lcars
logo

Jednorožec


Autor: Vít Pazlar
Archivováno dne: 28. 04. 2006
Stav povídky: dokončená
Velikost: 264 kB
Přístupnost: 13+
Varování: žádné
   
Seriál: TOS
Období:
Hlavní postava(y): Kirk, Spock, McCoy... 
Kategorie: napětí, přátelství
Spoiler:
Stručný obsah:
Na planetě Haven III se dějí podivné věci. Jakoby se na ní zastavil čas... A celý sektor sužují nájezdy pirátů, kteří možná operují právě z této planety.
Poznámka autora:
Prohlášení:

Star Trek, Star Trek: The Next Generation, Star Trek: Deep Space Nine, Star Trek: Voyager, Enterprise a postavy v nich vystupující jsou majetkem společnosti Paramount Pictures™ a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.


Jednorožec

Vít Pazlar


     Odehrává se během druhé pětileté mise, v období po filmu Star Trek: The Motion Picture

     I.

     Noc přišla rychle… ostatně jako vždy na Haven III. Martin Richards se ve svém spacím pytli ospale zavrtěl. Zaslechl, jak tráva pod hrubou tkaninou zašustila… zhluboka se nadechl večerního vzduchu… v nose ucítil vůni sena, která se nesla odněkud z vedlejšího pole. A odněkud z dálky i pach chléva… Na okamžik si připadal jako doma, na Zemi. Věděl, že noc bude teplá - rychlá rotace planety Haven III má jednu výhodu: menší teplotní rozdíly mezi dnem a nocí. V létě tak nikdy není ve dne opravdové vedro a stejně tak letní noci nejsou nikdy doopravdy chladné.
     Nad hlavou se mu rozsvěcovaly první hvězdy a planety… támhle, nad západním obzorem mocně zářila obří planeta Haven VII a támhleta sinavá na východě, to bude určitě Haven IV.
     Jeho pohled sklouzl na hvězdy, z nichž mnohé provázely i člověka od samého počátku existence lidského rodu, jen byly na obloze někde jinde… ale samotné Slunce vidět nebylo.
     Obloha rychle temněla a hvězd se na ní objevovalo stále více. Richards se na ně díval ne bez jisté nostalgie… vždy jednou za čas takto vyrazil ze vsi a přespal venku na louce. Díval se na hvězdy a představoval si, že se vrací domů… na Zemi. Tato planeta se jmenovala Haven, či přesněji, Haven III, ale útočiště to pro lidi rozhodně nebylo… jen pro NĚ. Napadla ho podivná spojitost… jediné souhvězdí, které bylo z této planety vidět téměř stejně jako za Země, bylo souhvězdí Vlka. Jak symbolické pro tento svět, pomyslel si. Rázně zaplašil černé myšlenky. Proč by se zrovna o něj měl někdo zajímat? Co je komu do toho, že on si tady pokojně spí na louce?
     Pokojně usnul.

* * *

     Klip-klap-klip-klap…
     Podrážky bot klapaly při každém na došlápnutí na kovovou podlahu a z hlubin Základny 36 se jejich zvuk vracel dutě deformován ozvěnou. Sporé osvětlení koridorů přispívalo k nepříjemné atmosféře, ale zdálo se, že admirál Kirk oba jevy ignoruje. Až dosud kráčel chodbou více-méně automaticky, pohroužen ve svých myšlenkách a nijak ho nezarazilo, že už hodnou dobu nepotkal jedinou živou bytost.
     Konečně přestal Kirk řešit své vnitřní problémy a začal věnovat pozornost svému okolí. Vůbec ho nepoznával… ani na podlaze nebyly žádné ukazatele směru. Když na to přišlo, na podlaze nebyla ani krytina, proto také jeho boty při chůzi tolik klapaly.
     Zatraceně, z kanceláře velitele stanice měl přece jít rovnou do Hendersonova baru! V jeho zadní místnosti se setká se svými důstojníky a posádkou… Nervózně se rozhlédl kolem sebe. Všude kolem byly stejně pustě vyhlížející koridory, špatně osvětlené řídce rozmístěnými osvětlovacími tělesy, plné barevných kabelů a rour, které vedly snad odnikud nikam. Vybral si ten, který se mu zdál nejpřitažlivější.
     Už po pár metrech poznal, že se spletl. Sklon stropu mu neomylně prozradil, že se dostal až někam k vnějšímu plášti stanice - a co více, že se podle všeho dostal mnohem hlouběji, než měl.
     Hendersonův bar byl na hlavní (a také jediné) promenádě Základny 36 a rozhodně nebyl v místě ohybu jejího talíře.
     Kde se jenom mohl splést? Pomalu ve své paměti procházel své kroky a dospíval k názoru, že se musel zmýlit už při obsluze turbovýtahu. No ovšem, ten ho určitě zavezl někam úplně jinam, než měl. Zřejmě podvědomě zadal palubu, která by na Enterprise představovala rozumný cíl, ale tady evidentně nikoliv. Ostatně, když z výtahu vystupoval, hned mu přišlo divné, jak se na něj dívali čekající lidé. Ale kdo by se odvážil zastavit admirála Hvězdné Flotily a říci mu, že se pravděpodobně ztratil? Kysele se usmál. On sám ano… ale to by byl asi jediný.
     Ale co teď? A hlavně, kam teď? Na okamžik se ho zmocnil záchvěv paniky. To když si uvědomil, že celé obrovské prostory Základny 36 nejsou ani natlakované a koneckonců ani hermetizované. A stačilo by jedno špatné otevření dveří… tak počkat! To zas ne! Všechny vzduchoprázdné prostory jsou určitě důkladně uzamčené a řádně označené, jinak by z toho mohl mít místní velitel pěkný malér. Takže tohle by hrozit nemělo… aspoň že tak. "Ale to stále neřeší můj problém", pomyslel si.
     Základna 36 byla z konstrukčního hlediska téměř dokonalým dvojčetem "Základny 1" - Vesmírného doku, který obíhal Zemi. A Vesmírný dok přece znal… po dobu rekonstrukce Enterprise x-krát procházel, ať už osobně nebo ve virtuálním zobrazení, všechna možná zákoutí právě rekonstruované orbitální stanice. A věděl, že zdejší základna byla stavěna jako její levnější dvojče, protože bylo zapotřebí Základnu 36 uvést do provozu co nejrychleji, takže nebyl čas na nějaké experimenty… takže teď by to mělo být tudy? Nebo snad ne? To se uvidí… Nervózně vykročil a chodba se opět rozezněla ozvěnou jeho podrážek.
     A hele, co je to támhle? To vypadá na nějaké světlo… že by perníková chaloupka? Sám pro sebe se usmál při vzpomínce na známou pohádku. Nervozita ho pomalu opouštěla. Tady Ježibaba s pecí určitě nebude.
     Perníková chaloupka to nebyla, ale i tak to místo bylo… podivné. Jedna z mnoha prázdných místností podél bezejmenného koridoru nebyla tak docela prázdná. Osvětlení před ní bylo plně funkční - a co víc, někdo si dal tu práci, že na chodbu umístil i malý stolek a k němu pohodlně vyhlížející lavici. Dokonce polstrovanou. Vypadalo to tu veskrze zabydleně a Kirka napadlo, že nejlepší bude zeptat se na cestu.
     Nápis na dveřích byl ovšem prapodivný… na kusu papíru byl nápis Astroprůvodce a kolem písmen bylo nakresleno několik neumělých rádoby astrologických symbolů. Kirk zakroutil nevěřícně hlavou, ale pak usoudil, že si stejně příliš nevybere. Rázně stiskl tlačítko zvonku. Ztichlým koridorem zaznělo nepříjemné drnčení.
     Dveře se po krátkém čekání otevřely. Kirk okamžitě zalitoval, že se toho prokletého zvonku vůbec kdy dotkl. Neboť před ním byla astrologická pracovna, jestli někdy nějakou viděl (nebyl si ovšem jist, jestli někdy nějakou opravdovou viděl).
     Po stěnách plakáty se symbolikou astrologie a tarotu, ve vzduchu jemná vůně něčeho nedefinovatelného (a Kirk jen tiše doufal, že legálního), načervenalé nepřímé osvětlení, to vše by samo o sobě stačilo. Ale korunu tomu dodával podivný obyvatel této místnosti. Menší vyzáblý mužík, s úplně holým temenem, krátce zastřiženými šedivými vlasy a kulatými brýlemi s kostěnými obroučkami. Ale vypadal neškodně a Kirk si uvědomil, že z mužíčkova postoje vyzařuje přátelství a porozumění.
     Ani se nestačil nadechnout, aby něco řekl. Podivný obyvatel kanceláře ho předešel.
     "Vítejte, kapitáne, v mém hájemství a buďte tu jako doma!"
     "Promiňte, pane…?
     "Jmenuji se Wolirt, kapitáne."
     "Promiňte, pane Wolirte, že vás takto přepadávám, ale hledám cestu…"
     "Netřeba se omlouvat, kapitáne" skočil mu mužík do řeči. "Jak vidíte, nemám tu žádného zákazníka a ostatně, sem dolů málokdy někdo přijde. Ovšem pokud potřebujete poradit s cestou, pak jste přišel na správné místo." Gestem pozval Kirka dál a ukázal na pohovku u stěny. "Prosím, posaďte se u mne. Dáte si se mnou čaj?"
     Ani nečekal na Kirkovu odpověď a už začal chystat konvici s čajem. S náznakem pobavení se přes rameno podíval na Kirka, který si pomalu sedal. "Nebojte se kapitáne, všechno tady je zcela legální. Copak si myslíte, že bych mohl mít něco ilegálního na Základně Flotily?"
     Kirk už seděl na pohovce (zcela neočekávaně se při dosedu zabořil do měkkého polstrování - ale bylo to pohodlné) a jen si pomyslel: "To byste se divil, milý pane".
     Za okamžik už mužíček nesl konvici a dva hrnky. "Tak prosím, kapitáne. Zde račte." Postavil konvici a hrnky na stolek, který zároveň přitáhl blíž.
     Od prvního okamžiku bylo jasné, že sezení se protáhne. Kirk se rozhodl, že se přesto pokusí své zpoždění co nejvíce minimalizovat. "Především, pane Wolirte, měl bych vám vysvětlit jednu drobnost…"
     "Jakou? Že máte hodnost admirála?" odpověděl Wolirt vážně. "To vidím… a co z toho? Vnitřně jste a vždycky budete kapitán a na tom nějaká frčka nic nezmění. Pokud vás to opravdu uráží, stačí říct, admirále Kirku a já se přizpůsobím."
     Kirka ani nepřekvapilo, že ho Wolirt zná. Aby zakryl rozpaky, napil se čaje. Byl to dobrý zelený čaj, jaký už dlouho nepil, snad přímo ze Země.
     "Řekněte mi, pane Wolirte, vy provozujete astrologii?"
     "Mimo jiné, ano, kapitáne. Máte snad zájem o horoskop?"
     "Ne, to ani ne… jen se ptám ze zvědavosti. Dnes člověk nenarazí na mnoho astrologů."
     Wolirt smutně pokýval svou holou hlavou. "To máte pravdu, kapitáne. Naše umění vymírá."
     "A povězte mi, pane Wolirte, jak sestavujete horoskop pro někoho, kdo se nenarodil na Zemi nebo ve Sluneční soustavě vůbec?"
     "To je dobrá otázka, kapitáne. Pokud se ten člověk narodil v planetární soustavě, nejde o neřešitelný problém. Vezmu prostě v potaz polohy planet v jeho rodné soustavě. A také přihlédnu k polohám planet ve Sluneční soustavě v okamžiku jeho narození, to je celkem triviální záležitost. Pokud by snad šlo o příslušníka jiné rasy, není ani potom problém provést porovnání s polohami planet v jeho domovské soustavě."
     "A co když se někdo narodí na lodi?"
     "Pak vždy klíčový výchozí bod jsou polohy planet rodných soustav jeho rodičů plus domovské soustavy jeho druhu. Ale vím kam míříte - a máte pravdu. Pro některé takto narozené lidi funkční horoskop opravdu sestavit nelze. To není otázka výpočtů. Na to máme počítače, které to udělají za nás a mnohem přesněji, než by to kdy zvládl člověk ručně. Sestavení horoskopu je ovšem, jak asi víte, pouze první krok, jeho interpretace je mnohem důležitější" usmál se Wolirt mnohoznačně. "Snad bych měl dodat vůbec nejdůležitější. Ale nějak pochybuji, že jste si přišel se mnou popovídat o horoskopech a těžkostech s jejich sestavováním" pozorně se na Kirka zadíval.
     "Vlastně máte pravdu" odpověděl Kirk. "Zcela prozaicky jsem se tady na základně ztratil a vlastně jsem se přišel zeptat na cestu… do obydlených částí!" dodal rychle.
     "Nespěchejte, kapitáne. Na plný horoskop čas nemáme, i když, a to vás ujišťuji, ve vašem případě by se jednalo o poměrně přímočarou záležitost, protože pocházíte ze Země. Takže si alespoň uděláme rychlý rozbor vaší situace pomocí tarotových karet." Wolirt okamžitě začal míchat paklík karet, který se mu z ničeho nic objevil ruce.
     "Nejprve se podíváme na nedávnou minulost - prosím, sejměte karty takto, takto a takto… děkuji vám."
     Kirk mechanicky sejmul karty podle návodu. Wolirt je vyložil před sebe na stolek a zamyšleně se na ně podíval.
     "Nedávno jste utrpěl velkou ztrátu, kapitáne, a dost se vás to osobně dotklo."
     Kirk jen němě přikývnul, protože se mu vybavila nedávná bitva s klingonským těžkým křižníkem, při které…
     "Zahynulo možná až několik desítek členů vaší posádky," pokračoval Wolirt nevzrušeně. "A také zde vidím uspokojení z toho, že jste přes všechny nesnáze dokázali zvítězit…"
     Kirkovi se v hlavě zjevil další obraz. Enterprise se ještě celá třásla, právě dostala zásah těžkým disruptorem - když Chekov oznámil, že se mu podařilo zaměřit můstek klingonské lodi. Ta šňůra čtyř torpéd byla snad ta nejkrásnější věc, kterou Kirk kdy viděl - alespoň teď byl o tom přesvědčen a ještě krásnější bylo, jak ta torpéda změnila příď hrdé klingonské lodi ve změť roztříštěných slitin a rychle expandujících plynů. Klingoni se pokusili uniknout, ale phasery Enterprise byly naprosto nemilosrdné… když se klingon otáčel, dokázal Chekov zasáhnout bologniový štít jedné z jeho motorových gondol. Následný výbuch byl opravdu spektakulární… a Enterprise se vzniklému oblaku trosek nestačila vyhnout a proletěla jím…
     "A jste dosud otřesen tím, co jste viděl…"
     Znetvořená těla klingonské posádky všude kolem… vesmír zaplněný jemnou růžovou mlhou ze zmrzlé klingonské krve… smrt všude kolem… ohořelá těla členů jeho vlastní posádky… díra vykousnutá do talíře Enterprise, ze které ještě mnoho hodin šlehaly do vakua plameny živené z proražených kyslíkových nádrží, které neměl kdo uzavřít, protože posádka v dané sekci byla dávno mrtvá… ošetřovna plná popálených a umírajících členů posádky … někteří byli tak mladí… vesmír plný smrti… DOST! zavelel si Kirk.
     Podíval se na Wolirta útočně. "To jste se dozvěděl z oficiální zprávy!" zakřičel na něj.
     Wolirt se nenechal vyvést z klidu. "Z té zprávy, která má v tento okamžik nejvyšší možný stupeň utajení, kapitáne? Jak bych jen mohl?" díval se na Kirka pobaveně. "Jistě, o vašem boji jsem slyšel, to nepopírám, ale podrobnosti neznám. Vždyť i přílet Enterprise na tuto základnu proběhl do značné míry utajeně."
     Kirk jen nervózně přikývnul. Enterprise přiletěla na základnu během její noci a všechny relevantní kamery byly vypnuté, ale přesto mohl někdo něco vidět…
     "Nuže, minulost bychom měli…" pokračoval Wolirt. "Teď je na řadě budoucnost, co myslíte?"
     Kirk opět nervózně přikývnul. "Hlavně ať už to mám za sebou a můžu utéct z dosahu tohodle pošuka" pomyslel si. Mechanicky sejmul karty.
     "A to se podívejme… to je opravdu zajímavé!" zvolal Wolirt. "Vaše příští mise bude poněkud zvláštní, kapitáne. Vy máte něco hledat!"
     "Ano, to je pravda" souhlasil Kirk neochotně. Zároveň byl rozhodnut dát najevo co nejméně. Ať se ten chlap trochu předvede! "Najdu to?"
     "Ó, ano, najdete" usmál se Wolirt. "Popravdě řečeno, musel byste se hodně snažit, abyste TO nenašel. Ale kapitáne, dejte si pozor. Občas při hledání najdeme i něco, co jsme vůbec nehledali, něco, co mělo raději zůstat zapomenuto."
     "A sice?" zeptal se Kirk.
     "Karty nejsou zcela konkrétní, ale naznačují cosi v tom smyslu, že najdete tvory, kteří… existují ve věčné temnotě."
     Kirkovi neušlo, že se Wolirt uprostřed věty zarazil. Rozhodl se být důraznější. "Nějaký nový druh? Třeba takový, co žije na temné straně planety s vázanou rotací?"
     "Nový druh? Možná pro vás, kapitáne…" pokrčil Wolirt rameny "ale k vašim kartám. Jak vidím, čeká na vás v budoucnosti několik závažných rozhodnutí, kterými, a teď dávejte dobrý pozor, můžete ovlivnit dokonce i běh dějin naší části Galaxie. Nic konkrétního… bohužel, ale něco přece. Jednoho dne budete muset volit mezi svou láskou a svými přáteli. Co zvolíte, bude mít dalekosáhlé důsledky, takže až ten okamžik nastane, volte s rozvahou, kapitáne. Dokonce se mi zdá, že tuto volbu budete muset dělat opakovaně…" Wolirt zakroutil hlavou. "Rád bych si udělal kompletní horoskop k této věci, ale na to asi čas nemáte, že?"
     Kirk rozhodně zakroutil hlavou. "Ne, to opravdu ne." Letmo se podíval na hodinky a vyděsil se. "Už hodinu jsem měl mít poradu se svými důstojníky. Budu muset jít - co jste myslel tou volbou mezi láskou a přáteli?"
     "Nic než co jsem řekl, kapitáne" usmál se opět záhadně Wolirt. "Vaše mysl je plná myšlenek, které se týkají smrti." Zvedl ruku v obranném gestu. "Nic mi nevysvětlujte, kapitáne, z vás to úplně sálá.
     "A divíte se po tom všem?!?" téměř vykřikl Kirk.
     "Ne" odpověděl Wolirt úsečně. "Ale kapitáne, měl byste vědět, že jsou ještě horší věci než smrt. Mnohem horší." Pokýval hlavou. "Už vás nebudu zdržovat. Výtah do obydlených částí stanice naleznete vpravo za rohem. Myslím, že vás doveze kam budete potřebovat. Už se asi neuvidíme, kapitáne. Sbohem."
     Výtah při své cestě vzhůru temně hučel a chvílemi si Kirk nebyl jist, jestli to hučení nepochází z jeho hlavy.
     "Prý nemám myslet na smrt", ušklíbl se v duchu. "A jak asi mám přestat myslet na smrt 82 členů mé posádky, to už mi neporadíte, pane Wolirte? Víte, kolik to je lidí, které už nikdo nikdy neuvidí? Víte kolik to je dopisů pozůstalým? Máte vy vůbec… ne, vy nemáte představu, jak bolestivé je pro ty co přežili se vyrovnat s faktem, že někdo žije a někdo…" Zapotácel se. "Musím na to přestat myslet, v tom zas má Wolirt pravdu. Kdyby tak mohl být člověk nesmrtelný… nějak to udělat… ale co to plácám!" okřikl v duchu sám sebe. "Teď půjdeme lovit Jednorožce" usmál se v duchu. "A pokud měl Wolirt pravdu, tak ho i ulovíme… a to je moc dobře, protože už nám tu řádí nějak moc dlouho! A co se těch tvorů, které zmiňoval, týče, třeba to bude i z biologického hlediska užitečná expedice… na Radole I existuje na odvrácené straně celá primitivní civilizace… třeba objevíme něco podobného… to by bylo dobré. Opravdu zatraceně dobré, protože by posádka alespoň přišla na jiné myšlenky - a já nakonec taky…"
     Podíval se na hodinky a zalapal po dechu. Bude mít zpožděni hodinu a půl, což znamená, že všichni důstojníci s výjimkou Spocka už budou mít řádně upito a minimálně další půlhodinu ztratí tím, že je bude z jejich opice křísit. Ale odlet byl naplánovaný na zítra a nešlo ho odložit… tu informační poradu prostě musí udělat ještě dnes…
     Výtah zastavil v cílové stanici a dveře se s pípnutím otevřely. Kirk obezřetně vystoupil… všechno bylo dobré, byl přesně tam, kde měl být. Na hlavní promenádě Základny 36. Rázně vykročil k Hendersonovu baru.
     Na okamžik mu bleskla hlavou myšlenka, jak to asi Wolirt myslel s tím, že jednoho dne bude muset volit mezi svou láskou a přáteli. Řešení bylo najednou až příliš jasné… jednoho dne si bude muset vybrat, jestli dá přednost svým přátelům, nebo Enterprise. A ten den určitě přijde… ale Kirk si byl docela jist, že jeho přátelé dostanou přednost. Pak se neznatelně pousmál. Kdyby ovšem tou láskou měla být Carol nebo snad dokonce Edith… ale to byla absurdní myšlenka.
     Hendersonův bar bylo zvláštní místo i na poměry Základny 36. Majitelem byl bývalý kapitán Hvězdné Flotily, který věděl, co přesně posádky Hvězdných lodí daleko od domova potřebují. Sám Jack Henderson sloužil na různých lodích dlouhá léta a nebýt jednoho nepříjemného incidentu, který ho stál nohu a poškozené oko, sloužil by asi i nadále. Dodnes občas nosil na důkaz své služby slavnostní uniformu starého vzoru, se svými kapitánskými prýmky a se všemi vyznamenáními.
     Podnik se sice nazýval z vnějšku bar a veřejnost měla přístup jen do malé barové místnosti, ale vzadu za barem se nacházelo hned několik místností dalších. Několik malých salonků určených pro setkání v soukromí doplňovaly dva velké sály. Henderson tvrdil (a pokud Kirk mohl posoudit, tak oprávněně), že se do jeho "baru" vejde klidně i celá posádka bitevní lodi třídy Federation. Ostatně, nyní se v jednom ze sálů za barem nacházela prakticky celá přeživší posádka Enterprise.
     Ovšem nejdůležitější byla místnost další, kde bylo možno pořádat porady velení lodi, bez nutnosti se na loď vracet - a hlavně bez nutnosti nechat posádku úplně bez dozoru. Místnost byla zařízena jako jakákoli jiná zasedací místnost na Hvězdné lodi a byla chloubou Hendersonova baru.
     Když Kirk vstoupil do místnosti eufemisticky nazývané "jídelna", okamžitě poznal, že přišel pozdě. Jeho posádka a důstojníci se už nacházeli ve stavu značné společenské opotřebovanosti - s výjimkou pana Spocka, který to vše blahosklonně (a bezmocně) sledoval od svého stolu.
     Kirk neměl odvahu nikomu cokoli vyčítat, ne po tom, co si posádka musela v posledních dnech prožít, ale přece jenom v koutku duše doufal, že si jeho lidé dají s pitím větší pozor.
     Periferním viděním zahlédl doktora McCoye, který naléval cosi z neprůhledné láhve do skleničky, kterou měl téměř dokonale skrytou v pěsti. Když McCoy zjistil, že je sledován, částečně rozevřel pěst a Kirkovi se naskytl pohled na sklenici plnou opalizující modré tekutiny. Doktor pozvedl sklenici ke rtům a s prohlášením "pouze pro medicinální účely" její obsah do sebe obrátil. Nabídl Kirkovi, ale ten gestem odmítnul. Místo toho přistoupil ke Spockovu stolu.
     "Pane Spocku?" Kirk se postavil nad Spocka, aby měl dobrý výhled na "jídelnu".
     "Ano, admirále?" zvedl oči ke Kirkovi Spock.
     "Myslíte, že budou naši důstojníci schopni se zúčastnit plánované porady?"
     "Budeme muset požádat pana Hendersona, aby jim udělal jeden z těch jeho proslavených vyprošťovacích lektvarů, admirále."
     "Toho jsem se bál, pane Spocku, ale co se dá dělat…"
     "Nic, když jste přišel s tak velikým zpožděním, které je i na vás značně nezvyklé…"
     "Slibuji, že vám o tom budu později vyprávět, ale teď musíme dostat důstojnický sbor naší lodi do té zasedačky vzadu. Pomůžete mi?"
     "Zajisté…"
     U vedlejšího stolu Scotty a Chekov právě pořádali svou už tradiční soutěž v pití svých národních nápojů. Kirk usoudil, že Scottyho šance na vítězství je poměrně slušná - Chekov už byl evidentně namol, protože i v sedu dokázal lehce vrávorat, zatímco na Scottovi nebyly patrné nějaké známky únavy.
     Sulu seděl u dalšího stolu obklopen značnou částí ženské populace Enterprise a nezdálo se, že by on měl nějaký problém. "Evidentně příliš nepil - alespoň někdo", problesklo Kirkovi hlavou. S malou obměnou se totéž dalo říci o doktorce Chapelové a Uhuře - pokud ovšem už nebyly ve stavu opětného střízlivění. To ovšem Kirk nedokázal tak narychlo posoudit.
     Kirk zaznamenal, že i McCoy přestal upíjet ze svých medicinálních zásob a místo toho si nechal přinést velkou sklenici vody. Snad to nakonec dopadne dobře…
     "Dámy a pánové, dovolte mi abych přistoupil rovnou k věci…" zahájil Kirk poradu. Stál v čele stolu, zády k hlavní promítací obrazovce. Před ním se nacházel oválný stůl, kolem kterého v různých polohách seděli - leželi důstojníci Enterprise.
     "Ale prosím tě rychle, ať už to máme rychle za sebou, Jime" zasténal McCoy a chytil se rukama za hlavu. "V hlavě mám tisíc trpaslíků a ti mi tlučou kladívky do lebky zevnitř… kdybys přišel o chvíli dřív, než jsem ten zatracenej utrejch načal…"
     Kirk nedbal na jeho sténání a zcela nevzrušeně pokračoval: "Jistě všichni víte, co to je Jednorožec?"
     V místnosti se rozprostřelo ticho rušené jen vzdáleným hučením agregátů podpory života. Zřejmě všem přítomným připadala Kirkova otázka natolik absurdní, že se rozhodli ji považovat za součást svých odeznívajících alkoholových halucinací. Jediný kdo zareagoval, byl Spock, když už se ticho stávalo příliš tíživé:
     "Jednorožec, alespoň podle dávné pozemské mytologie, je bájné zvíře, které se dá najít jen velmi obtížně, protože je extrémně plaché. Mělo údajně sloužit jako indikátor sexuální čistoty dané osoby, protože dotknout se ho podle legendy může jen osoba, která ještě neměla pohlavní styk."
     Kirk pobaveně sledoval svého prvního důstojníka. "To by na něj asi neměla naše posádka vůbec sahat, že pane Spocku? Ještě něco víte?"
     "Nevím, co přesně máte na mysli, admirále. Jednorožec má vypadat jako kůň, který má na hlavě jeden roh, ovšem jeho umístění se liší v závislosti na interpretaci. Příčinou vzniku těchto legend byly patrně zkreslené zprávy o nosorožcích…"
     "Dostačující odpověď, pane Spocku…" přerušil ho Kirk a pomalu přenesl svůj pohled na Chekova, který se evidentně ze svého závodu se Scottem ještě zcela nevzpamatoval. Zrovna se nakláněl k Suluovi, u kterého, jak se domníval, měl šanci najít spřízněnou duši "…i v étoj gamese byla situacja, že grač potkal jednoróžce, i sejčas u něvo byli dvě vozmožnosti… ili on skazal, što on cholostjak, panic, pak bylo vsjo v porjadke, no ili što on skazal, že on nět panic…" Chekov se náhle zarazil. I jeho vodkou značně ochromený mozek pochopil, že asi není všechno tak docela v pořádku, když se na něj dívá celá zasedačka a admirál po něm vrhá lehce vražedné pohledy. Pomalu mu začalo docházet, že i když se snažil šeptat, tak ve skutečnosti hulákal jak na lesy. Nemotorně se narovnal, zamumlal na svou obhajobu něco nesrozumitelného a začal se tvářit, že v místnosti vlastně vůbec není.
     "Takže když už nám to pan Chekov laskavě dovolil, budeme pokračovat. Definice, kterou jste tu podal, pane Spocku, byla v rámci možností precizní, jako ostatně vždy." Kirk zvedl ze stolu dálkové ovládání, které se tam dosud jen tak bezúčelně povalovalo a stiskl tlačítko. Ze stolu se vysunula klasická trojitá obrazovka, která umožňovala, aby každý viděl, co je předmětem porady.
     "My ovšem nebudeme hledat nějaké bájné zvíře, pánové a dámy, nýbrž zcela obyčejnou hvězdnou loď."
     Obrazovky se rozsvítily. Na všech bylo nyní schéma hvězdné lodi s kulatými warpovými gondolami. Loď se vzdáleně podobala Enterprise, ale opravdu jen vzdáleně. Ano, talíř primárního trupu byl až neuvěřitelně podobný talíři Enterprise (před nedávnou rekonstrukcí), ale konfigurace sekundárního trupu a pohonných jednotek byla zcela odlišná. Místo toho, aby byly gondoly uchyceny k sekundárnímu trupu, jejich nosníky vycházely z trupu primárního, přibližně z míst, kde se na Enterprise nacházela strojovna impulsního pohonu. Celá loď tak získala poněkud sražený výraz a rozhodně nepůsobila tak elegantně jako lodě třídy Constitution.
     "Sákryš, vždyť je to přece stará Unicorn!" vykřikl překvapeně Scotty.
     "Přesně tak, Scotty. NCC-1174 Unicorn. Vypuštěna roku 2209, na úsvitu 23. století. Ztracena roku 2214, tedy zhruba před šedesáti lety."
     "Ale admirále, proč nám tady ukazujete tuhleten šíf? Co má s náma společnýho?" ptal se zmateně Scotty.
     "Protože, jak se ukazuje, Unicorn není tak docela ztracená loď."
     Chvíli bylo ticho, přerušované jen dýcháním všech zúčastněných.
     "Přiznám se vám, že jsme se na vás s panem Spockem trochu domluvili. Předem věděl, o čem vás tu budu informovat.
     Mohl byste, pane Spocku?" Kirk pokynul svému prvnímu důstojníkovi a konečně se posadil.
     "Zajisté, admirále." Spock přepnul zobrazení. Nyní na obrazovce zářila žlutá hvězda, obklopená soustavou devíti planet. "Poslední známá poloha Unicorn byla dva světelné roky od hvězdy, která je v pozemských katalozích značena jako HD 136352 nebo též HIP 75181, případně ji můžete najít i jako Ní2 souhvězdí Vlka. Ta hvězda je vzdálena od Země 47,478 světelného roku a je spektrální třídy G2V, tedy jde o téměř dokonalé dvojče pozemského Slunce. Již na počátku 21. století bylo známo, že tuto hvězdu obíhá planetární soustava a existovala oprávněná domněnka, že minimálně jedna z tamních planet bude třídy M."
     "Tak kde je problém, Spocku?" zeptal se doktor McCoy netrpělivě. "To tam nikdo za ta léta nezaletěl? Vždyť je to relativně jen kousek od centrálních světů Federace…"
     "Problémy s touto soustavou jsou dva. Ten hlavní je ten, že ačkoliv je tato hvězda téměř dokonalým dvojčetem Slunce, je přece jen poněkud odlišná. Její záření ruší veškerou subprostorovou komunikaci v jejím okolí."
     "Promiňte, pane Spocku, ale jak by něco takového bylo možné?" zareagovala Uhura.
     "To bohužel není známo, nadporučíku. Existuje sice několik teoretických vysvětlení, ale žádné není schopno popsat tento jev v celé jeho šíři. Prostě to tak je. Možná ten jev budeme schopni prozkoumat a popsat" odpověděl Spock stoicky. "A ten druhý problém je nejistá klasifikace planet v soustavě. Hlášení Unicorn před vstupem do soustavy bylo pozitivní v tom smyslu, že planeta HD 136352-c je třídy M. Když o několik týdnů později Unicorn soustavu opouštěla, pozměnila své hlášení v tom smyslu, že dotyčná planeta je neobyvatelná třída K. Krátce na to se Unicorn odmlčela. V plánovaný čas se neohlásila velitelství a ani se neobjevila na žádné hvězdné základně."
     "To ji nikdy nikdo nehledal?" zeptal se Sulu.
     "Ale ano. Ale proč hledat jednu loď, když se ztrácelo tolik jiných? Krátce nato vypukla válka s klingony a flotila měla úplně jiné starosti. Do soustavy HD 136352 byly vyslány postupně tři dálkové sondy, žádná z nich však už nikdy nepředala žádné údaje. Nezdar byl přičítán přerušené subprostorové komunikaci a nikdo se o to už nestaral."
     "Až do konce 40. let" navázal Kirk plynule. "Tehdy začal někdo v oblasti přepadávat obchodní lodě."
     "Počkat, o tom jsem něco slyšel…" poznamenal Scotty. "Té první se říkávalo vesmírná Mary Celeste…"
     "Přesně tak, pane Scotte. A celé oblasti se začalo říkat vesmírný Bermudský trojúhelník. Napadené lodě dorazily na místo určení obvykle pouze s minimálním poškozením, ale za to bez posádky a většinou i bez nákladu. V lodním deníku samozřejmě veškeré záznamy o pohybu lodi chyběly. Při vynesení předpokládaných trajektorií přepadených lodí do třírozměrného prostoru vycházela jako jedna možných soustav, ze které by útočník mohl pocházet, i soustava HD 136352, ale to stále nestačilo."
     "To nikdy žádná obchodní loď útočníka nespatřila? zeptala se Uhura.
     "Pokud útočníkem opravdu byla Unicorn, a jak záhy uvidíte, máme všechny důvody to předpokládat, tak ho ani spatřit nemohla. Unicorn nesla na svou dobu velmi moderní senzorové vybavení, které je rozhodně lepší, než má i dnes jakákoliv obchodní loď." Kirk se na okamžik odmlčel, snad aby dodal svým slovům váhu. "To platilo až donedávna. Před několika týdny byla v této oblasti jedna z našich lodí třídy Miranda napadena neznámým útočníkem. Ovšem loď Vigilant, je loď třídy Miranda v konfiguraci Avenger, takže jde vlastně o plnohodnotný křižník. Proč ji Unicorn napadla, je otázkou. Snad si ji spletla s nákladní lodí třídy Ptolemy refit, které se třída Miranda do jisté míry podobá, snad ji k tomu dohnal nedostatek lepších cílů, kdo ví… tak jako tak, Vigilant se útočníka podařilo odehnat, i když přitom utrpěla ztráty. Ty byly způsobeny hlavně tím, že kapitán Vigilant nevěděl, co přesně proti němu stojí a váhal s použitím plné palebné síly své lodi. Ale i to málo, co použil, na zahnání Unicorn bohatě stačilo. A co víc, Vigilant získala spoustu obrazového materiálu. Prosím…" Kirk opět přepnul zobrazení.
     Na obrazovce byla vidět zcela nezaměnitelná silueta Unicorn. Jen imatrikulace Hvězdné Flotily chyběla, zato jméno lodi bylo napsáno tak velikým písmem, že ho nebylo možno přehlédnout.
     V místnosti se rozhostilo užaslé ticho.
     "Vigilant útočníka pronásledovala dost dlouho na to, aby si její kapitán mohl být jistý, co je jeho cílovou soustavou. Unicorn měla ostatně ze střetnutí prostřelenou jednu gondolu nadsvětelného pohonu a pro Vigilant nepředstavovalo žádný problém ji z dálky sledovat."
     "Jestli teď řekne něco jiného než HD 136-něco, tak se vážně podivím…" zažbrblal McCoy polohlasně.
     "Naprosto správně, Kostro. Soustava HD 136352 se skutečně ukázala jako cílová. Vigilant se okamžitě vrátila a nahlásila celý incident a velení Hvězdné flotily rozhodlo, že máme tu soustavu prozkoumat, Unicorn najít a zajistit, že se její útoky už nebudou opakovat."
     Kirk se náhle postavil, jako by se chystal pronést přípitek.
     "Máme na své straně všechno - palebnou převahu, převahu v rychlosti jak při letu na warp, tak na impuls. A koneckonců, máme i mnohem dokonalejší senzory, než má Unicorn, takže ji budeme schopni zjistit na podstatně delší vzdálenost, než ona nás. A máme oprávnění k použití jakéhokoli prostředku, který uznáme za vhodný.
     Zítra vyrážíme na lov Jednorožce přímo do jeho doupěte - a my ho z něj vykouříme a ulovíme!"
     Patrně čekal, že jeho projev bude mít na posádku povzbuzující účinek. Místo toho na něj všichni koukali lehce nechápavě, úplně jako na počátku porady, když se jich zeptal, co je to jednorožec. Zřejmě podcenil jejich míru konzumace alkoholu.
     Ticho prolomil doktor McCoy, který sám pozoroval Kirka s nezúčastněným výrazem člověka, který se právě vzpamatoval z intoxikace romulanským pivem. "Už se těšíš, jak ulovíš toho Jednorožce a dáš si jeho hlavu nad krb, Jime. Ale má to dva háčky. Za prvé žádný krb nemáš a za druhé, tenhle rohatej kůň určitě nemá jen jednu hlavu… což mne přivádí k otázce, jestli víme něco o původní posádce Unicorn."
     Kirk se pomalu posadil, než však stačil něco říci, vstoupil do diskuze Spock.
     "Po šedesáti letech je krajně nepravděpodobné, že někdo z nich žije, doktore" namítl. "Nicméně, tehdejším kapitánem Unicorn byl jistý Sergej Skrydlov…"
     "Da, kapitán Skrydlov…!" vyrazil ze sebe bez zjevné souvislosti Chekov a opět se zhroutil do svého křesla.
     "Ano, pane Chekove…" Spock přepnul zobrazení. Na monitoru byla vidět tvář muže aristokratického vzezření. Kirk si uvědomil, že už na začátku 23. století musel Skrydlovův pěstěný knír působit jako lehký anachronismus. "V době zmizení Unicorn stár 49 let. Je krajně nepravděpodobné, že by byl naživu."
     Přepnul záběr a na monitoru se objevila fotografie celkem tuctového důstojníka Hvězdné flotily. Bezvousý muž, původem patrně odněkud z Evropy…
     "První důstojník Unicorn, komandér Paul Dvorak. V době zmizení Unicorn stár 32 let. Ambiciózní, schopný, podle míněný současníků až všehoschopný. Teoreticky by ještě mohl být naživu."
     Záběr nyní ukazoval muže indického původu. "Šéfinženýr Unicorn, nadporučík Thomas Patel. V době zmizení byl stár 41 let. ve své době považován za jednu z největších autorit v oblasti warp pohonu na přelomu 22. a 23. století. Už ve věku 24 let publikoval průlomovou práci na téma zefektivnění warp pohonu. Šance na dožití dneška je poměrně malá, nicméně nikoliv nulová…"
     "Dobrá Spocku, ale nemusíte nám tu vyjmenovat všechno a všechny…" zareagoval doktor McCoy prudce. "Mně jde o něco jiného. Sice jsem hlavně doktor a psychologie je pro mne spíš vedlejší obor, ale jedna věc mi není jasná. Jak by, pro všechno na světě, mohl kapitán lodi, jako byl Skrydlov, předat jen tak bez ničeho svou loď někomu jinému? A komu? Zdá se to jen mně, nebo Unicorn musí mít v té soustavě dobře zařízenou základnu, ze které operuje?
     A znova, jak je možné, že Skrydlov převedl Unicorn pod pravomoc někoho jiného? A koho?"
     "Třeba byl donucen" nadhodil možnost Kirk.
     "Jime, vzpomeň si, když se naposled někdo pokusil ovládnout Enterprise. Jak dlouho jsi tehdy váhal se zadáním autodestrukční sekvence? Moc dlouho ne…" doktor skoro křičel. "A i kdyby ses nakrásně rozhodl, že to neuděláš, tak bych to udělal já nebo Spock nebo Scotty! Jak je možné, že loajální důstojníci Hvězdné lodi prostě jen tak někomu svou loď předají? Vždyť to ani dost dobře nejde…"
     Kirk nevěděl, co by měl říci. Místo toho se obrátil na Spocka: "Pane Spocku, nějaká možnost, že by v oblasti mohla operovat cizí vesmírná mocnost? Například Romulané?"
     "To je krajně nepravděpodobné, admirále. Jak zde již dnes zaznělo, útoky na lodě v dané oblasti zaznamenáváme od konce 40. let. Připomínám, že nemáme žádné informace o tom, že by se v té době podařilo Romulanům úspěšně narušit Neutrální zónu. Navíc, pokud by byla soustava HD 136352 základnou romulanských nájezdníků, šlo by o základnu značně nepraktickou, kvůli již zmiňovanému subprostorovému rušení.
     Trasa na Cerberus, která se stává cílem útočníka nejčastěji, sice na několik místech míjí Romulanskou Neutrální zónu, vždy však v bezpečné vzdálenosti a kromě toho, samotná soustava HD 136352 je od Neutrální zóny ve značné, a troufám si říct, že naprosto bezpečné, vzdálenosti."
     Kirk pokýval hlavou. No jistě, měl se podívat na hvězdnou mapu, než tuto otázku vůbec položil.
     Spock ovšem pokračoval. "Ostatně, je vysoce nepravděpodobné, že by v této sérii incidentů měla své zájmy nějaká cizí mocnost. Už jen proto ne, že útoky Unicorn se všechny odehrály v jedné oblasti vesmíru."
     "Tož pane Spocku," zareagoval Scotty "a což takhle ňáká místní civilizace?"
     "To je samozřejmě možné, nicméně nepravděpodobné. Unicorn představovala nejmodernější konstrukci Federace té doby a je dosti nepravděpodobné, že by civilizace omezená jen na jednu soustavu, mohla být natolik rozvinutá, aby dokázala ovládnout posádku Hvězdné lodě… jakkoliv ani toto nelze zcela zavrhnout jako nepravděpodobné. Například nějakou formu mentálního působení nelze rozhodně vyloučit."
     "Pane Spocku, mohlo by se jednat o civilizaci založenou na jiných principech, než jsou ty všeobecně uznávané? Sám říkáte, že mohli působit na posádku Unicorn mentálně…" Kirk si vzpomněl na Wolirtova slova o tvorech, existujících ve věčné temnotě.
     "Pak by ovšem bylo krajně s podivem, proč by podobná civilizace přepadávala lodě Federace, vykrádala je a unášela jejich posádky."
     "Asi máte pravdu Spocku… myslím, že je na čase dnešní poradu rozpustit… a podívat se, jestli Hendersonovi ještě něco zbylo v baru!"

* * *

     Ve spánku se Richardsovi zdálo, že slyší podivný zvuk… který jakoby snad patřil do jeho snu… zvuk byl čím dál hlasitější… Richards se pomalu probudil. Po několika minutách dospěl k názoru, že onen zvuk se mu rozhodně nezdá. Opravdu, šlo o zvuk spalovacího motoru, přesněji, motorů několika, roztáčených na vysoké otáčky. Zvláštní věc… než přišel na tuto planetu, tak ani nevěděl jak spalovací motor zní… ale tohle byly motory zcela určitě. Zavětřil. No jasně, ve vzduchu cítil typické zplodiny, nejspíš dieselového motoru.
     Pomalu se začal plížit směrem, ze kterého hluk motorů přicházel. Hluk se ozýval z nedalekého údolí… Richards se pomalu sunul tak, aby do údolí viděl on, ale aby jeho samotného pokud možno nikdo neviděl. Na východním obzoru se začínaly rýsovat první ranní červánky.
     A v tu chvíli dole před sebou něco zahlédl. Údolíčko poněkud deformovalo zvuky - a to bylo Richardsovo štěstí, protože jejich zdroj byl díky tomu vzdálen poněkud více, než by se na první poslech zdálo. V údolí pod sebou rozeznával několik neforemných vozidel s pásovými podvozky, s obrněnými věžemi, ze kterých čněly hlavně primitivních děl a kulometů. Tanky!
     "Proboha, co tady dělají…? Vždyť ty vyjíždějí jen když… jen to ne!… starosta sice něco naznačoval, ale nikdo ho nebral vážně… asi to byla chyba."
     Za tanky bylo vidět velká krabicovitá vozidla… obrněné transportéry. Už dokonce slyšel hlasy posádek jednotlivých vozidel a uvědomoval si, jak cize na něj nevzhledné obrněnce působí…
     Posádky se chovaly naprosto nenuceně. Všechna vozidla měla rozsvícená světla a arogantně dávala najevo svou převahu - neboť i kdyby je někdo z vesnice uviděl, co by mohl dělat? Házet kameny?
     Náhle zazněla trubka… Útok! Richards věděl, že se nestačí vrátit do vsi, aby své sousedy varoval, teď se musí schovat on sám.
     Ozvalo se zařvání motorů vytočených do vysokých obrátek… Richards ucítil vlnu smrdutého dýmu z výfuků vozidel. Zaklapaly housenkové pásy… obrněná četa se dala do pohybu.

     II.

     Jsou dny, které se táhnou jak med a nic se během nich nepřihodí - a jsou dny, na jejichž konci má člověk pocit, že od rána snad uplynul celý týden. Dnešní den určitě bude jeden z těch druhých, pomyslel si mimoděk Richards.
     Naprosto fascinovaně sledoval, jak se tanky plynule rozvíjejí útočnou rojnici, jak se hlavně jejich děl zvedají k obloze, jak jejich dělová salva definitivně ukončila klid noci… nad vsí se rozzářilo několik světlic. Úlevou vydechl. Ještě nezačali střílet ostrými náboji.
     Za ohlušujícího řevu svých motorů vrazily obrněnce do vsi. Kolem nich se pohybovaly drobné postavičky pěších vojáků, kteří zdálky vypadali jen jako nějací sluhové ocelových obrů. Nikdo ze vsi proti vojákům nevystřelil… jen několik vesničanů se spíše ze zvědavosti šlo podívat, co se vlastně děje…
     Vojáci začali systematicky obcházet dům od domu. Všechny obyvatele vyháněli ven bez jakéhokoli rozdílu. Richards na okamžik zahlédl, jak se starosta snaží vyjednávat. Chvíli se i zdálo, že ho vojáci poslouchají. Pak ho jeden z nich srazil na zem pažbou automatické pušky a další dva starostu odtáhli hloučku zajatců, který pomalu vznikal na návsi. Šťastnější vesničané se stačili alespoň obléci a obout, ty méně šťastné vyháněli vojáci z domů bosé, jen v nočních košilích…
     Po chvíli Richards pochopil, že se právě stal svědkem jednoho z pogromů, o kterých si starší obyvatelé ve vsi vyprávěli jen šeptem. Docházelo k nim vždy, když se v oblasti vyměnil Vládce… protože ten nový se potřeboval zbavit vazalů toho starého… a poznat vazala mezi obyvateli nebylo nikdy nic jednoduchého. Starší obyvatelé budou nejspíš pobiti rovnou, ti mladší budou umístěni do sběrných táborů na pozorování… a časem nejspíš skončí v nějaké jiné vesnici.
     Jednu výhodu jeho nynější pozice měla. Pokud se dokáže schovat na dost dlouho, mohlo by se mu podařit vojákům uniknout. Ti byli málokdy důslední v hledání ztracených obyvatel… když si ho nevšimli doteď, tak to znamená, že si vůbec nejistí křídla svého postupu a patrně si ho už ani nevšimnou - pokud neudělá nějakou fatální chybu… začal se pomalu plazit k nedalekému lesu. Horečně přemýšlel… už z minulosti věděl, kde v lese roste nějaké ovoce a kde jsou čisté potoky… jistě, žádný zázrak, ale den - dva by s tím měl nějak přežít… a déle údajně žádný pogrom nikdy netrval. A pak se uvidí co dál… ale teď musí sbalit svoje věci a co nejrychleji zmizet z otevřeného pole. Po rozednění by ho vojáci měli jako na talíři - a rozednívat se už začalo.
     Celé dopoledne ležel na kraji lesa schovaný v houští… chvílemi cítil, jak po něm leze nějaký hmyz, ale neodvažoval se pohnout a to ani tehdy, když ucítil, jak se mu zabodává do kůže… ale směrem od vesnice panoval podivný klid. Jen občas zaslechl tlumené hlasy, nějaké zvuky domácích zvířat a vzácně někde v dálce projelo auto nebo tank. V poledne se dokonce odvážil ze svého úkrytu. Opatrně se proplížil na svou pozorovatelnu na poli nad vsí…
     Teprve teď zjistil, že ve vsi ještě pořád všichni obyvatelé jsou… vojáci je ještě stále drželi shromážděné na návsi a právě začali s jejich selekcí… Richards si vzpomněl na hrůzostrašné obrázky z druhé a třetí světové války… nikdy v životě ho nenapadlo, že něčeho takového bude svědkem i on sám…
     Staří, zmrzačení, malé děti … ty všechny vojáci odváděli stranou. Zazněly první výstřely z automatických pušek a první těla se zhroutila bezvládně k zemi.
     Jeden z mladších mužů se náhle vyškubnul svým strážcům a začal prchat… nejbližší voják na něj okamžitě namířil pušku… zazněl ostrý povel a voják svou zbraň opět sklonil. Jeho velitel sáhl k boku a vytáhl svou osobní zbraň. Vzduch prořízl paprsek phaseru nastaveného na omráčení. Uprchlík se zhroutil na zem. Velitel hvízdnul na dva vojáky a nechal ho dotáhnout zpátky do hloučku…
     Aspoň že nestřílel z děl těch tanků… někteří velitelé prý jen tak pro své potěšení nařídili občas střelbu do vesničanů, i když ti odpor vůbec nekladli.
     S očima vytřeštěnýma strachem a žaludkem sevřeným hrůzou se Richards opět stáhl do svého úkrytu. Celý zbytek krátkého dne strávil schoulený do klubíčka, třesoucí se strachy jako osika. Od vesnice se pravidelně neslo suché praskání výstřelů… nakonec zazněl řezavý zvuk phaseru, následovaný dunivým výbuchem.
     Jak jsem se sem proboha dostal…? Co tady dělám…? Proč…? Proč…? Proč…?
     Když se před dvěma roky nechal zapsat na obchodní loď SS Cossack, letící na Cerberus, myslel si, že dobře udělal. Koneckonců, služba na obchodní lodi nebyla zas až tak náročná, byla dobře placená a Hvězdná flotila započítává službu na civilních lodích každému adeptovi do záznamů. A Richards měl sen… sen, který se zdál nyní vzdálenější, než kdykoli předtím. Sen, že jednoho dne bude z obyčejného Richardse alespoň poručík Richards a ještě lépe kapitán Richards…
     Cesta na Cerberus měla trvat zhruba 11 měsíců. Zpátky totéž. Pobyt na místě nejméně jeden měsíc. Dost času na důkladnou přípravu na testy Akademie Hvězdné flotily.
     Jako dnes si vybavoval okamžik, kdy kapitán jejich lodě oznámil, že v letové dráze Cossack se nachází cizí plavidlo, plavidlo, které je pravděpodobně nepřátelské. Vzápětí dostala Cossack zásah slabým torpédem, snad aby si její posádka uvědomila, že nejde o nějaký žert. Cossack opustila warp a zastavila motory. Hned nato byla obsazena výsadkem z oné lodi. Ti muži měli na sobě staré tmavomodré uniformy se zlatými prýmky a donutili posádku Cossack přestoupit na jejich loď. Po několika dnech byla celá posádka nešťastné obchodní lodě vysazena v soustavě Haven a Richards pochopil, proč byla trasa Země - Cerberus tak dobře placená. Šlo o rizikový příplatek - na trase řádila pirátská loď Unicorn.
     A pak už si vybavoval jen krátký pobyt v rozřazovacím táboře, drkotavou jízdu starým autobusem (tehdy jel poprvé v životě ve vozidle se spalovacím motorem) a nakonec skončil tady… v této vesnici, jejíž obyvatele se právě vojáci pravděpodobně chystali zlikvidovat… či přesněji, nejspíš už zlikvidovali… prvních několik měsíců si musel zvykat na zhruba o třetinu kratší den, než byl ten pozemský. Pak se snažil zjistit, jak by se mohl dostat z této planety … a pak přišel dnešní pogrom.
     V svém úkrytu zůstal i přes noc… jen navečer se odplížil ke studánce, aby alespoň trochu uhasil žízeň, která ho pronásledovala. Spal špatně, hlad byl čím dál více neodbytný. Vzpomněl si na své dětství… na noci strávené pod širým nebem, na přípravu jídla na táborovém ohni, na základy táboření ve volné přírodě. Nikdy by ho nenapadlo, že tyhle znalosti bude někdy potřebovat, navíc na planetě vzdálené snad padesát světelných let od Země.
     Ráno se vydal směrem ke vsi. Nijak se nekryl, klidně by se nechal od vojáků sebrat, tak byl jeho hlad silný… bez problému došel až na náves. Po vojácích zbyly jen stopy tankových pásů a kol těžkých nákladních aut. Ves samotná vypadala nedotčeně. Jen mrtvolné ticho, vystřílené nábojnice a zaschlé stružky krve odkazovaly na nedávnou tragédii. Všechny domy byly v celku - až na hospodu. Z ní zůstaly jen čtyři ohořelé stěny. Nakouknul ze zvědavosti dovnitř a ihned se hrůzou stáhnul zpátky. Vojáci naházeli těla mrtvých do hospody a tu pak zapálili phaserem. Mezi popelem se nyní bělaly lidské kosti a vzduch plnil nasládlý zápach spáleného masa… sevřel se mu žaludek … ještě že neměl z čeho zvracet a tak mu z úst vyteklo jen trochu bezbarvé tekutiny…

* * *

     Jsou dny, které se táhnou jak med a nic se během nich nepřihodí - a jsou dny, na jejichž konci má člověk pocit, že od rána snad uplynul celý týden. Dnešní den určitě patří k tomu druhému typu, pomyslel si admirál Kirk, když ho spolu s dalšími důstojníky vezl automatický přístavní člun k Enterprise.
     Hned ráno se v doprovodu pana Spocka a doktora McCoye vypravil do patra, kde předešlého dne navštívil záhadného pana Wolirta - astrologa.
     Dveře s nápisem Astroprůvodce bez problému našel a rázně zazvonil na zvonek. Otevřít mu přišla osoba patrně ženského pohlaví, věku značně neurčitého, v každém případě však vysokého.
     "Račte si přát, pánové?" zaskřehotala, aniž by je pustila do dveří.
     "Dobrý den, chtěl bych mluvit s panem Wolirtem" odpověděl Kirk netrpělivě.
     Osoba se na něj podívala nechápavě. "S kým?"
     "Jmenuje se Wolirt. Je to zřejmě váš astrolog."
     "Tady žádný Wolirt není" zakrákorala babice.
     "A kdy bude?" zvýšil Kirk hlas.
     "Žádného Wolirta neznám. Odpoledne přijde majitel, tak se ho na něj můžete přeptat."
     "Milá paní, odpoledne už budeme několik hodin na cestě…"
     "Pak nechápu, kde je váš problém,…" pohled jí sjel k jeho hodnostnímu označení na rukávě "…admirále. Sem obvykle lidé chodí, abychom jim zařídili cestu vesmírem. Ale to asi nebude váš problém", dodala ironicky.
     Kirk ji rázně odstrčil stranou a konečně vstoupil do kanceláře, kde byla… počkat, ještě včera tady byla astrologická poradna! Teď se tu nacházela jen nepříjemně vyhlížející kancelář…
     Rychle se obrátil k té ženě. "Čím se zabývá vaše firma?"
     "Jsme cestovní agentura. Zajišťujeme výlety…"
     Kirk ani nečekal na konec věty. Rozhlédl se ještě jednou po místnosti. Přísahal by, že je to ta samá, ale jinak zařízená, tohle opravdu vypadalo spíš jako nějaká cestovka. Otočil se a rozzlobeně odkráčel chodbou k výtahu. Za sebou ještě slyšel, jak se doktor McCoy snaží celou situaci alespoň trochu vyžehlit. V duchu ho musel politovat.
     "Ale já ho opravdu viděl, Kostro! Úplně stejně, jako teď vidím vás dva!" Kirkovi stále nešla včerejší podivná událost z hlavy.
     "Kdybych nevěděl, že jsi včera nic nepil, řekl bych, že se ti to zdálo…" odtušil McCoy.
     "Admirále, co se na toho pana Wolirta přeptat na velení Základny 36?" zapojil se do hovoru Spock.
     Kirk zakroutil hlavou. "Ne, to by nešlo, Spocku. Zdejší velitel, admirál Cormick, mne nemá zrovna v lásce, jestli víte co tím myslím. Má pocit, že na admirálskou hodnost má nárok jen takový přestárlý geront jako je on a nikdo jiný. Ten by se mne akorát snažil zesměšnit… proto nám ostatně hodil na krk pátrání po Unicorn."
     "Hele, Jime, nemysli na to. Třeba ses jenom splet. Mohl sis splést patro, křídlo… chodbu… ty kancly jsou přece všechny na jedno brdo… co já vím?" navrhoval doktor McCoy různé možnosti.
     "Vím, že to bylo tam" odpověděl Kirk rezolutně. "Vždyť i ten nápis na dveřích odpovídal… ale máš pravdu, Kostro. Teď nemá smysl na to myslet.
     Ostatně, pane Spocku, co noví členové posádky?"
     "Dostali jsme pouze 75 lidí, admirále, ale to by mělo pokrýt naše potřeby."
     "No to asi bude muset pokrýt naše potřeby, protože se už nikde jinde zastavovat nebudeme… dobrá, jak jsou na tom s kvalifikací?"
     "Vesměs nováčci bez zkušeností…"
     "Úžasné… jdeme na bojovou misi s posádkou tvořenou dětmi…"
     "…a těch několik zkušenějších má za sebou vesměs kázeňské přestupky."
     "Ještě lepší… ne opravdu, čím dřív budeme na cestě, tím lépe…" Kirk se z ničeho nic zarazil a zadíval se z čelního okna člunu. Ten právě míjel loď tvarů značně podivných. Na masivním sekundárním trupu trojúhelníkového tvaru byla připevněna až nepatřičně malá talířová sekce, průměr jejího talíře byl ve srovnání s nejširším místem sekundárního trupu jen zhruba tříčtvrtinový. Na ostatních dvou vrcholcích trojúhelníka byly připevněny pylony s kulatými gondolami warpového pohonu. V zádi masivního sekundárního trupu bylo zřetelně vidět obrovská vrata hangárové paluby. Pod ní se, poněkud nelogicky, nacházela hranatá tryska impulsního pohonu, která značně přečnívala spodní zadní stranu trupu lodi.
     "Pěkná příšera" poznamenal doktor McCoy při pohledu na loď.
     "USS Star Arrow, experimentální plavidlo… a možná budoucnost Hvězdné flotily…" poznamenal Kirk.
     "No fuj, to teda pěkně děkuju" zareagoval odmítavě McCoy. "Co tady vůbec dělá?"
     "Je tu na zkušebním letu, Kostro. Zítra se vrací do Sluneční soustavy. Velí ji jeden z mých spolužáků z Akademie… a málem jsme ji dostali my, tos věděl? Velení původně nechtělo Enterprise rekonstruovat…"
     Člun se od podivně vyhlížející lodi mezitím vzdálil a před jeho přídí se objevila nezaměnitelná silueta Enterprise.
     "Pánové, pohleďte, náš domov daleko od domova…" řekl Kirk zasněně.
     "Nelogický protimluv, admirále" zareagoval Spock. "Jistě, na naši loď lze nahlížet jako na náš domov, ale pak je ona naším domovem, a nikoliv naše rodné…"
     "Spocku…?" doktor jméno téměř zasyčel, jak šeptal.
     "Ano, doktore?"
     "Laskavě buďte zticha! Jim si právě vychutnává pohled na svou jedinou opravdovou lásku, tak ho aspoň chvíli nerušte!"
     Admirál Kirk zůstal k nim otočen zády… Na tváři mu hrál lehký úsměv… V koutku oka mu jiskřila slza…

* * *

     Richards se doplazil do nejbližšího domu. Našel v něm fungující vodovod a zásoby jídla. Pečivo už začínalo být zvlhlé, ale jídlo na plotně bylo kupodivu ještě stále dobré… V posledním okamžiku si uvědomil, že by se neměl po svém nedobrovolném půstu přejídat a už vůbec ne se žaludkem, který je poněkud "na vodě"… přesto se trochu najedl a pak se prostě zhroutil do první postele, kterou našel. Probral se až večer. Dojedl zbytek čerstvých potravin a umínil si, že zítra prohledá ostatní domy, posbírá zásoby a vydá se na cestu. Kam - to on ani sám nevěděl. Ale kdekoliv to bude lepší, než tady, tím si byl jistý.
     Ráno vstal časně, ještě za tmy. Neměl však odvahu rozsvítit… opatrně vyšel ven… nikdo nikde. Udělal si snídani a pak si slíbil, že se na cestu vydá až zítra…
     V domě našel dostatek konzerv, dost na to, aby s nimi vydržel na mnoho dnů a týdnů… a v dalších domech rovněž. Nalezl i dostatek oblečení … a i jeho skromný majetek v jeho skromném útulku zůstal všechen pohromadě.
     Ve vsi nezůstala žádná hospodářská zvířata (vojáci patrně všechna odvezli, případně postříleli) a jediná, která Richards zahlédl, bylo několik zdivočelých koček.
     Skromná knihovna místního kronikáře byla také nedotčena… i kronika zůstala na místě. Konečně se dozvěděl o historii planety Haven III o něco víc než jen dohady…
     To, co v kronice zjistil, se mu vůbec nelíbilo a tak nebyl problém přesvědčit sám sebe každý den, že dnes by ještě neměl odcházet. Koneckonců, dokud měl co jíst, co mu chybělo?
     Od onoho nešťastného dne nikde nebylo vidět žádné vojáky. Tak uplynulo několik týdnů a možná i měsíců… tedy měsíců… Haven III neměla žádný přírodní měsíc. Ale sklon její rotační osy byl podobný jako v případě Země, což vedlo k pravidelnému střídání ročních období a Richardsovi bylo jasné, že do zimy by měl najít nějaké lepší útočiště. Stejně tak mu bylo jasné, že dříve či později nechá nový místní vládce osadu opět osídlit svými lidmi, ale do té doby přece nemusí nikam spěchat…
     Co ovšem nevěděl, bylo, že vojenské hlídky vždy jednou za čas prohlížely dočasně opuštěné vesnice.
     Toho dne nespěchal. Vstal až skoro v poledne. Pomalu vylezl na zápraží a podíval se na oblohu. Bylo zataženo a počasí vypadalo na déšť… ne, dnes ještě nevyrazí… pomalu se otočil a zašel zpátky do domu…
     Ti dva byli schováni v protějším domě už od předchozího večera. Vzduch prořízl paprsek phaseru…

* * *

     "Soustava HD 136352 přímo před námi, admirále!"
     "Výborně, pane Sulu, opusťte warp a přejděte na impuls… chtěl bych si to tu napřed prohlédnout zdálky…" Kirk se dlouze zadíval na planoucí tečku uprostřed bezedné temnoty. Pomalu přenesl pohled na svého vědeckého důstojníka. "Pane Spocku, jsme schopni něco zjistit o té soustavě z této vzdálenosti?"
     "Detekuji deset planet, admirále. Tři - opravuji, čtyři z nich jsou terestrického typu, jedna z nich obíhá mezi dvěma drahami plynných obrů - skutečně fascinující a velice výjimečná konfigurace. Dále detekuji tři plynné obry různých velikostí a dvě velká ledová tělesa na okraji Kuiperova pásu této soustavy. Registruji i jednu planetu typu plynný trpaslík."
     "Deset planet? Spocku, opravte mne jestli se mýlím, ale naše databáze jich zde uvádí jen devět! Takže?"
     "Je nepochybné, že informace Unicorn byly, mírně řečeno, zavádějící od samého počátku."
     "Která planeta chybí v naší databázi?"
     "V databázi chybí planeta VI, ta, která obíhá mezi drahami plynných obrů ve vzdálenosti více než 6 astronomických jednotek od své mateřské hvězdy."
     "Je tam nějaký život, Spocku?"
     "Pochybuji. Předběžné údaje ukazují, že průměrná teplota na jejím povrchu je hluboko pod bodem mrazu, což zcela vylučuje život v té podobě, jak ho známe. Také osvětlení povrchu bude jen velmi nedostatečné pro život našeho typu."
     "A nějaký jiný život?"
     "Nemám dostatek informací, abych mohl učinit jakýkoliv závěr, admirále."
     "Nějaká umělá tělesa? Lodě, vesmírné stanice?"
     "Detekuji neurčité náznaky umělých struktur uvnitř soustavy, Unicorn nejsem schopen zachytit. Nicméně, jen průzkum této soustavy bude natolik fascinující zážitek, že více než vyváží případný nezdar při pátrání po Unicorn."
     "Nějaké planety třídy M, Spocku?"
     "Třetí planeta je bez pochyby třída M, admirále. Naše přístroje detekují kyslíko-dusíkovou atmosféru a značný objem tekuté vody. Více budeme schopni zjistit po přiblížení k planetě."
     Kirk vstal z kapitánského křesla a pomalu přešel blíže k obrazovce. Ukázal na kotouček hvězdy HD 136352. "Takže bezpečně víme, že posádka Unicorn ve svém posledním hlášení lhala… lhala o počtu planet a o třídě jedné z nich…"
     "Navrhuji vypuštění série průzkumných sond, admirále."
     "Návrh schválen, pane Spocku. Uhuro, můžete kontaktovat Hvězdnou Flotilu?"
     "Negativní, admirále. Subprostorové rušení zdejší hvězdy se projevuje už v této vzdálenosti."
     "Co se dá dělat… vypusťte komunikační bóji a uložte do ní všechna data… pro případ, že by se s námi cokoli stalo."
     "Rozkaz pane!"
     Kirk se rozhlédl po můstku a spíš sám pro sebe řekl: "Chci raději hrát na jistotu… pane Spocku, za jak dlouho budeme schopni shromáždit data z našich sond?"
     "Předběžné, nicméně relevantní, závěry bude možno učinit za 24 hodin, admirále."
     "Tak dobrá. Pane Sulu, zastavte loď, nechci do něčeho vrazit plnou rychlostí. Pane Spocku, nastavte vyhledávací senzory na maximum, čistě pro případ, že by se Unicorn náhle objevila. Za 24 hodin očekávám vás, doktora McCoye a pana Scotta v zasedací místnosti."
     "Pane Spocku?"
     Spock se postavil před hlavní obrazovku zasedací místnosti. "Soustava HD 136352 sestává z hlavní hvězdy třídy G2V a deseti planet. Třetí planeta je třídy M." Spock ustoupil kousek stranou, aby umožnil všem volný výhled na obrazovku, kde se objevil záběr jedné ze sond.
     "Tato planeta obíhá svou mateřskou hvězdu ve vzdálenosti 1,004 astronomické jednotky, je tedy v praxi zhruba stejně daleko od zdejšího slunce, jako je Země od Slunce.
     Rovníkový poloměr planety činí 5976,1 km, což je 0,94 poloměru Země. Její hustota činí 5,47 kg/m^2, což má za následek, že přitažlivost na povrchu je pouze 0,93G. Hustota atmosféry této planety je ve srovnání se Zemí pouze dvoutřetinová, přesněji, tato hodnota činí 679 milibarů. Atmosféra je dýchatelná, tvoří ji směs dusíku a kyslíku, s příměsí metanu, amoniaku, vody, kysličníku uhličitého a stopových prvků. Vodní plochy pokrývají 66,2% povrchu planety, oblačná přikrývka v průměru činí 47,2%.
     Teploty na povrchu odpovídají pozemským."
     Kirk se rozhlédl po místnosti. Už jen málokdo sledoval Spockův puntičkářský výklad, ten se však nenechal nijak ovlivnit.
     "Doba rotace planety činí pouhých 16 hodin, 17 minut" pokračoval bez ohledu na to, že mu už skoro nikdo nevěnoval pozornost.
     "Cože Spocku?" zareagoval doktor McCoy náhle. "Jen 16 a čtvrt hodiny?"
     "Tato planeta nemá, na rozdíl od Země, žádný měsíc, který by její rotaci zabrzdil, proto rotuje tak vysokou rychlostí."
     "To musí být docela nepohodlné pro případné obyvatele, co myslíte Spocku?" zapojil se Kirk do diskuse. "Tedy za předpokladu, že tam nějací jsou!"
     "Vše je otázkou zvyku, admirále. Jsem si jist, že zdejší obyvatelé se rotační periodě této planety dokázali přizpůsobit docela dobře."
     "Slyšel jsem správně, Spocku? Řekl jste zdejší obyvatelé?"
     "Přesně tak, admirále. Na povrchu třetí planety detekujeme množství umělých struktur a několik desítek, možná i stovek tisíc životních forem."
     "Druh? Jaký to je druh?" vykřikl Kirk nedočkavě.
     "Ačkoliv to bude bezesporu překvapivé, jsou do značné míry pozemské" odpověděl Spock nevzrušeně.
     "Počkat, tady si musím něco ujasnit" vpadl do diskuse McCoy. "Tato soustava přece nemá být obydlená…!"
     "Leč zcela evidentně je, doktore. Ovšem v oficiálních záznamech není jediná zmínka o založení kolonie v této soustavě."
     "No dobrá… Spocku," řekl Kirk lehce znuděně. "A co první planeta této soustavy?" nadhodil zlehka otázku.
     "První planeta této soustavy je přesně taková, jakou byste mohl v podobné soustavě očekávat, admirále. Malá planeta podobná Merkuru ve Sluneční soustavě."
     "Jaká je její rotace?" Kirk směřoval k cíli, o kterém věděl jen on sám.
     "Vázaná…"
     "Ano…?" vykřikl Kirk.
     "Ovšem díky značné excentricitě její dráhy je doba její rotace rovna 67,77 pozemského dne, zatímco její oběžná doba činí 106,44 pozemského dne. Takže nemá vázanou rotaci, za které by nastavovala své mateřské hvězdě jen jednu svou stranu, pokud vám jde o toto, admirále." Spock evidentně dokázal odhadnout tok Kirkových myšlenek, alespoň částečně.
     "A co Unicorn?" zeptal se Kirk opatrně.
     "Nedetekujeme ji… jakkoliv jsme byli schopni najít celou řadu zbytkových signatur jak impulsního, tak warp pohonu."
     "Tak fajn, pane Wolirte, to bychom zas jednou měli ukázku výbuchu astrologie v praxi… no nic…" pomyslel si Kirk, ale nahlas nic z toho neřekl. "Takže máme jen signatury, ale žádné umělé vesmírné objekty?"
     "Třeba ta Unicorn zrovna vyrazila do akce" navrhl Scott.
     "Unicorn sice nedetekujeme, ale jiné umělé vesmírné objekty ano. Dokonce hned tři. Pravděpodobně primitivní kolonizační lodě."
     "Cože Spocku?" zeptal se Kirk překvapeně.
     "Dvě jsou na oběžné dráze kolem třetí planety, jedna je na oběžné dráze kolem planety VI."
     "To je ta, co chyběla v oficiální zprávě Unicorn, že?" zeptal se doktor McCoy.
     "Správně doktore. Pánové, náš předběžný průzkum ukázal, že planeta VI může zdrojem mnoha vzácných prvků a nerostů - a proto zřejmě bylo nutné její existenci utajit. Federace by se zcela nepochybně pokusila o geologický průzkum tamních nalezišť - a tím by došlo i k prozrazení kolonie na třetí planetě."
     Můstek Enterprise působil dojmem zdánlivě normálního provozu. Kapitán se sice vzdálil (kdo byl vlastně doopravdy kapitánem Enterprise - Kirk s hodností admirála, nebo Spock s hodností komandéra?), ale na můstku vše probíhalo podle běžné rutiny. V kapitánském křesle seděl Sulu, který si lehce znuděně pohrával s ovládacími prvky. Chekov se najednou zvedl ze svého místa taktického/bezpečnostního důstojníka, přešel ke kapitánovu křeslu, postavil se do míst, kde obvykle stával Spock a spustil:
     "Co myslíte, kapitáne Sulu, že na nás naše načalstvo na té své poradě chystá?"
     Sulu se v kapitánském křesle překvapeně otočil. Kousek od něj stál Chekov, v typické póze pana Spocka a snažil se tvářit naprosto nezúčastněně. Na okamžik si nebyl Sulu jistý, jestli se má začít smát rovnou, nebo jestli má na Chekovovu hru přistoupit a začít se smát až za chvíli. Rozhodl se pro druhou možnost.
     "A co si myslíte vy, pane Chekove?" zeptal se s potlačovaným smíchem po chvíli.
     "Logika říká, že naše načalstvo bude chtít pokrýt co největší prostor v co nejkratším čase" odpověděl Chekov opět ve Spockově stylu. "A protože byl nedávno na Enterprise přidělen člun vhodný i pro samostatný průzkum planet, jeví se mi jen logické, že bude využit."
     "Excelentní logika, pane Chekove" Sulu se musel přemáhat čím dál víc. "A kdo té expedici bude podle vaší logiky velet?"
     Chekov na okamžik opustil svou pózu, ale hned se zase vrátil do role. "Myslím, že vhodným kandidátem na velitele by byl jistý kormidelník, který už před časem žádal o přidělení samostatné mise v rámci plnění nějakého širšího úkolu."
     "Dobrá úvaha. A kdo ho bude podle doprovázet?"
     "Člun James Cook má kapacitu dvacet osob. Myslím, že dalším členem posádky bude jistý…" Chekov najednou změnil postoj, přestal se tvářit jako Spock a místo toho nasadil zkroušený výraz "nešťastný velitel lodní ostrahy, ze kterého určitě udělají prvního důstojníka na étom škopku."
     Uhura, který celý výstup ze svého stanoviště sledovala, to už nedokázala vydržet a nahlas vyprskla smíchy. Už nikdo na můstku neudržel vážný výraz.
     "Pavle, to se ti povedlo…!"
     Chekov se omluvně usmál. "Doktor McCoy vždycky říkával, že mne prý Spock kazí, tak jsem si to vyzkoušel, jaké to je, být jako on" pokrčil rameny.
     "A co myslíte, kdo další poletí na tu výpravu?" pokračoval Sulu.

     "Myslím, že dalším vhodným kandidátem by byla doktorka Chapelová" pokračoval Kirk ve výčtu členů posádky určených pro expedici ve člunu James Cook.
     "Jo, to teda jo, Jime! S tím rozhodně souhlasím! vykřikl McCoy nadšeně. "Aspoň mi na chvíli přestane převracet nemocnici naruby!"
     "Admirále, zbývá vyřešit, kdo zastoupí pana Chekova" upozornil Kirka Spock.
     Kirk přejel pohledem po všech přítomných a na okamžik se zatvářil nerozhodně. "Ano, to je trochu problém," dodal po chvíli váhání neurčitě. "Protože při té bitvě s klingony jsme přišli i o tehdejšího zástupce pana Chekova. Máme sice někoho nového, ale nevím, jestli mu můžeme svěřit lodní bezpečnost."
     "O koho jde, Jime?" zeptal se McCoy.
     Místo Kirka zareagoval Spock. "Jde o praporčíka Powella. Byl nám přidělen na Základně 36 a jeho služební záznam není zrovna oslnivý."
     "No a to je ňákej problém? zeptal se Scotty udiveně. "Spousta řáckejch chlapů má nějakej ten menší škraloup v papírech. Šak i my šici tady, že jo… já navrhuju, abychom si s ním promluvili - a pak se uvidí!"
     "Musím souhlasit," připojil se Kirk. "Jen mám strach, že z jednoho interwiev mnoho nezjistíme…"
     "Pokud se někdo ptá, jestli jsem pro, aby ten člověk dostal šanci, tak tedy jsem pro" prohlásil z ničeho nic McCoy. "Jime, nech ho zavolat."
     "Takže je to jasné" rozvíjel Chekov své spekulace. "Poletíme tam já, Sulu,…"
     "Tak moment, moment, Pavle," zarazil ho Sulu s úsměvem. "Já mám být kapitán!"
     "Och, tak točno, komandir" opravil se Chekov a pokračoval: "Dál poletí doktorka Chapelová - a to bude asi z důstojníků všechno. Možná dostaneme jako šéfa bezpečnostního družstva Barnese…"
     "A kdo koho nahradí na můstku, Chekove? zeptala se Uhura.
     "To je jednoduché, Uhuro. Vy nahradíte Sulua, vás nahradí Kyle, mne nahradí Powell a na místě navigátora zůstane DiFalco. A to bude všechno. Akorát nevím, jestli Mike Powell dostane moje místo.
     "Praporčíku Powelle, posaďte se prosím."
     "Děkuji, pane!"
     "V pořádku…" Kirk si mladého muže z lodní bezpečnosti pozorně prohlížel. Powell nevypadal na někoho, kdo by byl rozený potížista. Ale měl vzhled a vystupování člověka, který si je jist svými názory a který je ochoten za nimi jít i do pekla.
     "Asi netušíte, proč jsme vás sem pozvali…"
     "Ne pane, to opravdu nevím" odpověděl Powell popravdě. Necítil se v palbě pohledů čtyř veteránů Hvězdné Flotily ve své kůži - slyšel, že v této místnosti se může konat i polní soud a měl nepříjemný pocit, že zrovna u jednoho, byť neoficiálního, soudu je. Na lavici obžalovaných. A obhájce se zapomněl dostavit.
     "Jde o to, že v rámci průzkumu soustavy HD 136352 zaujme váš nadřízený, nadporučík Chekov, pozici prvního důstojníka na hvězdném člunu James Cook, což ponechá místo velitele lodní bezpečnosti dočasně neobsazené. A z vaší hodnosti i kvalifikace vyplývá, že nejvhodnější kandidát na tuto pozici jste vy. Budu k vám ovšem upřímný, nejsme si zde jisti" Kirk ukázal kolem sebe "jestli vám vůbec můžeme tak zodpovědnou funkci svěřit."
     Powell se zhluboka nadechl. Věděl, že dříve či později na tuto otázku dojde. No, teď se ukáže, jestli má alespoň trochu štěstí…
     "Ale myslím, že tu funkci Mikovi admirál nakonec dá. A to z toho důvodu, že by ho jinak musel jmenovat na Jamese Cooka a to se mu bude chtít ještě méně" uvažoval Chekov nahlas. "A kdyby ho úplně vynechal, mohl by si Powell celkem oprávněně stěžovat, že byl při přidělování úkolů nepochopitelně přeskočen. Takže tu funkci dostane."
     "Pavle, mám pro tebe speciální titul!" prohlásil najednou Sulu. "Jmenuji tě hlavním lodním jasnovidcem, ať už na jakékoliv lodi - ale pod podmínkou, že budeš mít vždycky pravdu. Teď nám ještě pověz, co budeme podle tebe zkoumat."
     "Budu mít pravdu, Hikaru, budu ji mít. Vždyť je to zcela logické a každý by na to mohl přijít."
     "Zřejmě se v kurzu pro bezpečnostní důstojníky probírá i čtení myšlenek ve stylu Sherlocka Holmese," poznamenala Uhura.
     "Možná se budete všichni divit, ale i to se tam probírá" odpověděl Chekov s vážnou tváří. "Ale, teď k tomu, kam poletíme. Je to jednoduché. Na planetu VI. Je to jasný sekundární cíl. Planeta III je cíl primární - bez jakékoli debaty a ten si bude admirál chtít nechat pro sebe."
     "Myslím, že jsme se dohodli, pánové" řekl Kirk, když za Powellem zapadly dveře. "Praporčík Powell převezme velení lodní bezpečnosti až bude Chekov na misi." Už se zvedal od stolu, když Spock z ničeho nic pronesl:
     "Učinil jste velmi logické rozhodnutí, admirále."
     Kirk se zarazil v pozici mezi sedem a stojem. "Co prosím, pane Spocku?" zeptal se překvapeně.
     "Chválím logiku vašeho rozhodnutí vyslat člun James Cook na samostatnou misi, protože…"
     Kirk se rezignovaně posadil. "Vždyť se to nabízí samo…"
     Teď se pro změnu zarazil Spock. "Jsem rád, že to říkáte s takovou samozřejmostí, admirále. Ne každý velící důstojník by byl ochoten vyslat své lidi tak chladnokrevně na misi, která je ze své podstaty sebevražedná."
     Scott i McCoy dokázali na Spocka jen vytřeštěně zírat.
     "Promiňte, Spocku…?" znejistěl Kirk.
     "Víme, že se v této soustavě Unicorn bezpochyby nachází. Je nám také zcela jasné, že její posádka svou loď ukryla někam, kde ji nemůžeme snadno vypátrat. Je jen logické, vyslat člun jako návnadu…"
     "Tak dost!" vykřikl McCoy. "Vy jeden zelenokrevnej nelidskej…"
     "Mírni se, Kostro" napomenul Kirk svého přítele. "Spock má totiž pravdu. James Cook má opravdu sloužit i jako návnada na Unicorn…"
     "Cože? To snad nemyslíš vážně, Jime? Ty posíláš naše nejlepší důstojníky na sebevražednou misi?" doktor McCoy odmítal uvěřit svým uším.
     "Ne… neposílám je na sebevražednou misi. Posílám tam naše nejlepší důstojníky právě proto, aby se z té mise nestala mise sebevražedná. Enterprise neměla nikdy lepšího kormidelníka než je Sulu a lepšího navigátora, než je Chekov. Člun James Cook je rychlý a obratný. V otevřeném vesmírném prostoru sice žádné Hvězdné lodi neuteče, ale uvnitř soustavy dokáže vymanévrovat prakticky všechno. A po většinu doby Enterprise od něj bude maximálně jednu světelnou hodinu. A nikdo nepochybuje o schopnosti Enterprise si s Unicorn poradit." Zakroutil hlavou. "Nikdo…" řekl spíš sám pro sebe. "A popravdě, žádný plán se neobejde bez rizika, A toto je riziko plně ospravedlnitelné a přijatelné…"
     "Jime, proboha, Jime… víš co to říkáš?" McCoy se konsternovaně díval na Kirka. "Teď mluvíš jako admirál, ne jako člověk! Mluvil bys takhle jako kapitán lodi? Nemyslím…"
     "A co mám podle tebe dělat?" rozčílil se Kirk. "Čekat až Unicorn přepadne další civilní loď? Nemůžu obětovat posádky civilních lodí jen kvůli tomu, abych ušetřil posádku lodi vlastní…"
     "Takže aby admirál"(na slovo admirál dal McCoy až nezvyklý důraz) "Kirk splnil svůj úkol, půjde i přes mrtvoly. Velmi dobře. Ještě že to vím." McCoy se zvedl od stolu a zamířil nasupeně ke dveřím. Ve dveřích se otočil. "Teď, když mne pan admirál laskavě omluví, půjdu sepsat závěť. Začínám chápat, jak bylo možné, že jsme na poslední misi přišli o více než 80 lidí."
     Kirk zůstal zaraženě sedět u stolu, neschopen slova. Scott nevěřícně zíral střídavě na Kirka a na dveře, kterými odešel doktor McCoy.
     "Kdybych byl člověk, myslím, že mou reakcí by bylo počkat, až se doktor McCoy vyzuří a pak bych se mu celou věc pokusil ještě jednou vysvětlit. Nejlépe nad sklenicí nějakého pití" řekl pomalu Spock. "Kdybych byl člověk…"
     Kirk mu věnoval udivený pohled, ale nic neřekl.

     III.

     Horké letní odpoledne někde v mírném pásmu na Zemi. Přesně takové prostředí panovalo na povrchu Haven III, když se tam výsadek z Enterprise zhmotnil. Hvězda HD 136352 zářila vysoko na obloze a bylo příjemné opět cítit na tváři ničím nefiltrovaný sluneční svit… dokonce stejné hvězdné třídy, jako má Slunce.
     Zdejší lidé svou hvězdu podle všeho nazývali prostě slunce (s malým "s" v psaných textech), případně Haven-S, to v situaci, kdy bylo zapotřebí mateřskou hvězdu soustavy nějak odlišit od hvězd jiných.
     Všechny myslitelné údaje o zdejším systému odhalila prohlídka obou lodí, opuštěných na orbitě Haven III. I ty lodě samotné byly… podivné. Zcela určitě šlo o specifickou úpravu klasické řady DY-100, ale tyto lodě byly přizpůsobeny pro transport mnohem většího počtu osob, než kterákoli jiná loď té řady - nebo své doby. Oběma lodím chyběly hlavní reaktory a všeobecný názor na palubě Enterprise byl, že si je kolonisté vzali s sebou na povrch planety - detekovat se ovšem podařilo pouze jeden. Ten druhý byl patrně vypnutý… a nejspíš už docela dlouho, protože Scotty nedokázal zaměřit ani jeho reziduální záření.
     Ovšem to nejzajímavější byl u obou lodí systém mezihvězdného pohonu. Nebyl sice nadsvětelný, nicméně i tak byly ty lodě schopny vyvinout na svou dobu úctyhodnou rychlost. Celých 0,9c - a to vše nejméně padesát let před vynálezy doktora Cochrana a jeho týmu. I doba startu ze Země byla podivná: v posledních dnech roku 2004, jednoho z mála klidnějších roků na Zemi té doby. Na lodích se podařilo nalézt spousty vzorků vybavení, oblečení i zbraní.
     Průzkum z oběžné dráhy dle očekávání potvrdil, že Haven III byla osídlená, což rovněž víc otazníků přineslo než vyřešilo. Kdo ji osídlil? A proč není v oficiálních záznamech Země a potažmo Federace o této kolonizační expedici nikde ani zmínka?
     Na lodích se podařilo v poloprázdných skladech nalézt i nějaké oděvy a vybavení. Některé oděvy přešila lodní dílna Enterprise tak, aby členům výsadku "sedly". Záběry z oběžné dráhy prozradily, že móda na Haven III evidentně stagnuje a že k žádným výrazným změnám v oblečení u lidí na povrchu za poslední dvě století nedošlo.
     Kirk rozhodl, že si tým byl vezme s sebou menší množství ryzího zlata. Bylo zřejmé, že na povrchu bude nutné za všechno platit a všichni na palubě Enterprise předpokládali, že si kolonisté přivezli ze Země i peněžní systém založený na zlatě. Celá skupina měla předstírat, že její členové jsou zlatokopové, kteří v nedalekých horách našli rudnou žílu a teď se se svým úspěchem vracejí zpátky do civilizace. Pokud by se někdo zeptal kde, měl Spock dokonce připravenou krycí historku na základě průzkumu provedeného z oběžné dráhy.
     Výsadek se skládal z admirála Kirka, doktora McCoye, pana Spocka a dvou mužů z ostrahy, Evanse a Sokolovského. Posledním členem výsadku byl poručík Cavendish, jehož vedlejší specializací byla pozemská historie 20. a 21. století. Kirk doufal, že výsadek dopadne tentokrát lépe, než když naposledy s sebou vzal historika… tedy vlastně historičku.
     Výsadek byl, kromě běžného vybavení příslušnými trikordéry, phasery a dalšími drobnostmi, vybaven i palnými zbraněmi nalezenými na obou lodích. Až na doktora McCoye měli všichni členové u sebe kromě phaseru i automatickou pistoli a praporčík Evans měl pod kabátem schovaný dokonce malý samopal a několik zásobníků. Kirk měl za to, že pokud se bude muset výsadek bránit někde v přítomnosti svědků, nebylo by nejvhodnější používat phasery, přinejmenším z hlediska utajení.
     Vzduch se tetelil horkem a byl plný bzukotu nějaké místní formy hmyzu. Jedno z těch stvoření okamžitě přistálo doktoru McCoyovi na tváři a promptně do něj zabodlo svůj sosák.
     "Zatraceně… au!" vykřikl McCoy a dotěrné stvoření zaplácl. Snažil se očistit si ruku kapesníkem a spíš pro sebe žbrblal: "Teda komáři tu koušou jak na Zemi… to se musí nechat!"
     To zaujalo pozornost pana Spocka, který začal svým trikordérem scanovat nejprve pozůstatky tvora, kterého McCoy rozplácl a pak i další z tvorů, kteří v hejnech neustále kroužili kolem.
     "Vědecky vzato, doktore, ti zdejší komáři, jak je nepřesně nazýváte, nemají s komáry ze Země nic společného. Už jejich vnější vzhled je jiný. Pozemští komáři mají šest nohou. Tito jich mají 8. Pozemští komáři mají složené oči, tito živočichové mají oči jednoduché. To nemluvím o rozdílech v jejich vnitřním…"
     "Zatraceně, Spocku, já jsem doktor a ne taxonom! Když to bzučí jako komár, lítá jako komár a kouše jako komár," (mezitím doktor McCoy mlaskavě zaplácl dalšího z těch tvorů) "tak to u mne je komár, i kdyby to jinak vypadalo třeba jako vaše babička!"
     "Tuto poznámku shledávám vysoce urážlivou, doktore. Nemusíte přirovnávat žádného z mých předků ženského pohlaví ke zdejším formám obtížného hmyzu, pokud to tedy je hmyz."
     "Však víte, jak jsem to myslel" snažil se vycouvat z hrozící hádky McCoy. "Mne teď daleko víc zajímá, jestli ty potvory třeba něco nepřenášejí" začal svým trikordérem prohlížet pozůstatky tvora, které zůstaly na kapesníku.
     "Nemělo by nám hrozit nebezpečí, vždyť tady žijí lidé…" vmísil se do rozhovoru Kirk.
     McCoy mu věnoval útrpný pohled. "A že si místní za těch dvě stě let mohli vyvinout imunitu vůči zdejším chorobám, to je pochopitelně mimo dosah tvého admirálského rozumu, že Jime…" poznamenal McCoy, zatímco dokončoval kontrolu. "Každopádně, nevypadá to, že by ty potvory přenášely nějaký patogen se kterým by si naše preventivní očkování nedokázalo poradit" dodal poněkud klidněji po chvíli kroužení senzorem trikordéru nad vzorky. "Přesto mi přijde jako docela dobrý nápad nechat si z lodi poslat nějaký repelent, protože jinak nás tu ty potvory prostě ukoušou." Doktor už ani nevnímal jednotlivé kousance. "Standardní dávka přípravku Ini-61 bude stačit."
     "Dobře, Kostro" řekl Kirk. "Pánové Spocku, Evansi, Sokolovský - vytvořte perimetr. 20 metrů." Aktivoval komunikátor. "Kirk volá Enterprise."
     "Tady Enterprise - výsadku, slyšíme vás hlasitě a čistě."
     "Uhuro, ať nám z nemocnice pošlou 6 dávek přípravku Ini-61…" Obrátil se k McCoyovi "Budeme ještě něco potřebovat? Ten jen zavrtěl hlavou. "Jinak snad máme všechno, Jime."
     "Rozumím admirále, ještě něco?"
     "To bude všechno, Uhuro. Pokračujte podle plánu. Kirk - konec."
     Za okamžik se už v jiskřivém oparu zhmotnila malá nádobka se šesti bílými tabletami.
     "Spocku, Evansi, Sokolovský, pojďte sem!" zavolal Kirk ostatní členy výsadku. "Jak dlouho tohle vydrží, Kostro?"
     "Ve zdejších podmínkách? Asi měsíc. Měsíc prostě zdejším potvůrkám nebudeme vonět ani chutnat. Takže krev si budeme pít akorát navzájem" dodal McCoy ve zjevné narážce na předchozí hádky.
     "Pane," osmělil se poručík Cavendish "svědí mne ten implantovaný transceiver s univerzálním tlumočníkem."
     "Poprvé na takovéto misi, pane Cavendishi?" zeptal se Kirk pobaveně.
     "Ano, pane."
     "To je normální… časem si zvyknete. Jednu dobu jsem v hlavě měl horší věci, než jen tohle. A tohle ani není v hlavě. Navíc se to po pár týdnech samo rozpadne… Bez toho by nás Enterprise taky nemusela najít. A my bychom nerozuměli místním…"
     "To všechno chápu, pane, ale…"
     "Snažte se na to nemyslet, pane Cavendishi. To se poddá. Pojďme pánové, máme tady hodně práce!"

* * *

     Ledový vichr bičoval okna a stěny důlní základny na planetě Haven VI. Řídký nedýchatelný vzduch byl promíšen s jemnými kamenným prachem a drobnou ledovou tříští… konstrukce základny s vichrem podivně rezonovala a každou chvíli se odněkud z jejích hlubin ozvalo teskné zakvílení meluzíny…
     Jediné ze tří křídel základny jevilo známky života. Skromné osvětlení zápasilo s nepřekonatelným přítmím všude kolem…
     "Dilithium, Pergium, Uran, dokonce ve stopovém množství Plutonium… tahle planeta je ráj pro mineralogy…" odečítala mladá žena v uniformě praporčíka Hvězdné Flotily údaje z počítače. Je to spíš dívka než žena, napadlo Chekova, kdykoli se na ni podíval.
     "A peklo pro obyvatele, to jste chtěla říct, praporčíku?" poznamenal Sulu. "Je to tu horší než na Rigel XII, dokonce ještě horší než na Alfa 117. Tam se alespoň dala atmosféra na povrchu dýchat…"
     "Ja neznaju, kdy by chotil dýchať cosi, co má tlak 11,4% pozemské atmosféry… i kdyby v tom nakrásně byl kyslarod…" ozval se Chekov.
     "Pane, přísně vzato tu nějaký kyslík je…" ozvala se praporčík, která předtím odečítala údaje z počítače.
     "Ale hlavně je tu vodík a hélium… pak teprve trocha dusíku a kyslíku" poznamenal Sulu trpce. "Praporčíku… praporčíku…" Sulu si evidentně nedokázal vybavit dívčino jméno.
     "Bryanová, pane. Praporčík Kathryn Bryanová" připomenula mu své jméno.
     "Praporčíku Bryanová… dokážete zjistit z počítače základny, jak dlouho je to tady už opuštěné?"
     "Pokud tam ta data jsou, tak to určitě zjistím, pane" řekla lehce dotčeně.
     Chekov se zatím díval na ztemnělou krajinu za oknem. Sulu se postavil vedle něj.
     "Průměrná povrchová teplota -164,2 stupně Celsia…" nadhodil Chekov. "Na rovníku za poledne občas stoupne i na hřejivých -138 stupňů…"
     "A v noci na pólech klesá až na -192, já vím, Pavle" doplnil ho Sulu. Oba se zarazili, zasmáli a zároveň ukázali na jeden z PADDů, který ležel na stole vedle nich a který zobrazoval veškerá relevantní data o planetě.
     "Nu vot, alespoň den je tu zhruba stejně dlouhý jako na Zemi… 23 hodin a 20 minut.
     Sulu se ušklíbl. "Takže nás může těšit, že tu máme skoro stejný den jako na Zemi?"
     Chekov neodpověděl a jen zadumaně přikývl.
     "Myslím, že je na čase zjistit od týmu doktorky Chapelové, jak na tom jsou s přípravou obytných prostor."
     I na oběžné dráze Haven VI našli jednu z lodí upravené třídy DY-100. A také jí chyběl hlavní reaktor a bylo jasné, že sloužila hlavně jako orbitální základna a překladiště surovin. Základna Haven VI se nacházela, technicky řečeno, v tropické oblasti planety, přibližně na 19. stupni jižní šířky.
     Nebylo tak docela jasné, proč byla základna vlastně opuštěna. Ve slojích pod základnou bylo podle všeho nerostných surovin ještě stále dost a také většina vybavení základny nevypadala, že by byla nepoužitelná.
     Někdo nadhodil teorii, že těžba byla utlumena poté, co začala Unicorn přepadávat lodě. Některé z jejích obětí byly rudné frachťáky, které přepravovaly stejné nerostné suroviny, které bylo možno najít pod povrchem Haven VI. To však nevysvětlovalo, proč byla základna opuštěna úplně - a evidentně dost narychlo.
     Základna samotná měla tři křídla, jedno z nich směřovalo zhruba na jih a sestávalo z hangáru a dílenských prostor pro údržbu a opravy nákladních člunů. Ve druhém, západním, křídle byly ubytovací prostory a ve třetím, severním, zázemí pro důlní provoz. Pod tímto křídlem také začínal vlastní důl, který byl podle údajů ze sond velmi rozsáhlý. Toto křídlo nebylo hermetizované a podle všeho nikdy ani být nemělo.
     Konstrukce budov byla velmi primitivní, z větší části šlo o podzemní instalace. Základna byla evidentně postavena podle stejného vzoru, jako základny na Měsíci na přelomu 20. a 21. století. Jen na několika místech vyčnívaly budovy nad povrch - i tak šlo většinou o šedivé zdi bez oken.
     Jimmy C (tak posádka záhy překřtila svůj člun) přistál nejprve na přistávací ploše u hangáru. Ukázalo se však, že tato část základny je poškozena nejvíce ze všech a vrata hangáru nešla za žádnou cenu otevřít.
     Člun se proto opatrně přesunul k obytnému křídlu základny, kde se také podařilo jedny vchodové dveře úspěšně odblokovat. Tehdy posádka člunu zjistila, že celá základna je nejen bez vzduchu, ale i bez energie. Provizorně se podařilo část obytného křídla utěsnit a natlakovat. Jako zdroj energie prozatím posloužil reaktor člunu.
     Všichni napůl očekávali, že v obytné části najdou mrtvoly obyvatel základny - ale ničí tělesné pozůstatky se najít nepodařilo. Bylo zjevné, že tuto část základny obyvatelé opustili sice ve spěchu, ale zřejmě spořádaně a všichni.
     "Zde v těchto místech detekujeme zeslabení pláště hangárové části základny" praporčík Bryanová ukazovala na monitoru počítače místo, kterým podle všeho došlo k úniku vzduchu ze základny.
     "Dá se tam dojít z vnějšku?" zeptal se Sulu.
     "Těžko říct, pane, ale podle našich fotografií je ta část základny z vnějšku špatně dostupná… bude lépe tam jít vnitřkem."
     "Pavle?"
     "Da, komandir…" ozval se Chekov tiše. "Vezmu si pár lidí a ve skafandrech to tam prozkoumáme. Vypadá to, že tahle základna má celkem dobře vyřešený systém přepážek. Nebude problém všechno za námi zavírat, tak jak budeme postupovat. Museli tenkrát opravdu spěchat, když za sebou nechali všechno pozotvírané…"
     "Doktorko?"
     "Zdejší marodka je ještě stále v dehermetizované části základny, pane Sulu" odpověděla doktorka Chapelová. "Trochu se děsím toho, co tam můžeme najít."
     "Chápu" přisvědčil Sulu. "Lidi, máme tuhle základnu prozkoumat a zjistit o této planetě co nejvíc. Nechci žádné zbytečné riziko. Do dolu se pouštět nebudeme, ten tu může počkat na nějakou příští výpravu. Ale chci zjistit, co se tady stalo a proč byla tahle základna opuštěna. Tak se dejme do práce!"

* * *

     "Jime, ten tvůj plán se mi moc nelíbí…" doktora McCoye evidentně něco trápilo.
     Kirk se na něj úkosem podíval. "Abych byl upřímný, mně se taky nelíbí. Ale chci, aby Enterprise odvysílala subprostorem všechno, co jsme zatím zjistili. Ani ne za týden pozemského času je zpátky a může nás vyzvednout. Z tohoto hlediska jsme postradatelní vlastně všichni…" dodal Kirk spíš sám pro sebe.
     "Ale je ti, doufám, jasné, že tím tvůj plán nalákat Unicorn na Jamese Cooka efektivně vybuchl?"
     James Kirk místo odpovědi jen pokýval hlavou.
     Kráčeli po cestě mezi rozlehlými obilnými lány. Vysoké letní nebe nad nimi zdobily nadýchané bělostné obláčky. Všechno vypadalo tak idylicky…
     "A co když se Unicorn mezitím ukáže? Co potom? nepřestával dorážet McCoy.
     Kirk se uprostřed kroku zarazil. "Víš, Kostro, cosi mi říká, že Unicorn to od Vigilant dost schytala. Prostřelená gondola je v každém případě vážné poškození a její oprava obvykle trvá dost dlouho, pokud nemáš k dispozici náhradní. A že by Unicorn měla k dispozici záložní gondolu typu, který se už padesát let nevyrábí?" Pokrčil rameny. "To se mi nezdá. Podle mne si někde tiše líže rány a její posádka nemá na nějaké nenadálé útoky ani pomyšlení. Naopak, my ji budeme muset nakonec z jejího doupěte doslova vykouřit."
     "Snad máš pravdu, Jime" souhlasil váhavě McCoy.
     Díky Kirkově zastávce zůstali oba poněkud pozadu za zbytkem skupiny. Teď si toho všiml Spock, který k nim přiběhl rychlým krokem. "Admirále, doktore…"
     "Ano, pane Spocku?"
     "Dokončil jsem analýzu zdejšího prostředí. Hladina UV záření je zde mírně nad bezpečnou normou. Doporučuji používat sluneční brýle."
     "Ach, ano" rozpomněl se Kirk. "Scottyho brýle." Sáhl do kapsy a vytáhl z ní naprosto tuctově vyhlížející pouzdro. Západka klapla a v jeho ruce se objevily obyčejné sluneční brýle. "Jakže to Scotty říkal? Na slunci chrání před světlem, ve tmě světlo naopak zesilují, takže fungují jako noktovizor, dále umožňují přesný odhad vzdálenosti, střelbu od boku a spoustu dalších věcí. A co je hlavní, jsou ve zdejším prostředí relativně nenápadné."
     "Nejmenoval se některý ze Scottyho předků James Bond?" zeptal se McCoy.
     "Spíš bych řekl, že Agent Q…" poznamenal Kirk a brýle si nasadil. On i McCoy vyprskli smíchy téměř současně. Spock se na ně udiveně podíval. Nestačil už nic říct, protože po cestě se k jejich skupině hnal uřícený praporčík Sokolovský, kterého Kirk vyslal napřed.
     "Admirále, po cestě proti nám někdo jde!"
     "Dobře, pane Sokolovský. Pánové, je na čase, abychom uskutečnili první kontakt se zdejšími lidmi! Spocku, schovejte vaše uši!"
     "A odkaď dete, pánové?"
     Kirk si venkovského chlapíka prohlížel a říkal si, jestli je tak kurážný, nebo naopak hloupý, že se jich tak vyptává tak otevřeně. Ale třeba to jen patřilo ke zdejším zvyklostem. Venkovan se však nehodlal nechat vyvést z míry Kirkovou neochotou odpovídat. "Nu to víte, na naší državě vídáme hosty z daleka jen málokdy. Ste z jiný državy, ne?"
     "Ano, jsme z jiné državy… přesněji jdeme z hor…" odpověděl mu Kirk vyhýbavě.
     "A táák," vědoucně pronesl muž. "No, nechci se vyptávat… já jen tak, aby řeč nestála, že jo…"
     "Jak daleko to máme do vaší vsi?" vstoupil Spock nekompromisně do rozhovoru. Muž mu věnoval podezíravý pohled. "Zrovinka támhle za kopcem… asi budete potřebovat ubytování na noc, hádám."
     "To opravdu ano" přisvědčil Kirk.
     "Hospoda je hned na kraji vesnice, nemůžete ji minout. Možná se tam večer zastavím. Tak zatím nashle, pánové!"
     "Jsou to bezpochyby pozemšťané, Jime. Původem vesměs ze střední a východní Evropy, slované, trochu kelti a germáni, občas něco exotičtějšího. Prostě to, co bys mohl v dané oblasti čekat na přelomu 20. a 21. století."
     "Díky, Kostro. Udělej o tom zápis, jakmile budeš moci. Pane Cavendishi?"
     "Admirále, prošli jsme s Evansem celou vesnici. Typická středoevropská vesnice přelomu 20. a 21. století. Některé budovy jsou jakoby moderní, některé nesou architektonické rysy 18. a 19. století. Žádná z nich však není starší než nějakých dvě stě let…"
     "Takže všechny vznikly až po příletu těch lodí… Děkuji vám, pane Cavendishi."
     Jak se slunce rychle chýlilo k západnímu obzoru, hospoda se pomalu plnila.
     K pití měl hospodský jen nevalně vyhlížející pivo a s jídlem to nebylo o mnoho lepší. Ihned po příchodu mu Kirk zaplatil malým zlatým valounem a hospodský se nyní mohl samou ochotou přetrhnout.
     Nocleh se jim podařilo nakonec získat v zadní místnosti hostince. Kirk odhadoval, že svým zlatem si předplatil nejméně týdenní pobyt s plnou stravou. Ale to ho netrápilo… daleko víc ho trápilo, že na povrchu Haven III nebylo prozatím po nějakých vesmírných pirátech ani stopy.
     Z oběžné dráhy se jim podařilo zaměřit fungující reaktor, který musel pocházet z jedné z lodí na oběžné dráze. Nalézal se v nedalekém městě, pod komplexem budov, který připomínal ze všeho nejvíce hrad.
     Kirk rozhodl, že přímý výsadek do města by byl příliš nápadný, proto se výsadek vydal nejprve do vesnice vzdálené cca. 50 kilometrů od města. Teprve po shromáždění nějakých informací se měl výsadek přesunout blíže k hradu - a pokud možno za využití zdejšího dopravního systému.
     Obyvatelé vesnice se od skupinky z Enterprise drželi stranou. Několikrát za večer se Kirk, Cavendish nebo Sokolovský snažili s nimi zapříst hovor na nejrůznější témata, ale nikdy nebyli úspěšní.
     Když hospodský vyhlásil zavírací hodinu, tak najednou zůstali členové výsadku v lokále sami.
     "Místní jsou evidentně zvyklí poslouchat…, ať už kohokoliv" uvažoval McCoy nahlas, když se skupina ukládala ke spánku v zadní místnosti hostince.
     "Pánové, máme před sebou zhruba ještě šest hodin tmy. Bylo by vhodné, abyste si rozdělili hlídky" obrátil se Spock na Evanse a Sokolovského.
     "Rozkaz, pane Spocku" řekl Sokolovský. "Já si vezmu první tři hodiny a Evans…"
     "Si vezme ty druhé, protože mu stejně nic jiného nezbývá…" dodal Evans kysele. "OK…"
     Evans napůl seděl a napůl ležel na stole, opřený zády o zeď. Na klíně měl napříč položený malý samopal. Pistole, phaser a komunikátor, které měl za opaskem, ho poněkud tlačily do boků a do břicha. Lehce klimbal. Podíval se na své hodinky. Už tu takhle tvrdne hodinu a půl… to znamená, že to ještě hodinu a půl bude muset vydržet. A to se ani moc nevyspal…
     Pokusil se zaujmout trochu pohodlnější polohu. Stejně už předtím nemohl spát, doktor McCoy chrápal, až měl Evans chvílemi pocit, že začnou drnčet okenní tabulky. Náhle se do oddechování a chrápání výsadku vmísil cizí zvuk… Evans okamžitě zbystřil smysly. Jako by je někdo pozoroval z vedlejší místnosti. Evans si nasadil brýle… zatraceně… sice uměly zesilovat zbytkové světlo, ale když nebylo dohromady co zesilovat… opatrně slezl ze stolu a přikrčený se sunul ke spojovacím dveřím mezi hlavním výčepem a jejich místností…
     Nikdo tam nebyl… jen dveře se nejspíš samy od sebe pootevřely… už se chtěl vrátit na své místo, když zaslechl ze sálu nějaký šramot… s napřaženým samopalem opatrně vstoupil do lokálu. Najednou si uvědomil, že zbraň není natažená ani odjištěná, takže mu k ničemu není. Kovové klapnutí natahovaného závěru a cvaknutí pojistky ho částečně vrátilo do reality… "blázníš Evansi, nikdo tady není… co by tu kdo chtěl…" Najednou měl neurčitý pocit, že ho někdo nebo něco sleduje. Udělal krok tím směrem… zasykl bolestí, protože se praštil o jednu z židlí… brýle nedokázaly sporé světlo zesílit natolik, aby něco viděl… měl neurčitý pocit, že někdo stojí ve vchodu hospody… opatrně našlapoval, aby se vyhnul dalším židlím… už bez další nehody se dostal až k východu.
     Vyšel na zápraží. Hvězdy na nebi svítily a to poskytovalo dostatek světla pro jeho brýle… vesnice před ním vypadala tak poklidně… nikde žádné okno rozsvícené nebylo… náhle znovu zaslechl šramot, tentokrát někde nad sebou… ozvalo se prsknutí a mňouknutí… Kočka!
     "Mám už nervy nadranc" pomyslel si Evans a zajistil samopal. Ještě jednou se kolem sebe rozhlédl. Pomalu se otáčel, aby se vrátil do hospody, když do něj náhle narazilo něco velkého a temného…

* * *

     Vnitřek základny určitě vypadal strašidelně i za plného osvětlení, natožpak teď, pomyslel si Chekov. Sporá světla skafandrů rozptylovala všudypřítomnou tmu jen velmi nedostatečně. Základna byla postavena velmi hrubě a bylo čím dál jasnější, že ji její obyvatelé opouštěli ve spěchu… jestli to byl jen spěch…
     "Jsme v posledním oddíle před místem, kde je proražená zeď základny" oznámil Chekov do vysílačky skafandru.
     "Slyším, Pavle. Pokračujte vpřed" ozval se ze sluchátka Suluův hlas. "To se ti řekne, pokračujte vpřed, když tu nejsi, komandýre…" napadlo Chekova.
     Dveřní mechanismus byl zatuhlý a evidentně nikdo nikdy nepočítal, že ho bude někdo obsluhovat v rukavici skafandru… Chekov se ve skafandru vždycky zapotil, než se povedlo dveře otevřít. A nejhorší bylo, že se člověk ani nemohl otřít…
     Pokynul rukou dalším dvěma členům své skupiny. Podle jejich pohybů poznal, že mají strach. Napadlo ho, jestli i na něm je viděl, že má srdce v kalhotách…
     Vstoupil do místnosti. Podlaha byla pokrytá návějemi místního prachu. Udělal krok vpřed. I přes těžkou botu svého skafandru ucítil, že na něco stoupnul. Podíval se pod sebe… jeho bota se opírala o vyschlou mumii nějakého člověka…

* * *

     Za oknem začínal další z krátkých dnů na Haven III. Sokolovský se probudil podle všeho jako první. Kromě něj každý ještě spal. I Evans. Ten seděl na stole, opřený zády o zeď, přesně tak, jako když šel Sokolovský spát.
     "Má kliku, že jsem se vzbudil jako první" napadlo Sokolovského. "Kdyby ho načapal admirál, nebo Spock, měl by z toho pěkný průšvih…" přesunul se tiše k Evansovi a zlehka s ním zatřásl. Ten místo toho, aby se probral, se jen sesunul ke straně. Sokolovský ho chytil za ruku. Byla nezvykle chladná.
     "Je mrtvý, Jime" prohlásil doktor McCoy po krátké prohlídce.
     "Příčina smrti, Kostro?"
     "To kdybych věděl… Jako kdyby jeho organismus ztratil zhruba 60% krve… má v sobě s bídou dva litry a měl by mít pět až šest…"
     Evanse opatrně položili na zem a doktor McCoy dokončil trikordérem prohlídku.
     "Opravdu, jediné, co mu chybí, je krev."
     "A ještě něco chybí, doktore" ozval se Sokolovský.
     "Ano?" zeptal se McCoy nerudně.
     "Nikde nevidím jeho phaser, jeho pistoli a samopal a náboje do nich, ani jeho komunikátor…"
     "Namouduši, máte pravdu, pane Sokolovský, ani ty srandovní Scottyho brejličky nemá…" dodal překvapeně McCoy.
     "Máš záznam jeho stavu, Kostro?" zeptal se Kirk úsečně.
     "Jo, to mám, ale radši bych udělal pitvu…"
     "To je v tento okamžik bohužel nemožné, doktore. Enterprise je mimo dosah komunikátorů…" poznamenal Spock.
     "Což nás přivádí k další otázce, a sice co budeme dělat s tělem? Nemůžeme ho tady jen tak nechat!" zauvažoval Kirk nahlas.
     "Souhlasím, admirále. Je jen jediné logické řešení" prohlásil Spock a než stačil kdokoliv něco říci, vytáhl phaser a stiskl spoušť. Rudý paprsek prolétl místností a Evansovo tělo přestalo existovat.
     "Vy jeden zelenokrevnej, nelidskej neřáde…! Co si zatraceně myslíte, že děláte?" rozkřikl se na Spocka McCoy.
     Ten stoicky odpověděl: "Jen udržuji naše inkognito, doktore. Nebo byste snad chtěl vysvětlovat vesničanům, co se stalo s panem Evansem?"
     "No to asi ne…"
     "Za normálních okolností by bylo logické přenést pozůstatky pana Evanse na Enterprise a tam provést pitvu. Protože však Enterprise není k dispozici, bylo nutné improvizovat."
     Kirk vypadal jako opařený. Ztěžka dosedl na židli. "Řekneme, že pan Evans v noci prostě odešel…" vypravil ze sebe zdrceně.
     "Velmi logický postup, admirále" souhlasil Spock. "Navrhuji, aby se naše výprava nyní rozdělila. Doktor McCoy a pan Sokolovský zůstanou zde a budou zkoumat zdejší okolí. Já, admirál a pan Cavendish využijeme místní autobusové spojení do nedalekého města a pokusíme se nějaké informace získat tam. Za tři zdejší dny se zde opět setkáme…"
     "Jestli se bude mít kdo s kým setkat" polohlasně zažbrblal McCoy.
     "Včera jsem u hospodského rozměnil nějaké drobné, s dopravou by neměl být problém" vmísil se do hovoru Cavendish.

* * *

     "Celkem šest lidí, všichni zemřeli na následky nedostatku vzduchu. Někteří z nich jeví známky zásahů odraženými střelami palných zbraní, ale nešlo o primární příčinu smrti." Doktorka Chapelová předčítala údaje ze záznamu zdánlivě nevzrušeně. Jen občasné záškuby ve tváři prozrazovaly, v jakém napětí se nyní nacházela.
     "A zbraně, Pavle?" zeptal se Sulu.
     "Primitivní palné zbraně z druhé poloviny 20. století. Útočné pušky systému Kalašnikov, automatické pistole různých typů a také dva lasery."
     "Lasery?" zbystřil Sulu pozornost. "Víme něco bližšího?
     "Podle jejich sériových čísel se nacházely ve zbrojnici lodě Unicorn. Minimálně z jednoho z nich se střílelo, našli jsme na stěnách stopy po zásazích. Vůbec, celá ta skupina kolem sebe pálila jak smyslů zbavená…" poznamenal Chekov.
     "Můžeš to nějak upřesnit?"
     "Podívej…" Chekov vzal jeden z kalašnikovů, zručně oddělil zásobník a otevřel závěr. Z komory vypadl náboj a zacinkal o podlahu. Chekov položil zbraň na stůl a uchopil zásobník. Vyndal z něj několik nábojů. "Zápalný, průbojný, trhavý, stopovka… to rozhodně nebyla běžně používaná munice… tohle se většinou ládovalo, jen když bylo zapotřebí zastavit něco většího, jako třeba auto nebo letadlo… proto se jim taky podařilo na tolika místech prostřelit stěny základny." Postupně vyndal všechny náboje. Bylo jich asi patnáct. Některé se skutálely ze stolu na podlahu… "Zásobník byl poloprázdný… z té zbraně se určitě střílelo. A protože jsme našli i několik prázdných zásobníků a spoustu vystřílených nábojů, je nepochybné, že velmi intenzivně."
     "Reagovali jako by měli z něčeho strach…" řekla doktorka Chapelová.
     "Da… jako kdyby smrt udušením byla to menší ze dvou zel…" souhlasil Chekov.
     "Na stěnách a na podlaze jsme našli stopy zaschlé lidské krve. Bylo jí opravdu hodně… a ještě něco jsme našli…" doktorka Chapelová váhala s odpovědí.
     "Co jste našli?" zeptal se Sulu tiše.
     "Popel. Popel organického původu… byl smíšený s prachem navátým z povrchu planety, ale je to bezesporu popel, jaký by vnikl, kdybyste nechali shořet lidské tělo… dokonce v odpovídajícím množství…"
     "Pokud se ptáš, jestli podobný jev může nastat při použití staré laserové pistole, tak odpověď zní ne" prohlásil Chekov. "Ani při zásahu zápalnou municí se nic podobného stát nemůže. Tak výkonné tyhle fosforové náboje opravdu nejsou."
     "Takže abych to shrnul" prohlásil Sulu. "Vy dva tvrdíte, že tím oddílem se pohybovala skupina po zuby ozbrojených lidí, která z nějakého důvodu začala kolem sebe střílet jako smyslů zbavená, čímž došlo k proražení stěn základny a její následné dekompresi?"
     "Přesně tak" přisvědčil Chekov.
     "A že jste našli na stěnách a na podlaze zbytky krve a popel nejméně z jednoho lidského těla?"
     "Souhlasí, pane Sulu" přikývla doktorka.
     "No, upřímně, začínám mít z tohoto místa husí kůži…" poznamenal Sulu.
     "Teprve začínáš? Já už ji mám dávno!" prohlásil Chekov.

* * *

     Starý autobus nijak nespěchal. Šinul si to po rozbité silnici a dost necitelně natřásal s pasažéry uvnitř. Kolem silnice se prostíraly pole, lesy, rybníky… nebylo těžké uvěřit, že ve skutečnosti se nějakým podivným zásahem vrátili o dvě stě padesát let do minulosti, na začátek 21. století na Zemi. Kodrcavá jízda autobusu uspávala a Kirk se několikrát přistihl, že klimbal…
     Autobus náhle zabrzdil. Tak prudce, že cestující popadali ze sedadel.
     Kirk se stačil sotva probrat a už se autobusem nesl ryčný hlas: "Kontrola cestujících, připravte si doklady… rychle… rychle…!"
     Nad Kirka se postavil hromotluk se samopalem. "Doklady!" zařval. Kirk se zmohl jen na náznak obranného gesta…
     "Takže ty nemáš papíry! Tady jsou, generále!" zavolal hromotluk na někoho venku.
     Pak už to šlo ráz naráz. Skupina ozbrojenců vytlačila Kirka, Spocka a Cavendishe ven z autobusu. Tam teprve pořádně uviděli, s čím mají tu čest… silnici blokoval primitivně vyhlížející tank. Tedy primitivně… na to, aby celý autobus během chvilky změnil v hořící vrak by s přehledem stačil, tím si byl Kirk jistý. A počkat, co je to támhle na velitelské věži? To přece není kulomet! Vždyť to je… stará phaserová puška!
     Jeden z vojáků zamával na velitele tanku, který s lehce znuděným výrazem pokuřoval v otevřeném průlezu věže, ležérně opřený o phaser. "Už je máme! Pusť ten autobus!"
     Tank nastartoval, čímž celé okolí zahalil do oblaku dusivého dýmu ze svého motoru. Nepříliš ohleduplně zacouval do obilného pole. Autobus na nic nečekal a okamžitě odjel.
     Ke skupině mužů z Enterprise přistoupil muž v důstojnické uniformě. Tvářil se důležitě. Ruce měl za zády… Kirk maně lovil v paměti hodnostní systémy počátku 21. století, ale připadalo mu, že ten muž má generálskou hodnost. Krom toho měl pocit, že už ho někde viděl… no jistě, včera v hospodě! Ale zároveň si byl Kirk jist, že už ho viděl i někde jinde…
     "Kdo jste?" zeptal se muž úsečně. Jeho pravá ruka vylétla a objevil se napřažený obušek.
     "Jsme jen zlatokopové…" zkusil Kirk krytí své skupiny.
     "Jasně" přerušil ho ten muž. "A já jsem čínskej bůh srandy, že jo…" zařval. Mávnul na jednoho ze svých lidí. Kirk ucítil, jak ho něco praštilo do zad. Klesl na kolena. Muž před ním ho praštil do hlavy. Kirkovi se bolestí zatmělo před očima… ucítil, jak padá na zem. V mrákotách ještě zaslechl… "a teď jdeme pro ty zbylé dva…"
     "Pane Sokolovský, všímáte si vůbec zdejšího prostředí?" doktor McCoy napůl klečel nad nějakým keřem a tvářil se, jako by to byla ta nejzajímavější věc ve vesmíru.
     "A čeho bych si měl všimnout, doktore?" zeptal se nervózně Sokolovský, který stál kousek vedle. Nacházeli se v něčem, co by se dalo označit jako forma zdejšího lesa.
     "Třeba toho, jak pozemské organismy dokázaly vytvořit s těmi zdejšími úžasně funkční ekosystém… je to prostě fascinující…" když si doktor uvědomil, co právě řekl, tak se neznatelně usmál.
     "Doktore, nic ve zlém, ale já se snažím nemyslet na to, co se stalo Evansovi… nějaké vaše kytky a brouci jsou mi srdečně ukradení."
     "Chápu. Znal jste Evanse dlouho?"
     "Ani ne. Rok, možná necelé dva… ale vy, vy jste ho musel znát…!"
     "Opravdu…?"
     "Vždyť sloužil na Enterprise ještě před její přestavbou!"
     McCoy jen pokrčil rameny. "Je to možné. Kdybych si měl pamatovat všechny lidi, co kdy prošli Enterprise, tak bych si musel pořídit záložní hlavu…" zabručel.
     "Víte, co je zajímavé, doktore?"
     "To opravdu netuším" odpověděl McCoy s úsměvem.
     "Že bych nejspíš místním lidem rozuměl i bez univerzálního tlumočníka…"
     "Jak to?"
     "Moje rodina pochází ze stejné části Evropy jako tito lidé zde…"
     "Podle vašich papírů jsem myslel, že vaše rodina pochází z Alfy Centauri…"
     "Ale to jistě… teď. Ale nebylo tomu tak vždy."
     "Rozumím… probudila se ve vás dávná znalost vašeho rodného jazyka…"
     "I když na straně druhé, nevím, jestli bych to zvládl" uvažoval Sokolovský nahlas.
     "Tak teď to opravdu přestávám chápat…" prohlásil McCoy.
     "Zdejší jazyk je evidentně umělá směs několika starších slovanských jazyků… rozeznávám vliv snad všech, co v té době existovaly… ruštiny, polštiny, dokonce češtiny… z té mají například zdejší modifikaci latinky, to jste věděl?"
     "Když to říkáte, hádat se s vámi nebudu…" doktora McCoye jazykovědná debata evidentně nezajímala a Sokolovský to z jeho tónu vycítil.
     "Půjdu se pro jistotu podívat za tu terénní vlnu, doktore. Kromě toho, kdo ví, třeba tam pro vás najdu něco ještě zajímavějšího."
     "Jo, tak běžte…" poznamenal nepřítomně McCoy. Když Sokolovský zmizel z dohledu, zamumlal spíš sám pro sebe: "Alespoň mi tu nic nepošlapete…"
     Sokolovský se vydal obloukem ke vsi. Pomalu se vracel na cestu, která vedla zpátky do vesnice, když zaslechl cizí hlasy. Úsečné povely, sdělované polohlasem. Vojenské povely! Přikrčil v něčem, co nejspíš bylo mlází a nasadil si brýle. Integrovaný zaměřovač mu vykreslil širokou rojnici vojáků ozbrojených útočnými puškami, která postupovala zhruba směrem k němu.
     Napadlo ho, že na McCoye zavolá, ale pak tuto myšlenku zavrhl. Jen by na sebe zbytečně upozornil. Daleko lepší bude, když začne rovnou střílet. McCoy určitě ví, jak zní výstřely z palných zbraní a tím mu poskytne dostatek času pro únik…
     Zkontroloval svou pistoli. Osm nábojů v zásobníku, devátý v komoře. Odjistil pistoli a natáhl kohoutek. Beze spěchu zamířil…
     První dva zneškodnil dřív, než si kdokoli z nich stačil uvědomit, co se vlastně stalo. Další voják po něm stačil vystřelit ze své pušky. Dávka vypálená nazdařbůh prosvištěla kolem Sokolovského. Naopak jeho vlastní pistole třikrát štěkla a voják se zhroutil.
     V ten okamžik dostal Sokolovský první zásah. Střela mu projela nohou. Čistě. Ani nic necítil, jen se najednou divil, že nemůže tak dobře hýbat a proč má na kalhotách všude krev. Kousek od sebe spatřil v houští ukrytého vojáka, který se chystal k dalšímu výstřelu. Zaměřovací počítač v brýlích byl schopen dodat potřebné údaje během chvilky. Zuřivý Sokolovský opakovaně mačkal spoušť, dokud zbraň neklapla naprázdno a její závěr nezůstal otevřený. Voják, který ho předtím zranil, se už nehýbal.
     Teď rychle vyměnit zásobník. Západka kovově cvakla a Sokolovský v horečném spěchu vytáhl prázdný zásobník. Když do zbraně vkládal zásobník nabitý, někde za ním zazněl výstřel. Něco mu náhle vyrazilo dech… z posledních sil znovu nabil pistoli a obrátil se… za ním se tyčil další voják a chystal se znovu vystřelit. Sokolovský rychle napřáhl ruku s pistolí… ale co se to děje…? Brýle se najednou zamlžily… nedokázal najít cíl… naslepo několikrát vystřelil ve směru domnělého útočníka… zaslechl zapráskání pušek jako ozvěnu. Cítil, jak jím na několika místech něco projelo… pak tupý úder do hlavy … ztratil vědomí.
     McCoy si zprvu neuvědomil, co znamená to podivné suché práskání, které se ozývalo zhruba ze směru, kterým Sokolovský odešel. Do reality ho probrala až první dávka z vojenské pušky. Na nic nečekal a začal prchat lesem. Do ruky uchopil kapesní phaser. Občas se ohlédl, jestli za ním někdo neběží… ale nikoho neviděl.
     Náhle před ním zpoza stromu vystoupil muž v nazdobené uniformě. V ruce držel starší phaser typu 2. Byl mu nějaký povědomý…
     "Na vašem místě bych se raději vzdal, doktore McCoyi!"
     McCoy se zarazil. Nečekal, že ho zde někdo osloví jménem. Muž k němu přistoupil a sebral mu z ruky phaser.
     "Tak je to lepší…" řekl ten neznámý, zatímco ho šacoval.
     McCoy za sebou zaslechl rychlé kroky.
     "Už ho mám, pánové, není třeba podnikat nic drastického. Pan doktor s námi jistě půjde dobrovolně, že, pane doktore?" nepříjemně se na McCoye podíval. Ten se ohlédl za sebe a zjistil, že za ním stojí nejméně půl tuctu dobře ozbrojených vojáků.
     "Můj průvodce…?" nadhodil otázku McCoy.
     "Jak asi tušíte, je mrtvý, doktore McCoyi. Nehoda, za kterou si ovšem může sám."
     Znovu ho oslovil jménem! "Vy znáte mé jméno, pane… ale já neznám vaše" zeptal se opatrně.
     "Ale jistě, milý doktore. Generál Pavel Dvořák, k vašim službám!"

     IV.

     Vitrínka s medailemi, na které se prach dokázal nějakým záhadným způsobem usazovat i ve sterilním prostředí Hvězdné základny. Stará, časem zašedlá uniforma z 50. let. Několik papírových fotografií, pečlivě zarámovaných. Složka souborů v počítači se záznamy hlasů, obrazů, nějaká amatérská videa… to bylo vše, co zůstávalo z rodiny admirála Borise Cormicka a co zároveň tvořilo výzdobu jeho pracovny.
     Tedy skoro vše - k zařízení kanceláře patřilo ještě velké panoramatické okno s výhledem na jednu z obřích planet soustavy, kterou Základna 36 obíhala.
     Nikdy už nezapomene na ten den… ten den před více než dvaceti lety… ten den, kdy mu počítač v jeho pracovně neosobním hlasem oznámil, že civilní loď, která narychlo cestovala z území ohrožených klingonskou invazí, se v plánovaném termínu neohlásila na žádné základně. Na té lodi byla jeho žena, snacha a vnoučata… téměř celá jeho rodina.
     Jeho dva synové, kteří v gestu vzdoru vstoupili do Flotily (vzdor úporné snaze svého otce, který věděl, co je čeká a proto je od toho kroku zrazoval), postupně zahynuli na bojových lodích Federace během čtyřleté války s klingony v padesátých letech… války, na jejímž konci se Cormick nervově zhroutil.
     Při zpětném pohledu ho příčetným celou dobu udržovala jen naděje, že se podaří klingony konečně porazit na hlavu a definitivně zabombardovat zpátky do doby kamenné.
     V okamžiku, kdy už měl konečně k dispozici flotilu bitevních lodí a těžkých křižníků, se kterou by opravdu mohl vykonat "Všeobecný rozkaz č. 24" nad polovinou Klingonské Říše, čtyřletá válka skončila příměřím uzavřeným na Axanaru.
     Na vlastní zodpovědnost ještě nařídil, aby posádky jeho lodí zprávu o příměří ignorovaly. Stačil dokonce vydat rozkaz k útoku svého operačního svazu na Qo'noS a Klinzhai, ale pak už ho odváděla ostraha z můstku jeho vlastní vlajkové lodi div ne ve svěrací kazajce.
     Další dva roky prožil nejprve v lunární nemocnici určené pro duševně choré (přičemž si mohl dostatečně vychutnat jemnou ironii faktu, že hlavní léčebna pro "lunatiky" se nacházela na Luně), zatímco se o něm doma na Zemi mluvilo jako o "MacArthurovi 23. století". Nebyl si jist, jestli to měla být urážka, nebo pocta. Pravděpodobně to bylo obojí. Ale MacArthur neměl k dispozici Vulkánce a jejich techniky mentální kontroly. Traumatické vzpomínky na válku a ztráty sice nešlo z jeho týrané mysli vymazat, ale bylo možno jejich vliv na jeho chování potlačit. Počátkem 60. let se dokonce vrátil do služby - živoucí důkaz faktu, že Flotila nikdy nikoho neodepisuje, pokud on sám nechce. Nikdy už mu ale nebylo svěřeno velení nad svazem bojových lodí. Místo toho vymetal různé zapadlé základny po všech možných koutech Federace a nynější umístění na Základně 36 bylo pro něj vlastně poctou.
     Co by proboha hledal na Zemi…? V koutku levého oka se mu zaleskla slza. Cítil, jak mu pomalu stéká po tváři do koutku úst… ta slaná kapka ho alespoň trochu vrátila do reality. Realita byla taková, že se nyní nacházel ve své kanceláři na Základně 36, za jejímž oknem právě vycházela hvězda Mí Arae nad jednou z obřích planet soustavy. Planetární prstence, ještě mohutnější než ty Saturnovy, se rozprostíraly přes celé panoramatické okno…
     Jeho tehdejší trauma z čekání na civilní loď bylo jednou z příčin, proč nyní vyslal Kirkovu Enterprise, aby pátrala po pirátské lodi Unicorn. Už nikdy nikdo nesmí trpět, tak jak trpěl on… nikdy, pokud on může alespoň něco udělat…
     Ano, Kirka považoval za rychlokvašku a domníval se, že hodnost komodora by pro něj byla až až, ale v jádru ho obdivoval… ale jen jako kapitána samostatně působící lodi, ne jako admirála. Podle Cormickova bytostného přesvědčení Kirk na admirálskou hodnost prostě neměl (přesně v souladu s prastarými, leč stále platnými zákony profesora Parkinsona).
     Cormickovo momentální postavení mělo i své nesporné výhody. Mohl například přehrát většinu agendy na své podřízené a sám se věnovat jen opravdu kritickým věcem. Přičemž co bylo kritické a co ne, bylo zcela na něm.
     Do ticha kanceláře zabzučel signál příchozího hovoru. Aktivoval svůj terminál.
     "Cormick, slyším. Mluvte."
     Na obrazovce se objevila tvář mladé ženy orientálního původu, která sloužila jako jeho pobočník. "Pane, ozvala se nám Enterprise… zaslala nám nějaká data o soustavě HD 136352. Říkal jste, že se na ně budete chtít podívat."
     Nepřítomně přikývnul. "Máte pravdu, pobočníku. Děkuji vám. Povězte mi, našli tam něco zajímavého? Co Unicorn?" Mluvil pomalu, jako někdo, kdo se zcela nesoustředí na to, co je mu sdělováno a tak je raději při formulaci vět opatrný.
     Evidentně už znala duševní stavy svého šéfa a jako správný podřízený s nimi počítala. Pokrčila útlými rameny v náznaku zdánlivé bezradnosti. "O Unicorn v té zprávě není ani slovo. Za to tam našli nějaké tři prastaré kolonizační lodě, snad ještě z 20. století… takže ta soustava je nakonec docela zajímavá… vlastně tam našli i nějakou neoficiální lidskou kolonii… a dokonce snad taky nějakou další planetu…"
     Cormick obrátil oči v sloup. Celá Galaxie byla plná neoficiálních kolonií a neobjevených planet, kdyby nebyla, Hvězdná Flotila by přišla o práci… pomalu ucítil, jak mu tuhnou rysy - konečně mu začaly docházet souvislosti. Ano, celá Galaxie, ale proč zrovna soustava, ze které podle všeho operuje Unicorn…!
     "Pobočníku, nahrála jste mi ta data do mého počítače?"
     "Jistě, pane."
     "Děkuji vám, to bude pro tuto chvíli vše" ukončil hovor.
     Zobrazil si přehled dat na vedlejším monitoru a rychle ho prolétl. Pak zcela automaticky přešel do složky s příchozími zprávami. Zběžně prohlédl i tu ("samý vesmírný spam", pomyslel si), u jedné ze zpráv se na okamžik zarazil… vzápětí celou složku smazal.
     S vlažným zájmem začal prohlížet data o HD 136352. Po několika minutách měl neodbytný pocit, že je něco jinak… rychle se podíval do složky doručených zpráv. Nic nového. Po půl hodině už věděl, že něco je špatně. Ještě jednou se podíval na data o HD 136352. Rozechvěle aktivoval interkom.
     "Pobočníku, je Enterprise ještě stále v dosahu?"
     "Hlásili, že v dosahu subprostorového rádia budou ještě zhruba dvě hodiny."
     Dvě hodiny… to není mnoho, ale také to není málo… podíval se na hodinky. To nebude problém.
     Hlavní obrazovka na můstku Enterprise ukazovala jen sametovou čerň mezihvězdného prostoru - s malou žlutou hvězdou uprostřed. Vzdálenost mezi Mí Arae a Ní2 Lupi je z vesmírného hlediska zanedbatelná - necelých dvacet světelných a ani jedna z hvězd neleží v nějaké hvězdokupě. Scott dával přednost realistickému zobrazení vnějšího prostoru před umělým "šetřičem obrazovky", který na přání dokázal vytvořit iluzi mezihvězdného letu i při přeletu v rámci jedné sluneční soustavy. Navíc nyní musela Enterprise urazit mnohem menší vzdálenost - jen zhruba dva světelné roky. Celý můstek nervózně sledoval indikátor subprostorového rušení, který signalizoval, jak dlouho ještě bude moci Enterprise komunikovat se zbytkem vesmíru pomocí nadsvětelného rádia. Zbývalo snad jen pět minut letu, když zapípalo znamení příchozí komunikace.
     "Pane Scotte, volá nás Základna 36. Vypadá to na admirála Cormicka osobně!"
     "Nu tož to přijmeme… Ale radši tu našu holku zastavím, dokud
     můžeme přijímat signál."
     Za okamžik už Enteprise opustila warp a přešla na impuls.
     "Tak. Teď mi toho admirála můžete pustit skrz, pane Kyle!"
     Prázdnota mezihvězdného prostoru byla nahrazena pohledem do pracovny velícího důstojníka Základny 36.
     "Hovoří Montgomery Scott, zastupující velící důstojník Enterprise" ohlásil se více méně předpisově Scotty. "Čemu vděčíme za vaši pozornost, admirále?"
     Cormick přešel rovnou k věci: "Admirál Kirk je jak předpokládám mimo loď…"
     "Ay, admirále! Je na povrchu Haven III…"
     Cormick se zarazil. "Haven III? Ach ano, to je ten místní název."
     "Přesně tak" souhlasil Scott. Začínal být lehce netrpělivý. Jestli si chce admirál jen popovídat, proč si k tomu nenajde někoho na té své základně?
     "Pane Scotte, ač se vám to asi bude zdát divné, nařizuji vám, abyste ihned po skončení tohoto rozhovoru pokračoval maximální možnou rychlostí přímo do soustavy Haven."
     Scott chtěl něco namítnout, ale admirál ho ani nepustil ke slovu.
     "Vím, že chcete říct, že harmonogram setkání se člunem James Cook dodržíte a že také dodržíte harmonogram setkání s výsadkem admirála Kirka. Jenže to nestačí. Musíte být v soustavě HD 136352 co nejdřív. Dostaly se ke mně jisté neoficiální informace, které naznačují, že situace na Haven III je mnohem vážnější, než jsme si mysleli - bohužel jsem je nebyl schopen dát včas do souvislostí s vaší misí."
     "Máte nějaké návrhy, jak máme postupovat, admirále?"
     Cormick naznačil pokrčení rameny. "Kdybych je měl, už byste o nich věděl, pane Scotte. Ale rozhodně mne nenapadlo, že Kirk hned po příletu do soustavy udělá to, co udělal. Čekal jsem, že po zjištění situace vyšle zprávu z bezpečné vzdálenosti a počká na další pokyny."
     "To byste ho musel znát admirále…" usmál se Scotty.
     "Víte, pane Scotte, je mi úplně jasné, že tohle je postup, jaký by zvolil kapitán Kirk. Od admirála Kirka jsem ovšem čekal přístup poněkud zodpovědnější."
     "Pan Spock mu to rozmlouval…" namítl Scotty.
     "A neuspěl…" poznamenal Cormick kysele. "Občas by kapitáni,… i admirálové měli své první důstojníky poslechnout… každopádně, teď s tím nic neudělám ani já, ani vy. Vy jen můžete pokračovat maximální rychlostí do soustavy HD 136352 a já jen můžu za vámi poslat posily. A to také udělám."
     "Smím se zeptat pane, co to bude za lodě? Jsem radši když nám záda kryje někdo aspoň trochu zkušenej… zelenáči jsou bejvaj v těhle situacích spíš na obtíž, když to teda řeknu takhle vodevřeně…"
     "Dobrá otázka, pane Scotte, sám na ni v tento okamžik odpověď neznám. Star Arrow odletěla ze základny už před několika dny - a ostatně, ta by vám moc nepomohla… Vigilant je ještě pořád v doku… budu je muset trochu popohnat, ale nedělám si iluze. Ale máme několik lodí v tranzitu přes náš sektor a věřím, že pro vás nějakou zkušenou posilu seženu."
     Scott chtěl ještě něco poznamenat, ale Cormick ho rázně předešel.
     "Cormick - konec." Pracovnu admirála nahradil na obrazovce Enterprise znak Spojené Federace Planet.
     Na můstku Enterprise se rozhostilo zaražené ticho.
     "Chápete, co vlastně chtěl ten admirál, pane Scotte?" zeptal se Kyle po chvíli.
     "Ajcem trajcem, esli sem tomu rozuměl, synku. Ale uděláme, co nám řekl. Budeme pokračovat v letu."
     "Až jedna nalezne tři starší tam, kde bude hledat jednu mladší, pak věz, že čas návratu dávného prokletí lidské rasy nadešel."
     Ta věta se objevila v Cormickově elektronické poště hned první den, co dorazil na Základnu 36. Nejprve se domníval, že jde o nějaký nejapný vtip, ale každý pokus o vysledování zdroje té zprávy skončil neúspěchem. Kdykoliv ji z počítače vymazal, během několika sekund se v něm objevila znovu. Nejlepší technici a programátoři prohledávali všechny počítače na Základně 36 - a na nic nedokázali přijít. Časem se Cormick smířil s faktem, že tu zprávu ze svého systému prostě už nikdy nevymaže. Až do dnešního dne. Poté, co si Cormick velmi zběžně prohlédl úvod zprávy o HD 136352, zcela rutinním způsobem smazal obsah složky v počítači, která obsahovala příchozí poštu. V duchu si říkal, za jak dlouho se ten blábol zase objeví v jeho schránce. Obvykle to trvalo zhruba 30 vteřin.
     Zpráva se ovšem neobjevila ani za třicet minut. To už začínal být Cormick nervózní. Ani si neuvědomil, jak mu ten podivný kus textu bude jednou chybět… ještě jednou se podíval do záložní kopie té zprávy. Tři starší! V soustavě HD 136352 se nacházely tři staré kolonizační lodě! A Enterprise hledala Unicorn, z jejich hlediska tedy jednu mladší. Z té souvislosti se mu zatočila hlava…
     Celý rozhovor s Enterprise absolvoval jako v mrákotách. Ano, pošle posily, ale jaké, zatraceně, JAKÉ…
     Vigilant? Ta se flákala na základně už několik týdnů - její posádka využívala neočekávané volno na Základně 36 plnými doušky. Podíval se do hlášení o připravenosti… no jistě, to si mohl myslet.
     Nějaké lodě byly ovšem v tranzitu přes zdejší sektor. Horečně listoval seznamem dostupných plavidel - byl až bolestně krátký. Ale počkat! Tady má jednu loď, která nedávno prošla přestavbou na třídu Enterprise - a je mu zcela k dispozici!

* * *

     Ostré světlo hvězdy Haven-S pronikalo zamřížovaným oknem do cely. Tam venku se určitě dělal krásný den…
     Richards chvíli okouzleně sledoval, jak sluneční paprsky ozařují jinak temnou celu, kterou sdílel s dalšími třemi lidmi… se třemi ne, se dvěma, opravil se rychle, ten třetí byl bezpochyby vulkánec. Všichni tři mluvili anglicky a pro Richardse bylo úlevou moci zase mluvit jazykem, na který byl zvyklý. Z jejich řeči vyrozuměl, že v oblasti operuje nejméně jedna Hvězdná loď a že Flotila o situaci v soustavě Haven přinejmenším něco tuší. Všichni tři si ovšem před ním dávali pozor na jazyk. Richards sice chápal, že mu nevěří, protože o něm nic nevědí, ale to nijak nezmenšovalo jeho smutek, že si s nimi nemůže doopravdy popovídat. Na jeho otázky odpovídali stručně a velmi vyhýbavě a ani mezi sebou se moc nebavili - Richards pochopil, že mají strach, že ho k nim nastrčili jejich věznitelé.
     Jeho spoluvězni ještě spali - potichu vstal z kavalce a šel se podívat ze zamřížovaného okna. Jejich cela se nacházela odhadem ve třetím - čtvrtém patře starobyle vyhlížející budovy, která by na Zemi byla určitě považována za hrad - a zde patrně plnila stejnou funkci. V okně nebylo sklo, jen mříže a Richards tak mohl vychutnávat chladný ranní vzduch plnými doušky.
     V nelogické směsi pozemských architektonických stylů se hned pod oknem rozkládala pečlivě udržovaná zahrada, která vedle starodávně vyhlížejícího hradu působila až nepatřičně. A ještě nepatřičněji působily stráže, viditelně ozbrojené útočnými puškami, které v pravidelných intervalech procházely zahradou. A jako tečka za absurdní směsí stylů působila pseudo středověká hláska, na jejíž střeše se nacházelo nepříliš pečlivě zamaskované laserové dělo…
     Mimoděk se dotkl mříží, které vyplňovaly okno… ucítil slabé brnění. "Tohle přece nejsou normální mříže" blesklo mu hlavou. "To jsou emitory silového pole, maskované jako mříže…" musel se nechtě pousmát nad vynalézavostí hradních stavitelů. Nevypadalo to, že by pole mělo sloužit k tomu, aby bránilo v pohybu. Spíš šlo o chytrý způsob, jak detekovat pokus o vylomení mříží - a možná i o součást systému vytápění v zimě. Tedy nejen vytápění… dovedl si živě představit, co s vězněm udělá náhlé vpuštění mrazivého vzduchu zvenku… naštěstí teď nic podobného nehrozilo, podzim sotva začal.
     Zaslechl za sebou kroky. Přes rameno zahlédl jednoho z těch mužů… toho, kterého ti ostatní oslovovali "doktore".
     Když doktor McCoy zjistil, že ho Richards zahlédl, zvedl ruce v obranném gestu a téměř omluvně zašeptal: "Nechtěl jsem vás vyrušit… jestli chcete být sám…"
     Richards rozmrzele zakroutil hlavou. "Ne, vůbec ne… jen se dívám ven a přemýšlím…" pokynul mu rukou a ustoupil kousek stranou. "Místa je tu dost pro oba."
     McCoy si stoupnul vedle něj. "Vy nejste odsud, že?" zeptal se.
     "Ne, nejsem. Jak jste to poznal…?"
     "Doktor by měl být schopen určit, odkud jeho pacienti pochází, nemyslíte? No, ano, jsem doktor, to jste si už určitě domyslel. Ostatně, oni to musí vědět také - ať už to je kdokoliv." McCoy se neurčitě zadíval do zdi směrem, kde tušil hlavní obytnou část hradního komplexu. Jako by si uvědomil, že řekl až příliš mnoho, poodešel od okna a posadil se na svůj kavalec.
     "Oni…" hlesl Richards tiše. "Říkají si prostě ‚vládci'."
     "Vládci? To není příliš odhalující!"
     "Nevím, co jsou zač. Vím jen, že pocházejí ze Země."
     "No, mladíku, myslím, že budeme muset nějak vyřešit otázku důvěry či nedůvěry k vám… a myslím, že už vím jak!"
     "Skutečně doktore?" zeptal se ze svého kavalce nahlas Spock.
     "Fujtalxl, Spocku, tohle se odnaučte! Vždyť bych z toho mohl dostat infarkt."
     "Pravděpodobnost, že z něčeho podobného dostanete teď a tady infarkt, doktore, činí 1:1476,9. Započítávám v to jak váš stav fyzický, tak psychický."
     "Opravdu, Spocku? Naposled, co jsem se díval, byl jsem na Enterprise hlavním lékařským důstojníkem já a ne vy. Pokud se něco od té doby změnilo…"
     "Nezměnilo se nic, doktore. Ale ke stanovení pravděpodobnosti podobné události není nutné být hlavním lodním lékařem, to jistě uznáte sám."
     McCoy rozladěně přikývl. "No dejme tomu…"
     "Dokonce si troufám prohlásit" pokračoval Spock, "že šance na náš úspěšný útěk z tohoto žaláře jsou vyšší. V tento okamžik například je tato šance 1:743, že se nám podaří uniknout."
     "Omračující šance, Spocku" pronesl McCoy sarkasticky.
     "Započítávám samozřejmě jak pravděpodobnost, že se nám podaří nepozorovaně odstranit mříže z okna, mimochodem, nejsou sice vysoké, ale ani nulové, tak to, že přežijeme bez úhony skok ze zhruba čtvrtého patra a v neposlední řadě i to, za jak dlouho si nás mohou všimnout stráže a jaká je šance na únik strážím ozbrojeným paprskovými i palnými zbraněmi."
     "Započítal jste do toho i ten laserovej kanón támhle naproti na té věži?" McCoy ani načekal na odpověď. "No jasně, že započítal" zamumlal sám pro sebe.
     "Shledávám docela zábavným, doktore, že jste schopen docílit logického závěru jen za použití vašich vysoce nelogických emocí."
     Richards se přestal díval z okna a místo toho fascinovaně oba sledoval. Jeho pohled zabrousil k mžourajícímu Cavendishovi, u kterého hodlal nalézt alespoň pochopení, když ne souhlas.
     "Tohle dělají často?" zeptal se.
     Cavendish jen otráveně přikývl a obrátil se na bok. "Často…"
     To zaujalo McCoye, který se rozhodl změnit téma.
     "Nicméně, Spocku, když už jste vzhůru, měl bych pro vás jeden návrh."
     "Jsem zvědav, doktore" odvětil Spock neutrálně.
     "Tady náš společník" řekl McCoy a ukázal na Richardse. "Nevíme, co je zač a jestli před ním můžeme mluvit."
     "Logická úvaha, doktore."
     McCoy se rozhodl Spockovu poznámku ignorovat.
     "Vy ovládáte jisté techniky, které vám umožňují se podívat někomu do hlavy."
     "Jestli máte na mysli splynutí myslí, doktore, tak ano." Spock se na svém kavalci pomalu posadil.
     "Zatraceně, Spocku, dobře víte, že přesně to mám na mysli."
     "Promiňte doktore, ale dokud neprovedu splynutí myslí, nemohu vědět, co si v ten okamžik kdo myslel - nebo myslí."
     McCoy si v ten okamžik připadal jako přetopený kotel, jehož pojistka se z nějaké příčiny zasekla. Pozorně se na Spocka zadíval a snažil se odhadnout, co tím chtěl Spock vlastně říci. Ten se však nenechal nijak vykolejit.
     "Kromě toho, možná by od bylo, přinejmenším, vhodné, se toho člověka zeptat na jeho názor. Splynutí myslí není triviální záležitost a ne každému může vyhovovat."
     McCoy se podíval na Richardse. Dříve než se ho stačil zeptat, promluvil sám Richards.
     "Pánové, představa splynutí myslí mne nenaplňuje nadšením. Ale jestli je to jediný způsob…" pokrčil rameny "…jsem ochoten to podstoupit."
     "Můžeme být klidní, pánové." Spock vzdálil svou ruku od Richardsovy tváře a obrátil se ke svým společníkům. "Pan Richards je skutečně tím, čím tvrdí, že je. Je jedním z mnoha zajatců z lodí, které přepadla Unicorn, když prolétávaly touto oblastí."
     Richards se ze splynutí myslí vzpamatovával jen pomalu.
     "Co… cože… jak…?"
     Spock mu věnoval jen krátký pohled. "Zvykejte si, pane Richardsi, pokud opravdu hodláte udělat kariéru v Hvězdné Flotile, občasné splynutí myslí vás nejspíš nemine."
     "Vy víte… ?"
     "Že jste měl v úmyslu se přihlásit na Akademii Hvězdné Flotily?" odtušil Spock. "Jistě, že ano…"
     "Pak také víte, že mne zajímá, co jste vy lidi zač! Víte, jak to myslím" dodal rychle při pohledu na Spocka.
     "Mladíku, tohle je komandér Spock z Hvězdné lodi Enterprise!" ozval se doktor McCoy a ukázal významně na Spocka.
     "A toto je doktor McCoy z téže lodi" doplnil klidným hlasem Spock. "A ten pán, který se právě teď lehce znuděně opírá o zeď u okna, je poručík Cavendish, taktéž z Enterprise.
     Když Cavendish zaslechl své jméno, otočil se a naznačil úklonu.
     "Je to náš expert na pozemskou historii. Doufáme, že nám pomůže s rozluštěním záhady této kolonie."
     "Například už teď vám může klidně říci, že tenhle hrad, jakkoliv vypadá staře, je maximálně dvě stě let starý" ozval se Cavendish. "Například tahle omítka…" zkušeně odškrábnul kus povrchu nehtem "…je z materiálů jaké se používaly koncem 20. století na Zemi."
     Zadíval se z okna. "Ostatně celá tahle zahrada…" neurčitě ukazoval do prostoru - větu nedokončil.
     "Co jste nám to chtěl říci, poručíku?" zeptal se po chvíli McCoy lehce nevrlým tónem.
     Cavendish mu místo odpovědi naznačil rukou aby se přišel podívat.
     Dole v zahradě se procházel James Kirk. Několik kroků za ním kráčela dvojice strážců, či spíše ozbrojených goril, s automaty přes rameno a phasery u boku.
     Richards se vmáčkl mezi McCoye a Cavendishe.
     "To jsou Chareg a Chorchus… vazalové jednoho ze zdejších vládců. Nikdo neví odkud pocházejí. Snad ještě ze Země."
     "Promiňte mladíku, ale říkal jste ze Země?"
     "Ano, doktore" potvrdil svá slova Richards. "Jedna ze základních vlastností zdejších vládců je, že podle lidských měřítek žijí vlastně věčně. A že dokážou tuto svou vlastnost nějakým způsobem přenést i na své vazaly."
     "To by mnohé vysvětlovalo, doktore" vložil se do diskuse Spock. "Muž, který nás zajal, se nám představil jako Pavel Dvořák…"
     "Ano, generál Pavel Dvořák!" vykřikl Richards z ničeho nic. "Bývalý první důstojník Unicorn, který vydal loď i s posádkou a kapitánem zdejším vládcům! A hlavní vazal vládkyně, která si říká Alja!"
     "Myslel jsem, že je to potomek Paula Dvoraka…" poznamenal McCoy. "Nikdy by mne nenapadlo, že by to mohl být on sám osobně…"
     "Pane Richardsi, zdá se že máte jisté znalosti místního rozložení sil" poznamenal Spock. "Bylo by vhodné, kdybyste nás se zdejší situací ve stručnosti seznámil."
     "Jistě, pane Spocku.
     Takže: vládkyně celého zdejšího kraje se jmenuje Alja, která má ve své moci vazaly Dvořáka a Skrydlova, kapitána Unicorn.
     Dalším vládcem, který žije na tomto panství je jistý muž jménem Niery, jehož vazaly zcela určitě jsou zmiňovaní pánové Chareg a Chorchus.
     Musíte si ovšem uvědomit, že je pravděpodobné, že oba mají vazalů víc, ale že jen tito jsou opravdu všeobecně známí."
     "Dobrá… vládcové mají vazaly. A ti vazalové jsou jim věrní? Proč se je například nepokusí svrhnout?"
     "To je správná otázka, doktore McCoyi. Nikdo neví… mezi lidmi se říká, že vazal pociťuje bezmeznou poslušnost a loajalitu vůči svému vládci… i když kolují pověsti, že za určitých okolností může vazal svého vládce odmítnout." Pokrčil rameny. "Ale to jsou jen legendy. Navíc, kam by na této planetě nějaký vzbouřený vazal šel? Na Zemi to snad možné bylo…"
     "Jakého typu je ta závislost?"
     Richards opět pokrčil rameny. "Nikdo neví. Některé legendy se zmiňují o předávání nějaké životní energie, ale jakým způsobem, to opravdu nikdo neví. Jen vládci a vazalové samotní - a ti všichni svorně mlčí."
     Hradní zahrada sice působila jako náhodně sebraná směs rostlin místních i pozemských, ale oproti kamenné komnatě, kterou byl Kirk nucen jinak obývat, vypadala prostě nádherně.
     Kirk se po chvíli přistihl, že přechází od jedné rostliny ke druhé, prohlíží si jejich květy a plody… že si prostě svou vycházku užívá. Ostatně nebylo divu, to ranní slunce bylo prostě nádherné…
     Jen kdyby za ním jako věrné stíny neustále nepochodovaly ty dvě gorily…
     V myšlenkách se vrátil ke včerejšímu večeru.
     "Paní Alja si přeje s vámi mluvit, admirále" prohlásil generál Dvořák místo pozdravu, ihned poté, co vstoupil do Kirkovy komnaty.
     "Napadlo paní Alju, že já s ní mluvit nechci?" zeptal se Kirk provokativně.
     Dvořák se zachechtal. "Samozřejmě, že ano. Mám rozkaz vás k ní prostě dopravit. Za každou cenu. Živého. Ale v jakém stavu…" znovu se zachechtal.
     Kirk se zatvářil kajícně. "Rozumím…" pomalu přešel ke Dvořákovi. Ten už celou věc považoval za vyřízenou a přestal na Kirka dávat pozor.
     To byla chyba. V zápětí dostal od Kirka ránu pěstí do zubů… Kirk by přísahal, že Dvořákovi nejméně jeden zub tou ranou vyrazil. Dvořák se ještě ani nestačil vzpamatovat z první rány, když od Kirka schytal sérii karatistických úderů.
     Jakmile se generál zhroutil na podlahu, Kirk na nic nečekal a vyrazil na chodbu. Hned za dveřmi stál překvapený Chorchus. Dřív, než ozbrojenec stačil na svou obranu cokoli udělat, Kirk ho srazil na podlahu mocným kopnutím oběma nohama, přičemž se přidržoval futra dveří jako opěry.
     Kirk vyrazil směrem, kterým tušil východ z hradu. Za ním se ozývaly nadávky a volání na poplach. Nakonec našel jedno postranní schodiště po kterém zamířil dolů, kde si myslel, že najde nějakou cestu z hradu.
     Když konečně vstoupil do chodby, zjistil, že se přepočítal. Postranní schodiště vedlo až někam do sklepa a on se nyní nacházel nejméně jedno až dvě patra pod zemí. Nazdařbůh se rozeběhl chodbou… hledal jakékoli dveře, které by mu umožnily dostat se do jiného křídla hradu, nebo snad do nějaké tajné únikové chodby…
     Konečně! Jedny z mnoha dvojitých dveří na té chodbě nebyly zamčené. Kirk je rychle otevřel, vběhl dovnitř a rychle je za sebou zavřel. V ten samý okamžik si uvědomil, že je něco špatně. V sklepní místnosti přece nemělo být tolik světla… a kdyby ano, tak koberec by tam neměl být… a už vůbec ne nábytek a výzdoba na stěnách. Pomalu se otočil.
     Uprostřed místnosti, za prostřeným stolem, seděla na pohovce elegantní žena ve středních letech.
     "Vítám vás, admirále Kirku. Tak jste přece přišel. To jsem ráda."
     Jak si Kirk dodatečně uvědomoval, v ten okamžik asi nevypadal zrovna inteligentně.
     "Vy jste…?" vyrazil ze sebe.
     "Jmenuji se Alja a jsem vládkyně této državy… ach ano, ještě jsme nebyli představeni." Svůdně se na Kirka usmála a on si začal uvědomovat, jak pod jejím pohledem doslova "taje".
     "Omlouvám se, že…"
     "Že jste sem tak vpadl? Inu, to se stává… hlavně, že jste tady. Posaďte se vedle mne, prosím."
     Tu nabídku nešlo odmítnout. Kirk si čím dál víc uvědomoval, že ztrácí při pohledu na Alju svou sebekontrolu. Z posledních sil se ovládl a zamířil ke křeslu, které bylo zhruba naproti pohovce.
     "Když dovolíte, raději se posadím zde" zamumlal.
     "Zajisté, admirále, jak si přejete" odpověděla a zasmála se zvonivě. "Jistě si budete přát něco k jídlu…"
     Kirk souhlasně přikývl a usadil se v křesle. V ten okamžik se otevřely dveře, kterými před chvílí vešel do místnosti.
     V nich stál generál Dvořák, bez čepice, bez sebevědomí a jak si Kirk po chvíli potměšile všimnul, i bez dvou zubů.
     "Madam, ten admirál utekl…!"
     "Opravdu, generále?" zeptala se ho Alja ne bez jisté jízlivosti v hlase. "Vždyť už je dávno tady" ukázala na Kirka, sedícího v křesle. Ten se mírně vyklonil, aby ho Dvořák uviděl.
     Dvořákův pohled do smrti nezapomene. Tolik nenávisti a nevraživosti v jediném krátkém pohledu nezažil Kirk ani od klingonů. Dvořák se beze slova otočil, zavřel za sebou dveře a odešel chodbou. Při odchodu si dával záležet, aby byly jeho okované boty slyšet na celý hrad.
     Zbytek večera prožil Kirk jako ve snu… pamatoval se jen na velmi uvolněnou a přátelskou atmosféru u stolu, na velmi dobré jídlo a ještě lepší víno… probral se vlastně až ve své komnatě. Nevěděl, jestli do ní došel po svých, nebo ho do ní někdo odnesl. Rozhodl se na celou věc nemyslet.
     Stín, který se z ničeho nic objevil, vrátil Kirka do reality. Pomalu se narovnal… no jistě. Kousek od něj stál generál Dvořák a už zase se tvářil sebevědomě.
     Ruce měl za zády a Kirk se honem snažil odhadnout, jestli v nich má obušek i tentokrát.
     "Předpokládám, že se vám včerejší večer líbil, admirále?" zeptal se Dvořák odměřeně.
     "Nemohu říci, že by byl nepříjemný…" odpověděl Kirk neutrálně.
     Dvořák se ušklíbl. "Tak vás jistě potěší, že madam Alja vás k sobě zve i na dnešní večer. Cestu už znáte." Dvořák se otočil a pomalu odcházel po cestičce mezi záhony… v rukou za zády nic neměl. A Kirk si teprve po chvíli uvědomil, že Dvořák měl nejen všechny zuby na svém místě, ale že dokonce nevypadal že by měl nějakou protézu - a nejen to, i jeho modřiny ze včerejšího zápasu s Kirkem prostě zmizely!
     "Vidíte ho?" ukazoval Richards na Dvořáka. "Ten chlap má snad devět životů!"
     "Tohle mi budete muset trochu vysvětlit…" přerušil ho McCoy.
     "Není to tak dávno, co do Dvořáka někdo napumpoval celý zásobník automatické pistole…"
     "Pane Richardsi, to jste na vlastní oči viděl, nebo jste o tom jen slyšel?"
     "No, když se ptáte, pane Spocku, tak jen slyšel… stráže se o tom nahlas bavily."
     "Jinými slovy nám říkáte, pane Richardsi, že nevíte nic" pokračoval Spock.
     "Zastavte na chvíli Spocku" skočil mu doktor McCoy do řeči. "Mne by třeba zajímalo, proč Jima drží odděleně od nás! To znamená, že s ním mají nějaké záměry!"
     "Vskutku doktore, to je logická úvaha…" přizvukoval Spock.
     "Chtějí si z něj udělat vazala!" vykřikl Richards náhle.

* * *

     "Na skaňére ničevó nět…" oznámil všem na palubě Jimmyho C Chekov. "To samé subprostorovóje rušení, katoróje znemožňuje použití subprostorového rádia, způsobuje, že není možné zaměřit implantované transceivery členů výsadku."
     "Opravdu ne?"
     "Opravdu ne, Hikaru… jejich podkožní transceivery budou fungovat, pokud budou do deseti metrů od aktivního komunikátoru, alespoň jednoho. Ale jinak ne."
     Člun James Cook byl ukotven na boku jedné z kolonizačních lodí, které obíhaly Haven III. Po strašidelném nálezu v důlní základně na Haven VI přeletěl Sulu se člunem na oběžnou dráhu Haven III, kde doufal, že naváže kontakt se skupinou na povrchu.
     "Pane, registruji něco na dálkových senzorech!" vykřikla praporčík Bryanová. Vzrušením jí až přeskakoval hlas…
     "Uklidněte se praporčíku a dejte to na obrazovku!"
     Na malé obrazovce se objevila charakteristická silueta hvězdné lodi. Talířová sekce, dvě gondoly, sekundární trup…
     "Ale éto nět Enterprise!" řekl Chekov nahlas to, co se honilo hlavou všem. "Éto Unicorn!"
     "Její rychlost a kurz?"
     "Letí polovičním impulsem… směr… Haven IV!"
     "Haven IV?" zeptal se Sulu překvapeně. "Co chce dělat zrovna tam?"
     "Čort znájet… třeba se tam chce schovat…" poznamenal Chekov. "Letí ze směru od… Haven VII!"
     "Z Haven VII na Haven IV… zvláštní… nevidí nás?"
     Praporčík Bryanová přelétla pohledem všechny senzory. "Neměla by, pane. Sice něco málo vysíláme, ale k nim by se to dostat nemělo."
     "Nahráváme?" zeptal se Sulu.
     "Jistě, pane… řekla podrážděně. "Od prvního okamžiku" dodala po chvíli.
     "Co jejich warp pohon?"
     "Neprůkazný, pane. Zdá se, že jejich hlavní reaktor je mimo provoz!"
     Sulu se pomalu uvolnil. "S Unicorn sami nic nesvedeme. Takže nám nezbývá, než počkat na Enterprise…"

     V.

     Hlavní obrazovku Enterprise vyplňoval obraz planety Haven IV. Planeta ze všeho nejvíc vypadala jako namodralá kulička mléka, která díky nějaké hříčce přírody zamrzla v temné hlubině vesmíru. Oko pozorovatele jen klouzalo po monotónním viditelném povrchu, kterému zcela chyběl jakýkoli náznak nějakých atmosférických nebo dokonce terénních jevů…
     "Éto ně plaňéta, éto nastajaščije moloko!" polohlasně zaklel už Chekov poněkolikáté, zatímco se hrbil nad vědeckou stanicí na můstku Enterprise. "Zděs ničevó…"
     "Takže tady se mají podle vás schovávat…?" ukazoval Scotty na hlavní obrazovku nevěřícně.
     "Přesně ta. Někde v těch mracích pod námi…" Sulu se obrátil ve svém křesle. "Unicorn tam určitě je! Všichni v našem člunu jsme ji viděli. Letěla směrem k této planetě" dodal po chvíli, jako by snad chtěl dodat svým slovům větší váhu.
     Po tváři Montgomeryho Scotta přeběhl výraz lehké bezradnosti. "Nepochybuju, že víte co říkáte, pane Sulu, ale v tom případě ta Unicorn za sebou nenechala vůbec žádnou stopu…
     Chekove?"
     "Da, pane Scotte?" narovnal se Chekov na svém stanovišti.
     "Synku, detekujeme tam alespoň něco? Nějakou vlnu v atmosféře? Nějakou poruchu? Cokoliv?"
     "Detekujeme tam spoustu věcí…" řekl tiše Chekov spíš sám pro sebe "…a každá z nich může být Unicorn… vůbec nevím, čeho se mám při pátrání chytit!" dopověděl hlasitěji.
     "Jinými slovy, ti neřádi pirátský až moc dobře věděli, kam se mají schovat!"
     "Stopa impulsního pohonu Unicorn je vysledovatelná až do horní vrstvy atmosféry" pokrčil rameny Chekov. "Pak prostě mizí…"
     "Pavle, nemohli prostě vletět do některého z těch asteroidů?" přepnul Sulu pohled hlavní obrazovky na jeden z miniaturních měsíců planety Haven IV.
     "Něvazmožno… ta impulsní stopa vede k planetě naprosto jasně. Ty měsíce tvoří klasické uhlíkaté chondrity, tam se neschová nic a nikdo… to prostě víme. I na tuto vzdálenost.
     Ale zato tam dole… tam se to vaří…" povzdechl si.
     "A to se opravdu s našima senzorama nedostanem skrz to mlíko?"
     Chekov se hořce ušklíbnul. "Jinde bychom se asi skrz dostali… ale ne tady. Většina našich pokročilejších senzorů pracuje s údaji načítanými skrz subprostor… a protože zdejší hvězda dokonale ruší veškerou subprostorovou komunikaci, většina našich lepších senzorů prostě nefunguje." Přepnul pohled zpátky na planetu a přiblížil její obraz. Nyní hlavní obrazovku více než z poloviny vyplňovala modrobílá výseč planetární atmosféry. "Odsud to tak nevypadá" pokračoval, "ale tam dole, pod vrstvou těch jednolitých mraků se to prostě vaří jak v kotli baby Jagy. Izotopy vodíku, hélia, dusíku a čort znájet čeho ještě… ti dva plynní obři taky pěkně míchají celou soustavou a subprostorové záření hlavní hvězdy už vůbec ničemu nepomáhá…"
     "Nějaké návrhy, pane Chekove?"
     "Ale jistě…" povzdechl Chekov. "Vypustit minimálně tři - a ještě lépe šest atmosférických sond… a doufat, že si jich Unicorn nevšimne a okamžitě je nesestřelí. Protože na to bude mít energie ještě stále dost."
     "Za jak dlouho je můžeme mít připravené?" zeptala se Uhura. "Budu muset připravit komunikační protokoly…"
     Scotty se zatvářil překvapeně. "Pár minut… půl hodiny maximálně?" položil řečnickou otázku. "Dobře, řeknu chlapům dole ve strojovně, aby na to vlítli a připravili sérii sond."
     "Dejme tomu, že pomocí těch sond Unicorn skutečně objevíme…" uvažoval Sulu nahlas. "Ale co potom?"
     "Potom? Synku, pak prostě použijeme starou pozemskou technologii zvanou hlubinná bomba… takhle moji předkové lovili německý u-boaty ve světovejch válkách… to je přece ouplně jasný" prohlásil Scotty.

* * *

     "Asi si kladete otázku, proč jsem vás pozval k sobě, že, pane Spocku."
     Spock neodpověděl. Místo mluvení si podivného šedovlasého muže, který otázku položil, pozorně prohlížel. Mužovy dlouhé štíhlé prsty byly absolutně symetrické, jak na levé ruce, tak na pravé. A co víc, i prostřední tři prsty na každé ruce byly v nádherné symetrii - ukazováček a prsteníček byly úplně stejně dlouhé a prostředníček je přečníval přesně o délku jednoho článku. Spock si nebyl tak docela jist, jestli muž nemá prostředníček tvořen čtyřmi články místo obvyklých tří. I mužova tvář byla zcela symetrická, prostá všech jednostranných deformací, které jsou běžné snad u každého druhu, který ve vesmíru existuje. Nakrátko ostříhané bílé vlasy odporovaly relativně celkově mladistvému vzhledu jeho tváře.
     Ještě jedné podivnosti si Spock všiml - místnost byla sice zařízená jako pracovna, nicméně postrádala jakákoli okna. Spock usoudil, že byl z vězení odvlečen někam do sklepa - ale na obyčejný sklep byla místnost zařízena až nezvykle pohodlně a zároveň prakticky.
     Ve svých dlouhých a elegantních prstech svíral podivný muž velkorážovou automatickou pistoli, jejíž povrch byl vyleštěn do zrcadlového lesku. Muž zbraň pomalu rozebíral a čistil, jako by to vůbec ještě bylo zapotřebí. Téměř to vypadalo, jako kdyby se muž se svou zbraní doslova mazlil.
     "Posaďte se, prosím" ukázal na křeslo před svým stolem. Spock se nepohodlně posadil.
     "Omlouvám se za ta pouta, ale jak jistě chápete, opatrnosti není nikdy nazbyt, zvláště když je eskortován někdo z vašeho druhu. Jak jsem se doslechl, váš druh umí pouhým dotykem omráčit dospělého člověka - a to jsem, pochopitelně, nemohl riskovat." Chvíli se na Spocka díval. "Ah, jsem to ale nezdvořák, málem bych se zapomněl představit" zasmál se, jako by ho to pobavilo. "Ale to víte, jsem zvyklý, že mne tu každý zná. Mé jméno je Niery a jsem cosi jako zastupující vládce na tomto území."
     Přestal pistoli čistit a místo toho ji začal opět skládat dohromady. Pomalu, téměř nábožně, a přitom s takovou jistotou, jako by to celé dělal už nejméně tisíckrát předtím, sestavoval zpátky závěr masivní zbraně. Když byl s výsledkem spokojen, zkusmo zbraň natáhl a vyzkoušel chod spouště a úderníku. Při cvaknutí kohoutku se usmál jako dravec, který si právě nabrousil drápy. Odložil pistoli na stůl a ze zásuvky stolu vyndal několik prázdných zásobníků a krabičku s náboji. Začal plnit zásobníky municí.
     "To jsou všichni lidé vašeho druhu tak zamlklí?" zeptal se Niery po chvíli mlčení ironicky.
     "Náš druh si nelibuje v pozemském zvyku řečnit o ničem" odpověděl Spock chladně.
     Muž vztyčil prst. "Ale to je veliká chyba. Měli byste to někdy zkusit. Zjistíte, že z nezávazného rozhovoru kolikrát zjistíte více než výslechem na mučidlech."
     "Nezávazného?" nadhodil Spock.
     "Ach jistě, promiňte, ta vaše pouta. Ta samozřejmě už nebudete potřebovat." Položil zpola naplněný zásobník na stůl, přistoupil ke Spockovi a sejmul mu pouta.
     Pohledy obou zabrousily k pistoli a nábojům, ležícím na stole.
     "Ani na to nemyslete, Spocku" poznamenal Niery. "Na to abych vás zabil, palnou zbraň opravdu nepotřebuji. Ale je to takový vhodný symbol. Mimochodem, i kdybyste se té zbraně dokázal zmocnit, stejně toho proti mně mnoho nezmůžete, tím jsem si docela jist. A i kdyby vám to nakrásně vyšlo, na chodbě jsou pánové Chareg a Chorchus, kteří vás sem přivedli. A ti mají samopaly. Jsou mi oddáni na život a na smrt a to dávno, dávno předtím, než jste se vůbec narodil. Dokonce než se narodil váš otec a jeho otec.
     "Dávno předtím?"
     "Jistě. Protože já i oni pocházíme přímo ze Země." Niery si vychutnával pocit morální převahy. Teď, když stál vedle Spocka, mohl Spock odhadnout i jeho výšku. Niery byl o něco menší než Spock a celé jeho postava se vyznačovala onou až nepřirozenou symetrií, které si Spock už předtím všiml u rukou a obličeje.
     "A nebojte se," pokračoval Niery, "dobře vím, že se lidé vašeho druhu dožívají věku velmi vysokého."
     "Ale vaše lodě do této soustavy…"
     "…přiletěly před více než dvěma sty lety. Byl jsem na jedné z nich" doplnil Niery Spockovu větu.
     "A vy se mi právě chystáte prozradit proč…" konstatoval Spock.
     "A pak že vulkánci nemají smysl pro konverzaci" odvětil muž žoviálně a na okamžik se obrátil zády ke Spockovi, aby si opět sedl za stůl.
     Spock na nic nečekal. Rychle vyskočil z křesla a jeho pravačka uchopila muže na přechodu ramene a krku. Spockovy prsty sevřely pevně Nieryho rámě…
     Půl vteřiny se nedělo nic. Pak se Niery bleskurychle otočil a uchopil Spocka za pravou ruku, kterou mu zkroutil do nepřirozeného úhlu.
     "Na mne tyhle vtipy nefungují, vulkánče" zasyčel a zakroutil Spockovi s rukou ještě více. Ten se sice bolest přemáhal jen s velkým sebezapřením - ale ovládnout se dokázal. Když Niery viděl, že jeho snaha nikam nevede, pustil Spockovu ruku a křivě se usmál. "Překvapen, co, Spocku? Já jsem podobných překvapení plný!"
     Rázně se posadil za stůl a jako by se nic nestalo, začal opět plnit zásobníky municí. Spock se po chvíli posadil také.
     "Pravděpodobně jste seznámen s historií planety Země na přelomu 20. a 21. století" pronesl Niery zcela mimochodem směrem ke Spockovi.
     "Ano."
     "Jednoslabičná odpověď, jak případné… ale ušetří nám to spoustu vysvětlování." Přestal plnit zásobníky, uchopil pistoli a natáhl její závěr. Zálibně do něj zlehka foukl. Zasunul do pažby zásobník, zkontroloval, zda náboj skočil do komory a zaklapl závěr. Zbraň zajistil a odložil na desku stolu.
     "Především, pane Spocku, já a lidé mého druhu, nejsme tak docela lidé. Ale nejsme ani mimozemšťané. Jsme…" na okamžik Niery viditelně zaváhal "…cosi jako vyšší vývojový stupeň. Rozhodně jsme na vyšším stupni potravního řetězce, než lidé, nicméně, máme s nimi mnoho společného.
     Zkrátka, za starých časů se nám na Zemi říkávalo upíři."
     "Měl jsem zato, že jde o pozemskou legendu" odpověděl Spock klidně.
     "Na dnešní Zemi už snad ano, ale jsme docela reální, to mi můžete věřit!" prohlásil Niery rozrušeně. "Každopádně, způsob, jakým jsme vznikli, je ztracen v dávnověku. Nicméně, stran našeho zániku byla všechna proroctví až děsivě konkrétní. A když na přelomu 20. a 21. století došlo nejprve k Eugenickým válkám a pak k sérii dalších konfliktů, mnozí z nás byli toho názoru, že čas pro splnění dávných proroctví nadešel. Samozřejmě, pokusili jsme se naplnění proroctví zabránit, přirozeně."
     "Přirozeně?" zeptal se Spock.
     "Každý druh má právo na zachování své existence, to snad nepopřete, Spocku."
     "O tom není pochyb" neochotně souhlasil Spock.
     Niery pokračoval. "V průběhu 18., 19. a 20. století jsme se více - méně přestali vměšovat do lidských záležitostí."
     "Více nebo méně?"
     "Každý podle své nátury, pane Spocku" prohlásil Niery. "Ale rozhodně jsme nebyli zodpovědni za pozemské světové války, jestli vám jde o toto. Nepopírám, že našemu druhu se za světových válek znamenitě dařilo - množství mrtvých a nezvěstných nám zajišťovalo pravidelný a dostatečný přísun potravy - ale to vše za cenu větší kontroly obyvatelstva a zhoršených možností cestování.
     Nicméně, koncem 20. století postoupila evidence obyvatelstva tak daleko, že bylo čím dál obtížnější unikat pozornosti lidských úřadů. Na úsvitu 21. století se naše frakce rozhodla, že raději Zemi opustí . Ta byla v té době zmítána konflikty, které kdykoli hrozily totálním zničením civilizace v té podobě, jak ji známe.
     Navíc, různé tajné vládní agentury mnoha států věděly o naší existenci. Na povrch sice pronikaly jen nezřetelné fámy, ale i ty stačily k vypuknutí občasných novodobých honů na čarodějnice, které byly maskované nejrůznějšími záminkami.
     A tak naše skupina opustila 26. prosince 2004 Zemi a vydala se hledat štěstí do této soustavy. Naše lodě byly vybaveny tzv. "Brackettovým pohonem", který nám umožňoval dosáhnout téměř rychlost světla. Sám Michail Brackett byla velmi zajímavá postava pozemských dějin… ale o tom snad až někdy jindy."
     "Proč…?"
     "Proč jsme opustili Zemi? Víte, já i moji druhové bychom možná mohli obstát ve zběžné zdravotní prohlídce. Ale už jakákoli prohlídka zevrubnější by nás nemilosrdně odhalila. Nehledě na to, že jen málo úřadů bývá otevřeno přes noc. A my, pane Spocku, jsme a vždy budeme, děti noci. Přímé sluneční světlo nás zabíjí. Nikdo nikdy nedokázal najít přesnou příčinu, ale je to prostě tak. Historku o ztrátě dokladů o místě původu si můžete vymyslet a obhájit vždycky, ale také napřed musíte na úřad přijít osobně v úředních hodinách… ale to už opravdu odbíhám.
     Naše lodě byly přecpané dobrovolníky převážně z naší domoviny. Nebylo tak těžké je sehnat. Ta část Evropy byla v té době rozvrácena tím, jak se přes ni převalovaly fronty různých armád. Takže ani nikdo nepostrádal několik tisíc lidí… startovali jsme tehdy z malého ostrůvku v Indickém Oceánu. Podle Brackettových propočtů ho nejspíš naše lodě zcela zničily. Dokonce jsme údajně mohli vyvolat zemětřesení a je pravdou, že se nám to asi povedlo. Později jsme zjistili, že snad dokonce zahynulo několik set tisíc lidí… ale co, byli to jen lidé.
     Netvařte se tak vyděšeně, Spocku. Pro náš druh jsou lidé jen takový poněkud inteligentnější dobytek, nic víc, nic míň.
     Zdejší systém jsme pojmenovali Haven, na počest našich bratří, kteří zahynuli v Severní Americe během jedné z čistek…"
     "Stále nerozumím, proč mi toto všechno vkládáte?" přerušil Nieryho Spock.
     "Hned se k tomu dostanu." Niery se pohodlně opřel na židli. "Ukazuje, se, že ti kdož vyšli z lidí, mohou konzumovat pouze lidskou krev. Když jsme díky Unicorn zajali první loď, v jejíž posádce byli mimozemšťané, jeden z mých přátel vyzkoušel i jejich krev. Zahynul ve strašlivých křečích. V průběhu let jsme uskutečnili řadu různých experimentů. Zkrátím to. Nakonec dostala posádka Unicorn přímý rozkaz všechny mimozemšťany pobít, jen co se zmocnila jakékoli lodi, aby se předešlo zbytečným ztrátám z naší strany.
     Je to už mnoho let, co byl naposledy příslušník jiné rasy na povrchu Haven III. Až dnes vy."
     "Předpokládám, že mne chcete využít jako svou potravu" konstatoval Spock.
     "V zásadě máte pravdu, Spocku, ale rozhodně nemám v úmyslu vás zabít. To v žádném případě - leda byste mne k tomu donutil svou činností vy sám. Na to jste pro mne až příliš cenný. Jste pro mne doopravdy vzácný. Mísí se ve vás divoká a silná krev vašeho druhu s krví pozemšťanů. Vaše krev obsahuje lidské geny a protilátky. Zkrátka, mohl byste být kompatibilní s naším metabolickým systémem."
     "Už jste někdy zkoušel nahradit hemoglobin chlorofylem?"
     Spockova otázka vyvedla Nieryho z míry. "Co prosím?"
     "Jen se ptám, jestli jste už někdy zkoušel nahradit hemoglobin z lidské krve například chlorofylem z rostlin."
     "Jste blázen? Vždyť jde úplně o něco jiného…"
     "Hemoglobin a Chlorofyl jsou téměř totožné molekuly. Kromě několika postranních větví se liší pouze v atomu centrálního kovu: Hemoglobin obsahuje železo, zatímco Chlorofyl obsahuje hořčík."
     "Nejsem biolog nebo chemik. Co má být?"
     "Sám říkáte, že podobnou substituci udělat nelze. A přitom moje krevní barvivo je od těchto dvou totálně odlišné, přičemž jeho základem je měď - ale nemylte se. Kdyby moje krev byla postavena na pozemském standardu, byla by modrá a nikoliv zelená, jako je ve skutečnosti."
     "Vy tomu vůbec nerozumíte, Spocku. Tady přece nejde o nějakou biologii nebo chemii."
     "A o co tedy jde?"
     "O životní esenci, která je v krvi obsažena. To je to, co nám umožňuje v našem stavu existovat. Tato životní esence nám propůjčuje různé schopnosti. Jen díky nim jsem byl schopen vrátit do vašeho středu muže z vaší ostrahy potom, co jsem ho zabil a vypil."
     Spock mu věnoval tázavý pohled.
     "No ano, byl jsem to já, kdo zabil vašeho muže. Snad jste si nemysleli, že to byla přirozená smrt. Že umřel třeba z leknutí" řekl Niery pobaveně.
     "Ale nedosti na tom. Pokud se naší krve opakovaně napije běžný smrtelník, stane se vazalem toho, jehož krve se napil. Prostě vzplane ke svému pánovi ničím neuhasitelnou láskou - není schopen odolat žádnému z jeho přání. Na oplátku tak dlouho jak žije jeho pán, tak dlouho žije jeho vazal. Tedy pokud je pán s jeho službami spokojen.
     A samozřejmě, mohu stvořit i nového upíra, pokud budu chtít."
     "Pokud budete chtít…?"
     "Snad si nemyslíte, že upíři vznikají pokaždé, když někdo z nás kousne smrtelníka, to bychom se za chvíli tragicky přemnožili.
     Faktem je, že je nás spíš nedostatek…" povzdechl Niery. "Zrovna nedávno…" náhle se zarazil, jako by si uvědomil, že i tak řekl příliš mnoho.
     "Z vašeho tónu soudím, že s tvorbou nového upíra je nějaký problém" pronesl Spock.
     Niery chvíli přemýšlel. Po chvíli odpověděl: "Ano, je. Říká se tomu slábnutí krve. Jde o to, že každý další upír stvořený někým z nás je slabší, než byl jeho stvořitel. Na první pohled neznatelně, ale přesto zjistitelně. Dělali jsme pokusy. Na konci jsme získali stvoření, která byla spíše lidmi, než upíry. Ta stvoření mohla chodit po světě za denního světla - a mohla se křížit s ostatními lidmi. Hrozilo, že by z nich mohla vzniknout mimořádně silná odrůda lidí… to jsme ovšem nemohli dovolit. A proto jsme všechny pokusné subjekty a jejich potomky nakonec zabili…" Niery pronášel ta slova tak klidně, jako kdyby hovořil o počasí a ne o sérii lidských tragédií…
     "Nenapadlo vás, že toto může být pravý účel vaší existence? Posloužit jako katalyzátor dalšího rozvoje lidské rasy?"
     "Nesmysl… proč by to kdo dělal?" zeptal se Niery opovržlivě.
     "Ale z proto potřebujeme novou, silnou krev. Například vaši krev, vulkánče. Vy jste navíc napůl člověk. Šance, že mohu konzumovat vaši krev je přinejmenším 50 procent. Osobně bych řekl, že i víc."
     "Jste blázen, když si něco podobného myslíte."
     Nyeri se zachechtal. "Opravdu? Nebo jste blázen vy, když se mi snažíte namluvit, že to nejde?" Naklonil se přes stůl ke Spockovi. "Už teď jsem mnohokrát silnější než jakýkoli pozemšťan, to jste sám na sobě pocítil. A to jsem konzumoval pouze lidskou krev. Představte si, co bych mohl dokázat s vaší krví - a krví Vulkánců obecně. Představte si, že bych mohl stvořit další mého druhu, ale ne z lidí. Z jiných druhů! Svrhl bych nejprve Alju a pak každého, kdo by se mi postavil do cesty. Nakonec bych se stal pánem Galaxie!"
     "Připusťme, že máte pravdu" řekl opatrně Spock. "Co bych z toho měl já?"
     "Konečně si začínáme rozumět. Mohl byste být první z nového rodu upírů. Upírů nové éry. A získat tak život věčný. Nebo alespoň téměř věčný.
     Tak jako tak, už mne toto žvanění unavuje. Je na čase přistoupit k dílu samému. Kolik krve myslíte, že můžete bez ohrožení života postrádat? Půl litru? Nechci vás vyčerpat předčasně…" Niery se zasmál vlastnímu dvojsmyslu.
     "Ano, to by snad bylo únosné…" odpověděl Spock neurčitě.
     "Výborně. Přistupme tedy k věci…" Niery vstal a pokynul Spockovi aby tak učinil také. Přistoupil ke Spockovi, který si ještě stačil všimnout, že Niery vysunul své špičáky… a to už se mu Niery zakousnul do hrdla.
     Po chvíli přestal Niery sát, pustil Spocka a poodešel kousek stranou. Z koutku úst mu odkapávala zelená krev. Otřel si ústa kapesníkem.
     "Zdá se, že to…" větu nedokončil. Zlomil se v pase a na poslední chvíli se těžkopádně zachytil stolu, aby neztratil rovnováhu úplně. Z jeho úst se ozývalo nepřítomné chrčení. U člověka by se řeklo, že lapal po dechu…
     Spock vzal do ruky pistoli, kterou Niery zanechal neprozřetelně na stole. Prohlédl si závěr. Na okamžik pozvedl jedno obočí, to když zahlédl svůj odraz na jejím vyleštěném závěru. Jen chvíli mu trvalo, než pochopil, jak pracuje mechanismus pojistky. Odjistil pistoli.
     "Ne… neéééé…" chrčel Niery. "Mne nezabi…"
     Spock namířil a stiskl spoušť. Mohutná střela prošla Nieryho hrudním košem a stěna za ním se zbarvila do červena z krve rozptýlené výstřelem. Silný zpětný ráz způsobil, že Spock se netrefil tam, kam měl původně v úmyslu.
     Niery se začal sípavě smát.
     Spock znovu zamířil. Tentokrát na hlavu. Teď už byl schopen částečně odhadnout účinek masivního zpětného rázu mohutné zbraně. Druhý výstřel tečoval Nieryho lebku a srazil ho zem. Z hlavy mu začala vytékat odporná hmota, která snad byla kdysi mozkem. Spock přistoupil blíže k Nierymu, který se už nesmál a jen vyděšeně sledoval zbraň ve Spockově ruce. Spock znovu zamířil na Nieryho hlavu a vypálil. Hlava se po zásahu rozprskla po místnosti jak meloun…
     Zaslechl za dveřmi nějaký hluk. Dveře se vzápětí rozletěly a v nich stál Chorchus s namířeným kalašnikovem. Dříve než stačil cokoliv udělat, zasáhla ho Spockův výstřel do hrudi. Kinetická energie střely odhodila Chorchuse zpátky na chodbu. Spock věnoval letmý pohled Nierymu. Místo Nieryho mrtvoly ležela na podlaze hromada popela, ve které byly občas přimíšeny loužičky červené a vzácně i zelené krve. Opatrně překročil Nieryho ostatky a prohledal jeho stůl. Jak předpokládal, našel tam komunikátor a phaser.
     Rychle vyšel na spoře osvětlenou chodbu. Chorchus ležel opřený zády o zeď a z úst mu vytékala stružka krve. Ještě žil, ale Spockův výstřel mu způsobil smrtelné zranění. Střela mu vyrvala ze zad kus páteře. Chorchus vypadal najednou mnohem starší… spíš jako vysušená mumie. Spocka napadlo, že Nieryho krev zřejmě přestala na Chrochuse účinkovat. Sebral samopal a ostatní zbraně i s náboji do nich. Vydal se směrem k cele, ve které byli uvězněni jeho přátelé.

* * *

     Několik kilometrů nad kamenitým povrchem Haven IV driftovala v prudkých atmosférických proudech vesmírná loď. Velký nápis na jejím talíři sděloval bezprostřednímu okolí její jméno: Unicorn. Obzvlášť pečlivý pozorovatel by na několika místech zpozoroval i zbytky někdejší registrace Hvězdné flotily: NCC-1174. Avšak i pozorovatel zcela nevšímavý by si všiml jiné věci: gondoly nadsvětelného pohonu Unicorn nebyly v provozu. Jen tlumeně osvětlené průzory naznačovaly, že loď má nějakou posádku.
     "Pane, loď se v současné konfiguraci udrží v této výšce maximálně 72 hodin! Pak začne docházet energie v bateriích a my budeme muset reaktivovat hlavní pohon."
     Skrydlov přijal svého pobočníka u sebe v kajutě. Ale jeho slova skoro nevnímal. Jen unaveně přikyvoval.
     "Nějaké návrhy ze strojovny?" zeptal se po chvíli pomalu.
     "Můžeme nechat hlavní reaktor v omezeném provozu, ale to by mohlo prozradit naši pozici nepříteli."
     "Pokud nás náš… jak vy říkáte, nepřítel, objeví, bude to možná i tak nutné" poznamenal Skrydlov neurčitě. Ukázal na display stařičkého PADDu, který ležel na stole. "Podle těchto údajů nemáme v bateriích ani dost energie na případné úhybné manévry."
     "To je bohužel pravda, pane" souhlasil neochotně pobočník.
     "Nějaké známky aktivity ze strany… nepřítele?" Skrydlov opět při vyslovení toho slova zaváhal. Zjišťoval, že mu stále činilo potíž myslet na jinou hvězdnou loď Federace jako na nepřítele. Ale už jednou tento pocit překonal. Tehdy, když se Unicorn střetla s Vigilant. A byl si jist, že ho překoná znovu.
     "Neprůkazné, pane. Nejsme schopni nic zachytit…"
     "A doufáme, že ani oni ne… to jste chtěl říci, že…" dopověděl za něj Skrydlov větu. Gestem ruky naznačil, že audience je u konce. "Děkuji, můžete se vrátit na své stanoviště."
     Když pobočník odešel, díval se Skrydlov ještě chvíli na dveře, které se za ním s kvílivým sykotem zavřely. I ten zvuk dveřního mechanismu zněl po 60 letech provozu nakřápnutě… pak se unaveně natáhl na pohovku. Jak se na ni pokládal, zavadil pohledem o průzor, za kterým byla vidět jen hustá namodralá tma - atmosféra na noční straně Haven IV.
     Tlumené namodralé světlo v kabině podtrhovalo celkově pochmurnou náladu, která na lodi panovala a kterou Skrydlov pociťoval čím dál víc.
     Bylo vlastně štěstí, že vysoká gravitace a atmosférický tlak na povrchu Haven IV stačily za dlouhá léta zarovnat všechna převýšení - na Haven IV nebyly žádné hory, do kterých by Unicorn při svém letu nízko nad povrchem planety mohla narazit.
     Jeho pohled sklouzl na svazek kabelů, který vedl těsně pod stropem. Loď byla podobných konstrukčních improvizací plná - jen nepatrná část vybavení zůstala po šedesáti letech nezměněna. "Jen vnější plášť lodi … a její kapitán", pomyslel si. Napadlo ho, co by asi říkali konstruktéři všem úpravám, které provedla posádka Unicorn za všechny ty roky. Byli by nadšeni z její vynalézavosti a schopnosti udržet loď v provozu déle, než kdokoli předpokládal? Nebo by ji naopak prokleli, za zničení jejich jedinečného výtvoru?
     "Jak se to jen všechno semlelo?" přemýšlel dál Skrydlov. Jeho jmenování na Unicorn mělo být posledním před povýšením do štábu Flotily… hovořilo se o něm jako možném příštím vrchním veliteli. On sám pocházel z rodiny s dlouholetou tradicí služby u válečného námořnictva a když vytvoření Sjednocené Země degradovalo vojenské námořní flotily do policejní úlohy, zdálo se lidem jako byl on, logické se přihlásit do Hvězdné Flotily.
     Vzpomněl si na den vypuštění Unicorn… veliká slavnost, spousta hlavounů, včetně bývalého prezidenta Archera, který si nenechával ujít žádnou příležitost, aby se ukázal při vypuštění nové lodě.
     Záře reflektorů, úsměvy, potřásání rukou… kam to jen dopracoval.
     Teď leží v kajutě své lodi, která se schovává v atmosféře mizerné, zapomenuté planety před jinou lodí Federace…
     Od prvního okamžiku věděl, že Dvorakovi se nedá věřit … ale copak mohl tušit, že se situace TAKHLE zvrhne?
     Ještě před vstupem do soustavy se na dálkových senzorech podařilo potvrdit existenci zhruba půltuctu planet - z toho jedna zřejmě byla třídy M.
     Uvnitř soustavy pak čekalo na Unicorn a její posádku překvapení - soustava byla obydlená.
     Kromě osídlení na třetí planetě existovala i trestanecká těžební kolonie na planetě VI… její "oficiální" jméno Haven VI znělo v této souvislosti obzvlášť ironicky.
     Haven VI… skutečný mineralogický poklad. Kdysi, když se soustava Haven formovala, narazil do planety VI supertěžký asteroid plný vzácných minerálů. Díky tomu je bylo možno těžit bez velkých problémů prakticky na povrchu… i v kolonii Haven VI byl jmenován jeden z vládců jako dohlížitel…
     Vládci soustavy Haven… banda upírů, kteří uprchli kdysi ze Země. Dvorak se záhy dostal pod jejich vliv. A zákeřným způsobem dokázal pod jejich vliv dostat i svého kapitána… lahodné víno z vinic na povrchu Haven III v sobě neslo skrytou hrozbu, kterou Skrydlov nedokázal prohlédnout…
     Vládkyni Alju uviděl poprvé jen na obrazovce svého terminálu, ale od prvního okamžiku věděl, že pro ni udělá cokoliv o co bude požádán. Cokoliv, včetně zrady Federace.
     Odvysílal falešné údaje o soustavě HD 136352 a pak se vrátil ke své paní…
     Šéfinženýr Patel se spolu s několika členy posádky Unicorn pokusili o útěk. Skrydlov ho osobně dopadl a přivedl před svou paní.
     Na důkaz své oddanosti pak svého šéfinženýra vlastnoručně zastřelil…
     Snad třicet let žil na Haven III v nejlepším poklidu ve službách své paní. Pak se něco stalo na Haven VI. Tamní vládce z nějakého důvodu upadl zvláštního stavu nepříčetnosti, o kterém i vládci samotní mezi sebou mluvili jen šeptem. Unicorn pomáhala při
     evakuaci důlní kolonie - téměř všechny obyvatele se podařilo evakuovat úspěšně. Až na poslední skupinu… její vysílání zaniklo v rachotu střelby z automatických zbraní a laserů… on sám tam tehdy ztratil dva muže ze své stále tenčí posádky. Nikdo se už nikdy neodvážil přistát na povrchu Haven VI. Říkalo se, že tamní vládce stále bloudí chodbami základny a jen čeká na další oběť. Skrydlov tomu osobně nevěřil - i upír musí z něčeho žít, ale nehádal se.
     Po několika letech však vyvstal drobný problém - moderní průmyslová civilizace nemůže existovat bez určitých surovin a v tomto směru byla Haven III mimořádně chudá planeta. Dvorak (který si mezitím změnil jméno zpátky na Dvořáka) navrhl, aby Unicorn opatřila potřebné suroviny tím, že bude přepadávat obchodní lodě prolétající okolním sektorem. Jak také navrhl, měly být jejich posádky brány do zajetí, aby došlo k obměně genetického fondu populace Haven III, který začínal jevit jisté známky degenerace.
     A tak vyrazila Unicorn opět do vesmíru… nejtěžší bylo pro Skrydlova přepadení první lodi… rychle se však do své nové vpravil a Unicorn začala přepadávat lodě s řemeslnou zručností.
     Všechno šlo dobře… až do osudného souboje s křižníkem Vigilant, kdy se ukázalo, že technologie Federace za těch šedesát let učinily jistý pokrok, co se jejich ničivého potenciálu týkalo. Pak už bylo jen otázkou času, kdy se v soustavě Haven objeví nějaká loď Federace.
     Za oknem se kdesi v dálce zablesklo. "To je divné…" pomyslel si Skrydlov. "Na Haven IV nebyly bouře přece nikdy pozorovány…" vzápětí se loď slabě otřásla. Skrydlov si s hrůzou uvědomil, že to, co zahlédl, nebyl žádný blesk…
     Čtveřice ohnivých koulí ozářila noční polokouli Haven IV.
     "Nějaké zásahy, pane Chekove?"
     "Neprůkazné, pane Scotte. Nicméně registruji kromě plynů a izotopů typických pro atmosféru Haven IV i plyny a úlomky pláště hvězdné lodi. Ale je jich moc málo."
     "Pane Sulu, zaměřte je znova!"
     "Hned jak na místo dorazí nové sondy, pane!"
     "Jak jsme na tom s torpédy?" zeptal se Scott.
     "Zatím jsme spotřebovali 24 kusů. Ve skladech je jich ještě stále víc než dost" hlásil Sulu.
     "Vidím ji!" zvolal Chekov. Na obrazovce se mihnul nezřetelný stín ve tvaru lodi.
     "Další shoz!" zavelel Scotty.
     Do atmosféry Haven IV vlétla čtyři upravená torpéda. Vzápětí se opět rozzářila noční strana planety sérií výbuchů.
     "Ani sejčás jsme je nědostáli…" povzdechl si Chekov. "Jedno torpédo muselo zasáhnout pevný povrch. Detekuji úlomky hornin… třeba jim alespoň rozbijeme kamenem nějaké okno…"
     "Scotty, zachycuji nějaké vysíláni z Haven III!" zvolala Uhura vzrušeně.
     "Pusťte to nahlas, prosím!"
     Signál byl silně rušen, ale přesto bylo možno rozeznat Spockův hlas. "Hovoří komandér Spock. Volám Enterprise, nebo jakoukoli loď Federace, která je v dosahu. Potřebuji vyzvednout výsadek z planety Haven III. Můj komunikátor bude vysílat na této frekvenci nouzový zaměřovací signál. Tato zpráva bude vysílána v nekonečné smyčce."
     "Odpovězte mu!"
     "To nejde, Scotty. Haven III je od nás vzdálena 11 světelných minut. Nemůžeme komunikovat v reálném čase."
     Scotty se smutně zadíval na obrazovku, která zabírala noční polokouli Haven IV.
     "Předpokládám, že Unicorn nám už nikam neuteče, co pane Sulu? Za jak dlouho můžeme být nad Haven III?" řekl po chvíli uvažovaní.
     "Zhruba za čtyři až pět minut, pane."
     Scotty si povzdechl. "Nerad tu nechávám tudletu věc rozdělanou, ale naši lidi jsou přeci jen důležitější. Pane Sulu, zadejte kurs k Haven III. Maximální možný warp!"

* * *

     Kirk prožíval největší extázi svého života. Doufal, že by tento večer s Aljou mohl skončit zajímavěji než ty dva předchozí, ale že to bude něco takového… To v životě nečekal!
     Její tělo bylo… nádherné, bez jediné deformity nebo chybičky… a její ústa… a jak uměla…
     Nikdy s žádnou ženou nezažil to, co právě nyní. Bylo to jako kdysi poprvé - ne, to ne, bylo to mnohem lepší, než kdysi poprvé. Tehdy byl Kirk reakcí vlastního těla spíš vyděšen, než potěšen. Nyní si celý akt prožíval každičkým kouskem svého těla, každičkým nervovým zakončením… Už nikdy nic takového nezažije, tím si byl jist.
     Kirk přestal zcela vnímat okolí a soustředil se jen na pocity vlastní tělesnosti… tak se stalo, že vzdálené tlumené výstřely zprvu zcela ignoroval.
     Ne tak Alja. Kirk pocítil náhlou změnu v jejím postoji - a na chvíli ho to zmátlo, než si uvědomil, že změna jejího rytmu nesouvisí s ním, jako spíš s něčím mimo něj.
     Vzápětí se ozvalo hlasité zabušení na dveře. Alja se vysmekla z Kirkova objetí a přehodila přes sebe župan. Kirk se zavrtal pod přikrývku, aby na něj nebylo příliš vidět. Cítil, jak pomalu ochabuje a že pomalu začíná opět uvažovat mozkem. Podíval se na Alju a věděl, že ji miluje, jako nikdy nikoho předtím. Věděl, že pro ni udělá cokoliv.
     "Co se děje?" zeptala se Alja přísným hlasem skrz dveře.
     "Paní, stalo se něco hrozného" ozvalo se zpoza dveří. Kirk měl pocit, že to je Charegův hlas. Nebo to byl Chorchus? Stále si je pletl.
     Alja pootevřela dveře.
     "Mluv, Charegu" vybídla netrpělivě nezvanou návštěvu, čímž zároveň odpověděla Kirkův nevyřčený dotaz stran narušitelovy identity.
     "Niery…! A Chorchus!"
     "Co je s nimi?"
     "Jsou mrtví, paní!"
     Nepředpokládaná situace Alju evidentně zaskočila. "Cože… kdo?"
     "Asi ten vulkánec, paní… ten Spock!"
     "Spock! No jistě!" blesklo Kirkovi hlavou.
     "Zavolej Dvořáka, ať se s ním vypořádá jak nejlépe umí. Musím tu ještě něco dokončit…" S těmito slovy zavřela dveře a přešla k posteli, ve které se pod pokrývkou schovával Kirk.
     Zpoza dveří se ještě ozvalo nezřetelné: "Zajisté, paní."
     S výrazem zkušené kokety se posadila na okraj postele.
     "Tak co, admirále, máte ještě dost energie na další kolo?" zeptala se. Po předchozím překvapení nebylo v jejím hlase ani stopy.
     Kirk si zatraceně nebyl jist, jestli zvládne ještě jeden takový uragán, ale proč to nezkusit? "Proč ne?" odpověděl stručně.
     Alja se k němu opět začala tulit, když náhle zapípal pro změnu její počítačový terminál. S rozmrzelým výrazem opět vstala a posadila se před obrazovku. Kirk si všiml, že se ani neobtěžovala si vzít něco na sebe.
     Z terminálu se ozývalo nezřetelné: "… napadeni Enterprise, potřebujeme pomoc! Loď je v kritickém stavu! Další útok už nepřežijeme! Prosím, má paní, udělejte cokoliv, ale zachraňte nás!"
     Kirk se opatrně přesunul, aby viděl na obrazovku terminálu. Alja seděla stále před monitorem a nezdálo se, že by vnímala své okolí. Letmo zahlédl křivky jejího těla v přízračném světle počítačového monitoru…
     Tvář na obrazovce nedokázal nejprve zařadit… aristokratické vzezření, pěstěný knír… kapitán Skrydlov! To přece není možné! Nebo snad ano?
     Alja přešla rovnou k věci.
     "Tvoje loď ničí moji loď, admirále." Ukázala na obrazovku. "Co s tím uděláš?"
     Kirk pochopil, že spojení neprobíhá v reálném čase a že si Alja své negližé může dovolit. Nahlas řekl: "Mohl bych je odvolat. Ale k tomu potřebuji komunikátor."
     Alja se ušklíbla. "Máš ho mít." Dřív než stačila cokoliv udělat, vyskočilo na obrazovce terminálu další okno.
     "Zatraceně, ten tvůj ušatý přítel se už jednoho zmocnil!"
     Z terminálu se ozval charakteristický hlas: "…nekonečné smyčce. Hovoří komandér Spock…"
     "Ale to nám nakonec hraje do ruky. Protože kvůli němu se určitě Enterprise bude obtěžovat a nechá Skrydlova prozatím na pokoji."
     "A co já?" zeptal se Kirk.
     Alja se zvedla ze židle a pomalu kráčela směrem k němu. "Tobě se snad u mne nelíbí?
     Kirk jí nebyl schopen odporovat…
     "Zatraceně, já jsem doktor a ne vesmírný mariňák!" Doktor se neobratným parakotoulem překulil mezi dvěma budovami na hospodářském dvoře zámku. Nad ním prolétlo několik svítících střel…
     "Ale začínáte se do toho vpravovat, doktore!" zavolal na něj Cavendish, který jeho poznámku zaslechl.
     "To mne opravdu těší…" poznamenal udýchaný McCoy.
     "Prošel jste přece základním pěchotním výcvikem…"
     "Ano, základním. Velice základním" funěl McCoy. Ztěžka dosedl a zády se opřel o cihlovou zeď hospodářského stavení.
     Vedle něj se krčili i ostatní uprchlíci. Spock, Cavendish i Richards. Nad hlavami jim svištěly svítící střely z palných zbraní i paprsky ze všech možných typů phaserů a disruptorů. Nicméně, jejich pronásledovatelé stříleli spíš naslepo a evidentně nevěděli, kde se skupina zrovna schovává.
     "Spocku, říkal jste něco o tom, že jste se pokusil kontaktovat Enterprise. Nevím, jak vy, ale já bych řekl, že je nejvyšší čas, aby nás odsud někdo vyzvedl!"
     "Doktore, dostal jsem jen standardní radiovou odpověď, že o nás Enterprise ví a že je na cestě. I to je slušný úspěch, uvážím-li…"
     "No tak…!" přerušil ho doktor netrpělivě. "Už by tu přece měla být! Vnitrosystémový warp je přece docela rychlý!"
     "Na tuto otázku nejsem schopen odpovědět jinak, než že máte úplnou pravdu, doktore."
     Nad hlavami jim přelétlo několik dlouhých dávek z kulometu. Spock se pozorně zaposlouchal do zvuků bitvy.
     "Od brány se blíží nejméně jedno těžké pásové vozidlo. Nejspíš půjde o jeden z místních tanků. Pane Cavendishi?"
     Cavendish přikývl. "S pěchotními zbraněmi se nemáme šanci ubránit. Phaser typu II by měl být účinný, za předpokladu, že ten tank odpovídá klasickým tankům z konce 20. století. Pokud do něj zabudovali nějaké modernější technologie, nemusí být účinný ani ten."
     "Řekněte mi, Cavendishi, jste víc historik, nebo militarista?" zeptal se McCoy.
     "Obojí" ušklíbl se Cavendish. "A hlavně jsem bývalý mariňák."
     "Tím se ledacos vysvětluje" poznamenal McCoy v narážce na průběh jejich útěku.
     Poručík Cavendish projevil přímo nevšední nadání pro zacházení s útočnou puškou typu Kalašnikov. Cestou dokázal zručně sestřelovat jak reflektory, tak stráže na ochozech. Tak se stalo, že uprchlíci unikli bezprostřednímu nebezpečí dopadení celkem hladce. Nicméně vyhráno zdaleka neměli. Aby se dostali ven z hradu, ještě stále museli překonat jednu bránu. A tou právě teď pomalu projížděl tank se všemi reflektory rozsvícenými. Jeho kulomety doslova zametaly prostor hospodářského dvora a bylo jen štěstím, že zatím nebyl nikdo z uprchlíků zasažen.
     Spock vytipoval okamžik, kdy obsluha kulometů měnila u svých zbraní nábojové pásy. Opatrně se vysunul zpoza rohu budovy a vystřelil na tank z phaseru. Oranžový paprsek se rozlil po ploše čelního pancíře a Spock pochopil, že tento tank, přes své zdánlivě primitivní vzezření, obsahuje i technologie velmi moderní.
     Jako v odpověď na Spockův útok zahřměl výstřel z hlavního děla tanku. Budova, za kterou se uprchlíci schovávali, dostala přímý zásah. Když se narovnali, zjistili, že z budovy zbyla jen halda sutin a že z cihlové stěny, která je doposud kryla, zbývá na výšku slabá polovina. Někde v dálce bylo slyšet zvuk tříštěného skla…
     Tank nadále pročesával tmu svými reflektory, ale nezdálo se, že hodlá ze svého děla znova střílet. Stejně tak se ovšem nezdálo, že by obrněnec byl ochoten přestat blokovat bránu…
     Z tanku se ozvalo suché škytnutí a jeho reflektory zhasly. Na okamžik pojali uprchlíci bláznivou naději, že snad tanku vysadil zdroj energie a oni budou moci uniknout. Vzápětí všichni ucítili čpavý dým - tank vystřelil na předpokládané místo úkrytu uprchlíků kouřový granát, evidentně s lehce dusivými účinky.
     Paprsky phaserů a zaměřovacích laserů, které dosud bezcílně pročesávaly tmu, začaly v oblacích kouře vytvářet makabrózní světelnou show.
     "Zatraceně, tohle nám ještě chybělo…" chrchlal McCoy. Do všeobecného zmatku zasyčel Cavendish: "Držte se dole! Přešel na přístroje pro noční vidění! Určitě má zapnutý infračervený reflektor a možná má i radar!"
     "Chcete říct, že my ho (kuck) nevidíme, ale on nás ano?"
     "Přesná úvaha, doktore" odpověděl místo Cavendishe Spock. "Asi jsem udělal chybu, když jsem na něj vystřelil."
     "Historický okamžik! (kch) Spock přiznal, že udělal chybu!" poznamenal McCoy sarkasticky.
     "Váš sarkasmus nám nepomůže, doktore. Ale Enterprise ano. Pane Richardsi?"
     "Jistě, pane Spo(cku)?" vyrazil ze sebe Richards kašlavě.
     "Enterprise je konečně na oběžné dráze a za okamžik nás přenese na svou palubu. Vezměte si můj komunikátor, aby vás měla podle čeho zaměřit pro přenos. Já se zatím pokusím nastavit phaser na přetížení, to by mohlo ten tank zneškodnit."
     "No,(chrchly chrchly) sláva!" skočil mu do řeči McCoy. "Už bylo zatraceně čase! A co bude s Jimem?"
     Kouřovou clonu prořízl kužel světla a tři laserové paprsky. Ani ne metr od uprchlíků stál Pavel Dvořák s namířeným samopalem. Ač byl bez plynové masky, nezdálo se, že by mu všudypřítomný kouř nějak škodil. Za ním stáli další dva vojáci se samopaly, ti ovšem plynové masky měli.
     "Tak jste se proběhli, pánové? Jaký je noční vzdoušek?" zeptal se ironicky. Demonstrativně nasál vzduch promíšený s kouřem. "Řekl bych, že je až nezdravě suchý…"
     Spock přestal nastavovat phaser a místo toho se postavil do formálního postoje.
     Cavendish zkusil odhadnout, jestli by zvládl na Dvořáka vystřelit. Ten si jeho pohledu všiml a cynicky se usmál. "Ani na to nemyslete…"
     Rudý paprsek zaměřovače prořízl tmu a usadil se na Cavendishovi. "Udělejte jednu hloupost a budete mít v sobě půlku zásobníku dřív, než si stačíte cokoliv uvědomit."
     Spock náhle vykročil proti Dvořákovi. "Komandére Paule Dvoraku, zatýkám vás pro podezření z porušení subordinace, pro podezření ze zrady služební přísahy člena Hvězdné flotily a pro podezření z krádeže hvězdné lodi Unicorn" pravil stoicky.
     "To má být nějaký vtip?" vykřikl Dvořák pobaveně. "Vy zatýkáte - mne? To je opravdu dobré…"
     "Není mým úmyslem vás pobavit, komandére. Toto jsou velmi vážná obvinění a je ve vašem zájmu, abyste při zatýkání nekladl odpor a spolupracoval s vyšetřujícími orgány. U případného soudního řízení vám to bude připočítáno k dobru jako polehčující okolnost."
     Dvořák se na něj nechápavě zadíval. Ale dříve než stačil cokoliv říci, ozvalo se charakteristické hučení přenosového paprsku. Členové výsadku byli náhle obklopeni modrou koronou… poslední co zahlédli, byla Dvořákova tvář zkřivená zuřivostí do pitvorné masky a blikavě ozářená ohněm, který šlehal z hlavně jeho samopalu. Dvořák v marné snaze jim zabránit v útěku kropil ze svého celou plochu, na které se výsadek ještě před chvílí nacházel…

     VI.

     Hradní sklepení hluky přestřelky milosrdně tlumilo. Přesto se i podzemní ložnice lehce otřásla, když tank na nádvoří vypálil ze svého děla.
     Kirk se uprostřed oblékání zarazil. "Co to bylo?"
     "Znělo to jako jeden z mých tanků" odpověděla. Kirk si všiml, že řekla "mých". "Doufám, že mi nezdemoloval hrad… příliš" dodala trpce.
     Ani jeden z nich už neměl náladu na cokoliv. Jen seděli proti sobě u stolu, už skoro oblečení a čekali na zprávy. Kirk s rostoucími obavami o život svých přátel, Alja s nadějí, že je podařilo zneškodnit.
     Konečně se ozvalo zaklepání na dveře.
     Alja vstala a popošla ke dveřím. Pánovitě vykřikla: "Vstupte!"
     Dveře se otevřely. Objevil se v nich Dvořák, s výrazem mnohem méně sebevědomým, než u něj bylo obvyklé.
     "Začíná to u něj být pravidlo" napadlo Kirka.
     "Nuže, generále? Co mi řeknete?" zeptala se Alja povýšeně.
     "Má paní… oni uprchli!" vyhrkl zdrcený Dvořák.
     "Jak je to možné?" Každé její slovo znělo jako kostka ledu…
     Ukázal na Kirka. "Jeho loď je transportovala na palubu. Nemohli jsme s tím nic udělat…"
     Alja netrpělivě mávla rukou. "Dobrá, podrobnosti necháme na jindy. Teď nás opusťte, generále."
     Dvořák ze dveří vycouval téměř v předklonu.
     "Takže tvoji lidé uprchli…" řekla Alja pomalu.
     "Mají na to výcvik,…" odpověděl Kirk neurčitě.
     "To vím. A jak sám vidíš, moji lidé na ně nestačili." Opět se posadila vedle něj. "Řekni mi, ty můj admirále, čemu dáváš přednost, lásce k ženě, nebo lásce k lodi?" S těmito slovy ho začala pomalu hladit po ramenou.
     Otázka Kirka zaskočila, takže se zmohl jen na neutrální zavrtění hlavou.
     "Vím dobře, že se říká, že kapitáni hvězdných lodí jsou ženatí napřed se svými loďmi a pak teprve se svými ženami… pokud nějaké vůbec mají…" dotírala Alja úlisně.
     "Ano, to se říká…" souhlasil Kirk váhavě. Nevěděl co říct. Miloval Alju, tím si byl jist. V tuto chvíli ji miloval více než jakoukoli ženu. Více než Carol, více než Edith. Přesto se nemohl ubránit tomu, aby neustále nemyslel na Enterprise.
     "A řekni mi," pokračovala Alja sladce, "oni ti Enterprise nechají navždy? Nebo ti ji po čase vezmou?"
     "Tohle je moje druhá pětiletá mise. Po ní… nevím co bude se mnou nebo s Enterprise" připustil Kirk bezradně.
     "A kolik pětiletých misí obvykle loď absolvuje pod jedním velitelem?" tlačila Alja.
     "Dvě…" musel přiznat Kirk.
     "A co se pak stane s velitelem? Dostane jinou loď?"
     "Někdy…"
     "A někdy také ne, jak slyším z tvé nejisté odpovědi" dokončila Alja větu za něj.
     Kirk se nezmohl na slovo. Před očima se mu vybavila schoulená postava v pojízdném invalidním křesle. Chris Pike, někdejší kapitán Enterprise…
     "Takže abych to shrnula" pokračovala Alja "kapitáni hvězdných lodí hodí za hlavu celý svůj rodinný život, jen kvůli tomu, aby mohli, řekněme, deset let velet jedné lodi. A pak jsou z ní vykopnuti. A nakonec nemají nic. Ani loď, ani lásku milované ženy…" Naklonila se k němu ještě blíže a do ucha mu zašeptala: "Jak je mi vás líto…"
     Chtěl říct, že to tak není, že samozřejmě spousta kapitánů má rodiny, ale nějak nemohl. Při vzpomínce na trosky té své vlastní, nemohl…
     Alja se od něj trochu odtáhla, ale ne příliš. "Miluješ mne doopravdy, admirále?" zeptala se otevřeně.
     "Ano…" hlesl Kirk dříve, než si naplno uvědomil, co vlastně říká. Ale copak to nebyla pravda? Vždyť on Alju opravdu miluje…
     "A také miluješ svou loď, viď?"
     "Nebudu ti lhát, Aljo. Je to tak." Tentokrát si byl Kirk naprosto jist sám sebou, natolik, že ho to až překvapilo.
     "Doufám, že tě alespoň trochu rmoutí, že mne dříve či později budeš muset opustit kvůli své hlavní lásce?"
     Zase ten rozpolcený pocit. "Rmoutí mne to," řekl téměř proti své vůli. Téměř.
     "Co kdybych ti řekla, že můžeš mít nás obě? Že můžeš mít mne i Enterprise?"
     "Ty bys kvůli mně opustila tuto planetu?"
     Pobavilo ji to. Kirk se na ní nechápavě díval, jak se smála jeho návrhu.
     "Ne, to zrovna ne. Spíš ty i tvá Enterprise byste mohli zůstat tady" zkoumavě se na něj zadívala. A Kirk zjistil, že se mu její návrh docela zamlouvá… ano, to je dobrý nápad. Unese Enterprise a zůstane v této soustavě. A bude mít obě… ta bláznivá myšlenka ho najednou úplně pohltila. Náhle zcela chápal Skrydlova a jeho rozhodnutí…
     "Souhlasím…"
     "To jsem ráda. Je ti ovšem jasné, že převzít loď není nic jednoduchého, to víš koneckonců lépe než já."
     Přikývl. "Bez vnější pomoci to bude obtížné."
     "Pomoc dostaneš. Vzpomínáš si na Unicorn?"
     Ach ano, Unicorn, rozpomněl se. Pirátská loď, kterou dostal za úkol zničit. Zeptal se navenek lhostejně: "Ano, vzpomínám. Co je s ní?"
     "Tvoje Enterprise ji málem rozbila na kusy. A už předtím byla těžce poškozena jinou vaší lodí. Ale je na ní přes dvě stě mužů oddaných naší věci."
     "Funguje na Unicorn transportér?"
     "Podle posledních zpráv ještě ano."
     "Pak to bude docela jednoduché. Ale budu potřebovat nějaký pokud možno moderní počítač a nějaké paměťové disky. Víš, nechci nikomu ze svých lidí zbytečně ublížit…"
     Jakoby jeho poslední větu přeslechla. Ukázala na stůl. "Můj ti bude stačit?"
     Terminál na stole vypadal sice už poněkud zastarale, ale ne zas beznadějně. Evidentně pocházel z některé přepadené lodi.
     "Ano, ten by měl být vyhovující."
     "Co chceš udělat?"
     "Napíšu…" zaváhal. "Napíšu program, nebo spíše virus, který dočasně odstaví řízení štítů, zbraní a warp pohonu na Enterprise. Jen dočasně. Jen na tak dlouho, abychom ji mohli obsadit."
     "Skvělý nápad!" souhlasila Alja a objala ho. "Můžeš začít třeba hned, jestli se na to cítíš. A pak pro tebe budu mít ještě jeden malý úkol…"
     "Teda, Spocku, nevěřil bych, že se někdy nechám přenést transportérem tak ochotně" opakoval doktor McCoy stále dokola i při cestě turbovýtahem na můstek.
     "Už mi to říkáte nejméně podesáté, doktore" odtušil Spock stoicky. "Nicméně, mám pochopení pro vaše rozpoložení. Šance, že bychom bez zásahu Enterprise vyvázli, byla nespočitatelně malá."
     "Nespočitatelně?" McCoy se podíval překvapeně na Spocka, ale ten nechal jeho narážku zcela bez odpovědi.
     Turbovýtah monotónně hučel a jeho hučení a pastelové barvy na jeho stěnách uklidňovaly rozbouřenou mysl doktora McCoye. Pobyt na planetě začínal doktorovi připadat jen jako zlý sen… napůl očekával, že na můstku na ně bude čekat Jim…
     Kabina zastavila a její dveře se se zasyčením otevřely. Zvuk dveří probral McCoye do reality.
     "Kapitán na můstku", zvolal Sulu, vymrštil se z kapitánského křesla a postavil se do pozoru. "Můstek je váš, kapitáne Spocku!"
     McCoy si s pobavením všiml, že po jejich příchodu posádka můstku ztuhla v pozoru celá.
     "Pohov, pánové a dámy" Spock ponechal zvýšení hodnosti bez komentáře a posadil se do kapitánského křesla.
     McCoy se opřel o stěnu u východu z turbovýtahu. Odtud mohl pozorovat dění na můstku, aniž by komukoli překážel. Že Spock nereagoval na svou hodnost, znamenalo jediné - že si je vědom vážnosti celé situace. Že na můstku velí Sulu, nebylo žádným překvapením, Scotty se můstku velmi rád vzdal, jen aby mohl být u svých milovaných motorů. I z transportní místnosti běžel rovnou do strojovny.
     "Stav, pane Sulu?"
     "Loď plně bojeschopná, všechny paluby hlásí plnou připravenost."
     "Přejděte na žlutý poplach, pane Sulu. Vztyčte štíty."
     Sulu věnoval Spockovi překvapený pohled. "Očekáváte útok, pane Spocku? Unicorn…"
     "Nevím, co mám očekávat, pane Sulu" zazněla lakonická odpověď.
     "Jak dlouho?" zeptal se McCoy náhle. "Nemůžeme držet poplach do nekonečna!"
     "24 hodin, doktore, to by snad posádka mohla zvládnout" řekl Spock aniž by se na McCoye podíval. Byl to náznak ironie, co bylo slyšet ve Spockově hlase? "Má na to koneckonců výcvik."
     Doktor jen neochotně přikývnul. Pak si uvědomil, že jeho gesto nejspíš nikdo nezaznamenal a nahlas dodal: "Budu v nemocnici, kdyby mne někdo potřeboval."
     Doktorka Chapelová se právě hrbila nad nějakým preparátem v mikroskopu, když McCoy konečně dorazil do nemocnice. Ještě stačil zaslechnout konec Spockova projevu k posádce: "…všichni důstojníci i členové posádky setrvají na svých stanovištích a budou plnit své běžné úkoly. Ještě jednou opakuji, situace je příliš vážná, než abychom si mohli dovolit ztrácet čas poradami. Každý člen posádky se seznámí s aktuální situací pomocí palubního informačního systému a případné dotazy bude řešit za pomoci interkomu. Je naprosto nezbytné, aby loď zůstávala v plné pohotovosti. Spock - konec."
     "To nám to pěkně nandal, co?" pronesl McCoy směrem k doktorce Chapelové.
     Dřív než mu stačila cokoliv odpovědět, zapípal interkom na stěně.
     "Ano?" zeptal se McCoy otráveně.
     "Promiňte, že vás takhle votravuju, doktore," ozval se Scottyho hlas (rozmrzelost v McCoyově hlase musela být slyšet i přes zkreslení, které interkom nevyhnutelně způsoboval), "ale neměli bysme se zabejvat spíš záchranou admirála, než nějakým poplachem?"
     "To je dobrá otázka, Scotty… je mi jasné, že se cítíte trochu provinile, ze jste nezachránil i Jima. Vydržte, zavolám Spocka a uspořádáme si konferenční hovor."
     "Pane Scotte, váš postoj zcela pochopitelný. Je však třeba, abychom čelili tvrdé realitě bez jakéhokoliv přikrašlování. Loajalita admirála Kirka v tento okamžik už může patřit někomu jinému, než Federaci" Spockův hlas zněl ještě mechaničtěji, než bylo obvyklé. A kupodivu, zaznívala z něj únava…
     Tentokrát nezareagoval emotivně doktor McCoy, ale šéfinženýr Scott: "Praštil jste se tam dole na planetě do té svojí vulkánské makovice, pane Spocku? Neznám nikoho, kdo by byl víc oddaný svý lodi a posádce."
     "Admirál Kirk možná zůstane oddán své lodi, ale že by zůstal oddán i své posádce, o tom lze v tento okamžik vyslovit oprávněné pochybnosti" odtušil Spock chladně. "Najděte si v počítači soubor označený jako "Vládci a vazalové", je ve složce "Haven III". Obsahuje všechna dostupná data o situaci na planetě, kterou obíháme. Zjistíte, že mé pochyby jsou zcela na místě."
     "To ho jako tam dole očarovala nějaká místní čarodějnice…" zeptal se Scott vesele, ale vzápětí se zarazil. Že to nepřišlo vtipné Spockovi, to bylo normální. Ale že ani doktor McCoy nijak nezareagoval…
     "Scotty, to bohužel nebyla čarodějnice" vmísil se McCoy do debaty. "Jestli jsem to dobře pochopil, tak to byla upírka…"
     "A pak ho ještě přišel pokousat nejspíš vlkodlak, že jo…" dodal Scott ironicky.
     "Ocenil bych, pane Scotte, kdybyste si na prohlížení těch dokumentů vyhradil poněkud pozdější dobu" řekl Spock chladně. "A teď, pánové a dámy, protože předpokládám, že nás poslouchá minimálně i doktorka Chapelová, bychom měli řešit otázku ověření důvěryhodnosti admirála Kirka. Očekávám, že se nám ho pokusí podstrčit, abych použil pozemský příměr, jako "kukaččí mládě". Nějaké návrhy?"
     "Pane Spocku, ani upíři samotní nedokážou rozlišit snadno vazala od obyčejného člověka, to zcela jasně vyplývá ze všech dostupných materiálů" dodala si Christine Chapelová odvahy. "Jsou k tomu zapotřebí nějaké speciální krevní testy - a ty my nemáme k dispozici."
     "Spocku, co kdybyste použil splynutí myslí?" nadhodil McCoy. "To by mohlo něco odhalit…"
     "Počkejte, pánové," vmísil se do hovoru Scotty "pro mne je jen představa existence upírů absurdní. Jak by takovej tvor fungoval?"
     "Přesný princip není v tuto chvíli znám, nicméně podařilo se mi odvodit několik možných modelů fungování upíra a to zcela na reálných základech. Doktor McCoy mé závěry potvrdil v plném rozsahu."
     "Ještě jsem ale neměl čas udělat všechny simulace na počítači" vpadl mu doktor do řeči. "Tak jako tak, Spocku, tento způsob komunikace" řekl ve zjevné narážce na použití interkomu "je dost otravný. Neměli bychom se přece jenom sejít v zasedačce?"
     "Doktore, na svém rozhodnutí nehodlám nic měnit."
     "Jak myslíte, Spocku…"
     Slunce už začínalo pálit, když se Kirk pomalu šoural po dláždění směrem k Dvořákovi. V jedné kapse ho tlačil disk s připravenými sabotážními programy, ve druhé ho dloubal do boku phaser. V náprsní kapse své bundy cítil váhu komunikátoru. "Tak pane generále, vyřídíme si to jako chlap s chlapem… vlastně vazal s vazalem" usmál se Kirk při té představě. Pomalu vytáhl phaser. Dobře, že si ho chystá předem, už zase se zbraň zamotala do záhybů kapsy… Zkontroloval nastavení. Nejvyšší možné… tohle by neměl přežít ani vazal. Deset metrů od Dvořáka zastavil. Dvořák se díval na druhou stranu a Kirkovi nevěnoval pozornost. Rozhlížel se po nádvoří, na kterém probíhala noční bitva a prováděl předběžný odhad škod. Kirk si všiml, že kromě stodoly, kterou zboural tank svým výstřelem, vzala za své omítka na téměř na každé zdi a že jen málokteré okno zůstalo zasklené.
     "Dvořáku!" zvolal chraplavě Kirk.
     "Ano, admirále?" ozval se Dvořák svým protivným hlasem.
     Kirk mu původně chtěl dát šanci, opravdu chtěl, ale když slyšel ten hlas, ten samý hlas co před několika dny u autobusu… Rychle namířil phaser a stiskl spoušť. Vzduchem prolétl modrobílý záblesk. Dvořák se zapotácel a s nechápavým výrazem se otáčel ke Kirkovi. Na zádech jeho uniformy byla vypálená velká černá skvrna… Kirk na nic nečekal a znovu stiskl spoušť. Tentokrát ji nepustil. Ze zbraně vylétl kontinuální paprsek, který obklopil Dvořáka jako nějaká podivná svatozář. Phaser vydával naříkavý zvuk, jeho baterie byla vystavena mnohem většímu odběru energie, než kdy její konstruktéři plánovali. Kirk cítil, jak se mu zbraň v ruce začíná rozpalovat… Konečně! Zářivá aura pohltila Dvořáka a jeho tělo zmizelo v záblesku světla.
     Kirk zkontroloval stav baterie phaseru. Byla dílem prázdná a dílem přehřátá. Ještě pět vteřin by ji tímto způsobem zatěžoval a nastal by nejspíš výbuch… Chvíli mával se zbraní v ruce, aby ji trochu ochladil a mohl ji vrátit do kapsy, aniž by riskoval, že se spálí. Napadlo ho, že na něj musí být zvláštní pohled, jak tam stojí a freneticky mává phaserem…
     Rozhlédl se naposledy kolem sebe a naučeným gestem vytáhl komunikátor a otevřel ho.
     "Kirk volá Enterprise…"
     Jednolitou vrstvu atmosféry Haven IV narušila neočekávaná turbulence. Zprvu malá, postupně se však zvětšovala… v jejím centru se vyhoupla do vesmíru loď Unicorn.
     Její warp pohon byl stále mimo provoz - a nyní ještě neodvolatelněji, než kdykoli předtím.
     Jedna gondola byla na několika místech prostřelena úhlednými otvory, takovými, jaké zanechává v lodním trupu jen phaser Federace. Ta druhá na tom byla mnohem hůř. Zbýval z ní vlastně už jen pylon a část obšívky. Prakticky celá gondola přestala existovat při blízkém výbuchu torpéda Enterprise.
     Můstek Unicorn vypadal jako sbírka nějakého nadšence. Snad ani jedno stanoviště nevypadalo jako v době svého vzniku, na všech místech byly přimontovány dodatečné panely a přístrojové vybavení. Na nápadně mnoha z nich nyní blikaly kontrolky v červené barvě. Uprostřed seděl v kapitánském křesla muž s aristokratickým držením těla, který se občas nervózně zatahal za knír. Kapitán Skrydlov. Prohlížel si můstek své lodi ne bez jisté nostalgie, neboť věděl, že ať tak či onak - toto je její poslední let. Pak ho čekalo buď povýšení ke dvoru vládkyně Alji na povrch Haven III - nebo smrt v boji.
     Nevěděl, čeho se má bát víc. Byl unaven, unaven z nepřirozeně dlouhého života, který mu byl poskytnut, unaven z přepadávání lodí, unaven z toho, že dělal věci, které se mu jako kapitánovi hvězdné lodi bytostně příčily. Alespoň, že ten zrádce Dvorak, který ho do toho všeho kdysi navezl, že ten už to má za sebou…
     Na okraji soustavy Haven, ještě za hranicí jejího Kuiperova pásu, decelerovala z nadsvětelné rychlosti loď Federace. Vypadala jako téměř dokonalé dvojče Enterprise… až příliš dokonalé, řekli by kritici. Neboť nedávno rekonstruovaná USS Exeter sdílela se svou starší sestrou stejnou chybu v konstrukci warp pohonu: nezalétaný pohon nebylo možno používat v blízkosti centrální hvězdy soustavy. Její kapitán nyní spěchal na pomoc své sesterské lodi maximální možnou rychlostí a při pohledu na senzory začínal mít obavu, že dorazí pozdě…
     Senzory Enterprise zaznamenaly Unicorn prakticky ihned poté, co se vyhoupla ze stínu Haven IV. Po celé lodi se rozezněly klaksony červeného poplachu…
     Jen admirál Kirk zůstával ve své kajutě. Krátce po svém příchodu na palubu se omluvil, že prý je velmi vyčerpán…
     Doktor McCoy ho chvíli zkoumal na ošetřovně a pak za nimi přišel i Spock. Kirk zaslechl, jak se polohlasně bavil s McCoyem: "Máte něco doktore?" "Nic nemám, Spocku! Ani nevím co hledám! Můžu to najít za pět minut a nebo taky za pět let."
     Spock souhlasně pokýval hlavou a přešel ke Kirkovi.
     "Admirále, jistě chápete, že musím znát vaše myšlenky…"
     "Jen do toho, Spocku!" vybídl ho Kirk. Teď tedy nastane chvíle rozhodnutí…
     Nic nenašel. A přece mu zcela nedůvěřoval, protože poznamenal k doktorovi něco ve smyslu, že "cítí u admirála nějakou bariéru, ale neví přesně, co to je…"
     Unicorn už byla vidět na hlavní obrazovce zcela zřetelně.
     "Odpověděli na naše výzvy, poručíku?" oslovil Spock Uhuru.
     "Žádná odpověď, pane Spocku!"
     "Pane Chekove, zahajte palbu dle uvážení!"
     První věcí bylo odstavení zbraní, aby Enterprise nerozmázla Unicorn jako mouchu. Kirk měl naštěstí všechna přístupová hesla k ovládacímu počítači. Jeho virus přesměroval ovládání phaserů a torpéd na jiné porty, takže počítač pracoval naprosto správně a posádka můstku neměla o ničem ani tušení… vlastně šlo o přepnutí zbraní do režimu taktické simulace, s tím, že tento režim nešlo ovládat z můstku.
     "Pane Chekove, vydal jsem rozkaz k palbě!"
     "Ja streláju, pane Spocku!" zvolal Chekov vyděšeně. "Zbraňové systémy hlásí, že střílejí…!"
     "Pane Sulu, úhybné manévry. Dostaňte nás odtud!" zavelel Spock. "Strojovno!"
     "Ano, pane Spocku?"
     "Warp pohon na můj povel - teď!"
     Vyřadit warp pohon bylo trochu složitější, tady by Kirk s přesměrováním portů nevystačil - Scotty byl příliš opatrný, než aby umožnil snadný přístup do řídící jednotky warp pohonu. Možná až přespříliš opatrný… napadlo Kirka hned jak tuto úlohu začal řešit. Antivirový software a firewall, které běžely na řídící jednotce, ji dokázaly v extrémním případě přetížit samy o sobě… Kirkovi stačilo najít několik nezabezpečených terminálů, ze kterých začal na řídící jednotku warp pohonu vysílat zavirované sekvence. Věděl, že firewall a antivirus útoky zachytí… dokonce s tím přímo počítal…
     "Pane Scotte, chtěl jsem warp pohon!"
     "Pane Spocku, řídící počítač se zbláznil, reaguje strašlivě zpomaleně!"
     Spockovi okamžitě došlo, co by se mohlo stát, kdyby počítač spustil warp pohon v nevhodný okamžik. "Odstavte warp pohon a převeďte všechnu energii do štítů!"
     "'Zkaz pane Spocku!"
     Štíty, nejzapeklitější část celého problému. Jednotka, která řídila štíty byla ze všech palubních subsystémů nejméně sofistikovaná. Vlastně to byl záměr jejích konstruktérů: čím jednodušší systém, tím menší možnost selhání. Kirkovi by stačilo, aby jako velící admirál zadal prefix kód Enterprise a bylo by hotovo. Celá věc měla jeden háček: dokud byl na lodi vyhlášen červený poplach, nebylo možno s řídící jednotkou štítů z vnitřku lodi komunikovat. Vůbec. Bylo to opatření proti možné sabotáži. Kirk za každou cenu potřeboval dostat loď alespoň do režimu žlutého poplachu…
     Loď se otřásla pod prvním zásahem z Unicorn.
     V kajutě zapípal interkom.
     "Tady Kirk."
     "Máme problém, admirále" Spock zněl ještě unaveněji, než když Kirka vítal na palubě. Skoro jako by se nervovým vypětím zadýchal… "Nefungují zbraně a pan Scott hlásí, že došlo k přetížení řídícího počítače ve strojovně nějakým vnějším útokem. Budu vděčný za každý návrh."
     Nahrávka na smeč!
     "Spocku, se strojovnou vám neporadím, ale zbraně by mohly naskočit, pokud bychom nakrátko přešli na žlutý poplach a pak hned zpátky na červený." Přísně vzato to byla i pravda, přechod na žlutý poplach by opravdu mohl zrušit přesměrování zbraňových protokolů…
     Tak co, vyjde to? Zkontroloval svou konzoli. Prefix kód byl už zadán, stačilo jen odeslat…
     Dveře za Kirkem se náhle otevřely a Kirk pochopil, proč Spockův hlas zněl v interkomu tak unaveně - Spock nebyl na můstku a zřejmě celou cestu k jeho kajutě běžel. Než se Kirk stačil postavit do obranného postoje, uchopil ho Spock za rameno. Kirk se sesunul k podlaze. Ještě zaslechl Spocka, který hovořil k někomu na chodbě: "Měl jste pravdu doktore, vazalové nejsou proti stisku imunní…"
     Kapitán Skrydlov na můstku Unicorn zjišťoval, že po mnoha letech se ho opět zmocňuje vzrušení z boje - úplně stejně, jako když před nedávnem Unicorn zaútočila na Vigilant…
     Unicorn se k Enterprise dokázala přiblížit, aniž by Enterprise vypálila jedinou ránu. Podle zmateného manévrování Enterprise usoudil Skrydlov, že Kirk dokázal vyřadit i warp pohon.
     Jen štíty pořád držely… ale to nebyl nakonec problém. Unicorn měla lasery, phasery i torpéda a měla jich dost k proražení štítů Enteprise i třeba hrubou silou. Váhavost, kterou Skrydlov ještě před pár hodinami pociťoval, byla pryč. Teď bojoval za svou paní - a pranic mu nezáleželo na tom, že opět střílí na loď Federace…
     Enterprise se otřásla dalším zásahem.
     "Štíty na 23 procentech, pane Spocku!" hlásil Chekov ze svého stanoviště.
     "Strojovno, kompenzujte!" zavelel Spock.
     "Přestává bejt z čeho, pane Spocku" ozval se rozčilený Scotty z interkomu.
     Enterprise prchala ze soustavy maximální podsvětelnou rychlostí, zhruba ve směru na Základnu 36.
     "Možnosti, pane Scotte?"
     "Reset všech počítačů, pane Spocku. To nám stoprocentně vrátí zbraně i warp."
     "Nějaké zjevné nevýhody tohoto řešení, pane Scotte?" Enterprise se opět otřásla zásahem.
     "Jedna taková malá. Na několik vteřin budem ouplně bez štítů a bez řízení impulsu. A je vám jasný, co se nejspíš mezitím stane, že jo…"
     Naprosto, pane Scotte" přikývl Spock, jako by ho snad Scotty mohl vidět. "I proto musíme Unicorn za každou cenu setřást."
     "To se snáž řekne než udělá…" ozvalo se interkomu.
     "Pane, před námi je loď Federace. Podle identifikace je to Exeter!" zvolala Uhura.
     "Na obrazovku!" přikázal Spock. "Pane Sulu, dostaňte nás mezi Unicorn a Exeter! Unicorn nesmí Exeter detekovat!
     Uhuro, kontaktujte je! Laserové spojení!"
     "Hovoří komodor John Quincy Garrovick z hvězdné lodi Exeter. Potřebujete pomoc?" Hned jak Garrovick naučenou větu vyslovil, uvědomil si, jak hloupě se ptá. Naštěstí druhá strana jeho malé faux pas nijak nekomentovala…
     "Tady komandér Spock, velitel USS Enterprise. Sabotáž vyřadila naše zbraně a warp pohon."
     Garrovick se rychle zorientoval: "Máme Unicorn zničit, nebo jen zneškodnit, komandére Spocku?"
     "Přesvědčete se sám, komodore. Unicorn je téměř už zneškodněna - a přesto na nás zle dotírá."
     "Uděláme, co půjde" odpověděl Garrovick nezávazně. "Exeter končí."
     Obraz komandéra Spocka zmizel z hlavní obrazovky Exeter a byl vystřídán schematickým pohledem na taktickou situaci z nadhledu.
     "Pane Cutty? Co si o tom myslíte?" oslovil Garrovick svého taktického důstojníka.
     "Enterprise nás kryje před senzory Unicorn, kapitáne. Je prakticky přesně mezi námi a jimi. A krom toho má Unicorn senzory v režimu pro zaměřování, takže je vůči svému okolí prakticky slepá. Ale musíme zasáhnout rychle. Ti piráti dávají Enterprise co proto."
     "Jsou zbraně připraveny?"
     "Phasery i fotonová torpéda připraveny k palbě. Stačí vydat rozkaz."
     "To rád slyším. Takže můj plán je jednoduchý…"
     Enterprise evidentně docházel dech. Její manévry začínaly být unavené a Unicorn ji zasahovala čím dál častěji.
     "Stav štítů Enterprise?" vyštěkl Skrydlov.
     "Devět procent a klesá…" ohlásil ze svého stanoviště taktický důstojník.
     Skrydlov energicky udeřil do tlačítka interkomu. "Přenosová místnost?"
     "Ano, pane?"
     "Při kolika procentech dokážete náš výsadek protlačit skrz?"
     "Při třech, pane…" zazněla odpověď. "Ale to přetíží obvody…
     Skrydlov mu nevěnoval pozornost. "Výborně. Zůstaňte na příjmu!"
     "Pane, podívejte!" zvolal taktický důstojník.
     "Co se děje?"
     "Buď se zbláznily se senzory, nebo se na nás řítí Enterprise!"
     Skrydlov se zadíval na hlavní obrazovku. Překvapením se postavil. Jeho nejhorší obavy se naplnily…
     "To není Enterprise" zařval. "To je nějaká jiná loď Federace… úhybné manévry…!"
     Z Exeter vytryskly zářivě modré paprsky phaserů a z torpédometů vylétla čtyři torpéda.
     Do Unicorn jako by udeřilo gigantické kladivo… poslední, co si Skrydlov uvědomil, bylo, že kolem něj je najednou nějak málo vzduchu…
     "Dostali ji, dobrá práce!" zvolal Chekov nadšeně při pohledu na vybuchující vrak Unicorn na obrazovce.
     Po celé Enterprise se ozvala spontánní vlna potlesku.
     "Kontaktujte Exeter, poručíku" oslovil Spock Uhuru. "Myslím, že je na místě jim poděkovat."
     Kirk se třásl jak v horečce. Uvědomoval si, že udělal něco strašného… zradil… ale koho vlastně? Enterprise? Nebo Alju? Nebo obě najednou…?
     Svět okolo skoro nevnímal.
     Zaslechl Spockův hlas. "Jak je mu doktore?"
     Kirk se nepřestával třást. Zaslechl, jak McCoy říká: "Pojďte se mnou na chodbu, Spocku." To znamenalo, že je to vážné. Kirk se rozplakal jak malé děcko…
     Na chodbě se McCoy zastavil.
     "Nechci, aby nás slyšel. Nevím, jak mu je. Ale podle toho jak vypadá, mu moc dobře nebude."
     "A dostane se z toho?"
     "Zatraceně, já nevím, Spocku! Chápete, já nevím!" doktor McCoy se rozčílil. "Já jsem doktor a ne exorcista, abych na požádání prováděl vymítání ďábla."
     "Jistě už něco máte, doktore."
     "Ale jo, to víte, že mám, Spocku. Příčinu jsem už našel. Nebo si to alespoň myslím," řekl McCoy významně. "Našel jsem v jeho krvi zvláštní druh viru. On to není ani tak virus, jako spíš prion - čert ví, co to vlastně je" mávl rukou McCoy. "To je teď jedno - podstatné je, jak se projevuje. Stimuluje určité tělesné funkce. Člověk je silnější jak po stránce fyzické, tak psychické…"
     Spock chápavě přikývl. "Proto byl admirál schopen odolat při splynutí myslí."
     "Přesně. Ale nejen tohle. Celkově to zpomaluje stárnutí a dokonce ho to možná i lehce invertuje."
     "Tak proč je nyní v takovém stavu?"
     "To je právě to…" zamyslel se McCoy. "Tak jsem to vlastně zjistil. Ta věc se postupně v organismu spotřebovává, při velké zátěži víc, při malé méně. Asi jste ho svým splynutím myslí dost zatížil, Spocku. Podle všeho o většinu té infekce přišel právě tehdy. Dá se říct, že má abstinenční příznaky."
     "Abstinenční?"
     "Jeho tělo se přizpůsobuje normální rychlosti stárnutí" prohlásil McCoy. A spíš sám pro sebe dodal: "Chtěl bych vidět, jak vypadá někdo, kdo na tomhle pár let jede…"
     "Jak dlouho to ještě potrvá?"
     "Den - nejvýše dva. Pak budou všechny aktivní částice toho viru z jeho organismu pryč a tenhle záchvat skončí. Ať tak nebo tak. Ovšem případné následky, to je jiná věc. Můžou trvat týdny, měsíce. I celá léta."
     "Za předpokladu, že to admirál Kirk přežije."
     "Za předpokladu, že přežije…"
     Na obrazovce Enterprise. obrazovce zářila bezejmenná obří planeta systému Mí Arae. V záři jejích prstenců se lesklo hřibovité těleso Základny 36. Admirál Kirk seděl po mnoha dnech opět ve svém křesle…
     "Proboha, co jsem to udělal?" opakoval Kirk potichu sám pro sebe.
     "To, k čemu jsi byl přinucen…" řekl McCoy tiše, který jeho sténání zaslechl.
     "Jak to jenom vysvětlím, co mám proboha říct Cormickovi?"
     "Doporučuji prostou pravdu, admirále", vmísil se do hovoru Spock. "Jednal jste pod vlivem sil, které byly očividně nepřátelské. Já i doktor McCoy jsme vypracovali zprávu o vašem počínání."
     "Budou mi ještě někdy věřit, co myslíte?"
     "Budou, Jime, budou…" uklidňoval ho McCoy. "Teď jsme ti sice na pár týdnů sebrali pro jistotu velící kódy, ale jakmile moje testy potvrdí, že jsi se definitivně zbavil závislosti na té infekci, budeš opět velet jako dřív. A řeknu ti, zbavuješ se toho pozoruhodně rychle."
     "Kdybyste věděli, co všechno mi nabízela…" zavrtěl hlavou Kirk. "A já ji v té chvíli opravdu miloval…"
     "Byl jsi zdrogovaný, Jime. To se nedá počítat!"
     "Doufám, že to nebude mít trvalé následky, Kostro!"
     "No, nemělo by. Ale uvědom si, že se ti do těla dostala cizorodá genetická informace. Možná to časem odneseš nějakou zvláštní alergií… kdo ví. Každopádně, to budeme řešit, až to nastane. Jestli to vůbec nastane…"
     Kirk jen přikývl. Hlavou mu probleskla slova záhadného pana Wolirta: "Jednoho dne budete muset volit mezi svou láskou a svými přáteli." Už bylo zcela jasné, co měl záhadný astrolog na mysli. Kirk věděl, že podstoupil test a že v testu selhal. Nikdy, už nikdy se nesmí upnout k tomu kusu plechu, ve kterém tak rád létá vesmírem. Už nikdy. Protože zničená loď se dá postavit znovu, ale přátele člověk ztrácí navždy…
     Ušklíbl se. To neušlo McCoyovi: "Čemu se šklebíš, Jime?"
     "Víš, Kostro, kdosi mi před časem prorokoval, že najdu tvory, kteří žijí ve věčné temnotě. A že jsou i horší věci, než je smrt."
     "Moudrá slova, škoda, že jsi se jimi tak docela neřídil."
     "Taky si myslím…"

     Porada u admirála Cormicka dopadla nad očekávání dobře. Díky zásahu Exeter se nakonec nestalo nic nenapravitelného… a zpráva doktora McCoye i komandéra Spocka byla pro Kirka vyloženě příznivá. I zachráněný pan Richards potvrdil ve své výpovědi, že Kirk jednal pod vlivem sil, které ani při nejlepší snaze nemohl zvládnout.
     "Budu muset tomu mladíkovi napsat nějaké solidní doporučení pro Akademii, zaslouží si ho" blesklo Kirkovi hlavou, když si vzpomněl na Richardse.
     Nyní se Kirk šouravě procházel po promenádě a blížil se k Hendersonovu baru, kde na něj opět čekala jeho posádka. Snažil si vyčistit si hlavu…
     "Hej, admirále, máte tady nějakej dopis!" uvítal ho starý Henderson hned ve dveřích.
     "Dopis?" zeptal se Kirk překvapeně. "Doufám, že netiká!" dodal ironicky.
     "No jestli jo, tak jsem si toho nevšim… a nebo jsou v něm digitálky" odpověděl Henderson. "Tady je." Podal Kirkovi zažloutlou papírovou obálku. Na obálce stálo krasopisně napsáno: Admirál James T. Kirk, t.č. na palubě Hvězdné lodě Enterprise. Pouze do vlastních rukou!
     Kirk si prohlížel podivnou obálkou a nevěřícně kroutil hlavou. Henderson si musel všimnout jeho zmateného výrazu.
     "Přinesl to takový malý chlapík…"
     "Jak vypadal?" skočil mu Kirk do řeči.
     "Malý, trošku pleška… a zvláštní věc. Měj brejličky. Copak dneska někdo nosí brejle?"
     Kirk se chápavě usmál. Retinax V byl univerzální prostředek pro řešení problémů se zhoršujícím se zrakem s prakticky nulovými vedlejšími účinky… kdo by dneska nosil brýle? Jedině snad pan Wolirt, výstřední astrolog…
     "Jestli si to chcete někde v klidu přečíst, mám nějaký boxy volný… stačí říct."
     "To byste byl hodný…"
     Když v boxu osaměl, nedočkavě otevřel obálku. Objevil se dlouhý list papíru, popsaný drobným, úhledným písmem. Byl psán ručně!
     Drahý kapitáne Kirku!
     Pokud čtete tento dopis, znamená to, že vaše výprava po stopách Unicorn byla vzdor všem překážkám úspěšná. Jistě máte spoustu otázek stran soustavy Haven a Unicorn samotné. Na následujících řádcích se vám je pokusím zodpovědět.
     Ale popořadě. Před více než šesti tisíci lety navštívili Zemi záhadní cizinci. Některé teorie je spojují se záhadnou rasou "Ochránců", na jejíž stopy jste na svých cestách narazil i vy, jiné tvrdí, že šlo o zcela samostatnou a na "Ochráncích" nezávislou rasu. Ať tak či onak, tito cizinci provedli na Zemi obzvláště odpornou sérii pokusů. Snad bylo jejich cílem celkové zlepšení lidstva, snad sledovali nějaké své skryté zájmy. Každopádně výsledkem jejich zásahu byl vznik upírů, přesně toho typu, se kterým jste se podle všeho setkal na Haven III. Dá se tedy říci, že jejich experiment kompletně selhal - a přece, jak řada tajných výzkumů naznačuje, že ne tak zcela. Neboť po mnoha generacích skutečně dochází ke splynutí upírské podstaty s lidskou a na jejím konci je jedinec, který je sice z upířího hlediska slabý, ale z toho lidského představuje jasný pokrok.
     Bohužel, upíři samotní tuto věc záhy zjistili sami a rozhodli se, že tomuto výsledku zabrání za každou cenu.
     Když jejich stvořitelé viděli, že jejich úsilí se zvrhlo proti jejich záměru - ať už byl jakýkoliv, navštívili Zemi podruhé. Tentokrát experiment vyšel a jeho výsledkem byl vznik nás dlouhověkých, či chcete-li, nesmrtelných. Jak asi tušíte, já sám jsem jedním z nich.
     Na svých cestách jste možná potkal dalšího z nás, jistého Flinta. Ten ve druhé polovině 20. století vystupoval pod jménem Michael Brackett. Není dodnes zcela jasné, co se tehdy stalo, ale Flint se tehdy dostal pod vliv skupiny upírů, kteří se na přelomu 20. a 21. století chystali opustit Zemi, která pro ně přestávala být bezpečná. Snad to byla zvýšená opatření v době po Eugenických válkách, snad si upíři uvědomovali, že na konci jejich existence bude tak jako tak bude posílení lidského rodu - a možná všechno najednou. Své určitě sehrála různá chiliastická proroctví, šířená v posledních tisíci letech mezi jednotlivými upírskými frakcemi, která si sice odporovala navzájem, ale v dojemné shodě tvrdila, že počátek třetího tisíciletí bude zároveň koncem upírů.
     Flint tehdy pod jejich vlivem zkonstruoval svůj "Brackettův pohon", který umožňoval dosáhnout rychlosti až 0,9c a značná část zbývající upíří populace přesídlila do soustavy Haven.
     Bez přítomnosti upírů se Flint dostal z jejich vlivu (ano, byl jejich vazalem, pokud se na toto ptáte - mimochodem, tento osud kdysi postihl i mne samotného) a zhrozil se toho, co jim pomáhal dosáhnout. Změnil si opět jméno, tentokrát na Micah Brack, prý aby nemusel přepisovat úplně všechno a říká se, že se nepřímo podílel na financování výzkumného programu týmu doktora Cochrana.
     Já sám jsem se po těchto událostech rozhodl, že upíři musí být konečně odhaleni a že se s nimi lidstvo musí vypořádat jednou provždy.
     To já jsem kdysi nepřímo inicioval vyslání Unicorn na průzkum HD 136352, ovšem nepočítal jsem s tím, že se vycvičená posádka Hvězdné lodi nechá tak snadno ovládnout. Když Federace založila v této oblasti Základnu 36, usoudil jsem, že je čas na další pokus a podle všeho soudě jsem uspěl (snad mi prominete tu sebechválu). Podařilo se mi zmanipulovat admirála Cormicka, aby se celou záležitostí začal doopravdy zabývat. Dost mi v tom pomohli samotní upíři, kteří začali Unicorn zneužívat k pirátským nájezdům. Nyní je celá věc v rukou Hvězdné Flotily a já pevně věřím, že bude konečně dotažena do úspěšného konce. Tisíce lidských bytostí, které žijí v otroctví na Haven III si zaslouží lepší posud, než být ovládáni skupinou oživlých mrtvol.
     Rád jsem vás osobně poznal, kapitáne Kirku. A i když se už nikdy neuvidíme, rád bych, abyste věděl, že jste prokázal lidstvu velikou službu.
     S úctou, váš Wolirt.
     P.S. Astrologie je samozřejmě podvod. Vše, co jsem vám při našem setkání sdělil, bylo založeno na známých faktech a jejich extrapolaci, nic víc. To, že jste ta fakta neznal, nesnižuje jejich relevanci. Doufám, že jste mi tuto malou šarádu už odpustil.

     Kirk dočetl dopis a pomalu se opřel o opěradlo křesla… Wolirt tedy věděl o co jde od samotného počátku. A věřil mu… Kirk si připadal zahanbeně. Na straně druhé ho napadlo, jestli Wolirt o jeho selhání ví… a jestli o něm ví, proč dopis nezměnil. Z obálky vypadl malý lísteček:
     P.P.S. Je dost možné, že jste vy sám upadl pod vliv upírů.
     To, že přesto čtete tyto řádky, znamená dvě věci: že jste nepochybil při výběru svých přátel a že i tak vojensky organizovaná organizace, jako je Hvězdná Flotila, je schopná konat především v zájmu lidskosti - a pak teprve v zájmu své byrokracie. Nevěřil byste, jak dlouho trvalo, než se lidstvo dostalo až sem…
     Dotkl jste se Jednorožce, i když jen v přeneseném slova smyslu a nikdo není schopen říci, jaké následky to bude mít v budoucnosti. V zájmu celého lidstva doufám, že jen ty dobré.

 
     K O N E C

CZ Kontinuum Star Trek fanklub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© Star Trek a všechny přidružené značky jsou registrované známky společností Paramount Pictures a Viacom Inc.

© 2000–2017 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries

Zavřít X