lcars
logo

Strážci řádu 2

Autor:
bubushow
Archivováno dne:
9. 12. 2019
Délka:
215 530 slov (958 min.)
Stav povídky:
dokončená
Přístupnost:
13+
Varování:

žádné

Seriál (svět):
TNG, DS9, VOY
Období:
Příběh se odehrává mezi roky 2379–2381
Hlavní postava(y):
kapitán Aran Dar
Kategorie:
alternativní vesmír, napětí
Pokračování:
volné pokračování
Spoiler:
žádný
Stručný obsah:

Diplomatické jednání probíhající, které hostila Spojená Federace planet na stanici DS9 mezi dvěma znesvářenými stranami, Tamulským impériem a Novou Kolonií dosáhla klíčového úspěchu a obě strany uzavřely tříměsíční příměří (viz cyklus Strážci řádu). Těsně po uzavření smlouvy došlo ke zcela nevyprovokovanému a bezprecedentnímu útoku ze strany Nové Kolonie na klíčová místa v samotném srdci Federace. Ničivé útoky, které mohly mít katastrofické následky pro celou Federaci, ale z nějakého důvodu, následkem podivné sabotáže se nezdařily. Zato srážka, s Koloniálním Dravcem u Bajoru si vyžádala stovky životů, včetně materiálních ztrát a byla zastavena až kapitánem Aranem, který obětoval svoji loď, nový Voyager, aby zastavil tohle běsnění. Federace zatkla Koloniální velitelku, ještě než opustila stanici DS9, ale nic nenasvědčovalo tomu, že má s tímto útokem cokoliv společného. Zato zde zůstala jako jediná, kdo převzal zodpovědnost za oba incidenty…

divider
Poznámka autora:

nezadáno

divider
Prohlášení:

Star Trek a související značky jsou majetkem společnosti CBS Studios Inc. a Paramount Pictures Corp. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

divider

Strážci řádu 2 (bubushow)

Obsah

Ztracená vzpomínka

USS Titan

Kapitán Aran Dar zamračeně hleděl na display svého počítače. Projížděl dokola záznamy z mise na Menronu, ke kterým překvapivě dostal přístup. Beztak neměl nic moc na práci a nehodlal zjišťovat, jak moc je plukovník Marcen pozorný, aby vyzvídal podrobnosti jeho výslechu. Jistě, mohl by zkusit Sedmou, ta byla v hlavním dění, ale nakonec dospěl k závěru, že taková věc je pod jeho úroveň. Trpělivost je ctností připomínal si, ale být trpělivý a nic nedělat, byl nadlidský výkon.

Zůstával stranou, přesně jak slíbil. Údaje ze samotné mise na Menronu přinesly podle očekávání více otázek než odpovědí. Co tam sakra dělal jeho otec? Kdo ho unesl a proč? Rozhodně nespolknul plukovníkovi, že neměl nejmenší tušení, koho nebo co tam najdou. Kdo ví, co tam dělal mezi tím, když Sedmou poslal pro raketoplán a sám zůstal v té jeskyni. Jaký cíl vlastně sledoval? Dovedl si velice dobře představit reakci svého otce, pokud ho zkusí vyslýchat.

Právě proto ho držel stranou od všeho. Nechával ho záměrně stranou jako skrytý trumf, což Bajorana pořádně žralo, neboť si byl celkem jistý, že jeho přítomnost by mohla naopak fungovat spíše uklidňujícím dojmem. Za předpokladu, že to byl skutečně jeho otec a za předpokladu, že nebude mít stejný pohled na věc, jako jeho dvojník. Netušil však co má přesně v plánu a jaké metody bude používat.

Sakra, už to byly skoro dva dny a on tady pořád trčel, aniž by cokoliv věděl. Za celé dva dny nezahlédl ani Sedmou, ani kohokoliv z velících důstojníků, když zaskočil na skleničku do lodního baru. Skoro jako by to bylo zorganizováno tak, že nikdo z nich neměl čas zajít do baru, nebo tam naopak byl ve chvíli, kdy on ne. Pokud v tom byl záměr, tak mistrně provedený. Ne, nepodezříval kapitána Rikera. Tohle nebyl jeho styl.

Zato podezříval někoho úplně jiného. Navzdory tomu, jak vstřícně pan plukovník od rozvědky vypadal, navzdory tomu, že mu defakto nemohl nic vytknout, neboť v tom co mu řekl, nebyla ani stopa po lži, přesto ho svým chováním iritoval. Ano, bylo to od něj dětinské a iracionální, mít na něj vztek, ale nemohl si pomoct. Říkal si, jak dlouho ho asi bude napínat, když se konečně ozval zvonek u dveří. Konečně.

Pečlivě si upravil uniformu, zhluboka se nadechl, aby se uklidnil a řekl: „Vstupte!“

„Kapitáne Arane?“ příchozím nebyla nikdo jiný než lodní poradkyně Deanna Troi. Asi ho to mělo napadnout, ale její přítomnost ho malinko zaskočila.

„Ach, poradkyně…prosím, pojďte dál,“ vyzval ji úslužně a zkoušel zakrýt své překvapení a roztrpčení. Samozřejmě marně, neboť stačil jeden její pohled, aby pochopil, že ona si je jeho rozpoložení velmi dobře vědoma.

„Říkal jsem si, že se tady asi zastavíte,“ dodal již s klidem a nově nabitou rovnováhou.

„Těžko jsem se tu mohla nestavit,“ odpověděla s nádechem pobavení a udělala první krok směrem dovnitř.

„Je to se mnou opravdu tak špatné?“

„Vůbec ne,“ zavrtěla hlavou. „Vaše reakce je zcela pochopitelná.“

„Tak to mě těší.“

„Nicméně, musíte s tím přestat.“

„To se snadno řekne, hůře udělá.“

„Jste rozzlobený na plukovníka Marcena. Zcela zbytečně, neboť on se Vám celou dobu snaží pomoct.“

„Promiňte, že mám o jeho motivech jisté pochybnosti.“

„Ano, já vím,“ usmála se chápavě. „Je od rozvědky a ti mají tendenci dělat tajnosti a vykládat informace na světlo světa až ve chvíli, kdy to považují za vhodné. K veliké nelibosti druhých,“ dodala pro jistotu.

„Přišla jste ho obhajovat?“

„Ne, nic takového.“

„Víte, já…já prostě nevím, co si o něm mám myslet. Kromě toho…“

„Máte obavy o Sedmou,“ dodala za něj.

„Zásah,“ připustil nakonec neochotně. „Já vím, já vím, ona už není členem mé posádky, ale přesto si říkám, proč vybral zrovna Sedmou pro tyhle akce typu pláště a dýky.“

„Nejspíš měl své důvody, ale to není ten hlavní důvod, proč jsem tady.“

„Máte pro mě nějaké novinky o mém otci?“

„Mimo jiné, ano.“

„Nu dobrá, dobrá. Potom se posaďme, ať máme tuhle psychologickou část za sebou,“ vybídl Deannu, aby usedla do volného křesla, zatím co on sám usedl naproti ní.

„Já tu nejsem proto, abych Vás soudila, kapitáne.“

„Máte pocit, že si beru zničení Voyageru příliš osobně?

„A berete?“ reagovala protiotázkou.

„Nejspíš ano,“ připustil. „Navzdory všemu poplácávání po ramenou a ujišťování, jak jsem udělal správnou věc, umřelo 35lidí a Voyager byl zničen.“

„Ano, ztráta lodi, obzvláště když šlo o Vaše první velení je vždy tragická.“

„To není ta věc, která mě trápí ze všeho nejvíc,“ učinil zamítavé gesto. „Jsem si plně vědom toho, že jakožto kapitán musím přijmout skutečnost, že lidé pod mým velením mohou zemřít. Ať již náhodou či přímým důsledkem mých rozkazů. S tím se dokážu vypořádat, ale…“

„Ale důvody proč k tomu došlo, jsou tím, co Vám nedává spát.“

„Ne, nedává,“ souhlasil a s kyselým úsměvem dodal: „To a obavy z toho, že ze mě admirál Janewayová stáhne kůži, jakmile zjistí, že jsem přišel o Voyager.“

„Myslím, že z toho nemusíte mít strach.“

„Ano, nejspíš ty historky, které o admirálovi panují, přehánějí.“

„Určitě.“

„Co mě opravdu znepokojuje, je ta část, kdo proti nám stojí.“

„Což je jeden z důvodů, proč jsem za Vámi přišla.“

„Nemyslím si, že moje konspirační teorie přinesou něco opravdu nového.“

„Ne, mám na mysli něco trochu jiného,“ zavrtěla hlavou.

„A to je co?“

„Major Kronesová.“

„Nějakým pokrok s nasloucháním skrze ten…ten…“

„Zatím nic užitečného.“

„Myslíte, že já budu mít více štěstí?“

„Po pravdě, ano.“

„Nejsem telepat.“

„Podle Sedmé, to není nezbytně nutné.“

„Ach, Sedmá…“

„Ona je velice schopná a má neméně zajímavé nápady.“

„V tom s Vámi souhlasím.“

„Vlastně to byl její nápad.“

„Opravdu?“

„Máte teď něco lepšího na práci?“ nadhodila Troi tázavě.

„Nu, momentálně ne.“

„Tak potom nebude na škodu, když se také trochu zapojíte do dění a nebudete zde jenom nečině vysedávat.“

„To je Váš profesionální názor?“

„No, vlastně s tím přišel plukovník Marcen.“

„Aha, takže ten…“

„Má za to, že je ve Vás víc, než na první pohled vypadá.“

„Teď mi zkouší lichotit?“

„Já s ním souhlasím, stejně jako Sedmá,“ pronesla Deana Troi naprosto vážně.

„No, pokud s tím souhlasí i Sedmá, tak asi není důvod se o tom přít.“

„Ona je naprosto fascinující a svým způsobem je tolik podobná veliteli Datovi.“

„Nevím, jestli srovnání s androidem je zrovna to pravé. Ona…“ zadrhnul se na okamžik, kdy hledal ta správná slova. „Ona je více lidská než se může zdát na první pohled.“

„Stejně jako Dat,“ přikývla Troi. „Byl více lidský, než se na první pohled zdálo.“

„Díky emočnímu čipu doktora Soonga?“

„Nejenom díky němu.“

„Jaká škoda, že zahynul na té Romulanské lodi.“

„Ano, velká škoda.“

„Nuže dobrá,“ nadechnul se Dar a zase zhluboka vydechl. „Cokoliv, co mě odvede z téhle kajuty a od přemýšlení o tom, co jak, kde bylo špatně, vítám.“

„Myslela jsem si to,“ dovolila si poradkyně mírný úsměv vida jeho elán. „Půjdeme?“ vstala s gestem směrem ke dveřím.

„Až po Vás,“ vstal Bajoran svižně z křesla.

„A co můj otec? Teda pokud pan plukovník nedal informační embargo na tyto zprávy,“ dodal rychle. Mezi tím vyšli na chodbu, kde zajal pozici vedle ní a dál kráčeli společně vedle sebe.

„Zhruba tak, jak se dalo očekávat.“

„Nespolupracuje.“

„Jeho reakce je pochopitelná, nicméně se ukázal být dostatečně neústupný, paranoidní a agresivní, takže ho bylo nutné dát do vězení, kde je právě teď.“

„Rád bych řekl, že mě to překvapuje, ale nikoliv.“

„Cítím z něj strach, zmatek, překvapení, možná i šok. To všechno slouží jako palivo pro jeho paranoidní chování a odmítání jakékoliv komunikace.“

„To musí pro našeho plukovníka jistě velkou výzvou.“

„On jediný z něj dokázal dostat něco smysluplného. I když to spíš nedává smysl než by ho dávalo.“

„Ach tak.“

„Neuvědomuje si nic z toho, co se odehrálo v posledních letech a pokud mohu říct svůj profesionální názor, tak jeho reakce je upřímná.“

„A celou tu dobu tady byl někdo jiný, kdo se za něj vydával.“

„Pravděpodobně.“

„Musel být hodně přesvědčivý, protože nevěřím tomu, že by si toho moje matka nevšimla a…“

„To zařízení bylo nějakým způsobem napojeno na jeho mozek, takže ten druhý měl úplný přístup ke všem jeho vzpomínkám a nejspíš převzal i velkou část jeho osobnosti. Jako by tam Váš otec celou dobu skutečně byl, i když si toho nebyl vědom. Což by vysvětlovalo jeho věrohodnost. Jediné, co nedokážeme úplně vysvětlit je, jak toho dosáhli, na takovou vzdálenost.“

„Pro příliš mnoho věcí neexistuje vysvětlení,“ povzdechl si Dar frustrovaně.

„Nejste jediný, kdo má spoustu otázek bez odpovědí.“

„Při té představě se necítím o mnoho lépe.“

O chvíli později už vcházeli do speciálně izolované oblasti Titanu, kde byla umístěna jediná cela, za jejímž silovým polem dlela Koloniální velitelka. Aran Dar raději nepřemýšlel o tom, co by stalo, kdyby dospěla k závěru, že zde nechce být. Byl si až příliš jist, že to silové pole by ji zcela určitě nezadrželo. Nebyla zde sama. Kromě dvojice mužů od bezpečnosti tu na ně čekala také Sedmá.

„Ach, kapitáne, poradkyně,“ kynula jim blondýnka úsečně hlavou.

„Je všechno připraveno?“ zeptala se Troi.

„Jdete akorát.“

„Co přesně ode mě očekáváte?“ chtěl vědět Dar při pohledu na zařízení.

„Jde o teorii, kterou bych ráda ověřila,“ odpověděla Sedmá obratem.

„A potřebujete nějakého pokusného králíka?“ reagoval nadneseně, než si uvědomil, že mluví s někým, kdo bere věci příliš doslovně.

„Nemyslím, že by čtyřnohé…“ zarazila se. „Ach, mluvíte metaforicky. Chápu.“

„Jakou máte teorii, Sedmá?“ odkašlal si rychle a předstíral, že nic z toho neřekl.

„Možná si vzpomínáte na živé sny, které měl Jake Sisko poté, co…“

„Ano, vzpomínám si!“ přisvědčil Dar rychle. „Málem se z toho snu nevzbudil a nenávratně mu to poškodilo mozek.“

„Správně.“

„Chcete, abych to zkusil také?“ raději nedodal tu část o usmaženém mozku.

„Nikoliv.“

„Tak co tedy…“

„Nastavila jsem neurální implantát, tak aby vyvolal odpovídající spánkové vlny, shodující se s těmi, které měl Jake Sisko. To by Vás mělo dostat do stavu blízkého tomu jeho a zároveň Vás dostat za tu pomyslnou bariéru, kterou kolem sebe major Kronesová vystavěla.“

„Nejste telepat, takže to může docela dobře fungovat,“ připojila k tomu Deanna.

„A pokud ne?“

„V zařízení je nastaven časovač. Měl by Vás probudit přesně za jednu hodinu po dosažení příslušného stavu, který budeme samozřejmě monitorovat a pokud by bylo něco špatně, stáhneme Vás rychle zpátky a…“

„Zkoušel to ještě někdo jiný?“

„Zatím ne.“

„Potom mám jenom jednu otázku. Proč já?“

„Hledáme někoho, kdo se s majorem osobně setkal a koho si váží.“

„Myslíte, že si mě váží?“ Zamrkal překvapeně, neboť tahle část ho překvapila.

„Zcela určitě,“ přisvědčila Sedmá.

„Hmm…“

„Pokud to nechcete vyzkoušet, mohu to zkusit sama a…“

„Ne!“ zarazil ji rychle. „Mám ve Vás naprostou důvěru, Sedmá. Pokud říkáte, že je to bezpečné tak…“

„V tom případě můžeme začít.“

„Pojďte za mnou, kapitáne,“ vyzvala ho a zavedla do oddělené části místnosti. Kromě křesla, panelů a zmíněného neurální zařízení. Tam už na něj čekala hlavní lékařka Titanu. Kývnutím mu dala najevo, aby si sednul a sama cosi ještě nastavovala na lékařském zařízení. Nemusel být doktor, aby pochopil, že jde o monitorovací zařízení. Takže byl v dobrých rukou.

„Posaďte se, kapitáne,“ vyzvala ho doktorka stručně.

„Mám očekávat něco konkrétního?“ zajímal se.

„Po pravdě, nevím,“ přiznala upřímně. „Teprve včera večer jsem si přečetla zprávu doktora Bashira a mám o tom všem stále jisté pochybnosti.“

„Sedmá jistě ví, co dělá.“

„To dozajista ano, jinak bych tady právě teď nebyla a celý tenhle experiment zastavila,“ opáčila trochu upjatě a dodala: „Nicméně jsem si vědoma, že potřebujeme jakékoliv informace a tohle by mohla být docela dobrá cesta, jak toho dosáhnout.“

„Dobrá, tak potom do toho.“

„Celé je to nastavené na jednu hodinu,“ říkala, když mu připínala neurální transmitér na pravý spánek. „Potom Vás to stáhne zase zpátky. Raději dávám přednost tomu vyzkoušet celou věc, abyste nedopadl jako Jake Sisko a…“

„Rozumím. Začněte.“

„Spouštím proceduru…“

Víc už Aran Dar neslyšel. Všechno se ponořilo do tmy a on měl pocit, že někam padá. Podobně mu Jake líčil, že to celé začínalo. Konečně měl možnost plně posoudit jeho vyprávění o tom, jak neuvěřitelně reálný a živý byl jeho zážitek. Po pravdě si od celého experimentu moc nesliboval, ale pokud mohl usuzovat, tak nejspíš fungoval. Nebo ne, neboť nic z toho, co kolem sebe viděl, mu nepřišlo ani známé, ani připomínající Novou Kolonii. Vypadalo to spíš jako nějaká jeskyně na opuštěné, nebo neobydlené planetě. Alespoň tolik soudil podle oblohy, jež prosvítala širokým otvorem nad ním.

Postoupil dál a pozorně se kolem sebe rozhlížel. Kolem nohou až skoro po kolena se u země držela šedivá mlha a on si musel sakra dávat pozor na to, kam šlape. Zato měl výhled na nevelké údolí. Pusté údolí, všude kolem jenom skály, a písek. Zahlédl někoho, či spíše něco, co se vynořilo z toho všeho. Těžko mohl daného tvora někam přiřadit. Jeho kůže byla šedivá, splývající s okolím jako chameleon.

Když se podíval trochu lépe, tak zjistil, že jde o humanoidní formu života, ženu, usuzoval podle vzhledu. Zato pohled jejích žhnoucích očí a sevřený výraz obličeje, toho jak se jí chvělo chřípí, působilo děsivě. Nebyla zde úplně sama. Vstříc jí kráčela postava v černém, major Kronesová. A byl tu ještě někdo další. Mladá blonďatá lidská žena v uniformě praporčíka. Napůl ležela, napůl seděla v bezvědomí u skály a z čela jí stékal pramínek krve.

Co bylo tohle za událost? A kdo byla ta žena? Měla uniformu flotily. Černá uniforma s modrými nárameníky už se nepoužívala od počátku války s Dominionem. Jediné místo, kde se používala, byl Voyager. Ano, Voyager. To dávalo smysl. Akorát si nevzpomínal, kdo by mohla být ta žena. Nevzpomínal si, že byla součástí posádky kapitána Janewayové, když brázdila kvadrant delta.

Následoval souboj titánů. Doslova do písmene, neboť ta žena, ať už byla kdokoliv, převyšovala majora o hlavu a nejenom o hlavu. Vypadala fyzicky mnohem zdatnější, mohutnější a po všech stránkách silnější. Na první pohled byl patrný nepoměr sil a na druhý pohled to nebylo o mnoho jiné. Nicméně major nebyla z cukru a dokázala se přizpůsobit té drtivé síle, která proti ní stanula.

Ano, souboj mezi těmi dvěma byl opravdu soubojem titánů. Z cizí ženy doslova sálal vztek a nenávist. Proti ní stálo železné odhodlání a nezlomná síla. Major byla oprávněně obávaná, když se dokázala postavit něčemu, někomu takovému, jako rovný protivník. Přitom vypadalo, že stačí jediná rána a ona už nevstane. Jenže ona vstala. Utržila několik takových ran, jedna ji odhodila proti skále, ale ona pokaždé vstala, oklepala se a pokračovala dál v boji.

Jak celý souboj dopadl už se Aran Dar nedozvěděl. Země se pod ním najednou propadla a on cítil, jak padá a padá. Neměl čas ani pořádně vykřiknout, když prudce přišel k sobě. Seděl v křesle a vedle něj byla Sedmá s doktorkou Ogawou. Matně si uvědomoval, že cosi říká o zvýšeném srdečním rytmu a hodnotách mozkové činnosti, které se začínají vracet do normálu.

„Funguje to…“ vydechl, načež ztratil vědomí.

divider

Následuje:
Rodinné setkání

divider

CZ Kontinuum Star Trek fan klub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© 2000–2024 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries (Casperium)