lcars
logo

Tenkrát na měsíci


Autor: T´Zen
Email: tzen@atlas.cz
Archivováno dne: 14. 02. 2003
Stav povídky: dokončená
Velikost: 76 kB
Přístupnost: obecná
Varování: je to smutné, ale pokračování bude .-)
   
Seriál: TNG, VOY, nazařaditelné
Období: kolísavé :-)
Hlavní postava(y):
Kategorie: napětí, romantika, přátelství
Pokračování: bude :-) je z cyklu nedokončeného (volné pokračování, není nutné předem číst tuto povídku)
Spoiler:
Stručný obsah:
To si musíte přečíst sami... Jde o alternativní ST, stojící na existenci tajemných krystalů, které dokázala pochopit dvojka polo-Romulanka a Vulkánec. Tato povídka je o tom, jak to začalo...
Poznámka autora:
Prohlášení:

Star Trek, Star Trek: The Next Generation, Star Trek: Deep Space Nine, Star Trek: Voyager, Enterprise a postavy v nich vystupující jsou majetkem společnosti Paramount Pictures™ a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.


Tenkrát na měsíci

T´Zen


Tenkrát na měsíci
T'Zen

     1.
     Ostré krystalky sněhu ji bodaly do tváře. Suchý kontinentální vítr vytrvale odfukoval z její mysli každé semínko naděje na přežití, které by snad mohlo vzklíčit. Intenzivní pocit samoty byl to jediné, co pociťovala. Přitiskla svůj kufřík blíž k tělu, schoulenému do pláště ze syntetického materiálu. Rozhodnuta nevzdat se postupovala dál ke skalám. Možná doufala, že jí poskytnou závětří, možná i přístřeší. Možná si vzpomínala, že tam je i on. Nepřítel. Možná potřebuje její pomoc. Nebyla si jistá, když šla vypustit...pocit ohromení. Paměť se nepatrně vrací. Už si je jistá, byla na pláních vypustit navigační bójku. Zřítila se ze svahu, chvíle bezvědomí, pak to bolestivé procitnutí.
     Uvědomila si, že nesmí zůstat. Jak dlouho je už na cestě tou pustinou? Je vyčerpaná. A co on? Má o něj starost. Jak to? Je to Romulan, Nepřítel. Byl odsouzen. Možná to byl odhalený špión. Proč však teď k němu cítí takovou náklonnost? Paranoidní děs, vyvolaný těmito představami se jí rozlil po těle. Zpátky! Pryč! Chci domů! Klesla na kolena. Projela jí mrazivá vlna. Ne, nevzdám to. To by bylo příliš snadné.
     Prázdnota neznatelně ubíhala, pláň prodělávala postupnou změnu na terén skoro marsovského podhůří. Rozhodla se nevnímat proplouvající vzpomínky, ale sled myšlenek, ta neskutečná barevnost její dušičky... Je exobioložka. Nedávno dodělala poslední zkoušky a teď by ji mohla čekat skvělá budoucnost na výzkumné lodi... Proč byla tak netrpělivá? Proč nevydržela čekat těch pár dní na standardní let a svezla se vězeňským transportérem? O tom, co se dělo před ztroskotáním příliš nevěděla. Najednou měli kolizní kurs s tímhle měsícem. Jisté bylo jen to, že ona a on přežili, jakýmsi zázrakem se dostali z dosahu možných přeživších, nebezpečných zločinců. Opuštěný měsíc.
     Setmělo se náhle, ale tma netrvala dlouho. Bouře ustala a na nebi vycházela obří plynová planeta, dokonalá svítící imitace hvězdy. Nastal noční den.
     Zůstala stát. Rozhodla se pro sebevražedný pokus píchnout si povzbuzující preparát ze svého kufříku. To znamenalo rozepnout plášť a pustit zimu k sobě. Zašátrala v brašně. Rychle našla žílu a látku vstříkla. Vítr v její mysli se uklidnil.
     
     Miquelle Quinn nepoznávala svůj hlas, když skládala svou přísahu budoucí vědecké pracovnice vulkanského institutu, případně Flotily, před plným sálem. Pravda tohle publikum se o nervozitu příliš nestaralo, ale Mike štvalo, že nedokáže být tak chladná, jako oni. Po zádech jí stékal pramínek potu. Rektor Vulkanské akademie jí se slavnostním gestem předal vydřený diplom z exobiologie. Rozevřela prsty k notoricky známému pozdravu "V" této ohnivé planety. Pryč! Problesklo jí hlavou. Pryč z téhle rozžhavené koule bez emocí. Smích slyšela za šest let studia jen při setkání s přáteli z jiných planet. Pláč ve svém pokojíku za dlouhých bezhvězdných nocí. Matka měla pravdu. Vulkan je pro Terrana peklem. Její touha odletět sílí každým okamžikem, kdy se prodírá davem. Mezi stovkami tmavých vulkanských hlav vypadá tato drobná blondýnka až nepatřičně. Chvějící se ruka přijímá gratulace minuvších, modré oči se na přítomné kolem usmívají, ale duše je někde v hvězdném nekonečnu, někde na své rodné planetě. Země. Quebec. Zvládla ukončit jednu z nejprestižnějších škol Federace, dokázala se i mezi výkonnými místními zařadit k jedné z nejlepších. Zaslouží si blahopřání, ale teď chce PRYČ. Důstojnické zkoušky? Jedině až na Zemi.
     Přijímá další podanou ruku. Tentokrát je to upřímný stisk. Lou Malkway , jeden z mála Terranů. Měli některé semináře společné. On však zůstává a týden po dnešní promoci jej čeká standardní výcvik a testy důstojníka.
     "Co budeš dělat?"
     "Prosím?" usměvavá tvář nabývá přítomného výrazu. "Oh, promiň. Byla jsem mimo."
     "Ptal jsem se, co budeš dělat? Dál," přátelsky ji bere kolem ramen a vede pryč z logického chaosu.
     "Letím nejdřív za máti na Zemi, nejlíp hned zítra raním letem. A pak...uvidí se?"
     zamyslela se. "Slyšel´s o projektu Galaxy?"
     "Mike, trochu realismu! Třída Galaxy, pokud se nevyloupnou z Neutrální zóny příbuzní tady pana rektora,bude tak za deset let. Je to plánek v hlavách unuděných inženýrů"
     "Pak nevím, uvidíme."
     "Tomu se říká aktivní přístup k životu."
     Vyprskla smíchy. Vulkanci by se urazili, kdyby řekla, že okolí pobouřené pohledy jen metalo. Chtěla odpovědět, ale hlas vyvolávače Sudena ji zarazil. "...Lotene Nitris..." Otočila se a viděla štíhlého, plavovlasého Bajorana předstupujícího před výsost Akadmie.
     Loten, s ním si rozuměla nejlépe ze všech. I on pokračuje dál. Chce být inženýrem ve strojovně nejlépe výzkumné lodi. Zatím ukončil studium warpových technologií. Vzpomněla si na ten večer. Cítila se zcela opuštěná, byla frustrovaná z emocionálního chladu a potřebovala přítele, kterému by se mohla svěřit, podělit se o svou samotu. On to se svým bajoranským instinktem vycítil a nabídl jí porozumění. Možná to tehdy byl jediný Bajoran oficiálně studující na území Federace. I on se musel cítit neskutečně sám. Seděli spolu celou noc a on jí potichu vyprávěl legendy svého, nyní již téměř mrtvého, lidu. Ale pak přišlo něco, co jejich přátelství zničilo. Milovala ho a věděla, že by mu to ublížilo, tedy se od něj odpoutala. V jediném sále a tak daleko. Uvědomila si jeho upřený pohled.
     "Co se děje?" Lou ji vytrhl z dalších vzpomínek. "Poslyš, Miquelle, pod´ odsud. Na oslavu v domácim stylu nemám moc chuť." Naznačil sevření prstů jako při meditaci. "Uděláme malou párty, třeba v ponfarrovym klubu. Co ty na to?"
     Přikývla. Chvíle vysvobození.
     
     Z předchozí noci si Mike moc nepamatovala. Asi to pořádně roztočili... Aspoň, že tu nemusím zůstat jako většina ostatních.
     Vak se svými věcmi měla přes rameno, času si nevšímaje mířila ke kosmodromu. Čekali tam dva lidé.
     "Jdete pozdě, slečno Quinn. T´Puo odletěla před hodinou sedmadvaceti minutami," oznámil jí vulkanský technik-dispečer. Ten druhý byl Bajoran.
     "Mike, chtěla jsi odjet a ani ses nerozloučila."
     "Myslím, že si už nemáme co říkat, Lotene." Otočila se na druhého muže, aby se vyhnula Lotenovo pohledu. "Kdy letí další loď?"
     "Přímá na Zemi za tři dny."
     Tři dny? Tři dny na planetě nářků s Lotenem.
     "Ale pokud nechcete čekat, za dvě hodiny zde má servisní zastávku vězeňský transportér Sibirsk. Má ještě dvě místa pro cestující volná. Kdyby jste vystoupila na hvězdné základně 14, stihnete i několik osobních lodí."
     Vždy jsou jiné možnosti?
     "Patnáct trestanců? To risknu."
     Loten na ni tázavě pohlédl. "Než tři dny s přáteli, vězeňská loď?"
     "Hele," věnovala mu konečně pozornost. "To není věznice, má jen úkol... jo, pojedu. Nemám tu přátele. Včera jsem možná měla, ale za to mohlo zoufalství a možná i alkohol... nepamatuji se."
     "Nedivím se. Seděla jsi napůl v mdlobách v ulici ke koleji, když jsem šel z chrámu T´Pan, našel jsem tě a odvedl domů. Dostala tě z toho aspoň ta hnusná zelená polívka?"
     Místo odpovědi řekla: "Ty taky hledáš úlevu v tý zatracený logice?" Hlas jí zazněl možná
     opovržlivěji než chtěla.
     Shovívavě se na ni usmál a věnoval pohled technikovi, který byl stále s nimi. "Soniku, mohl bys nás nechat o samotě?"
     Vulkanec se vytratil.
     "Co jsi myslela, že si nemáme co říct?"
     Zhluboka se nadechla a chvíli trvalo, než se odhodlala cokoli říct. "Udělala jsem tu největší chybu a začala jsem tě mít ráda. To nemůžu."
     Zatvářil se vyděšeně. "Až tak? Promiň... Proč jsi mi to neřekla? Útěk není řešením...Mezi mými lidmi platí, že pokud výš nestojí duchovní poslání, je přátelství... nebo láska, to, co má nejvyšší prioritu. Pomůže přežít...vnější vlivy."
     "Nejsem si jistá, že chci přežít."
     Pokrčil rameny a upřel svůj zrak do chodby za nimi, zdobené zdejším typicky strohým uměním. Pak jí podal zápisník a strnule odešel.
     Spustila přehrávání a hned se zarazila. Bajoranská intimní poezie.
     
     Transportní loď byla větší, než by se mohlo zdát. Kromě vězeňské paluby a ubikací posádky, měl Sibirsk rozsáhlé nákladové prostory a maličko lépe vybavenou palubu pro cestující. I když byl po zuby ozbrojený, mnoho bezpečí neskýtal. Byl pomalý a většinou se jelo na záložní systémy. Vrak, ovšem s hrdým kapitánem.
     "Pane!" na velitelské stanoviště se přihrnul mladý černoch. " Ve zvláštním oddělení máme vzpouru. Poškodili vnitřní komunikační systémy."
     Nungh Novák-Thien se překvapeně otočil. Svraštil obočí.
     "Vzpoura na MÉ lodi?" Drobný šlachovitý Asiat vyrazil k výtahu. Když nic jiného, nebude muset být na tísnivě působícím můstku. Ten byl celý tmavý, s nevýraznou obrazovkou posetou hvězdami. Jen dva panely aktivní. Kormidlo, za kterým seděla nepřístupně se tvářící Glsskánka, a organizační stanice, od které se před chvílí zvedl kapitán.
     Oba ozbrojení standardním phaserem přiběhli do bývalého epicentra odporu. Na zemi leželi dva mrtví strážní a jeden trestanec. Připojil se k nim velitel ostrahy.
     "Pane, hlášení. Při přesunu napadl ten Tellarit oba mé lidi a osvobodil ostatní zadržované. Máme jednoho zraněného. Několik vězňů odmítlo spolupracovat a tak je postřelil a nahnal zpět do cel. Teď se zabarikádovali ve strojovně a nechtějí vyjednávat."
     "A cestující?"
     "V bezpečí, pane. Na jejich palubu jsem dal strážného. Podle záznamů tam cestuje jedna doktorka."
     "Přiveďte ji. Osobně ručíte za její bezpečnost."
     Se stávajícím společníkem nabrali směr do srdce lodi.
     
     Mike vpíchla sedativum dalšímu postřelenému. Byla sice exobiolog, ale s lidskou anatomií neměla problémy. Bylo jí z toho špatně.
     Velitel Vučenovič odstranil silové pole a sám zůstal s nabitým phaserem u vstupu. O stěnu se opíral Romulan s ošklivě popáleným ramenem. Tvářil se, jako by tam nejméně jeden z nich nebyl. Cítila nejistotu před tím vysokým mužem s špičatýma ušima. Cítila z něj přílišnou divokost, která ji nutila jím pohrdat. V jeho skelném pohledu se také zračilo naprosté pohrdání svým okolím. Ta vzájemnost pocitů je k sobě svým zvláštním způsobem poutala. Jak se ostentativně vyhýbal byť letmému pohledu, kontaktu, vnímala jako zaujetí její osobou. Také sebou pohrdala. Za sebou si uvědomovala připravený phaser. Hypospray zasyčel. Odhrnula propálenou košili a obnažila rameno se zasychající hustou tmavě hnědou krevní mízou. Romulanem projel záškub a bez jediného hlesu se složil na podlahu. Vučenovič pospíchal na pomoc.
     "Co jste mu to dala?" V hlase se mu zrcadlilo obvinění. Ona kontrolovala puls.
     "Tišící prostředek pro Vulkánce, slabé antibiotikum, vitamíny, sérum proti infekci. Nic z toho by mu nemělo ublížit. Vypadalo to spíš na epileptický záchvat." Byla zmatená.
     Pohybem baletky se přenesla přes celu k odloženému kufříku. Došlo jí, že typicky pozemská gravitace se snížila nejméně o pětinu. Veškerou pozornost věnovala připravování vhodné protilátky. Nereagovala na zašustění a tupý náraz jí za zády. Stisk v krční oblasti ji připravil o vědomí.
     Co uviděla, když se jí podařilo zaostřit zrak, byly sloupy přepravních kontejnerů, sudů, nejrůznějších beden všech tvarů. Skladiště. Pod hlavou měla kufřík se vším vybavením. Romulan ji sledoval dravčím pohledem, zbraň opřenou o koleno.
     "Mohla byste mi to ošetřit, příliš času nemáme."
     Malátný pocit ji ještě neopustil. Pozemšťané nabývají vědomí tak pomalu. Konečně si uvědomila, co říkal, a našla kožní regenerátor.
     "Ten záchvat, to jste hrál."
     "Do jisté míry. Ale moje reakce jsou jiné než Vulkánské."
     Nemohla se zbavit dojmu, že se jí tím nepřirozeně klidným hlasem vysmívá.
     "Zastavím vám krvácení a pak ránu zacelím. Proč nemáme čas? Tady nás určitě hledat nebudou."
     "S lodí něco není v pořádku. Otřesy, střídavé kolísání gravitace, a pak jsme slyšel něco jako prasknutí trupu. Můj názor je, že jsme se dostali do pole nějaké planety a naše dráha kolem se zmenšuje. Pokud neshoříme v atmosféře, náraz bude zničující."
     "Pak nevidím důvod, proč vám to hojit. Jsem doktorka Miquelle Quinn. A vy?"
     "Své jméno vám nemohu říct... Je rodinná tradice nepředstavovat se nepřátelům."
     Trup zaskřípal. Špatně tlumení zrychlení se zvětšovalo. Sloup barelů, u kterého vedli svůj rozhovor, se nebezpečně zakýval. Děsivý náraz, který by ze Sibirsku měl vytvořit kráter o průměru jedné menší středoevropské země, zvládla pilotka překvapivě dobře. Kontejnery potvrdily vševesmírnou platnost Newtonova zákona.
     "Pozor!!!" Romulan vyskočil a celým svým tělem chránil ošetřovatelku před řítící se lavinou prázdných skladovacích nádob. Zápas o existenci v centru mechanického ničení se zdál být ztracený.
     
     Vyčkávání zasypaná pod zdánlivě tunami přepravního materiálu jí přišlo nekonečné. Časem se musela odvážit pohnout. Pomalu, jen pomalu, ano, dlaň je skoro venku, POMALU... Na ní spočíval Romulanův těžký trup a na něm... bylo toho hodně. Necítila žádnou zlomeninu, ale otlučená a poškrábaná byla skutečně notně. Osvobozovala se centimetr po centimetru. Trvalo to dlouho. Pak se jí podařilo pod sebou nahmatat lékařský trikodér. Nebyla zraněná, jen vyšší hodnota adrenalinu. Ale co ji skutečně znepokojilo, byla naměřená hodnota radioaktivního záření ve vzduchu. Rychle se sehnula ke svému zachránci. Když popostrčila další sud, uvolnila i jeho nohy. Schytal to mnohem hůř, zranění v oblasti páteře mohlo být velice nebezpečné. K její úlevě pohnul rukou.
     "Pomozte mi vstát", zašeptal. "Všiml jsem si několika nádob s vysoce radioaktivním materiálem. Jestli se poškodily... musíme okamžitě pryč."
     "Nevypadáte, že byste toho zrovna byl schopný..." V poměrně světlých očích se zablesklo.
     "Pomozte mi!" Ztěžka sám vstal. Popálené a ještě potlučené rameno muselo nesnesitelně bolet. Mike přelezla několik dalších sudů a po problémech s objemnějším kontejnerem se dostala k ovládacímu pultu nákladního transportéru. Zbytek energie by stačil na přenos dvou lidí mimo zamořený prostor. Bohužel zamořená byla celá loď. Jádro bylo zcela poškozené a bylo otázkou času, kdy vybuchne. Vytáhla zpod panelu phaser a nouzový balíček, výbavu každé lodi Federace.
     Romulan se nejistým krokem vydal opičí dráhou za ní. Prohlédl si výbavu, jejich jedinou šanci, jak přežít. Navibójka, infrahled, trikodér, záložní zásobník pro phaser, dehydráty potravin. Přístroje byly funkční. Pak zadal souřadnice pro přenos. Dost daleko od Sibirsku.
     Zhmotnili se v pusté krajině. Rovné pouštní pláně, ve tmě se rýsovaly v dálce několika kilometrů jen špatně viditelné obrysy skal. Suchý vítr, nad hlavou neznámá souhvězdí poskytovala chlad horečkou žhnoucím myslím.
     Otočila se. Právě včas, aby ji oslepila bělomodrá záře poškozené lodi, která zaplavila daleké okolí. Záď Sibirsku explodovala. Kousky kovu dolétaly téměř k osamocené dvojici.
     Podlomila se mu kolena. I v gravitace nepoměrně nižší než na planetě, kde strávila posledních šest let života, jej pro jeho váhu nedokázala zachytit.
     Obzor zrůžověl. Zelenavá, silně svítící plynná koule se drala ku vládě nad pouští ledových krystalků.
     "Jsme na měsíci."
     
     Byl to dům v ultramoderním slohu, pomalu šířícím své úponky celou Federací. Typické pozemské křivky a světelné plochy se mísily s něčím dravčím, mystickým. Každý znalec soudobé architektury by poznal rukopis Stivika Callise, romulanského architekta žijícího přes dvacet let na planetách Federace spojených planet.
     I mladá žena, jež přiložila dlaň na dveřní detektor, byla taková jako dům. Patřila k němu. Lidská s jestřábími rysy. Denisse Callis, Stivikova dcera.
     "Tati?", zavolala do mrtvého ticha domu. Hala, v níž stála, byla pustá. Dveře do laboratoří Stivikovy ženy i holomístnosti zamčené na biosken a stejně tak i horní patro, ve kterém bychom našli ložnice obyvatel, nevykazovaly známky života. Ale nehodlala se poddat prvnímu dojmu. Vyšla po schodech, které ji jednou málem stály život (i když Dzitra měsíc nemá, u Deny se náměsíčnost ve věku dospívání objevovala poměrně pravidelně). Její pokoj byl prázdný, neobydlený. Vzpomněla si, jak se k velkému pobavení sourozenců pravidelně probouzela pod schody. Bratr i mladší sestra sice doma bydleli, ale teď tu nebyli. A starší sestra byla mrtvá... A matka by měla být na školení na Zemi.
     "Tati?" Hlas jí znejistěl. V pokoji rodičů našla jen potrhanou deku, přeházené věci, flek od zelené krve a symbol vypálený do zdi. Symbol domu rodiny Callis z Romulu.
     
     
     2.
     
     Probudilo ji teplo a nepříjemná koncentrace oxidu uhelnatého ve vzduchu. Dezorientace. Třeštící hlava. Svět kolem se zatočil. Silná paže jí poskytla oporu. Nevěřícně otočila hlavu.
     "Vy jste vstal!!", vyrazila ze sebe pobouřeně. "Máte ležet....!"
     "A kdo by vás zachránil od otřesu mozku a umrznutí?" S úsměvem kývnul k doutnajícímu ohni, který propůjčoval jeho romulanské tváři démonický výraz. Sedla si blíž k ohni a zavřela oči.
     "Že by zrovna ten měl zachránit od smrti?", zatvářila se pochybovačně. "Udušení smrt není, že?"
     Usmál se. "Čekal bych víc vděčnosti. Byla jste promrzlá, spala jste celou věčnost... a mně bylo líp. Omlouvám se, doktorko!"
     Miquelle se otřepala. "Jak dlouho jim to ještě bude trvat?", vzdechla.
     "Té vaší slavné, nepřemožitelné a dokonalé Federaci? Pokud je taková, jak o sobě říká, byla byste už doma. Kdo ale postrádá trestance a pár cestujících?"
     Přikývla. "Máte pravdu. S otcem jsem si nikdy moc nerozuměla."
     Sedl si vedle ní a přes oba přehodil její pouštní plášť. Všimla si, jak se opatrně pohybuje. Nechápala, proč nechce připustit očividnou bolest. Byl slabý, ale když byl vedle ní, cítila mnohem větší jistotu.Nebyla tak sama, jako celé ty roky na Akademii. Jeho horké tělo... urputně se snažila tu myšlenku zapudit, ale stále se jí vracela... Byl přitažlivý. Vulkánci mi za tu dobu připadají nesnesitelní, ale ta vznešenost a fyzická krása... A on je tak podobný, ale nechybí mu cit. Snažila se připomenout si, že je to nepřítel.
     "Federace je tvůj otec?" Jeho zastřený, melodický hlas ji vytrhl z úvah. Nezaznamenala stopu sarkasmu, ani si neuvědomila důvěrnější tón. Její reakcí byl smích.
     "Jistěže ne, ale je opravdu ukázkovým vzorkem důstojníka Flotily. Chtěl syna, co by jej následoval. Má dvě dcery, bioložku a programátorku... Admirál Quinn", odfrkla a zachvěla se chladem. Vzal její ruku do svých velkých, teplých dlaní. Jako by jí projela veškerá energie warpového jádra najednou.
     "Co by tvůj otec řekl na to, že jsi tu s Romulanem?"
     "... já... já nevím..." Co chtěla z jeho šedomodrých očí vyčíst? Jen zhasínající oheň se v nich zhlížel.
     "Ale já ano", přiblížil se k ní. "Řekl by, že mě už nikdy nesmíš vidět, pošle mě před soud, oddělí nás od sebe, Miquelle."
     "Ne!", zašeptala. Jejich rty splynuly. S nikým dřív jí nebylo lépe. Jeho dotyky byly pevné, ale neuvěřitelně jemné. To teplo bylo úžasné.
     "Ne!!!" Chtěla se odtáhnout. Je to Nepřítel! Celá její mysl se otřásla. Ovládej se! Nedovol to! Ne! Ale ten hlas slábl, až se ztratil někam, nahrazen vířícími barvami. Pocity explodovaly.
     Dusnou temnotu rušil dvojí dech. Jeden prudký, druhý rozechvělý.
     
     Horečka spalovala Miquellino tělo. Procitla. Nebyl to sen! Toto nelítostné odhalení jejích pudů ji vyděsilo snad víc, než když zjistila, že tím velkým, nepříjemně teplým polštářem je hruď nepřítele. Byl vyčerpaný, rty se mu chvěly. Když ucítil její pohyb, s námahou otevřel oči a ztěžka polkl. Ať byla jeho psychika, jeho vnímání světa jiné jak chtělo, ten vyčítavý pohled nemohl dešifrovat jinak. Proč? Slabě se usmál.
     "Muselo se to stát. Představ si, kolik možností má každý okamžik, každá sekunda. K vyjádření jejich počtu ti představivost nestačí. Říkej si tomu jiné dimenze, nebo jak chceš, ale jsem si jistý..."
     "Že tohle jinak být nemohlo? Řeči! Ale od tebe bych je nečekala. Jak vidno, Romulani nejsou takoví, jak se prezentují."
     "Rozhodně ne, zato ty jsi typický člověk... Ale zachránila jsi mi život."
     Proti zmatenosti byl bezmocný. Toužil po ní, ale nechtěl jí ubližovat.
     
     K očím přiložený infrahled pročesával skalnatou vymrzlou krajinu. Vycházelo vzdálené slunce. I když záři planety konkurovat nemohlo, barvilo oblohu do nachova.
     Hlas uvnitř se vzpíral představám uhranutého JÁ. Tak to nesmí být! Miluji ho! Miluji Nepřítele! Uvědomila si absurdnost té situace. I kdyby ho soud zbavil viny, ať byla jakákoliv, spolu být nemohou. Matka by ho nenáviděla, otec nepřijal. A odejít? Nesouhlasu společnosti by se nezbavili. Touha po nezávislosti v ní soupeřila s loajalitou k Federaci, od malička vštěpovanou. Ale být bez něj... Idealistko!
     Dřív než infrahled cokoli prozradil, vycítila pohyb. Po minulé noci byly její smysly zbystřené. Někdo tam byl. Schovala se za výstupek. Měla pocit, že tlukot jejího srdce ji musí každou chvíli prozradit. A pak ho zahlédla. Orionce v rozedraných hadrech. Survivor. Jde po nás? To by přišel dřív. Nebuď paranoidní!, okřikla se. Zelené fleky romulanské krve dávno zaschly, kamenné úlomky je zavály... Nebo hledá něco k jídlu? Sama ucítila hlad. Jestli tu budou ještě pár dní, nouzové zásoby, pečlivě odměřované, dojdou. Znovu se podivila své nevědomé duchaplnosti při ztroskotání.
     Vězeň zmizel se skalách a ona se opatrně vplížila do jeskyně.
     
     Vyčkával v meditační poloze, nohy opatrně složené pod sebou, velice bledý. Vzhlédl. Sedla si naproti, připravila si energetický dehydrát. A tiše řekla: "Viděla jsem Orionce, měl phaser ostrahy a šel do hor."
     Kývnutím dal najevo, že informaci přijal. Nastalo ticho rušené pravidelným kapáním vody kdesi vzadu v jeskyni. Znovu začala: "Chtěla bych se omluvit... reagovala jsem..."
     "Ne," rychle ji přerušil. "To já bych měl. Nevěděl jsem..." Jeho slova se ztratila ve ztracenu. Po tváři se mu rozběhl úsměšek.
     Sklopila oči. "Přiznání může snížit trest ," řekla si spíš pro sebe. "Chtěla bych být s vámi... s tebou... ale oba víme, že to nebude možné."
     "Říkala jsi, že tvůj otec je admirál," s nadějí v hlase se na ní podíval.
     "To je. Ale nevím, co jsi udělal abych se mohla přimlouvat. Nevím o tobě vůbec nic." Podala mu misku se zelenavou měďnatou vodou. "Povídej," vybídla ho. "Vždyť ani nevím, jak se jmenuješ.
     "Teď ti už jej mohu říct. Jsem Stivik z rodiny Calis. Můj otec je senátor, možná i to zavinilo, že jsem tu divokou jízdu přes Neutrální zónu přežil.Neudělal jsem nic, jen jsem chtěl na druhou stranu. Jsem přeběhlík," dal hlavu na stranu takovým způsobem, který si Mike vyložila jako pokrčení rameny.
     "Nesouhlasíš s politikou Romulu?"
     "Jsou všichni Terrané tak bystří? Mohl jsem se vydávat za Vulkánce, ale bylo tu jedno kdyby. Měl jsem totiž štěstí, chytila mě hned po průletu vaše loď. Zpátky mě poslat nemohli, svou loď jsem zničil. Nejdřív se mnou tedy chtěli bojovat, ale byl jsem poškozený bitvou s vlastními lidmi, že autodestrukce byla jediné řešení. Dělám to pro osvobození Mého světa," Při jeho posledních slovech nebylo po slabosti ani památky.
     "Ale co tvá rodina? Budou trpět."
     Přes tvář mu přelétl stín. "Slabý výraz. Je to myslím vulkánské pravidlo: Potřeby většiny převažují nad potřebami jednotlivce.. Svoboda Romulu je důležitější. Ale otec bude velmi trpět, jestli TalShiar ublíží matce nebo sestře."
     "TalShiar? To je z vulkanštiny ten smrtelný hmat, ne?"
     "Je to možné. Jsme bratři Vulkanců. Ale TalShiar je smrtelnější než jakýkoli hmat." Bylo vidět, jak se v mysli přenáší na svou planetu. "Přál bych ti vidět Ohnivé vodopády. Nebo Chrám sedmi stínů ve hlavním městě."
     "Bude se ti stýskat...ale u nás se ti bude líbit. Jestli ti jde o to, je tu spousta krásných věcí."
     Přerušil ji: "Nechápeš to! Ty tu jsi doma. Hvězdy, co vidíš, lidi, kterým alespoň trochu rozumíš, rodina, přátelé, zvyky...Já se svého domova vzdal. Zatím se nemohu vrátit. Možná se mi to za mého života nepodaří a nevrátím se nikdy."
     "Osvobodí tě. Udělám pro to všechno, to ti slibuji. Vstoupím třeba do Flotily, jen aby mě otec vyslyšel...stejně by to mohla být dobrá kariéra."
     "Takovou oběť od tebe nežádám."
     "Ale co tvé poslání?"
     Přivinula se k němu. "Chtěla bych ti ukázat svůj svět."
     "Slyšel jsem, že jste kdysi měli podobné problémy. Jak jste je vyřešili?"
     "Vždy se našlo pár takových jako ty. Ale v tom se nevyznám. Teď ti to ukázat nemůžu,ale budu ti povídat o místě, kde jsem vyrostla Je to starý dům. Je na Americkém kontinentě, ve státě, který se jmenoval Quebec."
     Veškeré pochybnosti byly pryč. Cítila , že samota konečně pominula. Poprvé od doby, co vstoupila na Akademii nebyla sama. Neviděla minulost plnou krve, neviděla nepříliš šťastnou budoucnost. Byla s ním.
     
     Zdánlivě jediným objektem v zešeřelé místnosti byl stůl. Jeho velká deska připomínala současně mramor i chrom. Dalo by se přemýšlet, odkud může tak podivný materiál i desing pocházet, ale když se vezme v úvahu postava o něj se lokty opírající, nejsou podobné spekulace třeba. Denisa a její tajemné světy planet odvrácené strany vesmíru. V rukou holoprohlížečku a v očích zasněný pohled někam mimo veškeré dimenze. Loď byla na parkovací dráze kolem domovské planety Beta Sanaris 3 - Dzitra, která zabírala celý výhled okna kapitánky.
     Teď, když se mi konečně plní mé sny, se mi musí stát tohle?
     Tlačítkem vyvolala další obrázek. Viděla sebe, celu mokrou a smějící se, na břehu jezera v horách Asakiri. Pamatuje si ten den naprosto jasně. Bylo jí asi osm, bratr byl o dva roky mladší. Šli s tátou na výlet, chytali Ryby. Říkali tomu Ryby, i když ti tvorové moc podobní rybám v ZOO, kde mami pracovala, nebyli.
     T´Lek nahodil prut. Usmála se, když si na to vzpomněla. Bráška byl vždycky moc hezký, záviděla jsem mu to pružné romulanské tělo... vlastně mu pořád závidím, že se mohl narodit jako kluk. Za chvíli vytáhl Rybu. Měla oválný trup s velkým plochým okem uprostřed a chapadlovitými výrůstky na spodní straně.
     "Tati! Koukej! Chytil jsem Shnitrou!" Celý zářil. Rád si šplhal romulanskými výrazy. Ale na Stivika to dojem neudělalo. V tomhle směru si získala vážnost jen jejich nejstarší sestra, která se rozhodla naučit se romulansky systematicky. Oh, Collin... Přiběhla k němu, bláto na břehu jí podklouzlo pod nohama a už byla v nebezpečně vypadající, stříbřitě zelené vodě. Jak se máti zlobila, když přišla celá zmáčená domů. Ne tak na ni, ale na tátu... Je pravda, že měla lehce zvýšenou teplotu (s úsměvem si uvědomila, že ten výraz s její genetickou výbavou znamená tak 39oC). Táta ji nesl až na transportní stanoviště, zatímco T´Lek se zabýval jen svou Rybou. Pak ji dal do akvária, Ryby jsou jedovaté. Další den chcípla a T´Lek plakal.
     Další obrázek.
     Máma s tátou. Někde na dovolené, asi Raisa. Byla tehdy krásná. Dlouhé zlaté vlasy, bledá a čekala dítě. Snímek kazí babička. Deny se rozesmála. Bábi Rebe taťku nesnášela. Myslela si, že je Vulkánec, a Stivik ji schválně popuzoval svým chováním (byl vždy až přehnaně slušný). Provedla čtvercové zvětšení. Celou obrazovku vyplňovala tvář jejího otce. Dokonalý portrét. Nedivím se, že mu máti podlehla. Tehdy ještě nosil romulanský sestřih.
     "Oh, tati, proč jsi to udělal?" V očích se jí zaleskly slzy, které okamžitě setřela. Dostala dravčí výraz.
     "Neboj, nenechám tě v tom! I kdybych měla celou Neutrální zónu na kousky rozstřílet!!!"
     Pohodlný župan vyměnila za přiléhavý overal. Tenhle kousek oděvu milovala. Měnil barvy, připadala si v něm nezávislá a nepolapitelná. Je absurdní, co se mnou dokáže udělat jeden hadr. Spokojeně se prohlédla ve velkém zrcadle. Měla jsem být kluk, nepletla bych tolik hlav... a jediný, o koho stojím... Otočila se k oknu.
     "Kontakt, Demoku!", štěkla do temné místnosti svého pracovního pokojíku.
     "Slyším."
     "Přenes se do mého bytu. Konec. Kód zelená", poslední dvě slova patřila počítači, který odblokoval antitransportní pole kolem Denisina apartmánu. Jedna její vděčná myšlenka putovala na druhou krystalovou MMM (Malého Magellanova Mračna). Obývali ji Venisové. Neměli vesmírnou technologii, ale krystaly pochopili. Měli strach z nájezdů, a tak s pomocí jich vyrobili kolem planety clonu, kterou běžné transportní, phaserové ani jiné paprsky neprošly.Tehdy s nimi DD navázali kontakt, ukázali jim, jak pomocí krystalů komunikovat se světy tisíce světelných let vzdálenými. Zato dostali venisijský štít. Na speciální krystalovou esenci, jakési mikrovlákno implantované v zápěstí, byl štít prostupný všem lidem z DDShifu. Jenže kapitán je někdy trochu paranoidní, a tak má kolem bytu pole vlastní.
     Zhmotnila se vysoká štíhlá postava. Deny zatnula zuby a přinutila lidskou stránku převzít kontrolu. Pak se otočila. Vypadal lépe než obvykle. Vlasy trochu rozcuchané (nevídané s jeho vulkánskou precizností), tlumené vulkanoidní rysy, bledý, nazelenalý obličej. Každý věděl, že Demok je míšenec, krenath, Vulkánci považován za nežádoucího. Ale nikdo nevěděl, jaké rasy byl druhý z rodičů. Člověk? Betasoid? Angelánec, nebo Rúzian?
     Demok měl zvláštní schopnost být vulkánštější než kterýkoli plnokrevný příslušník tohoto druhu, zvlášť co se týkalo přirozené potřeby milovat a být milován. Naopak v situacích, kdy to uznal za vhodné (například udržet si viditelnou a nelogickou náklonnost své kapitánky), uměl své potlačované emoce ukázat (nebo předstírat) velice dokonale a obratně.
     "Kapitáne?"
     "Letíme na Romulus. Připrav DDPlán. Chci tě s sebou."
     Přikývl, ale v mandlových, tmavohnědých očích se zračila otázka.
     Otočila se k němu a její kombinéza změnila barvu na zelenozlatou. "Víš, můj otec... Unesli ho a nejspíš na tom není nejlíp... Vím, je to osobní záležitost, nenutím tě, ale vezmi si, že bez něj by nebylo DD."
     "Pochopitelně.", ledově přikývl. "Bez něj by nebylo tebe."
     "Hele, ty!", vyprskla. "Ale máš pravdu. Jedeš se mnou?"
     "Pochopitelně."
     Úsměv se Denise povedlo zakrýt hřívou medově hnědých vlasů.
     
     Mike konečně zdolala horu. Výhled, co se jí za denní oblohy i s planetou v zenitu naskytl, byl úchvatný. Pustina. Členitý, skalnatý sever, pláně, táhnoucí se daleko k jihovýchodu. Když upravila kukátko k dálkovému vidění. Spatřila stále chladnoucí trosky transportéru. Ni ani živáčka. Schválně se dala jiným směrem, než viděla jít Orionce.
     Řidší horský vzduch že jí najednou bylo, jako když jako malá vystoupila z horské dráhy. Mdlo. To ten stres, zkoušela se uklidnit. Nebo...pocit zděšení ji opět ovládl. Se Stivikem jí bylo tak krásně, proč jen jej opouštěla? Před TÍMHLE stejně neuteče. Všechny zkoušky, týkající se ovládání biologických funkcí, zvládla na výbornou. Co bylo špatně? To, že ho opravdu chtěla milovat? Že chtěla, byť podvědomě, aby se stal jednou otcem jejich dětí? Třeba si to namlouvám, zdá se mi to...
     Nevolnost se vrátila. Je to tak. Slzy nebylo možno potlačit.
     Pak ucítila na zádech kov. Ani nebylo nutné, aby pootočila hlavu, aby věděla, co uvidí. A když nic jiného, zelenošedá pokožka a hrdelní lalok ji nemohly nechat na pochybách. Stejně si neodpustila výkřik. A po něm se složila.
     
     
     3.
     Demoka našla Denisa tam, kde očekávala. V hangáru u menšího plavidla diskovitého tvaru. Dlouhé obratné prsty si hrály se zvláštním zařízením v malé krabičce, co se spíš než čemu jinému připomínala broušený diamant. Po jeho herní ploše se válelo náčiní, které by člověk se vzděláním Hvězdné Flotily jen těžko mohl identifikovat. Zrovna se zabýval drátkem, co mohl být optickým kabelem, ke kterému střídavě přibližoval a zase odtahoval "nožičku kolibříka", jak onomu nástroji říkala mladá taktička, poloviční Klingonka Teresa. K nožičce byla připevněna barevně pulzující koule. Deny si klekla vedle něj a chvíli jej pozorovala. Naprosto přesně věděla, čeho se její první důstojník (i když podobné tituly upřímně nesnášela) dopouští, ale dotaz si neodpustila.
     "Použil jsem nadkrystalový telepatický kanál."
     Denisa zbledla. "Přece jsem jasně přikázala, že jej nikdo nebude používat! Dokonce ani TY ne! Je to nebezpečné!"
     "Souhlasím, ale bez něj bychom neměli toto. Uzijský maskovací systém."
     "To je ještě horší. Povzbudíš mě ještě nějakým vulkánským vtipem?"
     "Vulkánci...Nic kromě starobylých přístrojů pro mobilní komunikaci nás nezachytí."
     "Eee...to si děláš legraci!" okamžitě zaregistrovala, jak se jeho neutrální výraz změnil v lehce pobavený."Takže když Romulani vyloupí technické muzeum na Zemi, můžou si nás v klídku odmaskovat."
     "Právě s minimální pravděpodobností této události počítám."
     "Radši bych tam vlítla...!"
     "To by nebylo moudré, kapitáne. Aby mohla být mise úspěšná, musíme být naprosto nenápadní."
     "Sakra, já vim!" zhluboka se nadechla, aby se připravila na pokračování souboje. "Nechtěl by setkat se Spockem? Je to fascinující...člověk."
     "Kdyby se naskytla možnost navázání kontaktu s touto osobou, jistě bych byl," znejistěl. "Potěšen."
     "Až tak? No, já bych ráda viděla dědečka. Jednou, když jsem byla mladší, dostali jsme se s tátou a T´Lekem na tuhle zakázanou planetu. Poznala jsem se s ním a hned mě chtěl provdat," rozesmála se. "Víš, něco jako personální unie mezi mým rodem a jinou rodinou, se kterou se Calisové moc rádi nemají. To mi bylo sedmnáct."
     "Zajímavé," Demokův hlas byl náhle nevzrušený. Zvedl krabičku a zálibně se na ni podíval, pak ji vložil mezi výčnělky u "motoru" DDPlánu.
     "Řekni, "Deny se posadila na křeslo navigátora a přehodila nohu přes nohu. "Ty bys nechtěl poznat příbuzné z tajné strany?"
     "Nikdy jsem o tom neuvažoval."
     Potěšeně přejel dlaní přes svůj výtvor.
     
     Ulice města TuKal byly prostorné, prosvětlené a čisté. Denise se líbilo vnímat překvapené pohledy kolemjdoucích a s připraveným krystalovým destruktorem (vlastní vynález) se cítila naprosto jistě. Dlouhý plášť se jí omotával kolem kotníků.
     Po mramorových schodech vystoupala do paláce, který byl nejvýraznější přední stěnou. Mezi uměle tesanými sloupy byly desky z tajemně vypadajícího černého skla. Dovnitř vidět nebylo. V místě, kde hlavní tři sloupy spojovalo kladí, hrdě rozpínal křídla symbol Romulu - zelený jestřáb.
     Hm, úřad senátora oblasti... snad tam bude.
     Hned pár kroků za vstupním portálem, v chodbě, jejíž podlaha byla z téhož materiálu jako skla v průčelí a bylo jimi vidět do spodnějších pater, byla zadržena dvěma členy senátorovy ostrahy. Aktivovala unitrans, její romulanština ani po letech nebyla taková, aby si troufla mluvit jí v místním prostředí.
     "Jsem Denisse Calis, chci mluvit se senátorem." Vyměnili si překvapené pohledy a k Denisině radosti se za chvíli ocitla v čekací místnosti vyzdobené typicky romulanským dekorem. Nemusela dlouho čekat. Vysoká postava ustaraného senátora vstoupila.
     "Čau dědečku," po tváři se rozlil ironický úsměv. Pohrdavě si ji změřil.
     "Denisse-kchian. Čím vděčím za tvou přítomnost?"
     "Uzijskýmu maskování, Demokovi a... potřebuju něco vědět."
     Postarší Romulan se posadil naproti ní a složil ruce na achátovou desku stolku. Prohlížela si ho bez zjevného ostychu. Tipla by mu kolem sto třiceti, vlasy na skráních měl prošedivělé. Příslušnou podobnost s otcem v jeho rysech nenacházela. Jedinou výraznou byla špičatá brada, kterou byl obdařen každý geneticky příslušící do rodiny Calisů. Byl ještě vyšší než Stivik, jako T'lek... tato myšlenka ji zarazila. Byl to celý její bratr, až na ty šedé oči. Ovšem za sto let. Hm, za sto let bude Taleček dávno uškrcenej, jestli se mi furt bude hrabat v krystalech.
     "Co ti říká jméno Stivik Calis?"
     "Můj syn, uprchlík, spojil se s pozemšťankou, se kterou žije na Betě Sonaris a je tvým otcem."
     "Správně, a dál?"
     "Co dál?"
     "Co dělá na Romulu?"
     "On je zde? Jeho přítomnost je ještě méně vítaná než vaše. Mohl by být odsouzen, možná i popraven. A pokud jej dopadne Talshiar..."
     "Tal'Shiar? Myslela jsem, že před šesti lety Jem'Hadaru..."
     "Ano, utrpěli velké ztráty, ale jádro zůstalo a znovu se pokouší vzít Romulus do ochrany."
     "To by možná mohlo znamenat, proč je tu. Byl sem totiž zavlečen. Kým, to nevím, ale předpokládám, že to nebyl dům Calisů."
     "To bych o tom něco věděl."
     "A víš?", zatvářila se útočně.
     "Ne, mohli to být lidé z domu Norwak."
     "Á, můj drahý ženich! Co by měli chtít po Stivikovi?"
     Pokrčil rameny. "Použiji své zdroje. Ty by ses měla zatím chovat nenápadněji. S tím, jak fungují kontrarozvědky, již o tobě zcela jistě vědí."
     "Když myslíte," zahrála smutný výraz. "Proč k němu i po tolika letech cítíte takovou nelibost?"
     Probodl ji očima. "Nelibost? Vy, Lidé, si vždycky najdete nějakou záminku jak k diplomatickým hovorům. Ta vaše úděsná rádoby pacifičnost a zvědavost, ale když je vás třeba..."
     "Zato vy, Rihannsu, si vždycky najdete nějakou záminku pro válku, že? Ronaare, já nikdy nebudu člověk.Ale ani Romulan."
     "Když odešel, málem jsem přišel o místo. Politickými... řekněme intrikami, jsem svou pozici i pozici jedné z nejsilnějších Rodin na Romulu udržel, ale přišel jsem o něco cennějšího. Tal'Shiar popravil mou ženu. Přišel jsem domů a nebyla tam, už nikdy jsem ji neviděl. Také mi vzali dceru, dostala se z toho, i když to nebylo nic, co bych ti přál zažít, ale ona mu neodpustí."
     "Chtěla bych ji poznat."
     "Bude tě nenávidět, jako jeho."
     "Vy mě nenávidíte?"
     "Ne, jen si kladu otázku, když o nás máte takový zájem, kde jsi byla, když bylo tvého DDShifu potřeba?"
     "Tehdy byl jen prototyp... a my jsme uvízli... JINDE."
     "Nemůžete za to, co jste." Z jeho úst to znělo jako poklona.
     Vesele se usmála: "Děkuji."
     
     Lidi jsou hodně zvláštní. Žít tu bude hodně těžké. Proč odešla? A proč si nevzala ani jídlo? Hm, terranky jsou ještě zvláštnější. Mám pocit, že jim ani není možné porozumět.
     Bolela ho záda. Poranění se ozývalo mnohem bolestivěji než předchozí dny. Šplhal se do skal, v balíčku nouze složené veškeré věci, trikodér v ruce, hledal stopy po Mike.
     Něco zaslechl. Přikrčil se za balvan a pomaličku se plížil vpřed, všechny dravčí smysly zostřené. Jeho detektor zaznamenal dvě formy života. Terran a Orionec. Ať mě ohnivý jestřáb odnese! Zajal ji!
     
     Ten souboj vyhrát nemohl. I když jsou Orionci velice silní, Romulanům za běžných podmínek konkurovat nemohou. Ale tohle byla vyjímečná situace. Romulan byl již téměř nepohyblivý. Mohl využít jen momentu překvapení. Naštěstí se Stivikovi podařilo odhodit phaser skoro až k Mike, jím pak ona soupeře zneškodnila. Alespoň prozatím.
     "Proč jsi mi odešla?"
     "Musela jsem... já... zamilovala jsem se do tebe..." Vzal ji za ruku.
     "Miquelle, nikdy ti nebudu rozumět, ale co vím, že jsi mi bližší, než vlastní sestra."
     "Jako sestra?", usmála se. "U vás se nerozlišuje mezi vztahy..."
     "Ale ano, jen Rodiny tomu nedávají mnoho příležitostí. Případná manželka by ke mně bližší vztah než sestra ani mít nemohla. Je to jiné."
     "A její jméno?"
     "Nemám manželku. A... neříkal jsem, že neříkat jména nepřátelům je rodinná tradice?"
     Upřeně se zahleděla k obzoru. "Podívej!", vykřikla tlumeně. "Transportér třídy Galileo!" Zamyslela se. "Myslela jsem, že nikdo nebude stát o pár vězňů."
     "Ale kdo by nestál o dobrou lékařku?"
     "Nejsem lékařka, ale doktorka exobiologie."
     "Ha...", chvíli nebyl schopen slova. "Tak tys mě léčila jako surelianskou želatinovou inteligenci?"
     "... vždyť jsem zmiňovala, co jsem zač!!!", zatvářila se nevinně. "Uši máš dost velký na to, abys mě mohl i poslouchat."
     
     Kancelář admirála Quinna na velitelství Flotily byla zařízená naprosto standardně. Proti pravidlu, jak vybavit úřadovnu vysokého důstojníka, šel jen obraz zabírající téměř celou jednu stěnu s motivem vesmírného nekonečna. Gregorimu Quinnovi se stýskalo po hvězdách, cizích světech, po kosmických lodích. A neměl dítě, co by mu dalo pocit, že jeho rod, jeho jméno s hvězdami zůstanou. Ani jedna z dcer neodešla zlákána neprozkoumaným prostorem okolo. Povzdechl si. Podíval se na fotografii svých milovaných, pak svůj pohled zvedl. Před ním vyčkávala mladší z jeho dcer. Změnila se, už není dítě. Díky bohu, že je v pořádku. Jet trestaneckou lodí! Taková bláznivina, vždyť není dítě... aby dělala takové věci... Není, na to myslím pořád, ale je MÉ dítě, ať jí bylo pět, patnáct, nebo ať jí je pětadvacet. Ale já v jejím věku... Bylo mi ani ne dvacet, a už jsem byl hrdinou Akademie. Je to něco jiného?
     Upřel na ni své světlé oči. "Nemyslím, že bys mě navštěvovala, kdybys pro to neměla důvod. Co potřebuješ?"
     Odzbrojující úsměv. "Chtěla jsem tě vidět. Víš, když jsem byla na měsíci, zjistila jsem, že vesmír... Flotila..."
     "Co?"
     "Ten Romulan."
     "Co je s ním?"
     "To bych chtěla vědět. Počítač mi nic neřekne, nemám potřebné prověření. Co je s ním? Na základně 14 jsem nastoupila k letu na zemi a od té doby o něm nic nevím."
     "Záleží ti snad na něm? Je to Romulan!" To znělo jako verdikt. Zadíval se na ni pozorněji. Nezdá se mi to. Zčervenala, když o něm mluvila. "No dobrá."
     Zadal příkaz počítači a pak už jen předčítal z obrazovky.
     "Je ve vazební věznici na měsíci Altairu 2. Čeká na rozsudek. Myslím, že to pro něj není zrovna příznivé. Průnik a možná špionáž na území Federace, poškození a krádež majetku Flotily, podezření ze sabotáže na transportní lodi Sibirsk. Minimálně bude vyhoštěn..."
     "To ne! Tomu musíš zabránit, prosím... Na Romulu by jej zabili. Je přeběhlík, chce žít v tolerantním světě..."
     "Miquelle!" Jako na povel zmlkla. Tolerantní svět... měl´s ho hledat jinde, Stiviku...
     "Proto jsi přišla? Aby ses přimlouvala?"
     Sklopila oči. "Ano."
     "Proboha proč?" Obešel stůl, opřel se o něj a vzal ji za ruku. V očích se jí objevily slzy.
     "Tati... já... musím ti něco říct. Já budu mít dítě." Zůstal jako přimrzlý.
     "Holčičko moje... jak?"
     Střelila po něm nazlobeným pohledem. "Jak asi?" Chvíli váhala. "Myslím, že otcem je Stivik..."
     "Myslíš, nebo víš?"
     "Vím", rezignovala.
     "Netrap se, zařídím to. Ví o tom matka?"
     Představa, že Rebecca je nucena přijmout jako babička dítě se špičatýma ušima, ke kterým má odjakživa averzi, ho nepochopitelně pobavila.
     "Ano, ale o Stivikovi jsem jí nic neřekla:"
     Tak to jej pobavilo ještě víc. Těší se na vnouče a z toho se vyklube vulkanoid.
     Mike zrozpačitěla. "Ale chce, abych jí to řekla, že prý MUSÍME mít svatbu... Už sehnala ten yiarvanský svatební sloup.. Prý, když čekala Margarette, taky si tě vzala."
     "A jak to dopadlo. Sedmnáct let nešťastného manželství, kdy jsme trpěli oba, ale nerozešli jsme se kvůli vám... nevadilo to, byl jsem často ve vesmíru. Máš ho ráda?"
     "Nevím. Tam... potřebovala jsme ho. Ale chtěla bych... chci, aby mohl žít tady, i když nevím, jestli bych chtěla žít s ním."
     "Jdi už. A matce nech překvapení, nebo popovídej o dobročinnosti pro Vulkánce ve vesmíru."
     "Takže ho z toto dostaneš?"
     "Nic neslibuju."
     Vrhla se mu kolem krku. "Moc jsi mi chyběl, tati."
     
     Demok měl křeslo spuštěné do téměř horizontální polohy. Nad hlavou mu pulzoval plynově vypadající barevný kotouč - centrální ovládání uzijského systému. Ševelivý zvuk, který zařízení vyluzovalo, mu pomáhal v soustředění. Kdyby býval plnokrevný Vulkánec, ovládání tajemné techniky by mu jistě problém nedělalo, ale se svou poněkud nevyváženou katrou to šlo špatně. Pronikl myslí do jiného rozměru, který ani on nedokázal pochopit, ale mohl jej běžně vnímat. Přivolal onu "věc" na vábničku ukrytou v krystalovém srdci, pak s ní vytvořil myšlenkový spletenec. Bylo těžké izolovat své já. Rozměrnost této existence byla lákavá. A děsivá. Pokud jeho snaha byla úspěšná, návštěvník si, přeměněný v energii, pochutnával na krystalu, který sám o sobě existoval mimorozměrně. A jako odpad svých hodů ukrýval své okolí do Temnoty. Bylo třeba s ním být v neustálém spojením, jinak by se opět rozplynul.
     Trpělivost, soustředění. Bolest. Část Demokova vědomí, která zůstala izolována za pevnou bariérou mnohaletého výcviku, byla naplněna hrůzou, kterou při takovém duševním vypětí v nejmenším nebylo možno ovládnout. Váhal, jestli i Vulkánec má strach, zda jde jen o tu druhou, zavrhovanou polovinu.
     Jistěže věděl, jaké to obnáší rizika pro jeho osobnost, ale nechtěl si připustit, že by to tentokrát mohl nezvládnout. Denisa musela připustit, že budou naprosto neviditelní, žádná tachyonová zrada, tušila, že Demok by zvládl bez úhony být s tou bytostí ve spojení celé dny. Nechtěla riskovat, i když raketoplán sám byl proti téměř každému útoku naprosto bezpečný (zvlášť proti útoku civilizace na tak nízké úrovni jako Romulani nebo Federace), na palubě se vetřelcům také příliš nedařilo, ale jeho přítomnost u dvojplanety by vyvolala diplomatický konflikt.
     Vyčerpání, strach, nepolapitelný děs... odpočinek. Ale ta druhá, ta spojená část vědomí toužila rozplynout se v nekonečnu bytí, stát se součástí Universa.
     Světla kolem něj potemněla, i myšlenková clona se vcucla do svého prostoru a stejně tak se člun objevil zcela náhle na orbitě kolem Romulu. Trvalo jen chvíli, než se Demokovi podařilo ukonejšit své já a přimět se fungovat normálně. Tělo měl ztuhlé. Když konečně pohnul hlavou, zjistil nad sebou uhrančivý pohled tmavých očí, ze kterých přímo sálal klid. Do spánku zakořeněné prsty si uvědomil o vteřinu později.
     S veškerou silou spojení přerušil. Ta tvář mu byla povědomá. Hlavou mu proletěl okamžik z hodiny historie Flotily. Tak snadno roztrhl spojení s jedním z nejvýznamnějších občanů jeho rodné planety? Stejné překvapení vyčetl i z očí na něj se upírajících.
     "To, co jste udělal, nebylo právě logické, velvyslanče", nastavil křeslo do normální pozice. "Teď jsme pro veškeré senzory viditelní."
     Spock přikývl. "Naopak, pane Demoku, my potřebujeme být zaznamenatelní."
     "Logicky tu jste s Denisou."
     "Ani tentokrát váš předpoklad není správný." Demok se přinutil nepozvednout udiveně obočí. "Denisa mne sem přepravila s instrukcemi."
     "Ale teď bude nutno použít představivost", vrhl se k ovládacímu zařízení. Od vojenské základny nad planetou se odpoutaly dvě rychlé lodi, nepochybně lépe vyzbrojené i s lepšími manévrovacími schopnostmi.
     Důstojný starší muž byl dobrým spoluhráčem. Pilotáž lodi, tak málo se podobající čemukoliv, co kdy zkusil (I přes jeho velmi bohaté zkušenosti), mu šla obdivuhodně.
     Vprostřed zběsilého, zdánlivě bezdůvodně složitého poletování v Romulanské soustavě s naprostým klidem prohlásil:
     "O vaší technologii se po Romulu šíří nejrůznější dohady, ale že to bude tak prosté, bych nečekal."
     "Nechápete podstatu, ostatně jako my všichni. Jak zněly vaše instrukce?"
     "Musíte se naučit jít svou vlastní cestou. Vaše schopnosti jsou příliš jiné, než abyste byl Vulkánec. Cítím z vás nezměrnou sílu, kterou neumíte ovládat. Rád bych se stal vaším učitelem."
     "Skutečně? Pak mi poraďte, co teď."
     DDPlán se ocitl v těsném sevření oněch dvou plavidel. Od stále dominantního tělesa se blížil křižník a za ním chráněná menší vládní loď.
     "Prudký sestup. Mohli bychom "vyplašit" prokonzula a senátora Ronaara."
     "Řadím warp, připravte se na divokou jízdu." Demokův hlas nesl stopy jízlivosti.
     Ve střední vrstvě atmosféry motory náhle vypnul, setrvačností se řítili na První město.
     "C5R teď!!!"
     Spockovi se zatočila hlava, na okamžik se ocitl na naprosto cizím světě. Jiné dimenze? Jiný vesmír? Universum v nadreálné, nemeditativní úrovni?
     Pak se vynořili v jeskyni pod povrchem Romulu. Byl z toho téměř omráčený, ale vulkánská výchova mu nedovolila dát to najevo.
     "Jsme na Denisou zadaných souřadnicích", mrkl na Spocka. "Víte, já vím, že mám vlastní cestu. Jsem smířen s tím, že Vulkánec nikdy nebudu. Má cesta je v C5R, v krystalech."
     "Než přijdou mí následovníci, bude to chvíli trvat. Zajímáte mne... ale chci vědět jedno. Denisa. Víte, že je vámi fascinována?"
     Po Demokově tváři kmitl úsměv. "Vy jste snad podlehl ženám, co o vás projevovaly neustálý zájem?"
     "Nikoli."
     "Pak můj postoj musíte pochopit!" Aktivoval vstup a vyšel do jeskyně. Hlavou mu probíhalo nespočetně chaotických myšlenek. Takové je být člověkem? Nemoci je ovládat? Byl si jistý, že za to může opětovné spojení s nekonečnem. A nebyl si jistý, zda příště jeho mámení dokáže vzdorovat. Jeho citlivé uši zaslechly zvuk několikerých kroků.
     "Demoku! Jsi v pořádku?!!"
     
     "Admirál chce s vámi mluvit. O samotě", do tmavé místnůstky vešel poručík ostrahy. "Pojďte se mnou!" Vyvedl nyní už upraveného Romulana z pokojíku.
     Výhled do skalnatého údolí, nad kterým se nebezpečně fialověla obloha, muže, skoro šedesátníka, rozptylovala od chmurných obav z následujícího rozhovoru. Když dvojice vstoupila, pohybem ruky poslal doprovod pryč a mladého vulkanoida (mohl být o něco málo mladší než admirál) usadil na pohodlnou pohovku.
     "Jak jste dopadl?"
     "Jsem překvapen", i on se zadíval do pusté krajiny, tolik podobné jeho předchozímu vězení.
     "Azyl ve Federaci s podmínkou tří let, po kterých se mohu stát jejím občanem. Po tu dobu musím být na jedné planetě."
     Admirál se usmál. "Ano, slyšel jsem. Vážil jsem cestu ze Země až sem s jedním s nejlepších právníků."
     "Měl bych vám vyjádřit vděčnost, ale přiznávám, že tomu nerozumím, pane..."
     "To po vás ani nežádám, Stiviku. Stačí, když budete vědět, že jsem admirál Gregory Quinn." Stivik znatelně zbledl, což vycvičenému pozorovateli Quinnova formátu nemohlo uniknout.
     "Byla u vás Miquelle, že?"
     "Na Mike zapomeň. Obejdeš se bez ní stejně dobře jako ona bez tebe. Co budeš dělat dál, chlapče?"
     To oslovení ho zarazilo. "Jsem architekt a konstruktér pozemních staveb. Jistě zvládnu i podobnou práci ve vesmíru... až mi bude přidělena planeta pobytu..."
     "Ne planeta. Flotila má projekt. Zjistili jsme si o vás pár věcí. Když vezmu v úvahu vaši rodinu, nejste zrovna důvěryhodná osoba, nicméně máte bohaté zkušenosti s kolonizací nových planet. Zajistil jsem vám místo pomocníka hlavního architekta budoucí základny a Beta Sonaris. Pokud s vámi bude spokojen, budete pracovat i na pozemním městě. Nepochybujte, že budete pod stálým dozorem."
     "S tím počítám. Jsem vám zavázán. Ale odplatu ve formě informací o mém světě vám poskytnout nemohu. Ten nikdy nezradím."
     "Můžu věřit, že nezradíte nás?"
     "Nemám to v úmyslu." Formální tvář vykazovala známky pobavení.
     "Teď budete pracovat s plány strategické základny v Nuthi-sektoru, který není mimo dosah romulanského impéria. Jak mám věřit..."
     "Proč jste mne tedy osvobozoval?", skočil mu do řeči.
     Admirál svraštil čelo. "JÁ slovo dodržím vždy. Doufám, že i ty. Za hodinu se hlas v transportní místnosti. Poletíš na Betu Sonaris." Mávl rukou ke dveřím.
     "Děkuji."
     Quinn stál zády k němu, opíral se o parapet a Stivikův plíživý odchod nevnímal.
     
     Klimatizační zařízení hučelo těžkou tmou. Vzduch v tak stísněné prostoře se rychle vydýchal.
     Štíhlá ruka neobratně vyměňovala obklady na rameni muže.
     "Mluv, nemysli na bolest, tati. Jak to bylo dál? Po tom, co tě převeleli na Sonaris?"
     V zelenavém matném světle se mihl Stivikův úsměv.
     "Pak nic. Tři roky jsem strávil zabraný do své práce. Piloval jsem si styl... Bylo mi smutno, na Mike jsem ani nemyslel, kolem bylo dost pěkných žen... ale chyběl mi Romulus. Remus v západu, ohnivé gejzíry... byla ses u nich podívat? Chtěl jsem, měl jsem ideál osvobodit tenhle svět od vojenského režimu, netušil jsem, že bude trvat skoro třicet let, než dostanu první příležitost."
     "Já vím, co chceš celý svůj život udělat, ale teď se tím nerozčiluj", uculila se. "Vím, že se to těžko chápe, ale potřebuješ klid a zůstat při vědomí. Povídej o tom, jaké to bylo tenkrát", znovu jej vybídla.
     "Co jsem cítil, když mě Quinn odsoudil k životu na Sonaris?"
     "Ne, co bylo pak? Jak jste se potkali znovu?"
     "Na novou základnu a Bety Sonaris 3 přišla exobioložka. Nuthi-sektor byl do značné míry neprozkoumaný a ani o planetě se všechno nevědělo. Však víš, jaké překvapení jsi odhalila. Vědělo se, že je zvláštní, tisíce let staré ruiny v poušti na jižním kontinentě, to samo bylo lákavé... a ty prvky technologií nám zcela nepochopitelných... Potkal jsem ji na ulici nového Hopecity. Šla s dítětem, s Collin. Věř mi, že to bylo neuvěřitelné setkání. Oba jsme si mysleli, že nás ten druhý opustil. Nebylo to lehké... ale postavil jsem jí ZOO, tak mi odpustila. Bral jsem Colline na vyjížďky na lepuránských koních. Oblíbila si mě a to byl první krok, jak se znovu sblížit." Usmál se na ni. "Jednou se chtěla svézt na klingonském hřebci. Blázínek. Málem se zabila..."
     "Zabila se! Zabili ji Romulani při výzkumu Ikonie v Neutrální zóně! Nemluv o ní!!!"
     "Deny", jeho hlas samotným zabarvením konejšil. "Smiř se s tím. Nemůžeš za to... nikdo za to nemůže. Souhra náhod. Ani není jisté, že to byli Romulané, Ikonie je nebezpečná. Možná odešla dveřmi do jiných světů."
     "Dzitra je mnohem nebezpečnější a nic se jí nestalo ani na vykopávkách v poušti, dokonce ani v podzemí!" Téměř křičela. Stivik ji uchopil za ruku.
     "Říkala´s, že mám být v klidu, nerozčiluj se."
     Odvrátila tvář. "Promiň, vím, že je to i pro tebe těžké. Pořád mám pocit, že to mohlo být jinak, kdybych nebyla se svou posedlostí TAM."
     "Moc o tom nemluvíš. Jaké to TAM je?"
     "Stejné. Stejně prázdný svět, stejná proradnost, bezduchá jakodobrodružství, stejná bolest a nesvoboda."
     "Deniso, my dva jsme stejní, stejně nesplnitelné poslání. Chci osvobodit tuto planetu, ty sis vzala úkol mnohem těžší, osvobodit Vesmír. Oba víme, že pravděpodobnost úspěšnosti je minimální, ale ani jeden z nás se nevzdá. Tvrdím, že pro můj záměr je nejvhodnější doba. Zůstanu tady a udělám dobře aspoň svému svědomí. Dané slovo se má splnit. Slíbil jsem, že Federaci nezradím a mnohem dřív jsem si slíbil, že mé děti musí poznat svůj druhý domov svobodný. Trochu jsme se opozdil, ale jsem tu. Jdi tam, kam musíš, zbav Svět Dzitrei."
     "Co mami?"
     "Quinn řekl, že se jeden bez druhého obejdeme, nechci ji nutit, ale byl bych rád, přišla za mnou. Ona se s provizorními podmínkami spokojí. Dobrá lékařka se hodí." Opřel se o hladkou stěnu zbroušené skály.
     "Ještě něco. Tvůj parťák. Chápu, že jeho očím je těžké nepodlehnout, ale zkus být zodpovědná a využívat jen jeho intelekt."
     "Pokusím se." Její kombinéza splynula barevně s okolím. Dokonalé mimikry. Nepolapitelná, neviditelná. "Mám tě ráda, víš to, že?" Denisin úsměv byl málokdy tak upřímný.
     "Jeďte, řekni to Mike."
     "Ještě ti vyreplikuju nějaké léky, vypadá to, že budou potřeba dost často. Zajímalo by mě, jestli by ses sem odhodlal, kdyby ti nebylo pomoženo."
     "Ano, ale asi ne tak rychle. Moje sestra je schopná. Navíc mě pořád zná víc než dokonale."
     "Kdyby tak o tom vašem proti Callis spiknutí věděl Ronaar..."
     "Už brzo se to dozví, o tom nepochybuj. Dorin je touto dobou v jeho kanceláři a připravuje jeho únos do reality. Nechci, abys tu byla, až to vypukne. Nepatříš sem, už tak jste toho dost zkazili tou honičkou na oběžné dráze, ať si Spock myslí, co chce."
     "To bylo znamení Zeleného pekla. Jsou všude", objala jej. "Sbohem. Splň si svůj slib - sen."
     Její kroky dozněly v úzké chodbičce a Stivik zahnal náhlou sentimentalitu.
     
     Denisa vytrhla Demoka z rozmluvy s druhým Vulkáncem.
     "Musíme letět", řekla nakvašeně. "Tady si to vyřeší sami."
     Spock se na ni tázavě podíval. "Doufal jsem, že se o vaší lodi a o vašich výzkumech dozvím co nejvíce."
     Blýskla po něm pohledem. "Tak vás musím zklamat. Možná jste zaslechl něco o tom, že všechno o nás je pro Flotilu, a nejen pro ni, takzvaná T.I., čili tajná informace. Demoku", chytla ho za loket a odtáhla k raketoplánu. "Problém. Jak odsud tenhle krám dostanem? Krystal aktivovat nemůžem... to by byla hromadná vražda... a megatrans... nemám se kam zaměřit na druhý krystal."
     "Souhlasím, že toto bude nutno zdokonalit. Nicméně vidím možnost, i když se ti možná bude zdát šílená."
     "Od tebe mi šílený nepřijde skoro nic. Sem s tím."
     "Žádné krystaly, ale normální manévrovací trysky s minimem energie a proletět chodbami."
     "Šílenost! Tak obyčejné!!!", rozesmála se. "Můj ústup bývá efektivní."
     "Efektivní bude, když nikdo nebude zraněn."
     "Ach jo, proč musíš být za každou cenu tak rozumný, je to nuda. Kdybys přišel s nápadem, jak protáhnout megatrans, aby se mohl zaměřit na nejbližší krystalovou, to bych ocenila."
     "Pak tě zklamu." Pružným skokem se ocitl uvnitř člunu. V mžiku byl zpátky s podivně vyhlížejícím předmětem zelenkavě-šedého zbarvení, připomínal krabičku na mýdlo.
     "Kdybyste něco potřebovali, DD je k dispozici. Stačí přiložit ruku, váš a Stivikův DNAsken jsem uložil."
     Předvedl, dlaň se zabořila do náhle pěnovitého materiálu, příjemný hlas potvrdil jeho vstup. Z krabičky se vysunula obrazovka a měkký povrch utvořil ovládací panýlek. Demok se zlehka dotkl monitoru, který se zasunul zpět. S úctou vložil zařízení do rukou velvyslance.
     "DDCom, tak tomu někteří lidé říkají, uznávám, že název, který by popisoval, jak funguje, je dlouhý."
     Z Denisy u raketoplánu přímo vyzařovala netrpělivost.
     "Žijte dlouho a blaze, Spocku."
     Ten pozdrav opětoval: "Žij dlouho a blaze, Demok-kem."
     
     
     4.
     Volný vesmír je úžasný, ta hvězdokupa... znám ji, už budeme doma. Jako hypnotizovaná zírala do prostoru, nechala se vézt hvězdnou nádherou. Za Neutrální zónou... stejně už nebude k ničemu, jestli tátův plán vyjde... Za Neutrální zónou zpomalili na warp a v Nuthi-sektoru jí Demok předváděl vyhlídkovou jízdu.
     "Deniso, měl bych ti něco říct."
     "A proč tak váháš? To mi k tobě nesedí", mrkla na něj.
     "Odcházím z DDShifu."
     Jako by do ní uhodil blesk. Zprudka se otočila od okna k navigátorskému křeslu, kde Vulkánec kraloval. Vlasy sepnuté dozadu jí spadly do čela.
     "Musím hledat svou cestu. Krystaly a ty... to vše je velmi zajímavé. Moci se zblízka dívat do jiných Vesmírů je naprosto fascinující, ale to není to, co hledám."
     "A co hledáš?"
     "Sám sebe. Odpovědi na nezodpověditelné otázky."
     "Kvůli tomu nemusíš... Kvůli tomu jsme přece DDShif postavili. Taky hledám. Toleranci a svobodu. A pokaždé, když si myslím, že jsem našla, nikdy to tak není. Demoku, bez tebe Dzitrei neporazím."
     "Jsou tu od počátku věků, jejich přítomnost je přirozená, odvěká, není třeba s nimi bojovat."
     "Ale jo!!! Brání nám ve vývoji!! To nic není? Zakazují nám používat krystal, ovlivňují naše myšlenky... jak mi můžeš zaručit, že právě tenhle nápad, opustit nás, opustit MĚ, není od Dzitrei. Tebe se bojí víc, než kohokoli z nás. Není to logické?"
     "Bylo by, kdyby se daly tvé paranoidní domněnky brát vážně."
     "Ty si myslíš, že jsem se zbláznila??!!"
     Odpovědí jí byl ledový pohled jiskřivě hnědých očí.
     "Tak to se zatraceně pleteš!!!", vyletěla z křesla. "Nesnesu pomyšlení, že jsem podřízená nějaké rádobybožské existenci, která mi zakazuje používat to, díky čemu ona vstoupila do onoho nadreálného rozměru!! A potřebuju tebe!!!"
     Demok mlčel, jeho černé vlasy se zaleskly, když se odvrátil od panelu.
     "Já taky potřebuji svobodu, byť se tento pojem může zdát být nelogickým. Ptala ses mě, zda bych nechtěl poznat příbuzné, své předky z druhé strany."
     "A tys odpověděl... řek´s, že nevíš."
     "Už vím. Pojedu na tu planetu, i když to samo se ve Flotile trestá, pokusím se pochopit jejich psychiku a pak uvidím, třeba se někde setkáme." Natáhl k ní dva prsty.
     "Byla´s mi nejlepším přítelem... bude... bude se mi stýskat."
     
     Deny ležela na široké posteli, hvězdné nebe proskleného stropu nad hlavou. Byla tak sama, venku šplouchaly kovové vody jezera Asakiri, u kterého si postavila dům. I když zvuky z podzemní laboratoře slyšet nemohla, cítila vibrace krystalové existence. Srdce se jí naplnilo hrůzou. Hrůznou samotou.

K O N E C


CZ Kontinuum Star Trek fanklub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© Star Trek a všechny přidružené značky jsou registrované známky společností Paramount Pictures a Viacom Inc.

© 2000–2017 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries

Zavřít X