Strážci řádu 2

Obsah

• Prolog
• Část první – Cesta, kapitola 1 – Náhlý odjezd
• Nečekaný host
• Předehra
• Aliance
• Mise
• Hra na schovávanou
• Odhalení
• Konspirační schůzka
• Ztracená vzpomínka
• Rodinné setkání
• Naslouchání
• Rodinné tajemství
• Napadení
• Po útoku
• Hledání cesty ven
• Poslední fáze
• Admiralita
• Živý svědek
• Část druhá - bojiště Země & Alfa, kapitola 19 – Superšpión
• Okamžik před bouří
• Útok
• Únos
• Nečekané spojenectví
• Únik
• Do neznáma
• Střetnutí
• Tamuli
• Stopy
• Zmizení
• Oběti
• Nápověda
• Znepokojivý nález
• Měsíční základna
• Virus
• Strážce
• Virus
• Úder ze stínů
• Kostky jsou vrženy
• Nepravděpodobné důvody
• Po boji
• Po bouři
• Enterprise
• Část třetí - Obrat; Kapitola 43 – Nabídka
• Diplomatická návštěva
• Tieru 4
• Návrat
• Otázka plánování
• Tajemství Zentieranů
• Dohoda
• Gralgar
• Ztracená Archa
• Strážci řádu
• Důsledky
• Poslední krok
• Návrat domů

Únos

Místo určení neznámé o dvě hodiny později

Deanna Troi začala přicházet k sobě, ačkoliv si přála, aby zůstala v bezvědomí i nadále. Hlava ji třeštila po tom, jak ji ten Chaocký muž hrubě omráčil. Stejným způsobem omráčil další Chaok i muže od bezpečnosti. Hrubě a neurvale, což přesně odpovídalo jejich mentalitě a emocionálnímu rozpoložení. Jednoduché, hrubé a nekomplikované metody byly to jediné, co dokázali. Žádná známka tvůrčího myšlení.

Z pokusu o analýzu jejich únosců ji rozbolela hlava ještě víc. Zkusila vstát, ale cosi ji zarazilo uprostřed pohybu a srazilo zpátky. Zacinkání řetězů vrátilo Troi zpátky do reality. Měla spoutané ruce v kovových okovech a ještě k tomu byla přivázaná řetězem ke stěně. Jak primitivní a barbarské způsoby. Zkusila zahýbat rukama, ale jenom si víc rozedřela zápěstí. Znovu opatrně vstala. Měla spoutané i nohy a stejným způsobem přivázané krátkým řetězem k protější stěně.

Nebyla zde sama. Tasha, tedy major Kronesová napůl ležela, napůl seděla v protějším rohu. Dost daleko, aby na ni mohla dosáhnout i kdyby snad mohla uvolnit tyto okovy. Zvláštní, když na ni takhle hleděla, viděla více Tashu než majora, ale to mohlo být zapříčiněno tím, že její mentální schopnosti byly utlumeny tou věcí, kterou měla na čele. Díky tomu skončila stejně bezbranná, jako ona.

Znovu si pozorně prohlédla místo, kde se nacházela, ale kromě kovové stěny a matného světla nic dalšího neviděla. Mohlo jít o vězeňskou celu, ale kromě řetězu zde nebylo nic jiného. Nejspíš šlo jenom o místnost, kam je narychlo zavřeli. Samotná místnost byla větší, postupně se rozšiřovala, ale silové pole bylo až nějakých patnáct, dvacet metrů daleko.

Nezabili ji. Chtěli ji použít jako návnadu, ale jak? Hodlali ji tady mučit? Chtěli vyprovokovat Willa k nějaké neuvážené reakci? Ne, on nepatřil k těm lidem, kteří by jednali unáhleně. Rozhodně neměla z tohoto místa moc dobrý pocit. Tohle místo byla žumpa. Emoční žumpa plná primitivních a agresivních válečníků. Takových, kteří sotva mohli samostatně něco udělat. Mohli fungovat, jako nástroje typu jdi a zabij, ale nic opravdu tvůrčího.

Trhla sebou, neboť o její mysl zavadilo něco jiného. Úplně jiného a velice zvláštního. Jiná mysl. Úplně jiná. Na hony vzdálená všemu kolem. Vypadala, že sem vůbec nepatří. Přitom byla blízko, tak blízko, že se jí skoro mohla dotknout. Nestávalo se, aby Deannu něco naplnilo takovým úžasem, ale tohle byla jedna z těch situací, kdy pocítila ohromení, překvapení, protože ta cizí mysl byla krásná.

Žádné negativní emoce, ani primitivní pudy. Ne, tahle v sobě nesla nádech něčeho většího, ušlechtilejšího a vydávala jiskřivou záři. Zapátrala kolem sebe, až konečně našla zdroj. Jen pár metrů od ní. Vznášel se přímo nad blonďatou Koloniální velitelkou. Zahlédla nezřetelný tvar, obrysy postavy, nohy, ruce hlava, nic však nebylo příliš zřetelné.

„Tak tohle má být ten pověstný blokátor mentálních schopností, který tě drží uvězněnou uvnitř své vlastní mysli,“ promluvil tiše. Hlas byl podle všeho mužský. „Jak ubohé, primitivní a...“ zarazil se, neboť mu došlo, že ho vidí. Obrátil svou pozornost směrem k ní. Mezi tím jeho obrysy dostaly jasnější tvar, přestože neviděla rysy v jeho tváři.

„Jak potupné vidět někoho s tak úžasnou empatickou myslí spoutanou řetězy a v rukou těch hrubiánů.“

„Kdo jste?“ vydechla užasle.

„To je zajímavá a ryze akademická otázka pro někoho, kdo tu vlastně vůbec není.“

„Vidím Vás. Cítím Vaši přítomnost a...“

„Ale fyzicky tu vůbec nejsem,“ zarazil ji a položil ukazováček pravé ruky na její ústa. Necítila žádný fyzický kontakt, ale přesto, přesto pocítila slabé mravenčení v místě, kde se jí dotknul.

„Nemohu Vás zbavit těch okovů, stejně jako nemohu zabránit čemukoliv z toho, co mají v plánu s Vámi udělat,“ povzdechl, odtáhl se od ní a pokračoval dál s pohledem upřeným na Tashu. „Jak znepokojivé vidět takovou silnou strážkyni, takhle bezmocnou, vydanou napospas nepřátelům.“

„Strážkyni?“

„Ano, Tasha je jednou z nás. Je jako svěží vítr, který k nám zavál z daleka. Příjemné oživení našich řad o někoho tak úžasného.“

„Co jste vlastně zač?“ formulovala Deanna opatrně otázku.

„Slova těžko mohou vyjádřit náš význam, ale pro lepší pochopení, nám můžete říkat Strážci řádu. Ochránci rovnováhy vesmíru, ale ten výraz nás zdaleka nevystihujeme. Jsme mnohem víc než Vy a přitom mnohem méně než Vy.“

„Nerozumím...“

„Nemusíte rozumět, sledujte a možná pak pochopíte, co jsme my,“ mluvil šeptem a přešel zpátky k bezvládné blondýnce. „Tahle věcička, jakkoliv dokonalý kousek techniky to může být, je pouhá věc. Nastavená záměrně tak, aby se nikdy nemohla porouchat, ale každá věc se může porouchat. Pravděpodobnostní faktor pouze určuje kdy a jak. Já udělám pouze tolik, že změním faktor události z nelze porouchat na porouchaný. Zbytek už zvládne dynamická setrvačnost osudu třetího zákona časové dynamiky. Pokud se ta věc má porouchat, potom se porouchá.“

Znovu se ocitnul v její blízkosti a bylo z něj cítit pobavení a zadostiučinění současně. V zařízení na čele druhé ženy přeskočila jiskra.

„Nemějte obavy,“ ubezpečil Troi obratem. „Váš osud nekončí zde. Ještě dosáhnete mnoha úžasných věcí. Což nelze říct o těch, kteří Vám chtějí ublížit. Oni si zahrávají s věcmi a událostmi, které se nakonec obrátí proti nim...“

„Co bude...“ chtěla ještě vědět, ale svoji otázku už položit nestačila.

„Odpočiňte si. Záchrana už je na cestě...“ ujistil ji šeptem.

Ten šeptavý hlas měl mimořádně uklidňující účinek a Deanna zjistila, že jí okamžitě spadla víčka a musela na chvilku usnout. Dokonce s úsměvem na rtech. Zato probuzení bylo všelijaké jenom ne příliš příjemné. Zamrkala očima, ale nebyla zde sama. Byl zde ten muž, podle všeho jeden z Chartoků. S nečitelným výrazem na ni hleděl, ale uvnitř něj to vřelo. Vzájemně protichůdné pocity mezi sebou sváděly urputnou bitvu a jí došlo, že tím důvodem je právě ona. Tolik mohla bezpečně říct.

„Omlouvám se za všechno to nepohodlí,“ promluvil s klidem, ale upřeně sledoval její tvář.

„Proč jste mě unesl?“ vyhrkla. Odpověď sice znala, ale neznala pozadí celé věci a právě teď se mohla dozvědět víc.

„Nikdy jsem nechtěl nikoho unášet. Nikdy jsem nechtěl nikomu ubližovat,“ opáčil a nejenom v jeho slovech zazněla lítost a stud. Myslel své slova upřímně, ale to nemuselo nic znamenat, protože se v něm mísila celá řada protichůdných pocitů.

„Přesto se tak stalo.“

„Nikdy jsem nikomu neublížil ani na nikoho nevztáhl ruku.“

„Jistě od toho máte přeci je!“ odsekla přezíravě směrem k nevyslovené narážce.

„Je to víc obráceně, ale v tom se s Vámi nehodlám přít.“

„Proč to všechno děláte?“

„Kéž by na tuhle otázku existovala jednoduchá odpověď. Asi bych řekl, že musím, nemám na vybranou, vyberte, co se vám líbí víc.“

„To není odpověď. Vím moc dobře, že jste použil své mentální schopnosti, abyste znehybnil všechny kolem a tihle ti rádoby válečníci je mohli pozabíjet dle vlastní libosti.“

„Jsou jako děti, kterým rodiče nikdy neřekli, že to co dělají je špatné. Nikdo jim to neřekl, a proto jednají tak jak jednají a nepřijde jim, že to co dělají je špatné a zcela nehodné Chaockých válečníků. A víte proč?“ vrhnul po ní ostrý pohled. Veškerá relativní sebekontrola byla pryč nahrazena vztekem, opovržením a záští. „Protože, kdyby čelili skutečnému protivníkovi, skutečnému Chaockému válečníkovi, za jaké se tak velkohubě považují, tak by stačil jeden, pouze jeden, aby je tu všechny spráskal na hromadu!“

„Tak proč je udržujete v té iluzorní bublině, že jsou neporazitelní a nic se jim nemůže stát?“ zajímalo Troi. Na tomhle muži bylo něco podivného, ale zatím nedokázala určit co. Ten pocit byl podobný tomu, který měla předtím, když se tu ukázal ten nehmotný strážce.

„Protože musím. Protože nemám na vybranou. Musím dělat to, co ode mě chtějí, bez ohledu na to, jestli s tím snad souhlasím nebo ne. Co chci já, nikoho nezajímá,“ dodal odevzdaně a povzdechl si.

Deanna sledovala rozpoložení muže před sebou a už od první chvíle bylo jasné, že trpí poruchami osobnosti. Těžko říct, kolik jich mohlo být, ale během chvilky zaznamenala hned tři. Nepochybovala o tom, že jich bude víc, ale nenapadalo ji, jak by mohla té skutečnosti využít. Ten muž byl duševně příliš nevyrovnaný, jakkoliv jeho druh tíhnul podobně jakožto vulkánci k logice.

„Nic z toho se nemuselo stát. Mohli jsme to vyřešit hezky čistě a rychle aniž by museli tihle řezníci zasahovat. Právě teď mohla být celá Federace na nohou, jenže místo toho jsme tady. Věci se nevyvíjí podle očekávání.“

„A co jste očekával?“

„Zničení samotného srdce té vaší Federace, San Franciska by uvedlo do chodu události, jež by nebylo možné zastavit. Jenomže ta čubka Brownová provedla sabotáže na všech Dravcích třídy D, takže místo pěkné velké exploze a vymazání jednoho města, přistálo torpédo vám přímo před před nosem, aniž by způsobilo jakoukoliv škodu. A pak je tu ona!“ ukázal prstem na blondýnku. Hlas mu přitom přeskakoval vztekem „Místo aby zareagovala, jak měla, tak neudělala nic! Nic! Jenom tady celou dobu sedí a medituje. A kdo nic neříká a nedělá, toho nemůže ta vaše slovutná Federace soudit a odsoudit!“

„Ještě to můžete zastavit. Nemusít...“

V mžiku byl u ní. Aniž by se jí dotknul, tak najednou stála na nohou a ucítila neviditelnou ruku, jak ji sevřela pod krkem. Veškeré jeho sebeovládání bylo v ten moment pryč, ale jenom na okamžik. Vzápětí veškerý hněv a zlost jako mávnutím kouzelného proutku odezněl.

„Na tom nezáleží. Nakonec zvítězíme. Nemůžeme prohrát,“ prohlásil, ale nikoliv jako by tomu věřil, spíš jako by šlo o nějakou neustále opakovanou mantru. Pustil ji a strčil do ní, takže skončila tvrdě na zemi.

„Zvítězíme, nemůžeme nikdy prohrát, nic nás nemůže zastavit,“ vyrážel ze sebe posměšně. „Pche, tomu můžou uvěřit jenom hlupáci, idioti a nižší formy života. Ostatně co jiného také naverbovali a udělali z toho nástroje pro své plány?“

„Kdo? Kdo stojí v pozadí?“

„Někdo, koho nechcete potkat,“ odtušil rychle. Zhluboka se nadechl a dál pokračoval již opět s klidem a bez viditelnějších projevů emocí. „Někdo kdo neumí prohrávat, a proto musí na každém kroku podvádět, aby vůbec udrželi celou věc v chodu a nechtějte vědět, co se stane, jestli to blokační zařízení selže. Potom všechno půjde do háje, protože Nová Kolonie není ani trochu hloupá. Ona, ani ta jejich admirál Brownová nejsou hloupé. Dobře si všechno spočítaly a teď jenom čekají jako lovci až sklapne past.

A ta možnost, že jejich past sklapne, tu je. Naše šance na úspěch klesají každým okamžikem, každou minutou, co tu zůstáváme, dokud se to zatracené zařízení pro dálkový teleport nenabije.“

„Teleport?“

„Lidé pro tohle mají tuším výraz. Vypálit jeden druhému rybník. Přesně o tohle se snažím ve snaze zachránit situaci, ale na rozdíl od nich mi dochází, že také druhá strana tu má svého zástupce. Dost mocného, aby je zpacifikoval, kdyby na sebe narazili, ale oni si ani trochu neuvědomují, co jim hrozí. Odmítají přiznat porážku, ustoupit a zkusit to jindy za lepších okolností. Taková věc je jim prostě cizí. Proto si musíme pospíšit a udělat co je třeba.“

„Co chcete udělat?“ zpozorněla Deanna, neboť vycítila, že tahle část se týká přímo jí osobně.

„Něco co Federaci trochu popíchne a Vy budete hlavní atrakce,“ dodal nebezpečně chladným hlasem, z něhož mrazilo. Ta racionální, chápavá a vnímavá část byla pryč. Nahradilo ji chladné, nelítostné a profesionální já. Stejné, jaké pocítila i ve vězení.

„Můžete se klidně bránit, alespoň to bude vypadat trochu věrohodněji,“ dodal, přičemž uvolnil silové pole a vpustil dovnitř dvojici právě dorazivších Chaoků. Už jen pocítit jejich emoce stačilo, aby se Deanna otřásla. Lačně na ni hleděli. Ne však jako budoucí objekt sexuálního násilí, ale jako na kořist. Nevypadali, že dokážou uvažovat v takových složitých pojmech.

„Mrzí mě to,“ odtušil Chartok a pokrčil rameny. „Kdyby bylo na mě, udělal bych to více nápaditě a bez použití násilí, ale musím nechat tyhle válečníky, aby si získali vlastní čest.“

Tohle nebylo vůbec dobré. Kromě toho, že byla spoutaná a vydaná jim na milost. Podstatně horší než samotné znásilnění bylo to, co přicházelo z jejich mysli. Nikdy předtím nezažila takové odporné emoce. Cítila je už předtím, ale teď, když byly přímo u ní a zaměřené přímo na ni, měla chuť začít křičet, aniž by se jí museli dotknout. Skoro jako by to věděli. Skoro jako by ji tím chtěli záměrně mučit, postupovali pomalu a viditelně si celou věc užívali.

Jejich Chartocký velitel odcházel. Tedy chtěl odejít. Jeho ruka už sahala po ovladači silového pole, když zapípal komunikátor na jeho pravé ruce. Pár okamžiků poté ho následoval zvuk ne nepodobný generátoru, který právě vypadl z provozu. Světla na okamžik pohasla, načež začala znovu svítit, ale více matnou barvou.

„Tohle je to nic se nemůže stát, všechno vyjde jak má,“ povzdechl si ironicky. Oba Chaokové jako na povel zůstali stát v očekávání dalších rozkazů. „Právě jsme přišli o maskování a bez maskování představujeme viditelný cíl.“ V potvrzení jeho slov sebou místnost otřásla.

„Nu, zjevně máte štěstí, poradkyně. Fázi jedna bude nutné přeskočit,“ pronesl chladně. „Zabijte ji, ale moc se s tím nepárejte. Musíme být pryč než sem dorazí útočná komanda a zkusí nás...“ Prudce se zarazil v očích nejprve překvapení, potom šok a nakonec zděšení. V blokačním zařízení umístěné na čele majora Kronesové, přeskočila další jiskra. Zůstal nehnutě stát a doslova propaloval blokátor pohledem. Možná doufal, že se mu to celé jenom zdálo, ale nezdálo.

Cosi povolilo a k vlastní úlevě pocítila Troi probouzející mysl Koloniální velitelky. Ozvalo se nepřeslechnutelné cvaknutí, jak spadly okovy, které měla na nohou. Tím upoutala pozornost obou Chaoků. Zastavili a přenesli pozornost směrem k ní. Hluboký nádech, výdech, načež vstala. Pomalu vstala, jako by jí patřil všechen čas světa, nebo si prostě potrpěla na melodramatická gesta. Trhla rukama a okovy dopadly na podlahu před ní. Pozvedla hlavu a konečně po mnoha dnech otevřela oči.

Medově modrá barva byla pryč. Její oči žhnuly zlatou barvou a to určitě nebylo všechno. Pravou ruku pomalu zvedla k čelu. Uchopila zařízení a prudce s ním trhla. Následně ho držela v ruce, krátký okamžik si ho prohlížela, než ho sevřela, rozdrtila na kousíčky a nechala dopadnout na zem. V ten okamžik, jako by čas znovu vyrazil směrem kupředu. Místnost se otřásla. Poprvé, podruhé, potřetí, načež byla v dáli slyšet série explozí. Dvojici Chaoků to zřejmě nedocházelo, ale jejich veliteli to pálilo rychleji. Vyrazil k ovládacímu panelu a směrem ven odsud.

Neudělal ani krok, když major máchla rukou a on odletěl proti stěně, po níž se svezl a zůstal bezvládně ležet. Dvojice Chaoků s rozšklebenými úsměvy vytáhla zbraně a zaútočila na ni. Blondýnka jim věnovala sotva letmou pozornost. Prvnímu zachytila ruku s dlouhým zubatým nožem, a aniž by na něj pohlédla, s ní trhla a zabodla mu ji do hrudi. Snadno a lehce, přestože ten muž ji převyšoval skoro o hlavu nepočítaje mohutné svaly na pažích.

Druhému útočníkovi prostě uhnula a udělala něco zcela nevídaného. Zkoncentrovala mentální energii kolem své pěsti a ta vystřelila proti němu. Ani se ho nedotkla. Nemusela. Mentální síla, kterou použila, byla víc než ničivá, aby mu rozdrtila hrudní koš a on s nechápavým výrazem dopadl na zem. To všechno se odehrálo během krátkého okamžiku, aniž by zpomalila. Mířila k muži, kterého odhodila proti stěně.

Nedošla až k němu, protože si konečně uvědomila, že tu není úplně sama. Změnila směr a zamířila k Deanně Troi. Zlatá záře z jejích očí zmizela. Nahradila ji obvyklá modrá barva. Stejně jako i ta ohromná mentální energie, jíž v sobě hromadila. Přiklekla k ní a pouhou silou uvolnila okovy na nohou. Následně i na rukou, jako by šlo o papír a ne o kov.

„Jste v pořádku?“ zeptala se starostlivě.

„Ano, ano...teď...teď už jsem...děkuji.“

„Moc mě mrzí, že to celé dospělo až sem,“ řekla omluvně. „Neměli jste se do toho plést. Ona nemusela zemřít a možná nejenom ona.“

„A co bude teď?“

„Teď zjistím, kde schovávají tu ukradenou loď a vypořádám se s nimi jednou pro vždy. Nikdo další už nepřijde k úhoně!“ prohlásila pevně. „Vaše útočné týmy právě vstupují na základnu. Bez něj,“ ukázala na bezvládného Chartockého velitele, „nemají Chaokové žádné vedení a nepředstavují prakticky žádnou hrozbu. No a já z něj zatím dostanu, kde mají tu loď, kterou zaútočili na Zemi. Pak si pro ně konečně dojdu a ukončím tuhle nesmyslnou šarádu.“

„Tasho...“ uklouzlo Deanně, protože měla znovu pocit, že z ní pociťuje cosi důvěrně známého. Jako by tu před ní stála Tasha Yarová, býválá velitelka ostrahy na Enterprise nikoliv Tasha Kronesová, velitelka Koloniální expedice. Nešlo přitom o fyzickou podobnost. Ta byla jasně viditelná. Obě ženy si byly tak podobné, jak jen to bylo možné. Šlo o auru, kterou vyzařovala. Jejich duševní aury jako takové se lišily, což z nich dělalo dvě naprosto odlišné bytosti. Teď si tím nebyla tak úplně jistá.

„Já nejsem ona,“ odpověděla ji blondýnka s nádechem pobavení, jako by četla její myšlenky. „Nejsem Tasha Yarová a nikdy nebudu,“ dodala, ale Deanně neuniklo, že při odpovědi použila budoucí čas, nikoliv minulý čas.

Jako by tím chtěla cosi naznačit, ale dál už se nedostala, neboť z rohu místnosti se ozvalo slabé zasténání, jak omráčený Chartok začal přicházet k sobě. V ten moment byly všechny pocity pryč a nahradilo je znovu to pevné, cílevědomé odhodlání. Znovu se proměnila v nelítostného zabijáka majícího před sebou jediný cíl. K tomu cíli kráčela a Troi mohla doslova cítit, že Chartocký muž z ní má nejenom strach, ale přímo hrůzu.

Moc dobře věděl, co je zač a zkoušel před ní utéct, ale jeho pokus představoval jenom hodně zoufalé gesto, neboť ho dostihla, přirazila ke stěně, chytila pod krkem a všechna ta soustředěná mentální energie směřovala přímo na něj. Zatím ji držela na uzdě, nepoužila ji proti němu. Ne dokud nepoložila jednoduchou otázku ohledně polohu jejich lodě. Zíral na ni s vytřeštěným pohledem plným strachu, ale přesto zavrtěl hlavou.

Zopakovala znovu svou otázku a pokaždé přitlačila víc a víc, ale jeho odmítavé gesto bylo stále stejné. Dokázal ze sebe dostat pár nesrozumitelných slov, mezi nimiž zachytila jen jedno slůvko „nemohu.“ Poté se do něj opřela plnou silou a rty se jí zvlnily do slabého úsměvu, neboť narazila na odpor. Velice silný odpor. Něco v něm, jakási skrytá síla se probudila a postavila na odpor.

„Konečně tě vidím...“ pronesla blondýnka hlasem plným uspokojení.

USS Titan - operační středisko

Kapitán Aran Dar si připadal jako páté kolo od vozu. V operačním středisku, které nebylo nic jiného než upravená astrometrická laboratoř, speciálně vyšleněná pro řízení operací, ačkoliv nechápal, proč se taková věc neděje z řídícího střediska na Zemi. Byly jich tam tucty a všechna jela na plný výkon, ale hlavní část se odehrávala zde na Titanu, který zaujal pozici na nízké orbitě nad východní polokoulí, kdežto Pendragon zaujímal pozici nad západní polokoulí.

Jediný rozdíl oproti střediskům na zemi představoval ten, že nemuseli spoléhat pouze na satelity. Měli všechno přímo před sebou, doslova jako na dlani. A také přítomnost jistého plukovníka od rozvědky, který všechno dirigoval a zvolil právě Titan za svou hlavní operační základnu.

Kapitán Riker z toho rozhodně neměl radost, neboť astrometrika sloužila k planetárnímu výzkumu ne k taktickým operacím. Nicméně to mělo svůj účel a podobné úpravy proběhly i na dalších průzkumných lodí jako Calisto, což byla třída Luna, stejná jako Titan a Pendragon s Victory, dva průzkumníci třídy Interpid. Rozložení bylo celkem jednoduché. Enterprise a Seleya dvojice lodí třídy Sovereign vedli každá jednu divizi doplněnou o Akiry, Ambasadory, Excelsiory, plus stíhací doprovod ze stanice na Marsu.

Menší průzkumné lodě hlídkovaly na orbitě Země, kde sloužily jako mobilní velitelství, kdežto větší těžší a početnější skupiny patrolovaly hlouběji v soustavě. Pokud by se zde objevilo nepřátelské plavidlo, byli schopni ho dostihnout a napadnout dříve než by stačilo utéct. Svým způsobem šlo o geniální past využívající gravitační pole planet, v jejichž těsné blízkosti nebylo bezpečné používat warp. Po pravdě však Dar nečekal, že by jim na to Nová Kolonie doopravdy skočila.

Nezbylo mu než sledovat průběh dění, nebo odejít. Odejít nemohl, protože měl na tom všem osobní zájem. Takže zůstal stát kousek za Sedmou a sledoval, jak si vede plukovník Marcen. Se svým desetičlenným týmem odstartoval už před dobrou hodinou na palubě upravené verze Deltaplánu. Nehodlal je nazývat sebevražedným týmem, přestože do své výstroje zařadili nenápadně výbušné zařízení, které mělo v okamžiku jejich smrti vybuchnout a vzít útočníka sebou.

„Tady Tango1, maskovací pole vyřazeno z provozu. Potvrďte!“ ozval se konečně hlas pilota Deltaplánu

„Slyšíme Tango1,“ odpovídal mu kapitán Belkov. „Konečně máme obraz a vidíme základnu.“

„Základna je chráněna silovým štítem třídy II.“

„Útočné letky Bravo a Delta! Máte povolení k útoku. Sundejte jim štíty, ale dávejte pozor, máme tam dole lidi!“

„Velitel Bravo rozumí, jdeme na ně!“

„Velitel Delta rozumí, dáme pozor!“

„Zachycuji silný zdroj energie v severovýchodní oblasti. Mohlo by jít o hlavní generátor napájející jejich štít. V jeho blízkém okolí neregistruji žádné známky života,“ ozval se ještě pilot Tango1.

„Rozumíme, Tango1. Bravo 3 a Bravo 5, obhlédněte to tam a zničte tu věc!“

„No, hezky se nám to rozjíždí, čas připravit George,“ odpoutal se Belkov od obrazovky a projektorů zobrazujících dění dole na Zemi.

„George?“

„Tak říkají průzkumné vojenské sondě,“ přispěchal Dar pohotově s vysvětlením. Poslední dny strávené ve společnosti těchto lidí ho naučily řadě věcí, včetně respektu k obyčejným vojákům a jejich hračkám.

„Jakmile bude štít dole, přesuneme ho tam, aby prozkoumal nejbližší terén a pokud bude čisto, můžeme tam přímo transportovat moje lidi.“

„V tom případě se k vám já a můj bezpečnostní tým připojí,“ prohlásil Riker nečekaně, čímž vojenského důstojníka trochu vyvedl z rovnováhy. Zamračil se a bylo vidět, že pečlivě zvažuje svoji odpověď.

„Jste velitelem této lodi, kapitáne Rikere, ale já jsem velitelem výsadku,“ pronesl nakonec.

„Jsem si vědom té skutečnosti a nehodlám se Vám a vašim lidem plést pod nohy.“

„Dobře, pokud na tom trváte,“ pokrčil Belkov nakonec rameny, ale dával si pečlivě záležet, aby bylo jasné, že on s tím ani v nejmenším nesouhlasí. „Ne však dřív než moji lidé zajistí perimetr a bezpečnost základny. Nechci, aby v dnešní svodce ztrát skončilo Vaše jméno. Za tohle by mě velení Hvězdné flotily stáhlo z kůže.“

„Je to Váš výsadek, kapitáne.“

Na tuhle část už Belkov neodpověděl, pouze cosi zabručel a zamířil z astrometriky do nákladového prostoru, kde už jeho lidé připravovali svého průzkumného robota. Další vojáci už čekali k přenosu v transportních boxech 1-4.

„Kapitáne, tohle je…“ zastavil Rikera na odchodu šéf bezpečnosti.

„Já vím, já vím!“ přerušil ho netrpělivě. „Nehodlám tam vpadnout a mávat fázerem na všechny strany. Nijak Deanně nepomůžu, když se nechám při první příležitosti zastřelit.“

„To máte pravdu, pane. Takovou věc by nesla hodně nelibě,“ připustil Keru s náznakem humoru.

„Připravte výsadkový tým, který mě doprovodí. Maximálně dva lidi.“

„Dva?“ Bylo vidět, že šéf bezpečnosti by nejraději k tomu číslu přidal nulu, jen aby měl jistotu, že kapitán bude opravdu v bezpečí.

„Nechceme se těm vojákům dole plést zbytečně do cesty poručíku. Oni moc dobře vědí, co dělají.“

„Ano pane. Rozumím. Pouze dva.“

„Určitě to chcete udělat, kapitáne?“ zastavil ho ještě Aran. Věděl, že mu nepřísluší kritizovat rozhodnutí jiného kapitána, ale měl pocit, že tady jde o něco trochu víc. Nápadně se mu vybavila chyba, špatné rozhodnutí které udělal, či přesněji řečeno neudělal o vlastní vůli.

„Ne, ale musím.“

„Potom buďte velice, velice opatrný. Tihle Chaokové, nebo kdo vlastně jsou, neznají slitování a vyžívají se v zabíjení. Těmi nejbrutálnějšími způsoby, jaké Vás mohou napadnout.“

„Jak zlé to bylo na základně 001?“

„Hodně zlé. A to jich bylo jenom šest.“

„Budu to vést v patrnosti.“

„Hodně štěstí,“ popřál mu a doufal, že nevidí tu ironii, že jakmile opustí Titan, on bude jediný kapitán na palubě lodi. Sice ne ve velení, ale jediný této hodnosti. Správně by tam měl jít on sám, ale na druhou stranu plně chápal, proč tam chce jeho protějšek jít. Jít a vidět, co se stalo, či stane. To dobré i to špatné. Nesnesl by pomyšlení, že neudělal všechno proto, aby zachránil svého člena posádky a manželku v jedné osobě.

O půl hodiny později v transportní místnosti 2 čekal výsadkový tým s kapitánem Rikerem na signál k přesunu. Transportní místnosti byly prázdné, jak se všichni vojáci z útočných komand přenesli dolů a zahájili útok na nepřátelskou základnu. Ze základny přicházela nesouvislá hlášení, ale podle všeho úspěšně postupovali kupředu a nic nenaznačovalo, že by tomu mělo být jinak.

Kapitán Titanu měl co dělat, aby zde netrpělivě nepřecházel z jednoho konce místnosti na druhý. Místo toho pečlivě kontroloval vybavení v podobě ručního fázeru, trikordéru a dalšího běžného vybavení pro výsadek. Jeho doprovod měl podstatně větší palebnou sílu, ale od nich se očekávalo, že ji použijí.

„Kapitáne, máme potvrzeno, že přistávací perimetr je čistý,“ zapípal Rikerův komunikátor a v něm hlas šéfa bezpečnosti.

„Rozumím. Máte transportní souřadnice?“ obrátil se na náčelníka obsluhujícího přenosovou plošinu.

„Ano pane, na Váš signál,“ přikývnul a počkal, až všichni tři vstoupí na přenosové plošiny.

„Energii!“

Jasně osvětlenou transportní místnost vystřídal tmavý prostor osvětlený pouze jediným světlem označujícím přistávací zónu. Zvláštní. Na to, že bylo sotva poledne, tak tu vládla skoro tma, jako by se přenesli na opačnou polokouli odvrácenou od slunce. Popošel opatrně kupředu s rukou na fázeru a hned se na něj zaměřil proud světel z kapesních svítilen připevněných k puškám.

„Kapitán Riker?“ sklopila se jedna z pušek a její majitelka postoupila kupředu.

„Ano.“

„Desátník Blakeová, pane!“ zasalutovala mu řízně dřív, než ji mohl opravit, že je důstojníkem flotily a nikoliv armádní kapitán.

„Jaký je stav, desátníku?“

„Kontrolujeme většinu základny a tým Bravo právě likviduje poslední známky odporu.“

„Nějaké ztráty?“

„Žádné, pane!“

„Žádné?“ tohle bylo poměrně překvapivé po tom, jak zametli s bezpečnostním týmem na základně 001.

„Pojďte za mnou, kapitáne,“ pokynula mu, zamířila k nejbližší chodbě a během chůze mluvila dál. „Je trochu rozdíl, když bojujete proti pohyblivému cíli, než když stojí na místě a nemůže se ani hnout.“

„Takže to proti Vám nepoužili, nebo použít…nemohou.“

„Nejspíš proto, že jejich šéfíka, který tohle celé dělal, si vzala ta blonďatá holka na paškál!“

Při těhle slovech měl Will co dělat, aby udržel vážnou tvář. Vojenská hantýrka mu nebyla úplně neznámá. Řadoví vojáci a poddůstojníci často mluvili podobným způsobem, ale ona právě nazvala osobu v hodnosti rovné admirála holkou. To ho docela pobavilo, ale stále neměl odpověď na otázku, která ho pálila nejvíc.

„A co rukojmí?“

„Už jsem si říkala, že se nezeptáte,“ ušklíbla se na něj Blakeová pobaveně. „Vaše žena je naživu a v pořádku.“

„To je skvělá zpráva.“

„Ano myslela jsem si to,“ přisvědčila. „A teď pojďte, možná uvidíme konec toho souboje titánů, ale hádám, že tady někdo dostane pořádně přes čumák.“

Dále postupovali už celkem rychle skrze další chodby i otevřená prostranství. Cestou potkávali další vojáky z útočných oddílů, jak zajišťovali hlavní perimetr, překračovali mrtvé Chaocké válečníky a sem tam zazněla sporadická střelba. Konečně dospěli až do větší místnosti, kde postávalo nějakých tucet vojáků, včetně plukovníka Marcena a velice ostražitě s odstupem sledovali dění před nimi. Zbraně měli skloněné směrem k zemi, ale připravené, kdykoliv zvednout a začít střílet.

K jeho nevýslovné úlevě s nimi byla i Deanna. Živá, zdravá, teda až na pořádnou modřinu na pravé tváři. Rychle k ní přistoupil a opatrně ji objal. Dával si pozor, aby měl trochu odstup, neboť nehodlal dávat najevo přílišné emoce před tolika lidmi. Viděl, jak ji zacukaly koutky úst pobavením nad jeho rozpoložením, ale dál sledovala zaujatě dění před sebou. Už od prvního okamžiku bylo zřejmé, proč tomu říkali souboj titánů.

Proti sobě stáli dva protivníci. Chartocký muž v tmavé kombinéze, podobné těm, jaké viděl u mrtvých válečníků. Naproti němu Koloniální velitelka v černé uniformě. Ti dva měřili své síly. Nikoliv však fyzické síly, ale ty mentální. Riker nikdy neviděl skutečnou mentální energii na vlastní oči, pouze ji sám několikrát pocítil, ale tohle bylo velké. Přitom vypadalo naprosto jasně, kdo má v tomto klání převahu. Z pootevřené dlaně koloniální velitelky vycházela jasná záře, osvětlující prostor kolem. Ta záře vycházela nejenom z dlaně i z ní samotné. Druhé světlo vycházející od jeho protivníka bylo mnohem menší a zářilo mnohem slaběji.

„Přestaň s tím, zbytečně si ublížíš a já tě zabiju, pokud budu muset,“ promluvila major ke svému soupeři klidně, ale nesmlouvavě. Zesilovala tlak, takže ho její energie obklopovala, ale on se vytrvale odmítal.

„Já…já…neprohraju…ne…ne…s takovou…takovou nulou!“ vydal ze sebe sípavě.

„Už teď jsi prohrál,“ opáčila nekompromisně. „Nenuť mě, abych tuhle lekci ukončila tímhle způsobem.“

„Já…já...neprohraju…já…“ zařval jako zvíře, ale tím na blondýnku neudělal nejmenší dojem „Xadrax ben avitus…“

„Tak to bude po zlém!“ nenechala ho domluvit a sevřela částečně pootevřenou ruku v pěst. V ten moment ho zářivé světlo obklopilo a doslova pohltilo. Chvilku sebou trhal, ale nemohl nic udělat. Najednou všechno pohaslo a Chartocký muž se zhroutil na zem. Až tam nedopadl, protože ona ho chytila ještě předtím, než mohl dopadnout na zem. Také její záře v ten moment pohasla. Místo toho mu položila dva prsty na čelo.

Prudce otevřel oči a začal se vzpínat, ale ona ho držela pevně. Trvalo to jen krátký okamžik, než stáhla svoji ruku, pustila ho, nechala dopadnout vzlykajícího a zlomeného na zem. Dál si ho nevšímala. Ve tváři měla výraz prozření, pochopení a zadostiučinění. Popošla kousek kupředu a všichni přítomní před ní na plukovníkův pokyn ustupovali. Nikdo na blondýnku nezkusil namířit zbraní. Všichni si dávali pozor, aby mířili někam jinam.

„Ach tak, takže tady se schováváte,“ pronesla a ve tváři ji zahrál spokojený úsměv.

„O co se tu vlastně snažíte?“ aniž by si to uvědomil, udělal Riker krok kupředu směrem k ní, připraven na konfrontaci, přestože konfrontace nebyla zrovna tím nejlepším nápadem.

„Stále o to samé, co předtím,“ odpověděla mu naprosto vážně. „Dokázat, že Nová Kolonie, není vaším nepřítelem.“

„Potom to děláte trochu zvláštně.“

„Teď už vím, kde jsou ti, kteří zaútočili na Zemi. Teď už vím, kde jsou ti, kteří zkoušeli ve vašich očích očernit naše jméno. Teď už se přede mnou neschovají.“

„Ano, a kde?“

„Opravdu Vás to tolik zajímá, kapitáne?“ obrátila k němu pohled a Willovi sloužilo ke cti, že pod ním necouvl ani o krok. Ten pohled v sobě nesl cosi víc. Výzvu, možná, nebo připomínku, kdo před nimi stojí a jakou vládne silou. Ne nepociťoval z ní strach, ale začínal chápat, proč jsou všichni kolem tak nervózní a nikdo nechce udělat nic, co by si mohla špatně vykládat.

„Jistěže nás to zajímá,“ opáčil pevně a záměrně použil množné číslo, takže nemluvil pouze za sebe. „Byli zabiti občané Federace a vůbec ne hezkým způsobem.“

„V tom případě buďte ujištěn, že žádní další občané Federace už nepřijdou k úhoně,“ odpověděla mu s důrazem na druhou část věty.

„To nestačí to…“

„Chápu, chcete mít důkaz, ne pouhá slova,“ nenechala ho domluvit. Ve tváři se jí objevilo pochopení a zároveň musela zvažovat, jak to celé naplnit. „V tom případě se postarám, abyste měl křeslo v první řadě a mohl všem říci, že Nová Kolonie není a nikdy nebyla Vaším nepřítelem!“

„To je…“ začal kapitán Titanu, ale ona přistoupila až k němu. Kupodivu se lehce usmála. Vypadala, jako když mu chce podat ruku na stvrzení svých slov, ale místo toho mu položila ruku na rameno a řekla:

„Dva k transportu.“

V okamžiku než stačil cokoliv udělat, je uchopil transportní paprsek a přenesl na orbitu, přímo na Koloniální loď, která zde čekala navzdory hlídkujícím lodím na orbitě. Takže se nechal napálit. Místo Deanny, teď měli cennější rukojmí, ačkoliv si nebyl jist, jak moc jim bude užitečný.

„Vítejte na palubě Oko 7Z, kapitáne Rikere,“ ohlédl se prudce po hlase, který ho oslovil. Poznal, že jde o Chartockého kapitána Tolkina, s nímž se setkal během jednání na DS9.

„Opustit orbitu,“ přikázala major a přešla k velitelskému křeslu. Na ovládacím terminálu cosi naťukala a obrátila pohled k hlavní pilotce. „Nastavte kurz na tyto souřadnice Susan. Je čas vypořádat se s našimi nepřáteli i nepřáteli Federace,“ dodala.

„Proč jste mě unesla? Tohle…“

„Jste naším hostem!“ přerušila ho rychle.

„Hosté jsou obvykle pozvaní a…“

„Omlouvám se,“ řekla k jeho nevýslovnému překvapení.

„Omlouváte se?“ zopakoval po ní.

„Těžko jsem Vás mohla jenom tak pozvat, aniž bych prozradila pozici mé lodi.“

„Sledovali jste nás! Celou dobu jste nás sledovali.“

„Jistěže jsme vás sledovali,“ přisvědčil Tolkin, jako by právě řekl tu nejsamozřejmější věc na světě.

„Ta Cardasianská loď…“ došlo mu konečně, že nevybuchla jenom tak.

„Ve hře bylo více stran, a nešlo dost dobře určit, která je tou prioritní hrozbou a která pouze slouží k odvedení pozornosti,“ podotknul Chartocký kapitán.

„Ano, bylo těžké najít tu pravou a ještě těžší vyčkat než nadejde ta správná...“

„Majore, jedna z hlídkových lodí Federace se rychle přibližuje na naší pozici!“ přerušil ji Chaocký poručík Hawe z taktického stanoviště.

„Identifikace?“ vyžádala si informace, zatím co hlavní obrazovka zobrazovala přibližující se loď.

„Třída Interpid, malý průzkumník, zato vypadá hodně odvážně. Převádí energii do předního fázerového prstence a...“

Zbytek už nemusel dodávat. Hlavní fázery Pendragonu vystřelily proti Koloniálnímu Dravci. Kapitán Pendragonu byl příliš dychtivý zkřížit kordy s Novou Kolonií a konečně k tomu měl příležitost. Akorát mu nedocházela skutečnost, že jeho loď je třikrát menší a sotva představuje hrozbu pro vlajkového Dravce. Jeho štíty ustály bez obtíží nápor, jako by šlo o pouhé štípnutí a loď pokračovala dál v letu.

„Znova střílejí!“ zopakoval Hawe nevzrušeně. „Štíty na 95% a dobíjí se.“

„Vyřaďte je z provozu poručíku. Hezky čistě.“

„Ano majore!“

„Co chcete udělat?“

„Určitě jste slyšel o našich systémech třídy Z,“ začala malou přednášku. Nečekala na souhlas, pokračovala dál. „Systémy třídy Z nejsou jenom destruktivní silou, schopnou ničit lodě jedním výstřelem. Mají také mnohem méně destruktivní a nedestruktivní účinky, jak sám uvidíte.“

„Uvidím?“

„Cíl zaměřen!“

„Palte!“

Pendragon zkusil znovu a celkem bezvýsledně zaútočit než se jeho směrem otočila dvojice děl na pravoboku a vystřelila dvě zářivě modré střely. Neměl šanci před nimi uhnout, protože byl příliš blízko a Will Riker s napětím sledoval, jak dosáhly cíle. Štíty jenom zablikaly a zmizely. Stejně jako všechna světla na lodi zhasla a loď se pozvolna setrvačností otáčela zpátky přídí směrem k zemi.

„Cíl vyřazen z provozu. Žádné poškození,“ hlásil Hawe spokojeně.

„Pokračujeme dál, únikový kurz.“

„Hodláte si stejným způsobem prostřílet cestu ven ze soustavy?“ zajímalo Willa ironicky. Lecos už slyšel o Koloniální technologii, ale vidět ji na vlastní oči bylo něco úplně jiného a znepokojivého. Ne nadarmo říkal kapitán Aran, že tyhle lidi nechtějí mít za nepřátele.

„Jsme tady už nějaký čas, takže víme o eskadrách ve vnitřní části soustavy,“ vzal si opět slovo Tolkin. „Máme pro ně připraveno malé překvapení, ale o tom později.“

„To co teď uvidíte, neberte jako ukázku síly, či demonstrace naší převahy. Berte to jako otázku důvěry, protože jen velmi málo lidí, možná dokonce vůbec nikdo mimo Novou Kolonii neuviděl to, co teď uvidíte Vy na vlastní oči.“

„A co uvidím?“

„Náš plán je celkem jednoduchý. Najít ty drzé vetřelce, co ukradli naše lodě a hodlali je použít k pošpinění našeho jména. Což dost dobře nemůžeme udělat, když budeme mít v zádech flotilu Federace. Takže musíme na chvíli zavřít tyhle zvědavé oči a až je znovu otevřou, budeme dávno pryč,“ vysvětloval kapitán lodi jejich plán. „Časem jistě vysledují, kam jsme letěli, ale mělo by nám to zajistit dostatek času, abychom udělali co je třeba a pak můžeme s klidným svědomím říct, že hrozba byla zneškodněna.“

„Přibližují se k nám další lodě Federace!“

„Čas k úniku?“

„Jedenáct minut, ale dostihnou nás během sedmi minut a obklíčí nás.“

„Upravit kurz, Susan,“ neztrácel Tolkin nic ze svého klidu.

„Taktický obraz!“ vyžádala si Tasha a výhled na vesmírné pole nahradilo taktické zobrazení. Zářící body zobrazovaly lodě Federace, velké objekty pak představovaly Zemi, Měsíc a Mars. Všechny lodě se přibližovaly, dokonce měly i označení, takže poznal, že formaci přibližující zleva vede Enterprise a formaci přibližující se zprava směrem od měsíční základny, kdežto Seleya se blížila v čele druhé eskadry.

Will Riker se musel zamračit, neboť všechny lodě nesly správné označení včetně názvu, třídy a hádal, že barevné označení může ukazovat i potenciální hrozbu. Pokud ano, tak potom Enterprise a Seleya dvě lodě třídy Sovereign stály na stupnici hrozeb nejvýše. Hned za nimi Akiry, Exlcelsiory a Luny. Pouze jediná loď se nepřidala k pronásledování a zůstávala na orbitě Země, Titan. Podle všeho pomáhali Pendragoru, kterého před okamžikem vyřadil Koloniální Dravec z provozu.

Chvilku trvalo, než pochopil, oč se vlastně snaží. Jejich kurz je sice odvedl dál od skupiny nalevo, ale zároveň přiblížil ke skupině napravo a teď se od nich zase naopak vzdaloval. Nezískali tím žádný čas navíc, akorát zmátli obě formace, které pružně reagovaly na jejich změny kurzu. Moc dobře věděli, co dokáže Koloniální Dravec třídy D, takže drželi formaci víc natěsno, aby měli vzájemnou palebnou podporu, pokud dojde ke střetu. Nejspíš si vůbec neuvědomovali, že jejich protivník během letu cosi vypouští, možná maskované miny, nebo něco co hodlal odpálit, až budou dostatečně blízko.

„Majore, přichází zpráva z Enterprise!“

„Neodpovídejte!“

„Přibližují se na dostřel. Zet mínus šedesát vteřin.“

„Sklopit štíty, nastavit mód Zet dva nula.“

„Spouštíme štíty.“

„Nastavit transportní blokádu.“

„Provedeno.

Následuje:
Nečekané spojenectví