lcars
logo

Kapitoly: 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25 | 26 | 27 | 28 | 29

Strážci řádu: Mise Voyager – kapitola 23

Kapitola 23

Voyager – Kapitánova pracovna, hvězdný čas: 57887,76

Kapitán Aran Dar se mračil, když mu průzkumný tým podával pozdě večer hlášení v jeho pracovně, kde na ně společně s prvním důstojníkem čekali. Nemračil se ani kvůli tomu, co udělali, ale spíš si říkal, jaká asi náhoda mohla do mlhoviny, v níž zrovna nelezli ukrýt a hodlali provést opravy, přivést vyřazený Koloniální satelit. A ještě k tomu špionážní satelit.

„Takže místo vypuštění sond na okraji mlhoviny, jste zprovoznili cizí telekomunikační satelit,“ pronesl kapitán neutrálně. Nebylo v tom žádné obvinění, pouze konstatoval zjevnou skutečnost.

„Správně,“ přisvědčila Sedmá okamžitě. „Tato varianta se jevila v daném okamžiku jako nejlepší řešení.“

„A víte proč je ten satelit vyřazený?“

„Našli jsme trhlinu v trupu, ale žádné stopy po tom, že by na satelit někdo střílel,“ chopil se slova Tom Paris. S Jakem provedli důkladný průzkum celého satelitu, proskenovali každičkou část povrchu, ale kromě jedné trhliny nenašli nic neobvyklého. „Důvod, proč skončil vyřazený a zapomenutý zrovna zde, je pro nás záhadou.“

„A posádka?“

„Našla jsem tři mrtvá těla. Žádné známky zranění. Podle všeho zemřeli velice rychle a velice náhle,“ konstatovala Sedmá s klidem.

„Což je znepokojivé,“ zamručel Aran Dar zamračeně. Jako by nebylo dost mrtvých na Koloniální straně během bitvy v soustavě Zavia, teď ještě našli další těla tady v té mlhovině. To nevěstilo nic dobrého.

„Co palubní deníky?“ zajímalo prvního důstojníka.

„Vím pouze tolik, že jde o špionážní satelit THX-37. Koloniální systémy mají vysoký stupeň zabezpečení informací, takže jsem nezkoušela vstoupit do jejich systémů.“

„Přesto jste zprovoznila satelit.“

„Jen pasivní snímání a sekundární systémy, abych mohla zažehnout manévrovací motory a dostat satelit do požadované pozice potřebné ke sledování.“

„Nu, sami přiznali, že Tamulce špehovali a tenhle špionážní satelit všechno potvrzuje,“ pokrčil nad tím kapitán rameny. Nebylo divu, že o Tamulcích tolik věděli. Obzvláště pokud měli podobných satelitů víc. Hádal, že minimálně třicet šest jich určitě bude.

„Ten satelit je mimo provoz už dobrých pět možná deset let a pravděpodobně se nacházel na zcela jiném místě, než zde, jinak by ho Nová Kolonie hned po ztrátě spojení začala hledat. Obzvláště když měl na palubě posádku a raketoplán dlouhého doletu,“ pokračovala Sedmá.

„Raketoplán?“

„Ano, hned pod strojovnou se nacházel malý hangár a v něm raketoplán. Dost velký, aby uvezl čtyři až pět lidí.“

„Předpokládám, že byl nepoškozený?“

„Správně.“

„Potom mě zneklidňuje, co vlastně zabilo posádku,“ mračil se kapitán Voyageru stále víc.

„Infekce? Virus?“ nadhodil Martin opatrně.

„Pokud ano, tak zmizel v okamžiku, kdy satelit ztratil atmosféru a gravitaci,“ konstatovala Sedmá s přehledem.

„No, nebude na škodu, když doktor Bashir důkladně prohlédne Vás i skafandr, který jste měla na sobě, včetně každého, kdo s ním přišel do styku.“

„Rozumím.“

„Jak moc výkonný je ten Koloniální satelit?“ zajímalo kapitána.

„Podle mých předpokladů dokáže snímat údaje do vzdálenosti přinejmenším deset světelných let.“

„Což je docela dost.“

„Pokud ho s poručíkem Kimem vyladíme, můžeme dosáhnout mnohem dál, včetně skutečnosti, že budeme schopni zachycovat nešifrovanou Koloniální komunikaci.“

„Do toho!“ kývnul hlavou, čímž dal Aran Dar najevo svůj souhlas. Když už měli k dispozici takové zařízení, byl by hřích, nechat ho jenom tak ladem. Ne za současné situace. Jenomže něco mu na tom nesedělo.

Členové průzkumného týmu opustili kapitánovu kajutu, nicméně první důstojník zůstal na místě a zkoumavě na kapitána pohlédl. Podle způsobu, jakým rozhodl a rychle trojici propustil, sledoval nějaký bližší cíl.

„Hodláš tam poslat větší průzkumný tým, aby prozkoumali ten satelit?“ nadhodil tázavě.

„Myslíš, že bych neměl?“

„No, víš, když Sedmá řekne, že není dobrý nápad, hrabat se v Koloniálních systémech, tak to asi fakt není dobrý nápad.“

„Navrhuješ něco jiného?“

„Ne, ale vím, na co myslíš, i jak uvažuješ, Dare.“

„A co podle tebe chci udělat?“

„Před tebou stojí záhada a ty ji chceš rozluštit, protože nemáš rád záhady.“ Odmlčel se, vida, že jeho přítel a kapitán v jedné osobě nic neříká, dodal: „Těm mrtvým už nikdo nepomůže a těžko je můžeme za současného stavu věcí předat Nové kolonii, aby je důstojně pohřbili.“

„Takže je tam necháme?“

„Na vakuum je dobrá jedna věc. Zachovává věci a hlavně těla v dokonalém stavu. Je jedno, jestli si pro ně přiletí zítra, nebo za rok Najdou je ve stejném stavu.“

„Pokud ano, už by je dávno našli.“

„Ne, když jim při odletu pošleme krátkou nic neříkající zprávu, která je zavede sem.“

„Ano, to bude asi nejlepší řešení.“

„Od toho jsou první důstojníci, aby přicházeli s ideálním řešením.“

„A co ten satelit?“

„Navrhuji mimořádnou opatrnost a nestrkat nos tam, kam nemáme.“

„Jaká je asi šance, že zrovna tady můžeme najít takovou věc?“

„Asi stejně velká, jako uniknout z místa, odkud ještě nikdo nikdy neuniknul.“

„Doufám, že nám přinese víc užitku než škody.“

„Na Sedmou se můžeš spolehnout, věř mi.“

„Ano...spolehnout.“

Voyager hvězdný čas: 57899,84 o pět dní později

Po pěti dnech, měl Jake Sisko konečně zpátky svoji kajutu. Icheb ho akorát vpouštěl dovnitř a sám trikordérem ještě kontroloval, jestli je všechno řádně utěsněno. Vypadalo to směšně, protože, kdyby tomu tak nebylo, tak by se nepodařilo kajutu vůbec natlakovat. Místo inženýra raději věnoval pozornost stavu kajuty. Všechno vypadalo, že je více méně na svém místě, přesně tak, jak ho Icheb ujišťoval. Kajuta mu navíc přišla o poznání více uklizená, než když ji opouštěl.

Nepochyboval ani na okamžik, že za tím vším stojí Sedmá. Ona měla ten správný vliv na šéf-inženýrku, aby upravila pořadník oprav. A také Icheba, který dělal všechno proto, aby dostál očekáváním, jež do něj blondýnka vkládala. Kromě toho, to tu vypadalo účelně a spořádaně, přesně jako v její kajutě.

Napůl si oddechl, když našel na pracovním stole svůj skicář. Dostal ho před lety od Jadzie Daxové, předchozí hostitelky Ezri Daxové. Včetně tužky s níž kreslil místa a objekty, které hodlal zachytit na papír. Posunul trochu doleva tátovu fotku a upravil pár dalších věcí na stole včetně padu s jeho zápiskami a osobním deníkem.

„Zdá se, že všechno je v pořádku,“ slyšel akorát říkat Icheba. „Tlak je obnoven, všechny mikrotrhliny uzavřeny a vedení do všech systémů je obnoveno.“

„Je tu trochu zima,“ namítnul Jake.

„Teplotní regulátory teprve vyrovnávají teplotní rozdíl na úroveň běžné pokojové teploty,“ konstatoval inženýr s pokrčením ramen. „Nemusíš mít ale obavy. Pokud si dáš horkou sprchu, tak voda bude teplá.“

„Díky.“

„Pokud budeš cokoliv potřebovat, stačí říct. B’Elanna sem někoho pošle.“

„Nemuseli jste si se mnou dělat takové starosti.“

„Ve většině obytného prstence, který byl zasažen, nikdo nebydlel. Takže dostal nízkou prioritu,“ vysvětloval Icheb pohotově. Samozřejmě o tom věděl, protože ho B‘Elanna pověřila úkolem lokalizovat škody a přiřadit jim následně priority. „Jediná obývaná kajuta, která byla zasažena, patřila tobě a k poškození došlo spíše náhodou než důsledkem fyzického poškození.

Šlo pouze o mikrotrhliny, které nebylo těžké zacelit, takže se dostala na seznam priorit nahoru a...“

„Moje kajuta byla jako jediná náhodou zasažena...“ To nebyla hezká představa a Jake se přitom neubránil zachvění.

„I kdybys byl uvnitř, měl bys tak dvě, možná tři minuty, aby ses dostal ven než by ti došel vzduch a vypadla...“

„Stejně díky,“ zarazil ho Jake. Stále více se kolem něj objevovalo slovo náhoda, což ho zneklidňovalo

„Nemáš zač.“

Sotva za Ichebem zapadly, dveře padnul Jake na pohovku v hlavní obývací místnosti. Možná se mu to jenom zdálo, ale působila trochu studeně. Proto po chvilce vstal s tím, že si půjde dát tu slibovanou sprchu a potom si půjde lehnout. Bylo zvláštní, když po dobrém týdnu stráveném ve společnosti někoho jiného, byl zase sám. Moc dlouho ležet nezůstal. Vstal a zamířil do sprchy.

Sotva opustil sprchu, převlečen do pyžama vstoupil konečně do ložnice. Rozkošnicky dopadl na postel a hodlal si alespoň chvilku užít ten pocit, který si před Sedmou a jejím příliš logickým a pragmatickým přístupem nemohl dovolit. Ne pokud nechtěl ztratit ono souznění, které mezi probíhalo od chvíle, kdy se jí omluvil a ona přiznala, že ji Kasidy požádala, ať na něj dohlédne.

Jenomže místo měkké matrace narazil na něco tvrdého. A co víc, zjistil, že neleží na zádech, ale naopak stojí na nohou a za ním se nachází světle modrá přepážka s nádechem zelené barvy. Poplašeně se rozhlédl a zjistil, že stojí v pyžamu a bos na chodbě a nic z toho nepřipomínalo Enterprise. Zaslechl za sebou kroky a viděl, jak jde někdo proti němu. Žena v uniformě Nové Kolonie.

Těžko ji šlo přehlédnout, protože měla i na Koloniální poměry nezvykle fialovou barvu očí. Podle hodnostního označení na límci a ramenou uniformy šlo o poručíka, nebo komandéra. Matně si vybavoval, že se o ní někdo z posádky Voyageru zmiňoval. Otázkou zůstávalo, co tady dělá a jak asi sakra vysvětlí svoji přítomnost zde. Udělal krok stranou, aby kolem něj mohla projít a k jeho úžasu kolem něj prošla, aniž by mu věnovala jediný pohled. Viděla ho, nebo neviděla?

Jake popošel o kus dál a našel dveře. Označení mu nic neříkalo, ale soudě podle četnosti znaků šlo o nějaké významné místo. Dveře nezareagovaly na jeho přítomnost, ani nikde neviděl tlačítko pro otevírání. Široko daleko žádné dveře neviděl, a když zkoušel jít pořád dál chodbou, dospěl znovu k těm samým dveřím. Tohle začalo být divné. Přemýšlel, jestli by neměl zkusit někoho oslovit, až příště projde kolem něj.

Od téhle části rychle upustil, když uviděl chodbou přicházet nového příchozího a tentokrát v uhlově černé kapitánské uniformě. Při pohledu na jeho ostře řezané rysy a pochmurný výraz ve tváři, raději polknul otázku a nechal ho projít. K jeho překvapení mířil akorát k zavřeným dveřím, jež se před ním poslušně otevřely. Jake na nic nečekal a vklouznul dovnitř společně s ním.

Ocitnul se v konferenční místnosti. Tedy, alespoň vypadala jako konferenční místnost na Voyageru. Spousta židlí, půlkruhový stůl ve tvaru písmene „U“, obrazovky a další vybavení, které nepoznával. Podstatně důležitější, než kde se právě ocitnul, bylo s kým. Na konci stolu totiž seděla major Kronesová a kapitán Tolkin. Příchozí došel až k nim, zastavil a vypjal se do pozoru.

„Ach, kapitán Lanson. Děkuji, že jste přišel,“ věnovala mu blonďatá velitelka ihned pozornost. Vstala ze židle a podala mu ruku.

„Pro Vás kdykoliv, majore.“

„Posaďte se prosím,“ vybídla ho rukou směrem k volnému křeslu a sama usedla zpět.

„Chtěla jste se mnou mluvit, majore?“ zeptal se úsečně, sotva usednul.

„Ano, chtěla,“ přisvědčila. „Na základnu 63 dorazíme za pár hodin. Od chvíle, kdy jsme ustoupili ze soustavy Zavia nebyl čas zhodnotit situaci a připravit zprávu pro admirála Brownovou.“

„Tady není příliš o čem psát, majore,“ pokrčil Lanson rameny. „Bylo jich příliš mnoho a zastihli nás zcela nepřipravené. Kdyby tam hlídkovala plně vyzbrojená eskadra, výsledek by byl úplně jiný.“

„Možná bychom Tamulcům způsobili citelnější ztráty, ale výsledek by byl stejný,“ podotknul Tolkin.

„Možná.“

„Víc než výsledek bitvy mě zajímá důvod, proč k tomu došlo,“ vzala si Tasha znovu slovo. „Vaše loď měla mnohem lepší výhled a máte tudíž i podstatně lepší data než máme my. Doufám, že nám můžete podat přesnější hlášení o tom, co přesně se tam stalo a proč došlo ke zničení Federálního raketoplánu.“

„Nejlepší výhled na celou situaci měli na Oko 9Z, ale o devítku jsme přišli cestou, když jim náhle explodovaly motory. Nikdo nepřežil.“

„O zkáze Oko 9Z, samozřejmě víme.“

„Jistěže,“ přisvědčil Lanson rychle. „Samozřejmě máme dost jasnou představu, k čemu tam došlo, ačkoliv jistá fakta jsou poněkud nejasná, zahalená rouškou tajemství. Jednu věc však víme zcela jistě. Federální raketoplán nebyl zničen v důsledku nehody, či náhody. Šlo o cílený útok. Velmi důmyslný a velmi sofistikovaný.“

„Poslouchám,“ přikývla major a kapitán Lanson položil na stůl přenosný holografický projektor. Jake si dodal trochu odvahy a vida, že mu nikdo nevěnuje pozornost, či spíše, že ho vůbec nevidí, postoupil blíž, aby všechno lépe viděl a slyšel. Pokud šlo o sen, tak velice reálný a mohl přinést odpovědi na otázky, které si sám kladl a nebyl zdaleka sám.

„Útok byl velice dobře připravený a velmi přesně koordinovaný,“ začal Chaocký kapitán mluvit, sotva naskočila projekce. „Žádná z našich lodí nezahlédla, kdo a z čeho vystřelil, ale podle našich odhadů šlo o vysokorychlostní kinetický urychlovač. Vypálil trojici projektilů, které svým složením navenek vypadaly jako zbloudilé asteroidy, ale jejich tvar jasně odpovídá projektilovým zbraním. V projektilech nebyly žádné energetické hlavice ani stopy po výbušných látkách. Senzory vyhodnotily jejich složení na běžné suroviny jako uhlík, křemík, železo. Nic co by při nárazu vyvolalo explozi a podle všeho nic takového nebylo třeba. Sama kinetická síla postačovala k tomu, aby raketoplán těžce poškodila, v lepším případě při šťastném zásahu zničila.“

„Nevěřím na šťastné zásahy.“

„S tím souhlasím,“ přisvědčil Lanson vehementně.

„Trefit pohybující se raketoplán na vzdálenost bezmála dvaceti miliónů kilometrů a ještě kinetickou hlavici letící po balistické dráze, chce podstatně víc než jen štěstí,“ hodnotil situaci Tolkin.

„Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že někdo na Tamulské straně raketoplán naváděl, tak, aby se dostal do dráhy těchto střel. Jinak si neumíme vysvětlit, že by raketoplán mohl být zasažen.“

„Nehledě na skutečnost, že takhle rychle letící projektil by museli vidět na senzorech a pilot by měl dost času provést korekci kurzu, nebo zvednout štíty.“

„Viditelně si nevšimnul hrozby dostatečně včas,“ pokrčil druhý kapitán rameny.

„Pokud by nečekal žádnou takovou hrozbu, tak ano,“ připustil Tolkin po krátké úvaze.

„Kapitáne Lansone,“ oslovila blondýnka Chaockého kapitána, pohlédla na něj a její dosud nezúčastněný výraz ztvrdl. „Byli by podle Vás Tamulci schopni zabít vlastního vyslance a člena vlády?“

„Ano, rozhodně ano,“ odpověděl Lanson po krátké úvaze. „Ať už jim šlo v soustavě Zavia o cokoliv, viditelně nechtěli, aby jim kdokoliv, ani vyslanec jejich samotného vůdce zkřížil plány. Ta jejich záminka o zbraních byla směšná už samého počátku!“

„Kolik víme o jejich rozvědce? Myslím tím současné informace.“

„Jsou vůči nám neuvěřitelně paranoidní, ale nijak se nesnaží skrývat svá tajemství. Jejich bezpečnostní sítě nemají žádné účinné zabezpečení a jejich projekty jsou pro naše špionážní satelity otevřenou knihou. Také jsou stále arogantnější a jejich represivní opatření vůči těm, kteří se znelíbí současné vládě, jsou stále častější a razantnější. Naše výzvědná služba se shoduje v tom, že impérium sice navenek vypadá jako velice bohatá a stabilní mocnost, jenže mají vnitřní problémy, které začínají pomalu doutnat, ale stále mají daleko k tomu, aby ohrozily současné vedení.

Troufám si tvrdit, že celá záležitost kolem Tieru 4 a Zentieranů hodně ublíží důvěryhodnosti jejich vlády. Mnohem víc než by tím mohli získat, ať už jim šlo o cokoliv. Tohle se jim bude dost těžko vysvětlovat, obzvláště když zničili 90% zásob všech potravin a Zentierané tam umírají hlady a oni místo, aby jim pomohli v reakci na volání o pomoc, tak se hádají o to, kdo tam má velet a co mají udělat.“

„A my se můžeme jenom dívat, jak ničí naši práci a vrací Zentierany zpátky do doby před pětadvaceti lety.“

„Všechno díky jednomu namyšlenému, arogantnímu, egoistickému admirálovi,“ konstatoval Lanson nešťastně.

„Mrtvému admirálovi.“

„Možná byla chyba zničit jeho vlajkovou loď.“

„Nenechal by nás odletět a sama dobře víte, že ve stavu v jakém byly naše lodě, by nikdo neuniknul pronásledování. Zničili by nás a trvalo by dalších přinejmenším pět dní než by velení zjistilo, že naše hlídková skupina byla zničena.“

„Zničit jejich velitelské ústředí, bylo správným krokem, ačkoliv nikdo z nás nemohl předpokládat, že nemají určenou jednoznačnou posloupnost velení,“ prohlásil Tolkin uvážlivě.

„Ano, taková věc od nich byla nesmírně hloupá a je jasným důkazem o situaci v jejich pohraničním loďstvu. Jsou zkrátka příliš arogantní a namyšlení, příliš upnutí k myšlence o vlastní důležitosti, že přehlížejí fakta, která musí každý jen trochu zdatný taktik a velitel vzít v potaz jako první,“ přidala major Kronesová zamyšleně.

„Doufejme, že je ta přílišná sebejistota poté, co nás vytlačili ze soustavy Zavia nepovzbudí k dalším, agresivnějším činům vůči Koloniální expedici,“ konstatoval Tolkin.

„Podruhé nás takhle nepřipravené nezastihnou!“ přidal druhý z kapitán ohnivě.

„A ty bys tu neměl být, Jakeu,“ vzhlédla major nečekaně a pohlédla na Siska.

Jake sebou překvapeně trhnul, protože mu došlo, že ona ho musí vidět. Udělal toporně dva kroky zpět a za sebou uslyšel zvuk otevíraných dveří. Těch dveří, které se předtím nechtěly otevřít. Neměl čas zjistit, jestli někdo další vstupuje dovnitř. Podle všeho ne, protože padal, padal a padal, ale stále nedopadl. Všechno kolem, zasedací místnost Koloniálního Dravce mizelo a on s hlasitým výkřikem procitnul.

Zjistil, že leží přesně tam, kde by měl ležet, tedy v ložnici a ve své posteli. Pohlédl na hodiny a ty ukazovaly osm hodin ráno pozemského času. Vše podtrhnul zvuk zvonku na dveřích. Rychle vyskočil z postele a přemýšlel, kdo to asi může být.

„Vstupte!“ vydal ze sebe chraptivě.

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila Sedmá. Přes rameno měla přehozený batoh a poněkud znepokojeně si ho měřila. Musela na něm shledat cosi nevyhovujícího, protože ten pohled za poslední týden vídal dost často. Nekritizovala ho, rozhodně ne slovy, ale obvykle stačil jenom kritický pohled, doplněný lehce nezdvihnutým levým obočím, aby mu bylo jasné, že jí něco nepřijde úplně v pořádku.

„Jsi v pořádku, Jakeu?“ zeptala se ho starostlivě.

„Ach, ano, ano, jsem,“ odpověděl rychle, dříve než začne situaci hodnotit.

„Nevypadáš tak.“

„Jen...jen jsem měl velice zvláštní sen.“

„Doktor říkal...“

„Já vím, já vím!“ mávnul nad tím rukou. „Jsem v pohodě. Spal jsem celou noc, jako když mě do vody hodí.“

Tuhle část blondýnka nekomentovala, místo toho položila batoh na zem se slovy: „Tady jsem ti přinesla zbytek tvých věcí, když už máš opět svoji kajutu.“

„To nebylo třeba, došel bych si pro ně a...“

„Tvoje kajuta byla při cestě, tak jsem ti je přinesla,“ řekla s klidem, jako by šlo o zcela normální a běžnou věc.

„No...díky,“ vykoktal ze sebe Jake překvapeně.

„Není zač.“

S těmito slovy se otočila na podpatku a bez jediného dalšího slova opustila jeho kajutu. Zanechala ho samotného a trochu zmateného stát uprostřed obývacího pokoje. Dokonce zahlédl v její tváři mírný úsměv. Nakonec se tomu musel sám usmát. Věci se opět vracely do starých kolejí.

pokračovat na kapitolu 24

© 2000–2018 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries