lcars
logo

Star Trek: Hranice Nepoznání


Autor: Sokar
Archivováno dne: 11. 02. 2016
Stav povídky: dokončená
Přístupnost: obecná
Varování: žádné
   
Seriál:
Období: cca 2370
Hlavní postava(y): profesor Edis Tesl, nadporučík Viola Lubová
Kategorie: humor, přátelství
Spoiler:
Stručný obsah:
Vydejte se v sérii krátkých povídek s profesorem Teslem a nadporučíkem Lubovou za hranice vědeckého nepoznání.
Poznámka autora:
Prohlášení:

Star Trek, Star Trek: The Next Generation, Star Trek: Deep Space Nine, Star Trek: Voyager, Enterprise a postavy v nich vystupující jsou majetkem společnosti Paramount Pictures™ a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.


Star Trek: Hranice Nepoznání

Sokar


Věnováno:

  • Janě „Xyll“ Krčmářové
  • Martinovi „Samuelovi“ Böhmovi
  • a jejich opatrovanému dítku, klubu CZ Kontinuum

Šťastné dvacetiny a ještě mnoho dlouhých let a prosperity.


Poděkování:

  • Terce Junové za trpělivost v roli testovacího čtenáře
  • Ra100 za logo
  • Martinovi „Samuelovi“ Böhmovi za korekturu a návrh obálky
  • Všem mým múzám (vy víte)

 

Prolog:

Nevíme, zda je vesmír nekonečný. Co však hranice nemá, je fantazie myslících tvorů a jejich touha objevovat. Takové jsou cesty runaboutu U.S.S. Da Vinci a profesora Edise Tesla, který se rozhodl pojmout za své poslání posouvat limity možného. Ve jménu pokroku nadělá víc škody ráno před polednem, než většina lidí za celý den. Je víc než jen vědcem, či bláznem, je… vynálezcem.

 

01 Čas

Nadporučík Viola Lubová se nudila. Elegantní rusovláska plných křivek seděla v pilotním křesle a zírala do nekonečné černě za oknem. Její pěstěné prsty sem tam stiskly některé z tlačítek, jen aby se ujistila, že runabout Da Vinci je stále na stabilní orbitě Boraalu II.

Již šestý den.

Profesor Tesl tvrdil, že pro svůj nový experiment potřebuje dlouhodobé měření proudění neodymových částic ve stratosféře – nebo nějaký podobný technoblábol.

Viola vstoupila do Flotily, protože chtěla poznat vesmír v jeho nejryzejší podobě. Nebyla vědeckým typem a ani se o to nesnažila, přesto jí astrofyzika a její krása v hloubi duše fascinovala.

Díky svým schopnostem a píli si vybudovala slušnou kariéru. Problém byl, že nerada pracovala v kolektivu. Z přílišných regulí dostávala osypky, což se s vojenskou přísností Flotily příliš neslučovalo. Služba na hvězdné lodi pro ní tak nepřipadala v úvahu. Přesto chtěla cestovat a poznávat zákoutí kosmu. Nějaký čas uvažovala o tom, že vstoupí do diplomatického sboru a bude dělat například pobočnici nějakému admirálovi, který létá napříč Federací. Když však poznala, jaké typy žen jsou tyto asistentky, musela konstatovat, že na vkus admirálů jí osobně přebývá tak 10 let, 10 kilo a – jak s potěšením dodávala – alespoň 50 bodů IQ.

Proto, když se naskytla příležitost v podobě doprovázení profesora Tesla, Viola ráda přijala. Znamenalo to svobodu a možnost poznávat nepoznané – ne-li nemožné – z první ruky.

Slovo nemožné bylo jedno z těch, které Edise Tesla vystihovalo poměrně přesně. Tento mladý, prudce inteligentní, zapálený a pilný Bolian měl všechny předpoklady stát se vědeckou špičkou svého druhu. Mělo to ale háček. Tesl byl, mírně řečeno, excentrik. Jeho teorie (a nedej bože jejich praktické aplikace) popisovala vědecká komunita Federace jako „neortodoxní“, brilantní mozek mu však nešlo upřít.

Stručně řečeno, Tesl byl blázen, ale nikdo mu to nemohl dokázat. Trpěl navíc utkvělou představou, že jeho posláním je stát se vynálezcem, který jednou změní svět. Daystromův institut ho proto rád vyslal na tříletou misi aplikované experimentální vědy (jak tomu Tesl honosně říkal), do hlubokého vesmíru. Doufali, že se ho tak zbaví, přinejmenším na nějakou dobu.

Violu profesorovy způsoby zprvu odpuzovaly, poté jí ale začaly bavit a nakonec se jí tento rozháraný Bolian začal zamlouvat. Jeden ke druhému se hodili, oba byli vlastní volbou outsideři, kteří se díky šťastné shodě dostali tam, kde chtěli být. A krom toho bylo příjemné na posledním srazu spolužáků z akademie moci říct, že má své velení. Co na tom, že velela zánovnímu runaboutu a jednomu excentrikovi. Měla svou svobodu.

Ve snaze srovnat si záda a krk se Viola s kočičí elegancí protáhla na pilotní židli, kterou její designéři, bůh jim dopřej pořádného housera, považovali za vrchol ergonomie.

Už by se mohlo něco stát, alespoň…

 

„Nadporučíku, nadporučíku! Violo, tentokrát to mám…!“

Vzrušený hlas Edise Tesla prořízl klidnou atmosféru kokpitu. Za hlasem přiběhl jeho majitel a zuřivě mával jakýmsi přístrojem, který evidentně právě dokončil.

„No dobře, dobře, Edisi, ale co vlastně máš?“ zeptala se Viola a snažila se, aby se jí do hlasu vkradlo jen minimum skepticismu.

„To ti teď nemám čas vysvětlovat! Startuj, mizíme. Zadej kurs k základně Beta Capricorn, hned teď. Musím ještě něco ověřit.“

Sedl si na místo vedle Violy a jeho prsty se roztančily po konzolách. Viola se raději na nic dalšího neptala, zadala kurs a vyvedla Da Vinciho do vesmíru. Byla ráda, že odlétají. Navíc to konečně vypadalo na nějaké vzrušení. A i jestli to zas bude něco nesmyslného či nepoužitelného jako obvykle, cokoli je lepší, než monotónnost posledních dní.

Z jejích útrob se ozvalo zakručení. Viola zrudla, zakryla si břicho a doufala, že si Tesl ničeho nevšiml

„Říkala jsi něco?“ otočil se roztržitě profesor.

„Ne, ne, ale byla to dlouhá směna. Zapínám autopilota a jdu si dát něco k jídlu, jestli ti to nevadí.“

„V pohodě, jen běž, ohlídám to tady.“ odvětil Bolian nepřítomně.

Viola se zvedla a opustila pilotní kabinu. Jakmile byla pryč, Tesl vypnul všechny své obrazovky s propočty, vzal do ruky nový přístroj a se spokojeným úsměvem ho namířil směrem ke společenské místnosti runaboutu.

--------

Andorianský kefír je zázračný nápoj. Podporuje imunitu, spalování, zdravou pleť a mnoho dalšího. Proto si ho Viola k večeři dala značné množství. Občas se však stává, že lidské zažívání podporuje až příliš. Tento případ nastal právě nyní a než se Viola nadála, byla velmi opatrným přesto rychlým krokem na cestě k jediné toaletě runaboutu. Dveře byly zamčené a svítilo červené světlo. Viola zbledla.

„Co to sakra?!“

Z kokpitu vstoupil Tesl.

„Stalo se něco?“

„Proč proboha nemůžu dovnitř?“ ozvala se běžně klidná nadporučice naléhavým hlasem.

Tesl něco nevzrušeně ťukal do svého přístroje.

„Použil jsem toaletu pro likvidaci přebytečných vezulových částic. Jsou vysoce radioaktivní. Probíhá tam dekontaminace.“

Viola pevně zkřížila nohy a trochu se přikrčila ve svém už tak nedůstojném postoji.

„Dekontaminace? A jak ještě dlouho, zatraceně?“

„Už jen asi 15 minut.“

„COŽE??“

„Omlouvám se, nadporučíku, netušil jsem, že nastane zrovna teď… pohotovost“.

Viola stále bledla a stiskla zuby.

„Jak vidíš… nastala. Koukej to urychlit, rozumíš! Prosím…“

Bolian se podíval na zoufalou pozemšťanku a jal se kalibrovat panel na stěně.

„Zkusím zvýšit intenzitu očisty, ale o moc to nebude…“

„Zkus cokoli, hlavně rychle, ty modrej génie, nebo se tady po… dám sto prutů lathinia za každou minutu!“

Tesl dál pracoval na konzoli a pro sebe si mumlal.

„Za každou minutu… zvláštní věc, čas.“

--------

O 12 minut později vešla Viola s blaženým výrazem ve tváři do společenské místnosti.

„Právě jsem se znova narodila.“

Tesl seděl v jednom z křesel a opět se věnoval svému novému přístroji.

„Jsem rád, že je ti líp. Posaď se, ukážu ti, co jsem objevil.“

Viola si sedla proti němu a on jí nadšeně ukazoval svůj nový scanner, který vypadal trochu jako trikordér na steroidech.

„Říkám tomu chrononelinearmetr. Měří to čas.“

Žena si prohrábla vlasy. Bylo jí mnohem lépe, ale pořád nezapomněla krušné chvíle, které jí Tesl připravil svou dekontaminací.

„Gratuluju, ale to už jednou vymysleli. Říkají tomu hodiny.“

Vynálezce se nenechal vyvést z míry.

„Můj chrononelinearmetr je lepší. Dokazuje, že pro každou bytost plyne čas v různých situacích různou rychlostí. A taky ho přesně změří. Víš, co to znamená?“

„Ne.“

„To je revoluce ve vnímání času! Teď mohu dokázat, že všechno, co se říká, jako konvice, kterou pozorujete, se nikdy nevaří a podobně, je pravda.“

Ať se snažila, jak se snažila, nedokázala Viola sdílet jeho nadšení.

„A k čemu je to dobrý?“

„Důsledky mohou být nedozírné. Já nyní vím, že nežijeme v jednom lineárním toku času. Každý máme svůj čas a ten plyne různou rychlostí podle toho, jak ho vnímáme. Mimochodem, gratuluji, byla jsi prvním živým tvorem, na kterém jsem to změřil.“

Viole náhle jeho slova zapadla na své místo. V očích se jí nehezky zablesklo.

„Ta tvoje dekontaminace od vezulových částic… to jsi nahrál, že jo?!“

Bolianova pokožka zmodrala do temnějšího odstínu, jak se kál.

„Ano. Žádné vezulové částice ani nejsou. Chtěl jsem vyzkoušet, jak ti plyne čas v různých situacích. Využil jsem příležitost, když jsi dostala… nevolnost.“

Viola po něm šlehla oči laseráky: „Bastarde jeden, bylo to jak věčnost!“

Na to se Teslovi oči opět rozzářily a tvář se mu roztáhla úsměvem.

„Věčnost? 12 minut podle lodního času, ale tobě podle chrononelinearometru uběhlo skoro půl hodiny.“

Poklepal na displej přístroje.

„Mám to všechno změřené, jsou tu jasné důkazy.“

Viola se ušklíbla: „To v mém prádle málem taky.“

Tesl sklopil oči.

„Tak už se nezlob. Mimochodem, abych byl zcela upřímný, na Boraalu II nebylo nic zajímavého. Nechal jsem tě kroužit kolem toho šutru jen proto, abych změřil, jestli ti čas plyne skutečně pomaleji, když se nudíš.“

Violu už to nepřekvapilo.

„Ty jsi teda dáreček, zamykáš mi místnost úlevy přes nosem a ještě mě necháš kousat si nehty na orbitě fádního světa šest dní.“

Bolian se zazubil: „Pro mě a zbytek vesmíru deset dní. Vidíš, jak je čas fascinující?“

Jejich konverzaci vyrušilo pípnutí konzole. Tesl rychle vyvolal informace.

„To bude odpověď z Daystromova institutu. Už prostudovali data, co jsem jim poslal. Určitě jsou nadšeni. Nobelovka mě nemine. Tentokrát ne.“

Jak vynálezce četl podrobnosti zprávy, na jeho čele se objevila hluboká vráska. Viola se na něj se zájmem otočila.

„Co píšou?“

Tesl polkl.

„Píšou… že chrononelinearmetr je projekt s nulovou vědeckou hodnotou. Že se musejí věnovat serióznímu výzkumu a moje data založí do archivu.“

Vzteky praštil do konzole, ta však jeho zuřivost snášela bez reakce.

„Zaslepení zpátečníci! Věnovat se serióznímu výzkumu… co to má jako být?“

Viola se po prožitých chvilkách musela od srdce rozesmát: „Myslím, že to znamená, že na tvůj chrononěco… metr zkrátka teď nemají… čas.“

 

02 Prostor

„Vstřikovače plazmy?“

Viola rutinním pohybem zkontrolovala displej.

„V pořádku,“ ohlásila Teslovi, který seděl vedle ní v kokptitu, na hlavě měl přilbu a kolem těla bezpečnostní pásy. Jeho okrouhlý modrý obličej narušovaly starodávné letecké brýle.

„Dilithiová komora?“ zeptal se opět tím rádoby pevným hlasem, ve kterém se skrývalo nadšení malého kluka. Viola stiskla tlačítko.

„V pořádku.“ ohlásila opět, lehce znuděně. Pravdou bylo, že částečně vědcovo nadšení sdílela. Kdyby jeho nový pohon opravdu uměl pokořit bariéry dimenzí a dopravit je do paralerního vesmíru, bylo by to něco. Kdyby. Teslovy vynálezy málokdy fungovaly tak, jak chtěl, pokud vůbec fungovaly. Pak si však Viola pomyslela, že sem tam přeci jen přišel s něčím provozuschopným a raději si také zapnula bezpečnostní pás.

„Trysky?“ zeptal se Tesl.

Ať už to ale bude jakkoli, odmítala se nechat celou věcí strhnout jako profesor. Od chvíle, kdy se chystal testovací zážeh pohonu, začal se chovat jako hrdinní zkušební piloti, co létali do kosmu na prvních raketách. Jako kluk ze správné posádky. Viola takové manýry znala, její bývalý spolužák a milenec byl přesně takový. Co však nečekala, že se k takovému chování sníží profesor Bolijské univerzity, nositel čtyř doktorátů. Zkrátka i Edis Tesl byl v jádru kluk a kluci milovali své hračky. Přes opovržení nad takovou dětinskostí jí to trochu imponovalo. Rozhodně by to ale nepřiznala, proto s pečlivě odměřeným výrazem odpověděla: „V pořádku. Stejně jako všechno ostatní. Poslyš Edisi, nemohl bys to už spustit? Prověřujeme vše popáté.“

Bolian nesouhlasně zamručel: „Neber to na lehkou váhu, Violo, prosím. Tady jde o mnoho. Tentokrát to mám. Čeká nás průkopnický let. Zapíšeš se do učebnic vaší pozemské historie, vedle Chucka Yeagera, Neila Armstronga a Zephrama Cochrana.“

Viola uznale kývla hlavou: „Znáš naší historii.“

Tesl si samolibě uhladil neexistující vlasy.

„Taky aby ne, brzy budu její součástí. Stejně jako i historických knih jiných planet. Mezidimenzní pohon. Máš pravdu, dost bylo testů. Jdeme na to! Poloha?“

„Standardní orbita Levos III, žádné anomálie.“ odvětila pozemšťanka a na rtech jí zahrál lehký úsměv. Je to tady. Možná přeci jen objeví něco úžasného. Tady, v odlehlém systému Levos, dojde k překonání další hranice. Hranice dimenzí. Snad. Tesl naposledy přejel pohledem své grafy.

„Dobrá, jedeme. Spustit interdimenzní kapacitor… 3, 2, 1, teď!“

Viola stiskla tlačítko startu. Motory Da Vinciho zaduněly. Tělem jí projela vlna vzrušení. Před očima se jí zatmělo a na chvíli nevěděla, kde je. Pak se smysly uklidnily.

„Co se stalo? Kde jsme, fungovalo to?“ ptal se zmateně Tesl, který se také právě probral. Viole se rozběhly prsty po klávesách. Byly tam, co předtím. Žádná odchylka, nic. Sdělila to Teslovi a ten začal zuřivě procházet své propočty a schémata.

„To není možné, neudělal jsem žádnou chybu, proč, sakra… proč to zase nefungovalo?“

Sundal si brýle a helmu, odpoutal pásy a vydal se z kokpitu. Viola sledovala jeho zlomený výraz.

„Nemůžeš to opravit, zkusit znova?“

„Prošel jsem všechno, už nevím kam se dívat. Interdimenzní kapacitor, chm, další kousek do sbírky věcí k ničemu.“

 

Edis Tesl byl excentrik a nafoukanec, ale Viole ho bylo líto.

„Ale no tak, neúspěchy dláždí cestu pokroku, to přece říkáváš?

Bolian se zašklebil: „Jo, zní to velkomyslně… ale já bych rád pro změnu nějaký úspěch, alespoň jednou! Chci tak moc?“

Povzbudivě se usmála:„Však ho dosáhneš, jednou ano. Vím to.“

Tesl se vrátil ode dveří a položil jí ruku na rameno.

„Díky. Díky, že při mně stojíš, nadporučíku. Jsi víc, než si zasloužím.“

Viola čertovsky zamrkala.

„To máš pravdu.“

Přátelsky se pošťouchli a Tesl se vydal do své laboratoře, aby rozebral kapacitor. Viola se vrátila k pilotování a vyvedla Da Vinciho z orbity. Vstříc novým místům. Škoda, nebudou v učebnicích. Paralerní vesmír, jak by to v něm asi vypadalo?

 

Zasněně se zadívala průzorem na vzdalující se planetu Pravos III.

 

03 Humor

Nadporučík Viola Lubová se rozkošnicky vleže protáhla a rozhodila ruce po okolní trávě. Planeta Nedina VI nacházející se nedaleko středu galaxie byla překrásné místo. Žádné známky civilizace (alespoň ne v současnosti), bohatá vegetace, čistá atmosféra. Navíc zrovna vládlo krásné počasí, které Viole připomnělo léto v jejím rodném Polabí na Zemi. Obloha bez mráčku, travnatá loučka, smíšený les, nedaleko zurčela malá, leč živá říčka.

Viola zhluboka dýchala čerstvý vzduch. Milovala cestování vesmírem, jeho rozlohu a tichý majestát, ale čas od času měl pobyt na planetě své nesporné kouzlo. S chutí olízla své plné rty, které byly fialové od místní odrůdy bobulí připomínající ostružiny. Dle trikordéru byly neškodné, navíc velmi chutné.

Zahleděla se na druhý konec louky, kde už třetím dnem kotvil jejich runabout Da Vinci. Loď vypadala na pevné zemi trochu neohrabaně a když se Viola zadívala na její dvě přední okénka, připomněly jí na chvilku oči, které se mírně kaboní. Jakoby se loď zlobila, že musí tak dlouho trčet mimo prostředí, ve kterém je štíhlá, elegantní a rychlá, mimo nedozírné hlubiny kosmu.

Však se zase dočkáš, pomyslela si Viola a místo runaboutu zaměřila pozornost na drobnou modrou postavu, která freneticky běhala po okolí se svými přístroji. Edis Tesl byl na vrcholu blaha. Celý týden, co letěli k Nedině VI, do Violy hučel cosi o převratném objevu o původu inteligentního života. Věřil, že důkazy pro své teorie najde právě tady. Jí to ale nevadilo. Na Edisovy „převratné objevy“ byla zvyklá a teď si užívala zaslouženého odpočinku.

Zrovna zvažovala, že se zvedne a půjde natrhat další ostružiny, když k ní dolehlo Edisovo nadšené volání.

„Violo, Violooo, mám to, tentokrát to mám!“

Bolian běžel jejím směrem a vesele rozhazoval rukama. Viola se usmála. Jeho větu tentokrát to mám slyšela už nejednou. Přála mu úspěch a doufala, že vážně na něco natrefil. Edis doběhl až k ní, ohnul se v pase a snažil se popadnout dech.

„Senzační… objev, přelom v… kosmologii,“ soukal ze sebe těžce. Viola se posadila a opřela se o strom.

„Klid Edisi, já tě slyším. Posaď se, dýchej. Byla by škoda, kdyby tě ve chvíli tvého průlomu trefil šlak, nemyslíš?“

Tesl její slova uznal a posadil se k ní.

„Máš pravdu, ano. Už je mi líp. Ale ten objev, to musíš slyšet. Stejně neuvěříš, ale má data jsou nezvratná.“

Viola se zájmem naklonila hlavu.

„No dobře, tak povídej.“

Bolian demonstrativně předložil své PADDy.

„Tady, tady je důkaz. Vím, na čem jsou opravdu založeny vzorce pro vznik jednotlivých inteligentních bytostí. Drž se. Jsou to emoce.“

 

Viola chvilku mlčela a snažila se strávit význam Teslovy věty. Neúspěšně.

„Jak prosím?“

Tesl nevydržel a opět se postavil. Sršel energií, když rázoval okolo stromu a vysvětloval svou teorii.

„Během posledních měsíců jsem pomocí svých nových přístrojů prostudoval hmotu 12 planet, které jsou všeobecně známé jako „ohniska“ vzniku civilizací. Z nich se v průběhu věků šířil život po celé galaxii.“

Viola chápavě pokývla. Tak proto jí i Da Vinciho tahal poslední dobou po všech čertech a tvářil se tak tajuplně.

Bolian pokračoval: „Nedina VI byla poslední. Právě tady do sebe zapadl finální kousek skládačky. Té nejúžasnější skládačky, co může vědec sestavit.“

Pozemšťanka na něj trpělivě hleděla.

„No dobře, a co je to tedy za skládačku a jak je to s těmi emocemi?“

Tesl vzrušeně pokračoval: „Objevil jsem zcela nový druh částic. Myslím, že je souhrnně pojmenuji Teslony.“

„Jak skromné,“ poznamenala Viola. Bolian se nenechal vyvést z míry.

„Ano. Takže, jedná se o mikroskopické částice, na bázi subatomárních, které se však vyskytují pouze v myslích inteligentních bytostí. Utvářejí jejich podstatu na základě určující emoce.“

Znělo to šíleně a Viola se nebála mu to sdělit. Tesl zavrtěl hlavou.

„Také se mi to zdálo bizarní. Přesto právě tak je vesmírná inteligence tvořena. Každá emoce je základním stavebním kamenem některého druhu. Označení emoce není nejpřesnější, spadají sem i vzorce chování, které tak neoznačujeme, ale to je jedno, názvy teď nejsou důležité. Ty částice zkrátka jsou. Někde jich je více, jinde převažuje jedna. Napadlo tě někdy, proč jsou jisté druhy tak archetypální?“

„Na tom něco je.“ uznala Viola.

„Právě. A je to podle toho, který druh Teslonů je utvářel. Vulkánce Logikony, Klingony Bojechtivony, Romulany Paranoiony. Ovšem nejmocnější částice vesmíru…“, tesl se dramaticky odmlčel, „… jsou Humorony.“

Viole to všechno přišlo šílené, na druhou stranu Teslovy teorie takové bývaly často a dokázal je opřít o fascinující data.

„Humor je nejmocnější věc ve vesmíru?“

Než stačil Tesl odpovědět, dvojici oslnil prudký záblesk. Viola se polekala a s jeknutím vyskočila na nohy.

Q se šibalsky usmál a pronesl: „Ovšem a právě proto je esencí té nejmocnější bytosti.“

Okem znalce obhlédl Violu v její upnuté uniformě.

„Vyskočila jste jako laňka, nadporučíku, pružné tělíčko, to musím uznat.“

Aby umocnil svůj zájem, přistoupil blíž a s gustem muže, co si rád sáhne, jí smetl z hrudníku a pozadí několik snítek jehličí.

„Teď jste dokonalá.“

Tesl stál zkoprnělý, neschopen slova. Viola se začervenala.

„Ehm, děkuji. Takže… mocná bytost Q, nemýlím se?“

„V celé kráse. Ale ačkoli bych s potěšením obdivoval vaše půvaby, madam Violo, nejsou hlavním důvodem, proč jsem vás poctil návštěvou. Přišel jsem potřást rukou tady vašemu modrému příteli. Objevil jedno ze sedmi největších tajemství vesmíru.“

Tesl se konečně vzpamatoval.

„Chcete… chcete říct, že mám pravdu? Jako pravdu pravdu? A že vy jste ztělesněním humoru?“

Q se blazeovaně usmíval, popadl Teslovu pravačku a párkrát s ní zatřepal.

„Už je to tak. Dovedete si představit někoho lepšího?“

Když si Tesl i Viola srovnali v hlavě, co slyšeli o bytosti Q, museli uznat, že ne. Viola však stále neměla jasno v jedné věci.

„Ale proč, proč zrovna v humoru je největší síla?“

Q se obrátil na Tesla.

„Chcete sám, nebo mám já?“

Bolian nasadil mentorský tón, zatímco Q si založil ruce a spokojeně poslouchal.

„Nejsilnější základní kladnou emocí je bezesporu láska. A tedy pozitivní částice Láskon. A tou zápornou zase bolest, negativní Boleston. Humoron je neutrální částice která vznikla spojením obojího. Zamyslete se. Proč je tu humor? Abychom mohli snášet to šílené a nesmyslné spájení sil lásky a bolesti, kdy jedno vede k druhému a druhé zpátky k prvnímu. A nezáleží na tom, zda jsme lidé, Boliané či třeba bytosti na bázi křemíku.“

Viola kroutila hlavou.

„To je na mě moc, tomu prostě nevěřím. Nevěřím, že je to ve vesmíru takhle zařízeno. Navíc humor není jen o lásce a bolesti.“

Q se do toho vložil: „Ne? Podívejte se třeba na vaše vtipy. Kolik znáte těch opravdu dobrých, kde se nikomu neděje žádné příkoří, bolest, nebo minimálně trapná situace? No, řekněte alespoň pět.“

Viola se zamyslela. Dlouho. Pak uznala prohru. Q pokračoval.

„No vidíte. A láska, nebo chcete-li vztahy mezi vašimi pohlavími, to je taky podstatou komiky a bavičství. Humor a tedy i já jsme tu proto, aby se vesmír láskou a bolestí nezbláznil. A to dá sakra práci. Proto jsme my, Q, nejmocnější.“

Tesl souhlasně pokyvoval: „Jen počkej, až se tohle dozví svět. Revoluce ve vnímání sebe sama.“

Q ho přerušil: „Pomalu, modrásku. Přišel jsem, abych ti poblahopřál k tomu, že jsi prohlédl do většího světa. Ale že jsem tady a potažmo, že jsi pravdu objevil právě ty, není náhoda.“

Tesl začal tušit, Viola také. Vědec to tak trochu čekal, pozemšťanka však projevila zájem, který Tesla zahřál u srdce.

„Chcete říct, že mu nikdo neuvěří?“

Q se zachechtal a žoviálně pomalu dodal: „Přesně tak. Nikdo. Proto jsem dohlédl, aby to objevil právě on. Bude znát pravdu o podstatě vesmíru a vy, krásný nadporučíku také. Ale lidé, ani žádný další z těch dětských druhů vaší Federace, to nevezmou vážně. Nejsou připraveni. A ještě dlouho nebudou.“

Viola se podívala na svého kolegu, který chápavě kýval hlavou, nemohla však přehlédnout jeho smutek.

„To je od vás kruté.“

Q jen mávl rukou.

„Možná, možná ne. Copak to nechápete? Celá ta situace je tím, co dělá mě mnou. Jak by řekl klasik, v tom… je právě ten vtip.“

S tím se naposledy zazubil, laškovně plácl Violu po zadku a zmizel v mohutném záblesku.

 

04 Pravda

„… 18… 19… 20.“

Viola Lubová ztěžka vydechla a dokončila sérii leh sedů. V omezeném prostoru společenské místnosti Da Vinciho se nedalo dělat mnoho, ale pro základní kondiční sestavu se místo našlo. Viola se zvedla, otřela zpocený obličej a kriticky si prohlížela svou postavu v cvičebním trikotu.

Pravdou bylo, že poslední dobou to trochu zanedbávala a sedavá práce za řízením runaboutu se nehezky podepisovala na dolní části těla. Však se do toho zase dostanu, pomyslela si, trochu se napila a s novým odhodláním se pustila do dalších cviků.

Ne že by měla potřebu na někoho působit. Při jejich cestách potkávala cizí muže málokdy, většinu času jí dělal společnost pouze Edis Tesl. A Tesl byl sice muž, ale co stihla vypozorovat, jeho jedinou a pravou láskou byla věda, které zasvětil život. Jak dobře věděla, žádný muž nebyl zrovna mistrem všímavosti, ale Tesl by nezpozoroval, ani kdyby měla lidově řečeno zadek jak stodolu nebo vrabčí hnízdo na hlavě. Proč a komu se tedy chtěla líbit? Především sobě. Nebyla přehnaně marnivá, ale ráda se cítila dobře a navíc, co kdyby…

„Violo, pojď se na něco podívat, tentokrát to mám!“

Vyrušil její myšlenky i cvičení Tesl, který se náhle objevil ve dveřích. Viola se hlasu polekala, neviděla Tesla přicházet. Vědec jí totiž zastihl uprostřed shybů, které dělala zády ke dveřím a mimoděk mu tak vystavovala svoje problematické partie v plné kráse… a velikosti. Urychleně se narovnala a otočila, přičemž stihla s lehkým překvapením zaregistrovat, jak jí Bolian sjíždí pohledem, který měl daleko k vědecké nestrannosti.

„Zatraceně Edisi, slíbils', že mě nebudeš rušit při cvičení. Koukat na mě, když jsem takhle…“, pronesla trochu káravě a přehodila si přes úbor osušku.

„Tak mi to promiň. Ale nechápu co se čertíš, pokud jde o mě, vypadáš báječně.“

Viola rozpačitě poděkovala a obratně se, kryta osuškou, převlékla do uniformy. Později to bude chtít sprchu. Tesl však vypadal, že má něco naléhavého a ona věděla, že by nedal pokoj, dokud jí nepředvede, co chce.

„A co tedy tentokrát máš?“

Bolian se zatvářil tajuplně.

„Pojď se mnou do laboratoře a uvidíš. To budeš koukat.“

Viola pokrčila rameny a vydala se za vědcem do jeho království.

-------

Ve vědecké laboratoři na ně čekal cizí muž. Viola se na okamžik zarazila, pak však její racionální stránka zvítězila a pochopila, o co se jedná.

„Tvůj velký objev je nový hologram?“

Tesl se nenechal vyvést z míry.

„Tak trochu. Violo, dovol, abych ti představil Colomba. Colombo, nadporučík Viola Lubová.

Hologram muže střední postavy s černými vlasy nabídl Viole ruku a melodickým hlasem řekl: „Velmi mě těší, nadporučíku.“

Pozemšťanka ruku mechanicky přijala.

„Mě taky. Edisi, o co tady jde?“

Bolian se usmál.

„Colombo není obyčejný hologram. Jeho jméno jsem zvolil podle slavného fiktivního detektiva a ne náhodou. Před Colombem není možné lhát.“

Viola se zamyslela a trochu znervózněla.

„To jako že je telepat, holografický?“

Colombo zavrtěl hlavou.

„Kdepak madam, nemějte obavy, vaše myšlenky jsou přede mnou v bezpečí.“

Tesl se usmál.

„Colombo telepatii nepotřebuje. Nemusí rozpoznat, kdo lže či ne, v jeho poli vlivu zkrátka není pro organickou bytost možné říct nepravdu.“

Žena skepticky svraštila obočí. Znělo to zas jako nějaká „teslovina“, tedy lehce absurdně.

„Prosím? Promiň, ale tomu se těžko věří. Kvůli tomu jsi přerušil mé cvičení?“

Bolian se otočil zpět k Viole od konzole, kde mezitím kontroloval pár údajů.

„Ach, tvoje cvičení. Ještě jednou mi promiň, jak ti to šlo?“

Viola si pročísla lehce propocené vlasy.

„Výborně, dostávám se do formy, už mám…“

Colombo se na ní zkoumavě podíval a Violin tón se podivně změnil.

„… pořád nahoře tři kila. Co to sakra? Zkrátka, takhle dobře jsem se necítila od svých loňských dvaa… šestatřicátých naroz… doprdele…!“

Viola zrudla, Tesl se smál, ale Colombo se na něj káravě podíval.

„Profesore, jste můj stvořitel, ale tohle prosím nedělejte. Svým nahozením tématu jste dostal ženu do trapné situace, to je velmi neetické. Omlouvám se madam, bohužel mé schopnosti nejdou vypínat, ani kdybych si to přál.“

Pozemšťanka několikrát nadechla a vydechla.

„To je… v pořádku. Dobře, už ti věřím, Edisi. Ale jak je to možné, kde jsi k takovému hologramu přišel?“

Bolian si založil ruce za záda, začal přecházet po laboratoři a vysvětlovat.

„Jak víš, pár dní už zkoumám tu starou opuštěnou stanici, co se nám tak náhle objevila na senzorech.“

Viola kývla: „Ano, myslela jsem, že už brzy odletíme. Říkals', že se ti nedaří o ní zjistit zhola nic.“

Tesl kývl: „Však už jsem to málem vzdal. Pak se mi ale podařilo způsob kódování jejího počítače prolomit. Stanice je skoro 10 000 let stará. Přidriftovala až z Magellanova mračna. Sloužila jedné dávné civilizaci jako soudní zařízení.“

Colombo, který zatím zdvořile naslouchal, ho přerušil:„Přesnější by bylo dvůr pro řešení sporů.“

Bolian si z poznámky nic nedělal.

„Ano, ano. Každopádně, stanice byla plně automatická. Její počítač dokázal vysílat speciální druh vlnění působící na mozky organických bytostí. V tomto ‚poli pravdy‛ nemohl nikdo lhát.“

Colombo dodal: „Značně to urychlovalo soudní procesy.“

Viola uznale kývla hlavou: „To si dovedu představit.“

Tesl pokračoval: „Každopádně, když jsem tohle všechno zjistil, podařilo se mi strukturou ‚pole pravdy‛ inspirovat…“

Hologram se na něj zadíval.

„… zcela ho okopírovat a vytvořit… já vlastně ani nevím, jak jsem to udělal… zatraceně Colombo… tenhle hologram.“

„Promiňte, profesore.“

Po své vlastní nemilé zkušenosti se Viola velmi dobře bavila, když slyšela, jak se Tesl trápí.

„Takže pan vědec si vypůjčil trochu technologie?“

Bolianova pokožka se zbarvila temnou modří.

„Nadporučíku, prosím. Nevidíš, jaký přínos může mít? Jen si přestav, co to může znamenat pro naše vlastní soudy či vyšetřování. Nebo pro studijní účely. Nebo… mám to, nabídnu ho tajné službě.“

Viole se sevřely útroby strachem a přísně se na Tesla podívala.

„To není dobrý nápad, Edisi. Věř mi, se Sekcí 31 nechceš nic mít.“

Bolian se zarazil, když viděl nezvykle vážný výraz své kolegyně.

„Hmmm, to možná opravdu ne. Každopádně, přínos bude nedozírný. Musím ještě pár věcí projít. Ale jsem unavený, počká to do zítra.“

To Viole připomnělo, že je vážně dost pozdě a měla by se také jít prospat.

„Dobrý nápad. Jdu taky. Dobrou noc Edisi. Zatím nashle, pane Colombo.“

Hologram se lehce uklonil.

„Bylo mi ctí, madam. Profesore, s dovolením budu pokračovat ve studiu vaší databáze.“

Tesl jen mávl rukou.

„Ale samo sebou. Hrozně ho zajímá naše historie, chápání spravedlnosti a pravdy. Asi za to může původní programování počítače základny, ze kterého vznikl.“

S tím se Tesl i Viola odebrali do svých kajut a nechali Colomba, jak fascinovaně prochází historii lidstva a Federace.

-------

„Nadporučíku Lubová, přijďte prosím ihned do laboratoře. Je to naléhavé.“

Dotěrný hlas pronikal závojem Violina spánku jako nůžky. Zavrtěla se a neochotně rozlepila víčka. Kdo sakra otravuje v tuhle hodinu? Jestli je to zas nějaká Teslova vědecká revoluce, bude si s ním muset vážně promluvit.

Se sebezapřením odhrnula peřinu a stále lehce malátně se vydala ke dveřím. Po dvou metrech jí došlo, že nemá uniformu, ale jen noční košili. No a co, svět se nezblázní. Navíc jestli je to skutečně naléhavé, nebude ztrácet čas.

Vydala se k laboratoři a ve dveřích potkala Tesla v pyžamu, jak se potácí krokem rozespalce.

„Edisi, tos nevolal ty?“

Bolian zavrtěl hlavou a třel si oči.

„Kdepak, já myslel že ty. Kdo teda?“

Společně vešli do laboratoře, kde na ně čekal Colombo.

„Omlouvám se, že jsem vás oba vzbudil. Ale došel jsem k rozhodnutí a nemělo smysl ho odkládat. Chci se s vámi rozloučit.“

Tesl zívl: „Ro… ááá… rozloučit? Nechápu.“

Hologram se smutně pousmál.

„Je to prosté. Pustil jsem do svých obvodů narůstající přepětí. Můj program bude dekompilován během několika minut.“

Bolian byl náhle zcela vzhůru a i Viola vnímala mnohem jasněji.

„Ne, to nemůžeš, co tě to napadlo?“

Colombo jen pozdvihl obočí.

„Mohu a stalo se. Navíc jsem spustil i přetížení jádra stanice. Nepokoušejte se ho zastavit, není to možné. Dle senzorů dojde k jejímu zničení za 8 minut. Doporučuji, abyste se i s vaším plavidlem vzdálili.“

Tesl se ztěžka posadil na jednu laboratorní židli.

„Můj výzkum. Ale proboha proč?“

Hologram odvětil: „Prostudoval jsem vaši historii a vaše hodnoty. Fascinující čtení, jste úžasná směsice kultur. Jedno máte ale společné. Nikdo u vás nemá zájem o pravdu. Nestojíte o ni. Můj program by vám štěstí nepřinesl. Proto jsem se rozhodl sám sebe ukončit, stejně i stanici s počítačem, abych nemohl být znovu vytvořen. Nepatřím do vašeho světa.“

Viola i Tesl zpracovávali jeho slova. Nadporučík se vzpamatovala první.

„Možná má pravdu, Edisi.“

Bolian mlčel a dál seděl jako tělo bez duše. Colombo k němu udělal pár kroků.

„Profesore, mohu vám položit poslední otázku?“

Tesl jen nepřítomně kývl.

„Proč jste mě stvořil? Zkopíroval dílo jiného druhu? Vy, vědec, co si nejvíc zakládá na tom, že je originální vynálezce, stvořitel nových nápadů, které posunou váš lid kupředu?“

Položená otázka Violu zaujala. Edis Tesl byl arogantní, excentrický a asociální génius, který měl spoustu nedostatků, nikdy ale nekradl, na duševní vlastnictví jiného nevztáhl ruku a opovrhoval vědci, kteří to dělali. Raději šel od píky na všechno sám, než aby, jak říkal, stoupal po zádech velikánů. Tak proč teď?

„Ano, Edisi, proč jsi to udělal?“

Bolian se na Violu podíval a bylo vidět, že se mu do odpovědi, pravdivé odpovědi, nechce. Neměl ale na výběr, Colombův vliv stále působil.

„Kvůli tobě. Chtěl jsem konečně něco dokázat, aby i tvá kariéra měla smysl. Ztrácíš svůj čas vozením potrhlého vědce z jednoho konce galaxie na druhý. Kdybych přišel s něčím velkým, byla by celá tahle mise a i ty brána konečně vážně. Děláš pro mě tolik, zasloužíš si uznání.“

Viola nevěděla, co říct. Colombo se chápavě usmál a naposledy se na oba zadíval.

„Děkuji vám, profesore. Byla to krátká, ale fascinující existence. Sbohem.“

Jeho postava se roztřepila a začala blednout, až zmizela docela. Bolian a pozemšťanka stále koukali na místo, kde byl, beze slova.

Tesl se postavil a podíval se na Violu.

„Stanice se brzy rozpadne. Myslím, že bychom raději měli vypadnout.“

Viola, hlavu stále plnou toho, co bylo řečeno, nepřítomně kývla.

„Pravda.“

 

05 Původ

Odměřila poslední vteřiny a slila nápoj do připraveného šálku. Společenská místnost Da Vinciho se zaplnila vůní prvotřídního čaje. Viola Lubová se pohodlně opřela. Naučeným pohybem se vyzula z uzavřených bot a s pocitem drobného prohřešku proti etiketě vyhodila své nohy na protější židli. S chutí usrkla Červený oolong a otevřela rozečtenou knihu.

Ještěže jí takhle Tesl nevidí, pomyslela si, zatímco si třela chodidla o opěradlo křesla. Bolian byl již třetí den zavřený v laboratoři, kde se neúnavně věnoval novému experimentu. Jako obvykle zůstával tajnůstkářský ohledně toho, čím se zabýval, ale Viole to nevadilo.

Nechala Da Vinciho v automatickém režimu a užívala si klidu. Samozřejmě byla zvědavá, s čím se Edis Tesl vytasí tentokrát, ale než k tomu dojde…

Mohutný výbuch z laboratoře otřásl runaboutem a Viola na sebe vyklopila celý šálek čaje.

„Co to sakra… ?!“

Prudce vstala a vydala se k laboratoři, zatímco se snažila kapesníkem napravit alespoň část škod na své uniformě. Ve dveřích se málem srazila s Teslem. Jeho modrá hlava byla značně očouzená, ale zuby mu bělostně svítily úsměvem.

„Violo, dokázal jsem to, tentokrát to mám!“ řekl šťastně a před sebou držel nový přístroj, jako by to byla olympijská trofej. Viola mu ustoupila a nechala ho vkročit do společenské místnosti. Přitom si zlostně založila ruce v bok.

„Co jsi vynalezl, dynamit? Podívej se, jak vypadám.“

Bolian si všiml spouště na jejím úboru, bez přemýšlení vytáhl svůj kapesník a začal jí otírat hrudník. Viola ho pleskla přes ruku. Tesl ustoupil a jeho pokožka nabyla temnějšího odstínu modři.

„Promiň, já… omlouvám se. Závěrečná kalibrace byla trochu divoká. Ale uspěl jsem, mám nový vynález. Průlom na poli archeologie!“

Viola vzdala další snahy dát se do pořádku a opět se posadila.

„No dobře, tak povídej.“

Tesl hrdě ukázal na svůj scanner.

„Tohle je částicový původometr. Jak určitě víš, ve vesmíru je konstantní množství částic hmoty a energie, které však postupem času mění své uspořádání. Skládají se z nich nové věci.“

Žena kývla.

„No dobře, ale co s tím?“

Bolian pokračoval: „Zjistil jsem, že existuje takzvaná částicová paměť. Jinými slovy, každý atom ve vesmíru má v sobě informaci, čeho všeho byl za svou existenci součástí. A můj původometr dokáže tuto informaci vytáhnout.“

Viola uznale hvízdla. Jestli to opravdu funguje, tak měl Tesl pravdu, tentokrát na něco přišel. Tohle bude pro historiky totéž, co warp pohon pro průzkumníky. Jestli…

„Zní to fakt dobře, Edisi, pokud to funguje.“

Vědec nasadil pohoršený výraz.

„Pochybuješ o mě? Uznávám, ne vždycky se mi všechno zdaří, ale tohle je tutovka. Ukážu ti to.“

Namířil na Violu svůj původometr. Ta vyskočila na nohy a zvedla ruku v obraně.

„Snad nechceš skenovat mě? Ne že bych ti nevěřila, ale můžeš to demonstrovat na něčem jiném? Mám ke svým atomům osobní vztah, pochop.“

Bolian se usmál: „Neboj, na tobě ne. Ačkoli je původometr zcela bezpečný, dokud neprovedu mnohem více testů, rozhodně bych ho nepoužil na živou tkáň. Zkusíme to na tvé uniformně.“

Viola stále nebyla přesvědčena, ale pomalu kývla hlavou.

„No, tak dobře.“

Tesl namířil přístroj a stiskl několik tlačítek. Scanner zabzučel a z jeho přední části vyšlehlo zelené světlo, které několikrát přejelo přes Violinu uniformu. Pak vše ustalo.

„No, cítila jsi něco?“

Pozemšťanka si uhladila šaty.

„Vůbec.“

„Tak vidíš, naprosto bezpečné. Pojď se podívat na výsledky.“

Viola si stoupla vedle Tesla a zkoumala údaje, které se začaly objevovat na obrazovce.

„Je to ještě trochu nepřehledné, ale na rozhraní zapracuji. Tak se podívejme. No vida, částice jsou ze Země, nechávala sis uniformu dělat ještě doma? Zajímavé.“

Nadporučice kývla. Všechny její uniformy byly ruční práce od její známé švadleny, nic umělého. Věděla, že na replikovaných šatech není nic špatného, ale měla své slabůstky. Se zájmem sledovala, jak Tesl čte výsledky.

„Hmm hmm, len ze střední Evropy, předtím hlína, brambory, dokonce živé organismy, zajíc, liška, skleněný džbánek… pestrá historie atomů. Hele, tyhle částice už jednou tvořily části šatů.“

Viola se zájmem nahlédla blíže k obrazovce.

„Vážně, jakých?“

Bolian četl dál: „20. století, Jeniffer Lopez, nějaký taneční kostým… no vida. Určitě by ti taky slušel.“

Viola se začervenala.

„Na sexistické narážky vás muže užije, vědci nevědci. Ale dobrá, přesvědčil jsi mě. Funguje to a je to vážně něco. Gratuluju. Ale teď, když mě omluvíš, jdu tuhle uniformu s pestrou historií trochu vysušit.“

Tesl jen pokýval hlavou.

„Samozřejmě, já se vrátím do laboratoře dokončit pár testů.

------

Viola seděla v kokpitu a dívala se na rozmazané hvězdy za oknem před sebou. Zkontrolovala kurs a rychlost a spokojeně si přejela rukou po uniformně. Díky účinnému fénu nebylo po skvrně ani památky. Vlastně jí uniforma přišla ještě hladší a jemnější, než obvykle. Svist dveří prozradil příchod Tesla. Tvářil se zničeně.

„Co se stalo?“

Bolian se zhroutil do křesla u vědecké konzole.

„Je to k ničemu. Částicový původometr je další bezcenný kus zařízení.“

Viola se k němu otočila.

„Jak to? Vždyť jsi mi ho sám ukazoval. Testoval na mé uniformě, všechno fungovalo.“

Tesl zakroutil hlavou: „Ze začátku ano. Ale právě jsem byl svědkem toho, jak dopadlo křeslo, na kterém jsem to zkoušel poprvé. Je z něj louže protohmoty. Rozteklo se mi doslova… pod nohama.“

Viola zírala s otevřenou pusou.

Vědec pokračoval: „Částicová paměť je nedílnou součástí každého atomu. Její přečtení částice naruší, nenávratně. Velmi brzy ztratí soudržnost. Přístroj by zničil cokoli, na co bychom ho použili. Propána, ještě že jsem nedělal testy na živé tkáni.“

Podivný pocit po celém těle vyrušil Violu z projevu účasti.

„Protohmota… úplné rozložení… moje uniforma!“

Rukama se snažila zachytit zbytky šatů, marně. Z její krásné červené uniformy zbyla jen šedá kaluž na podlaze pod sedačkou. Viola dál neváhala a vydala se na cestu do své kajuty. Už při vstávání ze židle pocítila další vlnu podivného pocitu, tentokrát kolem intimních partií.

„Edisi, ty jsi skenoval všechno mé oblečení?“

Bolian neznatelně kývl.

„Já tě zabiju.“

Další rozčilování si však nechala na později a urychleně se rozběhla z kokpitu. Nestihla to. Ještě než se dovřely dveře, viděl Edis Tesl… vše co zde bylo k vidění.

Aniž si to uvědomil, zůstal chvíli zírat na zavřené dveře. Vytěsnil Violino nadávání, které bylo ještě chvíli slyšet z chodby, jak běžela do kajuty. Netruchlil pro částicový původometr. Pamatoval si jen obrazový vjem, který naplnil jeho představivost. V jeho hlavě už se rodila nová myšlenka.

Nyní se bude věnovat dalšímu, úžasnému tajemství vesmíru… ženám.

 

06 Láska

Naposledy zkontrolovala nastavení senzorů, načež spokojeně odsunula křeslo od vědeckého stanoviště a hodila si nohu přes nohu. Teď už nezbývá než čekat. Čekat až vesmír ukáže jeden ze svých zázraků. Za svých sedmnáct let u Flotily viděla nadporučík Viola Lubová spoustu věcí. Výbuch supernovy však dosud nikdy. Ačkoli hvězd bylo ve známé galaxii nespočet, životnost každé z nich se počítala na miliony let. Proto vidět na vlastní oči zánik byť jediné z nich byla vzácnost a životní zážitek. A pro vědeckou komunitu takřka svatý grál. Nemohla uvěřit svému štěstí, že právě runabout Da Vinci byl jako jediná loď Flotily ve správný čas na správném místě.

Pomyšlení na vědecký přínos obrátilo její myšlenky k Edisu Teslovi. Pořád nechápala, proč Bolianský vědecký génius nejeví o tento fenomén sebemenší zájem. Normálně ji nutil létat s Da Vincim tu na kraj známého vesmíru, pak zas ke středu galaxie, jen aby si prohlédl nějaký astrofyzikální úkaz. A nyní, když mohl pozorovat supernovu přímo z první ruky, seděl zavřený již několikátý den ve své laboratoři a věnoval se něčemu zcela jinému. Takřka nejedl ani nespal, neustále se vrtal ve svém novém heuristickém počítači. Viola jako obvykle netušila, co má za lubem, Tesl byl na každou její otázku ještě více tajemný, než kdy jindy.

Jakoby v odpověď na její myšlenky, objevil se Bolian náhle ve dveřích kokpitu. Viola se na něj zvědavě otočila. Z Tesla vyzařovala klidná síla, byl nějaký jiný. Nezubil se, ani nepronesl očekávanou větu, že tentokrát to má. Místo toho se klidně posadil na sedadlo vpravo od Violy, dlouze se na ní podíval a pronesl.

„Violo Lubová, už ti rozumím.“

Nevěděla co čekat, ale tohle jí rozhodně překvapilo.

„Prosím?“

Tesl se zlehka usmíval.

„Rozumím ti. Tedy ne jen tobě. Rozluštil jsem to, co ještě žádný muž přede mnou. Rozklíčoval jsem ženskou duši.“

Viola na něj nechápavě zírala.

„O čem to zase mluvíš?“

Bolian pokračoval: „Je to prosté. Tedy vlastně není, musím přiznat, že to byla největší výzva mého života a vědecké kariéry. Prostudoval jsem vzorce chování, literaturu a poezii všech rozumných druhů, co jich známe. Znalosti všech civilizací minulých i současných jsem prohnal svým novým heuristickým počítačem a nalezl odpověď. Ultimátní vzorec, finální rovnici. S tím, co nyní znám, dokážu pochopit každou z vás. I tebe.“

Viola poslouchala, ale nevěřila. Bylo to tady. Tesla jeho vědecká vášeň zlomila. Zbláznil se.

„Co tím proboha myslíš? Copak na lidi, na ženy, existuje nějaká rovnice? Tomu vážně věříš? Už jsem toho s tebou hodně zažila, ale tohle je šílené. Nemožné. Běž si lehnout, odpočiň si. Já musím sledovat a zaznamenat to, co se brzy stane. Jestli jsi nezapomněl, hvězda venku se chystá ke svému konci.“

Vědec nad jejím skepticismem mávl rukou.

„Nevěříš mi a já to respektuju. Ale dokážu ti to.“

Něco v jeho tónu jí fascinovalo a děsilo zároveň.

„Edisi, jestli myslíš, že budu pokusným králíkem nějakého tvého dalšího pekelného stroje…“

Bolian jí přerušil: „Kdepak, žádné přístroje, žádné scannery ani jiné hračky. Jen slova. Ta nejmocnější věc ve vesmíru. Stačí mi pár vět. Slova mohou vyvolat lásku, nenávist či oddanost každé bytosti, každé ženy. Já ta slova znám. Ale nechci tě zneužít. Musíš souhlasit a já je vyslovím. Jen pár vět, nic víc, nic míň.“

Viola zaváhala, ale jen chviličku. Jestli se opravdu zbláznil, tak to nejmenší, co může udělat, je vyslechnout ho. Už kvůli všem společným dobrodružstvím mu alespoň tohle dluží.

„Tak… dobře. Mluv, řekni, co chceš. Ale rychle. Supernova vybuchne za necelou minutu.“

Tesl se párkrát zhluboka nadechl a uvolnil se. Naklonil se k Viole a zašeptal svá slova.

Viola poslouchala. Viola porozuměla. A podlehla.

Sám vesmír se zachvěl nezkrocenou energií jejich polibku. Hvězda za okny runaboutu v tichosti vakua explodovala a započala novou existenci. Ale Viola s Teslem už to neviděli. Ve vzájemném propletení těl opustili nepohodlný kokpit Da Vinciho a odebrali se do ženiny kajuty.

Kosmický zázrak se dál odehrával bez nich.

-------

Tesl se probudil, jeho myšlenky vířily jako o závod. To, co v posledních hodinách prožil, bylo jako sen. Šel do nebe a vrátil se živý. Jemně pohladil spící Violu po vlasech. Dokázal jsem to. Rozluštil jsem tajemství vesmíru, to nejkrásnější ze všech tajemství.

Čelo mu zbrázdila vráska. Ne, takhle to nemá být, pomyslel si. Jak pozoroval ladné křivky ženy po svém boku, uvědomil si celou pravdu.

Tohle nebyl jen další experiment. Zamiloval se. A chtěl, aby ho taky milovala.

Ne pro slova, které mu poradil heuristický počítač. Ne pro ultimátní rovnici. Musí získat její srdce sám. Jenom tak to má cenu. A nejen pro něj.

Čím by byl vesmír bez tajemství vzájemné přitažlivosti? Uvědomil si, o co by připravil všechny, kterým by tyto znalosti poskytl. Jak šedivé by se jejich životy staly. Bez dobývání, poznávání a vzájemného zkoumání té nekonečné rozmanitosti.

Věděl, co musí udělat. Tiše, aby Violu nevzbudil, vstal z její postele a odešel do laboratoře. Vrátil se za pár minut s neurostimulátorem a zkušenou rukou ho začal kalibrovat. Pak ho namířil na Violu. Ze spánku tiše zasténala, když jí vymazával vzpomínky na poslední hodiny. Naposledy jí pohladil a poupravil přikrývku, kterou si odkopala.

Vrátil se do laboratoře, kde rozebral heuristický počítač a smazal všechny výsledky, veškerá kouzelná slova a věty.

Začne znova. A uspěje. Věděl to, protože mu to říkalo srdce. A síla srdce přesahuje všechny zázraky vědy a techniky.

Profesor Edis Tesl se rozesmál. Smál se celou svou bytostí, protože věděl, že všechny pochyby o jeho poslání jsou pryč. S nově nabytou energií se vydal do své kabiny, aby se vyspal a probudil do nového zítřka. Zítřka naplněného láskou.

 

Konec

1

CZ Kontinuum Star Trek fanklub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© Star Trek a všechny přidružené značky jsou registrované známky společností Paramount Pictures a Viacom Inc.

© 2000–2018 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries