Slast je strast

Autor:
AViP
Archivováno dne:
9. 5. 2020
Délka:
13 116 slov (59 min.)
Stav povídky:
dokončená
Přístupnost:
17+
Varování:

Sice jsem se nesnažil o nijak sexuálně explicitní popisy, ale... řekněme, že slabší povahy by se některými scénami mohly cítit dotčeny.

Seriál (svět):
TOS, nezařaditelné
Období:
2309 - The Lost Era
Hlavní postava(y):
John Hariman, Demora Sulu a další
Kategorie:
napětí
Pokračování:
Chronologicky poslední povídka z Ciboly. (volné pokračování)
Spoiler:
žádný
Stručný obsah:

Říká se, že kdo se moc ptá, moc se dozví. A to platí i začátkem 24. století.

divider
Poznámka autora:

Jak zmiňuji výše, v rámci chronologie volného cyklu Příběhy z Ciboly jde o prozatím o chronologicky poslední povídku, takže četba všech předchozích nemusí být vyloženě špatný nápad (ovšem funguje i bez nich).

divider
Prohlášení:

Star Trek a související značky jsou majetkem společnosti CBS Studios Inc. a Paramount Pictures Corp. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

divider

Slast je strast (AViP)

Obsah

Část I.

STOP! WHAT SHIP?

Hranatý a vyloženě ošklivý nápis, skrz jehož červená písmena na uhlově černém pozadí ne zcela zřetelně prosvítal znak Spojené Federace planet, vyplňoval celou hlavní obrazovku na můstku mé lodi. Nedalo se říct, že jsem něco podobného vůbec nečekal – to opravdu ne, ale že to něco bude až tak teatrálně primitivní…

„Mohli by si ty vopičky nechat od cesty, fakt že jo,“ zabručel Shild z křesla pilota natolik nahlas, aby to každý na můstku slyšel a přitom dost potichu, aby to v případě potřeby mohl vydávat za samomluvu, která mu omylem unikla. „Hej Franku, udělej s tím laskavě něco!“ naklonil na stranu a houknul přes rameno na našeho spojaře. Pak se na křesle obrátil zády k obrazovce a dodal nahlas už pro všechny: „Nebejvá náhodou zvykem, že se napřed slušně zeptaj?“

„A taky že se nás napřed slušně zeptali,“ poznamenal jsem, zatímco jsem si nervózně pohrával s tlačítky pro vyhlášení poplachu a nebyl si tak docela jist, jestli mám některé z nich doopravdy zmáčknout. „Asi tak o několik světelných měsíců dřív. A dokonce několikrát za sebou.“

„Automatickou žádost vod nějaký plechový huby neberu jako žádost,“ zavrčel Shild. „Když tomu chybí teplý lidský… tento… slovo, tak to není žádost hodná pozornosti,“ dodal a obrátil se zpátky ke svému panelu.

„Na chvíli jsem se bál, co všechno teplé lidské ti u toho chybělo,“ ozval se jedovatě doktor Wilson, který se zezadu opíral v předklonu o mé křeslo, čímž mi efektivně bránil ve využívání otáčecího mechanismu mé kapitánské sesle.

Shild přeháněl – ostatně skoro jako vždycky. Ve skutečnosti by si varovných hlášení mohl nevšimnout jen někdo totálně slepý, hluchý a nádavkem po lobotomii. Celá soustava Tirnag byla ve všech vektorech obklopena výstražnými bójemi, které upozorňovaly kolem prolétávající lodě, že protentokrát bude lepší se oblíbenému šmajchlkabinetu tohoto i několika sousedících sektorů vyhnout. A to nejlépe co největším obloukem.

Popravdě, napůl jsem čekal, že nás místo varovného vysílání rovnou uvítá salva z phaserů. Tak co jsem tady k čertu dělal?

Říká se, že kdo se moc ptá, moc se dozví… a od prvního momentu, kdy jsem se dozvěděl, že jedna z významných „zastávek“ na cestě mezi jádrem Federace a Hvězdokupou Cibola je uzavřena kvůli karanténě, jsem začal být zvědavý, co se tady vlastně stalo. Takže když se naskytla možnost vzít náklad samosvorných svazků pro Tirnag IV a využít ji coby legální zástěrku pro ukojení mé zvědavosti, rozhodl jsem se ji využít.

Nakonec, pokud federálové nezačnou rovnou střílet a místo toho si protáhnou mou registraci počítačem… tak bychom to mohli dokonce nejen přežít, ale ještě dostat bonus za ochotu při řešení problémů Federace.

A krom toho jsem měl stran soustavy Tirnag jisté nepříjemné mrazení v zátylku…

„Pánové, myslím, že jsem to dokázal zrušit,“ přetrhl Frank můj řetěz myšlenek. A skutečně, nápis na hlavní obrazovce byl najednou vystřídán pohledem na hvězdné pole. A taky na bitevní křižník třídy Excelsior. Ze kterého ostatně právě vylétlo torpédo.

„Střílejí na nás?“ Tohle jsem asi tak trochu zařval (a hlavou mi prolétlo, že si asi na křižníku rešerši v databázi Federace neudělali a jaké jsou naše celkové šance).

„Negativní, kapitáne, negativní…“ oznamoval Frank. „Nedetekuji nikde zaměření. Spíš se jen tak předvádějí.“

A opravdu se předváděli. A ne jen tak. Jejich torpédo nás napřed třikrát obkroužilo a pak se rozprsklo do girlandy, za kterou by se nemusel stydět ani novoroční ohňostroj. Čínský.

Musel jsem se v duchu opravit. Nikoliv to vysílání předtím – TOHLE bylo teatrální.

A vzápětí se na obrazovce opět objevilo povědomé: STOP! WHAT SHIP?

„Sakra práce, Franku! Říkal jsi, že jsi s tím něco dokázal udělat!“

„Cpou nám to teď sem přes náš prefix kód. Narovinu? Zkusil jsem už úplně všechno – a není nic, co by se s tím dalo udělat z naší strany.“

„Doufám, že na ně nehodláš začít střílet,“ poklepal mi na rameno doktor. „Tuhle obludu nedáme, to ještě poznám.“

„Ale jo, dali bychom ji…“ pokračoval se svou samomluvou Shild. „Jenže bychom to schytali tak strašidelně, že by nás pak sežrala první ozbrojená bárka…“

„Zavolej je, Franku,“ nařídil jsem našemu spojaři. „Snad pak nechají té šaškárny.“

Kupodivu odpověděli rychle.

Na hlavní obrazovce se objevila tvář celkem tuctově se tvářícího se kapitána Hvězdné Flotily.

„Hovoří kapitán John Harriman z hvězdné lodi Federace Enterprise. Identifikujte se!“ (požadavek na identifikaci byl na jednu stranu sice logický, ale s ohledem na skutečnost, že už na Enterprise znali náš prefix kód, byl zároveň poněkud redundantní)

Frank se na mne tázavě podíval. Přikývl jsem. Od toho okamžiku mne viděla i druhá strana.

„Zde kapitán Frederick Vayden z lodi Minion. Vezeme zásoby stavebních dílů na Tirnag IV. Co se to tu děje, kapitáne? Měl jsem za to, že přísná karanténa je pouze nad Tirnag III a ne v celé soustavě.“

Harriman se zatvářil kysele, což naznačilo, že jsem trefil hřebíček na hlavičku.

Minion, připravte se přijmout náš výsadek. Dále, je tu pár věcí, které s vámi potřebuji probrat – ale protože zhruba za tři hodiny budu pořádat malou telekonferenci pro celý operační svaz, nemá smysl, abych vás tady a teď tahal k sobě. Možná po té konferenci, pokud budete mít dotazy. Enterprise končí.“

Obrazovka zhasla. Napůl jsem čekal, že se opět rozsvítí povědomý nápis, ale nestalo se tak. Místo nápisu se objevil pohled na zvolna driftující Enterprise na hvězdném pozadí, kde bylo možno spíše tušit, než vidět hvězdu této soustavy, která evidentně nikam nespěchala.

„Tak kdo půjdete se mnou uvítat hosty? A nehlaste se všichni!“ zeptal jsem na celý můstek, zatímco jsem vydoloval z přihrádky v křesle PADD a začal na něm datlovat rychlou zprávu pro zbytek posádky a výzvu pro ostatní důstojníky.

„Já půjdu,“ ozval se doktor.

„Ještě někdo? Co ty, Franku, hodil by ses nám tam!“ oslovil jsem Franka Yerdona přímo. Ten ovšem místo odpovědi jen něco zabručel. „Promiň, nerozumím ti…“ rýpnul jsem si. Odpovědí mi bylo jen zabručení o něco hlasitější a doktor mne nenápadně zatahal za rukáv. „No, dobře, kdy nechceš, tak nemusíš, k ničemu tě nebudu nutit. Oskara se ani neptám,“ pronesl jsem směrem k Shildovi, „Jemu se určitě taky nikam nechce.“

Z výrazu a celého postoje Oskara Shilda bylo zřejmé, že mám pravdu.

„Nicméně protože někdo musí naše hosty jednak uvítat a následně se o ně i postarat…“ zahlédl jsem, jak Oskar nenápadně naznačuje prstem střelbu. „A to jako o hosty!“ dodal jsem speciálně pro Oskara.

„No tak teda pardon…! Smysl pro humor tu koukam taky nějak vymřel,“ zaprotestoval Shild.

„Řekl bych, že přesně v ten moment, kdy nám ten křižník předvedl ten svůj ohňostroj, ale to je jen takový můj více či méně kvalifikovaný odhad lehce poučeného amatérského psychologa, pochopitelně,“ vložil se do situace doktor.

„No tak teda dobře,“ vydechl jsem a odeslal všechny připravené zprávy. „Franku, převezmeš na chvíli můstek. Protože, ty Oskare, ty za odměnu půjdeš s námi uvítat naše hosty. Velitele druhé a třetí směny jsem už informoval, setkáme se s nimi v transportní místnosti. Jdeme!“

Jen co se za námi zavřely dveře turbovýtahu se do mne doktor pustil (skoro jsem ani nestačil zadat cílovou stanici). „Nemusel bys pořád do Franka tak rejpat, vždyť sám víš nejlíp, jak na tom už nějakou dobu je.“

Po očku jsem se podíval na Oskara Shilda, ten se nicméně tvářil, že tam s námi vůbec není.

„Hele, doktore Hyde, dobře poslouchej,“ (tak už jsem mu dlouho neřekl – a doktor si toho všimnul, protože sebou zlehka trhnul), „upřímně řečeno, Frank může bejt rád, že ho vůbec nechávám na palubě. Tohle, že je ten důstojník tajné služby, před kterým se třásla půlka kvadrantu?“

„Třeba na něj lezou léta… jako na nás všechny,“ navrhl neutrálně doktor.

„V tom případě bych těm létům doporučoval, aby z něj zas hezky rychle slezla. Není starší než ty nebo já – a při dnešní úrovni lékařské péče nemá nárok.“

Doktor místo odpovědi jen pokrčil rameny.

„Něco ti povím. A tobě taky, Oskare, když už jsi tady,“ otočil jsem se k našemu spolucestujícímu. „Frank si tohle své vyhnanství vybral dobrovolně. Ve skutečnosti Hvězdná Flotila svoje lidi neodepisuje, ne pokud už prokázali své schopnosti. A že se Frank zapletl s Cartwrightem? Takových bylo… Frank dostal na výběr tucet vesmírných stanic, kterým mohl velet, včetně, ale nejen, naší oblíbené K5. Jako spřátelený velitel stanice by se mi líbil stokrát víc, to mi tedy můžete věřit. Ale ne, pan Yerdon se nám šprajcnul a radši dobrovolně odešel do vyhnanství na Minion.“ Prohlédl jsem si oba posluchače, a protože výtah pomalu vjížděl do cílové stanice, zmačknul jsem tlačítko „stop“.

„Na začátku byl Frank dokonce první důstojník a celé roky v tom zatraceně byl dobrý, ne že ne – to mu určitě přiznáte oba. A to jsem si ze začátku říkal, že starého Charlieho Wanga jen tak někdo nenahradí – a nakonec byl Charlie sám rád, že může odejít na odpočinek, protože viděl, že Minion je v dobrých rukou. Dokonce jsem se během té doby několikrát přistihl při myšlence, že bych Frankovi Minion nechal a sám se věnoval obchodování na některé ze základen. A klidně bych to tenkrát mohl udělat. Je to ani ne rok, co s ním něco stalo – to jste si snad museli všimnout oba. A když jsem ho před půl rokem zbavil pozice prvního důstojníka, na čemž ostatně někteří ze zde přítomných vydělali – nenápadně jsem se přitom podíval na Shilda – tak se ani nebránil. Chápete to? Já zbavím Franka Yerdona významné lodní funkce – a on se ani jedním slovem nebrání. Něco s ním je… a dal bych nevímco za to, abych věděl co to je. A popravdě, to už ani nemluvím o tom jeho extempore s phaserem v jeho kajutě před pár týdny… zrušil jedním výstřelem půlku svojí kajuty - sakra práce, málem prostřelil plášť lodi… “

„Teď trochu přeháníš, ruční phaser tohle přece nedá,“ protestoval doktor.

„A vsadíš na to svůj život, kór když tohle udělá třeba ve warpu a náhodou trefí v přepážce něco, co by vážně trefit neměl?“ Obavám se, že tohle jsem na doktora tak trochu zaječel.

Odblokoval jsem výtah, který se zasyčením dorazil do cíle a otevřel dveře. „Nic, pojďme, určitě už si říkají, kde jsme se zasekli.“

V transportní místnosti už na nás čekal zbytek uvítací delegace, to jest velitelé druhé a třetí směny, šéfinženýr Hunter a bezpečnostní důstojník Bauman. Za ovládacím pultem transportéru stál další kus živého inventáře Minion, starý technik Weill… safra, Joe Weill byl na palubě od samotného začátku, ještě dřív, než jsem loď vůbec převzal, to už bude… no, strašně moc let, radši na to nemyslet.

„Alexi, Hansi, Joe…“ pozdravil jsem je. „Rád vás vidím a omlouvám se, že vás tahám do služby, zrovna když máte volno.“ Alex Hunter se jen ušklíbl – jako šéfinženýr byl na podobné radosti palubního života celkem zvyklý. Hans Bauman jen něco zamumlal a z celého jeho výrazu bylo zřejmé, že jsme ho probudili krátce po té, co se mu podařilo usnout, takže z něj přímo odkapávalo nadšení z toho, že se stal členem uvítacího výboru.

„Můžeme?“

„Dokonce musíme, protože na druhý straně začínaj bejt dost nervózní, abych tak řek’,“ ušklíbl se Joe.

Na platformě se objevil půltucet mihotavých stínů, ze kterých se vzápětí zhmotnil výsadek z Enterprise.

No, tohle jsem tak docela nečekal. Zaslechl jsem, jak Joe Weill polohlasem pronesl „a zatraceně“. Oskar se ke mně naklonil a zašeptal: „Kam čert nemůže…“

…tam nastrčí ženskou, doplnil jsem ho v duchu.

„Skoro padesátkrát za poslední dva roky, komandére. A to nepočítám dnešek. Co mi k tomu řeknete?“

„Že mám hodně zakázek jak do soustavy Tirnag, tak směrem z ní… co asi tak čekáte, že vám k tomu řeknu, komandére?“

Komandér mege… eh, Demora Sulu neřekla nic a místo odpovědi jen rozčileně listovala v svém seznamu. Zpočátku jsem ji ještě opravoval – ano, mám hodnost komandéra v záloze, ale na lodi jsem kapitán. Aneb opravdu, kdo potřebuje čerta, když má na krku takovouhle fúrii…

Už svým entrée dala jasně najevo, co si o mé lodi a posádce myslí. Ještě ani neslezla z transportní plošiny a už stačila pourážet všechny kolem.

„Který z vás civilů je tady kapitán?“ zeptala se místo pozdravu a v tomto duchu se nesla celá naše následující rozmluva. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se na chvíli omluvil, zaběhl do své kajuty a vytáhl ze skříně špatně padnoucí bundu od mé staré flotilácké uniformy. Jakž takž jsem na ni v poklusu přišpendlil správné frčky, které jsem po pěti minutách infarktového hledání našel, jak se válí v etuji někde úplně jinde, než měly správně být (dodatečně jsem si uvědomil, že příště, až se budu před nějakou dámskou návštěvou frajeřit svou hodností, tak bych měl druhý den tu věc uklidit, dokud si jaký takž pamatuji, kam jsem ji předchozího večera ve víru vášní odložil).

Zjištění, že má co do činění s někým, kdo je jí hodnostně roven a služebním stářím ji i převyšuje, ovšem komandéra Sulu nijak nevyvedlo z míry. Zásadně mne oslovovala mou hodností komandéra (poznámku, že v záloze si naštěstí pro nás oba odpustila) a nikoliv jako kapitána lodi.

Na chvíli jsem ji setřásl, když se mi jí podařilo hodit na hrb Frankovi. Ten ovšem místo toho, aby na ni vytáhl svou někdejší kapitánskou hodnost a jaksepatří ji zpéroval, se projevil jako naprostý submisivní podržtaška a více-méně jí odsouhlasil všechno, co od něj chtěla. A protože chtěla vidět i náklad, tak oba i s celým doprovodem všech lidí z flotily zmizeli v našem cargo holdu skoro na hodinu.

Jak Oskar Shild vzápětí správně poznamenal, pokud bychom chtěli potichu zmizet i s rukojmími, tak teď pro to byla ideální příležitost. Nemůžu říct, že by se mi ta myšlenka úplně nelíbila – ale samozřejmě, byla to blbost. Co bychom asi tak dělali s jedinou lodí uprostřed Federace? Ne, děkuju, federálního vězení jsem si kdysi užil až moc – a to jsem tehdy měl v podstatě fešácký kriminál, jaký by mne tentokrát zcela určitě nečekal.

Z nákladního prostoru vylezli všichni akorát včas na onu plánovanou telekonferenci. Nevím, co si komandér megera od celé té akce slibovala, ale bylo na ní zřetelně vidět, že skutečnost, že náklad deklarovaný podle všeho zcela odpovídal nákladu skutečnému, ji poněkud vykolejila, neřkuli jí rovnou nabourala vnímání života, vesmíru a její celkový světonázor vůbec. To nemluvím o drobných kapičkách maziva, které mívá tendenci ze samosvorných svazků při nešetrném vybalování občas odkapávat a které nyní pokrývaly její fešáckou uniformu natolik, že si musela po konferenci nechat poslat z Enterprise novou.

Ještě k mému nákladu – je pravdou, že můj přístup k dodržování platných zákonů byl a je vždy poněkud, řekněme, kreativní, ale ani já nejsem takový šílenec, abych do soustavy, kde zrovna flotila pořádá svoje manévry, pašoval něco nedeklarovaného nebo dokonce nelegálního. To tedy opravdu ne.

Zmíněná telekonference sice ledacos vysvětlila, ale spousta otázek zůstávala nezodpovězena.

Především dala odpověď na otázku, kdo tady vlastně velí. Oficiálně velel celé akci jakýsi admirál, ale jeho jméno za celou dobu ani nezaznělo. V praxi velel celému malému svazu Harriman, z titulu kapitána nejsilnější lodi. Zbytek operačního svazu tvořily dvě lodě třídy Miranda, podle všeho plné záložáků a jedna dálková průzkumná loď třídy Constellation, která se zrovna vracela ze své pětileté mise a Tirnag III měl tvořit pro její posádku poslední možnost si pořádně zařádit před návratem domů – místo toho byla odchycena Harrimanem a zařazena do jeho miniflotily. Nebylo divu, že její kapitán se, jakmile zjistil, že Harriman si našel novou oběť, snažil z celé akce vyvázat – a jak to tak vypadalo, Harriman se ho nejspíš chystal v dohledné době pustit.

Objektivně nahlíženo jsem se kapitánovi té connie ani nedivil – a Harrimanovi také ne. Se mnou to bylo horší – ale co, už jsme měli v minulosti hůř placené jobovky.

Alespoň jedna věc byla po skončení telekonference jasná – blokáda se primárně týká planety Tirnag III, zatímco Tirnag IV, která byla po jistou dobu rovněž „na pozorování“, byla s okamžitou platností z blokády definitivně vyjmuta. Což mimo jiné znamenalo, že při troše štěstí budou federálové ignorovat fakt, že jsem se svým nákladem pro Tirnag IV vstoupil do soustavy ještě v době, kdy byla blokáda de iure v platnosti.

Harriman rovněž potvrdil, že onen zdejší problém je v nějakém smyslu biologického charakteru, aniž by ovšem jakkoliv specifikoval skutečnou příčinu karantény. Během celé konference se ostatně několikrát vágně odvolal na autoritu velícího admirála – ale o koho se přesně jedná, to nikdy neřekl a vždy odvedl řeč jinam.

Po skončení konference jsme zůstali sedět v naší jídelně, která sloužila zároveň jako zasedačka v těch vzácných momentech, kdy jsme nějakou náhodou potřebovali. Tehdy Demora Sulu projevila touhu uvidět záznamy o našich předchozích návštěvách v této soustavě – o další fyzické kontrole našeho nákladu už nepadlo ani slovo.

Když zjistila, že jsem do soustavy Tirnag zavedl Minion za poslední dva roky celkem 47x, rozhodla se, že na nás znova zaútočí. K její smůle všechny naše záznamy seděly – ano, párkrát jsem nějaký ten paš v minulosti po této trase skutečně vezl, ale jak se říká, kde není žalobce – a tak dále.

Ze záznamů nicméně jasně vyplývalo, že jedním z našich nejvýznamnějších zákazníků byl jistý orionec jménem Eletarr. To jí bůhvíproč nějak podšprajclo. Budiž řečeno, že zhruba někdy v té době se mi kdesi v hlavě rozeřval poplašný zvonek. Protože Eletarr s touhle situací opravdu mohl mít něco společného… a čím víc jsem o celé téhle věci přemýšlel, tím jasnější mi bylo, že tohle bude ta správná stopa. Jenže jak ji flotilákům předat a zároveň si pod sebou nepodříznout větev?

I proto jsem více méně uvítal, když jsem ji mohl předat do laskavé péče druhé směny. Jen ať si to Alex Hunter taky trochu užije.

Sám jsem se svalil ve své kajutě na postel – jen tak jak jsem byl, bez převlékání. Vytáhl jsem z nočního stolku sluchátka a pustil si něco ze své hudební sbírky. Asi jsem na chvíli usnul, protože nějak si nepamatuju, že bych slyšel některé skladby ze svého oblíbeného playlistu. Najednou jsem měl pocit, že mne něco ruší… po chvíli jsem byl schopen identifikovat zdroj rušení – byl to dveřní zvonek. Strhnul jsem si sluchátka a napůl zařval „už jdu“. Doplazil jsem ke dveřím a uvolnil je.

Dveře se se zasyčením otevřely. Stál v nich ustaraně se tvářící doktor Hyde.

„Neruším?“ zeptal se poněkud nelogicky.

Místo odpovědi jsem zachrchlal něco nesrozumitelného a ukázal dovnitř místnosti, což doktor celkem správně pochopil jako výzvu ke vstupu.

„Koukej si jít šlehnout svou pravidelnou dávku kofeinu. Potřebuju tě teď při smyslech,“ poznamenal doktor sarkasticky.

„Vždyť víš, že se s tím snažím přestat…“ zamumlal jsem.

„Tak dneska to rozhodně nebude,“ odtušil.

Otevřel jsem skříňku s léky a vytáhl jsem lahvičku s velkými bílými tabletami. Po chvíli uvažování, jestli by mi nestačil půlčík, jsem jednu z nich spolknul.

„A ještě to pro jistotu zapij tím kafem, co tu určitě někde máš, jak tě znám, ať je z toho pořádná kardiakova zlatá. Však ty seš zvyklej, ty to vydržíš. A vůbec, co to proložit troškou efedrinu, když už jsme u toho? Vypadáš nějak nastydle.“

„Připomeň mi příležitostně, že tě chci protáhnout pod kýlem bez skafandru za tyhle řeči,“ odpověděl jsem jedovatě, nicméně doktorovy pokyny jsem splnil. „A vůbec, je to v souladu s Hippokratovou přísahou, nutit pacienta ke konzumaci látky, na které je závislý?“

„V tvém případě určitě,“ odseknul doktor. „A teď nejspíš chvíli počkáme, než to začne působit, co ty na to?“ zasmál se úlisně.

„Na svý závislosti dělám usilovně přes čtyřicet let…“

„A pořád na tebe funguje, jak vidím,“ poznamenal, jakmile zaznamenal, že kofein začíná působit.

„Tak mi řekni, kvůli čemu se dneska v noci zas nevyspím.“

„To opravdu nevím, protože do hlavy ti přes všechnu svou snahu fakt nevidím a jestli něco vím zcela jistě, tak je to to, že i po své dávce obvykle spíš jak nemluvně, dokonce jsem opakovaně zaznamenal, že spíš po kofeinu lépe, než bez něj – což je ostatně u někoho, kdo je na něm natolik fyzicky závislý jako ty, poměrně logické. Takže jestli budeš dneska spát špatně, bude to možná kvůli starostem, ale určitě ne kvůli kafi. Což s ohledem na to, co se ti chystám říct, nemůžu vůbec vyloučit.“

„No tak do toho.“

„Jedno slovo. Eletarr.“

„Co s ním?“ snažil jsem se o neutrální výraz.

„To mi řekni ty. Dobře jsem si všimnul, jak ti ztuhly rysy, když na něj přišla řeč.“

Vydechl jsem. „Několikrát jsme pro něj něco paš… ééé, vezli a tak… však víš.“

„A ty máš strach, že se něco provalí – zvlášť pokud si nebudeš dávat pozor na pusu? Tak to tě můžu uklidnit. Neprovalí se nic.“

„Jak to?“

„Eletarr je mrtvý. Někdo ho na K5 zastřelil. I s celým jeho doprovodem. Je to sotva pár hodin – přišlo to prioritním kanálem těsně před tím, než jsme vletěli do soustavy.“

„Takže proto byla komandér megera tak nabroušená, když se to jméno objevilo…“

„Jmenuje se Demora,“ opravil mne. „A není to zdaleka taková megera, když jí trochu líp poznáš. Poslechni, že tys ji někdy v minulosti přepadl, že tě má tak ráda?“

„Ha, ha, ha… a kdy asi tak? Když byla v kolíbce? Uvažuj přece trochu.“

„Co já vím, cos dělal předtím, než jsme se potkali,“ zašklebil se doktor. Pak ovšem zvážněl a pokračoval. „Ba ne, kamaráde, podle mě ty moc dobře víš, co tam dole je. To bys teď nebyl tak groggy, na to tě až moc dobře znám.“

„Možná vím, možná nevím,“ odsekl jsem. „Co kdybys místo rejpání začal trénovat dýchání ve vakuu? Jak tě tak pozoruju, budeš to potřebovat spíš dřív než pozdějc.“

„Já vlastně skoro zapomněl, jak milou povahu míváš, když máš špičku…“ odtušil doktor. „Víš co? Nech si to v klidu projít hlavou – ale hlavně, jestli fakt víš co tam dole je, tak by bylo fajn, kdybychom se to dozvěděli, dřív než bude pozdě.“

„Jestli je tam dole to, co si myslím, že tam je, tak si zdejší lodě udělají ostrý výcvik v provádění GO 24. Přinejmenším na části Tirnag III.“

„Až tak?“

„Až tak…“

Doktor se chtěl nejspíš ještě na něco zeptat, ale zabránilo mu v tom zapípání mého komunikátoru. S výrazem ukřivděného člověka, kterému všichni ubližují, jsem přešel k nástěnnému panelu a ohlásil se.

Na miniobrazovce se objevil obličej Hanse Baumana. Letmo jsem zabloudil k indikátoru palubního času, no jo, třetí směna zrovna začala úřadovat.

„Ano, Hansi?“

„Ééé... kapitáne, chtěl by s vámi mluvit kapitán Baker z lodi Canopus. To je ta connie. Prej už vám psal. Ale jestli ruší, můžu ho odmítnout.“

Zakroutil jsem hlavou. „Vím, o co mu jde, pusť mi to sem.“ Pootočil jsem se tak, aby mi doktor alespoň částečně viděl do tváře – a abych i já viděl jeho. Doktor začal naznačovat, že pokud potřebuji, tak vypadne. Gestem jsem mu naznačil, že klidně může zůstat.

„Oukej, kapitáne, už to jede!“ ozval se Hans a zmizel z obrazu, jen aby byl vzápětí vystřídán tváří lehce prošedivělého muže se zastřiženým plnovousem, který si jím zjevně alespoň částečně kompenzoval své „nízké temeno“. Kapitán Baker velel lodi určené pro průzkum hlubokého vesmíru a v celém jeho vzezření bylo něco z výrazu starých mořských vlků.

Na člověka se vzezřením mořského vlka měl kapitán Baker hlas překvapivě vysoký a příjemný. A poněkud překvapivě, byl docela nepříjemně vlezlý – neustále mne oslovoval „pane kolego“, i když na něm bylo vidět, jak ho to celé štve.

Jenže… zrovna v tenhle okamžik se tak chovat ke mně musel – pokud se chtěl dostat domů v nějakém rozumném termínu. A to on po několika letech strávených v hlubokém vesmíru opravdu chtěl (a pokud ne on, tak buď jeho posádka a/nebo rodina, což mohlo být ve finále pro morálku na lodi ještě horší).

Že by se mi hodilo vartovat u Tirnagu III a hrát si na flotiláka, no tak to jsem vyloženě říct nemohl. Že by náhrada od Flotily stála třeba jen za zmínku, to jsem říct nemohl tuplem. Jenže – byla tu ta záležitost s čerstvě zesnulým Eletarrem a jistou zásilkou, kterou jsem kdysi odmítl. To ovšem neznamenalo, že ji sem třeba nepřivezl někdo jiný… a tak mi vůbec nevadilo, že udělám „gesto dobrého vola“ a že kapitánu Bakerovi umožním se vzdálit i s celou jeho lodí.

Jakmile jsem projevil ochotu vystřídat Canopus, Baker přešel do ještě medovějšího tónu. Několikrát mne ujistil o svém vděku a přízni (haha, až se někdy potkáme, tak se určitě nebude pamatovat, to znám), pak mi dokonce nechal poslat na palubu bednu jakési vzácné brandy, ke které přišel na svých cestách (a to zas bylo od něj doopravdy hezké) a nakonec se se mnou rozloučil se slovy co nejsrdečnějších díků.

Pro mne to ovšem znamenalo, že si dám sprint do transportní místnosti, abych zabavil čerstvou zásilku, než mi ji třetí směna začne degustovat. Dalo mi to i záminku k tomu, abych od sebe vypakoval doktora (vše zlé je vždy i k něčemu dobré) – a jak jsem tak uháněl chodbou pro bednu s chlastem (mimochodem, stihnul jsem to jen tak tak, Joe Weill se už začínal tvářit, že jde hledat vhodný pajcr, aby se podíval dovnitř, protože, co kdyby to náhodou byl důmyslně ukrytý pekelný stroj, že), tak mi došlo, co ještě mi na Bakerově zjevu nesedělo – kapitán jeho zjevu by přece měl mít na hlavě klasickou kapitánskou čepici…

… a tak se z nás stala jedna ze složek blokádní flotily nad Tirnag III.

„Proč se trochu neuvolníte, kapitáne?“ Eletarr na mne cenil své zlatem a drahokamy „vyspravené“ zuby v něčem, co snad měl být přátelský úsměv – což ovšem bylo ve skutečnosti asi tak stejně příjemné, jako pohled do tlamy klingonského targa (a smrdělo to zhruba stejně, možná i hůř). „Práce je pro dnešek za námi – je čas věnovat se zábavě.“

Nenápadně jsem se rozhlédl. V místnosti (v malém salónku na K5, který si snad nikdo jiný než Eletarr nepronajímal) jsem byl pouze já – a pak už jen Eletarr a jeho čtyři orionky. Oba jsme seděli v křesílkách, žádný stůl mezi námi nebyl a každému z nás po boku stály dvě orionky.

Představte si tu nejhorší karikaturu obchodníka, kterou si dokážete vybavit – malý, téměř zakrslý, leč obtloustlý – v důsledku toho se špatnou a kolébavou chůzí – s dlouhými řídkými fousy a dokonale plešatý. A teď si to ještě obarvěte do exotických barev (Eletarr by měl být správně orionsky zelený, ale on byl takový spíš „vyšisovaný“, místy skoro jako listí na podzim), prapodivných hadrů, které zřejmě pro orionce tvoří cosi jako národní kroj (v Eletarrově případě ještě nevkusnější, než byste čekali) a dostanete přibližnou představu o tom, jak Eletarr vypadal.

Na okamžik se mne zmocnila panika – obvykle jsem na jednání bral někoho s sebou, nejčastěji doktora nebo Franka (ten mne koneckonců kdysi s Eletarrem i seznámil), ale tentokrát jsem s ním byl buhvíproč na jednání sám.

Tohle nebylo dobré… že Eletarr dokáže pomocí svých orionek zmáknout téměř kohokoliv bylo dobře známé, sám jsem to na jednom z prvních jednání s ním ke své škodě zjistil – od té doby jsem se nechával od doktora naočkovat proti jejich feromonům. Tiše jsem doufal, že jsem alespoň na své hypo tentokrát nezapomněl.

Dvě orionky se začaly ke mně vinout. Ještě jsem je dokázal gestem setřást – když to Eletarr viděl, tak se dal do strašlivého chechotu. „Ale copak, kapitáne, moje kočičky se vám nelíbí? To se divím, to se divím… ale třeba byste dal přednost něčemu jinému.“ Sáhl do kapsy své prapodivné tuniky a vytáhl cosi zabalené v malém sáčku z průhledné fólie a hodil to směrem ke mně. Podíval jsem se na podlahu. Předmět ve fólii ze všeho nejvíc vypadal jako hodně pomačkaný kaštan, s prapodivnou šedozelenou barvou. Než jsem stačil něco říct, Eletarr pokračoval: „Ale to víte, chvíli to potrvá…“ mávl na své dvě orionky, které se k němu okamžitě začaly lísat „…zatímco děvčata jsou tu s námi teď a tady. Tak proč si trochu neužít života?“

Ucítil jsem, jak se do mne orionky pustily z obou stran a jak mi jejich ruce zajely pod šaty. Cítil jsem jejich horký dech, jejich dotyky na své kůži, na bradavkách, cítil jsem, jak mi žužlají uši a mnou záda… pak jsem ucítil prudký odliv krve z mozku kamsi dolů a jedna z orinonek mi razantně zajela rukou pod kalhoty, zatímco ruce té druhé se mi kolem těla ovíjely jak dvě zelené liány. Cítil jsem, jak ztrácím kontrolu nad sebou samým… Eletarr si musel mé situace všimnout, protože se rozchechtal na celé kolo: „Věděl jsem, že dáváte přednost spíš klasice, než podivným náhražkám…“

Rychle jsem ztrácel schopnost racionálně uvažovat – a zjevně byly postiženy všechny mé smysly, protože Eletarr ještě něco říkal, ale místo slov jsem slyšel jen jakési houkání. Napadlo mne, že můj univerzální tlumočník přestal pro přemíru hormonů v krevním řečišti fungovat a že vlastně vůbec nevím, jak zní orionština v originále. Obrátil jsem se k jedné z dívek. Ta můj pohled zachytila a opětovala s výrazem, který byl zcela nezaměnitelný – žádostivost z jejího výrazu vyloženě odkapávala… no i když v tuhle chvíli jsem cítil, že začínám odkapávat spíš já. Chtěl jsem se na něco zeptat, ale nedokázal jsem ze sebe vypravit hlásku… nicméně dívka pochopila a promluvila na mne: „Kapitán na můstek“. Udivilo mne, že to řekla hlasem, který jsem odněkud znal. „Opakuji, kapitán na můstek.“ No jistě – mluvila hlasem Demory Sulu! Ale jak by to bylo možné… Obrátil jsem se k Eletarrovi – ten náhle stál nade mnou a z jeho otevřených úst se linulo čím dál tím silnější houkání – napadlo mne, že takto blízko snad i ucítím jeho smrdutý dech, ale kupodivu – necítil jsem nic.

A najednou byl Eletarr pryč. A pryč byly i orionky a salónek z K5 a já byl ve své kajutě na Minion a jediné, co mi z celého zážitku zůstávalo, byla silná erekce (což se koneckonců občas člověku stane i tak, když ho něco uprostřed noci probudí).

A ještě něco zůstávalo – silné houkání poplachu a téměř mechanicky opakovaná slova: „kapitán na můstek“. Rychle jsem se rozhlédl – podle palubního času bylo něco málo po třetí hodině ráno.

Vyskočil jsem a vymáčkl tlačítko komunikačního panelu a houkání poplachu rázem ustalo. „Už jdu,“ zachroptěl jsem do mikrofonu. Hodil jsem na sebe kusy uniformy, dal jsem si hlt kávy z pohotovostní zásoby a vyrazil směr můstek, za tichého doufání, že moje, ehm, chlouba, splaskne dřív, než tam dorazím (což se mi celkem splnilo) – to poslední, co jsem ještě potřeboval, bylo, aby mne komandér megera obvinila ze sexuálního obtěžování na pracovišti.

Na můstku panovalo boží dopuštění – poplach uprostřed noci evidentně vykolejil většinu posádky a jak jsem tak díval na stavové obrazovky, na ostatních lodích to nebylo výrazně jiné. Na místo pilota zrovna usedal Oskar Shild a na místě spojaře už byl usazený i Frank Yerdon – Demora evidentně zmobilizovala celou posádku - což ostatně nebylo na škodu.

Hlavní obrazovku vyplňoval pohled na noční stranu Tirnag III, jehož atmosférou se urputně drala vzhůru malá nákladní loď. V pravém horním rohu obrazovky se ve výřezu obrazovky nacházel obličej kapitána Harrimana – kterého podle všeho také museli vzbudit. Hariman zrovna něco říkal: „…v pohotovosti. Načasovali si to dobře – jak vidíte, snaží se prorazit v čase, kdy naše lodi mají noční směnu a letí na noční straně, aby mohli rovnou skočit do warpu, jakmile budou venku z atmosféry.“

„Kapitán na můstku,“ zvolala komandér Demora Sulu a téměř úslužně vypadla z mého křesla.

Posadil jsem se – za křeslem už stál lodní kuchař s připravenou bandaskou s kávou, ze které mi nalil pořádný kafáč.

Pomalu jsem se začínal zase cítit jako člověk.

Nechal jsem si podat hlášení, okomentoval jsem rychlé provedení poplachu a pochválil +/- všechny zúčastněné (bylo za co). Na Demoru evidentně schopnosti mé lodi udělaly dojem rovněž, rozhodně se pro tentokrát zdržela jakýchkoliv komentářů.

Lodička neměla šanci a musela to vědět… a i proto mi něco na celé situaci nehrálo.

Obrátil jsem se k Demoře: „Když prohlásím, že Enterprise tu loďku zvládne, tak se myslím nespletu, že?“

„Rozhodně ne, pane!“ souhlasila (páni, tomu teda říkám změna postoje!). „Enterprise by tu loď zvládla zadržet i sama.“

Pokýval jsem na znamení souhlasu. „Přesně, jak jsem se domníval. Děkuji, komandére.“

Zrušil jsem pohled na planetu (nechal jsem jen Harrimana v rohu obrazovky, abych měl prostřednictvím jeho komentářů přehled o situaci) a místo toho jsem si nechal promítnout schéma rozmístění blokádní flotily kolem planety – a pak ještě rozmístění planet v soustavě Tirnag.

„Pane Shilde, naveďte nás nad opačnou stranu planety – ale pokud možno bez zbytečného rozruchu, ano?“

„Provedu, pane?!“

Můj rozkaz ho evidentně zmátl – a podle výrazů celého osazenstva můstku nebyl rozhodně sám.

„Vážení, račte směřovati pohledy své na obrazovku hlavní – co tam nyní vidíte?“ Ano, nepopírám, že v okamžicích, kdy mám jasně v něčem pravdu, tak bývám opravdu až zbytečně teatrální… ale ono už to tak nějak patří k věci. „Nuže?“ zeptal jsem se, protože jsem nechtěl situaci zbytečně protahovat.

„Takže – Tirnag I a II tvoří krásný kryt pro kohokoliv, kdo by chtěl zmizet potichu ze soustavy. Než bychom si ho všimli, byl by u slunce – a pak už by jeho warpovou signaturu přemázlo záření místního slunce. Nakonec bychom si toho možná všimli… ale to už by byl dávno v tahu.“

Stačil letmý pohled na schéma rozmístění blokádních lodí – všechny se nyní nacházely na jednou polokoulí a byly semknuté kolem prchajícího frachťáku – tedy až na nás. Celá druhá polokoule byla zcela nehlídaná… nakonec, možná bylo dobře, že chvíli bude nehlídaná, třeba si případný lamač blokády přestane dávat pozor… Harrimanovi evidentně došlo, co se může stát, protože se nás nesnažil nijak zadržet – naopak, po chvíli mi diskrétně pípnul terminál se stručnou zprávou: „Dobrý lov! J.H.“

Minion pomalu vklouzla nad osvětlenou část planety. Nechal jsem vypnuté všechny aktivní senzory – doufal jsem, že se případný uprchlík prozradí sám. Nemusel jsem čekat dlouho. Optické vyhodnocovací systémy záhy zaznamenaly další loď letící nad hranicí troposféry, jak se pomalu šplhá vzhůru řídkou atmosférou Tirnag III. Atmosféra planety sice byla poměrně řídká, ale na to, aby zcela oslepila senzory lodi startující z planety, stačila s přehledem. Zbraně jsme měli nabité – teď nezbývalo než čekat a doufat, že se náš pilot dokáže pověsit za unikající loď, jakmile se vyhoupne z atmosféry.

Oskar byl opravdu dobrý – dovedl nás do ideální palebné pozice. Do štítů frachťáku zabubnovala první salva z našich phaserů.

Mávl jsem na Franka – ten rutinně přikývl a otevřel kanál. „Hovoří kapitán Vayden z hvězdné lodě Minion“ - náhle mne napadlo, že jsem přesně v opačné pozici, než když jsme do této soustavy před pár dny přiletěli. „Zastavte loď, nebo budeme nuceni použít krajních prostředků.“ Opět jsem mávnul na Franka, tentokrát, aby kanál uzavřel. „Tak co?“ zeptal jsem se.

Zakroutil hlavou. „Vůbec nic. Ale vůbec.“

„Dobrá, palte vším, co máme – a miřte na motory,“ nařídil jsem. Koutkem oka jsem zaznamenal vyděšený výraz Demory Sulu (jo, flotila takhle nezastavuje – ale troufám si tvrdit, že můj způsob je efektivnější). Z Minion vylétla salva z phaserů následovaná dvojicí torpéd. Oskar Shild mířil přesně – z cílové lodi odlétla hromádka trosek, loď viditelně zpomalila a začala mírně vybočovat z kurzu, lehce se začala otáčet podle nejméně dvou os naráz a zároveň z ní začaly unikat tenké proužky plynů.

„Volají nás!“ vykřikl Frank. „Říkají, že zastavují motory a že žádají o zastavení palby.“

„Jejich stav?“

„Byl to přesný zásah…“ prohlásil stoicky Oskar. „Jejich warp je na kusy a impuls je na hraně nepoužitelnosti. Tahle loď už nepoletí nikam – leda bychom je odstrkali na vyšší orbitu vlečným paprskem.“

Vyvolal jsem si na příručním terminálu efemeridy dráhy lodě. „No jo, zrovna na to koukám,“ konstatoval jsem spíš sám pro sebe. „Do dvanácti hodin nejpozději budou zpátky v atmosféře – ale jen oprava impulsu je tak na dva dny. Fakt moc dobrá práce.“

Přejel jsem pohledem můstek. „Bude třeba je obsadit. Máme nějaké dobrovolníky?“ Ani jsem nestačil dokončit větu, když jsem si všiml, že se Frank začal zuřivě hlásit.

Popravdě řečeno, překvapilo mne to. „Franku? Chceš jít na tu loď?“ zeptal jsem se spíš pro jistotu, ale o Frankových záměrech nemohlo být vůbec pochyb.

Jeho náhlá ochota byla až podezřelá, ale na druhou stranu... proč ne? „No tak dobrá, Franku, vem si půltucet lidí a jděte tam.“

Zaslechl jsem diskrétní zakašlání. „A ano, vemte s sebou i tady komandéra a přiberte i nějaké lidi z Enterprise.“ Obrátil jsem se k Demoře. „Koneckonců, jednou už tu máme oficiálního zástupce Hvězdné Flotily, tak ať z toho taky něco má a ať je to všechno přesně podle pravidel.“

„Posaďte se, kapitáne, a pokuste udělat si pohodlí, hned se vám budu věnovat. Doufám, že vás moji hoši moc nepocuchali.“

Vlídná slova podivně kontrastovala se způsobem, jakým jsem byl k jejich původci odeskortován. Po zadržení i druhé unikající lodi a identifikaci nákladu obou lodí (kdy se ukázalo, že návnada neměla na palubě nic, co by stálo za řeč, ale zato náklad lodě, kterou jsme poněkud nešetrně zadrželi, potvrdil mé nejhorší obavy) a po jeho odtransportování rovnou na palubu Enterprise si mne i Demoru Sulu vyžádal Harriman, údajně kvůli poradě o dalším postupu. Popravdě, nechtělo se mi, vůbec se mi nechtělo, tušil jsem nějakou zradu – ale co jsem mohl dělat? Ještě jsem ani nesestoupil z transportní plošiny a už u mne byli dva příslušníci lodní ostrahy s namířenými phasery, v čele s jejich velitelem, jež byl orionského původu (ještě že moje svěrače fungují i v mém věku dobře, protože tohle byl brutální zátěžový test jejich funkčnosti). Koutkem oka jsem zahlédl vítězoslavný úsměv v Demořině tváři a naprostou bezradnost ve tváři kapitána Harrimana – bylo jasné, že on téhle šou nevelí a ani nikdy nevelel.

Kupodivu mne nevedli do lodního vězení (celkem jsem měl představu, kde na lodích Federace většinou nachází) a místo toho mne vedli kamsi na ubytovací palubu. Nakonec mne strčili do dveří jakési poměrně anonymně vyhlížející kajuty. Sami zůstali venku – tedy ne kajuty, vlastně jednoduše zařízené pracovny či kanceláře.

Několik kroků od vchodu byl jednoduchý stůl s počítačovým terminálem. Za stolem seděl postarší muž v uniformě admirála hvězdné flotily. Před stolem stála primitivně vyhlížející židle. Admirál ukázal na židli: „Tak se přeci posaďte, kapitáne, máme toho spoustu k projednání.“ Byl mi nějak podivně povědomý… určitě jsem ho už někde někdy viděl… Nervózně jsem se rozhlédl, ne, za mnou nikdo nestál a po chvilce váhání jsem si sednul.

„Chlapci od poručíka Tengera čekají venku. Jistě, pokud byste se rozhodl udělat nějakou blbost, asi by vám v tom nedokázali zabránit, ale co už nadělám. Ale já myslím, že vy žádné blbosti dělat nebudete.“ Sáhl kamsi do stolu a vyndal tlustý fascikl. „Tohle jsou vaše papíry. Ne, není to úplně všechno – jen to nejzajímavější. Kapitáne Vaydene, dejte mi teď jeden dobrý důvod, abych vás nenechal sebrat teď a tady.“

Jak hovořil, došlo mi odkud ho znám… to přece byl někdejší šéflékař Enterprise admirála Kirka…! McCoy, nebo tak nějak!

Evidentně si všiml mého zkoumavého výrazu.

„Ano, kapitáne, už jsme se potkali. Dvakrát, pokud to počítám dobře. Nejprve v systému Barnardovy hvězdy a zhruba o nějakých deset let později v systému Zeom. To už jste byl kapitánem na Minion. Tehdy jsem tak trochu rozmrazoval vaše lidi… doufám, že to nebyla úplně zbytečná práce.“

Nepřítomně jsem vydechl. „Ne, nebyla.“ A v duchu jsem se vyděsil – co když se nějak domáknul pravdy o té mé slavné ráně, když se mi podařilo ukrást jeden z mála dochovaných kelviniových reaktorů – u všech svatých, jestli ví tohle…!?! Sice mi nebylo jasné, jak by se to dozvěděl, ale jak se říká, cesty Páně a Sekce 31 jsou nevyzpytatelné…

„Mimochodem, Leonard McCoy, k vašim službám, abych tak řekl. Či Admirál McCoy, chcete-li.“

Nepřítomně jsem přikývl.

„Koukám, že vás při zmínce o Zeomu doslova zamrazilo,“ neodpustil si McCoy sarkastickou poznámku (jo, kdybys tak tušil, proč jsem ztuhnul), „ale nejsme tady kvůli Zeomu, ani jeho nešťastnému osudu. Jsme tady kvůli Tirnag III – přesněji kvůli tomu, co se nachází na jeho povrchu, jmenovitě, na té jeho části, kde se shodou okolností nachází, říkejme tomu z nedostatku lepší terminologie, zdejší vykřičená čtvrť. Máme vlastně štěstí, že Tirnag III není plná třída M… to bychom ho museli odepsat jako celek. Takhle nejspíš odepíšeme jen zhruba osminu povrchu – nic s čím by si teraformační služba nedokázala nakonec poradit. A pak samozřejmě, pár tisíc životů… jistě, někdo by mohl oprávněně namítnout, že zničení několika bordelů nepředstavuje žádnou zásadní ztrátu, byť jsem si jist, že posádky mnoha a mnoha lodí by s ním zásadně nesouhlasily, ale mně se nějak tak celkově příčí důvod, kvůli kterému se to stane.“

Sáhl kamsi do stolu a vyndal malou krabičku. Otevřel ji a na stůj vysypal několik fóliových pouzder – v každém z nich se nacházelo cosi, co vypadalo jako pomačkaný kaštan napadený divnou šedozelenou plísní.

„Vy samozřejmě víte, o co jde, že...“ zdánlivě nezúčastněně poznamenal McCoy. „Koneckonců, byl to váš výsadek, kdo tohle na té lodi objevil.“

Nervózně jsem se zavrtěl.

„Ano, kapitáne?“

Vydechl jsem. „Jsou to semena rostliny Volupta Orionica.

„Zvané též orionská rostlina slasti, že. Je to rostlina, jejíž pěstování je na území Federace, jakož i řady jiných států naprosto zakázáno – dokonce se dá říci, že je to jedna z mála věcí, na kterých se dohodla jakákoli mezihvězdná konference.“

„Kolují různé zvěsti...“ zkusil jsem neutrálně.

„...které jsou vesměs pravdivé, nakolik mohu posoudit,“ doplnil mne McCoy. „Je to masožravá rostlina, která láká svou oběť na možnost, řekněme, nevšedních sexuálních radovánek. Přizpůsobí se libovolné humanoidní anatomii. Celý proces trvá několik týdnů, v závislosti na velikosti oběti a během celé té doby ho lze zvrátit, byť první poškození mozku, zejména v důsledku hypoxie, nastává už po nějakých 48 hodinách. Poškození mozku se postupně stupňuje – tvrdí se, že orionské gangy používají tuto rostlinu coby trestný nástroj pro podlomení vůle některých svých animálních žen, některé zdroje dokonce spekulují, že původně všechny animální ženy musely prožít nejméně týden v této rostlině, aby se staly náležitě povolnými – a také závislými na sexu.“

„Ano, i to jsem slyšel,“ připustil jsem.

„Tahle semena jsou zralá jen pár dnů – to znamená, že k jejich vypěstování musel někdo zemřít. Ostatně, jako hrubý odhad, kdy je už příliš pozdě pro záchranu oběti se udává okamžik, kdy rostlina začne kvést. Jediná ochrana před lákáním rostliny je skafandr kombinovaný s pravidelnými dávkami látek potlačujících sexuální pud – pro jistotu. Ostatně, na palubě té prchající lodi našli vaši lidé jak těžké skafandry určené pro práci ve vysoce zamořeném prostředí, tak doslova koňské dávky supresantů.“

„Však ano, admirále. Vždyť to byla moje loď, kdo ty pašeráky odchytil...“

„To je také jediný důvod, proč se bavíme spolu zde, místo toho, aby z vaší lodě byl jen ohořelý vrak a vy sám, v případě, že byste to přežil, jste seděl v cele – mimochodem, ta druhá alternativa ještě pořád může nastat.“

„Co tím chcete říct?“

„Jen to, že jsme byli schopni, na základě pečlivé analýzy té obrovské sklizně, určit poměrně přesně čas, kdy se objevila první rostlina na Tirnag III. Pak jsme to porovnali se známými letovými záznamy do a z této soustavy. Vaše loď je jedna ze tří civilních lodí, která by připadala do úvahy, co by zdroj této infekce.“

Málem jsem spadnul ze židle. „Ujišťuji vás, že...“

„Ujišťování si strčte za klobouk. Už jen na základě této skutečnosti vás můžu nechat sebrat a nechat v base tak dlouho, jak uznám za vhodné.“

„Admirále, mám jisté...“

Nenechal mne domluvit. „Ano, to máte. A víte co? Sekce 31 sama o sobě prohlásila, že je jí váš osud celkem lhostejný, že by jen rádi zpátky Minion v jednom kuse, ale že ani na tom vyloženě netrvají, pokud to jinak nepůjde. Jste cartwrightův muž a jako takový jste v nemilosti – nechávají vás být jen proto, že jim nestojíte za trable a námahu. Mimochodem, jakmile bych vás nechal sebrat, spustí to zajímavou kaskádu událostí – zaprvé, definitivně přijdete o imunitu ze strany Sekce 31, to znamená, že si budete muset odsedět zbytek trestu, ke kterému jste byl odsouzen před těmi zhruba třiceti lety. K tomu se připočítají všechny žádosti o vaše vydání z jednotlivých soustav – a že se jich za těch zhruba 25 let vaší činnosti sešlo opravdu hodně... zvlášť zajímavá je tahle,“ chvíli listoval ve složce „jo, tady to je,“ vytáhl kus papíru. „Touží po vás andoriané – a hodně. Člověče, co jste to proboha vyváděl, že po vás jde i Imperiální Garda?“

V duchu jsem si vzpomněl na naši bitvu s andoriánskou lodí Wethesa...

„A já mám skoro chuť jim vyhovět,“ pokračoval McCoy. „Už jen pro tu srandu, co by s vámi provedli.“ Na chvíli se zarazil. „Ale neudělám to.“ Začal rychle listovat svým fasciklem. „Protože tady mám i další zprávu, kterou o vás kdysi vypracovala Sekce 31. Je to vás psychologický posudek. Nebudu vás unavovat detaily – v podstatě se v něm říká, že radši dáte přednost spolupráci před rizikem. Takže vy mi tu teď hezky vyklopíte, co o celé téhle věci víte – a já vás možná i nechám jít. Když se mi budou vaše odpovědi líbit. Nuže?“

„Za výskytem rostliny na Tirnag III stojí zcela určitě Eletarr. Nevím, jestli je to čistě jeho aktivita, nebo jestli figuroval jen jako prostředník, ale je pravda, že zhruba před rokem mi nabízel možnost za zvláštní příplatek propašovat dodávku semen na Tirnag III.“

„Eletarr je, jak jistě víte, mrtvý. Potřebuji toho vědět víc. Jak velká byla ta zásilka?“

„Velmi malá, menší než krabice od bot.“

„Ukazoval vám ji?

„Ano.“

„Jak jste dokázal odolat nátlaku jeho žen?“

„Byl jsem plný očkování proti jejich feromonům a supresantů.“

„Rozumné opatření. Kdo tam byl na jednání s vámi? Přece jste s ním nemohl být sám.“

Zarazil jsem se. „Byl tam se mnou někdejší kapitán Frank Yerdon.“

„Byl i u toho, kdy vám Eletarr dělal tuto nabídku?“

„Ano.“

Bylo vidět, že v McCoyovi probíhá nějaký vnitřní boj. Nakonec se naklonil k terminálu, aktivoval lodní interkom a pronesl jediné slovo: „Proveďte“.

Po celé lodi se rozeřvaly sirény poplachu.

Vyděšeně jsem se rozhlédl. Ale mariňáky jsem nikde neviděl.

„Neděste se. Jen malé cvičení v aplikaci GO 24.“

Za chvíli jsem zaslechl, jak salva torpéd opouští hlavně Enterprise... a pak znova... a pak zase. Po třetí salvě se rozhostilo ticho, které po několika desítkách vteřina narušilo zapípání a oznámení „konec poplachu“.

„A je to,“ řekl tiše McCoy.

„A co bude se mnou?“

„S vámi? Tengerovi hoši vás doprovodí do transportní místnosti a ujistí se, že se promptně vrátíte na Minion. Ale kapitáne, to neznamená, že můžete jít, kam se vám zlíbí – naopak, budete se držet poblíž Ciboly a nebudete se pouštět nikam daleko, jinak na vás ten zatykač doopravdy vydám. A pouštím vás teď jenom proto, že vás nejspíš budu v dohledné době potřebovat. Pokud se tak stane, dám vám vědět. Pokud tato potřeba pomine – dám vám vědět rovněž. 

A kapitáne, měl byste vědět ještě jednu věc. Objem zajištěných semen na té pašerácké lodi nesouhlasí s objemem deklarovaným v záznamech těch pašeráků. A i když nákladový prostor dostal lehký zásah, nedošlo k jeho proražení a otevření do vakua. Je tedy možné, že máte na palubě krysu – už proto byste se měl držet se svou lodí poblíž – na vašem místě bych důkladně prověřil celou posádku – GO 24 je rozkaz, který člověk nechce dělat častěji, než je nezbytně nutné.

divider

Následuje:
Část II.

divider

CZ Kontinuum Star Trek fan klub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© 2000–2020 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries