Tenkrát na měsíci

Autor:
T'Zen
Archivováno dne:
14. 2. 2003
Délka:
9 125 slov (41 min.)
Stav povídky:
dokončená
Přístupnost:
obecná
Varování:

je to smutné, ale pokračování bude .-)

Seriál (svět):
TNG, VOY, nezařaditelné
Období:
kolísavé :-)
Kategorie:
napětí, romantika, přátelství
Pokračování:
bude :-) je z cyklu nedokončeného (volné pokračování)
Spoiler:
žádný
Stručný obsah:

To si musíte přečíst sami... Jde o alternativní ST, stojící na existenci tajemných krystalů, které dokázala pochopit dvojka polo-Romulanka a Vulkánec. Tato povídka je o tom, jak to začalo...

divider
Poznámka autora:

nezadáno

divider
Prohlášení:

Star Trek a související značky jsou majetkem společnosti CBS Studios Inc. a Paramount Pictures Corp. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

divider

Tenkrát na měsíci (T'Zen)

Obsah

Kapitola 2

Probudilo ji teplo a nepříjemná koncentrace oxidu uhelnatého ve vzduchu. Dezorientace. Třeštící hlava. Svět kolem se zatočil. Silná paže jí poskytla oporu. Nevěřícně otočila hlavu.

"Vy jste vstal!!", vyrazila ze sebe pobouřeně. "Máte ležet....!"

"A kdo by vás zachránil od otřesu mozku a umrznutí?" S úsměvem kývnul k doutnajícímu ohni, který propůjčoval jeho romulanské tváři démonický výraz. Sedla si blíž k ohni a zavřela oči.

"Že by zrovna ten měl zachránit od smrti?", zatvářila se pochybovačně. "Udušení smrt není, že?"

Usmál se. "Čekal bych víc vděčnosti. Byla jste promrzlá, spala jste celou věčnost... a mně bylo líp. Omlouvám se, doktorko!"

Miquelle se otřepala. "Jak dlouho jim to ještě bude trvat?", vzdechla.

"Té vaší slavné, nepřemožitelné a dokonalé Federaci? Pokud je taková, jak o sobě říká, byla byste už doma. Kdo ale postrádá trestance a pár cestujících?"

Přikývla. "Máte pravdu. S otcem jsem si nikdy moc nerozuměla."

Sedl si vedle ní a přes oba přehodil její pouštní plášť. Všimla si, jak se opatrně pohybuje. Nechápala, proč nechce připustit očividnou bolest. Byl slabý, ale když byl vedle ní, cítila mnohem větší jistotu.Nebyla tak sama, jako celé ty roky na Akademii. Jeho horké tělo... urputně se snažila tu myšlenku zapudit, ale stále se jí vracela... Byl přitažlivý. Vulkánci mi za tu dobu připadají nesnesitelní, ale ta vznešenost a fyzická krása... A on je tak podobný, ale nechybí mu cit. Snažila se připomenout si, že je to nepřítel.

"Federace je tvůj otec?" Jeho zastřený, melodický hlas ji vytrhl z úvah. Nezaznamenala stopu sarkasmu, ani si neuvědomila důvěrnější tón. Její reakcí byl smích.

"Jistěže ne, ale je opravdu ukázkovým vzorkem důstojníka Flotily. Chtěl syna, co by jej následoval. Má dvě dcery, bioložku a programátorku... Admirál Quinn", odfrkla a zachvěla se chladem. Vzal její ruku do svých velkých, teplých dlaní. Jako by jí projela veškerá energie warpového jádra najednou.

"Co by tvůj otec řekl na to, že jsi tu s Romulanem?"

"... já... já nevím..." Co chtěla z jeho šedomodrých očí vyčíst? Jen zhasínající oheň se v nich zhlížel.

"Ale já ano", přiblížil se k ní. "Řekl by, že mě už nikdy nesmíš vidět, pošle mě před soud, oddělí nás od sebe, Miquelle."

"Ne!", zašeptala. Jejich rty splynuly. S nikým dřív jí nebylo lépe. Jeho dotyky byly pevné, ale neuvěřitelně jemné. To teplo bylo úžasné.

"Ne!!!" Chtěla se odtáhnout. Je to Nepřítel! Celá její mysl se otřásla. Ovládej se! Nedovol to! Ne! Ale ten hlas slábl, až se ztratil někam, nahrazen vířícími barvami. Pocity explodovaly.

Dusnou temnotu rušil dvojí dech. Jeden prudký, druhý rozechvělý.

Horečka spalovala Miquellino tělo. Procitla. Nebyl to sen! Toto nelítostné odhalení jejích pudů ji vyděsilo snad víc, než když zjistila, že tím velkým, nepříjemně teplým polštářem je hruď nepřítele. Byl vyčerpaný, rty se mu chvěly. Když ucítil její pohyb, s námahou otevřel oči a ztěžka polkl. Ať byla jeho psychika, jeho vnímání světa jiné jak chtělo, ten vyčítavý pohled nemohl dešifrovat jinak. Proč? Slabě se usmál.

"Muselo se to stát. Představ si, kolik možností má každý okamžik, každá sekunda. K vyjádření jejich počtu ti představivost nestačí. Říkej si tomu jiné dimenze, nebo jak chceš, ale jsem si jistý..."

"Že tohle jinak být nemohlo? Řeči! Ale od tebe bych je nečekala. Jak vidno, Romulani nejsou takoví, jak se prezentují."

"Rozhodně ne, zato ty jsi typický člověk... Ale zachránila jsi mi život."

Proti zmatenosti byl bezmocný. Toužil po ní, ale nechtěl jí ubližovat.

K očím přiložený infrahled pročesával skalnatou vymrzlou krajinu. Vycházelo vzdálené slunce. I když záři planety konkurovat nemohlo, barvilo oblohu do nachova.

Hlas uvnitř se vzpíral představám uhranutého JÁ. Tak to nesmí být! Miluji ho! Miluji Nepřítele! Uvědomila si absurdnost té situace. I kdyby ho soud zbavil viny, ať byla jakákoliv, spolu být nemohou. Matka by ho nenáviděla, otec nepřijal. A odejít? Nesouhlasu společnosti by se nezbavili. Touha po nezávislosti v ní soupeřila s loajalitou k Federaci, od malička vštěpovanou. Ale být bez něj... Idealistko!

Dřív než infrahled cokoli prozradil, vycítila pohyb. Po minulé noci byly její smysly zbystřené. Někdo tam byl. Schovala se za výstupek. Měla pocit, že tlukot jejího srdce ji musí každou chvíli prozradit. A pak ho zahlédla. Orionce v rozedraných hadrech. Survivor. Jde po nás? To by přišel dřív. Nebuď paranoidní!, okřikla se. Zelené fleky romulanské krve dávno zaschly, kamenné úlomky je zavály... Nebo hledá něco k jídlu? Sama ucítila hlad. Jestli tu budou ještě pár dní, nouzové zásoby, pečlivě odměřované, dojdou. Znovu se podivila své nevědomé duchaplnosti při ztroskotání.

Vězeň zmizel se skalách a ona se opatrně vplížila do jeskyně.

Vyčkával v meditační poloze, nohy opatrně složené pod sebou, velice bledý. Vzhlédl. Sedla si naproti, připravila si energetický dehydrát. A tiše řekla: "Viděla jsem Orionce, měl phaser ostrahy a šel do hor."

Kývnutím dal najevo, že informaci přijal. Nastalo ticho rušené pravidelným kapáním vody kdesi vzadu v jeskyni. Znovu začala: "Chtěla bych se omluvit... reagovala jsem..."

"Ne," rychle ji přerušil. "To já bych měl. Nevěděl jsem..." Jeho slova se ztratila ve ztracenu. Po tváři se mu rozběhl úsměšek.

Sklopila oči. "Přiznání může snížit trest ," řekla si spíš pro sebe. "Chtěla bych být s vámi... s tebou... ale oba víme, že to nebude možné."

"Říkala jsi, že tvůj otec je admirál," s nadějí v hlase se na ní podíval.

"To je. Ale nevím, co jsi udělal abych se mohla přimlouvat. Nevím o tobě vůbec nic." Podala mu misku se zelenavou měďnatou vodou. "Povídej," vybídla ho. "Vždyť ani nevím, jak se jmenuješ.

"Teď ti už jej mohu říct. Jsem Stivik z rodiny Calis. Můj otec je senátor, možná i to zavinilo, že jsem tu divokou jízdu přes Neutrální zónu přežil.Neudělal jsem nic, jen jsem chtěl na druhou stranu. Jsem přeběhlík," dal hlavu na stranu takovým způsobem, který si Mike vyložila jako pokrčení rameny.

"Nesouhlasíš s politikou Romulu?"

"Jsou všichni Terrané tak bystří? Mohl jsem se vydávat za Vulkánce, ale bylo tu jedno kdyby. Měl jsem totiž štěstí, chytila mě hned po průletu vaše loď. Zpátky mě poslat nemohli, svou loď jsem zničil. Nejdřív se mnou tedy chtěli bojovat, ale byl jsem poškozený bitvou s vlastními lidmi, že autodestrukce byla jediné řešení. Dělám to pro osvobození Mého světa," Při jeho posledních slovech nebylo po slabosti ani památky.

"Ale co tvá rodina? Budou trpět."

Přes tvář mu přelétl stín. "Slabý výraz. Je to myslím vulkánské pravidlo: Potřeby většiny převažují nad potřebami jednotlivce.. Svoboda Romulu je důležitější. Ale otec bude velmi trpět, jestli TalShiar ublíží matce nebo sestře."

"TalShiar? To je z vulkanštiny ten smrtelný hmat, ne?"

"Je to možné. Jsme bratři Vulkanců. Ale TalShiar je smrtelnější než jakýkoli hmat." Bylo vidět, jak se v mysli přenáší na svou planetu. "Přál bych ti vidět Ohnivé vodopády. Nebo Chrám sedmi stínů ve hlavním městě."

"Bude se ti stýskat...ale u nás se ti bude líbit. Jestli ti jde o to, je tu spousta krásných věcí."

Přerušil ji: "Nechápeš to! Ty tu jsi doma. Hvězdy, co vidíš, lidi, kterým alespoň trochu rozumíš, rodina, přátelé, zvyky...Já se svého domova vzdal. Zatím se nemohu vrátit. Možná se mi to za mého života nepodaří a nevrátím se nikdy."

"Osvobodí tě. Udělám pro to všechno, to ti slibuji. Vstoupím třeba do Flotily, jen aby mě otec vyslyšel...stejně by to mohla být dobrá kariéra."

"Takovou oběť od tebe nežádám."

"Ale co tvé poslání?"

Přivinula se k němu. "Chtěla bych ti ukázat svůj svět."

"Slyšel jsem, že jste kdysi měli podobné problémy. Jak jste je vyřešili?"

"Vždy se našlo pár takových jako ty. Ale v tom se nevyznám. Teď ti to ukázat nemůžu,ale budu ti povídat o místě, kde jsem vyrostla Je to starý dům. Je na Americkém kontinentě, ve státě, který se jmenoval Quebec."

Veškeré pochybnosti byly pryč. Cítila , že samota konečně pominula. Poprvé od doby, co vstoupila na Akademii nebyla sama. Neviděla minulost plnou krve, neviděla nepříliš šťastnou budoucnost. Byla s ním.

Zdánlivě jediným objektem v zešeřelé místnosti byl stůl. Jeho velká deska připomínala současně mramor i chrom. Dalo by se přemýšlet, odkud může tak podivný materiál i desing pocházet, ale když se vezme v úvahu postava o něj se lokty opírající, nejsou podobné spekulace třeba. Denisa a její tajemné světy planet odvrácené strany vesmíru. V rukou holoprohlížečku a v očích zasněný pohled někam mimo veškeré dimenze. Loď byla na parkovací dráze kolem domovské planety Beta Sanaris 3 - Dzitra, která zabírala celý výhled okna kapitánky.

Teď, když se mi konečně plní mé sny, se mi musí stát tohle?

Tlačítkem vyvolala další obrázek. Viděla sebe, celu mokrou a smějící se, na břehu jezera v horách Asakiri. Pamatuje si ten den naprosto jasně. Bylo jí asi osm, bratr byl o dva roky mladší. Šli s tátou na výlet, chytali Ryby. Říkali tomu Ryby, i když ti tvorové moc podobní rybám v ZOO, kde mami pracovala, nebyli.

T´Lek nahodil prut. Usmála se, když si na to vzpomněla. Bráška byl vždycky moc hezký, záviděla jsem mu to pružné romulanské tělo... vlastně mu pořád závidím, že se mohl narodit jako kluk. Za chvíli vytáhl Rybu. Měla oválný trup s velkým plochým okem uprostřed a chapadlovitými výrůstky na spodní straně.

"Tati! Koukej! Chytil jsem Shnitrou!" Celý zářil. Rád si šplhal romulanskými výrazy. Ale na Stivika to dojem neudělalo. V tomhle směru si získala vážnost jen jejich nejstarší sestra, která se rozhodla naučit se romulansky systematicky. Oh, Collin... Přiběhla k němu, bláto na břehu jí podklouzlo pod nohama a už byla v nebezpečně vypadající, stříbřitě zelené vodě. Jak se máti zlobila, když přišla celá zmáčená domů. Ne tak na ni, ale na tátu... Je pravda, že měla lehce zvýšenou teplotu (s úsměvem si uvědomila, že ten výraz s její genetickou výbavou znamená tak 39oC). Táta ji nesl až na transportní stanoviště, zatímco T´Lek se zabýval jen svou Rybou. Pak ji dal do akvária, Ryby jsou jedovaté. Další den chcípla a T´Lek plakal.

Další obrázek.

Máma s tátou. Někde na dovolené, asi Raisa. Byla tehdy krásná. Dlouhé zlaté vlasy, bledá a čekala dítě. Snímek kazí babička. Deny se rozesmála. Bábi Rebe taťku nesnášela. Myslela si, že je Vulkánec, a Stivik ji schválně popuzoval svým chováním (byl vždy až přehnaně slušný). Provedla čtvercové zvětšení. Celou obrazovku vyplňovala tvář jejího otce. Dokonalý portrét. Nedivím se, že mu máti podlehla. Tehdy ještě nosil romulanský sestřih.

"Oh, tati, proč jsi to udělal?" V očích se jí zaleskly slzy, které okamžitě setřela. Dostala dravčí výraz.

"Neboj, nenechám tě v tom! I kdybych měla celou Neutrální zónu na kousky rozstřílet!!!"

Pohodlný župan vyměnila za přiléhavý overal. Tenhle kousek oděvu milovala. Měnil barvy, připadala si v něm nezávislá a nepolapitelná. Je absurdní, co se mnou dokáže udělat jeden hadr. Spokojeně se prohlédla ve velkém zrcadle. Měla jsem být kluk, nepletla bych tolik hlav... a jediný, o koho stojím... Otočila se k oknu.

"Kontakt, Demoku!", štěkla do temné místnosti svého pracovního pokojíku.

"Slyším."

"Přenes se do mého bytu. Konec. Kód zelená", poslední dvě slova patřila počítači, který odblokoval antitransportní pole kolem Denisina apartmánu. Jedna její vděčná myšlenka putovala na druhou krystalovou MMM (Malého Magellanova Mračna). Obývali ji Venisové. Neměli vesmírnou technologii, ale krystaly pochopili. Měli strach z nájezdů, a tak s pomocí jich vyrobili kolem planety clonu, kterou běžné transportní, phaserové ani jiné paprsky neprošly.Tehdy s nimi DD navázali kontakt, ukázali jim, jak pomocí krystalů komunikovat se světy tisíce světelných let vzdálenými. Zato dostali venisijský štít. Na speciální krystalovou esenci, jakési mikrovlákno implantované v zápěstí, byl štít prostupný všem lidem z DDShifu. Jenže kapitán je někdy trochu paranoidní, a tak má kolem bytu pole vlastní.

Zhmotnila se vysoká štíhlá postava. Deny zatnula zuby a přinutila lidskou stránku převzít kontrolu. Pak se otočila. Vypadal lépe než obvykle. Vlasy trochu rozcuchané (nevídané s jeho vulkánskou precizností), tlumené vulkanoidní rysy, bledý, nazelenalý obličej. Každý věděl, že Demok je míšenec, krenath, Vulkánci považován za nežádoucího. Ale nikdo nevěděl, jaké rasy byl druhý z rodičů. Člověk? Betasoid? Angelánec, nebo Rúzian?

Demok měl zvláštní schopnost být vulkánštější než kterýkoli plnokrevný příslušník tohoto druhu, zvlášť co se týkalo přirozené potřeby milovat a být milován. Naopak v situacích, kdy to uznal za vhodné (například udržet si viditelnou a nelogickou náklonnost své kapitánky), uměl své potlačované emoce ukázat (nebo předstírat) velice dokonale a obratně.

"Kapitáne?"

"Letíme na Romulus. Připrav DDPlán. Chci tě s sebou."

Přikývl, ale v mandlových, tmavohnědých očích se zračila otázka.

Otočila se k němu a její kombinéza změnila barvu na zelenozlatou. "Víš, můj otec... Unesli ho a nejspíš na tom není nejlíp... Vím, je to osobní záležitost, nenutím tě, ale vezmi si, že bez něj by nebylo DD."

"Pochopitelně.", ledově přikývl. "Bez něj by nebylo tebe."

"Hele, ty!", vyprskla. "Ale máš pravdu. Jedeš se mnou?"

"Pochopitelně."

Úsměv se Denise povedlo zakrýt hřívou medově hnědých vlasů.

Mike konečně zdolala horu. Výhled, co se jí za denní oblohy i s planetou v zenitu naskytl, byl úchvatný. Pustina. Členitý, skalnatý sever, pláně, táhnoucí se daleko k jihovýchodu. Když upravila kukátko k dálkovému vidění. Spatřila stále chladnoucí trosky transportéru. Ni ani živáčka. Schválně se dala jiným směrem, než viděla jít Orionce.

Řidší horský vzduch že jí najednou bylo, jako když jako malá vystoupila z horské dráhy. Mdlo. To ten stres, zkoušela se uklidnit. Nebo...pocit zděšení ji opět ovládl. Se Stivikem jí bylo tak krásně, proč jen jej opouštěla? Před TÍMHLE stejně neuteče. Všechny zkoušky, týkající se ovládání biologických funkcí, zvládla na výbornou. Co bylo špatně? To, že ho opravdu chtěla milovat? Že chtěla, byť podvědomě, aby se stal jednou otcem jejich dětí? Třeba si to namlouvám, zdá se mi to...

Nevolnost se vrátila. Je to tak. Slzy nebylo možno potlačit.

Pak ucítila na zádech kov. Ani nebylo nutné, aby pootočila hlavu, aby věděla, co uvidí. A když nic jiného, zelenošedá pokožka a hrdelní lalok ji nemohly nechat na pochybách. Stejně si neodpustila výkřik. A po něm se složila.

divider

Následuje:

divider

CZ Kontinuum Star Trek fan klub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© 2000–2021 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries (Casperium)