lcars
logo

Operační systém


Autor: Pavel Hrubý
Archivováno dne: 18. 04. 2006
Stav povídky: dokončená
Velikost: 22 kB
Přístupnost: obecná
Varování: žádné
   
Seriál: TNG
Období:
Hlavní postava(y): Aleš Drobný 
Kategorie: alternativní vesmír, humor
Spoiler:
Stručný obsah:
Potřebujeme někoho, kdo se vyzná v soudobých operačních systémech.
Poznámka autora:
Prohlášení:

Star Trek, Star Trek: The Next Generation, Star Trek: Deep Space Nine, Star Trek: Voyager, Enterprise a postavy v nich vystupující jsou majetkem společnosti Paramount Pictures™ a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.


Operační systém

Pavel Hrubý


     Šel jsem po ulici a cítil se nádherně. Nahlížel jsem do výloh obchodů, pozoroval lidi, kteří netečně proudili kolem, a přemýšlel, jestli mám jít domů, nebo si rovnou zajet na nákup. Rozhodl jsem se pro to druhé a zamířil k zastávce bezplatného autobusu do Tesca.
     V první chvíli se mi zdálo, že ta žena něco hledá na zemi. Byla skloněná a vůbec se nedívala před sebe. Zvolnil jsem tempo a snažil se ji obejít. Jenže ona se napřímila, namířila na mě jakousi krabičku a já se ocitl na zemi, aniž jsem stačil vydechnout.
     Probuzení přicházelo pomalu. Vnímal jsem okolí, byl jsem v nějaké prázdné místnosti, ležel na železném lůžku, které ani nemělo matrace, žena stála nade mnou a starostlivě mě pozorovala.
     "No to je dost," utrousila a pleskla mě dlaní po tváři. "Vstávejte, pane Drobný, nemáme čas."
     "Co to kruci..." pokusil jsem se promluvit.
     "Jste Aleš Drobný, programátor TurboServisu?"
     "Jo, to jsem, co mi chcete?"
     "Já jsem poručík Dishová, Hvězdná flotila."
     "Cože? Vy jste se pomátla, dámo."
     "Nikoliv. Pane Drobný, stala se nehoda. Někdo vypustil do našeho počítače virus, jehož působením jsme se ocitli tady u vás. Potřebujeme někoho, kdo se vyzná v soudobých operačních systémech."
     "Aha. No to je ovšem jiná. Jenže já jsem programátor databázových aplikací. V dnešních operačních systémech se orientuji jen omezeně."
     "Jistě. Ale před tím jste pracoval jako systémový programátor. Právě vaše dřívější znalosti jsou žádoucí. Ten virus pracuje pod operačním systémem DOS-RV."
     "Cože? To je přece nesmysl. Pokud vím, tak žádné PDP už dnes neběží, ani ty naše východní klony. A vůbec. Kde to jsme? Tohle nevypadá na hvězdnou loď."
     "Ne. Jsme v bývalém klášteře. Nějací Milosrdní, nebo jak se ten řád jmenoval. Musela jsem se přesvědčit, že jste ten pravý."
     "To jste mě táhla dovnitř k Milosrdným? Probůh, vy teda máte páru."
     "Záležitost pravidelného cvičení," řekla s úsměvem. "Postavte se, prosím."
     Nejprve jsem se posadil a sledoval následky. Do hlavy mi vystřelila spousta malých jehliček, příšerná bolest.
     "No tak, pane Drobný, vstávejte. Já vím, je vám na nic, to se po omráčení phaserem stává. Nepůjdeme nikam daleko. Jen se zkuste postavit a stát."
     Když se mi to konečně podařilo, rozepnula si Dishová zip na bundě, klepla se přes prsa a ozvalo se charakteristické pípnutí.
     "Dishová Enterprise, dva k přenosu."
     Kromě bolesti hlavy se mi zvedl žaludek a svět se se mnou zatočil. Viděl jsem, jak se vše přede mnou rozplývá, pak jsem cítil jakýsi podivný tah v zádech a najednou se kolem mě začala objevovat světlem zalitá místnost se svislými pruhy na stěnách. Podíval jsem se pod nohy a viděl svítící kotouč transportéru. Stál jsem jen vteřinu, pak jsem se složil.

* * *

     Tu tvář jsem poznal okamžitě. Jenom mi nebylo jasné, jestli sním či bdím. Už ten rozhovor na zemi byl pěkně trhlý, potom transportér a nyní doktorka Beverly Crusherová a její starostlivý pohled.
     "Výborně, pane Drobný. Už budete v pořádku. Poručík Dishová je mladá a neuvědomuje si, že lidé v tomto časoprostoru můžou být na transportér alergičtí."
     Za zády doktorky se pohnul stín. Postava s bílým obličejem, na kterém se zračil neosobní výraz.
     "Nadporučíku, jednejte s naším pacientem ohleduplně," řekla Crusherová a odešla.
     "Dobrý den, pane Drobný," řekl android.
     "Jak pro koho, pane Date."
     Sklonil hlavu na stranu a řekl: "Zajímavé. Vy mě znáte?"
     Tvářil se tak pitomě, že jsem se musel rozesmát. Nebyl to dobrý nápad. Hlava mi připomněla, že migréna bývá potvora.
     "Odkud mě znáte, pane Drobný?" chtěl vědět Dat.
     "To by bylo dlouhé povídání. Kde jste se tu, proboha, vzali?"
     "Havárie počítače způsobená virem. Myslel jsem, že vám to poručík Dishová vysvětlila."
     "Ale jo, vysvětlila. Jenže vy přece patříte do 24. století. Co děláte tady?"
     Jeho bílá tvář emoce nemohla vyjadřovat, přesto se mi zdálo, že není ve své kůži.
     "Vlivem působení viru jsme byli vrženi do časoprostorové diskontinuity, jejíž parametry jsou nám záhadou. Podařilo se nám pouze odhalit, že ten virus pochází přibližně z této doby. Hlásí se jako operační systém DOS-RV."
     "Takže když zmáčknete Control-C, napíše MCR a zobák."
     "Vidíte, že tomu rozumíte lépe než my. Doufáme, že vaše zkušenosti pomohou k tomu, aby se naše loď mohla v pořádku vrátit do našeho časoprostoru."
     "Jak jste mě našli?"
     "Podle vašich internetových stránek. Zmínil jste se tam, že na vašem počítači běžel systém DOS-RV, dokud nebyl nahrazen dokonalejším RSX-11M."
     "Date?" ozvalo se v tu chvíli za androidovými zády.
     Crusherová odstrčila Data na stranu a starostlivě mě pozorovala.
     "Myslím, že by to pro tuto chvíli stačilo. Nechejte pacienta odpočívat, času máme dost."
     "Jistě, doktorko. Času máme opravdu dost. Skoro 374 let."

* * *

     Když jsem se probral, na ošetřovně nikdo nebyl. Vstal jsem z lůžka a zjistil, že mě už hlava nebolí. Měl jsem na sobě jakýsi župan a pod ním své normální spodní prádlo. Alespoň tu trošku soukromí mi poskytli, pomyslel jsem si a zamířil k prvním dveřím, které jsem uviděl. Se sykotem se otevřely a já se ocitl na chodbě.
     Jestli je tohle opravdu Enterprise, pak je tu jediný člověk, se kterým se dá mluvit.
     "Počítači, kde je Přední desítka?" zeptal jsem se nahlas.
     "Paluba 10, dveře 001," zněla odpověď.
     To jsem si pomohl. Chodba vedla do dálky a když jsem po ní popošel několik kroků, zjistil jsem, že se větví. Naštěstí se přede mnou otevřely dveře a vyšli z nich dva muži v uniformách. Divně se na mě podívali a pak šli po svém.
     Pochopil jsem, že ti dva vyšli z turbovýtahu. Přišel jsem k těm dveřím a stiskl tlačítko na futru. Dveře se otevřely a já vstoupil.
     "Paluba 10," řekl jsem rozhodně.
     Chtěl jsem se chytit madla, ale pak mi došlo, že na této Enterprise ničím kroutit nemusím. Výtah se zhoupl a ve chvilce se dveře znovu otevřely. Chodba byla úplně stejná, jako ta před tím. Civěl jsem do všech stran, až jsem zpozoroval, že na stěně u každých dveří bylo malé čísílko. Chvíli jsem se motal, pak jsem zkusil jít podle čísel, mířil jsem směrem, kde byla čísla stále menší a menší. No a na konci chodby byly dveře 001. Když jsem k nim přistoupil, ochotně mě pustily dál. Prošel jsem kolem stolků a zamířil k baru. Byla tam. Její široký klobouk se houpal v rytmu, ve kterém připravovala nějaký drink. Přistoupil jsem k pultu.
     "Paní Guinan, můžete mi pomoct?"
     "Jo? A vy jste zase kdo?"
     "Člověk z tohoto století. Vytáhli mě nahoru, abych jim pomohl s počítačem. Jenže já si nejsem jistý, jestli jsem se nezbláznil. Copak je možné, aby se člověk ocitl v seriálu?"
     "Seriálu? No myslím, že se patrně zbláznil i někdo jiný, když vás sem přivedl. Co to je seriál?"
     "Taková televizní zábava. Film na pokračování."
     "Aha. A co to má společného s tím, kde se nacházíte?"
     "Enterprise je loď, která v tom seriálu účinkovala."
     Vypověděl jsem Guinan historii Star Treku, jmenoval důstojníky a přidal pár drobností, které nebyly veřejně známé. Vyslechla mě bez hlesnutí a tvářila se vážně. Když jsem skončil, usmála se na mě svým neodolatelným způsobem a dala ruce v bok.
     "To bylo zajímavé, pane Drobný. Určitě nejste člen posádky a neděláte si ze mne legraci?"
     "Vypadám na to?" hlesl jsem a zachmuřil tvář.
     "Nevypadáte. Jesiko! Postarej se o bar. Musím se na chvíli vzdálit," řekla Guinan a vzala mě za ruku. "To jsou mi tedy věci. Jak může v 21. století někdo vědět, že má Dat kocoura?"

* * *

     V pracovně kapitána Picarda byl příznačný pořádek a spousta světla. Kapitán seděl za stolem a poslouchal barvité líčení Guinan o mých zvláštních znalostech. Napřed se usmíval, pak se začal mračit.
     "A pomůžete nám?" zeptal se mě nakonec.
     "Jak to mám vědět? Kapitáne, sice vím o téhle lodi a posádce spoustu drbů, přesto nemám nejmenší tušení, jak pracují vaše počítače."
     "Nadporučík Dat vám to vysvětlí. Guinan, děkuji vám. Doveďte, prosím, našeho hosta zpět na ošetřovnu. Požádám Beverly, aby ho ještě jednou prohlédla Když bude v pořádku, dostane uniformu pomocného personálu a pan Dat ho odvede do strojovny. To je vše, můžete jít."
     Crusherová se už po mně sháněla.
     "To nemůžete, pane Drobný. Jen tak se toulat po lodi, když jsem vás nepropustila."
     Prohlédla mě pomocí trikordéru a tvářila se vážně. Guinan mezitím zmizela. Když byla doktorka hotová, zavolala ostrahu a ta mě odvedla do výstrojního skladu. Dostal jsem oblečení a dokonce mi přidělili malou kajutu. Nepobyl jsem tam však dlouho. Sotva jsem se převlékl, vpadl ke mně Dat a vedl mě zpátky na palubu 10.
     Panel hlavního počítače vypadal povědomě, znal jsem tyhle panely z televize. Pouze přidaná klávesnice připomínala fakt, že jde o počítačovou konzolu.
     Dat mi ukázal soubory, které do počítače zanesl tajemný virus, a pak přepnul počítač do režimu, ve kterém jsem měl dojem, že se opravdu nacházím na počítači s operačním systémem DOS-RV.
     "Tak co, pane Drobný, půjde s tím něco udělat?"
     "No uvidíme. Zkusíme se přihlásit."
     Napsal jsem "hel 1,1" a stiskl Enter. Systém odpověděl hláškou "Password:" To jsem očekával, jenže co dál? Jaké heslo asi může mít supervizorské přihlášení v úplně cizím počítači? Napsal jsem "datasystem." A ono to vyšlo! Systém mi oznámil, že jsem se úspěšně přihlásil. Takže můžu očekávat, že půjde o čerstvě generovaný systém. Nu což, budeme experimentovat. Napsal jsem "shutup" a stiskl Enter.
     Systém poctivě hlásil operace, které souvisely s jeho vypnutím. Zastavil všechny obslužné úlohy, odinstaloval drivery a pak oznámil, že končí. V tu chvíli obrazovka zhasla.
     Dat všechno pozoroval, hleděl mi přes rameno a mlčel. Nyní mě odstrčil a začal si hrát s panelem. Mačkal ovládací políčka, děj na obrazovce se měnil, různobarevné blikání bylo tak rychlé, že jsem se nebyl schopen vůbec orientovat.
     "Vy jste ho vymazal." řekl Dat a zamrkal.
     "To ne, pouze jsem mu dal pokyn, aby skončil."
     "To je nepříjemné. Virus je pryč a naše naděje na návrat patrně taky."

* * *

     Seděl jsem v přidělené kajutě a cítil se pěkně mizerně. Byl jsem hlupák, že jsem se do toho vůbec pletl. Na druhou stranu mi nebylo jasné, jak by takový systém z 80. let 20. století mohl přenést hvězdnou loď v prostoru a čase. Naprostý nesmysl. Software něco takového nemůže udělat bez přispění speciálních hardwarových komponent. Jenže co já věděl o warpu, poli strukturální integrity nebo třeba o ochranných štítech? Mohlo dojít k nějaké kombinaci okolností, které cestu časem způsobily. Spíš bych to ale typoval na zásah zvenčí.
     Palubní chronometr oznámil poledne a já si uvědomil, že jsem víc než 5 hodin nic nejedl. Takže jsem se pustil do hledání jídelny. Po nějaké době jsem se doptal a dostal najíst. Nikdo se na mě nedíval skrz prsty, měl jsem uniformu včetně komunikátoru a přístupové karty. Normální člen posádky.
     Když jsem dojedl, komunikátor se ozval.
     "Dat panu Drobnému. Dostavte se do instruktážní místnosti."
     "A kde to má být?" zeptal jsem se tiše, abych se neblamoval před ostatními jedlíky.
     "Paluba 1, dveře číslo 4. Mám vám poslat průvodce?"
     "Nemusíte, nadporučíku, nějak to najdu."
     "Výborně. Dat konec."
     Nebyl to žádný problém, už jsem se cítil na palubě Enterprise jako doma.
     V instruktážní místnosti seděl kapitán, komandér Riker, Dat a šéfinženýr La Forge. Něco si povídali. Když jsem vstoupil, ztichli, kapitán ukázal na židli u stolu a kývl hlavou. Posadil jsem se naproti La Forgovi a sebevědomě hleděl do jeho vizoru.
     "Takže si zrekapitulujme situaci," začal kapitán. "Panu Drobnému se podařilo eliminovat virus DOS-RV, takže náš počítač už není pod jeho vlivem. Naše pozice však zůstává neměnná. Stále jsme ve 21. století a patrně i ve špatné realitě, jelikož stav planety Země neodpovídá našim historickým záznamům. Má někdo nějaké návrhy?"
     "Nejspíš budeme muset virus znovu spustit," řekl La Forge.
     "To bohužel nebude možné. Virus byl vymazán z paměti počítače," konstatoval Dat.
     "To jste neměli žádnou zálohu?" zeptal se Riker.
     "Zálohu viru, komandére?" dotázal se Dat.
     "No jo, zní to jako nesmysl. Ale pokud je virus klíčem k naší realitě a době..."
     Debata se stále točila kolem viru a problémů s časem, já jsem jen seděl a pobaveně sledoval ty skvělé mozky, jak nevědí kudy kam. Proč mě sem vůbec zvali?
     "Takže vážení. Myslím, že můžeme poradu ukončit," řekl kapitán důrazně. "Pokuste se každý podle svých schopností přijít na nějaké řešení. Zatím můžete jít. Pan Drobný tu zůstane."
     Osazenstvo opustilo místnost, zůstal jsem s Picardem sám.
     "Pane Drobný, říkáte, že jste nás viděl v televizi. Víte, co se s námi stane? Rozumíte mi?"
     "Ano, pane, rozumím. Bohužel si nejsem jistý. Vaše realita je pouze jedna z mnoha, pokud si dobře vzpomínám, existovaly nějaké paralelní vesmíry. A ten seriál ukazoval jen epizody z vašeho života, ne život celý."
     "Alespoň naznačit byste něco mohl, mýlím se snad?"
     "Možná mohl. Jenže neznám souvislosti. Takže například: Byl jste už Locutem z Borgu? Žije Tasha Jarová? Co dělají Romulané? A co Cardassiané? Slyšel jste už o Dominionu? Co Bajor? Chápete, kapitáne? Vždyť já ani nevím, z jakého roku jste k nám přišli. Možná kdybych si prostudoval nějaké záznamy, mohl bych ledacos doplnit a předpovědět. Ale nyní..."
     Ozvalo se pípnutí komunikátoru.
     "Picard, slyším," řekl kapitán.
     "Riker. Pane, nebudete tomu věřit, ale jsme zpět."
     "Kde zpět, Jedničko?"
     "Zpět v našem čase a prostoru. Mám kontakt s velitelstvím Hvězdné flotily. Ptají se, kde jsme byli poslední tři dny."
     "No tak jim to povězte, komandére. A řekněte, že podrobné hlášení podám dodatečně. Picard konec."
     Bzučák oznámil návštěvu za dveřmi.
     "Dále," řekl kapitán.
     Vešla půvabná černoška v modrých krátkých šatech, na kterých mi bylo něco povědomého.
     "Kapitán Picard?" dotázala se nesměle.
     "Ano, madam, kdo jste a co si přejete?"
     "Beatrix Galowayová, agentka MMN."
     "Čeho?"
     "Multiversum Mind Net. Přišla jsem vám vysvětlit vaši situaci."
     "Nuže?"
     "Superpočítač MT Ida došel k závěru, že se v našem vesmíru má nacházet inženýr Drobný, budoucí významný programátor Hvězdné flotily. Jeho původ však ukazoval, že se narodil na Zemi ve 20. století v úplně jiném vesmíru multiversa. Ida zjistila, jakým způsobem se tento člověk dostal do této doby a našeho vesmíru. A tak jsem byla vyslána, abych vaši loď přenesla do jeho vesmíru a doby a zajistila, že se dostane na palubu Enterprise. Pak jsem vás vrátila zpět."
     "Jak jste nás přenesla a vrátila? Tomu nerozumím," řekl Picard.
     "Tuto technologii neznáte a ani nemáte znát. Pochopte, že je třeba zajistit správný běh časové linie v tomto universu, kapitáne."
     "To vy jste vypustila ten virus?"
     "Ano."
     "Na jakém principu pracoval?" chtěl vědět Picard.
     "Kapitáne, nevím, jestli vám budu schopná tuto věc správně vysvětlit, jsem jen zdravotní sestra. Faktem je, že počítače Hvězdné flotily používají operační systém, jehož předchůdcem byl systém zvaný UNIX. A nepřímým předkem UNIXu byl RSX-11M, který se shodoval se svým klonem DOS-RV. Proto byl tento systém částečně kompatibilní. Víc by vám musel vysvětlit nějaký specialista."
     Než kapitán něco řekl, přisadil jsem si já: "Jak se má pan Spock?"
     "Myslím, že dobře, pane Drobný. Jak jste na to přišel?"
     "No ta uniforma a fakt, že o tomto vesmíru hovoříte, že je i váš..."
     "Jste vnímavý člověk, pane Drobný. Jistě není náhoda, že jste se právě vy měl dostat do tohoto koutu multiversa. Kapitáne, pane Drobný, těšilo mě. Další běh událostí je už jen na vás. Sbohem."
     A zmizela. Prostě se vypařila. Picard zíral, pak se na mě podíval a pokýval hlavou.
     "Zajímavá zkušenost. Nu, pane Drobný, myslím, že o vaši budoucnost se budeme muset postarat. Co na to říkáte?"
     "Víte, kapitáne, ani mi to nevadí. Docela rád tu s vámi zůstanu."
     "Budete vítán."

     K O N E C

CZ Kontinuum Star Trek fanklub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© Star Trek a všechny přidružené značky jsou registrované známky společností Paramount Pictures a Viacom Inc.

© 2000–2017 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries

Zavřít X