lcars
logo

Výběr kapitol: 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25

Strážci řádu: Mise Voyager – kapitola 22

Kapitola 22

USS Voyager, hvězdný čas: 57887,21

Voyager konečně vystoupil z warpu nedaleko mlhoviny ke které směřovali. Kapitán Aran Dar si prohlížel mlhovinu s poněkud odtažitým výrazem, protože ta narůžovělá barva neodpovídala obvyklé mlhovině třídy M. Alespoň ne taková mlhoviny třídy M, kterou kdy Bajoran viděl.

„Určitě je tohle ta správná mlhovina třídy M, Sedmá?“ zajímal se tázavě.

„Pozitivní kapitáne. Winiová mračna mají sice jinou barvu, ale celkově podmínky odpovídají mlhovině této třídy.“

„Jak daleko musíme proniknout dovnitř, aby nás nemohly zaznamenat senzory?“ položil další otázku, ale dál se mračil na obrazovku.

„300 tisíc kilometrů bude dostačující.“

„Dobrá.“

„Doporučuji před vstupem odpojit warp-jádro a impulsní pohon.“

„Rozumím. Tome, veďte nás dovnitř. Hezky opatrně a před vstupem vypněte impuls. Dál poletíme setrvačnosti. K zabrzdění použijeme trysky.“

„Ano kapitáne.“

„Škoda, že musíme vletět dovnitř. Ta mlhovina by stála za obraz,“ povzdechnul si Jake.

„Můžeme ti udělat pár snímků, než vletíme dovnitř,“ navrhnul Harry Kim s úsměvem.

„To nebude totéž, jako kreslit naživo.“

„Pokud vím, tak sebou nemáš potřebné barvy pro kresbu takového rozsahu,“ argumentovala Sedmá

„Já vím.“

„Potom není logické, abys...“.

„Vstupujeme dovnitř mlhoviny!“ zarazil Tom Paris argumenty, kterými hodlala Sedmá zasypat mladého novináře a amatérského kreslíře v jedné osobě. Viděl některé jeho obrázky a musel uznat, že kreslit umí. Na někoho, kdo kreslil pouze tužkou, dokázal zachytit velice věrohodně kreslené scenérie. „Odpojuji impulsní pohon a zahajuji brzdné manévrování pomocí trysek.“

„Za jak dlouho budeme na pozici?“

„Dejte mi tak dvě, možná tři minuty.

„Dobrá,“ přisvědčil kapitán a klepnul rukou na komunikační odznak. „Můstek volá strojovnu! Jaký je stav?“

Právě dokončujeme odpojení warpového jádra. Jakmile dáte pokyn, můžete odpojit i hlavní reaktor.“

„Výtečně. Hned, jak budeme na pozici, můžete začít.“

„Jak dlouho vydrží záložní zdroj energie?“ zajímalo prvního důstojníka.

Nejméně deset dní. Pak přepne na nouzový zdroj, který vydrží dalších pět.“

„Zvládnete za tu dobu provést celou operaci?“

Nejprve si musíme pořádně prohlédnout situaci zvenčí. Pak musíme vyřezat do trupu díru a tažným paprskem vytáhnout tu střepinu. Je otázka, jestli to budeme muset dělat ručně, nebo použijeme laserový řezák nainstalovaný v Deltaplánu jedna.“

Spoléháme na vás B’Elanno. Na vás a Regiho.“

„Jsme na pozici,“ oznámil Tom.

„Tuvoku nastavte, komunikační frekvenci, ať mě slyší celá posádka.“

„Můžete mluvit.“

Mluví k vám kapitán. Právě jsme vstoupili do mlhoviny třídy M, kde hodláme provést opravy, které Voyager utrpěl při nešťastné srážce v soustavě Zavia. Za tímto účelem je během oprav nezbytné vypnout hlavní zdroj energie. Přejdeme do úsporného režimu, kdy budou fungovat jenom nejzákladnější systémy lodi. Nějaký čas nebudou fungovat žádné laboratoře, simulátory a veškerá rekreační zařízení. Ujišťuji vás, že tento stav je pouze dočasný a není důvod k obavám ani žádné panice. Kapitán končí.“

„Začněte, B‘Elanno,“ směroval svá následující slova do strojovny.

Rozumím, jdeme na to.“

Světla na můstku trochu více pohasla, hlavní obrazovka zhasnula úplně, ale jinak se nic výraznějšího nestalo. Většina konzolí dál fungovala a dodávala požadované informace o stavu lodi.

„Teď bychom se měli pohodlně usadit a vyčkat, dokud se to našim inženýrům nepodaří odstranit,“ poznamenal první důstojník žoviálně.

„Nerad bych tu jenom tak seděl a spoléhal, že když nás nikdo nevidí, tak nás taky nenajde,“ reagoval kapitán na tu poznámku nesouhlasně.

„Chceš nechat vypustit sondy k okraji mlhoviny, aby sledovaly okolí?“

„Přesně tak.“

„Nerad ti to říkám, ale cokoliv, co se vzdálí od lodi víc než deset tisíc kilometrů, nedokážeme ani ovládat, ani z toho přijímat signál.“

„Já vím.“

„Hodláš poslat někoho na průzkum?“

„Přesně tak,“ přisvědčil Dar, spokojen sám se sebou. „Jelikož Voyager nějakou dobu nikam nepoletí, tak potom Tome, Vy, Sedmá a Jake si vezmete Deltaplán 2, vypustíte sondy na okraji mlhoviny a ujistíte se, že nás nikdo nesleduje.“

„A co B‘Elanna?“ zpozorněl Tom.

„Myslím, že pro to, co hodlají udělat, nepotřebují pilota vašich kvalit, Tome. Teda pokud nejste mistr v řezání laserovým řezákem.“

„Myslím, že se zatím spokojím s pilotováním.“

„Ano, myslel jsem si to.“

Deltaplán 2 – o půl hodiny později

Tom Paris řídil upravenou verzi raketoplánu, kterou svého času sám navrhnul, ale v této chvíli z toho neměl zdaleka takovou radost, jako obvykle. Veškeré nadšení a elán, jako by ho po Leenině smrti opustil a on musel neustále přemýšlet, proč a hlavně jak k tomu došlo. Nebyla to náhoda, ne když na Raketoplán 1 a 2 někdo umístil ty zatracené rušičky.

„Blížíme se k místu vypuštění první sondy,“ přerušil Jake tok jeho myšlenek. Také on přemýšlel o tom, co se stalo a hlavně proč. V hlavě mu stále zněla Tashina slova: „Nic není náhoda.“ Nic z toho, co se Voyageru přihodilo cestou sem, nebyla náhoda, takže ani tohle nemohla být náhoda.

„Rozumím, zpomaluji, na desetinu impulsu,“ přisvědčil Tom. „Vzdálenost k okraji mlhoviny?“

„Pět tisíc kilometrů.“

„Musíme jít na dva tisíce, abychom měli čistý příjem ze sondy a…“

„Já vím, Jakeu!“ odseknul Tom trochu příkřeji, než původně chtěl.

„Počkat! Něco tu mám!“ vyhrknul Jake rychle.

„Co máš, Jakeu?“

„Senzory zachycují nějaký objekt a... už je pryč,“ zamračil se nad tím. Určitě tam něco viděl, ale senzory měly jen velice krátký a velice omezený dosah.

„Měli bychom to pro všechny případy prozkoumat,“ navrhla Sedmá.

„Fajn,“ přikývnul pilot. „Nebudeme, ale přitom nic riskovat. Převezmi řízení zbraní, Jakeu.“

„Zbraně?“

„Jestli tam něco je, chci být připraven. Už žádné další překvapení!“

„No…dobře, dobře…“ usednul Sisko do křesla druhého pilota a poslušně aktivoval zbraňové systémy.

„Otáčím loď a vracím se na původní kurz. Rychlost 200 metrů za sekundu.“

Deltaplán provedl obrátku a pomalu se začal vracet po své původní trase. Trvalo pouhé minuty, než vědecká stanice, kterou ovládala Sedmá, vydala krátké zapípání na znamení, že senzory něco zachytily.

„Mám tu objekt, 1236kilometrů od naší pozice.“

„Známky energie?“

„Minimální.“

„Co to asi může být?“

„Podle zachycené hladiny energie bych soudila na sondu,“ odtušila blondýnka věcně. „Nicméně na tuto vzdálenost nedokážu určit víc.“

„Rozhodně nebude naše.“

„Logické.“

„Zkusím se k té věci trochu přiblížit.“

„50 kilometrů bude optimální vzdálenost k rozpoznání objektu.“

„Dobrá, dobrá,“ přikyvoval Tom. „Měj tu věc zaměřenou, Jakeu. Jestli tam dojde ke zvýšení energie, okamžitě střílej. Rozumíš?“

„Rozumím.“

„Tohle…tohle není sonda…“ vydechl Jake, sotva se obraz ustálil a konečně popatřili zachycený objekt v plné velikosti. Rozhodně byl o dost větší, než vypadal na první pohled.

„Na co se vlastně díváme? Vypadá to jako malá vesmírná stanice,“ hodnotil situaci Tom Paris.

„Není to stanice, ale vyřazený špionážní satelit,“ vyřešila Sedmá jejich dilema s přehledem.

„Takhle velký? Vždyť musí mít velikost stovek metrů a...“

„191 metrů na délku a 51metrů na šířku, nepočítaje vysílací antény,“ přidala blondýnka pohotově. „Plné rozpětí bude přesahovat 250metrů.“

„Komu asi patří?“ přemýšlel nad tím mladý Sisko.

„Podle použitých materiálů a technologie, Nové Kolonii.“

„Nějaké známky života?“ zajímalo Toma, který na rozdíl od Jakea hleděl na celou věc podezřívavě a s pořádnou dávkou skepse.

„Negativní,“ učinila Sedmá zamítavé gesto. „Satelit je bez vnitřní atmosféry a gravitačního pole. Nemá ani energii pro stabilizaci své pozice pomocí manévrovacích motorů.“

„Určitě tam nejsou žádné skryté zbraně?“

„Negativní.“

„Možná je jenom nevidíme. Vždyť přeci mají maskovací technologii…“

„Žádná energie, žádné maskování!“ odpověděla Sedmá o trochu rázněji než obvykle.

„Co máte v plánu Sedmá?“ zpozorněl Tom, protože cosi v jejím tónu naznačovalo, že kamsi směřuje.

„Podle mých údajů je satelit stále funkční a mohu celkem bezpečně říct, že je mnohem výkonnější než cokoliv čím disponujeme my.“

„Říkáte, že je neaktivní,“ namítnul rychle.

„Správně.“

„Dokážete ho opravit?“

„Jistěže.“

„Může to být past a...“

„Nepravděpodobné. Satelit není vybaven žádným zbraňovým systémem ani systémem autodestrukce. Riziko je minimální.“

„Zvládnete ho ovládnout odsud?“

„Nikoliv, musím se přesunout dovnitř.“

„A co když tam je nějaká rušička, která...“

„Negativní. Senzory neukazují žádné známky energie, ani aktivní technologie,“ zamítla stejně razantně další námitku a už vstávala ze svého křesla.

„Nevím, pořád se mi to moc nelíbí.“

„Pomůžeš mi se skafandrem, Jakeu?“ požádala mladého Siska.

„Jistě.“

„Vezmu si pro jistotu zesilovač signálu, abyste mě mohli v případě potřeby snáze transportovat.“

„Nebylo by lepší zkusit tam přistát a použít přechodovou komoru?“ zkusil Jake opatrně navrhnout.

„Nedoporučuji. Koloniální bezpečnostní protokoly mají vysoký stupeň zabezpečení. Těžko odhadnout jak by reagovaly na přistání cizího raketoplánu. Nicméně doporučuji přiblížit se na vzdálenost dvaceti kilometrů, aby byl přenosový signál čistý.“

„Doufám, že toho nebudu litovat...“ zamručel Tom Paris, ale poslušně navedl Deltaplán blíž směrem k satelitu. Sedmá vždycky dobře věděla, co dělá, musel připustit. Taky neměla ráda, když o ní někdo pochybuje, dodal.

Transportní paprsek proříznul černočernou tmu vnitřku kdysi špionážního satelitu. Temnou chodbu ihned prozářilo světlo ze svítilny na přilbě a druhé světlo z neméně masivní svítilny, kterou Sedmá držela v levé ruce, kdežto v pravé ruce svírala trikordér. Fázer měla v pouzdře u opasku, přestože neočekávala žádné problémy. Magnetické svorky bot skafandru se automaticky zapojily v reakci na nepřítomnost gravitace.

„Transport dokončen,“ řekla Sedmá do komunikátoru.

Rozumíme, Sedmá. Jak to tam vypadá?“ vyzvídal Tom netrpělivě.

„Je tu tma. Žádná známka energie,“ odpověděla suše.

Přesto postupujte opatrně. Jinak mě kapitán místo doporučení zastřelí, že jsem ho připravil o vědeckého důstojníka.

„To je dost nepravděpodobné.“

Tak to udělá Chakotay, pokud se vrátíme a on zjistí, že jsem Vás nechal jít na tuhle loď duchů.“

„Je to satelit, žádná loď duchů,“ namítnula nevzrušeně a pokračovala krok za krokem dál chodbou.

Na to, že je bez energie, má ten jeho trup dostatečně silné stínění, aby skrze něj nedokázaly projít senzory.“

„Asi proto jde o špionážní satelit.“

Co se týče Nové Kolonie, tak u nich je všechno opředeno rouškou tajemství.“

„Chodba se začíná rozšiřovat,“ nereagovala blondýnka na jeho poslední poznámku. „Vidím dveře. Postupuji dál.“

Hlavně opatrně Sedmá. Nevíme, co za nimi může být. Mohou tam být duchové a…“

Nemůžeš s tím přestat, Tome!“ ozval se Jaekův podrážděný hlas. „Nestačí, že děsíš Sedmou a ještě k tomu mě.“

„Otevírám dveře,“ nenechala se Sedmá ani na okamžik rozhodit jejich slovy a zatlačila oběma rukama na dveře. Mechanické posilovače ve skafandru jí dodaly zvýšené síly, ale nebylo zapotřebí zajít na maximum. Obě křídla dveří se poslušně odsunula a ona mohla vstoupit do další temné místnosti. Tentokrát již zaznamenávala panely, dokonce i křesla a v nich i něco dalšího. Postoupila blíž, aby si vše pečlivěji prohlédla. Nevěřila na duchy, ale byla si celkem jistá, že tak velký satelit musel mít alespoň malou posádku.

Sedmá?“ vyrušil ji Jakeův hlas.

„Jsem v řídící místnosti,“ pronesla s naprostým klidem. „Zřejmě jsem našla posádku satelitu.“

Mrtví?“

„Ano.“

Kolik?“

„Zatím vidím jednoho, ale podle rozlohy satelitu usuzuji, že zde musí být ještě další.“

Jak zemřel?“

„Žádné známky násilí. Žádné viditelné stopy po zranění,“ proskenovala mrtvé tělo trikordérem. „Má na sobě jenom běžnou kombinézu, nikde nevidím nic připomínající skafandr. Ať už došlo k čemukoliv, stalo se to velmi náhle a velmi rychle.“

Chcete přenést ten generátor?“

„Ještě ne. Nejprve potřebuji najít rozvodnou skříň, kde bych ho mohla připojit. Ta bude ve strojovně.“

Máte tušení, kde může být?“

„Podle trikordéru, pravděpodobně o dvě patra níž.“

Postupujte opatrně. Vnitřní konstrukce může být poškozena.“

„Nezaznamenávám žádné strukturální poškození.“

Tak proč se tady ten satelit vznáší jako nějaký vrak?“

„Na tuhle otázku zatím nemám odpověď. Postupuji dál.“

Postupuji dál…“

„Rozumíme. Zůstaňte na spojení,“ odpověděl Tom Paris na palubě Deltaplánu a prsty se mu rozeběhly po pilotní konzoli.

„Co chceš dělat, Tome?“

„Přijít téhle záhadě na kloub.“

„Nemůžeme tam přeci Sedmou jenom tak nechat!“ trval Jake na své, vida, že se Deltaplán dává do pohybu.

„Nenecháme ji tam. Budeme udržovat vzdálenost nezbytnou pro transport, ale přitom si ten satelit trochu lépe prohlédneme,“ odpověděl pilot rozhodně. „Nikdo mi nebude vykládat, že tady skončil nepoškozený čirou náhodou.“

„Náhoda je…“

„Měj Sedmou neustále zaměřenou. Uděláme si kolem té věci kolečko a uvidíme, jestli něco nenajdeme.

„Hlavně opatrně.“

„Neboj, Jakeu. Jsem velice opatrný pilot.“

Nic dalšího už Jake Sisko neřekl. Pohled měl upřený na hlavní obrazovku, stejně jako hlavní pilot Voyageru. Oba dva s napětím sledovali povrch satelitu, hledaje sebemenší známku poškození, které by vysvětlovalo proč je zrovna tady, zcela mrtvý, bez energie a samozřejmě s mrtvou posádkou na palubě.

pokračovat na kapitolu 23

© 2000–2018 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries