lcars
logo

Kapitoly: 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25 | 26 | 27 | 28 | 29 | 30

Strážci řádu: Mise Voyager – kapitola 26

Kapitola 26 

Voyager – jídelna hvězdný čas: 57903,51 (18:30 pozemského času)

Smutečního obřadu, který se konal onoho večera, se zúčastnila zhruba dvacítka členů posádky, nepočítaje kapitána a prvního důstojníka. Většina byli hosté, jako B’Elanna Torresová či Sedmá. Promlouvalo jenom šest z nich, kdy tím pátým byl Tom Paris a šestým musel být jedině kapitán Aran.

„...mohu bezpečně říct, že Leena byla zatraceně dobrý pilot, nejlepší, jakého jsem kdy viděl a poznal. Voyager už nebude jako dřív, když nebude sedět za jeho kormidlem,“ ukončil Tom Paris svůj proslov a za uznalého potlesku přítomných odstoupil stranou.

Jakeovi Siskovi neuniknulo, že navzdory Tomovu emotivnímu projevu, který byl víc než na místě, si pilot dával velký pozor, jakým způsobem formuluje jednotlivá slova. Přišlo mu, že mluvil hodně opatrně, jako by se snažil vyhnout nějakému citlivému tématu. Od chvíle, kdy navštívil kapitána, aby mu sdělil, co zjistil, dál nevyvíjel žádnou iniciativu ohledně Leeny. Bez dalšího vysvětlení celou záležitost uzavřel, což bylo u někoho jako on přinejmenším divné.

„Přátelé,“ vzal si slovo kapitán a zhluboka se nadechl. „Většina toho, co jsem chtěl o Leeně říct sám, už zde padlo. Její nešťastná smrt mě zasáhla stejně jako skutečnost, že se stala prvním členem posádky, který zemřel pod mým velením. Tahle mise měla být diplomatická s cílem poznat nové kultury a nové civilizace, ale jak sami víte, všechno se ošklivě zvrtlo, když byl raketoplán s Leenou a vyslancem Slokarijem zničen.

Následkem této tragické události, zemřelo mnohem více lidí a mnoho dalších ještě zemře. Naše mise selhala a není šance, ani důvod v ní pokračovat. Jediná věc, kterou mohu v této chvíli jako kapitán udělat je postarat se, aby stejný osud nepostihl nikoho dalšího, nikoho z vás mojí posádky a všichni jsme se bezpečně vrátili domů.

Tuhle láhev Bajoranského vína, ročník 2356 jsem si schovával pro zvláštní příležitost,“ pokynul stevardovi, který už přinášel tác se skleničkami se sytě červeným vínem. „ Myslím, že ta příležitost právě teď nastala. Dámy a pánové, připijme na oba zesnulé, praporčíka Leenu i vyslance Slokarije. Nechť ho Z’Antare přijme do své milosrdné náruče.“

 

Po přípitku se přítomná společnost rozdělila do několika skupinek, které vzájemně rozmlouvaly mezi sebou. Jednu z dvojic tvořil mimo jiné i kapitán s prvním důstojníkem.

„To byl krátký, ale zato působivý proslov,“ okomentoval komandér tiše, kapitánův projev.

„Nikdy jsem si nepotrpěl na proslovy.“

„Určitě mi nechceš něco říct?“

„A chceš to slyšet?“

„A neměl bych?“

„Víš, co se říká,“ povzdechl si Dar. „O mrtvých jen dobře.“

„Tušil jsem, že je tu celou dobu něco špatně. Už když se mě Tuvok ptal na Leenu a já mu vlastně neměl co říct.“

„Myslím, že slovo špatné zdaleka nevystihuje situaci.“

„Takže...“

„Tady ne!“ zarazil Bajoran svého přítele a podřízeného v jedné osobě. „Je mrtvá. Byla zavražděna a je jedno, co bylo předtím.“

„Nevím proč, ale po všech těch událostech, kterými jsme prošli, mě to zase tolik nepřekvapuje.“

„Moje první mise skončila fiaskem, ale víš, co mě štve ze všeho nejvíc?“

„Co?

„Tahle mise neměla nikdy šanci uspět.“

„Myslíš, že o tom admirál Janewayová věděla?“

„To si nemyslím.“

„Jo, vypadalo to sakra dobře, jenže jak vidno na tom úsloví o zajímavých časech zřejmě něco bude.“

„Bude lépe, když o tom nebudeme zbytečně mluvit a před posádkou zůstaneme u verze politováníhodná nehoda.“

„No, pokud nějak umlčíš Toma Parise...“

„Už jsem to udělal.“

„No, tak potom ani já nebudu dělat rozruch,“ přitakal pozemšťan. „Což mi tak připomíná, jak dlouho tady chceš zůstat?“

„Ne déle než bude třeba.“

„Nechci být skeptik, ale ze zpráv, které Sedmá s Tuvokem, získali ze satelitu, mi běhá mráz po zádech.“

„Nemyslím, že rozuzlení na sebe nechá dlouho čekat,“ učinil Aran zamítavé gesto hlavou. „Ne, tentokrát už Nová Kolonie nebude hrát podle Tamulských pravidel a učiní dostatečně jasné a rázné gesto.“

„A pokud nezabere?“

„Potom nechci být v kůži impéria, jestli se doopravdy naštvou. Sám jsi viděl, co dokázala jejich vlajková loď.“

„Jo, po takové demonstraci palebné síly bych je začal brát hodně vážně.“

„Mám obavy, že Tamulská vláda je začne brát vážně až v okamžiku, kdy začnou ohrožovat světy jádra. Do té doby je budou ostentativně ignorovat, což povede k jedinému možnému výsledku a Nové Kolonii dojde trpělivost.“

„A vyhlásí jim válku,“ konstatoval Martin suše.

„Směřují k tomu.“

„A my nemůžeme nic udělat, aniž bychom neohrozili Voyager.“

„Přesně.“

„Jo, tahle mise jde opravdu ke všem čertům, přesně tak, jak ses obával.“

„Dokud byl vyslanec Slokarij naživu, tak měla smysl. Bez něj ztratila na významu a důsledky jsou katastrofální.“

„Ano, ano...“ přikývnul Martin, ale všimnul si Jakea, který k nim přistoupil trochu blíž a slyšel část jejich rozhovoru. „Ať tak či onak, bude z toho zajímavý příběh, nemyslíš, Jakeu?“ nadhodil tázavě, ale mladý Sisko se nechytil a viditelně ho v té chvíli vůbec nevnímal.

„Jakeu?“ přidal se také kapitán o poznání hlasitěji.

„Ano?“ trhnul sebou tázaný a konečně jim věnoval pozornost.

„Tady komandér Madden se tě ptal, jaký bude příběh, který napíšeš o naší misi.“

„Víte, že zrovna na tom místě, kde právě teď sedíte, sedával vyslanec a vyprávěl své zážitky z cest po impériu?“ reagoval Jake protiotázkou na Maddena.

„Vskutku?“

„Ano, přesně na téhle židli.“

„No, tak to bych asi měl na jeho počest také něco vyprávět, ne?“ chopil se komandér ihned iniciativy.

„Tak tohle bude opravdu zajímavé,“ zamumlal kapitán polohlasem.

„Posaď se, Jakeu a já ti řeknu pár svých vlastních historek. A začnu vtípkem, který si na mě přichystal kapitán Riker, když jsem přebíral jeho místo na Enterprise.“

„Raději o tom ale nikde nepiš, protože takové věci je lepší nikdy a nikde nepublikovat,“ radil mu Bajoran spiklenecky.

 

O více než hodinu později, když večírek skončil a všichni přítomní vyprávěli nějakou tu svoji historku, se začali rozcházet do svých ubikací. Jake měl pomalu víc materiálu k psaní než za celou dobu cesty a přitom stačilo, aby někdo umřel a hned se všichni rozpovídali na jeho počest. Dal by přednost tomu, kdyby tady byl, jenomže jak řekl poručík Harry Kim, hvězdy si to nepřály. Zajímavá metafora, musel připustit. A možná pravdivější, než si dotyčný myslel. Jenomže to nic neměnilo na skutečnosti, že z celé mise se stalo fiasko a kdo by asi chtěl číst článek o misi, která neuspěla?

Tahle věc ho trápila posledních pár dní. Nijak nepomohlo, když mohl kreslit scenérie z mlhoviny, v níž se právě nacházel Voyager. Bavilo ho kreslit a sám musel připustit, že mu to jde líp než obvykle, ale bylo tu pár věcí, které mu neseděly. Třeba kresba té zbraně, která zničila raketoplán. Tom, Harry a Sedmá hledali řešení několik dní a k ničemu nedospěli, ale on najednou přišel s možným scénářem, který se ukázal, že je na 99% přesně tím, k čemu došlo.

Pak tady byl také sen. Sen, v němž se ocitnul na palubě koloniálního Dravce a poté na Koloniální základně. Připadalo mu to natolik skutečné a události natolik uvěřitelné na pouhý sen. Jenomže to musel být sen, protože se z něj probudil a posledních několik dní se mu žádný podobný nezdál. Přemýšlel, jestli by o tom neměl říct Ezri. Ona byla konec konců psycholožka, ale ne vykladačka snů, usmál se nad tou myšlenkou, jenže to již dospěl ke dveřím své kajuty.

Vešel dovnitř, zamířil ihned do ložnice, když najednou dostal pocit, že není v kajutě úplně sám. Prudce se otočil. Nikdo za ním nestál, ale v okamžiku kdy obrátil pohled zpět, k tomu došlo. Možná zato mohla i bolest hlavy, která začala cestou do kajuty. Přemýšlel, jestli nemá zavolat Julianovi, jestli by mu nedal něco proti bolesti hlavy, případně se rovnou podíval, jestli nejde o něco víc než jen migrénu a vedlejší účinky toho, čeho byl před časem svědkem na Aloně 3, když v tom k tomu opět došlo.

Tentokrát to bylo jiné než předtím. Tentokrát neměl pocit, že by někam padal. Ne, tentokrát k tomu došlo během mrknutí oka. V jednom okamžiku stál před svojí postelí v ložnici a přemýšlel, jestli má zavolat Julianovi a v dalším okamžiku už stál úplně jinde. Klepl na komunikátor, ale nic se nestalo. Povzdechnul si. Další z těch podivných snů, které ho pronásledovaly od chvíle, kdy opustili Alonu 3 a celé Alonské pásmo. Možná spíš vize, aby byl přesný. Zato dost reálné vize, neboť měl pokaždé pocit jako by tam skutečně byl. A pokaždé tam byla ona, major Tasha Kronesová, velitelka Koloniálního vlajkového Dravce a celé Koloniální expedice. Ne hned, ale pokaždé byla ústřední postavou celé vize.

Teď měl co dělat, aby rychle uskočil stranou, protože těsně vedle něj, cosi proletělo. Proletělo a narazilo tvrdě do stěny. Spíš narazila, neboť tím, kdo ho právě minul, nebyla nikdo jiný než ona. Svezla se dolů a do míst, kde ještě před okamžikem měla hlavu, dopadla s pořádným zaduněním pěst. Těžko říct z čeho byla stěna vyrobena, ale pěst v ní zanechala pořádnou stopu.

Jake zjistil, že vlastně nemá, kam pořádně ustoupit, ani kam se schovat, aby ho nikdo neviděl. Byl si jistý, že ona ho uvidí, obzvláště když byl tak blízko. Pokud ho viděla, neměla čas jakkoliv reagovat, protože letěla po hlavě směrem nalevo od něj, kde přistála u nohou ženy v Koloniální uniformě. V úplně stejné uniformě, jakou na ní viděl při posledním setkání. Stejné hodnostní insignie, stejná barva uniformy.

Konečně měl možnost trochu lépe si prohlédnout místo, kde se právě nacházel. Podle vybavení hádal, že půjde o simulátor tělocvičny. Ihned poznal také ženu, která s majorem tak nevybíravě vymetla, Leithu. Na vědeckého důstojníka, měla zatraceně tvrdý pravý hák, musel konstatovat s jistou dávkou uznání. Jako dalšího poznal kapitána Tolkina, který stál u vzdálenější stěny. S rukama složenýma na prsou a s nic neříkajícím výrazem přihlížel.

Čtvrtou přítomnou byla žena v admirálské uniformě Vyšší pružné postavy, tmavější pleti a podle mírně zvlněného čela a špičatých uší, musela patřit ke stejnému druhu jako Tolkin. Chartokové byli Vulkáncům podobní v mnoha ohledech. Nejenom pohledem na logiku, ale i gesty, obzvláště tím typicky pozdviženým obočím, které tolikrát viděl u Tuvoka. Přesně tím samým gestem počastovala admirál Tashu, která jí přistála u nohou. V tom gestu bylo stejnou měrou pobavení, jako pokárání.

„Ještě jednou, prosím. Proč...proč tohle děláme?“ vydala ze sebe blonďatá velitelka těžce.

„Pointa, Tasho, pointa,“ promluvila tiše.

Ani sebou nehnula, když jen pár desítek centimetrů před její nohy dopadlo na podlahu Lethino koleno. Tasha se stihla překulit směrem doleva a s nebývalou rychlostí uhnula i před druhým dorážecím úderem, který na ni mířil. Prohnula se v nesmírně elegantní saltu směrem nazad a stanula své soupeřce čelem v bojovém postoji. Na levé tváři měla modřinu a z levého rtu ji vytékal pramínek krve, který si rukou setřela. Obě ženy na sebe upřeně hleděly a Leitha si dovolila mírný úsměv.

„Za normálních okolností pro tebe není Leitha žádným soupeřem,“ spustila admirál s přehledem. „Ovšem pokud klesneš na její úroveň, potom můžeš spatřit věci, které jsi předtím neviděla. A k tomu slouží blokátor, který brání tomu, abys využila své mentální schopnosti k získání rozhodující převahy.“

„Divím se, žes jí k tomu přemluvila.“

„Nemusela jsem jí vůbec přemlouvat, Tasho. Velice ochotně souhlasila, že sehraje svoji roli v našem malém testu.“

„Takže jde o test?“

„Pochopení, Tasho, pochopení.“

„Já ale stále nechápu, kam tím směřuješ.“

„Jsi jedinečná, Tasho. Nejenom mezi námi, ale mezi všemi.“

„To mi lichotí, ale...“

„Uvažuješ v souvislostech, v jakých my uvažovat nedokážeme. Vidíš věci, které my nevidíme. A právě teď hrozně moc potřebujeme tvoji expertízu.“

„Moje hlášení jsi určitě četla, Jesiko. Stejně jako moje hodnocení situace.“

„Ano, četla.“

„Impérium se chová krajně nelogicky a jejich činy postrádají veškeré známky racionality.“

„Přesně tak to vidíme my všichni, ale ty můžeš pohlédnout ještě o kousek dál. Stačí jenom klesnou na nižší úroveň a rázem uvidíš, to co nám všem uniká.“

Sotva domluvila, jako by šlo o dohodnutý signál, Leitha znovu zaútočila. Rozhodně nešlo o cvičný útok, právě naopak. Jakea překvapila síla, razance a rychlost s jakou na blondýnku vystartovala a doslova ji tlačila z jednoho konce cvičební místnosti na druhý. Ta pouze uhýbala, ustupovala, bránila se, ale z jejího výrazu bylo patrné, že sleduje a čeká na svoji příležitost.

A přesně k tomu také v jeden okamžik došlo. Nebo spíš mělo dojít, když místo zablokování úderu udělala úkrok doplněný otočkou a úderem vedeným přesně do slepého místa v Leithině obraně. Alespoň tak to vypadalo, jenže ona tam k jejímu překvapení nebyla. Naopak využila toho, že Tasha ztratila s úderem trochu rovnováhu a přešla do překvapivého protiútoku. První úder nohou zablokovala, ale ten druhý už ne.

Nepřišel totiž ze strany, ze které ho očekávala, ačkoliv se sám nabízel. Leitha udělala klamný pohyb, přičemž výkop nohou pouze naznačila, ale nedokončila. Místo toho dopadla její pěst přesně do tváře blonďaté velitelky, kterou ten úder dokonale rozhodil, aby mohla přidat i druhý a dvojitým kopem z otočky ji doslova odhodila dobré dva tři metry zpátky, kde skončila bezvládně ležet.

Jake na Chaockou ženu hleděl s překvapením, úžasem i hrůzou. Obzvláště poté, co v její tváři zahrál velice, velice potěšený úšklebek. Kdyby takhle udeřila jeho, nejspíš by už nikdy nevstal, ale major Kronesová nebyla jak vidno jen tak někdo. Sice nevstala a vypadala přinejmenším otřeseně, nikoliv však poraženě. Vzpomněl si ihned na Klingony, ale představa, že tohle všechno se děje z důvodu nějaké vojenské expertízy...

„Nehledej v tom logiku, Tasho,“ popošla k ní admirál blíže a gestem naznačila Leithe, aby si dala chvilku pauzu. „Nesnaž se předvídat její pohyby a bojový styl. Nevybrala jsem ji náhodou, protože ona dokáže být velice nepředvídatelná a variabilní v bojových uměních.“

„Skoro, jako by to brala za příležitost, pořádně nakopat můj zadek.“

„Vstaň, Tasho,“ pronesla nesmlouvavě. „Umíš to mnohem lépe, když se patřičně snažíš a máš patřičné výsledky. Právě to teď potřebujeme ze všeho nejvíc. Tvoji expertízu.“

„Tamulci se nechovají ani trochu logicky.“

„Logika není vším a všechna rozhodnutí a záměry nemusí být čistě logické.“

„Z jejich chování není vůbec zřejmé, co ve skutečnosti chtějí,“ odtušila suše a vstala, protahujíc si ramena i naraženou čelist.

„V tom případě potřebujeme, abys nás navedla na ten správný směr.“ Admirálovy rty se prohnuly v mírném úsměvu, načež odstoupila a zanechala ring volný.

Leitha ihned učinila několik kroků kupředu, ale obezřetně kolem své nadřízené kroužila. Ta zůstávala ve stejné pozici, jako když vstala. Nereagovala, ani když druhá žena stanula za jejími zády. Zato její reakce byla více než blesková a nebylo na ní ani trochu znát, že před pár okamžiky skončila tvrdě na zemi. Jake jenom zamrkal nad pružností, s jakou se vyhnula zákeřnému útoku a co bylo nejpodstatnější, ona vůbec nesledovala svého protivníka, protože měla zavřené oči.

Sotva je otevřela, rázem přestala pouze uhýbat a naopak přešla do útoku. Váhový nepoměr byl patrný, protože Leitha byla o dobrou půl hlavu vyšší a nějakých deset, možná patnáct kilo váhově těžší. Nehledě na skutečnost, že teď v krátkém nátělníku bez rukávů vypadala o dost svalnatější než Tasha. Nesporné fyzické výhody, kterými svoji nadřízenou celou dobu úspěšně drtila.

Tomu byl rázem konec. Najednou měl Jake, jenž pozoroval celou situaci velmi nepříjemný pocit, že by nechtěl být tím, kdo se jí postaví do cesty. Ten pohled mluvil za vše a nešlo pouze o něj. Najednou dostal celý souboj úplně jiný náboj. Obě ženy se do sebe pustily s novou vervou, ale tentokrát měla blondýnka přeci jenom o trochu navíc. Viditelně se do toho opřela opravdu naplno a rázem začala Leithu tlačit po celé tělocvičně, či kde to vlastně byli.

Chaocká důstojnice však dokázala celkem úspěšně držet krok a zdálo se, že souboj mezi nimi nakonec skončí remízou. Šlo o sotva postřehnutelný manévr, kterým Tasha udělala, sotva patrný úkrok do strany a najednou prorazila její obranu a podobným způsobem, jako předtím ona sama, poslala svoji soupeřku velice tvrdě k zemi. Ještě předtím než dopadla na zem, vyrazila kupředu a přistála těsně vedle ní. Ruka sevřená v pěst zastavila pouhé centimetry před jejím obličejem.

„Ano, tohle je přesně ono. To, co nikdo jiný neumí, pouze ty Tasho.“ Admirál Brownowá ocenila její snahu potleskem a uznale pokývala hlavou. „A teď mi pověz, jaký je tvůj verdikt na impérium?“

„Mají tajemství.“

„Ano, tajemství. Jejich zachování může mnohdy vést i k vraždě, stejně jako tajemství mohou zabíjet už jenom svou existencí.“

„Jejich chování jasně ukazuje, že jejich mocenská struktura, lidé, kteří řídí impérium, současně mají něco, co chtějí před zraky ostatních skrýt.“

„Pokračuj.“

„Stojíme v cestě toho jejich tajemství, ať už jde o cokoliv. Natolik, aby nás chtěli definitivně zničit.“

„To by museli předvést něco víc, pokud nás chtějí zničit,“ mínila Leitha.

„V tom je právě jejich počínání nelogické. Chtějí nás zničit, ale jako by nechtěli hnout ani prstem k tomu, aby své činy uvedly ve skutečnost.“

„Možná proto, že dost dobře nemohou,“ podotknul dosud mlčící Tolkin.

„Dost možná. Právě tohle je jediné možné vysvětlením jejich těžkopádného jednání. Chtějí něco, co naprostá většina jejich impéria nechce,“ prohlásila Tasha rezolutně

„Podle zpráv rozvědky je jejich impérium nesmírně ekonomicky výkonné a životní úroveň obyvatel ve vnitřních soustavách těžko může být větší. Mají prakticky všechno, co potřebují a nevypadají, nikdy nevypadali, že by měli nějaké skutečně expanzivní choutky,“ připojil její kapitán zamyšleně další úvahu.

„Nejspíš proto, že nemohou, protože by jen velice těžko ospravedlnili válku. Což se ovšem netýká nás. Nás, které celá desetiletí označují za barbarské, krvelačné štváče, kterým je nutné se vyhnout a mít před nimi na pozoru.“

„Po tom, co provedli na Tieru 4 můžou sami sobě dát hezkých pár přízvisek,“ ušklíbla se na zemi ležící Leitha.

„V tom tkví právě celá pointa. Díky absolutní kontrole nad informacemi, mohou prakticky cokoliv. Ostatně sám vyslanec Slokarij přiznal, že celá jejich rozvědka striktně dohlíží, aby mezi námi nedošlo k nějakému skutečnému kontaktu a tím pádem nás mohli označovat za strůjce všeho. Přiznat chybu, by znamenalo přiznat, že jsou omylní a to za žádnou cenu nehodlají dovolit.“

„V jejich počínání je patrná jistá logika,“ vzala si admirál znovu slovo. „Mají svůj připravený postoj a toho se drží za každou cenu. Nehodlají připustit cokoliv jiného, protože, kdyby tak učinili jednou, stanovili by tím možný precedent, kterého by se jejich opozice a ti, kdo stojí proti nim, mohli chopit s cílem narušit jejich důvěryhodnost. To je věc, kterou nemohou dovolit.“

„Pozemšťané mají tuším jedno takové úsloví. Ze stokrát opakované lži se nakonec stane pravda,“ pronesla Tasha pevně a dodala: „Oni neustoupí ani o krok, ze své současné doktríny.“

„A co myslíš, že bychom měli podniknout?“

„Přesně to, co je donutí ukázat konečně karty. Vyhlásit jim válku.“

„Souhlasím,“ přikývnula admirál uvážlivě. „Ovšem budeme postupovat podle protokolu. Nejprve diplomacie a teprve až diplomacie selže, sáhneme po vojenském řešení.“

„Je to vůbec dobrý nápad? Teď když flotila prochází rozsáhlou reorganizací?“ namítnula Leitha.

„Vlastně má taková věc hned několik výhod,“ připustila admirál uvážlivě. „Dobře víme, že jejich dostupné bojové možnosti nejsou příliš veliké. Ve vnějších soustavách nemají žádné za svých lepších lodí a ani jejich domovská flotila nepůsobí příliš hrozivě. Pro nás to bude zase naopak znamenat, že budeme mít možnost otestovat tyto zprávy v praxi a hlavně, co je nejdůležitější, menší počet sil nás výrazně omezí v nějakém přílišném dobrodružství a postačí k tomu, abychom jim důrazně zaklepali na dveře a připomněli, že jsme také tady a nemají nás ignorovat.

Konec konců není naším cílem rozpoutat skutečnou válku, pouze je donutit vyložit karty na stůl. Jakmile vyjdou najevo jejich skutečné úmysly, potom budeme moci zaujmout konečný postoj. Buď neutrální, pokud jim ani poté nebude příliš po chuti s námi jednat, trvalejší mír, pokud by přeci jenom tahle tvrdá linie v jejich vládě polevila a tu třetí možnost raději nepřipouštím. Cílem Koloniální expedice je hlavně průzkum. Průzkum a napravování škod války s Lioňany. Což mě vede k ještě jedené zásadní otázce, jak do toho vlastně zapadá Federace?“

Při poslední otázce Jake zpozorněl. Nejenom proto, že se týkala přímo Voyageru a jejich mise, ale způsobem, jakým na něj admirál pohlédla. Měl neodkladný pocit, že ho nejenom vidí, ale také vnímá, přestože by neměla, pokud...

„Federace je, tedy byla, neznámou proměnnou, která mohl ohrozit jejich plány,“ spustila Tasha rozhodně. „Předpokládám, že celou dobu hledali, jak je efektivně vyřadit ze hry, protože Federace představovala nového hráče, který nezapadal do celkové doktríny a v budoucnu mohla posloužit jako prostředník, což pro ně bylo nevítané. Tieru 4, byl dokonalým místem, jak toho dosáhnout a oni toho využili. Po tom co viděli a čeho byli jistě svědkem, Federace nebude mít chuť strkat sem dál svůj zvědavý nos.“

„Jejich názor na celou situaci u Tieru 4 může být mnohem objektivnější než náš.“

„To bezesporu ano, ale dost pochybuji, že ho za dané situace bude někdo poslouchat. Tamulci určitě ne a nás nekontaktovali, takže Voyager už je jistě na cestě domů, ne-li rovnou v kvadrantu alfa.“

„Zní to logicky, ale co tady potom dělá on?“ ukázala přímo na Jakea.

„Cože?“ zamrkala Tasha překvapeně a pohlédla do míst, kam ukazovala. Hleděla na něj, ale v prvním okamžiku ho neviděla. Teprve když si zajela rukou do vlasů a sundala blokační zařízení na pravém spánku zahrál v její tváři výraz pochopení. „Už zase ty, Jakeu?“

„Nevím, co tady dělám,“ rozhodil Jake bezradně rukama. Tohle bylo poprvé, co s ním skutečně mluvila místo, aby ho ihned vystrčila pryč.

„Podstatné je, že tady nemáš být,“ promluvil Tolkin a z toho, jak na něj pohlédl, ho viděl také on.

„Souhlasím,“ přikývla admirál vážně. „Není bezpečné, abys tady vůbec byl.“

„Myslel jsem, že jde pouze o sen .“

„Tohle je tak skutečné, jak jen skutečné může být, mladý muži. Nikoliv proto, že jsi tady. Jde o pouhý důsledek toho, že Alona 3 zesílila Tashiny mentální schopnosti nad obvyklý rámec. Ona je silnější telepat než kdokoliv z nás, ale nemá nad svými schopnostmi takovou kontrolu, jako já s Tolkinem.“ Nadechla se a pokračovala dál. „Pointou je, že vzájemné spojení sebou nese jisté vedlejší účinky v podobě živých snů, které popisuješ, jenomže to není zrovna tento případ.“

„Tady nemůžeš zůstat, Jakeu,“ přidal se také Chartocký kapitán vážně.

„Z jednoho prostého důvodu,“ začala admirál vysvětlovat. „Já ani Tolkin nejsme součástí spojení, které tě přivedlo až sem.“

„Vybral sis velmi nešťastný okamžik, kdy Tashiny mentální schopnosti byly záměrně utlumeny. Tím pádem přešlo spojení na nás dva, jakožto na dvě nejbližší osoby disponující mentálními schopnostmi.“

„Nevybírám si, kde se objevím. Přichází to samo a...“

„My dva nejsme součástí spojení, Jakeu,“ zopakoval Chartocký kapitán důrazně.

„Nejspíš si to neuvědomuješ, ale na tvoji mysl teď působí nikoliv jedna mysl ale hned tři. A to je velice nezdravé. Obzvláště pro člověka,“ zdůraznila admirál Brownová poslední větu. „Vlastně bych řekla velice nebezpečné, protože náš společný vliv, aniž bychom ti chtěli jakkoliv ublížit může způsobit nevratné poškození tvého mozku.“

„Aha.“

„Musíš odejít, dřív než bude pozdě.“

„Nevím jak...“

„Vyřiď kapitánu Aranovi, aby dál nečekal a rychle dovedl Voyager zpátky domů. Tady pro vás není bezpečno,“ promluvila nyní opět Tasha. „A teď běž.“

„Jak?“

„Běž!“ řekla ještě důrazněji, a aniž by se ho dotknula, cítil, jak do něj cosi narazilo a on letěl, či spíše padal, aniž by mohl proti tomu cokoliv udělat.

pokračovat na kapitolu 27

© 2000–2018 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries