lcars
logo

Konspirace Alpha & Delta


Autor: Bubushow
Archivováno dne: 03. 08. 2006
Stav povídky: dokončená
Velikost: 534 kB
Přístupnost: obecná
Varování: žádné
   
Seriál: TNG, VOY
Období:
Hlavní postava(y):
Kategorie: napětí
Spoiler:
Stručný obsah:
obsah nebyl autorem zadán
Poznámka autora: Povídka vycházela v roce 2005 na stránkách www.kontinuum.cz jako seriál.
Prohlášení:

Star Trek, Star Trek: The Next Generation, Star Trek: Deep Space Nine, Star Trek: Voyager, Enterprise a postavy v nich vystupující jsou majetkem společnosti Paramount Pictures™ a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.


Konspirace Alpha & Delta

Bubushow


Prolog
Star Trek: Úvod

     Poslední přemítal nad tím, co právě dělat. Určitě by si našel nějakou práci, jenže on kdesi v sobě nesl neuhasitelnou zášť. Posledních pět set let soustředil svou pozornost na jednoho z posledních CJK, jenž dosud existoval v této realitě. Kazil jeho plány, sabotoval veškeré projekty, ale nic z toho jím neotřáslo. V jeden okamžik měl konečně pocit, že dokázal obrátit jeho vlastní dílo proti němu, jenže on jak dokázal být mimořádně chápavý a vnímavý, tak dokázal být stejně nemilosrdný a chladný. Trvalo to celá staletí, ale nakonec ukončil hrozbu jednou provždy. Důvodem, proč ho nemohl porazit, muselo být to, že ho plně nechápal. Pohrdal jím tolik, že víc snad už to nebylo možné. On ostatně pohrdal všemi hmotnými humanoidy. Některými méně, kvůli vlastnostem, jež u nich oceňoval, ale obecně nenáviděl vše, co připomínalo zkázu vlastní existence. Existence éterických bytostí, jež nikdy nezasahovala do hmotného světa a zůstávala ve své vlastní rovině. Než přišli CJK a všechno zničili. Pro ně nebyli Éteričtí víc než energie potřebná k doplnění jejich nenasytných mocenských ambicí. Zcela nemilosrdně zničili jejich nehmotnou doménu a všechny uvnitř přeměnili v neforemnou pokřivenou existenci, jež postupně vyhasla, jakmile se jednou vyčerpala. Mimo doménu neexistoval způsob, jak doplnit svou energii.
     Nenáviděl je, ale na druhou stranu si uvědomoval, že uškodit jim může pouze v případě, když vstoupí do hmotného světa. Sám netušil, jak dlouho trvalo jenom překonat ten odpor a zaměnit své nehmotné tělo za hmotné. V rámci pomsty udělal vše, co bylo nutné. Našel někoho, koho mohl považovat za spřízněnou duši a kdo poháněl jeho vize o zkáze a ničení. Jen do určité míry, ale když ji překročil, prostě na určitý čas zmizel, než se znovu objevil, aby mu poradil kde a jak. Na druhé straně ho varoval před jeho nepřítelem. On mohl zničit jeho životní esenci, přestože patřil do světa hmotných. Jenže mohl se pohybovat i v jeho doméně. Lpěl na stanovených pravidlech, jichž se držel, a vyžadoval od svých protivníků totéž. Spřízněný ho varoval, ať ty hranice nepřekračuje, jinak tvrdě narazí.
     Ano, tenkrát je opravdu překročil. Zjistil, že podvádět je tak snadné, když jiný dodržuje do puntíku pravidla. Až došlo k něčemu, z čeho měl hrůzu ještě teď. Nadešla prázdnota. On dokázal zničit úplně všechno, aby všem připomněl pojem rovnováha. Tehdy dostal poslední varování, když vesmír znovu oživl. Dosti jasné varování. Upřímně si přiznal, že se snažil, ale nenáviděl tyhle nerozhodné výsledky. Od té doby zůstal sám. Nevěděl kam jít, kde by mohl hmotným bezpečně škodit. Slíbil svému nepříteli konečnou pomstu. V okamžiku, kdy bude mít všechno naservírované podle plánů, tak mu to sebere a zničí jeho dílo. Tato myšlenka mu dodávala sílu ve dnech osamění.
     Nakonec dospěl k jednoznačnému závěru, že přeci nemusí být sám. Konec konců jako ne-humanoidní forma života nepotřeboval k procesu rozmnožování druhého. Sám viděl, že v následujících stoletích se nic významného nestane. Přesněji řečeno ne v plánech, jež hodlal zničit. Jedním okem vše sledoval a zařídil, aby věci pokračovaly obvyklým způsobem, jenž protivníka ukolébá. Musel hledat éterickou rovinu, v níž by mohl vzniknout další jedinec. Trvalo neskutečně dlouho, než ji našel, a jako by tomu osud chtěl, bylo jí dost tak k vytvoření jednoho jedince té nejnižší úrovně. Časem svou úroveň zvýší, ale důležité bylo, že přestal být Posledním a stal se Předposledním. Konečně mohl někomu předat alespoň část svých vědomostí. Zamýšlel přenést na něj i svou nenávist, ale nejspíš by nepochopil, co to je.
     Sledoval jeho první samostatný pokus, jenž rozhodně nevyšel tak, jak očekával. Přestože se těšil na rozhovor, v němž bude hodnotit jeho počínání, již teď potlačoval zklamání. Nejspíš nepochopil, co mu říkal. Jeho uvažování bylo příliš jednoduché, než aby chápal v širších souvislostech. Alespoň snad bude mít z celé záležitosti ponaučení. Sledoval, jak nadešel zářivý záblesk a červí díra se zhroutila. Dvě lodě zůstaly uvnitř a on už teď věděl, že jejich posádky jsou ztracené. Nehodlal pro hmotné ronit slzy, jenomže tím došlo ke snížení chaosu. Hvězdná stanice, již sem dokázali narychlo dopravit, zde byla zbytečná.
     "Jak jsem si vedl?" nadhodil Poslední tázavě.
     "Bohužel nijak valně," odtušil bezvýrazně.
     "Neříkal jsi přeci, že velcí a silní mají vždy vítězit?"
     "Pravda," připustil.
     "Ten raketoplán byl dostatečně malý a ta loď zase veliká."
     "Jenže místo a čas bylo špatné. Exploze raketoplánu uvnitř zničila červí díru, takže prohráli všichni. Silní i slabí nevyjímaje."
     "Aha."
     "Cožpak jsi necítil síly chaosu na druhé straně červí díry?"
     "Cítil."
     "A nebylo by vhodnější nechat je přijít, než hloupě riskovat v tak nejistém prostředí? Problém byl v tom, že ta velká loď tam měla uvíznout a ta malá loď ji dopravit na druhou stranu. Chaos by nakonec přišel až sem a pak mu pomoci by nepředstavovalo zdaleka takový problém."
     "Aha."
     "Možná šlo o trochu těžkou lekci, takže tě nechám vybrat si příští událost samotného. Měj na paměti své možnosti a neber si nic těžšího, než zvládneš."
     "Rozumím."
     "Dobrá. Tak běž."
     Sám potřeboval celou záležitost spláchnout. Sledoval události a musel s jistým uspokojením konstatovat, že nepřítelův chráněnec, kterého si dosud moc nevšímal, mu doslova vběhl do rukou. Alespoň jednu malou radost si udělal. Přiměl jednoho z velitelů stisknout spoušť. V nádherné bitvě zničili stanici, jenže on ještě nebyl úplně spokojen. Převzal kontrolu nad jeho tělem a vedl orbitální bombardování celé planety. Konečně byl alespoň trochu spokojen. Spravil si náladu. Ještě nějaký čas sledoval dění běžící rychleji než obvykle. Teď, když nebyl svázán vůbec žádnými pravidly, mohl posouvat kupředu čas tak, jak se mu zlíbilo, vracet si určité okamžiky a lépe si vychutnávat smrt a utrpení hmotných. Teprve když ho to celé přestávalo bavit, zanechal je osudu a vydal se hledat svého potomka.
     Našel ho v jedné soustavě. Jméno pro něj nic neznamenalo. Planeta jako planeta, hvězda jako hvězda. Stejně tak i jednotlivé rasy, pro něj byly všechny stejné a nezáleželo na tom, jak kdo vypadal. V soustavě operovaly dvě lodě. Jedna veliká stříbrná loď s talířovou sekcí a naproti ní zeleně se lesknoucí, hrozivě vypadající, jenže mnohem menší křižník. Právě pod přesnou střelou explodoval. Poslední byl dole a Předposlední přemýšlel, zda učinil správné rozhodnutí. Našel Posledního, jak sleduje souboj dvou mužů na malém mostíku. Jeden v černém, s krátkými naježenými stříbrnými vlasy. Druhý téměř holohlavý, oblečený do těch směšných červeno-černých uniforem s ještě směšnějším odznakem.
     Zvědavě hleděl, jakou možnost zvolil Poslední. Kdo zvítězí a kdo prohraje. Muž v černém držel v ruce zbraň. Uvědomoval si, že ten druhý stojí za ním. Nestačil na něj zamířit. Druhý muž strhnul jeho ruku a několikrát s ní praštil o zábradlí, než mu zbraň vypadla. Poté rychle udeřil a přinutil ho pod náporem couvnout. Další útok již očekával, zablokoval ho a poslal muže k zemi. Ten prudce vykopnul, čímž získal znovu čas, aby se zvedl. Stáli tam proti sobě. Holohlavý muž opět zaútočil. Jeho útok byl příliš průhledný a také měl pouze oklamat. Místo toho udeřil druhou rukou přímo do břicha. Tím rozhodil obranu muže v černém a mohl ho sérií tvrdých direktů poslat k zemi. Zmocnil se zbraně, jež ležela na zemi. Namířil ji na protivníka v černém. Začal mluvit, ale Předposlední zavrtěl hlavou.
     "Co jsem udělal špatně?" chtěl vědět.
     "Stále máš problém rozeznat tu správnou stranu."
     "On patřil k těm mocným, kteří ho chtěli zastavit, aby se dostal do ráje. Já měl za to, že překazit takový cíl je přesně to, oč běželo," pokračoval trochu ublíženě.
     "Provedení bylo lepší než posledně," chlácholil ho. "Jenomže potřebuješ ještě trochu zlepšit vnímání událostí. Pokud tohle pochopíš, pak uspěješ."
     "Aha."
     "Nevadí. Zkusím ti ukázat, co mám na mysli," hodil za hlavu veškerý neúspěch a viděl sám sebe v roli, na niž dlouho čekal. "Ukážu ti, jak můžeš jemně manévrovat, aniž bys byl spatřen či odhalen. Musíš postupovat nenápadně po malých krůčcích, abys neupoutal pozornost."
     "Aha."
     "Myslím, že mám velice vhodný cíl."
     "Opravdu?"
     "Ukážu ti, jak překazím plány našeho protivníka, a to přímo před jeho nosem. Udělám něco, co ho přinutí vylézt ze svého úkrytu, kde sedí již nějaký čas a dohlíží na své záležitosti…"
     Při té představě si dovolil dát najevo smích. Vedl Posledního pryč odsud a podrobně mu líčil svůj nápad. Šlo o dost hazardní hru, jenomže on pojem hazard a nebezpečí nevnímal.

     Nemohl tušit, že Spřízněný ho celou dobu sledoval pomocí svých agentů. Nevěděl, zda ho má litovat či nikoliv. Předposlední by mohl velice zdatně doplnit jeho řady, kdyby nebyl tak tvrdohlavý. Nenechal si žádným způsobem vysvětlit existenci možné hranice nebo prahu, jenž nesmí být překročen. Na druhou stranu ostatně s podobnou situací počítal a byl na ni připraven. Vždycky přemýšlel dopředu. Nyní zvažoval, jakým způsobem tak učiní. Samozřejmě již vybral jednu možnost, jež v sobě nesla pořádnou dávku zlomyslnosti a zároveň byla dostatečně efektivní. Ne, v tomto ohledu svůj protějšek přeci jenom znal dost dobře. Tentokrát nebude porušení pravidel tolerovat. Za tohle ho zničí, trvale. Musel si s jistou lítostí přiznat, že má potřebnou moc, kterou mu nepokrytě záviděl.
     Možná právě v tom se jejich stínohry tolik lišily. Sám zůstával vždy v pozadí, přičemž nikdo nevěděl, kdo za tím stojí. Zato on dost často působil nepřímo v celkovém dějství. Nemohl opět nepřiznat, že má mnohem větší úspěchy. Přesto ho kdesi uvnitř užíralo, jak moc ho Třpytivý doběhl. Za ty desítky tisíc let, kdy spolu soupeřili, prostě najednou odstoupil a vybral místo sebe náhradníka. Navíc ještě z tak podřadné rasy a s tím podivným nic neříkajícím jménem. Zpočátku si myslel, že nebude problém ho ovládat. Ostatně CJK patřili mezi jeho geniální plány. Plány, které mu on během okamžiku, kdy cíl byl na dosah, zcela zničil. Osvobodil se z vlivu CJK jednou provždy. Od toho okamžiku uběhlo víc než tři tisíce let a stal se skutečně rovnocenným protivníkem v neuvěřitelně krátkém čase.
     Možná když ho bude sledovat při práci, lépe pochopí, jakým způsobem postupuje. Ano, spojit dvě důležité události v jednu. Svým způsobem geniální. Ani Předposlední nebude tušit, jak moc ho ve skutečnosti doběhl. Ne dokud nebude úplně pozdě. Zvítězí a vítězství bylo v dané chvíli podstatné. Navíc pomalu začal zvažovat, zda má potom kontaktovat Posledního. Přeci jenom byl příliš nevyzrálý a příliš nechápavý. Tolik s Předposledním souhlasil. Každopádně je vždy dobré být připraven na každou možnost. A on připraven bude.

Kapitola 1

     Procházel chodbami. Vnímal zeleno-černý odstín stěn, elektroniky, obrazovek, výklenků ze všech stran. Chodby, každá stejná, křižovatky v naprosto stejném stylu, rovné jako podle pravítka. Nikde žádné ozdoby, žádné insignie nebo symboly rasy, která ho zajala. Doposud o nich neslyšel, ale vesmír byl příliš rozlehlý na to, aby znal každou civilizaci. Rozhodně necítil nic, pouze slabě slyšel chorál hlasů. Milionů, spíše miliard, stovek miliard hlasů. Posádku nemohlo tvořit více než několik tisíc humanoidů. Procházel kolem nich a každý vypadal, že dělá svou práci, aniž by dostával přímé rozkazy. Tuto biologicko-kybernetickou společnost muselo tvořit více ras. Zatím žádnou nepoznával, ačkoliv z mrtvolně modrobílého odstínu pokožky nešlo odvodit příliš mnoho. Kráčel vedle svých stráží. Kráčel neomylně, alespoň natolik dokázal synchronizovat svůj postoj. Vrhal opatrné pohledy kolem sebe, jenže nikdo mu nevěnoval ani zlomek pozornosti. Pouze klapání těžkých bot o kovovou podlahu, infra-paprsky z očních implantátů, když vojáci sestoupili ze svých výklenků.
     Ano, jediné, co mohl ze svého pozorování s jistotou říci, byla skutečnost, že všichni členové posádky jsou vojáci. A on evidentně válečný zajatec. Nebo taky ne. Možná chtějí něco jiného. Jeho znalosti, kmitlo mu v hlavě. Zbystřil okamžitě pozornost. Ne, nic z toho nesmí nikdo získat. Nikdy. Nedopustí zneužití těchto informací. Chodba konečně skončila. Byl uvnitř. Rozlehlejší místnost, nejspíš velín. Centrální řídící systém celé lodi. Ve výklencích kolem desítky členů posádky. Hlavní obrazovka, alespoň vypadala jako hlavní obrazovka, uprostřed centrály. Užasle postoupil dopředu. Ona mimořádná preciznost, technologická dokonalost na něj udělala dojem už od začátku. Jediné, co kalilo veškerou radost, byla skutečnost, že ho sem nepozvali na kus řeči. Ze současné atmosféry dokázal vycítit, že něco chtějí. Přestože necítil strach, tedy ne po fyzické stránce, začínal být znepokojen.
     Postoupil více dopředu. Stráž zůstala u vstupní chodby. Hledal někoho, kdo tady tomu velí, kdo řídí činnost všech a všeho na palubě. Z přítmí vystoupila jedna postava. Chvilku trvalo, než ji identifikoval. Žena, neznámé humanoidní rasy. Klidným krokem došla doprostřed vybízejíc ho rukou, ať ji následuje. Konečně ve větším množství nazelenalého světla mohl spatřit její tvář. Ano, nezvyklé protažení zadního temenního laloku zatřepené na konci dodávalo ženě podivně exotického nádechu. Oblečená v trochu odlišném kybernetickém krunýři s výstřihem jasně podtrhujícím její ženství. Jenže v těch kovově černých očích neviděl žádnou lidskost. Úsměv, který mohl zmrazit oceány.
     "Vítej," promluvila podivně melodickým hlasem. "Očekávali jsme tě."
     "Ano?" zpozorněl okamžitě.
     "Správně. Tvé činy na nás udělaly dojem. Vendarané, které jsi zachránil před zkázou, se připojili k nám a obohatili celkové znalosti Společenstva," konstatovala bezvýrazně, jako by šlo o naprosto běžnou záležitost, což byla z jejího pohledu pravda.
     "Jakého společenstva?" znejistěl těkaje očima po zhruba dvaceti aktivních vojácích.
     "Společenstva, do něhož budeš patřit i ty," řekla zcela klidně bez známek arogance.
     "A co když nebudu chtít?" zkusil namítnout mnohem méně jistě, než se cítil.
     "Irelevantní. Tvé vědomosti a znalosti se připojí k našim. Společně dosáhneme stability celého vesmíru. Zlepšíme kvalitu života na mnoha světech. Spojíme všechny civilizace pod jediný společný prapor. Už žádné války, žádné násilí, žádný chaos."
     "Není řádu bez chaosu. Tohle nemůžete udělat!"
     "Máme na mysli větší blaho, což můžeš, ale také nemusíš pochopit." Znovu nasadila ten úsměv. "Nakonec pochopíš, až budeš patřit mezi nás."
     Spatřil kovové lehátko s cizí přístrojovou deskou. Nejspíš operační sál. Pochopil okamžitě. Zpozorněl mnohem víc, protože vojáci kolem něj přestali pracovat. Dva zkusili přejít k němu blíž. Odhodil je daleko od sebe. Postoupil více dopředu ke královně. Nebylo pochyb. Královna řídila celý úl.
     "Nenamáhej se. Můžeš zničit mé tělo, ale ne moje vědomí. Postavit nové není pro nás sebemenší problém."
     "Mé znalosti a vědomosti nemůžete mít. Je mi líto," učinil zamítavé gesto, ačkoliv nečekal v žádný účinek.
     "Lítost je irelevantní," poznamenala suše. "Ty jsi sám, nás jsou tisíce. Nepřemůžeš všechny."
     Pohledem zaměřil dalšího vojáka, ten tentokrát ale pouze zakolísal, místo aby odletěl ke stěně. Překvapeně zamrkal. Vznesl dotaz ke své vnitřní centrální jednotce, jak je to možné. Odpověď nedostal. Ne hned. Vlastně možná pochopil, proč ho zajali. Podle všeho byl poslední, kdo v sobě měl centrální jednotku. Technologie založené na symbióze supervýkonného počítače s lidským mozkem. Tohle tedy chtěli? Ne, nedostanou nic. Konečně získal odpověď na původní otázku. Srazil nejbližšího vojáka silou výrazně převyšující obvyklý standard. I on měl ve své výstroji kybernetické posilovače. Mnohem výkonnější než oni. Znovu zaměřil přibližující se vojáky. Tentokrát odletěli, kam měli. Další útok nenadešel. Vojáci ztuhli v pohybu.
     "Tohle nikam nepovede," řekla znovu královna. "Nemá smysl klást odpor. Spíš pomysli na cíle, kterých můžeš ve Společenstvu dosáhnout, než budeš bezvýsledně vzdorovat."
     "Nemohu dovolit, aby tyto znalosti byly zneužity," zavrtěl znovu hlavou
     "Zneužity? Právě naopak! Budou využity pro správné cíle."
     "Ne, nebudou. Použijete je k zotročení další civilizace jako Vendarané, nebo jiných." Tentokrát jeho hlas nezakolísal a zněl pevně a jistě.
     "Nikoho nezotročujeme. Pouze spojujeme civilizace, které mají potřebnou úroveň a mohou přispět Společenstvu. Pokud bychom zotročovali všechny, tak bychom nikdy nestáli tam, co dnes. Podřadných ras si nevšímáme, protože nemohou obohatit naši dokonalost."
     "Jednoduše řečeno, každého, kdo pro vás znamená či může znamenat hrozbu, zničíte nebo připojíte k sobě."
     "Připojení je podle tvých měřítek mnohem humánnější než pouhé ničení a zabíjení," usmála se na něj.
     "Ne, neříkáte celou pravdu. Vaše slova znějí jako stále opakovaná říkanka. Já vám prostě nemohu dát nástroj ke zničení celé galaxie."
     "Odpor je marný. Nakonec budeš součástí Společenstva. Ať už dobrovolně nebo silou. Nemůžeme se zabývat podobnými filozofickými debatami."
     "To nemohu dovolit," téměř zašeptal.
     Královna neřekla nic. Žádné gesto, žádné další přemlouvání. Odstoupila do pozadí. Všichni přítomní členové posádky začali věnovat pozornost pouze jemu. Příliš mnoho. Je jich příliš mnoho, opakoval si stále. Strach zmizel stejně, jako přišel. Přestal vnímat přicházející hrozbu. Ztratil kontrolu nad událostmi. Bezpečnostní protokol aktivovaný hrozbou se spustil. Vnímal přicházející energii. Jako v euforii mu prostupovala celým tělem. Modré oči nahradila zlatá záře vycházející stále jasněji. Bílá duhovka mizela nahrazená nekonečně jasnou zlatou. Z rukou, dlaní vycházely další proudy energie, z hrudi pohlcující celé tělo. Každý, kdo došel dost blízko, skončil usmažený žárem vyzařovaným zevnitř. Neviděl překvapení královny. Množství energie dosáhlo kritického množství. Hmotná podstata zcela zmizela, pouze vědomí odcházelo, zanechávajíc hmotnou podstatu coby tikající bombu. Vyzařovaná energie se začala ve směru výbuchu rozptylovat. Všechno, co stálo v cestě, zničila. Vojáky, přepážky, podlahy, patra, všechno. Exploze pohltila hmotu obrovité krychle během necelé minuty.
     Do vesmíru vyšlehl oheň exploze. Zůstalo dost energie, aby mohla pokračovat dál. Směrem k planetě Vendara IV. Pohltila Vendaru IV a nejen ji. Pohltila i další planety, celou soustavu včetně slunce, které jediné mělo dost hmotnosti, aby ukončilo ničení. Explodovalo v novu, čímž završilo krátkou eskapádu trvající necelou hodinu. Jedna krychle společně s celou planetární soustavou zmizela navždy z hvězdných map.
     Ještě někdo vnímal tyto události. Procitnul, ale stále ne do úplné reality. Z výklenku sešla žena. Automaticky po dvou schůdcích dolů. K terminálu, který rozhodně vypadal povědomě. Teprve teď procitl. Vykřikl. Urychleně se zvednul. Zamrkal. Zkontroloval čas. Ano, najednou si vybavil, kdo je a kde je. Vědomí procitlo o chvilku později. Rychle vyběhl do koupelny, aby svlažil zpocenou tvář. Přejel si rukou po bezvlasém temeni a vydechl úlevou. Zvonek u dveří ohlásil návštěvníka. Znovu zkontroloval hodiny. Ach ovšem, snídaně.
     "Vstupte!" řekl úsečně.
     Do dveří vešla žena v modré lékařské uniformě podtržené světle modrým pláštěm. Zrzavé vlasy sotva k ramenům, modré oči a překvapený úsměv. V tom úsměvu bylo patrné určité pobavení a v očích pečlivě skrývané rošťáctví, když ho spatřila ještě v nočním úboru.
     "Snad jsi nezaspal, Jean-Lucu?" řekla ve dveřích.
     "Promiň, musím si nejprve dát sprchu," zamumlal. "Zatím se obsluž, jako doma."
     Bez dalších řečí vpadnul do koupelny. Sundal ze sebe noční úbor a dlouhé minuty nechal proud tekoucí vody, aby odplavil neobvyklý pocit. Pak si uvědomil, že má hosta. Rychle vypnul vodu, utřel se do suchého ručníku a oblékl uniformu. Na rozdíl od ostatních nemusel nijak zvlášť upravovat svůj zevnějšek. Vlasy neměl, kromě trošek na skráních po stranách hlavy, takže sotva se ustrojil, vyrazil do jídelny. Doktorka mezitím prostřela. Věnovala mu další zvědavý pohled. Mlčky očekávala vysvětlení. Mávnul nejprve rukou. Usedl, nalil si čaj a namazal máslem plátek chleba připravený před ním.
     "Špatné sny?" nadhodila zkusmo.
     "Víceméně," připustil neochotně.
     "Aha. Takže čeho bylo více a čeho méně?" řekla škádlivě.
     "Nechceš takhle náhodou dělat lodní poradkyni?" odvětil v podobném duchu, akorát bez úsměvu.
     "Myslím, že Deanna nepotřebuje konkurenci," ujistila ho s plnou pusou.
     "Aha, no…," stále hledal, co říci. Obvykle nemíval problém vyjádřit se, ale po podobných zážitcích jisté potíže nastaly.
     "Ano?" pozvedla tázavě levé obočí podle vzoru své vulkanské kolegyně Selar. "Zase se to vrátilo, Jean-Lucu?" změnila najednou tón hlasu na starostlivý.
     "Nevím. Viděl jsem znovu ty chodby, hlasy, ta světla, všechno příliš detailně a jasně."
     "Řeknu Deanně…," začala.
     "Není třeba zatěžovat Deannu, Bev!" zarazil ji rukou. "Tohle bylo úplně jiné."
     "Popiš mi to blíž, prosím."
     "Nevím. Vedli ho tam, stejně jako mě. Chtěli ho asimilovat, ale něco nevyšlo."
     "Koho vedli? Znáš ho?"
     "Neviděl jsem dobře jeho tvář."
     "A co se stalo potom?"
     "Exploze. Celá krychle explodovala."
     "Aha. No možná…"
     "Nejenom krychle!" přerušil její úvahu. "Exploze zničila celou soustavu. A pak jsem se probudil, ale ne úplně."
     "Ne úplně? Aha, myslím, že vím, co myslíš," přitakala chápavě.
     "Bylo to krátké, protože já se snažil probudit," vysvětloval naléhavým hlasem.
     "A cos viděl?"
     "To mi právě nejde úplně do hlavy," zavrtěl hlavou podtrhuje své rozpaky. "Stál tam jeden borgský výklenek. Jenže ne na borgské lodi. Vypadal spíš jako nákladový prostor. Ona z něj sestoupila dolů…"
     "Počkej, ona? Myslíš jednoho z vojáků?" chtěla upřesnit.
     "Nevím. Vypadala dost lidsky, kromě zbytkových implantátů. Zřejmě oddělená od Společenstva jako kdysi já, ale nejspíš byla součástí hlavní unimatice, takže všechny implantáty nešlo bezpečně odstranit."
     "Aha. Můžeš blíž popsat místo?"
     "Nákladový prostor. Konzole určitě byla naše. Možná šlo o nákladový prostor na lodi Federace."
     "Hmmm. Možná, když říkáš."
     "Bylo to velice zvláštní. Ne jako ty předchozí noční můry, které mě pronásledují ještě teď. Spíš jako jistá vize událostí, které se buď staly nebo stanou. Nevím. A nebo šlo pouze o výplod mé vlastní představivosti," dodal nakonec a vynutil ve tváři úsměv.
     "Hmm, možná," souhlasila dost nepřesvědčivě. "Pamatuješ si tvář té ženy?"
     "Cože?"
     "Myslím té ženy, cos viděl."
     "Aha, no, snad ano."
     "Pokud budeš mít čas, zkus vyhledávací program v počítači. Možná jsi ji kdysi dávno viděl. Mohlo jít o náhodné setkání, nebo jde třeba o důstojníka Hvězdné flotily, s kterou jsi kdysi sloužil."
     "Možná."
     "Jean-Lucu, sny jsou vytvářeny reakcí našeho podvědomí, které během spánkového cyklu zůstává aktivní, zatímco samotné vědomí ustupuje do pozadí. Jde řekněme o střídání dne a noci. Vědomí zůstává aktivní ve dne a podvědomí přebírá vládu v noci. Tedy samozřejmě obrazně řečeno."
     "Ovšem."
     "Víc by ti určitě řekla naše lodní poradkyně coby expert pro dané téma," doporučila nakonec.
     "Díky."
     "Není zač," odvětila rozverným tónem a zakousla se do své porce.
     Zbytek snídaně proběhl v poklidné atmosféře. Jean-Luc Picard stále vypadal lehce zamyšleně, ale doktorka Crusherová znala dlouholetého přítele svého zesnulého muže dost dobře, aby do celé záležitosti nerýpala. Ne, tohle byla případně práce pro někoho jiného. Samozřejmě musí učinit mimořádně diskrétní poznámku, aby to nevypadalo, že za tím stojí ona. Usrkla ranní kávy, zatímco on nepřítomně popíjel svůj šálek Earl Grey. Letmo zkontrolovala hodiny. Služba jim oběma začínala za patnáct minut. Ubrouskem si utřela ústa a chystala se vstát. Zapípání komunikačního odznaku ji přimělo zpozornět. Nebyl naštěstí její.
     "Riker kapitánu Picardovi!" zazněl hlas prvního důstojníka.
     "Mluvte, Jedničko!" pobídnul ho automaticky.
     "Máme naléhavou zprávu z velení Hvězdné flotily."
     "Ano, hned tam jdu."
     Doktorka vstala současně s ním. Ve dveřích jí dal galantně přednost, což ocenila úsměvem. Jenže on už byl v myšlenkách zase jinde. Sotva se s ní rozloučil, než se rychlým krokem vydal k turbovýtahu na můstek. Jenom si povzdechla. Každý měl své povinnosti. Tudíž vykročila směrem ošetřovně. Výtah s kapitánem vyjel na hlavní můstek během několika vteřin.
     "Máme okamžitě nabrat kurz na setkání s raketoplánem převážejícím jednoho blíže neurčeného pasažéra s dalšími rozkazy," vítal ho Will Riker, sotva vešel na můstek.
     "Pane Date?"
     "Warpem pět budeme na místě setkání za dva dny, sedmnáct hodin, dvacet min…,
     "Děkuji, Date!" přerušil jeho obvykle přesnou informaci.
     "…a třicet dva vteřin," dokončil už pro sebe.
     "Zpráva má ovšem velkou naléhavost, dovolující překročit obvyklá rychlostní omezení," poznamenal kapitán, sotva si přečetl zbytek zprávy.
     "Warpem devět tam budeme do deseti hodin," podal android okamžitě informaci, podruhé již mnohem méně přesnějším způsobem.
     "Rozumím. Pane Date, zadejte kurz. Rychlost devět."
     "Ano, pane, kurz nastaven, warp devět."
     "Start!" Doplnil oblíbenou část gestem pravé ruky.

     Kdesi daleko v kvadrantu Delta, hvězdné datum 52030.95 ( 11. 01. 2375 - 7:00 )
     Tiché cvaknutí doprovázené uvolněním regeneračního procesu upraveného borgského výklenku probudilo svého nájemníka. Přesněji řečeno nájemnici. Zšeřelý nákladový prostor automaticky ožil při konci spánkového cyklu. Světla v přední části skladiště se okamžitě rozsvítila. Ne na úplný výkon, ale dost k osvětlení nejbližšího prostoru.
     "Regenerační cyklus dokončen,"oznámil hlas počítače.
     Žena ve výklenku procitla. Oblečená celá ve stříbrném jednodílném overalu s odznakem připomínajícím písmeno A. Vlasy stočené vzadu do úhledného drdolu. Bledší tvář, menší nos, pevné rty, na tváři a čele zbytky implantátů. Otevřela modré oči. Udělala dva kroky směrem dolů. Zmateně zamrkala pod tíhou podivného snu, který právě skončil. Přistoupila ke konzoli před sebou. Pravou rukou stále pokrytou zbytkem borgské technologie včetně asimilačních trubic vyťukala příkaz. Začala mluvit klidným zvonivým hlasem. Nejprve hvězdný čas, posléze osobní deník.
     "Dnes budeme provádět s praporčíkem Carterem kalibraci navigačních senzorů kvůli zlepšení a efektivnějšímu spojení s astrometrickou laboratoří. Očekávám zvýšení dosahu našich senzorů o pět až deset procent. Poté mám v plánu dát si výživný doplněk a pokračovat v dokončení práce přímo v astrometrice. Očekávané výsledky budou záležet na míře spolupráce praporčíka Cartera. V rámci zdokonalování a zlepšování dovedností posádky hlavně v oblasti strojovny byl přidělen tento týden ke spolupráci právě on. Na rozdíl od jeho čtyř předchůdců působí poměrně slibným dojmem a učí se rychleji než ostatní. Nakonec mám sjednané sezení s praporčíkem Kimem, který souhlasil, že povede mé vzdělávací lekce ohledně namlouvacích rituálů. Sice zatím z posledních sezení nepůsobil příliš jistým dojmem, ale mám za to, že dochází k určitému zlepšení. Ačkoliv on má za to, že nejsem s to pochopit určité oblasti jeho výuky, myslím, že přesto dosahuji značného pokroku. Z časových důvodů jsem pro tento účel vyčlenila dvě a půl hodiny před začátkem své regenerace, protože praporčíku Kimovi trvá dost dlouho, než dokáže přejít k jádru věci. Konec záznamu."
     Dveře zasyčením ohlásily příchozího návštěvníka. Očekávala pouze jediného člena posádky, kromě občasných návštěv doktora, které ale na druhou stranu vždy hlásil, nebo ji pozval na ošetřovnu. Černé kalhoty, černo-zlatá bunda uniformy. Vysoký hnědovlasý, modrooký, příjemně vypadající praporčík opatrně až nervózně vešel. Právě dokončila záznam do deníku. Přišel přesně včas. Učinila si další poznámku o dochvilnosti.
     "Ehmm," odkašlal si ve snaze přerušit ticho.
     "Jste připraven, praporčíku?" oslovila ho ihned
     "Ehmm, ano. Samozřejmě," přisvědčil trochu vyvedený z míry.
     "Pak nebudeme ztrácet čas!" Lehkým pokývnutím hlavy dala najevo, že svá slova myslí zcela vážně. Učinila si další poznámku ohledně jednání. Zde by určitě navrhnula zlepšení komunikace, žádné koktání či podobné zadrhávání během řeči. Jinak si nemohla stěžovat. Svou práci odváděl nadmíru dobře. Vyšla ven ze dveří. Svižným krokem, jako vždy. Za těch šest dní už ji dokázal doběhnout po dvou třech krocích a zařadit se vedle ní. Ona nemluvila, když nemusela, a on cítil příliš mnoho respektu, než aby hovor začal. Možná i strach. Něco borgského v ní zůstalo i po odstranění naprosté většiny těch implantátů. Trávit celé hodiny, dny pouze v její přítomnosti nebylo pro nováčka vůbec lehké. Zkoušel si ji představovat jako svou sestru Saru. Měla podobné zlaté vlasy, stejnou barvu pleti, stejně modré oči, ačkoli jedno z nich bylo implantát. Zadržel povzdech a hledal další podobnosti. Naštěstí nebylo příliš mnoho času přemýšlet. Sedmá z Devíti působila celý den neúnavným dojmem. Musel vynaložit veškeré úsilí, aby jí stačil.
     Dnešek byl posledním dnem společné práce s ní. Musel uznat, že hodně pochytil, i když se stále nemohl zbavit onoho ostychu a strachu z ní. Zjistil, že jde o nejlepší spolupráci, jakou zažil. Otázkou zůstávalo, zda ona vidí věci stejně. Způsob, jakým všechny před ním zkritizovala a doplnila o podrobné zhodnocení, rozhodně hlavní inženýrku nijak nenadchl. Hustá atmosféra mezi poloviční Klingonkou a bývalým Borgem dostávala stále napjatější a napjatější úroveň. Kupodivu na ni ani nezvýšila hlas, když sdělovala výsledky. Sotva opustila strojovnu, pořádně svého člověka vyzpovídala a teprve poté hlasitě klela obvykle na účet Sedmé. Výrazy arogantní a nafoukaná patřily k nejčastějším. Slyšel vyprávět Doris, svou předchůdkyni, co všechno musela vytrpět, než bylo po všem. Potom seřvání od vlastní nadřízené přijala téměř s úlevou.
     Sedmá krátce nastínila dnešní pracovní den. Jako vždy stručně, srozumitelně a krátce. V závěru ho vyzvala k otázkám. Zavrtěl hlavou, všechno bylo jasné. Přikývnula a lezla po žebříku dolů a dále Jefferiesovými tunely k další poslední etapě vylepšování. Nadešly dlouhé hodiny převážně úmorné práce plné měření, skenování, nastavování, upravování a kalibrace rozvodných uzlů. Když skončili v pozdních odpoledních hodinách pozemského času, vylezli ven z tunelů zpátky na světlo civilizace. Počkala, dokud nevylezl ven za ní. Jeden neposlušný pramen vlasů jí vypadl z účesu. Ignorovala ho. Změřila si praporčíka pohledem, který neříkal nic. Možná v něm bylo uznání, možná ne.
     "Děkuji za spolupráci, praporčíku," řekla prostě.
     "Bylo mi potěšením…," vyšlo z něj překvapeně.
     "Opravdu?" nazvedla jedno obočí v náznaku údivu. "Svou zprávu poručíku Torresové předám zítra ráno."
     Naposledy beze slov přikývla. Odkráčela chodbou pryč, směrem do astrometriky. Chvilku stál zaraženě uprostřed chodby. Nakonec zvolil směr k turbovýtahu. Chtěl jít do jídelny, ale nejdřív hodlal zajít k sobě do kajuty, aby si dal sprchu. Na rohu spatřil dva muže, které poznal okamžitě. Nejspíš slyšeli všechno, co říkal. S povzdechem jim vyšel vstříc chodbou. Připojili se k němu, každý z jedné strany. Černovlasý praporčík Harry Kim ve stejné uniformě jako on a jeho nejlepší přítel, hlavní pilot Voyageru Tom Paris.
     "Tak jak si dopadl, Jacobe?" poplácal ho Tom po rameni.
     "Nevím. Asi nic moc," odtušil neurčitě.
     "Neboj. Právě to, že nic neříkala, může být jenom dobře. Neměla důvod si stěžovat," přihodil Harry uklidňujícím hlasem.
     "Uvidím zítra."
     "Stačí jeden pohled na ni a B’Elanna už běsní," pokračoval Tom konverzačním tónem. "Na druhou stranu jsem pozoroval ostatní a každému něco peprného řekla. Ty jsi první, komu poděkovala za spolupráci."
     "Opravdu?"
     "Žádné strachy. Hůř než ostatní určitě nedopadneš. Možná dokonce… No, kdo ví." Vešli do turbovýtahu, aniž by větu dokončil. Přeci nemohl prozradit tajemství.
     "Díky za útěchu, ale nemám moc dobrý pocit. Sice se mi s ní pracovalo dobře, ale nějak to prostě nebylo úplně ono."
     "Já ti rozumím." Ucítil Harryho ruku na svém rameni. Pronesl svá slova zcela vážně.
     Dveře zasyčely. Jacob Carter vyšel ven. Dveře znovu zasyčely. Výtah vyjel nahoru na můstek, kde vyložil oba důstojníky.
     Ve strojovně vládla druhý den ráno napůl veselá nálada. Sotva Jacob Carter vstoupil, byl si vědom pohledu ostatních kolegů. Zaznamenal pár povzbudivých úsměvů, jinde zase padaly sázky, jak dopadne. Sedmá čekala na hlavní inženýrku v horním patře strojovny, kam B’Elanna právě vyjela výtahem s výrazem věštícím bouři. Antipatie mezi oběma ženami doslova čišela v ovzduší. Mohl je sledovat mezerou mezi zábradlím. Nebyl sám. S určitým napětím sledovala i většina strojovny. Zatím žádný křik nebyl slyšet. B’Elanna měla zvyk dávat hlasitě najevo svou nelibost nad použitými výrazy Sedmé. Tentokrát zůstávala podezřele tichá. Sedmá sjela výtahem dolů nevšímajíc si nikoho dalšího. Hlavní inženýrka ji následovala po notné chvíli.
     "Co se tu děje?" vyštěkla směrem ke skupince lidí. "Nemáte co na práci!" Rázem každý předstíral naléhavou činnost. "Vy ne!" zarazila Jacoba.
     "Ano, madam," zůstal uctivě stát v očekávání pořádné katastrofy směřující na jeho hlavu. Kupodivu nepřišla.
     "Pojďte za mnou, potřebuji…," začala k jeho úlevě naprosto normálně mluvit. Po žebříku lezla do servisního tunelu a posléze do Jefferiesových tunelů. Chtěla, aby jí pomohl při bezvýznamné práci, kterou mohla klidně udělat sama. Jenomže důvod byl určitě jiný. Možná jí ho bylo líto a nechtěla ho shodit před ostatními. Ne, to určitě ne. Šéfinženýr Voyageru měla prudkou vznětlivou povahu. Klingonské geny se dost často projevovaly. Přesto dokázala nějak všechny ovládat a normálně zapadnout do nového prostředí. Navíc ještě jako vedoucí inženýr.
     "Hotovo," řekl, když dokončil část úkolu.
     "Výborně, skvělá práce," pochválila ho automaticky.
     "Děkuji, poručíku," odtušil. Nějak ji nedokázal oslovit jako kapitána.
     "Zdá se, že na naši borgskou královnu jste udělal dobrý dojem," začala se soukat Jefferiesovým průlezem zpátky do strojovny.
     "Opravdu? Já netušil…"
     "Zas až tak dobrý ne!" zchladila ho okamžitě. "Našla na vás hezkých pár chyb, ale po technické stránce označila váš výkon za přijatelný."
     "Aha, no, já… snažil jsem se…"
     "Takže v rámci zlepšení těchto nedostatků," ušklíbla se na něj přátelsky, "budete mít brzy příležitost k nápravě."
     "Ehmm…, smím vědět, jaké nedostatky?" nadhodil nesměle.
     "Podle ní vám prostě chybí sebedůvěra a nechtějte vědět hodnocení vašeho vystupování. Jakékoliv koktání či zadrhávání nezpůsobené vadou řeči není přijatelné," napodobila v poslední větě její hlas.
     "Zatím jsem nedokázal nic tak velkého, abych mohl být sebevědomý," namítnul zcela pravdivě.
     "Možná brzy dokážete."
     "Stále nechápu, co přesně máte na mysli."
     "Jste doporučen pro nejbližší misi. Kdy bude, ještě nevím, ale nejspíš během pár dní. Brzy budeme potřebovat dilithium, takže nejspíš tohle," vylezla z tunelu k šachtě vedoucí dolů do strojovny. "Rozhodně jste byl nejlepší ze všech uchazečů, Jacobe. Jen tak dál." S tím také slezla dolů a zanechala ho užaslého stát u žebříku. Slezl hezkých pár minut po ní. Nevěděl, co si má myslet. Očekával katastrofu, která nepřišla. Místo toho dostane příležitost předvést své dovednosti. Nepovažoval sám sebe za kdoví jakého inženýra. Jeho sestra byla mnohem lepším inženýrem, než on sám kdy bude. Přestože skončil v Akademii jako pátý v ročníku, kdežto ona předposlední. Nevyšel jí psychotest. Nedokázala pracovat pod tlakem. Ostatně ani on sám během testu praktické odvahy nijak nezazářil. Udělal, co mohl, a alespoň úplně nevyhořel. Kdyby uspěl v této zkoušce, mohl být možná i mezi prvními neřku-li úplně první. I páté místo nebylo tak špatné. Díky dobré vizitce dostal místo na nové průzkumné lodi Voyager. Která ovšem během první mise zmizela v nenávratnu, připustil jízlivě. Sarah určitě dopadla lépe. Nejspíš základna blízko Země, takže mohla v klidu zaskočit domů navštívit matku a užít si prostředí domova. Sám netušil, jak moc mu najednou chybí. K čemu bude něco dokázat, když možná nikdy nedosáhne patřičného ocenění.

Kapitola 2

     Enterprise NCC-1701D, hvězdné datum 52031.0 (11. 01. 2375 - 07:50)
     "Kapitáne, vysílání obsahuje osobní zprávu pro vás, od admirála Nakamury," zazněl hluboký Klingonův hlas ze zadní taktické stanice.
     "Děkuji, pane Worfe," kývnul hlavou, že rozumí. "Přepojte ji ke mně."
     "Máte tušení, o co jde, pane?" zašeptal polohlasem první důstojník.
     "Ne. Ale hodlám zjistit co nejvíc." S tím také odešel do své pracovny.
     Bez otálení obešel pracovní stůl a usedl do pohodlného křesla. Otevřel svůj osobní terminál. Zprávu už šéf bezpečnosti mezitím přeposlal. Měl ji přímo před sebou. Přesto si dovolil před jejím aktivováním chvilku posečkat. Co můžou proboha chtít? Enterprise sice před sebou neměla žádnou opravdu důležitou misi, pouze průzkum, mapování a aktualizaci hvězdných map. Po dlouhé době konečně klidná práce. Ale přesto… Aktivoval terminál. Tvář admirála Nakamury, statnějšího muže s vlasy částečně stříbrnými, naskočila na obrazovce. S nezaměnitelnými asijskými rysy, hnědé oči sršící energií a zamračené čelo věštící bouři.
     "Kapitáne! Je mi líto, že musím přerušit vaši stávající misi, ale vyskytnul se problém," začal zpočátku ostře, než usadil svůj hlas do normálních mezí. Naklonil se trochu víc k obrazovce. "Z důvodů bezpečnosti nemohu momentálně sdělit více. Veškeré rozkazy společně se všemi dostupnými informacemi vám předá náš člověk." Opět nastalo pár vteřin ticha, než začal mluvit dál. "Podle rozkazů vám pomůže splnit stávající misi. Osobně mám o dotyčném člověku pochybnosti, ale velitelství už rozhodlo. Mise má nejvyšší důležitost, takže pokud jste tak již neučinil, máte povolení překročit obvyklé rychlostní omezení. Rozhodně z toho nemám dobrý pocit, kapitáne. Sám uvidíte proč, až si přečtete rozkazy. Pokud byste snad měl s tím mužem problémy, informujete mě. Osobně nevím, co mě děsí víc. To, že ho Admiralita znovu povolala do služby, nebo co se momentálně děje. Každopádně vám přeji hodně štěstí, kapitáne. Budete ho potřebovat."
     Admirálova tvář zmizela z obrazovky. Picard ještě dlouhou chvíli upřeně hleděl na pohaslý terminál. Přemýšlel. Znal admirála. Nijak dobře, ale jako kapitán vlajkové lodi znal většinu admirálů, alespoň z doslechu. O Nakamurovi bylo známo, že patří k významnějším velitelům. Z jeho tónu i zprávy byl patrný nesouhlas. Nesouhlas spojený s určitým osobním znepokojením. Nelíbilo se mu ani trochu, že nemá informace o misi hned. Otázkou zůstávalo, kdo bude tím, koho velitelství poslalo. Povzdechl si. Nezbývá nic jiného než čekat. Hádat, koho reaktivovali, nehodlal. Ne, vyčká deset hodin. Vstal. Urovnal si blůzu uniformy a vyšel dveřmi zpátky na můstek.
     "Pane Worfe, informujte hvězdnou kartografii o změně plánu a zrušení naší cesty do Alkonského prostoru," řekl směrem k taktickému důstojníkovi.
     "Ano, pane."
     "Něco nového?" vyzvídal Will Riker opatrně.
     "Nevím o moc víc. Admirál si dával zatracený pozor, aby byť slůvkem neprozradil cíl mise," odtušil suchým nevýrazným hlasem a koutky jeho úst nepatrně zaškubaly. "Ovšem starosti by nám mohlo dělat, koho Flotila vyslala, aby nám pomohl."
     "Aha. Samozřejmě neřekli, koho," reagoval Will Riker.
     "Ne, ani slůvkem, ačkoliv admirál vypadal znepokojen výběrem."
     "Za deset hodin uvidíme, pane."
     "Ano, Jedničko, uvidíme." Neusedl do svého obvyklého místa. Místo toho se měl k odchodu. "Máte velení. Budu u sebe."
     První důstojník úsečně přikývl. Podobné situace zažil mnohokrát a kapitán ho ponechával velet lodi samotného, dokud k něčemu opravdu důležitému nedošlo. Vyčkal, dokud kapitán nezmizel ve své pracovně. Teprve poté usedl do kapitánského křesla. Klidný nenucený výraz nedával najevo určité potěšení, že si může usednout a vyzkoušet místo, jež hodlal jednoho dne získat. Ano, jednoho dne, až kapitán odejde. Kupodivu přesto doufal, že ta doba přijde až za hodně, hodně dlouhou dobu. Sloužit pod kapitánem Picardem pro něj byla vždy čest.

* * *

     Hvězdné datum 52032.08 (11. 01. 2375 - 17:00)
     O deset hodin později nadporučík Dat musel s výrazem značícím selhání připustit, že odhad, který na základě předběžných výpočtů učinil, nebyl úplně správný. Deset hodin uběhlo a teprve teď dálkové senzory zaznamenaly blížící se runabout. Očekával nesouhlasnou reakci od komandéra Rikera, jenže ten si ho doteď vůbec nevšímal.
     "Senzory zachytávají runboat, kurz…," chtěl ohlásit ihned ohlásit svůj nález.
     "Doba příletu!" přerušil ho Riker dříve, než dokončil obsáhlý rozbor.
     "Třicet devět minut dvacet šest sekund."
     "Konečně." Sáhl na komunikátor. "Riker kapitánu Picardovi!"
     "Mluvte, komandére!"
     "Máme náš runabout na senzorech, pane. Setkání za třicet devět minut."
     "Rozumím. Za chvíli jsem tam."
     Komandér vstal z kapitánského křesla a usedl do svého křesla po pravici. Zmenšenou verzi ovládacího pultu si natočil k sobě. Letmo projel data o přilétajícím plavidle. Kapitán dorazil na můstek za necelých patnáct minut, současně s poradkyní Troi právě vystupující z hlavního výtahu. Svými jemnými empatickými smysly vnímala určité napětí na můstku. Záhada přilétajícího runaboutu dosedala na oba velící důstojníky. Lámali si hlavu, koho jim velení posílá. Neměli nejmenší tušení a kvůli naprostému utajení ani nemohli nic tušit.
     "Vstupujeme na dosah komunikace!" zahřímal Worf zezadu.
     "Konečně," povstal kapitán z křesla. Upravil si uniformu. "Spojte nás, pane Worfe."
     "Ano, pane," sklonil Klingon hlavu nad taktickou stanicí. Během okamžiku již obrazovka odhalila pilota. Mladý muž, člověk s jasně zrzavými vlasy právě vzhlédnul od ovládací konzole.
     "Enterprise? Tady poručík Samuel Webster!"
     "Slyšíme vás, poručíku. Mluvte!"
     "Mám u vás vysadit kapitána Martinese, který má rozkazy určené výhradně pro vás. Zbytek sdělí osobně," řekl jasně, stručně bez zbytečných okolků. Pasažéra měl v zadní části lodi a ten se od chvíle příchodu na palubu nehnul z místa.
     "Rozumím. Navedeme vás do našeho hangáru," reagoval kapitán Enterprise obratem.
     "Nebude třeba, kapitáne. Na transportní vzdálenost dorazím za necelých dvacet pět minut. Musím rychle zpátky na další setkání s mateřskou lodí," vychrlil ze sebe rychle.
     "Chápu. Budeme připraveni na váš povel."
     "Ano, pane."
     "Enterprise končí." Gestem dal najevo Klingonovi, aby přerušil spojení. Zamračeně obrátil pozornost zpátky. Will Riker také vstal a tvářil se úplně stejně.
     "Má nějak naspěch," poznamenal. "Možná by stálo za to vědět, jaká mateřská loď ho čeká."
     "Odyssea, pane!" ozval se Worf. "Runboat patří podle označení k federační lodi Odyssea."
     "Přímo z lodě třídy Galaxy? Proč nepřiletěli osobně? Takový runabout musí být neskonale pomalejší," zamračeně si mnul bradu.
     "Nesouhlasím, veliteli!" vmísil se do hovoru Dat.
     "A proč, Date?" Tentokrát ho opravdu zajímala androidova analýza.
     "Protože runboat, který vidíme zde, má mnohem větší výkon než jiné runabouty a dokáže vytáhnout výrazně vyšší rychlost. Podle odhadu výkonu motorů maximálně warp devět celých pět."
     "Zaznamenávám jisté úpravy na konstrukci a mají opravdu výkonnější gondoly motorů," přidal okamžitě další upřesnění šéf bezpečnosti, který se nehodlal nechat zahanbit.
     "Což podtrhuje důležitost a rozkazy, které dozajista veze," promluvila poprvé za celou dobu poradkyně Troi. Exoticky vypadající žena v černo-modré uniformě komandéra ladně vstala a upřela své velké černé oči na všechny přítomné.
     "Uvidíme. Pane Date, vyhledejte prosím informace o kapitánovi Martinesovi."
     "Provedu, pane."
     Android vstal, předal kormidlo jinému členovi posádky a přesunul se k vědecké konzoli v horní části můstku. Okamžitě zahájil hledání. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Bohužel způsob, jak ho sdělit, zaměstnal jeho pozitronickou síť na celé vteřiny.
     "Kapitáne, myslím, že mám informace, které chcete," zvolil nakonec slova.
     "Jenom myslíte, Date?" podivil se Picard nad androidovou volbou slov.
     "Pouze slovní obrat, pane," obrátil Dat své zlaté oči směrem ke kapitánovi i prvnímu důstojníkovi. "Informace nejsou kompletní. Vlastně bych řekl, že nemají hlavu ani patu."
     "Přibližte prosím, Date!"
     "Ano, pane. Chci říci, že řada údajů zcela chybí. Téměř žádné osobní údaje, datum narození, věk, rodina, nic takového. Služební záznamy zmiňují velení lodi Ajax."
     "Tu přeci zničili Borgové u Wolfu 359," podotknul okamžitě Riker.
     "Je zde zmínka, že byl uvězněn z důvodu dezerce. Není ale uvedena příčina. Pouze nejasná informace, že měl velet Ajaxu u Wolfu 359, ale nevelel."
     "Možná právě z toho má admirál Nakamura takové obavy," poznamenal Picard zamyšleně. I po devíti letech, které uplynuly od jeho asimilace Borgy, nedokázal při vyslovení jejich jména úplně potlačit vnitřní napětí.
     "Kapitáne!" přerušil úvahy znovu Worf. "Znovu nás volá runaboat!"
     "Na obrazovku, pane Worfe," opřel se z boku o taktickou konzoli vedle sebe.
     Tvář pilota runaboatu znovu zaplnila obrazovku. Zrzavé vlasy zářily na obrazovce jako plamen, přestože je měl poměrně krátké a rovné.
     "Enterprise, slyšíte mě?"
     "Ano, poručíku."
     "V dosahu transportéru budu za necelých pět minut."
     "Rozumím."
     "Kapitáne. Mám vám vyřídit, že pokud budete mít velké problémy, tak Odyssea zůstane nejbližší lodí v dosahu. Kapitán…" Série krátkých zapípání ho přiměla soustředit pozornost k taktické konzoli.
     "Kapitáne! Romulanský válečný pták se právě odmaskoval. Zaměřuje runabout!" přerušil rozhovor Worf. Instinktivně mu sklouzla ruka k ovladači zbraní.
     "Bojová pohotovost! Zvednout štíty!" zareagoval Riker jako první
     "Kormidelníku, kurs na setkání, rychle!" přidal Picard, rychle usedající do svého křesla.
     "Válečný pták nabíjí zbraně," napůl zavrčel Klingon z taktické stanice.
     "Za jak dlouho budeme v dosahu transportéru?" chtěl ihned vědět.
     "Za šedesát vteřin!"
     Zelené střely z distruptorů romulanské válečné lodi protnuly vesmírný prostor. Úhybný manévr runaboutu sice zabránil zásahu, ale to již vylétaly další střely doplněné o torpéda. Nejméně dva zásahy utrpěl, než Enterprise dorazila na dosah a skryla ho pod svůj ochranný štít. Vlečný paprsek okamžitě vtahoval poškozené plavidlo do hangáru. Loď třídy Galaxy byla pro válečné ptáky smrtícím nepřítelem. Sice ne velikostí výzbroje, ale samotnou silou. V takových případech Romulané raději takticky ustoupili, než aby riskovali boj proti silnějšímu nepříteli. Jenže nikoliv v tomto případě. Spustili bez výstrahy palbu.
     "Máme je!" zakřičel vítězoslavně Worf, když runabout vletěl pod ochranné štíty.
     "Volejte Romulany!" nařídil Picard.
     "Neodpovída…," hlas zanikl v sérii pořádných otřesů.
     "Opětujte palbu!" vydal pokyn k útoku.
     "Ano, pane!" Klingonovi zazářily nadšením oči, když mohl smrtící energii z phaserů vyslat proti stejně smrtelnému nepříteli, Romulanům. Nemíval mnoho příležitostí, ale každou si plně vychutnával.
     Hlavní dvojice phaserů v talířové sekci zažhnula a dvojice dlouhých výstřelů mířila k hrozivě vypadající nepřátelské lodi. Její štíty se pod náporem zaleskly, ale vydržely. Další dvojice fotonových torpéd skončila stejně. Čelní baterie znovu vypálily další střely proti Enterprise. Další odpověď vedená tentokrát již s plným výkonem prorazila jejich štíty a další torpéda explodovala v nechráněném trupu. Dva mocné výbuchy zazářily na matně zeleném trupu.
     "Přímý zásah, pane!" vycenil válečník nadšeně zuby nad zkázou nepřítele. Výcvik Hvězdné flotily mu zabraňoval nechat probudit své instinkty a nepřítele dorazit.
     "Vidím."
     "Pane, Romulané neustupují! Míří přímo na nás!"
     "Úhybný manévr, pane Date!" vyštěkl rozkaz na androida, jenž zaujal opět místo hlavního pilota.
     "Kopírují náš kurz, pane. Podle všeho dojde ke srážce za dvacet sekund."
     "Pane Worfe, vyřaďte jejich motory."
     "Ano, pane!" Opět jenom díky dlouholetému výcviku uposlechl bez reptání, ačkoliv měl zcela jiný názor.
     "Válečný pták se blíží. Srážka za deset vteřin!" odpočítával Datův hlas.
     "Pane Worfe?"
     "Nemohu přesně zaměřit jejich motory, kapitáne!"
     "Srážka za pět vteřin!"
     Nezbýval čas. Rozkaz zněl pouze vyřadit romulanskou loď, ale v sázce bylo mnohem víc. Bezpečnost Enterprise. Bez váhání odpálil salvu fotonových torpéd. Mířil přímo proti nepříteli. Zasáhl zcela přesně. Zasažený cíl se zapotácel pod prudkým útokem. K úlevě všech na můstku zpomalil. Dále se pohyboval jen setrvačností, takže nebyl problém uhnout z jeho dráhy. Celá řada sekundárních explozí dokonávala dílo zkázy. Zůstal celý, ale při zkoumání škod se na senzorech ukazovaly podivné známky života. Romulanské, ale velice podivně zkreslené.
     "Hlášení, poručíku!"
     "Nepřítel je ochromen. Nepředstavuje nadále hrozbu," pronesl s naprostou jistotou.
     "Známky života?" přišla ihned další otázka jíž očekával.
     "Nejasné!" vyhrkl okamžitě. "Velmi nejasné. Nemohu zcela přesně určit, kolik Romulanů je na palubě. Možná stovky nebo žádný."
     "Dobrá. Jak vypadá runabout?"
     "Máme ho v hangáru číslo dvě. Nevypadá přímo poškozen."
     "Rozumím. Přesto…," stisknul komunikátor. "Lékařský tým do hlavního hangáru!"
     "Crusherová slyší. Už běžím."
     "A teď chci hlášení o škodách."
     "Zatím žádné zprávy o zraněných či mrtvých. Mírné poškození talířové sekce. Lehké poškození pravé gondoly. Štíty poklesly na 63% a dobíjejí se."
     "Děkuji," pokýval kapitán hlavou. "Vskutku impozantní salva, pane Worfe. Opravdu v poslední chvíli."
     "Díky, pane. Měl jsem trochu štěstí," přijal pochvalu zjevně potěšen. Kapitán nechválil příliš často.
     "Ano, nepochybně. Jinak by do nás zcela jistě narazili," poznamenal bezvýrazně kapitán Enterprise.
     "Tohle není obvyklá romulanská taktika," přihodil věcnou poznámku Will Riker.
     "Stejně tak i načasování. Zaútočili v okamžiku, kdy runabout byl skoro u nás," přemítal Picard. "Buď o něm věděli a přiletěli prostě o chviličku později, nebo tu čekali už delší čas. Poradkyně?"
     "Necítila jsem nic neobvyklého, kapitáne," zavrtěla hlavou. "Vlastně jsem necítila vůbec nic. Jako by Romulané byli a přesto nebyli."
     "Dobrá. Wille, zjistěte, jak jsou na tom naši hosté, a přiveďte pokud možno kapitána Martinese ke mně."
     "Ano, pane."
     "Kapitáne, romulanská loď…," dodal Worf, jenž sledoval nepřítele. Měl jisté obavy, zda kapitán nenařídí pátrat po trosečnících. Teď už ne. Romulanská loď k jeho uspokojení explodovala.

     Necelou půlhodinku poté, co došlo k incidentu, probíhaly opravy a Enterprise byla opět schopná cesty s plným výkonem. Únik plazmy z pravého motoru údržbářské týmy zastavily a další drobná poškození byla též opravena. Vážné poškození naštěstí žádné. Zazvonil zvonek.
     "Vstupte!" řekl Picard úsečně.
     Dovnitř vešel jeho první důstojník, vedoucí muže v uniformě kapitána. Najednou si byl jistý, že ho odněkud zná. Jenom nemohl říci odkud.
     "Pane, kapitán Martines," představil Riker příchozího.
     "Už jenom Mikel, pánové. Tahle šaráda," ukázal na svou uniformu, "byl pouze malý vtip, který určitě nejednoho admirála zvednul ze židle." Levým koutkem se slabě usmál. Ještě neskončil. "Nehodlám si ji ponechat. Vlastně ani nechci. Loď má mít pouze jediného kapitána."
     "Nevím sice, oč vám jde, kapitáne, ale…," zamračil se Picard při jeho slovech.
     "Jenom Mikel, prosím!" přerušil svůj protějšek uprostřed věty. "Nehodlám zde dělat jakékoliv potíže, abyste mi rozuměl. Zkusím nastínit alespoň rámcově, oč půjde."
     "Prosím!" Kapitán mu nabídl druhou židli naproti sobě.
     "Kapitáne Picarde, abychom si rozuměli. Já vám kromě rozkazů z velitelství mám pomoci v nadcházející misi. Misi, o níž nevíte nic, a věřte, že ani po přečtení rozkazů nebudete vědět o moc víc," začal, sotva usedl do křesla.
     "Kam míříte?"
     "Kapitáne. Správně bych měl vést celou misi a vy s vaší lodí být nápomocen k plnění úkolu. Ale nehodlám tento rozkaz splnit. Samozřejmě budu plně nápomocen, ale nebudu vydávat žádné rozkazy. Pouze rady, kterými se můžete, ale nemusíte řídit. Nehodlám nijak rozkazovat či prosazovat svoji autoritu. Veškerá zodpovědnost za loď a posádku zůstane jen a jen na vás. Stejně tak i úspěch mise bude záviset na tom, jak moc mi budete důvěřovat."
     "Povězte mi, oč vlastně jde," chtěl Picard konečně vědět víc o tom, kvůli čemu admiralita odvolala Enterprise z výzkumné mise.
     "Zde máte souhrn. Zmizelo několik lodí Federace. Na první pohled nic zvláštního. Jinak bych mohl celé hodiny, možná dny vyprávět jeden dlouhý, dlouhatánský příběh." Pomalu vstal. "Jednu věc vám řeknu na rovinu!"
     "Poslouchám."
     "Mé důvody, proč jsem přijal pověření pro tuto misi, nejsou tytéž, které sdílí Hvězdná flotila. Naše cíle nejsou úplně stejné. V podstatě nám jde o totéž, jenomže mě jde ještě o něco jiného. Něco, o čem nehodlám hovořit. Jenom řeknu, že podivné chování Romulanů s tím také určitě souvisí," dodal, načež opustil Picardovu pracovnu.

     Delta kvadrant, hvězdné datum 52033.784 (12. 01. 2375 - 07:50)
     Harry Kim procházel toho rána chodbou ze své kajuty směrem k turbovýtahu. Služba na můstku začínala za pár minut. Kráčel klidným krokem, ve tváři nucený úsměv. Přibrzdil, když zaslechl rychlé kroky za sebou. Jeho dlouholetý přítel Tom Paris ho právě dohnal na chodbě. I on mířil na můstek, převzít řízení Voyageru. Kupodivu jednou taky včas, odpustil si poznámku k jeho dochvilnosti.
     "Ahoj, Harry!" pozdravil ho zadýchaně.
     "Ahoj, Tome," odtušil nepřítomně.
     "Tak jak to včera večer šlo?" nadhodil Tom nezávazné téma konverzace.
     "Co máš na mysli?" Doufal, že nemluví o tom, co si myslí, že by mohl mluvit.
     "No tvoje lekce v mezilidských vztazích, které udílíš našemu Borgovi," pokračoval Tom stále konverzačně.
     "Odkud tohle víš!" zastavil uprostřed kroku.
     "Tuším, že doktor něco v tom smyslu zmínil na ošetř…," nedořekl větu, když ho Kim chytil za límec uniformy a odtáhl dva kroky za nejbližší roh.
     "Komu všemu jsi navykládal, co dělám?" zasyčel na něj rozhlížeje se, zda někdo nejde. Neviděl nikoho, což bylo jenom dobře. Netoužil po žádných zbytečných svědcích.
     "Harry!" Tom učinil zamítavé gesto. "Jsi můj přítel. Přece bych tě v tomhle neshodil."
     "No dobrá," pustil ho Kim a pokračoval šeptem. "Tak za prvé. Ona už není Borg, takže o ní nemluv v tomto kontextu! Za druhé. Nikomu ani slovem neříkej, co dělám."
     "Samozřejmě, Harry," slíbil Tom obratem, ale zvědavost v něm zvítězila. "A jen tak mimochodem, jak jsi dopadl?"
     "Raději mi o tom nemluv," mávnul podrážděně rukou.
     "Takže ledy se pohnuly?" neubránil se Tom úsměvu. Nedovedl si představit jak, ale Harry v sobě nesl jisté kouzlo, po němž ženy prahly. Možná nebyl natolik výmluvný a vtipný, ale zase na druhé straně byl upřímný a důvěřivý.
     "Zatím ne. Nejspíš ani nepohnou. Včera večer jsme oficiálně skončili." Harry se rozhlédl kolem sebe, zda nikdo nejde, než pokračoval. "Ona dospěla k závěru, že již ví vše potřebné, a já jsem jí ani v nejmenším neodporoval."
     "A co bylo pak?"
     "Pak? No, poděkovala mi za můj čas a odešla regenerovat."
     "Takže nedošlo k ničemu?"
     "Tome, já se opravdu snažil, ale ona prostě zůstávala stejně věcná a těmi poznámkami mě doháněla k šílenství. Tady vůbec nemohlo k ničemu dojít. Opravdu jsem jí zkoušel vysvětlit průběh normálního vztahu, ale jí připadaly všechny kroky absurdní!" vysvětloval příteli s jistou známkou zoufalství v hlase. Kdyby tušil, do čeho se pouští, nikdy by nesouhlasil s podobnou výukou. Vlastně ji chtěl pouze uvést do pro ni neznámého světa a co nejšetrněji poukázat na aspekty osobního života, ale bez výraznějšího úspěchu.
     "Vidím, že opravdu mluvím s nejčestnějším mužem Hvězdné flotily. Jiný by možná její přímočarosti využil," poznamenal Tom napůl vážně.
     "Děláš si legraci?" Harry nevěřil vlastním uším.
     "Vlastně ani ne. Možná bylo dobře, že ses toho chopil právě ty," rychle zamluvil předchozí poznámku. Nepotřeboval Harryho ještě víc znepokojovat. Vlastně ani nežertoval. Nikdy ho nepřestávala udivovat jeho naivnost.
     "Díky za povzbuzení," zahučel Kim polohlasně.
     "Ale no tak, Harry. Neber to přece tragicky. Nezapomeň, že strávila osmnáct let jako Borg. Nemůžeš od ní čekat, že ihned pochopí…" Paris svému příteli položil ruku na rameno a zkoušel ho uklidnit.
     "Teď mluvíš jako doktor!" vyjel okamžitě.
     "Však také na ošetřovně trávím více času, než bych rád," vybruslil neobvykle snadno z debaty.
     "Možná se něco přiučíš," utrousil sardonicky.
     "Od doktora?" Tom nasadil nevinný úsměv.
     Poslední Tomova otázka zůstala bez odpovědi. Dveře výtahu je vpustily na velitelský můstek. Přišli včas. Žádné káravé pohledy od Tuvoka či Chakotaye. Každý zaujal své místo. Kapitán stála uprostřed můstku zaujatá zajímavým fenoménem na obrazovce. Vědecká část její osobnosti hodlala prozkoumat podivný úkaz a první senzorové průzkumy dávaly najevo, že by zde mohli najít tolik potřebnou energii k doplnění zásob. Ohlášená porada mohla začít, takže přešli do konferenční místnosti vedle můstku.
     "Naše senzory narazily před pár hodinami na zbloudilý planetoid," začala kapitán mluvit. "Nevíme přesně, co zapříčinilo jeho přítomnost zde daleko od všech hvězdných soustav, ale první náznaky ukazují, že na něm může být ložisko dilithia. Nejspíš ne moc velké, ale pro naše warp jádro znamená každý kousek blíž domů. Planetoid obsahuje zbytky atmosféry, což vede k závěru, že na něm kdysi mohl být život. Stáří kolem deseti miliard let."
     "Kromě dilithia ukazuje předběžný průzkum i na další možné suroviny. Ne v příliš velkém množství. Nejspíš jde o zbytky ložisek vyčerpané těžbou před tisíci, možná i statisíci let," přidal Tuvok.
     "Rozhodně stojí za prozkoumání," nadnesla kapitán sledující veskrze souhlasné reakce.
     "Zásoby dilithia určitě nebudou na škodu," nechala se slyšet B’Elanna Torresová. "Dilithium ještě máme, ale ne moc, a nikdo neví, kdy narazíme na další možný zdroj. Rozhodně souhlasím."
     "Možná tam najdeme i stopy po civilizaci, jež tam kdysi žila," přidal nadšeně Harry.
     "Výborně. B’Elanno, sestavte tým k předběžnému průzkumu," kývla Janewayová k inženýrce. "Tome, vy, Harry a Sedmá budete tvořit zbytek týmu."
     "Ano, kapitáne,"
     "Dobrá, dejme se do práce," ukončila poradu.
     Všichni vstali a odešli. Všichni až na jednoho. První důstojník zůstal sedět. Po celou dobu krátké porady pouze mlčel. Právě teď, když osaměli, hodlal cosi říci, co nechtěl před ostatními vytahovat.
     "Máte něco na srdci, Chakotayi?" zajímalo kapitána. Znala ten zamyšlený výraz prvního důstojníka příliš dobře.
     "Spíš mám špatné tušení, ale něco mi tu nehraje," vynesl na stůl svá podezření.
     "Ano?" pozdvihla tázavě levé obočí.
     "Za prvé, naše senzory zaznamenaly tu zbloudilou planetu teprve před dvěma hodinami. Pokud tam byla celé tisíce let, tak by ji naše dálkové senzory měly zachytit mnohem dříve. Zbytky dýchatelné atmosféry? Po tisících, možná spíš miliónech let? Zbloudilá planeta?" poukazoval ihned na první nesrovnatelnosti.
     "Hmm, chápu," zamnula si zamyšleně bradu. Z tohoto hlediska o věci nepřemýšlela. "Myslíte, že bychom tam neměli letět?"
     "Nic takového přímo netvrdím," učinil neurčité gesto. "Souhlasím s B’Elannou. Potřebujeme každý kousek dilithia, který můžeme získat. Jenom bychom měli učinit veškerá dostupná opatření, abychom zabránili možnému neštěstí. Možná o nic nejde, ale opatrnosti není nikdy nazbyt."
     "Máte pravdu," přikývla. Díky rozvaze prvního důstojníka a jeho snaze držet ji svými věcnými námitkami víc při zemi ještě byla zde. Nejenom ona, ale i Voyager, za což byla vděčná.
     Kapitán s prvním důstojníkem opustili konferenční místnost jako poslední. B‘Elanna Torresová cestou k turbovýtahu plánovala, kdy poletí. Nakonec výsledný konsensus, s nímž souhlasila i Sedmá, zněl za hodinku v hangáru jedna. Sama zamířila do strojovny pro vybavení. Bude potřebovat alespoň jednoho člověka. Jednoho kandidáta měla. Ostatně slíbila, že ho zacvičí při ostré misi. Ačkoliv prověření na možnost těžby dilithia těžko byla nějak významná mise. S něčím začít prostě musí. Praporčíka Cartera našla ve strojovně. Nezkoumala, co právě dělal, ale zdálo se, že problém odstranil.
     "Vidím, že máte hotovo, praporčíku," oslovila ho s lehkým úsměvem.
     "Ano, tady jsem hotov. Ještě musím…"
     "Vzít vybavení pro výsadek. Budeme hledat dilithium. Za hodinu v hangáru jedna," řekla stručně, jasně, srozumitelně. Sama si odešla ještě sbalit pár dalších zařízení, jež bude potřebovat.
     S jistým podivným tušením zamířil Jacob do hangáru jedna. Právě zažíval velice nezvyklý pocit, který nikdy předtím nezažil. Samozřejmě už letěl raketoplánem, a to nejenom na Akademii, ale i později. Dokonce ho i pilotoval, ale vždy doma v kvadrantu Alfa. Tady v Delta kvadrantu do něj sedal poprvé. Z nějakého důvodu cítil nervozitu. Vešel otevřeným nákladním prostorem dovnitř. Tom Paris tam už byl a vítal ho na palubě. Sedmá dorazila naprosto přesně s Harrym a těsně po ní i B’Elanna. Zaujali každý své místo. Dveře hangáru se otevřely a mohli letět vstříc neznámu.

Kapitola 3

     Enterprise, hvězdné datum 52032.428 (11. 01. 2375 - 20:00)
     Hlavní inženýr Enterprise Geordi La Forge naposledy zkontroloval po konci směny dnešní práci. Letěli warpem 5, což nebyla nijak velká rychlost. Namáhání motorů zatím zůstávalo poměrně stabilní, ale přesto hodlal pozorně sledovat, zda přeci jenom nedošlo k výkyvům energie ve warp jádře. I přesto, že útok Romulanů zanechal na lodi jen nepatrné škody, nehodlal riskovat. Všechno ale vypadalo naprosto v pořádku. Motory běžely jako hodinky. Přesně jak měly k jeho naprosté spokojenosti. Spokojeně zamručel kontroluje čas. Směna pomalu končila. Na okraji svého vidění zahlédl stín. Obrátil pozornost tím směrem. Spatřil, jak k němu nesměle přistupuje praporčík s paddem v ruce. Poznal ji okamžitě. Vždyť si ji také sám před pár měsíci vybral.
     "Ach ano, Sáro. Tu diagnostiku dokončíme zítra, " řekl ještě, než převzal padd.
     "Je hotová, pane," řekla opatrně.
     "Cože?" strnul při jejích slovech.
     "Mám ji hotovou," zopakovala.
     "Tak brzy?" převzal od ní padd. Visorem přejížděl po výsledcích a musel vynaložit velké úsilí, aby na ni nezíral s úžasem. "Skvělá práce. Více než skvělá práce, praporčíku!"
     "Děkuji, pane."
     Pozorně si prohlédl mladou ženu před sebou. Díky visoru sice viděl mnohem více než ostatní, ale občas si přál vidět méně. Za léta, co nosil visor, se naučil rozeznávat alespoň základní barvy, takže věděl, že praporčík Sarah Carterová je blondýna. Příjemně vypadající blondýnka s krátkými rovnými vlasy, vyšší pružné postavy, modré oči, menší nos, nezvýrazněné rty a mírné rysy. Vypadala podobně jako žena, s níž kdysi dávno sloužil. Zemřela zcela zbytečně během jedné mise. Zaplašil pochmurné myšlenky. Ze zprávy z předchozího působení věděl o mimořádném talentu Sarah Carterové. Jenže chybělo jí ještě něco navíc, co na předchozím působišti nutně potřebovala. Proto si při výběru nových lidí vybral právě ji. Talent a schopnosti zde znamenaly víc než na nějaké zapadlé základně nebo malém plavidle. Nikdy nelitoval. Ona opravdu dokázala být neuvěřitelně výkonná. Jenom nedokázala pracovat dostatečně kolektivně a chybělo jí ono zdravé sebevědomí, tolik potřebné ke služebnímu postupu. Mohla být naprostý inženýrský génius, ale se svou nesmělostí těžko mohla prorazit. Zůstávala více stranou od ostatních, neměla příliš mnoho přátel ani žádné nevyhledávala. No a na něm zůstávalo, aby z ní zkusil udělat skutečného důstojníka. Možná právě teď nadešla ta pravá chvilka.
     "Ušetřila jste mi spoustu času, Sáro," řekl s vřelým úsměvem.
     "Je to moje práce, pane."
     "Kéž bych měl jenom takové lidi, kteří mi ušetří spoustu času. Pak bychom mohli dokázat všechno, nač si kapitán vzpomene."
     "Všechno asi ne," namítla jemně.
     "No, ale hodně věcí určitě ano."
     "Možná."
     "Právě nám končí služba. Co takhle zajít do Přední desítky?"
     "Ano, pane."
     "To není rozkaz, Sáro!" zasmál se nad jejím chováním. V duchu zaúpěl. Na tohle ho speciálně upozorňovali, když ji vybíral. Tenkrát potřeboval schopného inženýra, takže nebral určité vystupování v potaz.
     "Promiňte, pane. Já jenom…" Náhle si uvědomila i ona, že šlo o nabídku.
     "To nic. Já… jenom jsem vás chtěl pozvat na skleničku," začal opatrně. "Vaše práce tady na Enterprise je velice dobrá a jsem s ní velice spokojen."
     "Opravdu. Neříkáte jenom…," nebyla si jistá názorem nadřízeného. Obzvláště takového, který byl slepý a na celý svět hleděl skrz visor, zázrak moderní techniky.
     "Ne, ne! Nic takového. Myslím zcela vážně, co říkám," ujistil ji okamžitě.
     "Aha, no, tak potom snad…," rozpačitě přisvědčila.
     "Výborně. Pojďme!" vybídl a rukou naznačil směr. "Byla jste někdy v Přední desítce?" zapředl směr hovoru.
     "Ne," zavrtěla okamžitě hlavou.
     "Tak potom jste neviděla jednu z nejzajímavějších částí lodi."
     "Opravdu je Guinan taková…" Netroufala si použít slova, jež ji právě napadla.
     "Zvláštní, tajemná, naslouchající," pomáhal jí správná slova vybrat z vlastní zkušenosti.
     "Ano."
     "Možná víc, než si myslíte."
     Geordi o sobě věděl, že není nijak výřečný. Přesto zkoušel udržet určitou konverzaci po celou cestu. Kupodivu ji dokázal rozpovídat. Předtím, než dorazili k výtahu, zabraný do hovoru málem vrazil do kohosi v černém. Zvedl pohled, protože muž před ním ho pár centimetrů převyšoval. Přestože ho viděl doposud jenom jednou, zapamatoval si jeho nezvyklou auru velice dobře. Podobnou vídával u Data. S tím rozdílem, že Dat byl android, kdežto kapitán Martines vypadal dokonale lidsky a choval se tak. Nebyl důvod pochybovat, že i je člověk.
     "Ehmm, promiňte, kapitáne!" vydal ze sebe omluvně.
     "Mikel," opravil ho okamžitě. "Už jenom Mikel."
     "Ach ano…, ovšem," vykoktal ze sebe rozpačitě.
     Pohled bývalého kapitána nebyl zaměřen na něj. S jistým úžasem hleděl fascinovaně na blondýnku vedle něho. V pohledu nebyla patrná žádná zvrhlost, pouze zvědavost. Zvědavost a k ní ještě něco navíc. Nebyl empatik, aby mohl říci, co cítí, ale určitou změnu v jeho auře zaznamenal.
     "Zajímavé," pronesl, než zadal počítači místo určení.
     "Co prosím?" zamrkala Sarah překvapená nečekanou poznámkou, jež směřovala na ni.
     "Ta podoba je vskutku zajímavá," doplnil Martines původní poznámku o jednu větu.
     "No, často mi říkali, že jsem velice podobná matce v mých letech," odtušila, protože okamžitě pochopila, kam poznámka míří.
     "Nejenom své matce." Výtah zrovna dorazil. Při zasyčení otevíraných dveří málem nadskočila. Jeho poznámka v sobě nesla podivnou příchuť. Nastoupil do výtahu. Trochu zaraženě vstoupila s Geordim za ním.
     "Znáte mou matku?" položila smělou otázku.
     "Ne přímo. Tvá matka a tvůj strýc jsou dvojčata. Stejně jako ty a tvůj bratr. Nesmírně zajímavá genealogie táhnoucí se po mnoho generací," řekl jako by nic.
     "Odkud máte tuhle informaci?" vyjela na něj podrážděným tónem. "Tohle zná pouze zasvěcený počet lidí, členů rodiny a nejdůvěrnějších přátel!"
     "Vím mnoho. Ačkoliv bych si přál často nevědět. Mohu ti pouze říci, že jde o dědičný gen a i ty můžeš mít jednou dvojčata, pokud…" S povzdechnutím nechal větu nedokončenou. Dveře výtahu se otevřely a on odkráčel svižným krokem pryč. Nevěřícně za ním hleděla, dokud dveře nezapadly zpátky a výtah nezačal znovu stoupat.
     "Mohu vás požádat, abyste nikde neříkal…," požádala, v očích téměř hrůzu nad veřejně odhaleným tajemstvím.
     "Spolehni se. Sice nechápu proč, ale budu mlčet," okamžitě ji ujistil. Nechápal, co je na tom tak divného. Dědičné geny nepatřily v dnešní době do kategorie zvláštností. Kdysi možná ano, ale ne ve dvacátém čtvrtém století.
     "Díky," špitla tiše.
     V podivně melancholické náladě dorazili oba dva do baru Přední desítka. Číšník okamžitě zaznamenal příchozí. Vybral jim stůl blízko u okna. Usedli do pohodlných křesel. Geordi nemohl zabránit úsměvu nad údivem mladé inženýrky. Nechal ji, ať si pozorně prohlédne místní lokál. Vstoupila do zcela jiného světa. Zahlédla poručíka Worfa, jak sedí v rohu nad sklenicí tmavé tekutiny. Poznala i další členy posádky, jak sedí u stolu popřípadě u baru, nezávazně klábosí, hrají šachy či jiné společenské hry. V mírném přítmí byla místnost téměř z poloviny plná. Překvapeně zamrkala. Věnovala znovu pohled svému nadřízenému. V ebenově černé tváři hlavního inženýra spatřila chápavý úsměv.
     "Dáte si něco k pití?" zazněl příjemný tichý hlas zpoza nich. Za nimi stála žena v nezvyklých modrých šatech s neméně nezvyklým modrým kloboukem. Podobně tmavé pleti jako Geordi, ale s exotickými rysy a zvláštním pohledem v očích. Modré rty v barvě šatů pouze umocňovaly podivnou tajemnou atmosféru, již vyzařovala. Čekala pár vteřin na objednávku, než začala mluvit sama. "Aha, vidím, že jste zde poprvé."
     "An…no."
     "Aha, takže si raději necháte něco vybrat?"
     "Ano, to bude asi nejlepší."
     Guinan pouze lehce přikývla a stejně tiše zmizela. Sarah Carterová zůstávala v podivném stavu vytržení. Barmanka dorazila s dvojicí nápojů během okamžiku.
     "Vypadáte rozrušeně. Tohle by vám mohlo pomoci," postavila jednu ze sklenic před ni.
     "Já… nejsem rozrušená….," namítla okamžitě.
     "Ne, nejspíš nejste. Pouze vypadáte…," nedokončila větu Guinan nechávajíc mladou ženu, aby si doplnila zbytek.
     "No, možná trochu zaskočená podivným setkáním."
     "Ano? Potkala jste záhadného cizince?" usedla naproti ní.
     "Možná."
     "Aha. Nejspíš věděl věci, které by vědět neměl," řekla Guinan s úsměvem.
     "Vy ho znáte?"
     "Takže řekl: Zajímavé."
     "Neodpověděla jste na mou otázku."
     "Ale to ani vy."
     "Ano, řekl. A teď mi prosím řekněte, jestli ho znáte!" přešla Sarah nečekaně do útoku.
     "Možná," odtušila Guinan s pohledem upřeným kamsi do prázdna. Pečlivě skryla vlastní pobavení na přímostí mladé ženy. "Kdysi dávno jsem někoho takového znala. Ale to už je opravdu hodně dlouho."
     "Říkal si Mikel?"
     "Znám mnoho takových, kteří si tak říkají."
     "Neodpovídáte na moji otázku."
     "Odpověď by přinesla mnohem víc otázek než odpovědí. Pokud přijde sem, poznám, zda je to skutečně ten, koho jsem kdysi znala. Jinak budu pouze hádat. Možná když zahrabete ve vlastní minulosti, najdete spojitost. Ale hledejte důkladně."
     Načež vstala a odešla. Zaujala zpátky své místo za barem a věnovala pozornost dalším přicházejícím zákazníkům.
     "Vždycky je taková?"
     "Někdy mnohem více. Dokáže poradit, nebo jenom naslouchat. Záleží, co si z toho vyberete."
     "Hmm," usrkla ze svého nápoje. Chutnal, nemohla říci, že ne. A navíc se jí do celého těla rozlilo příjemné teplo spojené s neobvyklým pocitem lehkosti. Necítila žádné známky opilosti, prostě měla najednou mnohem lepší pocit. Upíjela dál. Geordi si všimnul, že jí ve tváři vidí úsměv. Opravdový úsměv. Nikdy ji neviděl ani svým visorem zasmát se. Stále vážná, svědomitá, pracovitá, ale jinak nic. Teď konečně alespoň malý úspěch. Možná přeci jen dosáhl pokroku.

     Delta kvadrant, hvězdné datum 52040.05 (14. 01. 2375 - 15:00)
     "Stále nic?" položila kapitán Janewayová tutéž otázku za posledních osm hodin již bůh ví pokolikáté. Ještě teď jí v uších znělo nouzové volání raketoplánu. Mise, která nabrala nečekaně rychlý konec. Mnohem dříve, než kdo čekal. Sedmnáct minut po opuštění Voyageru. Ještě teď slyšela Tomovo vtipkování při turbulencích ve vrchní vrstvě atmosféry. Zkoušel zlehčit situaci, než se stalo něco, co ani Sedmá nedokázala později přesně popsat. Senzory vypadly jako první, proto přerušili klesání a právě snaha vystoupat znovu na orbitu zachránila většině z nich život. Celkem čtyři z nich dokázali transportovat na Voyager. Jenomže jeden signál se nepodařilo přesně zaměřit. Tím pádem zůstal v Deltaplánu a padal dolů. Vlastně nevěděli vůbec nic o tom, proč ztratili kontrolu nad raketoplánem. Stejně jako neznali příčinu selhání primárních systémů. Příliš mnoho záhad pro kapitána Voyageru.
     "Bohužel ne, kapitáne. Ta mračna sice odkrývají část planetoidu, ale umožnilo nám to prozkoumat dosud jen 53 % povrchu," zazněl klidný Vulkancův hlas od taktiky
     "Takže může být kdekoliv na zbylých 47 % planety."
     "Ano, zcela logický závěr," přikývl Tuvok nepřítomně. "Můžeme ho najít příští minutu, nebo taky vůbec."
     "Až ho najdeme, tak ho najdeme!" trvala na svém kapitán.
     "Promiňte, kapitáne, ale šance na přežití v takto obtížných podmínkách bez jakýchkoliv zásob a v řídké atmosféře nejsou příliš dobré," volil Vulkanec opatrněji slova, než měl původně v úmyslu.
     "Podobné věci nechci slyšet, Tuvoku!" zvýšila Janewayová lehce hlas.
     "Kapitáne! Každopádně má pravdu. V těchto podmínkách nemůže přežít dlouho. I kdyby byl při dopadu ještě naživu, teď už musí být určitě mrtvý." Chakotay vstal z vedlejšího křesla, aby netradičně podpořil svého obvyklého rivala.
     "Dobrá," nasadila neproniknutelný výraz, než přešla k vyvýšené taktické stanici napravo. "Tuvoku, jak dlouho může podle vás člověk přežít bez jídla a vody?"
     "V těchto podmínkách…," začal zvažovat.
     "Ne, myslím obecně! V běžných podmínkách, protože my nevíme, co se pod těmi mraky přesně skrývá," vyžádala si jeho analýzu.
     "Tak čtyři dny," řekl a dodal. "Čtyři a půl, když bude mít velké štěstí."
     "Netušila jsem, že Vulkanci věří na štěstí," vzhlédla s mírným úsměvem.
     "Nevěříme, ale chtěla jste slyšet nejlepší odhad," odpověděl.
     "Dobrá. Budeme hledat čtyři a půl dne. Potom… odletíme," rozhodla kapitán nakonec.
     "Od teď, kapitáne?" neodpustil si poznámku první důstojník.
     "Samozřejmě že ne. Kolik času zbývá do konce vašeho limitu, Tuvoku?"
     "Jeden den, šestnáct hodin."
     "Spokojen, komandére?" ukončila diskusi.
     "Přeci víte, že ne! Praporčík Carter je člen naší posádky a znamená pro mě totéž co pro vás." Zdůraznil slovo naší, protože ona možná zapomněla, ale on ne.
     "Máme víc než den a půl, abychom ho našli," odtušila klidněji.
     "Ano, kapitáne."

     Hvězdné datum 52042.926 (15. 01. 2375 - 16:00)
     Potemnělý můstek Voyageru zůstával mrtvolně tichý. Kapitán lodi seděla napjatě v křesle, a jak lodní hodiny nemilosrdně ukrajovaly poslední minuty, dostávala její tvář stále beznadějnější výraz. Sice na první pohled ne patrný, ale ten, kdo ji znal, věděl, o čem přemýšlí. První důstojník hledal cestu, jak pomoci, ale samotné rozhodnutí jí ulehčit nemohl. Ona byla kapitán a ona sama musela přijmout definitivní porážku. Šance najít trosečníka z havarovaného raketoplánu zůstávala mizivá a uplynulý čas hovořil až příliš jasně. Ani nové úpravy na senzorech, jež provedli Harry Kim a Sedmá z Devíti, nepřinesly kýžený výsledek. Sice prozkoumali 87 % povrchu, ale náhoda nechtěla, aby nalezli když už nic jiného, tak alespoň mrtvé tělo. Pro kapitána by i takový nález znamenal mnoho. Mohla by usínat s jistotou, že zemřel, a ne, že možná někde dole přežil a podobné úvahy.
     "Kdy nadejde poslední okno?" položil otázku Chakotay do ticha.
     "Za sedmnáct minut," dostal odpověď od Sedmé.
     "Podle údajů by mohlo pokrýt další tři procenta planety," přidal Harry, ale ani od něj zpráva nezněla příliš optimisticky.
     "Děkuji, Harry. Vyčkáme, jestli senzory něco nenajdou. Pak přerušíme pátrání," pronesla kapitán posmutněle.
     "Ano, madam," kývnul Kim a věnoval maximální pozornost poslednímu hledání.
     Sedmnáct minut přišla jako nekonečně dlouhá doba. Většina osazenstva se nervózně ošívala. Tuvokův limit již překročili. V potemnělém osvětlení můstku se rýsovala záhada nad záhady. Planeta, která před necelými pěti dny nebyla. Záhadná mračna, která taktéž na mrtvém planetoidu nemohla být. Přesto existovala a nic skrze ně nedokázalo proletět. Transportní paprsek sice mohl projít, ale jenom pro přenos z povrchu planety na loď, nikoliv na povrch planety. Což vyvolávalo příliš mnoho otázek. Nejspíš by šlo o zajímavou vědeckou diskusi, pokud by jeden člen posádky nezůstal na povrchu.
     "Začíná se otevírat okno. Podle odhadů potrvá devatenáct celých tři vteřin," oznámil Tuvok.
     "Senzory na maximum!" nařídila kapitán trochu ostřeji. Povstala z křesla vysílajíc úpěnlivé pohledy k hlavní obrazovce.
     "Teď!" zaslechla Tuvoka.
     "Hledám…," začal Harry Kim bleskově zpracovávat údaje u své konzole, zatím co Sedmá u své se činila stejně.
     "Pokrýváme 90 % povrchu…" Krátké zapípání Sedmou přimělo mnohem pozorněji sledovat svoji stanici. "Moment! Něco organického na povrchu!"
     "Okamžitý transport!"
     "Máme ho!" zakřičel vítězoslavně Harry. "Transportní filtr propouští vzorec dovnitř. Bio-filtry hlásí lidskou DNA."
     "Výborně, praporčíku, okamžitě s ním na ošetřovnu!" přikázala Janewayová s úlevou. Přeci jenom štěstí nezmizelo úplně. Ovšem zda praporčík Carter přežil tak dlouho či nikoliv, zůstávalo přinejmenším nejisté.
     "Ano, kapitáne!" řekl Kim vítězoslavně.
     "Můstek volá ošetřovnu!" ťukla znovu do svého komunikátoru. "Doktore, máte ho?"
     "Ano, praporčík Carter je bezpečně na palubě," odtušil holografický doktor. "Tolik vám teď mohu říci. A teď když mě omluvíte, podívám se, jak na tom je."
     "Díky, doktore, informujte mě."
     "Samozřejmě. Doktor končí."
     "Tome!"
     "Ano, hned běžím," vyskočil hlavní pilot a medik v jedné osobě.

     Hvězdné datum 52043.04 (15. 01. 2375 - 17:00)
     O hodinu později kapitán Voyageru s Tuvokem v patách a nezaměnitelnými obavami vešla dovnitř ošetřovny. Jako na vztek bouřka sotva před pár minutami polevila. Celý povrch planetoidu měli jako na dlani. Nejspíš ne dlouho. Protože další bouře se blížila a podle informací zakryje znovu všechno během necelých deseti hodin. Doktor přecházel u bio-lůžka. Z jeho výrazu nešlo vyčíst absolutně nic. Neustále si pro sebe cosi mumlal a vrtěl hlavou. Tom Paris uvítal dvojici jako první.
     "Jak je na tom, Tome?"
     "Nevím, kapitáne. Vypadá víc mrtvý než živý. Doktor pořád hledá způsob, jakým ho trvale vrátit do světa živých." Paris nasadil hodně neurčitý výraz při krátkém popisu.
     "Doktore?" zkusila oslovit lékaře. Nereagoval. "Doktore!" zatřásla jeho ramenem.
     "Co… Ach, kapitáne!" spolknul ostrou poznámku, již původně hodlal vypustit.
     "V jakém stavu je praporčík Carter, doktore?" položila kapitán tím nejklidnějším hlasem otázku.
     "Nevím," pokrčil rameny.
     "Jak to myslíte, nevím?" obořila se na něj zvýšeným hlasem.
     "Myslím tím, že stále nevím, jestli je mrtvý nebo živý," vysvětlil jednou větou.
     "Umírá, doktore?" chtěla vědět. Potřebovala vědět, zda ano či ne.
     "Možná už zemřel. Kdo ví. Podívejte!" ukazoval doktor hodnoty na monitoru u bio-lůžka. Většina sloupečků zůstávala úplně dole. Pouze jeden zůstával v kritickém bodu. "Jeho tělo je mrtvé, ale něco tady uvnitř je stále živé a podle tohoto diagramu mozek stále zůstává v jakési stázi, kdy při minimálním přísunu kyslíku udržuje vnitřek nepoškozený. Problém spočívá v tom, že začíná slábnout. Do dvou hodin bude i jeho mozek mrtvý. Potom už bude pozdě cokoliv podniknout."
     "Co můžeme udělat?"
     "Právě zkouším obnovit základní tělesné funkce. Pokud jeho srdce začne pracovat, tak je vysoká pravděpodobnost, že bude v pořádku," vysvětloval doktor kapitánovi. Jenže v jeho hlase nezněla naprostá jistota.
     "Doktore, podívejte!" vykřikl Tom, který bedlivě sledoval hodnoty na monitoru.
     "To není možné!" rozhodil doktor bezradně rukama. Nerozhodný nezůstal déle než okamžik. Ihned si nechal podat připravené náplně do hypospreje. Po aplikování si řekl ještě o jednu dávku jiného povzbuzujícího prostředku. Lékařským trikordérem přejížděl nad nehybným tělem. Pořád vrtěl hlavou. Hodnoty na monitoru začaly stoupat. Znovu aktivoval panel, který okamžitě zakryl hruď mladého praporčíka. Dalších pár minut manipuloval u bio-lůžka, než spokojeně vyslovit verdikt o jeho stavu.
     "Jeho stav je momentálně stabilizován," řekl prostě bez průtahů.
     "Můžete ho probudit?" zkusila kapitán.
     "Nedoporučuji!" zamítnul okamžitě. "Není v takovém stavu, abych riskoval probuzení. Doporučuji počkat, až přijde k sobě sám."
     "Za jak dlouho?"
     "Nevím. A to není jediná věc, kterou nevím a které nerozumím. Skoro to vypadá, jako by ho někdo uvedl do určitého transu a navíc nastavil návratovou sekvenci, aby mohl znovu procitnout."
     "Myslíte, že se do toho stavu nemohl uvést sám?" vyzvídala.
     "Zcela určitě ne. Možná s něčí pomocí, třeba Vulkanců," pokrčil doktor neurčitě rameny
     "Doktor může mít pravdu. Nevím sice přesně jak, ale uvést lidského jedince do hlubokého transu by Vulkanec určitě dovedl. Ale senzory na planetě neukazují žádné známky života," přispěl obvykle věcnou poznámkou dosud mlčící Tuvok.
     "Nemusí jít o Vulkance. Existuje mnoho ras, které mají telepatické schopnosti."
     "Máte pravdu. Je nepravděpodobné, že by se v této části vesmíru vyskytovali Vulkanci. Pravděpodobnost takového výskytu by byla… malá. Velice malá." Dodal raději, jelikož chtěl být co nejpřesnější. Vypočítat pravděpodobnost by trvalo nepoměrně déle.
     "Počkáme, až procitne. Snad nám řekne více."
     "Kapitáne, rád bych podotknul, že v chování té planety jsem zaznamenal možnou inteligenci," vynesl Tuvok na světlo světa svou hypotézu.
     "Inteligentní planeta? Nemyslíte vážně…," zarazila ji už samotná slova.
     "Netvrdím, že planeta. Něco na té planetě nebo v její blízkosti. Možná jde o bezpečnostní mechanismus, který má zabránit, aby na ni kdokoliv vstoupil."
     "Jenomže náš raketoplán tam pronikl, Tuvoku!" nechal se slyšet Tom Paris.
     "Ano, ale něco pečlivě zakrylo stopy po praporčíku Carterovi. Jelikož bylo zřejmé, že neodletíme, dokud ho nenajdeme, tak nás to nechalo, abychom ho našli, nebo jeho tělo."
     "Jenže skoro úplně mrtvého!"
     "Nejspíš to počítalo s tím, že musí být mrtvý."
     "Zajímavá teorie, Tuvoku, ale pokud chceme vědět více, musíme počkat, až procitne. Teprve potom nám snad vnese do téhle záhady trochu světla." Zamyšleně si mnula bradu. "Já osobně bych ráda přišla téhle záhadě na kloub. Počkáme dvacet čtyři hodin."
     "Možná nechce být odhalena, kapitáne," podotknul jemně Tuvok.
     "Uvidíme."

Kapitola 4

     Enterprise, hvězdné datum 52033.907 (12. 01. 2375 - 09:00)
     Až teprve na druhý den nechal Mikel svolat poradu vyšších důstojníků. Pod záminkou, že musí připravit podklady. Samozřejmě nemusel, jenže potřeboval čas utřídit si myšlenky. Kromě toho jeho dlouhodobé plány nemusely vyjít. Sám zapudil podobnou myšlenku. Vyjdou. Pokud bude patřičně důsledný, tak vyjdou. Obzvláště v jedné záležitosti měl mimořádný zájem. Jenže rozdělení obou sourozenců před čtyřmi roky zkazilo konečnou fázi dlouho připravovaného plánu. Oni dva zkrátka byli přesně tím, co potřeboval. Těmi, na něž celá staletí čekal. Otázkou zůstávalo, jak dostat ty dva znovu k sobě. Za roky, co seděl ve vězení, neztratil úplně přehled. Ne snad, že by ho mohli zadržet, pokud by hodlal odejít, ale zkrátka neexistoval žádný pádný důvod k odchodu. Teď konečně nadešla příležitost završit své dílo. Velení Hvězdné flotily nemělo sebemenší tušení, jak lehce s nimi manipuloval. Ne moc, aby nevzbudil pozornost. Ostatně u nich nehodlal vzbudit nijak velkou důvěru. Bohatě stačilo, když ho poslali s Enterprise na tuto misi. Musel přitlačit, aby právě vlajková loď Federace dostala pověření pro tento neobvyklý úkol. Nakonec uspěl a dospěl až sem. Hra byla rozehrána. Protivníci učinili první tahy. Teď byla řada na něm.
     V hlavní konferenční místnosti vedle můstku na něj čekal kapitán Picard a jeho důstojníci. Když vešel dovnitř povstali ze svých židlí. Znamení jisté úcty, kterou mohli chovat k němu coby bývalému kapitánovi Hvězdné flotily. S Picardem se již setkal. Musel uznat, že volba kapitána pro vlajkovou loď Hvězdné flotily byla velmi dobrá. Kapitán ukázal na židli po své levici. Usedl do křesla přímo naproti prvnímu důstojníkovi. Will Riker rozhodně patřil k těm, s nimiž bude mít v budoucnu problémy. Komandér měl tendenci klást příliš mnoho otázek. Největší problém však představovala poradkyně Troi. V její přítomnosti musel neustále držet mentální štít vztyčený. Ona mohla zničit jeho dílo, pokud by odhalila příliš brzy jeho vedlejší úmysly a záměry. Proto udržoval pocit antipatie, kdykoliv na ni narazil. Pro její jemné smysly to muselo být hodně nepříjemné, ale potřeboval si Betazoidku držet od těla. Ostatní důstojníci vypadali v pohodě. O androidovi jménem Dat samozřejmě slyšel, s doktorkou Crusherovou se setkal během krátkého pobytu na ošetřovně a se slepým poručíkem Geordi La Forgem jel výtahem. Klingona zahlédl na můstku při první návštěvě.
     Položil připravené instrukce úhledně před sebe na hromádku. Pohledem zhodnotil situaci. Získal pozornost všech přítomných. Enterprise již letěla k místu nadcházející mise. Koordináty místa určení včetně zprávy Hvězdné flotily předal kapitánovi včera a on zcela jistě musel své vyšší důstojníky seznámit s obsahem. Na něm zůstávalo říci, co nemohli vědět.
     "Takže," začal obsáhlý dialog. "Jak už víte, Héra, loď třídy Nebula, zmizela při poslední misi. Nikdo přesně neví, na co narazili, proč se odmlčeli. Každopádně třída Nebula není bojová loď, takže pokud na ně někdo zaútočil, mohl je přemoci. Z toho důvodu vyslala Flotila další dvě lodě, Excalibur a Lexington, aby je našly. Jenže i ony stejně záhadně zmizely. Z Lexingtonu přišla krátce před zmizením krátká zpráva. Příliš krátká, než aby z ní velitelství mohlo cokoliv vyčíst, ale dost znepokojivá, protože výsledky dálkového průzkumu, které v té době prováděla Odyssea, odhalily neobvyklou anomálii právě v místech, kde zmizely všechny naše lodě. Odyssea byla dávno mimo dosah, než jim mohlo velení svěřit úkol. Proto povolali mě. Já totiž vím, co je ta anomálie zač. Už jsem ji viděl a ne jednou."
     Geordi La Forge se při zmínce o Héře zamračil. Bylo pouhou ironií, že ztracenou loď našla Flotila dva roky po jejím zmizení, sotva dvacet světelných let od místa zmizení. Posádka nikde. Žádné záchranné čluny nechyběly. Dokonce ani transportér nevykazoval známku nouzového přenosu. Jeho matka i celá posádka prostě zmizela. Technici prohlíželi loď přitaženou do doku téměř celý rok. Nenašli nic neobvyklého. Systémy fungovaly v rámci svých parametrů. Jenomže žádné stopy po posádce, žádné lodní deníky, nic. Všechno prostě vymazané a navždy ztracené.
     "Co obsahovala ta zpráva?" padla otázka. Hluboký hlas patřil Worfovi.
     "Jen pár vteřin záznamu. Víc neprošlo." Stisknul tlačítko na ovládacím panelu konferenční místnosti. Obrazovka za kapitánem ožila. Odhalila obraz muže v uniformě poručíka se zlatým límcem. Vytřeštěné oči, ve tváři výraz naprosté hrůzy. Zoufale zkoušel cosi udělat na své konzoli. Ohlížel se za sebe, ačkoli za ním nebylo nic ani nikoho vidět.
     "Panebože, přicházejí…, oni při…!" Hlas zmlknul uprostřed slova. Obraz zmizel a s ním i zvuk.
     "Víc se nepodařilo zachránit. Víme, že vysílání přišlo s největší pravděpodobností z Lexingtonu. Muž byl identifikován jako poručík Starski, šéf bezpečnosti na lodi. Skvělý důstojník. Má řadu vyznamenání za odvahu, vynikající služební hodnocení atd. Jedinou zvláštností je skutečnost, že má jisté mentální schopnosti. Ne jako Betazoidi nebo Vulkanci. Jde o jakýsi šestý smysl, jenž ho provedl v mnoha nebezpečných situacích, díky čemuž dosáhl své stávající hodnosti," doplnil na vysvětlenou. Informace neměla celkový význam. Nadějný poručík viděl nebezpečí, ale již byl mrtvý, tudíž pro něj nešlo nic udělat. V tomto ohledu si byl naprosto jist.
     "Co přesně hledáme? Co je zač ta anomálie?" otázka přišla ze zadní části stolu od poradkyně.
     "Hledáme odpovědi. Jenže odpovědi přinesou možná víc otázek," odpověděl poněkud záhadně.
     "Víte, co se stalo s těmi loděmi, kapitáne?" ozval se ostře první důstojník, jenž nesdílel zálibu v hádankách.
     "Jenom Mikele, prosím," opravil ho nepřítomně. "Ano, myslím, že vím."
     "Rozveďte prosím, co víte, Mikele," vybídl ho Picard. Z informací, které získal o jejich hostovi, usoudil, že jde o člověka s mimořádně složitou osobností, k němuž musí přistupovat opatrně.
     "Ach ano, ovšem," zamumlal. Nadešla chvilka ticha, než vydechl pokračuje ve vysvětlování. "Abyste rozuměli, tak posádky našich lodí jsou pro nás ztracené. Ne ve smyslu, kterému byste rozuměli, ale každopádně zde nejsme proto, abychom zachránili naše lidi. Ne, my nemůžeme."
     "A kdo tedy!"
     "Strážci. Ano, řekl bych, že to slovo vystihuje podstatu."
     "Kdo jsou Strážci?"
     "Tvoří je celkem tři humanoidní rasy podobné lidem, Vulkancům a Klingonům. S podobnými hodnotami a měřítky, ale odlišnými podmínkami. Pouze pro přirovnání a lepší pochopení," doplnil pro jistotu, aby si někdo z nich neložil jeho slova špatně.
     "Říkáte, že naše lidi nemůžeme zachránit, tak proč letíme na záchrannou misi?" přihodil logickou námitku Dat. "Očekáváte, že ti Strážci nám pomohou?"
     "Zničí všechno a každého, na koho narazí," odtušil temným hlasem. "Ovšem u nás si tím nejsem zcela jist. V případě Enterprise by mohli učinit výjimku. Proto jsem trval na tom, aby velení pověřilo misí právě Enterprise."
     "Stále odbíháme od hlavního tématu. Co přesně je v té anomálii?" připomněl Riker hlavní téma porady.
     "To nechcete vědět," pronesl rezolutně.
     "Potřebujeme znát veškeré možné…," začal mluvit Will.
     "Nepotřebujete!" přerušil ho bývalý kapitán ještě ostřeji. V očích se mu podivně zalesklo, čímž prvního důstojníka usadil.
     "Vysvětlete nám prosím, proč," uklidňoval Picard narůstající spor. Z nějakého důvodu dokázal zachovávat naprostý klid. Sám sobě se divil
     "Samozřejmě," přikývnul Mikel na souhlas. "Zástěrka. Ta anomálie není víc než zástěrka. Má jediný účel."
     "Přilákat co nejvíce zvědavců?" přihodila zkusmo poradkyně.
     "Ano," přisvědčil neochotně. "Ve skutečnosti tam uvnitř leží něco, nevím přesně co. Možná stanice, možná menší planeta, možná obří hvězdná loď, nevím. Vytváří kolem sebe vesmírné úkazy. Skutečné úkazy, způsobem, který nedokážete pochopit. Láká tím k sobě lodě, humanoidní rasy, které pak může ovládnout."
     "Víte, jakým způsobem je ovládají?"
     "Ano. A právě tohle je věc, kterou nechtějte znát. Mohu vám říci pouze, že nejde o přímé ovládání, takže klidně můžeme najít všechny lodě a komunikovat s nimi, spolupracovat, zkrátka jako by o nic nešlo. Akorát nebudou schopni opustit anomálii a každý, kdo přiletí dost blízko, skončí stejně."
     "Jakou hrozbu představuje anomálie pro Federaci?" zaduněl hluboký Klingonův hlas.
     "Větší, než si dokážete představit."
     "Stále mluvíte v hádankách a neříkáte nic konkrétního!" obvinil ho ihned první důstojník.
     "Ach jo." Mikel si povzdechl. Ostatně od komandéra očekával obdobnou reakci, takže si připravil. co může říci. "Poslouchejte mě pozorně. Nic z toho nebudu dvakrát opakovat!" Získal okamžitě pozornost všech přítomných. "Když říkám, že pro vás není bezpečné znát, oč jde, tak mám zcela upřímně na mysli vaše dobro. Hned vysvětlím proč. Jde o pokušení. Tam uvnitř můžete najít to, po čem lidstvo prahne celé věky. Odhalit tajemství, která dosud zůstávala skrytá. Naplnit lidské touhy o poznání. Jenomže abych pravdu řekl, tak jde o uzavření smlouvy s ďáblem. Můžete získat mnoho, víc než si dovedete představit. Jenže ještě mnohem víc při tom ztratíte. Nemyslím jenom samotnou duši, ale všechno. Stanete se loutkami v mocenské hře, nikdy nekončící hře." Nedokázal plně ovládnout své reakce a v očích se mu znovu zalesklo. "Viděl jsem pád mnoha civilizací, které podlehly podobnému pokušení. Zůstaly z nich pouze trosky a jen málo šťastných přežilo pozdější chaos. Šlo převážně o rasy obývající jednu nebo několik soustav. Strážci dokázali zastavit šíření chaosu, jenomže Federaci tvoří mnohem více systémů a planet. Vidím zkázu nepředstavitelných rozměrů. To nemohu dopustit!"
     "Jste jedním ze Strážců?" nadhodil zvědavou otázku Dat.
     "Ne. Jsem pouze někdo, kdo ví víc, než by chtěl," odtušil neurčitě vyhýbaje se odpovědi.
     "Dobrá. Co tedy můžeme udělat, abychom zabránili případnému zničení Federace?" vzal si slovo znovu Picard. I na něj předchozí ohnivá slova udělala silný dojem.
     "Nejenom Federace, kapitáne," opravil ho jemně.
     "Ovšem."
     "Zatím přesně nevím. Musíme provést podrobnější skenování z bezpečné vzdálenosti. Nevidím nic v blízkosti anomálie. Tady jsem zcela slepý a odkázán pouze na vás."
     "Warpem pět dorazíme k cíli za osm dní. Neměli bychom raději překročit omezení, abychom tam doletěli dříve?" promluvil poprvé poručík La Forge.
     "Věřte mi. Načasování bude nesmírně důležité. Ostatně musíme provést úpravy na (nakonec jsem to rozseknul trochu jinak) senzorech, abychom odhalili časové záření. Což bude práce pro váš úsek. Mám zde přesné údaje a věřte mi, překalibrovat senzory na potřebné hodnoty zabere hezkých pár dní. Jeden z důvodů, proč nespěchat."
     "Dáme se do úprav ihned," přikývnul šéfinženýr souhlasně.
     "Promiňte, Mikele," promluvil znovu Dat. Upřel zlaté oči směrem k němu. "Říkal jste, že ta anomálie bude přitahovat kdekoho k prozkoumání."
     "Ano, říkal," přikývnul na souhlas. "Beze sporu narazíme na konkurenci. O Romulanech už víme. Kdo bude další, to se teprve ukáže."
     "Pak bychom měli být připraveni!" zahřímal Worf.
     "Máme jednu z nejsilnějších lodí v Alfa kvadrantu. Nejspíš si dokážeme poradit s jakýmkoliv konkurentem, ale pokud jich bude víc, potom by nás mohli ohrozit," přihodil Mikel s mírným úsměvem.
     "Nějaký návrh, Mikele?" Kapitán si jako první zvyknul oslovovat svůj protějšek podle jeho přání. Trpělivě naslouchal, protože z prvních setkání a rozhovorů si dokázal utvořit obrázek o muži, který nezůstával své pověsti nic dlužen.
     "Ano. Tady, pane Worfe, jsou specifikace k úpravám našich zbraní a štítů. Budou se vám líbit," dodal podávaje šéfovi bezpečnosti padd. "A tady specifikace k vytvoření ochranného bio-pole. Zabrání průniku časové radiace," podal další tabulku Datovi. Rozdal všechny paddy, které si přinesl, a dal najevo, že skončil.
     "Dobrá, dejme se do práce!" ukončil kapitán poradu. Gestem vyzval prvního důstojníka a poradkyni, aby zůstali. Ostatní odešli. Mikel s Geordim do strojovny a ostatní za svými úkoly. Picard vstal ze židle a zamyšleně hleděl z okna. Protáhlé čáry hvězd ho najednou fascinovaly. Zcela úmyslně požádal své dva důstojníky, aby zůstali. Potřeboval znát názor z jiného než vlastního hlediska. A taky se potřeboval někomu svěřit se svým podivným pocitem.
     "Kapitáne?" přeťal ticho jako první Riker.
     "Povězte, jak na vás Mikel působí, Wille?" promluvil kapitán zamyšleně hledě z okna.
     "Příliš tajemně. Nevím proč, ale mám z něj prostě divný pocit a…," hledal vhodná slova.
     "Příliš mu nevěříte," doplnil za něj.
     "Ne, pane. Nechci rozebírat minulost, ale nedává mi spát, proč důstojník jeho kvalit opustil své místo, když Federace nejvíc potřebovala jeho služby," vynesl konečně na světlo své znepokojení z informací, jež o Mikelovi zjistil z databáze. Vlastně teď si na něj vzpomínal. Před lety ještě jako podporučík na Excaliburu ho viděl, jak mluví s kapitánem DeSotem.
     "Možná věděl, jak všechno skončí, Wille. Možná věděl, že Borgové nás u Wolfu 359 rozdrtí. Možná věděl, co si admirálové nechtěli připustit. Sám víte, jak reagoval admirál Hanson. A to, že oni znali všechno co já. Všechny moje myšlenky. Sám přece říkal, že ví víc, než by chtěl."
     "Pak by mohl znát i jejich slabá místa. Střetnutí u Wolfu 359 nemuselo být zdaleka tak katastrofální!" vydal ze sebe prudce, než se znovu ovládl.
     "Možná ano. Já bych byl sice mrtvý, ale Federace…" Picard nedokončil větu. Z nějakého důvodu ho samotná myšlenka na svoji smrt neznepokojila.
     "Promiňte, pane. Nechtěl jsem znovu vyvolat…," ihned se omlouval Riker, když pochopil, do jakých vod právě zabrousil.
     "Neomlouvejte se!" mávnul rukou. "Já mám zase pocit, jako bych ho odněkud znal. Nikdy předtím jsme se nesetkali, ale přesto jsem ho už někde viděl."
     "Ach tak. Což já bohužel mohu říci. Ačkoliv jsem s ním nikdy nepřišel přímo do styku. Jenom nevím, jestli je to dobře či špatně," odtušil Will s lehkým zamračením.
     "Deanno?"
     "Ano?" Poradkyně zamrkala, protože zůstávala soustředěná na oba muže hodnotíc jejich pocity, aby jim mohla pomoci vyznat se v jejich problému.
     "Jaký z něho máte pocit vy?" obrátil se kapitán pro její odborný názor.
     "Blokuje mě," odpověděla okamžitě, sotva domluvil.
     "Blokuje?"
     "Ano, a dost tvrdě. Vztyčil neprostupnou bariéru, kterou nedokážu proniknout. Navíc vysílá negativní vlny, které mě odrazují od veškerých pokusů," zavrtěla zamračeně hlavou. "Občas něco zachytím, ale z toho těžko mohu udělat závěr. Ačkoliv během porady krátce uvolnil své bariéry, takže vám mohu pouze potvrdit, že svá slova myslel zcela vážně a upřímně."
     "No dobrá. Zatím nezbývá než čekat a být bdělý," volil Picard pečlivě slova.
     "Ano, pane," kývnul první důstojník na souhlas. Poradkyně podobným gestem dala najevo stejný názor.
     "Wille, dohlédněte na ty úpravy, které Mikel navrhnul. Sice pochybuji, že by nám chtěl uškodit, ale on má také jiné záměry, které zůstávají nejasné." Už když ta slova pronášel, měl velice podivný pocit. Pocit, který nedokázal zařadit.
     "Spolehněte se, kapitáne." Riker dal lehkým úsměvem svému veliteli najevo, že udělá všechno potřebné.
     "Vím, že na vás mohu spolehnout, Wille."
     "Díky, pane."
     Porada zabrala necelou hodinu. Zatímco kapitán probíral první dojmy s dvojicí vyšších důstojníků, šéfinženýr již studoval nová nastavení senzorů. Ještě ráno dostal Geordi pokyn, aby o desáté hodině svolal šest ze svých nejlepších lidí. Neměl čas dlouho vybírat. První osoba mu vletěla do seznamu téměř automaticky. Druhého vybral také poměrně rychle a další jména dopisoval do pomyslného seznamu hned po nich. O dalších postupně přemýšlel. Vybral je dříve, než začala porada. Nyní obtížen dojmy kráčel po Mikelově boku směrem do strojovny. Ze všech sil musel potlačit reakci, při níž hodlal nevěřícně vrtět hlavou. Deset z inženýrů ho očekávalo ve strojovně. Krátce vysvětlil svým lidem, oč půjde. Právě chtěl každého jednotlivě představit. Mikel pouze nenuceně mávnul rukou. Místo toho si všechny přítomné pozorně prohlédl. Snad šlo pouze o náhodu, protože u praporčíka Carterové zůstal pohledem déle než u ostatních. Vlastě ještě jednoho z inženýrů prohlížel o pár vteřin déle. Reginald Barclay. Sám posléze začal přidělovat jednotlivé úkoly. Jediný pohled stačil, aby věděl, komu svěřit kterou část úkolu.

     Delta kvadrant, hvězdné datum 52045.21 (16. 01. 2375 - 12:00)
     Hvězdná loď federace Voyager doposud zůstávala nedaleko neznámé anomálie. Anomálie, která se po dalším mnohahodinovém průzkumu jevila jako past. Velice důmyslná pást. Ještě zbývala část oblasti, kterou senzory nedokázaly proniknout, ale postupně si posádka lodi mohla učinit jasný obrázek. Jenomže zde zůstávala nesmírně lákavá možnost. Senzory ji předtím neobjevily a její přítomnost byla pro všechny velkým překvapením. Sotva planetu zahalila mračna, objevil se nový a podle všeho reálný úkaz. Červí díra. A nic nemohlo vyvrátit, že je skutečná a vede do odlehlejší části kvadrantu Alfa. Otázkou zůstávalo, jaké další pasti jsou kolem. Jediný člen posádky, který by možná mohl odpovědět, zůstával stále v bezvědomí na ošetřovně. Ačkoliv doktor kapitána několikrát ujistil, že je mimo ohrožení života, nebyl schopen říci, kdy přijde k sobě. Takže si kapitán Janewayová musela lámat hlavu sama. Nejen ona. Celá posádka jasně viděla rychlou a snadnou cestu domů. Ovšem zda je cesta bezpečná či ne, nikdo netušil.
     Teorie nadporučíka Tuvoka vypadala ve světle nových pozorování pravděpodobně. Celá anomálie vykazovala známky určité inteligence. Existenci ovládacího centra, stanice či laboratoře bohužel nepotvrdili. Zoufalá snaha nalézt odpověď selhávala. Nevěděli, co je čeká, když zkusí proletět skrz. Vyslaná sonda nedokázala vletět dovnitř, protože ji prostě netrefila. Vybočila z kurzu z důvodů zcela neznámých. Teorie Sedmé z Devíti, že může jít o maskovaný vychylovací paprsek, sice zněla slibně, ale žádný nenašli ani po podrobném skenování a nových nastaveních senzorů. Nabízela se možnost zkusit tam vletět přímo s Voyagerem, což bylo riziko, které kapitán ani první důstojník nehodlali podstoupit. Přesto přemýšleli dál a upnuli poslední naději k zachráněnému praporčíkovi. Důvod selhání transportního paprsku již šéfinženýr B’Elanna Torresová odhalila. Nešlo o nic zvláštního, pouze opotřebování jedné sekundární cívky, kterou zrovna transportér v dané chvíli potřeboval, aby proniknul skrze rušení. Šlo o nešťastnou souhru náhod, protože pečlivost B‘Elanny Torresové byla známá. Nikdo nebyl na vině, přesto došlo k selhání.
     Doktor kontroloval stav svého pacienta v pravidelných intervalech. Jeho program zůstával nepřetržitě spuštěný dlouhé hodiny. Sice si musel odpustit některé ze svých nových zálib, ale v první řadě zůstával tím, k čemu ho doktor Zimmerman naprogramoval. To, že tvořil věrnou kopii svého tvůrce, zůstávalo nedůležité. Jeho asistent poručík Paris vypomáhal bez obvyklého reptání. Pravda, Kes byla mnohem lepší zdravotní sestrou než Paris, ale musela odejít. Doktor si s povzdechem musel přiznat, jak moc mu chybí. Díky ní ho posádka i kapitán začali brát zcela vážně a jednat s ním jako rovný s rovným. Nezáleželo na tom, že byl hologram. Mobilní emitor, který získal, pro něj znamenal netušený průlom, vstup do zcela nového světa. Jedním očkem sledoval, koho čerti nesou na ošetřovnu tentokrát. Ve stříbrném plastickém oblečení chodila jenom jedna členka posádky Voyageru. Sedmá z Devíti, před necelým rokem odtržená od borgského společenstva zpět mezi lidi.
     "Uveďte prosím důvod lékařské pohotovosti," odcitoval obvyklou frázi, aniž by se na ni přímo podíval.
     "Nejsem zde kvůli lékařské pohotovosti," pronesla obvykle klidným hlasem.
     "Proboha, Sedmá!" Teprve když vzhlédl, zaznamenal její pobledlou a vyčerpanou tvář. Ihned sáhl po lékařském trikordéru. "Kdy jste naposledy regenerovala?"
     "Před několika dny," odtušila a přešla blíž k bio-lůžku v zadní části ošetřovny. "Právě mířím do nákladového prostoru, abych vše dohnala," dodala, když viděla, že doktor zůstává neoblomný.
     "No dobře," položil trikordér zpátky na stolek.
     "Chtěla jsem vědět, jestli praporčík Carter konečně přišel k vědomí," vysvětlila důvod návštěvy jedinou větou.
     "Zatím ještě ne, ačkoliv podle všeho může kdykoliv procitnout," informoval ji neprodleně, ačkoliv byl sám trošičku překvapen jejím zájmem. V jistých okamžicích s určitým potěšením zjišťoval narůstající sociální vývoj.
     "Možná byste ho mohla políbit," ujelo Tomovi nešťastně. Sám si málem nafackoval za svou poznámku. Slíbil Harrymu, že bude mlčet, ale nemohl si pomoci, aby neučinil alespoň nepatrnou narážku. Obzvláště v přítomnosti bývalého borgského vojáka. Jenomže zatraceně přestřelil. Nedokázal vymyslet něco, čím by své přeřeknutí zamluvil.
     "Vysvětlete prosím!" obrátila na něj Sedmá zvědavý pohled. Evidentně vzala zcela vážně, co říkal, což ho uvedlo ještě více do úzkých. Současně očekávala od doktora potvrzení či vyvrácení neobvyklé léčebné metody.
     "No… v pohádkách to tak funguje. Jeden polibek a…" Najednou si uvědomil, že minul víc, než si původně myslel. V příbězích, které mu čítával jeho otec, žádné princezny a princové nebyli.
     "Pane Parisi," nasadil doktor jízlivý tón. "Myslím, že už jste dlouho žádnou pohádku neslyšel. Jinak byste věděl, že to bývá obráceně. Ovšem pokud budete chtít, rád vám nějakou pohádku přečtu, abyste si osvěžil znalosti."
     "Ehmm…, no já raději dokončím svoji práci," odkašlal si Tom nervózně a odstoupil pryč.
     "Možná, že polibek nebude působit, ale třeba něco ze známého prostředí by mohlo pomoci k procitnutí. Vůně, hudba, nebo třeba pouhý dotyk," nadhodil doktor ve snaze smazat chybu svého asistenta. Sedmá brala spoustu věcí příliš vážně. Učinil si poznámku do paměti.
     "Aha, chápu," přikývla.
     Levou rukou, kterou neměla pokrytou zbytkovými implantáty, vzala jeho a lehce stiskla. Otočila pohled na doktora, zda si počíná správně. Přikývnul na souhlas a doufal, že bude vše v pořádku. Podržela jeho ruku téměř celou minutu, což považovala za dostatečně dlouhou dobu. Pokládala ji zpátky, když ucítila slabý stisk. Ano, skutečně, palec přejížděl po hřbetu její ruky.
     "Doktore!" upozornila okamžitě na objev.
     "Možná konečně přichází k sobě," zamumlal. Lékařským trikordérem začal z druhé strany skenovat. Skenovací částí přejížděl nad ním, zatímco trikordérem v ruce hodnotil výsledky. Celkem spokojen si přepnul hlavní diagnostický bio-panel.
     "Sáro…., Sáro…..," zašeptal právě se probouzející Jacob Carter.
     "Já….," začala Sedmá, ale Tom ji přerušil.
     "Nejspíš si myslí, že jste jeho sestra. Vypadáte podobně," podal ihned vysvětlení.
     "Aha. Co teď?" Pustila jeho ruku a jemně ji položila zpět na hruď.
     "Praporčíku? Slyšíte mě!" Hlas doktora zapůsobil mnohem razantnějším dojmem. Mladý muž se prudce narovnal, otevřel oči a vydechl. Rozšířené zorničky po několika zamrkáních znovu dostaly normální velikost a tvar.
     "Co… kde…," vyhrknul ze sebe.
     "Jste zpátky na Voyageru, praporčíku," usmíval se doktor promlouvaje konejšivým hlasem.
     "Aha. Já … vůbec nic si nevybavuji. Naposledy…," zmlknul, když zaznamenal Sedmou.
     "Došlo k selhání transportéru. Zůstal jste na palubě a ztroskotal dole na planetě," podala bez váhání krátké vysvětlení.
     "Ztroskotal? Já si pamatuji nouzový transport, ale nic dalšího," mluvil zmateně, nechápaje, o čem mluví.
     "Nevadí. Teď jste v bezpečí a já musím zjistit, zda tohle velké dobrodružství na vás nezanechalo následky," přiměl ho doktor, aby si opět lehnul.
     "Jak dlouho?"
     "Trvalo čtyři a půl dne, než jsme vás našli," doplnila ihned Sedmá.
     "Ano," utnul doktor rychle diskusi. "A teď, pokud vím, jste chtěla jít regenerovat! Pokud nechcete, abych vám nařídil…"
     "Není třeba, doktore." Udělala čelem v zad a svižným krokem opustila ošetřovnu.
     "Teda, tys nám ale pořádně nahnal, Jacobe," zavrtěl Tom soucitně hlavou.
     "Je mi to líto, Tome," omlouval se mladík. První mise a hned všechno zpackal.
     "Vůbec se neomlouvej, kamaráde. Na svůj první výsadek sis vedl zatraceně dobře," nadhodil Paris lehce. "Příště už budeš mít i víc štěstí a vyhneš se problémům. To víš, každý nováček musí jednou projit křest ohněm. Tys nejenom prošel, ale dokonce ses i vrátil, což mnozí před tebou nezvládli."
     "Pane Parisi?" přerušil dialog doktorův hlas. "Přestaňte tlachat a raději mi pomozte."
     "Ano, doktore," ušklíbnul se Tom přátelsky na Jacoba.

* * *

     Hvězdné datum 52045.438 (16. 01. 2375 - 16:00)
     Kapitán Kathrin Janewayová si dovolila poslední úsměv, než vystoupila z výtahu. Šťastný konec posledního dobrodružství pro ni po celých dnech napětí znamenal nepopsatelnou úlevu. Nepřišla o dalšího člena posádky, z čehož měla víc než jen radost. Doktor konečně sice neochotně, ale svolil k návštěvě. Sama včera viděla totéž co on a musela alespoň v duchu souhlasit s jeho závěry. Způsob, jakým přežil, vyvolával příliš mnoho otázek. Zastavila před dveřmi ošetřovny. Nasadila přívětivý úsměv a vešla dovnitř. Tom Paris ji vítal hned u dveří a vedl k bio-lůžku, kde se mladík nervózně ošíval. Doktor seděl za prosklenou přepážkou u svého lékařského terminálu.
     "Jak se máte, praporčíku?"
     "Už dobře, madam."
     "Pořádně jste nás všechny vyděsil. Doufám, že to nehodláte opakovat příliš často," začala vlídným hlasem.
     "Ovšemže ne, kapitáne," ujistil ji okamžitě.
     "Dobře. To ráda slyším," usmála se, protože důvod k úsměvu skutečně měla.
     "Jacobe, kapitán by ti chtěla položit pár otázek ohledně tvého dobrodružství," vstoupil do hovoru Tom Paris. Znal praporčíka mnohem lépe než kapitán a věděl o jeho nervozitě. Obzvláště v přítomnosti vyšších důstojníků.
     "Samozřejmě. Ačkoliv není skoro co říci."
     "Pak mi prosím řekněte, co si pamatuje. Cokoliv."
     "No, já jsem přemýšlel…, nepamatuji si nic z té havárie. Snad jen jednu věc, která ale podle mě s ní nesouvisí," vyrážel ze sebe Carter nejistě usilovně přemýšleje.
     "Povězte mi o ní," vyzvala ho.
     "Nejspíš šlo halucinaci. Doktor říkal, že při nedostatku kyslíku…," zamumlal zdánlivě nesouvisle. "Každopádně jsem viděl…, nevím kde… neviděl jsem… nic v pozadí…"
     "Uklidni se, Jacobe. Co jsi viděl?" Tom Paris stál u levé strany bio-lůžka. Sledoval hodnoty na panelu. Došlo k mírným změnám. Zatím nebylo nutné volat holodoktora.
     "Ano, ovšem. Byl tam. Celý v černém. Nikdy předtím jsem ho neviděl… a přesto jako bych ho odněkud znal. Ta tvář byla prostě povědomá."
     "Jaké byl rasy? Nebyl třeba Vulkanec?" nadhodila kapitán tázavě ve snaze vysvětlit alespoň jednu záhadu.
     "Ne, ne, nic takového. Vypadal naprosto lidsky," zavrtěl hlavou.
     "Říkal něco?"
     "Ano. Slova si teď nedokážu vybavit. Mám pocit, jako by se mě zkusil dotknout, ale nebyl hmotný… Pak už jsem jenom viděl Sáru…, ale nebyla to ona…"
     "Nejspíš máš na mysli Sedmou," pomohl mu opět Tom.
     "Ano. Procitnul jsem. Ona stále nade mnou. Já prostě myslel…," nenacházel dalších slov.
     "Z toho si nic nedělej, Jacobe. Ona se přišla podívat, jak ti je."
     "Opravdu? Kvůli mně?"
     "Udělal jste na naši novou členku posádky velký dojem. A věřte, na ni jen tak někdo dojem neudělá," ujistila ho kapitán zcela vážně.
     "Pouze jsem se snažil," pokrčil Jacob rozpačitě rameny.
     "Asi dost, protože tě hledala společně s námi víc jak pět dní v kuse," přihodil poznámku Tom.
     "Nejspíš máte přítele někde hodně vysoko, praporčíku," řekla kapitán s úsměvem. "Pokud byste si na cokoliv vzpomněl, přijďte bez obav přímo za mnou."
     "Ano, kapitáne."
     Neviděla, jak Tom obrátil oči v sloup. Vlastně si nedovedl představit, že by zašel za kapitánem osobně. Doktor si vybral svůj vstup na scénu ještě před odchodem kapitána. Zpražil pohledem Parise, který stále udržoval kyselý výraz.
     "No, praporčíku, myslím, že vás mohu poslat do domácího léčení. Všechny testy vypadají v pořádku a určitě se budete cítit pohodlněji ve své kajutě."
     "Ehm…, ano. Asi ano."
     "Zatím pouze odpočívejte a nic nedělejte. Dokud si nebudu absolutně jistý, že vám nic není."
     "Říkáte, že jsem v pořádku, doktore," namítnul Carter zamračeně.
     "Říkám, že vypadáte v pořádku. Ne, že jste v pořádku," opravil ho doktor pečlivě odděluje od sebe jednotlivá slova. "Tady vám připnu lékařský skener, abych mohl monitorovat vaše životní funkce mimo ošetřovnu."
     "Ano, ovšem."
     "Přijďte zítra ráno v 08:00. Pak budu moci říci, zda jste opět schopen služby."
     "Ano, doktore."
     "Budete mě ještě potřebovat, doktore? Já…," zkusil Tom využít situace k opuštění ošetřovny.
     "Dnes ne, pane Parisi. Přijďte normálně pozítří ve 14:00."
     "Díky, doktore."
     "A ať vás nemusím nikde shánět!"
     Poznámka pronesená směrem k zádům hlavního pilota neměla požadovaný účinek. Vyšel ven společně s kapitánem. Podle výrazu vypadala poměrně spokojeně. Pouze zdánlivě. Chtěl kapitánovi položit jednu konkrétní otázku, ale pořád váhal. Prostě si nebyl jistý, jak by reagovala. Dveře výtahu se otevřely a oba dva do nich vešli.
     "Můstek!" zadala místo určení Janewayová.
     "Opravdu máte v úmyslu proletět tou červí dírou, kapitáne?" sebral odvahu k otázce.
     "Ne dokud si nebudu jistá, že můžeme proletět bezpečně," řekla pevně.
     "A pokud si nebudete jistá?" zkusil druhou otázku.
     Věnovala hlavnímu pilotovi pohled, jaký učitel věnuje obzvláště zlobivému žákovi. Dveře turbovýtahu se otevřely a ona bez odpovědi vstoupila na můstek. Tom pouze pokrčil rameny. Konec konců se pouze zeptal. Vlastně ani nečekal odpověď. S úsměvem převzal kormidlo od mladé praporčice. Dovolil si jeden letmý pohled. Na posledních pár hodin zaujal opět místo hlavního pilota. Akorát nebylo kam letět. Sice opisovali parabolickou dráhu kolem anomálie, ale jinak nic, co by vyžadovalo mimořádné kvality pilota.

Kapitola 5

     Enterprise, hvězdné datum 52045.896 (16. 01. 2375 - 18:00)
     Praporčík Sarah Carterová dokončila konečně svůj úkol. Téměř na chlup přesně. V prvních okamžicích považovala provedení změn za absolutně nemožné. Podobně reagovali i její kolegové. Jenže nemožné úkoly patřily k jejich práci, takže se do ní vrhnuli. Ona sama dostala nejtěžší úkol ze všech. Proč, to netušila. Z Mikelova pohledu, když zdůrazňuje naprostou přesnost rozděloval specifikace, nešlo vyčíst absolutně nic. Ona a Reginald Barclay dostali dvě nejtěžší zadání. Kupodivu vzájemnou spoluprací dokázali své úkoly splnit. Poručík Barclay působil dosti upjatým dojmem, ačkoliv byl bezesporu vynikající inženýr. Míval sklony příliš se zabrat do řešení problému. V jeho záznamech se hromadily podivuhodné výstřelky, které činily z osobního spisu nesmírně zajímavé čtení. Sice tvrdil, že je vyléčen ze závislosti na simulátorech, ale jeho hlavní koníček - holografické technologie - zůstal. Dokonce měl určitý nezanedbatelný podíl na vytvoření holografického doktora. PZH neboli Pohotovostní zdravotnický holoprogram. Během společné práce poručíka poznala trochu více než za celé měsíce společné služby na lodi.
     Vyloudila šťastný úsměv. Konečně hotovo. Pocit dobře vykonané práce jí vždycky přinášel značné uspokojení. Spustila závěrečnou diagnostiku. Počítač ohlásil, že potrvá dvanáct hodin. Dost času. K cíli doletí až za pár dní, takže stihne termín včas. Nyní mohla věnovat pozornost jinému problému nesouvisejícímu s vlastní prací. Vlastně chtěla začít hledat už před čtyřmi dny, jenže zůstala zcela pohlcená prací a na nic jiného nezbýval čas.
     "Tak jak to jde, Sáro?" zaznamenala hlas poručíka La Forge.
     "Jsem hotová, pane. Právě projíždím diagnostiku všech nastavení."
     "Skvělá práce!" zamnul šéfinženýr rukama usmívaje se.
     "Děkuji, pane."
     "Musím říci, že s Regiem jste dokázali, co já považoval skoro za nemožné," připustil uznale. Sám viděl původní specifikace a obrazně se mu nad nimi protočily panenky.
     "Nebylo to zase až tak těžké, když najdete správný způsob," odtušila skromně.
     "Byli jste dobrý tým," poznamenal znovu pochvalně a myslel svá slova zcela vážně. Možná by tihle dva mohli společně hodně dokázat. Určitě, jeden od druhého by mohl leccos pochytit.
     "Myslím, že přeháníte," lehce zčervenala ve tváři nad nečekanou chválou.
     "Ne, nepřeháním. Ale nebudu vás uvádět do rozpaků," odkašlal si lehce a zanechal dalších pochvalných výroků, za což byla neskonale vděčná. "Vidím, že jste skončila. Nechcete zajít na skleničku do Přední desítky?" navrhl.
     "Dnes ne, pane. Jsem hrozně unavená," odtušila s úsměvem. Asi by nabídku přijala, kdyby neměla v hlavě jiný plán. V duchu se proklínala, protože opravdu nabídku chtěla přijmout. "Mám ještě něco, co chci vyřídit," dodala nakonec omluvně.
     "Samozřejmě. Tedy někdy jindy?"
     "Budu moc ráda, pane."
     "Já také."
     Geordi La Forge zamířil ze strojovny. Měli kousek společné cesty, takže ji doprovázel. Přesněji řečeno hodlal doprovázet. Sotva po pár krocích narazil do Data. Skoro svého umělého přítele v onom okamžiku nenáviděl. Pouhý zlomek vteřiny, prchavý okamžik. Ona mizela v chodbě.
     "Geordi?" Pokud androidův výraz kdy skutečně vypadal doopravdy zmateně, vyjma okamžiků, kdy fungoval jeho emocionální čip, pak právě teď.
     "Ano, Date?"
     "Mám problém s vytvořením biopole podle specifikací, které mi dodal Mikel," přiznal k velkému překvapení inženýra svou porážku. "Nedokážu ho prostě nastavit tak, aby plnilo svou funkci. Tedy přesněji řečeno, nedokážu ho nastavit tak, aby ochránilo kohokoliv jiného kromě sebe."
     "Ukaž, podívám se," vzal si od něj padd.
     Víc z hovoru dvou dlouholetých důstojníků a přátel Sára neslyšela. Jejich hovor utichal, jak se vzdalovala ze strojovny. Výtahem vyjela do obytné sekce. Za dalších pár minut vešla do své ubikace. S povzdechem ze sebe shodila kabát uniformy. Dopadla do křesla. Notnou chvíli vychutnávala pohodu, jelikož si celý den nesedla. Oblečení hodila ledabyle přes okraj křesla. Nehodlala se příliš zdržovat s úklidem. Cestou sem vytlačila z hlavy všechny pracovní záležitosti. Mohla tak soustředit svou mysl k jinému problému. Konečně vběhla pod sprchu a příjemný proud vody nechala stékat po nahém těle. Dokázala přenastavit sprchu, aby voda proudila pod určitým tlakem. Bylo to pak mnohem lepší než sonická sprcha. Dlouhé minuty vychutnávala nesmírně příjemný pocit a v duchu si představovala, jak odplavuje všednosti celého pracovního dne. Šampón a tekuté mýdlo, jež dostala k posledním narozeninám od matky, použila právě teď. Vždycky zanechávaly krásnou vůni, vůni domova. Její matka byla vynikající botaničkou a sama vytvořila ze získaných plodů své práce nádhernou přírodní kosmetiku. Sára žádnou jinou nepoužívala, pouze tu od ní. Když vylezla ven, zabalená do osušky, měla mysl jasnou a čistou. Usedla ke kapesnímu terminálu a zadala vyhledávací parametry. To, že z ní ručník spadnul a odhalil celou horní část, ignorovala.
     Osušku nepřítomně odhodila na nejbližší volné místo a oblékla si čistou uniformu místo civilního oblečení. Počítač stále vyhledával v rozsáhlé databázi podle konkrétních specifikací. Pokrčila rameny. Sesbírala pohozené oblečení. Uniformu dala vyprat. Ručník ihned uklidila zpět do koupelny. Matka jí celý život vtloukala do hlavy, že pořádek je základem všeho. Znovu usedla do křesla. Trpělivě čekala na výsledek hledání. Pohodlné křeslo ji skoro uspalo, protože po dlouhém dni cítila jistou únavu. Začala v křesle klimbat. Oči se zavíraly a ona začala pomalu, ale jistě upadat do spánku.
     "Vyhledávání dokončeno!" vyrušil ji z polospánku hlas počítače. Vyskočila okamžitě z křesla. Ihned usedla před osobní počítač v očekávání, co najde. K jejímu úžasu našel počítač pouze jednu jedinou fotografii. Hromadnou fotografii s lidmi, jež neznala. V uniformách, které dnes působily poněkud archaickým formálním dojmem. Chvilku přemýšlela. Ano, muselo jít o svatební fotografii. Blondýnku dole uprostřed držel za ruku hnědovlasý, příjemně vypadající muž nápadně podobný Jacobovi. Žena jí byla také velice podobná, pouze v den pořízení fotografie už hodně překročila třicítku. Oba dva se usmívali. Svým způsobem jí někoho připomínali. Oba dva na sobě měli uniformy. Zřejmě šlo o vojenskou svatbu, ačkoliv přátelé kolem byli sice oblečení slavnostně, ale ne všichni vojensky. Kromě první řady postavy tak nějak zůstávaly v pozadí, kromě jediné. Právě kvůli ní počítač vybral tuto fotografii. Trochu stranou od ostatních stál Mikel. Ve stejně černém přiléhavém oblečení, jako když ho spatřila ve výtahu i později ve strojovně.
     "Počítači, jak stará je tato fotografie?"
     "Informace není známá."
     "Je možné určit stavbu na fotografii?" Byla trochu rozmazaná a nešlo přesně určit typ budovy.
     "Příliš nejasné. Nelze určit."
     "Tak dobrá," zamnula si bradu přemýšlejíc nad zadáním. "Počítači, urči uniformy, které mají na sobě, a na jejich základě proveď odhad stáří fotografie."
     "Analýza hotova. Slavnostní uniformy pravděpodobně, americké námořnictvo. Období přelomu dvacátého a jednadvacátého století. Odhadovaný čas pořízení - rok 2005."
     "Analyzuj jednotlivé osoby."
     "Analýza provedena. Žádné výsledky hledání."
     "Důvod!"
     "Informace z období před třetí světovou válkou byly převážně zničeny. Veškerá dochovaná data jsou uložena v archívech Hvězdné flotily na Zemi."
     "Zaměř muže v černém na levém okraji a porovnej ho s kapitánem Martinesem!" nařídila po poslední odpovědi.
     "Dokončeno. Vizuální identifikace ukazuje více než 95 % shodu."
     "No dobrá." Přehrála data do kapesního paddu a zaklapla panel.
     Vstala ze židle a okamžitě vyrazila hledat odpovědi jinam. Než došla k výtahu, zjistila, že neví, kde má Mikel ubikaci. Počkala, než dvojice členů posádky přejde, a pak si vyvolala informace u nejbližšího panelu. Nečekala na nic dalšího. Vyjela do příslušného patra. Svižným krokem došla až k určené ubikaci. Důstojník ostrahy stál u dveří. Zamračeně přišla blíž. Zvedl ruku v gestu, ať zůstane stát.
     "Potřebuji mluvit…," začala sebevědomě, ale gestem zdvižené ruky ji přerušil.
     "Je mi líto, ale mám rozkaz nikoho nevpouštět!" odtušil chladným profesionálním hlasem.
     "Mám něco, co ho bude zajímat!" ukázala padd.
     "Je mi líto. Za žádných okolností!" odtušil, aniž by na padd byť jen pohlédl. "Zkuste si vyžádat schůzku přes komandéra Rikera. Měl by být právě u sebe."
     "Díky."
     Těžko mohla skrýt svůj vztek. Jako by věděl, že přijde. Ale byla odhodlaná dotáhnout záležitost do konce. Přikývla na souhlas. Poslední informaci jí nemusel říkat. Nesla v sobě jistou vstřícnost. Nasadila svižné tempo. Výtahem vyjela do příslušného patra. Nemusela se ptát na cestu. U komandéra už jednou byla v počátečním období své služby na lodi. Cestu si pamatovala naprosto přesně. Zastavila u jeho dveří. Žádná stráž, poznamenala si pro sebe ironicky. Zazvonila. Čekala. Žádná odpověď. Už chtěla zazvonit podruhé, když přišlo vyzvání ke vstupu. Odhodlaně vešla dovnitř. Málem šla do kolen. Velitel Riker zrovna vycházel v županu z koupelny, černé vlasy dosud mokré a ještě rozcuchané. Změřil si ji pohledem, který v sobě nenesl žádné známky nevrlosti. Byl zvyklý na podobná vyrušení. Málem si nafackovala. Samozřejmě, po konci směny bývá dobrým zvykem umýt se a jít spát. Tenhle fakt jí poněkud nedošel.
     "Promiňte, pane…, asi jsem nepřišla ve vhodnou dobu…," vykoktala ze sebe nervózně.
     "Možná právě naopak. Praporčík Carterová, že?" vzpomněl si, jak Geordi o ní mluvil během včerejší partičky pokeru. V rámci pozvednutí morálky nařídil sraz ve své kajutě a obvyklí hráči, jako Geordi, Beverly, Worf a Dat, přišli.
     "Ano, pane."
     "Právě jsem dočetl zprávy o úpravách na lodi. Musím říci, že mám jenom hrubý obraz, čeho všeho se týkají," řekl ukazuje na tabulky na stole.
     "To jsem netušila, pane. Já… přijdu jindy." S tímhle nepočítala a jenom zoufale hledala, jak co nejrychleji vycouvat.
     "Posaďte se a řekněte, co máte srdci." Rukou zakryl zívnutí. Usedl do křesla a nabídnul jí druhé volné. Doufal, že půjde o něco důležitého, když kvůli tomu přišla až za ním.
     "Děkuji, pane. Já… Možná to není až tak důležité, ale našla jsem něco podivného," vysoukala ze sebe nakonec.
     "Ukažte!" natáhl se po tabulce.
     "Jde o velice starou fotografii. Podle uniforem z počátku jednadvacátého století," podala vysvětlení doufajíc, že uvidí totéž co ona.
     "Hmm," zaměřil plnou pozornost na fotografii. Chtěl položit otázku, proč mu ji ukazuje, když pohledem spočinul v levé části obrázku. "Ta podoba je vskutku zajímavá."
     "On ví o mě a mé rodině mnohem víc, než by měl znát. Jisté informace zůstávaly pouze v úzkém rodinném kruhu, už řadu generací. A on…"
     "Je jedna velká záhada," doplnil za ni. Nadhodil chápavý úsměv. Promnul si bradu a na ní pečlivě pěstěné vousy, v poslední době protkané prvními známkami šedin.
     "Možná by mi mohl říci…," zkusila nadhodit.
     "Na to předem zapomeňte!" prudce vstal. Ve skutečnosti hledal, kam zařadit parfém, jejž používala. Považoval se za znalce, ale tuhle vůni neznal. Nebyla nijak vtíravá ani výrazná, zato příjemná. Obrácený zády rychle dodal. "Zůstává ve své kajutě po celou dobu cesty. Vyjma okamžiku, kdy svolal poradu nebo osobně předává informace. Velice důrazně žádal, aby ho nikdo nerušil, dokud nebudeme u cíle cesty."
     "To jsem nevěděla."
     "Ani nemohla vědět. Věřte mi. Já mám také spoustu nezodpovězených otázek," ujistil ji vážně.
     "Děkuji za váš čas, pane." Vstala, když poznala, že ani tady neuspěje.
     "Poručík La Forge si vaši práci pochvaluje," řekl, než došla ke dveřím. "Takže neudělejte žádnou hloupost." Přišel k ní blíž. Získal tím příležitost lépe si ji prohlédnout. "Pokud budete chtít, mohu našemu hostu položit pár otázek k téhle fotografii, hned jakmile ho uvidím. Ale za žádných okolností nezkoušejte navštívit ho osobně bez pozvání. Nevím proč, ale mohlo by vás čekat nepříjemné překvapení."
     "Děkuji, pane." Nechala mu padd v ruce. Rychle odešla nabitá nečekanými dojmy. Bohužel ne dojmy, které by jí pomohly přijít záhadě na kloub.

     Delta kvadrant, hvězdné datum 52047.512 (17. 01. 2375 - 08:10)
     Praporčík Carter odcházel z ošetřovny, kde strávil poměrně krátký čas. Doktor sice stále neochotně, ale pustil ho s podmínkou častějších návštěv zpátky do služby. Nechápal přesně, proč ho pořád důkladně skenuje. Nenašel odvahu k otázce. Zato od včerejšího večera, kdy opustil ošetřovnu, měl dost času k přemýšlení. Pomalu, ale jistě si začínal vybavovat mnohem konkrétněji obsah snu. Pokud ovšem šlo o sen, nikoliv halucinaci. Rozhodně si nemohl přivodit stav takového transu sám. Během pátrání narazil na první stopu. V osobní databázi našel fotografii. Nevěděl ani, že ji má. Podle záznamů ji dostal od strýce. Kapitán chtěla vědět cokoliv neobvyklého. Bylo tohle zjištění natolik neobvyklé, aby za ní zašel? Potřeboval poradit. Rozhodně nechtěl vypadat hloupě před celou osádkou můstku. Naštěstí potkal cestou sem Toma Parise. Slíbil mu dát signál, až bude kapitán ve své pracovně.
     Ten signál skutečně přišel. Sice až za dvě hodiny, ale přišel. Omluvil se poručíku Torresové, že musí mluvit s kapitánem. Uvolnila ho bez řečí. Utíkal do své kajuty, kde měl připravený padd s fotografií. Tom slíbil dát signál, pokud by kapitán nezůstávala u sebe. Odhodlaně vstoupil do výtahu. Jako místo určení zadal můstek. Vlastně na můstku nikdy předtím nebyl. Věděl, jak vypadá, ze schématu, ale sám ho nikdy neviděl. Dorazil na Voyager společně s Harrym Kimem a Tomem Parisem. S Harrym přiletěl v raketoplánu a Toma poznal na základně. Získal dva přátele, což bylo víc, než v co mohl naprostý nováček doufat. Ze zamyšlení ho vyrušil svist otevíraných dveří. Odhodlaně vešel na můstek. Kapitánova pracovna byla nalevo. Pohledy osádky můstku byly veskrze zvědavé, možná až obdivné. Harry vzhlédl od své stanice, aby kývnul na pozdrav, a vyloudil povzbudivý úsměv. Možná viděl nejistotu v Jacobově tváři.
     "Jdete za kapitánem, praporčíku?" oslovil ho komandér.
     "Ano, pane," odpověděl pevně bez zakoktání. Nevěděl proč, ale bývalý makistický velitel v něm dokázal vzbudit pocit důvěry. Možná svým hlasem, který zněl tak otcovsky.
     "Dobrá, ale chvilku počkejte. Právě něco probírá s Tuvokem," doplnil Chakotay další důležitou informaci.
     "Ach, ovšem. Možná bych měl přijít později…," zarazil se, když viděl Tomův omluvný výraz.
     "Nemusíte. Nebude…" Nedokončil větu, když dveře do pracovny vypustily šéfa bezpečnosti ven. Vulkanec vypadal zcela klidně jako vždy. "Co jsem říkal. Můžete jít, kapitán vás čeká."
     "Ach…, ano, pane. Ovšem." Přistoupil ke zvonku a zazvonil. Výzva ke vstupu přišla okamžitě. S hlubokým nádechem vešel dovnitř. Kapitán si právě z replikátoru poručila černou kávu. Usrkla oblíbeného černého nápoje. Spokojeně zamručela. Začala věnovat pozornost návštěvníkovi. Neměla na sobě kabát uniformy, pouze dlouhý modrý rolák s čtveřicí zlatých hvězdiček na krku. Kabát uniformy ležel odložený na pohovce. Nasadila úsměv, kterým ho vítala. Nabídla mu křeslo a sama usedla na pohovku. Upila další doušek kávy, než položila hrnek na stolek.
     "Tak povídejte, praporčíku. Předpokládám, že jste na něco narazil," vyzvala ho ihned.
     "Tím si nejsem úplně jist, kapitáne," znejistěl. Možná přeci jenom nebyl důvod, proč vytahovat náhodnou podobnost fotografie a vidiny, které spolu nejspíš ani nesouvisí.
     "Každá maličkost může být důležitá. I ta sebenepatrnější," ujistila ho vidouc Jakobovu rozpačitost.
     "Ano, ovšem," odkašlal si. "Já… našel jednu velice starou fotografii, kterou mi poslal můj strýc."
     "Ukažte!" projevila ihned zájem.
     "Tady," podal jí tabulku s fotografií.
     "Nikdy předtím jsem ji neviděl. Ani jsem nevěděl, že ji mám," pokračoval. "Každopádně ten muž, kterého jsem viděl a kterého jako bych odněkud znal, je zde!" ukázal do levého okraje.
     "Zajímavé," řekla zamračeně.
     "Znáte ho?"
     "Vypadá jako kapitán Martines. Potkala jsem ho před léty na jedné vědecké konferenci, ještě před mým jmenováním."
     "Byl něčím zvláštní?"
     "Dobrá poznámka. Ačkoliv v jeho záznamech je uvedeno, že je člověk. Zjevně disponoval určitým druhem mentálních schopností u nás lidí zcela netypických, spíš u…," zmlkla uprostřed věty.
     "Myslíte, že mohl být tam dole?" vydechl překvapen tím, jak snadné vysvětlení mohlo být.
     "Nevím. Zmizel během konfliktu u Wolfu 359. Pokud není mrtvý, tak ho asimilovali Borgové."
     "Takže zase nic."
     "Jak stará je ta fotografie?"
     "Nemám nejmenší tušení. Dvě stě, možná tři sta let. Což znamená, že nemůže jít o jednoho a téhož člověka."
     "To asi ne." Pozvedla pravou ruku se vztyčeným ukazováčkem. "V jeho složce není uvedeno datum narození ani věk, což je každopádně zvláštní, ale máte pravdu."
     "Ta fotografie je ze svatby…," nadhodil, aniž by chápal proč.
     "Opravdu?" vzbudila slova kapitánův zájem.
     "Bohužel nevím přesně, kdo mohou být ti dva uprostřed. Rodinná kronika datuje záznamy až po třetí světové válce a ani ty nejsou zdaleka kompletní. Není tam každopádně zmínka o žádné svatbě předtím, nebo podobné upřesňující informace."
     "Víte co? Myslím, že to stojí za bližší prozkoumání. Možná zjistíte, že genealogie je nesmírně zajímavá, i když třeba nenajdete nic, co by pomohlo naší současné situaci."
     "Promiňte, kapitáne, že se zeptám, ale v jaké přesně situaci jsme? Já nevím téměř nic…," zkusil opatrně nadhodit.
     "Ani nemůžete vědět." Povzdechla si se smutným úsměvem. "Asi dva milióny kilometrů od planetoidu, z kterého jsme vás zachránili, je červí díra. Červí díra vedoucí přímo do okrajové části Alfa kvadrantu. Jenomže všechno vypadá na past. Mimořádně důmyslnou past."
     "Ach tak."
     "Řekněte Sedmé z Devíti, ať vám pomůže s hledáním. Já požádám Tuvoka, aby prohledal databázi a poté si vyměníme vzájemné poznatky."
     "Ano, kapitáne. Děkuji."
     Vstal a opustil kapitánovu pracovnu naplněn zcela novými dojmy. Setkání dopadlo mnohem lépe, než čekal. Dokonce mnohem lépe, než si vůbec představoval. Samozřejmě nemohl vědět, že Tom s kapitánem mluvil předtím a nenápadně naznačil, že má něco zajímavého. Naznačil i cosi víc, aby usnadnil možný rozhovor. Jacob zamířil ihned do nákladového prostoru dvě. Sám hodlal přijít záhadě fotografie na kloub. Záhada s kapitánem Martinesem, kterému - jak si najednou vybavil - říkali pouze Mikel. Zastavil se. Mikel, ano. Odněkud ho zná. Jenže odkud? Znovu vykročil, tentokrát mnohem odhodlaněji než předtím. Vešel do nákladového prostoru. Sedmá stála ve svém výklenku, oči zavřené během spánkového cyklu. Jak může proboha spát ve stoje? Pohlédl na panel před výklenkem. Do konce regenerace zbývalo necelých pět minut. Nemohl si pomoci, aby nezůstal a nezíral na ni. Vypadala tak… sice podobná Sáře, ale teď měl možnost konečně porovnat odlišnosti. Ne, šlo o dvě rozdílné ženy. Ta živost vyzařující ze sestřiny tváře neměla u Sedmé místo. Ráznost a řád ani nedávaly podobným pocitům místo. Občasný úsměv byl u ní vždy úspěchem.
     Ustoupil kousek stranou. Čas regeneračního cyklu skončil. Tiché cvaknutí následované okamžitým probuzením. Otevřela oči. Automaticky učinila dva kroky vpřed až ke konzoli před výklenkem. Zaznamenala jeho přítomnost. Zatím nereagovala. Pouze naťukala pár povelů na klávesnici, než obrátila plnou pozornost k němu. Změřila si ho pohledem, spíše zvědavým než přísným. V jednom okamžiku měl pocit, že se bude zlobit za vyrušení.
     "Vidím, že už se cítíte lépe," pronesla v úvodu konverzačním tónem. Na její poměry šlo o přátelský tón.
     "Ach, ano. Děkuji," zareagoval pevným hlasem bez sebemenšího zadrhnutí.
     "Co je účelem vaší návštěvy?" přešla ihned po kratičké zdvořilostní otázce zpátky k věci.
     "Kapitán mě poslala, abych vás požádal o pomoc při hledání."
     "Předejte specifikace," požádala obratem.
     "Tady," podal jí padd s fotografií.
     "Zajímavé," řekla ještě dříve, než stačil ukázat, o koho tu jde. Pravou rukou neomylně ukázala přímo na něj. "Objekt 80239. Borgové ho nikdy nedokázali asimilovat."
     "Borgové ho chtěli asimilovat?" Přemýšlel, proč ho samotná informace překvapuje.
     "Ano, jenomže spojení s Krychlí 439, bylo náhle přerušeno. Následné pátrání nenašlo ani Krychli, ani soustavu, v níž podle souřadnic měla být. Hvězda tamní soustavy vybuchla v novu. Krychle musela být ochromena, protože ji s největší pravděpodobností pohltila nárazová vlna."
     "Ach tak."
     "Zvláštní," zamračila se lehce. "Před šesti dny jsem měla sen, jenž by přesně odpovídal této události."
     "Nevěděl jsem, že máte sny," řekl automaticky, aniž by si promyslel slova.
     "Nejspíš nešlo o sen, tak jak ho chápete vy," vysvětlovala hledajíc vhodná slova, jimiž by popsala rozdíl. "Spíše o jakési ozvěny v mém kortikálním uzlu."

Kapitola 6

     Enterprise NCC-1701D, hvězdné datum 52053.43 (19. 01. 2375 - 12:00)
     Konečně u cíle. Loď Federace vystoupila z hyperprostoru v bezpečné vzdálenosti. Přes deset miliard kilometrů vzdáleni od cíle cesty. Díky upraveným senzorům měli nevídaný dosah. V další pouti pokračovali pouze impulsní rychlostí. Výsledky přicházely téměř okamžitě. Za normálních okolností by nedokázali zaznamenat běžně nezachytitelné záření vyzařující v určitém vzorci po celé soustavě. Předchozí tři lodě do něj musely vletět, čímž zpečetily svůj osud. Senzory ukazovaly celkem jedenáct plavidel. Nešlo určit tonáž, velikost, typ, pouze počet. Z toho tři svítící body patřily lodím Federace. Kapitán Picard seděl na můstku, po pravici prvního důstojníka, který se mračil ještě víc než on. Po levé straně seděl Mikel. Obvyklý klid z jeho tváře zmizel. Neviděl víc, než kolik řekly senzory, takže působil taktéž neklidným dojmem. Strnule seděl v křesle. Mohl pouze hádat a v současné situaci nevěřil ani vlastnímu, jinak velice dobrému odhadu.
     "Kapitáne, podle výpočtů můžeme vstoupit nanejvýš do vzdálenosti čtyř miliard kilometrů od anomálie. Dále neproletíme, kvůli časové radiaci," oznámil zcela klidně Dat.
     "Vezměte nás do minimální bezpečné vzdálenosti, pane Date," pokynul k androidovi sedícímu u kormidla.
     "Ano, pane."
     "A co teď? S lodí dál neproletíme," vyzval Picard jejich průvodce, aby navrhnul další postup.
     "Pak musíme použít raketoplán. Je dost malý, aby proklouznul. Zároveň dost prostorný, aby mohl nést kapesní silové pole zabraňující průniku časové radiace." Mikelovi lehce zaškubaly koutky úst. "Bohužel totéž nedokážeme vytvořit pro celou loď." Což nebyla úplně pravda. Federální technologie prostě jenom nebyla na podobné principy uzpůsobena. S tím nešlo momentálně nic udělat, tudíž neučinil žádnou další poznámku.
     "Asi nám nic jiného nezbude," přikývnul Picard. S podobnou situací víceméně počítal.
     "Jak poznáme, zda některá z těch lodí nebude po raketoplánu střílet?" přihodil Riker hlasem ďáblova advokáta.
     "Silové pole odstíní jeho signaturu. Žádná z lodí uvnitř ho nebude moci spatřit, natož zaměřit. Jedinou možností by byla střelba naslepo, ale to by o nás museli vědět. Jejich senzory nevidí nic z toho, co je mimo anomálii, stejně jako my bychom při standardním nastavení senzorů neviděli nic z toho uvnitř," vysvětlil blíže.
     "A když dojde k problému a oni tam uvíznou?" nenechal Riker situaci jen tak být.
     "Pokud vypustíme retranslační stanice a propojíme všechny do jedné sítě, budeme mít náš tým neustále v dosahu transportéru," vyložil svůj plán. Prostý, jednoduchý. Opět pomlčel o jisté skutečnosti, v níž ho pronásledovalo velice nepříjemné tušení, že to nebude stačit. Věděl, že něco není zcela v pořádku. Nešlo jenom o anomálii. Ještě další věc neměla být.
     "Pane La Forgi?" obrátil se Picard pro potvrzení k vlastnímu zdroji.
     "To půjde, pane. Jenom nevím, kolik jich raketoplán uveze," přisvědčil počítaje v hlavě, kolik jich dokáží nacpat dovnitř.
     "Použijte raketoplán z Odyssey. Má lepší parametry než raketoplány Enterprise," přidal Mikel další návrh.
     "Má pravdu, kapitáne," souhlasil okamžitě Geordi nadávaje si, proč ho to nenapadlo samotného. Ostatně poručík Webster poté, co zmeškal setkání s mateřskou lodí, souhlasil, ať ho využijí pro vlastní potřeby.
     "Dobrá. Geordi, vyberte si dvojčlenný tým a můžete letět."
     "Ano, kapitáne. Date?" vybral si androida téměř automaticky ke spolupráci. Nejprve by ze zdvořilosti vyzval pilota z Odyssey, ale toho doktorka držela dost dlouho na ošetřovně. Posléze mu zakázala alespoň týden cokoliv dalšího dělat. Zůstala zcela neoblomná. Žádné protesty, sliby ani prosby na ni neplatily.
     "Ovšem, Geordi." Android ihned vstal z místa pilota, jež zaujal jiný člen posádky.
     "Koho ještě chcete vzít s sebou?" vyzvídal první důstojník.
     "Praporčíka Carterovou. Je velice dobrá." Navíc ostrá mise jí jenom napomůže sebrat trochu víc sebevědomí. Alespoň v tom duchu radila Deanna během partie pokeru před čtyřmi dny u komandéra Rikera. Ten kývnul na souhlas. Sám měl možnost udělat si o ní obrázek a s Geordiho volbou souhlasil.
     "Jste si jist?" odtušil Mikel zvláštním silně neosobním tónem.
     "Naprosto!" vyjádřil své přesvědčení zcela pevně.
     "Dobře." To bylo jediné, co řekl. Dál nevěnoval hlavnímu inženýrovi pozornost. Ona bude zcela jistě součástí Události, jenomže ta zcela jistě neproběhne, jak má. Což ho stavělo do velice nezáviděníhodné situace. Nemohl nic prozradit, takže bude muset jednat velice opatrně na samotné hraně stanovených pravidel. Vždy dokázal zůstat na samotné hraně a nepřekročit ani o píď. Jenom doufal, že nebude nutné provádět podobný rozsáhlý zásah jako před pár dny.
     "Potrvá nám pár hodin, než sondy naložíme," řekl ještě Geordi, než došel k dveřím výtahu.
     "Začněte, poručíku!" pobídnul ho kapitán k činu.
     "Ano, kapitáne. Ihned."
     Geordi La Forge opustil můstek v pořádném chvatu. V mysli mu utkvěl Mikelův pohled společně s poznámkou: "Jste si jist?" Jako by měl pochybnosti, přestože Carterová splnila mimořádně těžký úkol, o němž si nebyl jist, zda by ho sám zvládl. Přesto nemohl vytlačit z hlavy jeho pohled. Před Datem raději nic neříkal. Android míval tendenci situaci přespříliš rozebírat. Až teprve ve strojovně, kam dorazili, ze sebe setřásl ono napětí. Vyhledal Sáru a pár dalších nejbližších lidí ve strojovně. Všechny vzal do hangáru dva. Zatím co Enterprise letěla impulsním pohonem, montovali přídavné vysílací stanice všude, kde bylo místo. Práce jim šla od ruky, takže ještě než Dat provedl modifikace časových štítů na raketoplánu, bylo hotovo.
     "Dobrá práce, lidi!" pochválil LaForge své podřízené. "Vy počkejte, praporčíku!" zadržel Sarah Cartrovou, která hodlala odejít s ostatními.
     "Ano, pane."
     "Poletíte se mnou a poručíkem Datem."
     "Já?" vykulila na něj oči údivem.
     "Vaše znalosti nám budou ku prospěchu."
     "Vydám ze sebe to nejlepší," ujistila ho obratem.
     "O tom ani v nejmenším nepochybuji," pousmál se nad jejím nadšením.
     "Jak dlouhou budeme pryč?"
     "Nevím. Musíme překonat vzdálenost několika miliard kilometrů pouze nízkou impulsní rychlostí, takže hodiny, možná jeden den."
     "Rozumím. Dojdu se připravit."
     "V pořádku, jděte."
     "Kdy poletíme?" chtěla vědět, kolik času má na přípravu.
     "Během půl hodiny vyrazíme. Ať nezmeškáte start," mrknul na ni, i když jenom imaginárně.
     "Za nic na světe, pane."
     Sice měla na přípravu téměř půl hodiny, přesto utíkala do své kajuty jako střelená. Nejprve si učinila záznam do osobního deníku, pak teprve zahájila přípravu na svou první skutečnou misi. Z neznámého důvodu se na ni těšila. Nikdy předtím nedostala žádný podobný úkol. Ještě rychle skočila do sprchy a pak mohla vyrazit do hangáru dva. Naposledy pohlédla na společnou fotografii. Krátce po jejich úspěšném dokončení Akademie. Dokonce i strýc Oliver si udělal čas a vyfotil se společně s ní a Jacobem. Jenomže oba dva teď byli mrtví. Olivera zabili Cardassiané a Jacoba nejspíš taky. Osobně nevěřila, že by Voyager Makisté skutečně zničili. V jejich databázi údajně nebyla jediná informace o makistickém Fighteru, který měl Voyager najít. Ne, po Voyageru ani Makistech nezůstala jediná stopa, což jenom ztěžovalo celou situaci. I pouze bezpečně vědět, že je mrtvý, by hodně znamenalo. Falešná vize, že ještě může být naživu, v sobě nesla dost ošklivý podtext. Nikdo nikdy nedokázal, že za jejich zmizením stáli Cardassiané. S povzdechem hodila podobné myšlenky za hlavu. Odsunula je stranou zaměřujíc veškerou pozornost jen k nadcházející misi. Tady nebyl čas k teatrálním výlevům. Anomálie, do níž poletí, rozhodně nepatří k misím zařaditelným do kategorie snadné či jednoduché. Naopak. Naštěstí dvojice starších a nesmírně zkušených důstojníků tam bude také, což jí samotné dodávalo klidu. Ostatně věděla, že nebude mít žádnou klíčovou roli na samotném letu, takže neměla důvod být ve stresu. Už předtím jí Geordi řekl, že bude obsluhovat upravené senzory z vědecké stanice. Klidným krokem vkráčela do hangáru dva. Ve dveřích se málem srazila s androidem, jehož si vůbec nevšimla. "Promiňte, pane!" zamrkala hned, když ho vzala na vědomí.
     "Nic se neděje," odtušil klidně. "Jste tu o sedm minut a dvacet tři sekund dříve," zapředl hovor a vyhlížel Geordiho.
     "Opravdu?" Sice nesledovala čas, zato on měl o čase až příliš jasné ponětí.
     "Tady jste!" V hlase hlavního inženýra, jenž právě vešel, znělo jisté veselí. Ostatně sám hodlal vyrazit co nejdříve. Vpřed ho poháněly důvody, jimž sám nerozuměl. Nehodlal nechat Héru ztratit i podruhé. Nemohl nijak pomoci předchozí posádce, jíž velela jeho matka, ale slíbil si, že udělá vše, aby další posádka neskončila stejně.
     "Modifikace časových štítů jsou dokončeny, Geordi. Vše připraveno k odletu," oznámil Dat výsledky své práce hlavnímu inženýrovi.
     "Výborně, Date. Jdeme na to!" Geordi oba dva pobídnul, aby nastoupili do naloženého raketoplánu.
     Sára vstoupila do raketoplánu jako poslední. Z nějakého důvodu měla podivný pocit. Jako by ji někdo sledoval. Rychle nastoupila dovnitř, načež pocit zmizel. Neviděla muže ukrytého za jednou konzolí, inženýra (návrh před poznámkou jsem trochu pozměnil) ve zlaté uniformě, jenž s úšklebkem ve tváři pozoroval každý její pohyb v hangáru. Nemohla tudíž vidět, že za těma modrýma očima se skrývá ještě něco úplně jiného, zlověstného. Stejně pokřivený úsměv hovořil za mnoho kapitol knih. Jen dobrý pozorovatel by však spatřil ve tváři muže napětí a strach. Strach z něčeho, co viděl pouze on sám. Počkal, dokud raketoplán neodletěl, a teprve potom opustil hangár.

     Delta kvadrant, hvězdné datum 52053.887 (19. 01. 2375 – 16:05)
     Konferenční místnost Voyageru byla plně osazena. Všichni vyšší důstojníci sloužící na můstku. Kromě jednoho, který nepatřil k obvyklým účastníkům porad. Jenže nyní byl právě on tím nejdůležitějším členem porady. Vykazoval nečekanou energii, s níž vysvětloval své závěry kapitánovi i užšímu kruhu velení. Kapitán Janewayová ho zaujatě sledovala. Po onom neprůbojném, nejistém praporčíkovi najednou nebylo vidu ani slechu. V konferenční místnosti přednášel někdo úplně jiný, akorát ve stejném těle. Teorie, již během posledních dvou dnů rozvinul, zněla opravdu slibně. Ostatně hlavní inženýrka souhlasně přikyvovala, jak ji rozváděl do podrobnějších obrysů, jež chápali pouze opravdu znalí inženýři a vědci. Velká obrazovka sloužila k demonstraci nové teorie. Teorie vyzkoušené v praxi. Zcela nový způsob překalibrování senzorů, bůh ví kolikátý za poslední dny, přinesl nečekaný objev. Voyager se zastavil sotva pár set tisíc kilometrů od podivného časového záření. Žádné chronitonové částice doprovázející časové úkazy, alespoň ne žádné, které by znali. A stejně tak i následující teorie, kterou rozvinulo více lidí, vedla k jednoznačnému závěru. Záření narušovalo časový index a tím docházelo k určitému druhu časového paradoxu, podobného kauzální smyčce. S následky, které nikdo nedokázal předpovědět. Právě časové záření v podobě jistého mraku leželo mezi nimi a cestou domů.
     Řešení přišlo stejně rychle jako zklamání z neúspěchu. Právě od praporčíka Cartera. Mladý muž od své nehody, jež ho málem stála život, hýřil netušenou aktivitou a energií. Zcela pomíjel skutečnost, že byl téměř mrtvý. Ve spolupráci s Harrym Kimem a Sedmou z Devíti vytvořil časové štíty, jež hodlali odzkoušet na raketoplánu bez posádky. Zbývalo přesvědčit kapitána, že pokud uspějí, mohou s Voyagerem proletět skrz až domů. Dokončil výklad, pozorně sleduje tvář kapitána. Zaznamenal slabý úsměv. Dokonce i Tuvok vypadal nezvykle potěšen. Neobvyklý stav u Vulkance. Sotva patrný, leč levé obočí měl výš než pravé, což znamenalo minimálně lehký údiv.
     "Tak dobrá, praporčíku. Můžete zkusit vypustit raketoplán. Uvidíme, zda máte pravdu," přikývla kapitán po chvilce ticha, kdy vstřebávala dojmy z jeho přednášky.
     "Máme, kapitáne, věřte mi," dodal sebejistě.
     "Teorie je jedna věc, praxe druhá," roztála v přívětivém úsměvu. "No a já bych hrozně ráda byla tak do týdne zpátky doma."
     "Ano, kapitáne."
     "Tak do toho!"
     Gestem ruky zadržela prvního důstojníka a Doktora. Jacob Carter opustil konferenční místnost ještě rychleji, než přišel, následován Harry Kimem, jenž musel vynaložit jisté úsilí, aby ho trošičku zbrzdil, když už ho sotva stíhal. Teorie nebyla natolik společným dílem, jak jeho přítel tvrdil. Hlavní a největší podíl měl výhradně Jacob. Společně se Sedmou přispěli troškou do mlýna, ale nijak výrazně. Veskrze úpravami na raketoplánu a povětšinou povrchními drobnostmi. K tomu Tom Paris připravil novou konstrukci raketoplánu, jejž hodlal pokřtít na Deltaplán. Harry stále nějak nevěřil tomu, co vidí. Během pár dní potom, co našli Jacoba víc mrtvého než živého, začala celá nešťastná mise nabírat mnohem lepší směr. Ale co více, změna u Jacoba samotného vyvolávala určité otázky. Nejenom u něj. Podobně na věc nahlíželi i další.
     Trojice zbylých zůstala stát v instruktážní místnosti. Kapitán Kathryn Janewayová zamyšleně hodnotila situaci, upírajíc pohled ven z okna. Ne snad že by neměla radost či nesdílela ono nadšení, jenom si kladla jisté otázky a doufala, že názor prvního důstojníka a Doktora jí pomohou vyřešit jisté dilema. Potřebovala mít větší jistotu, aby rozhodla správně a nedošlo k další nehodě, k níž nemuselo, nebo spíš nemělo dojít. Chakotay pro ni nebyl jen nějaký první důstojník, kterého musela přijmout do této funkce s ohledem na skutečnost, že velel makistické posádce. Ne, získala v něm mnohem větší oporu, než mohla kdy doufat. Právě teď nadešel okamžik, kdy potřebovala jeho radu. Stejně jako názor Doktora mohl vnést do situace více jasno.
     "Tak co si o tom myslíte, Chakotayi?" vyzvala nejprve prvního důstojníka, statného Indiána s černým tetováním nad levým okem.
     "Musím přiznat, že jsem opravdu nestíhal," zavrtěl s lehkým úsměvem hlavou. "Časová fáze sem, inverzní časové pole tam. Šla mi z toho hlava kolem."
     "Mě bohužel taky. A to jsem pochopila alespoň podstatu celé věci," zavrtěla lehce hlavou.
     "Podle složky patří Carter k velice dobrým inženýrům, ale tady na Voyageru nijak zvlášť nevynikal. Možná kvůli Makistům působil trochu zakřiknutým dojmem," hodnotil situaci ze svého pohledu.
     "B’Elanna si na něj nikdy nestěžovala. Spíš ho považovala za poněkud neprůbojného a nesmělého," střádala kapitán jednotlivá fakta.
     "Souhlas. Nemáte pocit, jako by tady najednou stál někdo úplně jiný?" přihodil tázavě.
     "Skoro ano. Od té nehody je jako vyměněný. Doktore?" obrátila se pro lékařské hledisko k pohotovostnímu hologramu.
     "Možná máte pravdu," připustil. "Ale spíš ne."
     "Vysvětlete prosím blíž, co myslíte."
     "Původně jsem si toho nevšiml, ale teď mám jednoznačný pocit, že došlo k drobným změnám v DNA praporčíka Cartera," odtušil Doktor zamyšleně.
     "Myslíte, že ho ten pobyt na planetě nějak ovlivnil?" zajímalo ji jako první.
     "Možná částečně," pokrčil rameny
     "K jakým změnám došlo?"
     "No, převážně v oblasti vyšších mozkových funkcí. Jeho inteligenční kvocient znatelně stoupl a dále samozřejmě poznávací schopnosti," vysvětloval s lehkým zamračením svá nejnovější zjištění.
     "Takže ho tam mohl někdo, třeba ten Mikel, kterého údajně viděl, nějak ovlivnit?" vznesl Chakotay otázku a ještě dodal. "Pokud tam dole samozřejmě byl."
     "Možná ano," pokrčil Doktor znovu rameny v neurčitém gestu.
     "Doktore! Přestaňte s tím možná a raději řekněte, co víte určitě!" Tentokrát už Janewayová nedokázala zůstat zcela klidná.
     "Já nemohu za to, že kladete otázky, na něž nemám odpověď!" ohradil se okamžitě podrážděně. "Nevím, co se mu dole mohlo stát. Opakuji: nevím!"
     "Promiňte. Pokračujte prosím dál. Co jste zjistil o těch změnách v DNA?" Přes omluvu nezněl kapitánův hlas méně netrpělivě.
     "Já bych se k tomu dostal, pokud byste mě…," zmlknul a odkašlal si, když spatřil nevraživé pohledy obou velících důstojníků. "Ano, ty geny. Ve své podstatě jde o to, že ty geny jsou skutečně jeho. Nejsou dodatečně přidané ani upravené."
     "Moment. Říkal jste, že došlo ke změnám v DNA!" připomněla mu kapitán jeho předchozí slova.
     "Možná jsem nevyjádřil diagnózu úplně přesně, kapitáne," připustil Doktor trpělivě, když viděl nepochopení ve tváři obou velících důstojníků. "Nejde o nepřirozenou změnu. Právě naopak. Ty geny jsou opravdu jeho!"
     "Asi vám pořád nerozumím, Doktore," odtušil Chakotay stále tím neuvěřitelně klidným příjemným hlasem.
     "Řekl bych, že jde o jakési dědičné geny. Vyvolal jsem si informace z lékařské databáze. Jeho sestra má přesně ty samé. Jaké má teď on."
     "Aha, takže…,"
     "Přesně tak. Došlo k přirozenému průběhu nepřirozeným způsobem!" gestikuloval Doktor, když viděl, že konečně chápou, kam míří. "Zkrátka ten pobyt tam dole, nebo možná něčí zásah, či samotná blízkost smrti aktivovala konkrétní sekvenci DNA, schopnosti, které doposud zůstávaly latentní. Jako by prostě někdo počítal s tím, že jednou dojde k situaci, kdy stane na prahu smrti, a naprogramoval jeho geny, aby zareagovaly přesně tak, jak jsme viděli. Ovšem nedokážu si představit, jak by bylo možné dosáhnout takového naprogramování. Přesahuje veškeré znalosti genetického inženýrství, které máme!"
     "Konečně vám alespoň trochu rozumím, Doktore," přikývl chápavě komandér. Pochopil pouze pointu, ale víc ani nepotřeboval.
     "Může to být nebezpečné?" přidala kapitán důležitou otázku. Otázku, na niž potřebovala znát jasnou odpověď.
     "Pochybuji. Podle mého názoru se měly tyto změny projevit mnohem dříve, nejspíš v pubertě, ale z nějakého důvodu k tomu nedošlo. Možná nějaká tragická příhoda z období dospívání, způsobený šok či něco podobného," zavrtěl hlavou Doktor. Kapitán si v duchu s úlevou vydechla.
     "Pak plně chápu jeho stávající elán," řekla po dlouhých vteřinách ticha.
     "Ano, právě uvnitř objevil sám sebe," přidal Chakotay.
     "Rozhodně bychom mu měli dát šanci roztáhnout trochu křídla. Co myslíte, Chakotayi?" obrátila se k prvnímu důstojníkovi pro názor.
     "Nejsem proti, ale doporučuji, aby na něj přesto někdo dohlížel," podtrhnul větu mírným přikývnutím. "I ti největší géniové se čas od času pořádně spálí."
     "Souhlas. Řeknu Harrymu a Sedmé."
     "Mohu provést další testy a vyšetření, abych potvrdil, že je všechno v pořádku," přihodil Doktor.
     "Dobrá," přisvědčila Janewayová. "Ale zatím ho necháme dělat, co umí."

     V hangáru probíhaly poslední úpravy na Deltaplánu. Tom Paris si splnil jeden klukovský sen a postavil raketoplán přesně podle svých představ, vycházeje z poznatků společné plavby Voyageru. B’Elanna dodala vylepšené specifikace motorů, Sedmá pár borgských vylepšení, Harry doladil systém senzorů a Jacob dodal ten zbytek včetně modifikace štítů. Zbytek zůstával jen a jen na jeho fantazii. Sice pociťoval trochu rozpaky nad tím, že první plavba proběhne bez posádky, a kdoví, možná ani nevyjde. Proto si poslední úpravy hlavně kamufláže nechával až po prvním úspěšném letu. Spokojeně vylezl ven, když dokončil nastavení autopilota. Trval, že ho provede osobně, protože je hlavním konstruktérem Deltaplánu.
     "Můžeme konečně začít?" zaslechl za sebou B’Elannin hlas skrývající lehkou dávku ironie. Ona by zvládla nastavit autopilota určitě rychleji než on. Což mu sice řekla, ale nepřesvědčila ho.
     "Ano, madam," odtušil s úsměvem.
     "Dobrá," přešla jeho humor bez poznámky. "Spouštím autopilota."
     "Paris volá můstek!" klepl na svůj komunikátor. "Deltaplán je na cestě, kapitáne."
     "Dobře, Tome. Budeme ho sledovat," odpověděla spokojeně, přesto sebou v kapitánském křesle nervózně zavrtěla. Raketoplán neměl posádku, takže o nic nešlo. Pokud cokoliv nevyjde, neztratí nikoho z posádky, kromě energie a píle vydané ke stavbě raketoplánu.
     "Raketoplán vstupuje k okraji mraku," oznámil jí pro ni dosud nezvyklý hlas za zády. Zvykla si mít tam Sedmou, ale ta právě pracovala v astrometrice sledujíc změny v mraku. Navíc Jacob Carter nikdy předtím nesloužil na můstku. "Průnik za deset vteřin."
     "Děkuji," přikývla Janewayová a nespouštěla oči z hlavní obrazovky. Mohla úkolem pověřit jenom Harryho. Ze svého místa by určitě zvládl vše potřebné, ale ona chtěla dát Jacobovi šanci, a tak si úkoly rozdělili mezi sebou, přičemž každý se zabýval mnohem pozorněji svou částí.
     "Raketoplán by měl opsat parabolickou dráhu, při níž vnikne dvě stě padesát tisíc kilometrů dovnitř mraku, a vrátit se na naši pozici."
     "Můžeme ho sledovat i uvnitř?"
     "Ano, ačkoliv spojení nemusí být úplně jasné."
     "Proto jste trval na řízení autopilotem a ne dálkově počítačem," nadhodila při vzpomínce, jak se o tomto bodu přel s Tomem Parisem.
     "Ano, madam," přisvědčil Jacob. Nevěděl proč, ale autopilot se zdál být mnohem vhodnější.
     "Dobře. Stav!"
     "Deltaplán je uvnitř, kapitáne. Udržuje naprogramovaný kurz. Spojení zůstává stabilní."
     "Funguje to, Jacobe!" poznamenal pochvalně Harry Kim.
     "Za dvě minuty a padesát sekund bychom ho měli mít zpátky," zkontroloval Jacob údaje ze svého panelu překvapivě nevzrušeně.
     Hlavní obrazovka znázorňující pohybující světelný bod v podobě Deltaplánu a její trajektorie během letu dle očekávání několikrát vypadla. Šlo o pouhé vteřiny, než obraz znovu dostal jasnou podobu. Naposledy zmizel v posledních patnácti vteřinách a už nenaskočil. Deltaplán se však vynořil z anomálie nepoškozený. Jakmile byl mimo, senzory Voyageru ho jasně zaznamenaly. Letěl ke stanovenému místu. Zastavil přesně podle plánu. Jacob s Harrym okamžitě zahájili přenos nasbíraných dat. Kapitán Janewayová neodolala, aby neshlédla jejich výsledky přímo u zdroje.
     "Časové štíty drží. Raketoplán zůstává bez výraznějšího poškození," podal hlášení jako první Jacob.
     "Diagnostika ukazuje na mírnou anomálii v navigačních subsystémech. Nic, s čím by si posádka neporadila."
     "Skvělá práce, pánové," nadnesla pochvalně na adresu obou praporčíků. "Proveďte kompletní diagnostiku, než provedeme let s posádkou."
     "Ano, kapitáne."
     "Chakotayi, vy s panem Parisem a praporčíkem Carterem provedete ostrý let."
     "Já také…," uklouzlo Jacobovi dřív, než si uvědomil, kde je.
     "Konec konců jste vytvořil časové štíty. Nevím o nikom vhodnějším." Podruhé už to musí vyjít, pomyslela si pro sebe.
     "Ano, kapitáne."
     "A tentokrát se nikam neztraťte," dodala navenek s humorem.
     "Rozkaz!" Zjistil, že ani on se nedokáže neusmívat.

Kapitola 7

     Raketoplán Odyssea, hvězdné datum 52054.115 (19. 01. 2375 - 18:00)
     Raketoplán Odyssea opustil Enterprise před šesti hodinami. Od té doby urazil větší část své cesty. Trojčlenná posádka raketoplánu horlivě vyhodnocovala údaje a posílala výsledky zpět na Enterprise. Překonali hlavní část své cesty. Doposavad dokázali uhýbat před časovou radiací, takže nemuseli zapojovat upravené štíty. Většinu retranslačních stanic už vypustili, díky čemuž mohli mnohem lépe manévrovat. Teď před sebou měli pouze prostor plně pokrytý zářením. Analyzovali pouze čtyři lodě a ani jedna nepatřila Federaci. Dvě dokonce podle lodní databáze vůbec nedokázali identifikovat.
     "Odyssea volá Enterprise!"
     "Mluvte, Date."
     "Právě hodláme vletět dovnitř."
     "Rozumím."
     "Nějaké rady, pane?"
     "Dávejte mimořádný pozor na každou maličkost, Date," upozorňoval Mikel. "Pokud si nebudete dávat pozor, může velice snadno dojít k nehodě. Obvykle dochází k sérii nepravděpodobných poruch. Raketoplán je poměrně malý, takže může velice snadno explodovat."
     "Budeme dávat pozor."
     "Máme vás všechny neustále zaměřené. Při sebemenším nebezpečí budete okamžitě transportováni zpátky na Enterprise," řekl rychle Riker.
     "Rozumím."
     "Nepochybně dojde ke ztrátě obrazu, což omezí naši komunikaci pouze na audio," přidal Mikel další poznatek.
     "S tím počítáme." Android vyhodnotil specifikace mise a výpadek obrazu zahrnul do předpokládaných problémů. Včetně řady dalších.
     "Už teď máme poměrně dost údajů, abychom si mohli učinit alespoň rámcový obraz, ale pokud bychom našli naše lodě, mohlo by být ještě lépe. A taky protivníky," dodal nakonec.
     "Zbývá ještě sedm cílů. Nejbližší prozkoumáme za necelých třicet minut."
     "Dobrá. Zatím konec."
     Obrazovka zmlkla. Obrazové spojení přerušené. Dat provedl již po třicáté sedmé diagnostiku všech systémů. Geordi vzadu se Sárou připravoval další sondu, tentokrát chráněnou časovým štítem. K cíli zbývalo přes padesát miliónů kilometrů. Warp použít nemohli, takže bylo nutné využít impulsní motory na nízký výkon.
     "Připraveni?" obrátil naposledy pozornost Dat ke svým společníkům.
     "Můžeš vletět dovnitř, Date!" přikývnul androidovi Geordi.

     Raketoplán Odyssea vstoupil dovnitř. Pořádný otřes v prvních okamžicích odezněl, jak Sára okamžitě kompenzovala inverzní silové pole a přizpůsobila ho prostředí. Letěli mnohem pomaleji, než by si přáli, a uvnitř museli ještě víc zpomalit. Podle výpočtů mohli dokázat registrovat všechny lodě i celou anomálii za dalších minimálně 10 hodin. Při plné impulsní rychlosti něco přes polovinu času. Zatímco Dat vedl zkušeně raketoplán hluboko dovnitř, vyhodnocovali Geordi a Sára údaje ze senzorů. Geordi si znovu blahořečil za to, že ji vzal s sebou. Dokázala pracovat mnohem rychleji než kdokoliv, koho znal. Nejspíš rychleji než on sám. Individualismus ovšem nemusí být vždy tím pravým přístupem. Zanechal snahy držet s ní krok. Přenechal prosívání údajů v jejích rukou a sám sledoval stav raketoplánu. Zaznamenával totiž podivné údaje jako náhlé zvýšení pnutí trupu, kolísání energetického jádra, snížení citlivosti senzorů a jiné další potíže, které by nemohly nastat v rychlém sledu za sebou. Nic extra vážného, pokud včasně zasahoval, zabránil vzniku většího problému při samotném počátku.
     Čas u taktické stanice odkrajoval minuty k přiblížení prvního cíle. Krátká zpráva z Enterprise byla jedinou komunikací, protože všichni mlčeli. Konečně přicházely první údaje o další lodi uvězněné uvnitř. Raketoplán zastavil, aby senzory mohly lépe zaměřit cíl. Zdejší prostředí bylo pro senzory doslova peklo. Neustálé kalibrování a přenastavování bylo doslova peklo i pro obsluhu. Přesto blonďatá praporčice neřekla ani slovo. Zůstávala naprosto soustředěná a nic jiného kromě své práce nevnímala. Z prvních získaných odečtů o hmotnosti a velikosti vyvodila jasný závěr. Závěr, který další analýza potvrdila. Signatura odpovídala lodi Federace.
     "Mám ji!" řekla nadšeně. Dál věnovala pozornost dalším přicházejícím informacím.
     "Ukažte, co máte, Sáro!" přiskočil okamžitě Geordi.
     "Podle velikosti a tonáže jde o těžký křižník třídy Ambassador," ukazovala výsledky na obrazovce.
     "Musí jít o Excalibur," přisvědčil La Forge.
     "Není pochyb."
     "Enterprise, slyšíte nás?"
     "Slyšíme každé slovo, Geordi. Dobrá práce! Hledejte dál. A buďte mimořádně opatrní." Hlas kapitána Picarda zněl zkresleně, ale bylo v něm jasně slyšet potěšení.
     "Ano, pane, jdeme na to. Další cíl, Sáro!" pobídnul blondýnku k pokračování.
     "Asi dvanáct minut od nás."
     "Dobrá. Pošlete souřadnice a vyrazíme."
     "Ano, pane."
     "Dávejte zvýšený pozor na výskyt poruch v systémech raketoplánu. Čím hlouběji vkročíte dovnitř, tím šance na poškození vzrostou," vyzýval Mikel ke zvýšené opatrnosti.
     "Slyším a rozumím. Zatím všechno zvládám," odtušil Geordi a doufal, že to neznělo uraženě.
     "Proto jsem také vybral vás, pane La Forgi," doplnil Mikela kapitán Picard.
     Poslední poznámka zanikla v komunikačním šumu. Autor sice nehodlal dodat víc, ale komunikace začínala být stále problematičtější. Během následující hodiny identifikovali čtyři další lodě. Zůstávaly poslední tři nejasné tečky a dvě z nich musely patřit lodím Federace Lexington a Hera. Počet výkyvů a poruch rostl každou minutou. Na ebenově černé pokožce hlavního inženýra vytanuly první krůpěje potu. Musel vynaložit opravdu hodně technického umu, aby všechno zvládnul. Nešlo o nic extra složitého, ale o to častěji musel zasahovat. Ulehčením vydechl, když zastavili. Poruchy ustaly. Podle výpočtů tři čtvrtiny impulsu byla maximální bezpečná rychlost, s níž se mohli uvnitř pohybovat.
     V očekávání hlášení přesunul pozornost z taktické stanice. Praporčík Carterová neříkala nic. Pouze lehké zamračení dávalo najevo usilovnější soustředění. Dorazili na souřadnice dalšího signálu. Lehké zavrtění hlavou nevěstilo dobré zprávy.
     "Něco v nepořádku, Sáro?" chtěl znát důvod jejího mimořádného soustředění.
     "Ano, pane. Nemohu určit poslední signál. Rušení je příliš velké," přiznala až po chvilce ticha.
     "Potom bychom mohli zkusit přiletět blíž," navrhnul směrem k Datovi
     "Dávejte si pozor. Silové pole kolem raketoplánu vás nejenom chrání před jeho účinky, ale zároveň před senzory ostatních lodí. Jenže jen do určité vzdálenosti," zaznělo okamžitě upozornění od Mikela, který celou komunikaci napjatě sledoval.
     "Jak daleko?"
     "Nezaregistrují vás, pokud nebudete blíž než deset tisíc kilometrů. Vzdálenost může někdy klamat, takže raději dvacet tisíc."
     "Díky za informaci. Date?"
     "Ano, můžeme se přiblížit ze současné vzdálenosti osm set tisíc kilometrů na vzdálenost řekněme padesáti tisíc. Což by měla být dostatečná rezerva."
     "Souhlasím. Pokračuj, Date, ale hezky zvolna."
     "Dobrá. Rychlost čtvrtina impulsu."
     Vzdálenost tentokrát ubíhala mnohem pomaleji, ale zato cíl byl mnohem blíže.
     "Zachycuji emise neutrin přímo v našem kurzu!" byla poslední věc, kterou od praporčíka Sarah Carterové slyšel. Zaváhal. Pouhý okamžik zaváhání stačil. Z taktické stanice vyšlehl výboj energie. Výkřik, při němž ho zamrazilo, když viděl blondýnku, jak padá ze svého místa tvrdě na zem. Neslyšel zprávu z Enterprise kvůli chvilkovému výpadku komunikace. Všechno se seběhlo příliš rychle. Tři, možná čtyři vteřiny nevěřícně hleděl na nadějnou inženýrku. Okamžitě přiskočil na pomoc. Výboj zasáhl přímo obličej a částečně do hrudi. Přiskočil ke konzoli s komunikací. Dat musel pilotovat a evidentně měl problémy s řízením, protože nemohl snížit rychlost, natož zastavit. Před nimi se otevřel prostor a raketoplán to začalo vtahovat dovnitř. Ve stejném okamžiku je uchopil transportní paprsek.

     "… emise neutrin v našem kurzu. Vzdálenost dvacet tisíc kilometrů." Slova praporčíka Carterové utnula další porucha.
     "Enterprise raketoplánu! Ihned otočte loď!" zakřičel Mikel, ale žádný účinek neregistroval. Raketoplán nekontrolovatelně letěl dál.
     "Pane La Forgi, ozvěte se!" přidal se k němu Picard.
     "Transportní místnost! Vytáhněte je ven. Okamžitě!" klepnul do svého odznaku Mikel.
     "Provedu!" Náčelník Carolyn Wolcotová zareagovala, ještě než domluvil. Uběhly další vteřiny, které připadaly jako věčnost.
     "Kapitáne!" zahřímal Worf z taktické stanice, čímž upoutal pozornost k hlavní obrazovce. "Dochází k narušení prostoru v místě posledního výskytu raketoplánu."
     "Červí díra," pronesl Mikel zaraženě a vstal.
     "Můstek transportní místnosti. Máte je?" vznesl Riker okamžitě otázku.
     "Mám jen dva signály, pane. Zkouším je zhmotnit."
     Dva signály. Víc Mikel znát nepotřeboval. Až příliš dobře pochopil, kdo chybí. Nejspíš musel své znepokojení dát příliš najevo, protože černé oči poradkyně Troi ho soucitně sledovaly. Nepotřeboval další rady. V následujícím okamžiku taktéž věděl, kdo další se nevrátí zpátky. Jistá logika v tom byla. Jenže pochyboval, že oni by ji pochopili.
     "Wolcotová volá můstek!" zazněl hlas náčelníka transportu. Podivně rozechvělý, zabarvený pocitem selhání.
     "Mluvte!" vybídnul ji Picard.
     "Poručík La Forge je na palubě a v pořádku," ohlásila rozechvělým hlasem, ale dál nepokračovala.
     "A kdo ještě?" vybídnul ji Picard tušící katastrofu.
     "Je mi líto, pane, ale signál poručíka Data v poslední chvíli zmizel," znělo omluvně.
     "Vysvětlete mi pojem zmizel!" chtěl Picard okamžitě vědět.
     "Během procesu materializace signál najednou přeskočil jinam. Je pryč, pane."
     "Takže se mohl zhmotnit někde jinde? Ve volném prostoru?" nechal se tentokrát slyšet Riker.
     "Nejspíš ano, pane," připustila pochybovačně.
     "Dobrá. Worfe! Zahajte senzorový…," chtěl okamžitě vyhlásit pátrání.
     "Nebude třeba," zazněl klidný Mikelův hlas.
     "Co tím myslíte?" vzplanul při onom klidném prohlášení první důstojník.
     "Za prvé ho nenajdete, protože tak blízko oblasti časového záření nefungují správně senzory. Za druhé necítím, že by byl v nebezpečí."
     "On se tam někde venku možná vznáší a vy si myslíte, že není v nebezpečí?" nevěřil vlastním uším Riker.
     "Jedničko!" okřikl ho Picard.
     "Zhmotnil se na jiné lodi. Víc nevím."
     "Lodi?"
     "Netuším. Nejsme tady každopádně sami. Tím jsem si naprosto jist," prohlásil Mikel pevně.
     "A co praporčík Carterová?"
     "Té už my nepomůžeme," pokrčil s povzdechem rameny.
     "Soustřeďme se na tu červí díru," přerušil narůstající spor znovu kapitán. Z nějakého důvodu si stále zachovával chladnou hlavu.
     "Vede až do Delta kvadrantu," odtušil Mikel suše.
     "Aha." Na tohle první důstojník nenašel odpověď.
     "Můžete jít prosím se mnou do mé pracovny, Mikele?" Hlas kapitána zůstával stále zdvořilý. Cosi se v něm skrývalo a jenom Deanna Troi mohla vycítit jeho narůstající emoce.
     "Ovšem," povzdech odevzdaně.
     Mikel nasadil výraz naprosté porážky a pomalu, neochotně vkráčel za Picardem do jeho pracovny. Opravdu musel nasadit hodně ovládání, aby nekřičel. Nejspíš by iracionálním hněvem nikam nedospěl, ale přesto byl připraven ho použít. Nebo mohl nechat Rikera, aby to udělal za něj. První důstojník vypadal přinejmenším stejně nabroušeně jako jeho kapitán.
     "Řekněte mi, o co vám vlastně jde!" začal kapitán zostra, když osaměli.
     "To nejde říci jednou větou, jedním slovem," řekl Mikel vyhýbavě.
     "Já poslouchám!"
     "Ne, neposloucháte. Jinak byste věděl, oč tady běží."
     "Pak mi tedy objasněte, co bych měl vědět!"
     "Vzpomínáte, co jsem vám řekl? Vím víc, než bych chtěl vědět."
     "Ano, vzpomínám."
     "Těžko bych popsal tak, abyste pochopil, jakým způsobem vím, co vím," zavrtěl Mikel hlavou. Po chvilce mlčení pokračoval. "Představte si to asi takhle. Nemohu si prostě zapamatovat všechno. Můj mozek nedokáže obsáhnout tolik informací. Jsou věci, které nevím a přesto vím. Přesněji řečeno, když je nepotřebuji, tak nevím ani neznám, ale když přijde potřeba, tak ta informace se prostě sama objeví." Znovu se nadechl k pokračování. "Jako třeba v tomto případě. Neměl jsem o červí díře sebemenší tušení. Až teprve v okamžiku, kdy ji raketoplán odhalil, jsem získal informaci, kam vede. Normálně vím vše s jistým předstihem, ale ta anomálie ruší můj příjem."
     "Kdo vlastně jste, Mikele?"
     "Přesně to, co vidíte. Člověk jako vy. Jenom trochu jiný."
     "Dost jiný."
     "Tuhle skutečnost si přiznávám velice nerad. Pravda je taková, že o ní nechci hovořit. Každý máme nepříjemný zážitek, o němž nechceme mluvit, i vy, kapitáne," dodal na závěr.
     "Ano," musel přitakat Picard. "Pak mi nejspíš řeknete, odkud vás znám, přestože jsme se nikdy osobně nesetkali."
     "Možná oba známe někoho, kdo umí naslouchat," nadhodil jeho protějšek a odešel ze dveří rychleji, než ho mohl Picard zadržet.
     Ihned zamířil k výtahu, nevšímaje si poradkyně, která dokázala hladce projít jeho uvolněným mentálním štítem. V této chvíli už bylo všechno jedno. Zbývala poslední důležitá část. Přesvědčit se, zda události dospěly ke správnému bodu. Ve výtahu narazil na poručíka La Forge.
     "Pojďte se mnou, pane La Forgi!" ucedil skrze zuby.
     Slepý inženýr jen překvapeně zamrkal, což přes jeho vizor samozřejmě nebylo vidět. Dveře výtahu se zavřely. Mikel nasadil kamennou tvář hráče pokeru neprozrazující absolutně nic. Potřeboval si projít pár informací. Vlastně využil Geordiho, aby odvrátil tok myšlenek jinam. Vystoupili na desáté palubě. K velkému překvapení Geordiho zamířil přímo do Přední desítky. Vešel dovnitř. Gestem pobídl, ať si sednou ke vzdálenému stolu, kde obvykle sedával Worf.
     "Můžete mluvit, pane La Forgi," vyzval ho. "Můžete mi nadávat, spílat mi a říkat, proč jsem to udělal, když jsem tušil, že ona se nevrátí zpátky."
     "Jak víte…," vykoktal ze sebe Geordi.
     "Dokážu vidět události, které ještě nenastaly. Bohužel ne s takovým předstihem, abych mohl zabránit pohromě, pokud k ní vůbec došlo."
     "Něco k pití?" zazněl za nimi příjemný exotický hlas. Aniž by jeho majitelka čekala na odpověď, položila dvě sklenice před oba muže. Sama usedla přímo před ně.

     Delta kvadrant, hvězdné datum: 52054.457 (19. 01. 2375 - 21:00)
     "Deltaplán volá Voyager!" zazněl hlas prvního důstojníka na obrazovce.
     "Slyšíme vás, Chakotayi!" Kapitán vstala ze svého místa a popošla pár kroků dopředu.
     "Opouštíme loď a míříme k zadaným souřadnicím."
     "Výborně. Podle Sedmé vás dokážeme sledovat i uvnitř, ačkoliv nebudeme moci nijak zasáhnout."
     "Rozumím."
     "Hodně štěstí."
     "Díky. Konec."
     Deltaplán, nová konstrukce, kterou dali Tom Paris s Jacobem Carterem a několika dalšími dohromady, v sobě nesl nejenom působivý design, ale v porovnání s ostatními raketoplány Voyageru měl několik nesrovnatelných výhod. Po všech stránkách byl lepší. Alespoň první zkušební konstrukce tomu nasvědčovala. Ovládaní kormidla si Tom Paris přes určité výhrady o efektivnosti speciálně vylepšil podle svého a nyní pilotoval. Chakotay a Jacob Carter zaujímali pozice za ním. Nikdo další první zkušební let nepodstoupil. Ne snad, že by nebyl zájem. Kapitán vybrala je tři. Jeho coby velitele, Parise coby pilota a praporčíka Cartera coby hlavního tvůrce.
     "Spouštím časové štíty!" aktivoval Chakotay ihned ze svého panelu nově upravené ochranné prostředky. Z toho, že skutečné štíty chránící loď před střelbou nebo i nárazem nefungují, byl rozhodně trošičku nervózní, ačkoliv v cestě nestála žádná viditelná překážka, jež by Deltaplán ohrozila. Na druhou stranu nemohl mít všechno. Jinak pro raketoplán neexistovalo žádné další neobvyklé omezení. Za tu poměrně krátkou dobu, co byl velitelem makistické skupiny, si zvykl na jistá rizika typu všechno nebo nic.
     "Rozumím, vstupujeme dovnitř," přitakal Tom.
     "Štíty drží," doplnil Jacob, ačkoliv nebyl tázán.
     "No, kdyby ne, tak skončíme…"
     "Raději věnujte plnou pozornost řízení, pane Parisi!" utnul poslední poznámku Chakotay.
     "Ano, pane. Už mlčím," odpověděl Tom, ale úsměv z jeho tváře nezmizel.
     "Díky."
     Téměř hodinu trvalo, než dorazili k místu cíle. Kromě pár drobných výkyvů v energetickém systému nedošlo k žádným vážnějším potížím. Jenom obrazová komunikace vypadla. Spojení s lodí zůstávalo stabilní.
     "Blížíme se k červí díře. Vzdálenost padesát tisíc kilometrů," oznámil Jacob sedící vedle něj u vědecké konzole.
     "Dobře, praporčíku. Vypustíme sondu a uvidíme," přikývl Chakotay, i když informace viděl i na svém panelu.
     "Sonda připravena k vypuštění."
     "Rozumím. Odpaluji!" přisvědčil Chakotay, jenž ovládal taktickou stanici.
     "Sonda opustila loď. K cíli dorazí za necelou minutu."
     "Uvidíme, zda doletí až k cíli," poznamenal lehce pilot.
     "Moment!" zpozorněl Chakotay, když jeho konzole zapípala..
     "Vidím. Červí díra se otvírá!" reagoval Jacob ihned.
     "Sonda je příliš daleko, než aby mohla být příčinou…," zarazil se, než mu došlo, co to musí logicky znamenat. "Chakotay volá Voyager!"
     "Vidíme totéž co vy, Chakotayi."
     "Něco přilétá skrz!"
     "Analyzuji," chopil se okamžitě iniciativy Jacob. "Menší plavidlo o velikosti raketoplánu!" vychrlil ze sebe. "Podle signatury…," zarazil se, "patří Federaci. Je na kolizním kurzu naší sondy."
     "Odkloňte ji, praporčíku!" nařídil okamžitě Chakotay.
     "Ano, pane!" Carterovy prsty se okamžitě rozeběhly po klávesnici. Dokázal změnit kurs sondy sotva vteřinu před střetnutím. Jen taktak nedošlo ke srážce. První radost vystřídalo mírné zklamání.
     "Co k čertu dělají?" utrousil Jacob další poznámku.
     "Zřejmě ztratili kontrolu nad lodí," poznamenal zamračeně Tom
     "Podle trajektorie máte nejspíš pravdu. Je někdo na palubě?" vložil se do dění komandér.
     "Pozitivní. Zachycuji minimálně jednu humanoidní formu života. Lidskou formu života. Nejspíš musí mít zranění, protože loď nevypadá poškozeně."
     "Voyager Deltaplánu, Co se tam děje?" Kapitánův hlas v sobě měl naléhavost, protože jejich senzory nedostávaly přesné údaje.
     "Právě jsme zaznamenali federační raketoplán, který přiletěl z druhé strany," ohlásil stav první důstojník.
     "Má obdobnou konfiguraci štítů jako my, kapitáne," doplnil ho Jacob. "Jenže mají problém. Pilot je nejspíš zraněný…"
     "Dobrá. Vezměte je do vleku a zkuste přitáhnout k nám!" rozhodla ještě předtím, než dokončil větu.
     "Ano, kapitáne."
     "Bude možný transport uvnitř pole?" položila Janeway otázku za svoje záda.
     "Velice nejisté, kapitáne!" dostala rychlou odpověď od Sedmé z Devíti.
     "Dobrá. Pospěšte si, komandére," pobídla prvního důstojníka v Deltaplánu.
     "Provedeme!"
     "Máme ho! Vlečný paprsek je zaměřen."
     "Dobrá, Tome. Teď ukažte, co ve vás je."
     "Nemusíte mě pobízet dvakrát." Vida konečně šanci ukázat své umění i loď, již navrhnul, pořádně šlápl obrazně na plyn.
     Maximální bezpečnou rychlostí trvala cesta zpátky necelou půlhodinku. Tom Paris nezůstal své pověsti špičkového pilota nic dlužen. Jacob Carter doslova visel pohledem na senzorech ukazujících jedinou známku života v druhém raketoplánu. Pomocí senzorů prohledal i zbytek lodi. Nenašel žádného dalšího živého ani mrtvého pasažéra. Alespoň že tak. Doslova cítil napětí, když jediná známka života začala najednou slábnout. Pohledem zhodnotil situaci. Ještě pět minut k okraji. Voyager čekal na jejich přílet. U okraje. Chakotay zařídil, aby nešťastníka transportovali na ošetřovnu, hned jakmile opustí oblast. Posledních pět minut přesto bylo doslova peklem. I přestože neměl sebemenší tušení, kdo tam dole je.
     "Paris Voyageru. Opouštíme oblast!"
     "Slyšíme, pane Parisi. Okamžitý transport na ošetřovnu!" potvrdila kapitán. "Pospěšte si, doktor vás bude možná potřebovat."

     Hvězdné datum: 52054.63 (19. 01. 2375 - 22:30)
     Pohotovostní zdravotnický holoprogram očekával příjem pacienta. Zatím neměl žádné bližší informace, takže využil necelé půlhodinky, aby připravil ošetřovnu a všechny potřebné nástroje. Zdravotník pilot bohužel právě plnil svou hlavní funkci pilota, musel tudíž spoléhat jenom na sebe. Ne že by nějak zvlášť spoléhal na poručíka Parise, ačkoliv jeho pomoc byla lepší než nic. Znovu pocítil jistou touhu mít zde opět Kes. Ona rozhodně mohla být hodnotnou náhradou za zdravotníky, kteří přišli o život během cesty Voyageru sem do kvadrantu Delta. Bohužel odešla. Musela odejít, protože její mentální schopnosti ohrožovaly Voyager. Každopádně musel opravit původní dojem o pacientovi, když transportní paprsek zhmotnil na biolůžku mladou ženu. Nevypadala vůbec dobře. Evidentně jí vybuchl panel přímo do obličeje. Poměrně vážné zranění hlavy. Pravé oko bylo společně s pravou stanou obličeje příliš popálené. Levá strana vypadala o malinko lépe. Nejprve se pustil do první fáze operace.
     Před příletem Deltaplánu i s federačním raketoplánem v závěsu stabilizoval její stav natolik, že mohl věnovat pozornost dalším zraněním. S určitým uspokojením, pokud byl schopen nějaké cítit, zachránil alespoň druhé oko a ošetřil popáleniny na hrudi a levou část obličeje. Zbytek bude muset počkat. Ještě zdaleka nebylo vyhráno. Zadal do své matrice vyhledávání o transplantaci. Udělal, co bylo v jeho silách, aby zachránil mladé praporčici život. Tak jako by učinil pro každého jiného. Tom Paris vběhl na ošetřovnu ihned, jakmile zakotvil raketoplán. Určitý smysl pro povinnost z něj činil v očích Doktora trochu lepšího a zodpovědnějšího člověka. V případě nouze plnil své nadstandardní povinnosti když ne ochotně, tak alespoň bez řečí.
     "Už jsem tady, Doktore. Jak to s ním vypadá?" řekl Tom jedním dechem.
     "Zatím je stabilní," poznamenal Doktor. "Vy, praporčíku, opusťte ošetřovnu!" vyháněl Jacoba, který doběhl současně s Tomem.
     "Ale…,"
     "Tady není nic, co byste mohl udělat. Řeknu vám, až budete moci na návštěvu. Do té doby vás nechci vidět na ošetřovně. Jasné?" dal jednoznačně najevo nevítanému návštěvníkovi svůj názor.
     "Ano, Doktore."
     "Vy pojďte sem, pane Parisi. Budu potřebovat vaši asistenci…" Doktorův hlas zaniknul za zavírajícími se dveřmi.
     Přestože mladý praporčík poslechl a vycouval ze dveří, nemohl alespoň kradmým pohledem od dveří ošetřovny nepohlédnout, koho zachránili. Moc neviděl, ale byl si jistý, že pilotem musela být žena. Nemohl si pomoci, protože ten kratičký, jen zlomek vteřiny trvající pohled utkvěl v jeho fotografické paměti. A on o něm musel přemýšlet dál a dál. Zamířil nejprve k sobě do kajuty. Po krátké sprše zpátky do hangáru. Sedmá s Harrym a poručíkem Torresovou už prohlíželi raketoplán. Za normálních okolností by určitě porovnával design obou lodí zaparkovaných vedle sebe, jenže prostě nemohl.
     "Máte problém, praporčíku?" málem vyskočil, když uslyšel klidný, malinko hlouběji posazený hlas patřící Tuvokovi.
     "Promiňte, pane. Zamyslel jsem se," odpověděl, aniž by došlo k obvyklému zakoktání.
     "Pokud vím, máte po službě. Tudíž se můžete klidně zamýšlet," prohlásil Vulkanec. Svá slova kupodivu okořenil nepatrnou známkou humoru.
     "Ach ano, ovšem."
     "Zjevně vás něco trápí," poznamenal Vulkanec stále tím klidným hlasem.
     "Možná. Měl jsem pocit, že tu ženu, co jsme zachránili, znám," přiznal zcela po pravdě.
     "Všiml jsem si, že lidé často mívají podobné dojmy, ale ne vždy se ukazují jako správné," poznamenal Tuvok z vlastní zkušenosti.
     "Rád bych věřil, že se mýlím. Už kvůli sobě."
     "Prohlédl jsem údaje o vašem záhadném příteli, jež byly v databázi Hvězdné flotily," zapředl Tuvok nezvykle hovor.
     "A nenašel jste skoro nic," uklouzlo Jacobovi nepředloženě. V duchu se styděl za svou poznámku směrem k šéfu bezpečnosti.
     "V tom máte pravdu," přisvědčil Tuvok kupodivu s klidem. "Ovšem jen pokud nedokážete, jak lidé říkají, číst mezi řádky. V tomto ohledu jsem si utvořil jistou představu o Mikelovi."
     "Představu ano, ale nevíte, nevíme," opravil se Jacob ihned, "o něm samotném vůbec nic. Kromě záznamů Hvězdné flotily z jeho působení ve Flotile, o jehož délce taky můžeme pouze spekulovat."
     "Máte naprostou pravdu. Jeho složka neobsahuje celou řadu náležitých informací." Levé obočí šéfa bezpečnosti šlo tázavě nahoru. Opravdu zaznamenal jisté známky úplné dospělosti u praporčíka Cartera. Veškerá nejistota byla pryč. Nezadrhnul při odpovědích a jeho úvahy zněly jinak než před pár týdny. Ještě než učinil první krok, jako by ho předpokládal, popošel i on kupředu. Pokrčil lehce rameny. Uslyšel zaklení hlavní inženýrky sedící uvnitř lodi, jímž dala najevo svou nelibost nad neúspěchem. Sérií rychlých kroků došel až k  raketoplánu.
     "Máte problém, poručíku?" promluvil Tuvok úplně stejným tónem jako před pár minutami.
     "Ovládání je v háji," ucedila skrz zuby ovládaje před ním svůj hněv alespoň částečně. "Nemůžeme proniknout do záznamů. Počítač vyžaduje oprávnění a ty obvody jsou natolik spálené, že to nejde nijak obejít."
     "A co senzory a zbraně?"
     "Úplně totéž. Skoro všechno vyhořelo, včetně podpory života. Ta vypadla krátce před přistáním."
     "Podivné," poznamenal.
     "Přesně tohle si říkáme už skoro hodinu," odtušila sarkasticky.
     "Možná bude lepší počkat, než Doktor ošetří pilota. S jeho pomocí bychom mohli proniknout do primárního systému a zjistit, co přesně se stalo."
     "Pochybuji, že zprovozníme tento raketoplán," pronesla Sedmá. "Poškození je příliš rozsáhlé, než aby bylo dostatečně efektivní ho opravit. Stejně tak obnovit byť část záznamů ve stávajícím stavu nebude možné. A navíc nešlo o pilota."
     "Z čeho tak usuzujete, Sedmá?" Vulkanec nehnul ani brvou, ale do hlasu se mu vloudil zájem.
     "Tady!" ukazovala k místu jednoho vyhořelého panelu. "Stopy krve v oblasti vědecké stanice. Zcela jistě budou odpovídat zraněné osobě. Navíc pilotní křeslo je vepředu a na něm nejsou žádné stopy krve."
     "Logické."
     "Tak kde jsou ostatní?" padla otázka.
     "Zachytila jsem slabé stopy po transportním paprsku. Nejspíš je vytáhli ven ještě předtím, než vletěli dovnitř."
     "Pokud byl raketoplán poškozen, pak by to dávalo smysl," doplnil Harry.
     "Souhlasím, pane Kime," přisvědčil klidně Vulkanec.
     "Dobrá, zanecháme tedy marné práce a vrhneme se do třídění údajů z Deltaplánu," navrhla B’Elanna Torresová již klidněji.
     "Možná bychom mohli porovnat konfiguraci jejich štítů a našich," vložil se do hry Jacob postávající doposud vzadu.
     "Z raketoplánu nic nevytáhneme, praporčíku!" zchladila ho okamžitě šéfinženýrka.
     "Ani nemusíme. Veškeré informace máme přeci v Deltaplánu. Měl jsem dost času, abych provedl kompletní skenování lodi."
     "Dobrá."
     "Je už dost pozdě," přerušil všechny Tuvokův hlas. "Doporučuji, abyste se všichni šli vyspat a pokračovali zítra brzy ráno." Zdůraznil poslední dvě slova a doufal, že pochopí a že nebude muset vytahovat vyšší hodnost..
     "Podívejte…," začala jako první protestovat B’Elanna.
     "To je rozkaz, poručíku!" zdůraznil předchozí větu.
     "Fajn," odtušila, aniž by na něj byť jen pohlédla. "Takže jdeme na kutě. Sejdeme se zítra ráno řekněme v 5:30 tady."
     Tuvok pouze přikývnul. Opustil hangár jako poslední.

Kapitola 8

     Enterprise NCC-1701D, hvězdné datum: 52055.882 (20. 01. 2375 - 08:00)
     Ráno. V hlubokém nekonečném vesmíru, kde stále vládla pouze tma doplněná myriádami hvězd, byl jedinou připomínkou standardní pozemský čas. Včerejší nehoda zanechala v jednom konkrétním členovi posádky vlajkové lodě Federace hořkou příchuť. Přišel o jednoho ze svých nejlepších lidí a zároveň ztratil nejlepšího přítele. Jen málokdo mohl říci, že android je jeho nejlepší přítel. Sice údajně nezmizel navždy, ale Geordi La Forge prostě nemohl setřást pocit, že ano. Po včerejším návratu ho Mikel zatáhnul do baru. Zjevně i on měl potřebu se vypovídat. Říkal věci, které zněly příliš neuvěřitelně, než aby dokázal zcela akceptovat jejich skutečný význam. Dřív než stihl říci, co si o něm myslí, přisedla k nim Guinan. Najednou nastala úplně jiná atmosféra. Teprve teď si vybavil, že když byl se Sárou tenkrát v Přední desítce, tak naznačila, že ho může znát. Teď teprve došlo k potvrzení.
     Sledoval, jak rozmlouvají. Zvláštní způsob, jakým mluvili, v něm zanechal neméně podivný dojem. Nerozuměl téměř ani slovu, ačkoliv mluvili standardním jazykem, jenže oni dva ano. Stále jen hádanky, nevyřčené pravdy, nedokončené věty. Prostě nikdy neviděl Guinan mluvit tímto způsobem. Její zvláštně melodický hlas člověka přiměl, aby se vypovídal a poté i cítil mnohem lépe. Jenže tady mluvil rovný s rovným. Patřil snad Mikel k rase naslouchačů? Možná ano. Potom by ona aura záhadnosti kolem něho dávala jistě smysl. Přemýšlel o tom, ještě než výtahem dojel na můstek. Vystoupil na vyvýšené plošině. Worf obezřetně zkontroloval, kdo přichází. Kývnul na pozdrav a věnoval se dál své práci. Nikdo další nevěnoval příchozímu výraznější pozornost. Kromě dvou důstojníků. Velitel Riker si podle vzoru kapitána urovnal uniformu a vešel s Geordim do kapitánovy pracovny téměř souběžně. Kapitán seděl za stolem, popíjel šálek oblíbeného čaje a přečítal cosi z padu. Ukázal na dvě židle, do nichž následně usedli.
     "No, pane La Forgi, můžete mi říci, k čemu tam vlastně došlo?" padla otázka, na niž nejenom Geordi hledal odpověď.
     "Došlo k poruše těsně předtím, než ta červí díra vtáhla raketoplán dovnitř," začal mluvit.
     "Jakou poruchu máte přesně na mysli!" požadoval Picard bližší vysvětlení.
     "Nemám nejmenší tušení, kapitáne," pokrčil rameny v naprosto upřímné odpovědi. "Mohu jenom hádat. Bez raketoplánu vám neřeknu prakticky nic."
     "Pokud vím, tak jste říkal, že docházelo k nahodilým poruchám na všech systémech," připomněl pasáž z jeho včerejšího hlášení.
     "Ano, pane. A všechny jsem je odstranil dříve, než mohlo dojít k poškození, jenže…," hledal, jak to popsat, aniž by musel použít slova, jež se mu drala z úst.
     "Jenže co, Geordi?" vyzval ho kapitán mírnějším hlasem.
     "Kapitáne, já nechci nikoho obviňovat, ale tohle vypadalo spíš na sabotáž," vyřkl nakonec domněnku nahlas. Přemýšlel o tom celou noc a dospěl k naprosto jednoznačnému závěru.
     "Sabotáž?" Levé obočí kapitána Enterprise šlo prudce nahoru.
     "Ta konzole každopádně neměla vybuchnout. Nebyl žádný důvod, aby jí…." Na okamžik ztratil hlas při samotné vzpomínce. "Stejně tak i řízení. Žádná porucha, a přesto Dat nemohl změnit směr letu."
     "Hmm, znepokojivé." Zamnul si Picard zamyšleně bradu.
     "Kdo mohl chtít, aby mise neuspěla?" promluvil poprvé Riker.
     "Mikel určitě ne, veliteli. Pokud si vzpomínáte, tak byl proti, aby letěla s námi," přihodil Geordi okamžitě.
     "Jste si tím jist, pane La Forgi?" Kapitánův hlas zněl podivně hluše. Sabotáž na vlajkové lodi nepatřila k problémům, s nimiž by bojoval příliš často. Možná během války s Cardasií, ale nikdy nešlo o sabotáž.
     "Pokud mi nevěříte, zajděte za Guinan," navrhnul dříve, než si uvědomil, co říká.
     Picard na okamžik ztuhnul. Náhle pochopil slova, jež Mikel včera pronesl. Souhlasně pokýval hlavou. Ano, bude muset s Guinan promluvit, ačkoliv si od toho nesliboval mnoho. I přes jejich přátelství si ona zachovávala jistou auru tajemnosti.
     "Myslím, že chápu, Geordi, kam míříte," řekl po dlouhé odmlce. "Otázkou zůstává, kdo sabotáž provedl."
     "Nebo koho chtěl odstranit!" vyhrkl inženýr dříve, než znovu stačil ovládnout svou reakci.
     "Myslíte, že šel někdo přímo po ní?" nadnesl kapitán tázavě při vyřknutém podezření
     "Určitý smysl by to dávalo. Proč by jinak nevybuchla moje konzole, když já měl na starosti mnohem důležitější…," přemítal.
     "Promluvím s Mikelem. Možná z něj konečně dostanu alespoň nějaké odpovědi." Hodlal tak učinit ihned.
     "Počkejte do 10:00, kapitáne. Večer mi říkal, že bude přemýšlet a nechce být rušen." Zarazil kapitána Geordi.
     "Sám jste mu povolil zabezpečit kajutu a žádná vyloženě nouzová situace nenastala," podpořil slepého poručíka Will Riker.
     "Máte pravdu, Jedničko," souhlasil kapitán neochotně.
     "Zatím bychom mohli vycházet z předpokladu, že někdo hodlal odstranit praporčíka Carterovou, Data, nebo Geordiho."
     "Ano, souhlasím. Prověřte, kdo všechno s nimi pracoval v posledních týdnech, kde se vyskytovali a…,"
     "Zařídím, pane."
     "Dobrá. Dám vám vědět, jakmile cokoliv zjistím."
     "Ano, pane."

     Oba důstojníci opustili kapitánovu kajutu. Riker ihned přizval ke spolupráci Worfa. V duchu pořádně klel, protože úkol, který dostal, byl pro Data jako ušitý. Bez něj bude trvat veškeré vyhledávání mnohem déle. Klingon samozřejmě míval podobné sklony jako Dat a dokázal být ve své práci zatraceně dobrý, jenže ne natolik, aby mohl androidovi konkurovat. Nikdo jiný nezbýval. V otázce bezpečnosti musel být Worf informován a zapojen do hledání. Když mu několika větami shrnul, co přesně chce, pouze přikývnul. Nevypadal vůbec překvapeně. Vlastně už sám zahájil vlastní šetření. Nyní v něm pouze pokračoval oficiálně.
     Kapitán vyšel ze své pracovny o více než hodinu později. Na nikoho ani nepohlédl. Zmizel ve výtahu. Udivené pohledy zcela ignoroval. Mrak na jeho tváři věštil bouři. Vystoupil v desátém podlaží. Netrvalo ani minutu, než dorazil do Přední desítky. Reagoval na pozdravy letmým kývnutím hlavy. Vešel prosklenými dveřmi dovnitř. Pohledem hledal tu, s níž potřeboval mluvit. Ona si ho však našla pohledem sama. Na okraji baru, kde nikdo neseděl, takže zaujal místo. Čekala. Jako vždy s tím zvláštním úsměvem.
     "Dáte si něco k pití?" pronesla nepřítomně.
     "Ne, děkuji."
     "Aha, takže si chcete povídat o něm," odtušila s povzdechem.
     "Ano," přitakal Picard a upřeně jí pohlédl do očí. "Guinan, co víte o Mikelovi?"
     "Poznala jsem ho kdysi dávno," řekla až po notné odmlce. "Tenkrát bylo ještě všechno jiné. Naše rasa vzkvétala. Přišel mezi nás a my v něm poznali, jak vy lidé říkáte, spřízněnou duši. Byl zcela jiný než kdokoliv, koho jsme kdy potkali."
     "V čem byl jiný?"
     "Slova nemohou vyjádřit, v čem se od všech lišil," zavrtěla hlavou.
     "Nikdy jste o něm nemluvila," poznamenal s lehkou výčitkou.
     "Mluvit o někom, o němž si myslíte, že je mrtvý nebo že se mu stalo něco horšího než smrt, není nikdy lehké," odtušila tiše.
     "Co přesně se stalo?" zajímalo ho.
     "Celé roky jsem ho považovala za ztraceného, až donedávna," začala nevnímající otázku.
     "Víte o něm mnohem delší čas, než je na palubě," konstatoval.
     "Ano. Vyzařuje auru, která ho provází. Vím o něm od okamžiku, kdy se přestal schovávat na Zemi. Nemusel přijít až sem, abych poznala, že stále existuje."
     "Tušíte, jaké má vlastně úmysly?" přešel k hlavnímu tématu.
     "Jednoduše chcete vědět, zda pro vás není hrozbou," usmála se lehce.
     "Rád bych poznal jeho záměry," upřesnil trochu blíž původní otázku.
     "Ach ano, praporčík Carterová."
     "Byla zde, já vím."
     "Záleží mu na ní. I když ne způsobem, kterým by na ní záleželo komukoliv jinému," pronesla záhadně.
     "Nerozumím. Chtěl ji chránit?" zkoušel blíž pochopit, co slyšel.
     "Mikelovi nikdo nikdy zcela neporozuměl. Ani já ne," odtušila neurčitě zcela ignorujíc otázku.
     "Pak nejspíš nebudu výjimkou," připustil Picard souhlasně.
     "Možná." Povzdechla si znovu. "Nemohu vám říci, co nevím, ale mohu vám říci, co si myslím."
     "Poslouchám," naklonil se blíž, aby slyšel zřetelně každé slovo.
     "Není toho moc. Každopádně on není sám. Myslím, že někdo kuje pikle proti němu. Raději nezkouším hádat kdo a jak. Mikel je možná zvláštní, ale nehodlá vám ublížit. Dokáže vidět věci, které nemůžete vidět. Souvislosti, jež nemůžete pochopit."
     "Díky, myslím, že přesně tohle jsem potřeboval slyšet." Nebylo toho moc, ale samotné ujištění od osoby, jíž důvěřoval, včetně nepřímého potvrzení Geordiho podezření stačilo.
     "Předtím, než odešel, tak nás varoval, jenže tenkrát jsme si byli příliš jistí sami sebou, než abychom je považovali za hrozbu," dodala Guinan nečekaně.
     "Borgové…," vydechl a musel vynaložit určité ovládání, aby sebou při jejich jménu neškubl.
     Guinan pouze přikývla. Pohledem pátrala po osazenstvu, protože měla velice nepříjemný pocit, že někdo poslouchá. Kapitánův odchod sotva zaznamenala. Nenašla nic podezřelého, přesto nemohla ten nepříjemný pocit vytlačit. Vlastně ani nemohla najít zdroj, protože on seděl otočený zády. Předstíral, že upíjí ze sklenice, a mezi tím naslouchal. Sice mluvili šeptem, jenže on slyšel všechno v téhle místnosti. Zatracená ženská, teď po něm nejspíš začnou pátrat. Pokud by se do toho vložil i Mikel, mohl by mít problémy. Možná by se jí měl zbavit, zvažoval. Ne, tím by pouze upoutal pozornost. Vlastně už splnil všechny připravené plány. Ovšem z raketoplánu neměl uniknout nikdo. Což byla první nepříjemnost, která narušila jeho pomstu. Stačilo, aby ta holka byla mrtvá, a zbytek by nemusel být důležitý. Provedl by poslední sabotáž a zmizel. Jenže si nebyl stoprocentně jistý. Alespoň podle sledování Mikelova chování, on věřil, že ještě žije. Naštěstí byl dostatečně prozíravý, aby si celou záležitost pro všechny případy ještě pojistil.

     Delta kvadrant, hvězdné datum: 52055.485 (20. 01. 2375 - 06:00)
     Nejhorší zvuk pro každého kapitána, obzvláště brzy ráno, kdy může ještě alespoň hodinku spát. Jedna z nevýhod velení, kdy kapitán lodi musí být připraven v každý okamžik. Nezáleží, v jakou hodinu, zda je či není ve službě. Zvuk interkomu zazněl podruhé, než rukou nahmatala na nočním stolku komunikátor. Stiskla ho pro příjem zprávy. Nadzvedla se v posteli protírajíce si oči.
     "Janewayová, slyším," řekla stále ospalým hlasem.
     "Kapitáne," zazněl Doktorův hlas. "Nerad vás ruším, ale je zde něco, co byste určitě měla vidět. Dříve než ostatní."
     "O co jde, Doktore?" zpozorněla okamžitě.
     "Raději bych vám vše ukázal osobně," řekl vyhýbavě.
     "Dobrá, hned jdu za vámi."
     Rychle seskočila z postele, nahmatala uniformu a během pěti minut zmizela ze dveří. Možná odpověď na záhadu ji pobízela k větší aktivitě než obvykle. Ostatně cesta domů byla doslova nadosah, jen se jí dotknout. Právě tohle stále nemohla. Příliš důkladně nastražené pasti oddalovaly vytoužený okamžik návratu. Zatím pár z nich odhalili, ale ještě další záhady zbývaly. Ve výtahu si ještě rychle upravila vlasy. Vystoupila z výtahu svižným krokem. Než dorazila ke dveřím na ošetřovnu, spatřila Tuvoka. Vulkanec vypadal nepatrně unaveně, což u jeho rasy znamenalo, že probděl celou noc.
     "Kapitáne," pokynul na pozdrav.
     "Taky vás Doktor zavolal?" nadhodila, protože Tuvokova přítomnost na ošetřovně zřídka kdy bývala kvůli zdravotním potížím.
     "Ano. Chtěl, abych přišel osobně."
     "Zjistil jste něco nového?"
     "Obávám se, že ano. Uvidím, co řekne Doktor, ačkoliv předpokládám, že pouze potvrdí mé závěry," řekl před vstupem do dveří.
     Vešli na ošetřovnu. Holografický Doktor je oba dva netrpělivě vyhlížel, zatímco sledoval stav své pacientky. Čekal, dokud nepřišli až k němu.
     "Tak co jste zjistil, Doktore? Doufám, že…," pohlédla na mladou ženu přikrytou na biolůžku. Vypadala hodně bledě, oči zavřené a podivně ztuhlý výraz, což mohlo znamenat konec. Doufala, že kvůli tomu ji doktor nezavolal.
     "Ne, ne! Ona bude v pořádku," ujistil ji okamžitě, když spatřil klesající čelist.
     "Tak alespoň jedna dobrá zpráva," oddechla si s úlevou. Jenomže jak dlouho ještě bude podobné dobré zprávy dostávat. Teorii pravděpodobnosti nešlo nijak ošálit.
     "Samotné zranění hlavy nebylo až tak zlé," odtušil Doktor opatrně.
     "V čem byl potom problém?" rozhodila rukama v netrpělivém gestu.
     "Komplikace nastala krátce poté. V jejím těle jsem našel jakýsi virus," odtušil Doktor a názorně ho ukazoval na jednom z monitorů.
     "Může ohrozit posádku?"
     "Ne, nic takového, kapitáne," gestikuloval Doktor hledaje, jak co nejlépe podat svá zjištění. "Bohužel šlo jenom o ni."
     "Teď vám úplně nerozumím."
     "Kapitáne, prosím, nechte mě domluvit."
     "Mluvte, Doktore."
     "Nejlepší bude, když vám řeknu všechno od začátku," zvolil opatrnější postup.
     "Prosím," vyzvala ho smírným přikývnutím.
     "Ten virus jsem objevil čirou náhodou, během skenování. Nejprve to vypadalo, že jde o nějakou poruchu, nebo jen alergickou reakci na některé z léků. Například…," chtěl popsat, které, ale usoudil, že nebude třeba rozebírat záležitost podrobněji. "Každopádně to upoutalo moji pozornost. Její stav se najednou začal prudce zhoršovat. Teprve tehdy jsem zjistil přítomnost neznámého viru. Podařilo se mi ho analyzovat a syntetizoval jsem ze vzorku krve protilátky, jenže ten virus se prostě přesunul jinam a dál páchal škody. Kdykoliv jsem proti němu zasáhnul, provedl přesun. Změnil svoji podobu. Skoro jako by věděl, co dělám. Až teprve k ránu se mi podařilo získat náhodnou přímý vzorek a výsledek vás bude určitě zajímat." Pozvedl pravou ruku se vztyčeným ukazováčkem. "Za prvé, tenhle virus byl speciálně upraven pouze pro ni. Za druhé byl naprogramován, aby začal dělat škodu až po určité době, v rozmezí řekněme třiceti až čtyřiceti hodin. Za třetí, způsob, kterým byl do těla vpraven, vzbuzuje přinejmenším otázky o úmyslu. Mikrobuněčný sken neukázal žádné stopy po vpichu za posledních 48 hodin. Jako první mě napadlo přenesení při pohlavním styku. Jenže mohu bezpečně prohlásit, že ne. Určitě nešlo o náhodu, ale jednoznačný úmysl."
     "Souhlasím s Doktorem. Má zjištění potvrzují sabotáž na raketoplánu. Většina systémů není funkčních, ale byly se zcela evidentním úmyslem poškozeny."
     "Otázka zůstává proč?"
     "Ještě jedna věc, kapitáne."
     "Ano, Tuvoku?"
     "Otevřená červí díra nám umožnila kratičké okno do Alfa kvadrantu."
     "A…"
     "Na druhé straně je minimálně pět dalších lodí. Přinejmenším jedna z nich patří Federaci. Odhaduji třída Nebula. Jenomže nevíme, zda mají časové štíty či nikoliv. Mám obavy, že nemají."
     "Aha," mnula si zamyšleně bradu kapitán Voyageru. "Někdo ji chtěl tedy zabít?" ujistila se, zda dobře slyšela.
     "Nebo se jenom zbavit," přidal znovu Vulkanec. "Všechno nasvědčuje tomu, že šlo o někoho, kdo má rozsáhlé inženýrské a lékařské znalosti."
     "Pokud ano, mohl ji určitě odstranit mnohem snadněji."
     "Nejspíš ano. Ovšem podle dostupných indicií usuzuji, že dotyčný chtěl, aby její smrt vypadala jako nehoda."
     "Možná si kladl i menší cíle," doplnil Doktor.
     "Vysvětlete, Doktore,"
     "Ten virus zvolil jako první cíl vaječníky," ukazoval na monitoru postup. "Když byl vytlačen, stáhnul se jinam, ale během boje činil pokusy o návrat. Díky tomu jsem získal ten vzorek a mohl vytvořit definitivní protilátku."
     "Aha, což nás vede k mnohem rafinovanějšímu pachateli, než si myslíme." Zatvářila se kysele při samotné zmínce.
     "Nepochybně. Co přesně sledoval poškozením jejích pohlavních orgánů, netuším, ale kdybych to včas nezarazil, nejspíš by je poškodil natolik, aby…," učinil několikavteřinovou odmlku.
     "Chápu, Doktore," přisvědčila Janewayová. Pochopila, co má na mysli, takže nemusel záležitost dál rozebírat.
     "Právě se dostávám k té nejpodstatnější záležitosti," vzal si Doktor znovu slovo. "Ten virus totiž tvořily speciálně modifikované nanosondy."
     "Nanosondy?" zamrkala, zda správně slyšela.
     "Přesně tak. Jak víte, nanosondy lze využít k celé řadě věcí, nejenom asimilaci. Díky pokroku v lékařské vědě, jíž jsem dosáhl za poslední rok, se mi bez problémů podařilo aplikovat pár nanosond z krve Sedmé a zcela ji vyléčit." To řekl již s širokým vítězoslavným úsměvem. Vždycky měl radost, když uspěl.
     "Víme, o koho jde, Doktore?"
     "Asi ano," nasadil Doktor poněkud rozpačitý výraz. Naťukal na konzoli několik povelů. Obrazovka ožila a kapitán Janewayová poznala šroubovici DNA. Trpělivě čekala, co z Doktora vypadne. Příliš dobře věděl, co říká, takže dávala velice bedlivý pozor. Příliš mnoho záhad kolem jedné ženy.
     "Asi poznáváte šroubovici DNA," začal přednášku s dalším úsměvem. "Ano, patří naší pacientce," doplnil oblažuje úsměvem oba dva.
     "Vidím, Doktore! Co dál?" pobídla ho k pokračování.
     "Co je na ní tak zvláštního?" učinil perfekcionistickou poznámku.
     "Nic nevidím," utrousila kapitán věnujíc jeden pohled šéfovi bezpečnosti, jenž taktéž zavrtěl hlavou.
     "Samozřejmě nemůžete vidět," dodal doktor bodře. "Ani já nic netušil, až mě osvítila múza."
     "Doktore, bez těch básnických výrazů, prosím!" přerušila ho netrpělivě.
     "Ach ano, ovšem." Odkašlal si. Vrhnul proti kapitánovi ublížený pohled. Nedopřáli mu ani trochu radosti. "Porovnal jsem její DNA s DNA členy posádky."
     "A výsledek?"
     "Tady, podívejte. Tato DNA patří praporčíku Carterovi z testů před dvěma dny. Počítači, porovnej obě DNA!" přikázal.
     "Porovnání dokončeno. Obě DNA jsou identické," zazněl hlas lodního počítače s výsledkem skenu.
     "Vidíte?" pokračoval Doktor. "Pokud porovnáme DNA praporčíka Cartera ze záznamů starých pár týdnů, pak nebudou úplně shodné."
     "Nemáte pocit, že je to podivná náhoda, Tuvoku?" obrátila se o názor k Vulkanci.
     "Nelze zcela vyloučit tuto možnost, pokud víme, že na druhé straně je loď Federace," poznamenal věcně.
     "Asi máte pravdu," přisvědčila. "Můžete ji probudit, Doktore?"
     "Nedoporučuji," učinil jednoznačně zamítavé gesto, k němuž hned přidal vysvětlení. "Její organismus byl tím bojem velice, velice oslaben. Přijde k sobě tak za pět, možná šest hodin."
     "No dobrá."
     "Myslím, že můžeme vycházet z Doktorových testů, že jde o praporčíka Carterovou," učinil věcnou poznámku Tuvok.
     "Ano. Otázka zní, jak bude reagovat její bratr a možná jak bude reagovat ona sama," podotknul Doktor. "Možná bychom mohli před ním pravdu zatajit, alespoň prozatím, ačkoliv nevidím pádný důvod k zamlčení."
     "Souhlasím. Až bude bezpečné ji vzbudit, tak bude asi nejlepší, abychom ho přizvali k našemu rozhovoru."
     "Moudré rozhodnutí, kapitáne," přisvědčil Vulkanec souhlasně.
     "Díky, Tuvoku. Od vás mě chvála vždy těší, protože jste Vulkanec a jde přímo od srdce."
     "Promiňte, kapitáne, ale myšlenky nepřicházejí od srdce. Ani u Vulkanců. Z lékařského hlediska není možné, aby centrum emocí bylo skutečně u srdce." Zdvihl levé obočí ve výrazu náhlého pochopení. "Ovšem z hlediska metafory či lidských přirovnání nejspíš ano."
     "I tak vám děkuji," nadhodila úsměv nad nečekanou analýzou.
     "Není zač, kapitáne," přikývnul lehce hlavou. Dokonce vyloudil slabý úsměv.

Kapitola 9

     Koloniální dravec hvězdné třídy Oko 7Z verze D, Koloniálního času: 2233.1,20
     Kapitán Jonathan Tolkin zkoušel ze všech sil nehledět nevěřícně na anomálii, jež vznikla poměrně dost daleko od meze jejich působnosti. Bohužel časové záření pokrývalo obrovskou plochu o velikosti zasahující do celého sektoru, což jejich senzory zaznamenávaly na vzdálenost desítek tisíc světelných let. Teď když konečně dorazili na místo určení, coby první předsunutá hlídka zaznamenal přítomnost dalších lodí. Zřejmě vletěli dovnitř ničím nekrytí. Otázka, co je k tomu vedlo, zůstávala nezodpovězená. Nejspíš netušili, co na ně čeká. Ano, tato hypotéza zněla nejpravděpodobněji. Během včerejšího dne dorazila další loď. Už ji hodlal varovat, ať neletí blíž, když si všimnul, že oni nastavují kurz, jenž je provedl bezpečně dovnitř. Tam zastavili, protože jejich velká loď nemohla bezpečně proplout dál. Zřejmě museli minimálně vědět o časovém záření i jeho účincích. A co víc. Loď patřila do třídy Galaxy. Velké lodě, jež měly na palubě přes tisíc členů posádky, včetně jejich rodin. Podle skenování mnohem výkonnější plavidlo než jejich vlajková loď. Posádka dravce Oko 7Z nejnovější třídy D čítala tři sta padesát členů. Více než kdykoliv předtím. Kdo by v případném střetnutí zvítězil, zůstávalo nejisté. Poslal sesterskou loď, aby přivedla posily. Jenže neměl tušení, kde právě teď hlavní skupina je. Zaujali vyčkávací pozici mimo dosah. Sledovali jejich zvláštní počínání. Vypustili raketoplán vybavený časovými štíty v nezvyklé konfiguraci. Cestou dovnitř za sebou nechávali jakési bóje. Pro ně zatím z neznámých důvodů.
     V pozdějších hodinách zaznamenaly senzory přenos hluboko z časového pásma. Ano, ty bóje přenášely signál. Transportní signál. Nejspíš raketoplán narazil na potíže. Musel ocenit bezpečnostní prvky společně s jistou dávkou vynalézavosti. Nejspíš věděli, co dělají. A také tam nejspíš hledali vlastní lodě. Anomálie byla příliš velká, než aby ji mohli vlastními silami neutralizovat. Ne, tady bude zapotřebí hlavní skupiny. Další překvapení nadešlo o pár chvil později. Taktický důstojník hlásila problémy s transportérem. Nikoliv jejich vlastním. Časové záření ovlivňovalo nouzový transport. Než stihnul dokončit hlášení, materializační proces zhmotnil muže přímo na jejich můstku. Padl na zem jako podťatý. Tolkin gestem ruky zabránil vyhlásit poplach. Okamžitě k němu přiklekl. Neobvykle bílá, až stříbrná pokožka, zlaté oči otevřené, ale nereagující. Rychlé zkoumání odhalilo, že cizinec je android. Jeho nadřízená a současně i bývalá velitelka celé expedice vyšla ze své pracovny ihned po incidentu. Nikdo jí nemusel říkat o potížích, protože ona sama o nich věděla ve stejný okamžik. Pokud on byl překvapený, tak ona byla šokovaná. Nevěřícně zahýbala rukou před androidovým obličejem. Nereagoval, zíral do prázdna.
     "Co se stalo?" chtěla ihned vědět.
     "Nevím, majore," podávala ihned komandér Ostlinová z taktiky hlášení. "Transportní paprsek ztratil v poslední fázi materializace zaměření a zhmotnil ho tady místo u nich. Kde mělo dojít ke zhmotnění."
     "Rozumím," přikývla nepřítomně. "Maxi!"
     "Ano, majore?" hlas vrchního inženýra zazněl okamžitě v komunikačním kanále.
     "Mám tady pro tebe úkol."

     Ani po mnoha hodinách, jež nad androidem strávil Max Zoma a jeho lidé, nedokázali přijít na to, co vlastně androidovi chybí. Vypadal pouze deaktivovaný. Inženýr našel drobná poškození v jeho pozitronické nervové síti, ale jenom na sekundární úrovni. Nic co by zabraňovalo, aby fungoval. Prostě nerozuměl, co dělá špatně. Možná nepochopil úplně pozitronickou síť a její podobnost s jejich vlastní neurální počítačovou sítí. Nebo je prostě příliš starý, aby dokázal vyřešit takové rébusy. Podrobné hlášení podával během porady uskutečněné den poté. Nedokázal ho uvést do chodu. Ani on, ani jeho lidé. Posádka byla poměrně nová a zatím nezkušená. Konec konců nový dravec Oko 7ZD opustil loděnice sotva před půl rokem. Nemohl si stěžovat na poručíka Ingiruse, v němž viděl svého potenciálního nástupce. Technologii, s níž tvůrce androida sestrojil, zřejmě úplně nepochopili. Šlo bezesporu o dílo velikána v oboru kybernetiky.
     "Žádnou závadu na něm nemůžeme najít. Podle všeho je prostě vypnutý," konstatoval porážku inženýrského oddělení.
     "Nepřijatelné," odtušila major, načež on jenom pokrčil rameny.
     "Možná jde o bezpečnostní mechanismus, kterým se sám vypnul," pokrčil neurčitě rameny.
     "Pochybuji, že by měl vypínač. Po těch letech si ho určitě nechal odstranit," zamumlala nepřítomně jen pro sebe, ale inženýr byl dost blízko, aby její slova zachytil.
     "Říkáte to, jako byste ho znala, majore," poznamenal pozorně sleduje, co řekne. V jejím případě to opravdu mohlo být možné.
     "Možná kdybychom věděli, kde ten vypínač byl, tak bychom mohli možná nalézt i odpověď," zkusil Tolkin lstivě nadhodit.
     "Ano, ale já přesně nevím, kde byl," pokrčila rameny.
     "Pak máme problém," usmál se opět šéfinženýr. "Mikrokybernetika je úžasná věc a najít jednu konkrétní část, když nevíte ani, jak vypadá, natož kde se nachází…"
     "Na boku," přerušila ho. "Hledejte na pravém boku."
     "Díky za tip."
     Max Zoma vstal. S krátkým přikývnutím opustil poradu. Odešel do strojovny, kde už na něj čekal Simon Ingirus. Měl toho chlapce rád. Sice stále tíhnul ke svému konstruktérskému zaměření, ale byl mimořádně dobrý inženýr. Doufal, že otupí ještě pár ostrých hran v jeho dovednostech, než bude moci konečně s klidným svědomím odejít do penze. Porada skončila sotva pár minut po jeho odchodu. Vlastně nebylo co dalšího říci. Komandér Ostlinová zkoušela zavést debatu zpět k tématu federální lodě, ale její velitelka pouze mávla rukou. Rozpustila poradu. Zamračeně odešla zpět do své pracovny. Usedla k terminálu. Začala projíždět záznamy z posledních misí, hodnocení nových členů posádky, stav zásob, věci, jež obvykle dělal Tolkin. Samozřejmě nemohla počítat, že si ničeho nevšimne. Kupodivu přišel až za dvě hodiny. Vždycky věděl, kdy přesně má přijít. Práce ji odvedla od možných vzpomínek. Dvěma hodinami nezáživné činnosti dostatečně zahnala stávající pocity. Vešel dovnitř. Věnoval jí jeden z káravých pohledů.
     "Ano, kapitáne?" řekla velmi formálně. Navíc do hlasu vložila více ostrosti, než chtěla.
     "Musíme být natolik formální?" řekl mírně.
     "Nevím, o čem mluvíš!" odsekla a předstírala mimořádný zájem o rozpis směn.
     "Pokud o tom nechceš mluvit, tak nemusíš." Uklidňující tón dokázal jako vždy své. Odložila tabulku na stůl.
     "Pojď za mnou!"
     Svá slova mínila jako rozkaz, ale hlas ji v kritické chvíli zradil. Znělo to mnohem více jako prosba než rozkaz. Uchopila ho za ruku. Bez odporu ji následoval do vedlejší kajuty spojené s pracovnou na můstku. Sotva dveře zapadly, zastavila. Obrátila se k němu. Musela trochu zvednout hlavu, protože mezi nimi bylo pár centimetrů rozdíl.
     "Pověz mi," začala chvějícím se hlasem, "miluješ mě pořád?"
     "Nevidím důvod, proč bych neměl," řekl pevně.
     "A kdybys ho viděl, co potom?" překvapila ho otázkou.
     "Nic by nezměnilo, co k tobě cítím!" řekl stejně přesvědčivě.
     Bez odkladů ho políbila. Ne jen tak letmo, jak dělávala při podobných příležitostech, ale plně. Přitáhla si ho k sobě blíž a on její objetí opětoval. Cítil z ní protichůdné emoce a zoufalství. Všechno tohle ona do svého polibku dala. Dokázal její pocity vstřebat, třebaže neznal jejich původ, a ulevit jí, i když jen dočasně. S pobaveným úsměvem zvedl prst, čímž zabránil dalšímu pokusu. Odtáhla se. Uvědomila si, že je ve službě. Tady nebylo místo pro podobné teatrální výlevy.
     "Pochopíš, když budu chtít, abys tuhle záležitost uzavřel sám?" zkusila teď už s jasným náznakem prosby v hlase.
     "Chceš se vzdát velení?" zkusil nevypadat překvapeně.
     "Ne, ne úplně," ujistila ho okamžitě.
     "To rád slyším, protože víš, že kam půjdeš ty, půjdu i já."
     "Jeden z důvodů, proč tě miluju," usmála se na něj vřele.
     "No dobrá, takže teď si promluvme o dalších věcech," pobídnul ji, ať vyloží co má na mysli.
     "Chci jenom jednu věc," sklopila hlavu, aby jí neviděl do očí. "Abys udělal všechno a na nic se neptal."
     "A pak že pouze Mikel je tajnůstkář," učinil poznámku, o níž předpokládal, že bude zábavná.
     "V tom máš pravdu, jenže on je na Enterprise. Cítím ho, ale nevím, co má v plánu," pronesla naprosto nečekaně.
     "Aha."
     "Budeš jednat ve všem místo mě. Nesmí mě spatřit. Ani on, ani nikdo jiný." Dala do svých slov dostatek důrazu, aby pochopil, jak důležité pro ni splnění žádosti je.
     "On přeci vycítí tvoji přítomnost," namítnul.
     "Ne, už ne." Nasadila úsměv a rozhodně v sobě nenesl nic příjemného.
     "No dobrá. Udělám, cokoliv budeš chtít, ale až přiletí admirál Brownová…"
     "S ní samozřejmě mluvit budu, jako by se nic nedělo," mávnula rukou.
     "Samozřejmě." Pochopil, že jde pouze o Mikela a Enterprise. Nechtěla spatřit nebo přímo potkat nikoho z lidí.
     "Díky."
     "Samozřejmě budu očekávat přiměřenou odměnu za své zásluhy," nadnesl bezvýrazným hlasem, ovšem z očí mu doslova sršelo čtveráctví. Něco, čeho by ještě před dvanácti lety nebyl schopen. Během posledních let učinil značný pokrok, jenž ho více přiblížil směrem k ní.
     "Ovšem," přikývla stejně vážně. "Budeš chtít zálohu dopředu nebo ti stačí moje slovo?"
     "Já ti věřím," odtušil s předstíranou vážností.
     "A já tě miluju. Je mi jedno, jestli je to logické nebo není," řekla na oplátku ona.
     "Snad tě nikdo neslyšel," řekl předstíraje zděšení. Opatrně se rozhlédl kolem sebe. Náznak humoru, další z věcí, které ještě před lety nedokázal.
     "Běž pomoct Maxovi. Bez tebe Data nikdy nezprovozní," vyhnala ho ven ze své kajuty.
     "Rozkaz."
     Takže Dat. Zajímavé jméno pro androida. Zato na druhou stranu nejspíš vystihovalo jeho podstatu. Sice neřekla nic bližšího, ale on si dokázal udělat určitý obrázek o umělé životní formě. Nejspíš značně inteligentní bez emocí, pokud jeho tvůrce nebyl naprostý génius. Podle pozitronické sítě, jež vypadala podobná samotným základům jejich technologie, možná ano. S mnohem lepším pocitem došel do strojovny. Hlavní inženýr Max Zoma právě zamračeně pobíhal kolem záhadného cizince, jenž neméně záhadným způsobem přistál na jejich lodi. Bezpochyby půjde o neméně zajímavé setkání. Přistihl se, jak se na něj těší.
     Max rozhodně plnil své povinnosti svědomitě, jenom bez onoho nadšení, s jakým je plnil před dvaceti lety. Od zničení předchozí lodi uplynulo deset let. Až teprve před necelým rokem byla zahájena stavba nové lodi. On a Simon Ingirus patřili ke konstrukčním inženýrům vedoucím stavbu. Opravdu stárnul. Do penze mu zbývaly necelé dva roky. Přesto trochu neochotně přijal místo na nové lodi. Simona vzal sebou. Jenže Simon nehodlal odejít bez své dívky Susan. Došlo k zajímavé situaci, protože tvořili nerozlučnou dvojici. Nakonec potřeba zkušeného pilota zvítězila a Susan Arčrová byla jmenována hlavním pilotem. Patřila k nejnadanějším pilotům, takže Tolkin protestoval jenom nevýrazně a přijal ji pod zdánlivým nátlakem. Vlastně byl rád, že má alespoň jednoho ostříleného člena posádky na palubě. Většina patřila k nováčkům právě opouštějícím Akademii. Samozřejmě kromě nejužšího jádra vyšších důstojníků. Tiše, aniž by si ho kdokoliv všimnul, vplul do strojovny.
     "Kapitáne?" zamrkal překvapeně Simon Ingirus. Mladý inženýr akorát vzhlédl od diagnostické konzole. Zaznamenal přítomnost velitele, jenom nechápal důvod jeho přítomnosti.
     "Pohov, poručíku," mávnul rukou. "Hledáte na špatné straně." Vzal trimetr z jeho ruky. Zaměřil ho na levý bok. Během necelé minuty našel, co hledal, aniž by tušil, co to má být. Další potvrzení, že má velice málo vídané mentální schopnosti. Před deseti lety odhalil naprosto nečekané možnosti. Chartocká rada starších celou dobu Chartokům lhala, nebo přinejmenším neříkala zcela pravdu. Vyslal náhodný impuls, jenž způsobil opětovnou reaktivaci androida. Simon na něj nevěřícně hleděl s posvátnou bázní. Teprve zapípání diagnostické konzole ho vzpamatovalo. Bezpečnostní pojistky nainstalované jeho týmem zabránily Datovi v pohybu. Simon povypínal většinu systémů, takže ožil, ale nemohl nic udělat. Teprve když Tolkin dal pokyn, ať postoupí dál, začal odblokovávat jednotlivé části pozitronického mozku.
     "Vítejte u nás, pane Date," řekl Jonathan Tolkin v úvodu, sotva se android prudce narovnal.

     Delta kvadrant, hvězdný čas: 52056.626 (20. 01. 2375 - 16:00)
     Konečně přišel dlouho očekávaný signál. Praporčík Jacob Carter jen s maximálním vypětím zvládal svůj vnitřní boj. Zoufale potřeboval práci a té od poručíka Torresové rozhodně dostal víc než dost. Kapitán ho ráno informovala, že chce, aby byl na ošetřovně, až zachráněná žena procitne. Dodala důvod ohledně časových štítů, jež vytvořil. Chtěla, aby tam byl coby konzultant. Nepotvrdila, ba ani nenaznačila, kdo je ta žena. Jenže ať říkala cokoliv, on pravdu znal. Přesněji řečeno, byl naprosto přesvědčen. Nemohl se mýlit, jakkoliv to bylo nepravděpodobné. Sám nevěděl, kde bere takovou jistotu. Od rána, kdy začali pracovat na raketoplánu a Deltaplánu, udělali určitý pokrok. Také díky Tuvokovi, který je všechny poslal spát a sám pracoval místo nich. Zanechal své poznatky, díky nimž si udělali jakýs takýs obrázek o druhé lodi. Samotné jádro nebylo porušené, ani žádný systém. Pouze vypadlo veškeré ovládání úplně všeho. Konzole vyhořely, jako by šlo o něčí záměr. Tuto teorii potvrdil už před mnoha hodinami. Dokonce zjistil proč. Velice důmyslně provedená sabotáž. Běžná kontrola by určitě nic neodhalila. Jenomže tady musel uznat argument Sedmé. Pokud by raketoplán měl znovu vzlétnout, museli by ho kompletně předělat. Jednoduší bylo postavit nový, i když pokud budou mít plány a nejnovější poznatky technologie Federace, mohlo by být efektivní ho obnovit pro jeho možná vyšší technologickou vyspělost. V Jacobově hlavě teď vířily úplně jiné myšlenky. Chvátal na ošetřovnu doslova mílovými kroky. Když nikoho neviděl na chodbě, utíkal. Výtahem vyjel do pátého patra, kde byla ošetřovna. Před dveřmi si třel ruce. Vůbec neměl čas si je umýt. Hodil za hlavu takovou maličkost. Vešel na ošetřovnu. Doktor ho rukou přivolal do své prosklené kanceláře. Kapitán s Tuvokem tam již čekali, ačkoliv přišli těsně před ním.
     "Promiňte, že vás volám všechny až teď," začal mluvit Doktor sedící v křesle. "Ona sice procitla před pár hodinami, ale zase omdlela, takže bylo lepší počkat."
     "Říkala něco?" vyhrkl Jacob. Vzápětí lehce zčervenal nad svou přílišnou horlivostí.
     "Ano, něco ano. Myslí si, že je na lodi Héra," odpověděl Doktor.
     "Héra patří do třídy Nebula. A právě jedna loď třídy Nebula je na druhé straně," přidal Jacob rychlý postřeh.
     "Logický závěr," ohodnotil Tuvok.
     "Budeme ji muset zklamat, pánové," přerušila Janewayová.
     "Kapitáne," zadržel ji ještě Doktor. "Prosím, buďte velice opatrná při kladení otázek. Nemusí být úplně dobré, když na ni vybafnete, že je v Delta kvadrantu."
     "Já jí to řeknu, kapitáne. Ode mě přijme pravdu spíš než od vás," navrhnul Jacob.
     "Nejsem si úplně jist, jak přijme, když vás sestra uvidí, ale za pokus to stojí," ustoupil Doktor, který měl původně v úmyslu ještě cosi namítat.
     "Dobrá. Vzbuďte ji," přikývla Janewayová.
     "Kapitáne, mohu požádat, abyste zůstali…," naznačil mladý praporčík, ať zůstanou více vzadu.
     "Samozřejmě. Dejte nám znamení, až bude podle vás připravena," souhlasila Kathryn vlídně. Nechtěla zkazit první setkání dvou sourozenců po tolika letech. Doktor pouze pokrčil rameny. Vstal ze svého křesla. Svižným krokem přešel prosklenou místnost až do hlavní části ošetřovny. Počkal na mladého praporčíka. Každý stál z jedné strany. Kývnutí si vyložil jako souhlas. Hyposprej držel v ruce. Přiložil ho ke krku a aplikoval. Krátké zasyčení, než jehla pronikla pod kůži. Ustoupil o dva kroky zpátky a sledoval stav pacientky na lékařské konzole. První účinky nastaly téměř okamžitě. Zavrtěla sebou a slabě zasténala. Pomalinku začala otevírat oči. Pro Jacoba nadešla chvíle, o níž si myslel, že nikdy nenastane. Byl opravdu jako v pohádce. Přesně jako když byli malí. Vzal její ruku pod přikrývkou do své.
     "Sáro… Sáro, slyšíš mě…?" zašeptal polohlasem.
     "Dal…ší…. sen… zdá …. se mi o tobě," vyrážela ze sebe sotva šeptajíc.
     "No tak, probuď se, princezno, jsi v bezpečí!" zatřásl s ní jemně.
     "Není v bez…pe…čí. Časová ra…diace všech…no pohl…tí…," vydávala ze sebe trhavě.
     "My nejsme uvnitř pole. Sáro, my o něm víme a jsme mimo něj," uklidňoval ji obratem.
     "Héra…"
     "Héra je na druhé straně, sestřičko. V Alfa kvadrantu. Ta červí díra."
     "Ano…," najednou zbystřila. Do očí se jí vrátila určitá živost. "Emise neutrin. Poslední věc, kterou si pamatuji, jsou emise neutrin."
     "Raketoplán proletěl červí dírou až sem do Delta kvadrantu."
     "A co ostatní? Poručík La Forge a nadporučík Dat. Kde jsou!"
     "Sáro, byla jsi v raketoplánu sama. Stačili je transportovat zpátky."
     "Proč ne mě?"
     "Možná kvůli poškozenému komunikátoru tě nemohli zaměřit." Hádal, ale potřeboval ji nějak uchlácholit a dostat do slepé uličky.
     "Možná," připustila. "Když tohle není Héra, tak co potom?"
     "Vítejte na Voyageru." Kapitán Janewayová s Tuvokem přešli blíž po gestu, jež k nim předtím vyslal. Nadešla vhodná chvilka ke vstupu na scénu.
     "Sáro, tohle je kapitán Janewayová a nadporučík Tuvok."
     "Určitě nesním?" nevěřila ještě.
     "Ne, Sáro, teď už nesníte," potvrdila kapitán Voyageru měkce.
     "Dobře, budu vám věřit," řekla s lehkým zamračením.
     "Výborně. Teď nám snad řeknete, co jste tam dělali? Váš raketoplán má časové štíty, i když ve zcela odlišné konfiguraci."
     "Ano," přikývla. Podepřela se na loktech. Jacob jí okamžitě pomohl posadit. Doktor nic nenamítal. "Ve skutečnosti nás poslali, abychom vyšetřili zmizení tří lodí Federace. Nejprve zmizela loď Héra. Excalibur a Lexington byly vyslané, aby ji nalezly. Pro zvýšenou aktivitu Romulanů poslala Federace raději silnější loď třídy Ambasador a Excelsior."
     "Chápu."
     "Odmlčely se stejně jako předtím Héra. Ze záznamů dálkových senzorů Odyssey byla zaznamenána zvláštní anomálie. Velení tudíž vyslalo Enterprise, aby celou záhadu řádně prošetřila."
     "A našli jste pole časové radiace."
     "Ano. Pohltilo celou soustavu. Enterprise nemohla vletět dovnitř, aniž by ji nepostihl stejný osud. Časové štíty nebylo možné použít k ochraně celé lodi."
     "Tak jste použili raketoplán."
     "Ano, raketoplán z Odyssey, v němž přiletěl muž vyslaný velením Flotily. Raketoplán zůstal kvůli romulanskému útoku u nás a my ho použili, jelikož měl mnohem lepší konstrukci než naše palubní raketoplány," vysvětlovala v souvislých větách. Úvodní nervozita byla pryč.
     "Pokračujte dál."
     "Poručík La Forge si vybral mne a nadporučíka Data, abychom letěli s ním. Identifikovali jsme většinu z lodí, jež tam uvízly. Poslední, kterou naše senzory objevily, nešlo přesně zaměřit. Podle velikosti mohlo jít o Héru. Emise neutrin mátly senzory, ačkoliv by na ně neměly mít přímo žádný vliv. A pak už jenom oslepující záblesk. Víc si nepamatuji."
     "Měla jste velké štěstí!" neodpustil si Doktor poznámku.
     "Ano," přisvědčila kapitán, přičemž Doktora změřila přísným pohledem. "Nebyli jsme si jistí, zda můžeme provést transport uvnitř, takže bylo nutné vytáhnout raketoplán i s vámi ven."
     "V jakém je stavu?"
     "Raketoplán?" ujišťoval se její bratr, zda myslí totéž. "Všechno je úplně spálené."
     "A sekundární paměťový systém?"
     "Cože?"
     "Něco jako černá skříňka. Obsahuje záznamy pořízené během letu. Podle směrnice staré tři roky má každý raketoplán záložní paměťovou banku," vyhrkla ze sebe rychle.
     "Vyžaduje přístupové heslo, které nelze nijak obejít," přihodil Tuvok věcně
     "Nejenom heslo," doplnila.
     "Doktore?" obrátila kapitán pozornost k PZH.
     "Nedoporučoval bych, aby se příliš fyzicky namáhala," učinil obranné gesto, ačkoliv tušil, jak málo platné budou jeho rady. Sledoval pečlivě každé slovo a příliš dobře pochopil, kam hovor směřuje.
     "Doktore, můžete ji postavit na nohy?" Víc než jako žádost zněla kapitánova slova jako rozkaz.
     "Ovšem, ale ne na dlouho," souhlasil po chvilce váhání.
     "Tak to udělejte," souhlasila.
     "Kapitáne, udělám, co budu moci, ale pod jednou podmínkou," vynesl na stůl poslední zoufalé ultimátum. Konec konců jednal v nejlepším zájmu své pacientky.
     "Poslouchám!" naklonila se k němu probodávajíc ho očima.
     "Řekněme za tři hodiny, chci, aby byla zpátky. Jinak si najděte jiného lékaře!"
     "Dobrá, Doktore. Tři hodiny." Pečlivě oddělovala slovo od slova. Nenáviděla ultimáta, ovšem holografický doktor byl jediný doktor na palubě. A přes jeho arogantní chování, vetknuté samotným tvůrcem, byl platným členem posádky. Navíc jediným doktorem na lodi, takže musela jeho slova brát vážně.
     "Dohlédnu na to, kapitáne," přihodil Jacob okamžitě.
     Doktor pořád vrtěl hlavou mumlaje cosi o nezodpovědnosti a zbytečnému hazardování se životy pacientů. Udělal, co bylo třeba. Za pár minut už stála na nohou, oblečená v čisté uniformě. Stejné, jakou měl Jacob. A musel uznat, že jí opravdu sekla. I přes veškeré ujišťování v jejích očích viděl nejistotu a strach. Držel se proto v její těsné blízkosti, dotýkal se její ruky, než dorazili do hangáru. Věděl o své sestře, že je inženýrský génius, jenom nebyla dost průbojná a sebevědomá. Jinak by už určitě hodnostně povýšila. No, on sám si mohl nechat o povýšení jenom zdát. Loď Federace daleko od domova znemožňovala jakékoliv povýšení. Společně usedli k práci. Nikdy spolu vlastně nepracovali. Od ukončení Akademie je jejich osud odvál každého jinam. Rozhodně musel litovat ztraceného času, protože s ní byla radost pracovat. Netrvalo ani hodinu, než obnovili záložní počítačové jádro. S ním i tolik důležitá data. Sára byla do práce natolik zabraná, že nevnímala zcela zničené, vyhořelé panely můstku runaboutu. Stanovený čas uběhl jako voda. S úsměvem ji odtrhl od práce. Vzpírala se, ale podvolila, když ji vynesl ven a vyhrožoval, že ji klidně odnese až na ošetřovnu. Před zraky všech přítomných. Věnovala mu ublížený pohled. Přitom na něj uličnicky zamrkala. Musel ji rychle chytit, aby nezkoušela utíkat. Dorazil na ošetřovnu podle doktorova výrazu včas. Ten pokynul, ať si sedne na lůžko. Jacoba nevyhnal z ošetřovny, takže zůstával. Trpělivě sledoval počínání PZH, který vypadal, jako by neustále opakoval jedno a totéž. Konečně skončil. Odložil lékařský trikordér. Pokynul mladé ženě, ať si lehne. Odešel do své prosklené kanceláře.
     "Nemusíte mít obavy, praporčíku. Vaše sestra bude zase naprosto v pořádku," řekl, když u něj chvíli postával.
     "Musíte ji držet na ošetřovně?" zkusil Jacob položit opatrně otázku.
     "Budu raději, když ji budu mít stále na očích," odtušil obvyklým sloganem.
     "Očekáváte komplikace?"
     "Vůbec ne."
     "Myslíte, že kdybych na ni dohlédl,…" zkusil nadhodit
     "Hmmm…," zamyslel se Doktor krátce. "Možná ano. Stavte se, až vám skončí směna. Promluvte si s kapitánem, ať vám dvěma přidělí volnou kajutu."
     "Děkuji, Doktore."
     Velice potěšen udělal pár kroků zpátky. Před odchodem přistoupil ke své sestře. Zabránil jí vstát. Slíbil, že za hodinu přijde, ať seká dobrotu. Naposledy ji políbil na čelo a pohladil po blonďatých vlasech, než odešel. Zůstala sama. Vůbec nevěděla, co dělat. Jenom ležet ji prostě nebavilo. Naneštěstí Doktor právě včas začal kolem biolůžka pobíhat. Najednou musel provést plnou kontrolu všech biolůžek. Čas od času zkontroloval též panel u jejího biolůžka. Sama pochopila, co obrazovka ukazuje, než ji prostě vypnul. Co ji ale udivovalo, byl zpěv. PZH určitě nebyl naprogramován k opernímu zpěvu. Navíc ho před nedávnem nahradil nový lepší model. Přesto se k němu kapitán i další vyšší důstojníci chovali jako k rovnému protějšku. Zřejmá nepřítomnost lékařského personálu by vše vysvětlovala.

Kapitola 10

     Delta kvadrant, hvězdný čas: 52058,225 (21. 01. 2375 - 06:00)
     "Sondy s deflektorem rozmístěny, kapitáne, Deltaplán letí zpátky. Doba příletu 22 minut," ohlásila Sedmá z Devíti. Původně chtěla letět také, ale nakonec zůstala zde. Před příletem ještě doplnila záznamy o krátkou kapitánovu řeč, již pronesla tady na můstku.
     "Dobrá. Za jak dlouho budou připraveny k vyslání signálu?" chtěla kapitán vědět.
     "Emitory budou plně nabité za třicet sedm minut. Rezerva pro návrat Deltaplánu je víc než dostačující," doplnila znovu Sedmá. Jen málokdo by poznal stopu nedůtklivosti v jejím hlase.
     "O časové rezervě nepochybuji, Sedmá," usmála se kapitán lehce. Až příliš dobře znala nejnovější členku posádky. Neměla ráda sebemenší kritiku.
     "Pak tedy pochybujete, že můj návrh bude fungovat?" zkusila Sedmá znovu.
     "Ne, ani o tom nepochybuji," zavrtěla Janewayová hlavou.
     "Pak tedy nevím, co vás znepokojuje," pokračovala lehce útočným tónem.
     "Jste si jistá, že právě já jsem ta, kdo vypadá znepokojeně?" poznamenala Kathryn pobaveně.
     "Nemám důvod být znepokojená!"
     "Opravdu?" Vstala z kapitánského křesla. "Pokud vše vyjde, tak budeme konečně moci navázat spojení s Hvězdnou flotilou. A kdo ví, možná už za pár dní můžeme být doma. Na Zemi."
     "Nechápu vaši posedlost tou planetou, ale vím, že pro mnoho z vás je důležitá," opáčila Sedmá již mnohem klidněji.
     "Počkejte, až ji uvidíte, Sedmá." Tentokrát nedokázal mlčet ani praporčík Kim.
     "Viděla jsem ji v astrometrice. Ale dokud tam nebudeme, schovala bych si veškerý optimismus. Ani s pomocí Enterprise nemusíme dokázat proletět skrz. Pokud s nimi navážeme spojení," zchladila jeho nadšení. Zaraženě zmlknul. Kapitánovo gesto ho přimělo mlčet. Kathryn tudíž znovu usedla do velícího křesla.
     "Volá nás Deltaplán."
     "Konečně. Spojte nás."
     "Kapitáne, opouštím časové pole. Sondy rozmístěny podle plánu. Během patnácti minut můžeme začít." Hlášení bezpečnostního důstojníka v sobě neslo strohost, přesnost typickou nejen pro něj, ale celou jeho rasu.
     "Výborně, Tuvoku."
     "Deltaplán končí," ukončil spojení.
     Patnáct minut. Patnáct minut dělilo ztracenou loď od možného kontaktu s domovem. Samozřejmě se mohla řada věcí pokazit. Loď na druhé straně mohla odletět nebo zpátky posbírat své bóje. Mohla jenom doufat, že nic z toho nenaruší jejich plány. Konec konců raketoplán proletěl sem k nim. Pokud by musela, nechala by Voyager tady, hlavně aby posádku dostala domů. Ztráta takového plavidla by určitě byla bolestná, ale za návrat domů by to stálo. Zopakovala si předchozí výměnu se Sedmou. Mladá žena, jež strávila osmnáct let jako Borg, určitě musela mít obavy z návratu. Nedávala nic najevo, ale v těch modrých očích spatřila známky nejistoty. Přesto bez váhání navrhla postup, jenž mohl Voyager dovést konečně domů.

     Během porady pozdě večer předchozího dne přednesla Sedmá svůj plán. Praporčík Carter měl zcela jiné starosti, takže ho ani nepřizvala ke spolupráci, ačkoliv by určitě pomohl. Ne, zvládla celý úkol sama. Vyhrabala ze své studnice borgské moudrosti neobvyklý postup. Zněl poměrně jednoduše. Specifikace a umístění ochranného pole na sondy nikoliv.
     "Co přesně máte na mysli tou komunikací?" řekla kapitán unaveným hlasem, když dorazili všichni.
     "Červí dírou nemůžeme proletět. Podle všeho časové pole na naší straně má zcela odlišnou…," začal mluvit Tuvok.
     "Tato informace je mi známá," zarazila jeho výklad Sedmá. "Červí dírou sice neproletíme, ale můžeme poslat zprávu na druhou stranu."
     "Tohle nám vysvětlete, Sedmá," vybídla ji kapitán. Zpozorněla při zpochybnění původní teorie.
     "Nedokážeme vyslat natolik silný signál, aby proniknul skrze časové pole. Dokonce i naše komunikace s Voyagerem byla komplikovaná. Ovšem modifikovaný paprsek z deflektoru by mohl posloužit jako nosná vlna pro náš signál."
     "A co když naši zprávu nezachytí?" padla Harryho námitka.
     "Podle informací z raketoplánu Odyssey vypouštěli za letu bóje, jež využili k zpětnému transportu na loď. Vyslat zprávu by nemělo být o mnoho těžší, když víme, kde se nacházejí."
     "Pokud nasměrujeme paprsek pod správným úhlem, dostane poslední retranslační stanice signál a předá ho dál," přidal Harry, který okamžitě pochopil, kam míří.
     "Promiňte, ale pokud vím, tak s lodí nemůžeme vletět dovnitř, takže jak použijeme paprsek deflektoru?" zajímalo Chakotaye.
     "Pokud spojíme upravené sondy…," začala Sedmá dlouze vysvětlovat svoji teorii na displayi. Upoutala pozornost všech v místnosti. Zamyšlené pohledy zračící zájem provázely výklad. Veskrze souhlasné reakce, když po necelých deseti minutách skončila.
     "Bude třeba nakonfigurovat časové štíty na všechny sondy," doplnila.
     "Kolik sond budete potřebovat?" chtěla kapitán vědět.
     "Devět by mělo stačit k udržení talíře."
     "Dobrá. Kolik času zaberou ty modifikace?"
     "Osm hodin."
     "Harry, pomozte Sedmé s těmi modifikacemi."
     "Ano, kapitáne. Nebude problém."
     "B’Elanno, vy postavte podle plánů deflektorový talíř."
     "Ano, kapitáne."
     "My ostatní dáme hlavy dohromady, abychom sepsali zprávu domů."
     "Kapitáne," upozornil Harry Kim, "budeme mít sotva vteřiny k odeslání, takže musí být pokud možno krátká a výstižná."
     "Rozkaz," odvětila s pořádnou dávkou nadsázky. "Dejme se do práce."

     Od večera udělali pořádný kus práce. Přestože mnozí jako Harry Kim byli unavení, nešetřili nadšením. Pokud plán vyjde, tam na druhé straně se dozví, že posádka Voyageru stále žije. Minuty ubíhaly. Tuvok s Chakotayem dorazili na můstek krátce po přistání. Nemuseli spěchat, časová rezerva byla dostatečná. Zaujali svá místa. Vulkanec u taktické stanice napravo a Chakotay své místo po kapitánově levici.
     "Pět minut do aktivace!" přerušila Sedmá ticho.
     "Senzory bohužel neproniknou časovým polem, takže nemůžeme přesně sledovat náš satelit," informoval Tuvok, jenž znovu zaujal své místo u taktické stanice.
     "Výpočty jsou naprosto přesné. Bude to fungovat!" ohradila se okamžitě Sedmá.
     "V tak proměnlivém prostředí není nic úplně jisté," argumentoval klidně.
     "Časové štíty mají vylepšenou konfiguraci. Systémy deflektoru to nijak neovlivní," nehodlala připustit kritiku.
     "Ani v nejmenším jsem nenaznačoval, že naše zařízení nebude fungovat," namítnul Tuvok stále klidně.
     "Pak tedy nechápu vaše pochybnosti!" odsekla.
     "Prosím," přerušila vzrůstající diskusi kapitán. "Oba máte pravdu. Viděla jsem výpočty a souhlasím se Sedmou, ale Tuvok má pravdu ohledně proměnlivosti časového pole. Víme, že nahodile mění své složení."
     Tuvok pouze lehce přikývnul na znamení souhlasu. Jeho protějšek učinil podobné gesto, ačkoliv mnohem méně ochotně. Zanechali dalšího hovoru a věnovali veškerou pozornost své práci.
     "Třicet sekund do aktivace!" zazněl jasný hlas Sedmé.
     "Konečně," vydechla Kathryn.
     "Dvacet sekund… deset… pět… dva… jedna… teď!"
     "Zaznamenávám zvýšenou hladinu neutrin. Červí díra se otevírá!" hlásil nadšeně Kim.
     "Paprsek deflektoru vysílá signál do horizontu událostí. Místo zaměření…," doplňovala další informace Sedmá.
     "Zavírá se!"
     "Signál byl odeslán, kapitáne."
     "Výborně. Teď budeme čekat. Doporučuji, aby všichni, kdo pracovali přesčas, šli na kutě. Potrvá přinejmenším šestnáct hodin, než nám odpoví," nadhodila kapitán lehkým tónem. Samozřejmě i ona zůstávala vzhůru celou noc. "Pokud ovšem nechcete, abych to musela dát jako rozkaz."
     Všeobecné potvrzení rozkazů vyprázdnilo můstek. Ne dříve, než je další směna vystřídala na jejich stanovištích. Můstek převzal Tuvok. Kathryn Janewayová odešla do své pracovny. Nemohla pořádně spát. Usedla na pohovku. Předčítala si poslední specifikace, včetně prohlížení plánů deflektorového talíře. Sama netušila, kdy jí spadla hlava a ona usnula v sedě na pohovce.


     Enterprise, hvězdný čas 52058.294 (21. 01. 2375 - 06:35)
     Od včerejšího večera dospěl Mikel k závěru, že již není nutné se nadále držet stranou. Přesto nezavítal podruhé do Přední desítky. Ne, stále si nebyl úplně jistý. Guinan neříkala nic konkrétního. Pochopila, jaké záměry a cíle sleduje. Rozhovor s ní byl příjemným zpestřením, jež dokázalo zvednout upadající náladu. Možná kvůli přítomnosti Geordiho La Forge neříkala nic konkrétního. Nejspíš by neporozuměl, ale mohl něco málo zachytit. Vlastně mohl být spokojen. Přes všechny nesnáze jeho plány vycházely. Ne snadno. Dvakrát musel vystoupit z materiální sféry do sféry nemateriální, kde pro něj vzdálenost nic neznamenala. Po dvakráte zasahoval, aby zachránil své dílo. Kupodivu měl neuvěřitelné štěstí. Akorát že nevěřil na štěstí. Vše bylo předurčené. S holografickým doktorem mohl celkem lehce manipulovat, aniž by si on cokoliv uvědomil. Přivedl ho k myšlence, jež zachránila Sáře nejenom život. Příliš důmyslně ji někdo infikoval s příliš zřejmým cílem. Jenom netušil kdo. Vnitřní oko zůstávalo pořád slepé. Protože nic neviděl, musel spoléhat na jiné prostředky. Hlavně nevypočitatelnost, jíž byl proslaven. Možná ne zde, ale pokud bude muset, prokáže svou mimořádnou zdatnost jinak. Nebezpečný úšklebek doplněný stejně nebezpečným zalesknutím v očích mu zahrál ve tváři. Nemohl říci o lodi na druhé straně červí díry. Na to museli přijít sami. Vyšel ze své kajuty. K něčemu mělo právě dojít. Potřeboval být u toho, aby udržel krok s událostmi. Na můstek dorazil během dvou minut. Picard si musel přivstat, protože seděl ve velitelském křesle. Dokonce i poradkyně Troi byla přítomna. Učinil si poznámku, že se jí musí při nejbližší příležitosti omluvit. Na druhou stranu nemohl neocenit její krásu a půvab. Ovšem nic víc. Světské radovánky pro něj znamenaly jen vybledlou vzpomínku a v podstatě pro něj ztratily význam.
     "Kapitáne! Naše sonda zachycuje příjem signálu," zazněl Worfův hlas z taktiky.
     "Odkud přichází?" zpozorněl Picard.
     "Nemohu určit směr ani zdroj signálu."
     "Emise neutrin?" nadhodil Mikel lehce. Konec konců byl dobře naladěn, takže mohl sem tam vypustit nějaké moudro.
     "Moment… Ano, zachycuji emise neutrin v místě posledního výskytu raketoplánu," přisvědčil Worf. "Jsou pryč, kapitáne."
     "Co signál?"
     "Putuje po retranslačních stanicích k nám. Nejspíš jde o nějakou zprávu."
     "Projděte záznamy, pane Worfe. Zjistěte, odkud signál vyšel!"
     "Ano, pane."
     "Pane La Forgi!" ťuknul Picard do komunikátoru.
     "Ano, kapitáne?"
     "Přijďte ihned na můstek!"
     "Provedu."
     Nadešla chvilka ticha. Mikel seděl zcela uvolněně vedle Deanny Troi a Picarda. Jako jediný si mohl dovolit být klidný, protože znal odpovědi. Jenom jim je nemohl říci. Ostatně brzy sami zjistí, co potřebují. Dveře od výtahu vpustily hlavního inženýra.
     "Mám zdroj výskytu signálu, pane!" zahřměl Klingon spokojeným hlasem.
     "Odkud přichází, pane Worfe?"
     "Podle všeho z místa, kde zmizel náš raketoplán."
     "Pane La Forgi?"
     "Vydržte, kapitáne!" Geordi zaujal místo hned za Worfem. Tohle byla obvykle práce, kterou dělal Dat, připomněl si hořce. S krátkým povzdechem nechal rozjet své prsty po klávesnici. Picard vstal. Upravil si uniformu, udělal pár kroků na vyvýšenou část můstku, aby mohl lépe sledovat Geordiho při práci.
     "Signál obsahuje šifrovaný datový tok. A mohu vám s jistotou říci, že pochází z lodě Federace. Ovšem nezachycuji žádné fluktuace, které provázely naši komunikaci." Zavrtěl hlavou.
     "Mohl přijít skrz červí díru?"
     "Je to možné, pane." Zpozorněl, protože v něm zahořela jiskřička naděje. "Informace z raketoplánu by mohly navést signál správným směrem. Ale…"
     "Ale…?"
     "Ne, pane. Signál má jinou nosnou vlnu. Podle všeho byl posílen deflektorovým paprskem. Z raketoplánu určitě nemohl vyjít."
     "Aha. A co zpráva?"
     "Dorazí k nám za padesát vteřin," doplnil pohotově Worf.
     "Geordi?" obrátil kapitán pozornost k inženýrovi.
     "Nevidím nic, co by bránilo jejímu přijetí," zavrtěl hlavou inženýr.
     "Dobrá. Zjistíme, kdo nám volá," rozhodl Picard.
     "Zpráva přijata, pane," zahučel šéf bezpečnosti. "Hledám dešifrovací algoritmus." Začal projíždět všechny standardní federální algoritmy, ale žádný neodpovídal. Z databáze si vytáhnul starší z nich a kupodivu uspěl.
     "Problém, pane Worfe?" vyrušila ho otázka, kterou položil Mikel.
     "Ne," zavrtěl Klingon hlavou nepřiznávaje potíže. "Právě dešifruji zprávu. Tento šifrovací algoritmus se již několik let nepoužívá."
     "Dobrá. Co tam máme?"
     "Krátká zpráva a informační blok."
     "Dobrá, pusťte ji."
     "Ano, pane."
     Přepnul obrazovku z venkovního pohledu. Právě probíhal obrazový přenos, ale ne příliš jasně. Žádný postřehnutelný zvuk. Worf a Geordi zkoušeli vyladit obraz do srozumitelné formy. Signál i obsah zprávy byly poškozené. Trvalo další nekonečné minuty, než dokázali vyladit nahrávku do přijatelné formy. Z prvních nejasných obrazů stála na druhé straně žena v uniformě Hvězdné flotily v hodnosti kapitána. Konečně začala zpráva od začátku.

     "Tady kapitán Kathryn Janewayová z Federální lodi Voyager," začala mluvit. Nemohla vidět udivené pohledy osádky můstku, ale asi tušila jejich reakci. "Byli jsme přeneseni bytostí zvanou Ochránce do Delta kvadrantu během našeho hledání makistické lodi v Badlands. V současnosti jsme na druhé straně červí díry. Té, kterou proletěl váš raketoplán. I na naší straně je časové záření, jenom v odlišném rozložení. Máme červí díru mnohem blíž než vy. Posíláme vám specifikace našeho modifikovaného deflektorového talíře, díky němuž jsme dokázali dostat signál, jak doufáme, až k vašim bójím. Pokud jste zprávu obdrželi, prosím odpovězte! Momentálně nemůžeme proniknout na druhou stranu, protože nedokážeme rozšířit časové štíty na celou loď. Což ani vy nedokážete. Asi budete chtít vědět, co je s praporčíkem Carterovou. Je u nás a díky ní jsme s vámi mohli navázat spoje… ní. Pou… js… bor… tech..." Obraz začal poskakovat, až úplně zmizel. Poslední slova umlkla.
     "Víc toho není, pane. Záznam byl příliš poškozen."
     "Ostatní data, včetně specifikací a konstrukčních plánů, máme," přidal Geordi. Při zmínce o Sáře ožil. Sice nebylo přímo řečeno, že žije, ale dorazila tam. Pokud ovšem zbytek zprávy neobsahoval informace o její smrti. Stahoval data do centrálního počítače. Už chtěl vyrazit, aby na nich začal pracovat. Kapitánův zachmuřený výraz ho zarazil.
     "Pane Worfe, vyhledejte v databázi informace o Voyageru."
     "Ano, pane."
     "Myslíte si, že jde o podvod, kapitáne?" zkusil inženýr tázavě.
     "Nevím, co si mám myslet, Geordi," zavrtěl Picard hlavou.
     "Kapitáne, mám informace o Voyageru," přerušil ho znovu šéf ostrahy. "Voyager NCC-74656. Třída Intrepid. Druhá postavená loď této třídy. Průzkumné plavidlo určené pro dálkové taktické mise. Pohřešovaná od pronásledování Makistů v oblasti Badlands, hvězdného data 48315. Zmizela zcela beze stopy. Podle informací ji Makisté nejspíš zničili. Tato informace však nebyla nikdy potvrzena a v makistické databázi o Voyageru nebyla zmínka. Od dalších lodí této třídy bylo upuštěno na úkor lodí třídy Akira, které…"
     "Děkuji, pane Worfe. Kdo byl velící důstojník?" přerušil Picard obsáhlou zprávu.
     "Kapitán Kathryn Janewayová," doplnil Klingon pohotově.
     "Děkuji. Poradkyně?" obrátil se o odborný názor vedle sebe.
     "Jelikož šlo jenom o záznam, tak mohu pouze hádat. Z výrazu tváře bych usuzovala na očekávání, což po tak dlouhé době daleko od domova může být. Podle mě z ní čišela upřímnost. Víc vám asi neřeknu," zhodnotila situaci z psychologického hlediska.
     "Děkuji, poradkyně," přikývnul kapitán a vypadal o něco víc rozhodnutý než předtím. "A co vy, Mikeše? Co si o tom myslíte?"
     "Ať už uděláte cokoliv, udělejte to rychle. Ta červí díra tam nebude věčně," naznačil shovívavě.
     "Kolik máme času!" přešel Picard k věci, aniž by pátral po tom, jak Mikel ví, že červí díra zmizí.
     "Nemám nejmenší tušení. Dny, možná týdny. Opravdu nevím," rozhodil Mikel rukama, což doplnil pokrčením ramen.
     "Pane La Forgi, začněte pracovat na plánech obdržených z Voyageru. Připravte raketoplán a co nejrychleji to postavte!"
     "Ano, kapitáne."
     "Kolik času zabere stavba?"
     "Nevím přesně. Nejdřív musím plány vidět," zrozpačitěl inženýr. "Deset možná dvanáct hodin."
     "Dobrá, informujte mě."
     "Ovšem, kapitáne."
     "Pane Worfe, přehrajte zprávu ke mně do pracovny, chci si ji ještě prohlédnout."
     "Ano, pane."
     "Máte velení, Mikele!" vstal a odkráčel rychle k sobě, nevnímaje zaražené pohledy posádky. Dokonce i Mikel vypadal jeden okamžik zaraženě.
     "Ano, kapitáne," řekl tiše v době, kdy Picard zmizel za dveřmi pracovny.
     Jean-Luc Picard usedl do pohodlného křesla u sebe v pracovně. Něco ho na samotné zprávě zarazilo. Netušil, co přesně. Určitě ne slova kapitána Janewayové. Ne, ona nebyla tím, co ho zarazilo. Právě naopak. Spustil záznam znovu. Prohlédl si ho několikrát po sobě. Zpráva byla podle hlavičky přidaná jako poslední. Nebyla stará ani dvě hodiny. Zavrtěl hlavou. Tak co ho na tom zatraceně znepokojuje? Dokonce předal velení muži, jenž ještě před pár týdny seděl ve vězení. Najednou si připadal absurdně. Ne, on na Mikela nehleděl skrz záznamy Hvězdné flotily. Ani přes obavy admirála Nakamury. Ne, na něm bylo něco zvláštního. Ostatně Guinan potvrdila původní dojem. Nikdy sice neřekla, kdy Borgové zničili jejich civilizaci, ale Mikel její zničení konec konců předpověděl. Sama mu řekla, že je před nimi varoval. V jejím a možná i jeho pojetí času to mohlo být dávno. Před desítkami stejně jako stovkami let.
     Zvonek ohlásil příchozího. Nemusel hádat, aby věděl, kdo jím bude. Vyzval, ať vstoupí. Poradkyně Deanna Troi vešla dovnitř. V mírném přítmí vynikaly její nebezpečné křivky, přestože již dlouho nosila vlasy svázané do jednoduchého copu a černo-modrou uniformu s hodností komandéra. Zkoumavým pohledem sledovala každou reakci. Nebyla plný Betazoid, takže nemohla číst jeho myšlenky, zato cítila jeho emoce. Znepokojení, nejistotu, která u kapitána nebývala obvyklá. Beze slov jí nabídnul druhé křeslo. Natočil obrazovku tak, aby viděla totéž co on.
     "Mám to přímo před sebou a pořád nic nevidím!" začal kapitán rozladěně. Neskrýval zklamání. Ne, před ní nemělo cenu cokoliv skrývat.
     "Co přesně hledáte, kapitáne?" zkusila pochopit jeho problém.
     "Nemám nejmenší tušení. Něco na té zprávě mě znepokojuje," řekl otevřeně bez průtahů.
     "Možná proto, že ji nemáme úplně celou," nadhodila zkusmo.
     "Ne, tím to není. Myslím v té části, kterou máme!"
     "Možná jde o podvědomou reakci. Třeba někoho z jejich posádky osobně znáte, nebo vám je prostě jenom povědomý," zkusila nadhodit možnost.
     "Ano. Možná máte pravdu," přikývnul. Konečně mohl zaměřit své úsilí k určitému cíli. Jenom nechápal, proč ho tak jednoduchá věc nenapadla samotného. Nejspíš byl příliš rozrušený. "Tady zastavit!" Obrazovka strnula při širším záběru na můstek. Pozorně si prohlížel přítomné, ale nemohl je rozpoznat.
     "Počítači, analyzuj členy posádky za kapitánem Janewayovou!" chopila se iniciativy Deanna.
     "Analyzuji." Nadešla chvilka ticha. "Poručík Tuvok, šéf bezpečnosti, přidělen na Voyager. Praporčík Harry Kim, přidělen na Voyager, Tom Paris, pozorovatel přidělený na Voyager. Bývalý důstojník Hvězdné flotily Chackotay, opustil Hvězdnou flotilu a přidal se k makistickému hnutí."
     "Ta žena nahoře!" dožadoval se kapitán informace.
     "Žádné informace."
     "Přiblížit!"
     Počítač zaměřil pozici, vycentroval a zvětšil na celou obrazovku. Odhalil mladou blonďatou ženu s modrýma očima. Jako jediná neměla na sobě uniformu Hvězdné flotily, pouze běžný jednodílný stříbrný overal. Komunikační odznak Hvězdné flotily na prsou. Což samo o sobě nemuselo být tak neobvyklé, ale to, co z dálky mohlo vypadat jako ozdoby, teď zblízka dostávalo hrozivé skutečnosti. Poznal borgské implantáty, respektive zbytky borgských implantátů. Lebeční implantát nad levým okem, levá ruka spočívající na ovládacím panelu patrně ještě obsahovala asimilační trubice. Při pohledu na ni se zachvěl. Hleděl na ni jako přimražený.
     "Kapitáne!" zatřásla s ním poradkyně.
     "Ach ano, promiňte. Zamyslel jsem se."
     "Znáte ji?"
     "Už jsem ji viděl."
     "Když vás Borgové asimilovali?"
     "Ne. Před dvěma týdny."
     "Kde?"
     "Měl jsem podivný sen a teď ho začínám pomalu chápat."
     "Povězte mi o něm," položila zlehka svoji ruku na jeho.
     "Nejdřív všechno vypadalo jako jedna z těch nočních můr, které občas mívám," začal mluvit. "Jak mě vedou těmi chodbami, jak začínají nanosondy přetvářet moje tělo, vytvářet implantáty…" Chvilku hledal zpátky ztracený hlas. "Jenomže tohle bylo jiné."
     "V čem jiné?"
     "Oni nevedli mě."
     "Myslíte ji?"
     "Ne, ona tam nebyla. Chci říct, byla tam královna Borgů. Mluvila o rase, již právě asimilovali. Nazývali je Vendarané. Chtěli asimilovat ještě někoho jiného, ale on zřejmě znal něco, čím se před nimi dokázal chránit. Stále opakoval slova: to nemohu dovolit. Nakonec všechno zmizelo v záplavě světla. Přišel výbuch. Zničil krychli a všechno kolem. Planety, měsíce, hvězdu proměnil supernovu. Všechno zmizelo a pak jsem spatřil ji."
     "Kde?"
     "Myslím, že na Voyageru. Sestoupila z výklenku někde v nákladovém prostoru," vybavil si jasně detaily.
     "Nejspíš nedokázali odstranit úplně všechny implantáty," poznamenala Deanna bezděčně. "Jakmile Geordi zprovozní deflektor, můžete se jí zeptat osobně."
     "Ano. Nejspíš máte pravdu," souhlasil.
     "Ale vy už víte, koho jste viděl?" položila další otázku. Rozpoznala kapitánovy emoce a věděla, že dospěl k poznání, prozření.
     "Ano, myslím, že už konečně vím, koho chtěli asimilovat," odpověděl tentokrát již přesvědčen.
     "Řeknete mi koho?"
     "Ano, ale zatím bych vás chtěl požádat, Deanno, abyste to nikomu neříkala," požádal o její mlčenlivost.
     "Ovšem," souhlasila, ačkoliv úplně nechápala, proč je pro něj tak důležité.
     "Mikel. On byl tím mužem ze snu," vynesl na povrch bez sebemenších pochybností.
     "Jste si jistý?" zamrkala trochu překvapená. Na druhý pohled mnohem méně, kvůli auře tajemnosti, již kolem sebe kapitán šířil.
     "Po tomhle všem ano." Ne, zde neexistovaly důvody k pochybnostem. Samozřejmě bude lépe si jistou informaci potvrdit, ale určitě se nemýlil.

Kapitola 11

     Enterprise, hvězdný čas: 52059.828 (21. 01. 2375 - 20:05)
     Stavba deflektorového talíře nakonec zabrala mnohem více času, než Geordi La Forge předpokládal. V duchu si říkal, že kvůli jeho vlastní neschopnosti přenést se přes své pocity. Děkoval bohu, že ho ještě nevyhledala poradkyně Troi. Naštěstí měl příliš mnoho práce, než aby měla příležitost s ním promluvit. Nestál o žádný rozhovor. Po dlouhých čtrnácti hodinách konečně zvládli dokončit dílo a namontovat ho k raketoplánu. Nezvyklé konfigurace vykazující známky borgských vylepšení mu původně dělaly starosti. Vlastně o nich informoval kapitána Picarda, ale ten nad tím mávl rukou. Věděl něco, co nepovažoval za nutné sdělit, tím si byl jist.
     Konečně bylo všechno připraveno a na něm zbývalo určit, kdo s ním poletí. Zůstával v něm pocit nejistoty. Ne snad že by věřil v nějaké speciální štěstí jenom pro sebe, ale vidina, že další dva členové posádky zmizí neznámo kam, ho děsila. Ani nezaznamenal příchod velitele Rikera. Až teprve když si slabě odkašlal, zaznamenal jeho přítomnost.
     "Geordi, už máte připravený tým?"
     "No, vybral jsem poručíka Barclayho."
     "Ve dvou letět nemůžete."
     "Nejlepší by bylo, kdybych letěl úplně sám."
     "Geordi, přece víš, že tohle nejde. Nemůžeš všechno zvládnout sám." "Ovšem riziko bude úměrně menší."
     "Podívej, pokud máš pochybnosti, tak tě letět nenechám. Raději povedu celou operaci sám, ačkoliv mít za sebou Barclayho celé ty hodiny…"
     "Ne, to je v pořádku, pane! Já poletím a hned najdu někoho třetího!"
     "Nemusíš. Už jsem ti přidělil jednoho člena bezpečnosti."
     "Koho?"
     "Poručík Alice Turmanová." Naklonil se k němu blíž. "Je opravdu dobrá, Geordi. Worf si ji nemůže vynachválit. A on nechválí příliš často."
     "No dobrá. Mám na výběr nesouhlasit?" rozhodil inženýr rukama v bezmocném gestu.
     "Věděl jsem, že to pochopíš," zakřenil se na něj první důstojník přátelsky.
     "Seženu Rege a během deseti minut vyrazíme. Na opozdilce nečekáme," oplatil mu Geordi předchozí poznámku.
     "Nebude třeba. Bude tam včas."

     Výsadkový tým rozhodně nemusel dávat dohromady nijak obtížně. Barclay si ho našel sám, ještě než ho stačil kontaktovat přes interkom. Sršel nadšením provázejícím každé jeho zaujetí ať již problémem či nadcházející misí. Za ty roky na Enterprise udělal velký krok kupředu. Sice stále měl tendence být nervózní a koktat, ale stále méně často. Občasné výstřelky jak kapitán tak posádka tolerovali, protože byl mimořádně nadaný systémový inženýr. Dokonce se podílel na  prvním PZH. Třetí členku týmu našli stát před raketoplánem. Téměř v pozoru s výrazem Vulkance, nebo možná hráče pokeru. Snad by ji mohli někdy přizvat ke hře.
     "Vítejte na palubě, poručíku Turmanová," podal jí přátelsky ruku.
     Odměřeně ji stiskla. Podobně potřásla rukou i Regimu, který se začal zase přihlouple usmívat. Každopádně jeho chování nijak nekomentovala. Znala jeho záznam a pochopila, že podobná zvláštnost k němu prostě patří. Dosud nikdy nepracovala ani s jedním z nich. Možná proto ji Worf přidělil právě k nim. Oba dva měli coby inženýři vynikající pověst. Chtěl na ně dohlédnout. Svým způsobem ji potěšilo přidělení k riskantní operaci. Během dvou hodin si dokázala nastudovat veškeré informace, aby plně pochopila, oč běží. Parametry časových štítů, nové konfigurace, upravení pohonu. Všechna bezpečnostní opatření byla učiněna.
     S jistotou a elegancí usedla k řízení. Provedla předstartovní přípravy, hned jakmile vstupní vrata zapadla. Dveře hangáru se otevřely. Vnitřní ochranné pole zabránilo automaticky úniku atmosféry. Čekala, až dostane povolení ke startu. Dostala ho i s přáním šťastné plavby přímo od kapitána. Poděkovala, spustila motory a opustila hangár 2. S pečlivostí vedla loď mírnější obrátkou přímo do časového pole. Spustila štíty, těsně před vstupem. Světla uvnitř pohasla, jak převedla většinu energie do časových štítů. V porovnání s normálními štíty spotřebovávaly ohromné množství energie. Podpora života zůstávala na nízké úrovni, zbytek energie rozdělený mezi senzory a pohon. Záložní energie připravená v případě potíží.
     Vypočítala trajektorii podle vypuštěných sond. Už chtěla přepnout na autopilota, když si uvědomila, že má zůstat po celou dobu u řízení. Zpočátku nechápala proč, ale během první hodiny letu pochopila smysl své povinnosti. Musela několikrát upravovat kurz, protože docházelo k menšímu vychýlení. Což znamenalo propočítat celou dráhu znova. Rozhodně si nemohla stěžovat na nedostatek vytížení. Ani nemohla sledovat, co dělají oba inženýři za ní. Ani podle občasné komunikace netušila, co řeší. Vlastně ani nechtěla vědět, co dělají. Podle krátkých výměn měli své práce dost. Pochopila, že předtím byla situace mnohem horší.
     "Blížíme se k poslední sondě," ohlásila.
     "Výborně. Regi, připrav náš satelit."
     "Ano. Připraven k uvolnění."
     "Nastavuji trajektorii. Vypuštění za dvacet sekund."
     "Rozumím."
     "Deset… devět… pět… dva… jedna… teď!"
     "Svorky uvolněny, odpoutává se…"
     "Sakra, vychyluje se z kurzu," zamručel znepokojeně Geordi
     "Vlečným paprskem ho nasměrujeme zpátky," zůstal Barclay naprosto klidný a soustředěný.
     "Změňte kurz. Leťte zpátky!"
     "Rozumím. Obracím loď."
     "Souřadnice…," četl z Regiho panelu, neboť on byl zaměstnán jinou záležitostí.
     "Přecházím na zadané souřadnice."
     "Zastavit!"
     "Zastavuji." Udělala, co přikázal, ale nechápala proč.
     "Mám ho!" zajásal druhý inženýr. "Upravuji jeho pozici."
     "Výborně, Regi. Spusť nabíjecí cyklus!"
     "Spouštím nabíjení," vyťukal příkaz na konzoli.
     "Informujte Enterprise, že začínáme."
     "Ano, pane," přikývla Turmanová na souhlas. "Enterprise, zahajujeme první fázi."
     "Raději odleťte s raketoplánem dál. Není jisté, že vás ta červí díra nezkusí vtáhnout," zazněl hlas, který neznala. Určitě nepatřil kapitánovi ani prvnímu důstojníkovi.
     "Ano, rozumím, ale když to nevtáhne satelit, tak nás by také nemělo," učinila námitku.
     "Satelit s talířem určitě nevtáhne. Má jinak uspořádané štíty a sondy mají manévrovací motory. Zato raketoplán nemůže přemodulovat štíty. Půl miliónu kilometrů by měla být dostatečná vzdálenost."
     "Rozumím, Enterprise, vzdalujeme se na bezpečnou vzdálenost."
     "Až tam budete, zastavte a sledujte, co se bude dít."
     "Rozkaz. Konec."
     Ukončila přenos. S naučenou poslušností splnila okamžitě rozkaz. Změnila pozici, přesně půl miliónu kilometrů od satelitu. Pokud by došlo k jakékoliv poruše, budou dost daleko, aby mohli včas zasáhnout. Zastavila. Motory nechávala v pohotovostním režimu. Konečně měla čas věnovat pozornost svým společníkům.
     "Pět minut do nabíjecího cyklu."
     "Dobře, Regi, nastav senzory na maximální citlivost."
     "Už teď jsou na 125 %, Geordi. Víc z nich asi nevytáhnu."
     "Kolik? 125 %? Jak jsi to dokázal?" žasnul La Forge překvapeně
     "No, převedl jsem část záložní energie a posílil výkon…," přiznal Barclay po pravdě.
     "Promiňte, poručíku, ale záložní energie měla sloužit v případě potíží, ne pro nějaké experimenty!" přerušila Turmanová jeho nadšený výklad ostře.
     "No…, já… potřeboval přesnější rozhraní a tohle fungovalo," vysvětloval nejistě pod tvrdým pohledem bezpečnostní důstojnice.
     "Tady jde o princip, pane Barclayi. Ne o účel!" připomněla mu zvýšeným hlasem.
     "Promiňte, ale kapitán dal rozkaz, abychom získali co nejlepší údaje. Poručík Barclay tento rozkaz splnil. Možná nás o něm mohl informovat, ale…" hájil svého kolegu Geordi La Forge.
     "Chápu!" Otočila se k němu zády a znovu zaujala pozici pilota.
     Geordi si nemohl nepovzdechnout. Nápad byl příliš dobrý, než aby se na něj doopravdy zlobil. Pouze přístup poručíka Turmanové ho trochu rozladil. Možná zklamal. Čekal od téhle vysoké štíhlé dlouhovlasé blondýnky se zářivě modrýma očima něco trochu jiného. Chápavějšího. Ne podobný zcela nekompromisní přístup. Věnoval podřízenému jeden vyčítavý pohled. Reg chtěl cosi namítnout, ale Geordi ho gestem ruky ho umlčel. Raději usedl na své místo. Naposledy zkontroloval stav lodi. Teď, když zastavili, veškeré drobné poruchy utichly.
     "Emitory dosáhly stupně plného nabití."
     "Je náš satelit v optimální pozici?"
     "Ano."
     "Začni, Regi!"
     "Ano, spouštím."

     Delta kvadrant, hvězdný čas: 52059.138 (21.01.2375 - 14:00)
     Konferenční místnost vesmírné lodi Voyager byla zaplněna vyššími důstojníky. Tentokrát v místnosti vládla odlišná atmosféra od předchozích porad. Od okamžiku objevení červí díry a prvního kontaktu s domovem dostala atmosféra odlišnou příchuť. Chuť naděje možného návratu. Jenže zde stály překážky. Překážky jež bylo nutné překonat. Napětí vládnoucí během odeslání zprávy na druhou stranu bylo hmatatelné po celé lodi. Odpoví? Dostali signál? Podle informací byla Enterprise vzdálená přes pět miliard kilometrů od červí díry. Než zpracují informace a odpoví. Alespoň šestnáct hodin.
     Přesto kapitán svolala poradu na 14:00. Nešlo o poradu jako takovou. Spíše snahu vyzvědět novinky. Doktor jako vždy remcal, ale nakonec jenom pokrčil rameny. Znovu jejich pasažérku z druhé strany vyšetřil a shledal ji v pořádku. Sice stále trval na tom, aby se šetřila, ale nikdo ho moc neposlouchal. Alespoň v rámci lékařského dohledu získal místo v konferenční místnosti. Zaujal místo až na konci stolu. Zasedací pořádek byl trochu změněn. Po kapitánově pravici seděla Sarah Carterová. Vedle ní její bratr. Stále poblíž zaujímající ochranitelský postoj. Ruku vždy poblíž její.
     Konečně všichni usedli. Chakotay po levici kapitána s Tuvokem. Harry Kim, Tom Paris, B‘Elanna Torresová, Sedmá, Doktor zabrali náhodně volná místa. Kapitán Janewayová zkoušela být naprosto klidná. Už jen spojení s Alfa kvadrantem pro ni znamenalo mnoho. Pokud obdrží zprávu o jejich objevení, bude to víc, než dokázala kdykoliv předtím. Samotný návrat by byl ještě lepší, ale prvním krokem bylo dát vědět, že Voyager nebyl zničen. Sama zkoušela vytáhnout ze Sáry alespoň některé informace. Moc se nedozvěděla. Mladá žena trvala na tom, že nechce zbytečně opakovat, takže Janewayová svolala poradu, na níž byla ochotná promluvit.
     "Svolala jsem vás všechny, abychom vyslechli novinky z Alfa kvadrantu. Potrvá ještě pár hodin, než dostaneme odpověď z druhé strany," vzala si okamžitě slovo. "Tady praporčík Carterová nám řekne v krátkosti, co všechno je doma nového. Prosím," pobídla ji jemně. "Kde jenom začít," nadhodila zamyšleně. Neměla mnoho času projít si informace. Z lodní databáze nemohla, musela sáhnout hluboko do paměti. "Ano, pár měsíců po zmizení Voyageru se situace začala prudce zhoršovat. Zmizela další cardassijská loď. Tentokrát na ní nebyl žádný významný Gul jako třeba Dukat, ale přispělo to ke zvyšujícímu se napětí. Cardassiané z toho obviňovali Bajor a Federaci. Přijali patřičná protiopatření, která vyostřila vzájemné diplomatické vztahy."
     "Ano, vzpomínám si, že chtěli Deep Space Nine zničit, a nejspíš by se jim to i povedlo, kdyby Enterprise nebyla poblíž. Poté tam Federace výrazně posílila svou pozici," vzpomněla si Kathryn.
     "To byl pouze začátek. O deset měsíců později napadli stanici," pokračovala Sára dál. "Pod naprosto směšnou záminkou zmizení další lodě, která vůbec nezmizela. Spíš to vypadalo, jako by velitel Cardassianů jednal z nějakého nepochopitelného popudu. Měl převahu, ale nijak výraznou. Přesto stiskl spoušť a rozpoutal v konečném důsledku válku."
     "Co se stalo s Deep Space Nine?" zajímalo Chakotaye.
     "Zničili ji," odtušila temně. "Zničili všechno. Neměli tušení, že Hvězdná flotila posílila tamní hlídku. Všechny lodě Federace, včetně bajorských, smetli. Komodor Bantonová nechala stanici raději zničit, než aby padla Cardassianům do rukou."
     "Takže Cardassiané zahájili novou okupaci Bajoru?" dotazoval se první důstojník znovu.
     "Jak už jsem řekla, velitel Cardassianů se nejspíš pomátl. Podle mě nejednal příčetně, jinak by nenařídil orbitální bombardování, kterým Bajorany v podstatě dorazil. Alespoň to měli v plánu. Nikdo neví, co se tam dole stalo, ani jak to Bajorané vlastně přežili. Každopádně měli poměrně velké ztráty," dodala s povzdechem.
     "A Federace to nechala jenom tak?"
     "Napadli i posily, které vedla admirál Nechayevová. Zničením její vlajkové lodi Crazy Horse vnesli do našich řad zmatek. Na dost dlouhou dobu, aby Cardassiané opustili sektor. Zanechali za sebou spoušť a uštědřili Federaci pořádný políček."
     "Pokračujte, Sáro," pobídla ji Kathryn, když viděla, jak se odmlčela.
     "Cardassijské Centrální velení mělo na krku válku a těžko s tím mohli něco dělat. Zjevně to naopak posílilo jejich sebevědomí, a když viděli pasivitu Federace, tak začali být stále smělejší. A právě tady sehráli Makisté svoji roli."
     "Co tím myslíte?"
     "Federace nechtěla začít další válku s Cardassiany. Zkoušeli zůstat u jednacího stolu. Zato spousta důstojníků a členů Flotily to viděla jinak. Mohu říct, že jste nebyl jediný, kdo zběhl, komandére," obrátila se na Chakotaye. "Řady Makistů se rozrostly a byli mnohem organizovanější, což dělalo Cardassianům těžkou hlavu. Napadali jejich vojenské i civilní základny bez rozdílu. Až nakonec Centrální velení vyslalo své lodě do demilitarizované zóny, kde zabili milióny našich osadníků."
     "A Federace s tím nic neudělala?" nevěřila B’Elanna vlastním uším.
     "Ne hned. Tento čin každopádně přesvědčil vládu, aby svolila k vojenským operacím. Mezitím byli Makisté skoro zničeni. Byla jen otázka času, kdy je najdou."
     "Nakonec ale došlo k válce?" zeptal se znovu s nadějí v hlase Chakotay.
     "Ano, nadešla válka. Válka, v níž si Federace nevedla moc dobře. Hlavně ze začátku."
     "Co se stalo?"
     "Cardassiané byli příliš dobře připraveni a navíc to vypadalo, že je někdo tajně podporuje."
     "Pokračujte."
     "Podezřívali jsme Romulany, ale nikdy se to neprokázalo."
     "Romulanům se nikdy nic neprokázalo."
     "Každopádně válka se nevyvíjela zpočátku moc dobře, až do okamžiku, kdy Federaci kontaktoval velitel O’Hara. Jeden z přeběhlíků k Makistům. Nabídl informace, které Makisté nasbírali, výměnou za záchranu jeho lidí. Cardassiané už odhalili jejich hlavní základnu a oni neměli kam utéct. Ne všichni," doplnila s více než výmluvným gestem.
     "Takže Makisté se vzdali Federaci?"
     "Přesně tak," přisvědčila Sára obratem. "Jejich informace se ukázaly být více než užitečné. Díky nim dokázala Flotila s chirurgickou přesností udeřit na citlivé body Cardassianů a během krátké doby zvrátit průběh války. Dostali Cardassiany na kolena a těm nezbylo nic jiného než začít jednat o příměří a ukončení války. Přede dvěma měsíci došlo k uzavření míru."
     "Stále jste neřekla, co se stalo s Makisty," trvala na svém makistická inženýrka.
     "Ze základny byli všichni evakuováni. Federace splnila svůj slib. Jejich databáze se ukázala jako dostatečně cenný zdroj informací, aby vláda mohla vyhlásit pro Makisty amnestii. Nemusíte se obávat návratu domů. Makisté jsou minulostí."
     "Aha," ujelo jí překvapeně.
     "Každopádně zpravodajská služba pátrala po Voyageru, o němž se domnívali, že ho Makisté v Badlands zničili, ale nic nenašli."
     "Ani nemohli."
     "Nenašli žádnou stopu po vaší lodi," obrátila se Sára k Chakotayovi, "stejně jako po Voyageru. Tudíž obě lodě byly připsány na vrub Cardassianům, kteří ovšem popřeli jejich zničení."
     "Typické!" odfrkla si B’Elanna přezíravě.
     "Velení na ně trochu přitlačilo, takže nechali rozvědku zapátrat v jejich záznamech, ale našli jenom zprávu Gula Eveka o pronásledování makistické lodi, jež vletěla do Badlands a byla údajně zničena. Víc nic. Evekova loď byla dost poškozená v Badlands, než aby mohl cokoliv podniknout."
     "Ano, byl nějak příliš odvážný," utrousil Chakotay při vzpomínce na pronásledování.
     "Myslím, že nepříliš šťastnou historii od našeho zmizení známe. Určitě všechny Makisty potěší, že nebudou nijak popotahováni pro minulost," zhodnotila kapitán situaci. "Mezitím budeme pokračovat ve spolupráci s Enterprise na druhé straně a snad konečně s jejich přispěním dorazíme domů, do lepší budoucnosti."
     "Souhlasím, kapitáne," přisvědčil první důstojník klidným hlasem.
     "Dobrá, konec porady. Vyčkáme do odpovědi z Enterprise a pak rozhodneme, co dál," ukončila menší zasedání. Povstala, čímž dala najevo definitivní konec porady.

Kapitola 12

     Koloniální Dravec Oko 7Z třída D, Koloniálního času: 2333.1,21
     Kapitán Jonathan Tolkin musel vynaložit mnoho sil, aby skryl vlastní úžas. Úžas nad jejich nečekaným hostem. Možná pochopil, že Dat není jen tak nějaký android. Doktor Soong musel být naprostý génius v oboru kybernetiky. Vytvořil zcela jedinečnou umělou formu života. Natolik podobnou člověku, až to bylo zarážející. Dokonce stvořil emoční čip, který Dat později vyňal ze svého bratra Lora, když ho Lorovo chování přimělo rozebrat ho. Získal tím emoční čip s poslední úpravou jejich otce. I přes jeho pozdější zničení Borgy v něm něco z toho muselo zůstat. Vyprávění o jeho životě předtím v něm utvrzovalo dojem silné osobnosti. Možná trošičku zkreslené nepřítomností jistých emocí, ale soucit, etika, smysl pro morálku z něj činily jednoznačně živou bytost. Toliko musel přiznat. Jenom nechápal, proč přesně se mu ona vyhýbá. Musela přinejmenším vědět o samotné jeho existenci. Možná věděl i on o její existenci. Byl natolik diskrétní, aby v podobných věcech nešťoural. Natolik si vzájemně důvěřovali.
     Pokud on byl příjemně překvapen, tak mladý inženýr Simon Ingirus byl doslova nadšen. V rámci hladkého průběhu věcí musel Tolkin uklidňovat jeho dívku a současně hlavní pilotku Susan Arčrovou. Dal jí jasně najevo, že jde o mimořádně důležitou věc. Ona nepatřila k ženám, které by se nechaly jen tak odbýt. Musel tudíž vynaložit pořádnou dávku výmluvnosti, aby ji přesvědčil. Samotná skutečnost, že je kapitán a ona tudíž jeho podřízená, ztratila během rozhovoru význam. Ten výraz, když říkala, že chápe, poznal. Šlo o poslední pokus, snahu obměkčit ho, ať úkolem pověří někoho jiného. Zůstal neústupný. Musel, neboť Simon byl pro tuhle práci ten pravý. Matně si vzpomínal, že ještě říkal něco dalšího, po čemž raději rychle odešla. Ne, krátké odloučení jim oběma jenom prospěje. Trávili spolu téměř všechen volný čas, přestože jejich koníčky byly rozdílné. On sám čekal mnoho let na příležitost. Přemítal, proč zrovna on. Na lodi přeci měli poradkyni, jenomže ta ho v tom nechala plavat pod záminkou zlepšení velících schopností. Za posledních deset let stále neměl pocit, že ji dobře zná. Ani teď, když Flotila dokončila Simonův prototyp Dravce třídy D a zase se vydali do vesmíru.
     "Kapitáne Tolkine!" zaznamenal za sebou hlas. Okamžitě ho přiřadil k jejich návštěvníkovi.
     "Ano, Date?" obrátil k němu svou pozornost.
     "Neodpověděl jste na mou otázku," připomněl se.
     "Kterou otázku?" Položil víc než jednu, takže nevěděl, kam přesně míří.
     "Říkal jste, že zde nejsem vězněm," upřesnil.
     "To je pravda," přisvědčil, jelikož tomu tak skutečně bylo
     "Jelikož mě zde držíte proti mé vůli, pak si připadám jako vězeň."
     "Date, zapomínáte, že my vás nepřenesli na naši loď."
     "Pravda, což ovšem nijak nevysvětluje, proč mě nenecháte odejít."
     "Máte pro nás jistou cenu. Až přijde čas, vrátíme vás."
     "Předpokládám správně, že mě hodláte za někoho vyměnit?" dospěl k logickému závěru.
     "Chápete naprosto správně," přisvědčil.
     "Myslíte Mikela?"
     "Vaše dedukce je jako vždy správná."
     "Proč?"
     "Tohle nezáleží na mě, Date," pokrčil rameny.
     "Smím vědět, co s ním hodláte dělat?" zajímalo androida.
     "Nemám nejmenší tušení." Odkašlal si rozhlížeje se, zda není někdo v doslechu. "No, určitou teorii mám."
     "Vaši nadřízení s ním nepochybně mají plány, protože o vás příliš mnoho ví," zhodnotil situaci klidným věcným tónem, jenž v sobě přese všechno nesl jisté známky nesouhlasu.
     "Naši nadřízení nemají o Mikela žádný zájem. Admirál Hix je navíc Mikelův velký přítel. Moje přímá nadřízená ovšem pro něj nemá takové pochopení jako Hix. A nejsem si vůbec jist, co s ním hodlá udělat. Jejich vzájemné rozepře jsou dnes téměř legendární," odpověděl zcela po pravdě. Znal ji příliš dobře, lépe než kdokoliv jiný. V jistých situacích přesto nedokázal předpovědět, co udělá.
     "Chtěl bych ji vidět," řekl Dat najednou, čímž ho trochu zaskočil.
     "Ona nechce vidět vás!" namítnul opět zcela po pravdě. Téhle části úplně nerozuměl, ovšem chápal, že ona Data zná.
     "Co když nebude souhlasit?" dotazoval se
     "Pak mám v záloze plán dvě. Ovšem nemyslím si, že k němu dojde," ujistil ho.
     "Chcete mě vypnout a rozebrat?" kladl další otázku, zcela ignoruje jeho přesvědčení.
     "Nic takového," neubránil se smíchu. Nic takového neměl ani v nejmenším na mysli. Ostatně si dokázal živě představit, jak by na takový čin reagovala. "Date, jak vidíte, naše senzory dokážou proniknout skrz časové pole. Máme plný přehled o všech lodích uvnitř. Stejně tak víme o raketoplánu, jenž odstartoval před pár hodinami z Enterprise. Něco s sebou veze. Nejsme schopni říci co, ale tady, podívejte." Vyvolal na taktické konzoli záznam z dnešního rána. Červí díra se na deset vteřin otevřela. "Nejsme s to poznat, co přesně prošlo skrz, ale paprsek dospěl k jedné vaší sondě. Putoval po celé síti až na Enterprise."
     "Tam směřoval náš raketoplán," zamyslel se android. "Pokud říkáte, že pouze dva transportní signály směřovaly zpátky na loď, pak někdo musel zůstat na palubě a proletět na druhou stranu."
     "Logické," přisvědčil Tolkin. "Podívejte se sem."
     "Velmi neobvyklé. Nejspíš jde o deflektor umístěný na druhé straně červí díry."
     "Nejenom deflektor. Naše senzory odhalily celou loď. Asi pět miliónů kilometrů od červí díry. Konfiguraci nelze přesně určit, ale patří Federaci."
     "Podobné zařízení veze náš raketoplán k zdejšímu vyústění," konstatoval Dat.
     "Správně."
     "Pravděpodobně hodlají navázat spojení."
     "Stejná věc napadla i nás."
     "Víte, kam vede ta červí díra?"
     "Zatím přesně ne."
     "Kapitáne!" Důstojník ostrahy přerušil možnou teorii nečekaným příchodem.
     "Ano?" obrátil k němu pozornost.,
     "Křídlo je opět kompletní, pane!" nahlásil řízně.
     "Výborně, děkuji. Už bylo načase."
     "Podle vašich senzorů nedošlo k žádné poruše na křídle," nechal se slyšet android. Neviděl pobavený úsměv muže ostrahy nad jeho nevědomostí. Samozřejmě netušil, co pojem Křídlo znamená. Nikdo mu neobjasnil hierarchii Flotily, kde Křídlo představovalo dvojicí lodí třídy Dravec. Útočné křídlo pak bitevní křižník a dvojici Dravců.
     "Správně," vyloudil chartocký kapitán ve tváři mírný úsměv. Sesterská loď dorazila na pozici, což posílilo vyjednávací pozici. "Nadešel čas, abych dodržel svůj slib."
     "Který přesně máte na mysli? Pokud vím, tak jste slíbil několik věcí," připomněl android stejně jako Tolkin na začátku, že neví, který slib má na mysli.
     "Ano. A teď jeden z nich splním. Pojďte," pokynul směrem ze strojovny.
     Svižným krokem zamířil k nejbližšímu turbovýtahu. Během necelé minuty stanul na hlavním můstku lodi. Byl výrazně větší než u předchozí verze. Také zde bylo více místa pro další konzole a jiné užitečné části, které předchozí loď neměla. Ne snad, že by je potřebovala. Před deseti lety by na něco podobného ani nepomyslel. Po dlouhé odmlce končící před deseti měsíci opět stanul na palubě lodi nové generace. Musel uznat, že došlo k jistému zlepšení. Ne jenom na výkonu, posílení trupu, zesílení účinnosti zbraní a podobných vylepšení nepřinášejících nic světoborného. Oko 7Z třídy C patřil k světlým výjimkám, protože od předchozí verze učinil hezkých pár kroků kupředu, ale nic se nemohlo vyrovnat třídě D.
     "Nadešel čas kontaktovat Enterprise," začal hovořit. Zvědavé pohledy posádky nevnímal, dokud mluvil k androidovi. "Nejdříve ale zjistíme jejich záměry. Nemáme dostatek sil, abychom se mohli měřit s lodí třídy Galaxy."
     "Enterprise po vás určitě nebude střílet, pokud naznačujete toto," ujistil ho Dat okamžitě.
     "Mám podobný názor, ale opatrnost musí být," přisvědčil a neustoupil. Povinnost k posádce velela obezřetnost. "Přejděte na vzdálenost deset miliónů kilometrů za zádí Enterprise."
     "Rozumím, pane, přecházím na stanovenou vzdálenost," potvrdil kormidelník. Na překvapivý útok dost velká vzdálenost, ale nezpochybňoval rozkazy kapitána. "Jsme na místě, pane."
     "A raketoplán?"
     "Před chvilkou dorazil k lodi."
     "Dobrá, odmaskovat…"

     Enterprise, hvězdný čas: 52060,115 (21. 01. 2375 - 22:30)
     Kapitán Picard společně s prvním důstojníkem a kompletní osádkou můstku netrpělivě očekávali návrat raketoplánu číslo pět. Podle prvních informací doletěli k cíli. Umístili satelit s deflektorovým talířem. Provedli senzorový průzkum a všechno nasvědčovalo tomu, že zpráva byla odeslaná. Nyní přilétali na Enterprise. V mnohem lepším čase než při prvním výsadku. Díky úpravám zaslaným z Voyageru. Podle všeho dosáhli mnohem lepších výsledků než oni sami. Nemohl si pomoci, když prohlížel plány. Spatřil v nich cosi povědomého. Mikel naproti tomu nedával najevo sebemenší známky nervozity, což mohlo být dobré znamení. Pokud by snad byl nervózní, mohlo to totiž znamenat, že má jedno ze svých tušení.
     "Kapitáne, raketoplán je zpět v hangáru 2!"
     "Děkuji, pane Worfe. Ať poručík La Forge přijde ihned za mnou."
     "Ano, pane!"
     "Máte velení. Jedničko."
     Will Riker pouze přikývnul na znamení souhlasu. Kapitán vstal, popotáhnul si uniformu a odkráčel do své pracovny. Usedl za stůl, aktivoval terminál a začal si prohlížet výsledky poslední mise. Vypadalo to, že plán funguje. Dokonce jejich deflektorový talíř i sondy byly výkonnější. Otevřeli průchod na třináct celých dvě desetiny sekundy. Víc, než dokázali z druhé strany. Vyslali zprávu a všechno, co považoval za důležité. Včetně jedné osobní zprávy určené kapitánu Janewayové. Zvonek ohlásil očekávaného návštěvníka. Vyzval, ať vejde. Geordi vešel bez další prodlevy. Viděl, že kapitán prohlíží nasbírané údaje.
     "Chtěl jste mě vidět, pane?" řekl přesto co nejklidnějším tónem.
     "Ano, Geordi. Zajímalo mě…," začal mluvit.
     "Kapitán na můstek!" nedořekl, protože první důstojník ho volal okamžitě zpátky. Ihned vstal. Svižným krokem vyšel ze dveří.
     "Hlášení, Jedničko!"
     "Neznámá loď se odmaskovává za námi, vzdálenost deset miliónů kilometrů!" zopakoval předchozí Worfova slova.
     "Dost daleko na překvapivý útok," poznamenal Mikel.
     "Mohou to být Strážci?" nadhodil zkusmo Picard.
     "Předpokládám, že ano," přikývnul Mikel. Očekával, kdy o sobě konečně dají vědět.
     "Dobrá, pak nám možná konečně něco vysvětlí," zahučel směrem k němu.
     "Pokud budou chtít," pokrčil rameny.
     "Možná byste mohl s nimi promluvit a…," zkusil ho pobídnout k diplomacii.
     "Nemohl. V žádném případě!" zavrtěl Mikel prudce hlavou. "Bude mnohem lepší, když o mě nebudou vůbec vědět."
     "Je nějaký důvod, proč…"
     "Ne!"
     "Pak tedy nechápu…"
     "Nemusíte chápat," pousmál se hořce. "Jednejte přátelsky a velice opatrně. Nedejte jim záminku k útoku. Za žádnou cenu!"
     Vstal ze svého křesla. Vyšel na horní plošinu za taktickou stanici, kde stál Worf. O něčem přemýšlel. Nakonec usoudil, že nijak neuškodí, když řekne pár dalších věcí. "Ach, ještě něco byste asi měli vědět." Dodal situaci dramatický nádech, když zastavil dva kroky od turbovýtahu.
     "Poslouchám."
     "Obvykle operují ve dvojicích. Jedna odmaskovaná loď před vámi znamená jednu zamaskovanou loď za vámi, nebo obráceně." Vešel do výtahu, než mohl kdokoliv položit další otázku.
     "Přibližují se, kapitáne, vzdálenost pět miliónů kilometrů. Zbraně mají stále vypnuté."
     "Rozumím, vypněte naše," přikázal a doufal, že dobře pochopil jejich úmysly
     "Ano, kapitáne," zabručel Worf, v jehož hlase zazněla slabá známka nesouhlasu. Zamračil se nad dalšími údaji, jež četl z taktické konzole. "Právě sklopili i štíty. Vstupují do vzdálenosti pět set tisíc kilometrů. Zastavují."
     "Udělejte totéž, Worfe."
     "Ano, kapitáne." Přestože všechno ukazovalo na skutečnost, že neznámá loď nemá nepřátelské úmysly, zůstával ostražitý maje na paměti Mikelovo varování o druhé maskované lodi. Jejich manévr mohl být snahou, aby odkryli svou obranu a stali se snadným cílem. Zastavili dost daleko k nějakému útoku či náhlému transportu.
     "Nějaký signál?"
     "Zatím nic…," zavrtěl Worf hlavou. V zápětí musel svá předchozí slova opravit. "Moment, právě nás volají. Obraz i zvuk, pane."
     "Na obrazovku!"
     Obrazovka odhalila muže v černé uniformě, vyšší pružné postavy, tmavší pleti a nezvykle modrých očí s pevným pohledem. Pohledem směřujícím k nim.
     "Jsem kapitán Jonathan Tolkin z Koloniální lodi Oko 7Z," představil se jako první.
     "Kapitán Jean-Luc Picard z federační lodi Enterprise," opětoval formální představení jeho protějšek.
     "Vidím, kapitáne, že zde máme jisté společné zájmy," začal koloniální velitel zvolna.
     "Možná ano. Hledáme naše ztracené lodě tam uvnitř," připustil Picard opatrně navazuje dialog..
     "Ach ano. Politováníhodná událost, k níž nemělo nikdy dojít," poznamenal. "Je naší snahou zajistit, aby podobná situace již nenastala."
     "Víte, co je ta anomálie zač?" položil Picard opatrně otázku.
     "Bohužel mnohem více, než bych chtěl, kapitáne, ale to není důvod, proč vás voláme," přešel otázku a zamířil k jinému tématu.
     "Pak nám tedy povězte o vašem důvodu," vyzval ho Picard, ať řekne víc.
     "Vlastně máme dva důvody. Oba se vzájemně překřižují," začal mluvit Tolkin. "První důvod vám ukážu hned, abyste si nemyslel, že jsme cokoliv udělali vašemu androidovi."
     Sotva dořekl, záběr přešel do širšího rozlišení. K velké úlevě nejen kapitána, ale i hlavního inženýra tam stál Dat. Tak, jak ho znali, v uniformě Hvězdné flotily. Nebyl spoután ani nijak omezován. Alespoň ne na první pohled.
     "Date…," vydechl překvapeně hlavní inženýr Enterprise.
     "Nic mi není, Geordi. Moje pozitronová síť dala během toho transportu velice neobvyklý příkaz k vypnutí. Sám tomu nerozumím a nejspíš ani oni nechápou, jak k tomu mohlo dojít."
     "Hlavně, že jsi v pořádku," dodal La Forge s novou nadějí.
     "Kapitáne, asi byste měl vědět, že oni po nás něco chtějí," obrátil Dat pozornost k Picardovi.
     "Ano, Date?"
     "Chtějí Mikela. Ví, že je na palubě Enterprise."
     "Aha." Zjevně proto nechtěl, aby ho vůbec viděli. Bohužel neunikl pozornosti. Věděl, že Dat se zhmotnil na Oko 7Z, tudíž i oni mohli vědět, že on je na palubě Enterprise.
     "Jednoduše řečeno, chtějí ho vyměnit za mě," dodal android bezvýrazně. Picardovi poklesla čelist, Riker se zamyšleně zamračil.
     "A když nebude souhlasit?"
     "V tomto ohledu se vyjadřují poněkud nejasně, pane. Ujišťují, že mě nehodlají ani rozebrat ani si mě ponechat či zničit."
     "Nemusíte nám odpovědět hned, kapitáne," promluvil znovu Tolkin. "Chápeme, že o tomto bodě budete chtít popřemýšlet, takže vám dáváme čas na rozmyšlenou."
     "Kolik času?"
     "Dokud nepřiletí naše lodě a nerozptýlí celou anomálii včetně časového záření."
     "Zničí to i červí díru?"
     "Všechno, kapitáne!" Nasadil vážnější výraz. "Samozřejmě pokud budete s námi spolupracovat, můžeme uvolnit časové pole a všechny lodě, které do něj vlétly a nebyly zničeny, se vrátí zpět do normálního prostoru."
     "Co myslíte tím pokud nebyly zničeny?" chtěl vědět první důstojník.
     "Stále vidíte všech jedenáct lodí. Ovšem ne všechny jsou ve stejném stavu, v jakém vletěly dovnitř. Nepoznáme, které patří vám, ale víme určitě, že minimálně dvě z nich byly zničeny. Pokud byly zničeny, působením časového záření budou vráceny do stavu, v němž přiletěly. Až rozptýlíme pole, tak budou ve stavu, v němž by správně měly být, tedy zničené."
     "Date?"
     "Říkají pravdu, pane. Ačkoliv nemohu přesně specifikovat proč, bez bližších informací. V podstatě rozbijí časové pole vytvářející nevídanou časovou smyčku a veškerý čas uvnitř poběží znovu lineárním směrem i se všemi následky. Čas uvnitř běží nelineárně, což způsobuje určité paradoxy. Ovšem musím podotknout, že tato anomálie je uměle vytvořená a zcela záměrně upravená, aby pohlcovala lodě i jejich posádky."
     "Dobře, Date. Vydržte chvilku," zamyslel se Picard. Gestem nechal přerušit spojení. Obrátil pohled k poradkyni Deanně Troi. Čekala, až bude dotazována na svůj dojem. Pečlivě sbírala poznatky během rozhovoru.
     "Necítím z něj nic špatného, kapitáne. Každopádně mluví zcela upřímně," promluvila nepotřebujíc žádné vyzvání.
     "Určitě s Datem nemohli manipulovat?"
     "Určitě ne. Pokud ano, tak jedině neúmyslně."
     "Dobrá," přikývnul kapitán na souhlas. "Podle všeho nás nepotřebují k vyřešení téhle situace."
     "Nevíme, jak si s tím poradit, ale co Voyager? Jak je dostat domů, když ta červí díra zmizí?" přihodil Riker věcnou poznámku.
     "Možná potřebujeme víc pochopit, kam směřují," přemítal Picard zamyšleně. "Geordi?
     "Ano, pane!"
     "Je možné, aby se Dat během transportu vypnul? I když má vypínač odstraněný?"
     "Teoreticky ano. Ale je to velice nepravděpodobné."
     "Dobrá. Možná by chtělo prozkoumat jeho pozitronovou síť."
     "Samozřejmě. Pokud nás k němu pustí."
     "A co když vás zajmou?" namítnul znovu první důstojník, který samotnou myšlenkou nebyl ani trochu nadšený.
     "To si nemyslím." Obrátil pohled směrem k Deanně, jež zcela klidně pronesla svůj verdikt.
     "Dobrá, zkusíme to," rozhodl nakonec Picard. Pokynul k Worfovi, aby obnovil spojení. "Kapitáne Tolkine, pokud nebudete mít námitek, tak náš hlavní inženýr by se rád podíval, zda je poručík Dat opravdu v pořádku."
     "Samozřejmě. Můžete ho kdykoliv poslat. Nemáme žádné tajnosti." Levý koutek úst mu lehce zaškubal nad samotnou pointou. "A samozřejmě bude moci kdykoliv odejít. Sám."
     Obrazovka potemněla. Záznam z můstku koloniální lodě zmizel. Kapitán ještě chvíli hleděl na potemnělou obrazovku zobrazující nyní koloniální loď.
     "Běžte, pane La Forgi," vybídnul Picard svého inženýra.
     Nemusel dvakrát. Geordi sotva kývnul na souhlas. Během okamžiku byl ve výtahu. Ihned utíkal do strojovny vzít si potřebné vybavení. Vzal si ho raději více. Nehodlal ztrácet zbytečně čas. Na hlavní obrazovce můstku zůstával Koloniální Dravec v čelní pozici. Původně sice přilétal zezadu, ale Enterprise k němu zaujala postoj čelem, kde stanul v palebném poli jejich hlavních phaserů.
     "Působivý design. Nemyslíte, Wille?" hodnotil Picard obraceje se k prvnímu důstojníkovi o názor.
     "Rozhodně ano, pane," přihodil Riker. "Worfe?" Kývnul na Klingona u taktiky, aby přidal podrobnější informace.
     "Jejich palebná síla odpovídá té naší, ovšem mají velice zvláštní způsob distribuce energie."
     "Co máte na mysli?"
     "Všechny jejich zbraně jsou stále nabité, přestože do nich nepřeváděli žádnou energii. Zdá se, že u každého palebného postavení mají zásobníky, do nichž je převáděna energie až poté, co je potřeba. V této fázi mohou střílet, kdykoliv budou chtít!" Zhodnotil situaci a do hlasu mu vklouzlo znepokojení.
     "Tak tohle se mi vůbec nelíbí, kapitáne," přidal první důstojník svůj nesouhlas.
     "Necítím z nich žádné nepřátelské úmysly," zaslechl za sebou znovu Deannin hlas. Zavrtěla hlavou ve snaze podtrhnout výsledek svého empatického vnímání. Pokud Tolkin nebyl profesionální lhář, tak s nimi jednali zcela na rovinu.
     "Nejspíš jsou jediní, kdo nám může pomoci. Nemáme moc na výběr," pronesl Picard zamyšleně.
     "Nejspíš ne, pane," přisvědčil první důstojník nepřesvědčen.

Kapitola 13

     Delta kvadrant, hvězdný čas: 52059,937 (21. 01. 2375 – 22:00)
     Jacob Carter ležel na pohovce a objímal svou sestru Sáru. Hlavu položila na jeho rameno a vychutnávala dlouho očekávaný okamžik. Konečně byli zase spolu. Celkový dojem ze shledání kazila řada nepříjemností. Skutečnost, že jsou v Delta kvadrantu, přes šedesát tisíc světelných let od domova, byla tou nejmenší, protože na druhé straně čekala loď třídy Galaxy, připravená pomoci. Zato smrt strýce Olivera během nového konfliktu s Cardassiany udeřila nečekanou ranou. Sára již měla čas na vyrovnání se skutečností, ale on teprve vstřebával informaci s nadějí, že není pravdivá. Bohužel byla. Pouze přemýšlel, proč mu strýc poslal přes tři a půl století starou fotografii. V rodinném albu nikdy nebyla.
     Věděl o záhadném Mikelovi? Podle všeho seděl Mikel posledních šest let ve vězení. Jenomže on o jejich rodině věděl víc než kdokoliv jiný. Sára potvrdila jeho totožnost, takže již nemohlo být pochyb. Více lidí ho poznalo a shoda vypadala zcela zřejmá. Jediný, kdo k tomu nic neřekl, byl on sám. Nestihla ho vyzpovídat. Zmizela z dosahu dříve, než mohla položit své otázky. Musel být něčím víc, jinak si nedovedl vysvětlit, proč ho viděl. Nešlo jenom o sen či vidinu. Nabýval stále většího podezření, že právě on byl tím hlavním činitelem, který mu pomohl přežít přes čtyři dny na místě, kde přežít nemohl. Otázka zněla proč? Pokud znovu navážou spojení s druhou stranou, hodlal svou otázku položit přímo.
     Povzdechl si. Nepřítomně hladil blonďaté vlasy. Dnes krátké, ale dříve zářivé a dlouhé. Až do poloviny zad. Nechala si je ostříhat, jakmile vstoupili na Akademii, jako určitý krok směrem k dospělosti. Obrátila ty nekonečně modré oči nahoru k němu. Přes všechno vyloudil ve tváři úsměv. Hověla si s ním na pohovce, vlasy stále mokré a na sobě pouze župan. Lehce, s veškerou jemností se vysmekl. Vlastně poslední minuty neříkali nic. Mluvily pouze oči. Od okamžiku jejich rozloučení před více než čtyřmi roky došlo k několika změnám. Oba dva přeci jenom dospěli. Jenomže jak zjišťoval, tak mezi nimi se nezměnilo nic. Alespoň navenek. Na chvilku odsunul nešťastnou událost do pozadí.
     Musel si položit otázku. Před podobným dilematem stáli, když vstupovali na Akademii. Najednou se mu převalovala na jazyku znova ta samá otázka. Tenkrát věděl, proč ne, ale hledal důvod, proč ne teď. Možná ta vůně z mýdla, které si podle speciální receptury vytvořila během dne v hydroponice. Nebo šampón, kterým si umyla krátké vlasy. Zkrátka něco z toho připomínalo minulost. Nebylo jim šestnáct, nýbrž o osm let více. Zatím neměli čas probírat se svými osobními zážitky během odloučení. Kromě pár rodinných záležitostí nepadlo o stávajících osobních životech ani slovo. Vstala s úmyslem zapadnout do postele. Kajuta nebyla nijak velká, takže udělala jenom pár kroků.
     Naposledy ji políbil na čelo a popřál dobrou noc. Trval na tom, aby šla spát dříve. Měl určité obavy, aby doktor nedospěl k názoru, že o ni neprojevuje patřičnou péči dle jeho pokynů. Samozřejmě by si rád povídal a využil její společnosti mnohem déle. Času ovšem neměl mnoho. Přes den se moc neviděli. Teprve teď večer měli chvíli jenom pro sebe. Ztlumil světlo. Jako na potvoru zablikal komunikační terminál. Nastavil počítač tak, aby hlásil zprávy potichu. Rychle přešel ke konzoli, aby zjistil, o co jde. Nejspíš došla odpověď z Enterprise, pomyslel si. Měl pravdu. Opustil kajutu a zamířil do astrometriky. Sedmá samozřejmě pilně pracovala v astrometrice. Slíbil pomoc se setříděním zprávy, hned jakmile dorazí. Kupodivu přijala nabídku a neoznačila ji za zbytečnou, což byl jiný výraz slova irelevantní. Jenom trochu mírnější. Neohlédla se po něm, když vešel. Musela ho poznat podle kroků, protože nepřerušila práci.
     "Mohu vám pomoci?" řekl nejistě, zato pevným hlasem.
     "Ano. Vaši pomoc uvítám," odtušila odměřeně. Ukázala k druhému terminálu, na němž mohl pracovat.
     "Velice rád," přisvědčil a myslel svá slova zcela upřímně.
     "Kapitán očekává výsledky co nejdříve."
     "Rozumím."
     Neuběhla snad ani minuta, než kapitán Voyageru dorazila do astromeriky. Chakotay šel v závěsu za ní. Nad Jacobovou přítomností lehce pozdvihla obočí. Zatím mlčela. Počkala na první údaje z obrazovky.
     "Mám první souhrn, kapitáne," promluvila Sedmá.
     "Ukažte."
     "Veskrze jde o několik zpráv a kódy Hvězdné fotily."
     "Chtějí se ujistit, že jsme skutečně tím, za koho nás mají," poznamenal Chakotay ani v nejmenším překvapen.
     "Právě dekóduji upravené plány a nové modifikace našeho deflektoru, kapitáne. Podle všeho bude možné zahájit další výměnu informací za šest hodin," přihodil Jacob informaci, již; právě četl na obrazovce.
     "Děkuji, praporčíku."
     "Je zde osobní zpráva od kapitána Picarda. Pro vás," otočila ke kapitánovi poprvé pohled Sedmá. "Nahrávám ji do vašeho terminálu."
     "Dobře. Takže jim potvrdíme kódy a za šest hodin pošleme zpátky. Samozřejmě bych ráda dala posádce možnost poslat dopisy domů. Pokud na ně bude dostatek místa. Je sice trochu pozdě, ale raději hned než později," rozhodla Janeway.
     "Zařídím, kapitáne," přikývnul Chackotay.
     "No a já si poslechnu zprávu od kapitána Picarda."
     "Nezapomeňte ho pozdravovat, až budete psát zpátky," utrousil Chackotay s jistou dávkou humoru.
     "Nebojte se, vím jak jednat s vlajkovými důstojníky," oplatila mu jeho poznámku.
     S tím opustila astrometrickou laboratoř. Zanechala trojici za zavřenými dveřmi. Nebyla sice úplně spokojená, ale chápala určitou opatrnost. Ostatně Picard s sebou nesl pověst rozhodného důstojníka. Došla do své kajuty. Zpráva na ni čekala v poště. Podle hlavičky měla obraz i zvuk. Zabírala dost místa z celkového počtu dat. Nevadí, řekla si. Pohodlně usedla do křesla. Aktivovala terminál. Tvář Jeana-Luca Picarda na ni vyskočila ihned na obrazovce. Nešlo ho nepoznat. Již dlouhé roky neměl vlasy, kromě několika posledních zbytků na skráních po stranách. Oblečen ve stejné uniformě jako ona s tím rozdílem, že on velel vlajkové lodi Federace.
     "Kapitáne Janewayová, musím vám hned v úvodu říci, jak moc jsem překvapen, chci říci příjemně překvapen, že vy i Voyager jste stále v pořádku. Flotila prohlásila Voyager za ztracený před čtyřmi roky. Doufám, že pochopíte určitou opatrnost, ale musíme si být jistí. Teď, když přeskočím další zbytečné formality, co říci? Jak se daří po tak dlouhém odloučení? Nejsem příliš velký řečník. Musím vás předem ujistit, že ačkoliv nevíme, jak přesně vás dostat zpátky, pracujeme na tom. Podle jistých zdrojů by se měli objevit Strážci. Oni vědí o té anomálii údajně hodně. S jejich pomocí snad dovedeme Voyager konečně domů. Ovšem není zaručeno, zda budou chtít pomoci. Právě tahle část není úplně jasná. Ale jedna věc jistá je. Nejste sami, kapitáne. Víme o vás a od této chvíle nejste sami. Zatím nemám mnoho co říci. Datový tok je omezený, ale v příštím přenosu můžeme poslat nejnovější vědecké poznatky a teorie, které vám budou prospěšné. Zatím mnoho zdaru a budeme s napětím čekat odpověď."
     Posledním gestem ukončil zprávu. Kathryn Janewayová se pohodlněji uvelebila v křesle. Přemítala nad tím, co právě slyšela. V podstatě neřekl nic podstatného. Pouze zmínka o Strážcích. Netušila, co jsou zač, ale nemohla nezaznamenat pochybnosti v Picardově hlase. Pokud pochyboval on, tak vyhlídky nebyly příliš optimistické. Sledovala pozorně výraz i skladbu slov. Mluvil opatrně, zato upřímně. Vlastně ho potkala jenom jednou, kdysi dávno. V zamyšlení pročítala další zprávu, která byla v datové formě. Musel si všimnout Sedmé, protože jednu z otázek směřoval právě na ni.
     Bude si s ní muset o tom promluvit. Ostatně i on strávil jistý čas asimilován mezi Borgy. Na rozdíl od Sedmé pouze pár dní, zatím co ona celých osmnáct let. Přesto chtěl vědět co nejvíce o ženě, která jako další vypadla ze spárů společenství. Nebyl sám, koho zachránili. Otázkou zůstávalo, koho zachránili. Sedmá prostě zůstala na palubě poté, co dočasné spojenectví s Borgy skončilo. Nejprve musela přečkat velmi těžké období, kdy chtěla zpátky. Nakonec v ní lidská stránka zvítězila. Začala znovu objevovat sama sebe. Hledala, jaké je být znovu pouhým jedincem. Přes veškerou snahu její přeměna zpátky neprobíhala takovým tempem, kterým by si Janeway představovala. Šla vlastním směrem vedena svou vlastní tvrdohlavostí, která ji v nečekaně mnoha případech dokázala udivit. Vytvářela si vlastní individualitu, což nakonec mohlo být mnohem lepší, než kdyby postupovala podle vytyčeného vzoru.

     Enterprise, hvězdný čas: 52060,88 (22. 01. 2375 – 07:00)
     Kapitán Jean-Luc Picard dnešní ráno rozhodně neměl nejlepší náladu. Právě mířil do Mikelovy ubikace, aby s ním promluvil. Od včerejšího večera jejich host mlčel, neodpovídal na žádné volání. Možná tušil, co musí přijít. Zjevná neochota jednat se Strážci musela mít důvod. Stejně jako jejich nabídka vyměnit Data za něj. Alespoň že byl v pořádku. Geordi provedl předběžnou kontrolu a musel konstatovat, že s ním nic neprovedli. Došel konečně ke dveřím. Netrpělivě pokynul členovi ostrahy, ať si dá pohov. Vešel dovnitř. Rozhodně nespatřil, co čekal, že uvidí. Vlastně notnou chvíli Mikela hledal. Našel ho sedět na podlaze v tureckém sedu, oči zavřené.
     Očividně ho slyšel přicházet, protože otevřel oči a zamířil pohled jeho směrem. Nemohl si pomoci, ale spatřil v nich podivnou záři. Trvalo sotva okamžik, než zmizela. Znovu si ho prohlížela dvojice modrých očích. Spíš zkoumavě než zvědavě. S povzdechem vstal. Až příliš dobře tušil, o čem bude řeč. Nechtěl o tom mluvit, ale zároveň nemohl kapitána úplně odbýt. Ne, dokud úplně neskončí. Konec zatím nebyl v dohlednu. Neviděl ho, ačkoliv hledal každou volnou chvilku. Něco, nebo spíš někdo rušil jeho vnitřní oko, takže zůstávalo slepé. Stejně jako podivné nehody, které málem stály oba objekty jeho zájmu život. Musel zasahovat na vyšší úrovni, což stálo mnoho energie. Energie, již musel znovu doplňovat. Stejně jako musel dělat vše nenápadně, aby nevzbudil podezření.
     "Mám pár otázek, Mikele, a doufám, že mi na ně jasně odpovíte," začal Picard a nutil se do klidu.
     "Já jsem Novou kolonii založil, kapitáne!" začal prudce. "Stál v jejím čele téměř sto let, než nadešel čas změny. Dopustil jsem se pouze jedné jediné skutečné chyby. Ty ostatní nadešly v kaskádovém efektu."
     "Proto vás chtějí zpátky? Abyste napravil své chyby?"
     "Vůbec nechápete, oč tady jde," mávnul nesouhlasně rukou.
     "Pak mi můžete situaci lépe objasnit!" trval na svém kapitán Enterprise.
     "Musel jsem odejít, protože ty chyby jsem nemohl napravit. Já ne, ačkoliv té poslední chybě nešlo zabránit." Začal přecházet po místnosti a nervózně při tom pohazoval rukama. "K tomuhle nemělo dojít. Jenomže došlo a něco z toho, co mělo zůstat navždy skryté, vyplavalo na povrch. Pouhý střípek, ale stačil."
     "Pořád vám nerozumím. Jakou chybu jste na začátku udělal?"
     "Něco, co nebylo vůbec nutné," odtušil neurčitě než dodal: "Pomsta nebyla vůbec nutná, ačkoliv samotné plánování neměla nijak ovlivnit. Jenomže tato zdánlivě bezvýznamná skutečnost ovlivnila později veškeré dění."
     "K čemu přesně došlo? Kdo po vás jde?" vydedukoval kapitán ze slova pomsta jistý závěr.
     "Raději nechtějte vědět," odtušil Mikel aniž by dal najevo, jak moc Picard minul.
     "Možná byste mi mohl říci o vašem vlastním zájmu na naší misi."
     "Mého cíle bylo dosaženo." Mikel pozvedl ruku na znamení pokračování. "Naprosto nečekaným způsobem."
     "Jakého cíle?" zvýšil Picard hlas při vyhýbavé odpovědi. "Jde o praporčíka Carterovou?"
     "Nejenom," odtušil bezvýrazně.
     "O co ještě vám jde?"
     "O ni i o něho," řekl poněkud záhadně.
     "Koho ještě máte na mysli!" nutil se Picard ke klidu. Dlouhé vteřiny ubíhaly, ale odpověď nepřicházela. Až konečně pochopil. "Myslíte jejího bratra?"
     "Nejste vůbec hloupý, Picarde," zasmál se lehce. "Ano, jde mi konkrétně o ně. Sára má sice zdánlivě vyšší důležitost, ale v těchto chvílích jsou oba dva na jednom místě, kde na ně mohu lépe dohlížet. A právě tohle je můj nečekaný úspěch. S tím jsem opravdu nepočítal. Jenže k tomu došlo a naplnění mého cíle je blíž než kdykoliv předtím."
     "Co po nich vlastně chcete, nebo co od nich čekáte?"
     "Každý máme tajemství, kapitáne, i vy. Mohu jen říci, že nejde o nic, s čím byste si musel lámat hlavu nebo z toho mít špatné spaní," odpověděl nepřímo.
     "Máte nějakou spojitost s jejich rodinou?"
     "To nemohu říci," odtušil bezvýrazně.
     "Nemůžete? Nebo nechcete říct?
     "Ne, ale mohu to ukázat." Pozvednul ruku s rozevřenými prsty. Picard chvilku váhal, než se jí dotkl. Během mžiku stál úplně jinde. Rozhlížel se kolem sebe. Ano, určitě stál ve vězeňské cele. Mikela našel během okamžiku. Seděl na zemi ve stejné  meditační pozici. Zavřené oči, zcela ignoruje stráž venku. Silové pole náhle zmizelo. Strážný vešel dovnitř. Picard neušil, zda ho může či nemůže vidět.
     "Máte návštěvu," řekl strážný napůl znuděným hlasem. Obrátil pozornost k muži za sebou. "Takhle sedí celé roky. Pokud bude chtít promluvit, promluví, pokud nebude chtít, neřekne nic."
     "Díky," přikývnul příchozí a vešel dovnitř. Silové pole se znovu aktivovalo, jakmile vešel. Člen vězeňské ostrahy už nic dalšího neříkal. Muž přistoupil blíž. Měl stejnou uniformu jako kapitán Enterprise. Vysoké pružné postavy, hnědé vlasy s prvními známkami šedin, modré oči, hladce oholen. Volným krokem postupoval vpřed. Mezi ním a Mikelem stála jenom postel.
     "Proč jsi přišel, Olivere?" zazněl Mikelův klidný hlas.
     "Odlétám na Deep Space Nine," promluvil.
     "Škoda."
     "Přemýšlel jsem o tom, co jsi říkal," začal mluvit návštěvník. "Měl jsi pravdu. Já opravdu miluji Sabrinu a ona mě. Hned jak se vrátím z Deep Space Nine, s tím chci něco udělat."
     "Pochybuji…," zamumlal Mikel sotva slyšitelně.
     "Proč?" osopil se Oliver náhle. "Myslíš, že propadnu volání neznáma? Ne! Dny mých výprav jsou u konce. Přijal jsem tohle pověření, abych mohl v klidu odejít."
     "Ty dveře, které jsou teď otevřené, se navždy zavřou, pokud odletíš," konstatoval muž na podlaze bez známek sarkasmu.
     "Nemohu jenom tak odmítnout rozkaz!" namítnul Olivek již mnohem méně agresivně. "Zahodil bych všechno, co jsem v životě dokázal!"
     "Každý občas musí něco obětovat," poznamenal obratem.
     "Mám slíbené po téhle poslední misi…," začal mluvit.
     "Vím, co ti slíbili!" přerušil ho Mikel nenuceně.
     "Nikdy jsi neřekl, odkud všechno vlastně víš. Nehnul ses odsud celé roky, a přesto máš přehled o věcech, které se staly či stanou!" obvinil ho Oliver zamračeně
     "Vím mnoho," odpověděl vyhýbavě.
     "Tak co se má vlastně stát?"
     "Nemá cenu cokoliv říkat. Vidím, že jsi se rozhodl a že nic z toho, co řeknu, nezmění tvůj názor, takže budu nadále mlčet. Snad jenom, že jsem zklamán, ale můj čas ještě přijde. Ty nejsi jediný, kdo může dokázat, nač celé ty roky čekám."
     "A co je to?"
     "Prohlédni si rodinnou kroniku. Tam najdeš všechny odpovědi. Stačí si je dát do správných souvislostí a uvidíš sebe v dlouhém řetězci genealogie. V úplném konci řetězce, s možností zlomit jednou provždy ono říkejme tomu prokletí provázející vaši rodinu po celé generace."
     "Když tedy já neudělám, co očekáváš. Tvrdíš, že jsem poslední v řadě. Proč mě nezastavíš, abys dosáhl svého?"
     "Existují určitá pravidla, Olivere. Pravidla, která jsem se zavázal dodržovat. Za jakoukoliv cenu. Tedy i za cenu prohry," odtušil Mikel zcela vážně.
     "Chápu správně, když si myslím, že jsem poslední muž v přímé linii?" položil otázku.
     "Možná…," učinil ono nezaměnitelné gesto neurčitosti.
     "Chceš říct, že víš, kam zmizel můj synovec Jacob?" zpozorněl Oliver při nejasné odpovědi.
     "Ne. Ovšem stále žije," odtušil bezvýrazně
     "Zatraceně, ale kde?" vyjel na ně ostře.
     "Nemám nejmenší tušení." Mikel jen pokrčil rameny.
     "Neříkal jsi, že víš mnoho?"
     "Mám omezený rádius," poznamenal suše. "Proč myslíš, že jsem chtěl sedět ve vězení tady na Zemi?"
     "Chceš říct…"
     "Ano, abych mohl na vás dohlížet a chránit všechny živé příslušníky rodiny," vysvětloval trpělivě. "Moje hmotná podstata je zde, ale ta nehmotná…," nedokončil větu. Místo ní nasadil zvláštní zasněný úsměv.
     "Dohlédneš tedy na mou sestru, zatím co budu pryč?"
     "Není v nebezpečí."
     "Alespoň to," oddechl si Oliver zhluboka.
     "Běž," pobídl ho Mikel s tváří postrádající výraz. "Naplň svůj osud, ale nečekej příliš dobrý konec."
     Znovu usedl, tentokrát na postel. Shrbeně, možná zlomeně by mohlo připadat při prvním pohledu. V očích mu zaplál rudý oheň, tak aby ho Oliver neviděl. Ten zkusil ještě zapříst hovor. Mikel ale upadnul v mlčení. Naposledy na něj pohlédl. Další pohled vrhnul směrem k silovému poli, které deaktivoval pouhou silou vůle. Strážný na druhé straně překvapeně vběhl dovnitř, phaser tasený v pravé ruce.
     "Návštěva skončila," pronesl Mikel neutrálně.
     Strážný překvapený jenom tím, že vězeň vůbec promluvil, zůstal hezkých pár vteřin stát. Zasunul zpátky phaser do pouzdra opasku. Vybídnul kapitána k odchodu. Při odchodu věnoval sedícímu muži vyčítavý pohled. Silové pole naskočilo ihned poté, co oba dva prošli ven. Nadešla dlouhá chvíle ticha. Picard všechno sledoval, ačkoliv jeho nikdo z přítomných zřejmě neviděl.
     "Nikdy se nevrátil. Ani jsem nečekal, že by se kdy vrátil. V podstatě pochopil, co mu říkám, ale hrdost zvítězila. Teď je mrtvý," promluvil Mikel najednou směrem k Picardovi.
     "Věděl jste, k čemu dojde u Deep Space Nine?"
     "Ano, svým způsobem ano."
     "Proč jste nevaroval velitelství, aby tam poslali víc lodí!" vyjel na něj nazlobeně. "On nemusel vůbec zemřít!" Ani admirál Nechayevové, chtěl ještě dodat, ale nakonec pomlčel. Vztahy mezi ním a Nechayevovou se před léty značně zlepšily od mimořádně chladného začátku. Zjistil, že měli mnoho společných zájmů a názorů. Získal významnou vysoce postavenou zastánkyni přímo ve velení. Ona skončila jako jedna z prvních obětí začínající války.
     "A kdo by asi tak poslouchal vězně sedícího přes dva roky ve vězení, daleko od veškerého dění," utrousil Mikel sarkasticky. Možná trochu víc, než měl v úmyslu. Picard při poznámce pochopil, že přestřelil. Vlastně říkal pravdu. Kdo by ho poslouchal. Někdo určitě ano, doplnil si, ale nepokračoval. Zamrkal. Stál znovu v Mikelově kajutě na Enterprise. Seděl naproti němu v křesle. Zavřené oči, ruce sepjaté na klíně.
     "Řekněte jim, že s výměnou souhlasím, ale ještě něco musím dokončit," řekl Mikel najednou. Dříve než samotná otázka přešla na přetřes.
     "Dokončit co?" zajímalo kapitána Enterprise
     "Nemám nejmenší tušení," pokrčil rameny.
     "Co když nepřistoupí na výměnu, dokud nebudete na palubě?" nadhodil Picard poslední námitku.
     "Z toho nemám obavy. Tolkin je dobrý hoch, on mi uvěří," mávl rukou nad takovou samozřejmostí.
     "Dobrá."
     "Občas dělám věci, jejichž význam sám nechápu. Maličkosti, které vypadají zdánlivě naprosto nelogicky, neúčelně, neefektivně, z nějakého nevysvětlitelného podnětu. Ovšem později zjišťuji, jak takové maličkosti mají v budoucnu klíčový význam. Nebýt jich, tak by oba dva v této chvíli již byli po smrti," řekl ve snaze trochu více objasnit své poslání. Picard potřeboval mít podklady, o něž by se jeho rozhodování mohlo opřít. Pevně doufal, že poslední slova v něm zanechají patřičný dojem. "Náš rozhovor skončil, kapitáne. Nemám, co bych dál řekl."

Kapitola 14

     Koloniální Dravec hvězdné třídy Oko 7Z verze D, koloniálního času: 2233.1,22
     Kapitán Jonathan Tolkin naposledy kývnul na pozdrav svému protějšku z Enterprise. Vlastně očekával souhlas, tudíž předání vzkazu považoval za jakousi formalitu. Ještě chvíli hleděl do monitoru, než vstal. Přijímal hovor v pracovně na můstku. Pracovně, kterou obvykle obývala ona. Jenže od setkání s Enterprise zůstávala ve své kajutě vedle a veškerou komunikaci přenechávala jemu. Po celou dobu androidova pobytu nevyšla ven. Podle komunikačních protokolů vedla komunikaci s admirálem Brownovou, což znamenalo jedinou věc. Nepochybně přesvědčovala stávající velitelku k akci a z vlastní zkušenosti věděl, jak přesvědčivá dokáže být. Logika nepatřila zrovna k jejím nejsilnějším stránkám. Zato dokázala být dostatečně umíněná, když o něco opravdu stála.
     Naneštěstí mu důvěřovala. Důvěřovala mnohem víc než komukoliv jinému. Nehodlal důvěru zklamat. Ne, stejně jako ona věřila jemu, on věřil Mikelovi, že dodrží slib. Vždycky dodržel slovo. Proto nemusel mít žádné námitky k propuštění nadporučíka Data. Vlastně již celou záležitost probíral s lodní poradkyní. Jennifer Waitová učinila jistý návrh, s nímž po chvilce váhání souhlasil. Nemohl zpochybnit její logiku. Ne, v této rovině měla jednoznačně navrch ona. Stejně jako nedokázal úplně strávit neortodoxní přístup téměř ke všemu, co dělala. Zkoušel pochopit její metody posledních deset let. Poměrně bez úspěchu. Viděl v tom snahu odlišit se od Chartoků, mezi něž patřila. K jistému údivu její rady vždy fungovaly, což mohl potvrdit z vlastní zkušenosti.
     Volným krokem kráčel do strojovny. Odlehlejší část, v níž hlavní inženýr z Enterprise prováděl svou diagnózu. Samozřejmě nenašel nic nezvyklého. Neměl co najít. Zato Simon Ingirus konečně narazil na spřízněnou duši. Android dokázal trpělivě poslouchat a diskutovat celé hodiny. Dokonce ani slepý poručík Geordi La Forge nevypadal otázkami otráven. Vnímal shovívavě jeho nadšení. Tolkin velice dobře věděl ze svých zdrojů, jak dlouho potrvá poslední analýza. Tudíž pečlivě odměřoval kroky, aby do strojovny dorazil v přesně stanovený okamžik. Nemusel být žádný velký génius, aby poznal, že La Forge analýzu úmyslně protahuje. Alespoň mohl tu příjemnou zprávu podat v nejvhodnější okamžik. Konečně vešel do strojovny.
     "Jak vypadá vaše analýza, pane La Forgi?" nadhodil zdvořilou otázku.
     "Všechno vypadá v pořádku," odpověděl opatrně. Bohužel už neměl v zásobě žádné další možné testy, které mohl na Datovi provést. Musel přiznat, že nenašel žádnou závadu ani po podrobných kontrolách třetího stupně. Evidentně s ním vůbec nic neudělali. Jenom nepřišel na důvod, proč došlo k záhadnému vypnutí. Ani Dat neměl sebemenší tušení. Možná šlo o bezpečnostní mechanismus, který doktor Soong zabudoval do Data a Lora, nebo po špatných zkušenostech s Lorem jenom do Data.
     "Říkal jsem, že vašemu příteli nikdo neublížil," pokračoval Tolkin klidně nikoliv s výrazem "já vám to přece říkal".
     "No, říkal," připustil Geordi neochotně.
     "Naše slovo platí, poručíku," poznamenal lehce. "Stejně jako náš druhý slib."
     "A ten je?" To La Forge zaujalo, protože si na žádný slib nevzpomínal.
     "Můžete kdykoliv odejít. Oba dva," odtušil Tolkin konverzačním tónem.
     "Cože?" zamrkal Geordi překvapeně. Netušil, že všechno proběhne až tak snadno.
     "Přesně jak říkám. Naše dohoda platí," potvrdil Tolkin předchozí slova.
     "Já přeci nikdy nepochyboval, že…," bránil se černý inženýr.
     "Nevadí," mávl nad tím Tolkin velkodušně rukou. Málokdy si dvě různé strany důvěřovaly hned od prvního okamžiku, což chápal a respektoval. Důvěra přicházela postupně s nadcházejícím časem. Zůstávalo na hráčích, kdo udělá první pomyslný vstřícný tah.
     "Potom vám, kapitáne, musím poděkovat za pohostinnost," přerušil přítelovy rozpaky Dat.
     "Věřte, že pro nás byla svým způsobem pocta mít na palubě někoho tak jedinečného, jako jste vy, Date," poznamenal Tolkin ve vší vážnosti
     "Děkuji, kapitáne Tolkine," s lehkým pokynutím hlavy přijal učiněný kompliment.
     "Ostatně v rámci našeho přátelství pozval váš kapitán dva z mých důstojníků jako hosty na palubu vaší lodi. Za deset minut budou připraveni v transportní místnosti," doplnil kapitán poslední část skládanky.
     "Promiňte, kapitáne," připomněl svou přítomnost Simon Ingirus. "Které dva důstojníky máte na mysli?"
     "Samozřejmě vás, Simone," odpověděl s úsměvem.
     "A ten druhý?" nadhodil zdvořile.
     "Náš hlavní pilot vás doprovodí. Ostatně pokud vím, Date, tak jste říkal, že často sedíte u kormidla Enterprise."
     "Ano, to je pravda."
     "Potom je náš výběr zcela logický," vypustil konečný verdikt navíc podtržený zdánlivě logickým výběrem. Zapomněl podtrhnout, čí logika za tím nápadem stojí a na základě čeho byl výběr proveden. Lodní poradkyně by si určitě našla jiný důvod, proč zrovna tihle dva. Znovu si připomněl, že v tom nemá hledat záměr.
     Simon Ingirus notnou chvíli nevěděl, co říci. Kapitán Tolkin vše zabalil do úhledných vět, tak aby nikdo nepojal podezření, kam směřuje. Nejspíš práce lodní poradkyně. Jennifer Waitová mívala velice zvláštní způsob praktikování své funkce poradkyně, jež vznikla speciálně na její popud. Proč dal admirál Hix souhlas, čím ho přesvědčila, nevěděl a možná ani nechtěl vědět. Rozhodl se nepřemýšlet, proč právě oni dva. Raději zvažoval příjemnější stránku věci. O Enterprise slyšel poměrně dost. Veliká loď třídy Galaxy skýtala mnohem více než nejnovější Dravec třídy D. Sám u něj navrhoval spoustu věcí, takže byl mnohem lepší a pohodlnější než kterákoliv verze před ním. To vše bez ztráty výkonu lodních systémů. Právě naopak. Podařilo se dosáhnout více než rozumného kompromisu a výsledek byl víc než uspokojivý. Povýšení do hodnosti poručíka první třídy hovořilo za vše.
     "Ach ano, ovšem. Za deset minut v transportní místnosti dvě?" ujistil se Simon pro jistotu.
     "Správně," potvrdil Tolkin klidně.
     Ingirus chvatně opustil strojovnu. Jeho protějšek zatím zcela v klidu balil své vybavení. Nepospíchal. Nebylo kam. Slíbili Data propustit a on neviděl důvod proč ne. Kapitán Tolkin působil upřímným a čestným dojmem. Už od začátku z něj měl poměrně dobrý pocit. Navíc potvrzený svým vizorem, díky kterému dokázal poznat, zda někdo lže či nikoliv. Nechtěl dát na první dojem, ale nyní musel připustit pár nových skutečností. Poté co sbalil všechno, dal najevo, že mohou jít. Tolkin oba dva volným krokem doprovázel do transportní místnosti. V transportní místnosti čekala kromě obsluhy i žena s hodnostním označením poručíka. Zvláštní insignie ji řadila mezi piloty, přesněji řečeno jako hlavního pilota. Na lodi existoval vždy jen jeden. Pilotů bylo sice více, ale funkce hlavního pilota v sobě nesla nádech elity, vyjadřovala, že nositel této hodnosti je ten nejlepší.
     "Výborně, tohle je náš hlavní pilot, poručík Susan Arčrová," představil ji okamžitě Geordimu. Dat si ji pamatoval, neboť ji potkal. S úsměvem podala Geordimu ruku, kterou odměřeně stiskl. I přes vizor musel připustit, že jde jistým způsobem o velice přitažlivou ženu. Zástupce hlavního inženýra dorazil přesně na čas. Trochu zadýchaný, ale jinak naprosto uvolněný. Nenápadně na svou kolegyni mrknul. Pak nadešlo konečné loučení. Kapitán si potřásl rukou s oběma důstojníky Enterprise, než stanuli na transportní plošině. Kývnul k důstojníkovi obsluhujícímu konzoli transportéru.
     Transport proběhl bez potíží, i když pro dvojici důstojníků Federace šlo o nový zážitek. Účinky koloniálního transportéru byly svým způsobem odlišné. Mohli použít transportér z Enterprise, ale poručík Ingirus je přesvědčil, že jejich transportér bude fungovat v blízkosti časového záření mnohem lépe a spolehlivěji. Čtveřice se zhmotnila v transportní místnosti Enterprise. Na náčelníkovi Carolyn Wolcotové byla patrná úleva, když spatřila Data nepoškozeného a v jednom kuse. Ztráta dvou lidí ze tříčlenného výsadku ji v první chvíli dost vykolejila. Vedle ní stál komandér Riker s poradkyní Troi. I oni dva za vážnými tvářemi skrývali jisté uspokojení. Uvítali dvojici navrátilců s mimořádnou vřelostí, ačkoliv oběma muselo být jasné, že Dat těžko může ocenit jejich gesto. Sice věděl, co znamená, a nasadil potěšený úsměv, ale přesto byl hodně strojený. Pomíjeli fakt, že jeho emocionální čip byl zničen během posledního střetnutí s Borgy.

     Hvězdné datum: 52069,87 (25. 01. 2375 – 12:00)
     Následující tři dny probíhala vzájemná komunikace mezi posádkou Enterprise a Oko 7Z. Původní omezení byla překonána po návratu nadporučíka Data, kterého z koloniální lodi propustili ihned po předání Mikelova souhlasu. Picard si na druhé straně byl jistý, že v případě potřeby by si dokázali vymoci své silou. Druhou loď neodmaskovali a on získal přeci jen na diplomatickém poli dostatečné zkušenosti, aby na tento zjevný fakt neupozorňoval. Ještě ten večer uspořádala posádka Enterprise Datovi menší večírek. Počáteční protesty, že nikam nezmizel ani neopustil loď na dlouho dobu, nikdo nebral na vědomí. Večírek rozhodně podpořil morálku posádky. Ne snad, že by nějak výrazně poklesla, ale ono vědomí o časovém poli, které není vidět a které dokáže všechno uvěznit do nekonečné časové smyčky, působilo poněkud depresivně.
     Ani Picard neodolal nepřijít. Vlastně měl radost, že Dat je zase zpátky. Geordi ho prohlédl jak na jejich lodi tak tady na Enterprise. Výsledky všech testů hovořily jasně. Žádné poškození, žádné stopy narušení. Zábava skončila v pozdních hodinách. Vlastně si vzpomínal na jednu konkrétní dvojici, kterou na Tolkinovu žádost pozval strávit pár dní na palubě Enterprise, než přiletí jejich lodě. Susan Arčrová a Simon Ingirus. Nemusel být žádný velký pozorovatel, aby poznal, co tihle dva k sobě cítí. Druhý den ráno dostal neformální hlášení od velitele Rikera, který společně s Datem, později s Geordim a Deannou působili jako jejich průvodci. Enterprise na hlavní pilotku a zástupce hlavního inženýra udělala dojem. Jako každý kapitán cítil určitou hrdost na svou loď. Jakákoliv pochvala zněla příjemně.
     Jenomže nyní po třech dnech opustili Enterprise. Koloniální lodě konečně přiletěly. Přes veškeré nenápadné otázky nedokázali z hostů vyzvědět, jaké lodě přiletí. Ti dva byli duchem zcela jinde, nebo možná nic nevěděli. Možná obojí. Rozhodně museli znát harmonogram příletu koloniální flotily. Transportérem se přenesli hodinu před příletem. Deset koloniálních lodí přilétalo k jejich pozici. Senzory je odhalily teprve před necelými dvaceti minutami. Jedna velká loď plus devět doprovodných plavidel. Picard s jistými obavami sledoval přilétající skupinu. Mikel dosud mlčel a nic nenaznačovalo, že událost, na niž čeká, nadešla. K Picardově překvapení dorazil na můstek. Zůstal stát vedle taktické konzole a pohledem sledoval přibližující se plavidla. V tomtéž okamžiku zablikala komunikační kontrolka u taktiky.
     "Kapitáne, volají nás!" ohlásil pohotově Worf.
     "Konečně," poznamenal Riker.
     "Na obraz!" Picard vstal z kapitánského křesla. Obrazovka zůstala rozdělená na dvě části. V levé části mohl spatřit známou tvář kapitána Tolkina. Z pravé shlížela přísným pohledem žena a podle uniformy bylo zřejmé, že má vyšší hodnost.
     "Kapitáne Picarde, dovolte, abych vám představil kontraadmirála Jesiku Brownovou," seznámil Tolkin kapitána vlajkové lodi Federace se svojí nejvýše postavenou nadřízenou. Po návratu Oko 7Z zpět do koloniální expedice šlo o lehce sporný bod, jenž byl nakonec vyřešen. Prostě měla koloniální expedice dva vrchní velitele a dvě vlajkové lodě. S tím rozdílem, že určitá velící autorita zůstávala u admirála Brownové. Ona byla tou faktickou velitelkou, nepočítaje skutečnost, že velela elitní desítce bitevních lodí.
     "Naše lodě, kapitáne Picarde," začala mluvit, jako by Tolkin nic neřekl, "mají za cíl rozptýlit anomálii. V rámci přátelských vztahů, které, jak doufáme, budou panovat mezi Novou kolonií a Spojenou federací planet, jsme připravili plán."
     "Budeme vděční za jakoukoliv pomoc, admirále," přikývl lehce Picard.
     "Zkusím vám ho v kostce shrnout, protože čas je drahý a naše lodě budou potřeba jinde," mluvila dál naprosto věcně.
     "Samozřejmě. Poslouchám," pobídl ji lehce k pokračování.
     "Jakmile rozptýlíme anomálii zde, tak všechny lodě, které nebyly zničeny, vstoupí znovu do normálního vesmíru. Doporučuji, abyste signalizoval všem vašim lodím, ať se stáhnou pod váš prapor. Nepochybuji, že bude nutné v některých případech nasadit smrtící sílu, takže informujte ihned své lodě, pokud budou v jednom kuse a provozuschopné." Gestem ruky dala najevo, že neskončila. "Anomálii budeme rozptylovat postupně. Červí díra přijde na pořad jako poslední. Osobně mám výhrady vůči použití této odpornosti k záchraně, ale v rámci budoucích vztahů snad oceníte naše gesto."
     "Budeme vám velice vděční za pomoc, která dostane naši ztracenou loď po tolika letech domů," poděkoval Picard znovu.
     "Vytvoříme pomyslný koridor, z něhož budeme metodicky postupovat. Současně sesterská loď vlajkového křídla proletí červí dírou a vytvoří stejný koridor na druhé straně. Udělá pro ztracenou loď cestu a červí dírou proletí zpět domů."
     "Chápu."
     "Začneme během hodiny. Posílám plány k posouzení. Každopádně budeme postupovat podle stávajícího rozvrhu. Další podrobnosti proberte s kapitánem Tolkinem. Konec!" dodala, čímž zmizela a obrazovka znovu ukazovala jenom kapitána Oko 7Z.
     "Přesně za jednu hodinu a sedmnáct minut vyrazí naše sesterská loď. Pokud neshledáte náš plán dostačujícím, dejte mi vědět, abych ji odvolal. Končím," pokynul Tolkin rukou a taktéž ukončil spojení.
     "Dost strohé, řekl bych." První, kdo promluvil, byl Will Riker.
     "Nesouhlasím, pane," obrátil se na něj Dat. "Admirál Brownová řekla zcela jasně a výstižně jejich plán. Ostatně pokud budete chtít, můžete si podrobně prohlédnout jejich specifikace."
     "Děkuji, Date, ale myslím, že vy je prostudujete mnohem rychleji než já," přihodil poznámku Picard.
     "Ano, pane."
     "Máme ty plány, Worfe?" obrátil kapitán pohled ke Klingonovi.
     "Právě dorazil kompletní souhrn," zabručel Worf.
     "Do toho!" kývnul k Datovi.
     Bez dalších slov android vyskočil z křesla. Usedl k sekundární taktické stanici za Worfem. Začal projíždět plány maximální rychlostí. Šlo o poměrně obsáhlý soubor, takže ho četl dlouhých deset minut. Jak kapitán tak první důstojník mu zírali přes rameno. Člověku by podobné nahlížení lezlo na nervy, ale Dat si jich vůbec nevšímal. Přesněji řečeno vnímal jejich přítomnost, ale nebyl čas k lidské reakci, kterou zkoušel obvykle napodobovat. Mnohem úspěšněji od okamžiku, kdy jeho emotivní čip nadobro zničili Borgové při posledním pokus asimilovat Zemi.
     "Mám souhrn, kapitáne," promluvil.
     "Posloucháme, Date," vybídl ho Picard lehce.
     "Jejich plán vypadá ve své jednoduchosti proveditelně. Existují zde jisté faktory, jako nestabilita červí díry, ale s tímto problémem si dokáže jejich loď poradit. V podstatě vezme Voyager do vleku a provede ho bezpečně přes všechny překážky až sem k nám."
     "Proč prostě neproletí sem? Pokud nebudou zničeni, tak proč by nešlo rozptýlit časové pole zde?" padla otázka od komandéra Rikera.
     "Zapomínáte, komandére, že časové záření má na druhé straně jiné hodnoty. Červí díra, jakožto časoprostorová anomálie, ovlivňuje časové záření. Není vůbec jisté, jak by obě pole na sebe reagovala. Před touto variantou zde vysloveně varují."
     "Pokud nám nelžou," neodpustil si Riker ještě poznámku.
     "Možná ano, pane," pokrčil Dat rameny. "Spíš si myslím, že ne. Přesto máte asi pravdu, že sledují ještě jiné záměry. Na rozptýlení tak velké anomálie bych očekával větší počet lodí."
     "Třeba je nemohli uvolnit z jiných míst," nadhodil možnost Picard.
     "Nesouhlasím, kapitáne. Tato anomálie je pro ně na seznamu hrozeb s pořadovým číslem jedna. Jakmile na ni narazí, je první, co udělají, že ji rozptýlí nebo zcela zničí. Záleží na místě a času." Dat mluvil jako vždy přesně a věcně shrnul celou situaci na základě jemu známých faktů. Strávil na koloniální lodi nějaký čas a leccos pochytil.
     "Proč nemůžeme použít podobnou technologii na Enterprise?" zajímalo prvního důstojníka.
     "Rozhodně nedoporučuji, pane," zamítnul Dat. "Aminiové krystaly, kromě toho, že jsou značně nestabilní, nejsou slučitelné s naší technologií. Museli bychom provést rozsáhlou přestavbu ve strojovně Enterprise, nepočítaje ztrátu warp pohonu a dalších pro nás důležitých systémů lodi."
     "Takže nám jejich specifikace nepomohou, abychom si mohli pomoci sami?" chtěl vědět Will, zda pochopil správně výklad
     "Ne, pane," přisvědčil android pohotově.
     "Dobrá, Date. Máte něco, kvůli čemu bychom neměli souhlasit s jejich plánem?" položil konečnou otázku kapitán.
     "Nic takového zde nevidím," učinil záporné gesto.
     "Dobrá, takže informujeme Voyager," rozhodl Picard pevně.
     "Připravím souhrn," vzal si hned první úkol Riker.
     "Dobrá. Já pošlu krátkou zprávu kapitánu Janewayové," rozhodl Picard nakonec. "Pane Worfe, vy buďte připraven ihned, jakmile naše lodě budou mimo oblast. Okamžitě je navigujte k nám. Nejspíš budou hodně zmatení a dezorientovaní, takže je důležité, abychom jim pomohli pokud možno okamžitě."
     "Rozumím…," přikývl Klingon na souhlas. Náhle se zamračil, protože jeho konzole hlásila nové údaje.
     "Problém, Worfe?" všimnul si první Riker.
     "Dálkové senzory zaznamenávají další přilétající loď," zamručel, ovšem nijak znepokojeně.
     "Další loď? Komu patří?" chtěl znát Picard.
     "Signatura odpovídá lodi Federace. Podle velikosti jde o třídu Galaxy."
     "Odyssea," doplnil Will pohotově.
     "Nespíš ano. Podle informací byla nejblíže," souhlasil s ním kapitán.
     "Otázkou zůstává, kdo je zavolal," nadhodil tázavě první důstojník.
     "Já myslím, že nebude těžké uhádnout, čí je to práce," podotknul Picard suše.
     "Z lodi nevyšel žádný signál, kromě naší místní komunikace. Celou dobu udržujeme rádiový klid," namítnul Klingon okamžitě. Měl rozkaz udržovat rádiový klid a toho se držel.
     "Obávám se, pane Worfe, že tahle zpráva nešla žádnými běžnými kanály," upozornil ho kapitán lehce pobaveně.
     "Mohu prověřit, zda nešlo o utajené vysílání, pane," navrhnul ihned aktivně Worf, který neviděl stopy nadsázky a pobavení, s nímž byla předchozí věta pronesena.
     "Nebude třeba, Worfe. Pochybuji, že byste cokoliv našel," zarazil kapitán jeho další aktivitu. "Za jak dlouho přiletí?"
     "Stávající rychlostí za tři a půl hodiny."
     "Dobrá," odtušil Picard ještě nahoře, než sešel dolů. Usedl do kapitánského křesla a mnul si bradu. "Každopádně přiletí až po zahájení plánu, ale každá další loď bude dobrá. Nevím jak vy, ale já čekám potíže."
     "Kvůli Mikelovi, pane?" nadhodil nezávazně Riker, tak aby ho Mikel neslyšel. Momentálně o čemsi hovořil s Datem, takže jim nevěnoval pozornost.
     "Spíš obecně, Wille," odtušil Picard neurčitě. "Instinkt mi říká, že ať uděláme cokoliv, nastanou potíže. Z chování našeho hosta je více než patrné, že ještě něco očekává."
     "Souhlasím," přikývla Deana Troi vážně.
     "No dobrá," připustil první důstojník neochotně. "Otázkou zůstává, co s tím můžeme udělat, nebo spíš co proti tomu můžeme udělat?"
     "Nejspíš nic," poznamenal Picard suše.
     "Nevím jak vy, ale z podobné nejistoty jsem zatraceně nervózní," odtušil Riker.
     "Věřte mi, Jedničko, že já taky," přikývnul kapitán s lehkým povzdechem.

Kapitola 15

     Enterprise, hvězdný čas 52069,984 (25. 01. 2375 – 13:00)
     Bylo to blízko. Zatraceně blízko. Cítil, že blíž už snad nemůže být. Přesto netušil, jaká událost ho ještě zdržuje zde na Enterprise. Hodlal mít jeden nepříjemný rozhovor rychle za sebou a nechtěl celou záležitost nijak napínat. Hlavní plán byl splněn. Zda Voyager proletí zpátky či neproletí, už nemělo potřebný význam. Původně chtěl zajít za Guinan a zkusit pátrat nejdříve tam. Nakonec vyrazil na můstek. Z nejasného popudu dospěl k závěru, že k důležité události dojde právě tam. Výtahem vyjel na můstek. Vstoupil do poměrně rušného ovzduší. Netušil přesně, co hodlají udělat, a vlastně ani nepotřeboval znát podrobnosti. Celkem v klidu procházel kolem taktického úseku dolů k velitelské sekci. Usedl vedle kapitána a poradkyně, na okraji velitelské sekce. Trpělivě čekal na událost, jež měla nadejít. Již věděl, že k události dojde za necelých sedmnáct minut. Ignoroval ruch můstku stejně jako přítomnost kapitána i poradkyně Troi. Věděl, že ho po očku sleduje svými citlivými empatickými smysly. Nemohla vidět víc, než už věděla. Ne, teď již nebyl důvod k utajování. Vlastně sám byl zvědav, jakého překvapení se brzy dočká.
     "Kapitáne, koloniální loď se odmaskovává za zádí!" zazněl hluboký Klingonův hlas od taktiky.
     "Časové štíty?" předešel Mikel svůj protějšek.
     "Časové štíty mají aktivní, normální štíty vypnuté, zbraně deaktivované!" doplnil hlášení.
     "Překonfigurovat štíty na normální hodnoty zabere přinejmenším deset minut," nemohl nepřidat důležitý poznatek Dat.
     "Díky, Date," kývnul kapitán spokojen s výsledkem. "Alespoň na nás nehodlají střílet," pomyslel si v duchu.
     Dravec přeletěl kolem nich a nabíral kurz k červí díře. Dalších deset lodí zahájilo s určitým zpožděním podobný manévr, jen v mnohem sevřenější formaci, jíž rozptylovaly časové záření před sebou. Zatím co Dravec z vlajkového křídla vytvářel širokou brázdu uprostřed, zbylé lodě postupovaly metodicky tak, aby anomálii obsáhly později a daly Voyageru na druhé straně dost času k průletu zpátky. Podle časového indexu měly na průlet víc než desetiminutovou prodlevu. Všechno probíhalo podle stanoveného plánu.
     "Dravec se blíží k místu setkání! Doba průletu pět minut!" nahlásil po dlouhé odmlce Worf.
     Uplynulo již přes dvacet minut od začátku operace. Taktický panel přepnutý na hlavní obrazovku jasně ukazoval průběh. Zlatavá záře označující oblasti časového záření postupně měnila barvu na tmavě modrou, znázorňující již uvolněnou oblast. První loď se ocitla mimo záření. Worf ji ihned přiblížil. Z lodi, zjevně ferengské konstrukce, zůstal pouze vrak. Zato další loď už patřila Federaci a vypadala v celku. Ne úplně, ale podle modře žhnoucích gondol motorů a silného příkonu energie stále schopná letu.
     "Konečně…," vydechl Picard. "Pane Worfe, naveďte je ihned k nám!"
     "Provedu!"
     Velká loď třídy Ambasador zareagovala poněkud těžkopádně, ale nabrali jejich kurz. Za nimi následovala další a konečně i poslední loď třídy Nebula vstoupila do normálního prostoru. Ještě před začátkem operace vyslal Picard zprávu na Odysseu, aby si pospíšili. Do jejich příletu zbývala zhruba hodina. Konečně měl všechny ztracené lodě pohromadě. Mise byla z větší části splněna. Zůstávala poslední část, dostat Voyager domů, což bylo víc, než před začátkem mise mohli doufat. Přesto sledoval další a další lodě, jak se postupně vracejí do normálního prostoru. Zatím jenom jedna zničená. Ostatní možná zůstávaly provozuschopné, ale podle černých šrámů ať již na Lexingtonu, Excaliburu či Héře dávaly najevo, že došlo k boji.
     "Koloniální loď vstupuje k okraji červí díry!" promluvil znovu Klingon. Obezřetně sledoval svůj taktický panel. Z nedávného rozhovoru, jehož byl svědkem, kapitán očekával potíže, tudíž zůstával mimořádně ostražitý. Vrhal kradmé pohledy po Mikelovi, který se usadil vedle Deanny a odtud sledoval veškeré dění na hlavní obrazovce.
     "Děkuji pane W…," přikývnul spokojen s vývojem událostí.
     "Kapitáne!" vykřikl Worf dříve, než dokončil větu.
     Doslova vteřiny dělily koloniálního Dravce od vstupu do červí díry, když se za ním vynořila temně zelená verze romulanského válečného ptáka. Spustil palbu, sotva se odmaskoval. Zasáhl zcela nekrytého Dravce neschopného jakkoliv zareagovat. Přesto vstoupil do červí díry a táhl za sebou unikající plazmu z motorů. Romulanská loď zastavila pronásledování, sotva vletěl dovnitř. Obrátili kurz zpátky. Válečný pták nezůstal jedinou lodí, která se odmaskovala. Řada dalších provedla odmaskování za zcela bezbrannými koloniálními loděmi. Zoufalá snaha překonfigurovat štíty a zahájit únikové manévry neměla ten pravý účinek.
     Z můstku Enterprise sledovali zkázu. Dvě lodě zanikly v oslnivém výbuchu, dalších pět skončilo coby doutnající vraky. Zbylá dvojice, těžce poškozená, doplněná bitevním křižníkem, dokázala pod ochranným maskováním ustoupit z bojiště. Zůstala pouze jedna jediná netknutá koloniální loď. Ne však na dlouho. Worf si ihned všimnul změny jejich chování a přepnul obrazovku na Oko 7Z.
     "Co sakra dělají?" zarazilo Rikera, jenž si všimnul změny pozice vlajkové lodi.
     "Mění kurz přímo proti Romulanům!" zahřměl Worf.
     "Nemají proti tolika lodím šanci," zavrtěl hlavou Picard.
     "Jejich štíty jsou stále dole. Nabíjecí cyklus zbraní zahájili před deseti vteřinami," doplnil taktický důstojník se známkou nevíry a zároveň obdivu v hlubokém hlase.
     "Zavolejte je!"
     "Ona neodpoví," zavrtěl hlavou Mikel.
     "Kdo ona?" zajímalo prvního důstojníka.
     "Date?"
     "Kapitán Tolkin není nejvyšším velitelem na Oko 7Z, ovšem jméno jeho přímé nadřízené mi nesdělil. Ani on ani nikdo jiný," doplnil android pružně.
     "Ale vy víte, kdo jim velí!" trval na svém Riker, mířící pohledem k Mikelovi.
     "Nechci být indiskrétní, komandére, avšak pokud ona sama sebe nepředstaví, tak ani já nevyslovím její jméno," pokrčil rameny dodávající ještě potichu Mikel. "Ještě není připravená…"
     "Ona hodlá opravdu zaútočit. Cítím jednu mysl mnohem silněji než všechny ostatní a v ní silné odhodlání," promluvila Deanna Troi zvláštně nepřítomným hlasem, oči doširoka otevřené, jak k ní prudké přívaly emocí přicházely jako příboj. Něco podobného dosud u nikoho nezažila.
     "Chce pomstít zničení sesterské lodě," doplnil Mikel. "Obrazně řečeno je sesterská loď jako siamské dvojče. Bez ní nemohou plně existovat. Třída D je zatím jenom prototyp. Velice úspěšný prototyp, který nemá mezi svými konkurenci. Nejnovější úpravy verze C2 ji dotahují svým výkonem, takže mohou sloužit coby sesterská loď. Napadnou válečného ptáka, který zničil jejich dvojče, a pak se stáhnou."
     "Pokud z nich něco zbude," poznamenal Riker. "Což vám asi příliš vadit nebude."
     "Z Romulanů nic nezbude, uvidíte sám…," odtušil Mikel přesvědčivě.
     "Má pravdu, kapitáne, nabírají kurz k válečnému ptákovi!"
     Zjevně i Romulané zaznamenali nalétající loď. Zpomalili a nabrali kurz směrem k nim. Další dvě lodě se oddělily od hlavní skupiny, aby podpořily útok. Zůstávaly však více vzadu.
     "Jejich zbraně nejsou plně nabité…," trval na svém Worf.
     "Ke zničení nepřítele víc nepotřebují!" nenechal ho Mikel domluvit. Anomálie se rozestupovala a on sám již začínal vnitřním okem vidět mnohem více než předtím. Ne úplně všechno, protože náhlý útok zarazil dokončení kompletního rozptýlení. S jistým zadostiučiněním našpulil rty a pozorně sledoval, co přijde. Palba z romulanské lodi zasahovala nechráněného koloniálního Dravce. Ovšem pouhé vteřiny. Čas sotva na pár výstřelů. Zasáhly cíl, ale to již přicházela odpověď. Hlavní iontová děla na křídlech zažhnula přiváděnou energií. Zásobníky nedosáhly plného nabití, ale salva byla víc než dostačující. Modré výboje jdoucí v rychlém sledu za sebou zasáhly přímo nejbližšího nepřítele. První zásahy štíty ještě ustály, ale takové náhlé smršti nemohly odolat. Doslova roztrhaly válečného ptáka, který zmizel v ohnivé kouli. Odpálená torpéda ještě nadělala symbolickou škodu dvěma lodím, než Oko 7Z zmizel pod maskováním.
     "Romulané zaujímají pozice před námi, chtějí nás obklíčit!"
     "Romulané nejsou jediný problém, Worfe," upozornil šéfa bezpečnosti Mikel. "Další je totiž přímo za námi a věřte, že z toho nebudeme mít vůbec žádnou radost." Sotva domluvil, začaly se odmaskovávat další lodě přímo za nimi.
     "Další plavidla se odmaskovávají za námi!" zůstal šéf bezpečnosti dvě vteřiny nevěřícně hledět na svůj panel. "Jsou to cardassianské válečné lodě třídy Galor."
     "Maskované cardassianké lodě?" nevěřil vlastním uším Riker.
     "Zdá se, že uzavřeli tajně dohodu s Romulany. Otázkou zůstává, co vlastně chtějí," přihodil Picard, kterého přítomnost Cardassianů zdaleka nepřekvapila.
     "Což nám velice brzy povědí," povzdechl si Mikel.
     "Kapitáne, vedoucí loď nás volá!" krátké zapípání na taktické konzoli oznámilo příchozí zprávu.
     "Dejte je na obrazovku, Worfe!"
     Klingon splnil ihned daný rozkaz. Obrazovka ukázala statnějšího Cardassiana, podle všeho již staršího muže, zato mimořádně vitálního s mimořádnou inteligencí v očích. Oblečeného v civilním oblečení, nikoliv v černé vojenské uniformě. Na tváři měl sebevědomý úsměv muže, který si je dobře vědom své výhody.
     "Tain," zašeptal polohlasem Mikel a vstal dříve, než kdokoliv stačil reagovat. "Enabran Tain."
     "Vy musíte být ten Mikel, o němž jsem tolik slyšel," odtušil Cardassian spokojeně.
     "Předpokládám, že od Olivera Cartera," odtušil suše.
     "Velmi správně," dostal celkem zbytečný souhlas. "Řekl nám spoustu zajímavých věcí a hodně mluvil o vás. Dokonce víc než sám věděl, díky věcem, které jste zakódoval v jeho DNA mnoho generací předtím."
     "Než jste ho zabili!" ucedil Mikel chladně.
     "Nešťastná náhoda. Živý by pro nás měl mnohem větší cenu," pokrčil Cardassian rameny, ale nevypadal nijak pohoršen. "Bohužel jeden z našich vyšetřovatelů byl přespříliš horlivý a on jeho výslech prostě nepřežil. Za což byl dotyčný vyšetřovatel exemplárně potrestán."
     "Nepochybně."
     "Otázkou zůstává, co vás sem vlastně přivádí, Taine!" chopil se iniciativy kapitán Enterprise. On jediný chápal, o kom přesně je řeč. Ostatně Olivera Cartera sám viděl. Nyní konečně věděl, jaký osud ho skutečně potkal.
     "A vy jste zřejmě kapitán Picard, o němž jsem taktéž hodně slyšel," nadhodil Cardassian konverzačně.
     "Stejně jako jste se vrátil zpátky do čela Obsidiánského řádu," utrousil Mikel bez známek pobavení.
     "Obsidiánský řád byl přeci zničen během války!" namítnul ihned Will Riker.
     "Ne tak docela, komandére Rikere," zavrtěl Tain hlavou. "Samozřejmě po tom fiasku na Bajoru a zničení Deep Space Nine i federální flotily museli vysoce postavení Gulové jednat. Zjevně můj nástupce nebyl natolik prozíravý, jinak by si na ně dával mnohem větší pozor. Ovšem snaha zakrýt vlastní chybu vedla ke kaskádovému efektu, který málem zničil Cardassii," nadechl se a jeho pobavený výraz nahradil jiný, mnohem vážnější. "Všechno, co se odehrálo v následujících měsících a rocích, byla jedna zoufalá snaha zachránit, co zachránit nešlo. Nakonec vinili Obsidiánský řád z neúspěchu během války s Federací, takže ho hledajíce viníky svrhli. Pak mohli zahájit jednání a umýt si nad celou situací ruce. Samozřejmě nikdy neexistovaly žádné záznamy o aktivitách Obsidiánského řádu před válkou, ani o naší účasti na masakru Bajoranů či dalších akcích v demilitarizované zóně."
     "Evidentně vás nezničili úplně," podotknul Picard.
     "Když jsem viděl, kam všechno směřuje, nemohl jsem zůstat v pozadí," pokračoval Tain v objasňování událostí. "Dívat se, jak tihle idioti vedou Cardassii ke zkáze. Ne. Díky svým kontaktům jsem zachránil velkou část členů Řádu a stáhli jsme se na tajnou základnu, kde jsme stavěli lodě a také navázali spojenectví s našimi romulanskými přáteli z Tal’Shiaru," dokončil větu, načež z pozadí vystoupil štíhlý Romulan ve stříbrošedé uniformě.
     "Plukovník Lovok," poznamenal Mikel.
     "Jste opravdu tak dobrý, jak Tain říká," přikývnul Romulan uznale, načež se znovu stáhnul do pozadí.
     "Naše spojenectví původně nemělo zcela jasný cíl, až doteď," doplnil Tain se záhadným úsměvem.
     "Chápu."
     "Jediný důvod, proč jsme ještě nezaútočili, jste vy, Mikele!" odtušil Cardassian výrazně.
     "Zdá se, že je o mě opravdu velký zájem, ale musíte se zařadit do fronty," poznamenal Mikel s mírným úsměvem.
     "Jakou frontu máte na mysli? Obávám se, že jsme Novou kolonii odsunuli z prvního místa," zasmál Tain se lehce.
     "Ne na dlouho."
     "Myslíte si, že tady budeme debatovat a čekat, až přiletí jejich posily?" zasmál se Tain podruhé, poměrně dobře naladěn.
     "Otázka zní, co nabízíte?"
     "Přesunete se na naši loď a my necháme všechny ostatní lodě odletět," vyslovil Cardassian prostou a jasnou nabídku.
     "Řekněte, Taine, jestli se mýlím, ale musíte mít informační zdroj. Dokonce nabývám přesvědčení, že ten zdroj se nalézá právě na palubě Enterprise," začal Mikel pomalu a jistě chápat, jak moc se nechal napálit.
     "Hmm, jste opravdu dobrý, ale asi ne tolik. Jinak byste ho odhalil mnohem dříve," zasmál se Tain lehce.
     "Nebojte se, pojistil jsem se, aby neodešel dříve, než s ním skoncuji," ujistil ho Mikel obratem.
     "V tom vám možná pomůžeme sami," neubránil se dalšímu pobavenému zasmání Tain.
     "Myslím, že ne!" učinil zamítavé gesto s kamennou tváří.
     "Ani kdyby další loď třídy Galaxy doletěla včas, nebudete mít proti nám šanci," zavrtěl Cardassian sebevědomě hlavou.
     "Jste si tím jistý?" Mikel pronesl otázku přesně tím tónem, který dokázal znejistit.
     "Ano," odtušil Tain, ačkoliv i na něj otázka zapůsobila a na čele se mu vytvořily vrásky.
     "Já myslím, že ne, Enabrane Taine." Poprvé v Mikelově tváři vykvetl úsměv. Začínal vidět a chápat, kdo je vlastně v pasti. "Dovolte mi, abych vám něco řekl o Nové kolonii."
     "Ale jenom stručně, žádné zbytečné protahování," naklonil se Cardassian blíž k obrazovce.
     "Samozřejmě," přikývnul Mikel na souhlas. "Admirál Brownová patří  mezi nejlepší taktiky Koloniální flotily. Obvykle neudělá první krok, pokud nemá promyšlené další dva dopředu."
     "Což znamená?" pobídl ho k vysvětlení pointy.
     "Znamená to jediné. Nejsme to my, kdo je obklíčen přesilou deset ku jedné, ale vy!"
     "Za léta coby vůdce Obsidianského řádu jsem dokázal poznat, zda někdo blafuje či nikoliv," pronesl Cardassian uvážlivě, mnoucí si bradu. "Jenže u vás si nejsem jistý. Možná opravdu začínám stárnout."
     "Tak vám trochu víc napovím. Koloniální vlajková loď je napojená na naši komunikaci, takže slyší všechno, co říkáme. A během našeho rozhovoru měli dost času k zaujmutí potřebné pozice a naplánování útoku," pokračoval Mikel konverzačním tónem. "A možná byste měl vědět, že neznají slitování. Sbohem, Taine…" Poslední slova už skoro zašeptal a vychutnával si překvapení vůdce Cardassianů. Spojení bylo okamžitě přerušeno, ale pro Cardassiany a Romulany bylo pozdě.

     Koloniální bitevní křižník Anterius 23, hvězdné datum: 2233.1,25
     Koloniální velitelská loď Ant 23 stihla pod ochranou doprovodných Dravců zmizet z dosahu. Podobný manévr plánovali, takže Oko 2Z a Oko 3Z zůstávaly poblíž mateřské lodě. Co nečekali, byla velikost a síla nepřátel. Způsob, jakým efektivně zaútočili a zcela rozbili původní formaci. "Jejich chyba," pomyslela si admirál Jessica Brownová. Přivedla s sebou dost lodí k jejich zničení včetně elitní desítky bitevních křižníků. Ovšem možnost eliminovat hrozbu jednou pro vždy byla víc než lákavá. Z toho důvodu volila nejprve menší uskupení. Všechny lodě měly pouze minimální posádky, z nichž většinu stihli přesunout na ANT 23. Tím eliminovala počet ztrát, ale zničení šesti lodí zanechávalo hořkou pachuť v ústech. Hlášení o škodách přicházela ze všech palub. Loď třídy Anterius byla stavěná jako loď bojové stěny, takže vydržela opravdu hodně. Což o Dravcích třídy X říci nemohla. Vlastně původně hodlala nechat pilotovat automaticky, ale pak by hlavní část krycího plánu nikdy nevyšla. Jakmile dvojice Dravců, oba třídy ZC, pod ostrou palbou zmizela, zahájila zamaskovaná flotila postup. Podle plánu dvě nejprve obklíčili devatenáct romulanských lodí, jednu zničila Tolkinova loď. Unikli dříve, než k nim mohla nepřátelská plavidla dorazit a bez ochranných štítů způsobit těžké škody. Naštěstí včas nahodili maskování. Dříve než začali aktivovat štíty.
     O osudu sesterské lodi nezůstávaly pochybnosti. Taktický úsek jednotlivých divizí potvrdil poškození aminiových krystalů těsně před vstupem do červí díry. Pro ně už nebylo pomoci. Následná exploze - otázkou zůstávalo, zda k ní dojde uvnitř červí díry nebo za ní - nesehrávala důležitější roli. Každopádně samotná exploze krystalů způsobí její trvalý kolaps. Federální loď se nedostane zpátky domů, nebo spíš jejich šance poklesly téměř na nulu. Stejně jako Romulanů. Už podle jejich neobvyklé formace pochopila, že mají další flotilu připravenou dokončit obchvat kolem čtveřice federálních lodí. Další Galaxy přilétala, ale podle časového indexu nepřiletí včas. Ne, zcela jistě ne. Rozdělila operační svaz dvě do dvou větví v očekávání dalších lodí. Opět zasáhla přímo do černého. Vlastně nešlo o víc než logickou dedukci. Navíc díky tajné lince, kterou Mikel zanechal, mohla slyšet všechno, o čem si povídali. Podle časového indexu potřebovala sedm minut a dvacet devět vteřin k dosažení cíle. Pak už žádná romulanská ani cardassianská loď neunikne koloniální odplatě. Mikel byl vskutku skvělý. Nejspíš by sem přiletěla tak s polovinou operačního svazu, kdyby ji něco v jeho hlase neupozornilo, ať si vezme mnohem větší síly. Vlastně shromáždila čtyři sta lodí, celé dva operační svazy, ještě než Oko 13Z dorazil se zprávou. Díky tomu zareagovala mnohem pružněji.
     Proč ale během rozhovoru s velitelkou celé expedice, ačkoliv obě dvě měly hodnost stejnou, trvala na pomoci federální lodi ztracené kdesi v Delta kvadrantu? Možná jim chtěla pomoci kvůli svému původu, ale po tom nepátrala. Stačilo, když dala jednoznačně a také značně nelogicky najevo, jak může být podobná pomoc prospěšná. Kdyby řekla, že jde o osobní záležitost, určitě by se s ní hádala mnohem méně. Jenže pochopila až o něco později a ustoupila ze svého stanoviska. Konec konců za poslední roky učinila velký pokrok. Pád rady starších, původní vlády, ji rozhodně nemrzel ani trochu a kdesi v duchu z něj měla škodolibou radost. Zkrátka a dobře, těšila se z maličkostí všedního dne a logiku si nechávala jen pro případ potřeby. Od té doby, co zabila vlastního manžela, cítila, že život konečně dostává správný říz. To, jak morbidně to znělo, nebrala už dávno v potaz. Za posledních deset let se smála mnohem, mnohem víc než za celých sedmdesát let předtím. Vlastně se smála skoro každý den. Měla proč. Admirál Hix jí přenechal svou dosavadní pobočnici, jenom ji povýšil do hodnosti komodora. V krizových okamžicích vyslal obě dvě i s celou elitní skupinou a doprovodem dočasně převzít koloniální expedici. Za deset následujících let dokázali navázat na práci své předchůdkyně a přinést stabilitu, jistotu, obnovit pošramocenou pověst Nové kolonie a konečně dosáhnout mnohem méně křehké rovnováhy nezaložené na strachu ze síly.
     Komodor Kathrin Jensová stála vedle ní na vlajkovém můstku Ant 23. Pravda, dvě vlajkové lodi v jedné flotile mohly působit trochu potíže v hierarchii velení, ale ne u koloniální expedice. S úsměvem poslouchaly, jak Mikel pro ně získává čas. Nejspíš o nich věděl, takže svou řeč úmyslně natahoval. Zjevně byl zčásti překvapen tím, co slyšel, a v jeho hlase poté, co pochopil, že celou dobu měli na palubě tajného informátora, se objevil sotva znatelný náznak hrozby. Jenom velmi dobrý posluchač by rozpoznal smrtící záměr z jeho slov. Každopádně splnil, co potřebovali. Přes podezřívavost Cardassiana si nepřátelé neuvědomili, že je obklíčili. Taktická obrazovka jasně ukazovala stejně jako časový index dole, že obchvat je dokončen. Čtveřice modře blikajících bodů se symbolem Federace zůstávalo uprostřed. Zelený symbol Romulanů v půlkruhu doplňoval oranžový symbol Cardasianů z druhé strany. A všude kolem červené body operačního svazu jedna a stříbrné svazu dvě. Velice zajímavá past, která čekala na sklapnutí.
     "Jste si tím jistý?" zazněl Mikelův hlas, který dokázal znejistit. Evidentně měl určitý úspěch, přestože Cardassian neustoupil ze svého požadavku. Místo toho začal být více podezřívavý. Začal pomalinku tlačit na ukončení debaty. Ne snad, že by ztratil jistotu úplně, ale nechtěl ztratit víc času, než bude nutné.
     "Tak Vám trochu víc napovím. Koloniální vlajková loď je napojená na naši komunikaci, takže slyší všechno, co říkáme. A během našeho rozhovoru měli dost času k zaujmutí potřebné pozice a naplánování útoku. A možná byste měl vědět, že neznají slitování. Sbohem, Taine…," dodal, což byl zcela jasný signál k útoku. Admirálu Brownové spokojeně zasvitlo v očích. Její pobočnice nasadila pečlivě neutrální výraz, ale i ona byla poměrně spokojená s vývojem událostí.
     "Odmaskovat!" vydala admirál řízně rozkaz. "Zahájit útok."
     "Všechny lodě potvrzují splnění rozkazu, admirále."
     "Útočný vzor sigma pět!" Zde nebyl prostor pro nějakou extra taktiku. Přesila deset ku jedné hovořila příliš jasně o způsobu, jakým zaútočit.
     "Rozkaz!" provedl kapitán Weird bez prodlení.
     "Vyřaďte co nejvíc lodí, než zaútočí Dravci, nechci žádné zbytečné ztráty," vysvětlila blíže svůj rozkaz.
     "Ano, admirále."
     Palebná smršť zastihla jak Romulany tak Cardasiany zcela nepřipravené. Než stihli cokoliv udělat, odpálila desítka křižníků stovky torpéd a za nimi letěla druhá vlna v podobě útočných lodí. Přes polovina z nich skončila v ohnivém výbuchu nebo zcela vyřazená. Obrovská přesila v podobě útočné vlny dokonávala dílo zkázy. Proti sevřené formaci, v níž jednotlivé skupiny útočily, nemohli udělat prakticky nic. Zoufalá snaha udržet si obrannou pozici byla předem odsouzená k neúspěchu. Dravci třídy X možná nedosahovali úrovně Warbirdů či třídy Galor, ovšem v ucelené organizované skupině tvořili smrtící sílu. Sílu, jež zcela jednoznačně vyřídila veškeré nepřátele. Odpor utichal. Trosky kdysi hrozivých válečných lodí dvou velkých a silných stran zůstaly jako připomínka překvapivé zkázy. Občas ještě přicházela sporadická palba, ale ta již nemohla kroužící lodě ohrozit. Celkem beztrestně střílely po lodích, které vypadaly, že by ještě mohly být alespoň z malé části funkční. Necelých patnáct minut uběhlo od začátku a o vítězi nebylo pochyb. Tucet Dravců hlásil bojové poškození, ale žádné další ztráty. Hlavní skupina se rozestoupila a v následujících minutách zcela rozptýlila anomálii, odhalujíc její příčinu. Skutečně tam byla laboratoř. Příliš malá, aby mohla představovat hrozbu, ale s dostatečným potenciálem, který mohl způsobit chaos v mezihvězdném měřítku.
     "Cíl zaměřen, admirále!" oznámil kapitán Weird.
     "Rozumím," přikývla.
     Sama si přepnula ovládání zbraní na svou konzoli. Pořádně si prohlédla cíl. Pevněji sevřela rty. Odpočítala pět vteřin než stiskla spoušť. Trojice modifikovaných časových torpéd opustila odpalovací rampu. Cíle dosáhla během dalších deseti sekund. Modifikovaná torpéda bylo nutné odpálit s nižší rychlostí, takže k laboratoři doletěla později. Žádná obranná palba nezazněla. Laboratoř zůstávala zcela bez obranných prostředků. Z toho důvodu torpédům nestálo nic v cestě. V okamžiku dopadu nadešla krátká exploze, doplněná krátkým narušením časoprostoru, do něhož byly veškeré trosky vtaženy.
     "Doufám, že tahle byla poslední," poznamenala komodor Kathrin Jensová, aby přerušila napjaté ticho.
     "Taky doufám…," zašeptala její nadřízená. "Ať flotila zahájí návratovou sekvenci."
     "Admirále, federální loď nás volá!" přišla hlášení.
     "Neodpovídejte!" učinila Admirál jasné gesto, načež důstojník u komunikační konzole váhavě přikývnul. "Víc pro ně momentálně udělat nemůžeme. Necháme Tolkina, ať dokončí formality."

Kapitola 16

     Delta kvadrant, hvězdný čas: 52069,984 (25. 01. 2375 – 13:00)
     Probíhaly poslední okamžiky do zahájení záchranné operace. Podle všeho měla záchranná koloniální loď proletět během dvaceti minut červí dírou a vytvořit volnou cestu skrz časové záření. Během necelé hodinky mohli být zpátky doma, v Alfa kvadrantu. Kapitán Janewayová si procházela plány ve snaze ukrátit si čekání. Všechno vypadalo celkem logicky a proveditelně. Nová kolonie disponovala technologií, s níž dokázali celkem efektivně a bezpečně proplout skrze časové záření a rozptýlit ho. Bohužel podobné úpravy nešlo udělat na Enterprise ani Voyageru. Nebo si možná úzkostlivě chránili své tajemství. Tak či onak faktem zůstávalo, že mají přiletět. Vytvořit brázdu v časovém poli, kterou v koloniálním doprovodu bezpečně proletí.
     Nevěděla proč, ale znělo to příliš jednoduše, než aby to byla pravda. Údaje stažené do kapesního paddu ovšem hovořily jasně. Navíc je sepsal nadporučík Dat, alespoň podle hlavičky. Tak proč byla sakra nervózní? Přehodila si nohu přes nohu a zahloubala se znovu do čtení.
     "Jste nervózní?" vyrušil ji tichý, důvěrně známý hlas.
     "Vůbec ne!" odtušila automaticky.
     "Přemýšlíte, co budete dělat, až budeme doma?" pokračoval Chakotay zkoumající její reakci.
     "Vlastně jsem ani neměla čas o tom přemýšlet," přiznala po pravdě.
     "Možná právě nadešla ta správná chvíle."
     "Hledám, jestli něco nepřehlédli. Hrozně nerada bych domů doletěla v několika kusech."
     "Kolikrát jste to už četla?" zajímal se, v hlase známku zvědavosti.
     "Co prosím?" zkoprněla při otázce. "No, ani nevím..."
     "Já celkem třikrát," přiznal zcela upřímně. "Polovině z toho jsem nerozuměl, ale ta část, co ano, jasně říkala, že dnes odpoledne můžeme být zpátky doma."
     "Říkáte můžeme, ale ne budeme," opáčila se zájmem.
     "Nerad bych předbíhal události," připustil jisté pochybnosti.
     "Aha, takže taky máte pochybnosti?" Opřela si rukou hlavu pod bradou obracejíc k němu zvědavý pohled.
     "Na druhou stranu plány na naši záchranu vypadají velice slibně," přešel rychle na původní téma. "Jenom nevíme téměř nic o Nové kolonii."
     "To není tak úplně pravda, komandére!" zazněl jasný hlas Sedmé z Devíti. Dosud mlčela a nekomentovala situaci.
     "Chcete říct, že vy o nich víte… nebo spíš…" Sám nevěděl, proč ho tato informace zaskočila.
     "Ano, druh 8021. Borgové je nikdy nedokázali asimilovat," přikývla rázně. "Přestože jejich úroveň byla zhruba stejná jako u Federace, dokázali úspěšně vzdorovat."
     "Jak?"
     "Na to Borgové nikdy nepřišli," odtušila klidně. "Každopádně nad Borgy vyhráli většinu střetnutí a donutili je ustoupit z řady sektorů."
     "Oni zahnali Borgy na ústup?" nevěřil Chakotay vlastním uším.
     "Některé z nich se podařilo asimilovat, ale ani jejich znalosti nevedly k vítězství nad tímto druhem. Možná nešlo o žádné významné členy jejich rasy, protože nevěděli nic důležitého. Následovná opatření zabránila Borgům v asimilaci kohokoliv dalšího."
     "Jak to dokázali?"
     "Podle všeho pokaždé spustili včas autodestrukci. Museli mít větší množství bezpečnostních pojistek, protože žádná další z jejich lodí nepadla společenstvu do rukou."
     "A co Mikel?" zazněl za ní hlas nového příchozího. V hlase Jacoba Cartera zazněla výzva.
     "Ani jeho Borgové nedokázali asimilovat. Zničil celou krychli i s planetárním systémem. Podle všeho měl být mrtvý, ovšem…," začala Sedmá.
     "Podle nových skutečností evidentně není!" doplnila Jakobova sestra, jež na můstek přišla s ním. Dostali od kapitána povolení zde být, až všechno začne.
     "Pokud jde o jednu a tutéž osobu, tak nikoliv," připustila Sedmá neochotně. Vlastně sama nabyla přesvědčení, že mají pravdu. Už z předchozího hledání doplněného neobvyklým snem před dvěma týdny, na nějž narážel kapitán Picard ve svém dopise, nemohlo jít o omyl. Podle všeho měli oba dva naprosto stejný sen o něm. Až na to, že on viděl ji na konci regeneračního cyklu, což nemohlo být možné.
     "Možná bude nejlepší se ho zeptat, až sami dorazíme do Alfa kvadrantu," nemohl mlčet Harry Kim. Mladý praporčík vždy sršel elánem v podobných situacích, ignoruje skutečnost, že jim jejich zkratky zatím moc nevycházejí.
     "Promiň, Harry, ale mám takový špatný pocit, že pokud dorazíme domů, tak on už bude dávno pryč," opáčil Jacob zamítavě.
     "Proč si myslíš právě tohle?" zajímalo Harryho.
     "Já mám totiž úplně stejný názor," doplnila ho Sára.
     "Pokud jsem správně analyzoval Mikelovo chování, z údajů, které se mi podařilo najít v naší databázi, i z toho, co vím od vás, pak musím připustit poměrně vysokou pravděpodobnost vašeho tvrzení, praporčíku," promluvil k překvapení všech na můstku Tuvok. Vulkanec nemíval tendenci příliš spekulovat, ale zde svým tvrzením zarazil další konverzaci na dané téma. "Na druhou stranu bychom měli každým okamžikem přijímat signál z druhé strany."
     "Potvrzuji," přisvědčil Harry. "Zvýšené emise neutrinů ukazují příchozí červí díru."
     "Z červí díry vystupuje loď. Odpovídá konfiguraci Koloniálního Dravce," doplnil Tuvok.
     "Jejich loď vytváří brázdu v časovém poli!"
     "Něco není v pořádku," zamračila se Sedmá.
     "Upřesněte, Sedmá!" zpozorněla Kathryn při náznaku potíží.
     "Jejich trajektorie neodpovídá plánované dráze!" podala pohotové vysvětlení.
     "Má pravdu, kapitáne, nepřilétají v plánovaném kurzu," přisvědčil ihned Harry. "Jejich stávající kurz prodlouží dráhu letu o sedm celých tři minuty."
     "Dostaneme se tam včas, Tome?" obrátila se kapitán Voyageru k hlavnímu pilotovi.
     "Ano, madam."
     "Myslím, že mám vysvětlení jejich neobvyklého chování," zazněl znovu Tuvokův hlas.
     "Mluvte, Tuvoku!" vyzvala ho Kathryn s velice zlou předtuchou.
     "Jejich loď je poškozena. Mnohočetné protržení trupu." Přiblížil, co má na mysli, na hlavní obrazovce. "Z jejich motorů uniká pohonná plasma."
     "Zjevně jejich průlet červí dírou neproběhl tak hladce, jak si mysleli," poznamenal Chakotay.
     "Ne, komandére. Ta poškození jsou způsobená střelbou z distruptorů," odtušil s mírným zamračením Vulkanec. Ihned si ověřil informaci v databázi. než doplnil: "Romulanských distruptorů."
     "Cože, Romulané? Co tam sakra dělají!" zaraženě prohlásil Jacob Carter.
     "Zjevně byli přilákáni tou anomálií. Nejspíš šlo o loď, která uvázla uvnitř," poznamenal Sára.
     "Zavolejte je!" Janewayová vstala z kapitánského křesla.
     "Žádná odpověď," odpověděl šéf bezpečnosti po dlouhých vteřinách. "Počkat! Z jejich lodi uniká neznámé záření z ob…," větu nedopověděl, protože koloniální loď na hlavní obrazovce explodovala.
     Nadešla zaražená chvilka ticha. Téměř minutu nikdo nepromluvil. Z plánů cesty domů náhle zůstaly jenom trosky. Doslova a do písmene.
     "Červí díra se destabilizuje. Anomálie je vtahována dovnitř," oznámila Sedmá.
     "Není šance proletět skrz, kapitáne," doplnil souhlasně Tuvok.
     "A co raketoplán?" nehodlala se kapitán jenom tak lehce vzdát.
     "Možná ano, ale pokud jsou na druhé straně Romulané, tak by nemuselo jít o dobrý nápad," zavrtěl Vulkanec hlavou.
     "Dobrá návrhy?" obrátila pohled k ostatním.
     "Červí díra zůstává otevřená. Pokud napřed vyšleme sondu, mohla by raketoplán varovat, jestli tam Romulané ještě jsou," přišel Harry s nápadem.
     "Dobrá, to by mohlo být. Praporčíku Carterová?"
     "Ano, kapitáne!"
     "Vezmete si Deltaplán a…"
     "Já nemohu odletět, kapitáne."
     "Proč… aha," pochopila kapitán ihned. "Dobrá, pak poletíte oba dva."
     "Vy mi nerozumíte, kapitáne! Já nemohu odejít. Ani s ním ani bez něj!" přidala dívka větší důraz do svých slov. "Tam na druhé straně se beze mě snadno obejdou, ale vy potřebujete lidi, kterých nemáte dostatek."
     "Oceňuji vaše zapálení, ale na Enterprise máte svůj skutečný domov…," začala ji kapitán přesvědčovat, ale Sára ji moc daleko nepustila.
     "Promiňte, ale já nemohu odejít. Dejte mi to třeba rozkazem, ale já neopustím Voyager!" dodala pevným hlasem.
     "Tak dobrá," ustoupila nakonec Janewayová, když viděla ten zápal. Jen doufala, že toho mladá inženýrka nebude litovat. Později určitě ano, ale to už bude pozdě.
     "Mám údaje z druhé strany červí díry, kapitáne," přerušil další diskusi Kimův hlas. Už cosi v jeho tónu naznačovalo, že nepůjde o dobrou zprávu.
     "Mluvte, Harry!" vyzvala ho Janewayová.
     "Možná bude lépe, když se na to podíváte sami. Naše sonda učinila krátkou nahrávku, než byla zničena."
     Na obrazovce spatřili Koloniálního Dravce. Už podle konstrukce mnohem lepšího než ten, jenž byl právě zničen. Jenže také romulanský Warbird. Vystřelil jako první a jeho střelám nic nestálo v cestě, žádný štít. Poškodil trup. Odpověď přišla v hromové palbě. Romulanské štíty zablikaly pod náporem, než zkolabovaly, a z lodi zůstala jenom ohnivá koule. Další dvě lodě již mířily na setkání a Koloniální Dravec zmizel pod maskovacím zařízením. Předtím stihl odpálit další střely, jež nepřátele na pár vteřin zpomalily. Dvojice Warbirdů přiletěla blíž a sonda se odmlčela.
     "Podle sondy, než ji Romulané zničili, tam bylo minimálně deset dalších lodí."
     "Dobrá, takže ani raketoplánem nikdo neprojde." Tohle vědět bylo důležité. Jakýkoliv průlet na druhou stranu se rovnal sebevraždě.
     "Možná budeme schopní napojit se na naše bóje a poslat signál Enterprise," nadhodila Sára jemně. Ani ona neměla nejlepší pocit z toho, že záchranné lano mizí v nedohlednu.
     "Pokud Romulané sestřelili naši sondu, pak nepochybně zničili i všechny bóje. Deflektorový talíř zcela určitě."
     "Možná je nebudeme potřebovat,"
     "Vysvětlete, praporčíku!" pobídla blondýnku Janewayová.
     "Pokud víme, Koloniální Dravec vytvořil brázdu na druhé straně. Žádné časové záření nám nebrání ve vyslání signálu. Náš deflektorový talíř by měl dostat zprávu až na pozici Enterprise."
     "Pokud tam Enterprise ještě je!" namítnul Tuvok. "Romulanský útok je mohl přinutit ustoupit."
     "Možná, ale nová třída Galaxy je mnohem výkonnější než romulanské Warbirdy," přidala Sára poznámku. Ze své služby na Enterpise znala konstrukční plány a sílu nové třídy Galaxy refit.
     "Zkusíme to," rozhodla kapitán Janewayová pevně.

     Enterprise, hvězdný čas: 52070,097 (25. 01. 2375 – 14:00)
     Konečně nadešel onen čas. Čas odvety, konečného tahu, na nějž Mikel tolik čekal. Konečně zcela jasně věděl, co ještě musí udělat. Anomálie zcela zmizela. Vnitřním okem neviděl nic konkrétního, zato věděl, že protivník zůstává na lodi a nemůže odejít. Nevědomky aktivoval časovač, takže ani on nemohl opustit Enterprise. Což s příletem romulansko-cardassianské flotily mohl být problém. Pokud by Koloniální flotila nedorazila včas, potom by měl problém. Voyager zachránit nešlo, takže měl konečně čas udělat, co potřeboval. Tentokrát ho nenechá odejít. Nezáleží na tom, co zkusí nabídnout. Nenechá ho odejít živého. V duchu si připravoval, co všechno mu za trest provede. Nakonec usoudil, že trvalé odstranění bude víc než stačit. Pomsta není důležitá, připomněl si. Navíc během ní mohl udělat podobnou chybu jako u Malconese. Stín lioňanského vůdce stále zůstával v jeho paměti dost živě.
     Nevnímal, co dělá posádka kolem něj. Pohledem upřeným na hlavní obrazovku sledoval mizející červí díru. Podle všeho ještě probíhala poslední komunikace s Voaygerem, ale bez něho. Nemohl tudíž vidět znepokojený výraz poradkyně Troi, která vstala a musela vynaložit hodně sebeovládání, aby nedala najevo, jak moc na ni jeho myšlenky doléhají.
     "Koho myslel Tain tím špiónem?" zatřásl s Mikelem Picard, čímž ho přivedl zpět do reality.
     "Nevím, ale najdu si ho. Hned!" V očích se mu nebezpečně zablesklo. Na okamžik strnul a připomínal Datův postoj, když vyhledával informace. Vlastně šlo o podobný proces, jenomže on si projížděl události za poslední týdny. Podle získaných indicií. Konečně našel, co hledal. S jistým zadostiučiněním přešel nahoru následován Picardem.
     "Ukažte mi seznam členů posádky, Worfe!" řekl, na což Picard kývnul.
     "Víte, o koho jde?" zkusil Will Riker.
     "Najdu si ho." Mikel přistoupil blíž k obrazovce, na níž začínaly vyskakovat jednotlivé obličeje posádky. Pustil počítačové vyhledávání mnohem rychlejší, než lidské oko zvládlo. Projet tisíc členů posádky zabralo pouhé desítky vteřin. Zastavil záznam na poručíkovi v zlaté uniformě.
     "Poručík Samuel McLury," četl Riker.
     "Najděte ho, Worfe! Dokud není pozdě."
     "Pozdě na co?" zajímalo prvního důstojníka, kterému se Mikelovo záhadné chování ani v nejmenším nelíbilo.
     "Už ho mám!" zavrčel Worf spokojeně.
     "Kde je?" ohlédl se Mikel.
     "Ve své kajutě."
     "Vidím pouze komunikátor. Starý trik. Bude někde jinde," mávnul Mikel pohrdlivě rukou.
     "Prohledáme loď!" nenechal se šéf bezpečnosti jen tak odbýt.
     "Hledejte spíše v klíčových oblastech, jako strojovna, ošetřovna, obytná sekce. Zaměřte skenery do jefferiesových průlezů. Lokalizujte každého, kdo tam momentálně pracuje a kdo naopak chybí."
     "Ano, pane!"
     "Já vyrazím a budu ho hledat osobně. Jakmile na něj kdokoliv narazí, ať mi dá okamžitě vědět. Nezkoušejte ho zastavit sami. Mohli byste být nepříjemně překvapeni." Poslední dvě slova obzvlášť zdůraznil.
     "Jak překvapeni?" zarazil ho Riker uprostřed kroku do turbovýtahu.
     "Nemáte nic lepšího na práci, než ptát se proč a jak?" vyjel na něj Mikel podrážděně. Poté doplnil mnohem smířlivějším tónem. "Pojďte a uvidíte."
     Picard lehce přikývnul na souhlas. Samozřejmě i on měl zájem na dopadení špióna, jenž se celou dobu skrýval v jejich řadách a kvůli němuž málem všichni skončili mrtví. Zatím měli čas, takže nemuseli nikam spěchat. Zprávu pro velení Hvězdné flotily o nalezení všech tří lodí i Voyageru odeslali z Odyssey. Jejich přílet představoval již akademickou záležitost. Sice přiletěli zbytečně, ale zato bylo po ruce dost lidí a technické týmy mohly věnovat mnohem větší pozornost bojovým poškozením. Hlavně Héra si odnesla hodně šrámů, nepočítaje skutečnost, že třetina posádky byla po smrti. Vlastně měl mnohem lepší pocit, když Mikela někdo doprovodí. Z jeho gest i výrazu pochopil, co Deanna věděla delší dobu. Mikel zastavil vedle ní a evidentně o něčem přemýšlel.
     "Měla byste zajít na ošetřovnu," řekl prostě.
     "Na ošetřovnu?" zamrkala.
     "Jedno z prvních míst, kde hodlám hledat. Doufám, že nás doprovodíte!" pronesl tónem nepřipouštějícím odpor.
     "Ano, ovšem," kývla. Pochopila, na co naráží.
     S jistými obavami vstoupila do turbovýtahu společně s Willem a Mikelem. Hledala u svého Imzadi podporu, ale mezi nimi stál on. Ne, v jeho těsné blízkosti nedokázala zaměřit Willovu mysl. Svižným krokem vystoupil Mikel z výtahu, takže ho museli dotahovat. Sotva vešli na ošetřovnu, už je vítala Beverly Crusherová. Hlavní lékařku Worf informoval, takže měla za opaskem phaser. Vypadala dost komicky. Dva členové ostrahy dorazili krátce po nich.
     "Tady není, ani nebyl!" řekla důrazně na úvod.
     "Já vím," odtušil Mikel. "Kvůli tomu tady nejsme."
     "Ne?" zarazila se Beverly.
     "Ne!" ujistil doktorku obratem Mikel.
     "A kvůli čemu tedy...," začal Will větu, když konečně pochopil, co mu celou dobu unikalo.
     "Víte, co teď musím udělat?" obrátil Mikel pozornost k Deanně.
     "Ano," přikývla s pochopením.
     "Co hodláte udělat?" obořil se na něj Riker.
     "Wille, prosím!" zarazila Deanna jeho nával hněvu. "Jak víš, cítím emoce všech lidí na palubě. Normálně je dokážu blokovat, takže jde pouze o jakýsi slabý šum, ale…"
     "Ale co? Co, Deanno?" pohlédl na ni Riker naléhavě.
     "Teď cítím jenom dvě mysli, které všechno přehlušují! A nemohu je nijak zablokovat. Ony nabírají na síle. Já… já…" Do hlasu se jí vloudil náznak zoufalství.
     "Nemohu to nijak zastavit!" rozhodil Mikel rukama. "Ne, pokud on nepřestane."
     "Co teda hodláte udělat?" zajímalo prvního důstojníka. Zatraceně dobře viděl, jak Deanna trpí, a ani trochu se mu to nelíbilo.
     "Tohle!" řekl Mikel a současně zvedl ruku. Z dlaně vyletěl zářivý výboj, který zasáhl poradkyni přesně do čela. Zapotácela se. Doktorka k ní ihned přiskočila s lékařským trikordérem v ruce. Chvilku nato poradkyni poklesla víčka a upadla do bezvědomí. Životní funkce zůstávaly stabilní, mozková aktivita klesla do minimálních hodnot.
     "Pomozte mi!"
     Will okamžitě pomohl uložit Deannu Troi na biolůžko. S určitou starostlivostí očekával výsledek, ale hodnoty příručního monitoru ukazovaly normální životní funkce.
     "Je v bezvědomí," konstatovala lékařka. "Tohle nebylo nutné. Mohla jsem ji klidně uspat…"
     "Nemohla. Ne dostatečně," usadil ji Mikel. "Potrvá tak dvě, tři hodiny, než přijde k sobě. Dost času, abych vyřídil celou záležitost. Bude lépe nerozebírat, proč a jak…"
     "Rozumím," přikývla doktorka chápavě. Fakt, že její přítelkyni a kolegyni přímo před ní omráčil, zkoušela přejít. "Teď laskavě opusťte ošetřovnu. Pokud tady McLuryho uvidím, dám vám ihned vědět."
     Mikel opustil ošetřovnu bez debat. Riker o pár vteřin později. Druhý cíl zůstával jednoznačný. Strojovna. Dat již měl kontaktovat Geordiho, aby zachovával opatrnost. McLury patřil k jeho inženýrské sekci. Beze slov vešli do turbovýtahu. Těsně před strojovnou zapípal komunikátor obou dvou.
     "Worf Rikerovi! Střelba ve strojovně!"
     "Rozumím, jsme skoro na místě!"
     "Posílám bezpečnostní tým do strojovny," ozval se znovu Klingon.
     "Dobrá, sejdeme se tam," ukončil Riker spojení. Zkontroloval nabitý phaser u opasku. Mikel zbraň odmítnul, řka, že ji nepotřebuje.
     Sotva výtah zastavil, vystoupili ven. Do strojovny doběhli o pár vteřin později. Jako první narazili na bezvládné tělo ženy ve zlaté uniformě, podle hodnosti praporčíka. Měla ji spálenou na zádech a nehýbala se. Will okamžitě přiskočil. Nahmatal jen slabý tep. Už chtěl volat ošetřovnu, když ho Mikel zarazil. Přiložil levou ruku k spálenému místu. Z ruky vyšla podivná, tentokrát zlatá záře. Po chvíli praporčík slabě zasténala a pohnula se. Mikel jí rázně doporučil, ať se nehýbe. Neprotestovala. Gestem pokynul, ať pokračují. Riker neopomenul informovat ošetřovnu o zraněné.
     Geordiho s Datem nalezli u hlavní kontrolní stanice. Oba dva se kryli za ovládacím pultíkem naproti hlavní obrazovce strojovny znázorňující energetické rozvody Enterprise. Každý měl v ruce phaser, ale rozhodně neopětovali palbu. Muž, jehož hledali, stál poblíž hlavního warp jádra a zkoušel cosi u hlavního panelu. Musel o nich vědět, protože vystřelil z phaseru, a Riker děkoval všem svatým, že ho Mikel strhnul za roh dříve, než mohl dostat zásah. Podle spálené stěny byl phaser nastavený na vysokou hodnotu.
     "Jaká je situace, Geordi?" zavolal k hlavnímu inženýrovi otázku.
     "Není to dobré, pane. Vyřadil veškerou komunikaci," odpovídal inženýr, aniž by se pohnul. "Dat stačil vztyčit desítku silové pole kolem warp jádra a zablokovat počítač, ale počítám, že jeho překážky nakonec překoná."
     "Vztyčil nějaké silové pole, skrz které z naší strany neprojde výstřel z phaseru, ale z jeho ano."
     "Jsou ještě další zranění?"
     "Neodvažuji se ani hádat, pane. Má phaser nastavený na maximum. Klidně mohl někoho úplně odpařit, aniž bych si toho všimnul."
     "Nadešel čas dát mu konečnou lekci," poznamenal Mikel temně.
     "Sestřelí vás, když se k němu zkusíte jenom přiblížit. Vypadá, jako když vidí vzadu."
     "Já vím," přisvědčil Mikel znechuceně. Silové pole zabraňovalo blíže zaměřit protivníka a výstřel z phaseru na druhé straně pole ho mohl v současné situaci zničit. "Zůstaňte naprosto v klidu."
     Sám vykročil zpoza rohu. Ne úplně neohroženě. Hledal cíl, jenže silové pole rušilo skenery. Přesto bez váhání pozvedl ruku přesně v místě, odkud přišel výstřel, a pohltil ho. Za ním další a další. Příliš krátká doba na reakci, o níž nevěděl, odkud přijde. Pouze jeden výstřel ho škrtnul. Rychlým skokem překonal poslední vzdálenost. Proskočil skrze pole a tady už jasně viděl. Další střelu zastavil jen nejtěsnějším rozdílem. Zaměřil phaser a každý další výstřel šel neomylně do nastavené dlaně. Nezáleželo že přehodil zbraň do druhé ruky. Naposledy protivník ještě zkusil dlouhým výskokem za překážkou uniknout ze zaměření.
     Mikel pouze netrpělivě máchnul dlaní. Zbraň dopadla na zem. McLury po ní skočil. Nestihl to včas. Nadešel krátký souboj, při němž si protivníci vyměnili sérii úderů. Mikelův kop pronikl obranou a poslal ho přes tři metry na jeden panel. Rychle seskočil, otřepávaje se z šoku. Sledoval přicházejícího přivřenýma očima, z nichž sálala nenávist.
     "No, konečně tváří v tvář," poznamenal Mikel konverzačně.
     "K našemu setkání nemuselo dojít, kdybych si byl jist, že je po všem," zasyčel jeho protivník nenávistně.
     "Co jsi udělal s McLurym?" zeptal se Mikel, jako by o nic nešlo. Sám to vědět nepotřeboval, ale ostatní určitě ano. A také kvůli McLurymu, aby ho později nepopotahovali za to, co udělal.
     "Jenom jsem ho odsunul na vedlejší kolej. Je tady uvnitř. Všechno vidí a slyší. Ovšem kontrolu mám já. Přeci jenom mě napadlo, že bych jeho znalosti mohl potřebovat."
     "Máme dost času k našemu rozhovoru," zkontroloval Mikel časovač na pravé ruce.
     "Dobrá, prostě řekni jaké máš podmínky. Nemám zájem poslouchat tvoje přihlouplé plky," vyštěkl muž, sotva dusící vlastní pohrdání.
     "Nemám žádné podmínky," odtušil Mikel mrazivě.
     "Nebuď směšný, sám dobře víš…," začal posměšně.
     "Vím!" skočil mu Mikel ostře do věty. "Vím, že jsi porušil pravidla. Pravidla, která existují z jistého důvodu! Pravidla, jež obě strany souhlasily dodržovat! Pravidla, která ty soustavně porušuješ!"
     "Pche! Pravidla!" odfrknul si muž přezíravě. "Důležitý je výsledek. Pravidla nemají až takový význam. Jenom omezují a svazují, takže nemůžeš skoro nic."
     "Víš dobře, co bude, když nebudeme pravidla dodržovat," odtušil Mikel významně, zatímco položil dlaň do místa, kde bylo silové pole. Zablikalo a zmizelo. Všude, kde ho vztyčil.
     "Což jsi nám všem naprosto jasně demonstroval, Mikele!" odtušil McLury sardonicky.
     "A vidím, že to nestačilo."
     "Jsi jedinečně vtipný. Chceš znovu zničit vesmír? Jen do toho!" pobízel ho.
     "Mám mnohem méně ambiciózní cíle. Budu více než spokojen, když zničím tebe!" odtušil Mikel chladně.
     "Jenže tohle neuděláš, Mikele," nadhodil muž sebevědomě. Začal se usmívat. "Protože já vím, co ty chceš vědět. Vím o dlouhém okně ve tvé paměti. Mám, po čem tak dlouho pátráš."
     "Bezvýznamné!" zasyčel Mikel v odpověď s narůstající zlobou. Ne, slíbil si, že tentokrát dotáhne tuhle stále odkládanou záležitost do konce. Umlčel v sobě tu lidskou část, jež toužila znát pravdu. Přestal zvažovat, zda má informace větší hodnotu než jeho život. Všechno odsunul stranou. Pouze jedinou myšlenku ponechal v popředí. Pomstu. Dospěl do stádia, kdy ani on sám nemohl změnit, co začal.
     "Předstíráš, že sám jsi úplně svatý, Mikele," vychrlil muž rychle. "Nebo bych měl spíš říci Centrální jednotko 3906. Zničil jsi můj druh, ačkoliv ti nic neudělal!" vmetl mu nenávistně do tváře.
     "Dobře víš, že na zničení tvého druhu mám jenom bezvýznamný podíl," odtušil Mikel zcela bez emocí.
     "Jeden z mnoha," odfrknul si jeho protějšek pohrdavě. "Ty tomu říkáš bezvýznamný podíl, ale dokud existuješ, budu ti všechno kazit, pronásledovat tě na každém kroku, když už tě nemůžu zničit."
     "Obávám se, že ukončím tvou existenci," odtušil Mikel a dodal: "Tady a teď!"
     "Vím, jak moc chceš vědět o své ztracené minulosti," pokračoval muž již méně jistě, když viděl, s jakým chladným, soustředěným výrazem míří Mikel k němu. Ustoupil o dva kroky zpátky.
     "Nedůležité!"
     "Určitě si uvědomuješ, co naše střetnutí způsobí. Tahle lodička, kterou tak arogantně nazývají třídou Galaxy, to nevydrží," zkoušel zoufale znovu získat převahu.
     "Já vím," usmál se na něj, zcela ignoruje důstojníky Enterprise, kteří zůstávali v pozadí coby svědci nadcházejícího dějství.
     "Nejenom Enterprise, ale i ta druhá, Odyssea, a všechno v přilehlém okolí!" zakřičel hlasitě, neboť měl dojem, že ho schválně neslyší.
     "Nepochybně!" přisvědčil Mikel a už byl téměř na dosah.
     "Když mě zabiješ, tak zemře i McLury!" zkusil poslední obranu.
     "Ať se tedy stane!" zakřičel Mikel a jeho hlas doslova zahřměl celou strojovnou, takže ho slyšeli úplně všichni.
     Riker, Dat a Geordi nemohli vidět to, co Worf s dvojicí svých lidí. Mikel k nim stál zády, zatím co k Worfovi bokem. Modrá duhovka úplně zmizela pod zlatavou září vycházející nejenom z jeho tváře, ale z celého těla. McLuryho obličej dostal křídově bílou barvu. Zkusil v obranném postoji vyvolat podobnou energii, ale byl rychle pohlcen. Nemohl ustoupit, jelikož za sebou měl silové pole před okamžikem vztyčené Worfem. S nelidským výkřikem skončil pohlcen Mikelovým světlem. Vlastně zmizeli oba dva. Pouze výkřik stále dozníval jako ozvěna strojovnou. Pouhé zvlnění prostoru v blízkosti jádra dávalo tušit, že nezmizeli úplně. Dat místo prohlížel pomocí trikordéru, ale nemohl získat přesné údaje.

Kapitola 17

     Enterprise, hvězdný čas: 52070.212 (25. 01. 2375 – 15:00)
     Doktorka Selar dorazila konečně do strojovny. Vulkanská žena pomáhající vrchní lékařce ihned začala pracovat na zraněných. Praporčíka Metcalfovou stabilizovala a nechala odnést na ošetřovnu. Geordiho ošetřili na místě, ovšem vrchní inženýr nehodlal odejít, dokud nezkontrolovali stav osádky strojovny. K nesmírné úlevě nikdo nechyběl. Teprve pak značně neochotně nechal Selar, ať ho vezme na ošetřovnu. Možná kvůli přímému rozkazu, jejž dostal od prvního důstojníka a taky proto, že necítil úplnou jistotu při chůzi. Zůstával poslední problém. Komunikační linky obnovil Dat během následujících minut, takže bylo možné o situaci zpravit kapitána na můstku.
     "Riker Picardovi!" klepl na komunikační odznak Will.
     "Ano, Jedničko? Co se tam dole sakra děje?" uslyšel Picardův rozladěný hlas.
     "Jsou pryč, pane," odtušil Riker sardonicky.
     "Kdo je pryč?"
     "McLury i Mikel."
     "Víte, kam odešli?"
     "Nevím, kam ho Mikel odnesl, ale určitě bych nechtěl být v McLuryho kůži."
     "Jdu tam, Wille."
     Než Will stačil cokoliv namítnout, přerušil kapitán spojení. Riker gestem pokynul Worfovi. Klingon ihned pochopil. Rozmístil své lidi kolem strojovny, aby co nejlépe zajistil kapitánovo bezpečí. Picard dorazil během dvou minut. Podle všeho pořádně chvátal.
     "Tak co máte, Jedničko?" vyzvídal okamžitě. Pohlédl ukazovaným směrem. Skutečně i on spatřil slabé distorze, podobné vlnění v prostoru. "Pane Date?"
     "Nemohu určit, zda to tam je či není, kapitáne. Údaje jsou naprosto zmatené."
     "Dobrá."
     "Co uděláme, kapitáne?" zajímalo Rikera.
     "Počkáme, Wille," odtušil Picard nevýrazně. "Pane Worfe, stáhněte své lidi z dosahu. Vytvořte desítku silové pole kolem té distorze."
     "Ano, pane."
     Čekání, co přijde, napínalo nervy všech přítomných. Dokonce i Picard nervózně přešlapoval, svíraje pouzdro s phaserem. Nechal si podrobně vylíčit, k čemu došlo. Dat opakoval rozhovor slovo od slova, takže kapitán pochopil, že poručíka McLuryho ovládala neznámá bytost. Uplynulo půl hodiny od kapitánova příchodu. Prostor se více zavlnil. S žuchnutím dopadl nejprve McLury ve zlaté uniformě. Zůstal bezvládně ležet. Pouze chvění rukou a nohou dávalo najevo, že ještě žije. Chvilku po něm se objevil i Mikel. Při dopadu se zabalil, udělal kotoul a zůstal v pokleku. Členové ostrahy konečně přiskočili s phasery připravenými k výstřelu.
     "Už je to zase on." Chraptivý Mikelův hlas je přinutil ucouvnout o krok zpět.
     "Určitě?"
     "Věřte mi, vytlačil jsem ho z jeho mysli," doplnil pro vysvětlenou.
     "Vezměte ho ihned na ošetřovnu a hlídejte, dokud ho doktora Crusherová pořádně neprohlédne," nařídil ihned Picard.
     "Zničil jsem ho, Picarde," řekl Mikel zlomeným hlasem. K údivu ostatních z jeho očí kanuly slzy. "Byl poslední svého druhu a já ho zničil."
     "Pojďte na ošetřovnu, Mikele," pomáhal mu kapitán opatrně stát. Podle obdobného chvění usuzoval, že také není úplně v pořádku.
     "Nevím, proč byl jejich druh tenkrát vyhlazen. Nebo spíš nevěděl jsem proč. Teď už asi vím, ale nic to nemůže změnit," vyrážel ze sebe Mikel těžce. "Slíbil jsem si, že nedovolím, aby kohokoliv dalšího zabil. Stálo mě to mnoho sil… mnohem víc, než…" Zbytek věty nedokončil. Slabá záře v jeho očích pohasla, načež šel k zemi.
      
      SD: 52070.76 (25. 01. 2375 – 20:00)
     
Přes pět hodin uběhlo od mimořádně podivné události ve strojovně. Picard nechal ostatní lodě odletět pryč pod dohledem Odyssey. Hodlal splnit jeden slib, který dal kapitánovi Tolkinovi. V rámci diplomacie by nebylo rozumné nedodržet slovo. Obzvláště po demonstraci, v jejímž závěru Koloniální flotila zničila čtyřicet lodí, během pouhých několika minut. Navíc nikdo netušil, kam vlajkový Dravec zmizel. Tady šlo ještě o víc. O mnohem víc, než Mikel přiznal. Společně s Rikerem a Worfem vešel na ošetřovnu. Nikdo sice nebyl zabit, ale přesto zůstávala ošetřovna značně plná. U praporčíka Metcalfové doktorka právě dokončovala sken. Zjevně spokojená s výsledkem propustila mladou ženu z ošetřovny.
     "Beverly?" upozornil Picard jemně na jejich přítomnost.
     "Ach ano, pojďte. Právě přišla k sobě," kynula doktorka rukou dozadu k druhému lůžku, kde ležela Deanna Troi. Pomalu se podpírala na loktech, zatímco u ní byla Selar. Procitla mnohem dřív, než očekávali. Vulkanská doktorka, v ruce trikordér, pečlivě sledovala stav lodní poradkyně. Spokojená ho zaklapla na znamení, že je vše v pořádku. Odešla do zadní části ošetřovny nechávajíc kapitánovi volný prostor.
     "Jak se cítíte?" zeptal se Picard starostlivě.
     "Ještě nevím. Mám pocit, jako by… moje schopnost vnímat emoce byla teprve na zpáteční cestě," hledala Deanna vhodná slova, jimiž by přiblížila, co cítí.
     "Dobře. Zatím se nijak nenamáhejte."
     "Po fyzické stránce jsi úplně v pořádku. Můžeš klidně odejít do své kajuty," přidala doktorka Crusherová vlídně. "Co se týče tvé empatie, tak ti pouze mohu potvrdit tvou domněnku. Ačkoliv nechápu, jak je to možné."
     "A co oni dva?" ukázala Deanna neomylně na vzdálenější lůžka.
     "McLury už je zase sám sebou. Všechna vyšetření to potvrzují. Ukazují taky zbytkovou energii po bytosti, která ho ovládala. Ovšem zjevně pro něj muselo jít o pořádný šok. Zatím ho držím pod sedativy, ale bude potřeba provést mu kompletní psychologické vyšetření," shrnula lékařka stav šťastného poručíka.
     "A Mikel?" zajímal se Picard
     "Nevím. Podle přístrojů nejeví známky života, ale mrtvý určitě není," pokrčila rameny.
     "Jak to myslíte - nejeví známky života a přitom není mrtvý?" zajímalo kapitána. Z nějakého důvodu nečekal, že by Mikel mohl zemřít.
     "Podívejte," odkryla přikrývku, která ho halila až po krk. Ona už to viděla, takže nebyla překvapená. Celé jeho tělo pulsovalo energií. Chvilku nechala všechny pořádně vynadívat, než doplnila. "Ta energie sílí. Každou minutu je silnější a silnější. Podle odhadu dosáhne vrcholové hodnoty během hodiny. Předpokládám, že poté procitne."
     "Otázkou zůstává, kdo procitne," poznamenal Riker.
     "Chápu vaši skepsi, Wille, ale pochybuji, že bychom s tím mohli cokoliv udělat," odtušil Picard bezvýrazně.
     "Mohu zpomalit nárůst energie, ale víc nic," přidala Crusherová svůj poznatek.
     "Děkuji, doktorko," přitakal kapitán. "Nemá smysl cokoliv dělat. Konec konců mám pocit, že Mikel sehrál v celé události mnohem významnější roli, než vůbec tušíme."
     "Pokud by nezastavil tu bytost, tak by nepochybně zničila Enterprise a určitě by někdo další přišel o život. Podle nadporučíka Data hodlala ta bytost v McLurym přetížit warp jádro, než ho Mikel zastavil," doplnil pohotově Worf. Pro něj zůstávalo podstatné bezpečí Enterprise a tady Mikel sehrál dostatečně velkou roli.
     "Jak říkám, Wille, on hrál svoji vlastní hru. V ústraní. Nikým nespatřen. Kdo ví, o čem všem ještě nevíme," pokrčil nad tím kapitán Enterprise rameny.
     "Myslíte přílet koloniální flotily?" doplnil první důstojník zdvořile, jelikož i jemu svitlo, že ono napojení na komunikaci, které Mikel zmínil na konci rozhovoru s Tainem, nebylo náhodné.
     "Mám úplně stejný pocit," přikývnul Picard souhlasně.
     "Dobrá. Takže co uděláme?"
     "Počkáme, až procitne. Víc udělat nemůžeme."
     "Ponechám tým ostrahy na ošetřovně!" chopil se iniciativy Worf.
     "Ne, Worfe," zavrtěl hlavou kapitán. "Ostraha nebude nutná. Spíš bude třeba někoho, aby sledoval, kdy procitne, a promluvil s ním."
     "Já zůstanu, kapitáne!" zarazila ho náhlá žádost Deanny.
     "Jste si jistá, Deanno?"
     "Ano, pane."
     "Dobrá. Dejte nám vědět. Budeme na můstku."
     "Ovšem."
     Poradkyně usedla vedle Mikela na sedátko a čekala, až nabude k vědomí. Beverly jenom pokrčila rameny. Nechala ji být. Kapitán s Willem a Worfem odešli zpátky na můstek. Deanna konečně zůstala sama. Mohla přemýšlet, co je na Mikelovi tak zvláštního. Nevěděla nic z toho, k čemu došlo ve strojovně. Pouze to, že McLuryho ovládala neznámá éterická bytost. Zatím mu nemohla pomoci, jelikož své mentální schopnosti momentálně necítila úplně. Věděla proč a zatrnulo jí při pomyšlení, co by se stalo, kdyby zůstala při plném vědomí. Ne, raději na to nechtěla pomyslet. Místo toho soustředila svou pozornost na něj. Na první pohled působil dost obyčejně, ale na druhý pohled už byla patrná velice složitá osobnost. I v bezvědomí zůstávaly jeho rysy podivně stažené.
     Určitě neuběhla ani hodina, když se jeho ruka sevřela v pěst a zase uvolnila. Opakoval to ještě několikrát, než se pohnul úplně. Otevřel oči, přičemž Deanna polekaně ucukla před rudou září, jimiž žhnuly. Mrknul poprvé, podruhé, potřetí, než záře úplně zmizela, nahrazená obyčejnou modrou duhovkou a bělmem kolem. Odhrnul pokrývku rozhlížeje se zvědavě kolem sebe. Ve tváři zůstával stále smrtelně bledý, jenže energie mu nechyběla. Jenom pozvedl pravou ruku. Vyšla z ní slabá záře. Ve stejném okamžiku Deannu zalilo jako vlna náhlé obnovení empatických smyslů.
     "Kde je McLury?" řekl hledaje ho pohledem.
     "Je vedle na ošetřovně," špitla napůl zaskočená.
     "Asi jsem to trochu přehnal, takže bude třeba leccos napravit." Vstával trochu nemotorně z biolůžka odmítaje pomoc.
     "Tudy," ukazovala mu automaticky cestu.
     Zamířil ukazovaným směrem, ale ještě si nebyl úplně jist sám sebou. Viděl mlhavě, podlaha pod ním pořád tancovala. Ignoroval veškeré fyzické příznaky. Odezní později. Teď na ně nebyl čas.
     "Co chcete dělat?" vnímal hlas vrchní lékařky.
     "Napravit škody," slyšel sám sebe odpovídat. Dál již nechal proudit svou sílu. Vlastně si ani přesně neuvědomoval, co dělá. Pouze fakt, že dělá správnou věc. Zbavil McLuryho veškerého stresu a šílenství, které ho postihlo během jeho střetnutí s Posledním, v jehož středu se inženýr ocitl. Pak teprve mohl Mikel konečně dokončit, co začal. Slyšel, jak k němu poradkyně cosi mluví, ale sotva ji poslouchal. Vnímal její empatii, ale nikoliv slova. Kráčel chodbou k výtahu směrem na můstek. Krátká procházka přeci jenom projasnila jeho mysl, takže viděl a slyšel téměř normálně. Z výtahu na můstek vyšel již zcela normálním krokem.
     "Tady jste, Mikele," přišel k němu Picard.
     "Stále jsme tady, Picarde," přikývnul se známkou uznání v hlase. Všechno do sebe zapadlo, přesně tak, jak mělo. Mohl pronést své obvyklé "dokonáno".
     "Ano, čekali jsme, až procitnete," opáčil kapitán Enterprise.
     "Velmi dobře," přikývnul Mikel chraptivě.
     "Určitě jste v pořádku?" zajímal se Picard starostlivě. Z lidského hlediska vypadal Mikel doslova jako chodící smrt.
     "Ne, ale o to tady teď nejde," mávnul rukou. "Je čas se rozloučit."
     "Koloniální Dravec se odmaskovává přímo před námi!" hlásil Worf, sotva Mikel domluvil.
     "Sbohem, přátelé…," řekl Mikel úplně na závěr. Pozvedl ruku v gestu rozloučení. Transportní paprsek ho uchopil a odnesl pryč.
     "Právě ho přenesli na palubu, kapitáne," oznámil Klingon.
     "Volejte je!" vyštěkl Picard.
     "Žádná odpověď," zavrtěl Worf hlavou. "Spouštějí maskování a odlétají."
     "On to věděl, kapitáne," položila Deanna jemně ruku na kapitánovo rameno. "Někdo tam na něj totiž čeká."

     Delta kvadrant, hvězdný čas: 52076,377 (27. 01. 2375 – 20:00)
     Od neúspěšné záchrany uběhly víc než dva dny. Pátrání v troskách koloniální lodi neodhalilo nic. Nezůstalo zdaleka tolik trosek, kolik by odpovídalo velikosti a třídě C. Žádné záchranné moduly. Červí díra zmizela, stejně jako všechny ostatní vedlejší produkty z neznámého zařízení. Zbloudilý asteroid jako jeden z mála skutečných úkazů zůstal jako připomínka nejedné pohromy, k níž během několika předchozích dnů došlo. Těsně před zhroucením červí díry nadešla poslední komunikace s kvadrantem Alfa. Sotva dost dlouhá na ujištění o budoucím hledání a poslední rozloučení. Obraz kapitána Picarda zmizel a s ním i další naděje na návrat domů. Kapitán Voyageru Kathryn Janewayová si už bůh ví pokolikáté povzdechla. Osud zjevně nepřál, aby svou posádku dovedla bezpečně domů právě teď. Což nic neměnilo na odhodlání, že je domů dovede. Alespoň tolik slíbila sama sobě.
     Byla tak blízko a nemohla udělat nic, aby dosáhla osobního cíle mise. Kvůli tomu byla zničena jedna z elitních koloniálních lodí plus půl tuctu dalších doprovodných plavidel. Jejich velitelka si ovšem pořádně zchladila žáhu a podle svodky zničila všechny romulanské i cardassianské lodě. Poté beze slov odletěli. Složila hlavu do dlaní a ještě si jednou přečetla aktuální zprávu od Tuvoka. Přesnou, jasnou, výstižnou, jako vždy, jenže nic podstatného neobsahovala. Ani stopy po dalším časovém záření.
     Co zahozená příležitost udělala s morálkou posádky, raději nechtěla vědět. Z doslechu od Chakotaye věděla o večírku, který pořádal Neelix coby důstojník přes morálku. Nazval jej oslavou spojení s Alfa kvadrantem. Zkoušel ji pojmout co nejveseleji a doufal, že bude mít úspěch. Jeho neortodoxní nápady často dokázaly pozvednout morálku i jí samotné. Alespoň jednu pozitivní věc mohla v celé záležitosti konstatovat. Získala jednoho nového člena posádky. Podle prvního názoru od B’Elanny rozhodně Sarah Carterová patřila k mimořádným technickým talentům. Nejenom inženýrským. Vynikala i v kvantové mechanice a měla rozsáhlé astronomické znalosti. Rozhodně skvělý přírůstek. Mohla tím pádem zaplnit hned několik volných míst. Obzvláště v páru s bratrem Jacobem tvořili mimořádně sehranou dvojici, kdy vzájemně doplňovali své vlastní nedostatky. Krátké zapípání zvonku ohlásilo příchozího.
     "Vstupte!"
     Do pracovny vešel Chakotay. Na rozdíl od ostatních vypadal úplně stejně jako kdykoliv předtím. Stále ten nepatrný úsměv, který obvykle nosil.
     "Neelix pořádá oslavu. Myslel jsem, že bych vás mohl přemluvit…," začal, pozorně sleduje její reakci.
     "Kdy?"
     "Teď." Zůstal stát na místě, protože ona věnovala další pohled paddu od Tuvoka. "Nemohla jste nic udělat, aby záchranná operace vyšla."
     "Ne, nemohla."
     "A právě tohle vás celou dobu žere," promluvil její první důstojník hlasem svědomí.
     "Takováhle příležitost, Chakotay, už nemusí přijít!" obrátila na něj prosebný pohled.
     "Pokud ano, tak vy ji najdete a dostanete posádku i s lodí domů," řekl s povzbudivým úsměvem.
     "Občas o tom pochybuji," povzdechla si, ve tváři smutný úsměv.
     "Možná by malý večírek na povzbuzení morálky prospěl," navrhnul podruhé.
     "Nejspíš máte pravdu," přisvědčila a oblékala si kabát uniformy s výrazem naprostého odevzdání. Neměla nic důležitého, proč by pozvání odmítla.
     "Nahlédl jsem jedním okem a musím přiznat, že Neelix se tentokrát vyznamenal," kul Chakotay železo, dokud bylo žhavé.
     "Připomeňte mi, až budu dávat hodnosti, že vás mám jmenovat svým osobním poradcem," pronesla kapitán s náznakem humoru při prvním kroku směrem ke dveřím.
     "Takže první důstojník vám nestačí?" odtušil Chakotay taktéž s úsměvem, načež ji přiměl k dalšímu skutečnému zasmání.
      
     Sourozenecká dvojice jako jedni z mála členů posádky nepotřebovali zvedat morálku. Sice se zúčastnili Neelixovy oslavy, ale opustili ji poměrně brzy. Ne že by oslava vypadala nějak špatně. Možná trochu nuceně a upjatě, ale celková atmosféra vypadala dobře. Měli však své vlastní plány, takže odešli do společné kajuty. Z nějakého nepochopitelného důvodu dostali chuť dělat neplechu a věděli, že nemohou veřejně před ostatními. Byli sami dva a nikdo jim nemohl cokoliv zakazovat. Alespoň po akademické stránce. Kapitán Janewayová by určitě zasáhla, ale to by o tom nejdřív musela vědět. S jistým elánem zapadli do koupelny. Oba dva najednou vlezli i do sprchy a připadalo jim to hrozně směšné.
     Zabaleni do županu s žuchnutím dopadli na první volnou postel v ložnici. Jejich akci doprovázelo stálé chichotání a pošťuchování. Byli příliš zaujatí sami sebou, než aby si všimnuli sotva znatelného stínu ve dveřích. Během následující půlhodiny se jejich projevy umírnily a přešly v jiné mnohem, mnohem důvěrnější. Vyměňovali si dlouhé polibky a hladili jeden druhého. Všude, kam jejich ruce dosáhly, a veškeré rozpaky zcela zmizely. S každým okamžikem se osmělovali víc a víc. Podle chování stín sledující je pochopil, že ještě nejsou s to zajít dále. Šlo o jakousi první předehru, než dospějí ke konečnému rozhodnutí. A také je nehodlal šmírovat.
     Přesto mohl být spokojen. Postupně získával stále jasnější podobu, až projekce dosáhla běžně viditelného standardu. Samozřejmě ve skutečnosti seděl na palubě lodi vzdálené přes polovinu galaxie. Stále ještě v Alfa kvadrantu. Urovnával vlastní problémy a doufal, že zvládne dvě věci jednou ranou. Z prvního rozhovoru věděl, jak moc těžké bude dosáhnout výsledného kompromisu, ale měl radost alespoň z jedné události, která se začala dařit. Ještě pár vteřin nechal ty dva v objetí sladké nevědomosti, než se plně přenesl a promluvil.
     "Moc hezké, děti," odtušil a levý koutek úst šel pobaveně nahoru. Zkoprněli, když poznali, že jsou přistiženi. "Hlavně klid. Musíme si o něčem promluvit," pokračoval uklidňujícím hlasem. Otočil se a přešel do vedlejší místnosti, kde v klidu usedl na volnou židli. Byl natolik reálnou projekcí, že musel vnímat fyzické překážky, ale natolik nehmotný, aby ho jakýkoliv vnější projev mohl ohrozit. Trpělivě vyčkával, až se obléknou. Ani jednoho nenapadlo spustit poplach. Vlastně ani nemohli. Dovolil si celou oblast izolovat. Zjevně netušili, kdo přesně je vyrušil. Zůstali překvapením stát ve dveřích.
     "Jen pojďte a sedněte si," vyzval je gestem ruky.
     "Mikel…," uniklo Sáře z úst.
     "Správně. Vidím, že si pamatuješ, kdo jsem."
     "Otázkou zůstává, co děláš tady. Pochybuji…," začal Jacob, kterému to myslelo o trochu rychleji.
     "Nejsem tady!" nenechal ho domluvit.
     "My tě ale vidíme a nevypadáš jako pouhý hologram," upřesnil mladík lépe svoje pozorování.
     "Ve skutečnosti sedím na palubě koloniální lodi v Alfa kvadrantu."
     "Proč na koloniální lodi? Měl bys být na Enterprise."
     "Malá výměna. Oni vrátili Data a vzali si mě."
     "Aha," podívali se sourozenci jeden na druhého.
     "Ale teď k věci, děti." Pobídnul dvojici, ať usednou.
     "My už jsme dospěli, pokud ti to nevadí!" namítla podrážděně Sára.
     "Pro mě rozhodně ne, ale tuhle pasáž bych chtěl probrat s každým zvlášť," učinil rukou gesto, které ani jeden zcela nepochopil. "Hlavním důvodem je, že vy dva jste spolu. Na jednom místě, v jeden čas, což mi značně usnadňuje práci."
     "Práci? Jakou práci?" zajímala se blonďatá Sára. Tušila, už od prvního setkání, že Mikel není jen tak někdo a teď se konečně mohla dozvědět něco víc.
     "Hlídat vás dva přeci!" doplnil stále trpělivě. "Když jste oba na jednom místě, tak je všechno mnohem snadnější. Nemohu být na dvou místech zároveň. Ne v jednom časovém kontinuu."
     "Ale proč?"
     "Protože vás dva chtěl a nejspíš stále chce někdo zabít. Má i menší cíle, jako přerušit rodovou linii, ale ten někdo by velice rád, abyste zemřeli."
     "Proč nás chce zabít?"
     "Sám přesně nevím. Jediné, co vím, je fakt, že já překazil jeho plány a tentokrát se ho už nadobro zbavil!" dodal hologram bez dalších podrobností. "Což neznamená, že ho na jeho místě nenahradí někdo jiný."
     "Mám chápat, že to, co jsem viděl, nebyla jenom halucinace?" ujišťoval se Jacob, že se mu všechno jenom nezdálo.
     "Velmi dobře," přisvědčil potěšen, že konečně chápou, co říká. "Poslouchejte mě pozorně oba dva, ať nemusím nic z toho opakovat." Vyčkal, dokud si nebyl jist, že ho poslouchají. "Dělám věci, jejichž význam občas nechápu ani já sám. Jde o zdánlivě nepodstatné maličkosti, které se mnohdy projeví až mnoho let poté. Jako třeba tvé dědičné geny začaly být aktivní až mnohem později, během mého zásahu. Máte před sebou netušenou budoucnost, ovšem pouze v případě, když budete naživu. Já jenom dohlížím, aby šanci dosáhnout jí nikdo neovlivňoval."
     "Jak nás chceš hlídat, když jsi stále v Alfa kvadrantu?" zeptali se současně.
     "Nebojte, vzdálenost pro mě není překážkou, pokud potřebuji, ale teď bych rád probral jisté záležitosti s každým samostatně."
     "My před sebou nemáme tajemství!" namítla okamžitě Sára.
     "Ale ano, máte," poznamenal s úsměvem. "Možná si ještě sami neuvědomujete, jaké, ale stále máte."
     "Ale…," chtěla protestovat.
     "Žádné ale!" utnul protesty v samotném zárodku. Kývnul k Jacobovi, který trochu neochotně vstal a odešel do vedlejší místnosti. Sára ho doslova provázela pohledem a snažila se zakrýt rostoucí neklid.
     "Takže…," začala lehce chvějícím hlasem.
     "Zřejmě jsi mu neřekla své tajemství," poznamenal lehce pobaveným tónem.
     "Které tajemství!"
     "Zas tak moc jich nemáš, ale napovím ti." Zapátral v paměti. "Vzpomínáš si na ten večer před třemi roky na základně 75? Jak se jenom jmenoval ten sympatický mladík?"
     "Woran," doplnila zaraženě.
     "Škoda, že zrovna vyhlásili poplach a on musel náhle odletět. Nebo co třeba ten praporčík na Utopia Planitia tuším asi před rokem? Mám pocit, že své povýšení vzal zatraceně vážně."
     "Jo…," hlesla slabě. Věděl mnohem víc, než mohlo být možné.
     "Nebo třeba…," zkusil nadhodit další příklad.
     "Dost!" přerušila ho hlasitě. Její tváře dostávaly nebezpečně rudý odstín.
     "Neboj, on nás neslyší," uklidnil ji lehce. "Otázkou zůstává, co s tím?"
     "Já nevím. On je přeci jenom…," vykoktala ze sebe překvapená narážkou, kterou učinil. První, kdo ji učinil a nevedl kolem toho moralistické řeči.
     "A to ti připadá jako překážka?" zavrtěl nevěřícně hlavou. "Doufal jsem, že alespoň někoho konečně trkne, proč k sobě máte tak blízko, ale asi budu opět zklamán. Ostatně jako už mnohokrát předtím."
     "Co máš přesně na mysli?"
     "Hledej kořeny vlastní minulosti a najdeš odpověď. Víc ti nemohu říci," odtušil trochu tajemně. Podobnou větu neříkal poprvé. Zoufale snažil zakrýt vlastní zoufalství nad do nebe volající nechápavostí. Přemýšlel, co tehdy udělal špatně. Nic ho nenapadalo, což nemuselo nic znamenat.
     "Nenech se zmást Mikelem," zazněl další, tentokrát ženský hlas. Zpozorněla, když spatřila příjemně vypadající blondýnku tak kolem čtyřicítky, jak stojí po Mikelově levé straně. Před chvílí tam určitě nebyla.
     "Já tě odněkud znám…," vydechla.
     "Ano. A věř, že pokud on slibuje dohled odněkud z dálky, tak já dohlédnu, aby cesta Voyageru probíhala bezpečně." Domluvila, načež obraz zmizel.
     "Nedokáže udržet svůj signál tak dobře jako já," vysvětlil obratem Mikel. "Teď mi sem pošli Jacoba."
     Vstala zaražená ze židle. Odešla vyzvat bratra, aby si šel odbýt svůj soukromý pohovor. Sama padla na svou postel a měla zatraceně hodně věcí k přemýšlení, zatímco on odcházel vstříc Mikelovi. Usedl na tutéž židli. Nadešla chvíle mlčení.
     "Víš, o čem chci mluvit?" nadhodil Mikel.
     "Ani v nejmenším," zavrtěl Jacob nervózně hlavou.
     "Ale ano, víš. Nebo jsi snad před chvílí měl pocit, že nevíš, co děláš?" nadhodil jemně.
     "Aha," pochopil kam míří.
     "Správně. Měl jsi pocit nervozity?" položil další otázku míněnou zcela vážně.
     "Ne," odpověděl s pořádným uzarděním.
     "A víš proč?" pokračoval Mikel ve svém vyptávání.
     "Ne. Možná…" Jacob znejistěl, protože nečekal takové otázky.
     "Ohlédni se zpět a zjistíš hodně věcí, které nevíš," tlačil ho Mikel dál ke konečnému závěru. Musel k němu dospět sám, nemohl mu prostě říct pointu. Tím by porušil pravidla, nepočítaje fakt, že by nepřímo ohrozil jeho život.
     "No…, ono být ztracen v Delta kvadrantu s posádkou sto padesáti lidí a často ani ne příliš přátelských není nejvhodnější místo k navazování známostí," shrnul mladík vše do jediné věty. Řekl své stanovisko pevně a jasně.
     "Dobrá. Jaký pocit máš teď?" položil hologram další zvídavou otázku. "Stále ti Makisté připadají nepřátelští? Stále máš pocit, že nemůžeš najít spřízněnou duši?"
     "Já nevím."
     "Pak ti řeknu pouze jednu věc. Je zde jedno velké tajemství, čekající jenom na tebe, abys ho odhalil. Je zde jenom pro tebe. Příznivější konstelaci jsem nikdy předtím neviděl. Nečekej dlouho, protože zde nebude věčně," upozornil ho nakonec.
     "Já nechápu, kam míříš…," zamračil se Jacob usilovně přemýšleje. Jisté podezření měl, ale doufal, že o tom právě není řeč. Bohužel klidně být mohla.
     "Ale ano, víš! Jsi velice chytrý chlapec. Pokud jsi skutečně ten pravý, tak na to přijdeš…" Mikel poslední slova sotva zašeptal. Začal mizet. Postupně, s gestem znamenajícím rozloučení. Zanechal Jacoba Cartera zmateného a zaraženého sedět v křesle. Dlouhé minuty hleděl do míst, kde Mikel seděl, ale on už se nezjevil a nepotvrdil jeho domněnky.

Kapitola 18

Koloniální Dravec hvězdné třídy Oko 7Z verze D, hvězdný čas: 2233.1,27
     Mikel se zhmotnil dle očekávání přímo v pracovně velitelky expedice. Vládlo zde obvyklé přítmí, které mu ani v nejmenším nevadilo. Nechtěl, aby hned na začátku viděla, jak hrozně vypadá. Vlastně zvažoval, že právě nyní, když jeden z plánů konečně vyšel, přijde očekávaná pohroma. Zbavil se velice otravného protivníka, z čehož neměl vůbec takovou radost, jakou by měl být. Právě naopak. Alespoň v rámci dodržování pravidel dosáhl jistého úspěchu a podobné akce se nebudou nadále opakovat. Osud před něj postavil ještě jeden dostatečně velký problém a musel si zcela upřímně přiznat, že tady nebude mít potřebnou výhodu. S povzdechem si bez vyzvání sedl na volnou židli. Když už nic, tak alespoň musí působit sebevědomým dojmem. Dlouhou dobu bylo ticho. Ona stála u okna vyhlížejíc na hvězdy. Mlčela dlouhé minuty. Třídila si myšlenky, protože všechno, co si připravila, se najednou rozplynulo v okamžiku jeho příchodu. Válečná scéna, v níž Nová kolonie zdecimovala Cardassiany s Romulany, nesla přesně punc jeho ruky. Provedení sice patřilo admirálu Jessice Brownové, ale nápad, nebo možná jenom ponouknutí, přišel od něj. S precizností sobě vlastní dovedla Jessica konečnou zkázu do vítězného konce. Jenomže ne konce, který si ona sama předsevzala. Voyager zůstal stále v kvadrantu Delta. Na druhou stranu stále neměla jasnou představu, proč je Mikel zde. Nevěřila, že anomálie je jediným důvodem, proč se v celé záležitosti osobně angažoval. Rozhodně hodlala přijít celé záležitosti na kloub.
     "O co ti přesně jde?" začal jako první.
     "Neříkal jsi náhodou, že tyhle laboratoře a tato technologie je jednou pro vždy zničena?" začala relativně klidně.
     "Pravda."
     "Tak jak je možné, že se objevila znovu a navíc hned v kvadrantech Alfa a Delta?"
     "Došlo k porušení pravidel."
     "Těch pravidel, která tak rád dodržuješ?"
     "Bez toho rád. Dodržuji jistá pravidla, což má svůj význam."
     "Ale někdo je zřejmě nedodržuje!" zvýšila poprvé hlas.
     "S tím už si nemusíš dělat hlavu," odtušil prostě.
     "Ano?" Do hlasu se jí dostal první náznak jízlivosti.
     "Tentokrát jsem se ho zbavil trvale," dodal suše.
     "Stejně trvale jako těch lioňanských časových technologií?" vyjela na něj posměšně.
     "Trvaleji," odpověděl klidně.
     "A co když zase zjistíš, že trvaleji není zase až tak trvaleji?" položila klíčovou otázku, která ji pálila na jazyku. Jenom si nebyla jistá, jestli odpověď bude uspokojující.
     "Zničil jsem jeho existenci nejen v této rovině bytí. Nevím, jak víc ho ještě odstranit," pronesl bezvýrazně. Tímto prohlášením ji zcela zaskočil.
     "Myslela jsem, že podobné věci přenecháváš jiným," opáčila, v hlase známku podezření spojeného s nedůvěrou.
     "Ne v takových případech. Občas, když dojde k porušení pravidel, jako třeba v tomto případě, musím zasáhnout přímo, abych ukázal, že podobné pokusy nebudou tolerovány," řekl zcela vážně.
     "Netušila jsem, že někdy děláš něco užitečného," pronesla se žíravým sarkasmem.
     "Navíc došlo k narušení časové linie. Tyto události neměly nikdy nadejít."
     "Co myslíš tím neměly nikdy nadejít?"
     "Tohle se nemělo stát. Jedna linie byla odkloněná od ostatních a teprve události posledních dní, zničení Romulansko-Cardassianské aliance zajistilo jistou nápravu. Ne úplně, ale s dost na to, aby si s tím časové mechanismy poradily."
     "Skvělý," ušklíbla se na jeho vysvětlení. Podobná vysvětlení totiž ze srdce nesnášela.
     "Nenech se zmást prvním dojmem," pokrčil neutrálně rameny
     "Můžeš se spolehnout, že nenechávám," poznamenala suše. "Bohužel mě vždycky něčím překvapíš."
     "V překvapeních jsem opravdu dobrý," pokrčil znovu rameny s náznakem úsměvu.
     "No a teď ke skutečnému důvodu tvé přítomnosti," vzala si rychle slovo, než stihne všechno zase zamluvit a převést hovor k jinému tématu.
     "Ano?"
     "Co jsi tam ve skutečnosti dělal?" dožadovala se jasné odpovědi, ale sama v ni nedoufala. Na to byl Mikel příliš mazaný. Dokázal z podobných otázek vyklouznout jako had.
     "Proč myslíš, že jsem tam dělal něco jiného?" reagoval podle očekávání.
     "Protože až příliš dobře znám tvé postupy!" vyjela na něj ostře. "Nikdy neděláš jenom jednu věc! Přinejmenším spojíš dvě do jedné."
     "Máš pravdu," připustil nezvykle rychle.
     "Opravdu?" zpozorněla, jelikož nečekala, že ustoupí tak rychle. "Takže, cos tam sakra dělal?"
     "Snažil se zabránit pohromě," odtušil neutrálně.
     "Mohl bys být trochu konkrétnější?" osopila se na něj. Tyhle jeho záhadné nic neříkající věty nesnášela snad ještě víc, než když neprozradil nic.
     "Já ti říkám pravdu. Tady nejde o žádné nesouvislosti. Snažil jsem se ty dva ochránit, aby mohli dokázat veliké věci, na něž tolik čekám."
     "Koho jsi chtěl chránit?" zajímala se, neboť rozhovor se konečně stáčel k tématu, které vzbudilo její zvědavost.
     "Tak nějak jsem doufal, že pochopíš, na kom mi na Zemi tolik záleželo, ale ty prostě neuvažuješ, nebo nechceš uvažovat." Povzdechl si nad takovou do nebe volající nechápavostí.
     "Já…," začala, než jí hlavou projela spousta jmen a hlavně dvě z nich doslova udeřila do očí. Ano, tyhle dva sledoval celou dobu na Zemi. Vlastně ho podezřívala, že je z jistého důvodu dal dohromady ve stejný okamžik, kdy ona mohla s Jonathanem konečně mohla být sama bez všech omezení, která přinášely jejich hodnosti. Možná dokonce kvůli tomu, aby společně dosáhli něčeho úžasného. Ano, vzpomínala si na ně velice dobře. Ostatně si dobře pamatovala, kdo jí tenkrát zachránil život.
     "Oni měli děti a jejich děti zase další…," dodal, když viděl chápavý výraz.
     "Takže přežili třetí světovou válku na Zemi?" řekla pochybovačně. Colorado dostalo během války pořádně zabrat a jedny z největších ztrát pocházely z tohoto amerického státu. Možná proto, že se tam nacházel Norad.
     "Ano."
     "Pokračuj!"
     "Tady není mnoho co říci. Během třetí světové války zmizeli z dosahu a objevili se až krátce po ní, v období prvního setkání s Vulkanci."
     "Takže některý z jejich potomků je teď na Voygeru nebo Enterprise. Spíš na Voyageru, podle té nehody raketoplánu."
     "Dalo mi dost práce zajistit, aby dokázala přežít, stejně jako on."
     "Dvojčata," vydechla napůl překvapeně. Ano, oni měli dvojčata, ale snad ne tolikrát za sebou. Ovšem pokud se v celé věci angažoval Mikel, tak bylo možné leccos.
     "Ano."
     "Po celé generace?" ujistila se, že ho chápe správně.
     "Ano."
     "Oba dva jsou na Voyageru."
     "Ano."
     "Hmm," zahučela zmatená nečekanou směsicí kladných odpovědí.
     "Tady nejde o nic, s čím by sis měla dělat hlavu. Prostě čekám na správný okamžik. Čekám celé ty roky, staletí, než se stane, co se má stát. A momentálně není nikdo, kdo by tomu podvodem zabránil."
     "Co se má stát?" chtěla vědět.
     "Nevím přesně. Jediné, co vím je, že to vyjde z nich obou. A bude to něco úžasného," zašeptal napůl zasněným hlasem.
     "Takže něco z toho, co udělají, bude úžasné?" ujistila se, zda dobře slyšela.
     "Správně."
     "A ty mi zkoušíš tvrdit, že nevíš, co to bude?" Propalovala ho pohledem, ačkoliv se jeho tvář skrývala ve stínu.
     "Ano, zkouším," přisvědčil, ačkoliv tušil, co bude následovat.
     "Nevěřím ti!" dospěla k jednoznačnému závěru. Vlastně k podobnému závěru dospívala v jeho případě nezvykle často.
     "Dobrá. Mám jistou představu, jak to celé může skončit," učinil mírný ústupek.
     "Mluv dál!" pobídla ho, ať pokračuje.
     "Nic není úplně jisté. Zatím ještě nebyl učiněn ten první rozhodující krok."
     "Vyhýbáš se odpovědi!" přerušila ho rychle. "Nemůžeš říct alespoň jednou jasně a srozumitelně, oč běží?"
     "Kéž by to bylo tak jednoduché," povzdechl si. "Já vím, ty uvažuješ jednoduše a pohybuješ se v základních rovinách logiky, které já mám dávno za sebou. Nepřemýšlíš víc jak jeden či dva kroky dopředu. V tom je mezi námi rozdíl. Jsi krátkozraká, a tudíž nemůžeš nikdy pochopit mé dlouhodobé plánování."
     "Zase odbočuješ!" vyčetla mu s prvním náznakem ostří v hlase. Zneklidněla, když stanula Mikelovi konečně tváří v tvář. Vypadal nezvykle bledě a přepadle, což u něj nebývalo zvykem.
     "Nesmím ti říct, co může přijít," zvednul ruku v gestu naznačujícím pokračování. "Ale mohu ti to ukázat," dodal tím zvláštním tónem. Potřeboval doplnit vnitřní energii, a pokud ji zasvětí do několika věcí, na které, doufal, mohla přijít sama, potom dosáhne přijatelného výsledku. Spojí dvě záležitosti do jedné. Jednoduché a efektivní. Čekal na souhlas a v duchu si oddechl, když konečně kývnula.

     Delta kvadrant, hvězdné datum: 52077,638 (28. 01. 2375 – 08:00)
     Kapitán Kathryn Janewayová seděla toho rána ve své pracovně. Už ani nedumala nad tím, co nemohla změnit. Spíš uvažovala nad tím, co mohla udělat následovně. Po včerejším večírku si řekla, že bude uvažovat pozitivně. Bohužel nové zprávy z astro-metriky příliš mnoho důvodů k optimismu nedávaly. Pár dní letu je čekala velice nezvyklá oblast vesmíru bez hvězd, naprosto prázdná. Bohužel obletět daný prostor by zabralo mnohem více času, než tomu hodlala obětovat. Tudíž budou muset letět skrz ni. Při krátkém zazvonění ani nevzhlédla.
     "Vstupte!" vyzvala příchozího, ať už šlo o kohokoliv. Neslyšela zasyčení otevíraných dveří. Chtěla výzvu opakovat, když vzhlédla, a někdo přede dveřmi už stál. Celý v černém, ale určitě nepatřil k posádce Voyageru.
     "Kdo jste?" Okamžitě sáhla po komunikačním odznaku, jenže nic se nestalo.
     "Proč všichni musejí opakovat tutéž otázku?" zavrtěl příchozí nevěřícně hlavou s krátkým zasmáním.
     "Vy jste Mikel, že?" svitlo Kathryn, když zapátrala v paměti, odkud ho zná. Nikoho jiného v poslední době neviděla celého v černém.
     "Trefa." Doplnil vše gestem ruky.
     "Co tady děláte? Máte přeci…," zamračila se ve snaze najít přijatelné vysvětlení.
     "Být v Alfa kvadrantu?" doplnil zdvořile za ni.
     "Ano."
     "Taky že stále jsem. Tohle není víc než projekce," ukázal na sebe.
     "Co vás sem potom přivádí?" zajímala se podezřívavě.
     "Vlastně jsem říkal, že bych měl vyřešit pár rodinných záležitostí během času, který mi ještě zbývá," začal konverzačně.
     "Zbývá?"
     "Nenechte se zmást tím, jak vypadám, Kathryn," usmál se při tázavé poznámce. "Jenom únava, nic víc. Použil jsem příliš mnoho sil. Nebude vadit, když si k tomu sedneme?" nadhodil nakonec.
     "Prosím," ukázala rukou na volnou pohovku. Nečekala, že si na ni rovnou lehne. Jeho obraz se lehce zavlnil, z čehož usuzovala, že jde z určité části o pouhou projekci. Usedla tedy naproti do křesla, pomíjejíc jeho chování. Vlastně, když pochopila, kdo je, tak ji ani nenapadlo zkoušet volat ostrahu či dokonce zkusit odejít  kajuty, když nemohla použít komunikátor. Sevřela rty, když se na pohovce rozkošnicky uvelebil. Zavřel na pár vteřin oči.
     "Stále si vyčítáte, že vaše šance dostat Voyager domů nevyšla?" nečekal na odpověď a pokračoval dál. "Vlastně ani neměla vyjít."
     "Co tím myslíte?" zpozorněla při Mikelových slovech. Málem vyskočila z křesla, kdyby se včas neovládla.
     "Dvě události se staly jinak, než měly," odtušil. "Tu první už znáte. Velitel Sisko neměl nikdy nenávratně zmizet v Gama kvadrantu. Díky čemuž Bajor nezískal strategickou důležitost a Deep Space Nine se nikdy nestala centrem obchodních cest mezi Alfa a Gama kvadrantem. Nedošlo k válce s Dominionem, a tudíž jste nenarazili na prototyp hvězdné lodi Prometheus, když jste nedávno našli hirogenskou senzorovou síť, zasahující až do kvadrantu Alfa."
     "Jak tohle víte?" zírala na něj téměř s otevřenou pusou.
     "Vím mnoho věcí. K válce mezi Federací a Cardassií nemělo dojít. Respektive ne tím způsobem, jakým k ní došlo a jakým probíhala. Pro Dominion by představovali Cardassiané nejlepšího spojence. Makisté by neunikli cardassianské pomstě a teprve díky Romulanům by Federace s Klingony dokázala Dominion porazit a definitivně vytlačit z kvadrantu Alfa. A samozřejmě osvobodit Cardassii.
     "Moje otázka zněla trochu jinak, Mikele," připomněla, přestože jeho výklad zněl nesmírně zajímavě.
     "Ani já sám nevím," pokrčil rameny. "Jedině pokud máte alespoň sto, možná dvě stě let času, tak bych vám vysvětlil, odkud všechno vím. Jinak ne."
     "Dobrá. A co druhá událost?"
     "Ach ano. Nedošlo ke kontaktu s Alfa kvadrantem. Neelix tudíž nenarazil na Arturise a tím pádem nedošlo ke kontaktu, k němuž mělo dojít. Až teprve teď."
     "Enterprise."
     "Enterprise-D měla být zničena po střetnutí s Klingony u Meridian 2. Talířová sekce měla nouzově přistát na planetě a poté měla následovat nová Enterprise, třídy Sovergein. Díky tomu zůstala stále jako Galaxy a bylo jich postaveno mnohem víc během války s Cardassií. A taktéž byla ve správný čas na správném místě."
     "Proto vás povolali zpátky?"
     "Z nějakého důvodu bylo zapotřebí právě Enterprise. Teď vím konečně proč, ale to není tak důležité. Asi si kladete otázku, proč zrovna vy?" přešel poté, co vyložil karty, konečně ke skutečnému důvodu své návštěvy.
     "Ano," přisvědčila kapitán Voyageru. Snažila se nezírat na něj s výrazem nevíry, jak popisuje události, které nikdy nenastaly.
     "O vás samozřejmě ani tak nejde, ale nejspíš můžete sehrát jistou budoucí roli."
     "Co přesně máte na mysli?"
     "Mých plánů a cílů bylo, řekl bych, dosaženo. Bylo jasné, že nic z toho, co bych mohl udělat, by Voyager nedostalo domů. Předměty mého zájmu byly rozdělené. Jeden zůstával na Enterprise a druhý na Voyageru. Momentálně nadešla natolik příznivá konstelace, kterou nepamatuji víc než tři století."
     "Aha, jde vám o Sáru a Jacoba Carterovy," pochopila okamžitě, kam směřuje, jenom nechápala proč.
     "Ano," dal Mikel najevo souhlas a hned přidal vysvětlení. "Abych to upřesnil, tak tři sta dvacet pět let. Poslední příznivá událost byla zmařena v roce 2050," povzdechl si s nádechem melancholie. "Allison a Daniel Carterovi. Vzpomínám si na ně velice dobře. Byli mladší než tihle dva. Selhal jsem při ochraně toho nejdůležitějšího. Pak přišla válka a nic už nebylo jako dřív. Ona válku přežila, jenže on na jejím konci zahynul. Naprosto zbytečná smrt, při naprosto běžné situaci, kdy hrozilo minimální nebezpečí. V dalších generacích nenadešla příležitost. Byl jsem velice zklamán, ale trpělivě jsem čekal dnešní den."
     "Co přesně od nich čekáte?" Tohle zajímalo i ji samotnou.
     "V tomto ohledu již došlo k potřebnému objasnění. Nemohu říci, co očekávám. Pouze naznačit. Snad pochopili, kam mířím. Otázka zněla, co vy?" zopakoval jednu předchozí otázku znovu s patřičným důrazem.
     "Já?"
     "Ano, vy," zopakoval. "Poslat svůj obraz přes půl galaxie není vůbec snadné, natož pak přijít osobně. A vy, kapitáne, tady budete a na vás bude záležet jistá váha osudu. Rozhodnutí, která učiníte ohledně posádky Voyageru, se budou týkat konec konců i jich.."
     "Očekáváte, že se k nim budu chovat jinak než k ostatním členům posádky?" nadhodila zamračeně. Nerada komukoliv nadržovala a nechtěla s tím začít ani teď.
     "Ovšem že ne," zavrtěl hlavou. "Tady se dotýkáme podstaty celé věci. Já nesmím nic z toho, co vím, prozradit. Pouze naznačit…"
     "Dobrá, tedy naznačte," vyzvala ho netrpělivě.
     "Nechte věci jít přirozeným směrem. Nesnažte se zabránit tomu, co konečně může nadejít. Přestaňte být natolik moralistická. Snažte se hledět na věci nezaujatě a ne skrz staletí předsudků. Zkuste být chápavá a nezaujatá osobním náhledem na věc," nadhazoval jednu indicii za druhou.
     "Asi vás nechápu," přiznala, zmatená Mikelovou nápovědou.
     "Časem pochopíte," vyloudil unavený úsměv. "A já raději rychle zmizím, než se sem Chakotay začne dobývat phaserem."
     "A…" Chtěla ještě něco říci, jenže nedostala šanci. Mikelův obraz naposledy zablikal, načež úplně zmizel. Dveře se náhle otevřely. První důstojník udělal dva kroky směrem dovnitř, načež zůstal stát.
     "Jste v pořádku, Kathryn?" řekl trochu s obavami, když ji viděl sedět v křesle hledící na pohovku před sebou.
     "Jak dlouho jste čekal?" zajímala se okamžitě.
     "Asi pět minut. Počítač hlásil, že jste uvnitř, ale dveře se nějak zasekly. Už jsem chtěl požádat Tuvoka, aby je otevřel phaserem," odpovídal zdánlivě klidně. "Nejspíš půjde o nějakou závadu na ovládání dveří," dodal pro uklidnění.
     "Nemyslím," odtušila.
     "Mám tady návrh na zařazení praporčíka Carterové, jak jste chtěla," popošel blíž nabízeje padd, jenže ona se ani nehnula. "Opravdu je všechno v pořádku, Kathryn?" zkusil vyzvědět důvod jejího zamyšlení.
     "Ano, naprosto," odpověděla.
     "Vypadáte zamyšleně," zhodnotil situaci s lehkým zamračením.
     "Měla jsem velice nezvyklou návštěvu," promluvila až po chvilce ticha. "Z Alfa kvadrantu."
     "Mohu vědět koho?"
     "Mikel."
     "Ten samý Mikel, po kterém Tuvok pátral?"
     "Ano, on byl na palubě Enterprise."
     "Aha. Potom ano."
     "To nic, Chakotayi. S tím si nemusíte lámat hlavu. Ostatně bude lépe, když Carterovou za mnou pošlete osobně. Myslím, že Mikel mi dal pár věcí k přemýšlení," mávla nad tím rukou. Vnímala, co říkal, hned jak vešel, jenom stále plně nevstřebala neobvyklý zážitek.
     "Ano, kapitáne," přikývnul neříkaje nic dalšího. Opustil její pracovnu.
     Oblékla si kabát uniformy, aby působila více formálním dojmem. Nerozuměla téměř ničemu z toho, co Mikel naznačil. Usuzovala, že si musí dát jeho slova do správných souvislostí. Mohla jen hádat, jaké předsudky v sobě skrývá, jelikož sama sebe považovala za otevřenou novým nápadům a věcem. Možná mohla být v určitých věcech zaujatá, ale snad v ničem tak důležitém. Zde evidentně problém nebude. Nejspíš musí hledat uvnitř sebe. Konečně zvonek ohlásil dalšího příchozího. Vyzvala, ať vstoupí. Nasadila úsměv, když dovnitř nesměle vstoupila blondýnka s krátkými rovnými vlasy v uniformě praporčíka.
     "Pojďte dál, Sáro," vybízela ji. "Posaďte se."
     "Děkuji, kapitáne," Sára sotva špitla na souhlas. Původní nadšení z Voyageru z ní vyprchalo. Teď teprve došlo k věci, z níž měla sama trochu obavy, přes veškeré Jacobovo ujišťování. Nevěděla nic o kapitánovi, do jehož posádky se právě dostala. Sice působila velice mile, ale ona na podobné první dojmy nerada dávala.
     "Velitel Chakotay mi předal návrh na vaše zařazení do naší posádky," začala Janewayová klidně, pozorně si hodnotíc mladou ženu.
     "Ano, madam."
     "V podstatě zde máte řadu možností kde vyniknout. Chtěla jsem s vámi probrat, kam budete chtít zařadit, řekněme jako hlavní umístění. Máte kvalifikaci jako málokdo z posádky. Takže nechám na vás, co si zvolíte."
     "Děkuji, kapitáne." Carterová přemýšlela jen pár vteřin. Komandér Chakotay s ní probíral možné umístění, takže věděla, o čem je řeč. Ne, zde nebylo o čem dlouho přemýšlet. Rozhodnutí pro ni bylo poměrně snadné. "Já bych tedy doplnila tým ve strojovně, kapitáne."
     "B’Elanna z vás bude mít jistě radost, ačkoliv mám takové tušení, že vaše volba byla trochu ovlivněna," odpověděla kapitán s úsměvem. Vlastně učinila jistou narážku, aniž by sama tušila proč. Lehké zardění jasně dokazovalo zásah do černého.
     "Pracuje se nám s Jacobem velice dobře. Už za těch pár dní společné práce nechápu, jak jsem mohla předtím vůbec něco dokázat," odpovídala Sára s nefalšovaným nadšením ve tváři.
     "Ano, všimla jsem si toho taky. Ostatně věřte mi, že tady budete mít čeho dosáhnout. Máme omezené zdroje, stejně tak zásoby a nikdo nikdy neví, kdy nebo zda vůbec najdeme další."
     "Já vím. Na mém rozhodnutí to nic nemění."
     "V pořádku. Takže hned zítra nastoupíte do strojovny, ale očekávejte, že budete žádána i na jiných stanovištích, jako je třeba astrometrika."
     "Rozumím."
     "Sedmá a Harry vás budou dle potřeby zatěžovat další prací."
     "Já vím. Harry už o tom mluvil."
     "Dobře. Důležité je se všemi se dobře seznámit a hlavně si s nimi rozumět. Makisté do posádky zapadli lépe, než bych čekala, a to neměli výcvik Hvězdné flotily. Já doufám, že pro vás to nebude problém."
     "Vynasnažím se, madam."
     "Teď, když vás doktor prohlásil schopnou služby, na vás nemusí nikdo dohlížet. Tuvok pro vás zařídí volnou kajutu…"
     "Nebude třeba, kapitáne!" zavrtěla mladá žena rychle hlavou. Možná rychleji, než chtěla.
     "Dobře. Tady záleží pouze na vás," přitakala Kathryn chápavě.
     "Já…" Sára hledala ta správná slova, kterými by podala situaci, přičemž by nic konkrétního neprozradila. "Jsem si jistá, že chci být s ním."
     "Samozřejmě."
     "Víte, já a Jacob jsme vždycky k sobě měli velice blízko."
     "Plně chápu. Konec konců jste dvojčata. V takových případech jde o běžný jev."
     "Vlastně bych řekla, že víc než jen jako sourozenci. Já… já nevím, jak to popsat. Nevím, jak je to možné, ale když jsem četla kroniku naší rodiny, tak tam byly údaje, které tam dřív určitě nebyly. Hlavně ty předcházející poslední světovou válku na Zemi. Od počátku 21. století až po začátek 22. století," začala opatrně zamlouvat poznámku z první věty.
     "Aha," přikývla kapitán. Možná začínala chápat jednotlivé indicie, které Mikel rafinovaně rozhodil. "Znát vlastní minulost znamená poznat i sám sebe."
     "Asi máte pravdu, kapitáne."
     "V tom případě, praporčíku, vítejte na Voyageru!" Janewayová jí srdečně podala ruku a v duchu si znovu zopakovala, že mohlo být hůř. Alespoň získala nového člena posádky a někdo další měl velkou radost.

     K O N E C

CZ Kontinuum Star Trek fanklub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© Star Trek a všechny přidružené značky jsou registrované známky společností Paramount Pictures a Viacom Inc.

© 2000–2017 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries

Zavřít X