečnem. A nebyl si jistý, zda příště jeho mámení dokáže vzdorovat. Jeho citlivé uši zaslechly zvuk několikerých kroků.

"Demoku! Jsi v pořádku?!!"

"Admirál chce s vámi mluvit. O samotě", do tmavé místnůstky vešel poručík ostrahy. "Pojďte se mnou!" Vyvedl nyní už upraveného Romulana z pokojíku.

Výhled do skalnatého údolí, nad kterým se nebezpečně fialověla obloha, muže, skoro šedesátníka, rozptylovala od chmurných obav z následujícího rozhovoru. Když dvojice vstoupila, pohybem ruky poslal doprovod pryč a mladého vulkanoida (mohl být o něco málo mladší než admirál) usadil na pohodlnou pohovku.

"Jak jste dopadl?"

"Jsem překvapen", i on se zadíval do pusté krajiny, tolik podobné jeho předchozímu vězení.

"Azyl ve Federaci s podmínkou tří let, po kterých se mohu stát jejím občanem. Po tu dobu musím být na jedné planetě."

Admirál se usmál. "Ano, slyšel jsem. Vážil jsem cestu ze Země až sem s jedním s nejlepších právníků."

"Měl bych vám vyjádřit vděčnost, ale přiznávám, že tomu nerozumím, pane..."

"To po vás ani nežádám, Stiviku. Stačí, když budete vědět, že jsem admirál Gregory Quinn." Stivik znatelně zbledl, což vycvičenému pozorovateli Quinnova formátu nemohlo uniknout.

"Byla u vás Miquelle, že?"

"Na Mike zapomeň. Obejdeš se bez ní stejně dobře jako ona bez tebe. Co budeš dělat dál, chlapče?"

To oslovení ho zarazilo. "Jsem architekt a konstruktér pozemních staveb. Jistě zvládnu i podobnou práci ve vesmíru... až mi bude přidělena planeta pobytu..."

"Ne planeta. Flotila má projekt. Zjistili jsme si o vás pár věcí. Když vezmu v úvahu vaši rodinu, nejste zrovna důvěryhodná osoba, nicméně máte bohaté zkušenosti s kolonizací nových planet. Zajistil jsem vám místo pomocníka hlavního architekta budoucí základny a Beta Sonaris. Pokud s vámi bude spokojen, budete pracovat i na pozemním městě. Nepochybujte, že budete pod stálým dozorem."

"S tím počítám. Jsem vám zavázán. Ale odplatu ve formě informací o mém světě vám poskytnout nemohu. Ten nikdy nezradím."

"Můžu věřit, že nezradíte nás?"

"Nemám to v úmyslu." Formální tvář vykazovala známky pobavení.

"Teď budete pracovat s plány strategické základny v Nuthi-sektoru, který není mimo dosah romulanského impéria. Jak mám věřit..."

"Proč jste mne tedy osvobozoval?", skočil mu do řeči.

Admirál svraštil čelo. "JÁ slovo dodržím vždy. Doufám, že i ty. Za hodinu se hlas v transportní místnosti. Poletíš na Betu Sonaris." Mávl rukou ke dveřím.

"Děkuji."

Quinn stál zády k němu, opíral se o parapet a Stivikův plíživý odchod nevnímal.

Klimatizační zařízení hučelo těžkou tmou. Vzduch v tak stísněné prostoře se rychle vydýchal.

Štíhlá ruka neobratně vyměňovala obklady na rameni muže.

"Mluv, nemysli na bolest, tati. Jak to bylo dál? Po tom, co tě převeleli na Sonaris?"

V zelenavém matném světle se mihl Stivikův úsměv.

"Pak nic. Tři roky jsem strávil zabraný do své práce. Piloval jsem si styl... Bylo mi smutno, na Mike jsem ani nemyslel, kolem bylo dost pěkných žen... ale chyběl mi Romulus. Remus v západu, ohnivé gejzíry... byla ses u nich podívat? Chtěl jsem, měl jsem ideál osvobodit tenhle svět od vojenského režimu, netušil jsem, že bude trvat skoro třicet let, než dostanu první příležitost."

"Já vím, co chceš celý svůj život udělat, ale teď se tím nerozčiluj", uculila se. "Vím, že se to těžko chápe, ale potřebuješ klid a zůstat při vědomí. Povídej o tom, jaké to bylo tenkrát", znovu jej vybídla.

"Co jsem cítil, když mě Quinn odsoudil k životu na Sonaris?"

"Ne, co bylo pak? Jak jste se potkali znovu?"

"Na novou základnu a Bety Sonaris 3 přišla exobioložka. Nuthi-sektor byl do značné míry neprozkoumaný a ani o planetě se všechno nevědělo. Však víš, jaké překvapení jsi odhalila. Vědělo se, že je zvláštní, tisíce let staré ruiny v poušti na jižním kontinentě, to samo bylo lákavé... a ty prvky technologií nám zcela nepochopitelných... Potkal jsem ji na ulici nového Hopecity. Šla s dítětem, s Collin. Věř mi, že to bylo neuvěřitelné setkání. Oba jsme si mysleli, že nás ten druhý opustil. Nebylo to lehké... ale postavil jsem jí ZOO, tak mi odpustila. Bral jsem Colline na vyjížďky na lepuránských koních. Oblíbila si mě a to byl první krok, jak se znovu sblížit." Usmál se na ni. "Jednou se chtěla svézt na klingonském hřebci. Blázínek. Málem se zabila..."

"Zabila se! Zabili ji Romulani při výzkumu Ikonie v Neutrální zóně! Nemluv o ní!!!"

"Deny", jeho hlas samotným zabarvením konejšil. "Smiř se s tím. Nemůžeš za to... nikdo za to nemůže. Souhra náhod. Ani není jisté, že to byli Romulané, Ikonie je nebezpečná. Možná odešla dveřmi do jiných světů."

"Dzitra je mnohem nebezpečnější a nic se jí nestalo ani na vykopávkách v poušti, dokonce ani v podzemí!" Téměř křičela. Stivik ji uchopil za ruku.

"Říkala´s, že mám být v klidu, nerozčiluj se."

Odvrátila tvář. "Promiň, vím, že je to i pro tebe těžké. Pořád mám pocit, že to mohlo být jinak, kdybych nebyla se svou posedlostí TAM."

"Moc o tom nemluvíš. Jaké to TAM je?"

"Stejné. Stejně prázdný svět, stejná proradnost, bezduchá jakodobrodružství, stejná bolest a nesvoboda."

"Deniso, my dva jsme stejní, stejně nesplnitelné poslání. Chci osvobodit tuto planetu, ty sis vzala úkol mnohem těžší, osvobodit Vesmír. Oba víme, že pravděpodobnost úspěšnosti je minimální, ale ani jeden z nás se nevzdá. Tvrdím, že pro můj záměr je nejvhodnější doba. Zůstanu tady a udělám dobře aspoň svému svědomí. Dané slovo se má splnit. Slíbil jsem, že Federaci nezradím a mnohem dřív jsem si slíbil, že mé děti musí poznat svůj druhý domov svobodný. Trochu jsme se opozdil, ale jsem tu. Jdi tam, kam musíš, zbav Svět Dzitrei."

"Co mami?"

"Quinn řekl, že se jeden bez druhého obejdeme, nechci ji nutit, ale byl bych rád, přišla za mnou. Ona se s provizorními podmínkami spokojí. Dobrá lékařka se hodí." Opřel se o hladkou stěnu zbroušené skály.

"Ještě něco. Tvůj parťák. Chápu, že jeho očím je těžké nepodlehnout, ale zkus být zodpovědná a využívat jen jeho intelekt."

"Pokusím se." Její kombinéza splynula barevně s okolím. Dokonalé mimikry. Nepolapitelná, neviditelná. "Mám tě ráda, víš to, že?" Denisin úsměv byl málokdy tak upřímný.

"Jeďte, řekni to Mike."

"Ještě ti vyreplikuju nějaké léky, vypadá to, že budou potřeba dost často. Zajímalo by mě, jestli by ses sem odhodlal, kdyby ti nebylo pomoženo."

"Ano, ale asi ne tak rychle. Moje sestra je schopná. Navíc mě pořád zná víc než dokonale."

"Kdyby tak o tom vašem proti Callis spiknutí věděl Ronaar..."

"Už brzo se to dozví, o tom nepochybuj. Dorin je touto dobou v jeho kanceláři a připravuje jeho únos do reality. Nechci, abys tu byla, až to vypukne. Nepatříš sem, už tak jste toho dost zkazili tou honičkou na oběžné dráze, ať si Spock myslí, co chce."

"To bylo znamení Zeleného pekla. Jsou všude", objala jej. "Sbohem. Splň si svůj slib - sen."

Její kroky dozněly v úzké chodbičce a Stivik zahnal náhlou sentimentalitu.

Denisa vytrhla Demoka z rozmluvy s druhým Vulkáncem.

"Musíme letět", řekla nakvašeně. "Tady si to vyřeší sami."

Spock se na ni tázavě podíval. "Doufal jsem, že se o vaší lodi a o vašich výzkumech dozvím co nejvíce."

Blýskla po něm pohledem. "Tak vás musím zklamat. Možná jste zaslechl něco o tom, že všechno o nás je pro Flotilu, a nejen pro ni, takzvaná T.I., čili tajná informace. Demoku", chytla ho za loket a odtáhla k raketoplánu. "Problém. Jak odsud tenhle krám dostanem? Krystal aktivovat nemůžem... to by byla hromadná vražda... a megatrans... nemám se kam zaměřit na druhý krystal."

"Souhlasím, že toto bude nutno zdokonalit. Nicméně vidím možnost, i když se ti možná bude zdát šílená."

"Od tebe mi šílený nepřijde skoro nic. Sem s tím."

"Žádné krystaly, ale normální manévrovací trysky s minimem energie a proletět chodbami."

"Šílenost! Tak obyčejné!!!", rozesmála se. "Můj ústup bývá efektivní."

"Efektivní bude, když nikdo nebude zraněn."

"Ach jo, proč musíš být za každou cenu tak rozumný, je to nuda. Kdybys přišel s nápadem, jak protáhnout megatrans, aby se mohl zaměřit na nejbližší krystalovou, to bych ocenila."

"Pak tě zklamu." Pružným skokem se ocitl uvnitř člunu. V mžiku byl zpátky s podivně vyhlížejícím předmětem zelenkavě-šedého zbarvení, připomínal krabičku na mýdlo.

"Kdybyste něco potřebovali, DD je k dispozici. Stačí přiložit ruku, váš a Stivikův DNAsken jsem uložil."

Předvedl, dlaň se zabořila do náhle pěnovitého materiálu, příjemný hlas potvrdil jeho vstup. Z krabičky se vysunula obrazovka a měkký povrch utvořil ovládací panýlek. Demok se zlehka dotkl monitoru, který se zasunul zpět. S úctou vložil zařízení do rukou velvyslance.

"DDCom, tak tomu někteří lidé říkají, uznávám, že název, který by popisoval, jak funguje, je dlouhý."

Z Denisy u raketoplánu přímo vyzařovala netrpělivost.

"Žijte dlouho a blaze, Spocku."

Ten pozdrav opětoval: "Žij dlouho a blaze, Demok-kem."

divider

Následuje:

divider

CZ Kontinuum Star Trek fan klub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© 2000–2021 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries (Casperium)