Strážci řádu: Mise Voyager

Obsah

• Kapitola 1
• Kapitola 2
• Kapitola 3
• Kapitola 4
• Kapitola 5
• Kapitola 6
• Kapitola 7
• Kapitola 8
• Kapitola 9
• Kapitola 10
• Kapitola 11
• Kapitola 12
• Kapitola 13
• Kapitola 14
• Kapitola 15
• Kapitola 16
• Kapitola 17
• Kapitola 18
• Kapitola 19
• Kapitola 20
• Kapitola 21
• Kapitola 22
• Kapitola 23
• Kapitola 24
• Kapitola 25
• Kapitola 26
• Kapitola 27
• Kapitola 28
• Kapitola 29
• Epilog

Kapitola 11

Planeta Alona 3, USS Voyager, hvězdný čas: 57845,97

O pár minut později v konferenční místnosti si kapitán Aran Dar mohl udělat první poznámky o proslulé velitelce Koloniální expedice. Způsob jakým vešla, držení těla, výraz tváře, to všechno napovídalo, že si je jistá sama sebou. Přesto měl pocit, že vidí v její tváři mírné rozpaky, neboť těkala pohledem kolem sebe, jak si prohlížela loď a všechny, s nimiž přišla do styku. Dvojici lidí od bezpečnosti, která ji doprovázela, naopak zcela ignorovala.

Tahle žena byla skutečnou vůdkyní svých lidí, tím si byl naprosto jist. Za dobu své kariéry u Hvězdné flotily a také na Bajoru už pár podobných lidí potkal. Těžko říci, jestli měla také takové charisma, ale on sám k ní cítil už od začátku jistý respekt. Proto také sotva vešla do konferenční místnosti, povstal ze své židle a všichni přítomní, tedy Tamulský vyslanec, Tuvok a Sedmá, povstali též.

„Vítejte na palubě Voyageru, maj...“ popošel Bajoran svému protějšku vstříc, ale ještě než dokončil větu zjistil, že ho nevnímá. Místo toho si trochu překvapeně prohlížela Sedmou.

„Vy jste Sedmá z Devíti, že?“ promluvila k blondýnce okamžitě.

„Ano, jsem.“

„Byla jste členkou původní posádky Voyageru. Vy i tady Vulkánec,“ kývla hlavou směrem k Tuvokovi.

„Pravda,“ přisvědčila Sedmá a levé obočí šlo tázavě nahoru. Téměř v souladu s Tuvokem, kterého tohle prohlášení taktéž překvapilo.

„Zvláštní, velmi zvláštní,“ zavrtěla mírně hlavou.

„Jak tohle víte?“

„Kolik dalších členů posádky původního Voyageru máte na palubě, kapitáne?“ přerušila ho rychlou protiotázkou.

„Jenom pár,“ odtušil neurčitě.

„Zvláštní, velmi zvláštní,“ zopakovala znovu totéž a vypadala zamyšleně.

„Odkud vlastně znáte původní posádku Voyageru? Nevzpomínám si, že byste na sebe během jejich cesty narazili,“ pohlédl kapitán tázavě na Sedmou a Tuvoka. Alespoň v hlášení o misi Voyageru nebylo nic o kontaktu s Novou Kolonií.

„Ne, nenarazili,“ povzdechla si major nepřítomně. „To...to je událost, ke které vlastně nikdy nedošlo. Pro vás,“ dodala směrem k Sedmé a Tuvokovi.

„Tomu úplně nerozumím.“

„Nemusíte rozumět. Nikdy se to nestalo, takže není důvod se tím zabývat,“ přešla celou záležitost rychle. „A teď předpokládám, že mi chcete ukázat ty záznamy, kdy naše lodě údajně napadnuli Voyager.“

„Nejenom údajně. K téhle události došlo, pro nás,“ odtušil kapitán Voyageru a obratem vrátil stejně neurčitou narážku.

„A Vy jste nejspíš ten Tamulský vyslanec o kterém mi tady komandér říkal,“ stanula pohledem také na Slokarijovi.

„Je mi velkou ctí Vás osobně poznat, majore Kronesová,“ prohlásil Slokarij pevným rozhodným hlasem.

„Vskutku?“ Levé obočí koloniální velitelky šlo tázavě nahoru. „Kéž bych mohla říci totéž,“ odtušila s náznakem hrozby v hlase, ale k překvapení přítomných ještě dodala: „Ale kdo ví, třeba to budu moci jednou říct. Teď bych ale chtěla vidět ty záznamy.“

„Tuvoku,“ pokynul kapitán hlavnímu bezpečnostnímu důstojníkovi.

Vulkánec ihned přešel k velké obrazovce, která vévodila konferenční místnosti. Záznam měl připravený, ale nebyl připraven na to, co bude následovat. Záznam byl zakódovaný a manipulovat s ním šlo pouze na jeho pověření. S tím si ovšem blonďatá koloniální velitelka nelámala příliš hlavu. Neměl pocit, že by dělala cokoliv neobvyklého na panelu. Prostě to vypadalo, jako by měla potřebné oprávnění sotva se dotkla ovládání. Zastavovala si záznam, prohlížela si určité momenty a dokonce i vyvolávala údaje ze senzorů. Tuvok chtěl něco namítnout, ale kapitán ho zarazil.

„Zvláštní, velmi zvláštní,“ použila blondýnka znovu tatáž slova, sotva si záznam dostatečně prohlédla.

„Řekněte mi, že ty lodě nejsou vaše!“ vyhrknul Slokarij nečekaně.

„Jistěže jsou naše,“ opáčila, překvapena takovou otázkou. „Nicméně mě překvapuje, že je tady vidím.“

„A proč vás to tolik překvapuje?“ zajímalo kapitána Voyageru.

„To s čím jste se setkali, kapitáne, jsou Dravci třídy B. První generace této třídy. První Dravec třídy B, vzlétnul před více než sedmdesáti lety. Od té doby prošel řadou technických úprav a rekonstrukcí. Třída B, současná třída B, kterou používá Koloniální expedice je poslední, desátou generací své třídy. V současnosti slouží jako podpůrná a průzkumná plavidla. Nejsou určena ani vybavena pro skutečný boj. K tomu slouží výkonní a lépe konstrukčně i technicky vybavení Dravci třídy C. Jejich třetí generace patří mezi současnou koloniální špičku a to nejlepší, čím expediční flotila disponuje.“

„Mohou ty lodě pocházet z minulosti?“ zkusil střelit Madden do prázdna.

„Nepravděpodobné a zcela vyloučené,“ učinila major zamítavé gesto. Prsty se jí rozjely po panelu, na obrazovce naskočily detailní záběry dravce a ona pokračovala. „Jak vidíte, trup je opotřebený, plátování na mnoha místech sežehnuté a strukturální integrita hlavních konstrukčních nosníků je značně oslabena. Kromě toho plavidlo má odstraněné registrační číslo, což se provádí v okamžiku vyřazení z provozu. Tohle co tady vidíte, není loď, ale létající vrak. Jediný výstřel z fázeru a ta loď se rozpadne.“

„Což se také stalo,“ podotknul kapitán suše.

„Nicméně tyhle dva vraky rozstřílely Tamulskou bitevní loď a klidně by si podali i nás, kdyby...“ začal Martin.

„A tohle je právě na tom všem podivné!“ přerušila ho blonďatá velitelka, než dokončil větu. „Možná bude lepší, když se na to podíváte sami.“ S těmito slovy se jí znovu rozjely prsty po ovládacím panelu.

Tuvok už hodlal zasáhnout, ale k překvapení a nejenom jeho, začaly na obrazovce naskakovat technické údaje o Dravci, který je napadl. Taková věc byla zcela nehorázná, neboť prozrazovala taktické informace o koloniální lodi. Jediný logický důvod, proč je odhalila, byl ten, že tyhle údaje jsou stejně staré jako obě plavidla. Pokud šlo opravdu o stará plavidla, potom nemělo cenu je skrývat.

Jenomže tím všechno neskončilo. Obrazovka se rozdělila na čtyři části. Na levé straně byly obě koloniální plavidla a na druhé straně Voyager a Taranis. Jak se najednou dostala k údajům Voyageru i Tamulské lodi netušil. Taktické údaje o Federální lodi mohla získat z lodní databáze, ačkoliv byla zabezpečená proti nepovolenému přístupu a jen několik osob k ní smělo přistupovat.

„Takže, tady vidíte celkem jasně poměr plavidel, které se zúčastnily celého střetnutí,“ začala obšírně. „Sami si jistě dokážete spočítat, poměr tonáže, palebné síly a celkového výkonu všech lodí.“

„Odkud máte údaje o Taranis?“ zajímalo Slokarije.

„Taranis je třída Nezastavitelný. Vychází z původní třicet let staré konstrukce. Vcelku působivé a výkonné plavidlo. Zvláštní, že podobných lodí nemáte víc.“

„Špehujete nás...“ uklouzlo vyslanci bezděčně.

„Jistěže vás jedním okem sledujeme,“ odtušila major s náznakem pobavení. „Rozhodně byste měli provést pořádné personální změny ve vaší rozvědce, protože se k řadě informací dostáváme neskutečně snadno. Ale to není podstatné. Sami vidíte, že tyhle dvě lodě nemohou, nemohly za žádných okolností konkurovat jak Taranis, tak Voyageru. “

„Asi se budu opakovat, ale Taranis byl zničen,“ odkašlal si kapitán.

„A to je na tom všem to zvláštní,“ zamnula si zamyšleně bradu. „Jejich zbraně by sotva dokázaly poškrábat plátování Taranis, přesto...“

„Přesto zničili naši nejlepší loď jediným výstřelem.“

„Což by správně vůbec neměli. A tady nejde o technickou úroveň. Ani naše vlajková loď by nezničila Taranis jedním výstřelem. Soustředěnou palbou jistě ano, ale ne jedním výstřelem.“

„Tahle loď viditelně ano.“

„A ještě k tomu použili palubní zbraně, což je obdoba federačních fázerů, ačkoliv nedosahuje jejich účinnosti. Oproti našim hlavním iontovým dělům mají jen asi 25% účinnosti. Nicméně mají široké využití, neboť u nich lze podstatně lépe nastavit rozsah.“

„Asi jsou účinnější, než si myslíte.“

„Jistěže mohou být mnohem účinnější, ale tady jde o konstrukční a technologický problém. Naše technologie je slučitelná s tou vaší, ale jen do určité úrovně. Můžeme tudíž postavit výkonnější palubní fázery, ale ty pak musí být s ohledem na svou účinnost větší, mít masivní kompenzátory, chlazení nepočítaje tucet dalších věcí, které by byly potřeba. Pokud bychom chtěli dosáhnout účinku vašich fázerů třídy X, nejspíš by velikostí přesáhl celé plavidlo. A to nepočítám energetické nároky, které by potřebovaly tak dvě, možná tři lodě, aby je utáhly. Ne, v tom to není.

Přesto v jednom okamžiku na 3,71 vteřiny, narostl výkon palubních zbraní 17,9krát. Což je čtyř a půl násobek maximálního výkonu našich hlavních zbraní. Při takovémto účinku není divu, že jedním výstřelem došlo k proražení pancíře a zasažení hlavního jádra umístěného hluboko v lodi. To je samo o sobě nemožné, ale nejde o jedinou podivnou věc, jako třeba ta zbraň, kterou oslabovali vaše štíty.

Touto zbraní jsou vybavovány pouze sedmičky, tedy Oko 7Z. Loď s tímto označením je velitelská a má na palubě zbraně třídy Z. Jeden z jejich účinků je právě ten, kterého jste byli svědky a soudě podle poškození, skutečně odpovídá Dravci třídy B, první generace. Za normálních okolností by vám usmažili štíty jedním, maximálně dvěma výstřely. Přitom mohu celkem bezpečně říci, že všechny tyto lodě, byly recyklovány a zůstaly pouze ty nové, které jsou v provozu.“

„Což stále nevysvětluje, to k čemu došlo. Tvrdíte, že lodě jsou vaše, ale že nemohly způsobit škodu, jakou způsobily. Přesto k tomu došlo, což nevyvracíte,“ vrhnul po ní kapitán Voyageru zamračený pohled v očekávání nějakého jednoznačného vysvětlení.

„Nevyvracím nic. Důkazy mluví jasně a já nepatřím k těm, kteří popírají důkazy jenom proto, že se mi nelíbí. Říkáte pravdu o tom, co se stalo.“ Na okamžik se odmlčela, než dodala: „Myslím, že nastal čas ukončit náš nedobrovolný desetiletý exil a posvítit si na to, co se tam venku děje.“

„Nerad vám kazím nadšení, ale od našeho posledního setkání uplynulo 10měsíců, nikoliv deset let,“ připomněl Madden konečně onu časovou nesrovnalost.

„Tím se hodně vysvětluje,“ poznamenal dosud mlčící Tolkin.

„Takže měla pravdu, celou dobu,“ přisvědčila Tasha.

„Čas kolem nás sice běží relativně rychleji, ale stárneme stejným tempem, jako v našem časovém kontinuu. To vysvětluje řadu potíží, které měla naše posádka.“

„O jakých potížích tady mluvíme?“ zpozorněl Bajoranský kapitán, neboť tahle část, že tady běží čas pomaleji, než v okolním vesmíru se mu ani trochu nelíbila a představa, že celá mise může ve skutečnosti trvat mnohem déle, ještě méně.

„Nic, co by se vás přímo dotýkalo, tedy pokud někdo z vás netrpí nějakou dlouhodobou nemocí, nebo některá z žen ve vaší posádce není těhotná. Potom by mohlo jít o určitý problém.“

„Tohle musí skončit. Někdo se viditelně snaží očernit jméno Nové Kolonie a to nemůžeme dopustit. A je pouze jeden způsob, jak to udělat. Musíme z tohohle šutru konečně vypadnout!“ prohlásila major Kronesová odhodlaně.

„Už máme jistý plán...“ začal Dar, ale dál se nedostal

„Plán, který vám bude absolutně k ničemu. Stejně jako nám!“ nenechala major svého protějška domluvit.

„Takže víte o planetární konjuktuře?“

„Jistěže o ní víme. A také víme, že sami se odsud nedostaneme. Ani my, ani vy, bez ohledu na technickou úroveň. Tolik jsem pochopila, během našeho zdejšího pobytu. Ovšem pokud se o to pokusíme společně, potom odsud můžeme uniknout.“

„Našli jste nějaké stopy po lodích, které zde ztroskotaly dříve?“ zajímalo vyslance.

„Žádná jiná loď zde není, ani tu neztroskotala.“

„Ale...ale zmizely zde desítky, možná i přes sto lodí. Obchodní kurýrní, průzkumné i vojenské. Naše, Gandorské a...“ začal vyslanec ihned namítat.

„Nenašli jsme stopy po žádné ztroskotané lodi!“ přerušila ho rázně. „Zato jsme našli něco trochu jiného.“

„Našli jste stopy po předchozích obyvatelích Alony 3?“ zpozorněl Slokarij, protože tohle začínalo být opravdu zajímavé.

„Nikam neodešli, jsou stále zde.“

„Tady? Stále...“

„Ne tak, jak si asi myslíte. Nepotkáte je, neuslyšíte je, ani neuvidíte, ale jsou tady.“

„Pouze ti z nás, kteří mají mentální schopnosti, je dokážou vnímat,“ přidal Tolkin.

„To...to by potom vysvětlovalo, co se s nimi stalo.“

„Nemyslím si, že se s nimi něco stalo. Podle mého jde o přirozenou formu těchto obyvatel.“

„To je nemožné. Přeci jsme s nimi navázali první kontakt a...“ začal Tamulec znovu namítat, neboť tahle informace byla v rozporu s tím, co o Aloně 3 věděl on sám.

„Otázka je, s kým jste vlastně navázali kontakt, ale to je teď vedlejší,“ mávla nad tím koloniální velitelka rukou. „Podstatné je dostat se odsud, což jak jsem řekla, sami nezvládneme a ani vy to nezvládnete.“

„Předpokládám, že máte plán?“

„Plán máme, ale záleží na tom, jak moc nám budete důvěřovat. Sami se odsud nedostaneme, pokud nám někdo nepomůže.“ Vida, že kapitán Voyageru váhá, dodala: „Klidně tu můžete sedět a přemýšlet o tom jestli jsme důvěryhodní či nikoliv. Mohu vám však garantovat, že pokud odsud velice rychle neodletíte, tak budou mít vaši inženýři následující měsíc co dělat, aby vyčistili impulsní motory, protože to silové pole, které máte kolem lodi, vás před tou bouřkou neochrání. Klidně tu můžete zůstat s pocitem, že jste se nenechal oklamat.“

„A Vy, předpokládám, víte o místě, kde bychom mohli Voyager před tou bouřkou skrýt?“ nadhodil komandér Madden tázavě.

„To záleží na tom, jak moc nám věříte,“ pokrčila neurčitě rameny v odpověď.

„Máme snad důvod vám nevěřit?“

„Pár důvodů by se jistě našlo. Obzvláště, když vás napadly naše lodě a chtěly obsadit.“

„Potřebujete jenom Voyager, nikoliv nás samotné, k tomu, abyste odsud vypadli. Takže když nás vezmete někam, kde snadno obsadíte naši loď, potom nás nebudete potřebovat,“ pokračoval první důstojník hlasem ďáblova advokáta.

„Proto také říkám, že záleží na tom, jak moc nám důvěřujete.“

„Dáte nám pár minut? Rád bych to probral se svými důstojníky,“ přerušil Aran Dar začínající slovní přestřelku.

„Jistě, ale nepřemýšlejte moc dlouho,“ přikývnula a svižným krokem opustila konferenční místnost s Tolkinem v zádech.

„Takže co si o tom myslíte?“ začal kapitán sotva osaměli. Nejprve pohlédl na šéfa bezpečnosti. „Tuvoku, ta její analýza, jak moc je přesná?“

„Těžko mohla být přesnější a preciznější. Nicméně mě znepokojuje, jak se snadno a lehce dostala k informacím z naší databáze, které jsem předtím zakódoval.“

„Jedničko?“

„Víš, mysli si o mě, že jsem blázen, ale kdyby na to přišlo, tak by ona sama dokázala obsadit Voyager a nás všechny by zpucovala na jednu hromadu.“

„Zpucovala na jednu hromadu?“ zamrkal kapitán překvapeně nad výběrem slov.

„Pokud chceš slyšet bližší informace, tak si nech od Parkse vyprávět, jak s ním pohazovala ve vzduchu jako s hadrovou panenkou. A něco mi říká, že její schopnosti jdou dál, mnohem dál. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby takhle dokázala obcházet i bezpečnostní protokoly.“

„Takže v podstatě nemáme na vybranou?“ Tohle bylo víc konstatování než otázka, zato směřovala k prvnímu důstojníkovi. Ostatně on je našel a také byl mezi těmi, kdo se s nimi před deseti měsíci setkali v Devonském pásmu.

„Nemyslím si, že blafuje a to s těmi motory může být docela dobře pravda. Ostatně jsou tady podstatně déle a vědí o zdejších podmínkách víc, než víme my,“ pokrčil nakonec Martin rameny.

„Sedmá?“

„Poletíme s nimi, ať už se rozhodneme jakkoliv,“ pronesla Sedmá bez zaváhání a s jistotou sobě vlastní.

„Viděla jste...“

„Ano, viděla.“

„A co Vy pane vyslanče? Jak se díváte na spolupráci s Novou Kolonií?“

„Zapomínáte, že jsem pouze host na palubě vaší lodi. Nepřísluší mi jakkoliv zasahovat do vašich rozhodnutí.“

„A co si o tom myslíte?“

„Myslím, že major Kronesová více než splnila má očekávání. Vzbudila ve mně naději, že tohle všechno může mít přeci jenom dobrý konec.“

„Nuže dobrá. Rozhodnutí je na mě, ale ani já z našich koloniálních přátel nemám špatný pocit, takže přistoupíme na jejich plán. Nicméně budeme obezřetní. Sice pochybuji, že by nás tady jenom tak nechali, ale jeden nikdy neví, co se může stát a jak moc se jejich politika za posledních deset měsíců změnila.“

S těmito slovy kapitán Voyageru ukončil poradu a zamířil ven z konferenční místnosti na chodbu, kde čekali oba Koloniální důstojníci.

O chvíli později už vcházel i s doprovodem na můstek, který žhnul aktivitou. Tom Paris už seděl za kormidlem. Harry Kim právě vstával z kapitánského křesla a předával velení. Tuvok a Sedmá každý zaujal své místo na můstku. Jedna osoba bez uniformy tu však byla navíc, Jake Sisko.

„Co tady děláš, Jakeu?“ oslovil ho kapitán sotva vešel i s doprovodem obou důstojníků Nové Kolonie na můstek, chlapce tmavé pleti, který na můstek rozhodně nepatřil. Sice měl přístup po celé lodi, ale nebyl členem posádky.

„Svou práci,“ odtušil Jake pohotově.

„Teď zrovna není vhodná chvíle na reportáž.“

„V tom se právě všichni mýlí. Kdykoliv někdo řekne, že není vhodná chvíle, tak je naopak ta správná chvíle.“

„Jakeu, nevím, jaké poměry panovaly na Yorkshire, ale tady, když řeknu, že není vhodná chvíle, tak není vhodná chvíle, jasné!“

„Jste stejný, jako Chakotay. Ten také opakoval tuhle větu.“

„Asi proto máme každý na límci kapitánské pecky,“ odtušil Dar s nádechem pobavení. Vida zklamání ve tváři mladého Siska, dodal: „Neboj, tvoje chvíle přijde. Tahle mise nekončí tady a teď.“ Rychle se odmlčel, neboť ucítil, jak motory Voyageru naskočily a paluba se lehce zachvěla.

„Určitě jsou ty souřadnice správné?“ obracel se akorát Tom Paris tázavě ze svého křesla směrem k taktické stanici, u níž stála Sedmá s koloniální velitelkou.

„Nevěřte tomu, co vidíte, zdání může klamat,“ přišla odpověď.

„No, já jenom, že bych nerad zapíchnul Voyager čumákem rovnou do písku.“

„Potom buďte rád, že tady žádný písek není,“ odtušila major suše.

„Z nějakého důvodu nejsem o moc klidnější.“

„Proč jsme vlastně neviděli vaši loď, když jsme přistávali?“ nadhodil první důstojník Voyageru tázavě.

„Ze stejného důvodu, z něhož ji nevidíte ani teď.“

„Maskování?“

„Z jistého pohledu, ano.“

„Z nějakého důvodu nejsem o moc klidnější,“ použil Martin stejná slova jako předtím hlavní pilot.

„Za patnáct vteřin uvidíte,“ ubezpečila ho blondýnka s nádechem pobavení, aniž by zvedla pohled od taktického panelu. „Přepnout na raketové motory a připravit ke zpomalení na 10 metrů za sekundu. Teď!“

Tom Paris provedl přesně to, co od něj chtěla a vzápětí pochopil proč. Ta písečná duna, či co to vlastně bylo, nebylo nic jiného než silové pole přikryté nánosem písku, štěrku, hlíny a kamení. Tím pádem vytvářelo dokonalý kryt před okolním vlivem. Velmi chytré. Když o tom tak uvažoval, nejspíš by dokázali totéž, kdyby věděli, že se jim všechen ten sajrajt dostane do motorů.

Voyager hezky pomalu a opatrně prošel skrze silové pole a posádka můstku tak mohla popatřit cosi připomínající hangár. Ve skutečnosti šlo pouze o prohlubeň, kráter, v němž před časem přistála Koloniální vlajková loď. Generátory rozmístěné po obvodu kruhu vytvářely silové pole o rozloze bezmála deseti kilometrů. Koloniální Dravec seděl přesně uprostřed prohlubně a nejevil žádné výraznější známky aktivity. Světla byla z větší části pohaslá a zářila jen v některých částech lodi, dokazující, že tam někdo je.

Tom Paris posadil Voyager přesně půl kilometru od jejich protějšku. Sám nevěděl, co ho k tomu vedlo, jestli poněkud hrozivé vzezření koloniálního dravce, či jeho zeleno černé, kamufláže. Zato Tamulský vyslanec nespouštěl z Oko 7Z pohled. Trvalo bezmála minutu, než Federální plavidlo pomalu prošlo silovým polem a další dvě, než bezpečně usedli vedle jejich hostitelů.

„Poprvé takhle blízko…“ zašeptal s posvátnou bázní.

„Tahle loď je pouze jedna. Jediný dravec třídy D v expediční flotile.“

„Jeden…“

„Zrovna jsme se vraceli na hlavní základnu, abychom předali inženýrům první výsledky, když nás to smetlo do Devonského pásma a roztříštilo v čase,“ začala major vysvětlovat. „Nu, a když jsme se synchronizovali, vyhodilo nás to pro změnu tady. Daleko od našich loděnic bez šance na návrat. Stavba dravců třídy D se tím pádem odložila na neurčito, protože prototyp lodi nebyl schopen dorazit na domovskou základnu s výsledky testování. Jaká neskutečná ironie.“

„Tak či onak, vítejte v Posledním přístavu,“ přidal koloniální kapitán nadneseně.

„Poslední přístav?“ podivil se jeho protějšek nad tím názvem.

„Jméno, které jsme tomuhle místu dali, protože žádné jiné místo na celé planetě nám neumožňuje pobývat v něm bez obav po celou dobu oběhu,“ začal Tolkin vysvětlovat. „Jakmile se planeta otočí kolem své osy a záření začne pronikat na zdejší polokouli, vyvolá to zároveň atmosférické poruchy, které mají za následek písečnou bouři. Ta bouře pak zakryje náš štít a chrání ho před účinky záření. Po následujících šest hodin, kdy záření zasahuje zdejší oblast, jsme chráněni pískem, který během bouře pokryje náš štít a slouží jako přírodní krytí.“

„Působivé,“ připustil Tuvok uznale.

„K tomuto řešení jsme dospěli teprve před čtyřmi oběhy. Za tu dobu jsme vyzkoušeli desítky různých řešení, ale žádné nemělo trvalý účinek.“

„Našli jste tu stopy po civilizaci, která zde byla předtím?“ zajímalo Tamulského vyslance.

„Záleží na úhlu pohledu. Ano i ne.“

„My ovšem víme, že tady byli. Sami jsme na ně před třemi sty lety narazili a...“ trval na svém, protože viděl hlášení a zprávy o lodích, které zmizely v této oblasti a hodně z nich bylo právě Tamulských.

„Jak jsem řekl, tenhle kráter nevznikl přirozenou cestou. Někdo ho zcela záměrně vytvořil a používal. Ano, ale nic z toho co jsme tu našli, není mladší než deset tisíc let.“

„Deset tisíc?“

„Jen mimořádně vyspělá civilizace mohla něco takového zanechat, ale pokud ano, potom odsud buď dávno odešli, nebo vyhynuli. Zůstal po nich pouze stín, jehož ozvěny, ti z nás, kteří máme mentální schopnosti, dokážeme zachytit. Nikdo jiný je nedokáže vnímat.“

Následuje:
Kapitola 12