lcars
logo

Kapitoly: 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25 | 26 | 27 | 28 | 29

Strážci řádu: Mise Voyager – kapitola 27

Kapitola 27

Voyager – ošetřovna, hvězdný čas: 57924,51 (o týden později)

„Nu, jak to s ním vypadá, doktore?“ zastavil kapitán u vedlejšího lůžka vybaveného diagnostickými přístroji, kde ležel jediný pacient, který momentálně pobýval na ošetřovně, Jake Sisko. Letmo pohlédl na přístrojovou desku, která monitorovala pacientův stav a bez toho, aby potřeboval odpověď na otázku, si mohl sám odpovědět, že špatně.

„Jeho stav se bohužel nelepší, kapitáne,“ přispěchal k němu ihned doktor Bashir.

„To vidím,“ konstatoval Bajoran suše. „Kolik času mu ještě zbývá?“

„Pár hodin, možná. Pak už bude jeho stav nevratný.“

„Nějaké známky toho, že by se měl probrat?“

„Může se probrat teď, za hodinu, nebo taky nikdy.“

„Sakra.“

„Tohle je mimo možnosti naší lékařské vědy. Zkusili jsme všechno, co nás napadlo, ale nic nefungovalo...“ rozhodil šéflékař bezradně rukama. „Jako by jeho mozek prostě na nic nereagoval. A přitom nějakou reakci naše snaha musela určitě přinést, jenomže...“

„Zatraceně, Jakeu, kam jsi to strkal ten svůj zvědavý nos?“ povzdechl si Dar.

„Vím, že to nebude žádná velká útěcha pro nikoho z nás, ale nemyslím, si, že to bylo uděláno záměrně,“ konstatoval Bashir. „Jde o důsledek něčeho, čemu sami plně nerozumíme.“

„To spousta věcí,“ povzdechl si Dar pochmurně a udělal první krok směrem ke dveřím ošetřovny. „Na rozdíl od Vás, doktore, Vy to nebudete muset vysvětlovat jeho matce. Další osoba, která mě bude kvůli tomu na Bajoru nenávidět. Jako by jich už tak nebylo dost,“ dodal v duchu sám k sobě a pokračoval ke dveřím.

„Doktore, něco se děje!“ hlas sestry zarazil kapitána ve dveřích a přiměl ho pohlédnout zpátky.

„Ach, konečně,“ slyšel hlavního lékaře říkat a v jeho hlase byla patrná úleva.

Kapitán Voyageru se otočil ve dveřích a pomalu vracel zpátky k diagnostickému lůžku, na němž ležel Jake Sisko. Nebyl doktor, ale poznal z přístrojů kolem, že došlo k nějaké změně a doufal, že k té lepší než horší.

„Mozková aktivita začíná stoupat!“ ocitnul se u lékařských přístrojů z druhé strany také PZH.

„Dvacet miligramů...“ nečekal Bashir na nic a hned začal dávat pokyny na všechny strany. Požadované množství léků s hyposprejem mu ihned přistálo v ruce a on ho aplikoval.

Oba doktoři, ten skutečný i ten holografický zakryli kapitánovi výhled, takže viděl jen letmo, jak se sloupce na diagnostickém zařízení mění z červených čísel zpátky do žlutých a další pomocné displeje najednou začaly žhnout mozkovou aktivitou. S napětím očekával, co bude následovat a nesmírně se mu ulevilo, když slyšel Bashira říkat:

„Jakeu? Jakeu? Slyšíš mě?“

„Co...co...se...“

„Jsi na ošetřovně, Jakeu,“ vysvětloval mu okamžitě. „Sedmá tě našla v bezvědomí ve tvé kajutě a přenesla tě na ošetřovnu.“

„Kde...kde je kapitán...“

„Uklidni se, Jakeu!“ zadržel ho, vida, že zkouší vstát. „Kapitán je přímo tady. Dělal si o tebe starosti. Jako my všichni.“

„Jak dlouho?“

„Sedm dní dvanáct hodin a devatenáct minut od chvíle, kdy jste byl přenesen na ošetřovnu,“ odpověděl nakonec PZH s přesností sobě vlastní.

„Sedm...“

„Byl jsi úplně katakonický, když tě Sedmá našla. Nikdo přesně neví, jak dlouho jsi tam v tomhle stavu ležel a...“

„Od toho večera. Přišlo to hned, jak jsem se vrátil z obřadu. Tentokrát rychleji než předtím.“

„Předtím? Proč jsi sakra nic neřekl, Jakeu?“

„Nenapadlo mě, že...“

„Pokoušet se o splynutí myslí s někým kdo je tak silný telepat jako major Koronesová...“ začal mu Bashir ihned dělat kázání. Od kapitána věděl, že tihle dva přišli do styku a tohle bylo tím pádem jediné možné vysvětlení jeho stavu.

„Já se o nic nepokoušel,“ bránil se Jake ihned. „Chtěl jsem jenom napsat reportáž a...“

„A věci se zkrátka nevyvinuly, tak jak sis představoval,“ dodal Aran za něj. Z nějakého důvodu neměl žádný důvod se na něj zlobit, protože vlastně svým způsobem neudělal nic špatného.

„Spousta věcí se nevyvinula podle očekávání.“

„Teď si hlavně odpočiň, Jakeu. Pak nám můžeš o všem vyprávět.“

„No, vlastně je tu jedna věc, kterou Vám musím říct hned.“

„Ano?“

„Pořád jsme v té mlhovině?“

„Ano, ale už ne dlouho. Tady už není nic moc k vidění, takže odsud brzy vypadneme.“

„Musíme odletět, hned.“

„Hned? Tohle jsi viděl?“

„Nejenom viděl. Mnohem víc...je...je..těžko se to vysvětluje. Šlo o mnohem víc.“

„Opatrně Jakeu, neměl by ses teď přepínat. Strávil jsi týden v komatu a...“

„Oni už se rozhodli, kapitáne.“

„Rozhodli k čemu?“

„Že jediný způsob, jak s celou věcí něco udělat, je vyhlásit impériu válku.“

„A...“

Sedmá, kapitánu Aranovi!“ přerušil hlas hlavního vědeckého důstojníka kapitánovu odpověď.

„Mluvte, Sedmá,“ potvrdil kapitán příjem klepnutím na svůj komunikační odznak.

Přijďte prosím ihned do astrometriky.“

„Rozumím, hned tam budu,“ ukončil spojení a udělal první krok směrem k východu z ošetřovny, než se zarazil a dodal: „Myslím, že není důvod, proč tady dál vysedávat, takže rozhodně uspíším náš odlet.“

Víc už kapitán neslyšel. Důležité bylo, že Jake je v pořádku, čímž mu ubyla jedna starost. Poslední věc, kterou by chtěl, aby vyslancův syn dospěl na misi pod jeho velením k nějaké úhoně. Zato, když Sedmá použilo slovo ihned, tak potom nijak nepřeháněla. Procházel chodbou směrem k turbo-výtahu mnohem rychlejším krokem než obvykle.

„Astrometrika,“ zadal cíl cesty a výtah se s ním okamžitě rozjel.

Muselo jít o něco opravdu důležitého a Dar měl velice ošklivé tušení, co mu asi právě poví, či spíše potvrdí. Skutečnost, že Jake procitnul zrovna teď, za pět minut dvanáct dodávala celé záležitosti na významu. S očekáváním vešel do astrometrické laboratoře, kde našel kromě Sedmé taky Harry Kima.

„Nuže, co pro mě máte, Sedmá?“

„Kapitáne, musíme odsud co nejrychleji odletět!“ pronesla zcela bez obalu.

„To samé mi právě před chvilku říkal i Jake.“

„On už přišel k sobě?“ na blondýnčině tváři zahlédl Dar na okamžik výraz úlevy. Jen na okamžik, než ho skryla za svůj obvyklý profesionální výraz, který nosila ve službě. „To je dobře,“ dodala rychle.

„Takže, co jste našli?“

„Dvě věci. Jednou z nich je zpráva, kterou Nová kolonie vyslala do vnějších světů impéria a druhá se týká jejich satelitu.“

„Jakou zprávu?“

„Myslím, že pro názornost postačí jenom její závěrečná část, Harry?“ předala slovo poručíkovi vedle sebe.

„Ano, hned to bude,“ přitakal a stiskl tlačítko na svém panelu.

Musel mít celý záznam připraven předem a Bajoranovi neušlo, již poněkolikáté, jak se tihle dva velice dobře doplňují. Dokonce v jeho případě Sedmá upustila od své strojené přesnosti, s jakou oslovovala ostatní členy posádky. Až na výjimky, ale seznam výjimek byl v jejím podání velice krátký, omezený pouze na několik členů bývalé posádky Voyageru plus Regiho Barclaye.

Obrazovka naskočila a zobrazila důvěrně známou tvář koloniální velitelky, Tashy Kronesové. Záznam se rozeběhl, takže neměl příliš času k pozorování jejího výrazu, který beztak prozrazoval jen velice málo. Mluvila klidně, i když velice odměřeně, nezvyšovala nijak hlas, ale podle obsahu prohlášení musela poslední pasáž říkat důrazněji než všechno předtím.

...ohledem na skutečnost, že impérium nemá a ani nejeví sebemenší zájem o vyřešení celé situace diplomatickou cestou, nedáváte nám jinou možnost. Jakožto oficiální zástupce a velitel Koloniální expedice tímto oficiálně vyhlašuji jménem Nové Kolonie Tamulskému impériu válku! Toto rozhodnutí vstoupí v platnost 24 hodin od stávajícího okamžiku. Poté vstoupíme válečného stavu. Nech je vám Z’Antare milostiva.“

S těmito slovy záznam skončil, přesněji zůstal stát na posledním snímku a Aran Dar konečně mohl řádně posoudit výraz Koloniální velitelky. Viděl v něm odhodlání a vůli splnit všechno, co právě řekla a nešlo jenom o tu závěrečnou část, ale o všechny ty věci, které musely zákonitě předcházet tomu všemu. Když o tom tak uvažoval, nechtěl by teď být v kůži impéria, které si naivně myslelo, že jeho velikost a rozlehlost mu automaticky zaručuje nezranitelnost. Teď nepochybně poznají, zač je toho loket.

„Kapitáne?“ přerušil ho opatrně Harry.

„Asi bylo opravdu nevyhnutelné, aby k tomu došlo,“ odkašlal si kapitán a sám si říkal, jak dlouho tu asi stál a hleděl na obrazovku. „Což znamená, že nemá cenu tady dál vysedávat a měli bychom se vrátit rychle domů. Dřív než začne pořádná mela. Jak stará je ta zpráva?“

„Podle hlavičky třicet šest hodin.“

„Aha, takže už to nejspíš začalo.“

„Správně,“ přisvědčila Sedmá úsečně a vyvolala holografickou trojrozměrnou mapu. „Celkem deset Koloniálních eskader přesně před dvanácti hodinami vyrazilo směrem k hraničním oblastem impéria.“

„Jak vůbec přijalo impérium tu zprávu?“

„Zdá se, že nijak.“

„Ignorovali oficiální vyhlášení války?“

„Ta zpráva byla dost důrazná a díky nosné vlně, s kterou ji poslali, ji musel zachytit každý vysílač v hraničních soustavách vnějších světech impéria. Přesto nedošlo k žádné změně ani přesunu sil a jejich třetí flotila zůstává soustředěná kdesi mimo hraniční oblasti. Tím pádem v hraničních soustavách nejsou žádné válečné lodě a nic nenasvědčuje tomu, že by přijali vyhlášení války nebo snad očekávali útok.“

„No, brzy pochopí, že Nová kolonie nemluví do větru,“ povzdechnul si kapitán útrpně. „Což mě vede k otázce, jak vlastně víme o Koloniálních manévrech, když sledujeme jenom pasivně jejich komunikaci skrze ten satelit?“

„No... vlastně tak trochu náhodou,“ vyměnil si Harry s Sedmou pohled a nakonec pokračoval dál. „Ten satelit má totiž vlastní umělou inteligenci a ve skutečnosti je součástí mnohem větší satelitní sítě, kterou Nová kolonie monitoruje dění v oblasti. Nějak si nás to všimlo a vyhodnotilo jako oprávněné uživatele.“

„Oprávněné uživatele?“

„Lodní UI nás považuje za řadové členy posádky. Nemáme sice přístup k žádným informacím ani systémům nad úroveň dvě, ale zároveň nemusíme chodit kolem po špičkách a sledovat, jestli nějaká naše reakce nespustí autodestrukci celého zařízení,“ promluvil nakonec Harry Kim.

„Nízké oprávnění nám dává volnější přístup k satelitu. Funguje to zhruba tak, že když zkusíme vstoupit někam, kam nemáme oprávnění, systém nás jednoduše upozorní a odepře přístup,“ vysvětlila Sedmá.

„Jak dlouho už máte ten přístup?“

„Deset dní.“

„Proč se o tom dozvídám až teď?“

„Z hlediska přísunu informací, nebyl důvod, abyste o tom věděl. Tímhle způsobem jsme pouze legalizovali svůj přístup k satelitu, aniž bychom jakkoliv ovlivnili jeho systémy a sběr informací. Ujišťuji Vás, že rozdíl od našeho předchozího vstupu je zcela zanedbatelný. Stále přijímáme jenom pasivní záznamy, nikoliv záznamy, které bychom ve skutečnosti chtěli vidět. Nebyl žádný důvod k obavám.“

„A teď už je důvod k obavám?“

„Správně,“ přisvědčila blondýnka jako by o nic nešlo.

„Kapitáne, ten satelit, který jsme našli, není žádný obyčejný satelit,“ vysvětloval Harry naléhavě.

„Dost by mě překvapilo, kdyby Nová kolonie měla něco obyčejného,“ odtušil Bajoran suše.

„Tenhle satelit, je součástí rozsáhlé sítě, skrze niž Nová Kolonie monitoruje celou oblast a impérium obzvlášť. Má podstatně větší roli a důležitost v celé síti.“

„Chcete říct, že víte o jejich špionážní síti?“

„Ano, kapitáne, víme,“ přisvědčil Harry s úlevou, že jeho nadřízený chápe směr jeho myšlenek. „Ta síť je opravdu rozlehlá a pokrývá oblast o rozloze stovek světelných let.“

Vyvolal pro názornost na holografické mapě i satelitní síť.

„Jak vidíte, ta síť je rozsáhlá a funguje víceméně autonomně, protože každá její část má řídící jednotku vybavenou umělou inteligencí, která řídí stanovený úsek sítě, třídí, vyhodnocuje nasbírané informace a předává je na další úložiště, odkud k nim mají Koloniální lodě téměř neustálý přístup.“

„A co je tohle?“ ukázal kapitán Voyageru na místo, kde se protínaly spojnice dvou bodů, ale nenacházel se tam žádný další satelit.

„To je místo, kde by správně měl být náš satelit, který má označení 37.“

„To je...“

„Jedna celá sedmdesát tři světelného roku odsud.“

„Jedna celá sedmdesát tři světelného roku? To je dost daleko od původní pozice.“

„Bez ohledu na daleko, či blízko, dokud je v mlhovině nemůže vysílat žádné zprávy Nové Kolonii, což nebude trvat dlouho.“

„Myslel jsem, že má pouze reaktivní motory k udržení stacionární pozice a...“

„Taky má pouze reaktivní motory,“ přisvědčil Harry. „Před jedenácti minutami je aktivoval a setrvačnost ho žene kupředu směrem k okraji. Jakmile tam bude...“

„Za jak dlouho tam bude?“

„Za dvě hodiny a devatenáct minut.“

„Ještě něco bych měl vědět?“

„Satelit sice nemůže z mlhoviny vysílat, ale může zprávy přijímat a podle nás jednu takovou zprávu přesně před dvanácti hodinami přijal.“

„Myslíte v okamžiku, kdy Nová kolonie zatroubila do útoku?“ ta slova v sobě nesla víc konstatování než samotné otázky.

„Ano,“ odpověděli svorně oba dva.

„Což znamená, že si uvědomují, nebo spíš brzy poznají, že jejich ztracený satelit byl celou dobu tady.“

„Přesně tak.“

„A nemuselo by se jim vůbec líbit, kdyby věděli, že jsme celou dobu skrze jeden z jejich satelitů sledovali dění kolem, včetně jich samotných.“

„Nepochybně ne.“

„Tak, to abychom odsud rychle zmizeli.“

„Dobrá zpráva je, že nás ten satelit nedokázal identifikovat, takže pokud něco nahlásí, tak nebude zjevné, že šlo zrovna o nás.“

„Mám takový špatný pocit, že při jejich inteligenci si určitě domyslí, kdo asi mohlo být to neidentifikovatelné plavidlo,“ konstatoval kapitán suše.

„Nejspíš ano,“ připustil Harry Kim.

„Kapitán můstku!“ klepl Bajoran na komunikační odznak.

Tady můstek!“ ozval se hlas prvního důstojníka.

„Nastavte ihned kurz k okraji mlhoviny. Odlétáme!“

Ano, kapitáne.“

pokračovat na kapitolu 28

© 2000–2018 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries