Poslední odznáčkový sraz

Poslední odznáčkový sraz, před slavnostním ukončemím hry.

Termín

  • 6. 6. 2020, 10:00–16:00

Místo

  • Reportáž

    Do příprav posledního odznáčkového srazu zasáhla koronavirová polízanice. Akce změnila místo i čas. Původní termín 23. května zhatila předpověď počasí, která ohlásila (a nakonec také splnila) vytrvalý déšť, a tak se sraz přesunul na 6. červen. Nakonec se ještě z Chocně přesunul do Havlíčkova Brodu, rodného města Karla Havlíčka Borovského, které většina z nás zná hlavně jako „průjezdní bod“ na cestě do Chotěboře, místa konání Festival fantazie.

    Čas a místo srazu byl vzhledem k tomu, že účastníci pojedou z různých míst různými způsoby, stanoveno v cílové stanici na 10:00 před nádražím v Havlíčkově Brodě. My, kteří jsme se rozhodli jet vlakem, jsme se sešli ve tři čtvrtě na osm na pražském Hlavním nádraží a společně vyrazili na cestu. Jmenovitě Terka, Miloš, tzcomics, omi a já (Samuel).

    Cesta ubíhala docela rychle, roušky sice trochu překážely, ale i to se dalo. Humorná poznámka: Zkoušeli jste někde cucat mentolový bonbon, když máte roušku na obličeji? Ne? Určitě to zkuste. Výrazný zážitek zaručen! :o) V Kolíně přistoupil SilviSaleva, který nás ale ve vlaku minul, a tak do cílové stanice cestoval bohužel samostatně.

    Do Havlíčkova Brodu jsme dorazili načas a před nádražím už čekali Xyll, Tar-ara, Iconer, Molík, Mirek, Jana, Chak., bilavrana a Slávek s rodinou. Překvapila nás Irča, kterou jsme úplnou náhodou před nádražím potkali, když čekala na kamarádku. Čekání, než dorazili i Rin a BorgAI, jsme si ukrátili focením společné fotografie a zanedlouho jsme už v kompletní sestavě vyrazili směr budoucnost, tedy park Budoucnost.

    Počasí sice hrozilo deštěm, ale díky tomu bylo příjemně, a tak cesta plynule ubíhala. Povídali jsme si mezi sebou o všem možném. Přece jen po téměř třech měsících „sociální abstinence“ byla najednou spousta věcí, které jsme „museli probrat“. Podél Cihlářského potoka a na něm ležících rybníků Obora, Hastrman, Rantejch, Cihlář a Hajdovec došla naše výprava do poloviny cesty, která se nacházela u Pfaffendorfského rybníka, kde shodou okolností končila i zpevněná cesta.

    Tady se naše cesty rozdělily, protože jsem chtěl vidět ještě další přírodní a jiné krásy Havlíčkobrodska. Dočasně jsem se tedy rozloučil a vydal se dál lesní cestou. Počasí to reflektovalo spuštěním deště, který jsem v lese moc nevnímal, ale z vyprávění ostatních vím, že se museli asi čtvrt hodiny schovávat pod stromy, než se vydali na cestu zpět do města. 

    Samuelova pouť

    Od Pfaffendorfského rybníka se cesta mírně zvedala a příjemně se vinula lesem, provedla mě kolem Zádušního rybníka, až se stočila ostře doprava a vystoupala k velké vykácené ploše. Kolem poledního jsem dorazil ke křižovatce s lavičkou, po cestě hopkala veverka a mě přepadl hlad. Tak jsem zalovil v batohu, vytáhl připravený chleba (Kdo z vás měl nachystanou svačinu???), zakousl se do něj a vydal se na další cestu. Shora jsem si prohlédl Štičí rybník a kolem bezejmenného romantického rybníčku s lavičkou a vrbou jsem přišel na silnici, které vedla k dalšímu cíli – obci Knyk. Turistická trasa vedla okolo Knyckého rybníka a místní kapličky a pokračovala po silnici do obce Rožňák. Jelikož jsem byl na kopci a mezi poli, docela hodně foukalo a na chvíli se spustil i déšť, ale nic, co by mě zastavilo. Po překonání silnice č. 38 (pravidelní účastníci Festivalu fantazie tuto komunikaci jistě dobře znají :)) se značená cesta naštěstí vydala opět na polní a následně lesní cestu. Mezi staveními se volně pásly husy, za plotem se ovce a na zápraží jedné chalupy se protahovala kočka. Došlo mi, jak moc mi výlety do přírody chyběly, a tak jsem si užíval každý krok, každý nádech, strom, kámen, klacek a tu nekonečnou volnost.

    Přes vrch Vachač jsem došel k hlavnímu cíli mé pouti – Pelestrovské studánce. Její voda, jak jsem se dočetl na internetu, bohužel už pitná není, i když na studánce leželo několik hrnečků, ale na opláchnutí a osvěžení unaveného poutníka posloužila krásně. Ze serveru e-studanky.eu jsem se dozvěděl, že „název ‚Pelestrovská studánka‘ je novodobý. Původní název, jak domorodci tvrdí, je ‚Kristova studánka‘ podle majitele lesa, pana Kristy z Perknova.“ a také, že pramen je součástí monitorovací sítě Českého hydrometeorologického ústavu.

    Odtud moje cesta pokračovala podél Rozkošského potoka, na němž se nachází rybník Drátovec, malebným údolím podél Lázničkovy stráně k neplánovanému zastavení, pomníkům osmi osob, které zde nacisté na konci války v květnu 1945 zavraždili. Poslední zastavení na mé pouti byl dům, ve kterém býval pivovar a hospoda, kam během svých studií rád chodil Karel Havlíček Borovský. Rozkošská silnice mě kolem psychiatrické nemocnice zavedla zpět do města, kde jsem se v restauraci Salva na náměstí opět shledal s ostatními.

    Mezitím…

    Protože cesta, kterou se vydal Samuel, byla úzká a kočárky nesjízdná, zbytek výsadku pokračoval po asfaltové cestě. Kousek před koncem cesty se přes nás také přehnal krátký lehký deštíček, tak jsme se asi na deset minut schovali pod korunami stromů. Na konci cesty jsme si udělali společnou fotografii a vydali se stejnou cestou zpět.

    Pokračovali jsme v povídání a návrat nám tak utekl opravdu rychle. V Havlíčkově Brodě jsme se rozdělili, protože část už byla po cestě unavená. Není se čemu divit, jeden z prvních výšlapů po karanténě a hned deset kilometrů. Jedna část tedy šla prozkoumat terén na náměstí a vybrat vhodný podnik, kde bychom se mohli usadit, odpočinout si, najíst se a zároveň vyluštit připravené úkoly. Druhá skupinka se vydala ještě do parku, vyfotit se u sochy Karla Havlíčka Borovského. Nakonec bylo dobře, že jsme se rozdělili, protože socha je ve vyšších částech parku, kam by se kočárky dostávaly zbytečně náročně. Cestou na náměstí jsme ještě viděli bustu Josefíny Havlíčkové, Karlovy matky.

    Sedíme, povídáme, luštíme, plníme, bavíme se…

    Nakonec jsme se všichni sešli v restauraci, objednali si občerstvení a pustili se do luštění úkolů na odznáček Nepenthe. Pět tematických a trochu záludných úkolů čekalo na všechny účastníky, ale nutno podotknout, že si s nimi poradili bravurně. Všichni se dokázali přepravit z Romulany ovládaného Artefaktu na planetu, pomoci ulovit králíkorožce, zabezpečit dům Rikerových, zavzpomínat si na Data i upéct pizzu. Jako odměnu každý dostal sladkou „medaili“ v podobě odznáčku Nepenthe nalepeného na Koletce.

    Čas utíkal, a když se přiblížil čas odjezdu, zaplatili jsme a vydali se směrem k nádraží, někteří na vlak, ostatní k autům. Před nádražím jsme se rozloučili a rozjeli se k domovům. Naše vlaková sekce tentokrát už společně se SilviSalevou usedla do vlaku a za necelé dvě hodiny jsme byli v Praze.

    Tak proběhl a skončil poslední odznáčkový sraz, který se, soudě dle reakcí, i přes počáteční nepříjemnosti se změnami termínu a místa konání náramně vyvedl a všichni si ho skvěle užili.

    Děkuji omimu za organizaci a doufám, že se zase někde brzy potkáme. S některými na Festivalu fantazie, s jinými třeba na některém z dalších srazů.

    Žijte dlouho a blaze!

    Samuel

  • Základní informace

    Sraz a doprava na místo

    • bude upřesněno

    Program

    • Výlet do okolí města Havlíčkův Brod
    • Plnění odznáčků:
      • Khaki výletní odznáček
      • Fialový odznáček tematických úkolů
      • Modro-fialový odznáček Vypravěč

© 2000–2020 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries