Mise: Podivný obchod

Autor:
Sokar
Archivováno dne:
18. 12. 2011
Délka:
10 177 slov (46 min.)
Stav povídky:
dokončená
Přístupnost:
13+
Varování:

v podstatě žádné, nicméně jde o náhled do myslí osob v dobrém i ve zlém - nevhodné pro čtenáře, kteří rádi vnímají postavy ST jako legendy "větší než život"

Seriál (svět):
nezařaditelné
Období:
2380
Kategorie:
přátelství, humor, napětí
Pokračování:
volné pokračování
Povídka z cyklu:
Deníky U.S.S. Thunderchild
Spoiler:
žádný
Stručný obsah:

Povídka je vyprávěním čtyř členů posádky lodi Thunderchild. Přečtěte si, jak vypadá na první pohled běžná záchranná mise jejich očima.

divider
Poznámka autora:

nezadáno

divider
Prohlášení:

Star Trek a související značky jsou majetkem společnosti CBS Studios Inc. a Paramount Pictures Corp. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

divider

Mise: Podivný obchod (Sokar)

Kapitola První Deník Jana Hůlky

Urovnal jsem si popruh kytary a vyhlédl skulinou ze zákulisí na zaplněnou plochu. Skandující dav vypadal nažhaveně, jejich halasení dávalo najevo, že pokud brzy nezačneme, zboří stadion. Tak jsem to měl rád. Pohlédl jsem do tváří ostatních kluků z kapely. Freddie Mercury vypadal napjatě a lehce nervózně. Jakkoli vystupoval před publikem jako sebejistý leader, v soukromí to byl uzavřený a stydlivý člověk. To vše však jakoby mávnutím kouzelného proutku zmizelo vždy, když nakráčel před své fanoušky. V takové chvíli byl uvolněný a zpíval jako bůh. Jako by ho hudba povznesla do nějaké jiné sféry, jiného světa. Show must go on, to bylo jeho motto. Bubeník Roger Taylor vypadal naopak uvolněný a připravený, čišela z něj aura klidu. John Deacon trochu nepřítomně otáčel kolíky na své baskytaře a tvářil se, jako by se ho celá věc netýkala. Jako britský gentleman, který jde náhodou kolem.

To už ale spustila úvodní melodie, signál pro náš nástup na scénu. Roger si sedl za svou soupravu a začal bubnovat do rytmu úvodu, po chvíli se přidalo brumlání Johnovy basy. To už přišla moje chvíle. Za stoupajícího aplausu jsem naběhl před tu masu hlav, pozvedl blyštivou šestipenci a zabořil jí do strun. Brian May nikdy nepoužíval trsátko a já chtěl, aby replika dnešní noci byla dokonalá.

Po přesném načasování vběhl na pódium Freddie a One Vision mohla začít v plné parádě.

Jakmile poprvé otevřel ústa, dav explodoval. Mercury tohle v lidech prostě vždy vyvolal. A já stál a hrál, splynul jsem s Rudým speciálem, tedy s replikou této slavné kytary. Ovšem na tom nezáleželo. Teď jsem nebyl praporčík Hůlka z lodi federace Thunderchild, šéf mechaniků palubních stíhaček. Byl jsem Brian May, kytarista skupiny Queen, nejlepší rockové skupiny 20. století, alespoň dle mého mínění.

Hrábl jsem do strun a rozjel kytarové sólo. Píseň vrcholila a můj nástroj zpíval stejné melodie, jako jeho originální předloha před 400 lety. Dnešní představení bylo dobré, cítil jsem ten správný náboj ve vzduchu. Někteří lidé říkají, že holografické vystoupení před holografickým publikem je vždy stejné, jen simulace. Ale já věděl své. Pouštěl jsem si tyhle koncerty mnohokrát a zbytek členů Queen pro mě nikdy nebyli jen fotony a silová pole. Byli to hudebníci. Měli své nálady, výkyvy, úspěchy a pády...měli svou duši.

V poslední době se o tom hodně mluvilo. Poté, co se podařilo navázat spojení s lodí Voyager ztracenou v deltakvadrantu, jejich holografický doktor přenesl svůj boj za svobodu hologramů i sem do Federace. Jeho kontroverzní holoromán „Fotony, osvoboďte se“ vyvolal řadu diskuzí.

Pomineme-li zvrácenou podobnost protagonistů doktorova románu s posádkou ztracené lodi, bylo v něm ukryto vážné poselství. Někteří intelektuálové a bojovníci za práva menšin již začali navrhovat zákazy používání holopaluby pro zábavu a odreagování. Argumentují několika případy, kdy holografické charaktery puštěné dostatečně dlouho získali cosi jako otisk vlastního vědomí.

Nevím zda je to pravda. Nevím, zda je duch ve stroji. Na jednu stranu jsem technik, stroje rozebírám a dávám dohromady. Přesto však, když tady stojím a nechám se unášet vlnou hudby, nedokážu akceptovat, že to vše je tvořeno jen souborem algoritmů.

Snažím se na to nemyslet a soustředit se dál na hudbu. Koneckonců, jsem tu abych si odpočinul. Přesto, ten pocit pochyb nemizí, jako hlásek podvědomí se stále vrací a vytváří nepravidelnost v mém hraní. Freddie si toho všiml a tázavě na mě pohlédl. Zastyděl jsem se a věnoval se dál písni.

Takovéto úvahy by se lidem nelíbily. Obzvláště hvězdné flotile a posádkám lodí, pro které je holopaluba často jediným rozptýlením na dlouhých cestách. Pomáhá jim ovládat napětí. Vše co říkají manuály je pravda, ne však pravda celá. Holopaluba sice umožňuje vytvářet iluze míst a lidí z

domova, o to však posádce, která je odkázána jen na vztahy mezi sebou nejde. Alespoň ne především. Intimní poměry mezi členy posádky, obzvláště důstojníky, flotila sice nezakazuje, staví se k nim však přinejmenším zdrženlivě. Proto lidé (i ostatní druhy, co si budeme povídat) využívají hologramy především na jedno. A kdyby jim to mělo být odebráno, nepřijali by to s nadšením.

Mě osobně se tento problém netýkal, alespoň ne v poslední době. Náš první důstojník, Naďa Krylovová nemá ráda holopaluby a hologramy. Z nějakého důvodu zjistila, že jsem schopen a ochoten uspokojit potřeby jejího těla a udržet tak v rovnováze i její mysl. A že ty potřeby nejsou malé. Zvláštní žena, náš komandér. Na povrchu chladná, ledová královna. Jde z ní větší respekt než z kapitána Molinera. Sice jsem ho viděl za dobu své služby na lodi jen párkrát (na můstek a velící palubu prakticky nechodím) , přesto na mě tenhle Bolian působí skoro až přátelsky. Schází se s posádkou v lodním baru, žertuje s kolegy důstojníky, mezi posádkou je zkrátka známý jako „dobrej modrej“. Samozřejmě jsou hranice, které by nepřekročil. Ale i tak, připadá mi trochu jako táta nás všech. To komandér Naďa je jiný případ. I když jsem s ní v posteli, mám občas tendenci salutovat.

Jakoby slyšela mé myšlenky, její hlas pronikl do naší písně.

„Praporčíku Hůlko, hlaste se v lodním hangáru!“

Tak a mám po zábavě. Jakkoli bych rád pokračoval, služba je služba. Koncert ve Wembley budu muset odehrát jindy.

„Ano madam, už tam jdu. Počítači, ukonči program“.

Publikum, pódium i kapela zmizely, nahrazeny jen prázdnými stěnami s probleskující žlutou mřížkou. Sundal jsem kytaru a odkráčel vstříc realitě.


Kapitola druhá Deník Chaliy Raxal

Pronikavý zvuk budíku byl stejně nepříjemný jako vždycky. Za dobu svého působení na lodi jsem zkoušela lodní počítač přemluvit několikrát, aby po ránu nedělal takový randál, ale nějak si nedá říct. S těmi mašinami si prostě nerozumím. Asi je to tím, že pořád nemůžu přestat srovnávat život na lodi s domovem na Betazedu. Doma mě vždycky budil táta nebo maminka telepaticky, tak jemně a s citem. Nech toho Chalio a vstávej, chtěla si do flotily, tak to máš.

Poslechla jsem svůj vnitřní hlas a odpotácela se do koupelny. Dokud si nedám sprchu a snídani, tak to nejsem já, to ví už i můj partner. Vlastně to by věděl, kdyby nějaký byl. Někdy se nechám unést představami, obzvlášť v tom stavu polospánku po ránu. Když nemám službu, ráda takové představy nechám plynout a rozvést, tělo je uvolněné, poddává se fantazii mysli...sakra, tu sprchu vážně potřebuju.

Sonika mě nechává zapomenout a moje hlava je opět čistá.

„Počítači, horkou čokoládu a tři koblihy.“

Nechápu jak někteří lidé můžou vynechávat snídani. Stále s jistým sebezapřením beru do ruky PADD a při snídani procházím, co mě dnes čeká. Tři sezení, schůzka s kapitánem, prohlídka arboreta s dětmi a mraky nevyřízené pošty od velení. Dlouhý den jako vždy.

Uklidím nádobí a jdu se upravit do služby. Při oblékání kalhotové části uniformy nastává první dnešní boj.

„Doprdele“

Na veřejnosti mi obvykle nic takového neujede, ale v soukromí se i empatik potřebuje uvolnit.

Bohužel moje břicho v uniformě teď zrovna moc volnosti nezažívalo. Pracně dopínám knoflík a kriticky se prohlížím v zrcadle. Pravda, už jsem byla štíhlejší. Ale práce poradkyně je většinou sedavé zaměstnání a na cvičení mě prostě neužije.

Ne že bych byla obzvlášť marnivá, ale když je člověk telepat, je těžké ignorovat některé myšlenky mužů i žen, které si mých nyní plnějších proporcí všimnou. Kdyby alespoň flotila nedělala ty mundůry tak přiléhavé.

„Ale co, jsi tu pro potěchu jejich mysli, ne oka.“

Řekla jsem svému zrcadlovému odrazu a odhodlaným pohybem dopnula zip. Mé ranní

zkulturňování přerušil komunikátor.

„Poradkyně Raxal, hlaste se v mé pracovně.“

To byl kapitán Moliner. Bylo mi jasné, že se něco děje. Kapitán málokdy pracoval takhle po ránu, nebo alespoň v ranním ekvivalentu bezčasového života na lodi.

„Ano pane, jsem na cestě.“

Přehodila jsem přes sebe kabát uniformy a vyrazila na můstek.


******


Ve velícím centru Thunderchildu panovala navenek klidná atmosféra. Všichni na palubě jsou samozřejmě profesionálové, posádka můstku obzvlášť. Nedají najevo žádné vzrušení. Ale moje telepatické smysly neošálí. Něco se dělo. Ač jsem v tom zmatku překrývajících se hlasů nedokázala najít nic konkrétního, mysl každého se toulala kolem nedávného hovoru s velením flotily. Tedy skoro každého.

Kormidelník John Tardis byl záhadou jakou vždy. A jaká to byla sexy záhada. Jeho kaštanové vlasy sebou elegantně hodily, když se otočil, aby mi kývl na pozdrav. Štíhlé ruce dál brnkaly po konzoli, jakoby žily vlastním životem, ani se na ně nemusel dívat. Tardis je po některém ze svých předků Delťan a krom sexappealu zdědil i mimořádnou mentální disciplínu. Nikdy jsem ho nedokázala číst. Pořád nevím, jestli jsem za to ráda nebo ne. Stejně ve mně asi nevidí víc než betazoidskou cvokařku, třicítku s až moc prosperujícími křivkami, jak by to jistě řekl svým neotřelým způsobem. Ale co kdyby...

Raději jsem jenom rychle opětovala jeho pozdrav a vydala se do kapitánovy pracovny. Po zazvonění se dveře odsunuly a vpustily mě dovnitř. Kapitán Moliner byl zrovna uprostřed debaty s komandérem Krylovovou. Ti dva tvořili opravdu nerovnou dvojici. Kapitán byl přátelský, dobrosrdečný pohodář, jak už Boliané bývají. Teď však jeho mírná povaha dostávala zabrat.

Věčně nabroušená a striktně předpisová Naďa Krylovová byla jeho přesným opakem. Stála před ním, držela svou vypracovanou figuru (mrcha mladá a jako velitelka pilotů věčně v pohybu. To se jí to udržuje linie) v předpisovém postoji a nekompromisně předkládala své názory. Ta by se jistě našemu kormidelníkovi líbila. Ne, v tom můžu být klidná. Vždyť jí nesnáší a když vidím, do jaké debaty jsem vstoupila, ani ona ho zdaleka nemiluje.

„Vítejte poradkyně, vydržte minutku.“ Pozdravil kapitán a dál se věnoval své zástupkyni. Sedla jsem si tedy na pohovku a se zájmem naslouchala jejich diskuzi.

„Takže Naďo, vy chcete vážně tyto sankce?“

„Samozřejmě, kapitáne, jinak bych vám je nepředkládala. Tardis je naprosto nepoučitelný a nemá ve flotile co dělat.“

Moliner si jen povzdechl a pročítal předložený PADD.

„Nekázeň, nedodržuje řetězec velení...nezdraví řádně vyššího důstojníka. Poručík Tardis mi neoprávněně a záměrně tyká.“

Naďa jen přikyvovala.

„Není dovoleno bez souhlasu nadřízeného, pane. Příručka hvězdné flotily, paragraf 132 odstavec b.“

Kapitán odložil PADD a složil bezradně dlaně na stůl.

„Ach jo, vy vážně potřebujete aby vám za každých okolností říkal jen komandére?“

„Mám přece tři pecky na krku.“

To už se i Moliner začínal dopalovat.

„A já zas kouli na svým modrým krku! Tak buďte tak laskavá, použijte tu co na něm máte vy a zamyslete se nad tím. Vždyť je to nesmysl. Flotila není jen armáda plná regulí a poručík Tardis je vynikající pilot.“

„Je nedisciplinovaný a neovladatelný. Nemůžu se spolehnout, že v akci poslechne mé rozkazy.

Takového člověka v letce nepotřebuji. A ostatní piloti se často nechávají ovládnout jeho...kovbojským chováním. Chci abyste ho přeložil.“

Kapitán se zachmuřil.

„Vaše doporučení beru v potaz, Naďo. Nyní mě omluvte, mám jednání s poradkyní. Odchod.“ Komandér Krylovová však nevypadala, že se s tím spokojí.

„Nic neuděláte, že ne? Jako obvykle.“

Moliner s pro něj netypickou rázností vstal od stolu.

„Teď už ale přeháníte, komandére. Zatím jsem pořád kapitánem já, tak si to nechte. A řekl jsem odchod!“

Komandér se nakvašeně chystala k odchodu, když jí kapitán, opět již s úsměvem na tváři, zadržel.

„Komandére, zapomněla jste řádně pozdravit nadřízeného důstojníka.“

Krylovová zrudla, vysekla zasalutování ve stylu vojáků z minulých století a rázně vyštěkla.

„Kapitáne!“

Moliner jí pouze mávnul na pozdrav, když svižně opustila pracovnu. Pak se otočil ke mně.

„Omlouvám se, poradkyně. Naďa je výborný důstojník a velmi schopný CAG naší letky, ale někdy to s předpisy přehání. Naproti tomu poručík Tardis je...rebel. Zvláštní případ. Co si o něm myslíte?“

Kdybych mu měla říct, co si myslím a na co myslím když ho vidím, to by koukal. Ale jednou jsem lodní poradkyně a profesionálka.

„Zatím nemám na poručíka zcela utvořený názor, pane. Jednala jsem s ním pouze párkrát a jeho mysl nedokážu číst. Pokud chcete, domluvím si ním sezení a proberu ty jeho...výstřelky.“

Znělo to lákavě, mít ho ve své kajutě, položila bych ho na kanape aby se vypovídal...

Kapitán však uťal proud mé představivosti.

„To nebude zapotřebí, alespoň prozatím ne. Dáte si něco?“

Kapitán vstal a zamířil ke svému replikátoru. Od mé ranní dávky sice ještě neuplynulo tolik času, ale čokoládový interval není nikdy dost krátký. Pak jsem však pohlédla na pas své uniformy a odolala.

„Ne děkuji, kapitáne.“

Moliner tedy nechal zreplikovat pouze Bolijanskou citronovou trávu pro sebe a vrátil se do křesla.

„Takže, přistupme k tomu, proč jsem vás zavolal. Dostali jsme nové rozkazy od flotily.“ Vzhledem k napětí, které jsem cítila s posádky jsem se trochu obávala, jaké rozkazy to budou.

Thunderchild jako mateřská loď raketoplánů a stíhačů málokdy dostávala jiné než taktické a vojenské úkoly a obzvlášť v poslední době bylo střetů víc, než mi bylo milé. Moliner jakoby tentokrát četl myšlenky mě.

„Nejde o žádné další válečné tažení, alespoň doufám že ne. Ale mohlo by se to snadno zvrtnout, to připouštím.“

„O co se jedná?“

„Záchranná mise. Jakýsi orionský obchodník drží v zajetí jednu z našich těžebních základen na dilithium. Nachází se na planetoidu uprostřed pole asteroidů. Orionci se zatím nedostali přes ochranný štít základny, ale jejich loď a stíhače drží oblast uzavřenou. Podle zpráv, co odeslal na flotilu si prý těžební stanici nárokuje a žádá, aby mu do ní byl umožněn přístup. Naším úkolem je setkat se s jejich lodí a vyjednat ukončení blokády.“

To nevypadalo jako procházka růžovým sadem. O Orioncích jsem slyšela své. Jsou to piráti a otrokáři bez skrupulí.

„Thunderchild je již na cestě do sektoru Reknis, kde se základna nachází. Dorazíme tam za několik hodin. Pokud se s námi budou ochotni bavit, vy a já jednání povedeme. Doufám, že docílíme dohody.“

Nepříjemná představa. Při našich obvyklých misích se většinou moc diplomatických kontaktů nenavazuje. Starat se o duševní blaho posádky je jedna věc, to dělám denně. Ale vést takové jednání... I přes výcvik flotily a psychologické školy na Betazedu ve mně zahlodaly pochybnosti.

„Rozumím, kapitáne. Přesto, pokud se nám dohody docílit nepodaří..“ Molinerovo modré čelo rozdělila vráska.

„Pak doufám, že Thunderchild dostojí svému jménu a ty piráty přesvědčíme jiným způsobem,

že majetek flotily a Federace tu není pro volné zabírání.“


******


Orionský kapitán Gunar Sol vypadal jako ostřílený vesmírný vlk. Byl však přístupen diskuzi a tak jsme se po několika nezbytných formalitách spolu s kapitánem vypravili na jeho mateřskou loď. Můj úkol nebyl snadný. Kapitán Moliner vypracoval plán, který nám v případě neúspěchu jednání měl zajistit záchranu těžebního zařízení s minimální vojenskou silou.

Orionští muži nejsou pro můj druh snadno čitelní, jakmile se však již jednou povede proniknout do jejich vědomí, lze v něm snadno najít i to, nač se zrovna snaží nemyslet, obzvlášť, jsou-li rozptýlení. A není lepší rozptýlení, než Orionské ženy. Věděli jsme, že Gunar Sol bude mít určitě minimálně několik otrokyň a že při jednání dojde na jejich předvádění. Orionci rádi ukazují před cizinci své bohatství. Až se tak stane, musím být připravená proniknout do jeho myšlenek a získat velící kódy k jeho lodi.

Pokud se to podaří, budeme jí moci ochromit. Thunderchild jí pak snadno zneškodní a naši stíhači proniknou polem asteroidů k těžebnímu zařízení a osvobodí jeho personál. Tak zněla teorie. Samozřejmě jsme všichni doufali, že tento plán nebude vůbec zapotřebí zkoušet.

Už po několika prvních minutách jednání však bylo jasné, že na náš plán dojde. Gunar Sol nás sice vpravdě královsky uvítal, pohostil nás vybranými lahůdkami ze všech koutů alfakvadrantu, ale jeho postoj k situaci byl velmi nekompromisní. Navíc jeho argumenty vyvolaly ve mně i kapitánovi novou vlnu znepokojení.

„Už jsem vám to říkal, kapitáne. Na tu těžební stanici mám kupní smlouvu podepsanou hodnostářem z vaší Federace.“

Bylo to absurdní. Přesto ale, i těch pár minut strávených v jeho společnosti už mi stačilo, abych se takříkajíc naladila na jeho vlny. Nedokázala jsem ještě číst jeho myšlenky, přesto však šlo poznat zda mluví pravdu či lže. A teď nelhal. Kývla jsem lehce na kapitána. Pochopil mé potvrzení a jeho modrá pokožka lehce zbledla. Myšlenka, že by někdo se někdo z vedení Federace upsal Orioncům a dal jim těžební zařízení i s jeho posádkou byla neuvěřitelná. Přesto, evidentně právě to se stalo.

Moliner však zachoval klid.

„Rád bych tu smlouvu viděl, kapitáne Sole.“

„Obávám se, že to není možné. Můj obchodní partner si potrpí na diskrétnost a dle zákonů orionského syndikátu nemáte právo do takového dokumentu nahlížet, pokud nechcete u našeho soudu napadnout jeho věrohodnost. Je snad tohle co si přejete?“

Normálně by přesně tohle kapitán udělal. Víc než to, předložil by to i radě Federace a našim soudům. Ale kdyby tak učinil, zrádce, který zaprodal naše zařízení by pravděpodobně byl varován a smazal stopy. A pak by mohl působit další škody, možná ohrozit spoustu životů ve Federaci. Takový člověk může být schopen všeho. Ne, tohle náš kapitán neudělá. Tenhle Orionec je jen pěšák. Bude s ním dál hrát tuhle hru a později nechá vše prověřit některým ze svých důvěryhodných přátel.

Picardem, De Sottem nebo dalším z těch několika věrných kapitánů, o kterých Moliner věděl, že je na ně spolehnutí. To vše jsem vyčetla v kapitánových myšlenkách když mávnutím ruky odmítl Orioncovu nabídku. Rozhodl se změnit taktiku.

„Ne, to jistě ne. Jenom bych rád věděl, jestli je nějaká jiná možnost, jak se dohodnout. Jsme přece oba muži vesmíru znalí.“

Guner Sol se zasmál.

„To už je lepší, kapitáne. Věděl jsem, že s vámi bude rozumná řeč. Nabízíte mi obchod? Pokud bychom se dohodli, samozřejmě bych vám originál mé smlouvy ukázal, jako doklad mého vlastnictví. Jenže taková těžební stanice, není nic levného. Nebylo pro mě lehké jí získat.“

Kdyby to nebyla tak vážná situace, možná bych se jí i zasmála. Sledovat slovní gambit těchto dvou mužů bylo fascinující. Orionec proti Bolianovi, jeden zelený, druhý modrý, oba bez vlasů, s vážnou tváří si vyměňující své postoje a argumenty. Moliner dlouhým pohledem zhodnotil Gunera Sola a pak vyslovil svou první nabídku.

„Co takhle padesát tisíc federačních kreditů?“

Orionec se jen zachechtal.

„Nezačal jsi zrovna vysoko, modrej. A kromě částky samotné, říkám ti předem, vaše kredity já nechci. Jenom zlatem ražené lathinium.“

To co následně kapitán řekl nepřišlo ani Gunerovi, ani nikomu kdo Molinera důvěrně neznal nikterak zábavné. Já se však alespoň v duchu musela smát. Kapitán Moliner byl velký fanoušek science fiction filmů a seriálů, archaické to zábavy z 20. a 21. století, především ságy zvané Hvězdné Války. Nikdo z vyšších důstojníků většinou neunikl pravidelným projekcím těchto šesti filmů, které Moliner obvykle pořádal ve společenské místnosti. Teď se kapitán podíval na mě, doufaje že již budu moci telepaticky ovlivnit Orioncovu mysl, mávnul před jeho obličejem lehce rukou jako hrdinní rytíři Jedi a prohlásil.

„Kredity budou stačit.“

Bohužel jsem však do Gunerovy mysli ještě nepronikla a tak jeho odpověď byla nasnadě.

„Ne, nebudou. Nevím, co si myslíš že děláš, ale žádný prachy, žádnej byznys.“ Kapitán pochopil že prohrál.

„Rozumím. Děkujeme za pohostinství.“

Orionec však podle předpokladů ještě nechtěl setkání ukončit, dokud se nepochlubí svým majetkem.

„Kapitáne, kapitáne. Není kam spěchat. Posaďte se, dejte si ještě trochu andorijského piva.

Přijde zlatý hřeb mého pohoštění.“

Guner Sol zatleskal a na toho jeho znamení spustila exotická hudba. Do místnosti ladně vplulo trio spoře oděných zelených tanečnic a začaly se vlnit nám před očima. Guner i můj kapitán na tu podívanou jen fascinovaně hleděli, já však měla svůj úkol (a navíc, spoře oděné ženštiny nejsou můj styl – ne že bych se nikdy neotočila po hezké ženě, Betazed je společnost otevřená, ale tyhle Orionky jsou na můj vkus až příliš prvoplánové a vulgární).

Zavřela jsem oči a soustředila se pouze na orionského kapitána. Byl stále více uvolněný, jak sledoval vířící těla před sebou. První z jeho mentálních bariér padla a já mohla slyšet jeho myšlenky. Jak překvapená jsem byla ze zjištění, že zrovna myslí na mě!

Ta jejich poradkyně, ta kdyby tu teď taky zatancovala...

Nemohla jsem uvěřit. Při vystoupení tří mladých ztepilých orionek si představuje mě. Ač to bylo nepříjemné, svým způsobem mi to lichotilo. Dokud jsem se nezahloubala do jeho dalších myšlenek.

Ta tlustá čubka by byla zajímavým zpestřením a kdyby to viděl tady její modrej velitel, třeba by mu to otevřelo oči. Uvědomil by si, co má na lodi a nějakou tanečnici by si ode mě koupil. Dal bych mu slevu, chudákovi. Když jeho poradkyně a důvěrnice je ženská s takovou pr..

Zbytek myšlenek jsem neslyšela. Rozzuřilo mě to. Jakým právem o mě takhle to prase smýšlí?! Udeřila jsem na jeho mysl celou silou svého vzteku. Zarazil se, ale nebyl schopen s tím nic dělat. Přehazovala jsem se mu v mozku, myšlenku po myšlence, až jsem i přes jeho značný odpor našla velící kódy. Zatímco jsem stále držela jeho mysl v telepatickém sevření, dala jsem znamení kapitánovi.

„Pane, mám to.“

Moliner neváhal a než se Guner Sol z mého mentálního úderu vzpamatoval, poklepl na svůj komunikátor.

„Moliner Thunderchildu, dva k transportu, okamžitě!“

Tanečnice si až teď všimly, že se něco děje, byly však příliš zmatené, než aby věděly jak reagovat. Ještě než nás pohltit transportní paprsek, vmetla jsem Gunerovi do hlavy poslední telepatický pozdrav.

Vezmi si ty svoje vyzábliny a odři se o ně třeba na kost, pane módní kritiku!

Není nad to ukončit diplomatické jednání vlídným slovem a s dobrým pocitem. Kapitola třetí

Deník Nadi Krylovové


„To nemyslíte vážně, poručíku!“

Johnathan Tardis, ten věčný potížista a moje noční můra přede mnou nonšalantně stál, pohupoval se na špičkách (ví, že to nesnáším) a podával mi PADD s rozkazy k letu. Všimla jsem si, že opět dělá vše proto, aby mě provokoval. Uniformu zase nedopnutou, boty špinavé a v puse pořád cosi přežvykoval. Odporný zlozvyk, který Tardis ve své aroganci omlouvá tím, že „žvýkačku“, jak tomu říká, si dávali již piloti před staletími. Prý je to v duchu těch nejlepších tradic. V historii se nevyznám, ale podle mě si vymýšlí.

„Ale no tak Naďo, mám rozkazy přímo od dobrýho modrýho nahoře. Letím s vámi, tak se s tím smiřte.“

Nestačilo mu, že mu kapitán byl zjevně opět po vůli. Chtěl mě ještě více vytočit. Vzala jsem si od něj PADD a pročetla rozkazy. Bohužel to v nich bylo potvrzené černé na bílém.

Snažila jsem se stále mluvit klidně, i když jsem cítila, že jsem jen krůček od výbuchu. Neměla jsem ráda ztrátu kontroly, nepůsobí to na posádku dobře. Ale tenhle Tardis byl prostě nemožný. Můj vnitřní boj přerušil jeden z mechaniků, který přinesl hlášení o stavu stíhačů. Letmo jsem ho prolétla a bylo mi jasné, že bude potřeba víc rukou. A jestli byl někdo, kdo dokázal v časovém presu se stroji zázraky, byl to náš šéf letové paluby.

„Praporčíku Hůlko, hlaste se v lodním hangáru!“

Budiž mu přičteno ke cti, že i když neměl službu, byla jeho odpověď téměř okamžitá.

„Ano madam, už tam jdu.“

Alespoň že na některé lidi se můžu spolehnout. Obrátila jsem svou pozornost zpět k Tardisovi.

„Dobrá poručíku. Zjevně kapitán přehlíží nedostatky ve vašem záznamu s větším pochopením než já. Ale pamatujte si, Tardisi. Tohle je vážná operace. Kapitán sice orionskou mateřskou loď ochromil, ale jejich stíhači nám budou chtít v proniknutí do těžební základy zabránit. Takže vás varuji. Jedno uklouznutí, jediná změna kurzu nebo opuštění formace bez rozkazu a protáhnu vás pod deflektorem ve warpu. “

Do hangáru vešel praporčík Hůlka. Měl na sobě nějaké podivné civilní oblečení, ale aniž by potřeboval slyšet jediné slovo, pustil se do práce a už dával příkazy skupině mechaniků. Od něj by se Tardis mohl učit. Problémový pilot však pořád vypadal, že mě odmítá brát vážně. A to co následně řekl můj dojem potvrdilo.

„Bez obav, komandére krásko. Budu se držet vás i rozkazů jako klíště. A kdyby snad ti ošklivý zelení mužíci ohrožovali vaší vojensky zelenou sedinku, kryju vás za všech okolností.“

Nato se několik okolních pilotů a mechaniků začalo smát. Zpražila jsem je pohledem a oni se rychle snažili být jinde. Ten drzej opičák! Jak si to může dovolit?

„O tomhle uslyší kapitán Moliner, Tardisi. Tentokrát jste zašel moc daleko!“

Otočila jsem se na podpatku a odkráčela z hangáru. Při vstupu do turbovýtahu jsem ještě zaslechla praporčíka Hůlku, který se přitočil k Tardisovi.

„Tos neměl, Keemune. To nedopadne dobře.“ Tardis se svým nechutným sebevědomím prohlásil.

„Co může udělat?“

Však ještě uvidí. Tentokrát mě Moliner vyslechne. Tardis skončí jako pilot tahače deutéria.

Dveře výtahu se se zavřely.

„Můstek.“


******


Kapitán Moliner na svém stanovišti nebyl. Službu konající důstojník mi řekl, že je ve své pracovně.

„Kapitán si nepřeje být rušen, komandére.“ Samozřejmě, určitě se zase cachtá, jako obvykle.

„Tohle je neodkladné, Jenkinsi.“ Odbyla jsem ho a zazvonila na dveře kapitánovy svatyně.

Chvíli se nedělo nic, pak se ozval Molinerův hlas, dle mých očekávání smísený se šploucháním vody.

„Ano?“

„Komandér Krylovová, pane, potřebuji s vámi nutně mluvit.“

„Dejte mi minutku, hned jsem u vás.“

Dveře se otevřely a já vstoupila do pracovny. Alespoň do její oficiální části. Kapitán si pracovnu nechal rozdělit na dvě místnosti. Dveře za jeho stolem vedly do speciální koupelny, kterou vybudovali lodní inženýři dle jeho specifikací. Vím, že jsou Boliané posedlí hygienou, ale stejně.

Představa kapitána jedné z nejsilnějších lodí flotily, jak se cáká ve vaně vedle můstku mi prostě přišla nepatřičná. Během pár okamžiků se soukromé dveře otevřely a do pracovny vkráčel Moliner. Měl kompletní uniformu ale otíral si hlavu ručníkem.

„Tak co se děje, komandére? Nějaké nesrovnalosti v zadání mise? Věřím, že váš úkol je jasný, poslal jsem vám kompletní rozkazy.“

Odmítla jsem jeho gesto abych se posadila a šla rovnou k věci.

„Jde o poručíka Tardise. Nechci ho na téhle misi.“ Kapitán se posadil za svůj stůl a povzdechl si.

„Už zase? Myslel jsem, že jsem vám své stanovisko vyjasnil.“ Tentokrát jsem se ale nedala odbýt.

„Pane, opět mě urážel a navíc před posádkou. Jeho chování je naprosto neomluvitelné. Nemůžu přehodnotit jeho letový status ani ho převelet pokud si to nepřejete, ale složení letky na jednotlivé akce by mělo být v mé kompetenci.“

Moliner sice kýval hlavou, ale viděla jsem na něm, že mi opět nehodlá vyhovět. Zatímco přemýšlel o mých slovech, vzal si ze stolu svůj model stíhačky X- Wing (všichni jsme se chtě nechtě museli poučit o názvech věcí z těch infantilních filmů) a začal si s ním pohrávat. Evidentně byl v jádru stejný kluk jako Tardis. Všichni chlapi jsou stejní. Jsou to vždycky jen oni a jejich hračky.

„Naďo, nebudu se s vámi o tom hádat. Právě vy mi často připomínáte důležitost řetězu velení.

Jako kapitán si přeji, aby Tardis letěl. Je to jasné?!“

V ten okamžik všechny urážky, všechny útrapy které mi Tardis prováděl vypluly napovrch.

Sama nesnáším hysterické ženské, ale někdy i ve mně bouchne warp jádro.

„To nemůžete, pane. Jsem proti!“

V okamžiku kdy jsem to řekla jsem věděla, že jsem to přepískla. Molinerova modrá pokožka nabrala temnějšího odstínu, jak se mu do obličeje nahrnula krev.

„Naďo Krylovová, jedinou věc kterou nesnáším je, když papouškujete mojí ženu! Ještě že alespoň ta je světelné roky daleko.“

Snažila jsem se konverzaci vrátit do přípustnějších kolejí.

„Promiňte pane. Ale pouze vám předkládám fakta.“

Moliner se však ještě zjevně neuklidnil. Jakkoli byl náš bolianský velitel mírný, když se rozčílil, nebyl dobrý nápad zkoušet s ním diskutovat.

„Tak já vám taky řeknu fakta, komandére. Pokud jste si toho nevšimla, tady nejde o cvičení. Je to bojová operace a musíme se snažit minimalizovat rizika. Tardis je tu nejlepší pilot, má letovou třídu 1AAA.“

Chtěla jsem nepřilévat olej do ohně, opravdu jsem chtěla. Ale tohle uráželo mě osobně. Svou pověst jsem si taky nevybudovala bez zásluh.

„Míníte tím že je lepší pilot než já?“

„Ano když je třeba!“

Zahřímal Moliner. Jeho přímost mě šokovala, on sám vypadal překvapeně. Nastalo delší ticho. Jako by si až teď uvědomil, kam až nechal naší původně služební debatu zajít. Oba jsme se na sebe podívali a cítili se trochu trapně. Ještě že nás nikdo z posádky neviděl, jak se peskujeme. První promluvil kapitán.

„Komandére já..“

„V pořádku pane. Byla jsem to já, kdo překročila hranici. Můžeme na to zapomenout?“

Z Molinera jakoby spadla tíha.

„Rád, Naďo. Takže, ehm, ohledně mise je vám tedy vše jasné?“

Sama jsem pocítila úlevu, že se atmosféra opět vrátila do profesních kolejí. I když jsem o obsahu mise neměla pochybnosti, v duchu řádů jsem jí kapitánovi zrekapitulovala.

„Ano, pane. Spolu s letkou proniknu do pásu asteroidů. Přistaneme v těžebním zařízení, rozmístíme posilovače transportu a zajistíme přenos horníků i vybavení na Thunderchild. Pak zapečetíme šachty a rychle odtamtud vypadneme.“

Kapitán pokýval hlavou.

„Přesně tak. Orionci se pořád ještě snaží odblokovat počítač a řízení jejich mateřské lodi.

Nemůžeme čekat, že jim to potrvá věčně. Chci se vyhnout otevřené bitvě, ale dostaňte odtamtud vše co půjde. Posádku, vybavení, záznamy počítačů. Co nebudete mít čas odvést, zničte. Nechci, aby se jim cokoli z naší základny dostalo do rukou, je to jasné?“

„Rozkaz, pane.“

„Jakmile budeme mít zpět co je naše, odlétáme. Spor o vlastnictví asteroidu se bude dál řešit diplomatickou cestou. Ale další vývoj situace už není naše věc.“

Na ten další vývoj jsem byla sama zvědavá. Podle informací od toho Orionce v tom všem má prsty někdo ze špiček Federace. Ale kapitán měl pravdu, to už budou řešit jiní.

„Ano, pane. Pokud je to vše..“

„Odchod komandére. Hodně štěstí a pamatujte co jsem řekl. Dejte Tardisovi šanci, tam venku vás nezklame.“

„Dobrá. Díky, kapitáne.“ Doufala jsem, že má pravdu.


******


Cestou zpět do hangáru jsem si dala předsevzetí pokud možno zakopat s Tardisem válečnou sekeru. Možná měl kapitán pravdu a i já ho svým dbaním na předpisy provokuji. V posledních letech je však pro mě těžké být jiná. Nicméně, je to všechno už dávno a proč ze sebe dělat snadný terč.

Když jsem však vstoupila na letovou palubu, bylo mi jasné, že to bude těžká zkouška. Tardis vypadal opět zcela nepřijatelně. Přes svojí uniformu měl oblečenou koženou bundu a v jeho vlasech jsem zahlédla protisluneční brýle. Navíc z vnitřku jeho stíhačky se linul velmi rušivý randál, kterému, jak jsem už bohužel věděla se říkalo metalová hudba. Na můj příchod nijak nereagoval (ubylo by ho, kdyby alespoň jednou pozdravil?) a dál se bavil s praporčíkem Hůlkou.

„Doufám, Merline, že jsi použil všechna svá kouzla a moje kráska bude v prvotřídní formě tam venku.“

Běžně nebylo zvykem, že by mechanici měli přezdívky. Piloti ano, volací znaky se zachovaly jako součást tradic už od dob letadlových lodí co se plavily po moři. Většinou se používaly pouze v akci, i když poručík Tardis se samozřejmě vyžíval v tom, že si nechával říkat „Keemun“ kdekoli. U mě naopak každý věděl, že oslovit mě „Hellcat“ jinde než v kokpitu se nevyplácí. Každopádně, mechanici volací znak nepotřebovali. Praporčík Hůlka byl výjimka. Jeho příjmení a pověst takřka kouzelného mechanika přímo vybízela, aby nosil právě takovou přezdívku jakou měl.

Z vlastních zkušeností jsem věděla, že praporčík má ještě jinou kouzelnou hůlku, jejíž magie však na stroje nijak nepůsobí. Zato na mě ano. Už to bylo až příliš dnů, kdy mě navštívil naposled, asi proto jsem v poslední době podrážděná.

Praporčík měl evidentně vše pod kontrolou.

„Žádnej strach Keemune, všechno jsem dal do kupy. Šlape jako hodinky.“ Vstoupila jsem do jejich konverzace.

„Možná by praporčík neměl tolik práce, kdybyste se na poslední misi držel mých rozkazů, Tardisi. V té iontové bouři jsme málem přišli o vás i o stroj.“

Poručík se jen ušklíbl.

„Ale zvládl jsem to, madam. A spolu se mnou i ti geologové, pro které jsem se na planetu vrátil.

Kdybych to neudělal, už bychom je pryč nedostali. Nemám rád opouštění členů posádky. Je to nedbalé.“

Ten parchant. Dobře věděl, že rozkaz opustit výsadek je vždy jedním z nejtěžších, co musí velitel dát. On si snad myslí, že to pro mě bylo snadné. Šance na jejich záchranu byla minimální a extrémně riskantní. Štěstí však přeje bláhovým a Tardis se z poslední mise vrátil jako zatracený hrdina. Kapitán ho dokonce vyznamenal. Už jsem mu chtěla odseknout, ale vzpomněla jsem si na své předsevzetí.

„Teď toho nechme. Máme práci a Orionci jistě na své lodi netlachají ale jednají. To musíme i my.“ Poklepla jsem na svůj komunikátor a zapojila interkom po celém hangáru. Vždy mi přišlo působivé, jak se můj hlas rozezní skrz celý ten prostor. Thunderchild je výjimečná loď. Jako nosič stíhačů je její hangár obří, prochází takřka celou jednou palubou talířové sekce.

„Všichni pozor, hovoří komandér Krylovová! Letka A a B, připravte se k odletu. Start za jednu minutu!“

Po celém hangáru nastala horečná aktivita. Piloti naskakovali do strojů, mechanici prováděli poslední předstartovní přípravy. Praporčík Hůlka mi jednou řekl, že mu to připadá jako obří mraveniště a já jako jeho královna. Jeho komplimenty byly zvláštní, měla jsem je ale ráda. Zamířila jsem ke svému stroji a vyšvihla se do kokpitu. Bočním pohledem jsem ještě zahlédla Tardise, jak si z Hůlkou vyměňuje zdvižený palec.

„Nandej jim to Keemune.“

„Jasně Merline, pár jich proženu i za tebe.“

Odvětil Tardis a zavřel kryt svého stroje. Na to praporčík přešel k mé stíhačce.

„Hodně štěstí, komandére.“ Jeho přání mě zahřálo u srdce.

„Díky, praporčíku. Až se vrátím, zastavte se u mě v kajutě. Musíme probrat..technické záležitosti.“

Hůlka se usmál a mrkl na mě.

„Jistě, madam.“

Zasalutoval (Potěšilo mě to. Chápu, že se tyto pozdravy běžně už dávno nepraktikují, ale mám je ráda a Hůlka to ví) a odkráčel k ovládání vrat hangáru. To už jsem se věnovala svému stroji.

Dokončila jsem poslední předletovou kontrolu a zapnula motory. Řev mého i okolních stíhačů zaplnil letovou palubu, neuvěřitelná síla se probouzela k životu. Vrata hangáru se na Hůlkův povel otevřela a přede mnou se rozprostřelo okno do vesmíru.

„Všem jednotkám, tady Hellcat. Start!“

Prsty se mi automaticky rozběhly po ovládání a můj stíhač spolu s ostatními vyrazil jako střela vstříc nekonečným pláním kosmu.


******


V poli asteroidů se rozpoutalo peklo. Orionské stíhače na nás byli připravení a nehodlali vzdát svojí blokádu bez boje. Během několika vteřin se naše ustálená formace rozlétla do všech stran.

Stíhače se navzájem naháněli mezi asteroidy, vesmírem probleskovaly výboje s phaserů. Prolétat polem asteroidů ve stíhačce byla sama o sobě nebezpečná věc, ale provádět v něm bojové manévry bylo ještě několikrát horší. Už jsem stačila zahlédnout několik explozí, ztráty byly na obou stranách. Normálně bych se zarazila a myslela na jednotlivé piloty z mé letky, kteří v tomto boji našli svůj konec. Ale v situacích jako tato trénink vítězil. Jednala jsem instinktivně, prováděla jeden manévr za druhým a snažila se najít skulinu, kudy by šlo proklouznout k planetoidu s těžební stanicí.

Najednou se za mnou zničeho nic vynořily dva orinské letouny. Kolem kokptitu mi prolétlo několik střel. Okamžitě jsem udělala prudký obrat, držely se mě však stále. Můj stroj se otřásl. Tohle už byl přímý zásah.

Koutkem oka jsem zahlédla letoun poručíka Tardise. Musela jsem uznat, že ten chlap létá geniálně. Nebezpečně, agresivně, ale precizně. Podařilo se mu přimět oba orionské stíhače ke

srážce, když je střelbou odlákal od mého ocasu a pak navedl mezi dva asteroidy. Otevřela jsem volací frekvenci.

„Hellcat Kemmunovi. Dobrá práce, jen tak dál.“

V odpověď se mi do kabiny rozlehl nejprve příšerný kravál, podobný, jako jsem slyšela z jeho stíhačky už v hangáru. Pak mi do uší zazněl jakýsi text.

Cause it's a heavy metal universe, with a heavy metal sound, masters of the thunder shake you to the ground... Pak se hudba i hlas o něco ztlumily a ozval se poručík Tardis.

„Díky, komandére, budu se snažit.“

Ten blázen si na bojovou misi pouštěl do palubního rozhlasu jednu z těch svých stupidních metalových písní!

„Keemune, zahlcujete komunikaci. Vypněte tu zatracenou věc!“

„Promiň Hellcat, to nemůžu, přišel bych o rytmus.“

Je to opravdu cvok. Náhle jsem před sebou uviděla tunel, trhlinu v jednom z větších asteroidů.

Nikdo z Orionců jí zatím zjevně nezaregistroval. Kdyby se mi jí podařilo proletět, byla bych už základně na dosah. Nebylo nač čekat.

„Dobře, Keemune, dělej co umíš, jen už to nepouštěj do éteru. Možná jsem našla cestu k základně. Kryj mě.

„Rozkaz, jsem hned za vámi.“

Zbytek boje se evidentně přesunul dál od nás. Zvýšila jsem tah motorů a vlétla do trhliny. Keemun hned za mnou. Bohužel si nás všimly i čtyři nepřátelské stíhačky a následovaly nás dovnitř.

„Keemune, pár z nich to pochopilo. Čtyřem neuletíme, musíme to otočit a bránit se.“

„Takovouhle šanci už mít nebudem, Hellcat. Leť dál, já už je zdržím.“ Hazardér jako vždycky. Co myslel že sám proti čtyřem zmůže?

„Negativní Keemune, to je bláznovství!“

Tardis se však evidentně opět nedal svést od svého nápadu.

„Není čas na hádky, Hellcat. Přidej na maximum, teď!“

Než jsem stačila odpovědět, prolétly těsně kolem mého kokpitu výstřely z Tardisových phaserů.

„Keemune, ty jsi se zbláznil, co to děláš?!“

„Uzavírám konec trhliny, šlápni na to a stihneš proletět!“

Opravdu, jeho phasery způsobily, že se konec trhliny, ke kterému jsme mířili, začal hroutit.

„To je šílené, ty už to nestihneš skrz!“ Tardis se jen zasmál.

„Ne, ale oni teprv ne. Neboj, poradím si. Stejně už se nezvládneš otočit. Leť.“

Ten blázen měl pravdu. Už teď jsem byla skoro u ústí trhliny, které se kolem mého stroje s rachotem zavíralo. Přidala jsem energii do motorů a vylétla ven. Těsně za mým ocasem se díra v asterodiu zasypala. Nezbývalo mi než doufat, že se Tardis zvládl včas otočit a pak si ještě poradit se čtyřmi orionskými stíhači. Jestli to přežije, zabiju ho až se vrátíme na palubu Thunderchildu.

Plán ale vyšel. Byla jsem sama, nikde ani známky po nepřátelských letounech. Přímo přede mnou se rozprostíral planetoid a na něm těžební základna. Zapnula jsem svůj vysílač a odeslala kód k vypnutí ochranného štítu. Ubrala jsem výkon a navedla loď na přistání.


******

Prostory těžebního zařízení vypadaly opuštěně. Na mé volání nikdo nereagoval a na přistávacím portu ani v přístupových chodbách nebylo živé duše. Předpokládala jsem, že se posádka při blokádě Orionců stáhla do velícího centra. Když jsem tam dorazila, čekal mě šok. Přivítala mě tvář, o které jsem doufala, že jí už nikdy nespatřím. Pohotovostní zdravotnický hologram mark I, ovšem nikoli ve zdravotnické uniformě, ale v jakémsi neurčitém obleku šedé barvy.

„Vítejte na základně Reknis I, komandére. Předpokládám, že se vám podařilo záležitost s Orionskou blokádou vyřešit.“

Ovládla jsem svojí zášť k té věci a snažila se chovat jako profesionál. Snad mi bude schopen říct nějaké informace o posádce stanice.

„Komandér Naďa Krylovová, U.S.S. Thunderchild. Kde je posádka základny?“ Hologram pozvedl obočí a upřel na mě své počítačem generované oči.

„Žádná lidská posádka tu není. Jaká je situace? Podle mých přístrojů stále nemohu dostat signál z vnějšku. Znamená to, že se vám hrozbu nepodařilo odstranit?“

Jeho slova pro mě byla jako ledová sprcha.

„Co tím chcete říct, že tu žádná posádka není?! To tady pracují jen nějaké zatracené imitace?“ Hologram nehnul ani brvou.

„Samozřejmě, stanice je plně automatická. V Šachtách pracuje 25 hologramů mark I na těžbě dilithia. Já jsem velitelem zařízení. A ocenil bych vaše hlášení o situaci, komandére.“

Už jsem toho začínala mít dost. Celá akce, všechno to riziko, dokonce ztráty na životech a pro co? Jednu důlní stanici a pár hologramů?“

„Tak podívej se, ty užvaněná napodobenino. Nebyl to žádnej med dostat se skrz Orionskou blokádu. Přišla jsem evakuovat lidi a žádnej hologram mi nebude rozkazovat a žádat si ode mě hlášení!“

Mark I se nenechal vyvést z míry. Jak by taky mohl, co nemá naprogramované nepochopí.

„Uklidněte se, komandére. Pokud blokáda trvá, je nezbytné, abyste odsud odvezla naše přístroje a především matrici mojí i mých mužů.“

To snad nemyslel vážně. Měla jsem ho akorát dost.

„Já nejsem taxík pro holografické přeludy! Počítači, ukonči simulaci velitele stanice!“ Odpověděl mi chladný hlas řídícího centra.

„Nelze splnit. Nedostatečná autorizace.“ Ten otravný hologram si pořád mlel svou.

„Komandére, poslouchejte mě. Orionci se k naší technologii a především počítačovým datům nesmějí dostat.“

„Co se mi to snažíš namluvit? Pár obvodů a skupina hologramů, kteří selhali jako doktoři a byli přegrogramováni na horníky? Co by z vás Orionci měli? Něco vám povím. Flotila udělala chybu, když vás nechala stvořit a i přes zjevné nedostatky se vás stále snaží využít. Ale u mě tohle končí.

Nebudu vaší drahocennou matrici zachraňovat!“

„Ničemu nerozumíte, můj úkol...“

Můj vztek vyvrcholil. Všechna příkoří, která jsme museli podstoupit, celá tahle zatracená mise. Vytáhla jsem phaser a vystřelila do holografických projektorů. Mark I zmizel. Přesunula jsem se k centrálnímu počítači, obešla blokační kódy a dekompilovala programy všech hologramů. Pak jsem smazala i všechny údaje z počítače. Tady nebylo co zachovat. Když jsem se vracela ke své lodi, neměla jsem daleko k slzám. Snad alespoň Tardis se z toho dostal. Byl to sice nafoukaný frajer, ale pořád alespoň z masa a krve.

Usedla jsem zpět do kokpitu, protřela si oči a spustila motory. Chtěla jsem být co nejdřív pryč z toho zatraceného místa.


******


Návrat na Thunderchild proběhl bez problémů. Naši si nakonec zjevně s Orionci poradili. Nebo možná, když zjistili, že jsem do základny pronikla přes jejich odpor, vzdali se úmyslu nám dál bránit. Přivítání na lodi však nebylo nijak příjemné. Podle hlášení, které mi podal zasmušilý praporčík Hůlka jsme přišli o tři piloty. Poručík Tardis byl nezvěstný. Než jsem stačila dát rozkaz k rozjetí pátrací akce, zavolal si mě kapitán do své pracovny.

Když jsem dorazila, seděl za svým stolem a tvářil se vážně. Já však taky nebyla v nejlepší náladě.

„Komandére, dostal jsem hlášení, že jste po průniku do základny dekompilovala její personál a smazala všechna data v počítači. Měla jste je přesunout do paměti své lodi a přivést zpět na Thunderchild. Dostala jste rozkaz vyzvednout ze zařízení co se dá!“

V tu chvíli vypěnily moje vlastní námitky.

„Kapitáne, myslela jsem, že tam jdu zachraňovat lidi. Bylo to extrémně riskantní akce. Přišli

jsme o tři členy posádky a čtvrtý se pohřešuje. Všechno pro pár zatracených hologramů.“ Moliner nevypadal, že by pro něj byla moje nepěkná statistika novinkou.

„Mám hlášení o ztrátách. Truchlím pro ně stejně jako vy, komandére. Ale to nesouvisí s tím, proč jste neuposlechla rozkaz.“

Nemohla jsem uvěřit, že to říká s takovým klidem.

„Neměla jsem na vybranou. Orionci mě mohli pronásledovat a zachytit můj kód k otevření štítu. Ke stažení databáze nebyl čas. Data i technologie se mohla dostat do jejich rukou. V mém rozkazu též stálo tomu zabránit.“

Byla to lež a podle výrazu v Molinerově tváři jsem pochopila, že to ví. K mému překvapení se však rozhodl to tak nechat. Alespoň prozatím. Pokýval hlavou a pouze poznamenal.

„Chápu.“

Já se však stále dožadovala vysvětlení od něj.

„Kapitáne, vy jste věděl, že na té stanici není jediný člověk?“ Moliner si jen povzdechl.

„Ano, věděl komandére.“

„Tak proč jste mi nic neřekl, o co tady jde?“

Kapitán se opřel hlouběji do svého křesla a složil si ruce na stůl.

„Asi vám toho budu muset vysvětlit víc, Naďo. To co vám řeknu neopustí tuto místnost, je to jasné?“

Přikývla jsem. Moliner pokračoval.

„Těžební zařízení byla jenom zástěrka. Těch 25 standartních hologramů mark I tam skutečně těžilo dilithium. Ale velitel základny byl jiný. Byl to speciální program od zpravodajské služby. Byl tam nainstalován spolu s tajnou sledovací soustavou. Její senzory dokázaly monitorovat dění v Romulanské říši.“

To byl ten kousek skládačky. Proto flotila trvala na provedení záchranné akce. Proto se věc nedostala k oficiálním soudům, které by řešily spor o vlastnictví planetoidu a základny.

„Zpravodajská služba...myslíte, sekci 31 pane?“ Moliner vypadal překvapeně.

„Jen málo důstojníků vůbec ví o jej existenci. Moc by mě zajímalo, odkud o ní víte vy. Ale radši se teď nebudu ptát. Ano, hologram patřil sekci 31. Proto jsem vám nemohl nic vysvětlit před misí a porušuji alespoň tucet nařízení když vám to říkám teď.“

Plně jsem chápala, co kapitán riskuje a byla jsem mu vděčná za jeho důvěru.

„Předpokládám, že ze zničení jejich hologramu a nasbíraných dat neměli velkou radost?“ Kapitán se ušklíbl.

„Ne, to neměli. Ale samozřejmě je lepší, když se nic z toho nedostalo do rukou Orionců.“ Nemohla jsem v sobě udržet otázku, která mi vytanula na mysl.

„Pane, myslíte že Orinonci... že to věděli? O tom sledovacím zařízení?“

„To v tuhle chvíli nemůžeme říct jistě. Ale myslím, že ano. Jinak by se nepustili do otevřeného boje kvůli obyčejné těžební základně. I jejich současné chování tomu nasvědčuje. Jakmile jste se stíhačkou pronikla do základny, jejich letka se vrátila na mateřskou loď. Ta už opravila námi způsobené poškození počítače a beze slova odletěla.“

Přemýšlela jsem dál nad touto novou informací.

„Kapitáne, jak mohl Guner Sol o tomhle vědět? Z vašeho hlášení vím, že prý zařízení od někoho ve Federaci koupil.“

Moliner se tvářil stále vážněji.

„Vím, kam míříte. A obávám se, že máte pravdu. Někde ve vedení Federace je zrádce. Člověk tak dobře informovaný, že má přístup k operacím sekce 31. Původně jsem si myslel, že jde jen o obyčejného úředníka, co si chtěl nahrabat něco pro sebe a přepustil Orioncům jednu z našich těžebních základen. Když však přišly ty tajné rozkazy, bylo jasné, že je to mnohem vážnější.“

Tomu jsem plně rozuměla.

„Co uděláte, pane?“

Moliner se bezděky pohladil po své holé lebce.

„To kdybych věděl. Budu muset najít někoho velmi důvěryhodného a zároveň schopného, kdo tuhle situaci bude moct dál prošetřit na velitelství flotily a u vedení Federace. Ale to jsou moje problémy. Vám radím, zapomeňte na vše, co jsem vám řekl.“

Pochopila jsem, že mě do toho nechce zatahovat a byla jsem za to docela ráda. Politikaření ve vysokých kruzích není ni pro mě.

„Díky pane. Díky za vysvětlení. Cením si toho.“ Chystala jsem se k odchodu, Moliner mě však zadržel.

„Ještě moment, komandére. Tuhle operaci a vaší účast na ní považuji za uzavřenou. Ale je mi jasné, že něco s vámi není v pořádku. Co si myslíte o hologramech je vaše věc, dokud to neovlivní váš služební výkon. Chci, abyste si o tom promluvila s poradkyní Raxal.

To bylo to poslední, co jsem teď potřebovala. Sezení s psychologem.

„Ano, pane, udělám to až budu mít čas. Teď ale musím zahájit pátrání. Poručík Tardis, jak víte, se pohřešuje.“

Moliner však nevypadal, že mu to stačí.

„Teď, komandére. Dneska jste se nalétala až až. K pátrání už jsem vydal rozkazy. Poručík Kelman a praporčík Hůlka odstartovali s pátracím runaboatem ještě než jste přišla.“

Byla jsem ráda, že to slyším. Kelman je dobrý pilot a pokud někdo dokáže s průzkumnými senzory zázraky, tak je to Hůlka. Přesto, do rozhovoru s poradkyní se mi nijak nechtělo.

„Chápu, pane. Přesto, kdybych mohla k hledání přispět, jde o jednoho z mých pilotů..“ Moliner se usmál.

„Snad vám Tardis nepřirostl k srdci?“

„To sotva, kapitáne. Nicméně, tam venku prokázal značnou odvahu. Měl jste pravdu, bylo dobře, že jsem ho vzala sebou.“

Kapitán spokojeně přikývl.

„To jsem jedině rád. Doufám, že v budoucnu své vztahy dokážete srovnat a alespoň se tolerovat. Nebojte, oni ho najdou. Ale teď, nenechte se mnou déle zdržovat. Zajděte za poradkyní.“

Už mi nezbyla žádná výmluva.

„Ano, pane.“

Odešla jsem z pracovny i můstku a zamířila do kajuty poradkyně Raxal.


******


„Dobrý den, Naďo, kapitán mi říkal, že se zastavíte. Pojďte prosím dál.“

Uvítal mě melodický hlas Chaliy Raxal, když jsem zazvonila na její dveře. Vstoupila jsem tedy, nijak nadšená z toho co přijde, ale odhodlaná to zvládnout. Už léta jsem s žádným psychologem nemluvila a doufala jsem, že ani nikdy nebudu. Myslela jsem, že je to za mnou. Ale jak je vidět, nebylo. Moliner měl pravdu, nechala jsem své osobní pocity aby mě ovládly v kritický okamžik mise a to bylo nepřípustné. Vyčítala jsem si to.

Naproti tomu poradkyně nevypadala, že by mě chtěla cokoli vyčíst. S klidem zreplikovala čaj co jsem si přála a sama si dala horkou čokoládu.

„Takže Naďo, povězte mi co se dnes stalo, tam venku na planetoidu.“

„Splnila jsem misi, zabránila jsem Orioncům aby získali naše data a technologii.“ Chalia si přehodila nohu přes nohu.

„Ano, kapitán mi dal hlášení. Řekl mi však taky, že jste v první řadě měla posádku stanice zachránit.“

„Nebyla tam žádná posádka, k čertu! Jen pár zatracených hologramů, nepovedených doktorů co si hrajou na horníky!“

Poradkyně přešla můj výbuch bez povšimnutí.

„Chápu. Nicméně, mohla jste jejich matrice zkopírovat na svou loď a přivést je zpět.“

„Neměla jsem čas.“

Podívala se mi do očí. Věděla jsem že je telepat. Všichni Betazoidé jsou. Většinou jsem se před nimi necítila dobře, vypadali tak osvíceně, jako když znají každé tajemství mysli. Možná to ale byl

jen můj dojem, pocit člověka konfrontovaného s pro něj nepřirozenou schopností.

„Nic víc v tom nebylo?“

„Poradkyně, nechci být nezdvořilá, ale vy už přece určitě všechno víte. Proč rovnou sama nezhodnotíte, co jste si ve mně dávno přečetla?“

Chalia se lehce pousmála a usrkla ze své čokolády. Najednou nepůsobila nijak vtíravě, spíš jako kamarádka od vedle.

„Nemám ve zvyku šťourat se v myslích ostatních, pokud si to nepřejí. Zvlášť ne v osobních věcech.“

Rozhodla jsem se mluvit na rovinu.

„Myslela jsem, že si nemůžete pomoci.“

Možná to bylo trochu nezdvořilé, ale Chalia jen přikývla.

„Máte pravdu, do jisté míry. Telepatie se nedá zapínat a vypínat, je součást mé přirozenosti, stejně jako oči a uši té vaší. Silné pocity vycítím ať chci nebo ne, ale konkrétní myšlenky ke mně bez jistého soustředění jen tak samy nepřiplouvají, to vás ujišťuji.“

Její hluboké oči se podívaly do mých, věřila jsem jí. Možná bylo na čase ze sebe všechno dostat. Léta jsem s nikým nemluvila, skrývala se za regule a předpisy. Jakmile jsem o tom začala uvažovat, věděla jsem, že před minulostí nedokážu utíkat dál. Zhluboka jsem se napila svého čaje a posadila se hlouběji do pohodlné pohovky.

„Dobře. Viděla jste někdy mé lékařské záznamy?“ Poradkyně zavrtěla hlavou.

„Ne, k těm má přístup pouze lékařský personál. Jako lodní psycholog si je sice můžu v případě nutnosti vyžádat, ale neměla jsem k tomu důvod.“

„Rozumím. Víte, před šesti lety jsem byla jiný člověk. Byla jsem zasnoubená, čekala jsem dítě.“

Chalia mlčky poslouchala, zjevně opravdu o ničem z toho neměla tušení. Pokračovala jsem ve svém příběhu.

„Tehdy jsem sloužila jako pilot pro diplomatické oddělení flotily. Byla jsem v sedmém měsíci, když jsem převážela Tomarijského velvyslance z jednání na Zemi zpět na rodnou planetu. Jejich vláda byla velmi nestabilní a ne všem se jednání s Federací líbilo. Jejich hnutí za nezávislost sabotovalo náš Runaboat. V polovině letu explodovala pravá gondola. Byl to nejstrašnější let v mém životě. Velvyslanec přežil výbuch jen s oděrky, na mě vybuchla řídící konzole. Budiž mu přičteno ke cti, že nezpanikařil a přistál na nejbližší základně.“

Chalia napjatě seděla proti mně. Bylo jí jasné, že to je jen začátek.

„To je příšerné, co se stalo dál?“

„Byla to malá retranslační stanice se základní posádkou. Neměli tam lékaře, pouze pohotovostní zdravotnický holoprogram, první model mark I. Zranění byla vážná, moje i dítěte. Byla jsem stěží při vědomí. Hologram mi řekl, že musí operovat. Že nedokáže zachránit mě i dítě. Prý když se pokusí o předčasný porod, zemřu, zatímco když plod pouze vyřízne, budu žít.“

Nedokázala jsem dál vyprávět. Najednou mě to všechno přemohlo, jako bych to prožívala znova. S uslzenou tváří jsem vmetla šokované poradkyni do tváře.

„Prosila jsem ho celou duší, aby zachránil dítě! Neudělal to. Ta jeho zatracená matrice mu spočítala, že šance na přežití dítěte je jen 23%, zatímco moje byla 80%.“

Chalia mě s pochopením hladila po vlasech, jako bych byla malá holčička. Jindy by mi to přišlo trapné, teď jsem to však s vděkem přijala. Pak na mě opět promluvila tím svým jemným, melodickým hlasem.

„Nemohl jinak, řídil se svým programem. Zachránil osobu, u níž viděl větší šanci.“ Znala jsem tenhle argument, opakovali mi ho mnohokrát.

„Bylo to moje dítě! Moje holčička. Dvacet tři procent je víc než dost, každý lidský doktor by to věděl. Ale ta umělá stvůra ne.“

Bylo strašné si ten zážitek zopakovat, ale jakmile jsem to ze sebe dostala, cítila jsem se lépe.

Už jsem byla trochu klidnější. Chalia to poznala, naposledy prohrábla mé vlasy a odtáhla se.

„Naďo, neměla jsem tušení, o ničem z toho, to vám přísahám.“

Mávla jsem rukou a přijala nabízený kapesník.

„To je v pořádku, poradkyně. Věřím vám.“

„Co se stalo potom, co váš snoubenec?“

„Od té nehody šlo všechno mezi námi z kopce. Karel byl civilista, učitel hudby. Nikdy nebyl úplně nadšený z toho, že jsem pilot ve flotile. A když jsem otěhotněla, prosil mě abych přestala létat. Ale já nechtěla. Po tom neštěstí mi to už dál nepředhazoval, věděl, že se trápím stejně jako on. Ale cítila jsem, že mi to dával za vinu. Rozešli jsme se pár měsíců potom. Následující roky jsem se už nikdy k nikomu nevázala. Vyhledávala jsem vztahy jen na sex, soustředila se na kariéru. Protože jeho varovní jsem nikdy nedokázala zapomenout. Možná měl pravdu. Příliš jsem riskovala a vesmír mě potrestal.“

Chalia s mojí poslední myšlenkou rázně nesouhlasila.

„Tohle neříkejte, Naďo. To si nesmíte namlouvat. Věci jako je tahle jsou hrozné, ale bohužel se občas stávají. Nemohla jste za to. Takhle se utrápíte v té své ulitě osamělosti.“

Racionální stránka mého já tohle chápala, ale kdo z nás nad takovými věcmi dokáže uvažovat logicky.

„Já vím, poradkyně. Přesto nikdy si nepřestanu říkat, co jsem mohla udělat jinak. Kdo něco takového neprožil, nemůže tomu rozumět.“

Chalia se na mě dlouze podívala.

„Mýlíte se, já můžu. Když dovolíte..“ Zarazila jsem jí.

„Tyhle myšlenky a pocity znát nechcete, Chalio, věřte mi.“

„Od toho tu jsem, Naďo. Pomohu vám se s nimi vyrovnat. Zkuste věřit vy mě.“

Zvažovala jsem to jen okamžik. Doposud jsem odmítala připustit, že by někdo mohl pochopit plnou váhu toho, co se mi stalo. Uzavřela jsem to v sobě, ukryla se za přísnost a disciplínu. Ale teď byla možnost. Nikdy bych nechtěla, aby se nějaké ženě stalo to, co mě, ale pokud je ochotná mi pomoct to břímě nést...

„Tak dobře.“

Chalia přivřela oči a jemně vplula do mého vědomí. V několika vteřinách viděla a cítila to, co tenkrát já. V tu chvíli i jí vyhrkly slzy. A pak se stalo něco úžasného. Jak tam tak seděla a plakala za mé dítě, cítila jsem, jak ke mně od ní přichází nová síla. Opravdu se jí podařilo převzít část mé bolesti. Konečně byl na světě někdo, komu jsem se doopravdy a do poslední myšlenky svěřila. Po několik minut se ani jedna z nás nezmohla na slovo. Pak jsem prolomila ticho já.

„Děkuji.“

Chalia jen kývla hlavou a osušila si obličej.

„V pořádku, Naďo. Udělali jsme společně první krok na cestě k čistší mysli.“ Věděla jsem, že má pravdu.

„Ano, už teď cítím, kolik toho ze mě spadlo.“

„Dobře. Myslím, že dnešní sezení můžeme ukončit. Ale ráda bych vás ještě párkrát viděla.

Příští středu ve čtyři, můžete?“

Ani mě nenapadlo se přít. Musím kapitánovi poděkovat, že mě k tomu dokopal. Nějak tušil, že mi Chalia dokáže pomoct, ten moudrej modrej tam nahoře.

„Jistě, určitě přijdu. Na shledanou, poradkyně. A ještě jednou děkuji.“

S tím jsem opustila útulné útočiště její kajuty a vydala se do hangáru. Cítila jsem se jako znovuzrozená. Už jsem se zase dokázala soustředit na okolní svět. Musím zjistit, zda už našli Tardise. Pokud ne, prohledám každý zatracený kus kamene co kolem létá a najdu ho sama.

Věděla jsem, že teď už bude vše jen lepší.



Kapitola čtvrtá


Deník Johnathana Tardise

Dotáhl jsem poslední šroubek na krytu konzole a zapojil ovládací panel.

„Počítači, otevři dálkovou komunikační frekvenci.“

Monotónní hlas mi odpověděl to samé, co už při několika předchozích pokusech.

„Nelze splnit, trasmiter je mimo provoz.“

Praštil jsem do konzole. To není fér, vždyť už jsem všechno opravil! Můj výbuch však trval jen krátce. Nebyla to chyba mé lodi, naopak, mohl jsem být vděčný že po tom všem ještě držela pohromadě. Pohladil jsem ovládací panel.

„Promiň, krásko.“

To jsem to dopracoval. Trčím na pustém asteroidu bez motorů a komunikace. Podpora života selže za několik hodin a zatím to nevypadá, že by mě do té doby někdo našel.

Alespoň že plán vyšel. Ti zelení korzáři neprokázali příliš invence. Skočili dvakrát na stejnou věc a jejich čtyři stíhače jsem krásně zazdil, když jsem jim před nosem rozstřílel i druhý východ z tunelu v asteroidu. Jen škoda, že mi jeden z nich stačil zasáhnout hlavní reaktor. Z tunelu jsem se ještě zvládl vypotácet, ale pak už si mě přitáhla gravitace dalšího z těch šutrů a já se na něm rozplácl jako tarkelijanskej žabák.

Nezbývalo mi než doufat, že to celé nebylo zbytečné a komandér mohla splnit svůj úkol. Je ovšem jasný, že i pokud se jí to podařilo, tak jestli se ještě vrátím na Thunderchild, to neuposlechnutí rozkazu mi dá sežrat. Naďa Krylovová, blonďatá mina. Možná jsem to nedával moc najevo, ale svým způsobem jsem jí obdivoval. Byla výborným velitelem letky, zkušená a rozhodná. Jenom kdyby trochu slevila z toho svého pohledu na svět skrz khaki brýle. Nemohl jsem si pomoct, musel jsem jí prostě provokovat. Byla zosobněním toho, co mi na flotile přišlo směšné.

Na předpisy a pravidla mě nikdy moc neužilo. Nejsem prostě ten typ. Kolikrát se sám sebe ptám, proč jsem se vůbec k flotile dal. Ale odpověď je nasnadě. Když se člověk narodí do Federace, nemá moc možností kariéry mimo flotilu. Alespoň ne těch, co jsem si přál. Jasně, mohl jsem jít orat pole, nebo sedět někde za stolem a řídit kolonii těch, co orají pole. Jako můj otec. Pořád mě přesvědčuje, abych přestal létat po vesmíru a vrátil se domů. Chce abych po něm jednou převzal vedení naší rodné hroudy na Regis IV. Ale to není nic pro mě. Vždycky jsem chtěl jediné, pilotovat stíhačky. Být v kosmu svým vlastním pánem a nechat se unášet nekonečným prostorem, stejně jako piloti před staletími, když brázdili nebesa.

Tak jsem se přihlásil. A nakonec, služba na Thunderchild se ukázala být docela fajn. Na většinu předpisů jsem si buď zvykl nebo se je naučil obcházet. Díky mým výkonům mi toho dost prominuli. A i osobní život na palubě není špatný. Máme luxusní vybavení, holopaluby, vše nač si vzpomeneme. Dokonce i ženské na lodi nejsou k zahození. Pár se jich kolem mě i motalo od doby, co jsem si vybudoval pověst leteckého esa a rebela.

Pravda ale je, že ty mě nezajímají. Pořád nemůžu dostat z hlavy jen jednu konkrétní. Chalia Raxal, lodní poradkyně. Žádná nevycválaná mladá dívka, ale pořádnej kus ženský. Je vždycky tak klidná a ladná, v jejích očích by se člověk ztratil. A ta figura. Zaplaťbůh za mé delťanské předky, díky jejich genům dokážu blokovat její telepatii. Kdyby zjistila co si myslím, asi by mě čekal pěknej trapas. Někdy uvažuji nad tím, že bych jí to řekl, nebo alespoň uvolnil mentální bariéru aby si to mohla přečíst v mé mysli. Ale k čemu by to bylo. Určitě by neměla zájem o neposlušnýho floutka jako jsem já. Na druhou stranu, kdo nic neriskuje nic nezíská.

Pokud se někdy dostanu z tohohle kusu skály, mohl bych to zkusit. V tu chvíli jako znamení z nebes zapípal můj komunikátor.

„Merlin volá Keemuna, ozvi se Keemune.“ Tak přece mě našli.

„Tady Keemun, jsem v pořádku. Kde jste se flákali?“ Praporčík Hůlka se na druhé straně linky zasmál.

„To víš, chvilku trvalo uhádnout, který z těch krásnejch letovisek tady v okolí jsi si vybral pro odpočinek. Budeš chtít odvést, nebo si chceš ještě užívat samoty a klidu?“

To jsou blbý fóry.

„Jsem připraven k transportu. Co můj stroj?“

„Neboj, vezmeme ho tažným paprskem a za pár dní bude jak novej, to ti slibuju.“

Věřil jsem mu, na Hůlku je spoleh.

„Díky, Merline. Energii!“

O okamžik později už mě pohltil transportní paprsek.


******


Náš návrat provázelo bouřlivé veselí. Ani nevím, s kolika piloty a mechaniky jsem se poplácal po ramenou. Po chvíli dorazila i komandér Krylovová. Na tu chvíli jsem byl zvědavý, nevěděl jsem vůbec, jak se zachová. Vypadala nějak jinak, než když jsem jí viděl naposled. Měla trochu zarudlé oči, ale to nebylo vše. Jako by se trochu otupila ta její vojenská ráznost a předpisová formálnost.

Byla víc lidská.

„Poručíku, jsem ráda že vás vidím v celku.“ Rozhodl jsem se jí tentokrát nijak nedráždit.

„Díky, komandére.“

Okolo stojící členové posádky přerušili své nadšení a s napětím pozorovali, co bude dál.

Komandér však evidentně nestála o publikum.

„To nemá nikdo z vás co na práci?“

Posádka dlouho neotálela a rozešla se na svá stanoviště. Krylovová mi pokynula.

„Tardisi, pojďte se mnou do kanceláře.“

Následoval jsem jí do její pracovny CAGa, která byla na vyvýšeném místě nad vchodem do hangáru. Byl z ní výhled na celý prostor. Nesčetněkrát jsem v té místnosti byl a většinou jsem tam dostal vynadáno. Ne tentokrát. Jakmile se za námi zavřely dveře, ukázala mi na židli proti jejímu stolu. Usedl jsem a ona také. Chvíli jsme se na sebe jen dívali, pak konečně promluvila.

„Poručíku, opět jste neuposlechl můj rozkaz během bojové mise...“

„Omlouvám se madam.“ Přerušila mě.

„Nechte mě domluvit. Neposlechl jste rozkaz, nicméně vaše insubordinace měla úspěch. Váš plán mi umožnil dokončení úkolu. V budoucnu se budu snažit více naslouchat vašemu úsudku.“

Neměl jsem slov.

„Nicméně, na vaší disciplíně je stále třeba pracovat. Sám víte, kolik už toho máte v záznamech, většinu ode mě. Ale jste výborný pilot a jsem ráda, že vás mám ve svém týmu. Snad bychom se mohli naučit spolu vycházet. Nečekám, že se věci změní přes noc. Ale uvidíte, že dovedu mít pochopení, když totéž zkusíte mít vy pro mě.“

To bylo opravdu překvapení. Takhle se mnou ještě nikdy nemluvila.

„Já, nevím co bych řekl. Děkuji, komandére.“ Podala mi ruku a já ji přijal.

„Naďa. Ale jen v soukromí. Jen prosím nikdy kráska ani blonďatá mina.“ Zatrnulo mi. Jak se o té přezdívce dozvěděla? Zabiju Merlina.

„A..ano. Vynasnažím se.“ Usmála se na mě.

„Tam venku jsi mi dnes zachránil život. Dík Keemune.“ Opětoval jsem její úsměv.

„Jasná věc. Příště ohlídáš ocas ty mě, Hellcat.“

Vzájemně jsme si ukázali zvednutý palec a já, stále ještě zmatený celou konverzací opustil její kancelář.

Podivné věci se dějí ve vesmíru. Ať ale tu změnu způsobilo cokoli, byl jsem za to rád. Její provokování mě sice občas bavilo, ale pak jsem si to stejně vyčítal. Není nic hezkýho lítat z průšvihu do průšvihu.

V myšlenkách jsem se vrátil k Chalii Raxal. Musím jí to říct. Třeba se mi opravdu nevysměje. Když je možné, aby mi nabídla smír Naďa Krylovová, je možné cokoli.

KONEC

divider

CZ Kontinuum Star Trek fan klub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© 2000–2020 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries