lcars
logo

Potřeby jednotlivce


Autor: AViP
Archivováno dne: 11. 05. 2004
Stav povídky: dokončená
Velikost: 23 kB
Přístupnost: obecná
Varování: žádné
   
Seriál: TOS
Období: Druhá polovina 90.let 23. století
Hlavní postava(y): Dr. McCoy, Spock
Kategorie: chybějící scéna, přátelství
Spoiler: ST: Generations
Stručný obsah:
Co přimělo doktora McCoye, aby se vrátil do služby a stal se admirálem?
Poznámka autora:
Prohlášení:

Star Trek, Star Trek: The Next Generation, Star Trek: Deep Space Nine, Star Trek: Voyager, Enterprise a postavy v nich vystupující jsou majetkem společnosti Paramount Pictures™ a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.


Potřeby jednotlivce

AViP



     Horký větřík zlehka pohyboval jemným pouštním pískem. Doktor McCoy bez velkého zaujetí sledoval, jak kamenný chodník, po kterém kráčel, střídavě mizí a zase se objevuje v písečných návějích. Vítr dnes nebyl naštěstí moc silný - v tuto roční dobu nebývá v oblasti města Shikahr větrno a také teploty bývají snesitelné i pro pozemšťany.
     Povzdechl si. "Ať se člověk vydá na jak dlouhou cestu chce, první a poslední úsek jde vždycky pěšky..." napadlo ho. Na okamžik se zastavil a pozorně se zadíval na osamělou budovu na konci chodníku. Pak pokrčil rameny, jako by si snad řekl "když už jsem došel až sem" a pokračoval v pomalé chůzi.

     Vulkán. Už nikdo neví, kdo dal rodné planetě Vulkánců její jméno. Určitě to byl někdo se smyslem pro romantiku. Každopádně, Vulkán jakoby ztělesňoval romantické představy pozemšťanů o jejich vlastním solárním systému: Vulkán vypadal jako Mars, tak jak si ho představovalo naivní 19. století. Nádavkem, jméno Vulkán bylo po dlouhá léta vyhrazeno pro nikdy nenalezenou planetu, která podle některých pozorovatelů měla obíhat mezi Merkurem a Sluncem. Vulkán byl ovšem o něco málo větší než Země, důsledkem čehož byla větší gravitace na povrchu. Oproti Zemi měl -kupodivu- řidší atmosféru, která byla prakticky neustále zaplněna jemným pouštním prachem.

     Také z těchto důvodů nyní proklínal doktor McCoy své rozhodnutí jít ke Spockově domu pěšky.
     "Hlavně nesmím zapomenout, že je to Vulkánec... na toho je škoda plýtvat emocemi... stejně je neocení... proč já tohle vlastně dělám?"

     "Spocku!" Přes všechna svá předsevzetí se McCoy rozzářil, jakmile ve vchodu uviděl povědomou postavu. "Rád vás zase vidím!" Vzápětí si uvědomil, že vlastně nechtěl dávat žádné emoce najevo a trochu rozmrzele si pomyslel "ale co, ať si to Spock zase jednou užije".
     K doktorovu překvapení proběhly Spockovou tváří v krátkém čase emoce hned dvě. Nejprve náznak přátelského pobavení nad doktorovým výlevem a pak vyloženě potěšený výraz, jaký by se dal očekávat u někoho, kdo svého přítele neviděl už hodně dlouho.
     "I já vás rád vidím, doktore McCoyi. Ale, prosím, pojďme dovnitř!"
     McCoy se překvapeně zarazil. "Spocku, jestli tohle nebyly emoce, tak už nevím co jimi je!"
     "Jen jsem se rozhodl, že vás uvítám adekvátně k faktu, že jsem vás už několik let neviděl, doktore. A jelikož pozemské uvítací rituály spojené se setkáním dvou přátel po létech jsou plné emocí, usoudil jsem, že bude z mé strany jen logické, když dám nějakou emoci rovněž najevo."
     "Já žasnu, Spocku! Je vidět, že se z vás stal opravdový diplomat!"
     Spock neřekl nic a ustoupil ze vchodu, aby mohl McCoy projít dovnitř.

     "Co si dáte k pití, doktore? Mám zde..."
     "Jestli mohu prosit Spocku, tak velkou sklenici čisté vody! V této chvíli nemám na nic jiného chuť."
     "Jak si přejete. Mohu vám ovšem nabídnout celou řadu nápojů pozemských, vulkánských i jiných. Stále mám například láhev Saurijské brandy, kterou jste mi kdysi věnoval na rozloučenou."
     "Ne, žádný alkohol" mávl McCoy rukou v odmítavém gestu. "Potřebuji s vámi probrat až příliš vážnou věc, než abych si mohl dovolit pít alkohol."
     Spock jen pokývnutím hlavy naznačil že rozumí.

     "Jak dlouho jsme se už vlastně neviděli, Spocku?" Doktor McCoy se snažil v křesle, které mu Spock nabídnul, zaujmout pokud možno pohodlnou polohu. Spock seděl proti němu v podobném křesle.
     "V pozemských časových jednotkách? Pět let, dva měsíce,..."
     "Zadržte!" vykřikl doktor rozladěně. "Zapomínám na to, že máte zlozvyk všechno vyjmenovat do detailu. Ale máte pravdu. Je to už více než pět."
     Spock se na doktora pozorně zadíval. "Doktore, znám vás už příliš dlouho, než abych nepoznal, že potřebujete se mnou něco probrat. Něco, co je z vašeho úhlu pohledu velmi důležité, protože byste jinak neletěl na Vulkán."
     "Dobře... Spocku" přerývaně ze sebe vypravil McCoy. "Potřebuji s vámi mluvit o jedné věci o které nemohu mluvit subprostorovým rádiem."

     "Vzpomínáte si na dobu, kdy zmizel Jim?" Doktor nečekal na odpověď a hned pokračoval: "Řečnická otázka - vím, že ano. Dodnes si vyčítám, že jsem pozvání na ten osudný let odmítl..." McCoy se zarazil a bylo vidět, že ho to odmítnutí dodnes mrzí. "Ale zdálo se mi zbytečné, abych se účastnil takové pompézní akce ... kdybych jen věděl... ale moje vnučka tehdy promovala na Vulkánské akademii a já jsem se nechtěl kvůli vypuštění Enterprise B vracet narychlo na Zem..."
     "Nemusíte se omlouvat, doktore. Chápu vaše pocity" nezvykle soucitným hlasem řekl Spock.
     "Opravdu? zeptal se McCoy nevěřícně. "No, ale k věci. Jak jste asi už pochopil, Jimovo zmizení mne velmi trápí. Po dlouhá léta jsem se ovšem domníval, že je Jim mrtvý a snažil jsem se, abych se s tím faktem sžil."
     "Ano, i mně samotnému chvíli trvalo, než jsem myšlence, že kapitán Kirk již není mezi živými, přivyknul. V minulosti už tolikrát dokázal smrti uniknout, že se zdálo až ... nelogické, že už není s námi."
     "Co když vám řeknu, Spocku, že Jim možná není mrtvý? Že možná žije a že ho bude možno zachránit?"
     "Fascinující, doktore... ale u osoby vašeho vzdělání bych přece jenom očekával schopnost rozlišit realitu od vysněné skutečnosti."
     "Ztraceně, Spocku...! Já nejsem blázen - kdysi jsem se jím málem stal, díky vám, ale to teď nechci probírat - a mohu vám svou domněnku dokázat!"
     "Pokračujte..." řekl neutrálně Spock.
     Doktor si od opasku odepnul malý plochý přístroj a ukázal ho Spockovi. "Víte, co je tohle, Spocku?"
     "Vím, doktore. Kapesní počítač typu PADD. To je poměrné stará myšlenka. První zařízení tohoto typu, byť značně primitivní, znalo už vaše 20. století, i když tehdy se jim říkalo PDA."
     "Vás taky nic nepřekvapí..." znechuceně poznamenal McCoy a polohlasem dodal:"No jistě... vy prakticky počítač jste, tohle je počítač taky, takže máte zprávy rovnou od příbuzenstva."
     "Prosím, doktore?"
     "Ale nic... zapomeňte na to... ale proč jsem se sem s tím krámem táhnul... chci vám totiž něco ukázat. Podívejte se na tento záznam" řekl McCoy, stisknul tlačítko na PADDu a podal ho Spockovi.
     Na miniaturní obrazovce byla vidět šedivá místnost, patrně nemocniční. Zhruba uprostřed obrazovky bylo vidět muže neurčitého věku, štíhlé postavy s šedivými vlasy střiženými na ježka. V místnosti nebyl žádný nábytek, jen onen muž seděl na nějaké židli.
     "To je jistý Tolian Soran" doplnil informaci McCoy. "Cestoval spolu s dalšími lidmi své rasy na palubě lodi Lakul..."
     "El-Aurianské uprchlické lodi" souhlasně dodal Spock.
     "Správně, Spocku! Ovšem Lakul je poměrně důležitá loď..."
     "Ano" souhlasil Spock poněkud netrpělivě. "Je to loď, se kterou se potkala Enterprise B."
     McCoy ukázal na obrazovku kapesního počítače. "Tenhle muž byl mezi 47 zachráněnými z Lakul."
     "Dobrá, doktore, ale kam míříte?"
     "Tady je totiž videozáznam rozhovoru, který s ním vedl jeden můj dávný přítel, doktor Dieter. Ten mi ostatně opatřil kopii, protože..." McCoy se zarazil, jako by přemýšlel jak mnoho může Spockovi prozradit "...protože věděl, že se o Jimovo zmizení zajímám. Mimochodem, tenhle záznam je přísně tajný, Spocku, a doufám že se nikde nebudete šířit o tom, že jste ho viděl."
     Spock s velmi vážným výrazem přikývl. "Máte mé slovo, doktore."

     V místnosti skutečně nebyl žádný nábytek - jen jedna židle napevno přidělaná k podlaze. Místnost byla osvětlena šedavým, až téměř přízračným nepřímým světlem. Podle vláčných a občas nemotorných pohybů onoho muže na obrazovce se dalo usuzovat, že místnost se nachází na planetě s nižší gravitací než má Země, nebo na nějaké vesmírné stanici.

     Hlas s nepatrným švýcarským přízvukem se zeptal:
     "Vaše jméno?"
     "Soran" odpověděl chraplavě muž sedící uprostřed obrazovky. "Jmenuji se doktor Tolian Soran. Jako byste to už dávno nevěděli..."
     "Samozřejmě, že to víme, doktore."
     "Tak proč se mne na to ptáte..."
     "Snažíme se zjistit, co vám je a jak vám můžeme pomoci."
     Muž se hystericky rozesmál. "Vy ... pomoci? Mně? Vy blázni... vy nemáte tušení... vy nemůžete vědět..." kašlavě se smál Soran. "Víte, co jste udělali? Zničili jste mne! Já jsem už byl zachráněn, rozumíte, zachráněn! Já nepotřeboval, aby se ta vaše slavná Federace do toho všeho montovala!"
     "Víme, že pocházíte z planety El-Aurel..."
     "Opravdu?" ušklíbl se Soran. "A copak o mně ještě víte? Jsem zvědav!"
     "Víme, že vaše rodina zahynula při nějakém incidentu..."
     "Ne, to nevíte" rezolutně prohlásil Soran. "Vy to odhadujete, na základě neúplných náznaků mých spolucestujících."
     "A není to snad jedno? Co se stalo s vaší rodinou?"
     "To byste chtěli vědět, že...? Ale já vám to nepovím, slyšíte, nepovím!" Soran poslední větu skoro vykřikl.
     "To vám ani není líto těch, kteří cestu nepřežili? Ostatních cestujících z Lakul a z té druhé lodi...?"
     "Té druhé lodi? Ne, není mi jich líto... proč by také mělo..." náhle byl Soran klidný, až to nahánělo hrůzu. "Jsou teď v lepším světě, než je ten náš."
     "Mohli žít..."
     "Ale oni žijí!" zařval Soran a vztyčil se. "Slyšíte? Oni žijí! Všichni!" Divoce gestikuloval směrem do kamery. "A já jsem mohl být s nimi!" Náhle se rozplakal a opět se sesunul na židli: "Měl jsem být s nimi... už jsem byl tak blízko... tak blízko..." držel hlavu v dlaních a tiše vzlykal.
     Na stěně mimo záběr se něco rozsvítilo. Obraz se otočil. Na stěně byl obrázek kapitána Kirka, který pořídil některý z novinářů na palubě Enterprise B.
     "Tento muž se obětoval, aby vás zachránil." ozval se hlas.
     Soran přešel z pláče do další vlny hysterického smíchu. "On, že mne zachránil... no to je dobré, to se vám povedlo..." pobaveně smíchy kuckal a ukazoval na Kirkův obraz. Obrátil se ke kameře. "Něco vám povím. Ten člověk zachránil především sám sebe! A dobře udělal! Všichni, kteří zůstali na Lakul a Whorfin dobře udělali!" A pak spíš pro sebe dodal: "Počkejte si 39 let a uvidíte..."

     Záznam ještě chvíli pokračoval, ale nic nového se v něm už neobjevilo. Soran neustále přecházel mezi stavy hysterického smíchu a pláče a neustále cosi blábolil o 39 letech. McCoy si vzal od Spocka PADD a tiše se zeptal: "Tento záznam byl pořízen krátce po záchraně cestujících z Lakul. Co tomu říkáte, Spocku?"
     Spock se ve svém křesle částečně narovnal, přitom sepnul ruce v téměř modlitebním gestu. "Je to pozoruhodný záznam, doktore, v tom s vámi souhlasím. Ale proč z něj vyvozujete závěr, že je Jim naživu?"
     "Nezdá se vám, Spocku, že ten Soran si byl pozoruhodně jistý, že nikdo z oněch lodí ve skutečnosti nezahynul? Skoro na mne působí jako někdo, kdo ví docela přesně, čeho chtěl dosáhnout!"
     "Kde se nyní nachází?"
     "McCoy pokrčil rameny. "To je to, co nikdo neví. Dva roky ho drželi v ústřední nemocnici na Měsíci, pak byl, vzhledem k tomu, že jeho stav se zlepšil, propuštěn. Před necelým rokem beze stopy zmizel."
     "Stále mi není jasné..."
     "Jak to souvisí s Jimem? Copak jste neviděl Soranovu reakci, když mu o něm řekli?" zareagoval McCoy rozčileně. "Podívejte, Spocku, vím, že to zní šíleně, ale trochu jsem ptal na různých místech a zjistil jsem pár informací. Ten jev, který potkala Enterprise B, se objevuje s železnou pravidelností každých 39 let, alespoň podle toho co jsem byl schopen zjistit. Nezdá se vám divné, že Soran naznačoval cosi o 39 letech?"
     "V zájmu objektivity připouštím, že asi nejde o náhodu" poznamenal Spock. "Ale jak můžeme vědět, že nejde prostě o nějaký El-Aureliánský rituál související se smrtí? Koneckonců, i na Zemi se dost často o zesnulých říkává, že jsou nyní v lepším světě." Spock se pozorně zadíval na McCoye. Ten jen bezradně pokrčil rameny.
     "Co vlastně víme o El-Aureliánech?" pokračoval Spock. "Tedy kromě faktu, že existují, ten je zcela nepopiratelný a také víme, že před něčím prchají - ale už nevíme, před čím."
     "To máte pravdu, Spocku" souhlasil McCoy neochotně. "Říkají si ‚naslouchači' a faktem je, že jen naslouchají. Ale že by z nich nějaká informace někdy vypadla, to se mi ještě nestalo. Ostatně, nedávno jsem se dvěma z nich setkal."
     "Zajímavé. Pokračujte, prosím, doktore."
     McCoy se dlouze napil ze své sklenice. "Jak si přejete, Spocku. Ale je to divný příběh." Symbolicky si odkašlal, snad aby si vyčistil krk od zbytku pouštního prachu.
     "Jak asi víte, mám zavedenou lékařskou praxi v New Yorku. Jednoho dne, už bylo odpoledne, mi volá do ordinace má recepční, že přišli nějací dva divní lidé a že by chtěli se mnou mluvit. Neměl jsem zrovna žádné pacienty (teď mi dochází, že to ti dva nejspíš dobře věděli a proto si vybrali zrovna tu dobu pro svůj příchod), takže jsem je přijal. Byli to dva El-Aureliané z Lakul. Jeden z nich byl muž, běloch, už starší ... vypadal, že je v mém věku, což znamená, že musel být už velmi starý, protože jedna z mála věcí, kterou o El-Aureliánech víme zcela bezpečně, je, že jsou extrémně dlouhověcí..." Spock mlčky přikývnul "... ale jeho jméno mi hned vypadlo z hlavy. Zato ta druhá osoba ... na tu jen tak nezapomenu. Černoška, řekli bychom ve středních letech. Jmenovala se Gynan, nebo Guinean, rozhodně tak nějak. Na hlavě měla takový velmi podivný plochý klobouk, ale jak jsem později zjistil, to je mezi El-Aureliánkami poměrně běžný doplněk garderóby. Působila dojmem, jako že ví mnohem víc, než je třeba jen ochotna dát najevo. Chvíli se mne vyptávali na Jima a na různé nezávazné věci ... až došlo na prohlížení suvenýrů z cest. Já vím, že to zní šíleně..." McCoy zvedl ruku v obranném gestu, "...že za mnou přijdou dva příslušníci jedné z nejzáhadnějších ras, kterou lidstvo kdy poznalo a já jim ukazuju suvenýry z cest, ale takhle se to prostě tehdy vyvinulo. V kanceláři, která sousedí s ordinací mám takovou malou výstavku různých věcí, které jsem získal během služby u Hvězdné flotily. Je to vlastně předělaná knihovna. Když ji ti dva uviděli, měl jsem pocit, že do nich udeřil blesk. Ne, nic nenaznačili, ale bylo to prostě na nich vidět. Pak mne ten muž požádal o snímek té mojí vitríny, že prý by ho chtěli na památku.
     Divná prosba ... ale vyhověl jsem. Jakmile měli obrázek mé vitríny, velmi rychle ukončili svou návštěvu."
     "Obrázek té vitríny náhodou nemáte, doktore?"
     "No, náhodou ho opravdu nemám, Spocku" odtušil McCoy lehce jedovatě. "Protože ho mám ve svém PADDu zcela záměrně, podívejte se na něj. Je pořízen s velmi vysokým rozlišením, takže si můžete přiblížit jednotlivé vystavené předměty dle libosti. Ale nevím, co tam vykoukáte. Nemám tam nic, co by mohlo mít třeba vzdálenou souvislost s El-Aureliány."
     Spock opět převzal od McCoye PADD se snímkem oné vitríny. "Fascinující. Skutečně tam není nic, co by mohlo mít s nimi nějakou souvislost. A přece tam něco takového bude, to by jejich reakce byla odlišná. Mohu si udělat kopii?"
     "Zajisté, Spocku. Jsem zvědav, jestli na něco dokážete přijít" ušklíbnul se McCoy.

     Pomalu se šeřilo. McCoy stál u okna a díval se na západ slunce. Probíráním starých časů strávil se Spockem značnou část odpoledne a věděl, že bude muset svou návštěvu buď ukončit, aby se stihnul vrátit do hotelu, nebo bude u Spocka muset přespat. A přitom mu ještě neřekl to hlavní, kvůli čemu vlastně přišel...

     "Spocku, vzpomínáte si na Scottyho?"
     "Předpokládám, doktore, že i tato otázka je z vaší strany čistě řečnická..."
     McCoy pokýval hlavou a obrátil se do místnosti ke Spockovi. "Samozřejmě, že ano. Zmizel na Jenolen. Nikdy z ní nikdo nic nenašel."
     "To je mi známo, doktore."
     "Jenolen cestovala oblastí, ve které se už nejméně sto let ztrácejí lodě. Naše, klingonské i jiné. Jenže dokud byla válka, nikdo tomu nevěnoval pozornost. Ale Jenolen zmizela v době míru!"
     "Možná šlo o pirátský útok..."
     "Prosím vás" mávnul McCoy rukou "co by si nějací piráti vzali na skupině staříků? A Jenolen nevezla nic cenného, to náhodou vím."
     "Dobrá, doktore. Ale co vlastně chcete říci?"
     "Že nějak mizíme, Spocku... že mizíme" řekl smutně McCoy. "Nejprve Jim a pak hned Scotty..."
     "Jakkoliv sdílím váš zármutek nad ztrátou kapitána a pana Scotta, není mi zcela jasné, co naznačujete, doktore."
     "Jde mi o to, že nikdo není ochoten se záležitostí s Jenolen zabývat. Už jsem dokonce zaslechl názor, že vyšetřování by bylo politicky nevhodné - co kdyby se ukázalo, že za zmizením Jenolen stojí klingoni, například. A jak známo, Klingonská říše neprožívá zrovna nejklidnější období svých dějin..." McCoy se nervózně podrbal na hlavě. "Spocku, oba víme, že existují dva druhy informací... jeden druh je určen veřejnosti ... a ten druhý velení Hvězdné flotily... a za normálních okolností nemůže civilista jako já ani náznakem doufat, že se někdy dostane k tomu druhému."
     "Ano, to je mi známo."
     "Co kdybych vám řekl, že mám nabídku od velení Hvězdné flotily, abych se vrátil do služby? V hodnosti admirála. Po aféře s admirálem Cartwrightem a jeho klikou je nedostatek zkušených důstojníků ve všech oborech."
     "Začínám chápat vaše dilema, doktore."
     "Jakže jste to kdysi s Jimem říkávali? Potřeby většiny převažují nad potřebami menšiny?
     "Nebo jednotlivce..."
     "Správně... nebo jednotlivce." Bezradně pokrčil rameny. "A zde navíc ani nejde o kolizi potřeb většiny a jednotlivce... většina potřebuje spolehlivého doktora, byť v admirálské hodnosti, což bez problému splňuji a bylo by to bezesporu vyvrcholení mého životního díla" na okamžik se lišácky usmál "a menšina, to jest část mého já, se potřebuje dostat ke všem možným informacím stran našich ztracených přátel. Ale druhá část mého já je zoufale proti..."
     "Jestli tomu dobře rozumím, doktore, máte trochu problém s tím, že by se člověk, kterého museli kdysi doslova povolat znova do služby, stal najednou admirálem."
     "Přesně tak, Spocku. Na jedné straně se mi do toho nechce ... já jsem koneckonců jen venkovský doktor a nikdy jsem nic jiného nebyl ... a na straně druhé, pociťuji zodpovědnost jak k Federaci, tak k našim zmizelým přátelům ..." na okamžik se zarazil
     "Spocku, vždyť já jsem doktor a ne admirál!"
     "Ale budete, doktore, oba víme, že budete."

     K O N E C

Praha, březen 2004


CZ Kontinuum Star Trek fanklub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© Star Trek a všechny přidružené značky jsou registrované známky společností Paramount Pictures a Viacom Inc.

© 2000–2017 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries

Zavřít X