Tenkrát na měsíci

Autor:
T'Zen
Archivováno dne:
14. 2. 2003
Délka:
9 125 slov (41 min.)
Stav povídky:
dokončená
Přístupnost:
obecná
Varování:

je to smutné, ale pokračování bude .-)

Seriál (svět):
TNG, VOY, nezařaditelné
Období:
kolísavé :-)
Kategorie:
napětí, romantika, přátelství
Pokračování:
bude :-) je z cyklu nedokončeného (volné pokračování)
Spoiler:
žádný
Stručný obsah:

To si musíte přečíst sami... Jde o alternativní ST, stojící na existenci tajemných krystalů, které dokázala pochopit dvojka polo-Romulanka a Vulkánec. Tato povídka je o tom, jak to začalo...

divider
Poznámka autora:

nezadáno

divider
Prohlášení:

Star Trek a související značky jsou majetkem společnosti CBS Studios Inc. a Paramount Pictures Corp. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

divider

Tenkrát na měsíci (T'Zen)

Obsah

Kapitola 1

Ostré krystalky sněhu ji bodaly do tváře. Suchý kontinentální vítr vytrvale odfukoval z její mysli každé semínko naděje na přežití, které by snad mohlo vzklíčit. Intenzivní pocit samoty byl to jediné, co pociťovala. Přitiskla svůj kufřík blíž k tělu, schoulenému do pláště ze syntetického materiálu. Rozhodnuta nevzdat se postupovala dál ke skalám. Možná doufala, že jí poskytnou závětří, možná i přístřeší. Možná si vzpomínala, že tam je i on. Nepřítel. Možná potřebuje její pomoc. Nebyla si jistá, když šla vypustit...pocit ohromení. Paměť se nepatrně vrací. Už si je jistá, byla na pláních vypustit navigační bójku. Zřítila se ze svahu, chvíle bezvědomí, pak to bolestivé procitnutí.

Uvědomila si, že nesmí zůstat. Jak dlouho je už na cestě tou pustinou? Je vyčerpaná. A co on? Má o něj starost. Jak to? Je to Romulan, Nepřítel. Byl odsouzen. Možná to byl odhalený špión. Proč však teď k němu cítí takovou náklonnost? Paranoidní děs, vyvolaný těmito představami se jí rozlil po těle. Zpátky! Pryč! Chci domů! Klesla na kolena. Projela jí mrazivá vlna. Ne, nevzdám to. To by bylo příliš snadné.

Prázdnota neznatelně ubíhala, pláň prodělávala postupnou změnu na terén skoro marsovského podhůří. Rozhodla se nevnímat proplouvající vzpomínky, ale sled myšlenek, ta neskutečná barevnost její dušičky... Je exobioložka. Nedávno dodělala poslední zkoušky a teď by ji mohla čekat skvělá budoucnost na výzkumné lodi... Proč byla tak netrpělivá? Proč nevydržela čekat těch pár dní na standardní let a svezla se vězeňským transportérem? O tom, co se dělo před ztroskotáním příliš nevěděla. Najednou měli kolizní kurs s tímhle měsícem. Jisté bylo jen to, že ona a on přežili, jakýmsi zázrakem se dostali z dosahu možných přeživších, nebezpečných zločinců. Opuštěný měsíc.

Setmělo se náhle, ale tma netrvala dlouho. Bouře ustala a na nebi vycházela obří plynová planeta, dokonalá svítící imitace hvězdy. Nastal noční den.

Zůstala stát. Rozhodla se pro sebevražedný pokus píchnout si povzbuzující preparát ze svého kufříku. To znamenalo rozepnout plášť a pustit zimu k sobě. Zašátrala v brašně. Rychle našla žílu a látku vstříkla. Vítr v její mysli se uklidnil.

Miquelle Quinn nepoznávala svůj hlas, když skládala svou přísahu budoucí vědecké pracovnice vulkanského institutu, případně Flotily, před plným sálem. Pravda tohle publikum se o nervozitu příliš nestaralo, ale Mike štvalo, že nedokáže být tak chladná, jako oni. Po zádech jí stékal pramínek potu. Rektor Vulkanské akademie jí se slavnostním gestem předal vydřený diplom z exobiologie. Rozevřela prsty k notoricky známému pozdravu "V" této ohnivé planety. Pryč! Problesklo jí hlavou. Pryč z téhle rozžhavené koule bez emocí. Smích slyšela za šest let studia jen při setkání s přáteli z jiných planet. Pláč ve svém pokojíku za dlouhých bezhvězdných nocí. Matka měla pravdu. Vulkan je pro Terrana peklem. Její touha odletět sílí každým okamžikem, kdy se prodírá davem. Mezi stovkami tmavých vulkanských hlav vypadá tato drobná blondýnka až nepatřičně. Chvějící se ruka přijímá gratulace minuvších, modré oči se na přítomné kolem usmívají, ale duše je někde v hvězdném nekonečnu, někde na své rodné planetě. Země. Quebec. Zvládla ukončit jednu z nejprestižnějších škol Federace, dokázala se i mezi výkonnými místními zařadit k jedné z nejlepších. Zaslouží si blahopřání, ale teď chce PRYČ. Důstojnické zkoušky? Jedině až na Zemi.

Přijímá další podanou ruku. Tentokrát je to upřímný stisk. Lou Malkway , jeden z mála Terranů. Měli některé semináře společné. On však zůstává a týden po dnešní promoci jej čeká standardní výcvik a testy důstojníka.

"Co budeš dělat?"

"Prosím?" usměvavá tvář nabývá přítomného výrazu. "Oh, promiň. Byla jsem mimo."

"Ptal jsem se, co budeš dělat? Dál," přátelsky ji bere kolem ramen a vede pryč z logického chaosu.

"Letím nejdřív za máti na Zemi, nejlíp hned zítra raním letem. A pak...uvidí se?"

zamyslela se. "Slyšel´s o projektu Galaxy?"

"Mike, trochu realismu! Třída Galaxy, pokud se nevyloupnou z Neutrální zóny příbuzní tady pana rektora,bude tak za deset let. Je to plánek v hlavách unuděných inženýrů"

"Pak nevím, uvidíme."

"Tomu se říká aktivní přístup k životu."

Vyprskla smíchy. Vulkanci by se urazili, kdyby řekla, že okolí pobouřené pohledy jen metalo. Chtěla odpovědět, ale hlas vyvolávače Sudena ji zarazil. "...Lotene Nitris..." Otočila se a viděla štíhlého, plavovlasého Bajorana předstupujícího před výsost Akadmie.

Loten, s ním si rozuměla nejlépe ze všech. I on pokračuje dál. Chce být inženýrem ve strojovně nejlépe výzkumné lodi. Zatím ukončil studium warpových technologií. Vzpomněla si na ten večer. Cítila se zcela opuštěná, byla frustrovaná z emocionálního chladu a potřebovala přítele, kterému by se mohla svěřit, podělit se o svou samotu. On to se svým bajoranským instinktem vycítil a nabídl jí porozumění. Možná to tehdy byl jediný Bajoran oficiálně studující na území Federace. I on se musel cítit neskutečně sám. Seděli spolu celou noc a on jí potichu vyprávěl legendy svého, nyní již téměř mrtvého, lidu. Ale pak přišlo něco, co jejich přátelství zničilo. Milovala ho a věděla, že by mu to ublížilo, tedy se od něj odpoutala. V jediném sále a tak daleko. Uvědomila si jeho upřený pohled.

"Co se děje?" Lou ji vytrhl z dalších vzpomínek. "Poslyš, Miquelle, pod´ odsud. Na oslavu v domácim stylu nemám moc chuť." Naznačil sevření prstů jako při meditaci. "Uděláme malou párty, třeba v ponfarrovym klubu. Co ty na to?"

Přikývla. Chvíle vysvobození.

Z předchozí noci si Mike moc nepamatovala. Asi to pořádně roztočili... Aspoň, že tu nemusím zůstat jako většina ostatních.

Vak se svými věcmi měla přes rameno, času si nevšímaje mířila ke kosmodromu. Čekali tam dva lidé.

"Jdete pozdě, slečno Quinn. T´Puo odletěla před hodinou sedmadvaceti minutami," oznámil jí vulkanský technik-dispečer. Ten druhý byl Bajoran.

"Mike, chtěla jsi odjet a ani ses nerozloučila."

"Myslím, že si už nemáme co říkat, Lotene." Otočila se na druhého muže, aby se vyhnula Lotenovo pohledu. "Kdy letí další loď?"

"Přímá na Zemi za tři dny."

Tři dny? Tři dny na planetě nářků s Lotenem.

"Ale pokud nechcete čekat, za dvě hodiny zde má servisní zastávku vězeňský transportér Sibirsk. Má ještě dvě místa pro cestující volná. Kdyby jste vystoupila na hvězdné základně 14, stihnete i několik osobních lodí."

Vždy jsou jiné možnosti?

"Patnáct trestanců? To risknu."

Loten na ni tázavě pohlédl. "Než tři dny s přáteli, vězeňská loď?"

"Hele," věnovala mu konečně pozornost. "To není věznice, má jen úkol... jo, pojedu. Nemám tu přátele. Včera jsem možná měla, ale za to mohlo zoufalství a možná i alkohol... nepamatuji se."

"Nedivím se. Seděla jsi napůl v mdlobách v ulici ke koleji, když jsem šel z chrámu T´Pan, našel jsem tě a odvedl domů. Dostala tě z toho aspoň ta hnusná zelená polívka?"

Místo odpovědi řekla: "Ty taky hledáš úlevu v tý zatracený logice?" Hlas jí zazněl možná

opovržlivěji než chtěla.

Shovívavě se na ni usmál a věnoval pohled technikovi, který byl stále s nimi. "Soniku, mohl bys nás nechat o samotě?"

Vulkanec se vytratil.

"Co jsi myslela, že si nemáme co říct?"

Zhluboka se nadechla a chvíli trvalo, než se odhodlala cokoli říct. "Udělala jsem tu největší chybu a začala jsem tě mít ráda. To nemůžu."

Zatvářil se vyděšeně. "Až tak? Promiň... Proč jsi mi to neřekla? Útěk není řešením...Mezi mými lidmi platí, že pokud výš nestojí duchovní poslání, je přátelství... nebo láska, to, co má nejvyšší prioritu. Pomůže přežít...vnější vlivy."

"Nejsem si jistá, že chci přežít."

Pokrčil rameny a upřel svůj zrak do chodby za nimi, zdobené zdejším typicky strohým uměním. Pak jí podal zápisník a strnule odešel.

Spustila přehrávání a hned se zarazila. Bajoranská intimní poezie.

Transportní loď byla větší, než by se mohlo zdát. Kromě vězeňské paluby a ubikací posádky, měl Sibirsk rozsáhlé nákladové prostory a maličko lépe vybavenou palubu pro cestující. I když byl po zuby ozbrojený, mnoho bezpečí neskýtal. Byl pomalý a většinou se jelo na záložní systémy. Vrak, ovšem s hrdým kapitánem.

"Pane!" na velitelské stanoviště se přihrnul mladý černoch. " Ve zvláštním oddělení máme vzpouru. Poškodili vnitřní komunikační systémy."

Nungh Novák-Thien se překvapeně otočil. Svraštil obočí.

"Vzpoura na MÉ lodi?" Drobný šlachovitý Asiat vyrazil k výtahu. Když nic jiného, nebude muset být na tísnivě působícím můstku. Ten byl celý tmavý, s nevýraznou obrazovkou posetou hvězdami. Jen dva panely aktivní. Kormidlo, za kterým seděla nepřístupně se tvářící Glsskánka, a organizační stanice, od které se před chvílí zvedl kapitán.

Oba ozbrojení standardním phaserem přiběhli do bývalého epicentra odporu. Na zemi leželi dva mrtví strážní a jeden trestanec. Připojil se k nim velitel ostrahy.

"Pane, hlášení. Při přesunu napadl ten Tellarit oba mé lidi a osvobodil ostatní zadržované. Máme jednoho zraněného. Několik vězňů odmítlo spolupracovat a tak je postřelil a nahnal zpět do cel. Teď se zabarikádovali ve strojovně a nechtějí vyjednávat."

"A cestující?"

"V bezpečí, pane. Na jejich palubu jsem dal strážného. Podle záznamů tam cestuje jedna doktorka."

"Přiveďte ji. Osobně ručíte za její bezpečnost."

Se stávajícím společníkem nabrali směr do srdce lodi.

Mike vpíchla sedativum dalšímu postřelenému. Byla sice exobiolog, ale s lidskou anatomií neměla problémy. Bylo jí z toho špatně.

Velitel Vučenovič odstranil silové pole a sám zůstal s nabitým phaserem u vstupu. O stěnu se opíral Romulan s ošklivě popáleným ramenem. Tvářil se, jako by tam nejméně jeden z nich nebyl. Cítila nejistotu před tím vysokým mužem s špičatýma ušima. Cítila z něj přílišnou divokost, která ji nutila jím pohrdat. V jeho skelném pohledu se také zračilo naprosté pohrdání svým okolím. Ta vzájemnost pocitů je k sobě svým zvláštním způsobem poutala. Jak se ostentativně vyhýbal byť letmému pohledu, kontaktu, vnímala jako zaujetí její osobou. Také sebou pohrdala. Za sebou si uvědomovala připravený phaser. Hypospray zasyčel. Odhrnula propálenou košili a obnažila rameno se zasychající hustou tmavě hnědou krevní mízou. Romulanem projel záškub a bez jediného hlesu se složil na podlahu. Vučenovič pospíchal na pomoc.

"Co jste mu to dala?" V hlase se mu zrcadlilo obvinění. Ona kontrolovala puls.

"Tišící prostředek pro Vulkánce, slabé antibiotikum, vitamíny, sérum proti infekci. Nic z toho by mu nemělo ublížit. Vypadalo to spíš na epileptický záchvat." Byla zmatená.

Pohybem baletky se přenesla přes celu k odloženému kufříku. Došlo jí, že typicky pozemská gravitace se snížila nejméně o pětinu. Veškerou pozornost věnovala připravování vhodné protilátky. Nereagovala na zašustění a tupý náraz jí za zády. Stisk v krční oblasti ji připravil o vědomí.

Co uviděla, když se jí podařilo zaostřit zrak, byly sloupy přepravních kontejnerů, sudů, nejrůznějších beden všech tvarů. Skladiště. Pod hlavou měla kufřík se vším vybavením. Romulan ji sledoval dravčím pohledem, zbraň opřenou o koleno.

"Mohla byste mi to ošetřit, příliš času nemáme."

Malátný pocit ji ještě neopustil. Pozemšťané nabývají vědomí tak pomalu. Konečně si uvědomila, co říkal, a našla kožní regenerátor.

"Ten záchvat, to jste hrál."

"Do jisté míry. Ale moje reakce jsou jiné než Vulkánské."

Nemohla se zbavit dojmu, že se jí tím nepřirozeně klidným hlasem vysmívá.

"Zastavím vám krvácení a pak ránu zacelím. Proč nemáme čas? Tady nás určitě hledat nebudou."

"S lodí něco není v pořádku. Otřesy, střídavé kolísání gravitace, a pak jsme slyšel něco jako prasknutí trupu. Můj názor je, že jsme se dostali do pole nějaké planety a naše dráha kolem se zmenšuje. Pokud neshoříme v atmosféře, náraz bude zničující."

"Pak nevidím důvod, proč vám to hojit. Jsem doktorka Miquelle Quinn. A vy?"

"Své jméno vám nemohu říct... Je rodinná tradice nepředstavovat se nepřátelům."

Trup zaskřípal. Špatně tlumení zrychlení se zvětšovalo. Sloup barelů, u kterého vedli svůj rozhovor, se nebezpečně zakýval. Děsivý náraz, který by ze Sibirsku měl vytvořit kráter o průměru jedné menší středoevropské země, zvládla pilotka překvapivě dobře. Kontejnery potvrdily vševesmírnou platnost Newtonova zákona.

"Pozor!!!" Romulan vyskočil a celým svým tělem chránil ošetřovatelku před řítící se lavinou prázdných skladovacích nádob. Zápas o existenci v centru mechanického ničení se zdál být ztracený.

Vyčkávání zasypaná pod zdánlivě tunami přepravního materiálu jí přišlo nekonečné. Časem se musela odvážit pohnout. Pomalu, jen pomalu, ano, dlaň je skoro venku, POMALU... Na ní spočíval Romulanův těžký trup a na něm... bylo toho hodně. Necítila žádnou zlomeninu, ale otlučená a poškrábaná byla skutečně notně. Osvobozovala se centimetr po centimetru. Trvalo to dlouho. Pak se jí podařilo pod sebou nahmatat lékařský trikodér. Nebyla zraněná, jen vyšší hodnota adrenalinu. Ale co ji skutečně znepokojilo, byla naměřená hodnota radioaktivního záření ve vzduchu. Rychle se sehnula ke svému zachránci. Když popostrčila další sud, uvolnila i jeho nohy. Schytal to mnohem hůř, zranění v oblasti páteře mohlo být velice nebezpečné. K její úlevě pohnul rukou.

"Pomozte mi vstát", zašeptal. "Všiml jsem si několika nádob s vysoce radioaktivním materiálem. Jestli se poškodily... musíme okamžitě pryč."

"Nevypadáte, že byste toho zrovna byl schopný..." V poměrně světlých očích se zablesklo.

"Pomozte mi!" Ztěžka sám vstal. Popálené a ještě potlučené rameno muselo nesnesitelně bolet. Mike přelezla několik dalších sudů a po problémech s objemnějším kontejnerem se dostala k ovládacímu pultu nákladního transportéru. Zbytek energie by stačil na přenos dvou lidí mimo zamořený prostor. Bohužel zamořená byla celá loď. Jádro bylo zcela poškozené a bylo otázkou času, kdy vybuchne. Vytáhla zpod panelu phaser a nouzový balíček, výbavu každé lodi Federace.

Romulan se nejistým krokem vydal opičí dráhou za ní. Prohlédl si výbavu, jejich jedinou šanci, jak přežít. Navibójka, infrahled, trikodér, záložní zásobník pro phaser, dehydráty potravin. Přístroje byly funkční. Pak zadal souřadnice pro přenos. Dost daleko od Sibirsku.

Zhmotnili se v pusté krajině. Rovné pouštní pláně, ve tmě se rýsovaly v dálce několika kilometrů jen špatně viditelné obrysy skal. Suchý vítr, nad hlavou neznámá souhvězdí poskytovala chlad horečkou žhnoucím myslím.

Otočila se. Právě včas, aby ji oslepila bělomodrá záře poškozené lodi, která zaplavila daleké okolí. Záď Sibirsku explodovala. Kousky kovu dolétaly téměř k osamocené dvojici.

Podlomila se mu kolena. I v gravitace nepoměrně nižší než na planetě, kde strávila posledních šest let života, jej pro jeho váhu nedokázala zachytit.

Obzor zrůžověl. Zelenavá, silně svítící plynná koule se drala ku vládě nad pouští ledových krystalků.

"Jsme na měsíci."

Byl to dům v ultramoderním slohu, pomalu šířícím své úponky celou Federací. Typické pozemské křivky a světelné plochy se mísily s něčím dravčím, mystickým. Každý znalec soudobé architektury by poznal rukopis Stivika Callise, romulanského architekta žijícího přes dvacet let na planetách Federace spojených planet.

I mladá žena, jež přiložila dlaň na dveřní detektor, byla taková jako dům. Patřila k němu. Lidská s jestřábími rysy. Denisse Callis, Stivikova dcera.

"Tati?", zavolala do mrtvého ticha domu. Hala, v níž stála, byla pustá. Dveře do laboratoří Stivikovy ženy i holomístnosti zamčené na biosken a stejně tak i horní patro, ve kterém bychom našli ložnice obyvatel, nevykazovaly známky života. Ale nehodlala se poddat prvnímu dojmu. Vyšla po schodech, které ji jednou málem stály život (i když Dzitra měsíc nemá, u Deny se náměsíčnost ve věku dospívání objevovala poměrně pravidelně). Její pokoj byl prázdný, neobydlený. Vzpomněla si, jak se k velkému pobavení sourozenců pravidelně probouzela pod schody. Bratr i mladší sestra sice doma bydleli, ale teď tu nebyli. A starší sestra byla mrtvá... A matka by měla být na školení na Zemi.

"Tati?" Hlas jí znejistěl. V pokoji rodičů našla jen potrhanou deku, přeházené věci, flek od zelené krve a symbol vypálený do zdi. Symbol domu rodiny Callis z Romulu.

divider

Následuje:

divider

CZ Kontinuum Star Trek fan klub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© 2000–2021 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries (Casperium)