lcars
logo

Trosečník

Autor:
Korok
Archivováno dne:
4. 4. 2003
Délka:
26 683 slov (119 min.)
Stav povídky:
dokončená
Přístupnost:
13+
Varování:

žádné

Seriál (svět):
nezařaditelné
Období:
Po ukončení ST:VOY - kolem 2382
Hlavní postava(y):
Trevor (Trevor I.) Wynn, Odeon a Akivaša
Kategorie:
napětí
Pokračování:
3. díl z cyklu Star Trek: Paladin (volné pokračování)
Povídka z cyklu:
Star Trek: Paladin
Spoiler:
žádný
Stručný obsah:

Boj o přežití na neznámé planetě se pro nadporučíka Wynna z lodi Paladin změní v boj za záchranu celého národa z rukou otrokářů. Zatímco Paladin bojuje s Ezhity vede statečný nadporučík rytíře proti nepříteli. Díky částečné ztrátě paměti netuší nadporučík nic o svých chybách. Stane se z krále opět nadporučík Hvězdné Flotily? Najdou ho jeho přátelé?

divider
Poznámka autora:

Nadporučík Trevor Wynn se při průzkumné misi dostane do potičky s Ezhitským špiónem. Nouzově přistane na neznámé planetě. Začíná jako trosečník, ale zkončí jako král.
Adresa: http://www.sweb.cz/gefrozen/dimenze/korok/trosecnik.html

divider
Prohlášení:

Star Trek a související značky jsou majetkem společnosti CBS Studios Inc. a Paramount Pictures Corp. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

divider

Trosečník (Korok)

"Kapitánův deník

Hvězdné datum 60310,0

Stav lodi i posádky je uspokojivý. Před týdnem jsme ukončili rutinní prohlídku a údržbu systémů. V současné chvíli se poručík Prex a Azzum pouští do zdokonalování našeho replikátorového systému. Čímž pádem je celá posádka odkázána na umnění našeho lodního kuchaře. Vzhedem k tomu že náš kuchař zahynul, rozhodl jsem se uspořádat něco jako konkurs. Přihlásil se dobrovolně jenom poručík Rodow, kterého jsem okamžitě vyloučil. Na jeho místo byl dosazen praporčík Delhey z ošetřovny. Co se vývoje válečné situace mezi Ezhity a S'hykty týče každým dnem očekáváme nové hlášení. Konec záznamu."

V zasedací místnosti Paladina bylo poprvé od jeho přítomnosti v minulosti plno. Byli zde zastoupeny všechny velící funkce lodi v čele s kapitánem. Všech jedenáct velitelů oddělení sedělo potmě a napjatě sledovalo monitor za kapitánovým křeslem na kterém momentálně S'hyktský vůdce Autum referoval o vývoji války s Ezhity.

"Před nedávnem se nám podařilo dobít jednu předsunutou kolonii ve čtverci osmdesát šest, ale impérium ji záhy dobílo zpět do svých rukou. Jak můžete vidět na mapě," Na monitoru se objevila mapa části Ezatorského impéria a Autumův hlas pokračoval. "část našich sil se pokusí zhruba za týden odlákat nepřátelské lodi od jejich pevností na hranicích a druhá část podnikne soustředěný útok na několik vybraných cílů. Nepředpokádáme že se nám podaří pevnosti přímo zničit, cílem našich lodí je spíše odlákat pozornost." Na monitoru se znovu objevila Autumova tvář. "Pak přijde váš čas kapitáne McCoyi. Podle vašeho kalendáře máte deset dní než operace začne a bude potřeba vaší pomoci. Vaším úkolem bude proniknout na území Ezhitů a nejprve lokalizovat a potom zničit jejich sklady munice a továrny které zásobují pohraniční jednotky. Další instrukce a zprávy obdržíte během následujících dvou dnů v závislosti na situaci. Autum konec."

Monitor zhasl a objevilo se na něm logo Federace. Světla se opět rosvítila a Ian se otočil ke svým lidem.

"Tak, nějaké dotazy?" Zeptal se kapitán.

Chvíli bylo ticho a pak zvedl ruku nadporučík Wynn: "Posílají nás na záškodnické akce. Kdy plánují něco většího?"

"To zpráva neříká a já si to netroufám odhadovat." Odpověděl kapitán.

"Podle mého názoru kapitáne." Ozval se Sozef. "Budou S'hyktové schopni uskutečnit větší operaci až v okamžiku kdy si zajistí pevný operační bod uvnitř Ezatorského ipéria. Budou muset shromáždit větší počet plavidel a ze zmíněné základny pak varazit proti nepříteli."

"Podle současného vývoje bych to tipoval zhruba na měsíc." Pokýval hlavou kapitán. "Souhlasí?"

"Ano pane." Přitakal Sozef.

"O pár dní nám posunuli nasazení do akce." Řekl kapitán a vstal. "Ten čas můžeme využít k přípravě a rekreaci."

Ian přistoupil k monitoru a něco naťukal. Objevila se mapa hvězdné oblohy a uprostřed ní blikal červený čtvereček. Kapitán na něj ukázal a řekl: "To je částicová kometa třídy dvanáct, nebo," Obraz se změnil a byl na něm vidět jakýsi trinární systém. "můžeme prohlížet tohle. Jedná se o tři hvězdy ve stádiu rudého obra které si za pár tisíciletí začnou přetahovat vlastní hmotu a energii. Velmi zajímavý jev."

"Tak, můžeme hlasovat nebo zkoumat kometu." Kapitán se posadil a rozhlédl se po přísedících.

Podle senzorů se může každou chvíli částicová kometa rozpadnou a kapitán byl celý dychtivý ji prostudovat. Mohl samozřejmě vnutit posádce svůj názor, ale to se mu nechtělo.

"Kdo je pro kometu ať zvedne ruku." Pronesl poručík Prex.

Pozvednutou rukou dali na jevo svůj souhlas: kapitán, Prex, poručík Desotto z astrometriky a vlastně všichni kromě Sozefa a nadporučíka Wynna.

"No pánové jak se zdá tak jsme vás přehlasovali." Usmál se Ian a vstal. "To je pro dnešek všechno."

McCoy se chystal odejít, ale ještě se naposledy otočil ke svým důstojníkům.

"A nezapomeňte na dnešní Večer taletnů, doufám že se zůčastníte."

Pravidelné Večery talentů byly po návratu Voyageru z delta kvadrantu zařazeny do protokolů pro přežití v extrémních podmínkách. Podle velitelství a psychologů Hvězdné Flotily jsou takové večery naprostou ztrátou času, ale admirál Janewayová si je s poporou admirála Parise přesto prosadila. Když nové směrnice vešly v platnost vetšina kapitánů nechala na posádce jak bude trávit svůj volný čas, ale Ian se rozhodl že Večer talentů je výbornou příležitostí jak se můžou prostí členové posádky lépe poznat se svými nadřízenými.

"Kapitáne!" Ozval se znenadání nadporučík Wynn a zastavil odcházejícího Iana.

"S vaším dovolením bych si vzal raketoplán a zaletěl do toho trinárního systému na průzkum."

Kapitán se zastavil a chvíli přemýšlel, potom jednoduše řekl: "Dva dny."

"Děkuji pane." Odpověděl nadšeně nadporučík.

Jakmile se za kapitánem McCoyem zavřely dveře celá sešlost se rozpadla všichni členové posádky mířili na svá místa a za svýmy úkoly. Ian se posadil do svého křesla a chvíli jen tak seděl a přemýšlel. Uvažoval nad jejich rolí v té válce s Ezhity. Jak to asi ovlivní budoucnost? Ptal se sám sebe. Na druhou stranu to bylo jediné rozumné východisko. Když by se totiž nepřidali ke S'hyktům byli by sami proti útokům Ezhitů bezbranní. Mohli sice bojovat, ale dříve nebo později by je početní převaha jejich nepřátel udolala a Země by byla zničena ještě dřív než by lidstvo dostalo šanci se bránit. Tahle možnost ovšem vyvolávala paradox. A sice: když bude Země zničena sto milionů let před vznikem lidské rasy nebude moct ta lidská rasa jednou postavit tuhle loď. No a ta loď se nebude moct ztratit v minulosti a ohrozit existenci Země. Záhady časových ohybů se nepodařilo vyřešit zatím nikomu v celém vesmíru. Proč je to tak jak to je? Iane hochu...

"Kapitáne!" Poručík Rodow vytrhl svého přítele z jeho nadčasového rozjímání.

"Co?"

"Ty tu spíš?" Zeptal se poručík.

"Á, ne." Odpověděl kapitán.

"Takže jo." Řekl Rex a podal svému kapitánovi padd.

"Díky moc." Řekl Ian. "Co je to?"

"Návrh na moje číslo na dnešním večeru talentů." Usmál se sebejistě Rodow.

Ian si přečetl pár řádek z Rexova paddu a pak se podíval na vedle stojícího poručíka.

"Hodláš uvařit Naigianskou škeblovou polívku za deset minut?" Zeptal se Ian nedůveřivě.

Jako odpověď poručík horlivě přikivoval.

"Kamaráde je to večer talentů, ne hrůzy." Řekl kapitán a podal mu padd zpět do ruky.

"Víš co se říká? Člověk je to co jí." Odpověděl Rex.

"Jo a ty si hnus." Uchechtl se Ian a zvedl se.

"Jak tomu mám rozumět?" Zeptal se Alex.

"Tak jak to říkám." Odpovídal kapitán zatímco čekal na výtah. "Vysvětloval jsem ti to už jednou, vaříš naprosto příšerně. Díky tvojí kuchyni by se dalo zabíjet. Hele, co kdybysme to nacpali do Ezhitů, třeba by je pak ta válka přestala bavit a radši by spáchali hromadnou sebevraždu než znovu okusili tvojí kuchyni."

Turbovýtah se konečně dostavil a kapitán do něj nasoupil.

"Mám to brát jako ne?" Zeptal se poručík ještě než se dveře zavřely.

"Až tě bude posádka kamenovat tak za mnou nechoď." Zasmál se kapitán a výtah se rozjel.

Jako místo konání večera talentů bylo vybráno největší Paladinovo skladiště. Ve skladišti sedm hodin před zahájením pracovaly dvě desítky techniků aby zůtulnily šedivou prostoru. Naproti dveřím bylo postaveno poměrně velké pódium a před ním stály židle. Podél stěn stály stoly prohýbající se pod váhou kuchařových výtvorů. Když se konečně dostavil kapitán, akce mohla začít. Diváci se usadili a na pódium vystoupila před nedávnm založená lodní kapela. Měla pět členů a soustředila se na vážnou hudbu. K vidění byly dvoje housle, čelo, basa a klingonský hudební nástroj zvaný chuS'ugh. Již zmíněný chuS'ugh se k hraní Mozartovy Malé noční hudby hodil asi jakou bourací kladivo na opravu počítače, ale jeho majitel s ním, jak se ukázalo, svedl neuvěřitelné kousky. Když celá skladba skončila sestoupila kapela za bouřlivého potlesku z pódia a následovala malá přestávka. Hned potom se na pódiu objevil praporčík Wang jakožto bavič. Ian shledal že mladík je velice schopným vypravěčem vtipů protože od okamžiku kdy promluvil se posádka nepřestávala smát.

"Příjde ženská s dítětem k doktorovi," Říkal zrovna praporčík když se vedle kapitána posadil Azzum. "a říká mu: 'Pane doktore, moje dítě je strašně nemocný.' Doktor koukne na dítě a praví: 'Tak se paninko svlékněte a lehněte si na pohovku!' No a ženská na to: 'A pomuže mu to?' 'Ne,' Povídá doktor. 's dítětem už je ámen tak vám udělám jiný.'"

Celé skladiště propuklo v nevázaný smích. Jenom Azzum vypadal že ho vtip nijak nepobavil.

"Vám se to nelíbí?" Zeptal se šeptem kapitán zatímco praporčík pokračoval. "Ten lékař zjevně porušil Hipokratovu přísahu." Odpověděl S'hykta nahlas tak že ho uslyšel celý sál. A celý sál včetně Wanga stojícího na pódiu se znovu zasmál. Kapitán se chystal reagovat, ale od pokračujícího praporčíka zazněl další vtip. Jak vystoupení praporčíka Wanga pokračovalo Azzum pomalu ale jistě začal přicházet vtipům na chuť. Když konečně praporčík Wang skončil pozornost diváků se od pódia přesunula ke stolům s jídlem kde postávala čtveřice vojínů a jeden poručík. Rodow se chtěl posádce pochlubit se svým kuchařským umněním které kapitán tak rád a často shazoval. A také k tomu měl dobrý důvod, nikomu kdo ochutnal Rexovy výtvory nechutnaly. Ovšem našli se i tací kteří jeho kuchyni shledávali zajímavou, jednalo se o Ferengijskou část posádky a to jenom z toho důvodu že Feregové mají odlišné chuťové buňky než ostatní rasy na lodi. I kapitán se přemohl a vzal si trochu toho co jeho kamarád uvařil, vzápětí svého činu litoval. Sotva vzal sousto do úst pocítil něco mezi tracheotomií bez narkózy a kloktáním žhavou lávou. Ian se natáhl po skleničce s vodou ale Rex mu ji vzal a s úsměvem se zeptal: "Tak jak ti chutná kapitáne?"

"Vrahu!" Zasýpal Ian a vytrhl mu skleničku z ruky.

Když konečně utišil nesesitelné pálení probodl poručíka Rodowa nenávistným pohledem a odešel se posadit zpět na své místo protože na pódiu se připravovalo další vystoupení.

Dalším číslem bylo taneční vystoupení trojice vcelku pohledných praporčic. Tanec sklidil velký úspěch, hlavně od mužské části diváků. Následovala opera zpívaná poručíkem Greenbatovou a doktorem. Jednalo se o Dámu s kaméliemi a přítomní členové posádky ji museli v doktorově podání vytrpět celou. Když doktor a poručík skončili následovala dvou hodinová šňůra představení během níž se v hledišti vystřídala úplně celá posádka. Ti co neměli službu a sledovali představení na jeho začátku odešli na směnu a těm co směna zrovna skončila bylo dopřáno odreagovat se za poslechu doktorových sonetů nebo při recitování vulkánských básní. Jak večer ubíhal všichni účinkující postupně odpadli a sál-skladiště se pomalu vyprazdňoval. Kapitán McCoy odešel do své kajuty zhruba hodinu před posledním představením. Nakonec v prázdném skladišti zůstali jenom poručík Rodow a Azzum. Protože S'hykta nebyl Fereng ale měl jiné chuťové buňky než lidé stejně jako oni shledával Rexovu kuchyni celkem zajímavou. No a poručík si snědl co si navařil, nutno dodat že toho bylo hodně.

"Jsem rád že ti chutná Azzume." Řekl poručík a přistrčil S'hyktovi další talíř s tím co málem udusilo kapitána.

"Nevím proč ostatním ne." Odpovídal Azzum s plnou pusou. "Je to vážně skvělé."

"Jo taky si myslím, jenom ostatním to z nějakýho záhadnýho důvodu nechutná."

"Kapitánovi to taky chutnalo nebo snad ne?"

"Ianovi chutná všechno, jenom ne to co uvařím."

Azzum si vzal další porci Rexova extra pálivého braktu. "Jak dlouho znáte kapitána?"

"Už od svých deseti let. Potkal jsem ho když mého otce převeleli na Zemi, před tím byl kapitánem na Saragose v neutrální zóně. Matka ale tvrdila že na romulansko-federální hranici její dítě vyrůstat nebude a už to jelo."

"Kde jsou vaši rodiče teď?" Vyptával se Azzum.

"Můj otec učí na Akademii Hvězdné Flotily paleobotaniku a matka je doma." Odpověděl poručík.

"Takže znáte kapitána celý svůj život, musíte být dobří přátelé." Zauvažoval Azzum a sáhl po dalším talíři.

"Jo to jsme, sloužili jsme spolu na třech lodích. Čtyřech když počítám Paladina."

"Na čtyřech?" Divil se Azzum. "To musíte sloužit už od akademie."

"Jo. Nejdřív to byl USS Threnodry, stará loď třídy Miranda. Asi rok jsme hlídkovali v zapadlý části Federace a pak nás dva a pět dalších převeleli na USS Venture. Tam jsme s Ianem strávili tři roky, jeho povýšili na poručíka a mě zavřely do basy."

"Za co?"

"Praštil jsem nadřízeného." Odvětil klidně Rex.

"Koho?"

"Iana."

"Proboha proč?" Zeptal se S'hykta.

Poručík jenom pokrčil rameny. "Jen tak."

Azzum konečně dojedl a naskládal všechny talíře do sloupku.

"Když jsme odešli z Venture." Pokračoval poručík ve vyprávění. "Už byl z Iana nadporučík a já byl pořád praporčík. Další umístění byla loď pro průzkum hlubokýho vesmíru USS Gregory Benford. McCoy dostal místo bezpečnostního důstojníka a mně šoupli do strojovny. Když Ian povýšil na komandéra spadnul jsem do dalšího průšvihu."

"Zase si praštil nadřízeného?" Usmál se Azzum.

"Ne, to ne."

"Tak co?" Vyzvídal S'hykta.

"To máš jedno." Zatloukal poručík a snažil se zmněnit téma hovoru.

"Ne nemám, povídej."

"Tak jo, slyšel si někdy o admirálu Gregory Quinnovi?"

"Ne."

"No jasně že ne. Tak já jsem se no,..."

"Tak cos proved?"

"Vyspal jsem se s jeho ženou."

"Pane jo!" Vyprsknul Azzum.

"No vlastně se spíš ona vyspala se mnou, já do toho jít nechtěl."

"Stejně ses do toho dostal." Zasmál se Azzum

"Jo, asi máš pravdu. Hned potom jsme si s váženým panem admrálem dali do zubů."

"Takže si zase mlátil nadřízeného."

"Hele byla to regulérní rvačka, on praštil mně a já mu to vrátil. Nakonec se rozvedli a od tý doby mě pan admirál nesnáší."

"Zato jeho žena tě asi miluje." Azzum se začal nevázaně řehtat.

"Radši jsem ti to neměl říkat." Povzdechl si poručík.

Když se Azzum dost vynasmál jejich debata pokračovala. Poručík Rodow naštěstí neměl zítra službu takže nemusel vstávat. Celý večer talentů skončil až v půl jedné ráno.

"Tak jo pokračuj." Vybídl ho Azzum. "Přidělili vás na Gregory Benforda a dál?"

"No pět let jsme zkoumali hluboký vesmír. Když jsme se vrátili zpátky tak se Ian seznámil se svojí budoucí ženou a velitelství nás poslalo na další hloubkovou misi."

"Kapitán je ženatý?"

"Byl, Christine je mrtvá, zabili ji když jsme utíkali před Verosixany a-" Poručík se zarazil, už Azzumovi řekl víc než by si kapitán přál aby S'hykta věděl.

"Kdo jsou Verosixané?" Zeptal se opatrně Azzum vědom si poručíkova zármutku.

"Zrůdy." Zamumlal poručík a pak hlasitěji dodal: "To by pro dnešek stačilo, půjdu už spát."

Rex se spěšně zvedl a odešel. Azzum nechápal jeho chování nebyla to přece jeho žena tak by pro něj nemělo být těžké o něm mluvit. Nevěděl nic o Ianově utrpení ani o tom jak se kapitán duševně zhroutil. Nevěděl nic o tom jak Rexe vzalo vidět jak jeden po druhém umírá sto šedesát pět mužů a žen které znal skoro deset let svého života. Když se Gregory Benford vrátil do kvadrantu alfa, tři z těch třiceti pěti kteří přežili skončili v blázinci. Ian McCoy se duševně zhroutil a málem si vzal život. Novou sílu do života mu dal až projekt Paladin a velení téhle lodi.

Azzum seděl ještě chvíli v prázdném skladišti a pak se zvednul a odešel se vyspat do své kajuty.

Ještě před nástupem do služby si nadporučík Wynn nechal v hangáru připravit raketoplán. Hned jak se ohlásil kapitánovi vrátil se do hangáru a za půl hodiny už byl připraven odstartovat. Raketoplán vystřelil z hangáru a o okamžik později přešel na warp. Vzhledem k tomu že Paladin byl od tinárního systému vzdálen skoro deset světelných let trvala cesta tam necelých šest hodin. Raketoplány typu dva které měl na své palubě Paladin byly o čtvrtinu pomalejší než standartní. Trevorovi bylo záhadou proč to tak konstruktéři udělali, ale nijak se v tom nešťoural. Nikdo si na raketoplány nestěžoval protože se používaly výce méně na přepravu osob a menších nákladů z lodi na základnu. Vzhledem k tomu že pravděpodobnost Paladinova zakotvení na nějaké federální základně byla v blízké době mizivá, na raketoplány se v hangáru vesele prášilo. Cestou ke trojhvězdě prolétal Wynn kolem malého zastrčeného planetárního systému. Jen tak ze zvědavosti se nadporučík zaletěl podívat blíž. Na první planetě, která se velice podobala Zemi se ukázala být primitivní kultura. Snímky z orbitu které Wynn provedl ukázaly na kulturu v ranném stádiu vývoje. Menší města, populace kolem dvaceti milionů obyvatel. Tedy nic co by stálo za průzkum, až na jeden drobný detail. Celý vnější povrch planety až do hloubky pěti kilometrů se skládal výhradně z horniny zvané Kelbonit. Tak gigantické ložisko se vyskytovalo jen na několika málo místech v galaxii, tedy ve čtyřiadvacátém století. Podle snímků krajiny byla planeta hotový ráj, Trevor pocítil nutkání přenést se alespoň na chvíli na povrch a 'přivonět k růži', jak řekl klasik. Nadporučíkův ráj se ale měl brzy zmněnit v peklo. Když se Trevor chystal skončit se skenováním oné zajímavé planety, zjistil že ho někdo sleduje. Neviděl přímo loď ale zaznamenal v celku primitivní paprsky senzorů. Byly moc primitivní na S'hykty, Valky nebo Paladina, ale dostatečně účinné pro Ezhitského špióna. Za pár chvil našel i loď. Malé Ezhitské plavidlo se schovávalo v magnetickém pólu planety a sledovalo, aniž by tušilo že je také sledováno. Nadporučík zvažoval možnosti

mol zkusit zavolat mateřskou loď o pomoc, ale jakmile by to udělal špión by o něm věděl a zaůtočil by. Wynnův raketoplán se mu nemohl ani v nejmenším rovnat silou zbraní a výkoností štítů. Dvě možná tři dobře mířené rány a důstojník Hvězdné Flotily by se stal minulostí. Nemůže špión také znamenat přítomnost většího počtu Ezhitských lodí? Co když se někde v tomhle systému skrývá bojová skupina mající za úkol přepadat ze zálohy. Tuhle myšlenku nadporučík okamžitě zapudil. Co by Ezhitové dělali tak hluboko v území nikoho když je jejich domovina pod útokem. Co když je na průzkumné misi? Ptal se Trevor v duchu. Pak by se jeho zmizení mohlo přikládat k pátracím skupinám S'hyktů nebo Paladinovi. Tak jako tak, kdyby byl v boji stačil by jistě ještě zavolat o pomoc, čímž pádem by o něm jeho druhové věděli. Takže to musíme udělat tak aby nestačil zavolat o pomoc. Rozhodl se Trevor v duchu. Ubít ho silou nemělo smysl, fázery které má raketoplán nemají proti němu šanci, torpédy loď vybaveny není a prakticky vzato žádný způsob tohoto ražení nebyl přijatelný. Nadporučík si lámal hlavu s nějakým plánem, a nakonec na něco přišel. Bude dělat mrtvého brouka, vypne hlavní energii, vypustí trochu plasmy z motorů sníží oběžnou dráhu a začne vysílat volání o pomoc. Pak, až k němu špión přiletí, jeden výboj z deflektoru do soupeřovy pohonné jednotky a bude po všem. Mohl sice z planety odletět, ale podle válečnické nátury Ezhitů by ho špión určitě sledoval. Pro Ezhitu by to celé mělo vypadat jako selhání systému jeho lodi. Jak se Trevor rozhodl tak i udělal zatímco jeho raketoplán obíhal planetu, on se začal hrabat v pohonných systémech. Porušil vedení plasmy a něco málo jí nechal uniknout do volného prostoru, pak snížil podporu života na minimum a čekal. Oběžná dráha se za půl minuty začal snižovat sama, zbývalo jenom ji udržet. Chvíli se zdálo že na to Ezhita neskočí, ale pak se přece jen začal přibližovat. Když to Trevor spozoroval přikázal počítači: "Začni nabíjet deflektor ze záložních baterií."

Počítač zatrylkoval a odpověděl: "Potvrzeno, nabíjení delfektoru běží. Nominální hodnota za šedesát sekund."

Wynn se opřel do křesla a vnějším průzorem sledoval Ezhitskou loď. Čas se krátil jako vzdálenost mezi plavidly. Když byl soupeř šedesát metrů od raketoplánu, deflektor byl konečně nabitý. Následující okamžiky byly dílem vteřin. Wynn hmátl po ovládání a bleskově obnovil veškerou energii. Než stačil protivník zareagovat už se nacházel za ním a vypálil výboj do soupeřovy zádi. Naneštěstí Ezhita reagoval skoro stejně rychle, stačil zvednout štíty tak aby mu výboj vyřadil pohon a nezničil loď. Teď se pomocí setrvačnosti a manévrovacích trysek otočil a zatímco s rozervanou zádí padal do atmosféry planety střílel po Wynnově raketoplánu. Po prvním zásahu vzaly štíty za své, druhý šel shodou okolností do levého motoru. Prorazil plášť v místě kde nadporučík porušil vedení plasmy. Veden rukou osudu ezhitský paprsek zapálil malý zbytek plasmy a gondola se roztrhla po celé délce. O pár sekund později shořel Ezhitský špión v atmosféře. Ezhitové své lodě stavěli pro boj ve vesmíru ne na planetách. Bohužel hned za ním začal padat federální raketoplán, teď se ale nedal nijak ovládat. Čím blíže byl raketoplán povrchu planety tím více se otřásal. Nadporučík Wynn v něm poletoval jako příslovečná nudle v bandasce. Když opustil termosféru zřejmně se z trupu něco utrhlo protže se loď mohutně otřásla. Trevor se snažil ovládat neovladatelnou loď a svíral křečovitě konzolu před sebou. Pak ale doško ke zkratu a ovládací panel mu vybuchl do obličeje. Kabina se začal plnit kouřem a Wynnovi se dýchalo hůř a hůř. Jeho vědomí nakonec pohltila tma.

Když se Trevor Wynn probral k vědomí usoudil že je to dobré znamení, žil. Ne že by se jako živý cítil. Vlastně jediné co vnímal byla bolest, celé jeho tělo bylo jako v ohni. Ležel někde na zádech a nad hlavou viděl noční oblohu, kousek od sebe zahlédl slabé zlatorudé světlo. Byl to jeho hořící raketoplán který byl zarytý v dlouhé kamenité pláži. Hned za ním bylo temné moře a naproti moři byla jenom pláň holá a kamenitá. Pokusil se pohnout ale necítil nohy, tak zkusil zvednout hlavu. Prudká bolest v rameni ho donutila zaskučet jako psa. Jedinou zdravou rukou, levačkou, si opatrně osahal zraněné rameno. Uniformu měl zmáčenou krví a při bližším ohmatání ucítil kousek kosti čnící z rány. Pak si rukou přejel obličej, měl ošklivě zlomený nos a hlubokou tržnou ránu na čele. Díky zlomenému nosu se mu špatně dýchalo, zkusil se nadechnout ústy, ale měl tak nateklý jazyk že to bylo k ničemu. Zatnul zuby popadl svůj rozdrcený nos do pěsti a prudkým trhnutím ho narovnal. Znovu zaskučel a ztratil vědomí.

Nevěděl jak dlouho byl v bezvědomí, ale buď se probral hned jakmile omdlel nebo tu ležel přes den do další tmy. Znovu se pokusil pohnout i tentokrát se ozvala bolest v rameni, ale už nebyla tak hrozná. Opřel se o svojí zdravou ruku a pokusil se zvednout. Po několika minutách se konečně posadil a začal se věnovat svým nohám. Obě dvě byly zlomené nejméně na třech místech, naštěstí na nich neměl otevřenou zlomeninu. Levá noha byla ošklivě oteklá kousek nad kolenem a při sebemenším pohybu bolela jako čert. Pravá trochu krvácela, ale když roztrhl nohavici uniformy zjistil že krev je z jeho druhé nohy. Trevor usoudil že bez lékarničky dlouho nevydrží. Začal se tedy s pomocí jediné zdravé ruky plazit k raketoplánu, který už naštěstí uhasl. Cestou zažíval příšerna muka, jak táhl za sebou zmrzačenou ruku a obě nohy. Ve výcvikovém táboře pro posádky lodí třídy Paladin ho cvičily proti extrémnímu fyzickému násilí a odolnosti proti bolesti vůbec. Neučili ho jak se bolesti zbavit, jenom jak ji přijmout. Jak jim do nekonečna omýlal jejich instruktor: "Berte svou bolest jako spojence, řekne vám že ještě dýcháte." Naneštěstí byl jejich instruktor klingon, váleční pro kterého je bolest součástí života. Trevor byl čistokrevný člověk a ani ty vulkánské meditační techniky které mu vtloukaly do hlavy celé dva roky mu teď moc nepomohly. Trvalo nesnesitelně dlouho než přeplazil oněch deset metrů které ho dělily od raketoplánu. Jak se blížil k ohořelému a poničenému trupu své lodi, která se teď podobaly spíš rozmáčknutému brouku než raketoplánu, začal si uvědomovat bezvýchodnost své situace. Je uvězněn na planetě daleko od letového kursu kterého se měl držet, bez možnosti navázání kontaktu s lodí. Když se konečně doplazil k trupu raketoplánu uviděl v místech kde je vstup dovnitř na zemi krev. Byla to jeho krev, netušil však jak se tem dostala. Proplazil se přez práh a ocitl se uvnitř raketoplánu. Obě sedadla byl na svách místech, levé však mělo spálen polstrování takže byly vidět jeho ocelové součásti. Všechny konzoly byly zničené, čouhaly z nich kusy spáleného plastiku a většina jejich součástí byla rozmetána po kabině. První po čem zraněný nadporučík šel byla lékarnička a hlavně ta biosada co byla uvnitř. Jenom tiše doufal že to ten darmocký vynález vydržel a pomůže mu. Jakmile držel lékarnu v ruce opřel se o stěnu lodi a vyndal z ní neveliký černý sáček. Zuby odtrhl vrchní část a sáhl dovnitř. Vyndal dlouhou injekční stříkačce podobnou trubičku a tmavě šedý čverec. Stříkačku si podržel v zubech a čtverec natrhal na menší kousky. Ty pak přiložil k ráně na rameni, na nohou a odřeninu na čele. Když skončil s přikládáním vzal do ruky trubičku a jedním z jejích konců se dotkl šedého kousku na rameni. Útržek se roztáhl a zakryl tak celou ránu, pak trubičku otočil do ramené si zabodl druhý konec. Šedivý obvaz teď pokrýval celé rameno a začal se stahovat za hlasitého praskání kostí a Wynnova kňučení. Celou proceduru opakoval i na dolních končentinách a čele. Ne čele se obvaz nestáhl ale jenom rozevřel tak aby zakryl ránu. Když skončil byl neuvěřitelně vyčerpaný, chtěl si ještě posloužit něčím z nouzových přídělů ale usnul dřív než se k tomu dostal.

Když se Wynn probral bylo venku za okny světlo, takže asi nespal tak dlouho. Rameno už bylo vpořádku a nohy už ho nebolely. Darmocká technologie udělala své, uzavřela rány, zbavila ho infekce a zmírnila otoky. Po zranění na čele mu už zůstávala jenom slabá narůžovělá jizvička. Jeho nohy sice byly stále ještě zlomené, ale to spraví technoligie federace. Kožní a kostní regenerátory byly úplně vybyté když skončil. Už mohl chodit a hýbat pravou rukou, stále však měl další zranění na která výbava raketoplánu nestačila. Rozhodl se konečně se najíst, když utišil hlad tak se prohrabal troskami své lodi aby našel jediný fungující fázer, dva balíčky s jídlem a ruční svítilnu. Našel i trikordér ale ten byl zničený. Když se náležitě vyzbrojil byl připraven se poohlédnout po nějakém bezpečnějším útočišti. Veškerý svůj majetek nastrkal do provizorního vaku který udělal ze zachovalé sedačky a vyšel ven na pláž. Trevor špatně odhadl čas a vyšel ven když už se blížila tma. Průzkum tedy bude muste počkat do rána, rozhodl se a zalezl zpět do vraku. Tam se uložil ke spánku opřený o stěnu s fázerem v ruce. Za pár minut již tvrdě podřimoval.

Nadporučíka Wynna probudilo vlhko a chlad. Když se probral z hrůzou zjistil že leží v polozatopeném raketoplánu a vodu má až po pás. Vak s jeho výbavou plaval kousek od něj a pohupoval se jak do něj narážely drobné vlnky. Z venku k němu doléhalo hučení mořského příboje a zvuk plácání vln do trupu jeho lodi. Když vyšel, nebo spíš vyplaval, ven zjistil že většina pláže je už pod vodou. Nakonec se dostal na břeh a sledoval jak svůj raketoplán tak temno linku mračen která mířila k pobřeží. Nezbývalo nic jiného než najít jiné, poněkud stabilnější útočiště před bouří. Zamířil tedy do vnitrozemí, do pustiny. Když kráčel asi hodinu a za sebou slyšel práskání hromu a kvílení větru objevil se před ním v dálce shluk připosražených křovin. Rychlým během k nim zamířil. Jak se ukázalo rostliny se podobaly klečím, měli silný kmen s kořeny zapuštěnýmy hluboko do vyprahlé země. Větve byly plné decimetr dlouhých ostnů a malinkatých zelených lístečků. Celý zhluk měl přibližně kruhový tvar a uprostřed něj byla na metr hluboká jáma. Na dně jámy byla možná kdysi voda a celé to sloužilo jako napajedlo zdejší zvěře, ale nyní se to mělo stát útočištěm jednoho novodobého Robinsona. Trevor se prodral křovinami k jámě s úmyslem použít jí jako provizorní útočiště. Jakmile stál nohama v díře začalo pršet. Takovou bouřku ještě nikdy nezažil, veliké tlusté kapky ho mlátily do celého těla a tak byl během okamžiku promočený na kost. Do toho začal ještě vát studený výtr který neustále měnil směr. Poryvy větru byly jako rány mokrým hadrem, Wynn křečovitě svýral nejblyžší kleč a doufal že se neobjeví uprostřed tornáda. Jak se krčil na okraji jámy a svíral keř, kolem něj poletovaly kameny, vyrvané křoviny a dokonce kousky jeho lodi. Nebýt včasné reakce nejspíš by ho do hlavy trefil kus předního skla. Znenadání za sebou uslyšel praskání, otočil se jenom aby viděl jak se proti němu valí dva vzájemně propletené keře vyrvané z kořenů. Všecho se seběhlo moc rychle na to aby stačil uhnout. Mám to ale šťestí! Bylo to poslední co mu prolétlo hlavou než se mu před očima roztančila rudá kola a on znovu ztratil vědomí.

Když se opět probudil, nebyla kolem něho voda ani mu nad hlavou nezářily hvězdy. Ležel na zemi a do obličeje mu padal stín nečí postavy. Opatrně se pohnul a pokusil se rozhlédnout kolem. Vzápětí uslyšel hrubé hlasy a něco co se podobalo smíchu. Dva páry rukou ho popadly a zvedly na nohy. Naproti němu seděl cizinec a s úsměvem ho pozoroval. Byl malý a zjevně dobře živený, dřepěl na nějaké bedně, v ruce držel Wynnův fázer a zvědavě si ho prohlížel. Tvar jeho těla vypadal stejně jako u člověka jenom na čele měl kostěný výstupek který sahal od obočí až na vršek hlavy. Stěží by to mohla být ozdoba, nejspíš se jednalo o část jeho těla protože když se otáčel byly v tom konstěném čele vidět žíly. Pak si Trevor všiml dalších pěti stejně vypadajících mužů kteří postávali kolem něj. Všichni, stojící i ten co seděl, byli oblečeni do šedivých dlouhých hábitů ne nepodobných těm které nosili bedujíni na Zemi. Kolem pasu měla pětice stojících opasky a na nich se houpaly krátké bronzové meče. Zavalitý mužík který seděl na bedně neměl žádnou zbraň. Opodál postávala tři veliká zvířata která se podobala slonům. Měla čtyři silné nohy, praseti podobnou hlavu a šupinatou kůži. Na jejich hřbetech byly postaveny malé plošinky se dvěma sedadly na každém zvířeti. Trevor se nadechoval aby se představil a pokud možno objasnil svou situaci. O to však cizinci nejevili zájem, jakmile totiž otevřel pusu všech pět tasilo meče a obstoupiloho. Tlouštík se zatvářil zhnuseně a pohodil fázer k ostatním Wynnovým věcem které byly kousek do bedny. Potom se postavil a promluvil. Naštěstí mu bylo rozumnět, protože nadporučík měl stále u sebe svůj komunikátor a ten mu překládal cizincova slova.

"Protože jsme tě našli na pláži a bez označení tvé kasty, tak mi budeš patřit. Od teď jsi můj otrok."

Trevor odpověděl jediným možným způsobem který ho napadl: "Jsem svobodný člověk a nepatřím nikomu!"

"Však ono tě pár ran bičem naučí!" Zasyčel tlouštík a ze záhybů svého pláště vytáhl bič.

Navzdory očekáváním Wynn neustoupil ni o krok. Ruce měl volné a nohy jakbysmet, mohl se pokusit utéct, ale v okolí se nevyznal a hádal že tihle muži ano. Tlusťoch se napřáhl a prásknul bičem. Trevor očekával bolestivé kousnutí jeho konce, ale otrokářovým cílem bylo zřejmě jenom ho vystrašit.

"Netrefils." Pronesl navenek klidně nadporčík.

Zavalitý mužík se otočil ke svým spolucestujícím a zachrochtal: "Nebudem tu s tím dobytkem ztrácet čas. Dejte mu řetězy ať můžeme vyrazit."

Muž po Trevorově pravici kývnul na souhlas a přistoupil o krok blíž. V tu ránu se dal nadporučík do pohybu, sehnul se a skočil po brašně vedle které ležel jeho fázer. Popadl zbraň do ruky a postavil se. Mezitím už všech pět mužů tasilo své bronzové meče a postupovalo k osamocenému nadporučíkovi.

Wynn pozvedl fázer a zvolal: "Stát! Nebo zemřete!"

Fázer byl sice nastavený na omráčení, ale to nikdo z nich netušil. Taktéž netušili co může tak malinká zbraň v rukou toho cizince způsobit.

"Na něj!" Zavelel tlouštík a rukou mávnul k Trevorovi.

Ozbrojenci se začali pomalu přibližovat. Wynn stiskl spoušť, vzduch prořízl oranžový paprsek a jeden z mužů se skácel k zemi. Ostatní znejistěli, a očima těkali ze svho velitele na nadporučíka. Tlouštík je však znovu poslal proti Wynnovi. Další dvě rány a dvě bezvládná těla a pak fázer selhal. Zřejmně se vybila baterie nebo se poškodil obal a dostaly se do něj nečistoty, anebo, anebo.... Trevor odhodil stranou nepotřebný fázer a přestal uvažovat o příčinách jeho selhání. Zbývající tři bojovníci zaůtočili najednou. Oba dva na kraji současně sekli svými meči po Trevorově krku. Ten se však bleskově sehnul a skloněný vrazil hlavou do třetího. Muže povalil a vzal mu z ruky meč. Než se stačili zbývající dva otočit už stál ve střehu. Oba dva muži znovu zaútočili jako jeden, tentokrát se k nim přidal i jejich velitel. Tlouštík funěl jako parní lokomotiva a oháněl se po nadporučíkovi dlouhou kovovou tyčí s hákem na konci. Trevor odrazil výpad útočníka vlevo a kopancem do rozkroku uzemnil druhého. Pak se jen tak tak vyhnul háku který mu hrozil rozpárat přicho. Chytil tyč zhruba uprostřed a jílcem meče uděřil jejího majitele do obličeje. Když se rozhlédl kolem sebe zjistil že nikomu vážněji neublížil, otrokář se válel s rozbitým obličejem před ním a jeho muži leželi v bezvědomí okolo. Rozhodl se co nejrychleji zmizet, sebral svůj vak a vybitý fázer. Také si nechal bronzový meč který ukořistil jednomu z vojáků. Bude to jeho jediná zbraň pokud se mu nepodaří opravit fázer a navíc, byla to malá cena za to co se mu šestice chystala udělat. Nejdřív ho napadlo že si vezme zvířata, ale myšlenku ihned zapudil. Neumněl zvířata ovládat a netušil jestli nejsou zvyklá jenom na své majitele. Ještě než vyrazil okradl jednoho z vojáků o jeho opasek, jemu byl bez meče k ničemu a Trevor bude mít kde nosit zbraň. O chvíli později už mizel vytrvalým během v pustině.

Uplynul den který musel Trevor snášet bez jídla a bez vody, než v dálce uviděl vrcholky hor. Namodralá hrbolatá linka se táhla od obzoru k obzoru. To Wynnovi vlilo trochu síly do těla, dost na to aby k poledni dalšího dne dorazil k úpatím hor. Kolem už rostla vegetace, tráva, nízké keře obsypané zelenýmy bobulemi a malé větrem ošlehané stromky. Kvůli odpočinku sebou Trevor plácnul na zem vedle jednoho keře. Měl příšerný hlad, ale zdráhal se ochutnat plody těch keřů. Pak si ale vzpoměl na jednu knížku kterou musel číst jednou ve škole. Jmenovala se Robinson Crusoe.

"Tak do toho Robinsone." Řekl si pro sebe Trevor a utrhl jednu bobuli. Zelená kulička chutnala jako okurka, tenká slupka a uvnitř bylo dužnaté jádro. Jakmile ji snědl položil se na zem do trávy a začal odpočívat. Jestli se mu do hodiny neudělá špatně, bude považovat bobule za zdraví neškodné. Když se po nějaké době probudil bylo dobře, vzhledem k situaci samozřejmě. Ihned se s chutí pustil do bobulí a za chvíli již jimi byl přecpaný až k prasknutí. Ještě si jich pár natrhal do svého vaku a pokračoval v cestě. Jak šel, krajina se stávala členitější a přibývalo rostlin všeho druhu. Po dalším dni stráveném na neznámé planetě došel do míst kde rostly vysoké stromy podobající se bukům. Nakonec se ukázalo že se jednalo o poměrně velký les v jehož středubyla mělká prohlubeň a uprostřed ní bylo bledězelené jezírko. Na okraji toho jezera byly do země zaraženy na metr vysoké kamené sloupky. Když Trevor přišel k jednomu z nich blíž zjistil že jsou všechny popsány drobným hůlkovým písmem. Kdyby měl trikordér začal by si s jeho pomocí prohlížet dno jezera. Ale protože ho neměl, jednoduše se posadil pod jeden z kamenů a s pohledem na vodu usnul. Netušil proč usnul tak náhle, ale jasně vnímal sen který se mu zdál.

Zdálo se mu že je pod vodou a stojí na nějém balvanu, kolem něj stály další postavy. Nevěděl kdo nebo co jsou zač viděl jenom jak nim ve tmě září oči a vnitřek úst. Znenadání ho někdo popadl za rameno a otočil. Trevor vykřikl zděšením, hleděl do tváře nepřirozeně veliké lebky s rudě žhnoucíma očima. Naštěstí se z hrůzného snu dokázal probudit, ale jenom proto aby se ocitl v dalším. Jakmile se rozkoukal z hrůzou zjistil že je ponořený celý ve vodě a lapá po dechu. Jak sebou zmítal něco ho udeřilo do obličeje, ohlédl se a uviděl hnijící mrtvolu humanoida jak se vznáší jako duch kousek od jeho hlavy. Mrtvola vypadala stejně jako ti muži které potkal na pláni a vztahovala k němu ruce obalené cáry hnijícího masa. Zběsilýmy tempy se začal hnát k hladině. Nakonec se vyčerpaný a k smrti vyděšený nadporučík vydrápal na břeh a odtamtud se odplazil na okraj lesa.

Když si Trevor znovu uvědomil sám sebe s úlekem zjistil že kráčí po neudržované zasněžené stezce. Zastavil se aby si v hlavě srovnal myšlenky, ale nebylo co rovnat. Jeho vzpomínky začínaly nějakou hroznou událostí, viděl oheň a slyšel rachot hromu. Pak si stěží vzpomínal jak se polomrtvý plazil ze nějakého moře aby nakonec padnul vyčerpáním na kamenité pláži. viděl i další obrazy, ale ty mu nic neříkaly. Vzpomínal si na šest těl ležících na zemi v prachu pod jeho nohama, vzpomínal si na svou matku jak si s ním hrála na zahradě. Také viděl muže v povědomém červeno černém oblečení jak stojí za nějakým stolkem a přednáší. Pamatoval si na další desítky těch mužů v červeno černé, a také si vzpomínal na záhadné muže kráčející jako lavina po chodbách. Když si povídal sám se sebou o těch mužích vybavilo se mu i oborvské utrpení, bolest, vztek a potupa. Neznal jejich jméno, za to si však do podrobna pamatoval jejich tváře. Ale když se na to zkoušel soustředit vybavilo se mu jediné slovo: úl. Věděl kdo je, věděl odkud je, ale netušil proč tu je. Prohlížel si své oblečení a teprve teď si uvědomil že je mu příšerná zima. Na levé straně hrudi měl připevněn kovový odznak který pro něj, aniž by tušil proč, hodně znamenal. Rozhodl se pokračovat v cestě a alespoň trochu se zahřát pohybem. Netrvalo dlouho a cesta se začala svažovat do údolí na jehož dně tekla řeka. Jak sestupoval dolů k řece byl Trevor svědkem další hrůzné podívané. Nevšiml si toho hned ale když už byl na půl cesty k polozamrzélmu korytu uslyšel směsici křiku, pláče a hrubého smíchu. Toho smíchu který si jeho mozek spojoval s šesi bezvládýmy těly v pustině. Pak to nebo spíš je uviděl. Byl to hlouček lidí kteří stáli s meči v rukou nad krčícím se mužem a tělem ženy. I na vzdálenost která je dělila bylo jasné že oblíčený muž je v posledním tažení. Pod mužem se totiž rozšiřovala kaluž rudé tekutiny. Zbývající muži, bylo jich celkem pět, chodili kolem něho, smáli a mávali meči. Pak se jeden z nich sehnul a vrazil meč do ječícího nebožáka před sebou. Trevor začal pomalu postupovat dolů. Mezitím se těch pět zabijáků jako supi sneslo na obě ležící těla a začalo se okrádat a jak Wynn z hnusem zjistil i znásilňovat. Chtěl se nepozorovaně přiblížit k pětici, ale nevyšlo mu to. Špatně šlálp a způsobil menší lavinu a všech pět si ho všimlo. S neartikulovatelným výkřikem se na něj vrhli. Naštěstí pro něj už stál na rovné zemi před útočníky. Následující události se pro stále ještě zmatenou mysl Trevora Wynna seběhly neuvěřitelně rychle. Jediné co si spolehlivě pamatoval bylo řinčení mečů a pak křik. Když se ohlédl uviděl za sebou na zemi ležet dva útočníky. Jeden se držel za rozpárané hrdlo a snažil se zastavit unikající krev a druhý s rozbitou hlavou ležel v kaluži vlastní krve pár stop od něj. Než se zbývající tři vzpamatovali Trevor znovu udeřil. Spíš reflexivně než z potřeby, bylo mu protu srsti zabíjet ale jeho výcvik a duch bojovníka se v něm probudili k životu. Vzpomínal si jako ho někdo učil že zabíjení není jediné východisko. To ho teď ale nezajímalo, blížili se k němu ti zbývající tři. Rychlý pohyb otočka, švih a další leží na zemi s uťatou rukou. Zbývající dva se na sebe nejistě podívali a zvažovali své možnosti. Než je však stačilo něco napadnout další z nich zemřel. Trevor překročil jeho mrtvolu s rozpáraným břichem a postavil se k dalšímu. Ten hystericky zaječel a skočil po Wynnovi. Trevor jenom ustoupil o krok stranou a švihl mečem šikmo vzhůru. I poslední bojovník skončil mrtvý na zemi. Po ohledání těl Trevor zjistil že jsou všichni mrtví, jak pětice útočníků tak muž se ženou kteří byli jejich cílem. Stmívalo se a ochlazovalo, Wynn tedy udělal jedinou rozumnou věc kterou v té chvíli mohl. Našel si muže který měl přibližně jeho velikost, shodou okolnosti to byl ten nebožák kterého útočníci zabili, a obral ho o jeho oblečení. O chvilku později již stál perfektně vyzbrojen proti zimě. Byl oblečen do dlouhého kožešinou podšitého pláště, plátěných kalhot s pleteným sveterm přez který byla navlečena kožená kazajka. Mělo to jedinou chybičku ve svetru v místech kde měl Trevor srdce byla roztřepená díra potřísněná krví. Tu se mu naštěstí podařilo zakrýt tak že si zapnul kazajku a plášť. Pak ho ještě napadlo zakrýt si čelo, ale nikdo z přítomných neměl žádnou čapku nebo helmu. Trevor si proto s pomocí svého meče vyrobil primitivní pokrývku hlavy z plášte jednoho z vojáků. Takto vybaven se dal znovu na cestu, vystoupal zpět na cestu a dál kráčel podél koryta řeky do nitra hor. O jídlo nouzi neměl protože zabitá žena u sebe měl ranec se sušeným masem. A vodu mohl získávat z tajícího sněhu. Rozhodl se jít v noci aby se vyhnul dalším podobným střetnutím. Během své cesty začal znovu přemýšlet. Jak dlouho je v tomhle světě? Alespoň dva dny ležel polomrtvý na pláži, pak asi tři dny přez pustinu k horám. A pak? Co se stalo dál? Jakto že se probral teprve když ho nohy nesly po horách? A proč si nevzpomíná na žádnou událost před tou pláží? Jak se na ní dostal? Třeba jsem ztratil paměť, ve skutečnosti jsem možná někdo úplně jiný, říkal Trevor sám sobě. Jeho ponuré myšlenky se dokonale hodily k realitě hor.

Tak náhle jak se do zasněžených hor dostal tak z nich zase sestoupil. Neoteplilo se, jak očekával, naopak zůstavala stále stejná zima. Ne-li větší. Držet se koryta řeky bylo stále těžší a těžší, tok se totiž místy ztrácel pod tlustou vrstvou ledu a vynořoval se na povrch na nejneočekávanějších místech. I navzdory tomu se Trevorovi dařilo držet směr. A nakonec měl štěstí, narazil totiž na několik vesnic jehož obyvatelé ho bohužel nepřijali nijak vlídně. Vesnice měli další výhodu, vedly k nim cesty a cesty z vesnic se napojovaly na další a další. Čím déle šel po těch cestách tím méně měl jídla a tím byla větší zima. Trvalo to další tři dny a Trevor už neměl co k jídlu. Jak se hladový vlekl ledovou krajinou čím dál častěji vídal po stranách cesty kůly zaražené do země. Když si jeden z nich jen tak ze zvědavosti prohlédl zjistil že pod ním ve sněhu leží žalostná hromádka kostí. Byly to zřejmě kůly mučedníků kteří byli za nějaký zločin takto potrestáni. Druhý den jeho cesty bez jídla ho hned z rána probudil hlasitý hovor. Když se vyškrábal z rozsedliny kde se rozhodl strávit noc. Viděl na cestě povoz tažený dvojicí zvířat která se podobala těm z jeho vyzí, tahle měla akorát delší a hustší kožich. Samotný vůz byl ze dřeva s kozlíkem schovaným uvnitř. Před a za vozem stála dvě slonovitá zvířata na jejichž hřbetech seděl vždy jeden voják. Další dva vojáci byli před vozem a křičeli na hubeného muže s plešatou hlavou. Na takovou vzdálenost nebylo možno rozeznat o čem se baví, i když si nedělali starosti s tím aby to udrželi v tichosti. Znenadání se jeden z nich rozmáchl a rukou udeřil muže přez tvář. Plešatý muž padl na kolena a začal lomit rukama, vojáci se jenom smáli a jedn z nich vytáhl meč. Trevor netušil proč se toho muže zastal, nic pro něj neznamenal. Bylo to nutkání hluboko v jeho vědomí, nutkání chránit nevinné za každou cenu.

"Hej!" Zařval dolů na vojáky.

Všech pět se otočilo směrem k výkřiku a civěli na postavu v kožešinovém plášti s mečem v ruce. Wynn začal pomalu, sebejistě setupovat dolů k vojákům.

"Stůj!" Houkl jeden z těch na zemi.

"A proč bych měl?" Zasmál se Trevor a sekočil na cestu.

"Co jsi zač drzoune?" Řekl ten samý a vytasil meč. Jeho druh se mu postavil po boku a jeho kostěné čelo se zbarvilo do ruda.

"Říkají mi Trevor, vojáku."

"Jenom hlupák se může odvážit takhle bavit Kothusovými sluhy." Zachrčel nebezpečně ten s rudým čelem.

"Když jste sluhové neměl bych se s vámi bavit vůbec." Odpověděl Trevor.

"Ty zkurvysynu!" Zaječel ten který první promluvil a skočil po Wynnovi. Jeho meč opsal oblouk nad Trevorovou hlavou a jeho majitel málem ztratil stabilitu. Teď se otočil Trevor a vrazil svou zbraň do jeho zad. Oba dva jezdci přitáhli otěže svým zvířatům a zaůtočili na Trevora z obou směrů. Ten se však staral o muže před sebou a jezdců si nevšímal. Cesta byla úzká takže museli postupovat opatrně aby si jejich zvířata nezlámala nohy na okrajích cesty. Mezitím se cizinec s rudým čelem zuřivě bránil Trevorovu šermování. Nakonec se Wynnovi podařilo prorazit jeho kryt a způsobit mu hluboké zranění na rameni. Soupeřova krev zbarvila sního do ruda a Trevor znovu zaútočil, jediná rychlá rána poslala jeho protivníka na zem s rozbitou hlavou. Když tělo dopadlo na zem dostal se k Wynnovi první jezdec. Voják na zvířeti se ale přepočítal, když se totiž sehnul aby zasadil ránu Trevor si nalápl na kolo vozu vedle sebe a skočil. Jeho bronzový meč zajel hluboko do těla jezdce a zlomil se hned pod záštitou. Bezbraný Trevor se o fous vyhnul ráně druhého jezdce. Protože neovládané zvíře toho prvního stálo na kraji cesty a blokovalo cestu svému druhovi, poslední zbývající voják sesedl. Trevor se mermomocí snažil vytrhnout meč z ruky jednoho ze zabitých, ale mráz způsobil že mrtvoly svýraly své zbraně jako svěrák. Voják se triumfálně zasmál a zaútočil svou zbraní na Wynna. Trevor se vyhnul ráně tak že se otočil kolem své osy a nechal muž před sebou aby dokončil úder. Pak mu omotal ruce kolem krku a zatímco ho pevně svíral pažemi vykopl vší silou levou nohou. Voják sebou škubl, ozvalo se zapraskání a pak jeho tělo znehybnělo. Ještě než jeho ruka stačil ztuhnou vzal si Trevor jeho meč. Pak se podíval na plešatého muže který se schovával pod kozlíkem. Když viděl Trevora jak dorazil posledního vojáka opatrně vylezl ven s rukama pozdvyženýma na znamení své kapitulace.

"Já ti neublížím." Řekl Trevor a zasunul meč.

Muž chvíli těkal očima z mrtvol na svého zachránce a pak zamumlal: "Měli bychom zmizet."

Na znamení rukou se Trevor vyšplhal do vozu za kozlík. Povoz se rozjel a hubený muž si začal povídat se svým zachráncem.

"Já jsem Odeon, obchodník. A ty?"

"Trevor Wynn, jsem" Zarazil se. "cestovatel."

"Já bych spíš řekl válečník, co?"

"Možná." Odtušil Trevor.

"Člověče takhle jsem naposledy slyšel mluvit někoho kdo spadl do mrtvého jezera."

"Kam to jedeme?" Zeptal se Trevor.

"Do hlavního města, Atamby." Odpověděl Odeon.

"Co je tohle za zemi?"

"Jsi cestovatel a nevíš kde jsi?" Zasmál se Odeon a zavrtěl hlavou.

"Lidé tu ke mně nebyli moc přátelští."

"Tohle je, byl, Grondar. Kdysi mocné a silné království severu, ale teď už je to jenom Arpellianská država."

To by vysvětlovalo ty vojáky kteří přepadají v horách pocestné. Nevraživé obyvatelstvo a kůly podél cest. I když měl Trevor omezený výhled zjistil že mučednické kůly jsou teď skoro pravidelně podél cesty. Na některých visely buď kostry nebo hnijící těla.

"Válka?" Zeptal se Trevor.

"Ano, dlouhá a krvavá. Nejdřív půtky na hranicích a pak otevřené útoky." "Proč?"

"Proto." Odpověděl Odeon stručně.

"Omlouvám se jestli jsem vás urazil."

"Ne, chtěl si vědět důvod, tak jsem ti ho řekl. Napadli nás protže mohli, chtěli a neměli co dělat."

"Tak proč jste s nimi nezkusili vyjednávat?"

"Zkusili." Přitakal obchodník. "Diplomaté visí podél cest."

"Jak dlouho už to tak je?"

"Od poslední slavnosti jara v naší zemi."

"Neznám váš kalendář..."

"Slavnost jara se koná každé tři roky, vždy když z hor slezou sněhy." Následovala chvíle ticha rušená jenom funěním zvířat a vrzáním povozu.

"A teď vy, odkud jste?" Zeptal se obchodník.

"Jsem z..." Trevor chvíli přemýšlel. "Aquilonie."

"Tu zemi neznám." Řekl obchodník.

Neznal ji proto že žádná taková země neexistovala, ne ve skutečnosti. Byla to vymyšlená země jednoho z pozemských spisovatelů dvacátého století. Howard splodil Aquilonii a desítky dalších zemí aby do jejich prostředí mohl zasadit jednoho z největších literárních hrdinů své doby, barbarského válečníka Conana. To ale Odeon a bohužel ani Trevor netušili. Odeon proto že nikdo z jeho planety si pravděpodobně nikdy nepřečte žádné z Conanových dobrodružství a Trevor kvůli ztrátě paměti.

"Leží na ostrovech?" Zeptal se obchodník.

"Ano, na ostrovech." Odpověděl nejistě Wynn.

"Tam jsem nikdy nebyl, ale znám pár lidí kteří tam před válkou jezdili za obchodem."

"Děláte obchodníka celý život?" Zeptal se Trevor aby zmněnil téma hovoru.

"Ne býval jsem voják, ale po naší porážce se ze mně stal Odeon obchodník. Před tím jsem byl Odeon rytíř."

"To kvůli tomu vás ti muži přepadli?"

"Ano, normálně pocestné nezabíjejí, ale u mně by myslím udělali vyjímku."

"Proč se jim nepostavíte?"

"Kdyby to bylo tak snadné tak už bychom dávno cizince z naší země vyhnali, ale bohužel jsou na nás moc silní." Odpověděl smutně bývalý rytíř.

"Žádné vojsko není nikdy dost silné nato aby nemohlo být poraženo. Jde jenom o to jak a kdy."

"Tak tohle jsem si dřív myslel také, ale život mně naučil." Řekl rytíř a přitáhl otěže, povoz zastavil.

"Co se děje?" Zeptal se Trevor a snažil vyhlédnout z vozu.

"Jsme u cíle, podívej." Řekl Odeon a uhnul tak aby mohl muž za ním vidět obrovské hradby města před nimi.

"Atamba." Odtušil Wynn.

"Ano, naše hlavní město. Kdysi největší a nejslavnější město severu."

Odeon seskočil z kozlíku a prohodil pár pozdravů s muži u brány. Když Trevor vylezl ven stručně ho představil. Vojáci mu pokynuli na pozdrav a jeden z nich zabušil na malá dvířka v bráně. Ta se oteřela a objevila se v nich robustní postava dveřníka v rudém plášti. Zatímco Odeon a dveřník rozmouvali Trevor se rozhlížel kolem sebe a zkoumal hradby. Brána byla zasazena mezi dvojicí robustních věží mezi kterýmy se klenul masivní ochoz který zároveň tvořil vrchní část dvoukřídlých vrat. Vlevo i vpravo se od věží táhly vysoké a na první pohled dobře stavěné hradby na kterých se tu a tam zaleskla rezavě zabarvená zbroj. Jak Trevor zjistil zdejší obyvatelé neznali jiný kov než bronz protože všechny kovové části jejich výzbroje byly z toho kovu. Meče, helmy, kroužková zbroj a závěsy ve kterých byla brána.

"Pojď!" Zavelel Odeon a brána se celá otevřela. Trevor naskočil do vozu a ten projel bránou. Ocilti se na široké dlážděné a dobře udržované silnici kterou lemovaly spousty rozmanitých budov. Hlavní ulice zřejmě procházela středem města a z ní se potom oddělovaly menší uličky. Jak projízděli tímto městem všímal si Trevor jeho obyvatel. Viděl děti, ženy, starce a několik mužů ve věku kolem padesáti let. Nikde však nezahlédl žádné mladé muže mezi dvaceti a čtyřiceti lety. Chtěl se zeptat Odeona, ale ten mu nevěnoval pozornost, měl plné ruce práce s řízením povozu. Velká a neohrabaná zvířata se v úzkých uličkách špatně ovládala. Nakonec dojeli na veliké nádvoří a Odeon svůj vůz zastavil. Trevor seskočil na zem a rozhlédl se. Viděl velkou prostoru která mohla mít v průměru kolem pěti set metrů. Uprostřed ní se tyčily trosky které byly kdysi možná věží. Kolem dokola nádvoří stály nádherné domy a krámy různých obchodníků. Wynn se zeptal bývalého rytíře jestli je mezi nimi i jeho obchod, ale Odeon odpověděl: "Venku, mimo město jsem obchodník, ale tedy můžu být zase rytířem."

Celému nádvoří však dominovala gigantická stavba z černého lesklého kamene. Stála mezi domy kupců a měšťanů a byla chráněna další hradbou. Tento val nebyl tak vysoký jako zdi chránící město přesto však měl kolem pěti metrů na výšku. Hned za ním byly vidět spousty věží a věžiček. Bezpochyby se jednalo o královský palác. Nikde však nebylo vidět nic co by se byť jen vdáleně podobalo bráně.

"Nádhera." Žasl Trevor.

"Ano, to je. Pojď půjdeme navštívit mou sestru." Řekl Odeon a zamířil k celistvé černé hradbě.

"Kde jsou vaši mladí muži?" Zeptal se Trevor.

"Arpelliané je odvedl do dolů na pobřeží, vrátí se asi za měsíc." Odvětil ne moc nadšeně Odeon.

Když došli k bráně Odeon hlasitě zavolal nějaké heslo kterému Trevor nerozuměl. Z druhé strany se ozvalo to samé s menší obměnou.

"To jsem já, Odeon. Otevři!" Zavolal, teď už srozumitelně, obchodník.

K Trevorovu úžasu se v celistvé zdi objevil nejprve obrys vrat a ten se potom rozdělil na dvě stejnoměrné poloviny které se otevřely jako skutečná vrata. Za nimi stáli tři muži v leské zbroji, jak jinak z bronzu, a svírali v rukou kopí. Měli na sobě dlouhé kroužkové košile a helmy s chrániči nosu. Každý z nich měl ještě u pasu krátký meč. Jakmile Odeon s Treovrem prošli bránou ihned ji za nimi zavřeli a nechali je napokoji. Od brány vedla ulice kterou lemovaly neveliké krychlovité domky a hranaté věže. Všechno bylo vyrobeno ze stejného černého kamene jako hradby. Narozdíl od hradeb však byly na domcích jasně patrné dveře a okna. Nikde však nebylo vidět žádného živého člověka. Kromě vojáků u brány a dvojice cestovatelů byl palác prázdný. Jak se zdálo Odeon se v palaci dobře vyznal. Vedl svého přítele hlavní ulicí a vesele si pohvizdoval. Za okamžik se pře nimi objevila vysoká věž, kterou ulice končila. Tahle věž měla narozdíl od ostatních kruhový půdorys a v průmeru mohla mít kolem dvaceti metrů. Hned před přicházející dvojicí byly jedny dveře celé z kovu. Vedle nich stáli další dva strážní, stejní jako ti u brány. Pozdravili Odeona a otevřeli dveře. Trevor a rytíř vešli dovnitř kde jim pomohli sluhové z jejich plášťů. Wynn jen tak tak zakryl roztžený svetr na prsou. O minutu později už kráčeli vzhůru do věže po točitém schodišti. Odeon měl teď na sobě jenom kalhoty a volnou plátěnou košili. Trevor si nechal svetr a zapnutou kazajku pod kterou měl, aniž by si na to pamatoval, roztrhanou a špinavou uniformu Hvězdné Flotily.

"Co dělá tvoje sestra?" Zeptal se Trevor.

"Dřív byla vrchním písařem našeho krále, ale teď je z ní knihovnice."

Sotva Odeon domluvil stanula dvojice před dveřmi z bronzem pobitého dřeva. Aniž by zaklepal Odeon vstoupil. Ocitli se uvnitř obrovské místnosti s policemi plnými knih. Zastrčená v rohu seděla za stolkem postarší žena s tmavými vlasy a něco psala do veliké knihy kterou měla položenou před sebou. "Ahoj, sestřičko." Zvolal nadšeně Odeon.

Žena se zvedla a stále mlčky přešla k bratrovi aby ho obejmula.

"Dovol abych ti představil, Trevora Wynna z Aquilonie. Je to cestovatel a příležitostný válečník."

Žena se Trevora dlouze podívala a potom něco posuňekm naznačila svému bratru.

"Je ráda že tě poznává." Přeložil Odeon.

Trevor se zatvářil udiveně, netušil co se tu vlastně děje. Až po chvíli mu to konečně došlo, ta žena byla němá.

Odeon pochopil jeho váhání a řekl: "Atema bránila královskou písárnu když dobyli město. Jako trest za to jí vojáci vyřízli jazyk a zneuctili."

Mohl samozřjmě říct že je nu to líto ale to Atema zřejmě slýchávala často. Místo toho k ní napřáhl ruku a řekl: "Jsem rád že vás poznávám."

Žena byla zjevně udivena tím že jí cizinec nelitoval a tak váhavě opětovala jeho pozdrav stisknutím ruky. Pak oběma mužům naznačila aby jí následovali. Zavelda je do zadní části knihovny kde byla v rohu postavena čtveřice křesel a konferenční stolek. Atema jim pokynula aby se posadili, což oba rádi přijali. Za krátkou chvíli se jim dostalo pohoštění v podobě džbánů s horkým výnem ještě teplou paštikou, sýrem, masem a pšeničným chlebem. Trevor si konečně uvědomil že neviděl jídlo skoro dva dny. Okamžitě se s chutí pustil do jídla, oba sourozenci ho pobaveně sledovali. Během jídla nikdo nemluvil jenom Atema si občas prohodila nějaká gesta s Odeonem. Když se Trevor dosytosti najedl Atema odnesla všechno nádobí a vrátila se ke své práci v rohu knihovny.

"Zůstaneš tu?" Zeptal se po chvilce Odeon.

"Nevím." Pokrčil rameny Wynn. "Nic mně tu nedrží."

"Zachránil si mi život, já na to nikdy nezapomenu. Přál bych si abys tu zůstal."

"A co budete dělat když se mě ti vojáci pokusí najít?"

"Arpelliané tě nebudou hledat, nejspíš ten masakr přiřknou banditům."

"Dobrá, zůstanu." Odpověděl Trevor.

"Hurá!" Zajásal Odeon.

"Pověz mi," Začal Trevor. "když jsem začal bojovat s těmi muži tam na té cestě proč si mi nepomohl. Byl si přeci voják."

"Ano, byl jsem voják ale ne blázen. Kdybych se k tobě přidal a mi bychom prohráli, kothusovi sluhové by si vybíjeli vztek na nevinných lidech mé země. A navíc, nejdřív jsem si myslel že jsi bandita."

Trevor zavrtěl hlavou a po chvilce ticha se znovu obrátil na Odeona s otázkou: "Proč s tou okupací něco nedělá váš panovník?"

"Náš panovník Volmana III., bůh mu žehnej, padnul během obrany města. A Arpellianský král pak dal všechny jeho potomky a ženy naházet do studny."

Náhle se otevřely dveře do knihovny a dovnitř vstoupil vysoký muž ve zdobených šatech. Byl možná o něco mladší než Odeon. Měl dlouhé stříbrem vyšívané kalhoty a bohatě zdobenou halenu která měla na prsou černou nití vyšité zviře které se podobalo tygru jenom mělo asi dvakrát tak dlouhé zuby. U pasu měl zavěšen krátký zdobený meč se zlatou rukojetí. Na hlavě nesl bohatě zdobenou korunu celou ze zlata.

"Kdo je to?" Zeptal se Trevor šeptem Odeona.

"To je Volmana VI. náš vůdce."

"Myslel jsem že všichni potomci vašeho posledního krále byli naházeni do studny."

"On také není potomkem našeho krále. Toho jsme si zvolili my aby nám sem nenasadili nějakého toho Arpellianského barona který by jenom utiskoval lid."

Volmana nemířil k nim, přešel k Atemě která si ho nevšímala. Ve tváři měl smutný výraz plný bolesti a soucitu. Teď se k Trevorovi naklonil Odeon a zašeptal: "Před válkou byli milenci, ale když jí vojáci vyřízli jazyk jejich pouto se rozpadlo. Opustila ho."

Odeon pak Trevorovi odvyprávěl smutný příběh o ztracené lásce těch dvou lidí a nenávisti která vedla k jejich rozchodu. Když skončil Trevor v duši vřel a začal nenávidět Arpelliany jako své nepřátele. Současný rádoby vládce Grondaru a Atema spolu nemluvili. On jen seděl vedle ní a sledoval její práci. Atema se k němu neobrátila ani nijak jinak nedala najevo že má o jeho společnost zájem. A ani Volmana se nijak nesnažil její pozornost na sebe upoutat, zdálo se že je spokojený s tím že jí může být nablízku.

"Neměli bychom odejít?" Zeptal se Trevor.

Odeon kývnul a zvedl se, zamířil ke dveřím a Trevor ho následoval.

Odeon Trevora ubitoval přímo v paláci v domě vedle svého. Nejdřív mu chtěl přidělit služebnictvo které by se staralo o jeho pohodlí, ale to Wynn odmítl. Tvrdil že není žádné dítě aby se o něj někdo staral. Hned jak osaměl rozhodl se pořádně vykoupat. Jeho dům byl rozdělen do dvou pater a každé patro na tři samostatné místnosti. V každé místnosti byla vždy minimálně dvě okna. První místnost v prvním patře byla nejmenší, byl tam vstup do domu. Druhá místnost byl obývací pokoj kde byla dvě velká pohodlná křesla, pohovka, knihovna se spoustou knih, a vyřezávaný stůl. Podlaha byla pokryta měkkými koberci a na stěných vysly tapiserie s mnohžstvím obrazů a výjevů z denního života. V rohu byl také krb a vedle něj dříví na přílož. Třetí místnost byla celá bohatě vykládaná dřevem a byly v ní schody do druhého patra. Schody měly tvar spirály a zabíraly jenom kousek stěny která byla druhou stranou do ulice. Zbytek prostoru byl věnován kuchyňskému zařízení. Byla tu pec vestavěná do zdi ve které stál i krb, takže oba měli společný komín. Spousta šuplíků a skříněk v sobě skrývala nepřeberné množství příborů, hrnců a další kuchyňských potřeb. Když vystoupil do druhého patra octil se v místnosti která byl zhruba stejně velká jako obývací pokoj dole. Tady však větší část stěny zabíraly police ve kterých se vystavovaly nejrůznější předměty. Od umně vyřezávaných kamených sošek až po křišťálové poháry a ozdoby ze skla a drahých kamenů. Druhá místnost druhého patra byla ložnice. Podlaha a tentokrát i stěny byly pokryty nádhernýmy koberci které byly utkány se srsti ledových býků. Jejich cena byla na této planetě srovnatelná s perskými koberci na Zemi. Veliká postel s nebesy stála hlavou při zdi do ulice a před ní byla natažena kůže ledového medvěda. Na druhé straně místnosti naproti posteli stála přez celou stěnu veliká skříň ve které Trevor našel spousty oblečení, bot a všech potřebných věcí. Poslední místnost v domě byla koupelna. Složitým systémem trubek sem byla přiváděna voda z podzemních vřídel která se cestou nahoru ochlazovala aby se koupající se člověk neopařil. V poličkách byly spousty vonných mastí a mýdel. Jednu celou stěnu zabíralo veliké zrdcadlo. Hned pod ním ležel na malém stolku župan a pár ručníků.

Trevor začal čichat k mýdlům a mastem a záhy shledal že příšerně páchne. Začal ze sebe svlékat oblečení, koženou kazajku, děravý svetr a pak ze sebe stáhnul i kalhoty. Nevěřícně si v zrdcadle prohlížel zakrvácené a rozedrané oblečení o kterém vůbec netušil. Na levé straně hrudi měl připnutý malý stříbrný odznak ve tvaru písmene A. Chvíli se nechápavě prohlížel a pak odznal odložil na poličku vedle mastí a začal svlékat roztrhané šaty. O chvíli později již seděl ve vaně a drhnul ze sebe špínu. Našel na svém těle spousty hojících se zranění, odřeniny, šrámy a podlitiny. Jednu zvlášť velkou podlitinu měl na levém boku a hned pod ní byla téměř neznatelná jizva. Opatrně přejel jizvu prsty a v tu ránu se mu v mysli vybavily desítky obrazů. Pocítil strach jaký ještě nikdy nezažil. V hlavě se mu vynořovaly obrazy pochodujících mužů v černém brnění se spoustou světel a odporných šeptavých zvuků. viděl muže i ženy v oblečení podobném tomu které ze sebe sundal jak v doprovodu těch černých vojáků kráčí odevzdaně dlouhými chodbami. Pak se konečně zbavil toho příšerného snu a dál už se věnoval jenom své hygieně. Aniž by Trevor tušil proč, jeho vědomí mu právě přehrálo vzpomínku na bitvu o Zemi kterou svedl na palubě lodi federace proti Borgům.

O pár dní později už byl Trevor sžitý s ruchem města. Perfektně se vyznal v kastovích poměrech a nejvýce časut trávil ve společnosti Grondarských palácových stráží. Bylo jich všeho všudy deset ale byla to parta k pohledání. Dokázali se smát celý den a pít celou noc a ráno vstát a půl dne přešlepovat před bránou. S Odeonem se výdal málo od té chvíle kdy dostal domek. Když se doma podíval do své knihovny zjistil že žádnou z těch knih nepřečte, neznal totiž jazyk kterým byly knihy napsány. Mohl sice mluvit s ostatními obyvateli planety ale to bylo díky komunikátoru který nosil stále u sebe. Takže se rozhodl že se naučí jazyk zdejších lidí a trávil nějaký čas v knihovně. Seděl zrovna nad knihou a učil se skldbu vět když se v knihovně objevil Odeon a posadil se vedle něj do křesla.

"Mám pro tebe návrh." Usmál se.

Trevor vzhlédl od knihy a podíval se na něj s otázkou v očích.

"Pojď na lov." Zazubil se Odeon.

"Na lov, čeho?" Zeptal se Trevor.

"Sněžného pantera." Odvětil rytíř.

Wynn si vzpomněl že o takovém zvířeti něco četl v jedné knize co našel doma na polici. Podle všeho to byl perfektní zabiják. Samotářský tvor který jako kořist lovil tuláky v horách nebo jedince svého vlastního druhu.

"Samec nebo samice?" Zeptal se věcně Trevor.

"To se uvidí. Jdeš nebo ne?"

"Tak jo." Kývnul Trevor. "Kdy vyrazíme?"

"Pošlu pro tebe." Řekl Odeon a odešel. Jakmile se za ním zavřely dveře Wynn se vrátil ke knize. Jak s uspokojením zjistil tak učení Grondarského a vlastně i Arpellianského, protože oba měli stejný základ, jazyka mu šlo dobře takže za pár dní už se dokázal domluvit i bez komunikátoru. Ještě mu sice dělal potíže psací systém ale protože se učil sám bylo to vcelku pochopitelné. Když se k večeru vracel do svého domu našel před svýmy dveřmi stát mladíka v kožešinovém plášti s batohem na zádech a vším potřebným vybavením pro přežití v horách. Ukázalo se že je to Odeonův posel a že lovecká výprava čeká už jenom na něj. Během pár minut byl oblečený a připravený vyrazit.

Na náměstí se setkal s Odeonem a třemi dalšími lovci. Bylo jich celkem šest a Odeon je postupně všechny představil. Nejvyšší z lovců byl Halga, pak tam byl jeho přítel Mauhůr, jediná žena ve výpravě se jmenovala Akivaša a byla to sestra mladíka který čekal na Trevora před jeho domem. Ten se jmenoval Utulo. Lovecká výprava nasedla do povozu který byl podobný tomu Odeonovu a vyrazila k horám. Trvalo asi půl dne než dojeli na požadované místo. Všech šest tam vystoupilo a Odeon poslal zvířata zpět do Atamby. Trevor se divil jak můžou zvřata trefit v bezpečí do města ale Mauhůr mu vysvětlil že Botové, tak říkali zvířatům, se ve městě narodili a domů se tedy dostanou podle svého instinktu. Šestice byla vyzbrojena dlouhými kopími a Odeon Trevor a Akivaša měli ještě luky. Asi dva dny se jen tak potulovali horami a hledali nějakou stopu sněžného pantera. Třetí den ji skutečně našli, jak zjistil Halga byl to samec asi pětiletý a v dobré kondici. Stopování nebylo těžké protože panter si nedělal hlavu s tím že by ho někdo mohl najít. A Trevor hned zjistil proč, když se jim totiž zvíře podařilo dohonit zarazila ho jeho velikost. Tvarem těla byl nápadně podobný pozemskému panterovi, jenom měl mohutné přední končetiny a obrovské zuby. Wynn si vybavil výšivku na hrudi Volmany VI.. Měl býlou srst takže byl na sněhobílém pozadí téměř k neviditelný. Odeon s Akivašou si založili šípy a oba se rozešli od hlavní skupiny na obě strany. Ostatní si připevnili výstroj a vzali si do ruky svá kopí. Na nějaký smluvený signál zasáhly sněžného pantera dva přesně mířené šípy jeden do krku a druhný do hrudi. Zvíře ze sebe vyrazilo mocný řev a postavilo se na zadní. Zbývající čtyři lovci včetně Trevora sebělhli dolů a snažili se kočkovitou šelmu dorazit kopími. Místo aby se k nim Trevor přidal shodil si ze zad batoh a kopím hodil. To zajelo do těla šelmy, ale nijak jí nezpomalilo. Ostatní lovci, i Odeon s Akivašou, následovali jeho příkladu a záhy trčelo ze zviřete všech šest kopí. Ale ani to nestačilo aby panter konečně zdechl, bylo zapotřebí další salvy šípů na jeho doražení. Když konečně sněžný panter padl, Odeon se smíchem poplácal Wynna po zádech a rozkázal ostatním rozbít tábor. Zatímco se Odeon s Trevorem jen tak procházeli kolem mrtvoly Akivaša a její bratr začali z batohů svých druhů připravovat hrubý stan, ostatní se věnovali vytahování kopí a šípů z pantera a jeho následném rozporcování.

"Proč chodíte lovit pantery do hor?" Zeptal se Wynn zatímco si Odeon sedal na kámen kousek nad táborem.

"Dřív jsme se bavili turnaji a soutěžemi ve zdatnosti, ale to nám už nedovolí. Tak si hledámé zábavu a nebezpečí jinde."

"Aha, to je..." Trevor chtěl říct 'smutné', ale jeho pozornost přitáhlo něco vysoko ve svahu. Začal se tím směrem drápat vzhůru.

"Co je ti?" Zavolal za ním Odeon. Trevor mu jenom naznačil aby ho následoval.

Když dorazil na místo které upoutalo Wynnovu pozornost oba muži se sehnuli nad podivně tvarovanýmy kameny které trčely ze svahu.

"Výš co to je?" Zeptal se nadšeně Trevor Odeona.

"Kámen?" Hádal rytíř.

"To je železo!" Odpověděl Trevor i když ho zarazilo jak se může železo vyskytovat v čisté formě v takovém množství a na takovém místě. Tyhle kameny už stačilo jenom vzít a strčit k nějakému kováři aby z nich udělal motyky a krumpáče pevnější než cokoliv co dosud tenhle lid viděl. A při troše snažení a hlavně štěstí by se mohlo Trevorovi podařit vyrobit ocel. Ovšem sen o výrobě oceli byl ještě hodně daleko.

"Co je železo?" Zeptal se opatrně Odeon.

Trevor vzal jeden z kamenů a podržel ho před Odeonovým obličejem.

"Vaše zbraně jsou vyrobeny z kovu který mi u nás doma nazýváme bronzem. A tohle je čisté železo. Je mi záhadou jakto že už ho nemusíme upravit, přetavit a tak podobně. Tohle," Potěžkal kámen ve své ruce. "je za správného zacházení mnohem pevnější než vaše nejlepší bronzové štíty a válečné sekery."

Odeon se zasmál. "Děláš si legraci? Není žádný silnější kov než ten ze kterého jsou naše meče."

"Uvidíme, vezmeme pár těchhle kamenů do Atamby a já osobně ti pak ukážu pravý opak."

"Jsi blázen když si myslíš že z toho něco bude, ale ať je po tvém. Nalož si do batohu kolik uneseš a já vezmu tvé věci." Odeon se otočil a vracel se do tábora. Trevor se vrátil dolů ke stanu kde se mezitím ostatním členům výpravy podařilo vyprostit kopí ze zabitého sněžného pantera a uvnitř stanu už na něj čekal jeho díl jídla. Trevor si našel svůj batoh a vyházel z něj všechny věci které si pak vzal Odeon. Když se Wynn vyškrábal nahoru k železným kamenům začal si skládat do batohu množství které stačilo na výrobu několika pořádných mečů. Pak se s nákladem železa vrátil do tábora a jakmile se najedl usnul. Když se ráno probudil ostatní ještě spali, vyšel tedy před stan aby se nadýchal vzduchu a trochu se protáhl. V místech kde lovci včera sklolili pantera zbyl už jen do ruda zbarvený sníh. Maso lovci snědli kožešinu zpracovali a Odeon teď na ní spal. Zbytek si zřejmě přez noc rozdělili místní dravci. Stan se zavlnil a vynořil se Odeon a za ním Akivaša. Netrvalo dlouho a lovci zrušili tábor a vraceli se domů. Protože povoz poslali do města museli se tam dostat pěšky.

Když se po třech dnech cesty vrátili do Atamby první místo kam Trevor s Odeonem šli byla královská kovárna. Před pádem Grondaru v ní byly vyráběny všechny zbraně a kovové předměty pro královský palác. Také to byla nejstarší kovárna ve městě, podle Odeona v ní byla ukuta koruna Grondarského krále. V místnosti pat krát pět metrů našli jenom vyhaslou pec, sud s vodou a trochu zašlé náčiní. Trvalo asi hodinu než se jim podařilo roztopit pec na správnou teplotu. Pak následovalo Trevorovo umění, do velikých kleští uchopil jeden ze středně velikých kamenů a vrazil ho do výhně. Byla to příšerná práce ale nakonec se mu podařilo vyrobit z každého kamene patřičně dlouhý prut.

"Zavolej kováře." Přikázal Odeonovi.

Rytíř pokrčil rameny a odešel. Za krátko se vrátil se svalnatým mužem v zašpiněné zástěře. Kovář se tvářil poněkud nejistě když mu Trevor vysvětloval co má s pruty železa udělat. Nakonec se pustil do práce, trvalo mu to déle než Trevor čekal a musel mu při tom hodně pomáhat Trevor sám a někdy i Odeon. Tak se jim nakonec po hodinovém pachtění podařilo vyrobit dlouhý rovný meč. Zbývalo už jen k železené zbrani přidat jílec a pořádně ji vyleštit. Toho se ujal Trevor sám u sebe doma. Jílec udělal ze dřeva a pevně ho omotal kůží, hlavici pracně zhotobil z kosti Botů a kamene. To celé mu zabralo asi dva dny. Když svůj výtvor předvedl Odeonovi ten samozřejmě pochyboval, meč byl vyleštěný do stříbřitého lesku a vypadal spíš ozdobně než funkčně.

"Snad si vážně nemyslíš že tím někomu ublížíš." Smál se mu rytíř.

"Tak mi přines váš nejlepší pancíř a já ti to předvedu." Odpověděl klidně Trevor.

Odeon se se smíchem zvedl a odešel, za chvíli se vrátil a přinesl před Trevorův dům masivní bronzové brnění. Wynn si kyris vzal a postavil ho na okenní parapet. Připravil se k ráně, pořádně se rozkročil a sekl. Odeonův úsměv zmizel když spatřil jak jedno z nejlepších brnění královské zbrojnice puklo jako vejce pod kolem.

"Tak co?" Usmál se Trevor.

"S takovouhle zbraní bychom mohli porazit i mnohem silnější protivníky. A když z toho kovu uděláme i brnění... Můžeme vyhnat Arpelliany ze své země."

Trvalo dlouho než o ceně železných zbraní přesvědčili i Volmanu VI., ale nakonec se na nátlak svých rádců podvolil. Tak začalo povstání, nejprve to byly jenom šeptané náznaky, ale když se vrátili všichni mladí muži z dolů na pobřeží vypuklo povstání doopravdy. Z vesnic se stahovali obyvatelé aby se usadili v hlavním měste a to samotné se začalo opevňovat, sbírat zásoby kovat zbraně a cvičit vojsko. Během jednoho týdne byl celý Grondar ve zbrani a Arpelliané platili krvavou daň. Trestné výpravy Kothuse Velikého které vyslal z Arpellie se vracely po kouskách, doslova. Muži mluvili o zuřících horalech s kouzelnými zbraněmi a vysokém bojovníkovi s tváří umrlčí lebky. Čím dál častěji se stávalo že se větší a větší trestné výpravy ztrácely v horách jenom proto aby je o pár dní později našli rozlámané v lavinách nebo jejich těla navršená v hromadách u cest. Všechno se ale zmněnilo když v Duhovém průsmyku zmizelo pět tisíc mužů Arpellianského vévody Poldera, už to nebyla jenom zvýšená aktivita rebelů, to byla otevřená válka. Lidé v Atambě si lidé povídali o muži který přišel z hor a dal jejich vojákům kouzelné zbraně. Mluvili o tom jak mu král dal k dispozici dvorní myslitele a kouzelníky aby mu pomohli s jeho novou zbraní které říkal ocel. Po dalším týdnu bojů v horských průsmycích a na úzkých cestičkách, hlásili Grondarští špehové že se k hranicím jejich země blíží veliká armáda která přišla od Targalovy šíje. Targalova šíje byla pás ostrovů spojující území Grondaru a zbytek kontinentu na kterém se rozkládala Arpellie. Mezi jednotlivými ostrovy byly spousty kamených mostů a na těch velikých ostrovech stály hrady. Podle zvědů byla armáda dvakrát větší než ta která Grondar dobývala. A vojsko které dobývalo Grondar mělo padesát tisíc mužů. Jakmile se to Volmana dozvěděl dal svolat poradu svých maršálů a rytířů, vlastně jednoho generála a dvou rytířů. Celému sněmu předsedal Trevor Wynn kterého král povýšil do rytířského stavu.

"Sto tisíc mužů, tomu se nepostavíme." Řekl Volmana a hodil na stůl svazek map.

"Mají jenom pěchotu a špatné zbraně. Porazíme je v horách tak jako ty ostatní." Ozval se nejstarší Grondarský generál, kníže Gorum.

"Naše armáda není dostatečně velká aby se jim postavila." Oponoval král.

"Vždyť máme jenom deset tisíc mužů."

"Už máme ocel kterou jsem vám slíbil." Řekl Trevor a vytáhl svůj meč.

"To nic nemění na tom že je jich desetkrát víc než nás." Řekl Volmana.

"To mnění hodně, už od začátku povstání jsem tajně trénoval své ocelové legie. Odeon zase lukostřelce a těžkou jízdu." Odpověděl Trevor a položil meč na stůl před sebe.

"Tajně? Co to má znamenat?" Zeptal se Gorum.

"To znamená že jsem je vycvičil rychleji než byste toho byli schopní vy. Jsou připravení v táboře před městem, je jich pět tisíc." Odpověděl Wynn.

"A já jsem z vesnic sebral po pěti tisících lukostřelců a jezdců na Botech." Přidal se k Trevorovi Odeon.

Dohromady tedy mělo nové vojsko Grondaru dvacet tisíc hlav. Deset tisíc bylo pěšáků kteří byli v době porady vyzbrojováni ocelovými zbraněmi. Po pěti tisících tu byli šrmíři které velice zdatně vycvičil Trevor a lukostřelci kterí byli přesní jako sám Odeon. Naposled tu byla jízda na Botech, pomalá ale smrtonosná.

"To je dvacet tisíc." Řekl král. "Ale i tak je to málo, když nás porazí tak už můj lid nebude mít žádnou šanci. Stojí proti nám o osmdesát tisí mužů víc než kdy budeme mít mi."

Trevor se zvedl a přešel ke králi.

"Tak velké vojsko musí někde spát, něco jíst. To je spousta zásob, které musí někdo vozit a starat se o ně."

"Napadneme jejich zásobovací konvoje?" Zeptal se nejistě král.

"Ne." Zavrtěl hlavou Wynn. "Jsou pomalejší než mi, můžeme je na sebe nalákat a donutit je bojovat podle našich pravidel."

Volmanovi konečně došlo co má jeho nejzdatnější rytíř na mysli. Usmál se a nadšeně se otočil ke generálovi.

"Generále Gorume, vyšlete horaly ať strhnou laviny na všech větších horských průsmycích. Musíme nasměrovat jejich vojsko na Duhový průsmyk."

"Tam si na ně počkáme." Trevor vzal svůj meč a zasunul ho zpět do pochvy.

"Svobodu nebo smrt!" Zvolal znenadání Odeon.

"Svobodu nám a smrt našim nepřátelům!" Odpověděl zvoláním Trevor a ostatní to po něm zopakovali.

O dva dny později se z Atamby sebralo všech dvacet tisíc mužů v čele s králem Volmanou VI. a vytáhlo na Duhový průsmyk. Vojáci blečení do červeno-bíleho se spoustou oceli, jejich helmy se leskly jako zrdcadlo. Za nimi byli mohutní Botové a nakonec zásobovací povozy s jídlem a léky. Ve městě nezůstal nikdo kdo by ho bránil v případě obležení, protože kdyby se přece jen povstání nepodařilo město by tak jako tak padlo. Když konečně vojsko dorazilo na místo rozmístili velitelé své oddíly tak jak určil Trevor. Duhový průsmyk bylo veliké údolí mísovitého tvaru jehož stěny se pozvolna zvedaly až do skoro pravého úhlu. Stěny nebyly moc vysoké, nějakých třicet metrů, ale nad nimi byly terasy a na těch terasách se teď shromažďovali Grondarští lučištníci. Na konec údolí, tak aby největší část mohl zabrat nepřítel, postavil Volmana pěchotu a Trevorovy ocelové legie. Hned za nimi stáli Odeon, generál Gorum a král spolu s pěti tisíci jezdci. Podle zvědů už Arpelliané věděli o postavení Grondařanů a opustili tábor a celé jejich vojsko bylo na cestě sem. Přední řady pěšáků byly vyzbrojeny kopími a několik dalších řad za nimi jakbysmet. Nepřítel sice neměl jízdu, protože považoval Boty za neohrabaná zvířata, ale jeho pěší síla tento nedostatek vynahrazovala.

Trvalo hodinu než se ukázal nepřítel. Arpellianští vojáci zaplavili celé údolí Duhového průsmyku jako mravenci. Všichni byli oblečeni do zelené s modrýmy helmami. Všechno byla pěchota, žádní lukostřelci ani kopiníci. Jejich výhodou bylo množství a nevýhodou kvalita zbroje a zbraní. Jakmile se dostali na dostřel lukostřelců na terasách sneslo se na ně pět tisíc šípů. Přesto však postupovali dál. Další tři salvy a hory mrtvých těl a nepřítel se dostal ke Grondarské pěchotě. Obě strany se srazili jako mořský příboj, skalami se nesl řev jaký tyhle hory ještě neslyšely. Ocelové meče Grondařanů trhali na kousky bronzová brnění Arpellianů. Stotisícová armáda byla vpředu masakrována deseti tisíci pěšáky a pěti tisíci v oceli zakovaných legionářů. Zhora na ně pršely šípy a Grondarští Botové se připravovali k útoku. Král Volmana VI. dal rozkaz aby se pěchota přesunula stranou. Jakmile se pěchota rozestoupila Botové vyjeli. Obrovská zvířata dupala po Arpellianech jako po broucích a vojáci na jejich hřbětech bodali svá dlouhá kopí do těch kterým se podařilo přežít. Za nimi začala postupovat pěchota a chránila jezdce z boku. Lukostřelci dlouhými salvami decimovali zadní řady nepřátel a sledovali krvavou záplavu dole v údolí. Přes všechny tyto výhody převyšovalo Arpellianské vojsko své soupeře ještě nejméně šestinásobně. Během protiútoku který podnikla pěchota krále Kothuse na nepřátelskou jízdu padli generál Gorum a král pod kopyta svých Botů. Normálně by to způsobilo demoralizaci a útěk vojska, ale bohužel nebo bohu dík, si mrtvoly krále a generála nikdo nevšiml. Všichni vojáci si všímali jenom válečníka v čele ocelových legií. Trevora Wynna který oblečen ve zbroji kterou si sám ukoval z první oceli a maskou lebky na obličeji vedl své muže proti jejich odvěkému nepříteli. Bitva trvala skoro půl dne a nejeden voják, jedno na které straně byl, padl k zemi mrtev únavou. Nakonec když se nad bojištěm stahovala noc a ve skalách kolem bylo slyšet řev snežných panterů a dalších mrchožroutů zemřel poslední Arpellianský voják. Byl to velitel Kothusova vojska, generál Arama Bakš a padl s rozťatým hrdlem rukou rytíře Trevora.

Trevor stál sám na malém kopečku kde měl Arama své velitelství a otočil se. Uviděl jak se k němu obracejí zraky celé Grondarské armády. Byl to žalostný zbitek původního počtu. Z dvaceti tisícové armády která před třemi dny opoustěla Atambu zůstalo naživu jenom osm tisíc mužů. Lukostřelci byli na terasách netkuntí a teď stáli se skloněnými luky a hleděli na bitevní pole pod sebou. Dál zůstalo naživu tři tisíce pěšáků a tisíc příslušníků ocelových legií. Botové a jejich jezdci leželi roztroušeni po celém údolí spolu se zybtkem Grondarské armády a Arpellianským vojskem. Sníh zrudl hektolitry prolité krve, ale Grondar byl svobodný. Jak tam Trevor stál pocítil příšernou únavu, bojoval s pěchotou celý den a jeho síly byly na dně. Ještě uviděl jak k němu jde Odeon s brněním celým od krve a pak ztratil vědomí.

Když ho znovu nabyl ležel ve svém stanu v Grondarském táboře pár kilometrů od bitevního pole. Byl v brnění, ten kdo ho sem položil se neobtěžoval ho svléknout. Zvedl se a vyšel před stan. Sotva se ukázal vojákům ti mu začali provolávat slávu, zvedali k nebi své meče a volali jeho jméno. Za chvíli přispěchal Odeon a uklidnil je.

"Už ses probral? To rád vidím." Řekl rytíř.

"Jak jsme na tom?" Zeptal se Trevor a zamířil ke stanu léčitelů kde teď byli zranění.

"Sedm tisíc devětset padesát a tři muži zůstali naživu. Osmset jich je zraněných, ale budou více méně vpořádku. Na to jakou měli přesilu jsme z toho vyvázli celkem dobře."

"A co nepřítel?"

"Sto tisíc mrtvých a pět tisíc zajatců. Máme jejich jídlo, vybavení a zvířata." Usmál se Odeon.

"Co s těmi zajatci?" Zeptal se Trevor a pozdravil léčitele když vešel do stanu.

"Buď je zabijeme nebo propustíme." Odvětil rytíř. "Hledáš někoho?"

"Ano, krále a generála Goruma. Kde jsou? Viděl jsem jak Volmana spadl ze svého Boty."

Odeon posmutněl. "Král i generál jsou mrtví, padli v boji."

Trevor chvíli mlčel a pak vyšel před stan kde si zavolal nejbližšího vojáka. Tomu rozkázal aby propustil deset zajatců a zbytek dal narazit na kůl.

"To je trochu brutální nemyslíš?" Řekl Odeon.

"Nejsem z vaší země příteli, ale musíme jim ukázat že už jim Grondar nepatří. Až přitáhnou s další armádou musí vidět co je čeká." Odpověděl horlivě Trevor.

"Měl by sis odpočinout, zítra sbalíme tábor a vrátíme se do Atamby." Odeon ho poplácal po rameni a odkráčel do jídelny. Trevor se vrátil do svého stanu a svlékl ze sebe zbroj. Na helmě a hrudním pancíři bylo pár děr a promáčklin, nic s čím by si kovář neporadil. Složil brnění vedle lehátka a převlékl se do prostých šatů. Pak vyrazil ven pomáhat vojákům uklízet Grondarské padlé z bojiště. Těla naložili na skorok stovku vozů a ty pak poslali do Atamby. Mrtvoly Aprellianských vojáků nechali mrchožroutům. Když se šel večer do jídelního stanu najíst byl unavený ještě výc než po bitvě. Jakmile ve svém stanu zalehl ihned usnul.

Zprávy z bojiště dorazili zároveň s vozy ve kterých vezli těla zabitých Grondařanů. Když se tedy vojsko generála Trevora, jak mu lid začal říkat, vrátilo do Atamby přivýtaly je nadšené davy. Vojáci kráčeli po ulicích které byly vystlány květy a všichni lidé z celého Grondaru jim provolávali slávu, kněží v chrámech pálili kadidlo a kladni na oltáře svých bohů obětiny. Po radosti přišel smutek nad ztrátou panovníka. Ještě ten den kdy se armáda vrátila mu byl vystrojen slavnostní pohřeb a jeho tělo bylo spáleno na hlavním nádvoří. Jediný kdo se jeho pohřbu nezůčastnil byla Atema která zřejmě truchlila nad Volmanovou smrtí ve své knihovně. Když se slavnosti a nadšení poněkud uklidnilo přišel čas se pustit do obnovy zdevastovaného Grondaru. Hlavně byl čas na zvolení nového vládce. Volmana VI. zemřel na bojišti, jeho titul nebyl dědičný a hlavně neměl nikoho komu by předal korunu. Trevora tahanice o královskou korunu nezajímaly, věnoval se v kasárnách výcviku nového vojska. Odevšad totiž přicházely spousty dobrovolníků, k organizované armádě se přidali i bandité a tak Grondarská armáda den ode dne rostla. Na hranice byly poslány oddíly stavitelů aby budovali pevnosti a vojáci aby v těch pevnostech strážili hranice. Před duhovým průsmykem dal Trevor vybudovat hrad Harlech který sám navrhl. Jednou v podvečer když v kasárnách trénoval s rudýmy bijci, elitními vojáky kteří nahradili ocelové legie, přišel posel že prý se má okamžitě dostavit do paláce. Tak jak byl, v kompletní plátové zbroji bez helmy, vyrazil do paláce. Po točitých schodech vyběhl do trůního sálu a tam stanu sváří v tvář Odeonovi a dalším šesti šlechticům.

"Co se děje?" Zeptal se udýchaný Trevor.

"Máme pro tebe zprávu, posaď se příteli." Řekl Odeon a ukázal na křeslo v čele stolu kolem kterého stáli.

"Mám ještě spoustu práce, tak rychle." Vychrlil ze sebe Trevor a plácnul sebou do křesla. Rytíř i ostatní páni se posadili.

"Museli jsme ze svého středu vybrat nového vládce aby nás vedl proti Arpellianům. Na nikom jsme se však nemohl dohodnout." Řekl Odeon a položil před sebe na stůl Volmanovu korunu.

"Vyberte toho kterému nejvíc věříte, toho nejváženějšího." Poradil Trevor. "To jsme udělali." Odeon se zvedl a vzal korunu oběma rukama.

"A?" Trevor znejistěl protože se postavili i ostatní páni.

Než stačil Wynn něco udělat Odeon k němu přistoupil a nasadil mu krlovskou korunu Grondaru na hlavu. Trevor se prudce postavil.

"T-to nemyslíte vážně?"

"Ať žije Trevor král Grondaru!" Zvolal nadšeně Odeon.

Tak se Trevor Wynn nadporučík na lodi Hvězdné Flotily se ztrátou paměti stal králem vlastního národa. Jeden ze šlechticů odněkud vytáhl smotanou vlajku a ukázal jí králi.

"Tvá zástava, pane." Řekl když vlajku rozvinul. Byl to černý prapor v jehož středu zářilo stylizované písmeno A. Trevor se s úžasem díval na svou vlajku jejíž základ tvořil odznak Hvězdné Flotily. Před měsícem byl pouhý rozlámaný trosečník na pláži daleko odsud a teď, je králem.

"Tady taky nic." Hlásil poručík Rodow od vědecké stanice.

Byly tomu již tři dny co zmizel nadporučík Wynn a jeho raketoplán ze senzorů na cestě k trojhvězdě kterou chtěl Wynn zkoumat.

"Už se nedá nic dělat." Kapitán se otočil k pilotovi. "Lawe, kurs do čtverce osmdesát šest, warp sedm."

"Netušíte proč nás povolali tak rychle?" Zeptal se Sozef od taktické stanice.

"Měli jsme ještě týden." Zabručel Ian.

Paladin zapojil hyper motory a vyrazil černou prázdnotou vesmíru ke svým S'hyktským spojencům. Netrvalo dlouho a praporčík Law navedl loď na orbitu nad momentální základnou Autumových lodí. Podle informací kterých se jim dostalo na základně zesílili Ezhitové svoji aktivitu a několikrát se pokusili zničit S'hyktské pozice. Proto se Autum rozhodl uspíšit svou operaci a poslat Paladina za nepřátelské linie už teď. Po pravdě se čekalo už jenom na McCoye a jeho loď. Ostatní jednotky byly už dávno na pozicích a čekaly na rozkaz svého velitele. Loď na oběžné dráze nezůstala moc dlouho, jakmile totiž dostali potřebné instrukce byla operace zahájena. Paladin se zamaskoval a přeletěl hranice Ezatorského impéria.

"Čas k prvnímu cíli?" Zeptal se kapitán Sozefa.

Na můstku blikala rudá světla a ječela poplašná siréna.

"Dvě minuty." Odpověděl komandér.

"Připravte naquadová torpéda." Řekl kapitán a vstal.

"Zámky otevřeny." Hlásil Sozef.

"Počítači zpřístupni ovládání naquadových torpéd druhému důstojníkovi. Autorizační kód

McCoy 7C87 AT."

"Ovládní uvolněno," Odpověděl počítač. "druhý důstojník má nyní k dispozici sto šedesát čtyři naquadových torpéd."

"Jsme nad cílem útoku kapitáne." Hlásil Rodow od svého stanoviště. Ian se posadil a nechal si planetu ukázat na monitoru. Před ním se otáčela planeta podobná Marsu kolem které kroužila Ezhitská základna.

"Jsou tam nějaká civilní zařízení?" Zeptal se Ian.

"Podle S'hyktských záznamů nic a podle senzorů..." Rex chvíli přehodnocoval své údaje. "Taky čisto."

"Kolik známek života?" Chtěl vědět Sozef.

"Podle všeho je jich tam šest stovek." Řekl poručík.

"Sozefe, nabijte jedno naquadové torpédo. Nastavte ho na jednu šestinu maxima." Řekl kapitán.

"Nabito a nastaveno, stotřicet tři megatun." Ohlásil vulkánec.

"Zameřit základnu na povrchu!" Rozkázal McCoy.

"Hotovo!"

"Pal!"

Maskovaný Paladin vypustil jedno malinké zlatě zařící torpédo. Které rychlostí blesku prosvištělo kolem orbitální stanice a narazilo do planety. Krátké hrobové ticho a pak ohlušující exploze která dokonale vymazala základnu na povrchu planety.

"Tovární komplex zničen!" Hlásil nakonec Sozef.

"A základna?" Zeptal se kapitán.

Cílem jeho mise bylo zničit továrnu která zásobovala zbraněmi dvěstě lodí bránících hranice. Nemněl v úmyslu zabíjet pokud to nebude nezbytně nutné. "Je v pořádku." Odpověděl Sozef.

"Zameřte fázery na jejich energetické zdroje a palte!" Přikázal Ian.

Fázery vedené přesnou rukou a počítačem zlikvidovali zdroje energie. Tím pádem se Ezhitská základna ocitla bez zbraní, štítů a komunikace. Naštěstí měli na stanici nouzové systémy pro podporu života a tak se ztráty zmenšily na minimum. Za pár hodin sem dorazí jedna ze S'hyktských lodí a vezme do zajetí těch šest stovek Ezhitů. To už ale nemuselo kapitána McCoye zajímat, on a jeho loď mířili k dalšímu cíli. Měli za úkol zničit chovné stanice na planetě kterou S'hyktové označili jako Bater. Na Bateru se nacházelo zařízení které dodávalo potraviny tisícovkám Ezhitských vojáků. Poručík Rodow ho příhodně nazval vesmírným kravínem. Bohužel likvidace nebyla tak snadná jako ta předchozí, Ezhitové už byli připraveni. Paladinovi se do cesty postavilo pět Ezhitských lodí. Bohužel pro Ezhity si kapitán vedl v boji zdatně. Paladin dostal jenom jeden zásah. Když krátká bitva skočila z útočníků zbývaly už jen trosky, pár kousků kovu roztroušených ve vesmíru. Když se federální loď dostala nad planetu stačilo jedno dobře mířené kvantové torpédo do podpory života v chovné stanici a bylo po všem. Ten den zničila McCoyova loď patnáct zásobovacích stanic a dvacet lodí Ezhitů. Takže jenom díky lodi Paladin se podařilo S'hyktům postoupit hluboko do území svých nepřátel. Osadili devět planetárních systémů a pomalu ale jistě začali posouvat hranice. Protože Paladin splnil svůj úkol vrátil se zpět k pátrání nadporučíku Wynnovi.

Jenom náhodou vybral poručík Rodow planetu na které se momentálně Trevor nacházel, samozřejmě aniž by to poručík tušil. Všechny na palubě udivila obrovská ložiska kelbonitu a spousty dalších drahých kovů. Planeta byla ve S'hyktské databázi označována jako P32-S. Neměla žádný měsíc a byla první a jedinou oběžnicí svého slunce. Pode hloubkových průzkumů které provedl Azzum se Sozefovou pomocí se na planetě nacházela civilizace ve stádiu ranného středověku. Neobvykle velká města, obchodní trasy a populace dvaceti milionů obyvatel, to byly jen některé zajímavosti které přitahovaly pozornost federální posádky. Kapitána McCoye nejvíc udivilo množství čistého železa. Na výrobu byť jen železné tyče je potřeba tavení a několika dalších surovin, ale v horách na severním pólu planety se železo vyskytovalo v již spracované formě. Stejně tak měď, bronz stříbro a diamanty. Planeta zřejmě kdysi prodělala kolizi s meteoritem který tímto zvláštním způsobem přetavil horniny. Kráter po dopadu byl jasně vyditelný z oběžné dráhy. Měl v průměru pět set kilometrů a hory vzniklé na jeho okrajích byly jedinými ložisky kovů pevnějších než bronz na celé planetě. Při podrobnějším průzkumu bylo zjištěno že přímo uprostřed kráteru se nachází město. Kolem města až k horám byly roztroušeny menší městečka a vesnice. Zbytek planety byl osídlen jen v některých oblastech a populace se zdržovala ve velikých městech podobných tomu na severu. Zlom v hledání nadporučíka Wynna přinesl Sozefův objev slitiny titanu a unitalu na pláni jihozápadně od hor. Kapitán se rozhodl pro okamžitý výsadek. Jediné co se jim však podařilo najít byl kousek trupu Wynnova raketoplánu. Na McCoyův příkaz byly na planetu přeneseny další tři pátrací družstva která měla pokrýt větší oblast a hlavně se vyhnout kontaktu s domorodci.

Ani po dvou týdnech ustavičného pátrání v horách nebylo po nadporučíku Wynnovi ani stopy. Transportéry díky množství kelbonitu byly nepoužitelné a s raktoplány by byla skupiny ještě nápadnější. Možná by vše bylo snažší kdyby se výsadkovým oddílům podařilo přejít hory. To se ale zatím žádnému z nich nepovedlo, ne proto že by hory byly neschůdné ale díky pátracím oddílům domorodců. Mohli se sice transportovat přez hory, ale bylo tu riziko že by mohli přehlédnout nějakou důležitou stopu. V okamžiku kdy amráda Grondaru pochodovala vstříc Arpellianům narazil výsadek kapitána McCoye na stopu. V blízkosti malého jezera při úpatí horského masivu nalezli narychlo zhotovený vak z potahu sedačky a v ní vybytý fázer, shnilé bobule a poloprázdnou lékarničku. Kapitán teď seděl před jedním podivně opracovaným kamenem a s trikordérem v ruce zkoumal temnou vodu před sebou. Doktor a Rex byli kousek od něj a nabírali vzorky vody.

"Kapitáne!" Zavolal najedou Rodow.

Ian se zvedl a přešel k poručíkovi.

"Našli jste něco?" Zeptal se.

"Na dně toho jezera jsem zaznamenal spousty těl." Odpověděl android.

Kapitán dostal neblahé tušení že je jejich hledání konec.

"Wynn?"

"Ne. Není tam jeho DNA." Odpověděl klidně robot.

"Tak co je to za těla?" Zeptal se kapitán.

"Zřejmě místní obyvatelé. Možná nějaký pohřební rituál nebo obětiště." Řekl poručík Rodow.

"Tak o co jde?" Zeptal se kapitán a prohlížel si vodu.

"Ta voda obsahuje neuvěřitelně veliké množtví látky zvané Aetran." Odpověděl doktor.

"To už jsem někde slyšel." Ian si snažil vybavit kdy a kde o té látce slyšel.

"Ano, já taky." Řekl Rex.

Kapitánovi konečně svitlo. "Už to mám, za studené války s Romulany to romulané používali ke změnám paměti. Mohli tak vymazat paměť zajatcům a naprogramovat si je podle svého."

"Ano, přesně tak. Tady se Aetran vyskytuje v přírodní podobě a je vysoce nebezpečný." Řekl doktor.

"Takže co to mohlo Wynnovi udělat?" Zeptal se poručík Rodow.

"Mohlo mu to do jisté míry vamazat paměť."

"Co znamená: do jisté míry, doktore?" Chtěl vědět kapitán.

"Normálně se ta látka aplikuje nitoržilně, aby došlo k úplnému vymazání. Pokud se jí nadporučík jenom nalokal mohlo mu to na neurčitou dobu zablokovat jisté části jeho paměti nebo vědomí." Odpověděl android.

"Takže?"

"Možná si pamatuje kdo je, ale nevzpomíná si odkud je. Nejspíš ztratil ty nejstarší části své paměti."

"Dá se to léčit?" Ptal se Ian.

"Ano, léčba je velice jednoduchá."

Tato druhá stopa jasně ukazovala že nadporučík nejspíš přešel hory. Díky pátacím skupinám v horách nebude postup jednoduchý. A zase se nedaly použít transportéry, protože se poručík mohl skrývat někde v horách.

"Nedá se nic dělat, překročíme hory." Rozhodl kapitán.

"Spíš se o to pokusíme." Řekl poručík Rodow.

"Tak jo, zbalte to tady a vrátíme se na Paladina." Přikázal kapitán a začal svolávat všechny výsadkové skupiny zpět na loď.

"Kapitánův deník

Hvězdné datum 60414,3

Necelý měsíc již pátráme po zmizelém členovi naší posádky, nadporučíku Trevoru Wynnovi. I přez zjevné stopy které se nám v posledních dnech podařilo najít stále pochybuji o jeho nalezení. Planeta prochází, jak se zdá, zlomovým obdobým své historie. Před dvěma dny jsme z orbitu shlédli krvavou bitvu mezi dvěma soupeřícími národy. Menší skupina domorodců si zjevně začíná vymáhat svobodu na svých utlačovatelích. Právě díky tomu doufám že co nejdříve nalezneme nadporučíka Wynna který, podle doktora, trpí ztrátou paměti. Rozhodl jsem se na planetu vysadit jedno pátrací družstvo které sám povedu. Pokusíme se překročit dobře střežené hory a pátrat ve městech za nimi. Konec záznamu."

Ráno před bitvou se král procházel táborem své armády a přemýšlel o nástávajícím dni. Jeho třicet tisíc mužů se za úsvitu střetne s nepřítelem který byl stejně jako minule v přesle. Arpelliané měli na své straně několik dobře opěvněných hradů a konečně se poučili o důležitosti lukostřelců v boji s Grondařany. Tahle bitva bude jedna z rozhodujících, musí zablokovat přechody přez Targalovu šíji jinak se do Grondaru dostane zbytek Kothusovy severní amrády. Těch sto tisíc mužů které porazili v Duhovém průsmyku byla jenom polovina severního vojska krále Kothuse Velikého. Dalších padesát tisíc je teď čekalo opevněno v hradech a zbývajících padesát podle všeho mířilo sem jako posila. Po bitvě v Duhovém průsmyku tvořilo jádro Grondarské armády těch osm tisíc kteří přežili bitvu a zbytek byli nováčci z výcviku a ozbrojení dobrovolníci. Byli oddaní ale špatně vycvičení. Stále však měli jedno veliké plus, ocel. Trevor se zastavil pře svým stanem a chtěl si ještě odpočinout když se za ním ozvalo: "Lorde, lorde."

Král se otočil viděl svého zbrojnoše jak k němu běží s listem papíru v ruce. "Co se děje hochu?" Zeptal se král když k němu chlapec doběhl.

Místo odpovědi mu mladík podal papír který přinesl. Trevor si vzal papír a četl:

-------------------------

Králi Grondarskému, Trevoru I. Já Generál Gorgono zvaný Oko, pokorný služebník božského Kothuse tě pane vyzývám abys složil zbraně. Dle rozhodnutí mého pána, odejdeš-li pokojně z toho pole kde táboří tvé vojsko, bude ti vyplacena odměna padesáti tisíc zlatých lun a milost pro všechny tvé stoupence kteří již nepozvednou zbraně proti Arpellianským mužům. Dále, vrátí-li se Grondar pod korunu mého pána přísaháme že nebude nikomu ublíženo. Král Kothus Veliký je ochotem přiřknout zpět dědičné tituly tobě a všem tvým knížatů a šlechticům. S úctou Gorgono zvaný Oko generál Arpellie...

-----------------------------

Když Trevor dočetl nejdřív se začal smát a panoš se na něj nechápavě díval. Pak přikázal přivést generála Odeona a písaře do jeho stanu. Když o pár minut později vkročil Odeon a jeho sestra, nyní opět dvorní písař, do králova stanu, Trevor je uvítal radostným úsměvem.

"Co se děje? Znělo to naléhavě." Řekl Odeon.

Atema se mezitím posadila na stoličku stranou od obou mužů. Od Volmanovy smrti komunikovala se svým bratrem jen zřídka a s ostatními jen když to bylo nevyhnutelné.

"Kothus nám posílá dopis." Usmál se král a podal list papíru svému generálovi. Ten chvíli hloubal nad dopisem a pak ho podal sestře.

"Zajímavé podmínky." Pokýval vážně generál.

Atema začal přepisovat dopis do malé knihy kterou měla sebou.

"Co si o nich myslíš?" Zeptal se Trevor.

"Vrátí nám dědičné tituly a znovu nám nasadí řetězy. Místo odpovědi bych se na něj vrhnul a zadupal ho do země." Odpověděl rozohněně Odeon.

"Jo to taky uděláme, ale nejdřív našemu přítel Gorgonovi pošleme odpověď." Usmál se král.

Pak se otočil k písařce sedící v rohu a pravil: "Atemo, potřeboval bych na krátkou chvíli tvých služeb."

Stařena se zvedla a postavila se po bok svému bratrovi. Král se postavil a pokynul Atemě aby se posadila na jeho místo. Když písařka seděl na králově židli začal Trevor diktovat: "Generálu Gorgonovi Arpellianskému psu. Vážený generále s radostí vám oznamuji že já i mí poddaní jsme odmítli vaše ubohé podmínky. Za žádných okolností nebudeme poslouchat toho smrdutého psa který sám sebe nazývá králem Arpellie. Místo vašich podmínek vám nabídneme své vlastní: po obdržení tohoto dopisu budou mít vaši vojáci jednu hodinu aby vyklidili své pozice a opustili naše hrady. Přesně po uplynutí té lhůty naše vojsko smete tu vaší sebranku do hlubin zapomnění. Stejně tak jak jsme to udělali v Duhovém průsmyku. S úctou váš král Trevor I. vládce svobodného Grondaru. PS: Až budete mluvit s Kothusem řekněte mu že mu moc času nezbývá, za rok zabuším na bránu jeho hlavního města."

Atema dopsala, vstala a podala dopis králi. Ten si ho ještě jednou přečetl, spokojeně mlaskl a podal ho Odeonovi se slovy: "Dej to poslovi ať do odveze nepříteli a připrav muže k boji."

Odeon se uklonil a odešel následován Atemou. Trevor si přivolal svého panoše aby mu pomohl do brnění.

Když král vyšel ze svého stanu stáli už jeho vojáci se svými veliteli v čele připraveni k úroku na první hrad. Hrad který byl jejich cílem stál před prvním mostem na první ostrov Targalovy šíje. Měl tvar pětistěnu a jeho brány byla přímo proti dobyvatelům. Podle špehů měla posádka tři tisíce mužů ve zbrani. Vemsěs lukostřelců a dezertérů kteří utekli před pádem Grondaru k nepříteli. Naštěstí, aniž by o tom měli Arpelliané ponětí, dal Trevor tajně postavit jednu ze svých nových zbraní, katapulty. Katapultů bylo pět a Trevor je kázal rozestavit v řadě tak aby všechny mohly v tu samou chvíli pálit na to samé místo. Když dal král povel k zahájení útoku nejprve na hradní bránu dopadlo pět těžkých kamených koulí. Vrata s bronzovými závěsy nevydržela takový nápor a během okamžiku ležela v troskách. Spolu s bránou se zřítila i bašta vlevo a ochoz který se klenul mezi ní a druhou baštou. Když katapulty skončily Grondarská pěchota se s hromovým řevem vrhla do průlomu. Pevnost padla během hodiny. V boji zahynulo jen tři sta Trevorových vojáků. Všichni nepřátelé byli do jednoho pobyti, zvláště dezertéři, ty nikdo nešetřil. Když pevnost dobyli a obsadili novými muži pokračovala hlavní část armády k dalšímu hradu který dobyli vojáci ještě týž den. Večer se vojsko utábořilo před posledně dobytým hradem. Druhého dne ještě před rozbřeskem padl další hrad na ostrovech tvořících Targalovu šíji. Další dva dny byly složeny pouze z dobývání a vypalování hradů. Netrvalo to tak dlouho jak král čekal. Jediná suchozemská spojnice mezi ledovým Grondarem a zbytkem světa, Arpellií, byl v rukou Trevora prvního a jeho mužů. Grondarský král neměl v úmyslu se teď stáhnout. Začal se připravovat na splnění své výhružky, a sice k útoku na samotnou Arpelli. Do teď byla válka jen směsící menších bitev a několika krátkých obléhání, ale jakmile bude Grondarská armáda náležitě vycvičena a vyzbrojena, Arpellie padne. Když už na šíji nebylo co dobývat rozhodl Trevor že stáhne svou armádu zpět do Grondaru, na místě zůstane jen pět tisíc mužů pod Odeonovým velením a posádky v pevnostech. Zbytek se vrátí a připojí se k nově vycvičené části vojska. Pak už bude Grondarská armáda dost silná na otevřený útok proti Arpellii. Po rozdělení vojska zůstala králova část ještě den na bojišti a pak se se vší parádou vracela do Grondaru. Trubači rozhlašovali do všech stran že jede Grodnarský král. Nebyl důvod se skrývat, nepřítel byl na ústupu a utlačovaná země znovu sílila. Cesta ubíhala celkem rychle, za dva dny už stálo vojsko necelých pět kilometrů od Duhového průsmyku. Druhý den už kráčely řady mužů průsmykem do své země sněhu a ledu. Král a jeho osobní stráž stáli na pahorkatině kde Trevor jako voják zabil Arpellianského vojevůdce během první bitvy. Najednou si Trevor všiml že je z povzdálí pozoruje čtveřice podivně ustrojených mužů. Pobídl svého Botu a s družinou v zádech přijel k těm mužům blíž. Byli oblečeni do zvláštních přiléhavých šatů s černýmy batohy na zádech. Každý z nich měl u pasu malou stříbrnou krabičku a podivně zaoblený stříbrnočerný obušek. Bylo na první pohled jasné že nejsou z Grondaru ani Arpellie. Narozdíl od rodilých Arpellianů neměli kostěná čela. Vypadali stejně jako Trevor.

"Zdravím vás, cizinci. Vidím že jsme krajané." Pozdravil je král.

"Je nám ctí setkat se s vámi pane." Odpověděl jejich vůdce, rozložitý černovlasý muž.

"Kam máte namířeno?" Zeptal se Trevor.

"Hledáme přítele." Odpověděl černovlasý.

"Všichni jsou tu přátelé." Zasmál se jeden z králových družiníků.

"Ano, to nepochybně." Odpověděl zdvořile muž. "Jsem Ian McCoy, já a mí druzi hledáme muže jménem-"

"Sire, sire!" Ozvalo se volání za královými zády. Trevor se otočil a spatřil jak se k němu plnou rychlostí žene posel na Botovi.

"Rád jsem vás poznal, ale musím už jít. Povinnosti volají." Uklonil se král a otočil své zvíře.

Posel konečně dorazil ke králi a bez oddechu ze sebe vychrlil: "Před pevností jsou Arpelliané!"

Místo odpovědi pobídl Trevor svého Botu a mířil k pevnosti. Jeho dvacet tisíc mužů se již řadilo k útoku na nepřítele před pevností. Král projel jejich řadami a s družinou v zádech se hnal na nepřítele. Ještě než velitelé stačili své muže uspořádat k bitvě ti už se hnali s křikem za svým vojevůdcem. Před Harlechem se srazili na krátkou chvíli s pětisty Arpelliany a první minutě boje je porazili. Nepadl jediný Trevorův voják.

O další dva dny později bylo již vojsko uvnitř zdí Atamby a přibíralo nové na nové rekruty. V kasárnách se pilně cvičilo a v jeskyních pod městem se kovaly nové ocelové zbraně. Město nyní překypovalo životem. Černý palác v jeho středu byl znovu plně osazen. Hradní stráž pyšně kráčela sem a tam, zkrátka všude bylo co dělat a na co se dívat. V nejvyšší věži královského paláce právě probíral krátl Trevor I. se svými rádci otázku znovu zkrášlení města. Ještě před první válkou stála na nádvoří vysoká věž ze které bylo možno dohlédnout až k Duhovému průsmyku. Z věže byla také řízena vláda celého Grondaru. Zasedala v ní rada starších, ještě před korunovací prvního krále, a vládci Grondaru v ní projednávali důležité státnické záležitosti. Současný král se umanul věž znovu postavit. Otázkou ale bylo z čeho. Původně byla postavena z červených kamenů, ale v blízkosti se už žádné nenacházely. Arpelliané jejich ložiska vytěžili a kameny odvezli na stavbu vlastního paláce. Momentálně se v blízkém okolí a v dolech nacházelo jenom železo a obyčejný kámen z jakého se stavěly domy. Jeden ze starších mužů u jednacího stolu ovyprávěl starou legendu o průhledných kamenech. Podle Grondarských legend se kameny nacházely v jeskyních pod městem ve kterých se teď kovaly zbraně. Pak bylo jedno ložisko na dalekých ostrovech které se ale během posledního zemětřesení před deseti lety potopily i se svými obyvateli pod hladinu. Po zdlouhavém tříhodinovém jednání se král nechal přemluvit k upuštění od stavby. Stavba věže nebyla zrušena, ale odsunuta na pozdější dobu. Radní se mezitím s králem dohodli na opravách vodovodů v paláci a několika čtvrtí dole ve městě.

Když se Odeon vrátil náhle do Atamby našel krále sedět nad knihou v královské knihovně. Jako obvykle tam byla Atema sedící v rohu místnosti. Rozrazil dveře a aniž by pozdravil ztěžka se posadil do křesla vedle Trevora a zhluboka se napil z jeho poháru. Jeho zbroj byla omlácená a celá od zaschlé krve. Král s úlevou zjistil že krev není Odeonova.

"Posluž si." Poznamenal král když Odeon dopil.

"Arpelliané..." Zachroptěl generál.

"Ano?"

"...obléhají..."

S tím slovem se Trevor prudce postavil a kniha spadla na zem. Odeon ho rukou v ocelové rukavici posadil zpět do křesla.

"Přístupy k Targalově šíji ze strany Arpellianů jsou plné vojáků. Je jich jako much. Bylo se mnou dvacet mužů, já jediný jsem dojel."

Trevor sebral knihu a položil jí na stůl.

"Dám okamžitě svolat vojsko-"

Unavený generál ho mávnutím ruky umlčel.

"Těm Arpellianům velí Gorgono!"

Pověst generála Gorgona, kterému říkali 'Oko' protože v bitvě přišel o levé oko, se už ke králi donesla.

"To znamená že sebou má celý zbytek severní armády."

"Jo! Ty co jsme nazabili při útoku na pevnosti a nové oddíly od krále."

Jestli byla severní armáda, nebo jenom její zbytky, posílena novými muži od krále mohlo teď vojsko mít nanejvýš šedesát tisíc vojáků. Naproti tomu slabých deset tisíc mužů v oceli mohlo nepřítele zdržet, ale ne zastavit. Druhý den po generálově příjezdu se pod korouhev Trevor I. sjelo z celého Grondaru čtyřicet tisíc mužů. Vojsko okamžitě vyrazilo ostrým pochodem na Duhový průsmyk. V armádě byla základní pěchota, královi Rudí bijci, lukostřelci a kopinící. Chyběli zde jen jezdci na Botech. Jízda padla do posledního muže během krvavé bitvy o Duhový průsmyk a vycvičení nových jezdců potřebovalo ještě hodně času. Armáda dorazila druhého dne večer k hradu Harlech a rozbila tábor.

Asi hodinu se král převaloval ve svém stanu a nemohl usnout. Nakonec se oblékl, vzal si meč a šel se projít. Procházel se chvíli mezi hrubými stany vojáků a pak zamířil ven z tábora směrem k terasám které tvořily stěny Duhového průsmyku. Když došel k okraji ležení spatřil jak někdo přelézá stanové šňůry. Potichu vytáhl meč a plížil se za vetřelcem. Bylo mu divné jak to že ho hlídka nezatřelila. Potrestá je zítra, teď si to ale vyřídí se špehem. Postava patřila muži který byl zhruba stejně vysoký jako král. Cizinec byl oblečen do černého přiléhavého oblečení a na zádech nesl batoh. Trevor se schoval do stínu stanu a čekal. Jakmile se vetřelec postavil, po špičkách se vydal na průzkum s králem v patách. Dostali se až ke Trevorovu stanu. Jakmile se ruka vetřelce natáhla po chlopni stanu král udeřil. Meč opsal oblouk a čepel dopadla na plocho na zátylek vetřelce. S tichým zaskučením se muž sesunul k zemi. Trevor schoval meč a otočil si muže čelem k sobě. Ukázalo se že do tábora vlezl jeden z těch mužů které potkal on a jeho družina během návratu do Grondaru. Aniž by to nadporučík Wynn tušil právě málem zabil kapitána McCoye. Toto zjištění krále vyburcovalo aby zařval: "Poplach!"

Během dvou minut byl tábor na nohou. Vojáci vylézali ze stanů a velitelé se je snažili řadit do zástupu. Trevor spatřil jak ještě napůl spící Odeon běží mezi stany ke svému králi.

"Co se děje?" Zeptal se generál.

Král místo odpovědi dloubl špičkou boty do ležícího vetřelce.

"Aha." Kývnul Odeon a rozkázal kapitánům znovu uklidnit muže a odnést bezvědomého do králova stanu.

Když se tábor znovu uklidnil sešli se Trevor I. a jeho generál Odeon nad omráčeným kapitánem kterého přivázaly s rukama za zády k hlavnímu sloupu stanu.

"Vypadá jako ty, pane." Žasl Odeon nad McCoyovým čelem.

"Asi je ze stejného světa jako já." Řekl král.

"Co s ním uděláme?"

"Nejdřív zjistíme co je zač a proč se v noci plížil do tábora."

Odeon vzal kapitánův batoh a vysypal jeho obsah na zem. V batohu byl balíček s jídlem, lano a podivný černý čtverec z neznámé hmoty. Trevor mezitím co si jeho generál prohlížel cizincovu výstroj vzal Trevor Ianovi fázer, trikordér a strhl mu komunikátor z hrudi. Sotva se dotkl podivného odznaku ten zapípal. Král ho štítivě odhodil a vzápětí s Odeonem sledovali jak mizí v mihotavé záři.

"Vzpomínám si jak jsem ho potkal když jsme se vraceli z bojů o Targalovu šíji. Byli s ním další tři stejně vypadající muži."

"Jestli se představil tak víš jak se jmenuje." Řekl generál.

"Ian Mkoj, nebo tak nějak."

"Ian McCoy." Ozval se znenadání cizinec. Odeon se přestal prohrabovat ve věcech z batohu a tasil.

"Proč si se plížil do mého tábora? Jsi Arpellianský špeh?" Zeptal se král. Vetřelec mlčel.

"Mluv!" Zavrčel Odeon, přiložil mu meč ke krku a jemně přitlačil.

"Hledám svého přítele." Odpověděl McCoy.

"To už jsem jednou slyšel." Odsekl král. "Řekni mi pravdu!"

"Říkám vám pravdu."

"Začíná mi docházet trpělivost!" Král popadl McCoye za ramena, Odeon odtáhl meč. "Mluv, nebo zemřeš!"

"Ne!" Odsekl cizinec.

Trevor se rozzuřil a vší silou praštil kapitána hřbetem ruky.

"Kčertu s tebou." Odplivl si král. "Stráž!"

Do stanu vstoupili dva Rudí bijci s tasenými meči. Na královo kývnutí odvázali McCoye a chystali se ho odvést ze stanu.

"Zítra půjde s námi do boje, jestli je to Apellianská léčka nebudeš mít čas se tomu zasmát."

Vojáci se zajatcem odešli. Odeon nacpal všechny McCoyovy věci zpět do jeho batohu a ten položil pod stůl. Generál se chystal odejít když se z venčí ozval křik. Oba muži ve stanu tasili a vyběhli ven. Viděli jenom jak jejich zajtec prchá s volnýma rukama a ukradeným mečem od dvou ležících těl. Jeden z rudých bijců ležel na zemi v bezvědomí a druhý se držel za pahýl useknuté ruky. Odeon vzburcoval pár mužů a vyrazil za uprchlíkem. Král ovázal zraněnému muži jeho ruku a zavolal felčara. Druhý voják byl jenom v bezvědomí. Toho večera usnul Trvor až pozdě v noci. Odeon se vrátil s nepořízenou a také toho moc nenaspal.

Další den hned po rozbřesku už byl tábor složený a oddíly se řadili k pochodu. Čekala je cesta k prvnímu hradu na Targalově šíji a pak boj s nepřítelem. Porotže Botové byli v armádě jenom na tažení zásob všichni ostatní vojáci museli šplapat po svých. Včetně jejich krále. Odeon Trevorovi sice nabízel aby nasedl do jednoho ze zásobovacích vozů, ale král se rozhodl zvednout morálku svých mužů tím že s nimi bude pochodovat.

Kolem prvního hradu prošli celkem rychle a přidaly se k nim ještě dva tisíce tamních lukostřelců. Když už míjelo poledne stálo vojsko Trevora I. před posledním mostem. V dálce bylo slyšet zvuk boje. Válečný pokřik Arpellianů se nesl daleko do kraje a mísil se s voláním Grondařanů v pevnosti. Vyslaní zvědové se nevrátili. Jejich těla byla po bitvě nalezena znetvořená pod hradbami. Výběžek na kterém stál obléhaný hrad měl v průměru asi tři kilometry a na nejužším konci se právě řadila Grondarská armáda. Přímo pod Trevorovým vojskem se rozkládala obléhaná pevnost a před ní se tlačily zástupy Arpellianů. Nejdivnější bylo že na předpokládaných šedesát tisíc bylo Arpellianů podivne mnoho. Odeon se nabídl že se pokusí spočítat prapory před pevností. Král po chvíli přemlouvání souhlasil. Když se generál celý bledý vrátil hlásil že před pevností viděl prapory jak Gorgona tak jeho bratra generála Vokoty. Generál Vokota bylo pro Trevora naprosto neznámé jméno, ale podle Odeona byl nanejvýš důležitý. Vokota podle všeho velel jižnímu vojsku které stejně jako to severní mělo v současné chvíli sto tisíc mužů. Což znamenalo že proti statečným ocelovým řadám Grondaru které měly čtyřicet dva tisíce mužů stálo sto šedesát tisíc Arpellianů s broznovými zbraněmi. Ocel poskytovala nepřekonatelnou výhodu, ale momentálně šlo spíše o množství.

"Lorde je jich čtyřikrát víc než nás." Hlásil Odeon.

Král mu neodpověděl, přemýšlel. V jeho hlavě se rodil geniální plán.

"Svolej kapitány." Rozkázal Trevor.

Během okažiku kolem něj stálo na padesát kapitánů a velitelů jednotlivých oddílů.

"Poslouchejte!" Utišil je král. "Nepřátel je víc, ale právě proto že je jich tolik se na nás nemůžou vrhnout najednou. Musíme si vyměnit strany. Všichni naši muži zaútočí na jejich levé křídlo. Musíme je vylákat tak aby se pokusil obejít pevnost a vpadnout nám do zad. Mi zatím zůstaneme u pevnostních hradeb a tam s opevníme. Naše zbroj nám posyktuje výhodu. Musíme dostat našel lučištníky do pevnosti a sami budeme bojovat s nepřítelem." Kapitánům došel králův plán velice rychle a začali mu provolávat slávu. Odeon s královou pomocí je uklidnil a poslal na místa.

Za krátko už se vojáci mlčky přesouvali do místa které vybral král. První kráčeli kopiníci, za nimi Rudí bijci a pěchota. Jako poslední šli lukostřelci. Trevorův plán skutečně vyšel a nepřítel obešel pevnost z prava a začal útočit na Grondařany. Zatímco se bojovalo na bocích s Aprellijským pravým křídlem kopiníci a Rudí bijci se střetli s levým křídlem. Prostranství mezi pevností a levým břehem bylo kolem jednoho kilometru široké. Z jedné strany byla voda a z druhé pevnost. Jakmile Grondařané zatlečili levé křídlo nepřítele zpět kopinící se postavili do obrané zdi. Štít velde štítu a kopí vystrčená ven. Za nimi stála Grondarská pěchota a své štíty držela nad hlavou, chránila se tak před neustálým ostřelováním nepřátelskými lukostřelci. Za jejich zády, směrem na sever stáli ve vyrovnaných řadách Rudí bijci s králem a za nimi opět stála pěchota se štíty a chránila se zhora. Uprostřed této 'živé pevnosti' přešlapovalo deset tisíc lučištníků a stříleli po všem co se jim dostalo na dosah. Obléhaní v pevnosti se taktice rychle přizpůsobili a muže z hradeb které stáli u Grondaské armády dole na poli stáhli na zbývající tři ochozy. Mezití se v pevnostním valu otevřela malá dvířka kterými začali do pevnosti vcházet Trevorovi lukostřelci aby posíli obranu. Sám král stál v severní řadě a ve svém černém brnění s lebkou na tváři sekal do bronzových pancířů Arpellianů. Bitva trvala až do tmy a když končeně na hradbách pevnosti vzplály pochodně unavená Grondarská armáda vyrazila do útoku. Díky králově taktice během boje zahynulo 'jen' deset tisíc pěšáků. Za to ztráty na Arpellijské straně byly nevyčíslitelné. Brány pevnosti se otevřely a obléhaní vyšli ven. Před jejich branami se jim přicházeli vzdát nepřátelé. Grondařané však nechtěli brát zajtce a nakonec je všechny dorazili. Pár stovek metrů před pevností se na malém skalisku k poslední obraně shluklo pět tisíc Aprellianů s Gorgonem v čele. Když se chystali ustoupit obklopilo jejich pozice dese tisíc Rudých bijců a začal masakr. Všichni Arpelliané pod Gorgonovou korouhví padli do krvní nasáklé země. Nakonec když už zbýval jen sám mocný generál, útok ustal. Řady se stáhly a vytvořili kolem generála kruh. Bylo to králův rozkaz. Sám Trevor I. se za chvíli objevil v pomláceném brnění. Neměl chránič na levé ruce a helmu už také někde ztratil. V ruce svíral svůj krvavý meč a na zádech nesl další. Postavil se před Gorgona a zvolal: "Ty a já, Arpellijská kryso."

Pak sáhl po meči na svých zádech a hodil ho ke generálovým nohám. Ten na něj nechápavě koukal a pak ho sebral. Vzal ho do jedné ruky a v druhé držel svou bronzovou sekyru.

"Šance jsou vyrovnané." Řekl král.

"Když zvítězím?" Zeptal se Grorgono.

"Můžeš jít, ale když zemřeš tak zemřeš." Zasmál se Trevor.

Jako na nějaké znamení začalo všech deset tisíc rudých bijců tlouct meči do svých štítů a provolávat jméno svého krále. Bylo to jako hučení mořského příboje a rytmus se stále zrychloval. Gorgono věděl že jestli by se mu podařilo krále zabít těch deset tisíc válečníků ho rozseká na kousky. "Grondarský zkurvysynu, rozsekám tě na tak malý kousky že červy nebudou muset žvejkat." Zachrčel generál Gorgono a zaůtočil.

Ocelovým mečem švihl shora po Trevorovi a sekyrou se mu pokusil zasadit ránu do boku. Král bez problémů odrazil útok mečem na svou hlavu a jeho brnění vydrželo ránu sekyrou. Bohužel se na Grogonově sekyře objevily zuby. Teď zaůtočil Trevor. Naznačil výpad na protivníkovo břicho a když se generál začal krýt stočil meč tak aby proklouzl těsně pod jeho čepelí a rozsekl chránič podbříšku. To se mu také povedlo, ale jen částečně. Vyhnul se obranému protiůderu a sekl po Gorgonovi, zasáhl však pouze jeho pancíř. Generál sám stačil včas uskočit. Trevor na nic nečekal a kopl po Arpellianovi. Okovanou škorní ho zasáhl do hrudi a povalil. Rytmus bušení jeho mužů se zrychli na téměř nesnesitelnou úrověň. Generál se překulil stranou a švihl po svém soku. Ocelový meč rozsekl králův chránič na levé noze a zajel kousek do svalu. Ignorujíce ránu Trevor začal zuřivě bušit do ležícího protivníka mečem. Nakonec se generálovi podařilo postavit, ale jenom proto aby čelil dalšímu zuřivému výpadu. Tentokrát se bránil sekyrou a tak o ni přišel. Zbýval mu už jen ocelovým meč, chytil ho obouruč a zatočil s ním nad hlavou. Do následujícího uděru vložil celou váhu svého těla. Rudí bijci náhle přestali bušit do štítů a nad bojištěm se rozhostilo ticho. Gorgono zpanikařil, netušil co to má znamenat. Jeho meč však pokračoval v cestě a zasekl se do země přesně v místě kde byl ještě před chvílí Trevor I. Zatímco se Arpellijský generál snažil vyprostit svou zbraň ze země Grondarský král se postavil na nohy po jeho levé straně. Pak už mohl Gorgono jenom sledovat svištící čepel z níž odlétaly krvavé kapky jak míří na jeho krk. Plynulým obloukem přeťala Trevorova čepel Arpellianův krk. Gorgonovo tělo sebou ještě naposledy škublo a pak se sesulo na zem. Z krku se s pomalu ustávajícím pulsováním valila krev a vsakovala se do země.

Ticho po generálově smrti bylo náhle přerušeno voláním čtyřiceti tisíc hrdel: "Sláva Grondarskému králi! Ať žije Trevor I.!"

Posbírání mrtvých a raněných trvalo plné dva dny. Mrtvoly Grondařanů byly odvezeny na vozech domů k jejich rodinám. za to Arpelliané bylo spáleni a jejich ostatky naházeny do moře. Grondarská armáda se vracely i se svým králem domů. Posádka v pevnosti byla obnovena a posílena o dva tisíce vojáků. Hned to ráno po bitvě začali vojáci s opravou pevnosti. Cesta ubíhala rychle a během dvou dnů už vojsko krále Trevora tábořilo v Duhovém průsmyku. Odeon doprovázel svého krále do hlavního města, na bojišti zůstal nově jmenovaný generál Rudých bijců, Marem. Když ráno sbalilo vojsko tábor a vydalo se na cestu Odeon s králem ještě chvíli zůstali v penosti. Trevor si chtěl odpočinout od ruchu města který ho čekal, davů které mu budou volat slávu a hlavně jeho rádců kteří určitě nashromáždili spoustu problémů zatímco byl jejich král pryč. Grondarský král a jeho doprovod byli ubytováni v komnatách hradního pána. Trevor měl v plánu zůstat asi den a na chvíli zapomenout na vladařské povinnosti. Jak sám musel uznat kralování byla příšerná otročina. Kromě starostí se současnou obranou státu tu bylo spoustu papírování, daní, jmenování různých hodnostářů do mnohdy zbytečných funkcí a v poslední době odolávání Odeonovým žádostem. Králův nejvěrnější generál den co den už od obsazení Targalovy šíje naléhal na svého pána ve věcech týkajících se královny. Prakticky vzato byl Trevor králem necelé dva měsíce. Během dvou měsíců se z trosečníka stal slavným válečníkem a následně králem. A teď si měl podle svého přítele najít královnu která by mu měla povít syna a dát Grondaru dědice. Byla tu spousta šlechtičen jejichž sňatkem by se pousta mezi jednotlivými rody utužila, ale Trevor nechtěl ženu kterou by si musel vybrat. Chtěl někoho kdo ho bude ctít takového jaký je a hlavně ho nebude milovat protože jí to někdo přikázal, ale proto že sama bude chtít. Ráno před odjezdem zpět od Atamby se znovu král bavil s Odeonem na toto téma.

"Třetí dcera knížete Nerda." Přednášel Odeon vytrvale a král ho vytrvale ignoroval. "Bohatá, pěkná, inteligentní a má co nabídnout."

"Ne." Trevor si popotahoval řemeny na hrudním pancíři.

"Potřebujeme královnu, pak Arpelliané uznají tvé právo na korunu." Řekl generál a doufal že ho král neprokoukne. To o královně a uznání od Arpellianů byla lež. Grondarský nepřítel už dostatečně pocítil sílu svobodného lidu.

"Královnu si vyberu až budu chtít, příteli, ne dřív." Králova zbroj byla na místě a on byl připraven vyrazit.

"Tak dobrá, ale myslím že bys to měl ještě zvážit."

"Jo ještě to zvážím." Usmál se Trevor a opustil místnost.

Odeon ho s povzdechem následoval. Na nádvoří na ně čekali dva osedlaní Botové a hradní pán. Než nasedli, král mu pochválil pohostinství a slíbil že ještě přijede. Pak nasedli a odjeli hlavní bránou směrem na hlavní město. Prvních pár minut oba jezdci mlčeli a až když jim Harlech zmizech z dohledu začal se Odeon bavit s králem jako se sobě rovným.

"Najdi si královnu, Trevore. Od počátku tomu tak bylo, králové a královny vládly Grondaru společně je to naše tradice."

"Já ale nejsem jeden z vás, příteli." Řekl Trevor a poplácal se po čele.

"Když jsi k nám přišel byl si jako každý druhý cestovatel. Teď jsi ale jeden z nás. Jsi náš král, náš osvobodiltel ty jsi nám ukázal tajemství oceli. Zdokonalil jsi nás. Díky tobě teď máme soudy, nemocnce, školy a armádu které se náš nepřítel bojí. Nebýt tebe byl bych pořád Odeon obchodník. Arpelliané by se roztahovali po naší zemi jako mor, díky tobě máme svobodu ten nejcenější z pokladů. Co na tom že vypadáš jinak, já jsem také jiný, každý jsme jiný. Kdybych měl vůči tobě předsudky vrazil bych ti meč do srdce hned jak bych tě potkal."

Král chvíli mlčel mírně dojat prosloven svého generála a pak polohlasně řekl: "Akivaša."

"Co je s ní?" Nechápal generál.

"Mluvil jsi o královně."

"Ona?" Vyjekl Odeon překvapeně.

"Nevím jestli je to zrovna tak pravá, ale něco mezi námi je."

"Měl si s ní něco?" Usmál se generál.

"Vzpomínáš si jak si přijel z Targalovy šíje?" Zeptal se s úsměvem král.

Odeon kývnul.

"Tu noc nespala doma."

"Akivaša je vážně pěkná, znám jí od malička s jejím otcem jsem bojoval proti Arpellianům v mnoha bitvách. Ale ona není šlechtična."

"Co na tom záleží?" Vybuch Trevor. "Mám ji rád a ona mě taky, jestli budu chtít udělám z ní královnu ať se to lidem líbí nebo ne."

"Promiň, nechtěl jsem se tebou hádat, ale rada bude protestovat."

"Kašlu na to co bude plácat rada. Ať si protestují jak chtějí, můžou řídit Grondar ale ne jeho krále. Lásce nikdo neporučí."

"Ale chci být u toho až jim to budeš vysvětlovat." Řekl Odeon.

"Co bych jim vysvětloval? Prostě to dostanou na talíři a ať se třeba staví na hlavu." Pokračil okovanýmy rameny král.

"Kolik lidí o tom ví?" Zeptal se spiklenecky generál.

"Tři." Odvětil Trevor.

"Tři?"

"Já, Akivaša a teď ty."

Odeon pokýval hlavou a chvíli mlčel. Pak pobídl svého Botu blíž ke králi a naklonil se k němu. "Jaká je?"

"Je pod mojí úroveň se s tebou takhle bavit." Začal Trevor, ale pak tiše dodal: "Dokonalá."

"Teda výsosti, musim ti uznat že máš opravdu veliké-"

"Mlč!" Přerušil ho Trevor.

"Já myslel štěstí." Usmál se Odeon.

Oba jezdci se začali smát. Botové se přehoupli přez teréní vlnu a pod nimi se objevila Atamba. Brána byla oteřená a zrovna z ní vyjížděl pestrobarevný vůz obchodníka tažený jedním ne moc dobře vypadajícím Botou. Když míjel krále s generálem vykoukl z něj mladík a hlubokou poklonou pozdravil svého vladaře, přičemž málem spadl pod kola svého vozu. Trevor zastavil svého Botu a sáhl k opasku kde měl kapsičku s penězi. Vytáhl pár mincí a podal je mladíkovi. Ten mu chtěl nabízet zboží, ale král ho odbyl se slovy: "Kup si nová zvířata." Pak Trevor pobídl své zvíře a pokračoval v cestě.

"To cos mu dal by mu stačilo na nový dům." Pronesl potichu Odeon.

"No a?"

Oba jezdci projeli bránou, stráže je pozdravili a dokud král s generálem nezmizeli za rohem stáli oba muži v pozoru. Hned jak ustájili Boty, tak se rozešli. Král mířil za Akivašou a Odeon za svou sestrou.

Trevor našel Akivašu v jejím domě. Vlastně to byl Trevorův dům, byl to onen dvoupatrový domek který dal Odeon Trevorovi když ho poprvé ubytoval v paláci. Když vešel nikde jí neviděl, za pár chvil však zaslech shora povědomé šplouchání. Prošel pokojem a kuchyní po točitých schodech do druhého patra, odtamtud přez ložnici ke dveřím koupelny. Opatrně zaklepal.

"Kdo je tam?" Ozval se Akivašin hlas.

Znovu zaklepal.

"Jděte pryč." Podle zvuku Akivaša vylezla z vany.

Trevor se tiše zasmál a znovu zaklepal na dveře.

"Řekla jsem abyste odešel."

"Tak já jdu." Zvolal Trevor a otočil se ke dveřím zády.

"Trevore!" Zavolal za ním Akivaša. Dveře se otevřely a ven vyšla polonahá dívka s ručníkem kolem těla.

"Ahoj." Usmál se král.

Jeho milenka na nic nečekala a skočila mu do naruče. Ovšem král byl celý ještě ve zbroji. Stihl si sundat jenom helmu, rukavice a opasek s mečem. "Proč jsi ve zbroji ty ještě někam jedeš?" Zetpala se šeptem.

"Nestihl jsem se převléknout." Odpověděl král. "Jen jsem tě chtěl pozdravit."

"Jdu zpátky do vody, nepůjdeš se mnou?"

"Jenom ze sebe sundám to železo." Zamumlal nepřítomně král.

Akivaša se otočila s ladně odplula zpět do koupelny. Trevor seběhl dolů a začal ze sebe sundavat zbroj. Obléknout se do ní nebylo vůbec snadné a sundat ji ze sebe bylo ještě horší, zvlášť v této situaci. Trevorovi připadalo že každý řemínek je proti němu. Nakonec se přece jen z té hromady oceli vymotal. Když znovu vstoupil do Akivašiny ložnice a chystal se přidat se k ní v koupelně, zjistil že už skončila. Stála u okna do ulice a rozčesávala si vlasy. Když si ho všimla otočila se k němu a odložila hřeben.

"Ahoj vojáku." Usmála se.

"Ahoj princezno." Odpověděl.

Akivaša k němu přistoupila a políbila ho. Ručník který měla na sobě jakoby náhodou sklouzl na podlahu. Ten den už krále nikdo neviděl.

Kapitán McCoy, poručík Rodow, doktor a poručík Darril se krčili za velikým balvanem a sledovali tisíce mužů v zářivé zbroji jak prochází údolím pod nimi. Byla to všechno pěchota, jasně se dali rozeznat lukostřelci, kopinící a jakýsi druh elitních bojovníků.

"To bude asi ta armáda kterou jsme zaznamenali z orbitu." Řekl Rex.

"Myslíš že se vrací z nějakého tažení?" Zeptal kapitán.

"Ano, mám ten pocit." Kývnul poručík.

Pak si Ian všiml že pár metrů od hlavního proudu mužů sedí na podivných zvířatech další vojáci. S klidem sledovali pochodující vojsko a občas mezi sebou pronesli pár slov. Pak jezdec v jejich čele pobídl své zvíře směrem k pahorku který byl kousek od kapitánova úkrytu.

"Co když si nás všimnou?" Zeptal se doktor.

"Tak si nás všimnou." Odpověděl klidně McCoy. "Nestřílejte, jen kdyby vás napadli."

Ostatní přikývli a Alex si překontroloval nastavení fázeru. Když jezdci dojeli na vyvýšeninu všimli si čtveřice z Paladina. Jejich vůdce se k nim otočil a nasměroval své veliké zvíře před ně. Kapitán spolkl nadávku jezdec který teď stál před ním nebyl nikdo jiný než nadporučík Wynn.

Wynnn se vřele usmál a řekl: "Zdravím vás, cizinci. Vidím že jsme krajané."

Kapitán se chvíli nevěřícně díval na svého bezpečnostního důstojníka a zdvořile odpověděl: "Je nám ctí setkat se s vámi pane."

"Kam máte namířeno?" Zeptal se Wynn.

"Hledáme přítele." Odpověděl kapitán po pravdě.

Jeden z mužů za nadporučíkem se zasmál a nahlas pronesl: "Všichni jsou tu přátelé." Ostatní se tomu tiše zasmáli a na Wynnově tváři se objevil úsměv. "Ano, to nepochybně." Řekl kapitán a pak se představil: "Jsem Ian McCoy, já a mí druzi hledáme muže jménem-"

Než však stačil říct Wynnovo jméno přerušiloho volání kterému nerozuměl. Wynn a jeho spolucestující se otočili zády ke kapitánovi a jeho podřízeným. "Rád jsem vás poznal, ale musím už jít. Povinnosti volají." Otočil se k nim ještě Wynn a mírně se uklonil. Když se jezdci otočili a mířili dolů směrem k zadnímu voji pochodující armády kapitán se otočil na poručíka Darrila. "Spojte se s lodí ať stáhnou ostatní pátrací oddíly. Řekněte Sozefovi ať mi sem dolů pošle bezpečnostní oddíl."

"Ano pane." Přitakal poručík.

"Takže na tý ztrátě paměti něco bude." Řekl Rodow.

"Jo, jak se zdá pěkně mu to rozházelo myšlenky." Kývnul kapitán.

"Říkali mu 'sire'." Ozval se doktor. "Možná ho díky té havárii prohlásili za svého boha nebo krále."

"Tak jako tak byla porušena základní směrnice." Řekl kapitán.

"Nejdřív ho ale musíme dostat na loď abysme to mohli nějak vyřešit." Řekl poručík Rodow.

"Nebýt toho mizernýho kelbonitu, už by byl náš." Kapitán vytáhl trikordér a letmo si prohlédl okolí.

"Musíme teď hned něco udělat, nebo už ho neuvidíme. Může nám pak trvat další měsíc než se nám znovu ukáže." Řekl doktor.

Nakonec se trojice dohodla na tom že bude nejlepší počkat si na bezpečnostní oddíl a pak se ve vší tichosti vydat za tou armádou a za Wynnem. Ovšem sledovat dvacetitisícovou armádu nebylo vůbec snadné. Před i za vojskem se táhly desítky zvědů které se dařilo odhalovat jenom díky moderní technice. Takovýhle postup trval kapitánovi a jeho lidem plné tři dny. Nakonec dosledovali vojáky až do obrovského města na pláních. Kapitán a poručík Rodow sledovali Wynna až do města, zbytek týmu, doktor, Darril a tři příslušnící bezpečnostních oddílů se schovávali ve plastikvých stanech na pláni asi tři kilometry od městských hradeb.

"To je kapitální průser Iane." Mumlal Rex když viděl stát Wynna před obrovským davem na velikém náměstí.

"To mi povídej." Odpovděl kapitán když konečně zaslechl co dav a vojáci volají.

"Sláva Trevorovi králi Grondaru!" Tohle heslo vydžel dav skandovad skoro hodinu. Ian se rozhodl že je načase se stáhnout. Oba muži leželi na břiše na střeše jednoho domu který lemoval náměstí. Zatahl svého přítele za rukáv a odplazil se zpět. Následující týden kapitán a poručík Rodow sledovali krále Grondaru v jeho rezidenci. Nebylo to nijak jednoduché, jednou se museli nechat transportovat na loď protže je stráže málem zavřely do vězení. Vzhledem k množství kelbonitu byl transport živé osoby na orbitu a zpět velikým rizikem. Nakonec se ukázalo jednodušší ponechat na planetě jenom kapitána, poručíka Rodowa a doktora. Bylo to sanžší než se tahat se zásobami pro sedm lidí. Po dalším týdnu pozorování a několika marných pokusech o zmocnění se Wynna se situace ve městě změnila. Z širého okolí se začaly scházet stovky mužů a jen za pár hodin se ve městě ocitlo na čtyřicet tisíc vojáků a pak vyrazili směrem k průsmyku kde se kapitán poprvé setkal s králem Trevorem. Kapitán a jeho podřízení začali znovu sledovat armádu a stejně jako minule to nebylo nijak snadné. Vojsko se večer utábořilo před hradem který stál v průsmyku ve kterém se kapitán a král potkali. Ian se rozhodl že se pokusí unést nadporučíka z tábora. Jakmile bude Wynn v jejich rukách přenesou se s ním na loď a všechno bude zase vpořádku. Trvalo dobré dvě hodiny než se kapitán dostal přez stáže k táboru. Strážní pochodovlai podle podivného rozvrhu. Nakonec si Ian vzpoměl že tohle jsou oficiální postupy Hvězdné Flotily. Grondarští vojáci hlídkovali jako vojáci federace. Pak už bylo snadné se jim vyhnout.

Ve tmě se před kapitánem objevil první stan, opatrně, tak aby nezakopl o stanové šňůry se proplížil kolem něj a vydal se opatrně do nitra tábora. Do míst kde tušil stan krále. Jak se tak plížil tichým táborem přemýšlel co udělá jestli vyburcuje stráže a oni ho zajmou. Byl dohodnutý se Sozefem že v případě nouze ho na jeho znamení přenese k výsadkovému týmu který se schovával v horách. Když udělal další krok ucítil za sebou rychlý pohyb a pak hroznou ránu do hlavy. Zatmělo se mu před očima a kapitán ztratil vědomí.

Za nějakou chvíli se s příšernou bolestí hlavy probudil. Normálně by vstal a utekl, ale někdo ho přivázal k nějakému sloupu. Nehnul se aby nevzbudil pozornost, slyšel kousek od sebe hlasy. Zůstal bez hnutí a poslouchal.

"Vypada jako ty, pane." Řekl jeden hlas.

"Asi je ze stejného světa jako já." Ozval se druhý a kapitán v něm poznal nadporučíka Wynna.

"Co s ním uděláme?" Zeptal se druhý muž.

"Nejdřív zjistíme co je zač a proč se v noci plížil do tábora." Řekl Wynn.

Kapitán kolem sebe cítil pohyb, pak mu někdo sebral fázer s trikordérem a sundal komunikátor. Ozvalo se zatrilkování a pak odznak někdo z těch dvou odhodil na zem. Záhy bylo slyšet šum trensportéru.

"Vzpomínám si jak jsem ho potkal když jsme se vraceli z bojů o Targalovu šíji. Byli s ním další tři stejně vypadající muži." Ozval se po chvilce Wynn.

"Jestli se představil tak víš jak se jmenuje." Odpověděl mu druhý hlas.

"Ian Mkoj, nebo tak nějak." Hádal Wynn.

Kapitán zvedl hlavu a promluvil: "Ian McCoy."

Viděl nadporučíka Wynna v plátové zbroji jak stojí přímo proti němu. Vedle něj stál domorodec který momentálně držel v ruce meč.

"Proč si se plížil do mého tábora? Jsi Arpellianský špeh?" Zeptal se nasupeně nadporučík Wynn.

Kapitán neodpověděl, místo toho si prohlížel domorodce.

"Mluv!" Zavrčel cizinec a jeho meč se dotkl Ianova krku.

"Hledám svého přítele." Odpověděl neochotně kapitán.

"To už jsem jednou slyšel." Wynnova ruka sjela k dýce u jeho pasu. "Řekni mi pravu!"

"Říkám vám pravdu."

"Začíná mi docházet trpělivost!" Nadporučík popadl kapitána za ramena a jeho druh odtáhl svůj meč. "Mluv, nebo zemřeš!"

"Ne!" Odvětil kapitán.

Nečekaně se Wynn ohnal a hřebetem ruky udeřil kapitána do čelisti. Ian trhl hlavou na stranu a mlčel.

"Kčertu s tebou." Vyprskl Wynn a pak zavolal: "Stráž!"

Chlopeň stanu se odhrnula a dovnitř vstoupili dva impozantně vypadající vojáci v brnění. Každý třímal v ruce tasený meč. Wynn nepatrně kývnul a oba muži přistoupili aby odvázali kapitána.

Ještě než odešli ze stanu ozval se za nimi Wynnův hlas: "Zítra půjde s námi do boje, jestli je to Apellianská léčka nebudeš mít čas se tomu zasmát." Oba válečnící vyvlekli kapitána před stan a odváděli ho směrem k hradu na konci údolí. Ian se rozhodl že je spravný, a možná jediný čas na útěk. Cukl sebou aby se vymanil ze sevření muže nalevo a nervovým stiskem ho poslal k zemi. Mezitím ho druhý muž pustil a postavil se do střehu. Jakmile pozvedl zbraň kapitán se sehnul a vzal si meč od bezvědomého. Následující chvíle byla souhra náhod. Voják který stál proti kapitánovi byl větší, zkušenější a rychlejší. Byl ale trochu zmatený a nestačil se krýt kapitánovu útoku. Ian neměl na vybranou, chtěl muže udeřit naplocho ale zbraň se mu v ruce smekla a zakousla se do chrániče na rameni vojáka. Za chvíli se u McCoyových nohou válel kvílející voják s useknutou rukou. Ze stanu kde drželi kapitána vyběhly dvě postavy a další se sbíhaly kolem. Kapitánovi nezbývalo nic jiného než vzít nohy na ramena. Otočil se směrek kterým tušil že přišel a vyrazil mezi stany. Jak pádil tmou slyšel za sebou zvuky pronásledovatelů. Neměl ponětí jak dlouho běžel, ale zpomalil když před sebou sptatřil kamenou stěnu. Začal se drápat na první terasu která byla pár metrů nad dnem údolí. Pak stál na terase a ohlédl se, pod sebou viděl desítky pochodní jak se za ním ženou jako ohniví mravenci. Běžel po úzké římse až na širokou cestu a podál kamené stěny do míst kde by měl být jeho výsadek. Jak pádil tmou s mečem v ruce někdo ho znenadání popadl za rameno a vtáhl do tmy. Pak se objevila záře a kapitán se zhmotnil na transportní plošině. Poručík Rodow ho držel a za ruce doktor stál s lékárnou v ruce kousek od nich.

"Díky Alexi." Oddechl si kapitán a poručík ho pustil.

Všichni důstojníci, kromě nadporučíka Wynna, se na kapitánovu žádost sešli v zaseadcí místnosti. Byl tam i Azzum kterého přivedl doktor. Praporčík Law měl v ruce šálek kávy a zíval.

"Máme velký problém, pánové." Řekl kapitán a hodil na stůl meč který ukradl vojákovi. Na čepeli byly pomalu zasychající kapky krve.

"Nenašli jste nadporučíka Wynna?" Zeptal se Azzum.

Kapitán zavrtěl hlavou a ukázal na meč. "Sozefe, řekněte mi z čeho je."

Vulkánec si meč přitáhl a vzal si od dokora trikordér. Jednou jím přejel nad čepelí a pak se udiven podíval na kapitána.

"Z oceli."

"Přesně tak." Přitakal Ian. "Z kalené oceli."

"Ehm, kapitáne." Ozval se Prex. "Známe přeci spoustu kultur které uměly už v temných dobách zpracovávat ocel."

"Ano, například Klingoni. Kahlessův bat'leth byl vyroben z čisté oceli." Řekl poručík Darril.

"Tahle kultura byla v době bronzové když k ní nadporučík Wynn přišel." Pravil Ian. "Porušil základní směrnici."

"Jak?" Zeptal se vulkánec.

"Tímhle," Ukázal na meč v jeho rukou. "a taky jim dal moderní válečné postupy."

"Postupy vojsk Triády. Klingonská taktika a strategie od K'rega, přesněji řečeno." Přidal se ke kapitánovi Rodow.

"Přesně. Díky němu teď mají školy, soudy, umí zpracovávat ocel a železo, znají astronomii, fyziku a moderní válečnictví." Řekl kapitán.

"Myslím kapitáne, že to není jeho vinou." Řekl android. "Ne docela. Podle toho co jsem viděl mohu usuzovat že nadporučík Wynn si nevzpomíná na nic co by mu zabránilo tohle dělat. Pamatuje si kdo je odkud je a -"

"Zkráceně řečeno

zapomněl co nemá dělat a dělá si co chce." Přerušil doktora poručík Rodow.

"Musíme ho najít abychom ho mohli dát do pořádku." Pokrčil rameny kapitán.

"Navrhuji vzít si bezpečnostní oddíl a pokusit se ho unést." Ozval se vulkánec.

"Právě teď má kolem sebe čtyřicet tisíc vojáků. Jak myslíte že by to dopadlo?" Zeptal se Rex.

"No jak se zdá teď mu nehrozí žádné větší nebezpečí, navrhuji proto abychom si odpočinuli a chvíli počkali. Zkusíme vymyslet nějaký spolehlivější plán." Rozhodl se kapitán. Protože nikoho nenapadlo nic jiného a byly tři hodiny ráno návrh byl schválen a všichni se rozešli dospat nebo do práce.

Nad Atambou byla ještě noc když se Grondarský král plížil po tmavých chodbách svého paláce do své komnaty. Teprve před chvílí ho Akivaša propustila ze svého vášnivého objetí.

"Stůj kdo tam?" Ozvalo se za králem.

Trevor vystoupil ze stínu a postavil se před vojáka s kopím v ruce který měl hlídkovat před jeho komnatou.

"Výsosti." Muž se postavil do pozoru.

"Neviděl jsi mě, jasné." Přikázal král.

"A-ano pane." Odpovětil nervózně voják.

Král kývnul a vešel do své komnaty. Zul si boty a začal ze sebe sundavat oblečení. Věci nechal na křesle, služebnictvo je zítr uklidí. Odebral se do ložnice kde za krátko usnul vzpomínajíce na Akivašu.

Ráno ho probudilo až slunce které padalo do jeho ložnice. Podle stínu už muselo být nejméně poledne, rada a Odeon už nejspíš čekají. Král měl před sebou těžký den. Čekalo ho zdlouhavé jednání z mistry kovářského řemesla o jejich placení. Grondarská pokladna byla prakticky vzato bezedná, ale z nějakého důvodu pokladníci neradi viděli zbytečné výdaje.

Jednání z kovářskými mistry zabralo Trevorovi půl dne a když se konečně dostal zpět do paláce už se stmívalo. Jak se ukázalo ani v jeho komnatách mu nebylo dopřáno odpočinku. Čekal na něj Odeon a jeden z jeho rádců, muž jménem Selvo.

"Co pro vás můžu uděla pánové?" Zeptal se unavený král.

Selvo mu podal dopis který přinesl. "Stížnosti od cechu měditepců."

"Co chtějí?" Zeptal se král aniž by si dopis přečetl.

"Mají za to že na něj jejich král a vlast zapoměli." Řekl Odeon.

"Král a vlast?" Odpověděl Trevor.

"Výsosti," Začal Selvo. "všichni si ceníme vašeho přínosu našemu lidu, ale měditepci byli až do vašeho příchodu hlavními dodavateli ubraní a veškerého kovu pro armádu. Vlastně i pro civilní lid. Ale díky vašemu objevu železa a oceli byly jejich zdroje omezeny a poptávka snížena prakticky na nulu."

"Nemůžu za to. Bronz a měď už prostě nejsou potřeba v současné době." Odvětil král.

"Musíme s tím něco udělat." Ozval se Odeon.

"Nechci být necitelný, ale proč?" Zeptal se Trevor. "Už jejich znalosti nepotřebujeme. Začleňte je jinam, mohou se uplatnit například jako ocelářští mistři. Jak jsem na to koukal někteří z nich mají znalosti o zpracování zlata, bronzu a mědi které by se daly využít všude."

"Vyše výsost promine, ale nemůžeme jednoduše zrušit jedno z největších odvětví naší výroby." Oponoval Selvo.

"Můžeme." Rozhodl král. "A teď bych vám byl vděčný kdyby jste mě nechali vyspat."

Odeon se uklonil a odešel. Selvo ještě chvíli stál zaraženě před králem a pak se otočil a zmizel za generálem. Když oba muži odešli král zalehl a za krátko usnul.

Další den se celým Grondarem rozlétla radostná zpráva. Král se žení! Lidé se radovali v ulicích a všude, i na frontě, se slavilo. Někteří byli možná zaraženi tak náhlým obratem, ale těm moudřejším došel pravý důvod. V paláci se přepravovala obrovská hostina. Jenom generál Odeon a královi radní věděli o důvodu tak rychlé svatby. Ono se v podstatě nejednalo o nijak závažný důvod. V okamžiku kdy Trevor požádal Akivašu o ruku měla už budoucí královna plán svadby. Král to nazval ženskou předtuchou. Všechno se seběhlo velice rychle, během dvou hodin byl připraven hlavní chrám na obřad, šily se svatební roucha a připravovalo se všchno s tím spojené. Kolem šesté hodiny už stály zástupy lidí před chrámem a všichni čekali jenom na jedno. Až král a královna řeknou své 'ano'. Ve chvíli kdy kněz pronášel modlidbu za budoucnost novomanželů dav vybuchl nadšením. Pak už jenom následovala hostina. V korunovačním sálu Atamby se sešlo na sto vysokých hodnostářů. Byli tam vojáci, zástupci jednotlivých cechů, šlechtici, radní a královi přátelé. Když hosté skončili s hlavní hostinou rozpadl se večírek na meší debatní kroužky. Hosté byli neustále výtečně zásobováni množstvím vybraného jídla i pití. Na místě kde normálně stál trůn teď vysedával nově zřízená kapela a hrál do noty těm kteří se odvážili tancovat. O pár hodin později už z večírku zmizeli rádcové a vojáci. Rádcové proto že se většinou jednalo o starší a úctyhodné pány a tak se neslušelo aby popíjeli, byť ve společnosti krále, dloho do noci. Vojáci se buď vraceli zpět na frontu do bitev s Arpelliany a nebo jednoduše toho moc vypili a jejich služebnictvo je teď odvádělo domů. Odešla i královna Akivaša, ale král ještě zůstal a seděl teď s generálem Odeonem u okna. Navzdory tomu všemu bylo v sále ještě spoustu lidí.

"Výsosti, proč jsi se oženil tak najednou?" Zeptal se Odeon a poslal pryč sluhu který stál kousek od nich připraven jim okažitě dolít.

Král pokrčil rameny a pravil: "Láska na první pohled."

Odeon se naklonil ke králi a zašeptal: "To nebyl pohled."

"Řekl bych že ano." Zasmál se král.

"Znáš ji sotva dva měsíce a už je tu svatba." Řekl generál.

"Vaším králem jsem sotva měsíc a už jsem rozdrtil dvě armády s hrstkou mužů." Odvětil král.

"Na to si připiju." Odeon pozvedl číši a zhluboka se napil.

"Proč ty nejsi ženatý?" Zetpal se Trevor.

"Ještě jsem nanešel takovou která by stála za to." Odvětil generál.

"Za co?"

"Pravou lásku k ženě poznáš tehdy, když budeš ochoten pro ni zemřít." Řekl Odeon. "Stojí za to?"

Generál měl na mysli novou královnu Grondaru, Akivašu.

"Ano!" Odpověděl bez zaváhání král.

"To je slovo muže!" Zvolal generál a vzápětí začal zpívat.

Odeon a celý sál během okamžiku zpívali Grondarský válečný chorál. Hned jak píseň skončila propukl sál v nadšené provolávání slávy. Pak následoval další hymnus a další a další. Takhle vydrželi přítomní zpívat až do půlnoci. Pak se sešlost rozpadla a všichni se vraceli do svých domovů v různých stavech. Král zamířil za svou paní splnit novomanželskou povinnost a generál Odeon se odbelhal vyspat z opilosti.

Kapitán McCoy a doktor stáli v transpotrní místnosti a čekali až senzory zaměří koordináty jejich cíle. Jejich cílem byl bod co nejblíže středu královského paláce ve městě Atamba. Z onoho místa se pak doktor krytý kapitánem pokusí proniknout do ložnice krále Trevora a podat mu protilátku k Aetranu. Pak bylo jeho úkolem vrátit se ke kapitánovi a počkat dokud protijed nezabere. Další noc se vrátí, tentokrát oba, do královského paláce a odvedou sebou nadporučíka Wynna. Doktor byl k tomuto úkolu vybaven nejlépe z celé posádky. Byl to android a jeho fyzické síly se prakticky nedaly vyčerpat, kapitán šel jako záloha pro případ nouze a jako velitel. Ian šel také proto že chtěl ať už mu to jeho druhý důstojník rozmlouval jakkoliv. "Jste si jistý že je to nejlepší řešení?" Ptal se komandér Sozef svého velitele.

"Ne nejsem." Odsekl kapitán a zarazil tak Sozefovi další otázky. "Můžeme doktore?"

Android kývnul a postavil se na plošinu transportéru. McCoy se postavil vedle něj. Oba dva byli oblečeni do přiléhavých černých overalů s kuklou. U pasu měli jako obvykle fázer a trikordér a na zádech batohy.

"Energii." Přikázal kapitán a zmizel v mihotání transportéru.

Kapitán i doktor se zhmotnili pár desítek metrů od městských hradeb.

"Neměli jsme se objevit ve městě?" Zeptal se android.

"Ano to měli." Zabručel kapitán.

McCoy se otočil a dal znamení doktorovi aby ho následoval. Za pár minut se dvě temné siluety přehouply přez předprseň a zmizeli po schodech dolů do města. Notnou chvíli trvalo než výsadek zjistil kde se vlastně nachází. Pak se jim podařilo nepozorovaně přelést zeď královského paláce a vydali se do nitra spleti černých staveb. Netrvalo dlouho najít vhodné místo. McCoy s doktorem se usadili na střeše strážnice a android se začal připravovat na průnik do paláce. Podle průzkumů z orbity a podle poslední návštěvy města přesně věděli které okno v nejvyšší věži vede do ložnice krále. Doktor se vybaven protilátkou a harpunou s lanem vydal zachránit nadporučíka Wynna ze spárů amnésie. Jedna přesně mířená rána a hák se zachytil na cimbuří nad ložnicí. Pak doktor vyšplhal po laně vzůru k oknu a přesvědčil se že není nikým sledován. Okno bylo otevřené, obě okenice otevřené ven a přiléhaly ke stěnám veže a skleněné tabule byly zase schované za dlouhými červenými závěsy. Díky výhodě kibernetiky nepotřeboval trikordér aby si udělal obrázek o okolí. Viděl kapitána McCoye jak se deset metrů pod ním schovává na střeše toho domu odkud vyrazil. U brány zahlédl i stráže jak rázují sem a tam s kopími v rukou. Opatrně nahlédl přez parapet do ložnice. Uviděl dokonale rozložení místnosti, postel s nebesy přímo uprostřed a v ní ležící žena. Natáhl ruku a přehoupl se přez parapet do místnosti.

Trevor si cestou do své ložnice vesele pohvizdoval a překvapil a možná trochu vyděsil několik Rudých bijců kteří drželi stráž před jeho komnatami. V obývacím pokoji se jako obvykle svlékl a v pižamu které měl připravené na stole vešel do koupelny. Náhle se z ložnice ozval uširvoucí Akivašin křik. Král vyrazil z koupelny a cestou ke své ženě vyrval ze stojanu dlouhý bronzový meč který tam byl jako dekorace. Vší silou rozrazil dveře do ložnice a na chvíli strnul. Nad ječící královnou se sklánělo podivné stvoření. Bylo celé černé se zlatě zářícíma očima. V ruce něco svíralo a natahovalo se po královně. Trevor jako blesk přelétl místnost a skočil po neznámém vetřelci. Sekl mečem, přičemž bronz povolil o brnění které měl cizinec zřejmě na sobě, a zlomil se. Naštěstí rána splnila svůj účinek. V hrudi neznámého vetřelce se otevřela trhlina a z v ní zablikaly spousty světélek. Cizinec ze sebe vydal podivné zachrčení a zamířil k oknu, v okamžiku kdy do ložnice vběhli Rudí bijci přehoupl se přez parapet a zmizel ve tmě. Jeden z vojáků přeskočil k oknu a hodil dolů kopí. Ostatní se začali pozorně rozhlížet po místnosti. Trevor se sehnul k vyděšené Akivaše které se k němu pevně přitiskla začala usedavě vzlykat.

"Nestůjte tu jako solné sloupy a najděte ho!" Rozkázal král.

Vojáci se otočili a vyrazili na hon útočníka. Během několika minut byl celý palác na nohou.

Kapitán pomocí trikordéru zaznamenal rychle se blížícího doktora a očekával zprávu o úspěšné splnění mise. Když však android dorazil zjistil kapitán pravý opak. Jakmile doběhl plácl sebou vedle kapitána. V jeho hrudníku byla hluboká rána za které koukaly rozsekané obvody a kusy doktorvy kůže. "Co se stalo?" Zeptal se kapitán, ale android nebyl schopen odpovědět. Místo toho chytil McCoye za ruku a táhl ho pryč z města směrem k hradbám. Dostat se ven bylo mnohem těžší než se dostat dovnitř. Na ochozech bylo plno mužů. Ian musel, ač nerad, použít fázer aby se dostali ven na pláň a Paladin se na ně mohl zaměřit.

"Zavolejte do strojovny!" Zařval kapitán na obsluhu transportéru krátce poté co se doktor skácel na podlahu. Za pár minut přiklusali inženýři s rozespalým Prexem v čele a naložili poraněného androida na nosítka. Kapitán je následoval do strojovny. Hned jak dorazili položilí poškozeného robota na stůl v zadní části strojovny a inženýři se na něj vrhli jako mouchy a začali ho spravovat. Mezití přišli Sozef s poručíkem Darrilem.

"Co se stalo?" Zeptal se vulkánec.

"Nemám tušení, najednou přiběhl děravý jak ementál a táhl mě z města." Odpověděl kapitán.

"Podle senzorů se právě ve městě začalo něco dít. Asi vás pořád ještě hledají." Řekl Darril.

"No, to se budou muset snažit." Usmál se Ian. "Až ho dají dohromady tak mi dejte vědět."

"Co chcete dělat kapitáne?" Zeptal se poručík Darril.

"Nemůžeme dělat nic, dokud nezjistíme co se tam dole stalo." Odpověděl McCoy a odešel ze strojovny. Nejdřív zamířil do jídelny na pozdní večeři a pak se chtěl jít trochu prospat. V jídelně narazil na Rexe s Azzumem jak si povídají nad jedním z Rodowových blafů.

"Je tu volno?" Zeptal se kapitán a posadil se. Samozřejmě že v jídelně bylo volno bylo půl druhé ráno. Rexovi skončial směna a kdoví proč tu byl Azzum.

"Ne." Usmál se Azzum.

Kapitán byl poněkud zaražen tohle obvykle říkal poručík Rodow.

"Dáváš mu lekce?" Zeptal kapitán Rexe.

"Sám se to učí, já jenom tiše slintám." Odpověděl poručík.

"Dáte si taky?" Zeptal se Azzum a ukázal na talíř.

"Kdo to vařil?" Zabručel pochybovačně Ian.

"Já." Prohlásil hrdě Alex.

"Aha, tak to radši budu hladovět."

"Je to dobré," Řekl S'hykta. "vážně."

"To věřím." Odvětil kapitán a vstal. Přešel k replikárotu a poručil si Romulanského králíka.

"To chceš sníst tu věc celou?" Zeptal se Rex když si kapitán znovu sednul.

"Ne, jenom ty chlupy." Odsekl Ian a pustil se do jídla. Když dojedl zvedl se a odešel z jídelny. V okamžiku kdy si otvíral dveře své kajuty ozval se interkom. Poručík Prex ho volal ze strojovny, zprovoznili doktora. Najedený ale neodpočatý Ian tedy zamířil od deset palub níž do hlavní strojovny. Když vešel viděl jak doktor, stále s dírou v břiše, sedí na kraji stolu kam ho položili.

"Co se stalo když jste vešel do královy ložnice?" Zeptal se okamžitě kapitán.

"V posteli ležela nějaká žena a na nočním stolku na druhé straně ovoce. Napodurčíka Wynna jsem nikde neviděl, rozhodl jsem se proto aplikovat protilátku na Aetran do toho ovoce. To se mi úspěšně a hlavně tiše podařilo, pak jsem se chtěl vráti zpět."

"Co se zvrtlo?" Zeptal se kapitán.

"Ta žena se probudila a zavolal jménem nadporučíka Wynna. Zřejmě cítila něčí přítomnost. Přikládal jsem to schopnostem-"

"Cítila něčí přítomnost a dál?" Usměrnil doktora kapitán.

"Ano. Pokusil jsem se spěšně odejít, ale všimla si mne. Začala křičet a já jsem se jí pokusil uspat. Pak do místnosti vtrhl nadporučík Wynn a zranil mě. Za ním se nahrnuli vojáci, ale to už jsem já padal z desetimterové výšky. Zbytek myslím znáte."

"Takže jste mu dal ten proti jed." Konstatoval spíš pro sebe kapitán.

"Stačí jenom počkat." Pokýval hlavou Prex.

"Výborně doktore." Pochválil androida kapitán a pak se otočil na boliana.

"Dokončete doktorovu opravu a pak si oba odpočiňte."

Když v pět hodin ráno konečně vyděšená Akivaša usnula král se šel podívat za Odeonem jak pokračuje pátrání po vetřelcích. Našel svého generála jak stojí na balkóně v druhém přijímacím sálu a hledí dolů do tmavého města.

"Našli jste ho?" Zeptal se král.

"Ne, je mi líto." Odpověděl Odeon. "Ale když byl vyhlášen poplach viděli stráže na hradbách jak dva muži přelézají přez cimbuří dolů, před hradby. Dva z Rudých bijců jsme potom našli omráčené na ochozu."

"Myslíš že to byli Arpelliané?" Zeptal se král.

"Je to možné." Pokrčil opancéřovanýmy rameny generál.

"Na bojišti jim dám co proto za to že vyděsili mou královnu." Zapřísahal se Trevor a odešel do své ložnice. Položil se vedle Akivaši a vzal si do ruky jablko ze svého nočního stolku. Ukousl, ale mělo trpkou chuť. Zřejmě ještě nedozrálo, tahle ledová jablka jsem ještě nejedl zralá. Pomyslel si král a usnul. Díky protilátce na Aetran se králi začal zdát sen.

Viděl sám sebe jak sedí v kokpitu svého rakeotplánu nad touto planetou. Pak spatřil toho Ezhitského špióna který ho sledoval. Následovala bitva a pád jeho raketopánu. Pak viděl své tělo jak rozlámané leží v troskách jeho lodi. S vypětím svých posledních sil se vyplazil na pláž a tam leže celé dva dny vystaven příboji, slunci a větru. Nakonec se rozlámaný odplazil zpět a začal se uzdravovat. Zažil hrznou bouři, cestoval pouští, setkal se s Arpellianským otrokářem a pobil jeho muže. Pak došel až k tomu třikrát prokletému jezeru. Ta těla, mrtvoly ve vodě, hrůza a pak ztráta paměti. Tři dny bloudil promrzlý horami až narazil na dvojici mladých lidí kteří byli pobíjeni Arpellijskými psy. Další dlouhá cesta horami a pak potkal Odeona obchodníka, ze kterého se stal Odeon generál. Byl na lovu se svou Akivašou a Odeonem, Halgou, Mauhůrem a Utulou. Našel železo a ocel dal Grondaru svobodu stal se jeho králem. Bojoval v mnoha bitvách s Arpelliany a výtězil. Vzal si nejkrásnější ženu v království.

Pak se obrazy změnily, viděl minulost. Sám sebe viděl v náručí své matky na veliké lodi. NCC-65778 bylo první číslo které mu vplulo do vědomí a pak se objevilo jméno

Threnodry. Byla to loď na které se narodil USS Threnodry NCC-65778. Loď federace v Romulanské neutrální zóně, jeho otec byl velitel. Pak mu hlavou prolétly útržkovité obrazy. Veliká černošedá koule ničila jeho ideály. Borgové, tolik nenáviděné jméno. Bojovali statečně, ale... byli poraženi. Taková potupa, to ponížení, naštěstí se jim nikdo nevysmíval, nemohl, všichni byli mrtví.

"Je to dobrá loď poručíku, a byl bych rád kdyby měla dobrou posádku." Ozval se povědomý hlas.

"Kvalita posádky záleží na kvalitě kapitána, pane." To odpověděl on, on byl ten který stál se svým velitele v turbovýtahu. McCoy. On se jmenoval Ian McCoy, jeho velitel. Já jsem nadporučík Trevor Wynn, zařvalo královo vědomí.

Král se celý spocený posadil na své posteli a tak náhlým pohybem probudil svou novomanželku.

"Děje se něco?" Akivaša se k němu přitulila a ovinula mu ruce kolem trupu.

"Jenom zlý sen, spi dál." Odpověl měkce král.

"Je poledne." Zasmála se královna a dala mu pusu na tvář. Pak vyskočila z postele, přetáhla přez sebe jeho župan a odešla. Trevor zatřásl hlavou a vstal. Jeho župan měla na sobě Akivaša takže zasedl ke snídani v pižamu. Po jídle se oblékl a odešel s Odeonem na poradu válečného štábu. Během jednání se král cítil nejistě. Nikdy předtím se mu to nestalo, Odeon jeho slabost vycítil a převzal vedení porady.

"Co se děje? Jsi jako vyměněný." Zeptal se Odeon když se vojáci rozešli.

"Nevím, je mi divně." Pokrčil král rameny. "Měl jsem divný sen."

"Jo ty a celé tvoje království, lorde." Usmál se generál.

Trevor se také zasmál a pak řekl: "Půjdem se podívat do města?"

"Tak jo provětráme si hlavu." Odvětil Odeon a zamířil ke dveřím.

Král odmítl doprovod stráží a poručil si přinést šaty obyčejnémo měšťana. Pak vyrazili s Odeonem zadním vchodem z paláce dolů do města. Jak se Trevor procházel ulicemi svého hlavního města a povídal si s Odeonem napadaly ho podivné myšlenky. Z neznámého důvodu cítil nutkání odejít z planety aniž by tušil co slovo planeta znamená. Když kráčeli po hlavní ulici král najednou zjistil že vedle něho není Odeon. Rozhlédl se ale svého generála nikde neviděl. Ulice byla stejně rušná jako předtím. Chtěl se vrátit ale cestu mu zastoupila trojice mužů. Jednoho z nich poznal byl to ten McCoy který mu utekl z tábora v Duhovém průsmyku. Normálně by asi zavolal o pomoc, ale teď na něj a jeho druhy hleděl a přemýšlel.

"Musíme si promluvit, vaše veličenstvo." Řekl najednou McCoy.

Král místo odpovědi kývnul a následoval trojici do tmavého průchodu. Když tam byli popadl ho jeden z těch mužů za ruce a vzápětí se tma proměnila ve světlo. Modré jiskření pominulo a Trevor se objevil na povědomém místě. Stál v půl kruhovém výklenku a naproti němu byla podivně tvarované a vyzdobená místnost. Kolem něj stáli ti tři muži kteří ho unesli a další dva byli u dveří.

"Tudy nadporučíku." Ozvalo se vedle něj. Trevor se podíval do usměvavé tváře muže kterého zabil ve své ložnici a který potom vyskočil z okna. Tedy alespoň si to myslel.

"Nadporučíku?" Opakoval Trevor povědomé slovo. Tak mi už někdo říkal, vzpoměl si král.

Muži v místnosti z nichž bezpečně identifikoval jenom kapitána McCoye a doktora ho provedldlouhými chodbami až do příjemně vypadající místnosti se spoustou lůžek. Trevor si vybavil slovo 'ošetřovna'. Pak krále položili na jedno z těch lůžek a on usnul.

"Jak je na tom?" Ptal se kapitán doktora.

"Paměť se mu už zcela obnovila. Bude zase jako dřív." Odpověděl klidně robot. Doktor stál u biolůžka na kterém ležel bývalý král Grondaru, nyní opět nadporučík Trevor Wynn z lodi Paladin.

"To je vynikající. Dobrá práce doktore." Pochválil ho Ian a chystal se odejít.

"Kapitáne." Zarazil ho doktor. Král Trevor I. se začal probouzet.

"Kde to jsem?" Zeptal se nejistě Trevor.

"Jste zpátky na lodi, nadporučíku." Řekl android.

"Co se stalo?" Zeptal se nadporučík. "Vzpomínám si jak jsem si chtěl prohlédnout ten trinární systém."

"A dál?" Vybídl ho McCoy.

"Střetl jsem se s Ezhitskou lodí, zničil jsem jí. Pak jsem spadl na planetu a ..."

"A?" Zeptal se doktor.

"Kde je moje žena?"

"Kdo?" Vyprskl překvapeně kapitán.

"Královna Akivaša Grondarská, moje žena." Nadporučík se pokusil vstát.

"Obávám se že zůstala na planetě." Řekl kapitán.

"Musím se za ní vrátit a taky za Odeonem, Grondar je bez krále."

"Je mi líto ale na tu planetu se už nevrátíte." Rozhodl kapitán a otočil se k Treovorovi zády, chystal se odejít.

"Cože?!" Zařval nadporučík a seskočil z lůžka. Kapitán se zastavil a zaraženě se otočil, udivila ho náhlá změna chování. "Já se do svého království vrátím a tebe se ptát nebudu!"

McCoy se postavil tváří v tvář k svému bezpečnostnímu důstojníkovi.

"Porušil jste základní směrnici. Prosím, bylo to pod vlivem cizí látky, ale to ze neznamená že jí můžete porušit znovu."

"Kašlu na nějakou základní směrnici, musím bránit svůj lid proti Arpellianům." Pokračoval rozohněně král.

"Zřejmě to nezabralo." Poznamenal polohlasně kapitán.

"Ale zabralo." Odpovědl Wynn. "Všechno se mi vrátilo, a právě z toho důvodu se musím vrátit."

"Už jsem řekl že ne." Odsekl kapitán.

"Kapitáne, prosím. Dovolte mi alespoň abych naposledy viděl svou ženu." Zaprosil nadporučík.

Ian chvíli mlčel a pak přikývnul. "Máte na to hodinu."

Když se Trevor zhmotnil na hlavním náměstí svého města všichni přítomní byli náležitě vyděšeni. Kapitán mu povoli znovu se vidět s Akivašou a Odeonem, ale zakázal opětovné porušení základní směrnice. Trevor věděl že zmizení kterého byl jeho lid pravděpodobne svědky by jen tak neobhájil. Musel si proto vymyslet pohádku kterou jim to nějak objasní. Tak se stalo že stál na náměsti Atamby oblečený ve zdobených šatech a čekal na příchod své královny a svého přítele. Za krátko se ti dva skutečně objevili. Odeon měl na sobě zbroj, zřejmě se chystal vytáhnout na Arpelliany a pomstít svého krále a Akivaša byla oblečena do prostých šatů. Nejdřív mu do náruče radostně skočila královna a pak ho vroucně objal Odeon.

"Jsem rád že ses vrátil." Radoval se generál.

"Bohužel jsem tu jen na chvíli, musí odejít."

"Proč?" Zeptala se královna smutně se slzami na krajíčku.

"Byl jsem vyvolen." Odpověděl král.

"Vyvolen k čemu?" Zeptal se generál.

"Musím podniknout dlouhou pouť, za svůj lid." Akivaša se dala do pláče a padla mu kolem krku. Vzal její obličej do svých dlaní a políbil ji. "Jednou se vrátím a budu znovu vládnout Grondaru po tvém boku."

"Tak přece to byli bohové." Zamumlal Odeon. "Jsi bohy vyvolený, nebo možná sám bůh."

"Nejsem bůh, ale byl jsem vybrán abych podnikl dlouhou pouť." Odpověděl mu král.

"Vojsko je připravené, Rudí bijci můžou vyrazit půjdeme za tebou třeba do pekla." Odeon pevně sevřel jílec svého meče.

"Ne, musím jít sám." Odpověděl král a podíval se do uslzeného obličeje Akivaši. "Sám."

"Kdo nám bude vládnout? A co Arpelliané, jaká je vůle bohů?" Zeptal se Odeon.

"Vládnout bude královna." Řekl Trevor a podíval se jí do očí. "Vládni tak jako bych vládl já, má lásko. Až se vrátím uděláme z Grondaru největší impérium jaké kdy tenhle svět viděl."

Pak svou ženu něžně políbil a odstoupil. Sevřel ruce a stiskl schovaný komunikátor. To bylo znamení pro obsluhu transportéru aby ho přenesla na Paladina. Když začal mizet Akivaša se za ním rozeběhla jako by ho chtěl zastavit, ale marně. Srdce mu pukalo čím dál víc, když se mu jeho královna ztrácela před očima. Když král zmizel dav lidí který se mezitím sešel mírně zašuměl a pak se rozhostilo hrobové ticho. Královna mezitím padla na kolena a začala hořče plakat. Odeon ji opatrně vzal za ramena a odvedl do paláce. Trevor se zhmotnil na transpotrní plošině Paladina a slzy mu stékaly po tváři. Před ním stál kapitán McCoy a u ovládání poručík Prex.

"Je všechno v pořádku?" Zeptal se kapitán.

Vztek, smutek a radost, to byly jen některé pocity které se honily v nadporučíkově duši. Měl nepřekonatelnou chuť kapitána praštit za to že ho vůbec přivedl zpět k jeho myšlení. Na druhou stranu ho chtěl obejmout za to že mu kapitán vrátil jeho osobnost. Tyto dva pocity se v něm bouřily ještě hodně dlouho.

"Poručíku je všechno v pořádku?" Zeptal se znovu McCoy.

Trevor ho ignoroval a prošel kolem něj jako by vůbec neexistoval. Kapitán ho chtěl zastavit ale pak usoudil že bude přece jen lepší nechat ho ať se s tím vypořádá po svém. Ať už důvodem jeho zármutku bylo cokoliv.

"Kapitánův deník

Hvězdné datum 60499,3

Konečně se nám po měsíci důkladného hledání podařilo nalézt nadproučíka Wynna. Během dvou měsíců které pan Wynn strávil na planetě několikrát porušil základní směrnici. Naštěstí jednal jako oběť manipulace mysli a tudíž nebude ze svých činů obviněn. Podobnější dokumentace je přiložená v souboru Wynn-P32-A. Nyní budeme pokračovat ke S'hyktské základně abychom se připojili k úderným skupinám na Ezhitských hranicích. Konec záznamu."

Do Grondaru přišlo jaro, z plání před Atambou zmizel sníh a potoky se hemžily rybami a všude vládlo veselí. Jen královský palác Grondaru byl smutný. Měli královnu, ale král zmizel, kněží v chrámech se dnem i nocí modlili ke svým bohům aby měl jejich král snadnou cestu.

Královna Akivaša seděla v korunovačním sále a na klíně mela položenou zlatem a diamanty vykládanou korunu Grondaru. Koruna sama byla vyrobena z kalené oceli, Trevor I. ji dal ukovat u nejlepšího mistra kovářského řemesla jako nový simbol státu. Ta stará byla uložena na čestném místě, nad trůnem v křišťálové kouli aby připomínala staré časy. Do korunovačního sálu vešel Odeon a posadil se na schod kousek od trůnu.

"Nebuď smutná." Utěšoval královnu. "Vrátí se."

"A co když se nevrátí? Cesty které nám vybírají bohové jsou mnohdy těžké." Odpověděla Akivaša s těžkým srdcem.

"Dal nám své slovo a muž jako je on své slovo vždy dodrží."

"A když se mu to stejně nepovede?"

"Pak na něj budeme vzpomínat jako na našeho zachránce a spasitele Grondaru. Děti našich dětí a děti vzešlé z nich se o něm budou učit a všichni ho budou uctívat." Řekl generál Odeon.

"A jeho potomci budou vládnout této zemi do skonání věků." Odpověděla královna.

KONEC

divider

CZ Kontinuum Star Trek fan klub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© 2000–2024 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries (Casperium)