lcars
logo

Dokonalí přátelé

Autor:
Jan Hlávka
Archivováno dne:
3. 2. 2003
Délka:
44 311 slov (197 min.)
Stav povídky:
dokončená
Přístupnost:
obecná
Varování:
žádné
Seriál (svět):
VOY
Období:
Hlavní postava(y):
Janewayová
Kategorie:
napětí, přátelství
Pokračování:
volné pokračování
Spoiler:
žádný
Stručný obsah:

Kapitán Janewayová nachází přítele tam, kde by to nejmíň čekala...

divider
Poznámka autora:

nezadáno

divider
Prohlášení:

Star Trek a související značky jsou majetkem společnosti CBS Studios Inc. a Paramount Pictures Corp. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

divider

Dokonalí přátelé (Jan Hlávka)

Byla to past od samého začátku. Už když USS Voyager zachytil první zprávu od druhu, který si říkal Tajavoové, mělo kapitána Janewayovou napadnout, že to je léčka... jenomže to znělo tak lákavě. Tajavoové se měli doslechnout o daleké cestě Voyageru k domovu, a protože disponovali jistou technologií, která by - jak se domnívali - mohla tuto cestu podstatně zkrátit, jsou ochotni se o ni, za blíže neupřesněnou protislužbu, podělit. Problém byl jen v tom, že jejich území je odsud dost daleko, cesta celého Voyageru k němu by trvala celé měsíce - a co když pak z obchodu nic nebud? Tajavoové ovšem navrhli řešení: K jejich planetě poletí jako vyslanec jen kapitán Janewayová, tajavoovská loď se s ní setká v půli cesty a ať už vyjednávání dopadne jakkoliv, pomocí své technologie jí pak vrátí zase zpět na Voyager. Bylo to celé pochybné. Když mohli Tajavoové poslat svou loď naproti raketoplánu, mohli ji přece stejně snadno poslat až k Voyageru a vyzvednout kapitána přímo tam, ale přesto... Součástí zprávy byla i ukázka zmiňované technologie, jakési zvláštní modifikace přenosového paprsku tak, aby mohl přenášet na obrovské vzdálenosti i lodě, které ho vysílaly. Těch pár rovnic a specifikací přitom vypadalo skutečně věrohodně... a Voyager byl už na cestě skoro tři dlouhé roky...

Kathryn Janewayová souhlasila. Tuvok, Chakotay a dokonce i Sedmá z Devíti vyjádřili ostré námitky a v jistém ohledu měli nepochybně pravdu... jenomže to bylo tak lákavé...

Na smluveném místě, po třech týdnech letu zcela neznámým územím, a až nepříjemně blízko pulzaru rušícímu všechny senzory, skutečně čekala loď. Dokonce hned pět - jenže ne tajavoovských, nýbrž hirogenských. Tentokrát se nekonaly žádné hovory - rozestavení těch lodí ostatně nepřipouštělo pochyb o tom, co mají v úmyslu - bohužel však Hirogeni poněkud podcenili sílu výzbroje velitelského raketoplánu - a také sílu a schopnosti vyhlédnuté kořisti. Po několika minutách rychlé střelby vyletěla jedna útočící loď do povětří, druhá, těžce poškozená, se jen tak tak stihla sklidit z dostřelu, ale přesila byla prostě příliš velká. Raketoplán přišel postupně o štíty, o zbraně i o pohon - Hirogeni si svůj triumf vychutnávali - a kapitán Janewayová nakonec zvolila těsný průlet přímo kolem povrchu pulzaru v naději, že tím větší a mnohem méně obratné nepřátele setřese. Byl to zoufalý, beznadějný manévr, se sotva fungujícím řízením, bez štítů a téměř bez podpory života - ale všechno bylo lepší, než skončit jako hirogenská trofej.

Vědomí ztratila až ve chvíli, kdy se trup raketoplánu začal pod náporem pulzarového záření rozpadat.

 

První, co Kathryn Janewayová ucítila byla strašná, spalující bolest hlavy. Před očima měla jen bílou mlhu a všechno se s ní točilo, ale zřejmě byla naživu... jenomže kde? Pomalu zvedla ruce napůl v naději, že to zjistí, a napůl v obavě, že je má svázané za zády.

"Nepokoušejte se vstávat, jenom si natlučete. Ležte klidně, hned vám pomůžu."

Ten hlas byl mírný a klidný. V ničem nepřipomínal ostré hirogenské skřeky, nabízel pomoc... a o chvíli později ucítila Kathryn na svém rameni dotyk pevné ruky. Jemně jí pomohla vstát, posadit se a spustit nohy z jakéhosi nízkého lehátka... ale ta mlha před očima ne a ne zmizet.

"Kdo jste?" vypravila ze sebe těžce. "Kde to jsem... co se to děje?"

"Nemějte žádné obavy," řekl ten hlas. "Jste v bezpečí." Bylo v něm cosi napjatého, ale zároveň pevného a uklidňujícího. Nejasné stíny kolem se konečně začaly zaostřovat.

"Já jsem... Beryl Elak." Měl štíhlou, humanoidní tvář, kromě trochu odlišného tvaru lícních kostí až neuvěřitelně podobnou lidské, ale bližší detaily se stále ztrácely v mlze - až na ten zvláštní tón se kterým vyslovil své jméno. Kathryn pomalu otočila hlavu stranou. Šedá, směrem vzhůru sešikmená stěna a hlavně rozloha viditelné části místnosti v ničem nepřipomínala stísněnou kabinu raketoplánu a s tím poznáním se jí rázem vrátila i paměť.

"Má loď. Kde je?"

"Je pryč. Vytáhl jsem vás ven asi tak dvě vteřiny předtím, než shořela... lituji."

"A Hirogeni?" I přes veškerou bolest cítila Kathryn Janewayová ve svých žilách stále vzrušení z nedávné bitvy... a strach.

"Také jsou pryč." Beryl Elak se lehce pousmál. "Trochu jsem jim připálil bok. Přesvědčil je, že bez téhle trofeje se budou muset obejít - omluvíte mne? Musím se postarat o loď." Vstal a odešel někam dopředu, Kathryn zahlédla rozmazané opěradlo křesla a před ním blikající kontrolní panel.

"Zachránil jste mi život, chtěla bych vám poděkovat. Jsem Kathryn Janewayová, kapitán federální lodi Voyager."

"Vděčnost není nutná, jistě byste udělala totéž. Je mi ctí, že vás mohu poznat kapitáne Janewayová." Něco cvaklo, vysoké křeslo se pootočilo a Berylova hlava vykoukla zpoza opěradla. Po tváři se mu znova mihl ten prchavý úsměv. "Voyager? To mi zní povědomě. Ke komu patříte... jestli se smísm zeptat?"

"K nikomu. Nejsmě zdejší, jenom tudy prolétáme na cestě domů."

"Aha... už chápu. Ale promiňte mi - nezdálo se vám trochu riskantní, podnikat tu vyhlídkové plavby s tak malým člunem?"

"To nebyla vyhlídková plavba. Měla jsem tu schůzku... obchodní."

Beryl jen lehce potřásl hlavou. "Tady? Takhle daleko na území nikoho? Promiňte mi znovu - ale kdo měli být vaši společníci v tom obchodě... tedy jestli to mohu vědět?"

"Ale ovšem. Říkali si Tajavoové."

Beryl znovu zavrtěl hlavou, tentokrát však důrazněji. "Znám všechny pokročilé druhy v okruhu aspoň dvou set parseků a zaručeně žádný si neříká Tajavoové. Tihle vaši... Tajavoové byly pravděpodobně Hirogeni, co na vás nalíčili léčku, aby si dopomohli ke snadné kořisti... hraji si sice na odvážné lovce, ale když to jde, žádný úskok jim není cizí. Nejspíš proto tu na váš už tak hezky čekali..."

Elakovo suché a klidné konstatování kapitána tvrdě zasáhlo. Bylo sice nepochybné, že padla do předem připravené pasti, ale zatím pořád existovala naděje, že nebyla určena jen jí samotné. Hirogeni mohli číhat i na tajavoovskou loď, mohli zachytit komunikaci s Voyagerem a dělat si zálusk na onu transportní technologii, jenže Beryl Elak právě teď vyslovil, a vlastně i potvrdil, přesně to, čeho se Kathryn Janewayová v skrytu duše nejvíc bála a co si, dokonce i teď, stále odmítala připustit: Že to celé byla lež.

"To... není možné," vypravila ze sebe. "Ukázali nám vzorce, základní specifikace... ta technologie nás měla dostat domů!"

Beryl Elak viděl její zděšení a jen lehce zvedl obočí. "Jaká technologie? Že to uhodnu - transportní? Přesuny celých lodí přes stovky světelných let naráz - tohle vám ukázali?"

"Ano! Jak to-"

"Lituji, kapitáne," přerušil jí měkce. "Je to podvod. Karnacký bluff... vy skutečně nejste z tohohle sektoru, že?" konstatoval vážně. Otočil se s křeslem stranou, vstal a poprvé ho tak Kathryn uviděla celého.

Beryl Elak byl štíhlý a vysoký. Celý trup od krku až k pasu měl těsně upnutý v jakémsi hladkém, černém krunýři, připomínajícím starodávné pozemské brnění. Ze širokého opasku kolem něj vyšnívala nalevo rukojeť dýky a napravo pažba nějaké krátké ruční zbraně. Pod rameny byly ke krunýři připojeny dvě lesklé spony od kterých vedly široké řemeny za záda. Každý z nich byl zakončen otevřeným pouzdrem a v každém pouzdru vězela podélně dlouhá, velmi nebezpečně vypadající puška. Konce hlavní čněly vzhůru, ale protáhlé oblouky pažeb vybíhaly spodem pod pažemi, stačilo jen sáhnout za záda. Na nohou měl Beryl vysoké bota a na rukou rukavice, na černé košili, kterou nosil pod krunýřem, i na volných, tmavých kalhotách, byly připnuty ploché chrániče loktů a kolen. Celá ta výbava vypadala vyváženě, téměř až elegantně, ale přitom vyloženě hrozivě. Byl to tak omračující kontrast k té klidné, jen trochu bledé tváři, jemnému, přívětivému hlasu a letmým úsměvům, že to až vyráželo dech a Kathryn Janewayová se ve svém současném rozpoložení nezmohla ani na slovo. Beryl Elak přešel přes místnost a posadil se na malou stoličku proti ní.

"Před asi třemi roky se tak objevila jedna loď. Její posádka si říkala Karnačtí obchodníci, ale ve skutečnosti to byl spolek podvodníků z B´Omaru. Nabízeli k prodeji novou transportní technologii a všem zájemcům ochotně poskytli vzorce, hrubé nákresy... nejspíš to samé, co jste dostala i vy. Všechno to přitom vypadalo skutečně věrohodně, kupci se jen hrnuli a oni začali vybírat zálohy - pochopitelně ne malé. Dostali jmění snad od každého v tomhle sektoru a když už měli dost, pokusili se s tím, hezky v tichosti zmizet. Skoro se jim to i podařilo, jenomže mezi těmi napálenými byly také vaši přátelé Hirogeni. Když je pak vystopovali - a když zjistili, že žádný transportér ve skutečnosti neexistuje - vyzdobili si jejich hlavami svou velitelskou místnost a zbytek snědli k obědu. Zálohy si mezi sebou rozdělili jako kořist - a tém ostatním zbylo jenom pár rovnic na památku. Nejste zdaleka první, kdo naletěl."

Kathryn Janewayová dlouhou chvíli mlčela. "Já... znělo to tak pravděpodobně..."

"Jistě," přikývl Elak. "A možná na tom i něco bude - jednou. Když to pak vzalo takovýhle konec, někteří z těch okradených se nechtěli jenom tak vzdát, jako vám, i jim se to zdálo až příliš věrohodné na obyčejný podvod. Domnívali se, že Hirogeni sebrali nejenom peníze, ale i ten transportér a aby se o něj nemuseli dělit, prohlásili pak, že neexistuje... vlastně jsem si to v té době myslel i já sám. Pár místních cestovalo dokonce až na B´Omar v naději, že o tom zjistí něco víc, ale bylo to zbytečné. Ukázalo se, že tam do výzkumu té věci vložili obrovskou spoustu práce a času, ale nedostali se vůbec nikam - prostě jen lákavá slepá ulička. Možná, že za sto let podle toho někdo nějaký transportér skutečně postaví, ale teď je to jenom Karnacký bluff... mrzí mě to, kapitáne Janewayová."

Účast v Berylově hlasu byla opravdová. Nebyl žádný důvod mu nevěřit a Kathryn Janewayová mu také uvěřila, ale to náhlé zklamání bylo strašné. Bylo to jako fyzická rána, jakoby jí někdo udeřil. Karnacký bluff... Kathryn cítil, jak její hlavu naráz zalila příšerná, tepavá bolest a přes oči jí znovu začal padat ten mlhavý závoj. Pokusila si je protřít rukou, ale zatočila se jí hlava, zapotácela se a málem spadla z lehátka, Beryl Elak k ní rychle přiskočil a zachytil jí.

"Co je vám?! Jste zraněná?"

"Ne. Jenom... strašně mě bolí hlava," vypravila ze sebe těžce.

"To jste měla říct hned," zavrtěl Beryl hlavou. "Lehněte si... opatrně, tak. Vydržte." Sehnul se, vytáhl zpod lehátka velkou bednu a rychle odklopil víko. Vzal z ní malý, podlouhlý přístroj, zručně s ním objel kapitánovu hlavu a zadíval se na displej. Po chvíli krátce přikývl.

"Aha. Když jste vlétla do sféry přímého vyzařování toho pulzaru, byla už vaše loď bez štítů, že ano?"

"Ano... právě proto jsem tam vletěla." Pouhé mluvení se najednou zdálo tak namáhavé...

"Chápu. A to jste nevěděla, že neodstíněné pulzarové záření může z takové blízkosti způsobit vážné poškození mozku?" Beryl nečekal na odpověď a začal se znovu přehrabovat ve své bedně. Nakonec vytáhl dva malé kotoučky, lehce Kathryn nadzvedl hlavu a přilepil jí je pod vlasy na temeno.

"Tak. Tohle by mělo pomoci... trochu. Jak se cítíte?"

Mlha před očima Kathryn Janewayové se znovu rozestoupila a nesnesitelné sevření bolesti poněkud povolilo... ale přece jen ne docela. Kapitán se dlouze, opatrně nadechla.

"Je to mnohem lepší... děkuji."

"Nemáte zač." Beryl Elak starostlivě potřásl hlavou. "Máte narušenou neuroelektrickou rovnováhu mozku. Tohle to dokáže částečně vyrovnat a zmírnit příznaky, ale bez regenerátoru to skončí špatně - a zrovna takový tu nemám. Doufejme, že se nám ho rychle podaří někde sehnat."

"To nebude nutné, pane Elaku." Kathryn znovu dlouze vydechla a pokusila se opatrně vstát. "Už jste toho pro mě udělal víc než dost, dám vám frekvenci, na které se spojíte s Voyagerem. Přiletí si pro mne a pak jistě na-"

"Lituji, kapitáne," přerušil ji klidně, "ale to bohužel nepůjde... alespoň ne hned teď." Zasunul bednu zpět pod lůžko a vstal. "Zapomněl jsem se zmínit, že když jsem vás přenesl z vaší lodi, trochu moc jsem si dal načas se zvedáním štítů a Hirogeni se mi sem jednou trefili. Kromě pár maličkostí to odneslo hlavně řízení a komunikační systém, dokud se to neopraví, nemůžeme se spojit s nikým."

"A co tedy budeme dělat?" otázala se Kathryn Janewayová pomalu. Znovu ucítila v hrudi to jemné chvění, ale tentokrát nemělo nic společného s bolestí. Byl to pocit nebezpečí... a podezření. Na Berylu Elakovi bylo najednou cosi divného - a nebylo to jen tou jeho výzbrojí. Zdaleka ne.

Beryl ten kapitánův pohled dobře viděl - a také mu porozuměl. Naznačil hlavou doleva. "Poblíž je jedna malá obchodní stanice. Můžeme opravit loď a určitě tam dostaneme i ten regenerátor. Už jsem nastavil kurz, dorazíme tam asi za šest hodin. A do té doby, prosím, kapitáne Janewayová, buďte mým hostem." Mávl rukou za záda. "Tam je má kajuta, chovejte se v ní jako doma, já budu stejně muset po zbytek letu zůstat tady. Je tam koupelna a taky postel, můžete si odpočinout, ale raději nespěte, útlum mozkové aktivity by pro vás mohl být nebezpečný. Anebo se tu také můžete trochu porozhlédnout..." Po Elakově tváři přelétl další jemný úsměv. "Mohl by mě zajímat názor kapitána velké vesmírné lodi na tenhle můj... létající vrak."

Tentokrát Kathryn Janewayová tomu úsměvu dobře porozuměla. Berylu Elakovi nijak nezáleželo na jejím názoru na kvalitu své lodi, vůbec ne. Pouze vycítil její pochybnosti a podezření a dával jí tím sám příležitost všechno si tu zkontrolovat a prohlédnout, aniž by bylo nutno cokoliv říct a riskovat, že se někdo bude cítit uraženě nebo trapně. Bylo to velkorysé gesto, které Kathryn dokázala ocenit, a které už samo o sobě stačilo rozehnat většinu podezření... ale to chvění přesto nezmizelo.

"Je to od vás skutečně laskavé, pane Elaku. Ráda vaší nabídky využiji... a chtěla bych vám ještě jednou poděkovat."

"Znovu říkám, nemáte zač," mávl rukou. "Vlastně to byla jen náhoda. Letěl jsem zrovna na schůzku s několika přáteli, když jsem narazil na warpové stopy těch hirogenských lodí. Vidět jich tolik pohromadě je dost neobvyklé, většinou loví jen sólo, nějak mě napadlo se za nimi podívat... no, a přišel jsem zrovna k nejlepšímu. Ale jinak je to spíš vaše zásluha, kdybyste se tak dobře nedržela, přišel bych určitě pozdě... a nemusíte mi pořád říkat "pane Elaku."" Rozpačitě se pousmál. "Nepotrpím si na formálnost... stačí "Beryle.""

V těch slovech se něco skrývalo. Jakýsi pečlivě zastřený spodní tón, neurčitý, ale přece patrný... a velmi vážný. Kathryn pomalu přikývla, oči upřené do Berylovy tváře, ale ta byla teď nehybná jako maska.

"Jak si přejete... Beryle." Na okamžik zaváhala. "Vlastně teď nejsme na Voyageru... a ani já si na formálnost moc nepotrpím, není důvod, abyste mi pořád říkal "kapitáne Janewayová." Stačí "Kathryn.""

Beryl Elak naznačil úklonu, lehkou, ale přesto nenucenou a elegantní. "Bude mi potěšením. Jsem rád, že vás poznávám... Kathryn."

 

Dalších šest hodin uběhlo kapitánu Janewayové tak rychle, že se tomu ani nestačila pořádně podivit. Kajuta Beryla Elaka byla malá a velmi jednoduše zařízená. Jen prosté lůžko, malý stůl s jednou židlí, replikátor, skříň s nezbytnými věcmi - a víc nic. Nikde nebyl ani jediný dekorativní předmět, ozdoba, anebo jen nějaká věc osobnějšího rázu, bylo to tak účelové a strohé, že to až bralo dech - ale o to více překvapení Kathryn čekalo, když se vydala na průzkum zbytku lodi. Na jednomístné plavidlo se zdála být dost velká, ale její vnitřní vybavení stálo skutečně za to - počínaje u zdroje. Berylova loď používala k pohonu hned dva antihmotové reaktory současně, přičemž jeden sloužil jen k napájení štítů a výzbroje, a teprve druhý obsluhoval motory a běžné lodní systémy. Takové uspořádání bylo výhodné v mnoha směrech, například během krizové situace, kdy nebylo nutné počítat s rozkládáním výkonu mezi motory a štíty, protože loď měla prakticky stále celý jeden zdroj v záloze, jenže problém byl v tom, že se Flotile nikdy nepodařilo takové plavidlo v praxi postavit. Zapojení dvou reaktorů na malém prostoru vyvolávalo potíže s interakcemi jejich magnetických zadržovacích polí, s propojením elektroinstalací, s dilithiovou matricí a ještě aspoň s tuctem dalších věcí, o kterých měla Kathryn jen mlhavé představy, ale se kterými si Beryl Elak zřejmě věděl rady velice dobře - a nejen s nimi. Kathryn Janewayová viděla škody, jaké hirogenský zásah natropil ve strojovně. Většinu jiných lodí by to okamžitě zničilo, ale tady to nebylo, relativně vzato, ani tak moc zlé, přitom Beryl nepoužíval žádnou úplně novou nebo odlišnou technologii. Všechny základní součásti byly zhruba na stejné nebo lehce nižší úrovni s obdobnou technikou Federace, on jen dokázal dát známé věci do zcela nových souvislostí, efektivněji je využít. Nad některými nápady Kathryn jen tajila dech, kdyby si zařízení téhle lodi mohla někdy prohlédnout B´Elanna...

Jenže o co bylo vybavení toho plavidla pozoruhodnější, o to naléhavěji se kapitánu Janewayové vnucovala jediná logická otázka, na kterou si nedokázala odpovědět: K čemu vlastně Berylu Elakovi slouží? Zvlášť zajímavý byl způsob, jakým byla ta loď vyzbrojena. Nebyl zde kladen důraz jen na samotný ničivý účinek, ale na ochranu, na to, aby byla i po velkých škodách stále funkční a obranyschopná, byla to loď pro někoho, kdo už předem počítá se spoustou problémů a přitom netouží po zbytečném boji... jenž pro koho? Kathryn napadlo, že by to bylo ideální plavidlo pro vojáka nebo příslušníka nějakých bezpečnostních sil, ale na někoho takového Beryl Elak prostě nevypadal. Určitě nepřepravoval cestující, tohle byla jednomístná loď každým coulem, a nebyl ani obchodník - na palubě byl sice jeden sklad, ale obsahoval jen nouzové zásoby potravin a součástky k opravě lodi, žádné zboží na prodej. Zbývala už pouze možnost, že je Beryl Elak vědec nebo kartograf a tohle je průzkumná loď. To by vysvětlovalo mnohé včetně té výzbroje a přítomnosti v opuštěné a zřejmě dost nebezpečné oblasti - ale kapitán tomu přesto nevěřila. Na celé lodi nebyla ani jediná laboratoř jakéhokoliv druhu a vypadalo to, že vědecké a senzorické vybavení, je její nejslabší stránkou... i když mapové soubory v navigačním počítači byly na skvělé úrovni. Na palubě byl také jeden malý simulátor, velmi podobný těm na Voyageru, ale i tady čekalo Kathryn překvapení - a zklamání. Na záznamových kazetách, které Beryl používal, aby ušetřil počítačovou paměť, nebyly žádné holoromány, zábavné nebo vědecké programy, a dokonce ani žádné snímky postav vůbec. Bylo tu pouze víc jak padesát simulací různých mimozemských krajin a i tady se jednalo jen o přírodní scenérie. Žádná města ani stavby, jen lesy, džungle a pláně, kterými se člověk mohl procházet, jakoby to byla nějaká Berylova sbírka nebo soukromá záliba. Názvy programů a kazety byly přitom označené jen tří a čtyřmístnými čísly, nedalo se ani určit odkud ta místa vlastně pocházejí a Kathryn, která si, víceméně ze zvědavosti, namátkou pustila několik programů, musela uznat, že jsou skutečně nádherná... ale přesto, ze všech dýchala jakási podivná osamělost. Jen vysoké stromy všech možných tvarů a barev, vítr šumící v korunách a v trávě... a pak už nic. Ani se nedalo poznat, jestli je některé z těch míst také Berylův domov...

"Kathryn, přišla byste, prosím, do řídící kabiny?" Klidný hlas z interkomu Kathryn vytrhl z přemýšlení, seděla právě za stolem v Berylově kajutě a jen tak zírala do stropu.

"Jistě, už jdu." Pokusila se rychle vstát, ale zatočila se jí hlava, až se musela rukou opřít o stěnu. Tahle zrádná závrať jí už přepadla několikrát předtím... nepříjemná věc. Beryl Elak seděl pohodlně opřený ve svém křesle. Když uslyšel zvuk dvěří, otočil se a jemně se pousmál.

"Tak jak se vám líbí má loď... kapitáne Janewayová?"

"Je skutečně pozoruhodná... pane Elaku, děkuji vám, že jste mi dovolil si jí prohlédnout. Některá vaše konstrukční zdokonalení jsou velice zajímavá, myslím, že by mohla pomoci i posádce Voyageru - vadilo by vám, kdybych si před svým odchodem prohlédla některá vaše schémata a případně si pořídila i jejich kopie? Přirozeně by to nebylo zadarmo, domluvili bychom se na-"

"Nemusíte," mávl Beryl rukou. "Jste můj host a vybavení mé lodi není žádný zázrak. Mé počítače nejsou kódované, můžete si stáhnout co budete chtít... ale teď se raději podívejte na tohle." Pokývl hlavou k obrazovce. Napůl jí už vyplňovala velká, černohnědá koule blížící se planety, v dálce bylo vidět žlutě zářící slunce... a po rovníkové orbitě plující, zatím nezřetelný stín obklopený prstencem.

"To je ta stanice?" otázala se Kathryn. "Sem letíme?"

"Ano," přikývl Beryl. "Obchodní stanice Vertok 3, formálně spadající pod správu Zylské aliance. Ale říká se jí tu trochu jinak." Kysele, nevesele a studeně se ušklíbl. "Brloh... a docela to odpovídá." Vážně se zadíval kapitánovi do tváře. "Tohle je první jakž takž civilizované místo před územím nikoho... anebo také poslední, záleží na tom, odkud právě jdete. Aliance tu na to kašle, protože myslí, že dělat tady pořádek by bylo mrhání práce i času a nejspíš má pravdu - jenže podle toho to pak i vypadá. Z lodí, které tu kotví, je aspoň každá druhá pochybná, devět lidí z deseti je tady jen proto, že mají co skrývat. Co se bezpečnosti týče, asi před rokem sem Aliance poslala svého komisaře. Za týden jí ho poslali zase zpátky - v pěti kusech. Chápete, co chci říct?"

Kathryn Janewayová vážně přikývla. "Ano. Také znám taková místa - hledět si svého a raději se do ničeho moc neplést."

"Velmi správně," přikývl Beryl s úsměvem. "Takže si raději vezměte tohle - a noste to tak, aby to bylo vidět." Sáhl někam pod palubní desku a vytáhl krátkou, ale nebezpečně vypadající zbraň. Kapitán ji převzala bez protestů, ale ostře se na něho zadívala.

"Očekáváte potíže?"

Beryl Elak jejímu pohledu uhnul. "Doufám, že ne... ale vždycky je lepší čekat nečekané." Otočil se s křeslem stranou a rychle vstal - možná až příliš rychle, Kathryn přesto neřekla nic.

"Vypnul jsem motory a oznámil stanici, že jsme poškození. Zachytí nás vlečným paprskem a sami usadí do doku, můžeme se připravit. Pojďme." Vyšli z řídící místnosti a zamířili do Elakovi kajuty. Tam Beryl otevřel skříň se svými osobními věcmi, z horní přihrádky vzal malou dřevěnou krabičku a vysypal její obsah na stůl. Byla to spousta modrých osmihranných plíšků, velkých asi jako palec a s dírou uprostřed, Kathryn jeden se zájmem vzala do ruky.

"Co je to?"

"Kyanoverteginitové čipy do počítačů. Jsou už zastaralé a prakticky k ničemu, ale nedají se replikovat a tak se v téhle oblasti užívají jako platidlo." Beryl rozdělil hromádku na stole na dvě stejné poloviny a přisunul jednu z nich ke kapitánovi.

"Vezměte si je. Třeba si budete chtít koupit suvenýr."

"To nejde." Kathryn Janewayová zavrtěla rezolutně hlavou. "Už jste mi zachránil život, nemohu si ještě brát vaše peníze."

"To ale není dar." Beryl Elak zůstal smrtelně vážný. "To je bezpečnostní opatření. Co tu mám, je na zdejší poměry dost velká suma... až moc velká, pro některé lidi. Nebylo by moudré mít to celé u sebe - co když se skutečně něco stane? I s jenou polovinou můžete snadno zaplatit opravu lodi i své léčení... a jste můj host, Kathryn. Má povinnost udělat vše pro vaše bezpečí, neodmítejte mě, prosím." V jeho hlasu bylo cosi podivně naléhoavého, Kathryn přesto ještě pár vteřin váhala... ale nakonec přikývla.

"Dobře. Ale trvám na tom, že vám všechno zase vrátím hned, jakmile opustím stanici."

Beryl Elak se rozesmál. "Jak si přejete, ale věřte mi, že to vůbec není nutné. Peníze pro mě zase tolik neznamenají... a z toho, že bych snad zchudl taky nemám zrovna strach."

Kapitán právě skládala svou hromádku čipů do vnitřní kapsy uniformy a ta slova jí znovu připomněla otázku, kterou si kladla během prohlídky lodi. "Promiňte, pane Elaku, rozhodně bych nechtěla příliš vyzvídat - ale čím vy se vlastně živíte? Chci říct... tohle přece není obchodní loď - i když, samozřejmě, nemusíte mi nic-"

"Ne, to je v pořádku." Nezdálo se, že by se Beryl Elak nějak urazil, přesto však na okamžik zaváhal. "Máte pravdu, já nejsem obchodník. Já jsem... no, jak bychom to nazvali?... kurýr? To je ono - kurýr, posel. Nevozím zboží, ale zprávy, informace...

"Rozumím." Kathryn Janewayová přesto jen zavrtěla hlavou. Kurýr? Vozit zprávy lodí, když stačí jen naladit subprostorové rádio - co si o tomhle měla myslet...

Beryl Elak zastrčil své "peníze" do malé kapsy na opasku a znovu se na ni zadíval. "Můžeme jít... ale chtěl bych vás poprosit ještě o něco, kapitáne." Rysy jeho obličeje ztuhly. "Až budeme na té stanici, neříkejte mi, prosím, jménem. Alespoň ne, když bude někdo nadoslech, já... nemuselo by to být bezpečné."

"Ale proč, prosím vás?" Kathryn Janewayová udiveně zavrtěla hlavou, tentokrát už mlčet nevydržela. "Bojíte se, máte z něčeho strach? Mně můžete plně důvěřovat... anebo je v tom něco jiného?" Přísně a pozorně se na něho zadívala.

"Něco jste snad spáchal, hledají vás? Beryle, jestli ano, tak-"

"Ne! Ne!" zamával Elak rukama. "Nic takového! Ujišťuji vás, že jsem se tu nikdy nedopustil ničeho nezákonného - a zdejší zákon by byl stejně to poslední, z čeho bych měl mít strach, to jen..." sklopil oči k zemi. "Musím se vám k něčemu přiznat. Nejste tu dobrovolně a ode mě by nebylo čestné to zatajit, zkrátka, já... prostě nemám v tomhle sektoru moc dobrou pověst." Sklopil oči ještě víc. "Viděla jste mou loď. Kromě pár návštěv u svých přátel doma, trávím většinu času jen sám ve vesmíru a dá se říct, že mi to tak celkem vyhovuje, ale někdy se přece jenom musím někde zastavit... a někdy při tom k něčemu dojde. Když jsem byl na téhle stanici posledně, strhla se tu bitka a já se do ní zapletl. Nebylo to mojí vinou, byly by mě zabili, ale musel jsem použít zbraň a zranit několik lidí, abych se dostal pryč. Je to už pár měsíců, nevěřím, že by si tu na to ještě někdo pamatoval, nebo že by mě snad dokázali poznat jen podle tváře, ale přesto vás prosím - buďte opatrná. Nechci žádné potíže... nikdy jsem nechtěl." Znělo to upřímně a Kathryn také ani nenapadlo podezřívat Beryla ze lži... ale přesto, jakoby jí stále cosi říkalo, že je v tom ještě něco víc...

"Chápu vás, Beryle," přikývla. "A nemějte obavy - žádné potíže nebudou."

Beryl Elak přikývl. "Ano. Já... děkuji vám." Rychle se otočil a sáhl ještě pro cosi do skříně, ale ten záchvěv v hlase se mu tentokrát zakrýt nepodařilo. Znovu se zasmál. "Můžeme jít... vsadím se, že takové místo jste na svých cestách ještě neviděla." Vešli zpět do řídící místnosti a Kathryn nedočkavě vyhlédla z okna. Ten pohled ji skutečně velmi překvapil - bohužel však docela jinak než čekala. Stanice, která zdálky připomínala kouli uvnitř prstence se zblízka ukázala být jen hroudou velmi nepravidleného tvaru, a to, co měla prve za prstence, jen jakýmsi systémem nosníků a výztuží, které tu hroudu drželi pohromadě. Jádro původní stanice bylo už dávno pryš. Napůl se rozpadlo, napůl bylo zřejmě rozmontováno, ale většinou prostě zmizelo pod vrstvou dalších sekcí a přístaveb, které byly k hlavnímu tělesu přidávány později, zvolna, a naprosto bez ohledu na jakýkoliv design. Už při druhém pohledu bylo také zcela jasné, odkud tyto... přídavky vlastně pocházejí: Byly to prostě trupy vyřazených lodí, všech myslitelných konstrukcí a typů, ze kterých se odmontovaly motory, přitáhly se tam, kde bylo právě místo a jednoduše přiletovaly. Stanice tím začala ztrácet svůj původně navržený tvar a hmotnost, a to mělo přirozeně své následky. Ztráta symetrie vyvolala narušení oběžné dráhy, neúnosné zatížení strukturální integrity a samozřejmě vznik mikrogravitačních poruch, které musely už tak nedbalou a neodborně pospojovanou konstrukci začít rychle bortit, a proto byl, zřejmě až naposled, vybudován podpůrný prstenec. Zatímco dřívější nástavby už dávno ztratily nejen původní barvu, ale leckdy i tvar, kov, ze kterého byly vyrobeny nosníky byl dosud bílý a naleštěný. Celá stanice tak ze všeho nejvíc připomínala hromadu náhodně posbíraných odpadků a šrotu svázanou dohromady kotoučem lesklého drátu... neskutečné. Kathryn Janewayová jen konsternovaně zavrtěla hlavou.

"Tak TOHLE jsem tedy skutenčně ještě neviděla. Jak se to vůbec udrží pohromadě?!"

Beryl Elak se suše zasmál. "Moc dobře ne. Radši dávejte dobrý pozor kam šlapete, nebo se vám taky může stát, že najednou uvidíte vesmír hezky zblízka - nebyla byste první. Co vím, měla mít tahle stanice životnost asi 10 let, teď už je tu víc jak 40 - a vůbec nikoho to nevzrušuje. Proč taky..." Došli do přechodové komory a Beryl si oblékl kabát, který nesl přes ruku. Byl douhý až na paty, nenápadně šedý a spolehlivě zakryl výrazný krunýř, pušky na zádech, i vysoké boty. Když si pak Elak ještě přehodil přes hlavu dlouhou kapuci, aby zastínil svou tvář, začala jeho postava silně připomínat nějaké mnicha ze středověkých pozemských simulací... a vedle kapitán Kathryn Janewayová, vysoká žena v barevné uniformě Hvězdné flotily, s dost divoce vypadající pistolí za pasem. To vypadalo všelijak, jen ne nenápadně, ale když Beryl otočil zajišťovacím kolem a otevřel dveře přechodové komory, přestalo to Kathryn zajímat.

Chodba venku byla úzká, špinavá a špatně osvětlená. Dok, ve kterém Berylova loď kotvila se nacházel zhruba uprostřed hlavní struktury, na jedné z dodatečných nástaveb, která snad kdysi byla zádí nějaké nákladní lodi. Strop byl nízký, z děr po vytrhaných panelech trčely ven holé, napůl rezavé trubky a z klimatizačního systému páchly odpadky. Nebyl tu nikdo kromě vytáhlého humanoida v prosklené a o něco lépe osvětlené budce na konci chodby. Na kontrolním panelu měl před sebou položenou krátkou pušku, vzal jí a vyšel ven.

"To je správce," vysvětlil Beryl polohlasně. "Raději počkejte tady." Vyrazil pomalu vpřed, došel ke správci a dlouhou chvíli s ním tiše rozmlouval. Pak sáhl pod kabát, vstrčil mu do dlaně několik čipů... a v ten ráz humanoid sklonil zbraň a zmizel zpět v kanceláři. Beryl klidně kývl na kapitána.

"Všechno v pořádku, můžeme jít. Zaplatil jsem mu dvojnásobek za to, že se začně hned pracovat na opravě lodi... tedy hned, jak vytáhne svého šéfinženýra z bordelu a zjistí, kde zbytek personálu vyspává opici. Počítám, že to bude trvat tak tři, čtyři dny... mí přátelé by to zvládli za pár hodin." Beryl se znechuceně ušklíbl a kapitán Janewayová ho v té chvíli dokonale chápala.

"Rozumím. A co teď."

"Teď půjdeme do baru. Replikátory na lodi budou ještě chvíli mimo provoz, měli bychom něco sníst... a taky začít shánět ten regenerátor. Čím dřív, tím líp."

Kathryn si znovu vybavila tu hrouznou, sílící bolest v hlavě a dlouze, unaveně vydechla. "Jste velmi laskav, ale třeba to ani nebude nutné. I na téhle... stanici přece musí být alespoň nějaká vysílačka, ne?"

"To ano - proč?"

"Mohla bych se spojit s Voyagerem. Vysvětlit jim situaci... byly by tu za pár hodin."

"To přirozeně můžete," přikývl Elak. "Ale jestli chcete znát můj názor... nedělal bych to, být vámi."

"Proč ne? Už jste kvůli mně nasadil život a poškodil svou loď, nemohu vás obtěžovat věčně."

"Oh, mě rozhodně neobtěžujete," zvedl Beryl ruce. "Naopak, jste ta nejlepší společnost, jakou jsem měl za posledních... za hodně dlouhou dobu. Ale co se té vysílačky týče, říkal jsem vám už, jak to tady kolem vypadá. Celé území nikoho je plně Hirogenů a různých pochybných existencí, ale vedou tudy některé důležité obchodní trasy a to způsobilo, že se tu v posledních letech rozmohlo taky pirátství." Beryl Elak zvážněl. "Chápejte, teď nemluvím o nějaké hrstce zarostlých chuligánů v nějakém rozpadajícímí se vraku. Mluvím o celých skupinách, organizovaných, vojensky disciplinovaných, třeba s deseti prvotřídními plavidly. Takových společností tu pracuje hned několi a věřte mi, moc dobře vědí kde a co mají přepadnout. Tahle stanice je zaručeně první místo, kde budou mít zvědy a zvlášť zdejší vysílačka, ta bude všechno jenom ne bezpečná. Viděl jsem, jak jste bojovala s těmi Hirogeny. Vaše loď musí být silná a posádka skvěle vycvičená, ale tihle hoši v tom mají dlouhou praxi - a mohlo by se stát, že jim dáte tip na pěkně velkou ránu."

Tohle nutilo k zamyšlení. Kapitán Janewayová potřásla hlavou. "Takže vy navrhujete počkat?"

"Přesně tak. Má loď bude opravená za pár dní, to snad vydržíme... a to léčení stejně potřebujete teď hned. Až bude všechno hotové a my odletíme, můžeme se s vašimi lidmi spojit venku ve vesmíru - anebo si je sami najdeme. To by podle mě bylo vůbec nejlepší."

"Ale co vaše schůzka," namítla Kathryn. "Vaši přátelé..."

"Ti mohou počkat," mávl Beryl rukou. "Mám s nimi předem domluvenou řadu míst na kterých se sejdeme, když nemohu přijít na jedno, počkají prostě na dalším - na mé přátele je spolehnutí. Ujišťuji vás, že mé plány nijak nenarušujete - i když, samozřejmě, je to jen na vás..."

"V pořádku, Beryle, vzdávám se." Kathryn smířlivě zvedla ruce. "Máte pravdu... zdá se, že spolu ještě strávíme trochu času. Jsem vám za všechno moc vděčná."

"Potěšení je na mé straně... a už mě, prosím, nejmenujte," připoměl Beryl přísně.

Zabočili za roh a ocitli se na jakési kruhové promenádě obklopené dvěma patry můstků. I tady vládlo šero rušené jen tlumeným hukotem zastaralé podpory života a nebýt několika nezřetelných postav mihnoucích se co chvíli kolem a tichých ozvěn jejich kroků, zdálo by se, že je tohle místo docela opuštěné. Kapitán Janewayová si také uvědomila, že kromě té jejich neviděla na této straně stanice kotvit ani jedinou další loď a zavrtěla hlavou.

"Nezdá se, že by tu bylo nějak plno..."

"To je tím, že jsme teď mimo hlavní sezónu a navíc podle zdejší časové báze jsou asi dvě hodiny po půlnoci - buďte ráda. Nechtějte vidět, jak to tu vypadá, když je skutečně přeplněno... a v baru bude určitě i teď dost lidí."

"Tu už dávno rozkradli, nenašla byste tam ani sklenici pijavic - ale jen žádný strach." Beryl se znovu zasmál. "Tady v baru se dá sehnat naprosto všechno od párátek na zuby až po metreonovou pumu, stačí jen mít čím zaplatit - a znát ty správné lidi."

Kathryn Janewayová už raději neřekla nic... a o chvíli později se oba zastavili před širokým, klenutým vchodem s volnými dveřmi. Hned vedle se o zeď opíral tvor vysoký snad tři metry, jehož obličeji dominovaly čtyři složené, hmyzí oči a dvě dlouhá, nápadně rudá tykadla. Když se Elak s kapitánem přiblížili, pomalu se zvedl, zastoupil jim cestu a zavrčel cosi, na co kapitánův tlumočník nestačil. Moc lichotivě to ale neznělo...

"Chce, abychom mu před vstupem odevzdali své zbraně," přeložil to Elak a Kathryn bez řečí sáhla po pistoli za pasem, ale Berylův ostry hlas ji zarazil.

"Nedělejte to!" Vytáhl jeden modrý kotouček a hodil ho strážci, který rázem a bez jediného slova zmizel někde ve tmě za jejich zády, ale Beryl Elak přesto zůstal stát.

Zadíval se Kathryn do tváře a v jeho pohledu se poprvé za celou dobu objevil záchvěv mrzutosti, ale přesto promluvil klidně a trpělivě.

"Kathryn, já chápu, že jste zvyklá na lepší místa a na zdvořilejší chování - já také. Ale rozhlédněte se kolem a dobře se podívejte, kde jsme. Většině lidí tady jde v životě jen o dvě věci: O zisk a o přežití. Nic dalšího je nezajímá... a už vůbec ne to, kdo přitom přijde k úrazu. Dát tady z ruky zbraň, z jakéhokoliv důvodu, znamená říkat si o to, aby vám v dalších pěti vteřinách někdo podřízl krk, že nestačíte ani mrknout. Pak vás oberou o všechno včetně toho, co máte na sobě, mrtvolu nacpou do transportní místnosti, rozptýlí atomy do vesmíru - a hotovo, ani pes po vás neštěkne. Kdybych měl napsat seznam lidí, kteří tu byly takhle odklizeni jenom za poslední rok, nestačil by mi na to týden, a věřte, že nijak nepřeháním. Myslete na to, až od vás zase někdo bude chtít půjčit zbraň... nebo až si začně příliš prohlížet vaše záda, prodloužíte si tak život."

"Rozumím." Kathryn Janewayová chladně stiskla rty. "Budu si to pamatovat."

"Dobře." Beryl Elak se krátce ušklíbl. "Tak se půjdeme pobavit." Rázně odstrčil jednou rukou dveře a vstoupil.

Místnost byla mnohem větší, než Kathryn očekávala. Musel to být nějaký hlavní sál ještě z původního zbytku stanice, protože, podepřený pylony a půlkruhovými přepážkami, měřil dobrých 30 metrů na dělku a 15 napříč. Většina osvětlovacích panelů ve stropě už dávno nefungovala a ty co ano byly nastaveny právě tak, aby bylo vidět pod nohy, ovšem prostor kolem vchodu byl osvětlen o poznání silněji - nepochybně proto, aby si ti uvnitř mohli dobře prohlédnout každého, kdo vchází. Středem místnosti se táhla volná ulička, která dělila bar na dvě zhruba stejné části. Vpravo, podél přepážek, bylo vybudováno asi deset nízkých kójí, jednou stranou otevřených do uličky, uvnitř kterých byl vždy malý stůl a obdélníková otlučená lavice. Vlevo stál široký bar se stoličkami, uvnitř kterého bylo v pravidelných rozestupech zabudováno půltucet holoemitorů nad kterými se v rytmu tlumené hudby natřásaly křiklavě barevné simulace spoře oděných tanečnic. U baru sedělo, většinou osamoceně, zhruba deset lidí. Zírali na "představení! nebo do sklenic před sebou a novým příchozím většinou nevěnovali ani pohled, ale někteří se přece jen otočili, a tu se bylo skutečně na co dívat. Snad ani dvě z těch tváří nepatřily ke stejnému druhu, byla to taková sbírka humanoidních i jiných obličejů, jakoby si tu dával dostaveníčko celý Delta kvadrant - ale jednu věc měly všechny ty tváře podivuhodně společnou. Ani jedna z nich nevypadala příliš přátelsky nebo jen důvěryhodně a i když na tom možná mělo svůj vliv hlavně nedostatečné světlo a množství vypitých nápojů, kapitán Janewayová v tom okamžiku dávala Elakovu nevalnému mínění o tomto místě v duchu stoprocentně zapravdu. Z druhé strany místnosti se naopak neotočil vůbec nikdo, přitom množství vlasů a hlav nejrůznějších tvarů i barev, vykukujících nad horní okraje kójí jasně svědčilo o tom, že právě zde je přítomna většina hostů baru. Hlasy, které se odtut ozývaly byly však jen tlumené, místy vyloženě šeptající - a všechny až nápadně rychle umlkaly, jakmile Beryl s kapitánem procházeli kolem.

Beryl Elak se ostatně také příliš nerozhlížel. Rychle se protáhl uličkou, očividně ve snaze zmizet co nejdřív z centra pozornosti, pohledem našel jednu prázdnou kóji v rohu za pylonem a bez řečí tam zamířil. Kathryn zatlačil ke zdi, sám si sedl k uličce - a teprve pak se alespoň trochu uvolnil a začal se pozorněji dívat kolem.

"Moc se toho tu nezměnilo," konstatoval s úšklebkem. "Některé věci se nemění..." Vůbec to neznělo jako kompliment.

"A co teď?" I Kathryn Janewayová se kriticky rozhlížela. "Nezdá se, že by tu někdo vypadal jako prodavač lékařských potřeb..."

"Jenom klid... dlouho jsem tu nebyl, dejte mi chvíli čas. Zkusím vyhledat pár známých obličejů... a najít pro nás něco k jídlu." Beryl vstal od stolu, loudavým krokem došel k baru a chvíli tam rozmlouval s jedním ze dvou barmanů. Ještě pár nezbytných čipů a už převzal vrchovatý tác čehosi a odnesl ho zpět ke stolu. Byly to jakési těstovinové nudle polité hustou tmavou omáčkou, nevypadalo to ani jedle, natož chutně - a Elakův další čin tyto obavy ještě podpořil, vytáhl totiž z opasku analyzátor a pozorně jím jídlo zkontroloval.

"Tady jeden nikdy neví... v pořádku, můžete jíst." Kapitán Janewayová váhavě nabrala první sousto - ale rázem se zakuckala a měla co dělat, aby ho obratem nevyplivla zpět, pálilo to jako oheň.

"Proboha... a já si myslela, že jídla pana Neelixe nestojí za nic!" Beryl Elak také ochutnal, ale nehnul ani brvou, jen přikývl.

"Žádná sláva... zato společnost je vybraná. Vidíte toho chlapíka tam?" ukázal k baru na shrbenou postavičku humanoidní bytosti zírající na holografickou tanečnici. "To je Dagen - nejhorší nájemný vrah a zabiják široko daleko. Je na něj odměna a trest smrti aspoň v patnácti soustavách a slyšel jsem, že má na svědomí víc jak šedesát lidí... rád bych věděl, co dělá tady."

"No, to je tedy... vážně zajímavé." Kathryn nevěděla, co lepšího by měla říct, muž na kterého Beryl ukazoval jí totiž sahal sotva do ramen a vypadal, jakoby neuměl do pěti počítat.

"A támhle... no, jen se podívejte sama," ušklíbl se Elak znovu a nenápadně naznačil hlavou do temného kouta za sebou. Kapitán Janewayová se tam otočila - a rázem strnula s lžící na půl cesty k ústům. Dvojice Hirogenů, každý aspoň dva metry vysoký, seděla v kóji ani ne pět metrů za ní. Ostré hrany jejich přileb se hrozivě rýsovaly v šeru, těžké lovecké skafandry se ztrácely za stěnou kóje a žluté šmouhy válečných barev chladně, zlověstně světélkovaly. Na podlaze u stolu stála o zeď opřená puška s hlavní silnou jako kapitánův trup.

"Co ti tu dělají?!" otázala se Kathryn šeptem.

"Nejspíš si sem přišli doplnit zásoby - moc dobře vědí, že si tu na ně nikdo netroufne, a tak si dělají co chtějí."

"A místní posádka to trpí?" Pomyšlení na to, že tihle dva... lovci mohou být klidně jedni z těcht, kteří ji nedávno přepadli, se Kathryn ani trochu nezamlouvalo.

"A co jí zbývá?" pokrčil Beryl rameny. "Zakázat jim sem přístup by znamenalo ten zákaz tady taky prosadit - a představte si tuhle popelnici, jak se brání hirogenskému nájezdu. Zylské alianci se to ovšem příliš nelíbí a slyšel jsem, že by odsud Hirogeny ráda vystrnadila. Prý dávají dohromady nějakou flotilu... no, jen ať si to zkusí. Bude to krásná sbírka trofejí, až to skončí."

"To si umím představit," přikývla Kathryn zachmuřeně. "Zdá se, že máte docela přehled..."

"Inu, kapitáne, to, že nikam nechodím neznamená, že nic nevím."

"Hmm... snad." Kathryn Janewayová se znovu pokusila věnovat svému jídlu, ale zvědavost jí už nedala a po krátké chvíli ji přinutila odsunout tác stranou a zadívat se Berylu Elakovi do tváře.

"Odpusťte mi, prosím... ale prostě pořád nemůžu porozumět tomu, co se tady děje. Do té bitvy s Hirogeny jste se vložil aniž by to byla vaše věc, anebo aniž byste věděl, na koho to tam vlastě útočí. Riskoval jste svůj život i loď, abyste mě zachránil, i když jste mě vůbec neznal - a to se podle vašich slov zdejší lidé starají jen o sebe. Pomáháte mi bez nároku na jakoukoliv odměnu a já nemám žádný důvod myslet si, že byste pro někoho jiného v nouzi neudělal totéž - a přitom mi tvrdíte, že tu máte špatnou pověst. Tady, mezi zločinci a zabijáky! Dokonce nechcete, abych jen vyslovila nahlas vaše jméno, po všem co jste pro mě už udělal - a na takovémhle místě! Omlouvám se... ale tohle prostě nechápu."

Beryl Elak rázem sklopil oči a zadíval se do země. "To je složité, Kathryn... složitější než si myslíte. V první řadě vás ujišťuji, že na tomhle místě nejsem nijak rád. Zvlášť na tuhle stanici bych nevstrčil ani nos, kdybych nemusel... tím se vás samozřejmě nechci dotknout. Vím, že za to nemůžete a ostatně, stejně musím doručit svou zprávu... což s tím ovšem taky souvisí..." Beryl se na krátkou chvíli odmlčel. "A co se mé zdejší reputace týče, vlastně v ní ani nejde přímo o mě samotného... nebo aspoň doufám, že ne. To moji přátelé tady mají zlou pověst, a zdejší lidé to berou zkrátka - hezky se všemi do jednoho pytle..."

"A ta pověst vašich přátel - ta je oprávněná?"

"Do jisté míry... ale ujišťuji vás, že nejsou zase tak špatní, když je poznáte trochu blíž." Beryl se smutně pousmál. "Problém je jen v tom, že moji pžátelé si na navazování přátelských vztahů zrovna příliš nepotrpí..."

"Tak proč to nezkusíte vy sám?" navrhla Kathryn. "Mohl byste vzít některé z nich třeba sem a představit je ostatním. Přesvědčit je, že nejsou tak špatní, jak říkají pověsti... a že ani vy nejste. Kdoví, třeba by se potom počet vašich přátel ještě zvýšil, uvažoval jste o tom?"

"Tak tohle raději neříkejte dvakrát!" Beryl rázem zvedl hlavu a Kathryn viděla, jak se oba jeho koutky chvějí - ale jeho hlas zněl přesto podivně stroze a drsně.

"Máte naprostou pravdu, ve všem. Moji přátelé by sem přišli rádi a jejich počet by po takové návštěvě vzrostl docela určitě - jenomže trochu jinak, než vy myslíte. Taky jsem si jistý, že by tu zavládl pořádek jako už hodně dlouho ne a jsou chvíle, kdy mám docela chuť... radši mě moc nepokoušejte." Beryl Elak se smál dál, a zřejmě docela od srdce - ale v tom smíchu bylo cosi podivného. Velmi podivného... a Kathryn Janewayová sice neměla nejmenší tušení co, ale jakýsi instinkt jí napovídal, že je čas obrátit list, snad bude ještě někdy příležitost se k tomu vrátit. Zavrtěla hlavou.

"Teď vám asi dost dobře nerozumím... ale někdy nás můžete se svými přáteli zkusit seznámit. Možná si budeme rozumět... a myslím, že máte pravdu. Nemohou být zase tak špatní, když si vybrali za přítele vás."

Beryl Elak se rázem přestal usmívat... a jeho oči pod kapucí jakoby se znovu leskly. "Děkuji vám, Kathryn. Já... jsem moc rád, že to říkáte. Vážně moc rád..." Opět ten tichý tón. A Kathryn opět nedokázala přijít na to, co se za ním skrývá, jen si levou rukkou těžce stiskla spánky. Bolest v hlavě nijak neustupovala - spíš naopak...

"Nemáte zač děkovat, v každém případě jsem rá-"

Nedomluvila. Odněkud ze zadní části baru se ozvala rána, skřípavý rachot kácejících se lavic a pak zvuk jakési strkanice a změť vzteklých, nesrozumitelných hlasů. Kapitán Janewayová se nadzvedla na židli a opatrně vystrčila hlavu na horní okraj kóje. Vzdadu v rohu, těsně u baru, se srotila skupinka čtyř humanoidních tvorů. Tři vysocí, mohutní muži se štíhlými, kostnatými obličejí, patřící zřejmě ke stejnému druhu, tisli ke stěně čtvrtého, malého a očividně slabšího, a cosi na něj hlasitě, rozzuřeně křičeli. Pak mu náhle jeden z nich prudkým chvatem podkopl nohy a druhý udeřil jeho hlavou o bar, až to zadunělo. Kathryn při té ráně zatrnulo, udeřený se rázem zhroutil k zemi a vzápětí do něj jeden ze stojících ještě surově kopl.

"To jsou Nendoriáni... a ten druhý je Diel." I Beryl Elak vystrkoval hlavu nad přepážkou a Kathryn viděla, jak zlostně tiskne rty. "Mizerové... když už si chtějí vyřizovat svoje spory o území takhle, mohli by to aspoň dělat čestně..." Z Elakova hlasu čišel hněv - a kapitán se musela křečovitě kousnout do rtu, protože na konci místnosti zvedli dva Nendoriáni zraněného na nohy, přirazili ho zády ke zdi a třetí ho začal zuřivě, bezhlavě mlátit. Nikdo v okolí přitom nehnul ani prstem, většina lidí u baru se ani neotočila... a z několika kójí poblíž zaslechla Kathryn dokonce smích.

"Copak mu tady nikdo nepomůže?"

"Tady?" Beryl Elak se jen hořce ušklíbl.

"Tak mu pomůžu já!" Kathryn Janewayová se už už zvedala na nohy, ale varující stisk Berylovi ruky ji zadržel.

"Neblázněte! Podívejte se na sebe, jste bledá jako smrt a sotva stojíte na nohou. Jestli se do toho zamícháte, budete mít ty tři v mžiku na krku a bůhví, kolik dalších se k nim ještě přidá... tím, že se tu necháte zabít tomu člověku nepomůžete. Snad ho tu nemůžou jenom tak utlouct, počkáme až zmizí a pak ho vezmeme na loď a ošetříme... prosím! Myslete na svou posádku..."

Naléhavost toho hlasu Kathryn zarazila... a přiměla jí znovu se zamyslet. Bolest v hlavě už byla téměř nesnesitelná. Před očima měla stále slabý závoj té bílé mlhy, dokonce i v uších jí už hučelo a jak vstane, jistě se znovu vrátí závratě. Pustit se v tomto stavu do bitky tří na jednoho bylo skutečně nemyslitelné, snad měl Beryl pravdu a bude vážně lepší počkat... Kathryn Janewayová už váhavě dosedala zpět - jenomže v té chvíli se jeden z Nendoriánů naklonil přes bar, popadl tam jednu láhev a udeřil. Sklo se rozletělo na všechny strany, z hrdla zbyl jeden rozeklaný, ježatý střep a i na tu dálku a ve slabém světle byly vidět kapky krve, které se rozstříkly po zemi. Kapitán Janewayová sebou trhla... ale než stačila říct jediné slovo, Beryl Elak položil obě ruce na stůl a vstal.

"Počkejte tady, prosím," řekl jen a vyrazil klidně do kouta. Hlasy v baru ztichly.

Nendorián s lahví byl otočen k uličce zády a právě se napřahoval k dalšímu úderu - když v tom mu náhle pevná ruka sevřela zápěstí.

"To už by snad stačilo, nemyslíte?"

"Co-?!" Nendorián se prudce vyškubl ze sevření, překvapeně se otočil - a zíral do nehybné tváře strašidelně skryté ve stínu tmavé kápě. Ten pohled ho očividně vyvedl z rovnováhy a jeho dva kumpáni přitom pustili omráčeného Diela, který se okamžitě poroučel k zemi.

"Co je... tohle se tě netýká!" utrhl se jeden z nich hrubě.

"Máte pravdu... ale můžu vás snad pozvat na skleničku." Beryl pohodil hlavou k postavě na podlaze. "Proč se zahazovat s tímhle, když můžeme pít?" Bylo to zdvořilé pozvání - ale po srdečnosti v něm nebyla ani stopa.

"Co se staráš?!" Chlap s láhví zlostně kopl do ležícího. "Tahle špína musí konečně pochopit, že tu nemá co dělat, tady to patří nám!"

"Myslím, že už to ví... ale těžko se z té lekce poučí, když bude mrtvý." Beryl mluvil stále naprosto klidně a v té jeho smířlivosti bylo cosi odzbrojujícího... ale také varovného. Nednoriáni se po sobě podívali, muž s lahví zaváhal... ale pak hrozivě zvedl ruku s kusem skla.

"Vypadni!!"

"Jistě... už jdeme." Beryl Elak udělal krok a klidně se sklonil pro zraněného aniž věnoval Nendoriánům jediný pohled, ale jeden z nich mu znovu zastoupil cestu.

"Oh ne! Ještě jsme s ním neskončili!"

"Ale ano."

Elak pokračoval ve svém pohybu, muž stojící u baru vztekle zavrčel, napřáhl... a v té chvíli se Beryl bleskově napřímil a udeřil. Bylo to tak rychlé, že pohyb jeho ruky nebyl vůbec vidět, zato byl ale slyšet - a byla to strašná rána. Zasažený Nendorián nestačil ani hnout prstem, ani nevykřikl. Narazil zády na bar, přeletěl přes něj a těžce dopadl na druhé straně na zem, ale ještě se jí snad ani nedotkl, když se Beryl Elak prudce otočil, jeho levá noha opsala ve vzduchu vysoký oblouk a zasáhla muže s lahví přímo do prsou. Aškoliv byl mnohem mohutnější, odletěl nazad jako vymrštěný prakem. Prorazil stěnu jedné prázdné kóje, rozbil stůl, převrátil lavici a pokračoval dál, až se zastavil hlavou o stěnu. Zůstal ležet mezi troskami a už se nepohnul, pravá ruka dosud svírala zbytky lahve. Třetí muž měl jako jediný za opaskem zbraň. Uskočil zpět a pokusil se ji rychle vytáhnout - ale Beryl Elak jen odhodil z levé strany trupu plášť a jediným klouzavým, bleskurychle plynulým pohybem vytrhl svoji pušku.

"Pozor!" ťal ostře. "Rozmysli si to!"

Nendorián strnul. Jeho vlastní pistole nebyla ještě ani napůl z pouzdra venku, ale Berylova puška, celá černá, dlouhá jako ruka, s děsivým, protáhlým ústím a podivně žebrovanou hlavní, mířila na jeho vzdálenosti ani ne tří metrů... a ani se nepohnula. Celý ten boj trval snad jen dvě vteřiny, muž těžce polkl, úkosem pohlédl na zhroucené tělo ve zdemolované kóji... a pustil svou zbraň zpět do pouzdra.

"Dobře!" Chraplavě se nadechl a pomalu zvedl ruce. "Kašlu na to... chci vypadnout!" Beryl Elak beze slova ustoupil o krok stranou a nechal ho projít uličkou ke dveřím, ale pušku držel stále zdviženou akoutkem oka pozoroval zbytek baru... i když to rozhodně nevypadalo, že by se někomu chtělo do věci nějak zasahovat. Nendorián vyšel ven aniž svým padlým kamarádům věnoval jediný další pohled a Beryl, jehož kapuce se během boje svezla kousek zpět, se už chystal zastrčit pušku zpátky pod kabát... když v tom to přišlo.

"Elak! To je Beryl Elak... BERYL ELAK JE TADY!!"

Kathryn Janewayová ani nestačil postřehnout, odkud ten výkřik vlastně přiletěl. Na jediný kratičký zlomek vteřiny po něm zavládlo v celém baru nehybné, strašlivé ticho... ale pak to vypuklo.

Všichni, ale úplně všichni muži ve všech kójích se naráz vymrštili ze židlí, jakoby do místnosti dopadla bomba. Kathryn slyšela rachot kácejících se lavic a stolů, až dosud netečné postavy u baru se rázem otočili... a v tu chvíli se ve vzduchu objevily zbraně.

Beryl Elak zareagoval snad ze všech nejrychleji. S puškou v ruce se jediným elegantním skokem přenesl přes bar, barmana, který se mu v tom pokusil zabránit odhodil jako loutku - a v tom už padly první výstřely. Vůbec se nedalo poznat kolik jich vlastně bylo, Kathryn Janewayová viděla jen záblesky v šeru. Smršť paprsků a výbojů všech možných tvarů i barev pršela nejen do baru, ale létala doslova všude jak kolem sebe někteří v naprosté panice pálili na všechny strany, byly slyšet bolestné výkříky několika náhodně zasažených spolu s nepopsatelným řevem snad ve všech známých jazycích - a pak do toho zaduněla rána jako hrom. Jak vypadala Berylova puška hrozivě už navenek, její účinek tomu dojmu plně odpovídal. Nebyl to paprsek, ale kompaktní, zelená střela podobná jakési zmenšené verzi fotonového torpéda. Prolétla vysoko nad zemí, přímo nad hlavami většiny střelců a zasáhla okraj jedné přepážky. Ta prostě vybuchla, kusy rozžhaveného a ostrého kovu se rozletěly po celé místnosti v oblaku černého dýmu - ale v té chvíli už byla většina přítomných na rychlém ústupu. Kapitán Janewayová si vůbec uvědomila, že naprostá většina lidí reagovala na vyslovení Berylova jména prostě tím, že vyskočila ze židlí a rozběhla se pryč tak zděšeně, jakoby měla v patách celé peklo. Ti, co stříleli, to udělali spíš jen instinktivně, jakoby jim ještě nedošlo o čem je řeč - a tím rychleji se pak dali na útěk, ani jeden z nich už nevystřelil podruhé. I Kathryn vyskočila... ale vlastně ani nevěděla proč. Beryl Elak byl za barem v bezpečí, pomoc rozhodně nepotřeboval - a ostatně to vypadalo, že bude brzy po boji. Za okrajem kóje se objevila čísi ruka třímající zbraň. Kathryn udělala rychlý krok a vší silou udeřila pažbou své pistole majitele přes zápěstí, až odlétla někam pod stoly a tvor, jemuž patřila bolestně zaúpěl, ale vůbec se nepokusil ji zvednout. Dokonce se ani neotočil, jen dál bezohledně rozrážel dav směrem ke dveřím následován barmanem a Nendoriánem, který se vyhrabal z rozbité kóje. Široký portál vstupu byl najednou malý, pod masou vyjících těl jen praskal... a Kathryn Janewayová jen v úžasu zírala.

Oba obrovští Hirogeni vyskočili od svého stolu spolu s ostatními hned, jak uslyšeli Berylovo jméno. Cosi si krátce pošeptali, jeden z nich popadl odloženou zbraň - a vyrazili ke dveřím. Odcházeli pomalu, snad nejpomaleji ze všech... ale šli.

Beryl Elak už podruhé nevystřelil. I jeho první rána byla očividně jen varováním, mířil příliš vysoko, než aby opravdu chtěl někoho trefit - a najednou bylo po všem. Dveře za posledním prchajícím se prudce zabouchly, v místnosti zmodralém kouřem se rozhostilo nehybné, neskutečné ticho... a kapitán Janewayová jen stála uprostřed toho náhlého prázdna a dívala se. Nezmohla se na jediné slovo, jenom se dívala... a Beryl Elak se naprosto klidně vztyčil a trochu rozpačitě se pousmál.

"Měla byste už jí, Kathryn."

"Cože?!" Víc ze sebe kapitán nedostala.

"Měla byste už jít," zopakoval Beryl klidně a beze spěchu zasunul svou pušku do pouzdra. "V tom zmatku si určitě nikdo nevšiml, že tu jste se mnou a když se budete tvářit vyděšeně, nechají vás. Nemá smysl tu zůstávat a riskovat, když se z toho dostanu, najdu si vás později... prosím, běžte."

"Tak na to zapomeňte, já nikam nejdu!" Kathryn Janewayová se konsternovaně rozhlédla kolem. "Můžete mi laskavě říct, co se to tady děje? Ti lidé byly vyděšení k smrti, jak jen zaslechli vaše jméno - proč?!"

"Už jsem vám říkal proč," odvětil Elak s nádechem trpké ironie. "Oni se nebojí mě, bojí se mých přátel - a to je většina z nich v životě neviděla ani na obrázku. Je to nesmysl, ale oni si pořád myslí, že bych je na ně snad mohl poštvat nebo co... kapitáne, prosím, zvažte to. Zůstávat tady není moudré, ještě máte čas..."

"Už jsem se rozhodla, pane Elaku!" odsekla Kathryn ostře. Něco v její hlavě jí důrazně napovídalo, že by teď byl nejvyšší čas konečně se zeptat kdo vlasntně ti Berylovi přátelé jsou, ale v té chvíli se za barem neslyšně vtyčila vysoká postava... a držela zbraň.

"POZOR!!"

Beryl Elak stál v té chvíli ke střelci zády, přímo mezi ním a Kathryn, která tím nemohla zasáhnout - ale i přesto přišel její výkřik včas. Beryl se neskutečně rychlým pohybem otočil, švihl rukou a loktem přirazil ruku se zbraní k baru snad milisekundu předtím, než by vyšel výstřel. Nendorián, ten kterého omráčil svou první ranou, bolestí zaskučel, pistole upadla na zem a Beryl ji odkopl. Jeho protivník musel být aspoň o půl hlavy vyšší a určitě o hodně těžší, ale Elakovi přesto nedělalo žádné potíže chytit ho levou rukou za krk a přetáhnout ho k sobě přes bar jako balík hadrů.

"Poslouchej mě dobře, příteli! Jmenuji se Beryl Elak - snad jsi už o mě slyšel, ne?" Beryl mluvil stále tím stejným zlověstně klidným hlasem, ale jeho stisk musel stát za to, muž jen trhavě, křečovitě přikyvoval. " Výborně! Takže půjdeš ven a řekneš všem ostatním, že teď zabírám tohle místo já, na tak dlouho, jak se mi bude chtít. A můžeš jim také výřídit, že jsem měl dnes moc špatný den - a že každý, kdo se sem pokusí vniknout, půjde ven nohama napřed! Padej!" Beryl ho pustil a Nendorián vrávoravě doběhl ke dveřím a zmizel. Když procházel kolem, slyšela Kathryn zřetelně jak drkotá zuby... a Beryl Elak se jen smutně pousmál.

"No... a zase jsme v tom sami."

"Zdá se," přikývla Kathryn. "Co budeme dělat?"

Beryl lehce pokrčil rameny. "Co myslíte? Dojíme svou večeři... a vrátíme se na loď."

Kapitán Janewayová se v chmurné předtuše ušklíbla. "Z její opravy už teď asi nic nebude, co?"

"Tak na to můžete vzít jed... a dobře, že jste mi to připomněla!" Beryl sáhl rychle za opasek a vytáhl komunikační přístroj pro spojení s lodí. Nastavil kanál lodního interkomu a pobaveně se ušklíbl. "Všem osobám na palubě! Toto plavidlo je majetkem Beryla Elaka! Právě byl spuštěn nouzový bezpečnostní program číslo 3, který zahrnuje vztyčení silového pole desátého stupně kolem všech vchodů, zablokování veškerých transportních přenosů a zaplavení všech prostor včetně strojovny antihmotovou radiací. Na opuštění plavidla máte přesně 10 sekund - děkuji vám!"

Vypnul spojení a šibalsky se na Kathryn zasmál. "Jen tak, mezi námi - blafoval jsem. Kdybych si do lodi skutečně namontoval takový systém, při svojí šikovnosti bych se jím nejspíš brzy otrávil sám... ale nikomu to, prosím, neříkejte."

Kapitán se znovu zmohla jen na němé přikývnutí... a v té chvíli někdo na zemi tiše zasténal.

"Co to - ale hrome!" Elak udělal krok a rychle s sklonil k potlučenému Dielovi, který zůstal po celou dobu ležet zapomenutý v koutě, a pokusil se ho zvednout na nohy.

"Pomozte mi, Kathryn... opatrně, nevypadá moc dobře. Počkejte chvíli." S kapitánovou pomocí zvedl Beryl poraněného muže ze země, pomalu ho posadil na jednu židli a pak znovu hbitě přeskočil bar. Rychle prohledal police a skříňky pod ním, vyházel z nich aspoň deset různých zbraní a po krátké chvíli našel v jedné také kufřík se soupravou první pomoci.

"Vidíte?" zasmál se. "Říkal jsem, že tady seženete všechno." Vytáhl analyzační a regenerační přístroje a dal se hned do práce. Kathryn Janewayové přitom neušlo jak rychle a obratně se pohybují jeho ruce - skoro tak rychle, jako to vídala u Doktora na Voyageru.

"Zlámaná žebra, vykloubené rameno, otřes mozku, vyražený zub, řezné rány, pohmožděniny... přece jenom to není tak zlé. Bude mu sice bídně, ale přežije to - pokud se ovšem dokáže udržet dost daleko od Nendoriánů. Snad to stálo za ty potíže..." Během Elakovi řeči se zraněný Diel zvolna probíral, až nakonec otevřel oči úplně, začal sebou škubat a cosi nesrozumitelně mumlat.

"Uklidněte se, prosím," napomenul ho Beryl mírně. "Už jste v bezpečí, ošetříme vás." Právě objížděl regenerátorem velkou tržnou ránu nad levým okem a aby v nedostatečném světle dobře viděl, musel si sundat kapuci a sklonit se až těsně nad pacientův obličej. Ten chvíli nehybně pozoroval jeho tvář... ale náhle se jeho oči prudce rozšířili.

"Já... já znát tě! Ty... ty jsi Beryl Elak! Ty dělat pro ně... být s nimi! Pryč! Jít ode mě, já tě neznat, nechtít!" Bolestně zasténal a vymrštil se ze židle. Kapitán Janewayov se ho pokusila chytit za ramena, ale vytrhl se jí a pozpátku vrávoral ke dveřím. "Ty nevezmeš mě, já nejdu, nechci... pryč!"

"Počkejte, jste zraněný!" Kathryn k němu natáhla ruku a pokusila se ho přivést zpět, ale Diel se otočil a těžce se rozběhl k východu. Vykloubenou ruku si tiskl k tělu, vyrážel nesouvislé výkřiky až doběhl ke dveřím, rozrazil je... a byl pryč. Kathryn Janewayová se bezradně zastavila a otočila zpět.

Beryl Elak nehybně stál na místě a v natažené ruce dosud strnule svíral regenerační přístroj. Jeho vpadlý obličej byl jako vytesaný z ledu, ale v těch sklopených očích se na krátký, prchavý okamžik objevila taková bolest, až Kathryn zatrnulo. Neodvážila se říct ani slovo - ostatně, co také? Beryl dlouze, pomalu vydechl a pokusil se o křečovitý, násilný úsměv.

"Je hezké, že někteří lidé umějí poděkovat... člověk se pak hned cítí líp."

"Je mi to líto, Beryle." Kathryn prostě nevěděla, co jiného by měla říct. Beryl Elak se znovu pokusil usmát.

"Není co, Kathryn. Nebylo to poprvé... začínám si zvykat." Na okamžik se odmlčel. "Děkuji vám."

"Nemáte zač. A-" Kapitán nedopověděla. Najednou se jí zatočila hlava, udělalo špatně od žaludku a jen se štěstím dosedla do uvolněné židle dřív, než jí vypověděl poslušnost i zrak.

"Co je vám... už zase?!" Beryl Elak k ní rychle přiskočil a objel její hlavu analyzátorem. Pak něco udělal s oběma kotoučky ve vlasech a bolest znovu ustoupila... ale přece ne dost.

"Zase se to zhoršilo, že?" otázala se Kathryn tiše a unaveně. Beryl neodpověděl, jen znovu důkladně přehrabal kufřík s první pomocí - a pak ho znechuceně odstrčil stranou, co hledal tam evidentně nebylo.

"Měli bychom odsud zmizet," konstatoval stroze. "Nevím jak vy, ale já už mám zdejší pohostinnosti plné zuby."

"V pořádku," přikývla Kathryn. "O tom se rozhodně nebudu přít - jaký máte plán?"

"V první řadě zpět na loď a pak pryč odtud."

"A potom?"

"Potom?" Beryl Elak se ušklíbl. "Potom asi přece jen zaletím na tu schůzku se svými přáteli. Snad to loď ještě zvládne... a chtěla jste je přece poznat blíž. Možná toho moc nenamluví, ale je na ně spolehnutí a všechno co budeme potřebovat u nich dostaneme úplně zadarmo... ovšem pokud nás naši "přátelé" tady nechají."

Kathryn Janewayová přikývla. "Rozumím. Co čekáte, že udělají? Myslíte, že nás napadnou?"

"Přímo určitě ne - špatná pověst má i své výhody. Většina z nich už teď nejspíš sed ve svých lodích, mizí osmou nadsvětelnou pryč odtud a modlí se, aby nikdo nezjistil, že tu vůbec kdy byli. Ale někoho by mohlo napadnoud střelit odněkud ze zálohy, aby si zajistil slávu... to by mě vůbec nepřekvapilo." Beryl ze sebe shodil svůj dlouhý kabt a podal ho kapitánovi. "Oblečte si to. Oni sice budou mířit spíš na mě, ale ta vaše pestrá uniforma se za terč přímo nabízí... a jste tu se mnou."

"Znají mě, teď už je to jedno... a jen ať se podívají. Ať vědí, s kým mají tu čest." Poklepal prstem na svůj krunýř. "Tohle by mělo vydržet tak pět, šest zásahů z většiny zbraní, co se tu používají. Pokud půjde do tuhého, můžete se za mě schovat... a jestli padnu, nevracejte se. Jděte na loď a co nejrychleji zmizte, možná pak nějak dokážete najít své lidi, nebo saspoň někde schovat..."

"To neudělám," odvětila Kathryn pevně. "Nenechám vás tady ze žádných okolností... nemůžeme s tomu nějak vyhnout? Třeba bychom mohli vyjednávat, zaplatit jim, aby nás nechali v klidu odejít..."

Beryl Elak smutně potřásl hlavou. "Tohle není otázka peněz, kapitáne... a tihle vyjednávat nebudou. Ne se mnou - a už vůbec ne o mně. Jestli dostanou sebemenší příležitost, prostě mě na místě zabijí, viděla jste to před chvílí sama... a nemá smysl hrát si tu na hrdiny." Oplatil Kathryn Janewayové nesmlouvavý pohled. "Nikdo zdejší se mnou nikdy takhle nemluvil, zapamatuji si to... ale poslechněte, co říkám. Jestli padnu, nevracejte se!" Znovu se krátce zamyslel. "Ale ty peníze... na tom něco je." Vytáhl z opasku všechny zbylé čipy, vysypal je na barový pult a naznačil Kathryn, aby udělala totéž.

"Tak. Na útratu a škody by jim to mělo bohatě stačit... a můžou si o mně říkat co chtějí, ale ne, že jsem zloděj." Sáhl za záda, rutinním pohybem uvolnil jednu pušku a nabídl ji kapitánovi. "Nechcete radši něco většího... tedy, jestli ji unesete."

Kathryn se zprvu domnívala, že je to další ukázka Berylova zvláštního smyslu pro humor, ale když se ji pokusila vzít do ruky, poznala, že tentokrát nežertuje. Zbraň vážila snad dvacet kilo, Kathryn měla co dělat, aby ji vůbec udržela - a štíhlý, křehce vypadající Beryl Elak s ní mával, jakoby byla z papíru...

"Ne, děkuji," odmítla zdvořile a uchopila raději jen pažbu své pistole. "Myslím, že mi bude docela stačit tohle."

"Dobře." Beryl pokývl puškou ke dveřím. "Tak můžeme jít... ať na nás moc dlouho nečekají..." V těch slovech nebyl ani stín nějakého napětí nebo strachu a Kathryn si to jasně uvědomila. Beryl Elak si přitom nedělal žádné iluze. Zřejmě už měl své zkušenosti, moc dobře věděl, co všechno může následovat - ale jakoby mu to bylo celkem jedno. Te jeho klid byl až nepříjemný, vyloženě zlověstný... ale měl v sobě cosi nakažlivého, Kathryn Janewayová jen pevně přikývla.

"Dobrá. Utíkáme nebo jdeme?"

"Jdeme pomalu." Beryl se nepatrně ušklíbl. "Hirogeni mají jedno přísloví. "Jen kořist utíká" - a my jejich kořist rozhodně nejsme. Na jejich místě bych si dal dobrý pozor." Napřáhl, prudce kopl do dveří a vyšel ven.

Tmavá chodba k baru byla jako vymetená. Beryl Elak se na okamžik zarazil, ve stínu širokého vstupního portálu se ostražitě rozhlédl a přikývl.

"Jdeme... dávejte pozor na ty ochozy! Jestli tu na nás někdo číhá, zaručeně to bude tam..." Pušku držel zdviženou vzhůru, hlaveň opřenou o rameno, kdykoliv připraven k palbě a Kathryn třímala ve svěšené ruce pistoli. Šli pomalu a rovně. Nikde se nic nehýbalo a Beryl Elak se ani nějak nápadně nerozhlížel, ale kapitán si všimla, že úmyslně zvolil takový směr, aby byly alespoň z jedné strany co nejvíc kryti nosnými pylony... a věděla, že má pravdu. I přes značné šero byla pustá, široká chodba stále dobře přehledná, jen těžko by je na ní mohl někdo překvapit. Ale mdlé světlo rozhodně nedokázalo osvětlit taé ochozy kolem stěn a zvlášť za jejich širokým zábradlím a podpůrnými sloupky byla téměř úplná tma. Mohlo se tam snadno skrýt i několik mužů - a instinkt Kathryn Janewayové skutečně bil na poplach tak, že přehlušil i její bolest, to ticho kolem nevěstilo nic dobrého...

Měli za sebou skoro dvě třetiny chodby, zatáčka k doku, kde čekala Berylova loď, už byla na dohled... a pak to přišlo. Kapitán Janewayová to uviděla první: Lehký, skoro neznatelný pohyb stínu na ochozu po pravé, vzdálenější straně chodby. Otevřela ústa k výkřiku - ale v té chvíli už třeskly první výstřely. Přesně jak Beryl předpověděl, všechny byly namířené na něho a jen s velkým štěstím ho minuly... ale bylo jich až nepříjemně moc. Beryl Elak se ještě stačil otočit, udělat krok stranou a namířit svou zbraň - a v tom dostal zásah. Tenhle paprsek přitom přilétl odjinud, v ostrém úhlu zleva, z ochozu téměř přímo nad jejich hlavami... a zezadu. Byl to jen mžik. Kathryn Janewayová viděla, jak se Beryl Elak náhle otočil, jak z levé poloviny jeho trupu šlehá oheň a jak se kácí k zemi, téměř současně zaregistrovala nepatrný záblesk výstřelu v koutku levého oka - a prostě se otočila a bez jakékoliv přípravy nebo přemýšlení vypálila. Výsledek těch hodin strávených na phaserové střelnici v simulátoru byl skvělý. Úzký paprsek zasáhl skrčenou postavu na ochozu než stačila vypálit podruhé, anebo se jen krýt. Muž upustil zbraň, s výkřikem zavrávoral a přepadl přes zábradlí ani ne dva kroky za kapitánovými zády. Byl to Dagen, malý zabiják z baru, těžce dopadl kapitánovi téměř k nohám... a už se ani nepohnul. Ležel nehybně na podlaze, tam, kde ho zasáhl paprsek, se ze jeho hrudi ještě kouřilo a navíc si pádem zlomil vaz... byl mrtev.

Kathryn Janewayová na okamžik úplně ztuhla. Cítila, jak jí vyschlo v hrdle a ruce se jí roztřásly, ale vzápětí třeskla o zem těsně vedle ní další střela a o vteřinu později celou chodbou otřásla ohlušující exploze - puška Beryla Elaka promluvila. Ačkoliv byl zraněn, neztratil Beryl vědomí ani duchapřítomnost, rychle se odkulil stranou z a nosný sloup a zahájil palbu. Zářící torpédo prolétlo vzduchem, udeřilo do stěny jen pár metrů nad hlavy ukrytých střelců - a jeho výbuch Kathryn probral. Stále otřeseně, ale přesto rychle, přeběhla do úkrytu a sklonila se k zemi. Beryl Elak ležel v podivně zkroucšené poloze na špinavé podlaze, ramenem se opíral o patu sloupu - a nevypadal vůbec dobře. Rysy jeho tváře byly zkřivené bolestí, při pádu si roztrhl čelo, takže byl navíc samá krev a Kathryn ani nevěděla, nakolik si jeho krunýř dokázal poradit se samotným zásahem.

"Jste v pořádku... jak je vám?!" vyrazila ze sebe.

"Bylo i líp... ale bolest je irelevantní." Beryl se těžce ušklíbl. "Ti se dneska nějak cítí... dostala jste ho?"

"Ano," odvětila Kathryn stroze. "Můžete chodit... musíme pryč!" I přes svůj stav dobře chápala, jakým způsobem byla tahle past nalíčena. Zabiják Dagen se úmyslně nechal přejít, aby mohl vystřelit zezadu a ostatní pro něj odváděli pozornost. Proto také střílelí pouze ze vzdálenějšího ochozu, měli je jen zaměstnat, aby mohl on udělat "práci," ale jakmile pochopí, že neuspěl, obsadí balkony po obou stranách chodby a vezmou je do křížové palby. Kathryn odhadovala, že mají proti sobě nejméně deset odhodlaných střelců, úkryt za pyonem bude brzy k ničemu... a oni oba mrtví. Beryl Elak si to uvědomil stejně jako ona, protože přikývl.

"Máte pravdu... ještě moment!" Pozvedl pušku a dvakrát rychle vypálil. Torpéda tentokrát letěla nízko, přesně zasáhla obě konzole podpírající ochoz - a účinek byl okamžitý. Celá konstrukce můstku se výbuchem zahoupala a děsivě zakvílela. Přitom byl zřetelně slyšet řev panikařících mužů na ní, kteří měli najednou docela jiné starosti, palba zřetelně polevila... a Beryl Elak se těžce ušklíbl.

"Hotovo - padáme odtut!" Opřel se o pušku a s velkou námahou dokázal sám vstát, ale jít nemohl, levá půlka těla ho prostě neposlouchala. Kapitán Janewayová si musela přehodit jeho paži přes rameno a podepřít ho - ale měla co dělat. Beryl Elak byl tuhý jako kus železa a vážil snad tunu. Kathryn nechápala, kde se to v něm bere, vždyť navenek byl snad ještě štíhlejší než ona, ale poklesávala pod tou tíhou v kolenou a skoro upadla také... a to se o ní Beryl vlastně jen opíral! Vrávorali spolu ze strany na stranu jak dva kumpáni vracející se z příliš bujaré oslavy a navenek by to byla jistě ohromná legrace - nebýt smrtonosných paprsků a projektilů všude kolem. I když teď byla palba o poznání řidší a těch pár zbylých odvážlivců se už staralo spíš o svoje vlastní bezpečí, bylo těch pár posledních metrů k zatáčce pravým peklem. Kathryn sebou prudce hodila přes ohyb, Beryla strhla se sebou a současně ucítila, jak se jí pálí vlasy na zátylku, jak jeden z posledních termických výbojů jen těsně minul její hlavu. Z hladce odseknuté části Berylova kabátu se ještě kouřilo... Správce doku stál vedle kanceláře a v ruce držel svou zbraň. Musel je už čekat, ale leknutím na okamžik zaváhal - a v další vteřině zíral rovnou do černé hlavně Berylovy pušky ze vzdálenosti bídných dvou kroků.

"Jsem Beryl Elak a tam je má loď. Uvolni ji, nebo budeš sbírat vnitřnosti z podlahy!" Beryl ani tentokrát nezvýšil hlas nad svou obvyklou úroveň - ale z jeho tónu, děsivě netečného výrazu v zakrváceném obličeji a chladně, kovově svítících očích teď tuhla krev v žilách a vstávaly vlasy na hlavě. Správce ani nepřikývl, jenom s neuvěřitelnou rychlostí pustil zbraň, vklouzl do své kukaně... a o pár vteřin později vyletěl zase ven a utíkal pryč jako šílený. Beryl Elak ho okamžik sledoval puškou, pak uhnul hlavní kousek stranou a vypálil. Dvě torpéda - a z kontrolního stanoviště zbyla jen oslnivá ohnivá koule. Další dvě do podlahy kousek za zatáčkou - a tenhle výbuch už musela pocítit skutečně celá stanice...

"Tohle jim snad vezmě chuť nás honit... a teď rychle pryč!"

Kathryn Janewayová sdílela Berylův názor - ale z poněkud jiných důvodů. Poslední dva výstřely vytvořily v podlaze chodby tři kroky širokou průrvu, kterou probleskovaly jiskřící konce přerušených kabelů a dýmající, rozervané kusy stropu spodního patra, jenže ta díra a výbuch také zle otřásl už tak vratkou integritou celé konstrukce. Kathryn ucítila, jak se chodby pod jejíma nohama s trhnutím propadla o kousíček níže. Svary nad a pod průrvou popraskaly, chatrné, stářím nahlodané nosné přepážky se ohnuly a z otvorů vytryskly bílé kotouče unikající atmosféry. I přes nízkou gravitaci byla navíc chodba stále zatěžována vahou zakotvené lodě. Jestli se tato rychle neuvolní, mohlo se lehce stát, že se celá sekce zbortí, odlomí se od stanice a Berylova loď skončí vražená někde v jejím trupu... i s nimi. Beryl Elak si toto nebezpečí uvědomoval. Dveře do přestupní komory byly otevřené dokořán a mezi nimi ležel pohozený klíč, který tu zřejmě při svém spěšném odchodu "zapoměli" členové opravárenské čety. Beryl ho divoce odkopl, téměř mrštil Kathryn Janewayovou na svém rameni dovnitř a přibouchl vstup. Ve chvíli, kdy otáčel zajišťovacím kolem, se podlaha pod jejich nohama silně otřásla a z chodby za nimi se ozval uširvoucí jek praskajícího kovu.

"Nouzový program! Zahájit start... zapnout manévrovací trysky!" křičel Beryl ostře, zabouchl za sebou přechodovou komoru a opíraje se o zeď, těžce vrávoral do řídící kabiny. Berylova loď byla postavena tak, že se řídící místnost nacházela v jedné rovině a prakticky jen pár kroků ode dveří - očividně další bezpečnostní opatření pro případ nouze. Beryl těžce dopadl do křesla, poprvé za celou dobu zasténal bolestí, ale jeho prsty se bleskově rozběhly po ovládání. Kathryn Janewayová se téměř zhroutila na lehátko pro zraněné v koutě, prostě už nemohla dál a loď se znovu divoce otřásla - ale tentokrát už to bylo trhnutí trupu uvolňujícího se z povrchu stanice. Za ním se dokola rozlétly barevné úlomky kovu a rozdrceného skla. Část chodby do vzdálenosti šesti metrů od doku napříč praskla, napůl se propadla do spodního patra stanice a napůl zůstala viset dolů jako nějaká nalomená větev... ale přece jen se neodtrhla.

Kapitánu Janewayové trvalo nekonečně dlouho, než dokázala znovu otevřít oči, rozhlédnout se a začít zase jakž takž normálně vnímat. V té chvli už stanice Vertok 3 mizela v dálece, současně uslyšela tlumený hukot zavírajících se dveří a Elakův hlas.

"Uzavírám řídící místnost. Vypínám podporu života na celém zbytku lodi a beru všechnu energii ze zbraní, štítů a senzorů. Jenom tak budeme mít dost proudu pro pohon - a kdoví, jestli to bude stačit. Jste v pořádku?"

"Ano, děkuji." Kathryn si uvědomovala, že ji už její vlastní hlas usvědčuje ze lži.

"Kapitáne... je mi to moc líto." Berylova shrbená postava jakoby se v křesle ještě víc schoulila a jeho hlas zněl tlumeně a přiškrceně. "Je to všechno moje vina, neměl jsem vás do toho nikdy zatáhnout... stejně jsem věděl, že to tak dopadne."

"Nemáte pravdu, Beryle," odvětila Kathryn klidně. "To já první jsem chtěla do té rvačky zasáhnout, ne vy. Vlastně jsem vás k tomu přiměla, přitom jste mě jasně varoval... a teď jste zraněný. To já bych se měla omluvit, už podruhé za jeden den jste se kvůli mě dostal do potíží."

"Ale vy to nechápete, Kathryn." Berylův hlas zněl stroze a prázdně. "Teď nejde o toho člověka, tomu bych pomohl bez ohledu na vás. Nejde ani o mě nebo o tu šarvátku - mé zranění se zahojí a na nějakou bitku se tu zapomene za týden, já teď myslím na dopad, jaký to bude mít pro vás. Oni sice neznají jméno, ale mají popis vaší tváře a uniformy. Během týdne se to roznese po celém sektoru, první loď se kterou po dnešku navážete spojení vás okamžitě pozná - a pak vám začně peklo. Vy ani vaše posádka nenajdete v celém tomhle prostoru jediného přítele. Nenajdete jedinou planetu, na které by vás přijali, místo kde byste mohli doplnit zásoby anebo si odpočinout, natož spojence na které byste se mohli spolehnout. Nikdo vám neporadí ani nepomůže v ničem, většina lidí tady na vás ani nepromluví, prostě před vámi utečou... a jakmile se někdo bude cítit být jen trochu dost silný na to, aby vás napadl, okamžitě to udělá. Nebudete mít chvíli klid, ve dne v noci, stále budete muset být ve střehu a čekat nějakou léčku... a to všechno jenom proto, že jsem dovolil, aby vás viděli v mojí společnosti. Z vás i vaší posádky jsem udělal terč pro celý tenhle sektor, to je... neodpustitelné."

Beryl Elak se dokázal sám obvinit daleko lépe, než by to svedl kdokoliv jiný... a Kathryn Janewayovou zřetelně zamrazilo. Kdykoliv dříve by Berylovy obavy přešla s úsměvem jako přehnané... jenže po tom, co všechno před chvílí viděla, byla najednou předpověď, kterou právě vyslechla až strašidelně pravděpodobná. Přesto zavrtěla hlavou.

"Myslím, že podceňujete Voyager i jeho posádku. Už jsme byli chyceni do různých léček a dokázali jsme se z nich dostat i sami, bez spojenců... a jestli to má být cena za život toho muže, tak vás ujišťuji, že je pro mne přijatelná." Na okamžik zaváhala. "A co se přátelství týče, své přátele si vybíráme podle toho, c vykonali, ne podle toho co se o nich říká. Podle mě si nemáte vůbec co vyčítat, Beryle - a ubezpečuji vás, že nikdy nebudu mít strach říct to nahlas, ať už si ostatní myslí cokoliv. Být vaším přítelem by pro mě bylo ctí."

"Děkuji vám, Kathryn... ale vy ještě pořád nevíte, co tohle přátelství obnáší. Ještě ne-"

Beryl nedomluvil. Náhle ho přepadl ošklivý záchvat těžkého kašle, v bolestných křečích jím cloumal v křesle... a kapitán Janewayová si uvědomila, že je zraněný.

"Co je vám... počkejte!" Zápasíce s další vlnou svých vlastních bolestí se Kathryn podařilo vstát, vytáhnout zpod lehátka známou bednu a přistrkat ji ke křeslu. Pak ho i s Berylem otočila k sobě a zadívala se na jeho ránu. Beryl Elak byl zasažen na boku, kousek pod levou paží. Výstřel musel pocházet z nějaké termické zbraně, krunýř sice splnil svůj účel a zadržel ho, ale nárazem popraskal, prohnul se a prolomil směrem dovnitř. Žár ho navíc téměř roztavil, kov v okolí zásahu byl dokonce ještě teď horký a samotná rána ostře, děsivě páchla spáleninou. Krunýř byl zhotoven ze dvou polovin, prsní a hřbetní, sepnutých na ramenou a pod pažemi jakýmisi rafinovanými sponami. Beryl ukázal Kathryn, jak je otevřít, ale zámky na levé straně byly tak zkroucené, že je musela vypáčit jeho dýkou. Když krunýř silou odtrhla, z černé košile pod ním se vyvalil kouř a Beryl znovu bolestně vykřikl. Kapitán Janewayová ji rychle rozřízla, rozhrnula stále doutnající látku stranou... a leknutím ucukla.

Pod Berylovou košilí nebylo tělo, ale hladký, černý kov. První tři žebra pod levou paží úplně chyběly. Místo nich tu byly jen jakési ploché, implantované výztuže chránící hrudník, mezi nimiž Kathryn zahlédla vroubkované, rovněž černé kabely, vinoucí se vzhůru do levé paže. Přinejmenším spodní část ramenen byla přitom také pryč, nahrazoval ji umělý kloub napojený na vnější exoskelet, který ho spojoval s "lidskou" paží, krkem a zády. Dělící linie byla přitom zubatá, nerovná... vypadalo to, jakoby Beryla Elaka někdo doslova přetrhl vejpůl...

"To nic..." pokusil se Beryl zasmát. "To byla jenom jedna malá nehoda... přátelé mě našli a poskládali, ale pár kousků jim do sbírky chybělo..." Kathryn Janewayová neřekla nic, jen se zadívala zpět na zranění. Jedno z umělých žeber prasklo, ohnulo se dovnitř a přitom téměř přeseklo jeden z kabelů. Navíc několik střepin z brnění uvázlo někde hluboko v lidské tkáni pod ním a i když nebyla nikde vidět žádná krev, kdoví, co všechno mohly poškodit. V každém případě to byla zlá rána... a kapitán Janewayová netušila, co by s ní bez důkladného vybavení měla dělat - raději asi nic. Otřela z Berylova obličeje krev, zacelila tržnou ránu na čele a podle jeho návodu mu vpíchla dvě dávky z hypospřeje, který měl zmírnit bolest. Pak znovu prohlédla jeho bok... a poprvé si uvědomila, s jakou přesností byla ta rána vlastně způsobena. Výstřel směřoval do asi jediného slabého místa krunýře - do spáry mezi prsní a hřbetní půlí. Zasáhl sice jen zadní část, ale její okraj minul sotva o šířku dlaně. Vzhledem ke vzdálenosti a světelným podmínkám v okamžiku výstřelu to byla mistrovská rána a Beryl, jemuž se po odstranění krunýře a injekcích přece jen viditelně ulevilo, si toho všiml také a sarkasticky se ušklíbl.

"Hezké... kdo byl ten umělec?"

"Byl to Dagen... a já jsem ho zabila." Pohled Kathryn Janewayové se stočil kamsi do prázdna. "Budu to muset někde ohlásit... už kvůli vyšetřování..."

"Vyšetřování?" Beryl Elak se znovu rozesmál, ale vzápětí se bolestně zašklebil a při pohledu na kapitánův obličej zvážněl. "Kathryn, nejbližší komisař Aliance je na Relhvě. To je asi měsíc warpového letu - a tam by vám za zastřelení Dagena udělili vyznamenání. Kdybych měl z té zdejší sebranky vybrat někoho, kdo si to zasloužil víc, trvalo by mi to hodně dlouho a byl by to hodně krátký seznam... i když chápu, že to vám zrovna moc nepomůže. Kvůli vám je mi toho... člověka líto a mrzí mě, že k tomu muselo dojít, ale zachránila jste mi život... a nebylo na vybranou. Na vašem místě bych jednal stejně."

"Máte pravdu." Kapitán Janewayová pomalu zvedla hlavu. "Nechtěla jsem ho zabít a nebylo na vybranou... ale přesto..." Kathryn nedopověděla a raději se rychle zadívala na ovládací panel před sebou. Ačkoliv řízení i rozmístění funkcí jí bylo bez důkladnějšího průzkumu cizí, množství červeně svítících a blikajících kontrolek jí neuniklo... stejně jako trhavý, nepravidelný chod motorů. "Je to zlé?" otázala se. "Zvládneme to... a jak velká vzdálenost nám ještě zbývá?"

"Už jenom pár minut... a jestli neselže nic dalšího, tak to zvládneme, tohle je moc dobrá loď." Na pravém okraji panelu bylo do hloubky vtlačeno jakési černé okénko a vedle něj trojřadý číselník. Beryl na něm něco rychle vyťukal, pravděpodobně autorizační kód a okénko se s tichým cvaknutím odsunulo. Pod ním byl v malé prohlubni další panel, tentokrát však kruhový, zářící chladným, zeleným světlem a naprosto odlišný od všech ostatních přístrojů. Beryl se ho jen krátce dotkl, zelené světlo přerušovaně zablikalo - a vzápětí celý otvor znovu zmizel pod krytem, jakoby nikdy neexistoval.

"Co to bylo?" otázala se Kathryn zvědavě.

"Něco na způsob vysílačky," odvětil Elak. "Poslal jsem zprávu, že jsme na cestě... a taky upozornění, že budeme potřebovat pomoc."

Kapitán Janewayová zpozorněla. "Ale říkal jste přece, že vysílačka je poškozená, že se nemůžeme s nikým spojit."

"To je pravda," souhlasil Beryl. "Ale tohle není normální subprostorová linka, je to taková... novinka. Moji přátelé jsou jediní, kdo ji používají a s kým se tak můžu spojit."

A bylo to tu zase - Beryl Elak a jeho podivní, tajemní přátelé. Kathryn Janewayová znovu ucítila, jak se jí někde v hlavě rozkmital varovný signál...

"Jak dlouho se s nimi vlastně znáte?" otázala se zamyšleně.

"Jak dlouho? To už budou čtyři... ne, už skoro pět let!" Beryl Elak udiveně potřásl hlavou, jakoby ho to samotného překvapilo.

"A nebudou mít vaši přátelé nějaké námitky, když přivezete tak nčekanou návštěvu? Možná byste mi měl poskytnout zase nějaké... předběžné instrukce." Kathryn se pokusila usmát. "První kontakt je sice má specialita, ale rozhodně bych vám nchtěla udělat ostudu."

"To nemusíte mít strach. Moji přátelé jsou spíše neformální... dost struční, abych tak řekl, na zbytečné řeči si moc nepotrpí. No... nějaké námitky možná budou, jste můj první host, ale nemějte obavy, však se domluvíme. Moji přátelé bývají jen někdy trochu trdohlaví..." Beryl Elak se smál, klidně a nenuceně, ale v tom úsměvu Kathryn tentokrát vycítila něco, co tam dřív nebylo. Jakési vnitřní napětí, dobře skrývanou nervozitu... a jen velmi, velmi málo humoru. Kapitán Janewayová už raději neřekla nic, její pohled se nějak mimochodem stočil na obě půlky Berylova krunýře ležící na zemi... a najednou si uvědomila něco, co jí v tom zmatku předtím uniklo. Berylovo brnění bylo očividně vytvarováno přesně jemu na míru. Na vnitřní straně poničené zádové části byl v šedém, jemně zrnitém kovu vytlačen kompletní otisk umělých žeber i ramene... a Kathryn si náhle uvědomila, že jí to něco silně připomíná. Ta žebra rozvinutá pavoukovitě z jednoho místa, ty černé kabely jakoby našroubované přímo do živé tkáně, obloukovité tvary toho exoskeletu... co to mělo být???

Kapitán Janewayová nevěděla, netušila ani, pročč ji to tak naráz zaujalo, ale najednou jí to přišlo jako úžasná parodie něčeho známého, něčeho, co už někdy v životě viděla... a co nějak souviselo s tím svíravým pocitem v prsou. Ten design Berylových pušek. Vypadalo to dost podobně a Kathryn si nejasně vzpomínala na něco, co řekl během té bitky, něco co ji zarazilo, ale neměla čas se tím zabývat. Všechny ty podivné poznámky... přátelé... zelené světlo. Pokoušela se soustředit, poskládat všechny detaily a náznaky do jednoho celku, dřív než - ale bylo to zbytečné, její vlastní myšlenky jakoby jí sami utíkaly. Snat to bylo tou bolestí, která se jí šířila v hlavě jako lesní požár, možná to prostě byla všechno jen náhoda, výplod představivosti a poškozeného mozku... a i kdyby ne, Kathryn uznávala, že teď už je nejspíš pozdě. Zvedla hlavu a znovu se zadívala kupředu.

Za okny zářilo světlo nedalekého slunce a při pravém okraji obrazovky se opět zvětšovala koule blížící se planety, tentokrát však jasně bílé. Beryl začal opatrně snižovat rychlost.

"To už jsme tady?" otázala se Kathryn překvapeně. "A kde vlastně?"

"Nemá to tu jméno. Je to jenom jeden zapadlý, neobyvatelný systém, není tu nic, co by stálo za řeč. Moji přátelé nás čekají na odvrácené straně té planety." Aby je nikdo neviděl. To sice Beryl Elak neřekl, ale za těchto podmínek se to přímo nabízelo... Kathryn Janewayová jen stiskla rty.

"Jste si jistý, že tu budou?"

"Naprosto jistý." Beryl už nedodal ani slovo, jen dál řídil loď směrem k planetě... a jeho napjatý, zastřený pohled jakoby říkal: "Teď to přijde!" Kapitán Janewayová se skutečně připravovala na všechno, jen se zaťatými zuby hleděla na obrazovku a čekala... ale tohle bylo prostě příliš.

Obrovské a stále se zvětšující těleso na ostře bílém pozadí planety. Černé, ale na povrchu členité, složitě pospojované a zářící stovkami jasných i tlumených světel jako nějaké bizarní noční město. Kolmé stěny sesazené do jediného hladkého, ideálního tvaru. Tvaru krychle. Borgské krychle.

Kapitán Janewayová se jen nadechla, prudkým, instinktivním pohybem hrábla po lodním ovládání - ale bleksový stisk Berylovy ruky ji zadržel.

"Blázníte?! Tahle loď je na rozpadnutí, chcete nás zabít?!"

"Ale to jsou Borgové! Musíme pryč!"

"Já vím, kdo to je," odvětil Beryl Elak s jediným hořkým úsměvem. "To jsou moji přátelé."

Nekonečně dlouhá chvíle ticha během které si Kathryn Janewayov nebyla jistá, jestli je vůbec při smylsech. "A vy... vy jste to celou dobu věděl?! Proto jste mě zachránil... proto sjte mě sem přivedl?!"

"Nerozumím." Beryl Elak zmatené zavrtěl hlavou. "Co jsem měl vědět? Nechápu, o čem mluvíte... ale v každém případě se nemáte čeho bát. Jste v naprostém bezpečí, Borgové jsou opravdu moji přátelé... vím, jak to zní, ale ujišťuji vás, že-"

"Ale já znám Borgy!" přerušila ho Kathryn ostře. "Voyager se s nimi už setkal, nedopadlo to zrovna dobře - a oni znají mě! I kdyby jste vy byl jejich přítel, já musím pryč - okamžitě!" Krychle za okny se začala zvětšovat.

"No, moment..." Beryl Elak se překvapeně otočil s křeslem a pozorně se na Kathryn zadíval. "Kapitán Janewayová... Voyager... kde jsem to už-" Nedomluvil, jen se prudce předklonil. "Snad ne TEN Voyager, co pomohl Společenstvu ve válce s Druhem 8472?!"

"Přesně ten - vidíte sám, že musím pryč!" Borgská krychle, obrovská a strašná, už vyplňovala větší část předních průzorů a Kathryn náhle ucítila ostré trhnutí v pravé polovině hlavy a současně další explozi strašné, omračující bolesti. Přesto se znovu natáhla k ovládání. "Musíme hned odletět! Anebo mě alespoň přeneste na tu planetu, snad stam dokátu nějak ukrýt a-"

"Neblázněte!" přerušil ji Beryl mírně. "Tam je nejmíň 60 pod nulou a transportér je stejně rozbitý. Cestou sem jsme definitivně usmažili rychlostní jádro, jestli se teď pokusíme dát warp, vyletíme do povětří... a i kdyby ne, kam byste chtěla letět? Tady nikde není žádná osídlená planeta, zpátky na stanici se vrátit nemůžeme a ani jeden z nás už bez lékařské pomoci dlouho nevydrží - nemáme na vybranou." Beryl se natáhl a jemně položil Kathryn ruku na rameno. "Důvěřujte mi. Zachránila jste mi život... a jste můj host. Žádný voják se vás ani nedotkne, ledaže by napřed dostal mě - a to se nestane. Vím to."

Kathryn Janewayová nevěděla, co říct, zápasila se svou bolestí a borgská loď už vyplňovala průzory od okraje k okraji... a pak z ní náhle vyšlehl paprsek jasného světla a podlaha pod jejich nohama se otřásla. Beryl Elak klidně odpojil motory.

"Hotovo. Zapojili vlečný paprsek, navedou nás na přistání. Teď už jsme v bezpečí."

V bezpečí! Kapitán se nezmohla na slovo, jen strnule, nehybně stála a dívala se, jak před ní roste a zvětšuje se povrch borgského plavidla. Ty samé zlověstné stíny, propletený,členitý les vodorovných i kolmých linií, všechno co už tak dobře znala ze záznamů - a hlavně z vlastní zkušenosti. Berylova loď jakoby byla náhle směšně malá, dál se přibližovala, už bylo vidět obrysy parkovacího doku poblíž středu stěny krychle... a pak zelené světlo venku zhaslo. Pohyb vpřed ustal, trupem otřásla rána - a konec, loď byla zakotvena. Při tom tlumeném bouchnutí sebou Kathryn bezděčně trhla.

"A jsme tady." Beryl Elak se klidně natáhl, vypnul hlavní zdroj a znovu se otočil. "Pomůžete mi vstát, kapitáne?" Ušklíbl se, trpce a rozpačitě zároveň. "Obávám se, že to sám nedokážu... a nějak bych nechtěl, aby mě vynášeli z paluby mé vlastní lodi."

Navzdory situaci Kathryn tomu bolestnému tónu v jeho slovech dobře rozuměla. Uchopila Beryla za ruku a přes vlastní obtíže se jí podařilo zvednout ho z křesla. S bolestnou grimasou nakonec dokázal jakž takž jít, ale levou nohu pakticky vláčel a když se otočil, skrze díru v jeho košili zahlédla Kathryn na černých žebrech rudě prosakující krev. Beryl Elak otevřel přestupní komoru, dobelhal se k vnějším dveřím a uvolnil zajišťovací kolo. Ramenem je odsunul opatrně spustil bezvládnou nohu na černou, mřížkovanou podlahu venku, ale nevystoupil a ohlédl se zpět. Kathryn Janewayová nehybně stála dva kroky za ním, Beryl na ni jemně kývl.

"Jen pojďte... a nechte to na mě. Uvidíte, všechno bude v pořádku."

Vzduch v borgské krychli byl chladný a obsahoval v sobě jakousi zvláštní, neodbytnou vůni. Kapitán Janewayová si na ni vzpomněla hned, jak se poprvé nadechla... a vzpomněla si také, jak dlouho jí tenkrát trvalo se toho pachu zbavit. Široká chodba doku byla osvětlená stejně jako celá krychle - to jest dost spoře. Bylo to sice pořád víc než na stanici Vertok, ale temné, zlověstné stíny u stropu a stěn se tvořily stejně... a byly ještě mnohem tísnivější... Až na vzdálené hučení strojů tu bylo ticho. Nikde žádné hlasy, jen tiché kroky, zelené poblikávávní regeneračních komor a chvilkové záblesky bílého světla. Pusto... ale prázdno ne...

Beryl Elak se zastavil jen pár kroků za vchodem, opíraje se levou ruko o stěnu spojovacího portu. Jen jednou se krátce rozhlédl kolem.... a pak se stín vpředu pohnul a objevil se voják. Těžko říct kým nebo čím kdysi byl, teď už se to nedalo poznat. Červené světlo v jeho očním implantátu poblikávalo, kabely trčící z jeho hlavy se mdle leskly a spodní část prdloužené pravé ruky se ztrácela v šeru u země. Otočil hlavu a krátce se zadíval.

"Jste poškozen?" Jeho hlas zvonil studeným, ostrým kovem.

Beryl nedbale pohodil pravým ramenem. "Trochu... nic vážného, myslím. Ale budu potřebovat opravu lodi, nádobíčko pro sebe a taky regenerátor schopný napravit poškození synapsí vlivem neodstíněného pulzarového záření. Ten jako první." Nepatrně se pousmál. "Mimochodem - taky jsem rád, že vás vidím."

"Zaznamenáno." Voják se otočil stranou... a pak to přišlo.

"Identifikace: Kathryn Janewayová, kapitán federální lodi Voyager. Budete asimilována." Kathryn stála asi dva kroky za Berylem. Prudce se nadechla a její ruka bezděčně sjel ak pasu - ale pistola tam nebyla a ona si uvědomila, že ji odložila během ošetřování Berylových zranění. Současně něco cvaklo a další voják vystoupil ze svého výklenku tak tři metry za jejími zády... kapitán Janewayová se přinutila zastavit.

"Přicházím vmíru. Nechci udělat nic, co by-"

"Irelevantní. Odpor je marný." Voják se pohnul vpřed, pomalu zvedl ruku... ale než to Kathryn vůbec stačila domyslet, Beryl Elak udělal jediný rychlý krok a zastoupil mu cestu.

"Copak je to?!" otázal se ostře. "Takhle moji přátelé vítají hosty, které si přivedu?"

"To je Kathryn Janewayová, kapitán-"

"Irelevantní!" Kathryn při tom slově zatrnulo. "Teď je to můj host za kterého ručím. To je jediné, co by vás mělo zajímat, ovšem kromě toho, aby jí chutnala zdejší kuchyně - další námitky?" Berylův hlas zněl pevně, ale bylo vidět, že se bez opory drží na nohou už jen s největším sebezapřením.... a krvavá skvrna na jeho boku se viditelně zvětšovala. Na dvě dlouhé vteřiny se v chodbě rozhostilo naprosté, děsivé ticho... a pak se stalo něco naprosto neuvěřitelného. Voják se zastavil.

"Rozumíme." Pomalu spustil ruku a zadíval s na kapitána svým implantátem. "Kathryn Janewayová, po dobu pobytu na tomto plavidle budete sledována. Veškerá vaše činnost bude pod dohledem-"

"Veškerý nutný dohled zajistím já," přerušil ho Elak chladně. "Tohle je jen moje věc... a možná byste už mohli v rámci dokonalosti zapracovat taky na svém společenském chování. Je můj pokoj připraven?"

"Ano, je."

"Výborně. Takže si promluvíme až se dám zase trochu dohromady a postarám se o našeho hosta... vyřiď to." Otočil se a se zaťatými zuby kývl na kapitána.

"Jdeme... místní památky vám ukážu později."

Kathryn Janewayová se o to pokusila. Ale ve chvíli, kdy s úlevným a zároveň užaslým výdechem udělal první krok vpřed, se jí znovu nekontrolovatelně zatočila hlava... jenže tentokrát už nebyla po ruce žádná židle. Zavrávorala, pokusila se zachytit stěny, ale sklouzla po ní a sesypala se na černou podlahu jako loutka s přetrženými dráty. Přes oči jí rázem spadla kalná, bílá clona, pokusila se vstát, ale ani se nepohnula, pokusila se vykřiknout, ale nevydala hlásku, cítila jen tu strašnou, drásavou bolest v hlavě, hluboké hučení v uších a někde daleko, daleko za ním slabý hlas.

"Co je vám, Kathryn, proberte se... pomozte mi někdo!!"

Vzápětí ucítila na svém rameni stisk tvrdé, studené ruky, z posledních sil a v návalu paniky se ji snažila odstrčit, ale to už padala někam daleko, hluboko... a pak už nebylo nic.

 

Prvním vědomým pocitem Kathryn Janewayové byl studený, kovový tlak na spáncích a čele. Uvědomovala si také, že leží na nějaké měkkém, rovném povrchu a pomalu otevřela oči, ale nad sebou viděla jen tmavošedý strop se dvěma vodorovnými nosnými trámy. Nijak to nepřipomínalo strop ošetřovny na Voyageru a kapitán Janewayová zauvažovala, kde to tedy vlastně je... a vzápětí jí to i došlo. Vymrštila ruce k svojí hlavě - a narazila na hladký, studený kov. Projel jí děsivý záchvev paniky, pokusila se tu věc strhnout, vykřiknout - ale v té chvíli se jí nad hlavou objevila známá, jen trochu rozmazaná tvář.

"Klid, kapitáne, všechno je v pořádku... to není, co myslíte!" Beryl Elak se rychle sehnul a jemně zadržel její ruce. "Hned vám to sundám, hlavně se nehýbejte... všechno je v naprostém pořádku!" Pustil ji, něco udělal a studený tlak z jejího obličeje rázem zmizel. "Vidíte?" ukázal jí ten předmět blíž. Bylo to něco jako helma s pěti lesklými kotouči po stranách. Trčelo z ní několik kabelů, materiál byl černý a výrobce se rozhodně nedal zapřít... ale byla to jenom helma. Kathryn Janewayová, stále trochu zmateně, přikývla.

"Ano... co je to?"

"Váš regenerátor - jak se cítíte? Máte bolesti? Závratě?"

Kathryn se nad tím musela pár okamžiků zamyslet, ale pak zavrtěla hlavou. "Ne... jenom jsem trochu ospalá."

"Hmm... počkejte chvíli." Beryl vytáhl malou krabičku a cosi na ní chvíli studoval. Něco stiskl, na konci zazářilo modré světlo, Elak jím posvítil kapitánovi do obou očí. "A teď?" Zvedl ruku. "Kolik prstů vidíte?"

"Pět... co se stalo?" Kathryn cítila, jak se mlha v její mysli začíná pomalu rozplývat.

"Vaše zranění se zhoršilo. Omdlela jste, stěží jsme vás dokázali dotáhnout sem a začít konečně s léčbou. Byla jste v bezvědomí víc jak čtyři hodiny, už jsem si začínal dělat starost, ale zdá se, že jste v pořádku."

"Asi ano... děkuji vám." Kapitán Janewayová pomalu spustila nohy z lůžka, opřela se rukama a posadila se. Beryl stále držel v ruce svůj analyzátor a zřejmě ještě kontroloval její mozkové funkce, ale Kathryn si ho v té chvíli téměř nevšímala. Rozhlížela se kolem - a nevycházela z údivu.

Byla v pokoji... v normálním, domácky zařízeném pokoji. Měl zhruba tvar čtverce o hraně pěti nebo šesti metrů, tři metry vysoký. Lůžko na kterém seděla bylo těsně u jedné stěny, před ním stál malý, jednoduše tvarovaný stůl se dvěma židlemi a za ním pohodlné křeslo, urččené zřejmě k odpočinku. Nad křeslem byl ve zdi zabudován výklenek s dvířky a nahoře na něm kulatá nádoby ze které se dolů plazily zelené, modře žíhané listy nějaké rostliny. Na druhé stěně se dal rozeznat panel replikátoru podobný tomu na Berylově lodi a vedle v rohu něco, co vypadalo jako počítačová konzole. Měla tvar jakéhosi zapuštěného sloupu, sahala od podlahy téměř až ke stropu a její leskle černý povrch byl z větší části pokryt zelenými, převážně kruhovými znaky. Plná i prázdná kola, sbíhavé terče vyplněné nepravidelnými čarami a pospojované zkroucenými, jakoby nahodila načmáranými spojnicemi, z nichž některé přerušovaně blikaly... Kathryn si uvědomila, že tohle už zná. Stejně vypadaly ovládací panely na regenerační komoře Sedmé z Devíti... a také ten malý panel na Elakově lodi. Neskutečné - kromě toho počítače a podpůrné konsrukce stropu vůbec nic neukazovalo na to, že jsou na borgské lodi. Dokonce ani zdi nebyly černé, ale příjemně modrošedé a ta květina, ozdobný vzor na potahu křesla a lůžka, dvoje neprůhledné dveře na protilehlých stěnách... Kathryn Janewayovou na okamžik napadlo, že je snad stále ještě v bezvědomí a tohle celé se jí jen zdá...

"Kde to jsme?" otázala se konečně.

"U mě," odvětil Beryl. "Tady bydlím, když se vrátím na borgskou loď... a vlastně se dá říct, že je to můj domov."

"A tohle všechno - to postavili Borgové?"

"Jistě... no, v hrubých rysech. Některé drobnosti jsem si musel obstarat sám, bytové návrhářství mým přátelům zrovna moc nejde... ale stejně se jim to docela povedlo, nemyslíte?" Beryl Elak se pousmál. "Zdá se, že vás to překvapuje..."

"Vlastně docela ano." Přesto Kathryn Janewayová už nic víc nedodala a i tato slova najednou zněla dost chladně. Teď, když byly všechny bolesti a závratě pryč a když znovu myslela jasně a ostře jako dřív, si kapitán znovu vybavila všechno, co tomuto okamžiku předcházelo - a náhle už neměla chuť bavit se dál zrovna o Berylově příbytku, aspoň prozatím. Otočila hlavu a pozorně, přísně se na něj zadívala.

"Musíme si promluvit."

Beryl Elak sklopil oči. Odložil analyzátor, napřímil se a pomalu, vážně přikývl.

"Ano. Myslím, že musíme... kapitáne Janewayová."

"Proč jste mi nic neřekl?"

"Nevěděl jsem to. Od války s Druhem 8472 uplynulo už skoro pět měsíců a já u ní navíc ani nebyl... ne přímo. Znal jsem sice všechno ze záznamů, ale vaše jméno jsem dávno zapomněl, jenom označení lodi mi bylo povědomé, ale spousta plavidel se jmenuje podobně. Vůbec mě nenapadlo, že jste to vy, dokud jste to sama neřekla."

"Dobrá, ale o tom teď nemluvím... a myslím, že to víte." Kapitán Janewayová vstala a znovu se na Elaka ostře zadívala. "Proč jste mi neřekl hned, že ti vaši... přátelé jsou v Borgském Společenstvu? Proč jste mě alespoň neupozornil - když už jste mě chtěl přivézt zrovna sem?"

"Nechtěl," bránil se Beryl. "Dělal jsem všechno proto, aby k tomu nedošlo... ale samozřejmě máte pravdu." Sklopil hlavu ještě víc. "Kdybych byl včas řekl o co jde, mohla jste se už ze stanice spojit se svou lodí. Bylo to ode mě špatné, ale skutečně jsem nečekal, že to dojde až tak daleko a taky... ale nic." Beryl Elak se rychle zarazil, ale kapitán Janewayová to přesto pochopila.

"A taky co?" otázala se přímo. "A taky jste měl strach, co bych udělala, kdybych se dozvěděla pravdu? Myslel jste, že bych o vás ztratila dobré mínění, utekla pryč s křikem... anebo vás třeba zkusila střelit do zad jako ten zabiják? Tohle jste si myslel?"

Beryl Elak neřekl ani slovo. Dokonce se kapitánovi ani nepodíval do očí, jenom nehnutě stál a hleděl do země. V jeho strnulé, bledé tváři se zračil takový stud a smutek, až to Kathryn zarazilo a přimělo zmírnit svůj tón. Zavrtěla hlavou.

"Dobrá, připouštím, že v jistém ohledu máte pravdu. Tohle setkání jste neplánoval a to, co se stalo na stanici rozhodně nebyla vaše chyba. I kdybych už tenkrát znala pravdu, rozhodně bych nevolala Voyager - a tím spíše ne, kdybych věděla, že tu operují Borgové - a v každém případě bychom nejspíš skončili tady... ale nemyslíte, že tu šlo také o něco jiného? Říkal jste, že vám mohu důvěřovat, Beryle..."

Beryl Elak dlouze, těžce vydechl. "Máte pravdu, Kathryn, já... je mi to moc líto." Popošel ke skříňce ve zdi, něco z ní vzal a položil to před kapitána na stůl. Byla to pistole, velmi podobná té, co zabila Dagena, jen o něco větší a Kathryn Janewayová se na ni překvapeně zadívala.

"Na co to je?"

"Na vaši ochranu. Jsem si stále jistý, že tu jste v naprostém bezpečí... ale chápu, že jsem vás zklamal. Už mi nemůžete důvěřovat." Beryl klidně přisunul zbraň přes stůl. "Vezměte si ji... snadno prorazí i borgská ochranná pole."

Kapitán Janewayová chvíli hleděla střídavě na zbraň a na jeho obličej... a pak pevně zavrtěla hlavou. "Ne. Zaručil jste se za mě... a tohle je loď vašich přátel. Jestli teď mám být vaším hostem, pak bez ohledu na to co je mezi mnou a Borgy, by nebylo správné chodit tu se zbraní. A co se vás týče Beryle..." Na okamžik zaváhala. "Uznávám, že jste měl své důvody mlčet. Chtěl jste mi pomoci, ale neznal jste mě a po svých zkušenostech jste nemohl vědět, jak bych zareagovala. Na tom, že jsme tady se stejně nedalo nic změnit a já... přijímám vaši omluvu." Kathryn postrčila zbraň zpět na druhý konec stolu. "Jedna pistole by to sotva zachránila, budu vaším přátelům muset důvěřovat... a vám také, pane Elaku."

Beryl Elak se kousl do rtu. "Děkuji... Kathryn." Vzal pistoli a vrátil ji do skříňky, ale než zavřel, zaváhal a ještě se otočil. "Ale přesto... kdybyste změnila názor, najdete ji tady." Znovu se npatrně pousmál. "Z mých přátel jde někdy strach..."

Kathryn Janewayová si jen povzdechla. "To mně povídejte... a co bude teď?"

"Teď? Nic. Oprava mé lodi má trvat asi 30 hodin - zdá se, že se nám podařilo usmažit půl strojovny - a až se dokončí, odletíme. Do té doby můžete užívat zdejší pohostinnost... mimochodem, cítíte se už dobře?"

"Ano... proč?"

"No, slíbil jsem, že přijdu hned, jak budete v pořádku a napadlo mě, že byste mohla jít se mnou. Představit se hostiteli... to je přece slušnost..." Elak se znovu šibalsky zašklebil.

"Jistě... ale co vy?" vzpomněla si Kathryn na jeho zranění. "Vy jste v pořádku?"

"Naprosto... tedy asi tak, jak nejlíp to zrovna jde..." Úsměv na Berylově tváři pohasl. Ještě jednou sáhl do skříňky, vytáhl odtud nějaký podlouhlý předmět v tmavém obalu a přikývl. "Jdeme... myslím, že budete překvpená..."

Ta "překvapení" až dosud stála skutečně za to... ale Kathryn musela uznat, že přinejmenším její zvědavost se už opravdu plně zotavila - a také, že Beryl Elak je prozatím tou nejlepší zárukou bezpečnosti, jakou má. Vzhledem k situaci bude možná lepší se od něho příliš nevzdalovat - s borgským smyslem pro dodržování dohod měla kapitán Janewayová své zkušenosti už od minula... Beryl Elak otevřel levé posuvné dveře - a rázem byly zpátky na borgské lodi.

Šero. Chlad a chvilkové vlny studeného průvanu. Podivná vůně vzduchu, černý kov, kabely a zapuštěné trubky všude kolem stěn i stropu. Zelené světlo, studené bílé záblesky, blikající regenerační komory a vzdálené i blízké kroky vojáků. Žádné hlasy. Jenom kroky... a bledé, nelidské tváře, světla v očních implantátech i tělových pancířích a další kabely a dráty... Kontrast mezi tím vším a útulným, osvětleným pokojem Beryla Elaka byl takový, až bylo vůbec obtížné uvěřit, že jsou ta dvě místa na stejné lodi. Na jedné straně chodby hladká stěna Berylova obydlí... a na druhé regenerační výklenek, zelené znaky zářící v šeru a tichý hukot neviditelných strojů. Kathryn Janewayovou ten šok přiměl na okamžik zastavit... ale na dlouhé přemýšlení neměla kdy, protože Beryl nasadil poměrněostré tempo a nijak zvlášť se na ni neohlížel. Kathryn měla chvílemi co dělat, aby ho v tom tmavém oblečení neztratila z dohledu, protože borgská loď nebyla nijak přehledné místo. Křivolaké zatáčky, křižovatky spojující větší i menší chodby, které bšak navenek všechny vypadaly naprosto stejně pochmurně... ideální labyrint. Vojáci samozřejmě žádné mapy nepotřebovali, ale to s jakou rychlostí a jistotou se tu orientoval Beryl přimělo Kathryn po chvíli zavrtět udiveně hlavou.

"Musím říct, že se tady opravdu vyznáte..."

"To ano," souhlasil Elak přes rameno a krátce se zasmál. "Bylo by špatné, kdyby ne - byl jsem u toho, když se ta krychle stavěla."

"Ale! A jak dlouho to trvalo?"

"Asi tři měsíce... tahle byla složitější, obvykle to zvládnou za dva."

Stavba lodi USS Voyager trvala pět let a byl to rekordní čas - kapitán Janewayová se nezmohla na odověď. Jen se dál snažila udržet s Berylem krok, neztratit se na některé odbočce a přitom se také trochu rozhlížet. Brzy si všimla další zajímavé věci. Když se proti ní z nějaké chodby nebo zatáčky náhle vynořil borgský voják, choval se jedním slovem jakoby byla vzduch: Ani se na ni nepodíval a prostě šel dál. Samozřejmě neuhnul z cesty ani o centimetr a v úzkých chodbách to pak chtělo hlavně dobré reflexy - pokud člověk rychle neuskočil, rozbil si vzápětí nos o borgský ochranný štít. Avšak Berylu Elakovi se ostatní vojáci vyhýbali naprosto samozřejmě - jakoby byl jedním z nich. Při tom všem uskakování a zatáčkách ztratila Kathryn brzy jakoukoliv představu jakým směrem nebo jak daleko už jdou, ale dyž se najednou ocitla s několika vojáky na jakémsi velkém, otevřeném výtahu, zmocnil se jí pocit, že se pohybují stále hlouběji do nitra krychle, směrem k jejímu středu. Borgové postupně vystupovali a nakonec zůstali na té rozlehlé, pomalu klesající plošině jen sami dva.

"Povíte mi, prosím, kam to vlastně jedeme?" otázala se Kathryn konečně, pozorujíce tu zdánlivě nekonečnou řadu temných, stále stejných pater, která před nimi ubíhala. "A co je tohle?" ukázala na balíček, který Beryl držel stále pod paží.

"Přece dárek," odvětil vážně. "To není slušné, přiletět po několika měsících domů a zapomenout svému příteli něco přivést. Musím přiznat, docela se mi po ní stýskalo, a pak... jsem na tahu..." Zasmál se. "Zrovna těsně předtím než jsem vás zachránil před těmi Hirogeny, mě napadla báječná nová strategie... už se nemůžu dočkat, jak se na to bude ta hlava na špagátě tvářit!" Kathryn Janewayová neměla potuc, o čem to mluví - ale v té chvíli se výtah prudce zastavil. Kapitán vyšla ven... a znovu se jen v úžasu nadechla.

Patro na kerém teď stáli tvořila jedna jediná, kruhová místnost, anebo spíš hala o průměru aspoň 40 metrů a nejméně 10 metrů vysoká s klenutým, paprskovitě se sbíhajícím stropem. Všude kolem stěn byly vidět stejné trubky, žebrové nosníky a zeleně svítící ovládací panely jako jinde v krychli a místnost byla i stejně osvětlená - ale byla úplně prázdná. Kolem dokola, kam Kathryn dohlédla, nebyl vidět jediný voják nebo regenerační komora a dokonce tu ani nebyly slyšet obvyklé kroky a hluk - ticho jako v hrobě... Kapitán se ohlédla za sebe. Výtah už dál nepokračoval, ať byla tahle místnost ckoliv, očividně to byla konečná stanice a Kathryn se už chtěla Beryla znovu důrazně zeptat, kde to vůbec jsou, ale ten nezaváhal ani na okamžik. Oběma rukama si srovnal dozadu vlasy, opravil si límec své nové košile a vyrazil přes místnost. Jeho kroky se v šeru tlumeně rozléhaly.

"Zdravím vás! Já jsem tady... jak se máte?"

Kolem se ozval tichý, vysoký hukot. Při stěně sálu stál neobvykle velký sloup, který Kathryn zprvu pokládala za nějaký centrální pylon. Teď se začal pomalu otáčet a odsouvat stranou jako obal nějaké komory, vnitřní prostor se v šeru stále nedal rozeznat, ale náhle uvnitř zazářilo ostře zelené světlo a objevilo se - tělo bez hlavy! Kathryn Janewayová leknutím couvla, ale Beryl Elak se ani nepohnul, jakoby se vůbec nic nedělo. To tělo vypadalo divně - černé, jako pokryté borgským pancéřováním, ale hladkým, bez jakýchkoliv vyčnívajících kabelů nebo světel a nějak jemně... dokonaleji tvarovaným. Nechyběla mu jen hlava, scházel i celý krk a široký oblouk šíje mezi oběma rameny, ale přitom to vypadalo, jakoby právě tak černý pancíř přirozeně a uzavřeně končil. Tichý, vysoký zvuk pokračoval, nabýval na intenzitě - a najednou se odněkud zhora začalo na dvou kabelech spouštět něco velkého, světlého... a Kathryn vzápětí došlo, co Beryl myslel tou "hlavou na špagátě." Její barva byla bílá, do šeda s náznakem tmavších a světlejších skvrn a i kdž postrádala vlasy, nikde nebyl vidět ani náznak černého kovu nebo nějakých implantátů, rysy byly uvolněné a oči zavřené. Štíhlý krk končil obloukem šíje přesně zapadajícím do stojícího těla s úzkým, matně skleněným kuželem. Hlava klesala dál, kužel se náhle sám ohnul, přesně zapadl do nějakého neviditelného otvoru v těle a vzápětí se šíje i vykrojný oblouk spojily. Tiše to cvaklo, z ramen těla vyskočily jakési spony, kabely držící hlavu někde v temenní oblasti se odpojily, zmizely zpátky ve stropě... a pak hlava otevřela oči. Byly černé a v bledém obličeji se leskly, jakoby zářily. Zapraskalo to, černé ruce se pohnuly. Hluboký nádech... a postava pomalu sestoupila z podstavce. Ve chvíli, kdy se dotkla země, zazářilo v celé místnosti ostré světlo. Dva žluté a zelené paprsky ji sledvaly jako nějaký reflektor a Beryl Elak naznačil zdvořilou, elegantní úklonu.

"Kapitáne - představuji vám Královnu. Madam - to je Kathryn Janewayová, kapitán federální lodi Voyager... i když to už asi víte."

Kapitán Janewayová se nezmohla na slovo. Až teď si uvědomila, že to umělé tělo a tvář před ní nese nepopiratelně ženské rysy... ale obsah té informace jí prostě vyrazil dech. Borgská Královna...

Postava naproti pomalu otočila hlavu a zadívala se na Elaka. Černé, neproniknutelné oči se pohnuly.

"Bylo mi sděleno, že jste měl cestou sem potíže. Byly vážné?" Její hlas byl jemný, naprosto postrádající obvyklý "borgský" tón - ale z něčeho v něm vyloženě mrazilo. Beryl Elak mávl přezíravě rukou.

"Nic nového... nic, co by mě mohlo zastavit. Jsem rád, že vás zase vidím, nečekal jsem, že tu budete. Něco zajímavého?"

"Ne. Nic, co by vás mohlo zaujmout... snad kromě tohohle." Královna se otočila a Kathryn spatřila do té doby skryté, symetricky uspořádané oblouky kabel, které jí vybíhaly z temene kolem jakéhosi společného středu. Svojí barvou přesně kopírovaly barvu pokožky a v jistém ohledu působily téměř esteticky... ale svůj původ přesto nezapřely. Došla zpět ke své komoře, sáhla někam dovnitř a vytáhla hrst jakýchsi drobných, čtverhranných předmětů. Udělala krok zpátky, lehce k Elakovi natáhla ruku - ale náhle bleskově změnila směr a hodila je po něm. Čtyři malé, černé destičky se vysokým obloukem rozlétly na všechny strany... a ve stejném okamžiku se mihla vzduchem i Berylova levá ruka. Tři se mu podařilo neskutečně rychlým pohybem chytit ještě dřív, než vůbec začaly klesat, ale čtvrtá se od jeho ruky jen odrazila a se zachrastěním dopadla na podlahu Kathryn přímo k nohám. Byla to holopáska do simulátoru v Berylově plavidle... a na boku byla označena čtyřmístným číslem. Tak odtud tedy pocházela ta jeho sbírka!... Kathryn zamrazilo. Podala pásku Elakovi a v té cvhíli Královna lehce pokývla hlavou.

"Tři ze čtyř... to je přijatelné. Poškození vašich motorických nervů bylo neutralizováno."

Beryl Elak se zašklebil. "Říkal jsem vám, že to nestálo za řeč... a když chcete vědět, jak mi je, nemusíte mě snad hned takhle zkoušet. Co se prostě zeptat?"

"Dotazy jsou zbytečné. Už jsme zjistili, že máte trvalý sklon svá poškození subjektivně bagatelizovat. Pravdivé údaje nám zajistí pouze zkouška."

"No, dobře... v každém případě děkuji." Beryl se rozpačitě zadíval na pásky ve svých rukou. "Hmm... něco nového? Anebo stará místa?"

"Nové lokality... domníváme se, že by mohly vyhovovat vašemu estetickému vkusu. Jak jste ohodnotil ty minulé?"

"Rozhodně se mi líbily... i když jsem ještě neměl čas si je všechny pořádně projít. Ale ten zlatý les... to bylo vážně pozoruhodné." Beryl Elak se na okamžik zadíval do země. "Zajímalo by mě, jak to tam asi vypadá teď..."

Po Královnině tváři se mihlo cosi jako úsměv. "Chcete to vidět?"

"Víte dobře, že ne." Beryl zavrtěl chladně hlavou, na okamžik zaváhal, ale přece jen se znovu pousmál. "Přesto děkuji... a mimochodem, taky jsem vám něco přinesl." Podal pásky Kathryn a rychle rozbalil předmět, který nesl v ruce. Byla to malá, neobvykle tvarovaná láhev naplněná smaragdově zelenou tekutinou.

"Původně mě zaujala hlavně ta barva," zasmál se Beryl, "ale co jsem slyšel, tak i zbytek celkem ujde." Podal láhev Královně a ta se na ni jen krátce zadívala.

"Etanol, polyciklické a aromatické uhlovodíky, cukry, základní aminokyseliny a několik přírodních rostlinných látek na bázi trilia. Zajímavé."

Beryl Elak se rozesmál. "To se nemá analyzovat, ale pít! Jde tady o chuť, ne o chemické rozbory... jenomže-"

"CHUŤ JE IRELEVANTNÍ."

On i královna vyslovili tutéž větu současně a v naprosto stejném okamžiku... Beryl Elak se prudce otočil a rozesmál se tak, až to zadunělo ozvěnou v celém sále. Kathryn Janewayová měla v té chvíli co dělat, aby se navzdory všemu nerozesmála také, ale stačil jí jen jediný pohled do nehybné, mrtvé tváře Královny a rázem ji ta chuť přešla. I Beryl vzápětí zvážněl a i když se mu v očích stále blýskalo, klidně se obrátil zpět.

"Je to marné, vás už nepředělám ani kdybyste do sebe obrátila tucet těchhle koktejlů... ale nezapomněla jste, že spolu máme ještě něco rozdělaného? Mám takový dojem, že vás dnes překvapím..."

"Uvidíme." Něco cvaklo a v tmavém sále se náhle prudce, oslnivě zablesklo, až musela kapitán Janewayová na okamžik zavřít oči. Když je znovu otevřela, vyplňovalo prostor mezi Berylem a Královnou průzračné, nehmotné těleso. Jednalo se patrně o nějakou holografickou projekci, oblak bílého světla zformovaný do tvaru krychle o hraně asi dva metry. Celá byla vertikálně i horizontálně rozdělena jakýmsi rastrem z červených paprsků a uvnitř něj Kathryn rozeznávala další předměty. Byly tu body i trojhranné šipky a kužele různých barev, blikající i statické, některé spojené oblouky a přímkami, jiné samostatné. Úzký pás nad krychlí, rozdělený na dvě stejné poloviny, byl hustě popsán borgskými znaky, i u některých objektů uvnitř byly připsány drobounké "vysvětlivky"... a Kathryn si najednou uvědomila, že to celé nejvíc ze všeho připomíná nějakou taktickou operační mapu i s výsledky právě probíhající bitvy. Beryl Elak krátce přehlédl situaci a přikývl.

"Jestli se nemýlím, tak jsem na tahu." Zvedl ruku, prstem se dotkl jedné trojúhelníkové šipky poblíž levého spodního okraje a pomalu jel po nehmotné mřížce vzhůru. Šipka ho následovala, kapitán viděla, jak některé další objekty kolem ní mění svou barvu nebo tvar a jak se v plošině nad krychlí přesunují některé symboly. Beryl ukončil pohyb vysoko na levém boku, stejným způsobem změnil pozici ještě tří dalších šipek a pak se zadíval na Královnu a spokojeně se zašklebil.

"Tak co... není to špatné, ne?"

"Zajímavé." Královna pomalu obešla krychli, krátce se zadívala... a náhle, aniž se jí dotkla, se šipky na její straně daly do pohybu. Malé kužele znovu měnily barvu, některé úplně zmizely... a právě tak rázem zmizel i úsměv z Berylovy tváře. Královna se na něj skrze poloprůhlednou hmotu upřeně zadívala.

"A teď?"

"Hrome... počkejte chvíli!" Beryl Elak zíral na nové rozestavení, jakoby mu nemohl uvěřit. Dvakrát obešel celou krychli kolem dokola, díval se tak zblízka, že do ní div nevstrčil nos, zamyšleně se škrábal na bradě... ale nakonec zavrtěl hlavou a rozpačitě se zadíval na Kathryn, jakoby se jí omlouval.

"No, co... dál jsem se nedostal, zrovna jsem totiž uviděl ty Hirogeny, jak po vás jdou. Asi to ještě bude chtít trochu času..." Tázavě se otočil.

"Jak si přejete." Cvaklo to, holografický obraz zhasl a místnost se rázem propadla zpátky do žlutozeleného šera. Královna se na Elaka znovu zadívala. "Ohledně času - jak dlouho se hodláte zdržet?"

"Asi dva dny, jen než se opraví má loď... ale žádné obavy, však já ještě na něco přijdu." Beryl přesto zvážněl. "Rád bych zůstal o něco déle, opravdu... ale musím se postarat o našeho hosta. Mimochodem - budete pro mě něco mít?"

Kathryn zaregistrovala, jak Královna po této otázce poprvé na krátký okamžik zaváhala. "Nevíme. Zatím o tom nebylo rozhodnuto."

"Tak se rozmyslete včas, nechci, aby to skončilo jako posledně - ještě dva týdny mi bylo zle."

"Rozumíme." Další pomlčka, ale tentokrát už přesně plánovaná a vypočítaná. "Uvažoval jste během své poslední cesty o naší nabídce?"

"Ano... ale teď na to není vhodná doba." Beryl Elak se zadíval stranou a Kathryn Janewayová se náhle nemohla zbavit dojmu, že hlavním důvodem té "nevhodnosti" je ona, ať už se tu jednalo o cokoliv. "Můžeme si o tom promluvit příště... tedy, jestli ta nabídka ještě platí."

"Ovšem."

"Dobře... budu si to pamatova." Beryl znovu sklopil oči. "Ale je tu ještě jedna věc... určitě není vhodné s tím teď začínat, ale vím, že výroba těch čipů chvíli trvá... prostě musím přiznat, že jsem na své poslední cestě zase trochu moc utrácel. Myslíte, že byste mi do odletu mohli dodat zase něco na... provozní náklady? Jistě, není to ode mě moc zdvořilé-"

"Irelevantní," přerušila ho Královna mírně. "Ty čipy pro nás nemají žádnou hodnotu... a můžete to brát jako svůj honorář za poslední misi. Bude vám stačit sto jednotek?"

Elak se drsně zasmál. "Bude mi jich úplně stačit dvacet... já nechci kupovat rynarský křižník."

"Budou připraveny."

"Děkuji vám... ale stejně." Beryl zamyšleně potřásl hlavou. "Jeto zvláštní. Jsou lidé, co by mě kvůli mým vztahům se Společenstvem s radostí odstřelili, jak mě jenom uvidí... ale obchodovat a brát si moje peníze, když je příležitost, jim nevadí. Přitom musí moc dobře vědět odkud jsou..."

Po Královnině tváři se znovu mihl ten podivný, studený úsměv. "Jakékoliv morální nebo etické zábrany se stávají irelevantními ihned, jakmile se naskytne možnost zisku... typické chování pro jedince."

"No, asi-"

Beryl nedořekl. V posledním okamžiku se zarazil, rychle pohlédl stranou na kapitána... a zmlkl. I úsměv na jeho tváři ztuhl, zrozpačitěl... a Kathryn pochopila, že jen ohleduplnost k její přítomnosti mu teď zabránila vyjádřit svůj souhlas tak, jak asi původně chtěl. Královna si toho zřejmě ani nevšimla a pokud ano, nehnula brvou, ale Kathryn si to uvědomila naprosto jasně... a zamrazilo ji z toho. Beryl Elak dlouze, unaveně vydechl - anebo to tak alespoň vypadalo.

"Promiňte, ale stále se cítím trochu slabý. Byl to náročný den a měl bych se trochu prospat... asi se prozatím rozloučíme. Co kdybych se ještě zastavil někdy později?"

"Budete vítán."

"Výborně." Beryl se napůl otočil, ale zaváhal, na okamžik se obrátil zpět... a Kathryn náhle uviděla mihnout se v jeho tváři cosi, co dosud neznala: Jakýsi zvláštní, prchavý záblesk radosti.

"Jsem rád, že jsem zpět."

"Rozumíme." Ve tváři Královny nebylo po jakékoliv podobné emoci ani stopy. "Kathryn Janewayová!" Studený hlas se ostře odrazil prázným sálem.

"Ano?" Kapitán se zastavila.

"Ještě se uvidíme."

Královna už nedodala ani slovo, jen se otočila zády... a kapitán Janewayová se po chvíli obrátila a s nepříjemným pocitem následovala Beryla zpět do výtahu. Ten se vzápětí rozjel a o několik minut později už stáli opět na té samé chodbě borgské lodi, kde předtím nastoupili. Celou cestu nepromluvil Beryl Elak ani jediné slovo. Netvářil se nijak mrzutě ani smutně, prostě jen zamyšleně, ale Kathryn přesto cítila, že něco není v pořádku - a že příčinou toho je ona. I jí se honila hlavou spousta myšlenek, avšak jedna momentálně převažovala: Drelianská studie. Poté, co loď USS Enterprise pod velením Jeana-Luca Picarda a za vydatné "pomoci" bytosti "Q" poprvé objevila a formálně nahlásila existenci Borgů a poté, co o nich Hvězdná flotila začala pracně sbírat veškeré dostupné, většinou jen formou pověstí a strašidelných historek šířené, informace, byla svolána velká konference do Drelianské soustavy. Cílem bylo vyhodnotit a uspořádat všechny dosud získané údaje, vyvodit z nich závěry a stanovit další postup, ale také nalézt jakoukoliv taktiku pro navázání mírového kontaktu. Konference se zůčastnili vědci a experti z celé Federace, diplomaté, špičkoví míroví vyjednavači, sociologové, specialisté na navazování prvních kontaktů s nehumanoidními druhy, poradci... zkrátka každý, kdo ve svém oboru něco znamenal a měl k danému tématu co říct. Po třech týdnech byly výsledky shrnuty v dokumentu nazvaném Drelianská studie, který byl pak Flotilou označen jako přísně tajný, přístupný pouze hodnosti od kapitána výš. Drelianská studie měla přes 700 stran, ale její závěr se dal shrnout do pouhých dvou slov: Kontakt nemožný. Ani ne za šest měsíců poté vtrhla borgská krychle do prostoru Federace, což vyvrcholilo masakrem na Wolfu 359. Studie se tím potvrdila v plném rozsahu a ostatně i všechny další kontakty samotného Voyageru s Borgy dopadly později naprosto stejně. Kathryn Janewayová vždycky věřila, že s každou rasou, s každým druhem inteligentních bytostí kdekoliv ve vesmíru vždycky existuje nějaká možnost mírového soužití, ale po čase a po svých vlastních zkušenostech se do jisté míry smířila s tím, že Borgové představují výjimku, se kterou nikdo nic nesvede... jenomže co Beryl? Podle jeho vlastních slov, kterým ale zatím nebyl žádný důvod nevěřit, žil se Společenstvem v přátelství už skoro pět let. Na borgské lodi měl svůj pokoj, s borgskou Královnou hrál strategické hry, nosil jí pití... mohl snad přijít na něco, co všichni ti experti Spojené federace planet přehlédli? Že po celou tu dobu přece jen existoval způsob, jak se s Borgy rozumně domluvit, po všech těch ztrátách na životech a obrovských škodách... Zpackaný první kontakt s Klingony vedl kdysi k téměř stoleté vyhlazovací válce - bylo by možné, že by se teď s Borgy historie opakovala? A pokud ano, neexistuje ještě šance... ne, Kathryn to raději ani nechtěla domyslet. Zatím toho ví ještě příliš málo, o Společenstvu - a určitě o Berylu Elakovi.

Vyšli z výtahu a zamířili zpátky do jeho kajuty. Nový slalom mezi vojáky vyžadoval opět notnou dávku pozornosti a soustředění, ale Beryl šel teď o poznání pomaleji, a tak se Kathryn brzy nedokázala udržet.

"Jak jste se vlastně vy a Královna poznali... a jak dlouho už spolu hrajete tu... hru?"

"Od začátku - asi čtyři roky. Vždycky pár tahů když sem přiletím... a myslím, že kdyby doopravdy chtěla, skoncuje to se mnou třeba hned. Tohle není hra, jak vy si myslíte. Je to něco jako taktický simulátor - na tomhle se Borgové cvičí, když zrovna není koho asimilovat. A co se seznámení s Královnou týče, její tvář byla první, co jsem... ale nic." Beryl mávl rukou a Kathryn v té chvíli znovu uslyšela v jeho hlasu tu chladnou strohost a ten skrývaný tón... jako když jí prve na stanici zakazoval vyslovit své jméno. To už byly zpátky u dveří jeho pokoje, vešli dovnitř - a borgská krychle byla rázem ta tam. Ten kontrast Kathryn znovu ohromil, sedla si ke stolu a jen pozorovala Beryla, který zatím vytáhl z replikátoru štíhlou, elegantní konvici s vodou a začal opatrně zalévat rostlinu na skříni.

"Je pravá?" podivila se.

"Jistěže. Sám jsem ji vypěstoval."

"A kdo se vám o ni stará, když jste pryč?"

"A kdo asi myslíte?" zasmál se Beryl. "Nějaký voják sem vždycky přijde ji zalít... i když je to dost houževnatý druh."

Kathryn Janewayová si pokusila představit některého z těch vojáků, které viděla venku, jak s konvičkou v ruce kropí Berylovu květinu... ne, to prostě nešlo. S potlačovaným smíchem zavrtěla hlavou.

"Odpusťte, Beryle, ale tohle je neuvěřitelné. Kdybych před několika dny potkala nějakého člověka, který by mi vyprávěl, že se dá takhle vycházet s Borgy, po svých zkušenostech bych ho určitě pokládala za největšího lháře v tomhle kvadrantu. Ale vy... to, co jste dokázal je úžasné, tolik bych se toho chtěla dozvědět..."

"Hmm... a o čem, kapitáne Janewayová?" Beryl Elak se neotočil, ale v té otázce a zvláště v tom oslovení byl slyšet takový mrzutý a zároveň smutný přídech, že Kathryn rázem zvážněla. Vstala, obešla stůl a pozorně se mu zadívala do tváře.

"Beryle, co se děje? Už od chvíle, co jsme se vrátili od té... Královny vidím, že nejste ve své kůži. Souvisí to nějak se mnou... bojíte se, že mým pobytem tady a tím, že mi poskytujete ochranu by vám mohly vzniknout potíže? Jestli ano, prosím, řekněte mi to. Víte, že vám důvěřuji a jsem vám zavázána, nechci, abyste se mojí vinou ocitl v nebezpečí."

Beryl Elak smutně zavrtěl hlavou. "Ne, Kathryn, to není tím. Je tu i pár jiných věcí... i když částečně jde i o tohle." Dlouze, těžce vydechl. "Máte pravdu, skutečně se bojím, že vaším pobytem tady mi vzniknou potíže - ale jiné než vy myslíte. Ujišťuji vás, že samotný fakt, že jsem vás přivedl a zaručil vám ochranu nebude mít na mé vztahy se Společenstvem naprosto žádný vliv. Pořád to jsou a budou moji přátelé... jenomže to právě může být ten problém." Sklopil oči. "Když jste byla v bezvědomí, prošel jsem si záznamy o kontaktech vás a vaší Federace s Borgy. Vím, co provedli na Wolfu 359 i jinde, vím, že je to váš nejúhlavnější nepřítel... a teď jsme tady."

"Ale to se vás přece nijak netýká, Beryle! Vím, že nejste zodpovědný za nic, co nám Borgové udělali, přece vás nijak-" Kathryn Janewayová se odmlčela, až teď jí došlo, na co doopravdy Beryl Elak myslel. "Aha," přikývla pomalu. "Borgové jsou moji nepřátelé - a vaši přátelé. Vy se bojíte, že budu chtít... využít příležitosti a zeptat se na něco, co by mi pomohlo - a jim uškodilo. Že se nakonec budete muset zachovat špatně k nim... anebo ke mně, mám pravdu?"

Beryl mlččel, ale z výrazu jeho tváře Kathryn vyčetla odpověď... a znovu se zasmála.

"Ne, Beryle, věřte mi, nemusíte mít obavy. Federace je odsud asi 50 000 světelných let daleko, Voyager momentálně také kdoví kde, rozhodně tu nehodlám provádět nějakou výzvědnou misi... a ostatně, kdyby šlo někdy do tuhého, mám ten nejlepší zdroj informací přímo na své palubě, jmenuje se Sedmá z Devíti. Jsem teď váš host a zajímáte mě jen vy... samozřejmě, pokud s tím souhlasíte."

Beryl mlčel dál, ale Kathryn viděla, jak se jho oči zaleskly, jakoby z nich naráz spadla veliká tíha... a konečně se znovu usmál.

"Jistě... ale, popravdě řečeno, nemyslím si, že bych byl až tak zajímavá osoba." Poznámce o Sedmé nevěnoval ani pohled, natož otázku a Kathryn si toho dobře všimla. Nepochybovala, že zmínka o Borgovi na palubě Voyageru musela Beryl azaujmout už z principu, ale nevyzvídal, očividně se chtěl zachovat stejně čestně jako ona - a kapitán Janewayová si toho vážila.

"V tom s vámi rozhodně nesouhlasím," zavrtěla hlavou. "Myslím, že jste velmi pozoruhodný člověk, už proto, jaké jste si dokázal najít pozoruhodné přátele. Naši nejlepší vědci a odborníci se snažili najít recept na první kontakt s Borgy celé měsíce, ale neuspěli a nevím o nikom, kdo ano... tedy kromě vás. Neprozradil byste mi, v čem to vězí?"

Beryl Elak vážně potřásl hlavou. "Věřte mi, kapitáne, nic by mi neudělalo větší radost... ale obávám se, že jste mne špatně pochopila. Já se nespřátelil s Borgy, bylo to právě naopak. Oni se spřátelili se mnou - a pokud jde o okolnosti, za kterých k tomu došlo, pak doufám, že budete raději bojovat se Společenstvem až do konce svého života."

Kathryn Janewayové tohle chladné, pevné a stroprocentně vážně míněné prohlášení doslova vyrazilo dech... ale z Elakova hlasu znovu jasně vyplývalo, že už nemá žádnou chuť se o tom dál bavit a kapitán se rozhodla, že to prozatím stačí. Protřela si oči, až teď si začínala uvědomovat, že toho na ni dnes bylo přece jen trochu moc.

"Cítím se unavená, pane Elaku... kolik je teď vlastně hodin?"

"Borgové měří čas trochu jinak," zavrtěl Beryl hlavou. "Těžko by vám to k něčemu bylo, ale podle nastavení mojí lodi jsou asi čtyři po půlnoci."

"Tak to se nedivím... myslíte, že bych už mohla jít spát?"

"Jistě, vaše zranění je vyléčeno." Beryl pohodil hlavou směrem k druhým dveřím. "Napravo je koupelna a nalevo ložnice, vezměte si, co budete potřebovat a pak klidně použijte mou postel, je určitě pohodlnější. Já zůstanu tady."

"Nepřipadá v úvahu," zavrtěla Kathryn důrazně hlavou. "Potřebuji jen malou sprchu a pak si lehnu sem. S pohodlím nebude problém." Nepřiznala, že chce mít hlavně neustále "na očích" vstupní a samozřejmě nijak neuzamčené dveře, ale Beryl to musel stejně vycítit, protože bez odporu přikývl.

"Jak si můj host přeje. Samozřejmě, pokud budete cokoliv potřebovat, stačí zavolat... a nebojte se, já mám lehké spaní." Zase ten tón, Kathryn Janewayová raději jen krátce přikývla.

"Děkuji vám."

Prošla pokojem a za dveřmi zahnula vpravo. Koupelna byla jen malá, zařízená stejně úsporně a stroze jako hlavní kajuta, ale její součástí byl i přístroj na okamžité vyčištění šatů... a skutečná vodní sprcha. Když kapitán po několika minutách vyšla ven, znovu v dokonale upravené uniformě, neodpustila si letmé nahlédnutí do levé místnosti. Stála tam jednoduchá, pečlivě ustlaná postel, malý noční stolek a skříň ve zdi, velmi podobná té v "obývacím" pokoji... ale přímo nad ní zdobil šedomodrou stěnu podivný ornament. Vypadalo to jako nějaká mozaika složená z nepravidelných kousků kamene nebo barevného skla, osmihran vyplněný obrazcem podobným třem souměrným, vzájemně propleteným listům nebo vlnkám. Pod nimi byly kolem vnějšího okraje osmihranu vyvedeny tři řádky neznámých znaků. Kapitán je neuměla přečíst a nepamatovala si, že by kdy podobný druh písma v Delta kvadrantu viděla, ale rozhodně nijak nepřipomínaly borgské kružnice... a ten vzor taky moc borgsky nevypadal, byl až příliš barevný. Možná to byl nějaký symbol Berylova domova, možná to nějak souviselo s tím jeho chováním... ale Kathryn měla pro dnešek otázek už dost. Když se vrátila zpět do hlavního pokoje, Beryl Elak jí ještě ukázal, jak se dá ztlumit zdejší osvětlení, popřál jí dobrou noc a zmizel ve své ložnici. Kapitán Janewayová si po chvilce váhání zula boty, odložila kabát uniformy a raději bez většího přemýšlení ulehla na lůžko. Na kratičký okamžik jí ještě bleskla hlavou myšlenka, že bude dozajista prvním kapitánem Hvězdné flotily, který stráví noc na borgské lodi... ale nakonec prostě jenom zavřela oči.

První, co Kathryn Janewayová po svém probuzení ucítila, byl dojem jakési podivně známé vůně ve vzduchu. Pomalu otevřela oči, převalila se na druhou stranu a rozespale zívla, současně s tím zaslechla odněkud z blízkosti zvuk neurčitého pohybu.

"Přeji vám dobré ráno, Kathryn."

"Dobré ráno, pane Elaku. Koli... kolik je hodin?"

"Asi poledne... ale nemějte strach." Od stolu se ozval tichý smích. "Já to vaší posádce neřeknu."

"Děkuji... to je od vás milé." Kathryn si těžce protřela oči a po krátké chvíli se jí podařilo i vstát a odpotácet se do koupelny. Když se po několika minutých a po dvou ledových sprchách vrátila, konečně jakž takž probuzená, Beryl Ealk jí už s úsměvem čekal.

"Myslím, že by to chtělo pořádnou snídani... a mimochodem, mám pro vás jedno překvapení." Ukázal ke stolu. Leželo tam několik záznamových tabulek, na kterých zřejmě pracoval - a jeden malý, kouřící šálek naplněný tmavou tekutinou. Kathryn si rázem uvědomila, co to bylo prve za tak důvěrně známou vůni... a jen se v úžasu nadechla.

"Káva?! To není možné, Beryle, jak jste to dokázal?"

"Inu, v borgských záznamech se najde spousta... irelevantních informací," zasmál se Elak, "stačí jen vědět kde." Odsunul tabulky stranou a vstal. "Obstarám tu snídani." Kathryn nedočkavě dosedla za stůl, dychtivě upila z kouřícího šálku... a podezřívavě ohrnula rty.

"Při vší úctě - chutná to divně."

"Opravdu?" Beryl se právě vracel od replikátoru s tácem nějakých plněných sušenek, položil ho na stůl a natáhl se po šálku. "Dovolíte?" Napil se, na okamžik zaváhal a pak přikývl. "Bohužel máte pravdu. Ti zdejší vojáčci se pořád musí nějak vrtat v receptech, kdykoliv se sem vrátím, ani jedno jídlo nechutná stejně... budu asi muset vznést oficiální stížnost šéfkuchaři. " Zasmál se, beze stop po skrytém tónu včerejška a Kathryn mu jeho úsměv oplatila.

"Zapomínáte, že chuť je irelevantní."

"Ach ano... jaká bída!" Znovu se krátce zasmál, ale pak poněkud zvážněl. "Tak jak jste se vyspala, kapitáne?"

"Dobře, Beryle, děkuji za-"

"Ale no tak, " přerušil ji mírně. "Říkal jsem vám, že mám lehké spaní, to, jak jste se celou noc převalovala bylo slyšet až ke mně... co se děje? Nějaký problém, udělal jsem snad něco špatně..."

"Rozhodně ne, Beryle," ujistila ho Kathryn rychle. "Staráte se o mě příkladně, až se skoro stydím, to jen... to jen tohle místo..."

"Hmm... a co se vám na něm nelíbí?" otázal se Beryl vážně. "To je to jídlo opravdu tak špatné, postel tak tvrdá, anebo vám tolik chybí můstek vašeho Voyageru?"

"Má loď mi chybí, to je pravda, ale spíš moji přátelé na ní, ne její můstek. A... odpusťte, ale snad kromě vás mi přátelé chybějí i tady... hlavně tady."

"Takže chcete říct, že se tu necítíte bezpečně?" Beryl Elak se rozesmál. "KKapitáne, tahle loď je pro vás momentálně nejbezpečnější místo, jaké si jenom dokážu představit. V tomhle sektoru, v tomhle kvadrantu, možná v tomhle kvadrantu, možná v celé téhle galaxii neexistuje nikdo a nic, co by nás dokázalo ohrozit, pokud budeme tady. Třeba na Hirogeny teď můžete úplně klidně dělat dlouhý nos, neznamenají pro vás větší hrozbu než senná rýma... a kdyby teď tahle krychle nabrala kurz k Alfa kvadrantu, jediný problém, který byste musela po zbytek cesty domů řešit by byl ten, co si dát ráno k snídani. A ohledně přátel - čí společnosti byste dala přednost? Borgům - anebo posádce té krásné stanice ze které jsme včera v noci přiletěli?"

Kathryn Janewayová zvážněla a pozorně se na Beryla zadívala. V těchto slovech jakoby se už znovu skrývalo něco víc než jen pouhé nezávazné žertování a konverzace u snídaně... pokrčila rameny. "Co tím chcete říct? Že ve srovnání s jinými nejsou Borgové zase tak špatní? Možná - bohužel momentálně není zrovna z čeho vybírat..." Chvíli čekala, ale Beryl už nic dalšího nedodal. Zřejmě byl s odpovědí spokojený a tak se kapitán natáhla po jedné sušence. Kupodivu nebyla nejhorší.

"Dáte si také?"

"Ne, děkuji. Já... už jsem jedl." Moc přesvědčivě to neznělo, Kathryn jen znovu potřásla hlavou.

"Jaký vlastně plánujete na dnešek program... po snídani?"

"Program? Hmm... ani nevím." Beryl Elak pokrčil rameny. "Myslím, že bych se měl v každém případě dojít podívat, jak to pokračuje s mou lodí, jestli chcete, můžete jít se mnou. Můžu vás taky naučit základy borgského simulátoru, třeba společně vytřeme Královně zrak a vzpomínám si, že dnes máme prolétat nějakou zajímavou mlhovinou. Znám jedno místo, odkud by mohl být pěkný výhled... jak budete chtít. Jste můj host, je to jen na vás."

"Děkuji... ale Beryle!" Kapitán Janewayová se na Elaka ostře zadívala. "Slíbila jsem, že nebudu vyzvídat, ale teď jste mě sám přivedl na něco, na co se musím zeptat - kam tahle loď vlastně letí? A co chtějí Borgové podniknout v tomhle sektoru?"

"Nic z toho co asi myslíte, ujišťuji vás," zvedl Elak smířlivě dlaně nad desku stolu. "Tahle loď sem přiletěla jen kvůli schůzce se mnou. Momentálně ani nikam konkrétně neletíme, prostě jenom křižujeme nazdařbůh v téhle oblasti a čekáme, až se dokončí oprava mé lodi. Jakmile to bude, odletím a tahle krychle se pak okamžitě vrací zpět na borgské území. Žádné další... dobrodružství není v plánu, můžete mi věřit, jde jen o mě."

"Ale proč, prosím vás?" zavrtěla Kathryn nechápavě hlavou. "Nemusíte mi samozřejmě nic říkat pokud nechcete, ale pořád to nemůžu pochopit. Co můžete mít pro Společenstvo tak důležitého, že vám na takovou dálku pošlou naproti celou loď, dokonce i se svojí Královnou?"

"Říkal jsem vám, že jsem kurýr," odvětil Beryl. "Nevozím žádné věci, ale informace, záznamy... hezky od jedné borgské lodi ke druhé, většinou někde dál, mimo jejich území. Na jedné krychli mi předají zásilku, žeknou kdy a kam ji mám doručitu, no a tam pak dostanu zase další. Většinou se ani nezdržím dlouho, bývají to jen běžná plavidla na kterých nemám žádný pokoj, přespím prostě na své lodi a pak vyrážím zas dál. Tenhle můj domov je jenom na téhle krychli, ta přilétá dost zřídka... a a ni Královna tu není pokaždé. Naposled jsem ji viděl asi před třemi měsíci, což je dost krátká doba. Byl jsem sám překvapený, že tu je, je to jen otázka náhody... říkal jsem, že nejsem nijak významná osoba."

"Dobrá," přikývla Kathryn. "Ale stejně nechápu, k čemu zrovna Borgové potřebují kurýra. Proč by si měli posílat zprávy po lodích, takhle zastaralým způsobem... a právě oni! A i kdyby, proč s tím nepošlou nějakou vlastní loď? A co to může být za informace, že-" Kathryn Janewayová se zarazila v půli slova a rozpačitě se zadívala do stolu. "Omlouvám se. Už jsem zase příliš zvědavá... a samozřejmě mi nemusíte odpovídat."

"Ale to je v pořádku," mávl Beryl rukou. "Přece o nic nejde, já mám také rád zvědavost... do určité míry a vaše otázky jsou docela na místě. V první řadě: Borgové mě nikdy do ničeho nenutili. Já sám jsem tenkrát chtěl něco dělat, být užitečný... potom, no a Královna pak vyrukovala s tímhle. Ale sama mi už mnohokrát řekla, že toho můžu nechat kdy budu chtít, no a co se těch přepravovaných informací týče - nemůžu vyzradit něco, co nevím. Nikdy mi neřekli, co v nich je a já jsem se nikdy přímo neptal... taky jsem nechtěl vyzvídat. Jinak ne, že bych nebyl zvědavý, kdyby to šlo, určitě bych už někde cestou nakoukl, ale chápejte, to není otázka přání. Ty zprávy nejsou uložené v počítači a ani nikde v matraci. Společenstvo vymyslelo dost originální způsob přepravy, i kdybych měl sebevětší chuť si to přečíst, prostě to není technicky možné." Beryl se znovu krátce zasmál. "Vlastně mě už i napadlo, že možná žádné informace ve skutečnosti nejsou a celý tenhle systém vymysleli moji drazí přátelé jenom proto, abych věřil, že pro ně taky něco dělám a necítil se jako příživník... ani bych se moc nedivil."

"Já také ne - když jde o Borgy," souhlasila Kathryn, ale v duchu byla přesto zmatená. I nehledě na samotný fakt, že se Beryl Elak docela samozřejmě schází a přátelí s Borgy, kapitán Janewayová stále cítila, že tu jde ještě o něco víc. Pod povrchem tohohle zvláštního přátelství, v každém Berylově úsměvu a bezděčné narážce se skrývalo něco dalšího a mnohem důležitějšího, něco, co Beryl úzkostlivě skrýval a maskoval svým humorem, ale co se stejně každou chvíli vracelo na povrch... něco, co ho velmi trápilo... Kathryn Janewayová se krátce zadívala do jeho obličeje a lehce potřásla hlavou.

"Ale stejně by mě toho o Společenstvu ještě tolik zajímalo. Teď nemyslím nějaké strategické nebo tajné informace, myslím věci, které by nám pomohli lépe poznat, pochopit... Jak vlastně vznikli? Jak se vyvinuli až do své současné podoby a jak žili předtím než... se z nich stali Borgové? Kde je jejich domovský svět a jak to tam vypadá? Mají vůbec nějaký? Tolik bych toho chtěla vědět, porozumět proč... a ne pořád jenom střílet."

Beryl Elak vážně pokýval hlavou. "Obdivuhodná snaha, Kathryn, opravdu... ale obávám se, že před sebou máte velmi nesnadný úkol. Pochopit, jak Borgové uvažují navenek, je velice snadné - anebo se to tak aspoň zdá. Ale přijít na to, jací jsou uvnitř, doopravdy jim porozumět... nevím. Já sám se o to snažím skoro pět let a i když snad můžu říct, že už je znám lépe než kdokoliv jiný, je toho ještě spousta, co nechápu... anebo co můžu těžko vysvětlit slovy. A co se těch vašich otázek týče - zase mě přeceňujete." Beryl se pousmál. "Společenstvo si hlídá své soukromí a mé vlastní zkušenosti a znalosti zdaleka nejsou takové, jaké asi myslíte. Říkal jsem vám, že létám jen při okraji jejich prostoru, spíš daleko za ním. Hlouběji na borgském území jsem byl za celých těch pět let jen asi třikrát a borgskou planetu jsm navštívil pouze jednou... pokud se to tak dá nazvat. Ale to byl nějaký dávno asimilovaný svět, rozhodně ne jejich domov a co s pamatuji, Královna se mi o ničem takovém nikdy nezmínila." Na okamžik zaváhal. "Proč se nezeptáte vaší Sedmé z Devíti? Jestli je to ten voják, který zůstal na palubě Voyageru po skončení války s Druhem 8472 a jestli s vámi teď spolupracuje, bude toho určitě vědět víc než já. Možná byste naopak vy mě mohla trochu poučit..."

Kathryn Janewayová zavrtěla hlavou. "Bohužel. Sedmá je na informace o Společenstvu dost skoupá. Když začně nějaká diskuze o Borzích, většinou to skončí přednáškou na téma nedostateční lidé a borgská dokonalost... absolvovala jsem jich už pěknou spoustu."

"Che!" Beryl Elak se chápavě zašklebil. "Já taky... divila byste se, jak dokáže být Královna někdy výmluvná. Ale poslyšte..." spiklenecky se naklonil kousek blíž. "Povím vám něco o borgské dokonalosti... něco z vlastní zkušenosti, ale musíte slíbit, že to na mě mým přátelům nepovíte. Chcete?"

Kathryn oplatila úsměv. "Už se nemůžu dočkat... a slibuji."

"Výborně. Takže tenkrát před pěti lety, když začali Borgové stavět tohle malé útočiště tady, chtěli po mně, abych jim nahlásil, jak to tu má vypadat... abych stanovil základní parametry. Nebyl jsem zrovna v náladě si moc vyskakovat a tak jsem je odbyl zkrátka: Stůl, dvě židle, nějaká ta skříň, sprcha a nějaké místo, kde bych si mohl odpočinout. Vyhověli mi doslova... až na to, že se v té dokonalé hlavě nějakého dokonalého vojáka nějak spletla dvě slova. Místo "odpočinout" nejspíš dosadili "spočinout" - a postavili mi sem krásnou, naprosto dokonalou repliku elakijské rakve." Beryl šibalsky mrkl směrem k lehátku, na kterém kapitán Janewayová strávila noc. "Ale uznejte sama - neleží se tam zase tak zle..."

"No, to..." Kathryn na okamžik nenacházela slov, ale pak se přinutila úsměv oplatit. "Je od vás moc hezké, že mi to říkáte... teď."

"Promiňte mi," odvětil Beryl zkroušeně. "Ale jistě chápete, že pak jsem si svou postel už radši postavil sám."

"To nepochybně."

Kathryn Janewayová i Beryl Elak se oba současně rozesmáli... a v té chvíli se náhle, bez varování, rozletěli vstupní dveře.

"Kathryn Janewayová, kapitán federální lodi Voyager. Půjdete s námi!"

Ten voják nevstoupil dovnitř. Jeho postava se stále napůl ztrácela v šeru venku... ale ten hlas docela stačil. Kapitán Janewayová strnula, úsměv jí rázem zmrzl ve tváři a dokonce i Beryl se zatvářil zaraženě.

"Co je... vážně musíte otravovat zrovna teď?!"

"Kathryn Janewayová. Půjdete s námi!" Voják mu nevěnoval ani pohled a kapitán se jen dlouze nadechla.

"Kam? A proč?"

"Půjdete s námi." Krátký okamžik bylo ticho.

"Říkali jsme vám, že se ještě uvidíme."

Ačkoliv byl ten hlas zkreslený a pozměněný cizími ústy, Kathryn ho přesto poznala a vrhla krátký, překvapený pohled na Elaka. Ten lehce přikývl.

"Aha, Královna vás asi chce pozvat na snídani... máte chuť? Jestli ne, tak-"

"To je v pořádku, Beryle," přerušila ho Kathryn mírně. "Pokud je to tak, ráda to pozvání přijmu."

"Pak možná malá společnost... stejně jsem chtěl ještě zajít..." Beryl Elak nedopověděl. Náhle vypadal podivně překvapeně a nervózně a Kathryn viděla, že se už už chystá vstát od stolu.

"Ne, to nebude nutné," zastavila ho pevně. "Děkuji vám." Vstala a klidně vyšla ven. Zavřela za sebou dveře a než se definitivně vzdálila, zaslechla ještě zevnitř Berylův ostrý, mrzutý hlas.

"Kolikrát to ještě budu říkat - tady se klepe, sakra!"

 

Kapitán Kathryn Janewayová měla ještě v živé paměti svůj předchozí pobyt na borgském plavidle - a ze všeho nejraději by na něj zapomněla. Už když borgskou krychli viděla poprvé, za okny Berylovi lodi, později, když na ní dokonce přistáli a během první návštěvy Královny, se všechny tyto vzpomínky začaly znovu vynořovat, ale byla to právě záhadami obestřená osoba Beryla Elaka, která Kathryn zabránila začít se jimi naplno zabývat. Dokud byl s ní, přemýšlela hlavně o něm a musela si chtě nechtě přiznat, že navzdory všemu měl Beryl v sobě cosi uklidňujícího, ale teď... Borg, který pro ni přišel, kráčel sotva dva kroky před ní, další, do té doby neviditelný, se držel zhruba stejně daleko za jejími zády - a těžko říct, který z nich kapitána Janewayovou znervózňoval víc. Ani jeden samozřejmě nepromluvil, šli stálým, dost ostrým tempem a i když s tímto "doprovodem" odpadala starost s uhýbáním ostatním vojákům, stejně měla Kthryn co dělat, aby stačila... a její nepříjemný pocit to nijak nezmenšilo. O co tady vlastně šlo?!

Kathryn uznávala, že ačkoliv to bylo v jistém ohledu dost udivující, záruka, kterou jí Beryl Elak dal očividně platila a vlastně se tedy ani nebylo čeho bát. Borgové brali věci zkrátka, kdyby ji chtěli asimilovat anebo zabít, těžko by jim v tom za současné situace dokázala nějak zabránit a jestli to neudělali dosud, nebyl žádný důvod myslet si, že to mají v úmyslu teď - ale proč? Kathryn stále nemohla uvěřit, že by to měla být jen Berylova zásluha. Jeho vliv tady byl jistě nepopiratelný, ať už pramenil odkudkoliv, Borgové ho brali vážně, respektovali jeho rozhodnutí, snad byl v určitém ohledu opravdu jejich přítel... ale kapitán Janewayová v tom všem přesto cítila ještě něco víc. Ať už tomu sám Beryl věřil nebo ne, silně pochybovala, že je tady Královna opravdu jen náhodou a ta Elakova nervozita z nacházející rozmluvy jí také neunikla - další věc. Co jí vlastně Královna chce? Co si pamatovala, nebyli Borgové právě výřeční, tohle byla v každém případě lákavá možnost něco nového se dzvědět a Kathryn by ani nenapadlo ji promarnit... ale uvědomovala si, že je na místě opatrnost. Beryl Elak možná mohl mluvit s Královnou tak, jak mluvil, ale rozhodně to nevypadalo, že by ona sama jeho humor sdílela... a Kathryn velmi dobře znala "respekt," jaký si na svém okolí dokázala a stále ještě dokáže vymoci Sedmá z Devíti, a to byla "jen" řadový voják...

Došli k výtahu. Kapitán i oba její strážci nastoupili, každý po jedné straně a plošina se rozjela směrem dolů. Kathryn znovu pozorovala tmavá, monotóně ubíhající podlaží - a během těch posledních pár minut si náhle uvědomila i jiný závažný aspekt nadcházejícího setkání. Tohle bude poprvé a dost možná, že naposedy, co bude nějaký kapitán Hvězdné flotily a tím i diplomatický zástupce Spojené federace planet mluvit s Borgy, aniž by přitom držel prst na spoušti phaserů. Možná, že Federace byla 50 000 světelných let daleku a USS Voyager je jen jedna ztracená loď, ale borgské krychle byly všude a byla jich spousta. Bez ohledu na to, jestli se jí samotné někdy podaří opustit tuto loď, jestli se Voyager někdy dostane domů, nebo jestli při tom ještě někdy narazí na Borgy, tak Federace na ně narazí zcela určitě - a ona je teď tady. V osobě Královny jakoby na Kathryn Janewayovou, kapitána Hvězdné flotily Spojené federace planet, hledělo celé SPolečenstvo, každý Borg do posledního... následky následující rozmluvy mohou být nedozírné.

Výtah se s tichým zaduněním zastavil. Kapitán Janewayová neččekala na povel, vystoupila a plošina se okamžitě rozjela zase zpět - i s oběma vojáky. Kathryn se rozhlédla. Obrovská rozloha sálu byla stejně tichá a nehybná, jako když ji viděla poprvé... ale tentokrát už nebyla tmavá. Na konci protáhlého dómu kde předtím Beryl s Královnou hráli tu svou hru, teď zářil jiný hologram, ale mnohem, mnohem větší. Byl to jediný, naprosto plochý obraz, který vyplňoval místnost od podlahy až ke klenutému stropu v rozměru nejméně třiceti čtverečních metrů. Zářil zeleně, žlutě i rudě a to světlo Kathryn po předchozím šeru oslnilo tak, že ani nedokázala hned rozeznat, co to vlastně je. Pohnula se blíž, znovu slyšela jemnou ozvěnu svých kroků... a pak to poznala. Byla to mapa, obrovská hvězdná mapa zahrnující naráz aspoň tři kvadranty. Kathryn viděla pestrobarevná mračna různě velkých hvězd, černá zrnka větších planet, bílé a žluté obláčky mlhovin, mračen a komet a dokonce i mihotavé záblesky přávě zuřících iontových bouří. U některých systémů byly znovu připsány borgské "vysvětlivky" a nechyběla ani tenká, ale naprosto přesná červená vlákna souřadnicové sítě dělící obrovskou plochu s přesností, nad kterou se tajil dech. Něco takového nedokázaly ani ty nejlepší astrometrické senzory a kartografické databáze, jaké kapitán Janewayová kdy viděla. Přistihla se dokonce, že v těch nekonečných oblacích bodů znovu pokouší najít ten svůj, to jediné žluté slunce a malou modrou planetu, na které doopravdy záleželo... a uvědomila si, že je tu ještě něco. Střed té mapy byl jiný než okrajové části. Místo zelené a žluté ho prakticky celý vyplňovala temně rudá, rozvětvená skvrna rozbíhající se do všech stran jako rozlitý inkoust, anebo spíš jako chapadla nějaké obrovské nestvůrné chobotnice. Uvnitř byly sice stále vidět mlhavé tečky hvězd i další detaily, ale bez zvýrazněných planet nebo jakýchkoliv poznámek. Jakoby se automaticky počítalo s tím, že každý, kdo tu mapu uvidí je nebude potřebovat, že bude sám dobře vědět co uvnitř toho označeného prostoru je... a Kathryn Janewayová si uvědomila, že to ví také. Ta rudá skvrna táhnoucí se přes stovky tisíc hvězdných soustav nejméně šedesáti sektory, možná přes čtvrtinu celé galaxie... to bylo borgské území.

"Úchvatný pohled, že?"

Kapitán Janewayová sebou téměř trhla, ten klidný, chladný a podivně jemně znějící hlas se ozval nečekaně náhle a až nepříjemně blízko.

"Ano," přikývla pomalu. "Velmi úchvatný... v jistém ohledu." Stíny kdesi v šeru vlevo, mimo přímý dosah světla z mapy se pohnuly a zaostřily do podoby známé siluety.

"Je to skutečně fascinující." Borgská Královna pomalu prošla kolem poloprůhledné stěny a zastavila se na její druhé straně, jen dva kroky od kapitána Janewayové. "Když jsme kdysi dávno, před stovkami vašich let začínali, měli jsme jen jednu planetu a jednu jedinou krychlovou loď. Ani to nebylo zde, ale daleko, velmi daleko odtud... a podívejte dnes." Lehce pokynula hlavou, jakoby se snažila obsáhnout celý ten obrovský prostor. "Každý den je větší. Nebude to už trvat dlouho... a bude tu všude."

"Proč?" Kathryn Janewayová zavrtěla hlavou. "Nemáte už teď dost velké území? Dost planet na kterých můžete žít, dost vzduchu, který můžete dýchat? Proč chcete dbývat další světy, asimilovat další lidi... nebylo toho už dost?"

"Čeho, kapitáne Janewayová? Nemůžeme zastavit dokonalost. Nemůžeme zvrátit evoluci."

"To, co děláte není evoluce. Ničíte mírumilovné světy, zotročujete jiné proti jejich vůli - to není evoluce, ale teror." Kathryn si uvědomovala, že se rozhovor začal prakticky okamžitě ubírat přesně tím směrem, kterému se předtím chtěla vyhnout, ale prostě si nemohla pomoci. "A co se dokonalosti týče... Druh 8742 váš názor zřejmě nesdílel..."

"Mýlíte se, kapitáne Janewayová. Druh 8742 byl pouze omyl, tragický, ale nic víc. Napadnout ho nyní byla taktická chyba... je mylné chtít dobýt zítřek, když dnešek ještě neskončil. Ale přijde den, kdy se i on stane naší součástí, dalším krokem na cestě k dokonalosti. A teror, zotročování druhých - to je přece lidský vynález. My nikoho nespoutáváme, nezavíráme do vězení tak jako vy. Můžete se zeptat kteréhokoliv borgského vojáka, zda se cítí zotročený nebo nespokojený - předem víte, co odpoví."

"Jistě. Protože nemyslí. Žádný váš voják neví, co to skutečně je svoboda nebo otroctví, neví ani jaké to je být sám sebou. Zná jenom Společenstvo, ale zkusila jste se některého z nich zeptat předtím, než jste je asimilovali? Zeptat se na jejich svobodu, zeptat se, jestli chtějí tu vaši... dokonalost? Já myslím, že ne."

"Irelevantní. Jejich souhlas nebo nesouhlas s asimilací nemá žádný vliv na jejich pozdější svobodu. Společenstvo samo o sobě je svobodné. Nemáme žádný zákony. Nikdo a nic nás neomezuje v rozhodování nebo konání a svoboda Společenstva je zároveň svobodou každého jednotlivého vojáka." Královna nepatrně naklonila hlavu a její černé, nehybné oči se náhle zabodly Kathryn přímo do tváře. "A co vy, kapitáne Janewayová? Kolikrát jste už členům své posádky vnutila svoji vůli bez ohledu na jejich svobodu? Kolikrát jste je už přinutila splnit rozkaz? Kolikrát jste už vy sama stiskla spoušť phaseru, abyste upevnila svou Federaci nebo jen uposlechla příkaz nadřízeného, bez přemýšlení, jako pravý voják?"

"Nikdy pokud to nebylo v zájmu spravedlnosti."

"A kdo rozhodl, co je pro koho spravedlivé? Vy? Anebo ti, co napsali vaše zákony a směrnice Hvězdné flotily?"

"Mezi spravedlností a zákonem nebo směrnicí je rozdíl!"

"Nepodstatné. Vaše zákony a směrnice jsou pouze složitější a zmatené. Neustále vás nutí rozhodovat se kdy je a kdy není správné jich uposlechnout, ale spravedlnost samotná je irelevantní. Všichni stavíme prospěch vlastní většiny nad prospěch cizí menšiny, pouze okolnosti se liší. Federace nebo Společenstvo, váš Voyager nebo tato krychle, není v tom rozdíl."

"To není pravda! Federace nikdy neprosazovala své zájmy na úkor práv druhých. Voyager nikdy nepoužil své zbraně jinak než v sebeobraně nebo k ochraně slabšího. A já bych klidně obětovala svůj život i život své posádky, kdybych věřila, že je to správné... i kdyby to bylo proti zákonu."

"Takže byste zničila životy jedinců pod vaším velením bez ohledu na jejich vůli? Jen na základě svého rozkazu, svého rozhodnutí? To by Společenstvo nikdy neudělalo. Na rozhodnutí o vlastním zničení by se podílelo celé kolektivní vědomí, všichni vojáci, přestože podle vás nemyslí. A co se zákona týče - náš je jednoduchý: Jsme Borgové. Nepotřebujeme ho obhajovat, ani se o jeho správnosti přít s jinými, nebo o něm vůbec přemýšlet, prostě ho uposlechneme. Je to ten jediný zákon, který potřebujeme znát... a proto jednoho dne budou už jenom Borgové."

Kathryn Janewayová mlčela. Už už chtěla zmínit tu kolonii Ex-Borgů, na které Voyager před více než rokem narazil a kterým patrně tenhle "borgský zákon" příliš nevoněl, ale uvědomila si, že by to bylo zbytečné. Diskuzi, které se tu právě odehrávala vedla v té či oné podobě už mockrát se Sedmou z Devíti v nákladovém prostoru, ve phaserové střelnici, anebo (většinou) ve své pracovně jako následek nějakého disciplinárního prohřešku. Pokaždé to ale dopadlo stejně a Kathryn pochopila, že by bylo zkrátka naivní myslet si, že tomu teď najednou bude jinak. Zvláště teď...

Potřásla hlavou. "To je všechno, co jste mi chtěla povědět? Pokud ano, pak myslím, že jsem to pochopila... a mohu jen říct, že se velmi mýlíte. O lidech toho víte stále jen málo a rozdíl mezi náme je mnohem větší, než tušíte... ale chci vám poděkovat. Nečekala bych, že někdy najdu útočiště v nouzi právě na vaší lodi a jsem vám velmi vděčná za vaši pohostinnost."

"Vaše vděčnost je zbytečná." Královna se pomalu otočila stranou a Kathryn přímo cítila, jak její hlas zchladl ještě víc. "Poděkujte Berylu Elakovi. To on vás sem přivedl a on zodpovídá za váš pobyt zde. Naše... pohostinnost závisí jen na jeho slově - a na vašem chování."

"Rozumím," přikývla Kathryn klidně. "Už jsem vám řekla, že nemám nic proti Borgům, pokud mě nenapadnou, ale Beryl Elak..." Krátce zaváhala. "Snad se shodneme alespoň na tom, že je to velmi zajímavá osoba. Jak jste se vlastně seznámili?"

"Na tuto otázku vám nejlépe odpoví jen on sám." Královna se znovu zadívala kapitánu Janewayové do očí. "A kromě toho, vaše... zvědavost na toto téma je nemístná. Vztah Beryla Elaka a Borgů se vás nijak netýká."

"Jistě máte pravdu, ale... je to překvapující." Kathryn si dovolila nepatrný úsměv. "Nevěděla jsem, že Společenstvo také... věří na přátelství."

"Přátelství je irelevantní. Dosud k němu ani nebyl důvod... nicméně evoluce znamená přizpůsobivost. Přizpůsobujeme se - a v tom je naše síla." Královna popošla kousek stranou a kapitán tak poprvé uviděla to, co bylo dosud skryto za jejím tělem a čeho si kvůli mapě nevšimla. Na rozhraní tmavého stínu její komory a zeleného světla neustále sledujícího její postavu, stál malý stolek - a nízké, jednoduše tvarované křeslo. Královna k němu lehce ukázala stranou.

"Vidíte? Borgové nikdy nesedají, ale pro Beryla Elaka to bylo při našich rozhovorech vždy obtížně akceptovatelné, takže jsme se přizpůsobili." Kathryn viděla široké zářezy v opěradle křesla - tudy při sezení vyčnívaly kabely z Královniny hlavy. Na stolku vedla stála Berylova láhev a i když nikde nebyla vidět žádná sklenice, uzávěr byl otevřený a z obsahu chyběla dobrá čtvrtina. Kapitán se dlouze, zhluboka nadechla.

"Ano," přikývla pomalu. "Máte pravdu. Přizpůsobivost je důležitá... a nemyslíte, také, že je už čas pár věcí změnit? Beryl Elak je první osoba... jedinec, chcete-li, který se stal přítelem Borgů. Respektujete se, spolupracujete spolu a důvěřujete si i přes vzájemné rozdíly - copak je to vážně tak špatné? Není přátelství a spolupráce lepší cestou k dokonalosti než ničení a asimilace? A když to dokázal Beryl, proč bychom nemohli i my? Už jednou jsme spojili své síly a i přes všechny potíže musíte uznat, že to přineslo dobré výsledky, proč bychom na to nemohli navázat? Federace a Společenstvo by se mohli hodně naučit od sebe navzájem. Mohli by se stát přáteli, spolupracovat... nemyslíte, že by to bylo pro všechny lepší, než spolu pořád jen bojovat?"

"Ale my budeme spolupracovat, kapitáne Janewayová." Po Královnině tváři přejel úsměv, první za celou dobu, chladný a naprosto postrádající jakýkoliv humor.

"Budeme se vzájemně respektovat, důvěřovat si a už nikdy proti sobě nepozvedneme zbraně." Kathryn vnímala ty černé oči a lesklý povrch tělového pancíře. Kabely vinoucí se pod skvrnitou kůží na krku.

"A budeme přátelé. Budeme o sobě vědět naprosto všechno, budeme se znát a rozumět si způsobem, o jakém se vám nikdy ani nesnilo. A nebude to už dlouho trvat."

Něco cvaklo. Zářivé barvy mapy rázem pohasly, zbyla jen temnota protkaná nepatrně svítícími linkami souřadnicové sítě, pulzující, temně rudá skvrna borgského území... a Královnina bledá, nelidská tvář ozářená tím světlem. Pomalu se naklonila vpřed.

"ODPOR JE MARNÝ!"

Kathryn Janewayová couvla o krok. Ledově ji zamrazilo v zádech... a náhle si uvědomila, jak zoufale pošetilý byl od samého začátku její úmysl. Odpor je marný... Zavrtěla hlavou.

"Myslím, že už půjdu."

"Jak si přejete." Královna se klidně obrátila ke svému stolku. "Nedáte si ještě trochu likéru? Beryl Elak měl pravdu, má velmi zajímavou chuť."

"Ne, děkuji. Jsem vám vděčna za vaši pohostinnost... i za váš čas. Sbohem."

"Nashledanou, Kathryn. Ještě se uvidíme. Už velmi, velmi brzy..."

Kapitán Janewayová neodpověděla. Už se ani neotočila a když došla na druhý konec sálu, výtah právě sjížděl dolů i s oběma jejími mlčenlivými průvodci. Nastoupila dovnitř a ještě než se rozjeli, věnovala poslední letmý pohled místu za sebou. Rudé světlo mapy stále mdle zářilo a mísilo se se zelenými paprsky od stropu. Z Královniny tmavé postavy zbyla na tu dálku jen jakási nezřetelná silueta na okraji obrovské stěny šera. Stín ztrácející se mezi stíny...

Cesta zpět byla úplně stejně dlouhá jako předtím. Vedla i úplně stejnými chodbami, Kathryn poznala některé větší křižovatky, ale zelené světlo, blikající komory a temné stíny vojáků teď kdovíproč působily mnohem tísnivěji - stejně jako to ticho... Když se před Kathryn konečně otevřely známé dveře do Berylovi kajuty, téměř proti své vůli vydechla úlevou.

Beryl Elak ležel natažený na onom pochybném "lehátku," kde předtím strávila noc a studoval cosi na jedné své záznamové tabulce. Jak uslyšel dveře, okamžitě ji odhodil stranou a vstal.

"Tak co... všechno v pořádku?"

Kathryn poznala, že tentokrát se ptá skutečně vážně. "Ano," přikývla. "V naprostém pořádku."

"Takže se vám to posezení líbilo?" Beryl se nervózně zasmál. "Rozmlouvat s Královnou, to je jako vykládat kvantovou teorii. Můžete si udělat odhad - ale nic víc. Nikdy nevíte, o co jí jde doopravdy, to poznáte až časem - anebo vůbec."

"Tak to já jsem měla dojem, že jí rozumím docela jasně." Kapitán Janewayová unaveně dosedla do židle. "Naprosto jasně... poslyšte, Beryle, vám to nevadí?"

"Co jako?"

"Pomáhat Borgům... vlastně se podílet na všem, co provádějí." Kathryn se na Beryla vážně, zkoumavě zadívala. "To je vám to opravdu jedno?"

"Jistěže není... ale já se přece na ničem nepodílím." V Berylově hlasu se znovu objevil nádech mrzutosti. "Jenom vozím zprávy, nehlídám je, co kde dělají... co vás to zase kouše?!"

"Nic, Beryle. Vůbec nic, nakonec vaše svědomí je jen vaše věc... ale nezdá se vám, že mlčení je také souhlas? Ani nevíte, co je v těch zprávách, které vozíte. Vlastně je vám to jedno, a ty holopásky... není to trochu zvrácená zábava-"

"To není zábava!" přerušil ji Beryl ostře. "Všechen svůj čas trávím buď tady nebo na svojí lodi, bez trochy přírody, i když holografické, bych se musel brzy zbláznit a tohle jsou jediné projekce, které mohu získat. Užívám je, protože nemám na vybranou a co se mého svědomí týče, máte pravdu: Nic vám do něj není! Možná byste si měla zamést spíš před svým prahem... kapitáne Janewayová!"

"Co tím myslíte?"

"Co? Že když jste pomohla Borgům proti Druhu 8472, taky jste si moc nelámala hlavu s tím, jaké následky to bude mít pro jiné. Abyste věděla, tak po vašem... kvapném odletu zahájili Borgové svou poválečnou obnovu tak, že se vrhli na několik druhů, které si, řekněme, odkládali na později. Počet asimilovaných šel do miliard... to vás asi nenapadlo, na kom se bude Společenstvo hojit za utrpěné ztráty, že?!"

"Ale ano, pane Elaku, to mě napadlo - a nemyslete si, že mi to bylo jedno!" Kathryn Janewayová si uvědomila, že už také začíná zvyšovat hlas a že se jí žilami znovu rozlévá teplo. "Ale Druh 8472 byl mnohem horší než Borgové - "Slabí zhynou!" Vzpomínáte si... a co myslíte? Je lepší být asimilovaný - anebo mrtvý?!"

"O tom... se s vámi nebudu přít, kapitáne." Beryl Elak sklopil oči a veškerý hněv rázem zmizel z jeho tváře i hlasu. Dlouze vydechl. "Chtěl jsem jen říct, že jste udělala to, co jste pokládala za správné, stejně jako já. Tak jako tak, vrátit se to už nedá a jestli mě za to chcete soudit... pak samozřejmě máte na svůj názor plné právo."

"Omlouvám se, Beryle." I Kathryn sklonila hlavu a zadívala se do země. "To samozřejmě nechci, nechci vás soudit... a když, tak jen za to, co jste skutečně udělal. Zachránil jste mi život, vzpomínáte? Také máte pravdu, to, co je mezi vámi a Borgy je jenom vaše věc, stejně jako vaše svědomí, to jen... asi to byl ten rozhovor s Královnou, příliš jsem si ho vzala k srdci. Mrzí mě to, pane Elaku."

"Ale to je v pořádku." Beryl Elak se smutně, chápavě pousmál. "Vím, co chete říct. Znám Královnu mnohem déle než vy a vím o ní věci, které vy nevíte, ale stejně jsou chvíle, kdy mě z ní docela mrazí. Tušil jsem, že vám nasadí nějakého brouka do hlavy a neměl jsem hned vyletět... ale když už to začalo, chtěl bych, abyste mi porozuměla." Beryl došel ke stolu, posadil se proti Kathryn a vážně se na ni zadíval.

"Takže - když nechám stranou fakt, že jsou Borgové moji přátelé - co bych měl podle vás asi udělat? Hezky si s nimi popovídat a přesvědčit je kouzlem své osobnosti a svými etickými argumenty, že to, co dělají je špatné? Myslím, že jeden takový rozhovor máte právě za sebou. Ani se nebudu ptát, jak to dopadlo, sám jsem jich zažil spoustu a jestli si snad myslíte, že když jsem jejich přítel, nechají si ode mě Borgové poradit, tak vás ubezpečuji, že ne - alespoň ne v tomhle. Borgové jsou prostě Borgové - a když odmyslím tohle, tak bych měl asi udělat co? Spáchat atentát na Královnu? Vyhlásit se svojí lodí soukromou válku Společenstvu?"

"To samozřejmě ne," připustila Kthryn. "Ale víte toho o nich hodně. A i když úmyslně nevyzvídáte, stejně musíte aspoň tušit kdy a na koho se zrovna chystají zaútočit. Mohl byste je včas varovat... poskytnout informace užitečné jejich ochraně."

"Ano," přikývl Beryl. "Jenomže komu? Jestli vám Královna taky ukázala tu svoji mapu, tak víte, že území Společenstva je obrovské a Borgové útočí podél všech jeho hranic. Ohrožují možná stovky druhů najednou, i kdybych měl tu nejrychlejší loď v galaxii, nikdy bych nestačil obletět všechny - mám si snad zavázat oči a losovat?"

"Proč byste měl? Nemustíte přece jezdit nikam daleko, co zrovna tenhle sektor? Znáte dobře zdejší prostředí i obyvatele a měli byste alespoň časový náskok, proč se nespojíte s někým tady?"

Beryl Elak se kysele ušklíbl. "Hezká myšlenka - jenomže má jeden háček: Nemám s kým."

"Tomu nerozumím." Kapitán Janewayová zavrtěla hlavou. "Myslela jsem, že je zdejší oblast celkem hustě obydlená. Že je tady hodně pokročilých druhů se znalostí warpového pohonu."

"To taky je... jenomže v tom je právě ta potíž." Beryl se znovu ušklíbl. "Warpový pohon a pokročilá civilizace nejsou jedno a totéž - tady. Chápejte, v téhle oblasti sotva někdy slyšel o té vaší skvělé Základní směrnici a o pravidlech Federace pro první kontakt. Vyvinout celou warpovou technologii samostatně, nezávisle, dá práci, ale postavit warpový motor, když už víte jak na to, je docela jednoduché. Tady má warpovou technologii spousta druhů, ale naprostá většina ji nikdy sama nevymyslela, prostě ji získali od jiných, někdy jenom náhodou, ale většinou úmyslně, z obchodních nebo strategických důvodů. Docela blízko je třeba jedna planeta, kde teď staví mezihvězdné lodě, ale před rokem tam neznali ani rakety na chemická paliva - to není vtip. I kdybych přišel s dokonalým plánem, jak její obyvatele chránit před Borgy, bylo by to zbytečné, protože prostě nemají ani základní infrastrukturu nutnou k vybudování takové obrany. Nemají žádné vlastní technologie nebo zdroje, nepostaví dost lodí, zbraní... Cokoliv bych jim řekl by jim bylo k ničemu a u většiny jiných druhů tady by to dopadlo naprosto stejně - jedna jediná borgská krychle hravě smete polovinu tohohle sektoru a ani se nebude muset moc namáhat."

"Rozumím," přikývla Kathryn zamyšleně. "Ale nemusí na to přece být sami. Víc takových, samostatně slabých druhů se může spojit. Mohli by utvořit alianci, bránit se Borgům společně..."

Beryl Elak smutně potřásl hlavou. "To šlo možná tam u vás v Alfa kvadrantu, kapitáne Janewayová - a já vás obdivuji, že jste to dokázali. Ale některé druhy tady spolu válčí i víc jak 500 let, bojují už tak dlouho, že leckdy zapomněli, proč s tím vůbec kdysi začali. Takové nespojí ani hrozba jako Borgové a zvlášť tyhle malé a i tak slabé druhy spolu válčí tím úporněji, je to jak nějaká zhoubná choroba. Kdybych někomu z nich poskytl jakoukoliv novou zbraň na obranu proti Společenstvu, zaručeně s ní vezmou útokem hned prvního souseda, který bude na dostřel a třeba ti Nendoriáni a Dielové, co jsme je potkali na stanici - ti po sobě budou pálit i když uvidí borgské krychle až za okny svých lodí." Beryl se nevesele zasmál. "Královna často říká, že jedinci jsou malí a slabí, protože neví, co to je jednota a svornost a věřte mi, že jí dávám docela za pravdu... když se rozhlédnu kolem."

"To se ale přece nemůže týkat úplně všech zdejších druhů," zavrtěla Kathryn hlavou, přestože v té chvíli chápala, jak to Beryl myslí. "Musí tu přece být alespoň někdo, kdo se zrovna s nikým nebije a má dost rozvinutou technologii, aby se s ním dalo počítat.

"Ale jistě," souhlasil Beryl. "Jsou tu takoví... pět, možná šest druhů, u kterých by připadla v úvahu možnost, že se s nimi domluvím a kteří by v případě borgského vpádu sem jistě přišli na řadu jako první. Jenomže, Kathryn, vy mě prostě stále přeceňujete. Dejme tomu, že bych s nimi opravdu navázal kontakt a dokázal si získat jejich důvěru - což by, mimochodem, při mé zdejší pověsti nebylo nic jednoduchého - co myslíte, že bych jim měl říct? Že se je chystají přepadnout Borgové? To není zrovna objev, říkat, koho Borgové chtějí přepadnout, na to je... adeptů víc než dost, novinka by spíš byla říct koho nepřepadnou - jenže to by byl hodně krátký seznam. A co se podrobnějších... důvěrnějších informací týče, vy si zřejmě pořád myslíte, že nosím po kapsách taktické schéma celé borgské flotily. Omyl! Je pravda, že mám určitou představu o tom, jak Borgové myslí, jaké mají záměry a taktiku, plus něco málo technických drobností - ale co myslíte, že by to znamenalo v praxi, proti celému Společenstvu? Jak Borgové myslí nebo jakou taktiku užívají si dokáže zhruba odvodit každý, kdo umí trochu logicky uvažovat a nedělat si zbytečné iluze. Jaké mají záměry - to snad víme všichni. A co se mých vědomostí týče... to opravdu věříte, že snad znám nějakou zázračnou borgskou slabinu nebo kouzelnou formuli - vzpamatujte se! Borgové nemají takové slabiny - a jestli mají, jsem já ten poslední, kdo o nich něco ví. I kdybych všechno, co znám z jejich technologie rozhlásil na všech subprostorových kanálech tady, nestálo by jim to ani za řeč. Přizpůsobili by se, nejpozději do měsíce všechno přebudovali, přestavěli tak, aby jim ty prozrazené informace ještě vyhovovaly - a skončilo by to tím, že by mi Královně ještě poděkovala. " Beryl Elak se na okamžik odmlčel... ale když znovu promluvil, zněl jeho hlas najednou docela jinak.

"Ale v první řadě: Borgové jsou moji přátelé, kapitáne Janewayová! Poslední, kteří mi zůstali... a možná jediní, jaké jsem kdy měl. Nemusím souhlasit s tím, co dělají a oni nemusí souhlasit s tím, co dělám já. Ale respektujeme se, důvěřujeme si... a, Kathryn, oni mě ještě nikdy nezradili! Bez ohledu na to, co si o nich nebo o mně myslíte, chovali se ke mně vždycky čestně... a já nebudu jednat jinak." Beryl Elak se zadíval Kathryn přímo do očí. "Nevím, jak to děláte vy v Alfa kvadrantu - ale já své přátele nezrazuji!"

Kapitán Janewayová mlčela. Uvědomila si znovu, že Beryl Elak bral své přátelství s Borgy a zřejmě i přátelství vůbec velmi vážně, možná ještě vážněji než tomu bývá i mezi lidmi. Z jeho pohledu byla věrnost příteli otázkou osobní cti a i když Kathryn stále neměla tušení, jak vlastně tohle přátelství vzniklo, dokázala pochopit, že v oblasti jako je tahle jsou věrní přátelé nejspíš velmi, velmi vzácní. Vůbec, v celé téhle situaci se skrývala jízlivá ironie, které si nemohla nevšimnout: Kdyby Borgové skutečně nebyli Berylovi přátelé a kdyby jim skutečně naprosto a bezvýhradně nedůvěřoval, jen těžko by jí mohl zaručit bezpečnost na jejich lodi. Bez Borgů by neměla regenerátor, který vyléčil její zranění, bez Borgů by sotva opravili Berylovu loď a, když se ta tak vzalo, bez Borgů (a bez Beryla Elaka) by nejspíš skončila jako vypreparovaná trofej na hirogenské zdi. A na oplátku tu teď sedí, odsuzuje Beryla z to, že Borgům pomáhá a navádí ho k něčemu, co by bylo, z jeho pohledu možná oprávněně, zradou. Tak to chodí v Alfa kvadrantu...

Kathryn Janewayová sklonila hlavu. "Omlovám se, pane Elaku. Rozhodně jsem vás nechtěla odsuzovat - a už vůbec ne nutit ke zradě svých přátel. Ale Federace i já máme s Borgy jen ty nejhorší zkušenosti a mě nikdy nenapadlo, že by na tom někdo mohl být jinak... dokonce ani po tom, co všechno jste už pro mě se svými přáteli udělal. Je mi to moc líto... a věřte mi, že takhle se v Alfa kvadrantu rozhodně nechováme. I my víme, co je to přátelství..."

Beryl Elak krátký okamžik mlčel... ale pak se napjaté rysy jeho obličeje uvolnily a on krátce přikývl. "Věřím vám, kapitáne... a chápu. A můžete věřit vy mě, že je velká spousta věcí na kterých se s Královnou, i přes naše přátelství, nejspíš nikdy neshodnu... hodně velká spousta. Nemáte se mi za co omlouvat, Kathryn... i tak vám toho dlužím dost..."

"Nerozumím. Co tím myslíte?"

"Ale nic." Beryl mávl rukou, rychle vstal za židle a v jeho tváři se znovu kmitl ten lehce poťouchlý úsměv. "Mimochodem, když jste byla pryč, zkusil jsem si trochu pohrát s replikátorem a zdokonalit zdejší kávu... nějak jsem tušil, že ji budete potřebovat. Nechcete otestovat moji snahu?"

"Proč ne?" Kathryn chtěla původně vznést docela jinou otázku, ale nakonec se jen natáhla po šálku, upila... a uznale pokývla hlavou. "Rozhodně mnohem lepší - děkuji, Beryle."

"Nemáte zač, možná si zaexperimentujeme ještě s večeří. Jak znám své přátele..." Krátce se zasmál a začal sbírat ze stolu poházené záznamové tabulky. "Chystám se teď na inspekci svojí lodi, nedoprovodíte mě... tedy až dopijete?"

"Copak?" Beryl Elak nadzvedl překvapeně obočí. "Vám se u mě doma nelíbí?"

"Ale ano, Beryle, zařídil jste si to tu opravdu hezky. Ale to pozadí..." Kapitán Janewayová nepatrně naznačila hlavou ke dveřím. "Řekněte pravdu - copak vámse na téhle lodi opravdu líbí?"

"No... uznávám, že pár oken a zářivek navíc by neškodilo, ale viděl jsem i horší. A některá místa tady nejsou tak špatná, přijdete jim na chuť, když tu strávíte trochu času."

"Vážně?" Kathryn znovu upila kávy a zároveň pochybovačně zavrtěla hlavou. "Během války s Druhem 8472 jsem na podobné krychli strávila docela dost času a věřte mi, Beryle, že jsem tu skutečně neviděla nic, čemu bych... přišla na chuť. Obávám se, že borgská a lidská estetická měřítka se asi příliš liší."

"Anebo jste jenom měla neschopného průvodce." Beryl Elak na krátkou chvíli zaváhal, zamyslel se... ale pak náhle prudce položil obě ruce na stůl a vstal. "Pojďte, Kathryn." Lehce se pousmál. "Něco vám ukážu."

 

Znovu procházeli nekonečnými, temnými chodbami borgské lodi. Znovu uhýbali před mlčícími, lhostejnými vojáky a kapitán Janewayová znovu vnímala tu zváštní vůni ve vzduchu, jemné mrazení v zádech a ticho všude kolem. Ticho a chlad. Na pár vteřin upřímně zalitovala, že se nechala od Beryla přemluvit, ale to jeho nadšení bylo zřejmě opravdu nakažlivé - a zvědavost stále stejně silná, co jen mohlo být na téhle krychli tak zajímavého?

"Znovu nastoupili do "výtahu," teď už úplně sami a Beryl Elak pozorně vyťukal několik povelů na zeleném ovládacím panelu uvnitř. Tentokrát se rozjeli vzhůru a pak vodorovně, stejně jako v turbozdvižích na Voyageru a Kathryn měla chvílemi dojem, že se pohybují někde blízko spodního pláště trupu. Když výtah zastavil, ocitli se na úzké, z jedné strany sešikmené, a úplně prázdné chodbě a kapitán Janewayová si s údivem uvědomila, že tu chybí i, dosud všudypřítomné, zeleně blikající regenerační výklenky. Udělala jeden krok vpřed... a najednou uviděla hvězdy. Tentokrát to nebyla žádná projekce, v délce dobrých tří metrů na levé, šikmé stěně chodby byl skuteččně vidět vesmír venku, bylo to okno... na borgské krychli! Kathryn údivem zadržela dech, popošla blíž... a uvědomila si, že je na tom okně něco zvláštního. Výhled z něj byl až podivně čistý, nezkreslený... a v jeho výplni nebyl vidět naprosto žádný odraz! Kapitán instinktivně natáhla ruku - ale Berylův ostrý hlas ji zarazil.

"Opatrně! Je tam silové pole, které uvnitř drží atmosféru a zvenku funguje jako deflektor, ale radši se jen dívejte - mohlo by vás to stát ruku!"

"Úžasné!" Kathryn Janewayová se skutečně chtěla jen dívat, ale Beryl ani nečekal na odpověď a už ji táhl pryč.

"Jen počkejte - tohle ještě pořád není to hlavní!"

Šli dál a tentokrát nebyly kolem slyšet žádné jiné kroky než jejich. Chodba po několika metrech zahýbala prudce doprava a pokračovala někam dál do šera, ale pár kroků za ohybem z ní vybíhala šikmá odbočka, která se o něco dál zužovala do jakéhosi nízkého, vodorovného kanálu. Byl právě tak široký, aby jím po čtyřech prolezl jeden člověk, místy ho ještě přetínaly svazky drátů a potrubí, a někde daleko, na jeho konci pulzovalo jasné, zelené světlo. Beryl Elak samozřejmě pokračoval dál chodbou, ale Kathryn se na chvíli zastavila a zvědavě se do toho tunelu zadívala.

"Co je to?"

"Tohle?" Beryl se otočil zpět. "Nic... servisní šachta vinkula."

"Čeho?"

"Vinkula. Vinkulum je klíčová součást každé borgské lodi, něco jako stabilizátor kolektivního vědomí. Od vinkula se začíná stavba každé krychle, je plně zabudováno uvnitř nosné konstrukce, takže nemůže být poškozeno zvenčí a přežije dokonce i destrukci celého plavidla. Tahle šachta je jediný přístup k němu, jenom pro případ nevyšší nouze, jinak sem nikdy nikdo nechodí... nic pro nás." Beryl Elak mávl rukou a Kathryn měla na okamžik dojem, že v jeho tváři zase vidí ten mrzutý záblesk - jakoby se bál, že už řekl příliš mnoho. Po několika dalších krocích se na pravé straně chodby objevil malý, nenápadný poklop, Beryl ho zručně otevřel a s úsměvem ukázal dovnitř.

"Račte dál, Kathryn!"

Kapitán Janewayová se tam zadívala, ale neviděla nic než žebřík a uzounký, zelenými žárovkami osvětlený průlez, končící asi po deseti metrech dalším poklopem.

"Napínáte mě, pane Elaku - co je tam?

"Má osobní vyhlídková paluba - pojďte a uvidíte!" Beryl začal jako první šplhat vzhůru a Kathryn ho, s tichým zavrtěním hlavou, následovala. Nebylo to přitom vůbec jednoduché, šachta byla mnohem užší než nouzové průlezy na Voyageru a navíc jednotlivé příčky žebříku od sebe byly dost daleko. Kathryn na ně stěží dosáhla, co chvíli balancovala na samé hranici pádu, ale Beryl Elak, navzdory své váze a nedávnému zranění, šplhal nahoru hladce a elegantně jako kočka. Dolezl až na vrchol, odjistil horní poklop a trhnutím ho otevřel. Šachtou zavanul sěží, chladný vzduch... ale ještě víc kapitána překvapil oblak lehounkého, jemného prachu, který se s ním snesl dolů a ta zvláštní, vibrující ozvěna. Beryl se lehkým skokem přenesl přes poslední příčku žebříku, v kleče spustil ruku a bez sebemenší námahy ji vytáhl nahoru. Kathryn Janewayová se nedočkavě, zmateně rozhlédla... a najednou nebyla schopna jediného slova.

Stála na okraji obrovské, kovové plochy. Na obou stranách i za ní, kam až dohlédla, se z černého povrcu zvedaly členité, různě tvarované nástavby a výstupky čnící do výšky možná desítek metrů. Na některých zářila barevná světla, jiné byly tmavé, ale všechny se po obou stranách šípovitě zužovaly do jediného bodu... a kolem něj i všude nad kapitánovou hlavou už nebylo vůbec nic. Jenom hvězdy. Miliony a miliardy hvězd zářících všude kolem a zvolna ubíhajících pryč, jak se borgská krychle pomalu pohybovala... a v té chvíli si Kathryn Janewayová konečně uvědomila, kde to je. Ten sbíhající se kovový horizont byla horní plocha krychlové lodi a jedna její špice... a ona stála na ní, procházela se přímo po jejím trupu!

"Tak co, kapitáne?" Beryl Elak stál těsně vedle ní, se zakloněnou hlavou pozoroval nádheru hvězd nad sebou a Kathryn viděla, jak se mu v jejich mdlém světle lesknou oči. "Co tomu říkáte? Nemyslíte, že na to Borgové kápli - když už si jednou postavíme loď, proč jsme pořád jen zavření uvnitř? Proč taky nekdy nevylezeme ven a nepodíváme se, kam to letíme... jestlipak vás už někdy napadlo, vyšplhat si na trup svého Voyageru?"

Kathryn neodpověděla. Pohled jako tento jistě nebyl ničím novým. Hvězdy byly celkem stejně dobře vidět i z oken Voyageru, na velké obrazovce astrometrické laboratoře, nebo na monitoru můstku. Také by nebyl žádný problém naprogramovat vizuálně dokonalou iluzi oblohy v simulátoru, jenže Kathryn zřetelně cítila a chápala, že tohle bylo něco úplně jiného: Byla to skutečnost. Ty hvězdy kolem byly opravdové, stejně jako majestátná temnota nekonečného kosmu. Přitom se ale zdály být tak blízké, jakoby stačilo jen natáhnout ruku a dotknout se jich... a zvědavost. Jakoby každý z těch hvězd skrývala své vlastní, velké tajemství, jakoby jen čekala na někoho, kdo přijde blíž, komu by ho mohla pošeptat... Takový pocit nikdy nemohla vyvolat simulace, kapitán Janewayová si nepamatovala, kdy naposled to od svého dětství a nástupu na Akademii cítila tak silně... a uvědomila si, že v Berylových slovech se skrývala hluboká pravda. Proč se taky někdy nepodívat, kam letí...

Otočila se a rozhlédla se po umělém panoramatu černých věží, výběžku a nástaveb. Do zhruba třímetrové výšky, kam zřejmě dosahovalo to borgské udržovací pole, byly všechny rovné plochy pokryty zvláštním, stříbrným prachem. Ve světle hvězd se leskl a proměňoval jako diamantová drť, jako sníh za mrazivé, klidné měsíční noci... Kathryn Janewayová pomalu zavrtěla hlavou.

"Je to nádherné, Beryle! Jak jste to vůbec objevil?"

Beryl Elak odtrhl pohled z oblohy nad sebou a jemně se usmál. "Jak? Vlastně jen náhodou. Než jsem začal s tou svojí... kurýrní službou pro Společenstvo, neměl jsem co dělat a jenom tak prolézal borgskou lodí odshora dolů. Nebylo mi tenkrát zrovna nejlíp, ale tohle místo mi hodně pomohlo... podívejte se na tohle!"

Beryl se s náhlou, překvapivou rychlostí vrhl vpřed. Přeskočil několik nosníků, jednu vyšší překážku oběhl a než se Kathryn nadála, stál najednou na samém okraji. Roh krychle tvořil dokonalý, na milimetr přesný pravý úhel, ale zhruba čtvrt metru pod ním vybíhala ze svislé hrany jakýsi krátká příčka - úzký, plochý kus černého kovu asi metr dlouhý a ne širší než dlaň. Beryl Elak udělal krok, pak druhý, lehce rozpřáhl ruce, aby udržel rovnováhu... a najednou stál na konci toho můstku a všude kolem něj už zářily jen hvězdy - a černé prázdno... Zasmál se, otočil hlavu a Katrhryn Janewayová znovu uviděla v jeho očích to divné světlo, jas ze kterého se jí rozbušil srdce až v krku.

"Pojďte, Kathryn, zkuste to také! Je to skvělé!"

Jeho hlas zvonil a rezonoval ozvěnou, jakoby se už už chystal sám vzlétnout. Kapitán Janewayová se pomalu přiblížila k okraji - ale hned zase couvla. Ačkoliv nikdy netrpěla závratěmi a prodělala i výcvik ve stavu beztíže, z té bezedné, nekonečně černé a temné propasti posázené jen z jedné strany hvězdami a světly kolmé stěny krychle, se jí zatočila hlava a udělalo sucho v ústech. Také si uvědomila, jak ten stříbrný prach všude okolo nepříjemně klouže pod nohama... s obavou v očích se zadívala vpřed.

"Pojďte zpátky, Beryle - prosím!"

Beryl Elak krátce zaváhal, ale pak poslušně couvl pár opatrných kroků zpět a obratně se vyšvihl na pevnou "zem", stále s tím svým zvláštním úsměvem a výrazem v očích. Zamyšleně potřásl hlavou.

"Vzpomínám si, že když jsem tu takhle stál poprvé, přemýšlel jsem, jak málo vlastně chybí. Jenom jedno malé zaváhání, jeden chybný krok... a jeden poslední důvod. Stál jsem tady, díval se dolů a uvažoval, jak moc se mi chce umřít... až jsem najednou zjistil, že mám ještě chuť žít. Věci se prostě mění..." Znovu se krátce zasmál, ale Kathryn zamrazilo až do morku kostí - tohle už nebyla žádná legrace.

Beryl smetl rukávem prach z jednoho nízkého, válcovitého výběžku, posadil se na něj a kapitán Janewayová ho, spíše jen automaticky, napodobila. Přitom si všimla svých stop, jasně se rýsujících v zářícím prachu - ale také dalších, už téměř zasypaných, které byly stále vidět o kousek dál. Vzhledem k tomu, že přes borgské deflektory a silová pole prošla asi jen velmi nepatrná množství kosmického "odpadu," se tu ten nános musel usazovat celé měsíce, možná i roky... Kathryn udiveně zavrtěla hlavou.

"Kdy jste tady vlastně byl naposledy?"

"Asi před půlrokem... ale tyhle vyhlídky mají tu výhodu, že je najdu na každé borgské lodi, a věřte mi, nikdy se nezapomenu stavit." Beryl se znovu zasmál, ale tentokrát už upřímně. "Dá se říct, že ze všech mých prazvláštních zálib rozumějí mí přátelé téhle ze všech nejméně."

"A zkusil jste jim to vysvětlit? Co kdybyste sem někdy vzal taky Královnu?"

"To jsem udělal - ale nestálo to za nic. Myslím, že ona má svůj vlastní způsob, jak se dívat na hvězdy a já taky svůj... právě jedna z těch věcí, na kterých se nikdy neshodneme. Ale i tak... docela slušné na borgskou loď, nemyslíte?"

"Určitě... asi jsem minule vážně měla neschopného průvodce."

"Asi... a, mimochodem, jestlipak vás už taky někdy napadlo, že i život ve Společenstvu může mít své výhody?"

"Ne." Kathryn Janewayová zavrtěla vážně hlavou. "Tak to mě opravdu nenapadlo."

"Vidíte... to já o tom přemýslím dost často, zvlášť poslední dobou." Beryl Elak se zamyšleně opřel zády o další stupeň nosníku. "Když teď nechám stranou, jakým způsobem se Společenstvo rozšiřuje a to překrásné heslo, nenapadlo vás už, že ta jejich společnost jako taková vlastně nemusí být zase tak špatná? Žádný Borg by nikdy druhého nepodvedl ani neokradl, natož aby mu nějak úmyslně ublížil. Ve Společenstvu neexistuje kriminalita, rasismus nebo elitářství. Žádná vězení, totalitní vlády a nucené tábory pro disidenty, cenzura... a dokonce ani lži. Každý voják v kolektivu vidí druhému doslova až do hlavy, nikdy ho nemůže klamat, jsou si všichni ve všem rovni. Když je třeba, obětují se jeden pro druhého bez zaváhání a bez výčitek a se svými zdroji i technologiemi, se vším co mají, nakládají tak úsporně a hospodárně, jako nikdo jiný. Ve Společenstvu nic nepřijde nazmar a žádný Borg nikdy nehladoví ani nestrádá, pokud ostatní něco mají. Spousty druhů a národy usilují o něco takového celé tisíce let, ale nikdy toho nedosáhnou... možná na té borgské dokonalosti vážně něco je..."

Kapitán Janewayová potřásla hlavou. "Mluvíte teď přesně jako Královna - ale co ostatní? Jediným záměrem a výsledkem téhle... dokonalosti jsou miliony zničených světů a miliardy zmařených životů. A co můžete vědět, třeba by některý druh dokázal najít svou vlastní, lepší dokonalost - kdyby mu k tomu Borgové dali příležitost..."

"Možná máte pravdu," připustil Beryl bez odporu. "Možná jsem s nimi už vážně příliš dlouho... ale nemáte dojem, že se Společenstvo chová v jistém smyslu čestně i k ostatním? Možná, že to, co dělají je špatné - ale nejsou u toho alespoň upřímní? Borgové nikdy neudělali nic v rozporu s tím, co říkají. Nebojují záludně ani lstivě. Nesnaží se své protivníky nikam vlákat, poštvat je proti sobě navzájem a dívat se, jak se sami pobíjejí. Nepřepadají ze zálohy, neuzavírají spojenectví, která vzápětí zradí, jakmile přestanou být užitečná, útočí vždy sami za sebe... a přímo. S Borgy možná dostanete dýku přímo do srdce - ale nikdy ne do zad."

"Tak to si nemyslím." Kathryn znovu zavrtěla hlavou. "Když jsem se Společenstvem uzavřela dohodu o spolupráci proti druhu 8472, zavázala jsem se poskytnout Borgům nový typ nanotechnologických zbraní, které by jim umožnily zvítězit, výměnou za bezpečný průlet Voyageru jejich územím. Svou část dohody jsem dodržela, ale Borgové tu svoji porušovali od samého začátku. Zatajili, že konflikt s Druhem 8472 začali vlastně oni, že ho napadli první. Bez souhlasu přesunuli Voyager do tekutého prostoru a zranili přitom několik členů mé posádky. A jakmile boj skončil, jakmile jim už naše dohoda nevyhovovala, Sedmá z Devíti se na pokyn Společenstva okamžitě pokusila ovládnout a asimilovat mou loď. Nevím, jaké zkušenosti s borgskou ctí máte vy, doufám, že jenom ty nejlepší, ale tohle - to byla zrada."

"Ano," přikývl Beryl tiše. "To byla... ale není snadné chovat se čestně, když bojujete o holý život a smrt vám stojí přímo za zády. Vy jste Borgům pomohla zvítězit, bez vás by už možná neexistovali, ale vaše loď se kolem sotva mihla. Z celé války jste viděli jen velmi, velmi malý kousek, kdybyste ale zažila věci, co já... možná byste měla víc pochopení." Beryl Elak se opřel zády a jeho pohled se vytratil kamsi do ztracena.

"Když to celé vypuklo, byl jsem zrovna na jedné svojí cestě, daleko od borgského území. Letěl jsem na dohodnuté místo setkání, ale Borgové mi poslali na nouzovém kanále zprávu. Bylo to za těch pět let poprvé a naposledy, co zrušili naši schůzku a co mi Královna poslala nějaký osobní vzkaz. Objasnila mi stručně situaci a striktně mi přikazovala, abych se držel stranou, dokud to neskončí - pochoptelně jsem ji neposlechl a obratem to vzal zpět na borgské území. Chtěl jsem pomoci, třeba i bojovat pokud by to bylo nutné... no, alespoň to se mi tedy vyplnilo..." Beryl se kysele ušklíbl. "Nebyl jsem ani na půl cesty, když to najednou vedle mě prásklo a já měl za zády jednu jejich bioloď. Musela to být jen nějaká předsunutá hlídka, takový menší typ - ale bylo to peklo. Hnala mě dva dny a dvě noci nepřetržitě, bez jediné zastávky nebo jenom zpomalení a celou tu dobu po mně střílela. Během prvních tří hodin jsem přišel o polovinu všech štítů, většinu výzbroje a jedno antihmotové jádro, kterého jsem se tak tak stačil včas zbavit - a za celou tu dobu jsem tu bioloď nedokázal ani zpomalit. Zkoušel jsem všechno možné, navázat s ní spojení, dokonce se i vzdát, ale odpověď byla pokaždé stejná: "Slabí zhynou!" To... a pak už jen palba. Měl jsem strach."

Kathryn Janewayová si vybavila všechno, čeho byla svědkem na stanici Vertok... a zamrazilo ji. Takovéhle přiznání u Beryla Elaka už patrně něco znamenalo...

"Jak jste z toho vyvázl?"

"Dost zoufale. Věděl jsem o jednom mračnu metronových a dilithiových splodin poblíž, zavedl jsem tam tu bioloď a pak to za sebou všechno zapálil. Ten výbuch ji úplně zničil... ale mě málem taky, přál bych vám to vidět. Bez výzbroje, bez warpového pohonu, napůl mrtvý jsem se po pěti týdnech dotáhl na borgské území, zrovna když už bylo po válce... a právě včas, abych svým přátelům pomohl tím, že museli kromě svých vlastních škod a zranění opravovat ještě mou loď a rovnat mé zlámané kosti. Báječná služba." Teď už se Beryl neusmíval. "Když jsem se pak trochu zotavil, pomáhal jsem Borgům v odstraňování škod, zdržel jsem se na jejich území několik dalších týdnů... a teprve pak jsem skutečně viděl, co tahle válka znamenala. Planety sežehlé a zničené tak, že z nich zůstaly jen hromady žhnoucího radioaktivního popela. Stovky zničených lodí, pole trosek široká sto, dvěstě tisíc kilometrů... a ta těla. Hromady mrtvých vojáků jako osmipatrové budovy, které Borgové nakládali do poškozených lodí a spalovali v koronách hvězd, aby se předešlo nákaze. Umírající, kteří ty lodě řídili, protože je už nebylo možné vyléčit nebo opravit, ty exploze, kdy to vypadalo, jakoby celý vesmír zrudl krví..." Beryl Elak se náhle odmlčel a zadíval se Kathryn Janewayové přímo do tváře. "Už víte, za co vám tolik dlužím, kapitáne?"

Kathryn nevěděla, co říct. "Já... jistě, nemáte mi za co děkovat. Cítím s vámi... i se Společenstvem, udělala jsem to, co jsem pokládala za správné - ale nezdá se vám, že ještě spíš než Druh 8472 jsou si tím, co se stalo vinni Borgové sami? Kdyby byli méně pyšní, opatrnější s tou svou dokonalostí, mohlo je napadnout, že úplně cizí, tekutý vesmír může skrývat něco, s čím se dosud nesetkali a na co nemusí stačit. A když se nad tím tak zamyslím, pak - promiňte - se něco takového jednou muselo stát. To vlastně nemá ani nic společného s Druhem 8472, každému, kdo si o sobě myslí, že je nepřemožitelný, se to jednou stane..."

"Máte samozřejmě pravdu," souhlasil Beryl zachmuřeně, "ale uvažte tohle: Ten první vpád Borgů do tekutého prostoru nebyl na jejich měřítka vůbec nic velkého - pouhých třicet krychlových lodí. Podle všeho, co Společenstvo vědělo, Druh 8472 neměl mít o našem vesmíru ani potuchy, měla to být náhlá, překvapivá invaze - a najednou se doslova vyrojí ze svého území skrze stovky singularit rovnou k nám. Tisíce biolodí, všechny po zuby ozbrojené a schopné manévrovat v našem prostoru - na co?! Při takové síle mohli přece těch pár krychlí snadno zničit hned, jak překročili singularitu, svůj domov mohli ubránit docela bez námahy - a jestli jsou v tom svém tekutém vesmíru úplně sami, tak k čemu vůbec měli tak obrovskou útočnou flotilu? Snad na hraní?!"

"To mě také napadlo," přikývla Kathryn. "I když těžko můžeme s jistotou říct, kolik toho Druh 8472 věděl nebo nevěděl, anebo jak dlouho jim vlastně trvá postavit bioloď... vy myslíte, že něco připravovali už dřív? Že se sami chystali na invazi a ten borgský útok jim posloužil jenom jako... záminka?"

"Přesně tak. V každém případě bylo Druhu 8472 docela jedno, kdo tu je nebo není v právu - Slabí zhynou! To se přece nevztahovalo jen na Borgy - a určitě si to nevymysleli jenom tak naráz, na koleni. Já myslím, že Společenstvo jenom spustilo to, co už bylo na spadnutí... a pokud ano, je v jistém ohledu docela štěstí, že to začalo zrovna teď, když tudy prolétal Voyager. Bez něj by Druh 8472 zvítězil, zničil Borgy - a pak by ho už teprv nikdo nezastavil... hezký paradox, nemyslíte?"

"Možná," připustila Kathryn. "Ale zajímalo by mě - došlo ještě k nějakým konfliktům nebo kontaktům s tekutým prostorem potom, co Voyager opustil borgské území? Jak to teď vlastně vypadá mezi Společenstvem a Druhem 8472?"

"Popravdě? Nijak." Beryl Elak mrzutě zavrtěl hlavou, sehnul se a začal si z bot vytřásat stříbrný prach. "Co skončila ta válka, neozvalo se už z tekutého protoru ani pípnutí, jediná bioloď se nepokusila sem otevřít singularitu a Borgové to samozřejmě také neudělali... a asi hned tak neudělají. To energetické pásmo, kterému jste, tuším, říkali Severozápadní cesta obklopili soustavou strážních stanic a neutrální zónou, kterou hlídají tak, že neproklouzne ani myš a jinak ticho po pěšině - ale měla byste vidět, jak Společenstvo zdokonalilo ty vaše nanosondová torpéda. Je to teď jedna ze základních součástí borgské výzbroje... a Druh 8472 doma určitě taky jenom tak nespí." Beryl pochmurně potřásl hlavou. "Přitom ani jeden z těch dvou nemá zrovna velkou praxi v mírovém vyjednávání - nechci být u toho, co se tu jednou ještě strhne. Vůbec, co tohle skončilo... nějak mi to tady začíná přerůstat přes hlavu - ale to nic." Znovu mávl rukou a zadíval se s úsměvem na kapitána.

"Když jsme tak byli u toho borgského charakteru, vzpomínám si na jeden příběh, co mi před časem vyprávěla Královna. Nákladní loď, co kromě rudy pašovala taky nějaké devorské uprchlíky, mezi nimi i ženy a děti, se zamotala do plazmové bouře a nezvládla to. Nemohla se hýbat, ztrácela atmosféru a protože tam byli ti utečenci, posádka místo nouzových signálů skočila do záchranných člunů a zmizela - samozřejmě bez nich. Ti lidé, a bylo jich tam asi dvě stě, se nakonec nějak vysekali z kontejnerů, kde byli zavření a začali volat o pomoc - to už se ale blížila další bouře. Ten jejich signál zachytila jedna borgská krychle. Trvalo jí skoro šest hodin, než se k nim skrze tu bouři dostala, ale nakonec se jí to povedlo a zachránila všechny pasažéry asi deset vteřin předtím, než to tam celé bouchlo - tak co si myslíte teď, kapitáne?"

"Velmi chvályhodné, pane Elaku. Ale... co se s těmi lidmi stalo potom?"

"Potom? No... potom je asimilovali - vy musíte pořád do všeho šťourat..."

Kathryn Janewayová vyprskla smíchy, navzdory situaci prostě nemohla jinak. To, jak kysele a provinile se Beryl Elak zatvářil a jakým tónem to vyslovil... rezignovaně zavrtěla hlavou.

"Asi bych odsud měla co nejrychleji zmizet... nebo nakonec ještě pochytím ten váš borgský smysl pro humor."

"A nejenom ten," podotkl Beryl suše a vstal. "Ale máte pravdu - měli bychom se hnout. Vážně musím zkontrolovat tu svou loď dřív, než se mi tam moji přátelé zase pokusí namontovat něco, co se mi nebude líbit. A když tady nahoře budeme moc dlouho, ještě nám sem Královna pošle hlídku, aby se podívala, jestli mě náhodou nesvádíte k něčemu nekalému."

"Vidíte - a vy jste říkal, že ve Společenstvu jsou si všichni rovni."

"To je něco jiného. Abych řekl pravdu, tahleta... hierarchie mi samotnému není úplně jasná, ale Královna rozhodně nevelí Borgům tak, jako třeba vy svému Voyageru. Je to spíš formální autorite, symbol... vnější zpodobnění Společenstva jako celku, jeho osobnost."

"No... to tedy je."

"Vím, jak to myslíte," souhlasil Beryl se smíchem. "A máte pravdu... ale nemyslete si, že je to tak jednoduché. Vy jste vlastně nepřítelem Borgů a, bez urážky, jenom člověk. Nemůžete čekat nic jiného, musela byste znát Královnu tak dlouho jako já, abyste se dostala... pod povrch. Vím, že se tomu teď nejspíš vysmějete, ale i ona má své lepší stránky. Když chce, dokáže naslouchat. Pozná, co ve vás je. Ví, kdy mlčet. A když něco řekne... tak moc dobře ví, jak to říct, abyste se nad tím zamyslel. To umí dokonale..." V Berylově hlasu se znovu ozval ten kyselý, sarkastický přízvuk a kapitán Janewayová si ho všimla.

"A co vám to tedy řekla tak závažného, že vás to pořád trápí? Viděla jsem to na vás už předtím - Beryle, týká se to snad mě? Už jsem vám řekla, že jestli-"

"Ale ne," přerušil ji Elak mrzutě. "Povídal jsem už, že to s vámi nemá co dělat, to začalo už tou válkou - a nejde jenom o jednu věc. Co se Královny týče, dejme tomu, že mi před časem, když jsme se viděli naposled, udělala jistou nabídku... no, a já pořád nějak nevím, co s tím."

"Chápu... ale co vás znám, neřekla bych, že máte zrovna potíže s rozhodováním," namítla Kathryn mírně. Na okamžik zaváhala. "A čeho se vlastně ta její nabídka týkala?"

"Už jsem se bál, že se nezeptáte," zasmál se Beryl. "Inu, řekněme, že Královna došla k závěru, že jsme přátelé už tak dlouho a známe se už tak dobře, že bychom se mohli poznat ještě blíž... překročit poslední hranici, abych použil její slova. Borgskou dokonalosti si přece zaslouží především přátelé Borgů..."

"Ale já nechápu..." Kathryn Janewayová zavrtěla hlavou... ale vzápětí jí to došlo a rázem zůstala stát jako opařená. "Snad nechcete říct, že vám navrhla, aby... abyste se nechal dobrovolně asimilovat?!"

"No... vlastně ano. A když uvážím, že zrovna na tohle se Borgové většinou moc neptají, je to docela kompliment. Dokonce jsem viděl už i návrhy svých implantátů a nevypadalo to špatně... vůbec ne. Mezi vojáky bych byl špička, rozhodně žádné průměrné číslo - ale Borgové jsou přece všichni pěkná čísla, tak co..." Beryl Elak se tomu smál jako nejlepšímu vtipu, úplně klidně a nenuceně, ale Kathryn na něj zírala neschopna slova.

"Ale vy... přece neuvažujete-"

"ˇŽe bych tu nabídku skutečně přijal? Popravdě? Já nevím. Napřed ne... ale teď... nějak to pořád nemůžu vypustit z hlavy, prostě nevím."

Kapitán Janewayová zavrtěla hlavou. "A uvědomujete si vůbec, co by pro vás takový krok znamenal?"

"Lépe než kdo jiný - ale řekněte popravdě, Kathryn, copak vás to opravdu nikdy nenapadlo?" Beryl Elak zvážněl a zadíval se Kathryn přímo do tváře. "Po všech vašich zkušenostech s Borgy - vážně jste nikdy nepřemýšlela o tom, jaké by to bylo? Miliony myslí ve vaší hlavě. Na nic byste už nebyla sama, žádná myšlenka by vám nebyla nedostupná a nikdy byste už nepocítila samotu nebo odcizení. Konec těm věčným dilematům a rozhodování, už žádné pochybnosti ani rozpaky, jen bezpečí sjednocené vůle. Síla bez viny. Víra bez pochyb... řekněte pravdu, copak vás to skutečně ani jednou nenapadlo?"

Kapitán Janewayová klidně přikývla. "Napadlo. Přemýšlela jsem o tom už mockrát - ale k čemu síla bez vědomí? K čemu víra v něco, co je špatné? K čemu myšlenky druhých, když nemohu mít ani ty své? A pochybnosti... nemyslíte, že právě pochybnosti nás v životě nutí hledat jiné možnosti? "Pochybuji, tedy myslím! Myslím, tedy jsem!" To napsal jeden pozemský filozof už před stovkami našich let... a dávno před Společenstvem..."

"Trefa!" zasmál se Beryl. "Proto jsem také tu nabídku odmítl - anebo jsem se jí spíš zatím vyhnul. Ale kapitáne...," znovu zvážněl, "vy máte své přátele, na které se můžete spolehnout - ale do mě bijí a střílí kdekoliv se objevím. V bezpečí jsem jen sám, schovaný někde hluboko ve vesmíru a jediný přítel, kterému mohu důvěřovat je Královna a Společenstvo. Už teď mám v těle víc borgského železa než leckterý voják, tady, na jejich krychli mám svůj domov a pro ty venku už nějaký rozdíl mezi mnou a Borgem stejně dávno neexistuje, tak proč to nedotáhnout do konce? Proč nebýt upřímný - možná jsem už skutečně Borg, i bez implantátů nebo asimilace..."

"Tomu nevěřím." Kathryn Janewayová zavrtěla pevně hlavou. "Žádný Borg by nejednal tak, jako jednáte vy, nepomáhal by druhým... a přece to nemůže být až tak zlé! Musíte mít i nějaký jiný domov, jin přátele na svojí planetě-"

"Myslím, že to už stačí!" Beryl Elak ji přerušil v půli, prudce a úsečně. "Ať se nakonec rozhodnu jakkoliv, není to vaše věc. Určitě se nestanu Borgem dřív, než vás v pořádku odvezu na Voyager - a to je tak všechno, co by vás mělo zajímat!" Otočil se a kopnutím odhodil poklop nad šachtou. "A teď musíme jít!"

Kapitán Janewayová zaraženě mlčela. Za celou dobu, co se znali, ji Beryl takhle neodsekl ještě ani jednou - ale proč vlastně?! Kathryn už měla chuť se ho přímo a otevřeně zeptat, ale nakonec si to rozmyslela. Beryl Elak nebyl člověk, který by si poptrpěl na otázky. Už nejméně čtyři roky vozil pro borgské Společenstvo zprávy a přitom se zatím ani jedinkrát nezeptal, co v nich vlastně je, stačil mu pouhý fakt, že mu jeho přátelé důvěřují a že pro ně může něco udělat. Už to vypovídalo o jeho povaze velmi, velmi mnoho a i když kapitán Janewayová osobně nemohla souhlasit s jeho postojem, alespoň Elakova zásadovost vzbuzovala zasloužený respekt. Možná, že to přátelství se Společenstvem a celý způsob, jakým k Borgům přitupoval nebyl správný, ale Beryl si za ním stál a Kathryn uznávala, že jí opravdu nepřísluší ho soudit. Ostatně, on se také nikdy nesnažil jakékoliv borgské činy nějak přehnaně objahovat, bral své přátele takové, jací možná opravdu byli a leccos z jeho slov nutilo rozhodně k zamyšlení. Nyní se Kathryn dotkla něčeho, co bylo pro Beryla Elaka natolik osobní a bolestivou záležitostí, že o tom nechtěl ani slyšet: Zmínky o svojí "skutečné" domovině. Až dosud označoval jako domov vždycky jen svou nebo borgskou loď, ať už to mělo jakékoliv důvody, Beryl rozhodně neměl chuť se o nich bavit... a Kathryn si pamatovala, že jako lepší stránku borgské Královny před chvílí jmenoval i umění mlčet...

Naposledy se rozhlédla po hvězdách kolem sebe a vlezla zpět do šachty. Nějakou náhodou se jí opět podařilo nespadnout a Beryl jí na posledních stupních podržel za ruku, ale jinak už celou zpáteční cestu neřekl ani slovo. Jeho obličej byl zamračený, tvrdý, v okolním šeru a zeleném světle vypadal ještě hrozivěji... a Kathryn Janewayovou napadlo, že teď už opravdu v mnohém připomíná tváře vojáků, kteří je míjeli. Skutečně musí mít člověk v těle implantáty, aby byl Borg???

Došli zpátky do kajuty, ale Beryl se nezdržel ani tam, jen sebral své záznamníky a hned zase odešel - stále bez jediného slova. Kathryn na okamžik napadlo, že možná nejde jen kontrolovat svoji loď, ale také navštívit Královnu a probrat s ní věci, které nemohl, nebo nechtěl probírat před ní, ale hned si uvědomila, že je to nesmysl. Beryl Elak teď neměl náladu na hovory, s nikým... a byl zvyklý jednat přímo. Nic neskrýval, cokoliv by chtěl říct, řekl by rovnou a Kathryn už nepochybovala, že je na borgské lodi v bezpečí a že Beryl nasadí třeba i svůj život, aby ji dostal zpět na Voyager - jenomže co potom? Ať byly jeho problémy jakékoliv, očividně ho už přiměly uvažovat docela vážně o tom, že se nechá asimilovat Borgy... a kapitán Janewayová si poprvé za celou dobu uvědomila, že má o Beryla Elaka skutečný strach.

 

Beryl se vrátil asi po hodině, stále mrzutý a zamračený, ale zřejmě už z jiných důvodů. Hodil své tabulky na stůl, vytáhl z replikátoru další kávu spolu spolu s nějakým nápojem pro sebe a unaveně klesl do židle.

"Myslel jsem ti to," zavrčel, spíš jen tak pro sebe. "Jakmile se jim nedívám přes rameno, hned se mi pokouší zamontovat do lodi "zdokonalený" ochranný štít... a to jsem jim už mnohokrát říkal, že tam nic takového prostě nechci. Zatracená borgská tvrdohlavost!"

"Ale proč?" namítla Kathryn mírně. "Lepší štít mi v téhle oblasti přijde jako docela dobrý nápad, vaší lodi by to možná prospělo... i když je vybavená skvěle."

"Správně," přikývl Beryl. "Je to elakijská loď - a chci, aby přesně taková taky zůstala. Nestojím o další mrzutosti venku, až tam někdo tu borgskou technologii zachytí, pozná mě podle ní - anebo ji třeba bude chtít pro sebe. Už tak toho mám dost..."

"No právě." Kapitán Janewayová upřela na Beryla Elak pozorný pohled. "Promiňte, snad se na mě kvůli tomu znovu neurazíte, ale... proč po vás vůbec zdejší lidé tak jdou? Chápu, že se svými přáteli asi nebudete zrovna... populární, ale to, co se stalo na té stanici se mi zdá přece jen trochu příliš - tím spíš, jestli tady Borgové skutečně ještě nikoho nepřepadli. Co v tom vězí?"

Kathryn opravdu napůl čekala, že se Beryl zatváří rozzlobeně, ale on se jen smutně pousmál. "Musela byste rozumět zdejším lidem, abyste to chápala., kapitáne. Samozřejmě máte pravdu. Borgové nikdy nepodnikli žádnou akci do vzdálenosti nejméně 700 světelných let odtud a ostatně, vy sama nejlíp víte, jak daleko je to k jejich území - ale když se zeptáte kohokoliv tady, napovídá vám věci, po kterých si budete myslit, že se to tu krychlemi a vojáky jen hemží. Někdo něco viděl, co vypadalo jako Borgové - a než se obtěžoval to nějak pořádně ověřit, už mazal warpem devítkou pryč a řval tak, že ho bylo slyšet až v Gama kvadrantu. Někdo se potřeboval v baru zadarmo opít - a hele, lidi, už jsem vám vyprávěl o tý borgský krychli, co mě tenhle tejden honila? Tak tak jsem vyváz! A, pochopitelně, když zmizí nějaká loď, což se tady stává dost často, je nejjistější říct, že ji určitě asimilovali Borgové - zvlášť, když máte v jejím zmizení sám prsty. Už chápete, proč jsem říkal, že Borgové jsou aspoň upřímní?"

"Ano... ale jestli nic z těch historek není pravda, tak z čeho vás vlastně obviňují? Pořád tomu nerozumím..." Kathryn Janewayová zavrtěla hlavou, ale v Berylově zamračené tváři se poprvé mihl ten známý záchvěv úsměvu.

"Chápu, proč nerozumíte... a jsem rád. Dost bych se ve vás zklamal, kdyby ano - zní to divně, vím..." Mávl rukou. "Skutečnost je prostě taková, že střílet po mně je pohodlnější. Kvůli všem těm povídačkám - a to je třeba přiznat, některé, co se sem dostaly s uprchlíky od borgského území, mohou být i pravdivé - jsou už všichni tady zjančení až k pláči. Bojí se Borgů, ano, ale protože jse sami nikdy neviděli, pořád se jich ještě nebojí dost na to, aby začali opravdu něco dělat. Než aby se třeba přestali pro nic za nic navzájem zabíjet, začali s pořádným výzkumem, nebo vybudovali společnou obrannou síť, raději střílí do mně a přesvědčují jeden druhého, jaký jsem nebezpečný borgský špion a kolik toho dělají pro svou ochranu. Cokoliv jiného by totiž chtělo mnohem víc času a práce - tohle je prostě nejsnažší."

Kathryn Janewayová pomalu přikývla. "Ano... myslím, že chápu. Než Borgové vtrhli k nám, také jsme je dlouhou dobu nebrali vážně. Měli jsme přitom k dobru celých několik měsíců, ale většinu z toho jsme promarnili nesmyslnými diskuzemi a chlácholením se navzájem, že se vlastně nic tak hrozného nemůže stát - až to málem dopadlo špatně. Naštěstí jsme se z téhle... pohodlnosti probrali ještě včas, ale kdyby byl tenkrát někdo jako vy v Alfa kvadrantu, obávám se... že i u nás by se našli lidé, kteří by po vás stříleli, protože by to pro ně bylo snažší. Ale zkusil jste si o tom všem s někým promluvit? Musí tu přece být někdo, kdo to bere vážně... kdo aspoň trochu přemýšlí..."

Beryl Elak se drsně zasmál. "No, jestli tu je - tak já o něm tedy nevím! Samozřejmě jsem to zkoušel... zpočátku, ale jakým způsobem se tady vedou rozhovory jsme viděli oba a věřte mi, pro mě to nebylo nic nového." Beryl s úšklebkem zavrtěl hlavou. "Je v tom taková ironie... Ve skutečnosti mi Královna už několikrát nadhodila, jenom tak, mezi řečí, možnost, že by Borgové podnikli expanzi směrem do tohoto sektoru, ale já jí pokaždé dost důrazně poradil, ať to nedělá. Pravda, nevím, nakolik to myslela vážně - z borgského hlediska tu není zrovna moc dokonalosti, co by stálo za námahu a kdyby to vážně chtěla provést, těžko by se mě ptala na názor - ale stejně... Mám takový pocit, že kdybych někdy Borgy opravdu chtěl na někoho poslat, nemusel bych zrovna dlouho škemrat..."

"To věřím," souhlasila Kathryn zachmuřeně.

"A to je na tom všem to nejlepší. Každý v okruhu 20 světelných let na mě s chutí pořádá hon jako na borgského zvěda. Až se jednou někomu podaří dobrá trefa, celý sektor si oddechne - a já zatím dělám co mohu, aby to tu bylo před Borgy co nejdéle v bezpečí. Vlastně... tohle je další z důvodů, proč uvažuji o té Královnině nabídce. Už toho mám dost, možná by bylo nejlepší dát těm venku co chtějí - a pak ať je všechny vezme čert!" V těch slovech se skrývalo tolik bezmocného hněvu, vzdoru a smutku, až Kathryn Janewayovou zamrazilo. Zavrtěla rychle hlavou.

"Tohle ale přece není vaše vina, Beryle! Sám jste to řekl - Borgové jsou prostě Borgové. Pokud se rozhodnou na někoho zaútočit, teď nebo jindy, nezabráníte tomu. Ať už jste jejich přátel nebo ne, nemůžete sám bránit celý kvadrant, nemůžete na sebe nakládat takovou zodpovědnost... a hlavně nemůžete přinutit jiné poslouchat nebo něco dělat, pokud sami nechtějí! To prostě nejde a je zbytečné si to vyčítat!"

"Já vím." V Berylově zasmušilé tváři se přesto objevil záchvěv jakési úlevy. "Schopnost některých lidí ignorovat zjevý fakt je úžasná, udělal jsem všechno co šlo a vím, že to není moje chyba, ale... jsem rád, že to říkáte." Násilně, nuceně se zasmál. "Jsou chvíle, kdy si mezi Borgy sám připadám jako ohromný ničema, i když to jsou mí přátelé. A ti venku... nevědí nic."

"Právě." Kapitán Janewayová se naklonila kousek dál nad stůl. "Poslyšte, jak se to vůbec celé dostalo ven... myslím to o vás a Společenstvu? Předpokládám, že vy jste nikomu nic neřekl a Borgové taky nejsou zrovna na drby, tak od koho to všichni vědí?"

"To je otázka!" Beryl Elak zavrtěl hlavou. "Nemám potuchy. Napřed jsem si myslel, že mě někdo sledoval při mojí schůzce s borgskou lodí, ale to se mi nezdá. Naše setkání jsou dost řídká, musela by to být obrovská náhoda a také jsme vždycky byli hodně opatrní, já i Společenstvo. Navíc, i když by se určitě šlo nějak schovat, aby vás Borgové neviděli, pochybuji, že by měl někdo ty nervy úmyslně špehovat krychlovou loď... ne v tomhle sektoru. Všechno se to ale provalilo hned krátce po skončení války s druhem 8472 a když jsem o tom přemýšlel, napadlo mě, že to nemusí být jen náhoda. Po skončení bojů, během té krátké doby než se Borgové dali zase dohromady a znovu plně obsadili své území, se někteří... odvážlivci pokoušeli pronikat do jejich prostoru a krást ze zničených krychlí borgské technologie. Naprostá šílenost - ale obchod století. Spoustu jich pochytali a asimilovali, ale některým se to třeba povedlo a jestli vzali i nějaký záznamník nebo počítač, mohli tam najít něco o mně. Královna sice tvrdí, že to není možné a i kdyby ano, stejně by prý nedokázali rozluštit kódový systém Společenstva, ale mě by to ani nepřekvapilo. Vysvětlovalo by se tím načsování... a taky to, proč se ta "pravda" o mně všude rozšířila tak rychle." Beryl se ušklíbl. "Přistižen hezky při činu..."

Kathryn na okamžik bleskla hlavou ještě třetí možnost, totiž, že všechno nějak úmyslně pozradila samotná Královna, aby tím Beryla zatlačila do kouta a přiměla ho přijmout tu šílenou nabídku, ale mlčela. Pro něco takového neexistovaly žádné důkazy, ostatně podle Berylových slov byla nabídka vznesena teprve nedávno, zatímco k prozrazení došlo už mnohem dříve... a kapitán Janewayová také uznávala, že začít teď ze všeho obviňovat jen Borgy by nebylo správné. Byli to spíše ostatní obyvatelé tohoto sektoru a jejich nesnášenlivost a hloupost, co způsobilo, že Berylovi zbyli za přátele jen Borgové... a pocit člověka, jenž za úpřímnou snahu pomoci sklízí střelbu a rány Kathryn dobře znala z vlastní zkušenosti... Zavrtěla hlavou.

"Co hodláte udělat, Beryle? Promiňte - ale i když jste v právu, tak tím, že se připojíte ke Společenstvu se nic nevyřeší, Možná si to pak nebudete uvědomovat, ale pořád budete někde hluboko váhat... a jestli jste Borgům zatím v ničem zlém nepomáhal, budete jim potom pomáhat určitě - a důkladně."

"Já vím." Beryl Elak už nedodal ani slovo - a Kathryn pochopila, že to nebyl souhlas. Zadívala se mu do očí.

"Ale v každém případě, ať se nakonec rozhodnete jakkoliv... měl byste vědět, že Borgové už nejsou vaši jediní přátelé. Teď už ne."

"Já... děkuji vám, Kathryn," vydechl Beryl překvapeně. Sklopil oči a ruka, kterou držel sklenic se mu nepatrně zachvěla. "Je to už hrozně dlouho, co mi někdo řekl-"

Nedomluvil. Podlaha pod jejich nohama sebou náhle trhla, až káva v kapitánově šálku vyšplíchla přes okraj a současně se dosud sotva postřehnutelný šum strojů venku náhle změnil v tlumený, tepavý hukot. Beryl Elak znehybněl uprostřed pohybu, napjatě, zaskočeně a Kathryn Janewayová se na něj ostře zadívala.

"Co je to?"

"Motory. Přešli jsme na warp.. ale to jsme přece neměli! Co se zas, sakra..." Beryl nedokončil. Vyskočil od stolu tak prudce, až málem srazil svou sklenici a rychle přistoupil k borgské počítačové konzoli v koutě. Kathryn viděla, jak se jeho prsty obratně pohybují obratně po lesklém, černém povrchu, jak se ze zelených kruhů skládají další formace a symboly... a najednou se ty ruce zastavili a Beryl zůstal na výsledky ztuhle, nehybně zírat.

"Tak co se děle?!" otázala se Kathryn nervozně.

"Zachytili jsme nouzový signál Rynarská přepravní loď se srazila s kvantovým žářištěm asi 20 světelných let odsud. Jsou bez motorů, přišli o reaktor i o nouzový raketoplán a jejich podpora života slábne. Naše krychle mění kurz, s transwarpovým pohonem u nich budeme tak do hodiny."

"Potom?!" Beryl se zlostně otočil. "Potom bude na téhle lodi asi tak o třicet vojáků víc - to bude potom!"

"Ale to-"

"Já vím!" Obličej Beryla Elaka, až dosud nehybný a bledý jako vždycky, začal náhle rychle rudnout. "Jdu za Královnou! O tomhle jsme spolu už mluvili... a takové kousky mi dělat nebudou! Počkejte na mě!"

Beryl nečekal na odpověď, prostě vyběhl ze dveří... a Kathryn Janewayová v kajutě osaměla. Na kávu už samozřejmě neměla ani pomyšlení, jen vstala od stolu, začala rozrušeně přecházet po místnosti... a přemýšlet. Nakolik bylo pravděpodobné, anebo jen možné, že Beryl skutečně přesvědší Královnu, aby zastavila útok proti té lodi? Kathryn se pokusila vzít v úvahu jeho dlouholeté přátelství se Společenstvém, to, jak Borgové až dosud plně respektovali jeho přání i to, že už s Královnou strávil hodně času a zná ji lépe než kdokoliv jiný, ale přesto... nebyla optimistou. Jedna věc je zaručit bezpečí jedinci a svému hostu, ale chránit úplně cizí plavidlo před útokem, který už prakticky začal... Tak jak si kapitán pamatovala svůj rozhovor s Královnou jí to přišlo nemožné a ostatně i Beryl sám říkal, že do některých věcí si Borgové nedají mluvit ani do něho... ale Kathryn teď znepokojilo ještě něco jiného. Dobře si všimla jeho úžasu, když zjistil, o co se jedná a v jistém ohledu se mu vůbec nedivila. Jen jediná loď. Pouhých třicet lidí. Něco takového by Borgům jak je znala nestálo ani za ohlédnutí. Borgové napadali celé druhy, nebo alespoň velká plavidla, nic pod sto lidí najednou je nikdy nezajímalo - proč ta změna? A jestli v tomhle sektoru ještě nikdy nic nepodnikli, proč s tím začínat právě teď? Buď se Společenstvo po ztrátách utrpěných s Druhem 8472 naučilo vystačit si i s málem, nebo byli ti Rynarové nějaká zvláštní výjimka... anebo v tom bylo ještě něco jiného. Kathryn Janewayovou zamrazilo, vzpomněla si na svůj rozhovor s Královnou. Ten jejich spor... bylo by možné, že si takhle Královna představuje svůj další argument? Že tu vlastně ani nejde o nějakou rynarskou loď, ale o to, aby Kathryn Janewayová, kapitán federální lodě Voyager dostala lekci? Zatímco bude v klidu a bezpečí, jen kousek od ní budou asimilováni nebo zabiti nevinní lidé - a ona s tím neudělá vůbec nic. Odpor je marný. A kdyby se s tím snad přesto pokusila něco udělat, bude to porušení daného slibu nepodniknout nic proti Borgům, pokud ji sami nenapadnou... a konec ochrany - vaše bezpečí záleží jen na vašem chování... Kapitán Janewayová instinktivně cítila, že má pravdu, že přesně o to tu jde především... a také, že všechno, co se tady teď staně bude vlastně její vinou. Kdyby nebylo její přítomnosti zde a toho hloupého a navíc skrznaskrz zbytečného pokusu přehádat Královnu v morálních otázkách, Borgové by si té lodi ani nevšimli. Byla by v bezpečí, ale teď -

Kathryn nedomyslela, v tom okamžiku se totiž rozletěly dveře a Beryl Elak vrazil zpět do kajuty. Vrazil - to bylo správné slovo, praštil jimi až to zadunělo a jediný pohled do jeho tváře a studeně svítících očí Kathryn pověděl vše.

"Takže? Co říkala?"

"A co asi, k čertu, myslíte?!" Beryl se vztekle, ironicky ušklíbl. "Toto Společenstvo asimiluje, je načase, abyste si na tuto skutečnost zvykl... zatraceně!" Kopl do židle, div ji nepřevrátil a Kathryn Janewayová před ním bezděčně couvla - ten mírný a vlídný Beryl Elak náhle vypadal jako člověk, jemuž je lepší se vyhnout.

"Tak co budeme dělat?" otázala se tiše. "Nemůžu připustit, aby mojí vinou-"

"Vaší?!" Elak se vztekle rozesmál. "Ba ne, kapitáne, teď si příliš lichotíte. Já vím moc dobře, čí je tohle vina, vidím do toho! Před osmi dny tahle loď míjela jeden nákladní konvoj. Přes deset velkých plavidel, několik set lidí, ale Borgové si jich ani nevšimli, ovšem sotva se objevím já, najednou je naspěch! Kolikrát jseem se už s Královnou hádal o to, že by Společenstvo mělo změnit svůj přístup k ostatním, pokaždé mi bylo řečeno, že si na to musím zvyknout, přizpůsobit se... a takhle si asi Královna představuje můj první krok!"

Kathryn zavrtěla hlavou. "I kdybyste měl pravdu, stejně si myslím, že hlavním důvodem jsem já... ale to je teď stejně jedno, hlavní je, co uděláme. Napadá vás něco?"

Beryl Elak neodpověděl, jen začal zamyšleně přecházet po kajutě.

"Co je nějak varovat, poslat jim zprávu?" navrhla Kathryn po chvíli. "Třeba je už vysílačka na vaší lodi opravená..."

"To ani nemusí, vysílat bych mohl i přímo odsud - ale nechápete, že na tom nesejde?! Ta loď je v tísni, nemůže se jenom tak sebrat a odletět, co bych jim měl asi říct? Že na ně jdou Borgové... aby si radši sami podřízli krk dřív, než k nim doletíme?!" Z Elakova hlasu znovu zavanul hněv.

"A co vaše loď, nakolik je už opravená?" Kapitán Janewayová se na Beryla zkoumavě zadívala. "Předhonila by krychli?"

"Jednou jsem to zkusil. Borgové mi tenkrát chtěli namontovat svůj pohon, já byl proti a tak jsme to vyřešili takovým malým závodem. Vyhrál jsem asi o šest vteřin - ale to teď stejně nejde. I kdybychom dokázali odstartovat a byli plně funkční, jsme už moc blízko. Nezískali bychom takový náskok, aby to stačilo."

"A co nějaká jiná loď, borgská loď? Copak na krychli nejsou žádné raketoplány, žádná výsadková plavidla?"

"Je tu Královnin evakuační modul. Zalétat si v něm, to by se mi líblo - ale jak byste to chtěla řídit? Tam ovládací panely nenajdete a já nemám zrovna moc zkušeností s telepatickým řízením lodí. Navíc, ten modul se dá vypustit jenom na pokyn Královny, v okamžiku destrukce celé krychlové lodi - vyloučeno."

Kathryn Janewayová cítila, jak se jí žilami rozlévá horko. "Pak zbývá už jen jediná možnost: Zastavit tuto loď. Anebo ji aspoň zpomalit dokud se neobjeví někdo jiný, kdo by těm Rynarům pomohl."

"Cože?" Beryl se zatvářil jakoby neměl nejmenší tušení, o čem to mluví - ale Kathryn cítila, že naopak porozuměl velmi dobře. Pevně se na něho zadívala.

"Musíme poškodit tuhle krychli, to je jediné, co mě napadá pokud ty lidi chceme zachránit - máte nějakou představu, jak by se to dalo provést?"

"Ne... a nechci o tom ani slyšet!" Beryl Elak se zlostně, chladně napřímil. "Máte dost podivné způsoby, jak oplácet pohostinnost, kapitáne Janewayová!"

"Ale já vám kašlu na borgskou pohostinnost! A je mi docela fuk, co si o mně někdo jako Královna bude myslet!" Kathryn si ani neuvědomovala, že už také křičí. "Chci jenom zachránit třicet úplně nezámých lidí a vy dobře víte, že není jiná možnost-"

"NE! Zapomeňte na to, to neudělám a nechci už nic slyšet!" Beryl vypustil každou slabiku ostře jako kulku, v obličeji byl rudý a Kathryn viděla, jak křečovitě svírá pěsti. Prudce, přerývaně se nadechl.

"Mám lepší plán. Ta loď je přímo uprostřed jedné z hlavních dopravních cest. Často tudy prolétají obchodní konvoje i samostatná plavidla a někdo bude určitě poblíž i teď, ale ten jejich signál je už moc slabý, těžko ho zachytí. Kdybych se ale dostal k centrálnímu transpondéru a anténě krychle, mohl bych to vysílání tisíckrát zesílit a pak ho pustit na všech frekvencích kolem dokola - bude to jako zemětřesení. Někdo se určitě přijde podívat, už jen ze zvědavosti a jakmile Královna uvidí poblíž další lodě, nechá toho. Zabijeme dvě mouchy naráz... ale bude to chvíli trvat a musím začít hned. Zůstaňte tady!"

Beryl Elak znovu nečekal na odpověď ani na souhlas, otočil se... a Kathryn Janewayová byla zase sama. Unaveně se opřela zády o stěnu proti dveřím a přivřela oči... co teď??? I když Beryl odešle tu zprávu, což ještě zdaleka nebylo jisté, jaká je asi šance, že je nějaká loď dost blízko, aby mohla dorazit dřív než krychle? Jak by asi taková loď zareagovala, až by zjistila, odkud ten zesílený signál vyšel a hlavně - zastavilo by to Borgy? Anebo by to jenom vehnalo do pasti další plavidlo? Jedna loď nebo dvě, v tomhle sektoru to jistě nebyl velký rozdíl... a kapitán Janewayová zřetelně cítila, že přesně tak by to také dopadlo. Navíc čas běžel, pokud chtěla opravdu něco podniknout, musela si pospíšit, protože na nějaké dlouhé přemýšlení už neměla kdy... nebylo na vybranou. Bez ohledu na Beryla Elaka... a bez ohledu na ni.

Kathryn Janewayová se zhluboka nadechla a odhodlaně přistoupila ke skříni ve zdi. Otevřela ji, naslepo sáhla do horní poličky, kam Beryl včera ukládal svou zbraň... a hned napoprvé zavadila o chladný kov. Včera... Kathryn se to zdálo jako před rokem. Uchopila pistoli a vytáhla ji ven. Měla podobný tvar jako phaser, jen byla černá, o něco větší a o dost těžší... nebo se to Kathryn aspoň zdálo. Zadívala se na ni... a náhle si uvědomila, že vlastně vůbec netuší, kde by ji měla použít. Střílet nazdařbůh nemělo smysl, víc jak jednu šanci mít určitě nebude, tak kam by měla jít? Kam vlastně trefí - do Královniny komory? Nesmysl. Tam by se se zbraní určitě jen tak nedostala a i kdyby, Kathryn chtěla zastavit loď, ne spáchat atentát. Dok u Berylovi lodi nebo horní plášť - na co?! Zelené světlo v šachtě vinkula... klíčová součást kolektivního vědomí. To mohlo být ono... a v každém případě to byl jediný cíl, který ji napadl. To... anebo nic, jen sedět a čekat. Vrátit se na Voyager. Být v bezpečí. V bezpečí... Kathryn Janewayová na krátký, ale přesto nekonečně dlouhý zlomek sekundy zaváhala... ale pak zastrčila nápadnou zbraň pod uniformu tak, aby ji pokud možno nebylo vidět a pomalu, klidně vyšla ze dveří.

Šero a černo. Kathryn se musela na chvíli zastavit, aby si její oči opět zvykly... a přitom jí blesklo hlavou, jaké je to vlastně šílenství. Na chodbě nebo v blízkosti vinkula mohly být zbraňové nebo poplašné senzory a samotná šachta mohla být střežena - co když už Borgové opravdu počítají s tím, že se o něco pokusí? Co když k ní znovu přistoupí nějaký "doprovod," co když se jí nějaký voják jen na něco zeptá? Možná ani nenajde cestu... a co když uspěje? Ale chvíle váhání už byly pryč a Kathryn vyrazila vpřed. Žádný dozor se neobjevil. Žádný voják nebyl dokonce ani na dohled, možná se už všichni připravovali na útok, možná byli na svých stanovištích... a možná měla prostě štěstí, protože kovově zvonící kroky v okolních chodbách byly slyšet i přes zvýšený hluk motorů. Prošla, doufejme, že stejnými, chodbami jako prve s Berylem, zahnula na dvou křižovatkách... a s úlevou se zastavila u výtahu. Už předtím kolem obvyklým způsobem prošli dva Borgové a uvnitř stáli tři další, ale Kathryn přesto cítila úlevu... aspoň byla tady. Nastoupila dovnitř a podlaha pod jejíma nohama temně zaduněla. Opatrně změnila několika doteky znaky na ovládacím panelu tak, jak to prve udělal Beryl (anebo jak si to aspoň myslela) a čekala. Pár vteřin... a výtah se rozjel. Po chvíli znovu zastavil, vojáci nastupovali a vystupovali - al to bylo všechno. Nikdo ji neoslovil, nikdo ji nezastavil a kabina se po chvíli vyprázdnila. Kapitán Janewayová s bušícím srdcem čekala, nenápadně loktem tiskla zbraň pod kabátem... a pak se výtah zastavil naposledy. Nikdo další tu už nebyl a chodba venku byla prázdná, vystoupila ven... a první, co uviděla byla šikmá stěna a okno se zářícím vesmírem.

Kathryn zhluboka vydechla. Sáhla pod kabát, vytáhla zbraň a studený kov ji přjemně zastudil v rozpálené, zpocené dlani. Znovu slyšela ozvěnu svých vlastních kroků, prošla kolem hvězdného okna - a téměř proti své vůli se do něj zadívala. Pohled na zářící stěny transwarpového tunelu byl přece jen odlišný od relativistických fluktuací běžného warpu, ale přesto ho připomínal... bylo to skoro jako na Voyageru. Kathryn Janewayová zhluboka vydechla - nemělo smysl dělat si iluze. Kdoví, co se mohlo stát, až do toho borgského vinkula střelí. Možná vyletí tahle sekce nebo třeba celá krychle do povětří. Možná se nestane vůbec nic - ale i kdyby, ona se už na Voyager nikdy nevrátí. Ani zpátky do Elakovi kajuty nejspíš nedojde a tenhle pohled na vesmír bude nepochybné její poslední... nebo aspoň poslední jako člověka - už brzy se uvidíme. Kathryn se otřásla - a raději znovu vyrazila vpřed. Obešla tu poslední zatáčku se zbraní v ruce a s pevně sevřenými rty... a zůstala stát.

Sotva tři kroky za ohybem, přímo mezi ní a zeleným světlem v ústí šachty stála klidná, vysoká postava. Beryl Elak ve své volné černé košili a kalhotách, bledá tvář a šedé oči s klidným, vážným výrazem. Jemně nadzvedl levé obočí a koutek.

"Zdravím vás - to je překvapení..."

Nastal okamžik naprostého, nehybného ticha. Kathryn Janewayová zadržela dech, ruka se zbraní se jí zachvěla, zastavila se... ale necouvla. Pomalu, zaraženě přikývla.

"Jak jste zjistil, kam jdu?"

"To nebylo těžké." Beryl se znovu pousmál, ale jeho oči zůstaly vážné, po nedávném výbuchu hněvu ani stopa. "Když odmyslím možnost vzít jako rukojmí naši drahou Královnu, což by ale bylo příšerně nezdvořilé a navíc k ničemu, zbývá už jen vinkulum... dost dobrá volba." Ukázal hlavou na pistoli v kapitánově ruce. "Jsem rád, že jste nezapomněla, kam jsem ji dal... to se vždycky hodí."

Kathryn pomalu potřásla hlavou. "Je mi to líto, Beryle. Ale říkala jsem, že to nemůžu připustit... a jinak to nejde. Ustupte stranou."

"Ne." Beryl to řekl docela mírně, vlastně jen zavrtěl hlavou. "Ale odeslal jsem tu zprávu. Není už důvod mávat tady tou pistolí, co kdybychom se vrátili a zjistili, jestli už někdo odpověděl?" Sklopil oči. "Anebo mi snad nevěříte?"

"Věřím vám - ale sám musíte vědět, že ta zpráva nestačí. Ustupte stranou!"

Něco ve tmě za Berylem, přímo v ústí šachty se pohnulo. Kathryn uviděla záblesk malého červeného světla, současně něco tiše cvaklo... a objevil se hrozný, nelidský obličej borgského vojáka. Kapitán sebou trhla, cítila, jak jí znovu zatrnulo v žaludku a Beryl Elak smutně zavrtěl hlavou.

"Poslyšte, to jste si vážně myslela, že vám to může vyjít... kde myslíte, že jste? Tohle je borgská loď, proboha, tady se nemůžete jen tak plížit se zbraní za zády a doufat, že si toho nikdo nevšimne! Nechápete, že takhle to bylo naplánované od samého začátku a že teď děláte přesně to, co Královna chtěla - proč myslíte, že vás nechali dojít tak dalek?!"

Kathryn cítila, že má pravdu, ten voják se tam nejspíš skrýval a čekal na ni celou tu dobu, protože Beryl ho s sebou jistě nepřivedl... přesto zavrtěla hlavou. "Na tom nezáleží. Jde o třicet lidí, kteří jsou v ohrožení hlavně díky mě - jděte stranou!"

Beryl Elak zavrtěl hlavou, klidně a pevně. "To nemůžu. Pokud jim vy chcete udělat tu radost, pak já ne... tohle zas nemohu připustit, kapitáne Janewayová!"

Kathryn neodpověděla. Cítila tlak v žaludku a údery svého srdce až v hrdle, pomalým pohybem zvedla zbraň a namířila Elakovi přímo do tváře.

"Jděte stranou - HNED!!"

"Ne... a klidně střílejte! Myslím, že dvě rány ještě můžete stihnout... a vinkulu bude úplně stačit jedna. Nemějte obavy - mrtvý jsem už byl a nebyla to žádná velká hrůza... vlastně to nebylo vůbec nic."

V těch slovech nebyla po strachu ani stopa. Nebylo tam nic než ten strašný, ledový klid a kapitán Janewayová ucítila kapky potu na svém čele a váhu té zbraně ve svých rukou... začínala být těžká až příliš.

"Beryle, varuji vás! Nenechám ty lidi-"

"NE! Jsem pragmatik, kapitáne Janewayová! Ty Rynary neznám, vás ano. Když teď vystřelíte, do tří vteřin je po vás, a na to se nebudu dívat! To budu raději mrtvý - a mnohem radši to dostanu tady a od vás, než od nějaké krysy tam venku! Když je třeba, dokážu se také obětovat, ale tu zbraň držíte vy - TAK CO BUDE?!!" Z Berylových očí znovu vyšlehl blesk, strohý a neúprosný. Nepohnul se ani o milimetr stejně jako pistole v kapitánově ruce... a Kathryn Janewayová pochopila, že čas mluvení skončil.

Nastalo ticho, hluboké a strašné. Beryl Elak a Kathryn Janewayová se dívali jeden druhému do očí - dva pevné, nesmiřitelné pohledy v zeleném šeru, nehybný, hrozivý borgský voják o kus dál... a jedna namířená zbraň.

Kapitánův prst se pomalu opřel o spoušť.

Celý vesmír jakoby se zastavil.

Kathryn Janewayová dlouze, těžce vydechla a pomalu sklonila zbraň k zemi. Ruka se jí třásla. Beryl Elak ještě chvíli nehybně stál, ale pak smutně zavrtěl hlavou.

"Je mi to líto, kapitáne."

Kathryn neodpověděla. Jen se na něj dál dívala a Beryl ten dlouhý, tvrdý pohled najednou nemohl snést, protože sklopil oči. Beze slova udělal dva kroky vpřed, natáhl ruku a kapitán mu do ní mlčky vložila zbraň.

"Je mi to líto," opakoval tiše. Zvedl hlavu... a Kathryn náhle v jeho očích znovu uviděla ten chmurný, odhodlaný záblesk.

"Je mi to líto... ani nevíte jak."

Beryl Elak se otočil s nemožnou, nekonečnou rychlostí, jakoby to byl jen rozmazaný stín. Kapitán Janewayová si to sotva stačila uvědomit, natož ten pohyb sledovat, ale vzápětí z jeho ruky vyšlehl do tmy jasný plamen. Koule oslnivě rudého ohně prolétla šikmo k zemi, přímo do ústí šachty. Voják, který tam stál, ještě stačil zvednout ruku a málem ji v posledním okamžiku srazit - ale o půl vteřiny se opozdil. Střela jen zavadila o okraj jeho ochranného štítu, stočila se stranou, odrazila se od stěny šachty... a zasáhla přímo to zelené světlo uvnitř.

Prasklo to a zasyčelo. Kathryn instinktivně zadržela dech a přivřela oči v očekávání exploze, ale žádná nepřišla. Zelená záře vinkula jen nepravidelně zapulzovala, zhasla... a o vteřinu později sebou celá borgská krychle trhla tak, jakoby ji někdo naráz urval z nějakého neviditelného řetězu. Převrátila se stranou, jakoby do něčeho narazila a současně divokým, nekoordinovaným manévrem prudce vybočila z kurzu. Vzápětí se sice dalším přemetem vrátila zpět, ale už první otřes kapitánem doslova mrštil o zem. Druhý ji smetl hlavou přímo proti stěně a i když před sebe natáhla ruce a chodba byla jen úzká, narazila tvrdě. Přepadla na bok, pak znovu proti druhé zdi, ale přestože nemohla vstát a všechno se s ní točilo, své okolí vnímala ostře a jasně.

Beryl Elak dopadl lépe. Také ztratil rovnováhu a narazil na zeď, ale nějak se jí dokázal zachytit a dokonce se i udržet na nohou. Pistoli pustil, odkutálela se bůhvíkam a Kathryn v jeho tváři a vytřeštěných očích zahlédla na zlomek vteřiny záblesk strašné, opravdové hrůzy... a prázdnotu, stejnou jako když mu zraněný muž v baru tak "poděkoval" za svou záchranu.

Osvětlení začalo blikat a vypadávat. Na všech stranách byl slyšet rachot a praskot tak strašný, jakoby se měla celá krychle vmžiku rozletět na kusy. Borg u šachty odletěl už po prvním nárazu do kouta a zůstal tam ležet jako loutka s přetrženými dráty, pak ale světlo v jeho implantátu znovu zazářilo, trhaně vstal... a Kathryn najednou slyšela rachot dalších kroků přímo za svými zády. Prostě nedokázala vstát a zbraň byla pryč, čekala, že se na ně Borgové v příští vteřině vrhnou, křečovitě zadržela dech... ale nestalo se vůbec nic. Voják u šachty se ani neotočil, jen se sklonil a vlezl dovnitř, další, který se objevil Kathryn za zády ji naprosto netečně překročil, vyrazil mu na pomoc - a to bylo všechno. Podlaha se po několika vteřinách přestala kymácet, osvětlení se znovu ustálilo, jak zřejmě naskočil nějaký záložní systém a ten hrozný, drásavý rachot kolem pomalu ustal. Kathryn Janewayová se těžce, otřeseně posbírala ze země a i Beryl Elak se vzpřímil. V jeho tváři už nebyla po nějakých emocích ani stopa, zadíval se na ni a jeho oči se tvrdě, zle leskly.

"Vraťte se do mé kajuty! Zůstaňte tam! Hned!" Tón jeho hlasu nepřipouštěl námitek. Nečekal na odpověď, bez ohlédnutí vyrazil k výtahu a Kathryn věděla, kam jde, ale trvalo jí dlouho, než se vzpamatovala natolik, aby mohla rovně jít a následovat ho. Výtahem i druhou stranou chodby se k poškozenému místu stále sjížděli další vojáci, ale ani tentokrát jí nikdo nevěnoval pozornost a než nastoupila, ještě se letmo zadívala do okna ven.

Místo transwarpového tunelu nebo warpových ohňostrojů viděla jen normální, statické hvězdné pole. Nehýbalo se a už ani nebyl slyšet dřívější hluk motorů - krychlová loď stála.

 

Beryl Elak se vrátil až za půl hodiny. Kathryn Janewayová na něj netrpělivě čekala, nevydržela ani v jeho kajutě, jak jí nařídil, ale zůstala venku, opřená zády o stěnu. Pozorovala vojáky rychle procházející kolem, přímo cítila to všudypřítomné napětí... a uvědomovala si, že je proč se bát. Jak tohle mohlo pro Beryla dopadnout... kdoví. Královna to ale určitě nepřejde jen tak lehce, Kathryn si nervozně kousala rty, prolamovala prsty... a zhluboka vydechla úlevou, když konečně spatřila tmavou, vysokou postavu v ohybu chodby.

Berylovi oči byly ještě tvrdší a tvář snad ještě nehybnější než prve. Vůbec, celé jeho strnulé držení těla a ten rychlý, odměřený krok přímo vyzařoval potlačované napětí... a Kathryn tušila, že ať si během té půlhodinky řekli s Královnou cokoliv, nebylo to nic příjemného. Došel k ní a chladně se na ni zadíval.

"Neřekl jsem vám, že máte zůstat uvnitř?" Nezvýšil hlas ani nezměnil jeho tón - ale přesto to znělo ostře.

"Omlouvám se, ale já... měla jsem o vás obavy."

"Tak to jste se bále zbytečně." Beryl odměřeně prošel kolem kapitána dovnitř a Kathryn ho následovala.

"Ano... ale byl jste pryč tak dlouho - co se dělo? Co vám Královna řekla?"

"Nic moc... důsledky budou vyvozeny později."

"A to znamená?"

"Nejspíš nic... tentokrát."

Kathryn Janewayová úlevně vydechla. "To jsem ráda, Beryle! Už jsem se bála, že-"

"Že co?" přerušil ji Elak studeně. "Co jste si myslela, že mi udělají... ti hrozní, zlí Borgové?"

Ten drsný, nepříjemný tón výsměchu v jeho hlase Kathryn zarazil.

"Omlouvám se, já... chtěla jsem jen říct, že by mě mrzelo, kdyby se vám kvůli tomu, že jste mi pomohl něco stalo..."

"Cože?! Že jsem VÁM pomohl?!" Berylova tvář zbledla a z jeho hlasu najednou vybuchl takový hněv, až Kathryn leknutím ucouvla. "Vy jste mě snad žádala o nějakou pomoc... vy jste se mě snad na něco ptala?! Ne, vás zajímalo jenom VAŠE vlastní svědomí, VÁŠ vlastní zájem! Ne můj, ne těch Rynarů, ale váš!!" Beryl Elak křičel tak jako ještě nikdy a divoký, zuřivý vztek v jeho slovech rezonoval celou místností jako zvon. "Borgové mě za celých těch pět let ani jednou nelhali. Ani jedinkrát se mě nepokusili podvést, nebo udělat za mými zády něco, co by se mě týkalo a s čím bych nesouhlasil. Chovali se ke mně slušněji a čestněji než kdokoliv jiný v tomhle kvadrantu, výs nevyjímaje - a já je teď zradil! Ublížil jsem těm, kteří by pro mě bez váhání dali život jenom proto, abyste VY mohla v noci klidně spát... aby vaše vzácné svědomí kapitána Federace náhodou nedošlo újmy, že jste nic neprovedla těm odporným Borgům, když jste měla příležitost! A ono by vás mrzelo, kdyby se mi něco stalo! Předtím to vašemu přechoulostivému svědomí nijak nevadilo - jenomže teď pro změnu zapomínáte, že spolu nejsme na stejné straně plotu... KAPITÁNE JANEWAYOVÁ!!"

Beryl Elak se otočil. Odkopl židli, která mu stála v cestě, až odlétla do kouta a rozlíceně trhl dveřmi do své ložnice. Práskl jimi tak, až průhledná zrnitá tabule v levém křídle napříš praskla, drobné kousky střepů se vysypaly na podlahu... a byl pryč.

Kathryn Janewayová tam, zůstala stát úplně sama.

 

Ta noc byla dlouhá. Kapitán Janewayová nespala, jen se převalovala na lůžku a zírala do stropu. Poslouchala tiché kroky vojáků venku, vnímala tu zvláštní vůni, tlumený hukot a jemné vibrace všude kolem... a ty skryté myšlenky. Podle toho hluku se už krychle na tranwarpový pohon nevrátila, ale Kathryn to v téhle chvíli nijak zvlášť nezajímalo... dokonce ani další osud té rynarské lodi ne. Minuty a hodiny odkapávaly v tom tichu a přemýšlení jen velmi, velmi pomalu... byla to dlouhá noc.

Jak se dalo čekat, Beryl Elak se už do hlavní místnosti nevrátil. Světlo v ložnici ale svítilo celou noc a Kathryn jaksi cítila, že i jemu ubíhaly hodiny jen pomalu... hlavně jemu. Když konečně přišlo ráno, dveře z ložnice se otevřely a Beryl vyšel ven. Jeho rozcuchané vlasy, fialové kruhy pod očima a těžký unavený výraz ve tváři dával tušit, že se opravdu příliš nevyspal, ale neřekl nic. Rovnou přešel k borgskému monitoru v koutě a několik dlouhých minut u něj stál a soustředěně si hrál s ovládáním. Pak lehce potřásl hlavou, vytáhl z replikátoru dvě kávy a posadil se proti Kathryn za stůl. Pozdravil ji jen kývnutím, ale i když v něm už nebylo po včerejším výbuchu ani památky, to ticho bylo přesto mrazivé. Ještě krátkou chvíli pak oba mlčeli.

"Omlouvám se vám, pane Elaku." Kathryn Janewayová promluvila první, klidně a pevně. "Přemýšlela jsem o tom, co jste mi řekl... a měl jste pravdu, nejednala jsem správně. Těm lidem jsem chtěla pomoci jen kvůli nim a kvůli tomu, že jsem se za jejich osud cítila zodpovědná, s nějakou nenávistí k Borgům to nemělo vůbec nic společného, ale měla jsem přitom brát větší ohled na vás... i na Společenstvo. Mé zkušenosti a můj osobní názor na Borgy neznamená, že nemohou být pro někoho jiného dobrými přáteli. Co jsem udělala bylo možná správné pro mě, ale neměla jsem právo zatáhnout do toho vás... a už vůbec ne nutit vás vybírat si mezi věrností přátelům a mnou. Bylo to ode mě sobecké a špatné... a je mi to skutečně moc líto."

"A jak jste to tedy měla udělat - když jsem vám stál v cestě?" Beryl Elak se unaveně, mdel pousmál. "Zapomínáte, že kdybych prostě uhnul stranou a nechal vás střílet, nebyl bych zatažený do ničeho... ovšem kromě toho, že jsem vás sem přivedl, jen s těmi nejlepšími úmysly. Tušil jsem od začátku, že z toho bude nějaká mrzutost, hned jak jsem zjistil, kdo opravdu jste - ale k tomu, co jsem udělal jsem se rozhodl sám, kapitáne! K ničemu jse mě nenutila... a chránit tu loď nebylo správné jen pro vás." Lehce potřásl hlavou. "Naopak, Kathryn. To já bych se měl omluvit... a z celého srdce vám poděkovat."

"Nerozumím." Kapitán Janewayová překvapeně zvedla hlavu. "Za co mi chcete děkovat?"

"Že jste mi pomohla udělat správnou věc. Obávám se, že to, co jsem se v tomhle pokoji včera snažil ukřičet nebylo vaše, ale moje svědomí... a žejsem se o to snažil už hodně, hodně dlouho. Zavíral jsem oči, ignoroval co Borgové dělají, až se mi to začalo dít přímo pod nosem... a bojím se, že nebýt vás, ignoroval bych to dál, úplně jako ti lidé venku. Jsem vám vděčný, že jste mi pomohla to neudělat... a jsem rád, že to nebylo zbytečné."

Kathryn Janewayová opatrně zadržela dech. "Chcete říct, že..."

"Ano," dopověděl Beryl s úsměvem. "Vyšlo to. Podle dálkových senzorů zachytil nendoriánský křižník mnou zesílený signál a zachránil celou posádku té rynarské lodi... jenomže asi dvě hodiny poté, co bychom tam dorazili my - měla jste pravdu." Berylův úsměv se lehce rozšířil a poprvé se v něm opět objevil ten poťouchlý nádech. "Moc rád bych viděl, jak se budou ti mizerní Nendoriáni tvářit, až se v tom signálu trochu povrtají a najdou v nosné vlně transpondéru borgskou signaturu. Za ten pohled bych dal rok života... ale stačí mi jenom ta představa..."

"Ale přesto..." Kathryn zavrtěla hlavou. "Mrzí mě, že jste to musel udělat."

"Mě to taky mrzí," souhasil Beryl vážně. "Ale mrzí mě jenom to, že k tomu všemu vůbec došlo, ne to, co jsem udělal... teď už ne. Borgové se s tím budou muset smířit. Královna se musí naučit, že může mít buď přátele nebo figurky na šachovnici, ale ne obojí, prospěje to jí i Společenstvu... a co by to bylo za přátelství, kdybychom se aspoň jednou za pět let pořádně nepohádali?" Kysele se ušklíbl. "Jenom doufám, že to pochopí rychle - dost nerad bych jim takhle domlouval častěji..."

"Rozumím." Kapitán Janewayová se rozpačitě kousla do rtu. "Ale chtěla jsem se zeptat... jak velké jsou vlastně škody na krychli? Vypadalo to dost hrozně... a co zranění?"

Beryl překvapeně zvedl obočí. "Nic vážného. Pár zlomených kostí, pár vytržených kabelů... nic, co by Borgům stálo za řeč." Pobaveně se zasmál. "Dřív jste si asi nelámala hlavu zrovna s tím, kolik borgských vojáků přijde po vašich akcích k úrazu... to jsou mi věci!"

"Inu, zjevně na mě máte dost špatný vliv," opáčila Kathryn s úsměvem a Beryl se tomu znovu krátce zasmál.

"Nemyslím, že byste se zrovna vy dala od někoho ovlivňovat - se svojí kuráží." Usmál se, ale už mnohem vážněji. "Ta cesta s pistolí pod sakem odsud až k vinkulu, navíc s vědomím, co bude potom... to musela být pěkně dlouhá procházka, co?"

Kathryn Janewayová se zadívala do svého šálku kávy. "Ani nevíte jak..."

"Ale vím, Kathryn," odvětil Beryl tiše, pevný, zkoumavý pohled upřený přímo do jejích očí. "Moc dobře to vím. Také znám jednu takovou... a ještě zdaleka neskončila."

Vstal, přistoupil ke skříni a otevřel ji dokořán. Ve spodní části stála schránka z černého kovu, úzká a vysoká, ozdobená týmž reliéfem tří propletených vlnek, jako byl ten v ložnici. Beryl Elak ji otevřel, opatrně oběma rukama vyndal její obsah a položil ho před kapitána na stůl. Byla to vysoká, neprůhledná nádoba o objemu zhruba tří litrů s jednoduchým, šroubovacím víkem a Kathryn Janewayová se na ni tázavě zadívala.

"Otevřete to," pobídl ji Beryl klidně. "Nebojte se, není tam nic nebezpečného... a myslím, že vás to bude zajímat."

Nádoby byla až po okraj naplněná černým, sypkým popelem. Byl jemný jako mořský písek, naprosto postrádal jakékoliv větší částice a kapitán Janewayová nedokázala pouhým pohledem určit, z čeho by mohla pocházet. Promnula špetku mezi prsty, pustila ji zpět do nádoby a zavrtěla hlavou.

"Nechápu - co je to?"

"Tohle, kapitáne Janewayová, je můj domov. Má rodná planeta - přece vás předtím zajímala, ne? Víc vám z ní ale bohužel ukázat nemůžu - víc z ní nezůstalo." Beryl Elak se usmál, hořce a bolestně. "Jste už dlouho sama na cestě, vy a Voyager.... jestlipak vás už někdy napadlo, co všechno se zatím mohlo doma stát? Možná toho bylo hodně... jestlipak vás už napadlo, jaké by to bylo zůstat posledním svého druhu?"

Kathryn Janewayová na něho zírala neschopna slova. "Přece... nechcete říct, že..."

"Ale ano, Kathryn, chci. Přesně to chci říct." Beryl s dlouhým, těžkým povzdechem klesl zpět do židle, odsunul nádobu s popelem stranou a natáhl se po druhém šálku kávy. "Můj druh byl jedním z nejstarších a nejrozvinutějších v této části kvadrantu. Měli jsme skvělé, rychlé lodě, vyspělé technologie, nadané vědce, talentované umělce, prostě všechno, co jsme si mohli přát, ale žili jsme velmi izolovaně. Náš systém ležel stranou od většiny ostatních obydlených soustav a nám to tak vyhovovalo, nepotřebovali jsme s nikým obchodovat nebo se přátelit a měli jsme dost silnou obranu, abychom se nemuseli bát žádných útoků zvenčí. Zachovávali jsme přísnou neutralitu ve všech konfliktech, potrpěli jsme si na svou nezávislost a na to, že se vždy a za všech okolností obejdeme bez pomoci druhých... anebo jsme si to aspoň mysleli. Jenomže všechno se jednoho dne vyčerpá a stejně to bylo i s námi a našimi energetickými zdroji. Dlouho se nám dařilo to obcházet a snažit se vyjít i s málem, jenomže najednou to prostě nešlo. Najednou už nebylo dost dilithia pro antihmotové reaktory, deuteria pro vodíkovou syntézu, minerálních zdrojů, dokonce ani potravin pro naši neustále rostoucí populaci... Mohli jsme to řešit i jinak. Mohli jsme navázat obchodní kontakty, vyměnit suroviny za technologie nebo kolonizovat nové světy a přestěhovat alespoň část obyvatel jinam... ale my byli tak domýšlivý..." Beryl Elak si unaveně protřel oči.

"Věřili jsme, že všechno zvládneme sami... jako vždycky. Zredukovali jsme své nároky, naposled si utáhli opasky a vrhli všechny zbylé síly na vývoj nového, naprosto nevyčerpatelného zdroje energie. Naše civilizace byla velmi stará, vybudovaná na troskách mnoha jiných, ještě starších a dávno zapomenutých. Od těchto předků se nám dochovalo jen velice málo - pár starých artefaktů a legend, ale právě ve spoustě z nich se mluvilo o jakési záhadné látce s úžasnými energetickými vlastnostmi. Naši předkové jí říkali Boží plamen... jak příhodné... Po osmi letech výzkumů a bádání se nám podařilo objevit způsob, jak ho vyrobit a stabilizovat... jediná molekula by nám stačila na stovky let, tak to bylo silné. Za další tři roky jsme s velkou slávou dokončili první reaktor - obrovskou stavbu s kopulí přes tři kilometry velkou. V té době jsme u přitom byli prakticky na dně, mělo to být největší vítězství v našich dějinách, nejúžasnější úspěch našeho druhu. Vzpomínám si na ty davy v ulicích měst, na ten jásot, když se začalo odpočítávat konečné spuštění... moc dobře si na to vzpomínám..."

Kathryn Janewayová jen nehybně seděla... začínala už tušit, co přijde.

"Byl jsem nižším důstojníkem v Centru, což byly elakijské bezpečnostní složky, a mým úkolem bylo hlídkovat na orbitě nad planetou a zajišťovat hladký průběh oslav. Byla to jenom formalita... ale hlavně trest za jeden přestupek, kterého jsem se dopustil krátce předtím. Byl jsem jediný, kdo zůstal ve vesmíru, všichni ostatní včetně mé rodiny byli dole a já si pamatuji, jak jsem tenkrát zuřil, že kvůli jedné hlouposti přijdu o takovou zábavu... ale nakonec jsem jí měl dost. Víc než dost..." Beryl se trpce ušklíbl. "Když se z reproduktorů po celé planetě ozvalo "NULA!," pamatuji si jenom ten obrovský, strašný, rudý záblesk. Bylo to... jakoby se čas, prostor i celý vesmír v jediném okamžiku roztrhl vejpůl a tou dírou se vyvalilo ven celé peklo. Travalo dvě, možná tři vteřiny než se to dostalo na oběžnou dráhu, nějak se mi podařilo dát warp, ale ta exploze pronikla až do subprostoru. Po chvíli mě to stejně zasáhlo, jenom jedna jediná obrovská rána... a pak už nic. Ten výbuch úplně zničil prostor dvou světelných let kolem dokola. Naše planeta, naše soustava, všechno bylo během deseti minut spáleno na prach a naše slunce to prostě... sfouklo. Celá hvězda se v tom záblesku vypařila, zhasla jako svíčka v bouři - a to byl konec. Zbyl jenom tenhle popel a černá prázdnota na miliardy a miliardy kilometrech... náš neúžasnější úspěch. Naše domýšlivost..."

Kathryn těžce polkla. "A vy? Říkal jste, že vás to také zasáhlo - a dva světelné roky? Jak se vám podařilo dostat se za těch pár vteřin tak daleko?"

"Nepodařilo." Beryl se nepatrně pousmál. "Nic takového jsem ani netvrdil. Pomohli mi moji dokonalí přátelé - a takhle jsme se spolu poznali." Uvolněně se opřel v křesle. "Byli jsme pokročilý druh a tak se o nás v té době už začali zajímat i Borgové - víte v jakém smyslu. Nebylo to ještě tak zlé, dokázali jsme si je držet od těla a oni netlačili příliš tvrdě, jen tak sondovali terén, sbírali informace... a drželi si nás pěkně pod dohledem. Jedna krychle zachytila ten záblesk výbuchu - podle toho, co mi později ukázali musel být vidět snad v celé téhle galaxii - a vyrazila se podívat, co se děje. Když překonala energetickou i subprostorovou šokovou vlnu a přiblížila se k naší soustavě, našla jenom jedno veliké mračno černého popela plné zbytkových vírů exploze, dost silných, aby ji roztrhaly na kusy... a trosky mé lodi. Ne celou loď, jenom trosky - ale pořád jediné, co aspoň zůstalo v celku. Bylo to nejblíž k okraji toho mračna, jak se jen dalo dostat, ale i tak jim trvalo několik dnů, než to všechno posbírali... včetně mě. Nedá se ani říct, že bych byl zraněný. Ne, byl jsem mrtvý, tak mrtvý jako každý, kdo vyletí s lodí do povětří a pak si ještě zaplave v kosmu bez skafandru, jenomže Borgové si vědí rady i se smrtí, když chtějí... a tady se do toho nejspíš nějak vložila Královna. Odvezli mě, nebo aspoň všechno co ze mě našli, na jednu z planet Společenstva, hluboko uvnitř borgského území a začali to zase skládat dohromady. Postavili něco jako regenerační komoru, která byla se vším velká jako čtvrtina téhle lodi. Navrhli speciální implantáty, nahradili všechno, co mi chybělo, zevnitř i zvenku, a pomocí nanosond dokonale vyléčili poranění mozku. Vypěstovali umělou kůži, vlasy, i tkáně, vyspravili všechno do posledního neuronu, buňku po buňce - a prakticky totéž pak udělali s mojí lodí. Trvalo to skoro půl roku a šli dokonce tak daleko, že když jsem se poprvé probral, měl jsem na sobě i svou uniformu... a první tvář, kterou jsem uviděl patřila Královně. Přiznávám, byl to docela šok... než mi ukázala, co zbylo z mého domova. Jenom pár hrstí prachu - a já."

"A víte to jistě?" Kapitán Janewayová pomalu vstala od stolu. "Co když se někomu podařilo před tou explozí uniknout... co když zrovna nebyl na planetě, když se to stalo? Pokoušel jste se někoho najít, pátrat..."

"Lituji, Kathryn." Beryl Elak zavrtěl hlavou. "Samozřejmě jsem se snažil. Strávil jsem měsíce hledáním i té nejmenší stopy po někom takovém... ale, popravdě řečeno, ani jsem nikdy nečekal, že bych někoho opravdu našel. Říkal jsem, že jsme byli izolovaná společnost... velmi izolovaná. Starali jsme se jen o své vlastní záležitosti a i kdyby snad někdo přece jen někam odjel, na spuštění toho reaktoru by se určitě vrátil. Měla to být ta největší událost v naší historii, bylo by nemyslitelné, aby si to někdo nechal ujít... ne. Už jsem zůstal jen já... a tamta rostlina." Beryl ukázal na skříň. "Semeno našli borgové v jedné mojí botě, na Elaku to přitom byl ten nejrozšířenější plevel a teď... hezká ironie." Beryl se znovu přinutil usmát a Kathryn Janewayová se mu zadívala do tváře.

"Cítím s vámi, Beryle... a chápu, jak vám je. Je pravda, že my svůj domov stále máme. Jednoho dne se tam snad vrátíme, ale to nejspíš potrvá ještě hodně, hodně dlouho... a jsou chvíle, kdy se i já cítím jako poslední svého druhu. Jsem ráda... že mohu být vaším přítelem."

"Ano." Beryl Elak krátký okamžik mlčel, ale pak se na jeho tváři znovu objevil úsměv - tentokrát opravdový. "Já také... kapitáne Janewayová." Vstal, popadl nádobu s popelem a vhodil ji zpět do schránky. "Máme důležitější věci na práci, je čas nechat vzpomínek. Stejně ani jeden z nás nemá na vybranou... a svoboda volby je přece borgská specialita, ne?" Přibouchl dveře skříňky, rychle zavrtěl hlavou, jakoby se chtěl konečně a definitivně zbavit všech zlých myšlenek a otočil se.

"Povídá se s vámi moc hezky, to musím uznat... jenže čas běží." Krátce mrkl na borgský panel, vytáhl z replikátoru známý tác se sušenkami a hodil ho na stůl. "Včera jste přišla o večeři, hleďte si to teď vynahradit. Potom můžete ještě jednou vyzkoušet zdejší sprchu, třeba se pokochat výhledem z okna, a pak mizíme. Má loď by už měla být opravená - a nejpozději do hodiny musíme být odsud pryč."

Kathryn Janewayová lehce sklopila hlavu. "Chápu."

"Ne, nechápete," opáčil Beryl. "S tou vaší včerejší procházkou to nemá co dělat. Nikdo vás odtud nevyhání a pokud jde o mě, s radostí bych vás tu hostil třeba měsíc, vnášíte sem docela zajímavé vzrušení. Za pár týdnů bychom si určitě dali kávu ve třech i s Královnou a probrali pár morálních dilemat, ale je tu bohužel takový menší problém: Dálkové senzory krychle zachytily váš Voyager - rovnou na cestě sem."

Kapitán Janewayová právě nesla k ústům první sušenku, ale rázem zůstala stát jako když do ní uhodí.

"COŽE?!!"

"Už to tak bude," přisvědčil Elak. "Vaši přátelé nejspíš po vašem odletu potkali někoho, kdo jim vysvětlil, co to je Karnacký bluff a vyrazili za vámi. Na místě setkání našli trosky raketoplánu a hirogenské lodi, zbytky mých a vašich torpéd... a jednu cizí warpovou stopu. Museli si domyslet, že někdo ty Hirogeny zahnal a když nenašli vaše tělo, vydali se za mnou, aby se mě na to zeptali. Je vidět, že jim na vás záleží - kdokoliv jiný tady by to už dávno vzdal a spokojil se s tím, že vás dostali ti lovci. Vaše posádka urččitě přišla až na stanici Vertok - a v tom brlohu se museli dozvědět moc pěkných věcí o mně, když se teď hrnou warpem devítkou přímo sem, všechny zbraně v pohotovosti." Beryl se uchcchtl. "Rád bych viděl, co udělají až padnou na transwarpovou signaturu po krychli. Buď ještě zrychlí... anebo to hezky svižně otočí zase nazpátek..."

Kathryn zachmuřeně potřásla hlavou. "O tom pochybuji... musíme je okamžitě zastavit! Měla bych jim poslat zprávu-"

Beryl Elak se rozchechtal, tlumeně, ale na celé kolo.

"Ano," připustila Kathryn neochotně. "Máte pravdu... " Jsem hostem u přítele borgské Královny." To by neznělo zrovna přesvědčivě, spíš by si mysleli, že mě už Borgové asimilovali a teď se snaží vlákat Voyager do pasti... musíme jim hned vyrazit naproti!"

"Ano," přikývl Beryl. "A přesně to taky uděláme. Nemusíme spěchat, vaší lodi potrvá ještě nejméně tři hodiny, než se dostane do větší blízkosti... ale máte pravdu, lepší bude nenechat je doletět moc daleko. Naši drahou Královnu by zas mohlo něco veselého napadnout, třeba dojít si pro jednoho ztraceného vojáka... a já bych byl dost nerad, kdybych tu pak musel zase do něčeho střílet. Najezte se, já si ještě něco vyřídím, a jdeme."

Beryl Elak se otočil, vyšel ze dveří... ale ještě než zmizel, všimla si Kathryn toho světla v jeho očích, nepatrné, avšak významné změny v tónu jeho řeči - a hlavně úplně jiného výrazu ve tváři. Strohé, úsečné a nehybně napjaté rysy byly pryč, stejně jako většina té skryté hořkosti, zlosti a smutku. Beryl vypadal poprvé za celé ty tři dny skutečně uvolněně a spokojeně, snad dokonce šťastně, a kapitán Janewayová během jídla přemýšlela, čím to asi je. Možná se konečně zbavil pochybností o sobě samém. Možná, že jen potřeboval najít někoho, komu by mohl vyprávět svůj příběh. A možná chtěl jen získat nějakého dalšího přítele...

 

Kathryn Janewayová, kapitán federální lodi Voyager, stála na černé, mřížkované podlaze uprostřed kruhu jasně zeleného světla a pozorovala čtyři borgské vojáky končící právě práci na pravém motoru štíhlého, elegantního plavidla sedícího v doku asi o deset metrů dál. Beryl Elak stál hned vedle ní, zády se opíral o členitou, složitě profilovanou zeď ve stínu blikající regenerační komory, a díval se. Kapuci dlouhého pláště měl shrnutou na ramena, pod nimi se na černém ochranném krunýři leskly konce závěsů obou hrozivých pušek a spolu se zbytkem pláště, rukavicemi a vysokými, těžkými botami se ztrácely v šeru u země. Jinak tu už bylo jen to zelené světlo, chladný vzduch a tiché ozvěny kolem... Beryl lehce naklonil hlavu stranou.

"No, jen se přiznejte, Kathryn - nebude vám tohle místo chybět? Za pár minut už budete zpátky u svých - nebude se vám stýskat po tom krásném tichu? Ta vyhlídka z oken, těch míst k objevování a hlavně ti milí, srdeční lidé... Jen řekněte pravdu - že byste nejraději zůstaa tady?!"

"Pravdu, Beryle?" otázala se Kathryn s úsměvem. "Tak tedy - NE! Uznávám, že vaši přátelé mají některé... dost překvapivé rysy a hlavně váš humor mi bude na Voyageru chybět ze všeho nejvíc, ale budu šťastná, až nechám tuhle loď za zády - při vší úctě k vám."

"To je v pořádku," mávl rukou. "Chápu vás. Ale je trochu neslušné zmizet odněkud jen tak, bez rozloučení - nechcete říct Královně sbohem? S radostí bych vás doprovodil..."

"Děkuji... ale myslím, že se bez toho potěšení obejdu."

"Já také - tentokrát," usmál se Beryl smutně. I přes tále stejně živé oči byl jeho obličej znovu bledý a propadlý, opět až příliš připomínající borgského vojáka - ale Kathryn už věděla, čím to je. Když se Beryl po několika minutách vrátil zpět do kajuty, nesl si přes ruku nový krunýř a malou, oválnou krabičku. Krunýř hodil na postel a s krabičkou v ruce si sedl za stůl. Kysele, zamračeně se na ni zašklebil... a zadíval se na kapitána.

"Poslyšte, když už jsme tak dobří přátelé, neudělala byste pro mě ještě něco? Jenom takovou maličkost..."

"Jistě... a co?"

"Držte mě!"

V krabičce byly dvě nádobky velmi podobné hyposprejům. Když si Beryl Elak vstříkl do krku první, vypadalo to, jakoby mu žilami projel oheň. Zrudl ve tváři a vzápětí zbledl. Zalapal po dechu, roztřásl se tak, až ho Kathryn musela skutečně zachytit, aby nespadl ze židle, ale přesto se dál šklebil, jakoby se vůbec nic nedělo.

"T-o n-nic n-ne-ní," drkotal zuby. "Za-a chv-í-li to pře-e-jde!" Opravdu se po několika vteřinách uklidnil a po druhé injekci začal opět normálně dýchat, ale ta nezdravá bledost v jeho obličeji už zůstala... a kapitán Janewayová jen zavrtěla hlavou.

"Beryle, prosím vás, co v tom bylo? Vypadáte hrozně..."

"To je v pořádku... dneska to celkem šlo, zažil jsem horší." Vstal, opatrně zkusil pár kroků, ale raději si zase rychle sedl. "To první bylo několik milionů upravených borgských nanosond - musím si občas doplnit jejich hladinu, abych držel pohromadě. A to druhé - to byla nová zpráva, kterou mám pro Společenstvo doručit." Zasmál se. "Informace zakódované do rezidentních sekvencí DNA v mém krevním oběhu - říkal jsem, že je to originální. Problém je jenom v tom, že se to Společenstvu pořád nějak nedaří srovnat s mým imunitním systémem, takže se pak cítím jako po pěti záchvatech dralenský zimnice. Ale stejně... bezpečný způsob přepravy, ne?"

"Bezpečný možná," přikývla Kathryn, "ale originální ne. Před několika lety si jeden příslušník nepřátelského druhu nechal zavést do krve tekutou výbušninu, lstí pronikl na palubu Voyageru, a pak ji odpálil... i se sebou. Ten druh se jmenoval Kazoni, nemají to Borgové náhodou od nich? Nebylo by to poprvé, co... opisovali."

"To nevím... ale příležitostně se na to můžu zeptat." Beryl Elak vstal, tentokrát už bez potíží, otevřel skříň a začal vyndávat zbylé součásti své výstroje. "Vůbec," zabručel, "mám takový dojem, že začnu být ode dneška o dost zvědavější... v jistých věcech." Mávl rukou, začal se oblékat - a o chvíli později se už oba opírali o zeď před jeho lodí. Kapitán Janewayová zamyšleně potřásla hlavou.

"Přemýslím o tom, co jste mi vyprávěl... a, popravdě řečeno, pořád tomu nerozumím. Bez urážky, ale Společenstvo nikdy nebylo typem obětavých zachránců, to musíte uznat, tak proč vynaložili tolik času a úsilí jen na pomoc jedinému člověku? Bylo to kvůli té látce, co zničila váš svět, chtěli se o ní dozvědět víc?"

"To ano," přikývl Beryl. "Na to se mě vyptávali hodně - ale nezjistili skoro nic. Pochopte, přesné složení Božího plamene nebo toho reaktoru bylo naše nejstřeženější tajemství vůbec. Možná ani neexistoval žádný konkrétní člověk, který by o tom věděl úplně všechno, mohl jsem jim říct jen to, co jsem řekl vám a co věděl zhruba každý... ale chápu, co myslíte. Proč mě vlastně zachránili? A když už, proč ze mě pak prostě neudělali vojáka? Určitě by to pro ně bylo mnohem snažší, než dávat mě dohromady takhle, opravdu hodně jsem o tom přemýšlel... ale skutečnost je taková, že prostě nevím." Beryl Elak se nepatrně pousmál. "Nikdy jsem se jich na to nezeptal."

Kathryn Janewayová se na něj udiveně, překvapeně zadívala a on jí ten pohled oplatil.

"A co vy... taky jste se mě nikdy nezeptala, proč jsem vás zachránil před těmi Hirogeny."

"A proč tedy?"

"Nevím." Berylův úsměv se nepatrně rozšířil. "Nikdy jsem o tom nepřemýšlel."

Dlouhou chvíli se na sebe jen nehybně dívali... ale Kathryn Janewayová náhle tomu jemnému, významnému úsměvu rozumněla lépa, než kdykoliv dřív. Pomalu, vážně, přikývla.

"Ano... já také ne." Otočila hlavu zpět k lod a pracujícím vojáků. Právě uzavírali poslední dva odklopené panely a Kathryn je mlčky pozorovala.

"Myslím na to, co mi řekla Královna," přiznala se po chvíli. "Že jsme vlastně stejné... že obě klademe zájmy své a svých lidí nad zájmy ostatních a pak jen hledáme záminky pro zdůvodnění. Nesouhlasila jsem s ní, ale jestli ten včerejšek měl být zkouška, pak měla pravdu... a já jsem zklamala."

"Jestli ten včerejšek měl být zkouška," opáčil Beryl klidně, "pak jsme zklamali oba. Vy pro to, co jste neudělala - a já pro to, co jsem udělal. Ale jsme jenom lidé - nejsme dokonalí." Na okamžik zaváhal. "A co se Královny týče, i já myslím na to, co mi jednou řekla. "Je to osamělá existence - se všemi těmi hlasy v hlavě." Možná je to ta odpověď, kterou hledám... a možná, že ani Borgové nejsou tak dokonalí, jak si o sobě myslí. Třeba se od sebe vážně zas tak moc nelišíme..."

Vojáci začali vynášet z vnitřku lodi své vybavení a kapitán Janewayová přemýšlela o posledních slovech, ale tentokrát to byl Beryl, kdo promluvil jako první.

"Když se to tak vezme, vlastně mi Královna zase jednou pomohla. Často jsem uvažoval o tom, co bych udělal, kdyby Borgové někoho napadli přímo přede mnou, ale pořád jsem nevěděl. Pochyboval jsem, nebyl jsem si jistý - až mě prostě hodila do vody a já musel plavat." Zasmál se. "Pravdivé údaje zajistí pouze zkouška..." Vážně mě už zná až příliš dobře - jen by mě zajímalo, jak bych se rozhodl, kdybyste u toho nebyla vy."

Kathryn bleskla hlavou vzpomínka na tu bitku v baru, na chladý, odhodlaný pohled se kterým bránil napadeného muže... a jen krátce zavrtěla hlavou.

"Jednal byste stejně. Vím to."

Beryl Elak se lehce, ale přece spokojeně pousmál. "Nejsem si sice tak jistý... ale děkuji vám, hezky se to poslouchá." Rázně se odepil od stěny. "Je čas se pohnout - Voyager čeká!"

U otevřeného průchod do lodi už stál jen jediný voják, světlo v "oku" tentokrát svítilo žlutě a Beryl se do něj klidně zadíval."

"Všechno v pořádku - nic, na co bych si ještě měl dát pozor?"

"Ne. Plavidlo je plně funkční.ů

"A jsou v počítači údaje pro další setkání?"

"Ano."

"Ví se už, kdo přiletí? Zase tahle loď?"

"Ano."

"To jsem rád." Beryl Elak vážně přikývl. "Děkuji vám za všechno... a nashledanou! Budu se těšit."

Voják krátký okamžik nehybně stál... ale když znovu promluvil, Kthryn s tichým zamrazením rázem poznala ten známý, chladný hlas.

"I my se budeme těšit... a byla to opravdu velmi zajímavá hra."

Beryl už byl otočený zády. Právě se skláněl ve vchodu, ale zarazil se, znovu se vzpřímil a vrátil zpět. Zvolna přikývl.

"Ano. Zajímavá... a taky poučná. Velmi poučná." Uklonil se, svým typickým gestem. "Nashledanou... už se moc těším na další partii." Sklonil se, prošel přehodovým otvorem a Kathryn ještě zaslechla tichý smích a šeptem vyslovenou poznámku.

"Snad taky někdy nějakou vyhraju... a snad mi někdy udělá tu radost a přijde se rozloučit osobně."

Kapitán se pousmála, chystala se nastoupit za ním, ale to žluté světlo se teď upíralo do její tváře, stejně jako ty černé, neviditelné oči někde za ním... a ona najednou naprosto přesně věděla, co řeknou.

"Nashledanou, kapitáne Janewayová. Ještě se uvidíme."

Kathryn se naposled rozhlédla kolem, po černých stěnách, zelených světlech a tichých ozvěnách... a vážně, pevně přikývla.

"Ano. Já vím."

Otočila se, bez jediného ohlédnutí prošla uzávěrem a zabouchla ho za sebou. Když otáčela zajišťovacím kolem, seděl už Beryl Elak u řízení a připravoval se ke startu. Neřekl nic, jen se po ní podíval... a o pár sekund později se malé, štíhlé plavidlo hladce odpoutalo od černého povrchu krychle a zamířilo vzhůru. Kathryn Janewayová se zamyšleně dívala bočním průzorem. Pozorovala vzdalující se temnou loď i její barevná světla dokud se nezačala ztrácet z dohledu... a dkud všechno nepřekryl oslňující záblesk warpového skoku. Beryl Elak nastavil kurz, zajistil řízení a uvolněně se otočil.

"Tak jak se cítíte? Úleva?"

"Nevím... snad trochu." Ve skutečnosti Kathryn v nitru stále svíral strach... ale už ne o sebe. Vážně, pozorně se na Beryla zadívala.

"Co budete dělat?"

"Nevím." Pokrčil rameny a uhnul pohledem stranou. "Asi strávím pár týdnů sám ve vesmíru. Prohlédnu si ty nové holopásky, promyslím pár věcí...a, samozřejmě, doručím svou zprávu."

"A ta nabídka? Jak se rozhodnete?"

Beryl dlouze vydechl. "Nevím. Ale myslím, že ji odmítnu... alespoň prozatím. Možná se k tomu někdy v budoucnu ještě vrátím, byl bych docela rád, kdybych mohl - ale muselo by to být jiné Společenstvo, než jaké je teď, abych to udělal. O hodně jiné..."

"Rozumím." Kathryn sklopila oči. "Chtěla jsem, abyste věděl, že bez ohledu na Borgy a na to, jak se rozhodnete, budu respektovat vaši volbu... a budu váš přítel."

Beryl Elak se pousmál. "Já vím... a děkuji." Potřásl hlavou. "Víte, bylo to velmi lákavé, po tom všem... zajistit, aby něco z Elaku žilo dál i po mně. Kdybych byl asimilován, všechny mé znalosti, zkušenosti a vzpomínky na domov by se staly součástí kolektivního vědomí. Bez ohledu na mě by pžetrvaly tak dlouho, dokud by existovali Borgové, byla by to jistá forma nesmrtelnosti, která by snad dala nějaký smysl tomu, že jsem přežil právě já... ale nejde to. Nemůžu dát znalosti a vědomosti svého lidu Borgům, pokud je použijí zase jen k ničení jiných. S tím by můj národ nesouhlasil, to by nechtěl... a ani já s tím nesouhlasím, i když to jsou mí přátelé. A pak... pouhý další voják v zástupu. Tím bych jim nepomohl... a ani sobě."

Kapitán Janewayová se na něj vážně zadívala. "Chápu vás... ale co když už to takhle prostě nepůjde dál? Co když si už opravdu budete muset vybrat, na čí straně stát? Jestli na straně přátel - anebo na straně těch, kteří jsou v právu, co pak uděláte?" Na okamžik zaváhala. "Uvažoval jste už o tom, že odejdete?"

"Ano," přikývl Boryl, překvapivě klidně. "O tom jsem uvažoval... ale co se tím vyřeší. Společenstvo nejedná správně, ale tím, že od něj uteču se nic nezmění... a jsou to mí přátelé." Nepatrně se pousmál. "A co vy, Kathryn? Když se váš přítel zachová špatně, do uděláte? Opustíte ho - anebo se pokusíte mu pomoci? Nemůžu odejít... teď, když tu pomoc potřebují ze všeho nejvíc."

Kathryn se, navzdory vší vážnosti, neubránila úsměvu. "A vy myslíte, že jsou na tom zrovna Borgové nějak zle?"

"Ano, Kathryn." Beryl Elak zůstal nehybně, smrtelně vážný. "Velice zle... a pořád to nechtějí vidět." Zamyšleně, zachmuřeně se opřel v křesle. "Vzpomínám si - je celkem zvláštní, co všechno si člověk vybaví až když už je pozdě - že i na Elaku existovali skupiny, které před spuštěním toho reaktoru varovaly. Poukazovaly na to, že bezpečnostní normy jsou příliš měkké, že výzkum a testy neprobíhali dost dlouho a že rizika jsou podceňována, ale my jsme je neposlouchali. Naopak, umlčeli jsme je a uvěznili jako bandy šílených renegátů a zpátečníků... a spolehli se na svou dokonalost. Borgové dělají totéž, už hodně dlouho, a jestli se nezastaví, výsledek bude stejný. Druh 8472 a ti zpátečníci, to bylo poslední varování... a my neuposlechli. Myslel jsem, že Borgové budou chytřejší, že se ve Společenstvu po té válce něco změní, nakonec to jediné, co by pro to museli udělat je zamyslet se a opravdu chtít, jenomže ono se nezměnilo vůbec nic. Borgové pořád věří, že jsou dokonalí a stejně jako nás, i je tahle domýšlivost zničí, jednou se objeví nějaký jiný "Druh 8472" - a tentokrát už nebude po ruce váš Voyager."

Kapitán Janewayová potřásla hlavou. "A vy věříte, že to můžete změnit? Že je přinutíte vidět... přemýšlet?"

"Možná, že ne... ale stejně to zkusím." Beryl se znovu lehce pousmál. "Už jsem přiměl Královnu, aby si do sálu postavila židli a ochutnala likér - možná jí jednou přesvědčím i o tom, aby na chvíli vypnula šachovnici a probrala pár morálních dilemat. Známe se přece sotva pár let - a Borgové jsou přizpůsobiví. Víc než jsme byli my... a v tom je má naděje."

"Jste ten nejlepší přítel, jakého si Borgové mohli přát, Beryle! A jestli existuje někdo, kdo je může přesvědčit, aby se sami změnili, jestli je taková věc vůbec možná - pak to budete vy!"

Beryl Elak hluboce sklonil hlavu. "To je ta nejlepší věc, jakou mi kdo řekl. Děkuji vám... a slibuji, že udělám všechno pro to, abych vás nezklamal." Uprostřed kontrolního panelu se rozblikalo světlo, Beryl se tam naklonil a přejel prsty po ovládání. "Senzory zachytily blížící se lo´d." Otočil se s křeslem stranou a vstal.

"Váš Voyager, kapitáne Janewayová... je čas se rozloučit."

Kathryn prudce vydechla, překvapeně... a zaraženě. "Ale proč?! Můžete přece jít se mnou! Chvíli pobýt, prohlédnout si Voyager... proč byste teď zas vy nemohl být mým hostem?"

"Lituji, kapitáne." Beryl zavrtěl hlavou, mírně, ale pevně. "Kdyby mě zrovna přepadli nějací Hirogeni, rád bych vaši nabídku přijal - ale takhle ne. Už jsem zašel příliš daleko, musím s to napřed všechno promyslet... a nechci plout na dvou lodích. Snad mi rozumíte..."

Kathryn sklopila hlavu. "Ano, Beryle... a mrzí mě to."

"Ale no tak!" Beryl Elak se zasmál a rychle obešel křeslo. "Rozloučit se rychle znamená brzy se znovu vidět, to bylo jedno naše přísloví... a kdoví. Galaxie je velká, Alfa kvadrant pořád daleko - třeba se vážně ještě uvidíme. A mezitím... byl bych rád, kdyby jste si ode mne něco vzala."

Ze schránky pod ovládacím panelem vzal jeden svůj záznamník. "Pár konstrukčních vylepšení a... detailů mé lodi. Snad vás zaujmou, a... ještě tohle."

Sáhl levou rukou pod kabát a podal kapitánovi hladký váleček z broušeného skla, široký asi tři centimetry a vysoký jako dlaň. "To máte ode mě... jenom taková památka..." Rozpačitě se odvrátil a Kathryn přes něj zahlédla na obrazovce mlhavou, ale rychle rostoucí světlou skvrnu. Zadívala se na nádobku. Byla naplněna asi do poloviny, jemný stříbrný a zlatý prach se při každém pohybu přesýpal, leskl se chaldně jako okolní hvězdy... a kapitán Janewayová poznala, odkud je.

"Děkuji vám, Beryle." Nevěděla co říct, její vlastní hlas jí drhl v hrdle. Klidným, pomylým pohybem odepla s prsou uniformy komunikátor a podala mu ho. "Nezapomenu na vás... a tohle bych chtěla věnovat zase já vám. Doufám, že se spolu ještě někdy uvidíme... a děkuji vám za všechno, Beryle Elaku."

Bílá skvrna za okny se změnila v zářící, protáhlou siluetu hvězdné lodi třídy Intrepid a Beryl Elak jen nehybně stál, dosud s odznakem v ruce. Potřásl hlavou.

"Ne, Kathryn. To já děkuji vám." Vážně, důstojně se uklonil. "Bylo mi ctí vás poznat, kapitáne Janewayová... a přeji vám šťastnou a bezpečnou cestu domů. Sbohe!"

Otočil se a letmo se dotkl ovládacího panelu.

Prostor kolem se zatřpytil a zavlnil...

... a když se znovu ustáli, stála Kathryn Janewayová přímo na můstku lodi USS Voyager, jen pár kroků od svého kapitánského křesla a překvapeně mrkala v náhle jasném a známém světle.

"Kapitáne?" Vždy klidný a vyrovnaný hlas, beze špetky jakéhokoliv údivu nebo překvapení - Tuvok.

"Madam, co-?!" Jiný a mnohem méně rezervovaný - Tom Parris.

"Jste to vy... co se stalo?" Vážný, s náznakem údivu i starosti - Chakotay.

"To je v pořádku, veliteli, jsem to já." Kathryn udělala jeden krok, jaksi podivně omámeně, a spíše jen instinktivně usedla do svého křesla. "Hlášení?"

"My... asi dva týdny po vašem odletu na tu schůzku jsme potkali cizí loď. Nějak přišla řeč i na ten transportní systém a oni... se nám vysmáli. Že prý je to tady nějaký dávno známý podfuk, že si z nás nejspíš někdo vystřelil... anebo na nás nalíčil nějakou past. Letěli jsme na místo setkání a našli trosky vaší a hirogenské lodi a stopy další, cizí. Dostali jsme se podle nich až na jednu obchodní stanici, zrovna tam opravovali nějaké škody, ale aspoň potvrdili, že jste tam byla... a taky řekli, že jestli vás chceme ještě někdy vidět vcelku, máme si pospíšit. Nevěděli jsme, co si o tom máme myslet, ti Hirogeni, podvod... a na té stanici taky nebyli zrovna zdvořilí, no a tak jsme raději..."

"Chápu, veliteli. Děkuji vám všem, že jste si o mě dělali starost, ale pomohl mi jeden přítel... a jedni staří známí, budete se asi dost divit..."

"A ten transportér..." osmělil se ze svého místa Harry Kim.

"Bohužel, praporčíku," zavrtěla Kathryn hlavou. "Opravdu to byl celé jen hirogenský podvod, ale mám tohle a věřím, že se to bude hodit... alespoň malá náplast." Podal záznamovou tabulku Chakotayovi, který ji nechápavě převzal, pohled stále upřený na obrazovku.

"Ale ta loď..." Zdánlivě malé plavidlo Beryla Elaka se na ní začalo pomalu otáčet. "Transportovala vás rovnou přes naše štíty... neměli bychom s ní navázat spojení..."

"Ne, veliteli, už jsme se rozloučili... a má svou vlastní práci. Hodně práce... stejně jako my máme tu svoji." Kathryn Janewayová dlouze, zhluboka vydechla a nasála známou atmosféru můstku. Pevně, rozhodně zvedla hlavu.

"Pane Parisi, obraťte loď! Zpět na kurz k Alfa kvadrantu, rychlost 8. Vracím se domů."

"Rozkaz, kapitáne!" V Tomově hlase už bylo zklamání sotva znát, zůstal jen údiv.

Kapitán Janewayová se rozhlédla kolem, jakoby se chtěla ujistit, že je na můstku vše na stejném místě jako dřív, pohodlně se opřela v křesle a znovu se zadívala do stříbrného, měňavě zářícího prachu ve své ruce. Cítila na sobě udivené a zvědavé pohledy ostatních, ale prozatím si jich rozhodla prostě nevšímat. Vzpomínky byly dosud živé a jasné jako ten prach z borgské lodi a ona stále cítila někde vzadu v nose tu neodbytnou vůni... ale už žádné zelené světlo. Zatím...

Malá loď na hlavní obrazovce začala pomalu uhýbat stranou a mizet z dohledu, jak se Voyager otáčel, Kathryn se za ní dívala až do poslední chvíle... a najednou ji tak nějak napadlo, že to vlastně ani nebyly tak špatné tři dny. Možná nezískala technologii, která by dostala Voyager domů. Možná nenavázala nový kontakt s Borgy tak, jak by si přála a možná ani příliš nepomohla Berylu Elakovi v jeho rozhodování. Ale podařilo se jí vrátit se zpět na tuhle loď... zpět domů. Podařilo se jí získat nového přítele.

A co je víc než domov... a dobří přátelé?

KONEC

divider

CZ Kontinuum Star Trek fan klub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© 2000–2024 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries (Casperium)