lcars
logo

Edith


Autor: Diegina
Archivováno dne: 14. 04. 2004
Stav povídky: dokončená
Přístupnost: 13+
Varování: Smrt hlavní postavy, náznak erotiky
   
Seriál: TOS
Období: 1930
Hlavní postava(y): Kirk,Edith Keelerová
Kategorie: alternativní vesmír, chybějící scéna, romantika
Spoiler:
Stručný obsah:
Kapitán Kirk je znovu postaven před osudovou volbu, která je ale tentokrát mnohem krutější.
Poznámka autora:
Prohlášení:

Star Trek, Star Trek: The Next Generation, Star Trek: Deep Space Nine, Star Trek: Voyager, Enterprise a postavy v nich vystupující jsou majetkem společnosti Paramount Pictures™ a jsou chráněny patentem v USA. Tato povídka nemá v úmyslu porušit tato autorská práva, vznikla pouze pro pobavení a nebyla žádným způsobem honorována. Původní příběh, postavy a situace jsou vlastnictvím autora.


Edith

Diegina


     Brzdy náklaďáku úpěnlivě skřípěly. Kirk se postavil do cesty McCoyovi a zabránil mu zachránit ženu, která právě přecházela ulici. Doktor otřeseně sledoval, jak do ní vůz naráží a ona s výkřikem umírá pod jeho koly. Během několika sekund bylo povšem.
     "Vědomně jsi mě zastavil, Jime. Mohl jsem si zachránit. Víš, co jsi právě udělal?"
     Kirk mu neodpověděl. Aniž by se ohlédl za sebe na silnici, odešel k oknu misie a tam se snažil ovládnout svůj vztek a smutek.
     "On to ví, doktore," odpověděl za něj Spock až nečekaně soucitně. "On to ví..."
     


     1.

     Tahle planeta mu naháněla strach. Nikdy neustávající vítr jako by v sobě nesl hlasy všech lidí ze všech možných časů a skutečností. Husí kůže, kterou z toho měl, neustupovala ani když spal. Už po celé dva roky, co tu pracoval. Naštěstí už to nebude muset dlouho snášet. Jejich plán se brzy naplní.
     Plán vzniklý díky šťastné náhodě, která jim jako čirým zázrakem spadla před třemi lety do klína. A navíc, když kdysi, před pětadvaceti lety, byl poprvé na tajném setkání s lidmi se stejnými názory a zájmy, neočekával, že jeden z přítomných mu v budoucnu umožní prokázat lidstvu službu nedozírných rozměrů: spasit jej...
     Setkání už devět let kvůli službě nenavštívil, musel zpřetrhat všechny kontakty. Až před dvěma lety byl sám kontaktován a pověřen. Jakožto věhlasný historik byl zcela ideálním agentem. Díky své specializaci na období Třetí říše, na nacistické Německo a vůbec na éru prvních dvou světových válek byl o to nenápadnější. Nikdo se neptal, proč se Strážce ptá a nechá si ukazovat úseky právě z těchto kritických a stále značně ožehavých údobí.
     Strážce. Strážce věčnosti.
     Otřásl se. Od té doby, co jej povolali do tohoto nejvýše utajovaného projektu, se s ním setkával neustále. Den co den mu pokládal otázky, ale odpovědi, které se mu dostávaly, byly jen hádanky, u nichž nikdy nedosáhl úplného rozřešení. A přesto se mu podařilo dopátrat se toho, co hledal. Klíčové události v čase, která kdyby se nestala, svět mohl vypadat zcela jinak, než jak je znám dnes. Mohl být neskonale lepší, plný řádu a čistoty.
     Usedl k počítači a začal psát každodenní zprávu. Do textu zašifroval sdělení pro svůj kontakt: Cíl potvrzen, Edith Keelerová, 1930.

     2.

     "Kapitáne, přijímám šifrovanou zprávu z Veliteství. Kód 14A."
     "Rozumím, Uhuro." Kývl na Spocka, aby zaujal jeho místo a odešel do své kajuty vyzvednout si zprávu. Kód 14A, přemýšlel lehce znepokojeně. Co se asi děje, že mu to sdělují tímto způsobem?
     Zadal dešifrovací klíč a začal číst. Už po prvních větách se mu stáhlo hrdlo. Nevěřil, že by něco takového mohla být pravda. Nevěřil, že to Flotila nechala celé zajít tak daleko. A už teprve nevěřil, že po něm chtějí, aby to za ně vyřešil. Vždyť přece moc dobře vědí, jak hluboce je v tomto ohledu osobně zaujat! Nebo právě proto...?
     Sáhl po tlačítku interkomu. "Pane Spocku, doktore McCoyi, hlaste se neprodleně u mě v kajutě. Kirk konec."
     Oba se opravdu dostavili neprodleně. Doktor sice trochu hudroval, že ho vyrušili uprostřed velmi citlivých testů a že jsou všechny v háji, ale Kirk ho přerušil.
     "Tohle počká, Kostro, teď tu máme vážnější problém."
     "Předpokládám, že to má co dočinění se zprávou, kterou jste před chvílí obdržel," soudil Spock.
     Kirk poněkud nešťastně přikývl.
     "Tak už nás nenapínej, Jime. Co se děje?" McCoy už s přehledem hodil za hlavu starost o testy.
     Kapitán se pomalu nadechl a přemýšlel, jak to říct. Sám tomu totiž nevěřil.
     "Zapomenuté, ale znovu obnovené a velmi tvrdé křídlo neonacistického hnutí Bílá svoboda se infiltrovalo navzdory tvrdým bezpečnostním opatřením do projektu Strážce věčnosti a hodlá v brzké době Strážce zneužít pro své účely. Jenže se neví, kdo je jejich agentem. Ví se jen, že je to muž, že je přímo mezi vědci na planetě a je zde i podezření, že má svou spojku v admiralitě. Jsme pověřeni dotyčného odhalit. Máme rozkaz se vrátit na Věčnost. My tři jsme už Strážce použili, takže máme oficiální krytí pro náš pobyt na tamní základně. Vědci jsou srozumněni s tím, že Flotila konečně vyslyšela jejich žádost a poslala nás, aby nás mohli patřičně vyzpovídat."
     Oba jeho společníci pokývali hlavou na srozumněnou. Doktor McCoy se však nezdál být tak docela spokojen. "Jime, pořád čekám, kdy řekneš, kde je ten největší háček."
     Kirk k němu natočil obrazovku svého počítače. "Tohle bylo obsahem poslední zprávy od jejich agenta."
     I Spock si jej se zaujetím přečetl. Obočí mu znepokojeně vylétlo vzhůru.
     Cíl potvrzen, Edith Keelerová, 1930.

     Enterprise se zmítala v časových vírech. Na orbitě dávno mrtvé planety nebylo právě místo pro ty, co snadno trpěli nevolností. A na jejím povrchu zase nebylo místo pro ty, co věřili na duchy. Když se trojice mužů zhmotnila mezi rozvalinami starobylého města, znovu na ně dolehla tíživá atmosféra celého tohoto místa.
     "Buďte vítáni na Věčnosti," zdravil je srdečně přibližně pětačtyřicetiletý muž nenápadného vzhledu i postavy. "Jsem Niel Jade, vedoucí zdejších vykopávek. Následujte mě, prosím." Vedl je kolem několika skalních výběžků a zhroucených sloupů až ke zjevně pozemské stavbě. "Tady venku je příšerný vítr, jeden by se z toho mohl zbláznit. I když - o nás se tvrdí, že jsme se zbláznili už předtím a tady nám to už ublížit nemůže," smál se roztržitě vlastnímu vtipu, zatímco otvíral dveře a vedl je do útrob budovy. "Na vaši návštěvu jsme se moc těšili. Už jsme ani nedoufali, že se na velitelství podaří naši žádost úspěšně prosadit. Á, tady je naše osazenstvo," mávl rukou směrem k lidem, kteří porůznu postávali či seděli u něčeho, co vypadalo jako jídelní stůl. "Naše šaramantní skoromáma profesorka Marie Bernoldová," ukázal na okouzlující přibližně sedmdesátiletou ženu s ďábelskými ohníčky v očích, "nehorázně logický Sepek," Vulkánec ani nehl brvou z tohoto představení a jen přikývl hlavou, "mno a tihle na první pohled zhýralci jsou doktoři Paolo Rossi, Amar Kebawe a Dutta. Před chvílí vstali po sotva dvouhodinovém spánku, tak je prosím omluvte do doby, než u nich začne působit kafe. No a venku v terénu jsou ještě doktorka Thelma Rogersová a profesor Martin Neumann. Měli by se vrátit během několika hodin."
     Všichni se navzájem pozdravili.
     "Musíme ale říct, že nás Flotila pořádně překvapila," ozvala se Marie. "Z ničeho nic vyhoví naší žádosti a vy přiletíte i s celou hvězdou lodí."
     "Přesně tak," souhlasil s ní Sepek. "Hvězdná flotila má sklon dělat se vším, co bezprostředně nesouvisí s přežitím, značné obstrukce."
     "Můžete nám věřit, že překvapení je oboustranné," řekl nepříliš nadšeně Kirk. Celá tato akce mu byla proti srsti. "My zase měli za to, že hlášení, která jsme podali před třemi lety, jsou dostatečná."
     Dutta přinesl z kuchyně tác s několika hrnky. "Dáte si taky kafe?" nabídl mužům z výsadku. McCoy s díky přijal, i Kirk si nakonec dal říct. Spock zdvořile odmítl, ale s pečlivě skrývaným úžasem sledoval, jak Sepek se společně s Rossim a Kebawem takřka nedočkavě natáhl po hrnku tmavé kouřící tekutiny.
     Rossi si poté, co se napil, pročísl rukou své rozcuchané vlasy. "Víte, vaše hlášení jsme všichni četli několikrát a to snad i pozpátku. Jenže nás pochopte, strohé hlášení nemůže dát odpovědi na otázky, které bychom vám rádi položili. A že těch otázek máme!"
     "A proč se nezeptáte Strážce samotného? Ten přece ví vše o tom, co se tehdy stalo."
     "Vaše námitka zní logicky, doktore McCoyi." Ten se při této Sepekově poznámce spokojeně zašklebil a významně pohlédl na doposud mlčícího Spocka. "Jenže Strážce na otázku odpoví přesně dle vlastní logiky."
     "No a v tom je ten problém," skočil mu do řeči Jade. "My se zeptáme a on buď odpoví na něco jiného, nebo tak, že pak dva měsíce sedíme a přemýšíme, co tím chtěl vlastně říct. Informace, které jsme z něj doposud dostaly, byly díky tomu značně kusé. Naštěstí díky Sepekovi už ale máme lepší představu, JAK máme vlastně otázky pokládat."
     Sepek už byl zjevně zvyklý na podobné chování a tak jen usrkl trochu kávy a nechal dál Jadea mluvit. "Snad teď už chápete, proč jsme tak stáli o možnost si promluvit přímo s vámi."
     Ozvala se tichá dutá rána. Všichni se podívali směrem, kde seděl Kebawe. Ten se právě zmateně díval kolem sebe a třel si čelo, na kterém se začala rýsovat menší boule.
     "Amare, jestli jsi vážně tak ospalý, jdi raději zase spát, tohle klování o stůl nemá cenu."
     "Ne, Mary," zívl. "Já už jsem prakticky zcela vzhůru." Na potvrzení toho si opřel hlavu o ruku a usnul.
     "I my měli jisté komunikační problémy se Strážcem," promluvil konečně Spock. "Ale ty nebyly překážkou tomu, abychom dokázali splnit náš úkol."
     "Sepek se mnou nejspíš nebude souhlasit, ale nám se zdá, že čím více otázek položíme, tím hůře chápeme pod vlivem předchozích odpovědí tu nejnovější. Strážce je zkrátka příliš... komplexní." Jade si povzdechl a pak pokračoval. "Z počátku se nám zdálo, že domluvit se s ním nebude tak obtížné. Ale když jsme se začali ptát na vás a vaši misi, jeho odpovědi byly... jak to říct... velmi mnohoznačné. A to i poté, co jsme je porovnali s vašimi hlášeními."
     "Myslíte tím, že vám Srážce sdělil obsah několika možných časových linií?"
     "Ano, to jsme si původně mysleli. Jenže pak řekl něco ve smyslu, že to je jen jedna."
     "A není spíše pravděpodobné, že jste jeho slova pochopili nesprávně?"
     Jade mrkl na Sepeka. "Pravděpodobnost nesprávnosti této verze výkladu je jedna ku třem celé osm," řekl vulkánec.
     "To je poměrně vysoká pravděpodobnost," zhodnotil okamžitě Spock a Sepek jen přikývl.
     Kirk se neklidně ošil. Celé se mu to tu nepozdávalo. Vědci zde působili velmi rodinným a pospolitým dojmem, nedovedl si nikoho z nich představit jako zarytého neonacistu. A navíc teď Spock se Sepekem zapředli debatu, kterou stíhal sledovat jen s vypětím nejvyšších sil. A ještě něco: to kafe bylo příšerně silný. Začal uvažovat nad tím, že Spocka vytrhne z jeho teď už opravdu nesrozumitelné diskuze, když tu byli vyrušeni zcela jinak.
     "Tady Martin!" ozvalo se z vysílačky. "Jsme v Malém chrámu a zasypalo nás to! Žádáme o okamžitou pomoc, Thelma má otevřenou zlomeninu na pravé holeni!"
     Všichni ihned zbystřili. Tedy všichni kromě Kebaweho, který spal jak šípková růženka.
     "Kde to je?" zajímal se Kirk. McCoy se zase sháněl po lékařském vybavení.
     "Dva a půl kilometru na jiho-jiho-východ. Je to z části podzemní stavba, kde jsme našli spousty písemných artefatků. Eroze už asi příliš narušila statiku objektu. Jako kdybych jim neříkala, aby tam nelezli, dokud to nepodepřou," zlobila se Bernoldová a na čele se jí starostí prohloubily jemné vrásky. "Proč mě sakra nikdy neposlouchají," hudrovala dál spíše sama pro sebe, zatím co s McCoyem dávala dokupy obsah lékařské tašky.
     Jade mezitím volal Neumannovi, že už už vyráží na cestu. Vskutku. Během minuty už se prodírali nehostinnou, věčným větrem bičovanou krajinou plnou starobylých ruin. Kirk se Spockem se drželi vzadu. Museli si promluvit.
     "Nevím jak vám, Spocku, ale mě se nikdo z nich nejeví jako náš muž."
     "Mě zatím také ne, kapitáne. Ale dosud jsme se nesetkali se všemi. Navíc bychom měli pro začátek vycházet ze základních předpokladů o tom, kdo by mohl být neonacistou. Bude to pravděpodobně árijec, třeba někdo rakouského původu jako je například profesor Neumann."
     "Jenže nemůžeme někoho podezřívat jen na základě jeho jména a národní příslušnosti."
     "Samozřejmě, že nemůžeme. Ale sám musíte uznat, že někdo takový jím bude mnohem pravděpodobněji, než třeba Sepek."
     "Tak to jsme vyloučili jednoho. To jsme se moc daleko nedostali." Měl najednou chuť nakopnout nějaký kámen, ale na téhle planetě mu to připadalo jako svatokrádež. "A když vyloučíme všechny zjevně neárijského původu, kteří taky nejspíš nebudou mít takové sklony, tak jsme zase u Neumanna."
     "Nezbývá nám nic jiného, než počkat, než zjistíme více. Navrhuji zapátrat v počítačích na základně a zeptat se samotného Strážce věčnosti."
     "A jak to navrhujete udělat, když se jím téměř neustále zabývají ti historikové?"
     Na to už odpověď nedostal. Náhle se kolem nich prořítil směrem zpět Jade. "Zapomněl jsem na antigravy," zavolal na ně a dál s ustaraným výrazem ve tváři spěchal na základnu. Kirk ho chvíli sledoval. "Jako kdybych se ho na to těsně před ochodem neptal..." zavrtěl nad tím hlavou a dál spěchal na pomoc zavaleným archeologům.
     Situace na místě nevypadala příliš dobře. Zhroutil se strop celé přední části a byly vidět i pokroucené zborcené opěry, které sem byly ráno umístěny. Těžké velké kamenné bloky zatarasovaly cestu ven. Zevnitř byl slyšet tichý vzlykot doktorky Rogersové. Sepek, Dutta a Rossi už se pokoušeli některé balvany odstranit, ale ty největší kusy, které nejvíce bránily volnému průchodu, stále zůstávaly. I Kirk se Spockem a McCoyem přiložili ruku k dílu, Marie se zatím snažila oba zasypané trochu uklidnit, hlavně Thelmu, která díky svému zranění neměla daleko k panice.
     "Potřebovali bychom nějakou páku," zhodnotil záhy Kirk. Podařilo se mu vyprostit ze sutin zkřivenou opěru. Přesto navzdory tomu byla aspoň trochu použitelná.
     Sepek se náhle zarazil a hleděl směrem k základně. Klopýtavým vrávoravým krokem se k nim blížil Kebawe a po čele se mu táhla zasychající krvavá stopa.
     "Odešel Strážcem," řekl slabým hlasem. "Neil odešel Strážcem." Pak upadl do milosrdného bezvědomí.

     3.

     O zhruba hodinu později už byli všichni zpět na základně. McCoy se s profesorkou Bernoldovou pečovali o zraněné, Sepek a Spock zpovídali Strážce věčnosti a zbytek se snažil - neúspěšně - navázat kontakt s Flotilou a Enterprise.
     Kirk celý otrávený zaklapl komunikátor a podíval se na McCoye.
     "Zase v tom lítáme, že Jime," odtušil z přítelova nenadšeného pohledu.
     Spock se Sepekem se vrátili. "Strážce potvrdil dobu, do které se profesor Jade vrátil. 1930. Zdá se, že vše měl již několik týdnů nachystané a jen přesně dolaďoval konkrétní den a hodinu."
     "Den jeho vstupu do minulosti pozitivně koreluje s datem úmrtí Edith Keelerové," doplnil Spocka Sepek.
     "Nejspíš ji zachránil. Stejně jako napoprvé tady McCoy," zauvažoval nahlas kapitán. "Musíme se znovu vrátit a zabránit mu v tom."
     "Kdepak, ty nikam už nepůjdeš," prohlásil kategoricky doktor. "Nikdo přece po tobě nemůže chtít, abys ji zase-"
     "Ne, Kostro, já musím být u toho. Musím dohlédnout na to, aby se to tomu syčákovi nepovedlo a aby dostal co proto. Když už má tu aroganci si zahrávat s osudy miliard životů..."
     "Kapitáne, se vší úctou, myslím, že doktor McCoy má pravdu. Jste v celé této věci až příliš osobně angažován."
     "I vy, Spocku? A nemyslíte, že Hvězdná flotila vzala tento aspekt v úvahu, než nás pověřila tímto úkolem?"
     "Hvězdná flotila zjevně očekávala, že agenta odhalíme jiným způsobem než tak, že nám uteče Strážcem do minulosti a bude vás nutit být znovu konfrontován se smrtí Edith Keelerové."
     "Pánové, nerada ruším vaši hádku, ale o jakém agentovi to tu mluvíte? Snad ne o Neilovi? A o jakém úkolu?" zeptala se profesorka Bernoldová, která podobně jako zbytek osazenstva základy začala chápat, že zde něco závážného nehraje. "Zjevně jste sem - jak vás tak poslouchám - nepřišli kvůli tomu, co nám Velitelství oficiálně sdělilo."
     Spock si mlčky vyžádal kapitánův souhlas a všem přítomným ozřejmil pravý důvod jejich pobytu zde, na Věčnosti. Když jej vyslechli, zapanovalo omráčené ticho. Nikdo nemohl uvěřit, že jejich kolega a vedoucí by mohl být neonacistickým agentem.
     "Vždyť na to vůbec nevypadal. A ke všem se choval vždy tak hezky, přátelsky, mile..." řekla za všechny Thelma.
     "Neřekl bych, že Amarova fraktura lebky je přátelským důkazem," opáčil Sepek.
     Tak tedy téměř za všechny.
     "Teď není čas na řeči o tom, jak se choval. Musíme jednat. A čím dříve, tím lépe." Kirk opravdu nehodlal ani v nejmenším ztrácet čas. Chtěl to vše mít co nejrychleji za sebou. "Spocku, kam přesně se Jade vrátil?"
     "Podle Strážce do 21.února 1930. To je dva dny před smrtí Edith Keelerové."
     "Jak konkrétně ji zachránil, to už asi nevíte, že?"
     "Strážce v tomto ohledu podává značně nejasnou odpověď. Je to nejasnost stejného druhu, s jakou se již zdejší vědci setkali při předchozím pátrání ohledně našeho pobytu v minulosti."
     "No dobrá, tak se budeme muset spokojit s tím, co známe. Oproti Jadeovi máme výhodu osobní znalosti prostředí a samotné události. Jade má jen zprostředkované informace a bude se muset teprve zorientovat. Na druhou stranu neznáme jeho plán, jak chce Edith zachránit. Možná se pokusí zlikvidovat naše předešlá já, možná jen přímo ovlivní samotnou nehodu. Tak jako tak, zcela jistě se bude aspoň z počátku pohybovat v okolí misie na Jednadvacáté. Takže ho musíme právě tam zajistit a znemožnit mu zásah do historie."
     "Kapitáne," promluvil potichu profesor Neumann, "možná, že jsme se zde všichni v Neilovi spletli, ale jedním jsem si jistý. Znám ho příliš dlouho na to abych věděl, že on není žádný chladnokrevný vrah. Jestli chce ovlivnit minulost - tedy spíše vzhledem k současnému stavu to, jak ji ovlivnil - se určitě obešlo bez ztráty na životech."
     "Jak moc jste si tím jistý?"
     Profesor kývl směrem ke Kebawemu. "Nezabil ho. Ta krvavá rána a fraktura přece nastaly až jako sekundární důsledek úderu hlavy o hranu stolu, ne samotného tupého předmětu o lebku. Jeho zranění je spíše nešťastnou náhodou, než cíleným jevem. Neil ho chtěl jen omráčit, ne zabít. Kdyby ho chtěl zabít, tak stejně jako my ostatní moc dobře věděl, že to jde i snadněji a jistěji a udělal by to. Sílu i znalosti na to měl."
     Kirk si jej několik sekund zamyšleně prohlížel. "Dobrá, profesore, vezmeme to v úvahu. Bohužel se však na to nemůžeme spoléhat. Rossi, Dutto, projděte Jadeovy věci a zjistěte, co chybí. A my, Spocku, bychom se měli patřičně připravit. Potřebujeme teplé oblečení, které by aspoň vzdáleně připomínalo tehdejší dobu, nemůžeme se tam objevit v uniformě. Profesore, nemáte tu něco takového, co byste nám mohl půjčit? Také budeme potřebovat nějaké jídlo. v misii samotné se nesmíme příliš zdržovat a na práci pro peníze a jídlo nejspíš nebude čas..."
     
     O čtyřiadvacet minut později se vrátili doktoři Dutta a Rossi se zprávou, že kromě oblečení a trochy jídla si s sebou profesor Jade neodnesl. Tedy ani nic, co by se dalo využít jako zbraň. To sice potvrdilo Neumannovu domněnku, nicméně to neznamenalo, že si zbraň neopatří až na místě.
     Kirk a Spock už stáli převlečeni a s drobným zavazadlem u Strážce a společně se Sepekem upřesňovali okamžik, do kterého by bylo nejvhodnější vstoupit. Konečně se na trikordéru rozblikala kontrolka. Až zezelená, je na čase skočit.
     Sepek začal odpočítávat. "Čtyři...tři...dva...jedna..."

     4.

     Únorový New York je přivítal nepříjemně studeným poryvem větru. Kirk se však otřásl ze zcela jiného důvodu. Přímo před sebou viděl to místo... Rychle se však vzpamatoval.
     "Kdy jsme dorazili?"
     "Zdá se, že jen několik hodin před Jadem," četl z trikordéru Spock. Vlněná čepice přes uši jej nepříjemně svědila, ale on to s přehledem ignoroval. "Navrhuji zůstat zde poblíž, abychom Jadea zajistili tak nejdřív, jak jen to bude možné. Při naší první návštěvě jsme se zhmotnili jen několik metrů od tohoto místa. Přesně to bylo tady," ukázal na nedalekou stěnu výklenku, na níž byly vylepeny křiklavé plakáty o jakýchsi boxerských zápasech.
     "Ano, Spocku, vzpomínám si-" Náhle jej Spock strhl do zasunuté boční uličky. Záhy i on poznal důvod. Ze dveří protější misie právě vyšla jejich minulá já za prací.
     "Na tohle si budeme muset ještě větší pozor, než jsem čekal," prohlásil Kirk, zatímco si rovnal kabát.
     Čekali mnoho hodin, až do svítání následujícího dne. Jade stále nikde. Procházeli okolí a přilehlé ulice, ale marně.
     "Spocku," zeptal se poněkud promrzlý a unavený kapitán, "je možné, že se objevil někde jinde na Zemi? Nebo že náš předchozí odhad o čase jeho příchodu byl mylný?"
     "Obojí přirozeně možné je, ale na základě našich předchozích zkušeností a propočtů vysoce nepravděpodobné."
     "Tak kde tedy je?"
     "Stále se ještě nacházíme v chybové toleranci. Do jejího překročení zbývá čtrnáct minut a čtyřicet sedm sekund."

     Do překročení limitu zbývalo osmnáct sekund, když ze svého úkrytu viděli, jak se Jade z ničeho nic vynořil ze stěny. Dokonale zapadl mezi ostatní lidi a téměř jim zmizel. Sledovali jej. Opravdu si nejprve pozorně obhlédl oblast kolem misie, pak se ale téměř najisto vydal směrem, kterým oni předtím nikdy nešli. Šel k jakýmsi skladům či překladišti poblíž doků. Z areálu čas od času vyjelo nákladní auto. Kirk se Spockem okamžitě poznali, že jedno z nich muselo být to, co způsobilo - či způsobí - onu nehodu. Jade zašel dovnitř. Tam jej následovat nemohli, hrozilo by, že by je odhalil a utekl. Obešli proto vachrlatý dřevěný plot a přiblížili se k Jadeovi tak blízko, co jen plaňky plné třísek dovolily. Zkrze mezery viděli, jak se za jedním z náklaďáků přilbížil zezadu k řidiči. Vytáhl z kapsy hyposprej. Omráčil jej a naložil dozadu na korbu. Vše proběhlo velmi rychle, velmi potichu a velmi nenápadně. Potom, jako by se vůbec nic nestalo, zašel za nejbližším dalším řidičem a ptal se po šéfovi. Byl odkázán dovnitř jedné z budov.
     "Co myslíte, že chystá, Spocku?" Kirkovi se tohle zamlouvalo stále méně a méně. Místo toho, aby Jadea odchytli co nejdříve, prakticky hned jak se objevil, nahání jej všude možně. A navíc se zdálo, že když pátrali na základně po věcech, které si s sebou Jade odnesl, některé "maličosti" přehlédli. Jako třeba hyposprej. Které jiné rádoby detaily přehlédli?
     "Je celkem pravděpodobné, že se pokusí získat místo řidiče, kterého před chvílí učinil indisponovaným."
     "Je to ten řidič, co způsobil nehodu?"
     "To nemohu potvrdit, nicméně logika věci nasvědčuje tomu, že ano. Profesorovi Jadeovi se nejspíše podařilo zjistit identitu onoho řidiče. Jestliže jej nahradí, může nehodě předejít. Buď vůbec nevyjede nebo vyjede se zpožděním. Rovněž je možné, že na inkriminovaném úseku silnice zpomalí a bude s to včas zabrzdit nebo-"
     "To stačí, Spocku. Myslím, že chápu, jaké možnosti to poskytuje." Potlačil zívnutí a promnul si oči. Začala na něj doléhat únava. "Jenže... co když nehodlá zaujmout jeho místo? Vždyť ani nevíme, na jak dlouho jej omráčil. Co když jej jen šel nahlásit, že je mimo? Mohl by tak dostat výpověď, nahradil by jej jiný řidič a ten-"
     "- a ten by, se vší úctou, kapitáne," skočil mu Spock zcela proti svým zvykům do řeči, "mohl, ale také nemusel nehodě zabránit. Nikdo jiný kromě profesora a nás zde neví, že by si měl na Jedenadvacáté ulici dávat zvláštní pozor na chodce. Myslím, že tohle riskovat nebude."
     "Jste si tím jistý?"
     "Jistota je luxus, který si my vědci nemůžeme dovolit. Jistý si tudíž přirozeně nejsem. Mám všal za to, že profesor bude postupovat v dané situaci nanejvýš logicky."
     "To sice může, ale co když to místo nedostane?"
     Spock povytáhl obočí a Kirk pokračoval. "Kde máme jistotu, že když zneschopní jednoho řidiče, tak najmou nového místo aby dali přesčas někomu z jejich stálých zaměstnanců?"
     Než mu na to mohl jeho první důstojník odpovědět, Jade se spolu s vedoucím skladu vynořil ze dveří a potřásali si spokojeně rukama. Vedoucí mu pak předal desky s rozpisem jízd a nákladu.
     "Tohle ať tu máme ještě během dopoledne, konzervy pro Shimana ať dorazí do tří. A ještě..." Zatímco poslouchali skladníkovu instruktáž, Spock se na kapitána významně, leč bezvýrazně, díval. Když Jade nastoupil do auta a odjel, Kirk uznal svou porážku. "No dobrá, tak tedy máme jasno, co má dělat a kdy."
     "Bude téměř neustále na cestách. Dovoluji si navrhnout, abychom počkali do zítřka, do 18:00, kdy zde bude nakládat naposledy před nehodou. Musíme jej přimět, aby se opravdu stala."
     Kirkův unavený mozek pomalu zpracoval tuto informaci. "Takže jej musíme donutit, aby zabil Edith Keelerovou. A jestli jej nedonutíme? Budeme řídit sami a sami ji zabijeme?"
     "Pokud nám profesor nedá jinou možnost, pak ano."

     Pomalu se vraceli k misii.
     Spock jen obtížně chápal rozpoložení svého kapitána. Ač jej znal nejlépe ze všech lidí (kromě své matky), některé věci mu neustále unikaly. Například nyní. Zjevně se zlobil, a to i na něj samotného. Vzhledem k okolnostem by u člověka spíše očekával smutek, než vztek. Evidentně se musí ještě o lidech, a svém kapitánovi především, hodně co učit, má-li s nimi lépe vycházet.
     Kirk byl opravdu dost naštvaný. Na Jadea, na Spocka, na celý vesmír, který ho uvrtal do této situace. Sotva jakž-takž přijal myšlenku, že znovu musí zabránit záchraně ženy, kterou miloval, tak se dozví, že nejen že musí zabránit jejímu přežití, ale že ji možná bude nucen i sám zabít.
     Už pomalu byli na místě. Pár vchodů od misie bylo místo, kde před třemi lety bydleli. Nebo vlastně bydlí i dnes. Spock jej ujistil, že jejich minulé protějšky jsou již venku za prací a nevrátí se dříve jak za deset hodin. Dost času, aby si mohli odpočinout. Hlavně kapitán. Spock věděl, že se pořádně nevyspal od té doby, co přišla na Enterprise ona zašifrovaná zpráva. Nebylo se proto co divit, že sotvaže za sebou zavřeli dveře, Kirk sebou plácl na postel a usnul.
     Spocka potřeba spánku ani zdaleka netížila. Vlastně vůbec. Snědl několik soust z jejich zásob a posadil se k obvodům, které jeho minulé já sestavovalo. Porovnával současný stav s tím, co si pamatoval, že tehdy dnes našel po svém příchodu. Bylo zde několik odlišností. Nedotažený šroubek, samovolně uvolněný drát, který přerušil kontakt... drobnosti, které tehdy nezaznamenal, ale teď tu byly. Ačkoliv prvoplánově měl úmysl zde nic nepozměnit, aby si toho jejich minulá já nevšimli, zde musel zasáhnout. Byl si totiž zcela jist, že po svém návratu byl přístroj v takovém pořádku, v jakém se domníval, že jej zanechal, ne v tomto. Udělal tedy oněch pár změn, aby pak našel obvody ve stavu, v jakém si pamatoval. Pak se věnoval studiu údajů z trikordéru, které zaznamenal za posledních několik hodin. Znovu zkoumal Jadeův časový rozvrh jízd a úkolů a snažil se naplánovat optimální postup.

     O deset hodin a dvanáct minut později seděli na venkovních schodech do sklepení misie a čekali, až minulý Spock naposledy toho dne přiloží do kotle a odejde. Kirk přitom žvýkal bez chuti svou večeři. Přemýšlel o možnostech, které se mu nabízely.
     Strašně moc si ji přál znovu vidět, ale nevěděl, jestli je to správné. Pro něj, pro ni, pro historii. Dokonce jej napadlo, jestli ji už nevyhledal Jade a nevaroval ji. Jenže podle Spocka, který během jeho spánku navštívil znovu sklad, se profesor drží rozvrhu, který mu byl dán. Jako by se snažil do historie zasáhnout jen úplně minimálně.
     Celé mu to připadalo absurdní. Jade se snaží nepozměnit minulost, až na jeden jediný detail. Detail, který tak fatálně ovlivní vývoj celé Země a potažmo i Galaxie. Jako by snad na doručení nějaké konzervy visel osud tak, jako na Edithině životě. No a proč vlastně ne? Kdo by to kdy řekl, že bude historie záležet na nějaké sociální pracovnici? Tak proč ne i na konzervě?
     Spock dal znamení, že vzduch je čistý. Vešli do kotelny, která měla být jejich úkrytem tuto noc. Kirk však byl jak na trní.
     "Kde má Jade trávit noc?"
     Spock, který již znal Jadeův rozvrh z paměti, odpověděl takřka okamžitě. "Aby stihl splnit všechny úkoly, nezbude mu nic jiného, než přespat na méně než pět hodin v nějakém motelu či odpočívadle na cestě z Philadelphie."
     To jej příliš neuklidnilo. Přecházel po místnosti jak lev v kleci. "Co když se Jadeovi podaří někde nahnat čas a ve vytvořeném volnu varovat Edith? Co když ji už varoval? Vy jste ho přece viděl jen ve skladu, nemohl jste jej kontrolovat v průběhu celého dne."
     "To sice nemohl, ale považuji za krajně nepravděpodobné, že by ji profesor osobně vyhledal a varoval."
     "Hmm," řekl neurčitě Kirk. "Asi by vážně bylo divné, kdyby za ní přišel a řekl jí, aby si při přecházení přes silnici dávala pozor. Nejspíš by jej měla za blázna..."
     Udělal ještě několik koleček. Pak popadl kabát, který před chvílí ze sebe sundal a znovu si jej oblékl. "Možná, že ji Jade nevaroval. Ale pro všechny případy budu varovat já ji před ním. Co kdyby..." Dopl poslední knoflík u krku a odešel. "Musím ji prostě vidět," dodal pro sebe venku.

     5.

     V boční uličce byla tma. Vítr, který se před chvílí zvedl, se mu nepříjemně dral pod kabát. Podíval se vzhůru. v celém domě svítilo několik oken, ale on si byl jistý, které z nich je to správné. Vylezl po požárním žebříku do druhého patra. Plošina záhy končila a dál vedla jen úzká římsa. No co, nemůže to být horší než šplhání po skalách. A odměna je za to příliš vysoká. Musí ji vidět, musí ji varovat před mužem, který jí vlastně chce zachránit život. Tedy aspoň si namlouval, že tohle je ten důvod, proč to podniká. Nesmí ale k ní hlavním vchodem. Riskoval by, že by potkal sám sebe.
     Pomalu a opatrně se sunul kupředu. U okna se římsa rozšiřovala a umožnila mu dřepnout si.
     Sklo bylo zamlžené, ne však poblíž okenního rámu, kde popraskaný tmel nezajišťoval dostatečnou izolaci. Nahlédl tedy tímto průzorem dovnitř. Dech se mu zatajil. Konečně ji spatřil. Živou a krásnou, přesně jak si ji pamatoval.
     Ležela ve vaně s horkou vodou a četla si nějakou knihu. Z vlhké rozpálené kůže jí podobně jako z vodní hladiny stoupala pára, která ulpívala všude kolem. Pěna na vodě vypovídala o tom, že v ní pobývala aspoň půl hodiny. Zbyly z ní totiž jen řídké chuchvalce, které dále po bublinkách praskaly a mizely. Díky nim mohl skrz vodu zahlédnout aspoň z části její křivky.
      v duchu se okřikl. Přišel sem jednat, ne ji šmírovat.
     Už už chtěl zaklepat, když tu si všiml titulu knihy: Jules Verne - Ze Země na Měsíc. Tak odtud bere tu svou víru v budoucnost? Pak si ale uvědomil, že ve skutečnosti neví o obsahu oné knihy více, než vypovídá její titul. Kdo ví, třeba není ve skutečnosti tak optimistická.
     Konečně zaťukal na sklo.
     Překvapeně vzhlédla od knihy. Vůbec se nebála, ačkoliv nebylo obvyklé, aby někdo klepal na okno nejméně šest metrů nad zemí. Odložila knihu na stoličku u vany a natáhla se po ručníku.
     "Edith, prosím otevřete mi. Tady Jim Kirk."
     Edith se ve vaně přiblížila k oknu, za kterým seděl, ale pak se zarazila. "Můžete mi pane Kirku sdělit jediný důvod, proč bych to měla udělat? Nebo je snad u vás normální navštěvovat ženy oknem do koupelny? Zvláště když si právě dopřávají koupel?"
     Kirk se ušklíbl nad jejím dobráckým plísněním i nad tím, že přece jen uvolnila západku a umožnila mu tak vejít dovnitř.
     "Věřte mi, Edith, že to rozhodně mým zvykem není," říkal omluvně, když za sebou zavíral okno. "Jenže okolnosti mě k tomu donutily."
     "Ach skutečně, pane?" řekla schválně naivním hláskem, ze kterého bylo jasné, že mu nevěří ani slovo. Přitom se snažila, aby zbytek pěny zakryl aspoň to nejnutnější. Ocenila, že se Kirk snaží stát zády k ní. Tento muž opravdu nepatřil do prostředí, kde bída a absence dobrých mravů byly na denním pořádku.
     "Přišel jsem vás varovat. Zjistil jsem, že jeden muž se vás pokusí během následujících dvaceti čtyř hodin zabít." Co na tom, že tím mužem musí nejspíš být on nebo Spock...
     "Pane Kirku, už jednou jsem vám přece řekla, že lež není ten-"
     "Sakra Edith, zkus mi aspoň pro jednou věřit!"
     Prudkost i zoufalství v jeho hlase ji zarazili. I bolestivý pohled, s jakým teď na ni upřeně hleděl.
     Všiml si, že se ho lekla i toho, jak se přitom stále snaží krýt svou nahotu. Dřepl si k ní a omezil tak svůj výhled. Opřel se o vanu, vztáhl ruku k její tváři. Když se nezdálo, že by se chtěla odtáhnout, pohladil ji.
     "Chtějí tě zabít..." šeptal. Ne zabít. Obětovat dějinám. Aby vše bylo, jak má být. "...a ty se tu chceš hádat o pravdomluvnosti."
     "Kdo..." selhal jí hlas, "kdo mě chce zabít?" Kdo by ji chtěl zabíjet? Vždyť nikdy nikomu nic neprovedla. Připadalo jí to absurdní. Přesto bylo z Kirkova projevu více než jasné, že to myslí vážně. A jako blázen rozhodně nevypadal.
     "Neil Jade. Muž středních let, nenápadný, po matce má ze čtvrtiny indiánskou krev."
     Zamyslela se. "Myslím, že jsem tu nikoho takového neviděla. Vy ho snad znáte?"
     Přikývl. "Proto jsem teď tady. Musím mu zabrátnit v jeho plánech."
     "Chcete mě před ním ochránit?"
     Nechápala jeho podivné mlčení.
     "Je snad přirozené, že... chceme chránit to, co milujeme," vysoukal ze sebe nakonec stísněně. Tohle jí předtím neřekl. Nebylo mezi nimi víc než pár polibků.
     A ona se teď na něj tak zkoumavě dívá a netuší, že je znovu v pokušení za ni dát všanc celý vesmír, minulost i budoucnost.
     "Odkud jste, Kirku?" On sem přece nepatří, to ví přece už od začátku... Ale pak tedy kam?
     "Co kdybych byl pro tebe aspoň pro dnešní večer Jim?"
     "VY navrhujete MĚ tykání?" urazila se naoko. "No dobrá," souhlasila nakonec milostivě. "Ale až poté, co mi řeknete, odkud jste. Vy nepatříte do tohoto světa, ani váš přítel ne. Jako byste celý život oba žili v nějaké pohádce a celé tady toto pro vás nebylo nic víc než jen bláznivé dobrodružství."
     "Moc čteš verneovky-"
     "Nečtu. Tahle je má první!" Z čeho se jí tu teď snaží obvinit? A přesto... ten jeho pohled... Jako by nechtěl, aby se dál ptala.
     "Jsem jen obyčejný muž z Iowy, co se hříčkou osudu dostal příliš daleko od domova."
     Proč jí neříká celou pravdu? Proč jí stále něco tají? "A co Spock?"
     "Ten je na tom podobně."
     Znovu. "Dobrá, Jime Kirku, nebudu se už dál ptát. A nyní, jestli dovolíte, ráda bych se osušila."
     "Tady tímto?" ukázal pochybovačně na ručník, který si tiskla na hrudník, ale který byl už zcela nasáklý vodou.
     Zčervenala. "Tedy... tímto vskutku ne. Podal byste mi prosím jiný? Najdete ho v komodě v pokoji, ve spodní zásuvce."
     Během několika sekund byl zpátky. k jejímu nemilému překvapení jí však ručník nechtěl dát. Místo toho jej natáhl rozprostřený před sebe a čekal, až vstane. "Neboj se, nebudu se dívat."
     Vskutku, oči měl zavřené. Po chvíli váhání se tedy odhodlala.
     "Proč jsem to měla čekat," komentovala fakt, že ji sice zabalil do ručníku, ale tím ji i sevřel v náruči a už nepustil.
     "Slíbil jsem, že se nebudu dívat, ne že nebudu sahat."
     "Víte, že se chováte jako hulvát, Kirku?"
     "Řekni, že se ti to nelíbí a já tě pustím." Místo objetí ji vzal do náruče a držel stále nad vanou.
     "Nedáváte mi právě na výběr."
     "Nedělej předčasné závěry. Jen čekám, až trochu okapeš. Nechceš přece pod sebou dělat loužičku."
     "Tak to už stačilo. Pusťte mě. Na zem a pomalu," zdůraznila pro jistotu.
     Opatrně ji tedy spustil. Dál ji však objímal. Cítil příjemnou vlhkou vůni jejích vlasů i rozpálenost její kůže. Chtěl ji takto držet navždy. Možná i víc, než jen držet... Zkusmo ji políbil do vlasů. Když se zdálo, že nic nenamítá, políbil ji na tvář a pak na ústa.
     Edith vždy učili, že když se k ní muž zachová tak, jak se právě chová Kirk, má mu dát facku a co nejrychleji utéct pryč. Jí se ale nechtělo udělat ani jedno z toho. Chtěla spíš... Zalekla se té hříšné myšlenky. Už jednou jí podlehla a Bůh vzal za to jejímu snoubeneci život. Aspoň tak jí to vysvětlil kněz při zpovědi. Nechtěla něco podobného prožít znovu, dokud to nebude v očích Božích zcela v pořádku.
     Odstrčila Kirka od sebe. Asi mnohem rázněji, než původně zamýšlela, protože zjevně zcela překvapený sebou plácl s pořádným šplouchancem do vany.
     "Stačilo říct ´ne´," řekl rozčarovaně a místo romantiky uvažoval, jak teď půjde v mokrém oblečení ven, aniž by dostal zápal plic. Zápal plic, který by mohl zkomplikovat splnění jeho úkolu... Sakra! Tohle je přece příšerné! Měl by co nejrychleji odejít, měl by - Cosi jej přimělo, aby se na ni podíval.
     Stála nad ním, ručník si tiskla k tělu. Byla překvapena jím, byla překvapena sebou. Toho muže přece znala jen pár dnů a nic o něm nevěděla. A přesto byla více než ochotna, ne, přímo toužila! po tom, aby ji dál objímal a líbal a... miloval.
     Vstal z vany, voda z něj jen crčela. "Edith... někdo rozhodl, že máš zítra zemřít a to je něco, co zoufale nechci, aby se stalo. Nepopírám, že právě teď po tobě toužím, ale jestli chceš, odejdu. Chtěl jsem tě jen varovat před tím člověkem."
     Přistoupila těsně k němu. Začala mu sundávat kabát. Poněkud nezvyklý kabát ze zvláštního materiálu a střihu, jaký dosud neviděla. Nepozastavila se však nad tím. Vše ohledně tohoto Jima Kirka bylo nezvyklé. "Kam by jsi chodil, pro dnešní večer Jime?"
     Takže aspoň jednu jeho nabídku akceptovala.
     "Určitě by jsi zase odešel oknem a dřív než by ses dostal dolů, prochladl bys." Začala mu rozepínat košili. "Měl by sis všechno tohle oblečení sundat, aby stihlo do rána uschnout."
     Vzal její dlaně do svých a nezdálo se, že by je chtěl jen tak pustit.
     "Navíc..." Proč je najednou tak obtížné mluvit, když se na ni dívá? "...když už jsem se vykoupala..." Políbil ji. "... nenechám přece na sebe sahat někoho, kdo tak neučinil."

     Stále ještě trochu zadýchaní se drželi v náručí a hleděli si navzájem do očí. Pak se Edith začala smát.
     "Co se děje?" zeptal se trochu zmateně, leč s úsměvem.
     Zavrtěla hlavou. "Vlastně nic. Jen jsem si představila otce Johna, až k němu půjdu ke zpovědi a řeknu mu, jak jsem dnes v noci zhřešila s neznámým cizincem. A jak moc se mi to líbilo."
     Smutně se na ni usmál. "Tak to jsem rád."
     Všimla si, že on není ani zdaleka tak šťastný jako ona. "Jime, co je to s tebou?"
     Pořádně ji k sobě přitiskl a políbil. "Nic se mnou není."
     "Máš starosti," nedala se odbýt.
     "Jen kvůli Jadeovi. Ten člověk je blázen. Ty si ale starosti nedělej. Prostě se mu jen snaž vyhnout."
     Pohladila jej po tváři. "Dobrá, budu se snažit." Ať už Jim Kirk říkal cokoliv zvláštního, už jí to tak nepřipadalo. Už si totiž byla jista, že tenhle muž není tím, zač se vydává. Jeho přítel mu říká "kapitáne", jeho oblečení, včetně toho spodního, je tak kvalitní a tak nezvykle šité, jeho historky a slova a projev jako celek vůbec nesedí do žádného prostředí, které znala.
     "Jime, řekneš mi další bláznivý příběh, jako ten o básníkovi z levé hvězdy v pásu Oriona?"     
     "Máš asi hodně ráda fantastické příběhy z budoucnosti, že?" usmál se.
     Pokrčela nad tím pobaveně rameny. "Budoucnost se zdá jako skvělé místo pro život."
     "Hm, budoucost..." Ona žádnou nemá... "Sníš o tom, že se lidstvo dostane na Měsíc, že využije sílu atomu a vymýtí chudobu.
     "Přesně tak."
     "A co by jsi řekla na to, že se lidstvo dostane dál, než jen k Měsíci a síle atomu? Ve svých úžasných hvězdných lodích se odvážně vydá hluboko do vesmíru, ke vzdáleným hvězdám a jejich planetám a tam potká život v nesčetnějších formách, než tady na Zemi. Inteligentní bytosti, které jsou lidem podobní nebo naopak zcela nepodobní. A s některými si budou lidé rozumět natolik, že budou mít společné potomky, s jinými budou válčit-"
     "Válčit? Proč válčit? Cožpak lidstvo nevymýtí i války?"
     "Lidstvo ano, ale pokud tak neučiní i jiné rasy v galaxii, pak tu válka v té či oné podobě bude stále."
     "To nezní moc povzbudivě."
     "To jistě ne, ale měli bychom se na to dívat aspoň trochu realisticky."
     Políbila ho. "Na fantastické příběhy z budoucnosti?"
     Oplatil jí to. "Na to, že se lidstvo sice změní, ale některé věci zůstanou."
     Další polibek. "Například?"
     A další. "Například láska."
     Tentokrát trvalo dlouho, než se jejich ústa opět oddělila. Edith se toho nemohla stále dost nasytit. Její snoubenec byl velmi milý člověk, milovala ho, ale když se tehdy milovali, necítila ani z poloviny to, co cítila dnes s Jimem. Touhu, vášeň, rozkoš... prostě všechny ty zapovězené věci. A to zejména, když dělal ty nejnestoudněšjí věci, jako třeba jazykem... tam dole... Teď ji jen líbal, ale i tak měla pocit, jako by dělal mnohem víc. Celé tělo jí zalévalo příjemné horko.
     Tak takové to je s mužem z budoucnosti? napadlo ji náhle. Pak se ale nad tím v duchu usmála. Tím by se sice lecos vysvětlilo, ale byl to nesmysl. Ona sice je možná dle některých až moc velký snílek, ale rozhodně není blázen.
     "Pověz mi, jak to, že to všechno tvrdíš s takovou jistotou?" zeptala se, když opět mohla mluvit.
     Neodpovídal a jen se na ni divně díval.
     "Víš, kdybych nevěděla, že to je nesmysl, skoro bych i řekla, že jsi v té budoucnosti byl."     
     "Chtěla jsi přece, abych ti vykládal bláznivé příběhy. Tak tady je máš."
     "No ano, to vskutku mám," uznala s úsměvem. "Pověz mi ještě něco víc. Třeba o lidech, kteří cestují ke hvězdám."
     Kolik toho může říct? Dost možná, že vše. Jen ne to, že vše, co řekl či řekne o budoucnosti bude - pokud se jejich úkol zdaří - pravda. "Lidé nejprve vymyslí jednoduché a pomalé lodě. Díky nim ale poznají, že nejsou ve vesmíru sami a to je povzbudí k dalšímu vývoji a výzkumu. Až za takových tři sta let vyrobí krásnou, rychlou a silnou loď, křižník. Vlajková loď Hvězdné flotily Spojené federace planet. Pojmenují ji Enterprise a sloužit na ni bude pro každého velkou výsadou. Jejím kapitánem může být jen ten nejlepší. Ale jako každý velitel i kapitán Enterprise záhy pozná, že taková služba přináší s sebou vedle radosti a naplnění i nesmírnou zodpovědnost a osamění."
     Když mluvil o kapitánovi Enterprise, mimovolně si představovala jeho ve slavnostní námořnické uniformě. Moc mu slušela. "Zvláštní. Tvé příběhy zní vždy z počátku tak povzbudivě, ale pak je zakončíš smutně. Jako by jsi byl sám oním osamělým kapitánem. Vlastně - proč ne? Spock ti tak přece beztak říká..."
     Na chvíli se zarazil, ale opravdu jen na chvíli. "James T. Kirk, kapitán hvězdné lodě Enterprise. No... to opravdu vůbec nezní špatně," snažil se to obrátit v žert.
     "Ne, to opravdu nezní. Naopak," řekla vážně. "Mám pocit, že tohle je to jediné, co k tobě opravdu sedí. Ty jsi totiž ledaským, ale rozhodně ne tím, za koho se vydáváš. Nejsi Jim Kirk, námezdní dělník."
     "Kdybych byl kapitánem hvězdné lodi, musel bych být z budoucnosti."
     "A proč ne? Třebas jen pro tuto noc... Ta už je přece sama o sobě tak bláznivá! A ty jsi tak jiný, tak zvláštní. Tak proč by jsi nemohl být i kapitánem z budoucnosti? Osamělým kapitánem..."
     "... který cestoval napříč staletími, aby našel svou lásku?"
     Přikývla.
     "Edith, jsou chvíle, jako třeba právě teď, kdy jsem ochoten pro tebe udělat cokoliv a být kýmkoliv." Třeba i chudým dělníkem.

     Spala. Sledoval její tvář v slabé záři starší noční lampičky. Přes čelo jí spadalo několik neposedných pramenů vlasů. Políbil jí jemně na ústa, opatrně, aby ji nevzbudil. Za hodinu bude vstávat, nechtěl, aby byla poslední den svého života unavenější, než už beztak po jejich milování bude. Vždyť to jsou sotva dvě hodiny, kdy mu příjemně vyčerpána rozkoší usla v náručí.
     Nechtělo se mu od ní pryč, ale věděl, že nic jiného mu nezbývá. Oblékl si stále ještě mírně vlhký kabát a odešel do ztichlé noci.

     6.

     Spockovi, ač se nikdy o takovéto záležitosti nestaral, bylo naprosto jasné, jakým způsobem jeho kapitán strávil s Edith Keelerovou noc. Když pominul samotnou pravděpodobnost tohoto jevu na základě znalosti jeho povahy, potvrdil mu to nepřímo sám Kirk krátce po svém návratu. Zkroušeně se posadil ke kamnům, ve kterých ještě doutnaly uhlíky a zadumaně hleděl do jejich červenavé záře.
     "Když tehdy přecházela silnici," řekl po chvíli, "nedávala pozor." Promnul si ruce, které byly nečekaně studené. "Celý život prožila tady a přesto si nedala pozor. Trochu neobvyklé, na dívku z města, že, Spocku?"
     Ten pokrčil čelo, když sledoval směr jeho úvahy. "Dívala se na naše uvítání s doktorem McCoyem. Byla zjevně překvapená a udivená z toho, že se známe. Právě to mohl být důvod její nepozornosti."
     Kirk zavrtěl hlavou. "Málem upadla na schodech, po kterých chodila dnes a denně. Když jsme poprvé přecházeli silnici, málem skočila pod jakési osobní auto a jen díky tomu, že jsem ji strhl zpět, se tak nestalo. A pak, při cestě zpět..." polkl, bál se, že by ho zradil hlas. "Nedávala si pozor, byla... nesoustředěná. Teď už vím proč." Mírný úsměv v jeho tváři byl plný smutku. "Moc toho nenaspala. Nebo nenaspí? Zblázněný čas. Kdo se v tom má vyznat...?" Povzdechl si. "Unavil jsem ji, způsobil její nepozornost. Aniž bych to předtím věděl a aniž bych to teď úmyslně zamýšlel. Prostě se to jen tak stalo a přitom to vše do sebe zapadá, jako by to někdo vše naplánoval do nejmenšího detailu. Osud si s námi, Spocku, někdy prapodivně a krutě zahrává."
     Spock si s ním po několika sekundách zdvořilého ticha dovolil nesouhlasit. "Sám jste přece několikrát řekl, že osud je takový, jakým si ho uděláme, kapitáne." Pak se ale rozhodl na toto téma dále nepokračovat a odvést Kirkovu mysl od trudných myšlenek. Přisedl si vedle něj a ukázal mu trikordér. "Za dnešní den jsem si dovolil v okolí misie nastřádat některá data o této době. Věřím, že to pomůže při objasnění jistých nejasností. Při naší předchozí misi jsme neměli pro toto čas, ale nyní se zdá, že jej máme relativně dost. Do doby, kdy se budeme muset odebrat k překladišti za profesorem Jadem, zbývá čtrnáct hodin a třicet osm minut. Doporučuji je využít ke sběru dalších informací."
     Kirk si jen s pramalým zájmem prohlédl přehled doposud získaných dat, který se zobrazil na displayi trikordéru. Složení atmosféry, stupeň industrializace, současné sociální poměry po pádu New Yorkské burzy... nic z toho pro něj nemělo význam. Musel ochránit svou časovou linii, ale cena za to byla stále vyšší, až se bál, že to neunese.
     Stále slyšel její výkřik zanikající ve skřípotu brzd. Stále slyšel, jak roztouženě šeptá jeho jméno. Viděl nechápavý výraz v jejích očích, když naposledy přecházela, její ústa, jak z nich vycházel rozechvělý tichý sten rozkoše.
     Vrátil Spockovi trikordér a dál hleděl do temně rudé záře z kamen. v očích mu pálely slzy, ale zapověděl si, aby ukápla byť jen jediná.

     7.

     Jade si spokojeně dopřával hrnku kávy. Sledoval přitom, jak je jeho auto plněno dřevěnými bednami. Tentokrát do svého cíle dorazí včas a lidstvo bude spaseno díky Andělu chudinských čtvrtí, jak novináři překřtí Edith Keelerovou. Díky ní převezme nadvládu nad světem nacistická ideologie, která nedopustí, aby se lidstvu stalo to, co bylo za posledních pár desetiletí v jeho čase tak zjevné.
     Dopil poslední hlt, auto bylo téměř naloženo. Vrátil hrnek usměvavé staré ženě, manželce zdejšího vrátného a šel podepsat papíry o převzetí nákladu. Když se pak blížil ke své kabině, aby nastoupil, někdo mu zastoupil cestu.
     Ty boty odněkud zná!
     "Profesore Jade," oslovil ho ten vyšší z nich.
     "Spocku, kapitáne," odpověděl pokývnutím zdvořile na pozdrav. Ale uvnitř byl poněkud nepříjemně překvapen. Nečekal, že by ho byli schopni najít. Na druhou stranu měl s tím počítat. Kapitán Kirk i Spock měli se Strážcem věčnosti své zkušenosti. Navíc se od svého kontaktu dozvěděl, že po něm jdou a proto tedy musel jednat rychle a rychle se přesunout. Možná to uspěchal až příliš. Měl si s sebou přece jen vzít nějakou zbraň...
     "Edith Keelerová musí zemřít."
     Říkal to Spock, ale Jade při tom hleděl na kapitána a jeho tvář s pohřebním výrazem.
     "Ne. Musí žít. Je to nutné pro lidstvo. Aby přežilo a vzkvétalo, musí přežít a vzkvétat i ona."
     "Jestli přežije, Spojené státy americké zdrží svůj vstup do druhé světové války a Hitler zvítězí. Svět bude ovládán nacistickou ideologií, zemřou miliardy lidí v rasových čistkách, miliardy upadnou do otroctví. Mezi nimi i vaši předkové."
     Dál ignoroval Spocka a mluvil jen ke kapitánovi. "Tváří tvář setkání s mimozemskou inteligencí se to změní. Nacismus v čisté podobě neobstojí zkoušku časem a transformuje se. Nebude už záležet jen na árijské rase, jen na lidské rase jako takové. Nedopustí, aby lidstvo degradovalo své geny a mísilo se s mimozemšťany. Nedopustí, aby se rozmělnilo, aby bylo pohlceno agresivnějšími cizorodými genetickými prvky." Pohrdavě přitom pohlédl na Spocka. "Ty jsi jen důkazem toho, že už to začalo, kříženče." Pak se od něj zase odvrátil a už na něj nepohlédl. "Copak to nechápete, kapitáne? Musíme zachránit lidstvo, musíme mu dopřát dostatek životního prostoru pro jeho rozvoj. Vždyť má přece takový potenciál!"
     Přirozeně, že nečekal, že by Kirka ihned přesvědčil, ale ani nečekal, že ho kapitán vezme pod krkem a vztekle přitlačí ke karoserii jeho náklaďáku. "Na takový kecy ti kašlu, Jade! Kdo si sakra myslíš že seš, že si dovoluješ zahrávat si s osudem lidstva?!" Znovu s ním udeřil o auto, až to zadunělo. Jeho hlas byl pak tichý. Zlověstně tichý. "Jak si dovoluješ mě znovu postavit před volbu mezi jejím životem a zbytkem vesmíru?" Další rána byla ještě hlasitější a Spockovy citlivé uši zachytily i další zvuk: praskající kost. Jade se následně sesunul na zem.
     Spock k němu přiklekl a zkontroloval životní funkce. "Je v bezvědomí."
     Kirka to ale nezajímalo. Dřív než mohl Spock cokoliv namítat, nastoupil do auta a byť trochu trhaně, odjel.

     8.

     Znovu proklínal celý vesmír a čas. Vlastně měl pocit, že vyjma několika krátkých okamžiků s Edith to dělal celých několik posledních dní.
     Řídil, ani raději nevěděl jak. Postupně si zvykl, jak má přidávat plyn a jak brzdit, vlastní řízení směru a orientace v dopravě byla v podstatě stejná jako v jeho době. Pravda, neobjevil kouzlo řazení rychlostí, ale u tohohle starého auta a v takovém provozu to stejně nehrálo roli.
     Za nemalého hluku motoru se blížil k Jednadvacáté. Srdce mu tlouklo zběsilou rychlostí. Nemohl uvěřit tomu, co právě dělá.
     Byla tak plná života a víry v budoucnost. Ale ona žádnou budoucnost nemá! Žádnou nemá...
     Kolikrát jej jen tato myšlenka napadla za posledních pár hodin? Nevěděl. Vlastně na to myslel neustále. A teď byl dohnán až k tomu, že ji musí sám zabít. Nenáviděl, když musel někoho zabít, zvláště kvůli jakémusi neurčitému vyššímu důvodu. Jenže teď onen vyšší důvod byl sakra určitý. A kvůli němu musel usmrtit ženu, kterou miloval.
     Vztekle sešlápl plyn až na podlahu. Motor zařval, ale Kirk to nevnímal, stejně jako jen nepatrnou změnu rychlosti. Támhle je poslední zatáčka...
     Věděl, že musí udělat cokoliv, aby zemřela. A přitom by nejraději udělal cokoliv, aby žila.
     Zahnout doprava. Měl pocit, že se málem v této rychlosti překlopil. Támhle už ji vidí. Vchází do silnice, skoro jako náměsíčná, ani se nerozhlédla.
     Ten klobouk jí vůbec neslušel a přesto pro něj stále byla tou nejúžasnější bytostí na světě.     V ten moment pochopil, že to nedokáže.
     Dupl na brzdy a ty skřípavě protestovaly. s hrůzou si však vzápětí uvědomil, že plně naložený vůz nedokáže při této rychlosti včas zabrzdit. A tak jen v němém děsu přihlížel nevyhnutelnému.
     
     Tak oni se znají? Ten podivný doktor, co tvrdí, že slouží na lodi Enterprise a přesto ne u námořnictva se zná s "kapitánem" Kirkem a s jeho podivným druhem Spockem? Ten podivný doktor, co ji považuje za halucinaci?
     Co že jí to Jim v noci vykládal o vesmírých lodích? A o... Enterprise!
     Leonard McCoy, hlavní lékařský důstojník na U.S.S Enterprise.... vlajková loď Hvězdné flotily Enterprise, kapitán James T. Kirk... Možná je přece jen bláznivá, ale jedině takhle to vše dávalo smysl!
     Šla za nimi. Musela dostat vysvětlení. A tentokrát žádné báchorky! Jen čistou pravdu...
     Najednou uslyšela zuřivý skřípot brzd a namáhaných pneumatik. Otočila se a vykřikla. Ne proto, že se na ni řítilo auto, ale protože zahlédla tvář jeho řidiče. Tvář skřivenou vnitřní bolestí a osudovostí. Tvář, kterou už tak důvěrně znala a tvář muže, který měl být zároveň na chodníku u misie se svými přáteli. Nechápala to a děsilo ji to.
     Zlomek sekundy nato byl její výkřik umlčen nárazem. O další zlomek později, těsně předtím byl její mozek poškozen a usmrcen rázovou vlnou procházející jejím tělem, pochopila. Když její tělo dopadlo na silnici a kolem se začal shromažďovat dav, muž za volantem se rozplynul.

     Epilog

     Zpátky na Věčnosti.
     Nevnímal čilou komunikaci Spocka s Enterprise, nevnímal jeho hlášení Velitelství, že špion byl dopaden, ani odpověď, že se bohužel nepovedlo provést totéž s jeho kontaktem v admiralitě. Nevnímal ani nadšené švitoření vědců, kteří konečně pochopili, proč Strážce dával tak mnohoznačné odpovědi stran jejich mise. Seděl venku na jednom z padlých pilířů a jen vnímal svou bolest. To a nikdy nekončící vítr, v němž se jakoby nesly miliardy hlasů všech kdy žijících bytostí.
     Zavřel oči a zaposlouchal se do jeho smutného skučení. Najednou měl pocit, že rozpoznal jeden z nich. Mladý, ženský, šeptající slova lásky, pochopení a odpuštění.
     Nastavil tvář vstříc tomuto něžně hladícímu větru a usmál se.
     "Edith..."

     K O N E C1

CZ Kontinuum Star Trek fanklub a správa archivu Memory Alpha nepřebírají zodpovědnost za obsah, odpovídající charakteristiky ani za formu (gramatické nedostatky) uveřejněných povídek. Toto vše je výhradně zodpovědností autora.

© Star Trek a všechny přidružené značky jsou registrované známky společností Paramount Pictures a Viacom Inc.

© 2000–2017 Webdesign: Samuel David Thorn, CZ Kontinuum Star Trek fan klub; Pozadí: Simply Pastel Night Sky by Ali Ries