Bluedream

Autor:
Sokar
Archivováno dne:
13. 8. 2012
Délka:
16 117 slov (72 min.)
Stav povídky:
dokončená
Přístupnost:
13+
Varování:

Stejné jako u předchozích deníků.

Seriál (svět):
nezařaditelné
Období:
2381
Kategorie:
napětí, humor, romantika
Pokračování:

Příběh některých postav je pokračováním předchozích deníků U.S.S. Thunderchild. Pro jejich plné pochopení doporučuji přečíst si nejprve předchozí díly.

(autor doporučuje přečíst napřed tuto povídku)
Povídka z cyklu:
Deníky U.S.S. Thunderchild
Spoiler:
žádný
Stručný obsah:

Na palubu Thunderchildu přiváží zvláštní vyslankyně první prototyp biolodě Federace. Ta byla postavena ve spolupráci s tajemnou rasou Leviahů. Poručík Tardis je vybrán jako zkušební pilot a je připraven psát historii kosmických letů.

divider
Poznámka autora:

nezadáno

divider
Prohlášení:

Star Trek a související značky jsou majetkem společnosti CBS Studios Inc. a Paramount Pictures Corp. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.

divider

Bluedream (Sokar)

Kapitola první

Deník poručíka Tardise

Posadil jsem se na barovou židli a čekal, až si mě Garmin všimne. I když bylo v lodním baru poměrně plno, náš ferengský barman to zvládal s rychlostí a přehledem sobě vlastním. Netrvalo ani minutu a už se ke mně přitočil.

„ Zdravíčko, Keemune, tak co to bude?“

To byl celý on. Kdokoli jiný na palubě Thunderchildu neměl jiné myšlenky, než zítřejší zkušební let. A protože já budu pilotovat, všichni se mě pořád ptali, jestli už jsem Bluedream alespoň viděl a jaký je. Ne tak Garmin. Určitě byl zvědavý jako všichni, ale dařilo se mu to mistrně skrývat. Prostě obsluhoval jakoby se nechumelilo.

„ Jedno, pivo, Garmine.“

Ferengi sáhl do boxu pod bar a postavil přede mě vychlazenou lahev. Otevřel jsem jí a s chutí se napil. Po dlouhém dni mi trocha odpočinku přišla vhod. Nepřišel jsem však do baru se jen napít.

„ Tak co, máš to pro mě?“

Garmin spiklenecky mrkl a odebral se dozadu za bar. Během chvilky byl zpátky a v rukou nesl starodávnou leteckou kuklu. Podal mi jí a já jí otáčel v ruce. Byla nádherná, na první dotek jsem z ní cítil dech dějin.

„ Ta je parádní. A víš určitě že patřila Chucku Yeagerovi?“ Barman přitakal.

„ Na beton. Za ta staletí se dostala do těch nejpodivnějších rukou, pozemských i mimozemských. Ale nakonec skončila u jednoho sběratele na Tegris VIII.“

Neuvěřitelné. Když mi Garmin před několika týdny řekl, že by tuto relikvii dokázal sehnat, stěží jsem mu věřil.

„ A jak jsi se o ní vůbec dozvěděl?“

„ To víš, známej známýho a tak. To by ses divil, kde všude mají Ferengové prsty.“

Otřel jsem z kukly poslední zbytky prachu a zkusmo si jí nasadil na hlavu. Padla perfektně.

„ Je dokonalá. Co ti dlužím?“ Garmin mávl rukou.

„ Nech to být Keemune. Ber to jako můj příspěvek k zítřejšímu psaní historie. Poručík Tardis a Bluedream budou stejně slavný, jako Chuck Yeager a Kouzelná Glennis.“

„ Díky, cením si toho.“

Symbolicky jsem pozvedl sklenici k Ferengimu. Ten jenom vycenil své zahnuté zuby a začal otírat sklenice.

„ To víš, pro zákazníka všecko.“

S chutí jsem se znova napil a pohlédl z okna do vesmíru. Už zítra si to tam venku budu svištět na palubě nejnovějšího kousku technologie, co flotila má. Bluedream. Už jen to jméno znělo magicky. Jakkoliv však již samotné nákresy, co jsme dostali předem vypadali impozantně, nic z toho mě nemohlo připravit na zážitek, když jsem tu loď dnes poprvé v hangáru viděl.

Nádherná ladná stíhačka modré barvy, jejíž povrch byl na dotek jak pokožka nějakého mořského tvora. Vypadala jako živá, což možná bylo způsobeno tím, že vlastně svým způsobem živá byla. Bluedream byl prototyp, tajný experiment první biolodě Federace.

Postavili jí naši nejlepší inženýři ve spolupráci s tajemnou rasou Leviahů. Tyto podivné bytosti pocházeli z tekutého prostoru v jiné dimenzi, byli příbuzní druhu, které známe díky lodi Voyager, druhu 8472. Navázali jsme s nimi kontakt už před rokem a půl, ale komunikace byla náročná. Vlastně jediná osoba, která s nimi dokázala pořádně komunikovat byla Joanna Hendersnová, členka rady Federace, která v jejich světě strávila na diplomatické misi několik

měsíců. Byla teď na palubě naší lodi jako zvláštní zmocněnec. Měla velké pravomoci a nebála se to dávat najevo. Na každou otázku ohledně Bludreamu a Leviahů odpovídala velmi stroze a i když testovací let byl už zítra, na loď mě nechala sotva podívat.

Ale nedivil jsem se jí. Tohle bylo něco výjimečného, průlom s velkým P. Jestli je pravda jen polovina z toho, co konstruktéři odhadují o výkonech té lodi, bude to přelom ve vesmírném cestování. A Hendersonová měla misi na starosti. Jakkoli se mi tudíž některé věci nezamlouvali, byl jsem jí vděčný.

To ona vyjednala spojenectví a výměnu technologií. Bez ní bychom jejim technickým specifikacím nikdy neporozuměli a loď jako Bluedream bychom dokázali postavit možná tak za pár set let. A já bych neměl šanci si v ní zalétat.

Tahle příležitost byla jako dar. Už jako kluk jsem vždy měl rád příběhy o zkušebních pilotech. O těch průkopnících letectví, co poráželi nebeské démony. Od prvních skoků bratří Wrightů, přes Chucka Yeagera a první kosmonauty až po let Zephrama Cochrana. Tohle byli mí hrdinové, správná parta. Vždycky jsem chtěl být jako oni, proto jsem létal. Chtěl jsem taky zápasit s démony a lámat bariéry. Ale až doposud jsem byl jen obyčejný stíhač.

Ne že by služba na Thunderchildu byla nudná nebo nezáživná. Létání jako takové je můj život a vždy když jsem v kokpitu, prožívám euforii. Tohle však bylo jiné. Když všechno klapne, zítra se připojím k těm dávným králům oblaků.

Každý správný pilot prožívá pocity, kdy má dojem, že on a jeho stroj jsou jedno. Avšak v tomto případě se mi tento pocit měl splnit zcela reálně, jak se říká, do slova a do písmene. Nejen že Bluedream byla loď postavená, či vlastně spíše vypěstovaná převážně z organického materiálu. Ta loď byla živá. V jistém smyslu to byla bytost jako my, schopná vnímat své okolí. Aby takovou loď bylo možno dokonale řídit, bylo potřeba víc, než jen mačkat knoflíky. Pomocí speciální operace, která mě čekala zítra ráno, je pilotovi vpraven do mozku štěp DNA lodi, díky čemuž s ní pak může navázat telepatické spojení a dávat jí příkazy.

Kdyby mi něco takového řekli ještě před pár dny, pochyboval bych, že se takovým způsobem dá pilotovat. Ale dnes jsem konečně dostal možnost si tuto unikátní loď/bytost prohlédnout. I když to bylo jen na chvíli, byl to fascinující zážitek. Stál jsem v hangáru a dotkl se jejího trupu. A ačkoli jsem ještě neměl implantován mozkový štěp, cítil jsem jí. Hendersonová mi to vymlouvala, říkala, že se mi to jen zdá. Dokud nejsme spojeni, je Bluedream prý pro každého jen další loď. Ale já jsem pilot a vím své. Možná se to okolí díky mému obvyklému chování nezdá, ale jsem docela citově založený. Obzvlášť v poslední době, kdy se mi (pořád nevím jakým zázrakem, ale štěstí přeje bláhovým) podařilo dát se dohromady s Chalií. Kdo by už v člověku měl probudit city než lodní poradkyně. Chalia.

„Sakra.“ Ulevil jsem si a rychle začal dopíjet. Málem jsem zapomněl na naši domluvenou večeři. To bych tomu dal. Už takhle neměla moje láska nejlepší náladu, bála se nadcházejícího letu. Ženy jsou skvělá část lidstva, ale některé věci si zkrátka moc berou.

Garmin si všiml mého zakletí a náhlého spěchu. Usmál se pod neexistující vousy.

„ Copak, snad jsi na něco nezapomněl?“

Ne nadarmo jsou Ferengové tak úspěšní obchodníci. Jejich vnímavost a znalost povahy je zkrátka unikátní. Nemělo smysl ztrácet čas výmluvami.

„ Mám schůzku, musím běžet. Trochu jsem se zamyslel, jdu pozdě.“ Ferengi jenom mávl rukou.

„ Nelam si s tím hlavu, určitě ví, že toho máš před letem hodně. Pochopí to.“ Předpokládal jsem, že má pravdu. Ale přece jen, jistota je jistota.

„ Garmine, nemáš náhodou ještě jednu krabici těch čokoládových pralinek?“ Barman se zachechtal a sáhl pod pult.

„ Na člověka máš bystré uvažování. Úplatek nikdy neuškodí. Jak se říká u nás, vždy se vyplatí lézt do zadku šéfovi, což platí i o manželce. I když to druhé je jistě příjemnější.“

Málem jsem se zakuckal zbytkem svého piva.

„ Zaprvé není moje manželka a za druhé jsi prase, Garmine.“

Prohlásil jsem naoko vážně. Chvíli jsme se na sebe dívali a pak se oba rozesmáli. Vzal jsem

si od něj bonboniéru.

„ Ale máš recht. Ještě jednou dík, připiš mi to na účet.“ Barman pouze pokývl a udělal si poznámku do svého PADDu.

„ Žádnej problém. Měj se, hezkej večer. A zítra zlom vaz!“ Ukázal jsem mu zvednutý palec a vydal se k Chalii do kajuty.

******

„Pořád si myslím, že je to ukvapené. Měli byste provést ještě další testy.“

Prohlásila Chalia zadumaně, zatímco ležela na pohovce s hlavou v mém klíně. Byla chudinka zbytečně nervózní. Pohladil jsem jí po vlasech a snažil se jí trochu uklidnit.

„ Neboj se, lásko. Všechno půjde hladce, uvidíš. Bluedream postavili a otestovali ti nejlepší z Utopia Planitia. Jejich tým je velice pečlivý a loď schválili jako zcela bezpečnou.“

Díky našemu telepatickému poutu jsem však věděl, že tohle jí zdaleka nepřesvědčilo.

„ Ale praporčík Hůlka ne. Je tvůj mechanik a je nejschopnější inženýr jakého znám.

Nedovolili mu se na loď ani podívat. To tě ani trochu neznérvózňuje?“

Musel jsem uznat, že jsem měl vždycky lepší pocit, když stroj, kterým jsem měl letět prošel Merlinovi pod rukama. Ten chlap byl génius a jeho zručnost mi zachránila život nejednou. Ale nebyl jsem tak hloupý, abych tohle teď přiznával.

„ Pochop, že Bluedream je něco zcela jiného. Merlin by nevěděl, na co se má dívat. Navíc loď kontrolovala ta zmocněnkyně, Joanna Hendersonová. Strávila u Leviahů měsíce studováním jejich technologie. Kdo jiný by byl kvalifikovanější?“

Tím jsem však zjevně věci ještě zhoršil. Jakmile jen zaslechla její jméno, byla Chalia opět víc napjatá.

„ Na té ženské mi něco nehraje. Podle záznamů je člověk, ale nedokážu se do ní vcítit.“ Mávl jsem rukou.

„ No a co? Tak má prostě třeba výjimečnou sebedisciplínu. Nebo má mezi dávnými předky někoho, kdo se dokáže lépe kontrolovat a není to v záznamech. Na tom by nebylo nic neobvyklého, vezmi si mě. Taky jsem tě dokázal dost dlouho blokovat, protože jsem se bál, jak se ztrapním.“

Tohle odvedení pozornosti zabralo. Chalia se pousmála, jak vzpomínala na naše první dny na Thunderchildu.

„ A že jsi mě tím doháněl k šílenství, chlape bídná. Víš, jak mi bylo? Taky jsi se mohl přiznat dřív.“ Škádlila mě.

„ Jsi lodní poradkyně, odbornice na city. Myslel jsem, že si všimneš.“ Zvedla se z mého klína a naoko se rozzlobila.

„ Já si měla všimnout? Vy muži vždycky něco myslíte. A vůbec, jednou máte být lovci, tak i kdybych si všimla, měla jsem snad po tobě skočit?“

Také jsem vstal a objal jí kolem pasu.

„ Proč ne, s radostí bych tě chytil.“

„ A udělal si tak kýlu.“ Prohlásila trochu rozmrzele. Marnivka. Telepatické i slovní ujišťování, pořád jsem jí nedokázal vytlouct z hlavy mindrák ohledně její váhy.

„ No dovol.“ Na důkaz jejího přehánění jsem jí vzal do náruče. Chalia opravdu není žádná rachitička, ale právě to se mi líbí. Navíc mám slušnou fyzičku.

Dlouze jsem jí políbil.

„ Neboj se, zítra všechno půjde jako na drátkách“.

Někdy si říkám, že vesmír nám naslouchá. A že jsou okamžiky, kdy prostě po takovéto větě nedokáže odolat.

Kapitola druhá

Deník praporčíka Hůlky

„Nepřipadá v úvahu, praporčíku! Bluedream je prototyp obsahující choulostivé technologie a já jsem za něj osobně zodpovědná.“

To jsem to dopracoval. Dělám svou práci jako vždycky, chci provést rutinní předletovou kontrolu a ta zmije Hendersonová mi nedovolí se k té lodi ani přiblížit. A to do ní už za pár minut má sednout náš pilot a jeden z mých nejlepších přátel.

„ Při vší úctě madam, jsem šéf mechaniků letové paluby. Kontrola a kalibrace každého odlétajícího stroje je v mé kompetenci. Mám na to jak oprávnění tak prověření od kapitána i flotily.“ Jako bych mluvil do dubu.

„ Já vás chápu, praporčíku. Ale tohle je výjimečná situace. Vím, že to myslíte dobře, ale na zacházení s touto lodí prostě nemáte kvalifikaci.“

To už mě začínalo dopalovat. S kým si myslí že mluví, s klukem co opravuje bycikly? Piloti umějí tyhle stroje ovládat ale já je rozebírám a zase dávám dohromady. A takhle ženská se ke mně chová jako k hadru už od chvíle, kdy vstoupila na palubu.

Už jsem se jí chystal říct něco od plic, naštěstí zrovna v tu chvíli do hangáru vstoupil Tardis.

Přes uniformu měl hozenou svojí koženou bundu, na to jsem byl u něj zvyklý, ale tentokrát měl i další doplněk. Starodávnou leteckou přilbu. Evidentně byl v dobré náladě, znal jsem tenhle pohled. Nemohl se dočkat, až bude s tou modrou kráskou sám v kosmu.

Nechtěl jsem mu kazit radost a vyvolávat tady hádky, tak jsem raději spolkl svojí hrdost a dál se s Hendersonovou nepřel. Nezbývalo mi než doufat, že ona a inženýři, co tuhle věc navrhli neudělali nikde žádnou botu.

„ Zdravím tě, Keemune, tak co, jsi připravenej na svůj velkej let?“

Tardis se usmál a mimoděk pokývnutím odpověděl na pozdrav zvláštní zmocněnkyni.

„ Jasná věc, Merline. Připrav se že dnes se budou psát dějiny.“

Všiml jsem si drobné jizvy na jeho krku. Jistě od implantovaného štěpu DNA lodě.

„ Jaký to je mít v sobě tu věcičku?“ Tardis si ohmatal krk.

„ Zatím žádnou změnu necítím.“

Do našeho hovoru se vložila Hendersonová.

„ To ani nemáte, poručíku. Spojení se aktivuje teprve, až vstoupíte na palubu. Možná budete zpočátku lehce dezorientován, ale to přejde. Jsem si jistá, že pilot vašich zkušeností s tím nebude mít žádný problém.“

Naše letecké eso jen mávlo rukou. Bral to bezstarostně, možná až příliš.

„ Bez obav, vrátím vám vašeho modrého broučka bez jediného škrábance.“ Moje nová osobní nemesis se ani nepousmála. Příšerná ženská.

„ To bych vám radila, poručíku. Nuže, nebudu vás už déle zdržovat. Hodně štěstí.“

Popřála mu prosta jakékoli vřelosti a odešla. Jakmile byla pryč, oddechl jsem si, možná až příliš viditelně. Tardis se uchechtl.

„ Není moc milá, co?“ Oplatil jsem mu ušklíbnutí.

„ Tos jí vystih. Ale co, je tu jen na chvíli, přežiju to. Tak co, jdeš na to?“ Tardis kývl a v očích mu blýsklo.

„ Jasně. Ty Merline, nemáš nějakou žvejkačku?“

Nejdřív jsem nechápal, ale pak když mi došlo, že cituje dokument o jeho hrdinovi, Chucku Yeagerovi a jeho mechanikovi jsem porozuměl. Tenhle rozhovor tam patřil k nejkultovnějším. Byl jsem poctěnej, že si mě natolik cení a rád jsem s ním tu hru hrál. Dívali jsme se na ten film spolu mnohokrát.

„ Jo, jednu bych měl.“

„ Dej mi, potom ti koupím jinou.“

Sáhl jsem do své kombinézy a vytáhl plátek replikované Wrigleys Spearmint.

„ Tak jo.“

Tardis jí přijal, podíval se na Bluedream a zvedl palec.

„ Tak už abych šel, mám koneckonců rande s touhle modrou kočkou.“ Opětoval jsem gesto.

„Užijte si.“

Nakráčel k lodi a to už se projevilo nové telepatické spojení, které s ní získal. Bluedream vycítil jeho přítomnost a dveře se samy otevřely. Tardis na mě naposledy kývl a vstoupil dovnitř.

Přesunul jsem se k ovládání vrat hangáru a zapnul komunikační kanál.

„ Merlin Keemunovi, jseš tam?“

Chvilku bylo ticho, ale pak se ozval známý hlas.

„ Potvrzuju. Jsem v kokpitu. Škoda že to nevidíš, Merline, je to všechno tak, jiné. Prostě pohádka.“

Spolkl jsem hořkou pachuť. Samozřejmě že bych se taky rád podíval, ale tohle byla jeho

chvíle.

„Rozumím, jen se moc nerozplývej a připrav se na start.“

„ Neboj, už mám vše pod palcem. Můžeš dát znamení můstku. Předstartovní kontrola

skončena.“

Poslechl jsem ho a podal hlášení. Na povolení k odletu jsme nemuseli čekat dlouho a tak jsem otevřel dveře hangáru. Za nimi se rozprostíral vesmír se svým milionem hvězd.

„ Máš zelenou, Keemune. Jdi na to. A vem jí pořádně u huby!“

„ Neboj, Merline, proženu jí. Bludream startuje.“

Na to se elegantní prototyp zvedl z rampy a než jsem se nadál, prosvištěl vstříc nekonečnu.

Bez jediného zvuku nebo zachvění vzduchu, bylo to něco úžasného.

Zapnul jsem venkovní senzory, abych mohl sledovat, jak si Tardis vede. Kdybych chtěl, mohl bych se jít dívat na můstek na velkou panoramatickou obrazovku. Kapitán Moliner by mě jistě rád nechal. Ale to nebylo pro mě. Vždycky jsem raději zůstával v hangáru, přišlo mi, že jsem tak k lodím i pilotům blíž. Piloti byli jako moje rodina. A lodě, skoro jako vlastní děti. Tohle dítko sice bylo vpravdě zvláštní, spíš trochu jako prominentní mazánek od bohatého souseda, ale stejně. Bez ohledu na aroganci jedné z jejích tvůrkyň, ta loď byla nádherná a já se těšil, až jí uvidím v akci.

Pohodlně jsem se tedy usadil a alespoň zprostředkovaně si užíval tu jízdu.

A že se bylo na co dívat. Už jsem viděl Tardise v akci mnohokrát, jeho pilotáž byla vždy brilantní, tohle však bylo něco jiného. Lehkost a plynulost, s jakou tato loď prováděla i ty nejostřejší manévry byla neuvěřitelná. Jako by pro ní ani neplatily zákony fyziky. S otevřenými ústy jsem sledoval, jak se Bluedream proplétá mezi prstenci blízké planety, jako by tam ani nebyly. Poté co z nich opět vyletěla jako šíp se ozval komunikátor.

„ Tak co ty na to Merline, že je to paráda?“

„ Jenom zírám, Keemune. Musím uznat, že když ti designéři mluvili o revoluci, tak nepřeháněli.“

„ A to se s ní teprve seznamuju. Ale zdá se, že si dobře sedneme. I můj vkus se jí líbí.“

Na důkaz toho se mi v reproduktoru ozvala řízná metalová vypalovačka. Proč mě to nepřekvapilo, zjevně sebou propašoval přehrávač i na tento let. Co tomu asi řekne Hendersonová, když uvidí, že Tardis jí její drahocenný prototyp takříkajíc převychová na metalistu. Ta myšlenka mě pobavila.

Nesmál jsem se však dlouho. Ještě než mi to Tardis oznámil, viděl jsem na obrazovce, že je něco špatně. Loď se jakoby rozkomíhala a nabrala kurz k planetě. Bylo to v přímém kontrastu s ladností předchozího letu.

„ Keemun Merlinovi. Něco se děje, přestává mě poslouchat.“

„ Vidím, co jsi právě dělal, zkoušels nějaké nové postupy?“

„ Vůbec nic, letěl jsem stejně jako celou dobu, najednou se zjančila.“

Do našeho hovoru vstoupila Hendersonová. Na můstku samozřejmě mimo letu sledovali i průběh komunikace.

„ Jenom klid, poručíku. To bude jen určitě nějaká zpětná vazba ve vašem spojení. Teprve si na sebe zvykáte. Uvolněte se a nedávejte žádné příkazy.“

I přes tu vzdálenost jsem téměř cítil, že tohle Tardise neuklidnilo.

„ Vám se to snadno řekne. Ale tady se děje něco fakt divnýho. Už vůbec nemám kontrolu a pořád nabíráme kurz k planetě. Jako by tam ta loď sama chtěla. Za chvíli vstoupíme do atmosféry.“

Měl pravdu. S napětím jsem sledoval, jak se Bluedream stále strměji řítí dolů do gravitačního pole planety. Bylo to o to horší, že jsem s tím nemohl vůbec nic dělat. Tardis se však zjevně nevzdával.

„ Merline, slyšíš mě ještě?“

„ Jasně, jsem tady. Co chceš dělat?“

„ Pokusím se obejít to telepatické spojení a převzít řízení manuálně. Kdyby se mi to povedlo, mohl bych snad ještě...ááá.“

Ve vysílačce to zapraskalo a vzápětí bylo spojení pryč. Podíval jsem se na obrazovku, po lodi ani stopa. Zjevně zmizela někde na planetě. Neváhal jsem a pokusil se rekalibrovat frekvence.

„ Bluedream, tady je Thunderchild, slyšíš mě?“

Odpovědí mi byl jen šum statiky. Nevzdával jsem se a zuřivě tiskl jedno tlačítko za druhým.

„ Keemune, no tak, tady je Merlin, ozvi se sakra, ozvi se! Čekám na tu žvejkačku!“

Nic. Ať už byl kdekoli, buď mě neslyšel nebo mi nemohl odpovědět. To mi byl ale pěkný zápis do historie.

Nejsem z lidí, kteří dlouho váhají.

„ Praporčík Hůlka kapitánovi.“ Moliner se ozval během vteřiny.

„ Slyším vás. Už analyzujeme veškerá data. Až budeme něco vědět, ozvu se vám.“

V podstatě jsem nic jiného nečekal. Bylo mi jasné, že na můstku všechno viděli a situaci řeší. A taky mi bylo jasné, že alespoň v tuhle chvíli mě k tomu nepotřebují. Jsem jen praporčík, mechanik, kterého k momentálně ztracenému stroji ani nepustili. Co bych jim asi mohl říct na poradě vyššího velení, která teď určitě probíhá? Až rozhodnou co dál a začnou plánovat pátrací akci, zavolají si mě sami.

Všechny tyhle myšlenky se mi prohnaly hlavou, ale to už jsem byl na cestě na můstek a za kapitánem. Je mi jedno co tomu řekne zvláštní zmocněnkyně. Ať si řve třeba u rady Federace. Já hodlám zjistit, co se taky sakra stalo.

******

„Kapitáne, při vší úctě, nemám pocit, že přítomnost tady, praporčíka, je nezbytně nutná pro tuto operaci.“

Ta ženská už mi zase pila krev. Sotva jsem dorazil do jednací místnosti vedle můstku, už mě z ní chtěla vyhodit. Kolem stolu seděli Moliner, Hendersonová, komandér Krylovová a poradkyně Chalia Raxal.

Poradkyně si chladně měřila Hendersonovou a naopak. Stačil mi jediný pohled aby mi bylo jasné, že i jí se ta ženská snažila vystrnadit. Kapitán to však nedopustil a stejně tak se zastal i mě.

„ Madam, praporčík Hůlka je šéfem letové paluby. Vyzná se nejen ve všech lodích co jich máme na palubě ale je to i nejlepší obsluha pátracích senzorů jakou si můžete představit. Pokud máme úspěšně lokalizovat Bluedream, jeho přítomnost na briefingu i samotné pátrací akci nezbytně nutná je.“

Pravděpodobně jsem se teď asi musel dost červenat. Kapitánova důvěra mě zahřála u srdce.

Navíc byl příjemný pocit vidět Hendersonovou, jak jí někdo usadil.

Pravdou bylo, že zvláštní zmocněnkyně byla po celou dobu průběhu porady dost v defenzivě. Nebyla nám schopná vysvětlit neočekávanou ztrátu kontroly a následnou havárii. Neřekla nám vlastně skoro nic, což se samozřejmě nikomu u stolu nelíbilo. Mohl jsem si přihřát polívčičku a zdůraznit, že mě měla nechat loď před letem zkontrolovat. Nicméně co se stalo stalo se a věty typu „já jsem to říkal“ jsem sám neměl v lásce. Ono po bitvě je každý generál a vzájemné

obviňování by teď Tardisovi sotva pomohlo. Zaměřil jsem se tedy raději na plánování pátrací akce. Vstal jsem a zamířil k nástěnné obrazovce.

„ Když dovolíte, tohle je scan planety známe jako Selchon II, na jehož severním kontinentu Bluedream pravděpodobně dopadl. Říkám pravděpodobně, protože atmosféra planety je dost rušivá pro naše senzory a proto nešlo dráhu pádu přesně sledovat. Navíc Bluedream je ze své podstaty navržen jako nezjistitelný. Tato výhoda se nyní obrátila proti nám. Budeme muset použít upravené senzory krátkého dosahu z runaboatu. Jejich kalibrace na detekování biolodě podle specifikací madam Hendersonové v tuto chvíli právě probíhá. Vyrazit můžeme za půl hodiny.“

Kapitán uznale pokývl a věnoval dlouhý pohled Hendersonové. Ta během mého brifeingu pozorně naslouchala a vypadala dokonce, že jsem jí už o své kompetenci přesvědčil.

„ Děkujeme, praporčíku.“ Slovo si vzala Krylovová.

„Můžeme jen doufat, že loď přečkala pád co nejlépe a poručík Tardis je naživu. Alespoň že na planetě je dýchatelná atmosféra. Severní kontinent je pokryt hornatým terénem a hustými lesy, teploty se pohybují maximálně kolem 10-15 stupňů. Nic moc na plážovou dovolenou, ale člověk s výcvikem flotily by tam určitě měl přežít bez problémů. Navíc pokud je loď vcelku, Tardis v ní pravděpodobně zůstane, musí mu být jasné že to bude první místo, kde ho budeme hledat.“

S tím se nedalo polemizovat. V zásadě už nebylo o čem mluvit. Zbývalo jen určit pátrací tým, do čehož se kapitán vzápětí pustil.

„ Dobrá, vše je jasné. Runaboat Odin vylétá za 30 minut. Praporčík Hůlka bude pilotovat. Ve výsadku bude ještě madam Hendersonová, která se po nalezení lodi postará o analýzu situace a doktorka Thompsonová, i když doufám, že jejích služeb nebude zapotřebí.“

Na to se na Molinera zadívala Chalia. Bylo mi jasné, že se chce pátrání účastnit, rozuměl jsem jí. Kapitán chvíli zaváhal a potom kývl.

„ Tým doplní ještě poradkyně Raxal. Již na minulé misi dokázala, že umí telepaticky poručíka Tardise vystopovat. Pokud selžou senzory, může se to hodit. Misi povedu já sám. Komandére Krylovová, budete velet Thunderchildu, dokud se nevrátím.“

Poslední zpráva byla překvapivá. Kapitán se obvykle pátracích akcí neúčastnil. Však se taky komandér Krylovová ihned ozvala.

„Pane, smím vás upozornit na předpisy, podle kterých se kapitán nemůže účastnit potenciálně nebezpečných misí? O planetě dole nic nevíme krom toho, že prostředí i když obyvatelné, rozhodně nemusí být přátelské. Měla bych jít já.“

Moliner si však stál za svým.

„Znám předpisy, komandére. Ale tentokrát ne. Můžete mě nahlásit, chcete-li, ale letím.“

Krylovová už nic nenamítala. Věděl jsem, že kapitána nenahlásí. Doba, kdy byla Naďa posedlá předpisy minula. Teď byl jediným důvodem, proč je vytahovala to, že o kapitána měla starost. Je to dobrá ženská, naše komandérka. O tom jsem věděl víc než většina lidí na lodi. Ale to sem teď nepatřilo, tak jsem bující fantazii zase rychle ukrotil. Samozřejmě, až takhle pátrací akce (úspěšně, jak jsem věřil) skončí, rád se zase zastavím v její kajutě abychom si vzájemně pomohli od služebního napětí.

Teď však byl čas najít našeho zatoulaného pilota. Moliner zavelel rozchod a já se odebral do hangáru zkontrolovat svý kluky, co připravovali runaboat. Cestou ze zasedačky jsem se ještě u dveří zastavil spolu s lodní poradkyní.

„ Nebojte se, Chalio, my ho najdeme. Sama víte, že není poprvý v takové situaci. Tahal jsem ho z průšvihu už mockrát a vždycky se mi to povedlo.“

Poradkyně se na mě usmála, v očích však měla stále smutek a starost.

„ Díky, věřím vám, Merline. John...poručík Tardis určitě taky ví, že ho v tom nenecháte.“

Bylo to prvně, co použila mojí leteckou přezdívku. Potěšilo mě to. Věděl jsem, že Tardis by nikdy nepotřeboval, aby mu jeho partnerka takříkajíc schvalovala kamarády, ale nerad bych mu působil problémy. S poradkyní jsem se nikdy moc neznal a nevěděl jsem, co si o mě a o pánských jízdách, co občas s Tardisem pořádáme, vlastně myslí. Teď jsem ale poznal, že mě bere.

Nálada se mi zlepšila. Tardis sice trčel někde tam dole, ale to by bylo abychom ho nenašli.

Opětoval jsem Chalii její úsměv a s novou energií vyrazil do akce.

******

Jakmile se náš runaboat vnořil do gravitačního pole planety, rozpoutalo se peklo. Věděli jsme, že při všem tom rušení a množství nestabilních částic to nebude procházka růžovým sadem, ale intenzita iontové bouře ve stratosféře předčila veškerá očekávání a průzkumy.

Letmo jsem zkontroloval velitelskou kabinu. Pohlédl jsem na kapitána Molinera, který seděl v křesle pomocného pilota a pomáhal mi s udržením lodi v rovnováze. Díky koncentraci získala jeho modrá pokožka až šedě nezdravý nádech a po skráních mu stékaly kapky potu. Ne že bych já na tom byl o mnoho lépe. Ovšem v porovnání s lodní poradkyní jsme já i kapitán přímo kypěli zdravím.

Chalia seděla strnule ve svém křesle a v obličeji byla bílá jako stěna. Kdykoli se Odin zakymácel pod náporem turbulence, zachvěla se a ruce křečovitě tiskla k břichu. Soucitně jsem se na ní usmál. Pokusila se mi to oplatit ale její sevřené rty vytvořily pouze jakýsi úšklebek.

Nestěžovala si však.

Tiše jsem obdivoval její odhodlání. Věděl jsem od Tardise, že létání na něčem menším než je hvězdná loď s plně funkčními inerciálními tlumiči jí nedělá nejlépe, takže tohle pro ní musel být doslova křest.

Ze zadní části lodi po chvíli dorazila doktorka Thompsonová. Zrovna když vstupovala do kabiny, navzdory mému úsilí se runaboat prudce zhoupl doprava a doktorka se musela zachytit rámu dveří. Nijak jí to však nerozhodilo, pevným ale opatrným krokem došla k Chalii a píchla jí hypospray.

„ Tohle vám snad pomůže, poradkyně.“

„ Díky.“

Řekla Chalia slabým hlasem ale nevypadala, že je jí zrovna lépe. Doktorka přešla až k nám.

„ Za jak dlouho z toho budeme venku?“

Podíval jsem se na senzory a snažil jsem se z té změti rušení vyčíst něco smysluplného.

Těžko říct, doktorko. se dostaneme do nižších vrstev atmosféry, mělo by se to zlepšit, což by mělo být už za pár minut. Alespoň doufám. Jestli to tam dole bude stejně divoké jako tady, nevím, jak budeme moci pátrat.“

Doktorka chápavě přikývla a opět nás nechala našim spíše neúspěšným pokusům o plynulou pilotáž. Pokusil jsem se trochu rekalibrovat senzory, abych zpřesnil polohu našeho konečného přiblížení k povrchu, když mě vyrušil kapitán.

„ Pozor, gravitační distorze před námi, vzdálenost 160 metrů!“

Ještě že jsme na řízení byli dva. Zareagovali jsme jako jeden muž a společnými silami navedli Odina do ostrého výkrutu. To tedy bylo o fous.

„ Dobrý postřeh, pane.“ Uznale jsem kývl na Molinera. Na to že většinu času trávil velením měl reflexy pořád záviděníhodné.

„Měli jsme štěstí.“ Utrousil pouze a dál se věnoval navigaci.

„Omluvte mě, pánové.“

Zahlásila náhle Chalia a spěšně opustila kabinu. Poslední manévr byl zjevně na její útroby už příliš. Nikdo z nás to nekomentoval. Jsme profesionálové a to že má někdo kosmickou nemoc je pro něj samotného dost nepříjemné i bez toho, aby poslouchal rádoby rady a útěchy.

Náhle se loď opět otřásla, tentokrát však znatelně silněji. Konzole, u které ještě před chvílí seděla poradkyně zasršela a explodovala. Rozezněl se poplašný signál a já ucítil, jak runaboat začíná vibrovat.

„ Co to sakra bylo?!“

Zaklel Moliner a spolu se mnou zuřivě zkoušel stabilizovat loď. Vyhlédl jsem z okna na levobok a moje oči mi potvrdili to, co už hlásila lodní diagnostika.

„ Hoří levý motor, kapitáne!“

Kapitán zachoval chladnou hlavu a jeho prsty se dál míhaly po kontrolkách. Mezitím však stihl i udržovat konverzaci.

„ To ale nebyla další gravimetrická porucha, spíš výstřel.“

I když jsem jenom mechanik a většinu času trávím v hangáru, už jsem si pár svých bitev zažil a bylo mi jasné, že mám pravdu. Kdo po nás ale střílel a proč? Na otázky však teď nebyl čas.

„ Stabilizátory nefungují, rapidně ztrácíme výšku. Kapitáne, můžete se poohlédnout po nějakém místě na přistání?“

Moliner si nechal zobrazit mapu terénu a během pár vteřin si udělal přehled o situaci.

„ Držte tento kurz, praporčíku. Asi pět kilometrů před námi to vypadá na vhodnou plochu.“ I při nejoptimističtějším odhadu mi bylo jasné, že takovou vzdálenost už nemáme šanci

uletět.

„ Něco blíž by nebylo?“

Musel jsem už skoro křičet abych přehlušil kvílení přetíženého motoru a namáhaného trupu.

„ Jak moc blíž?“

Otázal se Moliner, zatímco se otřesy lodě stupňovaly. Displej letové kontroly naposledy

zablikal a zhasl. Teď už jsem nemohl nic dělat.

„ Asi tak, přímo tady! Všichni se připravte na náraz!“

Stihl jsem ještě zakřičet, poté jsem se pevně zapřel v křesle a dal hlavu mezi kolena. To už se runaboat Odin naklonil přídí k blížícímu se povrchu pod námi a nekontrolovatelně klesal vstříc pevné zemi. Moje poslední myšlenka před nárazem patřila posádce na zádi. Snad se všichni stihli připravit. Runaboat plachtí asi tak jako cihla a tohle přistání nebude z nejměkčích. To už jsem uslyšel praskot jak se naše loď prodírala skrz větve vysokých stromů. Okamžik na to mě pohltila temnota.

******

Probral jsem se na podlaze pod pilotní konzolí. Podlaha byla silně nakloněná na bok, runaboat se pravděpodobně po dopadu překotil na pravou stranu. Odněkud ze zadní části kabiny jsem slyšel sténání. To bylo paradoxně dobré znamení. Pokud někdo sténá, je naživu. Zkusmo jsem ohmatal své končetiny, tělo a hlavu. Až na pár oděrků zjevně nic vážného. Pokusil jsem se vstát a vedle sebe zahlédl, jak totéž zkouší kapitán Moliner.

„ Jste v pořádku, pane?“

Molinerova modrá hlava byla očouzená a pravou nohavici uniformy měl roztrženou, jinak se však zdál celý.

„ Připadám si, jako by mi na zádech přistál raketoplán, ale jinak snad ano. Co vy, praporčíku?“

„ Podobně, kapitáne. Ale díkybohu nic zlomeného.“

Moliner si tiše oddechl, zatímco se zcela postavil a kriticky si prohlédl svou uniformu.

„Tohle jednomu pokazí den.“

Zabručel, zatímco odtrhával cáry látky, aby se mu nepletly pod nohy. Musel jsem se tomu usmát. Ano, natržená uniforma je jistě teď vážný problém. Kapitán si všiml mého zasmání a taky se rozchechtal. Tohle jsem měl na našem veliteli rád, dokázal žertovat i v tak vážné situaci. Dobře věděl, jak je pozvednutí morálky důležité.

„ Pojďte, praporčíku, musíme zkontrolovat zbytek posádky. Snad jsou alespoň tak v pořádku jako my.“

S tím zamířil stále ještě trochu nejistým krokem do zadní části runaboatu. Oprášil jsem ze sebe prach z trosek a vydal se za ním.

Jakmile jsme prošli spojovacími dveřmi, naskytl se nám pohled nepěkný i veselý zároveň. Nepěkný proto, že paluba zde byla ještě více zdemolovaná než v kabině, ale o to příjemnější byla pohled na dvě členky posádky, které byly když už ne nezraněné, alespoň naživu. Doktorka Thompsonová se právě skláněla nad velvyslankyní Hendersonovou, která ležela na zemi s nohou nepřirozeně zkroucenou. Zjevně se probrala jako my teprve před chvílí. Jakmile nás uviděla, na jejím odřeném obličeji se objevil úsměv.

„ Díkybohu, jste v pořádku.“

Kapitán kývl a přistoupil blíž k nim.

„ Ano, měli jsme takříkajíc víc štěstí než rozumu. Jak to vypadá, doktorko?“ Thompsonová přejížděla nad nohou zraněné svým trikordérem.

„ Mnohočetná zlomenina. Až budeme zpět na lodi, spravím to snadno ale s polním vybavením a bez kostního regenerátoru toho moc nenadělám. Dala jsem jí něco proti bolesti, ale potřebuji jí dostat ven z lodi na rovnou plochu, abych mohla nohu narovnat a zafixovat.“

Moliner se naklonil nad Hendersonovou.

„Jak se cítíte?“ Vyslankyně zkřivila tvář.

„ Už mi bylo lépe, ale přežiju.“

Kapitán přikývl a prohlížel dál to co zbylo z obytné paluby.

„ Kde je Chalia, doktorko?“

„ Je vzadu, kapitáne. Byla si zrovna...odskočit když jsme se zřítili. Její komunikátor funguje, říkala, že je nezraněná ale dveře se zasekly. Budeme je muset uvolnit nebo nějak vypáčit.“

To byla práce pro mě. Neváhal jsem a vypravil se do zadní části Odina, zatímco kapitán s pomocí doktorky vynášel zraněnou ven. Dorazil jsem ke dveřím toalety, vypadaly vzpříčeně ale jinak bez vážnějšího poškození. Lehce jsem na ně zabušil.

„ Poradkyně, jste v pořádku? Vydržte, dostanu vás odsud.“

Odpovědí mi byl tlumený hlas, který však zdaleka neříkal to, co jsem čekal.

„ Ano, Merline, nic mi není, v podstatě. Jsou tam ještě ostatní? Pokud ano, prosím, neotevírejte ty dveře.“

Byl jsem z toho stále zmatenější. Proč to zdráhání? Na jejím místě bych se snažil co nejdřív vyprostit.

„ Nikdo kromě mě tu není, Chalio. Kapitán s doktorkou vynesli Hendersonovou ven, aby jí mohli spravit nohu.“

Z druhé strany jsem uslyšel tiché oddechnutí.

„ Dobře. Tak mě odsud dostaňte.“

Odtrhl jsem panel na boku dveří a chvilku se hrabal v obvodech. Obejít zamykací mechanismus nebylo pro mě nic těžkého a během pár vteřin západka povolila. Zapřel jsem se do dveří a začal je pomalu odsouvat do strany. Mému tlaku neodolávaly dlouho a odskočily do stěny.

Co jsem u flotily, máloco mě vyvede z míry, ale pohled, který se mi naskytl mě překvapil.

Zároveň jsem hned pochopil, proč Chalia tak trvala na tom, abych otevíral dveře beze svědků. Náraz lodi jí zaskočil v jedné z nejnešťastnějších pozic. Musela zrovna končit svojí návštěvu na oné místnosti a sklánět se pro spodní část své uniformy. Nebo tak něco. Buď ovšem jak buď, otřes jí odhodil zády přímo na dveře a ona se v nich prostě zasekla. Zkrátka díval jsem se přímo do pozadí naší elegantní poradkyně, které pouze ve spodním prádle čnělo z rámu úzkých dveří (no dobře, možná ne tak úzkých, aby se v nich vzpříčila nějaká štíhlejší žena, na to jsem se však vzhledem k jejím telepatickým schopnostem snažil co nejrychleji zapomenout).

Raději jsem se zdržel komentáře (i když nebyl to nepříjemný pohled, pro bílé krajkové mám prostě slabost) a okem profesionála obhlédl situaci.

„ Dobře, Chalio, uvolněte se, vytáhnu vás ven. Omlouvám se, pokud budu poněkud familiérnější.“

Zaslechl jsem, jak se poradkyně zasmála.

„To je v pořádku, Merline, já už to nějak zvládnu. Hlavně ať už jsem z toho venku.“

Symbolicky jsem si plivl do dlaní a protřel ruce o sebe. Až se to dozví Tardis, snad to pochopí. Popadl jsem Chalii za zadek, poté se mi podařilo vsunout ruce mezi něj a rám dveří. Zabral jsem silně, ale přitom jemně, abych jí neporanil. Poradkyně se vyprostila a vpadla mi pozadu do náručí. Držel jsem pevný postoj ale takový nápor jsem přeci jen trochu nečekal. Svalil jsem se na podlahu stále držíc Chaliu, která dopadla i se svým skoro obnaženým pozadím přímo na mě. Chvíli jsme se vzpamatovávali a poradkyně si vzápětí všimla toho, čeho si prostě v její pozici nevšimnout nešlo. Jsou části těla, kterým chlap prostě neporučí.

Naštěstí Chalia měla pro takové věci pochopení. Věděla, že mi o nic nejde, nakonec mohla

si to i ověřit v mých myšlenkách. Jenom se rozpustile usmála.

„ Ale praporčíku, vy mě překvapujete.“

Řekla naoko vážně, vstala a pomohla mi na nohy. Bezděčně jsem zrudl. Všimla si toho a její úsměv se rozšířil.

„ To nic, beru to jako kompliment. Díky za vysvobození.“

Raději jsem jen něco zabručel a bezděky si překřížil nohy, zatímco se poradkyně oblékala do kalhot. Poté jsme společně vyšli z runaboatu podívat se, jak jsou na tom ostatní.

Doktorka zatím zvládla Hendersonové narovnat zlomenou nohu a právě jí vyráběla provizorní dlahu. Když nás uviděl kapitán, hned se k nám hrnul.

„ Poradkyně, rád vidím, že jste taky v pořádku.“

„ Ano, kapitáne, díky tady praporčíkovi jsem takříkajíc vysvobozena. Byl velmi...determinovaný.“

Jsem zvědavý, jak dlouho mi to bude předhazovat. Moliner za tím však naštěstí nic neviděl.

„ Dobrá práce, praporčíku. Teď když jsme tu všichni, je čas zhodnotit situaci a naplánovat další postup. Předpokládám, že náš Odin asi jen tak nepoletí.“

Zachmuřeně jsem se podíval na trosky runaboatu. I na palubě Thunderchildu se vším vybavením by mi trvalo hezkých pár dní dát ho dohromady. A tady, uprostřed lesa...

„ Máte bohužel pravdu, pane. Sice jsem ještě pořádně neobhlédl škody ale už podle strukturálního poškození je jasné, že s tím co máme k dispozici ho do vzduchu nezvedneme, o letu mimo atmosféru ani nemluvě.“

Moliner kývl, nic jiného ani nečekal.

„ Co spojení s mateřskou lodí?“ Zavrtěl jsem hlavou.

„ To je taky marná snaha, pane. Spojení se díky těm bouřím přerušilo už když jsme vstoupili do vrchních vrstev stratosféry. Tady zezdola nemáme šanci a to i za předpokladu, že se vysílač nerozbil.“

I tohle kapitán samozřejmě věděl, jen si chtěl shrnout situaci.

„ Dobrá. Naší nejlepší šancí tedy bude držet se plánu mise a pokusit se lokalizovat Bludream. Snad bude v lepším stavu než my a bude nás moci dovézt domů. Pokud se včas nevrátíme, Thunderchild určitě vyšle další pátrací skupinu. Nicméně nikdo nám nezaručí, že se jim nestane to, co nám.“

A bylo to tady. Věc, kterou jsme zatím neprobrali, ale naše konverzace k ní postupem času musela dospět.

„ Kapitáne, co myslíte, že se stalo?“ Molinerovi se na čele utvořila hluboká vráska.

„ Nemá cenu si něco namlouvat. Je jasné, že jsme byli sestřeleni. Kým a proč je záhada. Ale střelba podle mě přišla odsud z povrchu. Takže ať je to kdokoli, je tady dole někde s námi. Možná má prsty i v pádu Bluedreamu, možná ne. Je ale v našem nejlepším zájmu zjistit, o co tady běží.

Praporčíku, pojďte se mnou, vyneseme z lodi zásoby a připravíme se na cestu. Snad půjde nakonfigurovat trikordér, aby zachytil signál Bluedreamu.“

Pokud jsme nespadli na stovky kilometrů od něj. Ovšem to byla možnost, kterou si kapitán jistě dobře uvědomoval. Dokud neprovedeme scan, nic nezjistíme. Následoval jsem tedy Molinera zpět do trosek naší lodi. Cestou na nás ještě zavolala doktorka.

„Pánové, je vám doufám jasné, že madam Hendersonová nemůže jít?“

„ Samozřejmě, vyrobíme nosítka a poneseme ji.“

Odvětil Moliner, zatímco vcházel do runaboatu. Následoval jsem ho a hlavou se mi honily chmury. To samozřejmě naší cestu ještě zpomalí. Ale bylo mi jasné, že jí tady nemůžeme jen tak nechat na pospas. Byla to sice pěkně protivná ženská ale to neznamená, že bych jí chtěl nechat samotnou v bezútěšném pralese jako je tenhle.

Zatímco jsme s kapitánem dávali dohromady vybavení, zbraně a proviant, jsem nadále přemýšlel. Ne, nebyla to dobrá situace. Ale co, za ta léta na Thunderchildu už jsem byl i v horších. A byl tu s námi Moliner. Když nic jiného, jemu jsem se naučil věřit jako sobě. V nějakém dávném

dokumentu jsem slyšel hlášku, že by muži svého velitele následovali třeba do pekla. S tím jsem se ztotožňoval, sám jsem si však to rčení upravil. Molinera bych následoval do pekla a zpátky. Vím, že on by nás odtamtud dostal.

Kapitola třetí

Deník kapitána Molinera

Utáhl jsem poslední uzel na konstrukci provizorních nosítek a ozkoušel jejich pevnost.

Držely. Když jsem byl ještě na akademii, na lekce přežití jsme měli jistého vulkánského admirála, který byl pěkně ostrý. Nesnášel jsem ho, ale v situacích jako byla tahle jsem rád, že na nás byl tak přísný.

„Hotovo. Můžeme to vyzkoušet. Praporčíku, pojďte mi pomoct.“

Společně s Hůlkou jsme zvedli Hendersonovou ze země a přemístili na nosítka. I když jsme se jí snažili zraněnou nohu co nejvíc podpírat, viděl jsem, jak zkřivila tvář bolestí. Nevydala však ani hlásku. Zjevně umí snášet bolest.

Joanna Hendersonová, naše nejnovější palubní záhada. Když mi krátce po jejím příletu na palubu poradkyně řekla o svých pochybnostech, nepřikládal jsem tomu zprvu velkou váhu.

Nakonec, jako členka rady Federace byla Hendersonová jednou z nejváženějších občanek a sakra ztělesnění VIP. Navíc práce, kterou odvedla s Leviahy a při stavbě Bluedream byla úctyhodná. Za poslední měsíce jsem se však naučil instinktům Chalie Raxal věřit a tak jsem provedl pár vlastních soukromých pátrání. Ta však pochybnosti nesmazala, naopak. Objevovalo se stále víc závažných otázek.

Posledních šest let kariéry Hendersonové patřilo dle záznamů k nejpříkladnějším ve flotile i Federaci. Velvyslankyně na čtyřech planetách, schopná vyjednavačka i politička, nakonec se vyšvihla až do rady. Ale když jsem pátral hlouběji, informace dostávaly trhlin. Záznamy byly vágní nebo vůbec žádné. Kontroloval jsem údajná místa působení, školy, místo narození. Nikde o ní nikdo nic nevěděl. Kým byla před šesti lety? A proč skrývala minulost?

Když jsem o svých pátráních spravil poradkyni, rozhodli jsme se, že na ní musíme dávat pozor. Neměl jsem v ruce nic oficiálního, nic čím bych se mohl pokusit konfrontovat tuto zvláštní zmocněnkyni, ale něco tady bylo zatraceně špatně. Proto když došlo ke zmizení Bluedreamu, rozhodl jsem se, že pátrání povedu sám. Tu ženskou prostě nespustím s očí a až bude vhodná chvíle, dostanu z ní o co tady jde.

Byla tu však i další věc, co mě znepokojovala. Přes všechny pochyby, které jsem měl mě Joanna Hendersonová silně přitahovala. Jako kapitán bych si samozřejmě nikdy neměl dovolit dát takovým pocitům průchod i kdyby byly okolnosti normální. Ale nemohl jsem si pomoci. Pravdou je, že za poslední léta jsem si příliš ženské společnosti neužil. Moje drahá manžela je doma na Bolii a díky bohu za to. V jádru to není zlá žena, ale o nějaké lásce a náklonnosti už dávno nemůže být řeč. Když jsme se poznali, bylo to jiné. Ale jak už to bývá, vášeň postupně chladla a když jsme si sundali růžové brýle, zjistili jsme, že máme pramálo společného. Děti se nám nikdy mít nepodařilo a tak nebylo nic, co by nás spojovalo. Formálně jsme zůstali manželé, ale to bylo tak vše. A nebylo to tím, že ona je na planetě a já se toulám kosmem. I když jsem občas zavítal domů a byl s ní v jedné posteli, cítil jsem, jako bych byl světelné roky daleko.

A do toho se najednou zjevila tahle Joanna. Bylo to, jaky by mě zasáhl blesk. Nemohl jsem si pomoci, dokonce se mi o ní i zdálo. V těch snech jsme byli oba...

A dost, vychladni, Molinere a chovej se jako kapitán! Vyplísnil jsem sám sebe a utnul proud představ, co se mi míhaly hlavou. Musím si zachovat sebekontrolu, posádka na mě spoléhá, teď víc než kdy jindy. Popadl jsem nosítka vpředu a zavelel k odchodu.

„ Jste všichni připraveni?“

Odpovědí mi bylo zborové přitakání. Praporčík Hůlka vzal nosítka vzadu a my vyrazili na pochod. Vpředu šla doktorka Thompsonová s trikordérem, který Hůlka speciálně upravil na detekci Bluedreamu. Alespoň v tomhle jsme měli štěstí. Signál se podařilo zachytit a pokud nás přístroje

neklamaly, nebyl náš ztracený prototyp dále než 25 kilometrů. S nosítky a v lese nám to sice zabere alespoň dva dny ale dalo se to. Zásoby i zbraně jsme naštěstí z Odina zachránili.

Skupinu uzavírala Chalia, která s phaserem v pohotovosti kontrolovala okolí. Lodní poradkyně v pozici lovce vyhlížejícího kořist sice vypadala na první pohled nepatřičně, věděl jsem však, že zdání klame. V té Betazoidce bylo víc, než by kdo na první pohled předpokládal. Navíc díky jejím schopnostem byla velká šance, že potenciálního nepřítele vycítí.

A že tady někdo takový mohl být bylo bohužel víc než možné. Někdo nás sundal z oblohy, o tom nebylo sporu. Pro formu jsem se zkusil zeptat Hendersonové, jestli o tom něco neví, ale neřekla nic. Ať už opravdu nevěděla a tento útok s její tajemnou historií nesouvisel, nebo se rozhodla, že si to i v této pohnuté situaci nechá pro sebe. Chalia se do ní bohužel zatím stále nedokázala telepaticky dostat. Mohl jsem jen doufat, že se to časem zlepší. Ze zkušenosti jsem věděl, že poradkyně někdy dokáže i do zprvu neproniknutelné mysli projít, trvalo to však delší čas, který s danou osobou musela strávit.

Což v současné situaci nebyl problém. Čekaly nás hodiny a hodiny pochodu, kde budeme odkázáni jen jeden na druhého.

Šli jsme a čas plynul. Pravidelně jsme dělali přestávky, abychom si odpočinuli, přeci jen dospělá žena (i když dokonalých křivek, sakra, už je to tady zase) se pronese. Cestu jsme si snažili ukrátit vyprávěním různých historek z našich předchozích misí. Vzpomněli jsme na záchranu těžební základny před Orionci, usmíření Kenaranů (to byly panečku oslavy) i cvičení s Andoriany na Omicronu Zeta. Joanna poslouchala a za celou cestu téměř nepromluvila. Několikrát se mi zdálo, že dokonce usnula. Při líčení mise s Orionci však poslouchala se zatajeným dechem. Zvláštní, v porovnání s pikantnostmi ostatních nebyla zrovna tato mise nijak zajímavá pro neznalého posluchače.

Čas plynul a obloha nad námi se postupně setměla. Bylo jasné, že musíme rozbít tábor.

Všichni jsme byli unavení, navíc pochodovat v noci neznámým terénem by bylo bláznovství. Proto když jsme došli na jakousi malou mítinu, neváhal jsem a dal znamení k zastavení. Z úlevou jsme s praporčíkem položili nosítka a promnuli si ztuhlé ruce.

„ Pro dnešek to stačilo. Máme za sebou přes polovinu cesty a musíme si oddechnout.

Praporčíku, vy a já se půjdeme poohlédnout po nějakém dřevě na oheň. Teplota klesá a kdoví, jak bude v noci. Hlavně zraněnou musíme udržet v teple. Mary Ann, Chalio, zkuste z něčeho spíchnout ohniště a postavte polní stany.“

Obě ženy neváhaly a ihned se pustily do vykonání mých příkazů. Já s Hůlkou jsme vyrazili sehnat palivo. Okolí bylo naštěstí poměrně suché a pomocí správně nastaveného phaseru nebyl problém porazit a rozřezat i pár větších stromů, jejichž polena nám bohatě vydrží celou noc.

Když jsme se za necelou půlhodinku vrátili zpět, tábor skládající se ze tří stanů a ohniště už byl postaven.

Přenosné polní stany jsou malý zázrak. Sbalené se vejdou takřka do dlaně a neváží víc než pár set gramů. Stisknutím jediného tlačítka se však takový balíček ihned rozloží a vytvoří stan pro 2 osoby, který je odolný proti dešti, sněhu a dokonce i poměrně silným poryvům větru. Navíc v rámci možností jsou tyto stany i docela pohodlné, i když samozřejmě postel na palubě lodi to není.

Rozdělali jsme oheň a praporčík Hůlka nám rozdal nouzové jídelní příděly. Tyto koncentrované pokrmy obsahovaly veškeré živiny potřebné pro fungování organismu. Nic víc, nic míň. Jejich chuť by se dala srovnat asi tak s drceným polystyrenem. Však také na sebe stížnosti strávníků nenechaly dlouho čekat.

„Takhle si žádné přátelé nezískáte, pane šéfkuchaři.“

Ušklíbla se doktorka Mary Ann, zatímco nedůvěřivě očichávala svůj balíček. Hůlka pokrčil rameny.

„ Já jsem je nevymyslel, jenom je nesu v batohu. Kromě toho, čekal bych že právě vy doktorko oceníte nutriční hodnotu tohoto pokrmu.“

Mary Ann si pro sebe nepřestala něco mrmlat, ale Hůlkovi už neodpověděla. Ten mezitím rozbalil svůj příděl a s viditelnou chutí se do něj pustil. Ten chlap musí být masochista.

„ A co vy, poradkyně, chutná vám?“

Pokusil se praporčík získat alespoň jednoho vděčného strávníka. Chalia však nevypadala o nic nadšeněji než Mary Ann.

„ Tabulka čokolády by byla lepší, praporčíku.“

Když jsem viděl, s jakou rychlostí a bez stížností spořádala příděl Hendersonová, donesl jsem jí svou porci. Musela být zesláblá z toho zranění. Poklekl jsem vedle deky, na které ležela.

„ Tu máte, vemte si.“

„ Jste galantní, kapitáne. Ale nechte si to, taky potřebujete nabrat síly.“ Zakroutil jsem hlavou.

„ Ne, vážně, jen si vemte. Já už do své pneumatiky další vzduch nepotřebuju.“ Chvíli váhala, pak si můj načatý příděl vzala a s vervou se do něho zakousla.

„ Díky.“

Když všichni dojedli, byla už tma jako v pytli. Vstal jsem od Joanny a oslovil naší skupinu.

„ Tak vážení, večerka. Musíme si odpočinout. Poradkyně, vy si lehnete k doktorce, já se poskládám s praporčíkem Hůlkou. Madam Hendersonová si může udělat pohodlí ve třetím stanu. Pořád nevíme, co může být v okolí takže budeme držet hlídky. Já začnu. Takže všichni ostatní, dobrou noc.“

Všichni se začali připravovat k noclehu a doktorka mi pomohla odnést Joannu do stanu.

„ Spěte dobře, madam.“

Řekl jsem pouze, i když jsem měl na jazyku tisíc slov.

„ I vy, kapitáne a děkuju, že se o mě tak staráte.“

Raději jsem už jen pokývl a společně s doktorkou opustil její stan. Mary Ann se na mě cestou do stanu ještě otočila.

„ Klidnou hlídku, pane. Pokud vám to nevadí, ráda si vezmu další. Vystřídám vás za dvě hodiny.“

„ V pořádku. Dobrou noc, doktorko.“

Ze stanů se ještě pár minut ozývalo šustění, jak se jejich obyvatelé ukládali ke spánku. Pak všechno ztichlo. I zvuky okolní přírody se ztlumily jak se místní fauna (až na možné noční lovce) uložila k odpočinku. Posadil jsem se k ohni a zahleděl se do mihotajících plamenů.

Bylo tu hezky. Kdybychom nebyli v takové situaci, mohla tady být krásná dovolená.

Představil jsem si, jaké by to bylo, kdybych tady byl pouze s Joannou Hendersonovou. Samozřejmě nezraněnou a oblečenou do elegantích ale praktických šatů. Procházeli bychom se touto panenskou přírodou, možná se vykoupali v některém z jezírek, co se sem tam v místních lesích nacházejí.

Večer jako je tento bychom trávili společně schoulení u ohně. Já bych hrál na Bolianskou harfoniku a Joanna by zpívala. Poté bychom se odebrali do stanu, kde...

„ Kapitáne?“

Ze snění mě vyrušil hlas právě té osoby, kterou jsem se v myšlenkách zaobíral. Joanna na mě koukala ze svého stanu a její oči svítily v okolní tmě.

„ Ano, madam velvyslankyně?“ Prohodil jsem překvapeně.

„ Taky už byste mi mohl říkat jinak. Jsem Joanna a tohle je stěží nějaké formální setkání.

Můžu se k vám na chvíli připojit? Nemůžu spát.“

Možná že teď nastala ta chvíle. Snad bychom si mohli popovídat jen sami dva a já budu moct ještě jednou zkusit zjistit, zda neví o co tady jde. Jenom to nějak diplomaticky uhrát.

„ Samozřejmě...Joanno. Ale v takovém případě mě ani vy nemusíte říkat kapitáne. Jsem prostě Moliner.“

Usmála se a já jí pomohl zpět ohni a uložil jí na deku. Chvilku na mě jen hleděla a pak jakoby se rozhodla.

„ Musím vám něco říct.“

No vida, žádných kliček nebylo zapotřebí. Byl jsem takříkajíc jedno ucho.

„ Už delší dobu je mi jasné, že víte že něco skrývám, vy i poradkyně Raxal.“ Na to nemělo smysl odpovídat ani se vykrucovat.

„ Ano, myslel jsem si to.“

Chápavě kývla a pokračovala.

„ Než mě vyslechnete, chci aby byla jasná jedna věc, ta nejdůležitější. Nikdy jsem nechtěla, aby se vám ani nikomu z vaší posádky něco stalo. Věříte mi?“

Podíval jsem se do jejích jako studny hlubokých očí. Věřil jsem bez výhrad. Byl jsem zvědavý.

„ Věřím, Joanno. Ale pokud nám nechcete ublížit, neměla byste před námi nic skrývat, teď je důležité vědět všechno.“

Přikývla.

„ Já to chápu. Není pro mě lehké o tom mluvit. Až to uslyšíte, pochopíte proč.“ Naposledy zaváhala a pak se rozpovídala.

„ Předně byste měl vědět, že se nejmenuji Joanna Hendersonová. Mé skutečné jméno je Najah a jsem Orionka.“

Páni. Hned první informace a už jsem byl v šoku. I když, poté co jsem se nad tím zamyslel, možná to vysvětlovalo tu mojí skoro až posedlost. Ze zkušenosti jsem věděl, co v mužích probudí Orionské ženy. To jsem však teď vytahovat nechtěl. Joanna, tedy vlastně Najah, pokračovala.

„ Nechala jsem se upravit na člověka a změnila si jméno, záznamy a všechno už před šesti lety. Zahodila jsem svůj předchozí život, alespoň navenek. Nikdy jsem to nikomu neřekla, až doteď.“

To vysvětlovalo mnohé, neúplné nebo chybějící záznamy, neexistující příbuzné, zkrátka všechny záhady, co jsem objevil.

„ Ale proč?“

Tentokrát byla její odmlka delší.

„ Asi víte, čím je většina Orionských žen. Já taková být nechtěla. Zařekla jsem se, že nebudu ničí hračkou. Můj otec měl pochopení. Přihlásil mě na školu lodního inženýrství a já jsem dřela a dřela. Chtěla jsem se prosadit jako první Orionka, co bude stavět hvězdné lodě. Nebylo to však snadné. Na akademii vaší flotily mě nepřijali a vzhledem k mému původu se mým pokusům o podnikání každý vysmál. Orionka inženýrkou. Nikdo mě nebral vážně, živořila jsem. Až jednou si mě najal pozemský muž. Jmenoval se Brandis, alespoň se mi tak představil. Řekl, že chce abych pro něj navrhla soukromou jachtu. Byl však něčím víc, než jen marnotratným boháčem, něčím horším. Molinere, víte o oddělení flotily známé jako sekce 31?“

Jeden údiv střídal druhý. Tohle mě překvapilo ještě víc, než její skrytý původ. Přesto jsem kývl. I když nebylo moc lidí, co o tajné službě Federace vědělo, patřil jsem mezi ně. Jak však o ní mohla vědět ona? Vysvětlení na sebe nenechalo dlouho čekat.

Ten muž byl agentem právě této organizace. Jednou mě pozval k sobě na večeři, abych mu ukázala své návrhy. Tam mě zdrogoval a unesl. Probrala jsem se v jakési výzkumné laboratoři někde v podzemí na Měsíci. Řekl mi, že se stanu nástrojem vyššího principu a podobné bláboly.

Držel mě tam skoro tři měsíce. Během té doby...“

Najednou se její řeč zadrhla a ona se rozplakala. Mimoděk jsem se k ní naklonil blíž a objal

jí.

„ Co, co vám provedl?“

Opětovala mé objetí, po chvíli mě však pustila a protřela si oči.

„ Promiňte. I po tak dlouhé době jsem se přes to zcela nepřenesla. Ale musím vám to říct,

máte právo vědět všechno, vzhledem k tomu, do čeho jsem vás zatáhla. Jistě víte, jak Orionky na muže působí?“

V tuhle chvíli jsem si to uvědomoval až příliš dobře. V její blízkosti mi srdce bilo jako o

závod.

„ Ano, jste pro nás velmi...stimulující.“ Usmála se.

„ Velmi diplomaticky řečeno. Vše je to díky feromonům, které naše tělo produkuje. Je to

známá věc a tenhle Brandis to chtěl využít pro účely své organizace. Dovedete si představit, jak by extrakt z feromonů Orionek usnadnil jejich operativcům jednání v terénu. Je to v zásadě skoro jako droga, velmi silná droga.“

Znal jsem i když jen z doslechu metody sekce 31 a pomalu mi začínalo svítat.

„ Snažil se z vás ty feromony nějak dostat.“ Strnule kývla.

„ Ano. Chtěl je extrahovat z mého těla v co největším množství, aby je pak mohl uměle stabilizovat a možná i replikovat. Podával mi velmi silné stimulanty na zvýšení produkce těchto feromonů. Bylo to strašné, většinu času jsem byla v deliriu. Vědomí jsem však bohužel neztratila. Bylo by to tak lepší.“

Její vyprávění mnou otřáslo. Měl jsem však nepříjemný pocit, že ještě nepřišlo to nejhorší.

Bohužel jsem měl pravdu.

„ Jeho elixíry fungovaly. Skutečně se mi zvýšila produkce feromonů, logickým vedlejším důsledkem však byla i mnohonásobně zvýšená sexualita. A Brandis neváhal zneužít tohoto nečekaného bonusu...“

Vyschlo mi v krku.

„ Ach bože. To snad ne...“ Najah měla opět v očích slzy.

„ Ano. Nechtěla jsem ale nemohla jsem své tělo ovládat. Brandis mě znásilňoval, každý den, každou noc. Na člověka byl velmi vytrvalý. A já se nebránila. V mysli jsem řvala bolestí, mému tělu se to však líbilo. Nedovedete si představit tu hrůzu. To ponížení. To čemu jsem se snažila vyhnout celý život jsem nyní dostala v koncentrované formě. Byla jsem jeho nástrojem potěšení.“

Neměl jsem slov. Chtěl jsem jí uklidnit, bylo mi však jasné, že cokoli bych řekl by vyznělo banálně. Najah však stejně slova nepotřebovala. Pouze mě opět objala a několik minut mi jen tiše plakala na rameni. Mě mezitím v hlavě vířily protichůdné pocity. Nevěděl jsem, zda cítím víc lítost k této ženě, nebo spalující vztek k muži, co jí tohle provedl. Sekce 31 sice jednala bez skrupulí, ale co je moc je příliš. Než jsem si však utřídil myšlenky, Najah se opět vzchopila a pokračovala.

„ Nakonec mě pustil. Jeho experiment selhal, nepodařilo se mu feromony stabilizovat.

Nechtěl, aby se o tom kdokoli dozvěděl a tak mi vymazal paměť. Kdyby mě raději zabil.“ Párkrát jsem naprázdno polkl.

„ Takhle nemluvte, proboha.“

Asi jsem měl říct i něco chytrého a uklidňujícího, byl jsem však příliš v šoku z toho všeho.

Najah jen mávla rukou. Navzdory tomu všemu byla mnohem klidnější než já.

„ Máte pravdu, řekla jsem hloupost. Přes všechno co se mi stalo nechci zemřít.“ Můj mozek teprve teď zpracoval informaci, kterou před chvílí řekla.

„ Ale moment, jestliže vám vymazal paměť, jak...“ Najah se hořce zasmála.

„ Brandis nebyl jenom surovec bez svědomí ale i břídil. Neuměl nakonfigurovat správně paměťovou sondu na mysl Orionky. Vzpomínky se mi postupně vrátily ani ne po půl roce. Bylo to hrozné. Jako bych to prožívala znovu.“

„ A proto jste se rozhodla změnit identitu, začít zcela nový život.“

Pronesl jsem. Teď už jsem se vůbec nedivil, že chtěla minulost nechat za sebou.

„ Nejen proto, Molinere. Zapomínáte, v jaké jsme situaci?“

Měla pravdu. Ve světle toho co mi řekla jsem zcela vytěsnil to, co se nyní dělo.

„ Ztracení Bluedreamu, naše havárie...to vy? Proč? Co to má společného se sekcí 31 a tím Brandisem?“

„ Jenom abych to uvedla na pravou míru. Ztracení Bluedreamu ano, naší havárii..ne zcela. Už se k tomu dostávám. Poté, co se mi vrátila paměť jsem na tom nejprve byla příšerně. Styděla jsem se vrátit domů, nechtěla jsem přiznat otci, že jsem skončila stejně jako všechny Orionky, i když ne vlastní vinou. Nevěděla jsem co dělat. Pak jsem se vzchopila a rozhodla se začít znova. Pořídila jsem si novou identitu, vzdala se svého jména i příslušnosti. Ne však jen kvůli sebeočištění. Chtěla jsem se pomstít.“

Nemohu říct, že bych jí nechápal. Normálně nejsem typ, co by vyznával nějaké oko za oko, i posádka ví, že jsem takříkajíc splachovací. Tohle ale bylo něco zcela jiného.

„ Upravená na člověka dala jsem se k diplomatickému sboru Federace. I přes nový vzhled

mi zůstaly Orionské geny a schopnost působit na muže. Což mi při nové kariéře dobře posloužilo. Zužitkovala jsem i své technické vzdělání a pomáhala jsem vyjednávat výměny technologií. A byla jsem dobrá. Vše mi vycházelo, úspěšné kontrakty, dohody s celými světy. Stoupala jsem na žebříčku úspěchu a moci až jsem se dostala do rady Federace. Po celou dobu jsem však sledovala i můj soukromý cíl. Dostat se na kobylku sekci 31 a především samozřejmě Brandisovi. A tady už se dostáváme k prvnímu propojení osudu mého a vaší lodi.“

Chvilku mi trvalo, než mi to došlo. Pak jsem si sečetl všechny události za poslední měsíce.

„ Ta špionážní základna maskovaná jako těžební zařízení, co se dostala do rukou Orionců, to byla vaše práce?“

„ Jste bystrý. Ano, přesně tak. Jak jsem s nemalým úsilím zjistila, byl to Brandisův osobní projekt. Pořád mám konexe i mezi Orionci, tak jsem se rozhodla mu to pořádně osladit. Věděla jsem, že tam neslouží žádná lidská posádka. Nechtěla jsem, aby bylo ublíženo nikomu krom Brandise a jeho slavné kariéry.“

Na chvilku se opět odmlčela a podívala se mi do očí.

„ Ach, Molinere. Vím, že jste tam přišli o několik členů posádky při bitvě. Věřte mi, to jsem nechtěla. Bohužel ten Orionský kapitán vzal věci do svých rukou, zas až takovou kontrolu nad situací jsem neměla. Mrzí mě to.“

Vzpomněl jsem si na lidi, které jsem tam ztratil. Samozřejmě jsem z toho nebyl šťastný. Bylo mi ale jasné, že Najah za to ve skutečnosti nemohla. Jejich krev byla na rukou Orionských stíhačů, ne na jejích. Sám jsem jako důstojník flotily byl voják. Válčil jsem, zabíjel když bylo nezbytné. Kdo z nás je v tomhle vesmíru bez viny.

„ Co se stalo, stalo se. Jak do toho však zapadá Bluedream a tahle mise?“

„ Po té akci se základnou se Brandis dozvěděl, kdo za zradou stál. Odhalil mojí novou identitu a uvědomil si své selhání při zahlazování svých zločinů. Rozhodl se jít po mě znova. Tentokrát však už s jasným cílem mě zabít, zbavit se svědka za každou cenu. Jednání s Leviahy pro mě přišlo jako modré z nebe. Zatímco jsem byla na jejich světě, nemohl na mě. Ale věděla jsem, že se budu muset jednou vrátit. A že až budu zpět ve Federaci, najde si mě. Neměla jsem chuť se s ním znova setkat. I myšlenka na pomstu mě přešla, už jsem se jen bála. Rozhodla jsem se utéct. Jako jedna z konstruktérek Bluedreamu nebylo těžké, abych i já sama získala mozkový štěp DNA lodě a implantovala jsem i jisté úpravy do lodní mysli. Pád Bluedreamu na planetu nebyla náhoda. Loď přistála měkce a váš pilot je nezraněn, nebojte se.“

První dobrá zpráva dne. Stále mi však nebyly jasné detaily jejího plánu.

„ Takže jste chtěla Bluedream unést. Ale proč tak složitě?“

„ Nikdy by se mi nepodařilo s ním jen tak odletět z konstrukčních doků nebo z vašeho hangáru. Chytili byste mě. Ale tohle byla šance. Kdyby šlo vše podle plánu, naše skupina by Bluedream našla bez pádu runaboatu. Šla bych provést diagnostiku lodě a zmizela vám. Díky nefungujícímu spojení byste to nemohli ohlásit mateřské lodi a ta by tak nevěděla, že mě má pronásledovat. A Bluedream je v atmosferickém létání mnohem lepší než runaboat. Nikdy byste mě nenašli. Utekla bych a toulala se galaxií, daleko od všeho.“

Tohle byl ten chybějící kousek skládačky.

„ Hezky vymyšleno. Předpokládám, že proto jste nechtěla pustit našeho šéfmechanika, aby se na loď podíval?“

„ Správně. Budu se mu muset omluvit, nechovala jsem se k němu zrovna hezky. Znám ale jeho pověst, je to vynikající inženýr. Byla možnost, že by mé podprogramy v mysli lodi objevil. To jsem nemohla riskovat.“

„ Takže jste chtěla prostě počkat, až v poklidu najdeme Bluedream a vypařit se. Ale sestřelení Odina asi už není součástí vašeho plánu?“

Zachmuřila se.

„ Ne, to rozhodně ne. A vám musí být jasné, že je jen jediná osoba, která to mohla udělat.“ Brandis. Byl někde tady a šel po nás. Tedy ani ne tak po nás, jako po Najah. I když kdoví,

takový člověk je schopen všeho. Pokud má byť jen podezření, že známe pravdu o jeho zločinech, klidně nás může chtít zabít všechny. Ale i kdyby chtěl jenom ji, měl jsem jasno. Nedovolím mu to.

Už jí víc neublíží.

„ Nebojte se, Najah. Ochráním vás. Nenechám ho to udělat, ať to stojí co to stojí.“ Možná to znělo melodramaticky, ale Najah vypadala klidněji.

„ Díky, Molinere. Už teď jsem vám zavázaná. Tolik jsem vám toho způsobila a vy se o mě ještě staráte.“

„ To je to nejmenší.“

Odvětil jsem a myslel jsem to vážně. Po tom všem co musela prožít jsem byl rád, že jsem tu pro ní mohl být. Náš rozhovor přerušilo rozepínání jednoho ze stanů. Podíval jsem se na hodinky. Neuvěřitelné, jak ten čas letí. Dvě hodiny uplynuly jako nic a doktorka vstávala, aby mě vystřídala. Ještě než k nám dorazila, Najah se ke mně naklonila.

„ Molinere, můžu mít ještě jedno přání?“

„ Ale samozřejmě.“

„ Až doktorka převezme hlídku, mohl bys přijít spát ke mně do stanu a být se mnou? Jenom být, nic víc. Nechci zůstávat sama.“

Myšlenky se mi opět rozvířily nad tou představou, její Orionské feromony na mě přeci jen stále působily. Chápal jsem ale, že naplnění takových představ by bylo nejen nevhodné vzhledem k mé pozici, ale díky traumatu co má za sebou i vysoce nepravděpodobné. Proto jsem prost vedlejších úmyslů souhlasil.

Odnesl jsem jí do jejího stanu a pak se vrátil k ohni, kde se mezitím uvelebila Mary Ann.

„ Velvyslankyně nemohla usnout?“

„ Musela mi něco povědět.“

Ve zkratce jsem jí řekl, co nám hrozí. Vynechal jsem detaily ohledně toho, jak Brandis s Najah zacházel, byla to její soukromá věc. Doktorka vážně naslouchala.

„ To se nám tedy pěkně komplikuje. Nebojte pane, budu na pozoru.“

„ Dobře, doktorko. Pravděpodobně je sám, takže můžeme doufat, že si na naší přesilu netroufne ale raději na to nespoléhejme.“

„ Ano, kapitáne. Dobrou noc.“

„Klidnou hlídku.“

Odvětil jsem pouze a odebral se alespoň na oko k sobě do stanu. I když o nic nešlo neměl jsem zájem, aby si mě doktorka dobírala pokud věděla, že jsem strávil noc u Najah.

******

Když jsem potajmu vylézal zadní stranou stanu, praporčík Hůlka naštěstí jen něco zamumlal a spal dál jako pařez. Jak jsem se plížil ze svého stanu do jejího, měl jsem pocit, jako bych byl neposlušným školákem na táboře, co chce kolem vedoucího proklouznout do dívčích ubikací. V duchu jsem se zasmál svému rošťáctví. I když už dítětem dávno nejsem, pořád se umím pohybovat celkem tiše a hbitě když chci. Mary Ann si mě nevšimla.

Najah nespala, čekala na mě. Lehl jsem si vedle ní a ona se ke mně instinktivně přitiskla. To jsem si pořád ještě myslel, že opravdu k ničemu nedojde. Že jí budu pouze hlídat a dopomůžu jí ke klidnému spánku svou přítomností.

O pár minut později už bylo jasné, že to se nestane. Začala sama a já se nebránil. Možná jsem měl, asi jsem se mohl více kontrolovat, chovat se víc jako kapitán k velvyslankyni než jako muž k žádoucí ženě. Ale v danou chvíli jsem prostě neměl sílu odporovat a tak jsem se tomu podal.

A bylo to nádherné. Za svůj život a kariéru jsem i navzdory manželství poznal řadu žen různých druhů. Viděl jsem milostné techniky a nejrůznější rituály, nad kterými by i ty nejotevřenější Bolianky kroutily hlavou a modraly studem. Myslel jsem, že mě hned tak něco v tomto „oboru“ nepřekvapí. Ale tohle bylo něco jiného. Nijak divoké ani exotické, ale tak intenzivní jako nikdy v životě. Prožil jsem koncentrovanou vášeň. Šel jsem do nebe a vrátil se živý.

Ještě že polní stany umí docela dobře izolovat i zvuk, jinak bychom dozajista zburcovali celý tábor. Když jsme skončili, Najah si položila hlavu na mou hruď a chvíli jen tiše oddechovala.

„ To bylo nádherné, děkuji ti, Molinere. Asi to bude znít divně, ale od té doby co jsem...se

změnila jsem nikdy nikoho neměla. Bála jsem se, mužů i sama sebe. Ale ty, jako by jsi mě probudil zpátky do života. Ať už to teď dopadne jakkoli, vždy ti budu vděčná.“

Na to jsem neměl žádná vhodná slova a tak jsem jí jen opět políbil a přitom jí pohladil po vlasech.

„ Dopadne to dobře, slibuju.“

Doufal jsem, že mám pravdu. Jak pomalu odcházela prožitá extáze, vracelo se mi normální uvažování a obavy. Možná je tu sám, ale se sekcí 31 není radno si zahrávat, jejich agenti jsou vycvičení špioni a zabijáci.

Než jsem ale stačil cokoli vymyslet, vyrušila nás palba s phaserů. Najah vykřikla strachy.

Dlouho jsem neváhal, popadl phaser a kalhoty a během rozepínání stanu jsem se do nich nasoukal. Venku se doktorka Mary Ann snažila krýt za nevelkým kamenem a zbraň měla namířenou kamsi nahoru. Mé nekompletní oblečení nekomentovala.

„ Co se děje, doktorko?! Kde je?“

„ Jde to odněkud seshora, kapitáne! Buď se skrývá ve stromech nebo má vznášedlo či něco takového!“

Přes výstřely jsem zaslechl svištění vzduchu, které napovídalo spíše druhé možnosti. To už ze stanů vybíhali Hůlka a Chalia Raxal, jakmile uviděli střelbu, snažili se také si najít ukryt.

„ Je to nějaký malý letoun, asi bezpilotní ale má minimálně dvě phaserové banky. Zkuste ho dostat do křížové palby!“

Zakřičel Hůlka. Díky jeho zkušenostem jsem nepochyboval, že má pravdu. Pokusil jsem se rozeznat ve tmě mezi stromy našeho nepřítele. Občas mi přišlo, že vidím cíl a vystřelil jsem. Bezúspěšně. Ostatní na tom nebyli o nic lépe. Protivník nás měl seshora jako na dlani. Jeho zbraně opět udeřily a já zahlédl, jak se praporčík Hůlka ukrývající za stromem skácel na zem.

„ Praporčíku!“

Zařval jsem a vykoukl zpoza kamene, za kterým jsme se s doktorkou drželi. Musím se k němu dostat. Hůlka vzápětí odpověděl.

„ Jsem v pořádku, je to jenom škrábnutí, pane. Ale můj phaser je v tahu.“

Letoun náhle přestal střílet. Místo toho se z něho ozvala zpráva přenášená na dálku.

„ Kapitáne Molinere. Jsem David Brandis, zvláštní operace. Mám váš výsadek na mušce a můžu to s vámi skoncovat. Víte, že jste v nevýhodě. Nechci nikoho z vás zabít. Chci jenom tu Orionku. Vydejte mi ji a já se stáhnu.“

Ten bastard. Jak jsem poslouchal jeho proslov, vrátily se mi do mysli věty, které mi ještě před necelými dvěma hodinami Najah vyprávěla. Jak může takový člověk vůbec patřit k Federaci? Náhle jsem měl v hlavě tak jasno, až mě to překvapilo a zároveň vyděsilo. Zabiju ho. Je mi jedno, co se stane dál, ale já toho muže zničím.

„ Brandisi. Vím kdo jste a jakou organizaci zastupujete. Nechci se vám plést do cesty. Jestli jste někde poblíž, stáhněte svůj stroj a promluvíme si o tom. Jen vy a já.“

Po tom co jsem řekl na mě ostatní členové výsadku koukali nechápavě. Obzvlášť doktorka, které jsem alespoň v kostce řekl o co jde.

„ Kapitáne, přece nemůžete...“

„ Klid, Mary Ann, vím co dělám.“

Zašeptal jsem. To už se opět ozval mikrofon stíhačky nad námi. Zněl potěšeně.

„ Tak dobře, kapitáne. Na mýtince za vaším táborem za pět minut.“

Věděl jsem, že přijme poté, co jsem mu řekl, že se mu nebudu plést do cesty. Sekce 31 je zvyklá, že jí nikdo a nikdy neodporuje a že těch pár co vůbec ví o její existenci se hezky rychle klidí z cesty jejím operacím. Na to jsem sázel. Bezpilotní letoun se svištěním odletěl. Vstal jsem a oprášil si uniformu.

„Teď poslouchejte, všichni. Jdu za ním. Nikdo za mnou nepůjde, to je rozkaz.“

„ Ale pane, přece nebudete spolupracovat s nějakým grázlem, co nás chtěl sejmout.“

To se ozval Hůlka, kterému mezitím doktorka ošetřila ránu na ruce. Naštěstí to opravdu bylo jen škrábnutí.

Já však byl pevně rozhodnutý.

„ Máte své rozkazy, praporčíku. Počkejte dokud se nevrátím.“

S tím jsem se vydal z tábora na dohodnuté místo. Moje posádka sice nevypadala přesvědčeně, zůstali ale na místech, jak jsem jim přikázal. Alespoň jsem si to myslel.

Když jsem přicházel k malé mýtince, Brandis už tam čekal. I přes okolní tmu jsem zahlédl rysy jeho tváře, jak se arogantně usmívá s výrazem „mám to na háku.“ Znal jsem ten obličej teprve pár vteřin a už jsem ho nenáviděl. Znova jsem si vybavil Najah, co musela vytrpět od tohoto muže – ne, stvůry. Utvrdilo mě to v mém rozhodnutí.

Kdyby to bylo v románu nebo ve filmu, následující vteřiny by se určitě odehrály na tisíc jiných způsobů. Mluvili bychom, přesvědčovali se, možná i naháněli po džungli a vymýšleli na sebe pasti a triky, zatímco by padaly různé pseudomorální argumenty.

Věděl jsem, že tohle všechno Brandis očekává. Jako agent byl jistě v mnoha ošemetných situacích a uměl si poradit se vším. S jedním scénářem však nepočítal. Ne v případě čestného kapitána Hvězdné flotily, pro kterého jsou směrnice, poslušnost a morálka nade vše. Ne v případě starého dobrého modrého Molinera, který je znám i mimo Thunderchild svým mírným stylem.

Nikdy nezapomenu výraz překvapení v jeho tváři. Vešel jsem na mýtinu a bez váhání stiskl spoušť svého phaseru nastaveného na zabití. Brandis se okamžitě vypařil.

Kapitola čtvrtá

Deník doktorky Mary Ann Thompsonové

Bylo to jako bych vkročila do zlého snu. Až po několika vteřinách strnulosti jsem si uvědomila, že scéna, kterou jsem právě spatřila, byla krutě opravdová. Kapitán Moliner stál na okraji mýtinky a ruku s phaserem stále držel nataženou před sebou. Po chvilce jí pomalu svěsil a podíval se na zbraň, jakoby ani on nevěřil tomu, co se událo.

Důkaz toho, že se ani jeho ani moje smysly nemýlily byl pár metrů před námi. Tam kde ještě před minutou stál agent Brandis zbyl jen doutnající flek na spálené zemi.

Moliner si všiml, že už není sám a otočil se na mě. Nějakou dobu jsme se na sebe jen dívali, ani jeden neschopen slova. První se vzpamatoval kapitán.

„ Doktorko...co tady děláte? Měli jste rozkaz...“

Hlas se mu trochu zadrhával, jakoby se vzpamatovával z toho co udělal. Nedivila jsem se.

„ Kapitáne, proč? Nedal jste mu šanci. Nenechal jste ho ani promluvit. “

„ A dobře udělal, doktorko.“

Ozval se hlas za mými zády. Otočila jsem se a spatřila Joannu Hendersonovou, tedy vlastně Najah, jak mi Moliner před chvílí řekl. Stála na zdravé noze a opírala se o strom. Musela se sem se značným úsilím doplazit. Jakmile jí uslyšel kapitán, jakoby z něj spadla tíha. Rychlým krokem k ní došel a objali se.

Když Moliner při útoku na tábor vyběhl ze stanu, věděla jsem, k čemu mezi těmi dvěma došlo. Jsem lékařka a fyziologické projevy po prožitém orgasmu poznám ať jde o člověka či Boliana. Byla to jejich soukromá věc. Až do teď. Musela jsem se sama sebe ptát, jestli to co se teď stalo nemělo s kapitánovým románkem spojitost. Jestli jen nevyužila Molinera aby pod vlivem jejích feromonů udělal tohle.

Najah a Moliner museli tušit, co se mi právě honí hlavou.

„ To jste neměla vidět, doktorko.“

Pronesl kapitán opět již svým obvyklým vyrovnaným hlasem. Musela jsem v duchu souhlasit, rozhodně jsem to vidět nechtěla. Ale stalo se. Moliner jakoby mi četl myšlenky.

„ Nicméně, teď už s tím nic neuděláme. Jdu do tábora uklidnit zbytek skupiny. Pomozte Najah zpátky. Až se vrátíte, je na vás, co řeknete ostatním.“

To tedy bylo zvláštní. I když na druhou stranu, znala jsem Molinera už dost dlouho na to, abych věděla, že mi nenařídí lhát. Sám byl čestný muž. Ačkoli ani ne před pěti minutami jsem viděla, jak tento čestný muž chladnokrevně zabil. A to že je na mě co řeknu ostatním. Nechápala

jsem, proč mi to podal zrovna takto. Stále zmatená jsem podepřela Najah a vydala se s ní na cestu zpět.

„Doktorko, musím vám objasnit proč váš kapitán udělal to co udělal.“

Řekla mi náhle Orionka. Pak se pustila do vyprávění té části jejího příběhu, který mi předtím Moliner neřekl. Když nové skutečnosti dosáhly do mé mysli, na moment jsem ztuhla a málem jí pustila na zem. Tak proto tohle všechno. Teď už jsem dokázala vidět Brandise takříkajíc kapitánovýma očima. I když jsem určitě k Najah necítila to co Moliner, jako ženě mi úplně jiným způsobem docházel rozsah toho, co jí to prase Brandis provedl. Znásilnění jsem považovala za horší zločin, než je vražda. Ačkoli jsem nemohla omluvit kapitánovo chování, nyní jsem ho chápala.

Proto když jsme dorazili do tábora, bylo mi jasné, co řeknu ostatním. První se ke mně přihrnul Hůlka a pomohl mi s Najah.

„ Doktorko, přeskočilo vám? Kapitán nám snad dal jasný rozkaz, proč jste se za ním vydávala? A vy, velvyslankyně, myslel bych, že taky máte víc rozumu.“

Pokáral nás zatímco ukládal Orionku na deku.

„ Asi jsem byla ze všeho trochu mimo, praporčíku. Nicméně, máte pravdu. Bylo to pošetilé. Naštěstí kapitán zvládl situaci a ochránil nás i sebe. Brandis na nás opět poslal svůj stíhač, málem by nás dostal kdyby kapitán nevystopoval, odkud ho řídí. Zasáhl ho v poslední chvíli.“

Tak. Zalhala jsem svým kolegům. A když to bude potřeba, zalžu i nadřízeným, třeba samotnému velení. Co se tam stalo bylo jen mezi Brandisem, Molinerem a Najah. Neměla jsem to vidět. Nechtěla jsem. Moliner se na mě podíval a zvláštně se usmál.

„ Měl jsem štěstí.“

Pronesl pouze, když mu Hůlka gratuloval k podařené akci.

„ Pane, víte co byl zač? A o co šlo s tou Orionkou?“

Vyptával se Hůlka, zatímco Chalia se na mě jen dlouze dívala. Nijak jsem se nebránila a nechala jí, aby si v mé mysli přečetla vše, co se stalo a proč. I když se poradkyně uměla dobře ovládat, poznala jsem, jak jí to otřáslo. Neřekla však nic. Věděla jsem, že co se týká udržení tajemství o celém příběhu Najah, je na ní spolehnutí.

Moliner zatím podal Hůlkovi vysvětlení v podobě okleštěné verze, kterou poprvé řekl i mě.

Praporčík se zachmuřil.

„ Alespoň už víme, že je Keemun v pohodě.“ Pak se obrátil k Najah.

„ Chápu že co jste udělala bylo nutné. Ale pěkně jste nás vyděsila, víte to, madam?“ Orionka se lehce pousmála.

„ Vím. A omlouvám se, zvláště vám, praporčíku. Věřím, že byste za běžných okolností byl více než kvalifikován starat se o Bluedream.“

To bylo přesně, co chtěl náš mechanik slyšet. Viděla jsem, jak jeho tvář taje. Nic naplat, maskované za lidi nebo ne, Orionky to prostě s muži umí. Ale bylo mi jasné, že v tom není žádný zlý úmysl, že si Najah chce Hůlku opravdu jen usmířit.

Vzájemnou rozprávku přerušil Moliner.

„ Tak, všichni toho máme dost za sebou. Do svítání zbývá ještě pár hodin, měli bychom si odpočinout než opět vyrazíme. Takže hajdy na kutě.“

Nikdo se s ním nepřel. Sama jsem se cítila, jako bych potřebovala spát alespoň sto let. Bez dalších prodlev jsme tedy zalehli do stanů. Natáhla jsem se a během okamžiky propadla do hlubokého spánku.

******

Druhý den mi bylo mnohem lépe. Jako by mě spánek částečně oprostil od událostí minulé noci. Věděla jsem, že se staly a že bude trvat velmi dlouho, než je z mysli vytěsním, ale alespoň už nebyly tak čerstvé.

Mé náladě hodně pomohlo to, že se náš pobyt na této planetě blížil ke konci. Po několika hodinách pochodu jsme našli Bluedream, jak nepoškozený stojí na louce. Pár metrů od něj

posedával poručík Tardis, žvýkal stéblo trávy a rozhlížel se. Jakmile nás spatřil, usmál se a rozběhl se k naší skupince. Po pár metrech ho zarazila jakási namodralá energetická bariéra. Tardis se od ní odrazil a spadl. I když tento zvláštní štít izoloval i zvuk, podle výrazu tváře mi bylo jasné, že vypustil nějakou nepěknou nadávku. Jakmile jsme přišli blíž, z Bluedreamu vystřelil tenký svazek energie a všechny nás oskenoval. Když došel k Najah, bariéra sama od sebe zmizela.

Tardis, který se mezitím sebral ze země se s radostí rozběhl k nám a zamířil rovnou do náruče lodní poradkyně. Objali se a dlouze políbili.

My ostatní jsme tam jen stáli a trochu v rozpacích čekali. Plynuly vteřiny, poté minuty. Hůlka se tvářil že kouká na Bluedream, já byla zase naoko zaujata trpasličí sekvojí co rostla pár metrů od nás. Když to začínalo být trapné, Moliner si odkašlal.

Tardisovi a Chalii jakoby v tu chvíli teprve došlo, že nejsou sami. Odrthli se od sebe a poručík rozpačitě přešel před kapitána.

„ Ehm, poručík Tardis hlásí přistání a konec zkušebního letu.“ Moliner pokývl.

„ Jsem rád, že jsme vás našli a že jste v pořádku, poručíku. Povězte, co se stalo po tom, co jsme ztratili spojení?“

Náš pilot se pustil do vyprávění, i když oproti tomu, co se stalo nám a ve světle faktů co už nám řekla Najah, nešlo o nic převapivého.

„ No, když jsem ztratil kontrolu nad telepatickým řízením, zkusil jsem to obejít. Ale ta modrá potvůrka mi dala pořádnou elektrickou šupu. Když jsem se probral, byli jsme už na planetě tady na tý louce. Loď se mnou odmítla dál komunikovat, prostě začla trucovat. Zkusil jsem se odsud dostat, ale kolem lodi se vytvořila ta modrá bariéra, co jste viděli. Po celém odpoledni pokusů vypadnout nebo se někam dovolat jsem to vzdal. Bluedream mi replikoval jídlo a nechal mě pohodlně vyspat, ale to bylo tak všechno. Nezbylo mi než čekat. To je všecko, pane.“

Bylo to logické rozuzlení. Najah nechtěla, aby se Tardisovi něco stalo, ale nemohla ho nechat, aby se nás pokusil varovat, kdyby náhodou na něco přišel. Kdyby vše šlo podle jejího původního plánu, nikomu by nebyl zkřiven vlas na hlavě.

Zatímco se Najah vydala s Hůlkovou pomocí do lodi, aby vypnula blokační podprogramy, kapitán vysvětlil Tardisovi situaci. Poručík vážně naslouchal a když Moliner skončil, promnul si bradu.

„ To je teda pěkná brynda, do který se vyslankyně dostala. Ale co teď? Ten chlapík co po ní šel to má za sebou, ale co když po ní půjdou dál? Osobně bych nebyl proti, aby si Bludream nechala a utekla, i když mi ta lodička bude chybět. Ale to přece nebude tak jednoduchý, co bysme řekli velení flotily?“

Měl pravdu, to jsme věděli všichni. A ani kapitán, ani nikdo z nás zatím nepřišel s žádným schůdným řešením. Jak už to však někdy bývá, situace byla vzápětí rozuzlena tím, čemu se říkává zásah vyšší moci. Z Bluedreamu vyšla Najah opírajíc se o praporčíka.

„ Myslím, že už si nemusíte lámat hlavu. Cením si vaší snahy pomoci, ale už to nebude nutné. Bluedream byl právě kontaktován lodí Leviahů, je na orbitě společně s Thunderchildem. Když mě budete následovat, přehraji vám jejich zprávu.“

Nemělo cenu se ptát, jak se Leviahům podařilo překonat komunikační rušení v atmosféře.

Rasa tak pokročilá má určitě metody, o kterých nemáme potuchy. Šla jsem tedy s kapitánem a ostatními a poprvé tak vstoupila na palubu této unikátní biolodi. Kdyby to bylo za jiných okolnostní, jistě bych strávila hodiny a dny jejím studiem. Už jen povrch pláště a materiál interiéru byl zcela jiný, než cokoli jsem předtím viděla. Živý stroj. Vzhledem k mému povolání pro mě byla tato syntéza mechanické a biologické cesty něčím fascinujícím.

Ovládla jsem svou zvědavost a došla s ostatními do kokpitu. Najah lehce naklonila hlavu, pravděpodobně dávala telepatický příkaz lodi. Velká obrazovka na přídi se rozzářila a já poprvé spatřila živého Leviaha. Jejich rasa se nepodobala ničemu, co jsem znala. Uzpůsobení pro život v tekutém prostoru nejvíce připomínali možná tak některé vodní tvory z hlubin zemských oceánů. Ale jakékoli přirovnáni selhávalo tváří v tvář této odlišnosti.

Tvor na obrazovce na nás upřel své veliké oči (pravděpodobně oči) a „promluvil“ k nám.

Leviahové byly rasou zcela oddanou telepatické komunikaci, slyšeli jsme ho tedy pouze ve své hlavě.

Posádko lodi Thunderchild. Díky spojení té, které říkáte Najah a Bluedreamu víme o všem, co se odehrálo. Velmi nás rmoutí vzájemné rozpory jednotlivců ve vašem společenství. Nerozumíme zatím zcela jejich podstatě, ale jedno je jasné. Zatím nejste připraveni na biotechnologii, je příliš velké riziko, že byste jí užívali ke zkáze a ničení. Proto s okamžitou platností pozastavujeme výměnu těchto technologií a vůbec veškerý obchod s vámi. Chtěli bychom vám však lépe porozumět. Z toho důvodu jsme se dohodli s tou, které říkáte Najah, že se k nám vrátí. Tentokrát na delší dobu, ne vyjednávat výměnu technologií nebo spolupráci. Budeme se vzájemně učit porozumění.

Tak to tedy byl závěr akce jako víno. Samozřejmě se tím vyřešil problém Najah. I pokud ještě zbyl někdo jako Brandis, kdo by po ní šel, tak u Leviahů jí nikdy nedostane. Co se ale týkalo mise jako celku, to už nebylo tak dobré. Tato zpráva se flotile líbit nebude, na vývoj biolodí se hodně sázelo. Moliner vyslovil stejnou myšlenku nahlas. I když by nemusel, Leviahové dokáží i na dálku komunikovat čistě svou myslí, přeci jen pro něj bylo přirozenější když se vyjadřoval slovně.

„ Chápeme vás. Je tu však otázka celého projektu Bluedream. Co mám říct svým nadřízeným?“

Leviah na obrazovce zůstával pořád stejný. Pokud změnil výraz, těžko jsme to mohli poznat.

Bluedream zůstane té, které říkáte Najah. Můžete ho použít k návratu na vaší loď, ale potom s ním Najah odletí k nám. A vaši nadřízení. Řekněte jim, že projekt může pokračovat až budete připraveni. Ať se nám ozvou za tisíc let.

V duchu jsem se bavila. Tím bude velení jistě nadšeno. Moliner se už na nic neptal a tak po vzájemném rozloučení komunikace skončila. Všichni jsme se usadili na místa v kabině. Kapitán zavelel.

„ Tak jste to slyšeli. Je načase vrátit se domů. Komandér Krylovová už je jistě jako na trní.“ Tardis přikývl a otočil se k Najah.

„Madam, až budete připravena, je to koneckonců vaše loď.“ Najah však zůstala na jednom ze zadních křesel.

„ Díky poručíku, ale vzhledem k tomu, že projekt končí, jistě se rád ještě jednou proletíte.

Slibuji, že tentokrát už vás nečeká žádné překvapení.“ Tardis se zazubil a s radostí usedl na pilotní místo.

„ Díky, madam, cením si toho. Všichni se držte, letíme domů.“

Bluedream se pod Tardisovým vedením lehce zvedl a jako šíp zamířil do vesmíru. Hned jak jsme dorazili na orbitu, proniklo k nám vysílání z mateřské lodi.

„ Thunderchild volá Bluedream, ozvěte se, jste v pořádku, poručíku?“

Zněl nám do kabiny ustaraný hlas komandéra Krylovové. Nedivila jsem se jí. Dva dny po nás nebylo ani památky a majestátní loď Leviahů, která kotvila opodál a svou velikostí odsoudila Thunderchild do role trpaslíka jí jistě na klidu nepřidávala. Do komunikátoru promluvil Moliner.

Tady kapitán. Jenom klid, komandére, všichni jsme na palubě a v pořádku.“ I přes dálkové spojení jsem slyšela, jak si Naďa Krylovová oddechla.

„ To ráda slyším, pane. Ale co se tam dole vlastně stalo? Kde máte Odina? A souvisí s tím nějak ta obří věc co před pár minutami dorazila před naší příď?“

Moliner se pousmál.

„ To je všechno na delší povídání, komandére. Odin bohužel padl za oběť atmosferické bouři. Zbytek vám vysvětlím, až se dostaneme na palubu. A loď před vámi patří Leviahům a není nepřátelská, tak můžete odvolat pohotovost a odpočinout si.“

Dohodli jsme se ještě na planetě, že pravý průběh událostí zůstane mezi námi, pro jistotu.

Ne že bychom nevěřili někomu z posádky, ale mise bude muset být zapsána i do hlášení. A lidi znají lidi, příběh by se šířil, až by se jistě donesl i k uším sekce 31. Takhle budou vědět jenom to, že zmizel jeden jejich operativec. Nic neobvyklého. Ať už s ním na experimentech s Najah někdo dělal

nebo ne, shodli jsme se s kapitánem na tom, že to pravděpodobně rádi takříkajíc zametou pod koberec. A krom výsadku už znali celou pravdu jen Leviahové. Ti flotile nic neřeknou.

„ Dobrá pane, díky. Otevírám vrata hangáru, máte zelenou na přistání.“ Kontrolovala Krylovová zatímco se před námi už rýsovala mohutná příď naší lodi.

Thunderchild mi vždy přišla impozantní, teď jsem však byla dvojnásob ráda, že jí vidím a vracím se domů.

******

Naposledy jsem přejela kostním regenerátorem nad stehnem Najah.

„ Tak a je to, jak se cítíte?“

Orionka si nohu párkrát protáhla a pak se bez viditelné námahy či bolesti postavila.

„ Po bolesti ani památky. Děkuji, doktorko“

Zatímco jsem ukládala přístroj, na ošetřovnu vešel kapitán.

„ Vidím, že už jste opět na nohou. Nic naplat, Mary Ann má zlaté ruce.“

Prohodil k Najah z vesela, i když v očích jsem mu četla smutek. Velvyslankyně odcházela a mě bylo jasné, že mu bude chybět. Ale nedalo se nic dělat. Všem nám bude trvat, než se z prožité mise vzpamatujeme. Sama jsem toho měla dost. Nebylo to sice tolik hodin, co jsem na nohou, ale přerušený spánek na planetě ve stanu mi moc energie nedodal. Byla jsem ráda, že podle lodního režimu se blížil „večer“ a těšila jsem se do své vlastní postele.

Najah se oblékla do svého velvyslaneckého roucha a otočila se k nám.

„ Tak, řekla bych, že jsem připravená. Měla bych vyrazit.“

Moliner jí nabídl rámě. Podobné gesto jsem naposledy viděla v nějakém starém filmu.

„ Doprovodím vás do hangáru, madam.“

Nic nečekaného, určitě se s ní chtěl rozloučit sám. Orionka přijala a zavěsila se do kapitána.

Než odešli, naposledy se na mě otočila.

„ Ještě jednou děkuji, doktorko. Za všechno.“

„ Rádo se stalo. A hodně štěstí tam venku u Leviahů, ať se vám daří.“

„ Díky. Jednou se určitě vrátím.“

Neříkala to příliš přesvědčivě, ale ani vyloženě jako klišé. Asi si sama nebyla jistá. Chápala jsem jí. Když společně s kapitánem opustili mou ošetřovnu, zastavila se u mě doktorka Kenar Jala.

„ Jsem ráda, že jsi zpátky, Mary Ann. Zajdeme na večeři? Určitě máš co vyprávět.“

Poté, co mi Jala před několika měsíci řekla že ví, co ve mně probouzí za pocity, jsem se rozhodla dále to v sobě nepotlačovat. Prožili jsme několik vášnivých týdnů. Jala sice poté zjistila, že to pro ní nebylo víc než příjemným experimentem, ale mě to nevadilo. I když jsme se takříkajíc rozešli po fyzické stránce, zůstala mi dobrou kamarádkou. Rády jsme spolu chodívaly večeřet a klábosit o všem možném. Dnes jsem však neměla náladu, po tom všem jsem toužila nejvíc po samotě a klidu vlastní kajuty.

„ Promiň Jalo, ale ne. Jsem unavená, byly to dlouhé dva dny.“

Bajoranka pouze přitakala, popřála mi dobrou noc a odešla. Taky už jsem neměla důvod na ošetřovně zůstávat, připravila jsem vše pro nástup noční směny a vyrazila do kajuty.

Teprve tam, u svého milovaného klavíru jsem se konečně uvolnila. Hudba vytěsnila z mysli všechen prožitý strach a zmatek. Mé prsty splývaly s klaviaturou a já se vznášela do vyšších sfér čisté kreativity a uvolnění. Nevnímala jsem čas ani prostor, pouze hudbu.

Když jsem dohrála, byla jsem sice stále unavená, tentokrát však už mnohem příjemněji, cítila jsem se jakoby očištěná od všeho zlého. Dala jsem si ještě rychlou sprchu a pak se odebrala ke spánku.

******

Na Thunderchildu začal nový den. Probudila jsem se svěží a plná nové chuti do práce. Než se však do ní pustím, byla ještě jedna věc, co jsem chtěla udělat. Musím si promluvit s kapitánem.

Když jsem po snídani dorazila na můstek, Moliner byl ve své pracovně. Po krátké prodlevě mi otevřel a já vstoupila do jeho svatyně. Zastihla jsem ho zrovna když končil rozhovor s velitelstvím.

„ Ano, admirále. Ještě jednou díky. Thunderchild konec.“ Moliner zavřel komunikační terminál a vzhlédl ke mně.

„Doktorko, pojďte dál a posaďte se. Dáte si něco?“ Přijala jsem místo a zavrtěla hlavou.

„ Ne díky kapitáne, zrovna jsem snídala. To bylo velení flotily?“

„ Ano, admirál Ross. Flotila dostala písemné hlášení ale admirál se mnou chtěl ještě probral misi Bluedream takříkajíc z očí do očí.“

Hlavou mi prolétla obava, jak asi na velitelství skousli ukončení projektu.

„ Předpokládám, že flotila nemá velkou radost ze ztráty biolodě a vypovězení spolupráce ze strany Leviahů.“

Moliner usrkl ze zeleného nápoje, který měl před sebou.

„ Ne, to nemá. Ale smířili se s tím, vědí že s tím nic neudělají. A stále doufají, že když u nich vyslankyně Hendersonová zůstala, je to naděje pro další spolupráci v budoucnu.“

Všimla jsem si, že záměrně oslovil Najah i tady jejím novým jménem. Asi se snažil na ní zapomenout.

„ No, jak se říká, naděje umírá poslední.“

Odcitovala jsem staré pozemské přísloví. Moliner se pousmál.

„ Ano, až po nás. Ale kvůli tomu jste za mnou nepřišla, že ne?“

A bylo to tady. Oba jsme věděli, co jsem přišla probrat. Co muselo být řečeno.

„ Ne, pane. Kapitáne, tam dole na planetě. Chápu co jste udělal a proč. Vím, že se s tím časem vyrovnáte, i já budu muset. Přesto, jsem vaše lékařka a doufám že i vaše přítelkyně. Ráda bych vám doporučila dovolenou. Měl byste si od toho všeho odpočinout. Překonat zážitek jako byl tenhle chce čas. Vím z vašich záznamů, že máte našetřeno dost volna. Vezměte si ho. Thunderchild se bez vás pár týdnů obejde.“

Kapitán si povzdechl a přejel si rukou přes svou holou modrou lebku.

„ Jako obvykle máte pravdu, Mary Ann. A nebojte se. Dovolenou si opravdu vezmu a více než to. Až mé volno skončí, nastoupím na nové místo. Admirál mi nabídl povýšení na komodora a velení doků na Utopia Planitia. Přijal jsem.“

Cítila jsem se, jakoby mě praštil do hlavy. Věděla jsem, že mise Bluedream všem z nás pocuchala nervy, ale tohle...

„ Kapitáne já...nevím co říct. Tedy vlastně, gratuluji, samozřejmě. Je to jistě pocta.

Zasloužíte si to.“

Zdaleka to nebylo všechno co jsem chtěla říct a kapitánovi to bylo jasné. V tuhle chvíli však pouze přijal ruku, kterou jsem mu nabízela.

„ Díky, doktorko. Věřte, nebylo to snadné rozhodnutí. Budete mi chybět, všichni.“

Mluvil mi z duše. Zvykla jsem si na jeho klidnou autoritu. Víc než zvykla, za ty roky mi přirostl k srdci skoro jako vlastní otec. Věděla jsem, že když mám problém, dveře jeho pracovny nejsou nikdy zavřené.

„ Vy mě taky budete chybět, pane. A jsem si jista že nejen mě. Posádka vás má ráda a váží si

vás.“

Moliner vážně kývl hlavou.

„ A já mám rád je. Budu k vám upřímný, Mary Ann. Na lodi se mi líbí a po povýšení jsem

nijak zvlášť neprahl. A velká část mě odsud nechce odejít.“

Následující otázku jsem vypustit musela, i když jsem tušila odpověď.

„ Ale v tom případě, kapitáne, proč?“ Kapitánovo vysvětlení potvrdilo mojí předtuchu.

„ Protože, Mary Ann, jsem unavený. A víc než to. Za posledních sedm let co velím Thunderchildu jsem prožil nespočet fascinujících zážitků, které bych za nic nevyměnil. Bohužel jsem ale prožil i války. Bojoval jsem s Borgy, Cardassiany, Dominionem. Viděl jsem víc utrpení a

smrti než jsem si kdy přestavoval i v nejčernějších snech. A teď vím, že toho mám dost. Včera v noci jsem zavraždil člověka. Věřím že oprávněně, přesto pro někoho jako já neomluvitelně. Dnes ráno jsem se podíval do zrcadla a nelíbilo se mi, co jsem viděl. Je nejvyšší čas abych toho všeho nechal, dokud ještě můžu. Na Utopia planitia se mi nabízí šance být u zrodu nových lodí, nových vizí. Tvořit a ne ničit. Snad se tím budu moct sám před sebou očistit.“

Poslouchala jsem a neměla slov. Chápala jsem ho a už se ho na to dál nevyptávala. Ano, všem nám bude chybět, ale jeden musí udělat co pokládá za správné. Vzpomněla jsem si, jak jednou, když jsem si lámala hlavu nad jedním morálním problémem ohledně pacienta, mi právě kapitán Moliner řekl: jediné, co člověk opravdu má jsou jeho vlastní hodnoty. A když podle nich nežije, tak nic nemá.

Na oba z nás padlo tíživé ticho. Snažila jsem se změnit téma.

„ Kam pojedete na dovolenou, pane?“

„ Domů, na Bolii. Mám pocit jako bych tam nebyl věčnost a taky potřebuji vyřídit pár věcí s Melazou, mojí ženou.“

Tolik k pokusu o lehkou konverzaci. Věděla jsem, že Molinerovo manželství nepatří k nejšťastnějším, dával to najevo nejednou.

„ Jedete domů věci urovnat...pane?“

Kapitán se hluboce opřel do svého křesla a chvíli váhal s odpovědí.

„ Spíš naopak, Mary Ann. Chci formálně vyřídit náš rozvod.“

Dnešek byl asi předurčen k radikálním zprávám, ať jsem si zkoušela povídat o čemkoli.

„ Promiňte, pane, nechtěla jsem se vám vrtat v soukromí.“

„ Nic se nestalo, nejde o žádné tajemství, táhne se to už léta. Asi jenom doteď ani jeden z nás neměl odvahu ani potřebu to ukončit.“

Když už byl ochoten se mnou toto téma probírat, nedalo mi to abych se nezeptala.

„ Má to co dělat s Najah, co jste s ní dole na planetě...prožil?“ Nevěděla jsem, jak zareaguje ale Moliner se zasmál.

„ Tušil jsem, že jste nás prokoukla. Chápu že si to můžete myslet ale ne, nemá. Jak jsem řekl, mojí ženu nemiluju, už dlouho ne. To jediné co máme společné je adresa. A já chci začít znovu s čistým štítem, na všech frontách.“

Mohla jsem jenom smeknout před jeho odhodláním.

„ Kapitáne, možná si přeci jen něco dám. Poradí si váš replikátor s pozemským Bourbonem?“

„ Asi to nebude stoprocentní, ale snad nám něco podobného dá.“

Řekl kapitán zatímco přešel k replikátoru a objednal dvě sklenky. Jednu mi podal a já jí symbolicky pozvedla.

„ Hodně štěstí ve službě i v životě, kapitáne. Na čistý štít.“ Moliner s úsměvem pozvedl svou sklenku a přiťukl si se mnou.

„ Na čistý štít. Děkuju za vyslechnutí, Mary Ann.“ Tím bylo řečeno vše.

„ Já děkuji vám, pane. Když mě omluvíte, už půjdu.“

„ Samozřejmě. A pokud můžu prosit, zatím nikomu nic neříkejte. Chci to posádce oznámit

sám.“

Přikývla jsem a opustila pracovnu. Doufala jsem, že si nikdo na můstku nevšimne mých

vlhkých očí.

******

V lodním hangáru bylo plno. Jako lékařka jsem se sem nevydávala zrovna často, přesto mi tato část lodi vždy připadala impozantní. Byl to jeden veliký obří prostor, rozprostírající se skrz celou délku talířové sekce, jako mamutí jeskyně, ve které kotví naši stíhači.

Nyní mělo toto místo dvojnásob působivou atmosféru, vzhledem k tomu, že zde byla nastoupena dlouhá řada členů posádky. Stáli ve dvojstupu a tvořili tak jakýsi koridor táhnoucí se od

hlavních dveří až k připravenému raketoplánu. Tam jsem stála já a zbytek vyšších důstojníků.

Dveře se otevřely a vstoupil kapitán Moliner. Tardis kývl na praporčíka Hůlku. Ten stiskl pár tlačítek na své konzoli a hangárem se rozezněl slavnostní pochod z kapitánových oblíbených Hvězdných válek. Všichni jsme se postavili do pozoru.

Za tónů této majestátní hudby prošel pomalu kapitán celým kordonem až k nám. Znělka skončila, Moliner zavelel pohov a začal se s každým se loučit.

Bylo to tady. Postupně jsem pohlédla na všechny známé tváře, Krylovovou, Tardise, Chalii Raxal, majora Donovana, Hůlku i další. Všem se zračil v očích smutek a některým i nevíra, jako by si pořád nechtěli připustit, že se to skutečně děje. Postupně si potřásali s Molinerem rukou a přáli si hodně štěstí. Vše ostatní již bylo řečeno na včerejší večerní rozlučce. Byla krásná a smutná zároveň, i když nic z toho co tam padlo už nemohlo pro mě přinést nic nového. S kapitánem jsme si řekli to nejpodstatnější u něj v pracovně ráno před tím. Proto když došel kapitán ke mně, jen jsme pronesli pár formálních, prázdných vět.

Teď už šlo jen o poslední rozloučení, než definitivně opustí loď. Přinutila jsem se soustředit se na přítomnost a být součástí této chvíle. Moliner se zrovna naposledy objal s Chalií, které tekly slzy po tváři. Pak přešel k Tardisovi a vzájemně si pevně stiskli ruce.

„ A vyvaruj se průšvihů, až tu nebudu, Keemune.“ Tardis se zakřenil.

„ Přece mě znáte, pane.“

„ Až moc dobře. Věřím, že se s vámi nový kapitán nudit nebude, stejně jako já.“ Naše letecké eso s vážnou tváří zasalutovalo.

„ Na to se můžete spolehnout, kapitáne.“

Při pomyšlení na nového kapitána jsem se zarazila. Až dosud jsem nad tím nepřemýšlela, v hlavě jsem pořád měla uplynulou misi a také to, že ztratím velitele, kterého jsem si vážila a měla ho ráda. Teď mi poprvé došla naplno skutečnost, že již brzy dorazí někdo, kdo Molinera vystřídá.

Neměla jsem tušení kdo to bude.

Naposledy stanul Moliner před komandérem Krylovovou. Ač se zpočátku nemuseli, postupně jejich profesní vztah kapitána a prvního důstojníka přerostl v hluboký respekt a přátelství. Krylovová v reminiscenci na své dřívější striktně předpisové manýry vysekla ukázkový pozor a zasalutovala.

„ Kapitáne. Bylo mi největší ctí s vámi sloužit.“

Ač na to běžně Moliner moc nebyl, tentokrát jí prastarý vojenský pozdrav opětoval.

„ I mě, komandére. Můžete na sebe být hrdá, byla jste nejlepším prvním důstojníkem, jakého jsem kdy měl. Sbohem, Naďo. A dejte tu na všechno pozor.“

S tím se obrátil ještě jednou k celé posádce.

„ To platí všem. Díky za výbornou práci, nemohl jsem mít lepší posádku. Ať vás hvězdy provázejí.“

Nato se Krylovová otočila také a promluvila do lodního interkomu k celému hangáru. I když byla stále profesionálkou, poznala jsem, jak se jí lehce chvěje hlas.

„ Všichni pozor! Kapitán odchází.“

Posádka srazila podpatky jako jeden muž, Moliner pokývl a nastoupil do raketoplánu.

Ten během pár vteřin pod vedením jeho zkušených rukou odstartoval. Hůlka otevřel dveře hangáru, raketoplán jimi proletěl a zmizel vstříc hvězdné základně 32.

Krylovová zavelela rozchod. Posádka se začala vytrácet a i ostatní z vyšších důstojníků je pomalu následovali. Viděla jsem, jak Tardis hladí po vlasech skleslou Chalii. Emotivní Betazoidka se nestyděla dát průchod svému smutku a on se jí to snažil ulehčit.

Přestala jsem bloumat na místě a taky vyrazila zpět na svou ošetřovnu. Nebylo už proč tady postávat. Začíná nový den a s ním nová kapitola historie Thunderchildu. Jaké budou naše osudy bez Molinera, to je ve hvězdách. Jasná mi byla jen jedna věc. Bude to jiné. Ale život je samá změna, to my co zkoumáme vesmír a posouváme nejzazší hranice víme nejlépe.

S tímto vědomím se moje nálada zlepšila. Přidala jsem do kroku a odhodlaně kráčela vstříc novým zítřkům.

KONEC

divider

CZ Kontinuum Star Trek fan klub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© 2000–2020 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries