lcars
logo

T'hy'la


Autor: Diegina
Archivováno dne: 20. 12. 2004
Stav povídky: dokončená
Velikost: 88 kB
Přístupnost: 17+
Varování: Obsahuje podrobně popsaný sex Kirka se Spockem.
   
Seriál: TOS
Období: 2 roky po ST V
Hlavní postava(y): Kirk, Spock
Kategorie: přátelství, romantika
Spoiler: pochybuji :-)
Stručný obsah:
"...některé knihy se prostě musí pálit..." James T. Kirk
Poznámka autora: Jestli to někdo nazve Slash, zabiju ho :-) Je to ANTISLASH! A snad i trochu humorný :-)
Prohlášení:

Star Trek, Star Trek: The Next Generation, Star Trek: Deep Space Nine, Star Trek: Voyager, Enterprise a postavy v nich vystupující jsou majetkem společnosti Paramount Pictures™ a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.


T'hy'la

Diegina


    "No tak, Kostro, máš poslední šanci: ano nebo ne?"
    McCoy se ztuhle protáhl v křesle. Dával si pozor, aby při tom nevylil ani kapku jantarové tekutiny ze skleničky, kterou držel v ruce. Za chvilinku se vrátil do své původní pozice a přesunul svůj pohled z krbu na Kirka. "Ty mi to nehodláš ulehčit, že ne?"
    Pohled jeho kapitána mu jasně naznačil, že ani v nejmenším. Povzdechl si. "Nezlob se Jime, nejde to. Teď mám jedinečnou příležitost dokončit ten zatracený výzkum a navíc po dvou letech další táboření se Spockem-"
    "To není táboření," upřesnil Kirk ve snaze přítele přemluvit. "Zamluvil jsem srub."
    "To máš jedno. I kdyby to byl Buckinghamský palác, nemohl bych. Ne pokud by tam neměli tu nejlepší laboratoř na sto světelných let široko daleko a pokud by tam nebyli doktoři Calli a Noved. Jsme opravdu blízko k nalezení vakcíny a -"
    "Už nic neříkej. Myslím, že to docela chápu." Kirk byl vše, jen ne potěšen.
    "Promiň, Jime." McCoy moc dobře věděl, že právě teď definitivně odmítl jet se svými nejbližšími přáteli na dovolenou. A to ne na ledasjakou dovolenou, ale na dovolenou na Zemi. Poprvé doma, po dvou letech od jejich výletu do Yosemithského parku a místo toho aby s nimi vyrazil do důvěrně známé pozemské přírody, zavře se do laboratoře. Zatraceně!
    Usrkl trochu bourbonu, aby zahnal pomalu přicházející sebelítost. Na tvorbě léku proti Motisonově chorobě ale není co litovat. Kdo jednou viděl její oběti, nezapomene. Další lok. Tentokrát se ale málem leknutím polil, protože v tu chvíli zazvonil zvonek Kirkova bytu.
    Kapitán odložil svou sklenku a šel otevřít.
    "Zásilka pro kapitána Jamese T. Kirka," řekl mladý poslíček.
    "Jo, to jsem já," řekl Kirk zvesela, když viděl jeho nervózní tvář. "Váš první den v práci?"
    Mladík se ošil a předal mu balíček. "Hůř, první zákazník."
    Kirk se podíval na plnou kabeli, která mu visela přes rameno. "Koukám, že dnes večer máte ještě co dělat."
    "Ano, pane. Nashledanou, pane," měl se k odchodu.
    "Hej, počkejte! Nemám vám něco podepsat?" Všiml si, že se k němu připojil zvědavý McCoy.
    "A-ano, jistě," zakoktal poslíček a podal mu padd a tužku. "Tady, pane," ukázal na příslušné místo ve formuláři. Nebo se spíš snažil ukázat, protože ruka se mu třásla tak silně, že ukazoval prakticky na celou spodní polovinu paddu.
    "Mladíku," oslovil jej doktor, když to viděl, "snažíte se vyhrát mistrovství světa v Parkinsonově chorobě?"
    Poslíček na něj vytřeštil oči. "Prosím, pane? Ne, pane." Kirk mu vrátil podepsaný padd a tužku. "Děkuji, pane. Sbohem-"
    "-pane," dokončil za něj nanejvýš pobavený Kirk.
    Tohle bylo na mladíka už moc. Na roztřesených nohou si to zamířil k výtahu a doufal, že když bude mít štěstí, kabina se s ním zřítí a on milosrdně umře dřív, než ho zabije tahle práce.
    "No, myslím, že je na čase, abych i já odešel."
    Kirkovi se vrátila jeho neveselá nálada. "Budeš nám tam chybět."
    McCoy se pousmál. "Možná tobě, ale rozhodně ne tomu zelenokrevnému, špičato-ušatému - no však ty víš, komu."
    "Jen se v něm nepleť. Na druhou stranu, Spock zcela jistě shledá důvod tvé nepřítomnosti jako nanejvýš logický."
    "To mi tak ještě scházelo," protočil McCoy panenky. Pak ale zvážněl. "Dobrou noc a pěknou dovolenou, Jime."
    Kirk otevřel dveře. "Díky, tobě taky, Kostro. Ať se ti ten výzkum podaří dokončit." Tiše sledoval svého přítele, dokud mu nezmizel za rohem chodby. Pak se vrátil dovnitř bytu.
    Uvědomil si, že v rukou stále svírá onen právě doručený balíček. Podíval se, od koho by mohl být, ale odesilatel nebyl vyznačen. Zvláštní, ale nikoliv neobvyklé. Potěžkal jej. Podle rozměrů a hmotnosti by to mohla být kniha. Nebo taky deset milionů úplně jiných věcí. Otevřel tedy krabici a uspokojil tak svou zvědavost.
    Opravdu je to kniha. Skutečná. Koukala na něj zadní stranou. V tmavě hnědé kůži byl zlatě vyveden jakýsi malý symbol. Připadal mu povědomý... jako nějaký vulkánský text. Nebyl však s to určit, co znamenal a tak se rozhodl podívat na přední stranu obalu. Vyklopil knihu z přesně padnoucí krabice.
    Na kůži se zlatavě lesklo jediné slovo:

T'hy'la

    Venku pršelo. Ostatně to nebylo v říjnu v téhle oblasti nic neobvyklého. Teplota vzduchu byla docela příjemná, kolem patnácti stupňů Celsia, ale člověk se na to musel vhodně obléci. Natož vulkánec.
    Kirk a Spock seděli na lavičce na verandě jejich pronajatého srubu a sledovali, jak na okolní les padá déšť, poslouchali jeho zvuk a vdechovali jeho příjemnou vlhkou vůni. Ze srubu se ozvalo tlumené táhlé pískání. Kirk rychle vstal. Za chvíli se vrátil se dvěma kouřícími hrnky. V jednom byla jeho káva, v druhém Spockův oblíbený bylinný čaj.
    "Tady máš," podal jej vulkánci. Ten jej téměř vděčně přijal.
    "Jime, před odjezdem jsem vyhledal předpověď počasí pro tento region na následují týden. Nebyla právě..." hledal vhodný výraz, "optimistická."
    Kirk se usmál. "Tím myslíš chladno, zataženo, vítr a déšť?"
    "Více méně," souhlasil. "Takové počasí neumožňuje naplnit naše původní plány, pokud nehodláme být neustále zcela provlhlí a zablácení."
    "Ale notak, Spocku! Copak v sobě nemáš ani trochu zálesáckého ducha?"
    Odpovědí na to mu bylo pozvednuté obočí. "Zálesácký duch? Většinu života jsem strávil na planetě, kde lesy nejsou, nebo na vesmírné lodi. Ale i kdyby tomu tak nebylo, těžko bych mohl vlastnit ducha, natož jeho část. Pokud ovšem oním duchem nemyslíš katru či-"
    "Ne, nemyslím," skočil mu Kirk do řeči. Až potom si uvědomil, že si z něj Spock utahuje. Tedy neutahuje, protože to vulkánci nedělají. Rozhodl se vrátit k původnímu tématu. "Dnes už asi nikam nevyrazíme, za chvíli se začne stmívat. Ale zítra, pokud nebude pršet moc silně, bychom se mohli porozhlédnout po okolí. Vím o pár místech kam se chodívají pást jeleni - tedy pokud se to za ty roky, co jsem tu nebyl, nezměnilo."
    K tomu neměl Spock co říct. Chování pozemské lesní zvěře mírného pásma mu bylo z větší části neznámé. Možná i proto souhlasil s touto dovolenou - aby rozšířil své znalosti přímým pozorováním. Zatím se ale zdálo, že spíš detailněji pozná velmi uklidňující, téměř hypnotické účinky šumění deště, korun stromů a spadaného listí.
    Po chvíli ticha se podíval vedle sebe na Jima. On zjevně těmto účinkům podlehl. Nohy měl natažené a zapřené o jednu příčku zábradlí verandy, hrnek s víc jak půlkou stále teplé kávy v klíně, hlavu zakloněnou a opřenou o stěnu srubu, zavřené oči. Na první pohled se zdálo, že spí, ale Spock podle rytmu dechu poznal, že jen odpočívá. Rozhodl se jej nerušit. Opatrně vstal a zašel do srubu. Mohl by tento čas využít mírně produktivněji. Včera mu došla zásilka a on ještě neměl čas se podívat, co obsahuje.
    Vytáhl balíček ze svého zavazadla a vrátil se s ním zpět na verandu, kde bylo více světla.
    Kirk z počátku nevěnoval šustění vedle sebe pozornost, až pak mu zvědavost nedala a musel se podívat, co to Spock vyvádí. Pohled mu padl na knihu vázanou v tmavohnědé kůži, se zlatým písmem. A pak spatřil, kterak Spockovo obočí stoupá k výšinám.
    "T´hy´la?" Název knihy jej mátl.
    "Pane bože, tobě to ta bláznivka poslala taky?"
    "Bláznivka?" Byl zmaten jeho znechuceným výrazem a volbou slov.
    "Jo, bláznivá ženská, která nemá nic lepšího na práci, než se vrtat do života cizím lidem a psát o nich bohapusté nesmysly a ještě jim je posílat. Nikdy jsem nevěřil, že to kdy bude možné, ale ona mě přesvědčila, že některé knihy se musí pálit."
    Spock byl zmaten nezvykle agresivní a rozezlenou reakcí svého přítele. "Myslím, že nejprve si tuto knihu přečtu, než ji ohodnotím. Musím však již dopředu přiznat, že má velmi působivou a řemeslně velmi kvalitně provedenou vazbu," otáčel knihou v rukách a prohlížel si ji. Vzadu našel drobné starovulkánské písmo hlásající totéž, co titulní strana. Nakonec se ji rozhodl otevřít.
    "Zajímavé. Nikde zde nevidím jméno autora. Jak víš, že to napsala žena?"
    "Takovou pitomost může napsat jedině ženská." Znovu ten ostrý, skoro nenávistný tón. Pozvedl nad tím obočí a pustil se do četby.
    Kirk sledoval svého přítele. Stránky otáčel rychle jednu za druhou, obočí mu vylétalo co vteřinu či dvě vzhůru a někdy tam zůstalo viset i minutu. "Spocku, jestli to opravdu hodláš přečíst celé, tak si přilep obě obočí nahoru, ušetříš si tím práci."
    Spock se na něj podíval, ale nekomentoval to. Pak se vrátil k četbě. Po patnácti minutách knihu dočetl, zaklapl a složil do klína. Dalších patnáct minut se zamračeně díval do lesa, plně soustředěn do sebe.
    Kirk věděl, že teď nemá smysl jej rušit. To ale neznamenalo, že na něj neměl spoustu otázek. Jedna z nejpalčivějších byla třeba ta, jak byl vůbec schopen něco takového přečíst. Jemu se to nepodařilo. On sám byl schopen si přečíst sotva první povídku, a to se k tomu ještě musel hodně přemlouvat, aby pak nemohl říct, že něco soudil, aniž by to znal celé. Nebo aspoň z části celé. Pak celou knihu ještě pro jistotu zběžně prolistoval, aby zjistil, že se předtím ve svém soudu nezmýlil.
    "Dle použité slovní zásoby a skladby textu lze vskutku zcela jednoznačně usoudit, že knihu napsala žena," ozval se nakonec Spock. "Navíc žena jen minimálně obeznámená s vulkánskou kulturou a jazykem. Rovněž její znalost vulkánské anatomie je - mírně řečeno - nepřesná, nemluvě o jejím velmi romantickém a zkresleném pohledu na jisté aspekty vulkánské biologie. Jinak je to však velmi dobře napsaná kniha. Autorka v sobě má velký spisovatelský potenciál."
    Kirk nemohl uvěřit svým uším. "Spocku, ta ženská je blázen!!! Jedině chorá mysl může napsat něco... " nemohl tomu přijít na jméno, "něco takového!"
    "Jime, jsem dalek pochopit původ tvé nepříčetnosti," oslovil jej mírně se zcela neutrálním výrazem ve tváři. "Takové příběhy se přece vykládají již téměř dvacet let a ty to víš. Proč se kvůli tomu nyní zlobíš? Předtím jsi nad tím vždy jen - obrazně řečeno - mávl rukou a dál se nezajímal."
    "Protože teď to zašlo až příliš daleko, Spocku. Jedna věc je šeptanda, druhá věc je tato kniha, kterou nám vnutila."
    "Oba jsme si ale přece zcela vědomi, že obsah této knihy ani oněch zvěstí není pravdivý. A vědí to i naši přátelé a nejbližší. Proč se tedy nad tím dále vzrušovat?"
    "Ježíši, Spocku! Copak tobě vážně nevadí všechny ty donebevolající nesmysly, co tam napsala?!"
    Ve Spockových očích se objevilo cosi jako náznak pobavení. "Jime, vskutku nevidím nejmenší důvod, proč by jsi měl kvůli takové nicotnosti měnit barvu obličeje."
    Kirk toho měl dost. Vztekle se napil kávy a dál hleděl už jen do svého hrnku.
    "Mimo to, názory a fantazie této ženy pro mě nejsou v tomto ohledu důležité. Nejlepší způsob, jak s nimi naložit, je ignorovat je."
    Věděl, že Spock má pravdu. Věděl, že se vzteká úplně zbytečně. A přesto si nemohl pomoci. "Mě to prostě uráží," pravil Kirk nakonec podstatně klidnějším hlasem.
    "Uráží? Co přesně?"
    "Celé to vůbec..." řekl neurčitě.
    Spock otevřel knihu a zalistoval na jejím konci. Pak začal předčítat.

Kapitáne Kirku, kapitáne Spocku,

již od základní školy nás učí, že když vulkánci něco řeknou, že to tak i myslí. Že ač jejich slova mohou mít podtext či druhý smysl, tak primární význam se zcela zachovává, je nezpochybnitelný a pravdivý.
    Ve vašem vzájemném vztahu se objevil pojem "t´hy´la". Vzhledem k tomu, co jsme se učili již od ranného mládí, je mi zatěžko uvěřit, že by zcela nenaplňoval všechny tři významy, do kterých je ve standardních federačních jazycích překládán: bratr, přítel... a milenec.
    Jako většina lidí, kteří znají třetí význam tohoto slova, ani já nevěřím vaší oficiální verzi, která popírá váš milenecký vztah.
    Plně si uvědomuji, že povídky, které jste si právě přečetli, jsou pouhé spekulace. Doufám však, že vás inspirují a povzbudí k tomu, aby jste svůj jedinečný a bezpochyby nádherný a láskyplný vztah zveřejnili a oficiálně potvrdili. Je mnoho věcí, za které by se měl jeden stydět, ale láska mezi ně nepatří.

    "Vždyť říkám, že to je blázen," řekl Kirk zamračeně.
    "Uráží tě, že si někdo myslí, že jsme milenci?"
    "Ano!"
    "Proč?"
    "Vždyť je to nesmysl."
    "Tím spíš."
    Kirk si povzdechl, předklonil se, opřel lokty o kolena. Mírně zatočil kávou v hrnku, který nyní svíral oběma dlaněmi. "Víš, Spocku, od té doby, co jsem poprvé zaslechl takové zvěsti, mě už nejednou napadlo, jaké by to s tebou bylo. Tomu se prostě člověk nevyhne," řekl ihned téměř omluvně. "Ostatně pár chlapů jsem už v posteli z toho či onoho důvodu měl. Ale... Když pominu fakt, že ve zcela drtivé většině případů upřednostňuji ženy..." Sakra, proč se mu tak těžko hledají slova? "Nechci, aby sis to vyložil špatně. Ryze teoreticky nemám nic proti tomu mít s tebou sex, ale ten by nejspíš - jak už jsem si nejednou v životě ověřil - zničil přátelství, které máme. A na to si jej příliš cením. Na to si tě příliš vážím. Nehledě na to, že ty by jsi stejně něco takového stejně nepřipustil.
    Proto mě to uráží. Ta její arogance! Samolibost, se kterou nám předkládá takový nesmysl. Vůbec nás nezná, neví nic o tom, jaké to mezi námi je! Neví nic o našich povahách a preferencích! Spocku, vždyť si stačí přečíst jen první dvě tři stránky a hned vidíš všechny ty nesmysly. Dělá z nás homosexuály, z tebe zkroušenou a sexuálně deprivovanou bytost, kterou pak zcela pohltí její fyzické vjemy a snaží se to omluvit více než pochybnou a děravou logikou!" Cítil, jak znovu začíná pěnit, ale nebránil se tomu. "Má plnou hubu keců o lásce, ale celá první povídka nebyla o ničem jiném než o sexu a požitkářství!"
    Spock mlčel a třídil si myšlenky. Kirka nastalé ticho iritovalo a tak jej raději zaplnil. "Význam dvou úžasných slov, t´hy´la a láska, dokázala neuvěřitelně pokroutit a převrátit do něčeho naprosto nechutného. To, že jsi můj t´hy´la a že tě svým způsobem miluji, přece ještě neznamená, že tě budu při sebemenší příležitosti vojíždět!"
    Zlostně sevřel rty a hleděl na již skoro studenou kávu. Rychle ji dopil a prázdný hrnek položil na stolek vedle lavice. Prudká slova se dál honila jeho pobouřenou myslí, ale raději je nechal nevyřčena. Nechtěl zajít ještě dál, než beztak zašel.
    Uplynuly dlouhé sekundy, než nakonec promluvil i Spock.
    "Nehodlám diskutovat o realističnosti obsahu knihy. V jednom však má pravdu: co vulkánci řeknou, skutečně i tak myslí, bez ohledu na další skryté významy. Proto její předpoklad, že jsme milenci, je oprávněný. T´hy´la znamená přítel, bratr, milenec, vše dohromady, nerozlučně. To, že v našem případě třetí význam slova není platný, je spíše výjimka potvrzující pravidlo."
    "Spocku! To skoro zní, jako by ti to bylo líto!"
    Vulkánec na jeho naprosté překvapení reagoval pozvednutím pravého obočí. "Není mi to líto. I když by to nepochybně byl zajímavý zážitek. Nicméně budu důvěřovat tvým životním zkušenostem, že by tento experiment mohl narušit náš doposud relativně harmonický přátelský vztah. A to i přesto, že mé výpočty ukazují, že v našem případě by byla pravděpodobnost negativního dopadu mileneckého vztahu na naše přátelství zanedbatelná."
    Kirkovi málem spadla čelist až na zem. Opravdu slyšel, co slyšel?! "Tak na tohle budu potřebovat něco silnějšího," vstal a zmizel na chvíli ve srubu. Vrátil se s placatkou, ve které dozajista nebylo nic pro děti. Podle kapky, která pomalu stékala po jejím těle Spock usoudil, že již ve srubu si z ní kapitán přihnul.
    "Spocku, dovol, abych shrnul to, co jsi mi tu právě naznačil a oprav mě, jestli se mýlím: poté, co sis přečetl tuhle ptákovinu, jsi naznal, že by nebylo špatné si prakticky vyzkoušet třetí význam. Je to tak?"
    "Ne tak docela, Jime. K tomuto závěru jsem došel již dávno, zcela nezávisle na této knize."
    "A co ta tvá vulkánská část, pro kterou je sex provozovaný za jiným účelem než plození potomstva či z biologické nezbytnosti naprosto nelogickou a tudíž zbytečnou činností?"
    "Být milenci ve vulkánském smyslu slova nezahrnuje nutně sex. Jsem si však vědom toho, že lidé sexuální složku mileneckého vztahu považují za velmi důležitou. A vzhledem k tomu, že jsi člověk, musel jsem to zohlednit."
    Ze zcela konsternovaného Kirka vypadlo jediné slovo: "Ježíši..." Pak si notně přihnul.
    Spockovi neušlo, že jeho kapitán - jak by lidé nejspíš řekli - právě neskáče radostí z toho, co mu právě sdělil. "Není však nutné z tohoto vyvozovat jakékoliv závěry. Oba jsme se přece zcela shodli na tom, že nehodláme rozvrátit naše přátelství."
    "Jistě," řekl Kirk, zatímco se pomalu dostával z mírného šoku. "Proč - proč jsi mi ale tohle neřekl dřív?"
    "Neptal jsi se," odpověděl Spock zcela samozřejmě.
    Nad tímto momentálně dokázal jen kroutit hlavou. Kdyby si měl znovu loknout, jak mu radil instinkt, asi by byl brzy na suchu. Navíc - před nimi je ještě šest dní dovolené a jen bůh ví, jakých překvapení se od Spocka ještě dočká.
    Venku již bylo pořádné šero. Kirk nepatřil k těm, kteří by chodili spát se slepicemi, ale dnes nějak neměl sílu zůstávat déle vzhůru. Ne za současných okolností. Potřeboval si pořádně nechat projít hlavou všechny ty věci, co mu Spock před chvílí řekl, nebo - ještě lépe - je zaspat a doufat, že si na ně zítra už nevzpomene.
    Dal svému příteli dobrou noc a odebral se na kutě.

    Půl druhé v noci.
    Spock už spal. Ležel na druhé palandě, blíže ke kamnům, zachumlán do těžkých teplých přikrývek.
    Jen on se zcela bezvýsledně pořád převaloval v marné snaze usnout. Hlavou mu neustále probíhaly řádky z knihy a rozhovor se Spockem. Tohle pořád bylo mimo dosah jeho chápání. Co to sakra má znamenat? Se Spockem měl velmi harmonický a důvěrný vztah, možná nejdůležitější vztah jeho dospělého života. Ale aby ho změnil tímhle směrem...
    Povzdechl si a otočil se na druhý bok. Začínalo mu být horko, navzdory tomu, že v místnosti dozajista nebylo nad dvacet stupňů. Do minuty se otočil znovu. Zíral na Spocka.
    Jak mu záviděl. Klidně si tu spal, v mysli měl naprosto jasno a zjevně se vůbec netrápil nesmysly, které mu byly vnuceny onou knihou.
    Ani on by se neměl trápit. V zásadě se to nelišilo od všech těch zvěstí. A přesto...
    Přetočil se na břicho a sledoval temně rudou záři vycházející z kamen.
    ...přesto na to nemůže přestat myslet. Ne poté, co mu řekl Spock. Zajímavý zážitek, povídal. No, to dozajista ano. Druhou věcí ale je, jestli by to byl i pěkný zážitek. A minimální dopad na přátelství? Jak k tomu došel? Z jakých dat a předpokladů vycházel? On sám věděl jedno: kdykoliv měl s nějakou ženou přátelský vztah a zapletl do toho i sex, šlo vše do háje. Nepopíral, že původní milenecký či sexuální vztah se mohl rozrůst či změnit na přátelství, ale obráceně mu to ještě nefungovalo. Ať se snažil sebevíc, vždy se něco ze vztahu vytratilo, bylo zničeno a pak to šlo od desíti k pěti.
    Nadzvedl se a zmuchlal si polštář do přijatelnějšího tvaru.
    Měl milenky, měl přítelkyně, kamarádky. Byly i ženy, které ho po ukončení jejich vztahu nenáviděly a nemohly mu přijít na jméno. Ať se na to díval jak chtěl, nejspokojenější byl na Enteprise po Spockově boku. Vlastně ne tak docela, po Genesis se to změnilo. Stačilo být kdekoliv, ale hlavně se Spockem.
    Tedy až do teď. Teď netušil, jak se k němu má po dnešním rozhovoru postavit.
    Náhle se na posteli posadil. Byl na sebe navztekaný. Kolikrát už mu za poslední hodiny myšlenky opsaly takový a podobný kruh? Raději nevědět, ale bylo to dozajista mnohem větší číslo, než se mu zamlouvalo.
    Musí se provětrat, přestat na to myslet.
    Rychle na sebe hodil kalhoty a bundu, naboso vklouzl do bot a vypadl na verandu. Okamžitě se do něj opřel studený vítr, který si skulinou v nedopnuté bundě našel cestu na jeho holou kůži. Rychle to napravil a zapnul na několik sekund vnitřní vyhřívání. Vysoce efektivní izolační materiál se pak postará, aby se ono teplo udrželo.
    Podíval se nahoru, na oblohu. Z toho mála, co viděl, rozpoznal honící se mraky, sem tam skulinku, kterou se snažil prodrat měsíční svit. Už nepršelo. Sešel dva schůdky a ocitl se před srubem. Pod nohama mu šustilo spadané listí. Všude byla cítit mrazivá vlhkost. Vůbec by se nedivil, kdyby vše bylo pokryto jinovatkou, ale díky tmě to nemohl vizuálně potvrdit.
    Vizuálně potvrdit, usmál se pro sebe. Takhle by to nejspíš řekl Spock. A pak by se snažil tento fakt ověřit jiným způsobem.
    Sehnul se a zvedl pár listů, které nahodile nahmátl. Cítil, jak mu pod prsty taje námraza.
    Tak přece.
    Odhodil listy zpět na zem a pomalu se vydal po obvodu nevelké mýtiny. Tím, že se musel soustředit na terén, se mu podařilo dostat Spocka z hlavy. Aspoň na chvíli. Když začal třetí kolo, byl s okolím natolik dobře obeznámen, se všemi podivnými stíny a záludnými obnaženými větvemi křoví, že šel téměř automaticky a myšlenky se mu vrátily zpět do onoho nepříjemného kolotoče. Došlo mu, že tohle nemá smysl a vrátil se zpátky do srubu.
    Tam si všiml, jak má urousané boty, že se mu do nich dostalo víc listí než čekal. Rozmrzele si je nahrubo rukama očistil a postavil ke kuchyňským kamnům oschnout Uvědomil si, že je docela ušpiněný od bláta, které ulpělo, zamrzlo a posléze roztálo na spadaném listí. Tedy, větší blbost než tahle noční vycházka už ho vážně napadnout nemohla. Navíc se teď musí umýt, což určitě Spocka vzbudí, protože koupelna - tedy spíš koupelnička - je hned přes zeď vedle jeho lůžka.
    Konečně zase v posteli. Ale víc vzhůru, než když z ní vyšel. Jestli se Spock probudil, nedal to ani v nejmenším najevo. Stále vypadal, že spí, jako by ho do vody hodil. Zkontroloval čas. Skoro čtvrt na tři. Neuvěřitelné. A to všechno kvůli té pitomé knize!
    Jak jen můžou takoví lidi existovat? Jak jen můžou být tak... drzí? Je každého věc, co si napíše. Klidně i ten největší blábol, jen když si to nechá pro sebe. Ale vnucovat to takto ještě někomu? Vlastně ne jen tak někomu, ale přímo jim dvěma?! Měl by ji zažalovat za obtěžování.
    S povzdechem se přetočil.
    To by neobstálo. Už teď věděl, že protiargument by zněl: však tě nikdo nenutil to číst, jen ti byla nabídnuta ta možnost. Některé zločiny jsou zkrátka nepostihnutelné a tahle kniha je jedním z nich.
    No tak, Jime, uklidni se. Tohle nemá smysl. Vážně - nemá - smysl.
    Musí se s tím vypořádat. Jednou a provždy a to co nejdříve. Třeba teď hned.
    Vstal. Přešel ke Spockovu zavazadlu a nahmátl v něm knihu. Odnesl si ji do postele, kde si rozsvítil malou lampičku. Nastavil ji tak, aby světelný kužel dopadal pouze na stránky a jen minimálně rušil okolí.
    Poznej svého nepřítele - jedno ze základních pravidel. Netušil ještě jak se mu to podaří, ale musí si tu knihu přečíst. Celou. A pak vypátrá autorku a omlátí jí ji o hlavu.
    Nuže, první povídku si již přečetl předtím. Tak teď druhou.

ŠACHOVÁ PARTIE

Hledej oheň, kde je led.
Hledej vodu, kde je poušť.
Hledej, i když tě od toho všichni zrazují...
Looden nar Kah, Maleon IV, 2215


    Bože, začíná tím, že cituje filozofa. Když pomine, že mu toto moudro připadá docela hloupé (zvláště ve vztahu k názvu povídky), tak to svědčí o nedostatku vlastní fantazie.

    Konec. Padla. Směna skončila. Nastoupil do turbovýtahu, nařídil pátou palubu a opřel se úlevně o stěnu. "Připraven na partičku šachů, pane Spocku?" usmál se na svého prvního důstojníka.
    Ten mu odpověděl svým mírně pobaveným pohledem. "Otázka by spíše měla znít, zda jste připraven vy, kapitáne. V posledních týdnech se procento vaší úspěšnosti značně snížilo."
    Kirk se vesele zašklebil. "A zvážil jste i to, že se značně snížilo i procento her, které jsme vůbec dohráli do konce?"
    Spock zvážil čas, který zbýval do otevření dveří. Nebyl dostatečný. "Zajisté. To však nic nemění na relativním poměru."

    Hm, fikce. Ale kupodivu tohle opravdu zní jako Spock. Další věta jej však už nepotěšila.

    Kirk se odpoutal od stěny a propletl své prsty s vulkáncovými. "Jak myslíš," řekl vesele. "Ty jsi tady odborník přes statistiky." Polibek na sebe nenechal dlouho čekat.
    Dveře se se zasyčením otevřely a pár od sebe skoro odskočil. Nikdo však naštěstí v okolí výtahu nebyl a tak jejich intimnost zůstala beze svědků.
    Bylo by více než vhodné přenechat všechny podobné aktivity na soukromí našich kajut. Minimalizuje se tak riziko odhalení, sdělil Spock Kirkovi skrze manželské pouto.

    Manželské pouto mezi jím a Spockem... když se o jeho vzniku dočetl v první povídce, myslel že snad vyletí z kůže. Teď tomu nebylo jinak. Nešlo ani tak o samotný fakt existence tohoto pouta, ale o to, jak jej ta ženská interpretovala a k jakým účelům jej zneužívala. Navíc její názor, že když je někdo něčí t´hy´la, je to více než dostatečný důvod k manželství... no dobrá, tady si nebyl moc jistý, musel by se zeptat Spocka, ale osobně si nemyslel, že jen proto, že je Spockův t´hyĺa, by si ho musel vzít.

    A co když chci, aby nás odhalili? škádlil jej Jim nazpět.

    No podívejme, já jsem exhibicionista. To jsem nevěděl...

    Spock se to rozhodl raději nekomentovat. Na druhou stranu nebylo od věci mu to vrátit. Ke dveřím kapitánovy kajuty zbývá patnáct celých osm metru a chodba je zjevně prázdná. Pokud tomu tak bude i ve vzdálenosti pěti metrů, přistoupí na jeho hru a poškádlí jej zpět. Svým způsobem...
    Přesně pět metrů od vchodu Kirk náhle zalapal po dechu, zrudnul jak rak, opřel se o stěnu a nevěřícně sledoval svou v kalhotách bolestivě sevřenou erekci.

    Vida, erekce téměř na lusknutí prstů. Jak příhodné! Jak fantastické! Jak nereálné...

    "Nějaký problém, kapitáne?" zeptal se Spock nevinně.
    Ten mu nebyl s to odpovědět, jen mu věnoval rádobynenávistný pohled. Už od počátku mu však bylo jasné, že se mu nepovedl a že jen prozradil svou touhu.
    "Zjevně jste po službě příliš napjatý. Měl byste se uvolnit. Možná by vám prospěla hluboká meditace-"
    "Chtěl jste říct penetrace, pane Spocku," vyhrkl ze sebe Kirk a už byl znovu na cestě ke své kajutě.
    "Nikoliv kapitáne. Nicméně váš myšlenkový směr naznačuje další možnosti relaxace."
    Tři kroky - dva - jeden... Konečně sami.
    Ani jeden z nich na nic nečekal. Jejich ústa se setkala v hladovém polibku, těla v těsném objetí. Spock po pár sekundách sáhl rukou do Jimova rozkroku a začal třít tvrdou vybouleninu. Kirk mu téměř bolestnou rozkoší zasténal do úst a dal tak najevo, že nemůže už dál čekat. To, co mu Spock způsobil na chodbě, totiž samo o sobě nesneslo odkladu. Když mu rozepl a stáhl kalhoty, erekce se uvolnila a hrdě trčela kupředu.

    A tohle vzala odkud? Jak může vědět, jak mi stojí pták? Viděla mě snad? Jak si může být jistá tím, že mi třeba nesměřuje vzhůru, dolů a nebo všechny úhly mezi tím? Nebo dokonce bokem? Ta by byla nahraná, kdyby mi směřoval nahoru doleva! Stejně je tak jako tak nahraná.
    No dobrá, slíbil jsem si, že ten nesmysl dočtu a tohle přerušování mi to neurychlí.

    Pevně ji sevřel prsty a několikrát přejel po celé délce kupředu a zpět. Tím z Jima dostal další hlasité steny. Kirk přerušil polibek, položil Spockovi dlaně na ramena a tlačil jej dolů. Spock ihned pochopil. Klesl na kolena. Tak se mu Jimovo ztopoření objevilo přímo před očima. Žalud se mu leskl pomalu stékajícími kapičkami předmlíčí. Pomalu je slízl jazykem, pak žalud sevřel rty a jemně zasál.
    Kirk zalapal po dechu. "Spocku... prosím..."
    Spock přesně věděl, co Jim chce, ale rozhodl se jej ještě dál trápit a zkoušet meze jeho sebeovládání. Lehkými, mírně savými polibky postupoval od žaludu až ke kořenu. Ten pak částečně obkroužil jazykem dolů, k varlatům. Ignoroval lehké šimrání jeho pubického ochlupení. Zatímco jedno varle mnul prsty, druhé masíroval jazykem.
    Jimovo sténání bylo stále hlasitější. Zajel prsty do Spockových vlasů a mírným tlakem jej přiměl, aby se věnoval jiné části jeho tepajícího pohlaví. Konečně jej objalo horké vlhko Spockových úst. Byl to neuvěřitelný pocit, když cítil jeho úžasný jazyk pečlivě prozkoumávající a ochutnávající každý čtvereční milimetr jeho žaludu, když cítil to sání.
    Přirazil. Spock jej do sebe pojal více jak z poloviny a pak se od něj pomalu oddálil. Přirazil znovu. Tentokrát se Spockovo hrdlo přizpůsobilo a on se tak do něj dostal hlouběji. Při dalším proniknutí jej již Spock pojal celého a prakticky po celé délce mu působil neuvěřitelnou rozkoš.
    "Spocku!" křičel opakovaně jeho jméno, když stále prudčeji atakoval jeho ústa. Netrvalo dlouho a rozkoš se změnila v extázi. Jeho tělo se napnulo a zůstalo až na slastné křeče téměř nehybné. Jeho semeno zalilo Spockova ústa, mohl slyšet, kterak jej vulkánec polyká.
    "Spocku..." zašeptal téměř bezhlesně v následném uvolnění. Cítil příjemné sání, když se z něj jeho vulkánský milenec snažil získat všechno sperma, co jen mohl. Pohladil jej po jeho nádherných černých lesklých vlasech a snažil se je trochu upravit zpět do původního účesu.
    Za chvíli jej Spock propustil ze svého horkého sevření, vstal a pevně objal jeho lehce třesoucí se tělo. Připustil si pocity obrovského štěstí, radosti, lásky a především uspokojení a zdaleka ne vše pramenilo jen z Jimovy mysli. Miloval své blonďaté štěstí s oříškovýma očima mnohem víc, než by si kdy připustil a byl ochoten udělat cokoliv, aby se mělo dobře.
    Sklonil hlavu k jeho tváři, jemně mu prsty pozvedl bradu vzhůru a políbil. Byl to neuspěchaný, něžný a láskyplný polibek.
    Jim ucítil svou chuť z jeho úst a nemohl se jí nabažit, stejně jako všeho, co mu Spock prováděl. Nikdy nevěřil, že je možné být tak bezvýhradně a absolutně milován a na oplátku taktéž bezvýhradně a absolutně milovat. Ale tato nádherná elfí bytost mu to dokázala.
    Ucítil záchvěv Spockova vzrušení. Věděl, že to nebyl ani zdaleka první, ale až teprve teď si jej byl s to uvědomit. Pomalu mu přejel rukama po zádech, dolů po modrém svršku až za zadek. Sevřel mu dlaněmi půlky a těsněji jej k sobě přivinul.
    "Připraven?" zeptal se šeptem s nepohasínajícím úsměvem na rtech.
    Spock byl na zmaten, neboť Jimův pohled a posléze i jeho kroky směřovaly k šachovnici. Naklonil se nad stůl a začal pomalu stavět figurky na jejich pozice. Zajímavé bylo to, jak stále měl kalhoty stažené ke stehnům a právě teď špulil na Spocka svůj zadek. Až teprve v tuto chvíli to jinak neuvěřitelně bystrému vulkánci došlo.
    Přiblížil se k Jimovi zezadu, rozepl si kalhoty a dal volnost svému obrovskému ztopořenému zelenému penisu. Několikrát si jej pevně promnul dlaní, nejen pro zvýšení pevnosti, ale též aby rozetřel sekret tvořící se mezi dvojitým valem jeho velkého, tmavozeleného žaludu. Touto stimulací se jeho produkce ještě více zvýšila a tak jej mohl Spock nabrat a bohatě rozetřít kolem Jimova kakaového otvoru.
    Kirk pomalu a hluboce vydechl, přičemž vyšel vstříc jeho ruce. Tolik si jej přál cítit v sobě, v celé jeho slávě a velkoleposti, to velké roztažení na hranici bolesti a rozkoše, to tření uvnitř, na tom správném místě.
    Zachvěl se, když do něj Spock vsunul první prst. Svalstvo se mu reflexivně sevřelo, ale pak se pomalu uvolnilo. Spock jím začal pohybovat opatrně dovnitř a ven, pečlivě jej promazával svým sekretem. Občas, téměř jako mimochodem, mu přejel zevnitř přes prostatu, což bylo odměněno Jimovým slastným zavzdycháním.
    Přidal další prst. Téměř okamžitě opět následovalo pevné sevření. Když pominulo, dal se Spock do opatrného roztahování, přičemž ani tentokrát jej neopomínal příslušně vnitřně stimulovat.
    Kirk záhy zjistil, že je navzdory předchozímu výkonu opět beznadějně vzrušený. Vycházel vstříc Spockovým - nyní už třem - prstům a přál si mnohem, mnohem víc.
    Prohnul se v zádech a zaklonil hlavu nazad, oči zavřené. Výdechy prosycené rozkoší se opět měnily na sténání a celá jeho mysl byla soustředěná jen na to, aby se už sakra do něj Spock zanořil a začal ho pořádně vojíždět.
    Jeho přání se záhy začalo plnit.
    Spock jej pevně uchopil za...

    "Jime."
    Cosi se jej dotklo. Kirk sebou trhl a prudce otevřel oči. Nad sebou spatřil Spockovu vyrovnanou tvář, na rameni cítil jeho horkou dlaň.
    "C-co se děje?" vykoktal ze sebe stále ještě napůl omámen spánkem.
    "Je osm třicet ráno. Čas na vstávání a ranní jídlo, přesně jak jsme se domluvili."
    Chvíli na něj nechápavě zíral. "Ach tak..." vybavil si nakonec. Podíval se na Spockovu dlaň stále spočívající na jeho rameni. Teprve teď ji vulkánec stáhl zpět.
    "Připravil jsem ti snídani a kávu," oznámil.
    Kirk se posadil a trochu dezorientovaně se rozhlížel kolem sebe. Kde to jen... aha, tady leží.
    Spock sledoval jeho pohled, viděl i svou knihu ležící na skříňce u Jimovy postele. Věděl, že si ji v noci vypůjčil, když nemohl usnout, ale rozhodl se to nyní nekomentovat. "Budu v kuchyni," oznámil a ponechal mu soukromí.
    Za 14 minut a 21 sekund se nepříliš čerstvý Kirk dostavil k jídelnímu stolu. V ruce držel knihu a snažil se tvářit, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. "Dobré ráno, Spocku. Tohle je pro mě?" ukázal směrem k nepříliš vábně vypadajícím kukuřičným lupínkům a mléku.
    "Dobré ráno, Jime. Přesně tak. Dieta na doporučení doktora McCoye." Ani náhodou mu neušlo, že kukuřičné lupínky nejsou právě Jimovi příliš po chuti, ale aspoň někdo musí dbát o jeho zdraví, když už ne kapitán sám.
    "Zatracený Kostra. Nedá mi pokoj ani na dovolené," zabručel a usedl sklesle k jídlu. Usrkl si horké kávy. Aspoň ta je jak má být. Uchopil lžíci, nabral rozbředávající se lupínky, vložil je do úst a polkl. Nenamáhal se rozpoznat chuť, žádnou to nemělo. McCoy mu nikdy nedovolil ochucené lupínky...
    Spock vstal a odebral se cosi kutit hlouběji do kuchyně. Kirk mu nevěnoval pozornost. Na to byl příliš nevyspalý a znechucený. Najednou se před ním objevila sklenice pomerančového džusu. "Díky, Spocku. Moje denní dávka vitamínů?"
    "Nikoliv, jen část. Dvacet procent vitamínu C, třicet pět procent-"
    "To máš jedno, stejně jsem asi odsouzen k vypití nejméně tří dalších takových sklenic, že? Než tahle dovolená skončí, budu naložen v pomerančové šťávě."
    "Není nutné být mrzutý, Jime. Já se jen pouze -"
    "- spřáhl s McCoyem," dokončil za něj nenaloženě. "To vidím." Pak si ale všiml Spockova pozvednutého obočí.. Povzdechl si a promnul oči. "Promiň, Spocku. Vím, že ses snažil." Pokračoval v jídle.
    "Jsi nevyspalý," konstatoval Spock. "Byl jsi vzhůru až do dvou třiceti sedmi a i spánek jsi měl velmi neklidný."
    Proč ho to nepřekvapuje? Dozajista to byl právě on, kdo dal knihu na skříňku, když on sám ji nechal zapřenou kdesi mezi polštářem a pelestí.
    "Nemohl jsem usnout. Pořád jsem musel myslet na náš rozhovor a tu knihu," pokývl hlavou směrem k ní.
    "Rozhodl ses si ji nakonec přečíst."
    "Ano, nakonec ano," připustil nepříliš nadšeně. Pak mu ale došlo, že něco podstatného v noci vynechal. A vlastně i teď ráno. "Promiň, že jsem si ji půjčil bez optání."
    "To je v pořádku. Necítím potřebu si ji kdy znovu přečíst."
    "Jeden den vychvaluješ autorčin spisovatelský potenciál a druhý den její veledílo zatracuješ?"
    "Těžko to nazvat veledílem. Na to v něm je příliš mnoho faktických chyb a nepřesností. To však nic nemění nic na tom, že to bylo čtivé."
    "Já tedy nevím. Já měl pocit, že snad po každé větě musím nutně vyletět z kůže, kolik v tom bylo nesmyslů a neměl čas se koukat po čtivosti. Navíc jsem u toho usnul. To se mi většinou u čtivých knih nestává."
    "Většinou rovněž nemáš ten den za sebou třicet kilometrů chůze v nesnadném terénu a počasí a nejsi vzhůru do brzkých ranních hodin."
    Kirk si povzdechl. Teď nemá právě moc smysl se se Spockem dohadovat. Dojedl poslední zbytky nevalné snídaně a vypil džus.
    "Jak to venku vypadá?" změnil téma.
    "Máš-li tím na mysli počasí, pak je zataženo, občasné krátké přeháňky, sedm stupňů Celsia, nárazový vítr od jihozápadu o rychlosti-"
    "To bychom mohli zvládnout, hlavně když neleje celý den jak z konve. Máš nějaké námitky vyrazit hned potom, co dopiju svý kafe?"
    Spock krátce zauvažoval, že je to již potřetí od jeho probuzení, co mu Jim skočil do řeči, ale nakonec se rozhodl to ignorovat.
    "Ne, žádné námitky. Půjdu se připravit," oznámil a odešel.
    Kirk chvíli bezmyšlenkovitě sledoval dveře, za kterými Spock zmizel. Pak pohlédl na knihu.
    Hlavně se nijak nevzrušovat a nic nekomentovat... Natáhl se pro ni, otevřel na poslední stránce, kterou si ještě pamatoval a pokračoval ve čtení.

    Spock jej pevně uchopil za půlky, rozevřel je a nasměroval svůj penis k otvoru.
    "Uvolni se..." zašeptal zastřeným, sotva ovládaným hlasem.
    "Já jsem... jen dělej," odpověděl mu neméně vzrušený Kirk.
    Vulkánec již tedy dále neváhal a pomalu do něj pronikl. Jim zasténal, napůl rozkoší, napůl bolestí. Spock byl opravdu obrovský a to v něm ještě nebyl celý. Svěrače se však přece jen uvolnily a Spock toho využil, aby se do něj postupně dostal celou svou nemalou délkou i šířkou. Pak začal přirážet. Nejprve pomalu a jen o pár centimetrů, ale jak rostlo jeho i Jimovo vzrušení, byla jeho jízda stále divočejší.
    Jejich těžké dechy, sténání, pleskot dvou těl o sebe a mlaskavé zvuky naplňovaly celou místnost nezaměnitelnou zvukovou kulisou podporující jejich vášeň. K tomu se přidala vůně dvou potících se těl a Spockova sekretu. V atmosféře kajuty byl cítit sex, a to i doslovně a nic z toho neuniklo pozornosti ani jednoho z nich, byť jen té podvědomé.
    Tempo bylo stále rychlejší a naléhavější. Kirk uchopil svůj opět stojící penis do ruky a začal si jej třít. Toužil po vyvrcholení, ale zároveň si přál, aby celá tahle chvíle trvala do nekonečna.
    Už to nebude dlouho trvat. Už jen chviličku.
    Jejich sténání bylo synchronické a hlasité téměř jako křik a určitě muselo být slyšet až na chodbu, ale o to se ani jeden z nich teď nestaral. Důležité bylo jen to jedno.
    A pak to přišlo. Oba je to zasáhlo a zaplavilo ve stejnou chvíli, jako obrovská povodňová vlna, a umlčelo. Jejich výkřiky byly zcela němé, těla ztrnulá. Jako by něco tak nádherného nepřálo být rušeno žádným zvukem, snad ani dechem či tlukotem srdcí. A trvalo to tak dlouho...
    Kirk v sobě cítil nádherné škubání, kterak do něj Spock vpravoval své semeno a dlaň se mu zaplnila jeho vlastním. Pak svět kolem něj začal opět dostávat svou formu, pomalu se navracel z orgasmického zapomnění k plnému vědomí.
    Cítil Spocka v sobě i kolem sebe. V jeho náručí se cítil v absolutním bezpečí a klidu. Zvedl dlaň se svým spermatem a nabídl ji Spockovi. Ten se z ní rád napil, ale nechal na Jimovi, aby si ji olízal. Když tak učinil, dlouze se políbili a ochutnávali Jimovu chuť z úst toho druhého.
    "Dáme si konečně ty šachy?" zeptal se po několika minutách Kirk a v jeho očích se zračila všechna láska, kterou vůči Spockovi cítil.
    Vulkánec mírně pozvedl koutky úst. "Konečně?"
    Kirk ucítil, kterak v něm Spock začíná opět růst.
    "Chtěl jsi snad říci znovu."
    Jim se rozkošnicky kousl do spodního rtu a zavřel oči. Tak tyto šachové partie miloval. Se Spockem totiž nemohl nikdy prohrát.

    Déšť jako by si nebyl schopen vybrat. Chvíli padal, chvíli ne, někdy se snášel k zemi jen v lehulinkém mžení či mlze. Jedno ale bylo jisté: bylo vlhko a chladno.
    Dvěma přátelům, kteří pomalu a potichu kráčeli lesem, to však nevadilo. Na něco takového se dopředu připravili, jejich oblečení tomu naprosto odpovídalo. Možná jen Spockova ručně pletená vlněná čepice se vyjímala z normálu.
    Došli k potoku. Zastavili se u něj. Kirk zkoumal jeho mírně rozvodněné koryto a okolí.
    "Je něco v nepořádku?" Spock si sice nastudoval mapu této oblasti, neměl tedy obavy, že by zabloudili, nicméně nevěděl, zda náhodou Jim nehledá něco konkrétního, co by mu rád ukázal.
    "Hledám vhodné místo, kudy bychom se dostali na druhou stranu. Za normálního stavu vody se dá tenhle potok pohodlně překročit. Teď asi budeme muset skákat."
    Než Spock stihl navrhnout, aby se potok překročili více proti proudu, kde by logicky měl být užší, Kirk si dal pár kroků na rozběh a už byl na druhé straně.
    "No tak, Spocku!" usmíval se na něj široce. "Ať už jsi tady. Začínám mít hlad, tak ať jsme na místě co nejdřív." Než dořekl, už byl vulkánec na druhé straně, u něj.
    "Bylo by ode mě nevhodné, kdyby mé zdržení způsobilo oddálení naplnění tvé nutriční potřeby."
    Kirk si to v duchu okamžitě přeložil do lidštiny. "To je dobře, že si to uvědomuješ," smál se. "Když mám hlad, neznám bratra." Pak se otočil a pokračoval v cestě. Spokojeně poslouchal zvuky okolního lesa a Spockovy kroky těsně v závěsu za ním. "Už to naštěstí není daleko."
    "Smím-li podotknout, tvá definice vzdálenosti "není daleko" je natolik variabilní, že není prakticky k užitku."
    "Neboj Spocku, do pěti minut tam budem."
    "Já nemám obavy."
    "Jistě, že ne," odtušil Kirk vesele. Takovéto rozhovory se Spockem si ohromně užíval a věděl, že to je oboustranné. "Ty máš jenom strach."
    Spockovo obočí zmizelo pod čepicí. "Jaký smysl má v tomto případě využívání synonym?"
    "Žádný. A právě proto je to taková zábava. Hele, viděls to? Veverka."
    Spock pohlédl směrem, kterým ukazovala Kirkova ruka. Na kmenu téměř holého stromu seděl hnědý hlodavec s chundelatým chvostem a obezřetně je sledoval z téměř pětimetrové výšky. Po několika sekundách klidu hbitě vyšplhal o jedna celá dvacet osm metru výše a opět čekal, jak tito podivní dvounozí tvorové zareagují.
    Jenže oni nereagovali nijak, jen veverku okouzleně sledovali a čekali, co provede dál. Popolezla ještě o kousek a zmizela jim z dohledu za kmenem. Pomalu a pokud možno potichu strom obešli, ale veverka už byla pryč.
    "A je fuč," hlesl zklamaně Kirk.
    "Nanejvýš zajímavé stvoření."
    "Jo, a zatraceně mazaný. Ty otrlejší dokonce příjdou až k tobě a žebrají o jídlo. Možná, že až za chvíli vybalíme oběd, objeví se tam..." Zatímco šli pomalu z mírného kopce, vyprávěl Kirk Spockovi zajímavosti ze života veverek a přidal k tomu i pár historek, které s nimi sám zažil. Takto se zakrátko dostali na malou mýtinku. Zjevně byla docela často využívána. Několik větrem vyvrácených a zlomených kmenů bylo přesunuto okolo ohniště, momentálně plného černých louží. Za jedním z dlouhých kmenů na kraji mýtiny byla naváta úctyhodná hromada listí.
    Vzhledem k tomu, že beztak bylo vše mokré či vlhké, rozhodl se Kirk využít služeb této hromady a spokojeně se do ní svalil. Nepromokavé oblečení se tak nejvýše trochu zašpiní, ale jeho vyčištění pak bude jen záležitostí minut.
    Plácl rozmarně do listí vedle sebe. "Tak pojď Spocku, gáblík čeká." Posadil se a sundal si ze zad malý batoh.
    Spockovi se moc nezamlouvalo, že by se měl posadit do něčeho tak nepořádného jako je hromada navátého a mokrého listí, ale byl dalek toho, aby neposlechl. Když tak učinil, zjistil, že to je kupodivu docela příjemné a pohodlné. Opřel se zády o kmen.
    "Tvůj salát," podával mu Kirk misku a vidličku.
    Vulkánec pozvedl obočí. "Necítím potřebu příjmu potravin. Dnes jsem již-"
    "Spocku neodmlouvej a sněz to dokud můžeš. Nebo se taky může stát, že ti při další pauze do toho pořádně naprší."
    Spock se podíval k obloze na nízká šedá mračna, která stále slibovala více než dost deště, i když momentálně žádný nepadal. "Za dané meteorologické situace se zdá tvůj návrh nanejvýš logický." S těmi slovy nabízené věci přijal.
    Kirk se zakřenil a vylovil z batohu svůj vlastní oběd. "Není nad pořádné jídlo," pravil při pohledu na velký nešizený kuřecí sendvič s majonézou. "Jediný salát, který mi opravdu chutná, je tady ten," poukázal na pár listů sevřených mezi masem, majonézou, sýrem, cibulí a bílým chlebem. Hned nato se do něj s chutí zakousl.
    "Je toto jídlo schváleno doktorem McCoyem? Víš, že by jsi měl dbát na svůj energetický příjem."
    Kirk, který měl právě plnou pusu úžasného jídla a koutky úst od majonézy po něm jen vrhl nevraživý pohled. Spock pochopil, zmlkl a věnoval se svému salátu. Po chvíli se Kirkovi podařilo polknout. Otřel si ústa. "Ještě jednou něco uslyším o dietě nebo hlídání kalorií, tak tě tu nechám napospas divočině. Jsem na dovolené! To znamená, že jsem tam kde chci, s kým chci, dělám si, co chci a především jím co chci! Vy dva byste mě nejraději utýrali hlady. Jen jeden z nás dvou," ukázal na sebe a na něj energicky, "je schopen vyžít z kořínků, lístků a zrní, ale to tedy nejsem."
    Spock si myslel své, ale moudře mlčel. Věděl, že kapitán by byl schopen svou hrozbu splnit. Ne že by se bál toho, že by tu zůstal sám, ale to by znamenalo zkažený výlet a to nechtěl. Zatím se mu totiž velmi zamlouval.
    Podzimní les měl své kouzlo, zvláště když pršelo. A ta vůně... Jim říkal, že někomu to připadá smutné, že je všude ticho, jako by mrtvo, ale on sám s tím nesouhlasil. Všude kam pohlédl byl nějaký život. A všechny ty barvy od žluté, přes červenou až po převažující hnědou byly neuvěřitelné. Až doposud si tyto odstíny spojoval s pouští, ale zde bylo vody více než dost. Vlhkost byla všude kolem něj, kam jen pohlédl, kam jen sáhl. Ve vzduchu, který dýchal-
    Náhle kdesi za sebou uslyšel jemný praskot, který nezapadal do ostatní zvukové kulisy lesa. Otočil se a snažil se skrze ne zcela opadané a relativně dost husté křoví zahlédnout, co tento praskot způsobilo. I Kirk zbystřil a odložil zbývající půlku sendviče zpátky do batohu, spolu s butylkou vody, ze které před chvilinkou pil. Pak už se i on otočil a přikrčil se za kmen, o který se předtím opíral zády.
    Další zapraskání, tentokrát o něco blíže, možná jen padesát metrů. Bohužel z místa, kde seděl Kirk nebylo nic vidět. Příliš mnoho větví, příliš mnoho usychajícího listí na nich. Spock ale zjevně něco spatřil, bezpečně mu to vyčetl z tváře. Upřený, zkoumavý pohled. Takový už u něj viděl snad tisíckrát. A nyní jej gestem pobídl, ať se k němu opatrně přiblíží a podívá se z jeho směru. Kirk se tedy v listí opatrně převalil blíž, prakticky těsně vedle Spocka.
    Štíhlé hnědé nohy neklidně přešláply na místě. Jelení nohy. Všiml si ale, že Spock se dívá trochu výš, tam, kde jeho vlastní - byť velmi podobný - úhel pohledu stále kryly větve. Vulkánec si jej přitáhl ještě blíž, jejich těla se dotýkala a tváře téměř také. Ale teprve až teď to Kirk spatřil: mohutnou šíji, elegantní hlavu a široké paroží. Jelen stál ostražitě a nasával pach. Něco se mu asi nelíbilo, protože za pár sekund odběhl pryč.
    "Vítr se obrátil," zašeptal zklamaně Kirk a otočil se, aby zjistil, co na to Spock. Zapomněl však na jejich blízkost a tak byl zcela nepřipraven, když jeho rty přeběhly po vulkáncově tváři. Oba strnuli překvapením tak jak byli a Kirk začal kdesi hluboko v sobě cítit průšvih. A pak ještě větší, když mírně rozevřel rty a špičkou jazyka se dotkl jeho kůže.
    Moment překvapení již byl pryč a přesto se ani jeden neměl k tomu, aby se odtáhl. Nakonec se první pohnul Spock: otočil se vstříc ke svému dlouholetému příteli a jejich rty se tak setkaly. Prostý dotek, nic víc.
    Možná poprvé v životě Kirk nevěděl, co dál. Cítil podivné mrazení, zmatení promísené s touhou. Spockovu zvědavost na jeho reakci. Ano, cítil Spocka samotného. Ne jen fyzicky, ale i mentálně. To se občas stávalo, když mezi nimi došlo k fyzickému kontaktu. A tento byl...
    Odtáhl se, posadil a hleděl upřeně na batoh. "Promiň, Spocku, já... tohle byla ode mě hloupost." Cítil se mizerně. Tohle se přece přátelům nedělá! A Spock byl jeho přítel, ten nejvzácnější a nejdražší v celém vesmíru.
    "Nemá smysl se omlouvat, Jime. Co jsi udělal, to jsi udělal. I já na tom měl svůj podíl." Už i on opět seděl a vrátil se ke svému salátu. Ještě než si však nabral, podíval se zpět ke kapitánovi. "Cokoliv by jsi učinil, akceptoval bych to. Stejně jako nyní akceptuji tvé rozhodnutí nepokračovat."
    Stále to cítil, ačkoliv se již nedotýkali. Ano, Spock jej opravdu přijímá takového, jaký je, neptá se a nehodnotí. Ne, už právě proto to nemohl nechat pokračovat. Nemohl zradit jeho důvěru.
    ...nevěřil, že je možné být tak bezvýhradně a absolutně milován...
    Slova z oné knihy. Stačí zaměnit jediné slovo a bylo by to přesně to, co právě teď cítil. Místo "milován" napsat "akceptován". Neznamená to ale v tomto kontextu totéž? Neznamená absolutní láska automaticky i absolutní přijetí? Ano. Nejspíš ano. Ale platí to i obráceně? Znamená absolutní přijetí i absolutní lásku? Tady si už tak jist nebyl. Cítil, kterak absolutně jej Spock přijímá, ale o absolutní lásce zde nemohla být ani řeč. Tedy, možná... Po jejich včerejším večerním rozhovoru a tady té dnešní události s jelenem si nemohl být zcela jist ničím..
    Téměř zlostně se znovu zakousl do sendviče. Když se to vezme kolem a kolem, slovíčkem "absolutní" se nemá plýtvat, stejně jako slovem "láska". Takže celé tady to filozofování je na nic, už proto, že vychází z toho strašlivého blábolu vázaného v kůži. Nemohl ani uvěřit, že se tím vůbec takto vážně zabýval.
    Rozpršelo se a to tak, že velmi. Rychle schovali nedojezené jídlo, nasadili kapuce a pokračovali v cestě. Jestli v lese byla nějaká další zvěř, neviděli ji. Každý byť jen trochu rozumný tvor byl zalezlý a čekal až liják přejde. Jen dva dvounožci v nepromokavém oblečení vzdorovitě pokračovali ke svému dalšímu cíli.
    Během následujících dvou upršených hodin nepadlo mezi nimi ani slovo. Nepříliš uspěchaně stoupali na vrchol kopce, kde byla vyhlídka. Třicet výškových metrů před jeho dosažením však zjistili, že je zahalen v mracích. Kirk však měl temnou náladu a nehodlal se vzdát jen proto, že tam nahoře pak nic neuvidí. Spock jej následoval. Jako vždy.
    Za chvíli je obklopilo mléčné bílo, které narušovaly jen matné siluety stromů. Vzduch byl velmi vlhký, déšť však ustával. Na vrcholu panoval klid. Šumění lesa narušovaly jen jejich kroky a dechy.
    Kirk se opřel zády o strom u vyhlídky a díval se do dálky. Stejně jako Spock, ani on nic neviděl. Mohl si však aspoň podle dřívějších vzpomínek představit, co se před nimi rozkládá. Mohl. Ale neudělal. Jeho myšlenky byly daleko od krás přírody.
    Když před čtyřmi dny dostal onu knihu a zjistil, co v ní je, označil to za nesmysl, hodil ji pomyslně za hlavu a již víc na ni nemyslel. Včera se to ale změnilo. Od včerejška se mu to nedařilo. Spock jej dokonale zaskočil.
    "Spocku," oslovil vulkánce, pohled upřený k zemi. Slova mu však uvázla v krku.
    Spock byl trpělivý. Přistoupil k němu na vzdálenost necelého metru a čekal, až jeho přítel překoná svou vnitřní nesnáz.
    "Je v té knize něco, s čím jsi souhlasil?" Až teprve teď sebral odvahu a podíval se na něj přímo. V tmavě hnědých očích se objevilo teplo, o kterém věděl, že patří jen jemu.
    "Ano."
    Prostá odpověď jej neuspokojila. "Co to bylo?"
    "Poznáš, až si to sám přečteš."
    Povzdechl si. "Nedokážu to číst, aniž bych po každé větě nevyletěl z kůže. Je tam tolik nesmyslů."
    "To bez pochyby je."
    "Například: řekl bys, že jsem tvé blonďaté štěstí s oříškovýma očima?"
    "Ne."
    "Tak vidíš."
    Spock však pokračoval. "Nejsi, protože už nejsi blond. Před dvaceti lety by to však bylo pravdivé tvrzení."
    Kdyby nebyl opřený o strom, šel by Kirk asi do kolen. Šokem.
    Spock přistoupil ještě o půlkrok blíž. "Rovněž definice barvy tvých očí jako oříšková je značně sporná, pokud se přesně nestanoví, o jaký druh ořechu či jeho části se jedná. Rozhodně se však jedná o velmi zajímavý odstín světle hnědé."
    Jak to jen může říkat tak klidně? Jak může stát tak blízko? Nebo je to jen falešný pocit vyvolaný jeho vlastními pochybnostmi a myšlenkami posledních hodin? A jak se na něj může Spock tak upřeně dívat, když on sám sotva...
    "Spocku, ty moc dobře víš, kam jsem tím mířil," snažil se svou nejistotu zakrýt nerudností.
    Vulkánec překonal poslední decimetry, zbývaly centimetry. Kirk cítil jeho dech na své tváři, klidný a horký. "Zajisté, že to vím," řekl téměř šeptem, který Kirka přinutil přivřít oči a pootevřít rty v očekávání polibku. Spockovo teplo se přiblížilo, jeho ruka pomalu sáhla za límec Jimovy bundy a jemně se dotkla konečky prstů holého krku. "Na Zemi existuje fascinující rostlina, která je mnohým kulturám svatá pro svou čistotu." Jeho slova hladila téměř stejně jako jeho ruka. "Říká se jí lotos."
    Kirk si představil jeden s velkým narůžovělým květem. Když dojde na věc, Spock dokáže být neuvěřitelně romantický.
    "Je to díky speciální struktuře povrchu listů, která je nepřilnavá. Jakákoliv nečistota je vždy snadno zcela omyta."
    No ano, to by nebyl Spock, kdyby do toho nezapojil i nějaký vědecký poznatek. Tímto tónem a s těmito doteky by si však od něj klidně nechal vyložit do detailů i celou transwarp teorii. "Pokračuj," zašeptal téměř bezhlesně a ještě více zkrátil vzdálenost mezi jejich tvářemi.
    "Je nanejvýš výhodné mít za těchto meteorologických podmínek na sobě oblečení s povrchovou vrstvou založenou na podobném principu. Všiml sis, jak efektivně nás déšť očistil od listí a hlíny?"
    Kirk překvapeně otevřel oči.
    "Naneštěstí ani taková ochrana nezaručuje úplnou čistotu." S těmi slovy vytáhl zpoza jeho límce uschlý list, poodstoupil o půlkrok vzad a ukázal mu jej.
    Kirk notnou dobu hledal slova, která by nebyla vulgárně či agresivně zabarvena. A pak potlačoval v tu chvíli velmi příjemnou představu, kterak Spocka chytá pod krkem a pomalu ho dusí. Spock však jeho myšlenky zaznamenal a pozvedl nad nimi obočí, nevinnost sama. "Jime, učinil jsem snad něco, čím jsem si zasloužil takovou mentální reakci?"
    "Ty mi to děláš naschvál, že?"
    "Vulkánci nedělají nikdy nic naschvál."
    "O tom si popovídám s tvou lidskou polovičkou," odsekl možná prudčeji, než původně zamýšlel. Spock na to jen opět pozvedl obočí.
    "Pokud chápu správně výraz některých lidských frází, pak nevidím jediný důvod pro to, aby jsi aplikoval samomluvu."
    Kirkův výraz žádal o vysvětlení.
    "Polovička je přece výraz pro partnera, druhého z páru. Vzhledem k tomu, že jsi můj t´hy´la a že jsi člověk, pak jsi má lidská polovička, kterou jsi zmiňoval."
    "Spocku, ty si koleduješ," varoval ho.
    "Koleda se obecně týká různých náboženských svátků a vzhledem k tomu, že já nejsem -"
    "Sklapni, Spocku."
    "Sklapnout co?"
    Kirk se zoufale složil na zem do tureckého sedu. To spolehlivě zabránilo jediným dvěma variantám jak Spockovi zavřít hubu, které ho napadly: vrazit mu jednu, nebo ho políbit. Ani jedna z nich se mu totiž nezamlouvala. Na chvíli by byly jistě velmi uspokojivé, ale pak... To raději ani nechtěl domýšlet.
    Spock se k veškerému jeho překvapení posadil vedle něj. Vlastně ne k veškerému. K veškerému to bylo, až když i sám od sebe po několika dlouhých vteřinách promluvil. "Abych se vrátil k tvé původní otázce, konkrétně k části o oříškových očích. Není to poprvé, co jsem se setkal s tímto názorem. Je dokonce velmi rozšířen, stejně jako ten, že barva mých očí je temně čokoládová. A stejně jako ten, že nejlepší je oříšková čokoláda." S tím se podíval na Kirka, který se konečně začal místo mračení usmívat.
    "Ano, vzpomínám si, jak Uhura nejednou naznačovala, že oříšky a čokoláda jsou nejlepší jedině když jsou spolu. Pokud jde o mě, tak měla pravdu."
    "I já jsem nakloněn tomu věřit," souhlasil Spock a oběma bylo zcela jasné, že teď ani jeden z nich nemluvil o potravinách.
    Kirk se náhle postavil zpět na nohy a napřáhl ke Spockovi ruku. "Pojď, ať se dostanem domů dřív než se setmí."
    Vulkánec jeho pomoc přijal, dokonce držel jeho dlaň déle, než bylo nezbytně nutné. Kirk se nebránil. Naopak to odměnil širokým úsměvem.

    Seděli spolu u malého krbu. Kirk spokojeně trávil vydatnou večeři, Spock trávil čas a to v meditativním stavu. Mezi nimi panovalo ticho, ale bylo to společné, harmonické ticho.
    Původně Spock po večeři navrhl, aby si zahráli partii šachů, jenže Kirk nemohl. "Promiň," řekl Spockovi. "Myslím, že mi bude trvat ještě nějaký čas, než se budu moci podívat na šachovnici a nemyslet na... na obsah druhé povídky." Spock na to jen přikývl a dál nenaléhal.
    A tak skončili tady a takto.
    Po nějaké chvíli začal Kirk pociťovat následky zkonzumovaných tekutin. Ač nerad, musel si odskočit. Když se pak vracel, padl mu zrak na tu stokrát prokletou knihu. Teď je nejspíš čas na další povídku, napadlo jej, ačkoliv se téměř děsil toho, co se tam dočte. Veskrze neměl nic proti erotické či pornografické četbě, to jen proti téhle...
    Vzal knížku a usadil se s ní zpět na své místo.

KAMENNÉ SVĚTLO


    "Pal, Scotty! To je rozkaz!" křičel Kirk do komunikátoru, zatímco se Spockem běžel vzhůru po temenu hory a snažil se uhýbat střelbě z ručních disruptorů jejich pronásledovatelů.
    Scotty řekl váhavě své "Jo, pane," a pak už se z oblohy snesl ohnivý blesk.

    Viděla ta ženská vůbec někdy palbu z lodních fazerů na planetární povrch??

    Zem se otřásla, klingonská loď sedící při úpatí vybuchla a od ní se rychle šířila tlaková vlna.

    Odkdy stačí na proražení klingonských štítů jediný výstřel? Klingoni totiž museli mít štíty, tak hloupí nejsou. Ne s federační lodí nad hlavou...

     Spock vzal svého téměř bezdechého kapitána za ruku a pomáhal mu rychleji vzhůru. Tam nahoře, sedmnáct metrů šikmé délky, jsou nějaké balvany, za nimiž by se mohli schovat před žhavou smrští trosek. Klingoni za nimi však byli blíže, než úkryt před nimi. Náhle se před nimi objevilo cosi jako šachta dolů do nitra hory. Spock neváhal a zavedl kapitána dovnitř. Utíkali dál. Temný tunel se svažoval relativně prudce dolů, ale teď nebyl čas si stěžovat.
    Deset metrů nad nimi se přehnala tlaková vlna. V jejím smrtícím víru Spock zahlédl i dva z pěti jejich pronásledovatelů. O osudu zbylých tří však nebylo pochyb.
    Jak vlna postupovala vzhůru, hluk se vzdaloval, otřesy se zmenšovaly. Na prahu vulkáncovy slyšitelnosti se však ozval jiný zvuk, mnohem zlověstnější. Pak jej ucítil i Kirk, jako hluboké vibrace uvnitř těla. Lavina.

    Nejsem tedy expert, ale jakmile se takto mohutně otřásá hora kde hrozí uvolnění laviny, neměla by se uvolnit už dávno, při prvních silnějších otřesech? No na druhou stranu, to by mě Spock nestihl zavést do bezpečí. Kéž by to tak platilo i ve skutečnosti: všechno se sesype, až když je to bezpečné.

    Utíkali hlouběji a doufali, že se jim buď vyhne, nebo kamení nechá vstup částečně otevřený, nebo - a kvůli tomu utíkali hlouběji - se otvor zasype v co nejkratším úseku šachty a kamení se nebude sypat až dolů za nimi.
    V hloubce přibližně padesáti metrů se před nimi otevřela jakási jeskyně. Spíše ji cítili, než viděli. Světla zde bylo jen málo, ač šachta samotná se téměř vůbec nezahýbala. Dál bylo nebezpečné jít, navíc otřesy a hluk se opět blížily k maximu. S ohlušujícím rachotem přišla i úplná tma. Za několik desítek sekund nastalo ticho.
    "Tak... to bychom měli," zhodnotil Kirk. "Teď se ještě musíme pomodlit, aby se Enterprise vypořádala s těmi bastardy na orbitě a je to."

    Tak na orbitě jsou další klingoni? A to měl Scotty čas se se mnou vybavovat a ještě střílet na loď na zemi? Tak v tomhle vesmíru chci žít!

    Spock bez varování vystřelil fazerem do nejbližší stěny. Plocha s přibližně půlmetrovým poloměrem se postupně rozzářila do temně ruda a matně ozařovala nejbližší okolí. Na jinak celkem rovné zemi leželo několik větších či menších kamenů, od skoro metrových až po drobné úlomky. Ty i zdi, na které dopadalo mdlé světlo, nesly jasné známky dávné těžby. Spock si je pečlivě prohlédl. Pak šel ještě vzhůru zkontrolovat, zda a nakolik je vchod zasypán. Byl, a to již po šesti celých třech metrech. Podle hmatu rozpoznal poměrně velké kusy sutě. Pokud mohl vulkánec vypadat zasmušile, pak tak Spock po své prohlídce vypadal. Závěr, ke kterému došel, nebyl právě povzbudivý.
    "Obávám se, kapitáne, že zde strávíme mnohem delší čas, než jsem očekával."
    "Žádný strach, Spocku, Scotty to tam nahoře určitě zvládne."
    "Já ani v nejmenším nezpochybňuji jeho bitevní schopnosti. Suť však sahá až téměř do jeskyně a tak vysoce pochybuji, že nás bude schopen transportovat skrze tuto masu hornin."
    "Proč? Je to přece jen skála a ne nijak tlustá," podíval i on se podíval do otvoru a pak po stěnách. "Nějaká vyvřelina, možná čedič."
    "Správně, kapitáne, ale ne čistý. Všiml jste si těchto velmi tmavých příměsí?" ukázal na drobné skvrnky ve struktuře kamene.
    "Ne, až teď když mi to ukazujete. Hádám, že to je ten důvod, který znemožňuje transport."
    "Přesně tak. Sorionalit. Jedna z nemnoha hornin, které znemožňují přesné zaměření senzorů a potažmo i transportního paprsku. Pan Scott nás bude schopen najít, zjistit naše životní známky, ale pouze s přesností několika desítek metrů."

    Jedna z nemnoha hornin... s přesností několika metrů... kdepak. Spock by dozajista řekl konkrétní čísla.

    "Takže?"
    "Takže s pravděpodobností devadesáti osmi procent nás odtud vysvobodí nejdříve za hodinu až hodinu a půl."
    "Výborně." Kirk vzal svůj fazer a rozpálil do ruda dalších několik kamenů. "Tak to máme hodinu čistě sami pro sebe." Podtón v jeho hlase Spocka nenechal na pochybách, jak chce jeho milenec tento čas vyplnit. Potvrdily to i ruce, které se postupně ovíjely kolem jeho těla... "V posledních čtrnácti dnech jsme toho času moc neměli." ... i horký vlhký polibek, nenasytný a žádostivý.
    "Jime, tohle není právě to vhodné místo," namítl Spock, když se Kirkova pozornost přenesla z úst na jiné části jeho obličeje. V zápětí ale svých slov litoval, protože Kirk ve své činnosti ustal.
    "Naopak, je to velmi vhodné místo." Uchopil jej za ruce, propletl své prsty s jeho a vedl jej k rozpálené zdi a kamenům, kde bylo větší teplo. Usadil se na zem a stáhl Spocka s sebou. "Život je příliš krátký," říkal, zatím co mu stahoval svrchní díl uniformy. "Měli bychom si jej užívat co to dá, plnými doušky." Pryč bylo i černé triko. "A já si chci jej chci užít, být s tebou tak dlouho a tak často, jak to je jen možné."

    Kéž bych si toto tehdy opravdu uvědomil. Jenže když je člověk mladý, nevidí, jak čas letí a jak přátelé odchází. Spock musel umřít, abych to poznal.
    Kirk si poposedl, jako by ho tlačilo svědomí. Od té doby, co dostal druhou šanci, už tu chybu snad nikdy neudělal. Podíval se na Spocka. Jak tak seděl a meditoval, vypadal neuvěřitelně vznešeně a vyrovnaně.
    Cosi krásného mu zavibrovalo v srdci a vyvolalo na tváři hrdý úsměv.
    Můj přítel, můj bratr, můj... milenec?
    Úsměv pohasl. Nelíbilo se mu, kterým směrem se mu opět začaly myšlenky ubírat. Ne když slabé světlo od ohně až nebezpečně připomínalo vizi rozžhavených kamenů osvětlujících napůl nahé tělo mladého Spocka.

    Spock již dál nenamítal. I on si velmi zřetelně uvědomoval, že před chvílí opět unikli smrti jen o vlásek. Hladově se vpil do Jimových úst a plně se podřídil jeho divoké a nespoutané touze. Než se nadáli, leželi oba nazí na nerovné podlaze jeskyně, na kusech jejich oblečení, v dosahu tepla a kamenného světla. Kirk ležel na zádech a zcela se oddával Spockovu hlazení a laskání, jeho ruce, která zručně klouzala nahoru a dolů po jeho až téměř bolestivě tvrdé erekci.
    Ta nastala velmi nečekaně téměř ihned, co na něm spočinula větší část Spockovy váhy. Nestarala se o místo, o nebezpečí, o kameny tlačící do zad. Jen toužila po sladkém vysvobození a to co nejdřív.
    Již brzy...
    Jim vycházel Spockovým prstům prudce vstříc.
    Velmi brzy...
    Zalapal po dechu.
    Příliš brzy.
    Uvolněně a zadýchaně klesl k zemi, ale až poté, co necelý metr nalevo do něj uslyšel tiché čvachtnutí. Cítil hluboké uspokojení, ale také stud. Vše šlo příliš rychle. Podíval se do Spockových očí, které se nyní zdály jak uhel černé. Nenašel v nich zklamání, jak se obával. Jen přijetí, lásku a touhu.
    "Myslel jsem, že sis to chtěl užít," pravil tiše Spock hlasem, který se Kirka dotýkal a hladil až v samém nitru jeho duše.
    "A stále chci," odpověděl, zatímco mu sáhl na podbřišek a do rozkroku. "A jak tak koukám, ty taky," vydechl s úsměvem. Spockův penis byl tvrdý, horký a vlhký touhou. Přesně v tomto stavu jej měl nejraději. "Pojď ke mě," zašeptal ochraptěle a Spock se vrátil do jeho náruče. "Pojď do mě." I teď vulkánec poslechl.
    Jim zasténal a sténal dál, jak jeho milenec zvyšoval tempo a razanci.
    Bože, tohle je tak skvělý...
    "Tvrději!"
    ...tak neuvěřitelný...
    "Víc! Víc!"
    ...už mi zase stojí...
    "Ještě!"
    ...ach ano Spocku, šoustej mě takhle na věky...
    Spockův penis se v něm začal divoce škubat. Vůbec se nedivil, že následkem toho ejakulovali ve stejnou chvíli. Jeskyní se roznesly dva silné výkřiky rozkoše, které rezonovaly s předchozími hlasitými steny. Pak přišlo uvolnění a ticho, narušené jen jejich prudkými dechy a zběsilým tlukotem jejich srdcí.
    Leželi si v náručí. Vše bylo v pořádku. Bylo jim jedno, jak proběhla nad planetou bitka s Klingony. Bylo jim jedno, v jakém stádiu byly záchranné práce. Teď byli spolu, sami dva, spojeni tělem i duší a to bylo jediné, na čem skutečně záleželo.

    Kirk zjistil, že má z ničeho nic mírně zrychlený dech a je mu horko. Neklamné známky počínajícího vzrušení. Šokovaně ustrnul. Nemohl tomu uvěřit. Tohle přece není možné! To mu tak ještě scházelo, aby ho vzrušil takovýto donebevolající nesmysl. Copak byl na tom tak špatně? Nebyl! Ještě teď si dokázal živě vybavit zvoucí a nádhernou náruč podporučíka Lifierové, se kterou před třemi dny strávil více než příjemný večer. A teď by ho měla vzrušovat přihlouplá představa toho, jak mu předimenzovaný Spock protahuje řiť?! Ani v nejmenším!!
    Povzdechl si. Bohužel. Sice v nejmenším, ale ano. Jak hluboko ještě klesne, než dočte tuhle prokletou knihu?
    Nepochyboval ani v nejmenším, že by dozajista byli spolu skvělí milenci, ale zůstali by i těmi skvělými přáteli, co jsou dnes? Spock tvrdí, že ano. Měl by mu věřit. On sám ale o tom vůbec přesvědčen nebyl. Zdá se ale, že se dnes Spock rozhodl mu dokázat opak, svou pravdu. Cožpak to nebyl on, kdo se otočil tak, aby se políbili? A co to jak mu vytahoval zpoza krku uschlý list? Byl by přísahal, že ho Spock sváděl. A ba co hůř - že on nadšeně spolupracoval. Bylo by dětinské si namlouvat, že v tu chvíli netoužil po jeho polibku.
    Kamaráde, jde to s tebou z kopce.
    Než stihl propadnout další sebelítosti a sebezpytování, postřehl pohyb po své levici. Spock ukončil meditaci a teď se na něj zvědavě díval. Věděl snad něco o povaze jeho posledních úvah?
    "Dočetl jsi další příběh?"
    Byl nejen zvědavý, ale i pobavený, tím si byl jist. Nechtěl si raději ani domýšlet, co ho pobavilo. "Jo, dočet. Kamenné světlo. Rozhodl jsem se to pojmout jako komický příběh, jinak bych to asi nerozdýchal."
    "Vskutku?"
    "No jistě. Hloupí klingoni, lavina kamení co padá, až když jsme v bezpečí, nemluvě o schopnosti mít sex dvakrát během pěti minut a užívat si ho navzdory kamení tlačícího do zad. Řeknu ti Spocku, hlavně to první a poslední bych chtěl mít i tady, v tomto vesmíru. To by byl život!"
    Spock se zatvářil na pár sekund zamyšleně. "Je velmi zvláštní, které hodnoty jsi vyzdvihl."
    "Nevyzdvihl jsem nic," řekl skoro mrzutě. "Jen jsem se utvrdil v názoru, že-" podíval se na Spocka, který zvědavě čekal, který názor konkrétně si utvrdil. "-že... ale to je jedno," rozmyslel se nakonec. "Myslím, že bych teď na adresu autorky použil nadmíru barvitých metafor a ty by ses na mě díval zpoza pozdviženého obočí a myslel si shovívavě cosi o příliš emocionálních reakcích."
    "A to by ti vadilo?"
    Kirk se na něj chvíli zkoumavě díval. Pak rezignoval. "Jen se mi posmívej. Máš na to právo. Od včerejška se chovám jak idiot," povzdechl si. Jo, přesně tak. Jako idiot.
    "Já se neposmívám, nemám to ve zvyku. Sám si však zcela správně uvědomuješ, že tvé chování není zdaleka v tvých standardních mezích."
    No počkej, ty jeden... "To ale není ani to tvé, Spocku."
    Vulkáncovo pravé obočí se vyšplhalo nebezpečně blízko k jeho ofince.
    "Nebo ty snad považuješ za standardní vulkánské chování to, co jsi předváděl tam venku?"
    "Specifikuj."
    No dobrá, když specifikuj, tak specifikuj.
    Přisedl si těsně ke Spockovi, až se jejich stehna dotýkala. Původně to vůbec nezamýšlel, ale teď se rozhodl toho využít. "Myslel jsem tím," řekl pomalu, zatímco ještě upravil svou pozici tak, že byl ke Spockovi téměř čelem a jednu nohu měl přehozenou přes jeho stehna, "že jsi minimálně v dvou případech inicioval doteky," položil mu jednu ruku na bok a druhou za krk, "kterým jsi se až doposud vyhýbal." Přejel mu vzadu po krku vzhůru až k týlu a přiblížil svou tvář k jeho. "A že jsi to dělal zcela záměrně," šeptal. "Že jsi se mě dotýkal a naprosto přesně věděl, co to se mnou udělá." Dál jej hladil po krku a druhou rukou vyhledal jeho a začal ji hladit po prstech. "Záměrně jsi mě pokoušel a sváděl," šeptal mu do ucha z těsné blízkosti a přitom si dával pozor, aby se jej nedotkl jinak než dechem. "A já chci jen vědět proč. Proč se mě můj vulkánský přítel pokoušel svést?"
    "A proč se o totéž nyní pokouší můj lidský přítel?"
    "Já se ptal první," potrápil jej tím, že dovolil svým rtům letmo se dotknout jeho lalůčku.
    "Budeš-li takto pokračovat, tvá snaha dojde úspěchu," varoval jej Spock, který se stále pokoušel zcela ovládnout svůj hlas a reakce. Ale už jen pokoušel. Veškerá vyrovnanost, kterou znovunabyl při meditaci, se rozplývala s každým Jimovým tichým slovem a dotykem.
    "Chci jen věděl proč..."
    Spock se dal dohromady, odpoutal se od většiny rušivých fyzických vjemů. V hlavě měl již opět zcela jasno a podivná logika věci byla nevyhnutelná. "Protože to chceš."
    Kirk se mu nevěřícně podíval do tváře. "Cože? To-to nemyslíš vážně."
    "Samozřejmě, že myslím, Jime. Jsi zvědavý a tato kniha tvou zvědavost jen podnítila. I já jsem zvědavý. Potřeboval jsem si jen potvrdit tvůj názor a to se včera stalo. Jsi můj t´hy´la a já tvůj. Je tedy logické, že se pokusíme spolu prozkoumat i další aspekty našeho vztahu."
    Kirkovi chvíli trvalo, než byl opět schopen řeči. Než byl vůbec schopen čehokoliv. Na několik okamžiků jej dokonce popadl strach, že tu bude takhle ztuhle a překvapeně zírat na Spocka až do konce věků.
    "Spocku, já..." měl pocit, že mu v krku uvízl knedlík, "myslím, že jsou důležitější věci, než naše zvědavost. Nechci kvůli ní ztratit to, co v tobě mám."
    Byl by přísahal, že se Spock téměř usmál. "Poslouchal jsi mě vůbec, Jime, když jsem umíral?"
    Jistě, že ho poslouchal. Na něco takového nikdy nezapomene...
    "Tak jak můžeš ještě pochybovat?"
    Aniž by věděl kdy a jak, najednou prostě držel Spocka v objetí a tisknul ho k sobě, jako by se bál, že ho opět ztratí. Pryč bylo podivné flirtování a narážky. Jediné na čem opravdu záleželo, bylo to, že jsou spolu. S tvářemi zabořenými do krku toho druhého se drželi tak pevně, až měl Spock obavy, že Jima svírá příliš těsně. Kirkovi to však nevadilo a dal si záležet, aby se to Spock skrze jejich jedinečné mentální pouto, které se mezi nimi za všechna ta léta vytvořilo, dozvěděl. A už vůbec mu nevadilo, když Spock přiložil své prsty na jeho tvář a nechal něžně splynout jejich mysli v jednu.

    První věc, kterou si opět uvědomil z reálného světa, bylo, že jej cosi svědí na tváři. Druhá věc byla ta, že to jsou slzy a třetí, že je Spock jemně osouší.
    "Spocku," zašeptal téměř bezhlesně, "já..." chtěl říct milion věcí, ale při pohledu do temně čokoládových očí nevěděl, kterou začít.
    "Já vím," zašeptal vulkánec na oplátku a Kirk poznal, že všechna slova jsou zbytečná. Všechna až na jediné, které stále rezonovalo jeho myslí a jehož význam nyní skutečně dokonale chápal: t´hy´la.

---ooOoo---


    V malém venkovském domku kdesi v Arizoně zazvonil zvonek. Malý pudl meruňkové barvy se rozštěkal pisklavým hláskem.
    "Ticho, Belly!" vykřikla, když vstávala od počítače, aby šla otevřít. U dveří do haly si vzpomněla a otočila se zpátky. "Počítači, ulož soubor." Pak už se skutečně odebrala k venkovním dveřím. Užasla, když viděla kurýra v podivné uniformě.
    "Zásilka ze San Francisca, madam," řekl kurýr a podal jí malý balíček. Převzala jej, podepsala formulář a nepřítomně pokývla na kurýrův pozdrav na rozloučenou. Zavřela a téměř jako náměsíčná šla zpět do své pracovny. Usedla ke stolu a téměř bojácně balíček otevřela. Srdce jí poskočilo, když spatřila důvěrně známou hnědou kůži a zlaté písmo. Vytáhla knihu. Nesla neklamné známky toho, že byla minimálně jednou přečtena. Nevěděla, jestli má za to být ráda, nebo být zklamaná z toho, že ji vypátrali a poslali jí knihu zpět. Avšak... jen jednu knihu.
    Pousmála se. No ovšem, nač by potřebovali dvě.
    Už už chtěla knihu dát do knihovny, když si všimla, že na úplně posledním původně prázdném listu bylo cosi napsáno dvojím rukopisem. Jeden byl velmi uhlazený a precizní, druhý mnohem méně uspořádaný.

    T´hy´la je když...

    ...kráčíš a víš, že on je stále po tvém boku
    ...jsi nemocen a on je tu, aby tě držel za ruku a tišil tvou bolest
    ...padáš a on tě vždy zachytí
    ...je ochoten riskovat vše pro tvůj život
    ...největší tvou noční můrou je představa života bez něj
    ...i pouhá myšlenka na něj prozáří nejtemnější kout tvé mysli
    ...máš pocit, že je součástí tvé duše
    ...nejsi schopen jej nemilovat
    ...pro to, abys jej mohl milovat, nepotřebuješ jeho tělo

kapitán James T. Kirk
kapitán Spock


    Na tváři se jí rozlil široký úsměv. Napsali! Oni jí napsali!!! Přepadl ji obrovský pocit štěstí, jako když se někomu podaří dokončit nějakou obtížnou práci a její výsledek je ještě lepší, než původně čekal. Jako když se někomu splní sen. Začala horečně přecházet po místnosti, s knihou přitisklou na prsou. Najednou nevěděla, co dělat, byla tak zmatená, tak šťastná...
    "Počítači, otevři soubor T'hy'la II."
    "Soubor již otevřen."
    "Dobrá. Vlož před první stránku volný list."
    "Vloženo."
    Přistoupila k počítačové konzoli. Otevřela knihu na poslední stránce s dvojím rukopisem a vložila je do skeneru. "Načti a vlož na první stránku."
    Počítač potvrdil příkaz a dal se do práce. Na obrazovce se postupně objevoval text.

    T´hy´la je když...

CZ Kontinuum Star Trek fanklub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© Star Trek a všechny přidružené značky jsou registrované známky společností Paramount Pictures a Viacom Inc.

© 2000–2017 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries

Zavřít X